PŘÍRUČKA K POSTUPŮM PRO URČOVÁNÍ PRÁVNÍHO POSTAVENÍ UPRCHLÍKŮ A VYBRANÁ DOPORUČENÍ UNHCR Z OBLASTI MEZINÁRODNÍ OCHRANY Vydáno v srpnu 2006 Překlad: UNHCR Praha Vydavatel: Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Technická redakce a grafická úprava: Východočeská tiskárna, s.r.o.
Obsah 1. Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků 3 2. Směrnice pro aplikaci cesačních klauzulí...52 3. Doporučení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany: Příslušnost k určité sociální skupině v kontextu článku 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo jejího Protokolu z roku 1967 61 4. Doporučení z oblasti mezinárodní ochrany: Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví v kontextu článku 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo jejího Protokolu z roku 1967.....66 5. Doporučení v oblasti mezinárodní ochrany: Alternativa vnitřního útěku nebo přesídlení v kontextu článku 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z r. 1951 a/nebo jejího Protokolu z r. 1967...77 6. Doporučení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany: Aplikace vylučujících klauzulí : Článek 1F Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951/nebo jejího Protokolu z roku 1967...86 7. Doporučení v oblasti mezinárodní ochrany: Azylové žádosti založené na tvrzení o pronásledování z náboženských důvodů podle článku 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků 1951 a/nebo jejího Protokolu z roku 1967......94 8. Doporučení v oblasti mezinárodní ochrany: Aplikace článku 1A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo Protokolu z roku 1967 na oběti obchodování s lidmi a osoby takto ohrožené......106-2 -
ÚŘAD VYSOKÉHO KOMISAŘE OSN PRO UPRCHLÍKY PŘÍRUČKA K POSTUPŮM A KRITÉRIÍM PRO URČOVÁNÍ PRÁVNÍHO POSTAVENÍ UPRCHLÍKŮ v souladu s Úmluvou z roku 1951 a s Protokolem z r. 1967 týkajících se právního postavení uprchlíků doplněné vydání Ženeva, leden 1992-3 -
PŘEDMLUVA I) Právní postavení uprchlíků je ve všeobecné rovině upraveno Úmluvou z r. 1951 a Protokolem z r. 1967 týkajících se právního postavení uprchlíků. Tyto dva mezinárodně právní nástroje byly přijaty v rámci OSN. V době opakovaného vydání této příručky bylo stranami Úmluvy nebo Protokolu či obou nástrojů již 110 států. II) Tyto dva mezinárodně právní nástroje se vztahují na osoby, které jsou v nich definovány jako uprchlíci. Posouzení toho, kdo je uprchlíkem, t.j. stanovení právního postavení uprchlíků v souladu s Úmluvou z r. 1951 a s Protokolem z r. 1967, je povinností smluvního státu, na jehož území uprchlík požádá o uznání svého právního postavení jako takového. III) Jak Úmluva z r. 1951 tak i Protokol z r. 1967 předpokládají spolupráci mezi smluvními státy a Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Tato spolupráce se vztahuje na určování právního postavení uprchlíků v souladu s opatřeními učiněnými v jednotlivých smluvních státech. IV) Výkonný výbor Programu Vysokého komisaře vyzval na svém dvacátém osmém zasedání Úřad Vysokého komisaře, aby posoudil možnost vydání jako vodítka pro vlády příručky týkající se postupů a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků. Mé oddělení vydalo tuto příručku prvním nákladem v září 1979 jako reakci na tuto výzvu výkonného výboru. Od té doby byla příručka pravidelně tištěna v dalších nákladech, aby bylo možno uspokojit vzrůstající poptávku vládních a akademických míst, jakož i právníků zabývajících se problematikou uprchlíků. V současném vydání jsou aktualizovány informace týkající se přístupu k mezinárodněprávním nástrojům týkajícím se uprchlíků, včetně podrobností deklarací ke geografické působnosti Úmluvy z r. 1951 a Protokolu z r. 1967. V) Úsek této příručky věnovaný kritériím pro rozhodování o právním postavení uprchlíků podrobně rozvádí a vysvětluje různé aspekty definice uprchlíka zakotvené v Úmluvě z r. 1951 a v Protokolu z r. 1967. Tyto vysvětlivky se zakládají na znalostech, jichž Úřad Vysokého komisaře nabyl za zhruba 25 let od vstupu Úmluvy z r. 1951 v platnost dne 21. dubna 1954. V úvahu je vzata i praxe států, stejně tak jako výměny názorů mezi Úřadem a příslušnými orgány smluvních států i literatura na toto téma publikovaná v průběhu uplynulého čtvrtstoletí. Vzhledem k tomu, že příručka je pojata jako praktický návod, a ne jako odborné pojednání o uprchlickém právu, nebyly do ní záměrně zahrnuty odkazy na literaturu apod. VI) Se zřetelem na postupy pro určování právního postavení uprchlíků byli autoři této příručky vedeni hlavně zásadami definovanými v tomto smyslu samotným výkonným výborem. Využito bylo přirozeně i dostupných znalostí týkajících se praxe států. VII) Příručka je zamýšlena jako vodítko pro vládní místa zabývající se určováním právního postavení uprchlíků v jednotlivých smluvních státech. Doufejme, že bude zajímavá a užitečná i pro všechny ostatní, kdo se věnují problematice uprchlíků. Michel Moussalli Ředitel mezinárodní ochrany Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky - 4 -
ÚVOD Mezinárodní nástroje definující termín uprchlík A. Původní nástroje (1921 1946) 1. Na začátku 20. století se problém uprchlíků stal předmětem zájmu mezinárodního společenství, které se z humanitárních důvodů ujalo odpovědnosti za poskytování ochrany a pomoci uprchlíkům. 2. Liga národů stanovila standardní mezinárodní postupy vůči uprchlíkům, což vedlo k přijetí řady mezinárodních smluv v jejich prospěch. Na tyto nástroje se odvolává ve svém článku 1 A (1) Úmluva z r. 1951 týkající se právního postavení uprchlíků (viz odst. 32 níže). 3. Definice obsažené v těchto nástrojích odvozují každou kategorii uprchlíků od jejich národního původu, od území, které opustili, a od míry chybějící diplomatické ochrany ze strany jejich dřívější domovské země. Takovéto definování podle kategorií vedlo k jednoduché interpretaci a nezpůsobovalo obtíže při určování toho, kdo je uprchlíkem. 4. I když je pravděpodobné, že jen málo osob, na něž se vztahují vymezení těchto původních právních nástrojů, požádá v současné době o formální stanovení svého právního postavení jako uprchlíků, mohlo by k tomu v jednotlivých případech docházet. Pojednává o nich níže Kapitola II, A. Osoby splňující definice mezinárodních právních nástrojů před Úmluvou z r. 1951 se často označují jako statutární uprchlíci. B. Úmluva z r. 1951 týkající se právního postavení uprchlíků 5. Krátce po II. světové válce, kdy problém uprchlíků nebyl dosud vyřešen, byla pociťována potřeba nového mezinárodního nástroje, jež by definoval právní postavení uprchlíků. Namísto ad hoc dohod přijímaných ve vztahu ke konkrétním situacím uprchlíků se volalo po nástroji, který by obsahoval obecnou definici toho, kdo má být považován za uprchlíka. Na konferenci zmocněnců OSN byla dne 28. července 1951 přijata Úmluva týkající se právního postavení uprchlíků, jež vstoupila v platnost 21. dubna 1954. V následujících odstavcích je uváděna jako Úmluva z r. 1951. (Text Úmluvy z r. 1951 je Přílohou II této příručky.) C. Protokol týkající se právního postavení uprchlíků - 5 -
6. Podle obecné definice obsažené v Úmluvě z r. 1951 je uprchlíkem osoba, která: v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951 a na základě opodstatněných obav z pronásledování se nachází mimo zem své národnosti 7. Datová mez 1951 měla v době přijetí Úmluvy svůj původ v přání vlád omezit své závazky na situaci uprchlíků, o nichž se v té době vědělo, nebo na ty, jež mohly následně vyplynout z událostí, které již nastaly. 1 8. S tím, jak plynul čas a jak vznikaly nové situace uprchlíků, byla stále více pociťována potřeba aplikovat ustanovení Úmluvy z r. 1951 na tyto nové uprchlíky. Výsledkem toho byla příprava Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků. Po jeho projednání Valným shromážděním OSN byl 31. ledna 1967 otevřen k přístupu a 4. října 1967 vstoupil v platnost. 9. Přístupem k Protokolu z r. 1967 se státy zavazují uplatňovat hmotná ustanovení Úmluvy z r. 1951 na uprchlíky tak, jak jsou v této Úmluvě definováni, ale bez časové meze 1951. Ačkoliv je Protokol tímto způsobem vztažen k Úmluvě, je přesto nezávislým nástrojem, přístup k němuž není omezen na státy, které jsou stranami Úmluvy. 10. V následujících odstavcích je Protokol z r. 1967 týkající se právního postavení uprchlíků označován jako Protokol z r. 1967 (Text Protokolu je Přílohou III této příručky.) 11. V době psaní této příručky bylo 78 států stranami Úmluvy z r. 1951 nebo Protokolu z r. 1967 či obou těchto nástrojů. (Seznam států stran je Přílohou IV této příručky.) D. Hlavní ustanovení Úmluvy z r. 1951 a Protokolu z r. 1967 12. Úmluva z r. n1951 a Protokol z r. 1967 obsahují tři typy ustanovení: (i) (ii) (iii) Ustanovení obsahující základní definici toho, kdo je (a kdo není) uprchlíkem a kdo, byvší uprchlíkem, jím přestal být. Posouzení a interpretace těchto ustanovení představují hlavní náplň příručky zamýšlené jako vodítko pro ty, jejichž úkolem je určovat právní postavení uprchlíků. Ustanovení definující právní postavení uprchlíků a jejich práva a povinnosti v zemi jejich útočiště. I když tato ustanovení nemají vliv na proces určování právního postavení uprchlíků, orgán pověřený tímto procesem by si jich měl být vědom, neboť jeho rozhodnutí může mít v pravdě dalekosáhlý účinek na příslušného jedince či jeho rodinu. Další ustanovení zabývající se uplatňováním právních nástrojů ze správního a diplomatického hlediska. Článek 35 Úmluvy z r. 1951 a článek II Protokolu 1 Úmluva z r. 1951 rovněž pamatuje na možnost zavedení geografického omezení (viz odst. 108 až 110 níže). - 6 -
z r. 1967 obsahují závazek smluvních států spolupracovat s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky při výkonu jeho funkcí a zejména mu usnadňovat jeho povinnost dohlížet na aplikování ustanovení těchto nástrojů. E. Stanovy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky 13. Nástroje popsané výše pod písmeny A C definují osoby, jež mají být považovány za uprchlíky, a požadují od svých smluvních stran udělení určitého statutu uprchlíkům nacházejícím se na jejich příslušných územích. 14. Na základě usnesení Valného shromáždění OSN byl k 1. lednu 1951 založen Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ( UNHCR ). Stanovy tohoto úřadu tvoří přílohu rezoluce 428 (V) přijaté Valným shromážděním OSN 14. prosince 1950. V souladu s těmito stanovami je Vysoký komisař vyzván mimo jiné k poskytování mezinárodní ochrany, pod záštitou OSN, uprchlíkům spadajícím do kompetence jeho Úřadu. 15. Stanovy obsahují definice těch osob, na které se vztahuje kompetence Vysokého komisaře, a jsou velmi blízké definicím obsaženým v Úmluvě z r. 1951, byť s nimi nejsou totožné. Z jejich titulu je Vysoký komisař kompetentní pro uprchlíky nehledě na žádnou datovou mez 2 nebo geografické omezení 3. 16. Osoba splňující kritéria stanov UNHCR tudíž splňuje předpoklady ochrany OSN poskytované Vysokým komisařem, a to nehledě na to, zda je či není v zemi, která je stranou Úmluvy z r. 1951 nebo Protokolu z r. 1967 nebo zda byla či nebyla uznána svou hostitelskou zemí za uprchlíka na základě některého z těchto nástrojů. Tito uprchlíci, kteří spadají pod mandát Vysokého komisaře, jsou obvykle označováni za mandátové uprchlíky. 17. Z předešlého vyplývá, že jedna osoba může být současně jak mandátovým uprchlíkem, tak i uprchlíkem podle Úmluvy z r. 1951 nebo podle Protokolu z r. 1967. Může však pobývat i v zemi, která není vázána ani jedním z těchto nástrojů, nebo může být vyloučena z možnosti uznání za uprchlíka dle Úmluvy na základě aplikace datové meze nebo geografického omezení. V těchto případech by přesto měla nárok na ochranu ze strany Vysokého komisaře v souladu s podmínkami stanov jeho Úřadu. 18. Výše uvedená rezoluce 428 (V) a stanovy Úřadu Vysokého komisaře vyzývají ke spolupráci mezi vládami a Úřadem Vysokého komisaře při řešení problémů uprchlíků. Vysoký komisař je designován jako orgán pověřený poskytováním mezinárodní ochrany uprchlíkům a je od něj požadováno, aby mimo jiné podporoval uzavírání a ratifikaci mezinárodních ujednání na ochranu uprchlíků a aby dohlížel na jejich uplatňování. 2 Viz. odstavce 35 a 36 níže. 3 Viz odstavce 108 až 110 níže. - 7 -
19. Tato spolupráce spojená s dohlížecí funkcí Vysokého komisaře, vytváří základ pro jeho zásadní zainteresovanost na procesu rozhodování právním postavení uprchlíků v souladu s Úmluvou z r. 1951 a s Protokolem z r. 1967. Úloha, kterou hraje Vysoký komisař, se v různé míře odráží v postupech pro určování právního postavení uprchlíků, jak jsou stanoveny řadou vlád. F. Regionální nástroje týkající se uprchlíků 20. Kromě Úmluvy z r. 1951 a Protokolu z r. 1967, jakož i stanov Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, existuje řada regionálních dohod, úmluv a dalších nástrojů, a to zejména v Africe, v Amerikách a v Evropě. Tyto regionální nástroje se zabývají takovými záležitostmi jako udělování azylu, cestovních dokladů a cestovních prostředků atd. některé z nich obsahují i definici termínu uprchlík nebo osob majících nárok na azyl. 21. V Jižní Americe se problémem diplomatického a územního azylu zabývá řada regionálních nástrojů, včetně Smlouvy o mezinárodním trestním právu (Montevideo 1889); Dohody o vypovídání (Karakas 1911); Úmluvy o azylu (Havana 1928); Úmluvy o politickém azylu (Montevideo 1933); Úmluvy o diplomatickém azylu (Karakas 1954); a Úmluvy o územním azylu (Karakas 1954). 22. Novějším regionálním nástrojem je Úmluva upravující konkrétní aspekty problémů uprchlíků v Africe, kterou přijalo Shromáždění hlav států a vlád Organizace africké jednoty 10. září 1969. Tato úmluva obsahuje definici uprchlíka, která se skládá ze dvou částí: první část je totožná s definicí v Protokolu z r. 1967 (tj. s definicí v Úmluvě z r. 1951 bez datové meze či geografického omezení). Druhá část aplikuje termín uprchlíka na: každou osobu, jež je v důsledku vnější agrese, okupace, cizí nadvlády nebo událostí vážně narušujících veřejný pořádek buď jen v části nebo v celé zemi jejího původu či státní příslušnosti přinucena opustit místo svého obvyklého pobytu, aby vyhledala útočiště na jiném místě mimo zem svého původu či státní příslušnosti. 23. Tato příručka se pouze zabývá určováním právního postavení uprchlíků podle dvou mezinárodních právních nástrojů všeobecné platnosti: Úmluvy z r. 1951 a Protokolu z r. 1967. G. Azyl a nakládání s uprchlíky 24. Tato příručka se nezabývá otázkami úzce se dotýkajícími právního postavení uprchlíků, t.j. udělováním azylu uprchlíkům nebo právním nakládáním s nimi poté, kdy byli jako takoví uznáni. - 8 -
25. I když v Závěrečném aktu Konference zmocněnců jakož i v preambuli Úmluvy jsou odkazy na azyl, udělováním azylu se ani Úmluva z r. 1951 ani Protokol z r. 1967 nezabývají. Vysoký komisař se vždy zasazoval o velkorysou azylovou politiku v duch Všeobecné deklarace lidských práv a Deklarace o územním azylu, jež přijalo Valné shromáždění OSN 10. prosince 1948 resp. 14. prosince 1967. 26. Pokud jde o nakládání s uprchlíky na území smluvních států, je to upraveno ve vztahu k nim v hlavních ustanoveních Úmluvy z r. 1951 a Protokolu z r.m 1967 (viz odst. 12 (ii) výše). Dále by měla být věnována pozornost doporučení E obsaženém v Závěrečném aktu Konference zmocněnců, která přijala Úmluvu z r. 1951: Konference vyjadřuje naději, že Úmluva týkající se právního postavení uprchlíků bude mít hodnotu jako příklad přesahující svůj smluvní rámec, a že veškeré národy jí budou vedeny při zajišťování v co možná největší míře osobám na svém území jako jsou uprchlíci, na něž se nevztahují podmínky Úmluvy, takového zacházení, jež tato stanovuje. 27. Toto doporučení umožňuje států řešit problémy, které mohou vyvstat se zřetelem na osoby, jež nejsou považovány za zcela naplňující kritéria definice termínu uprchlík. - 9 -
ČÁST JEDNA Kritéria pro určování právního postavení uprchlíků KAPITOLA I Obecné zásady 28. Osoba je uprchlíkem ve smyslu Úmluvy z r. 1951, jakmile naplní kritéria obsažená v definici v ní obsažené. To musí nezbytně nastat před tím, než je formálně rozhodnuto o jejím právním postavení uprchlíka. Proto uznání jejího právního postavení jako uprchlíka z ní uprchlíka nečiní, ale prohlašuje ji za něho. Nestává se tudíž uprchlíkem, protože je takto uznána, ale je takto uznána, protože je uprchlíkem. 29. Rozhodování o právním postavení uprchlíků je procesem probíhajícím ve dvou etapách. Za prvé je nutné vyjasnit faktickou podstatu případu. Za druhé musejí být na tyto zjištěné skutečnosti aplikovány definice Úmluvy z r. 1951 a Protokolu z r. 1967. 30. Ustanovení Úmluvy z r. 1951 definující, kdo je uprchlíkem, se skládají ze tří částí, které byly příslušně označeny termíny inkluzivní (zahrnující), cesační (ukončující) a exkluzivní (vylučující) klauzule. 31. Inkluzivní klauzule definují kritéria, která musí osoba splňovat, aby mohla být uprchlíkem. Vytvářejí pozitivní základ, na němž se rozhoduje o právním postavení uprchlíků. Tzv. cesační a exkluzivní klauzule jsou signifikantní v negativním smyslu: prvně jmenované hovoří o podmínkách, za jakých uprchlík přestává být uprchlíkem, a posledně jmenované vyjmenovávají okolnosti, za nichž je osoba vyloučena z uplatňování Úmluvy z r. 1951, i když splňuje pozitivní kritéria inkluzivních klauzulí. - 10 -
KAPITOLA II Inkluzivní klauzule A Definice (1) Statutární uprchlíci 32. Článek 1 A (1) Úmluvy z r. 1951 se zabývá statutárními uprchlík, tj. osobami považovanými za uprchlíky v souladu s ustanoveními mezinárodně právních nástrojů předcházejících Úmluvě. Toto ustanovení prohlašuje, že: Pro účely této Úmluvy se pojem uprchlík vztahuje na jakoukoliv osobu, jež: (1) byla považována za uprchlíka dle dohod z 12. května 1926 a 30. června 1928, nebo podle úmluv z 28. října 1933 a 10. února 1938, a podle protokolu ze 14. září nebo též podle stanov Mezinárodní organizace pro uprchlíky; Rozhodnutí o nenárokovatelnosti právního postavení uprchlíka učiněná Mezinárodní organizací pro uprchlíky během její činnosti nebrání udělení právního postavení uprchlíka osobám, které splňují podmínky odst. 2 tohoto článku. 33. Účelem poskytnutí výše uvedeného výčtu je nastínit spojitost s minulostí a zajistit kontinuitu mezinárodní ochrany uprchlíků, kteří se stávali předmětem zájmu mezinárodního společenství v různým minulých dobách. Jak již bylo naznačeno (odst. 4 výše), tyto nástroje ztratily v současnosti mnohé ze svého významu, a zabývat se jimi zde by nemělo valnou praktickou hodnotu. Avšak osoba považovaná za uprchlíka v souladu s ustanoveními všech těchto nástrojů je automaticky uprchlíkem podle Úmluvy z r. 1951. Držitel tzv. Nansenova pasu 4 nebo tzv. Certificate of Eligibility (osvědčení o oprávnění) vydávaného Mezinárodní organizací pro uprchlíky musí bát tudíž považován za uprchlíka v souladu s Úmluvou z r. 1951, pokud se na něho nezačne vztahovat jedna z cesačních klauzulí nebo pokud není vyloučen z uplatňování Úmluvy jednou nebo dvěma exkluzivními klauzulemi. To se týká i dítěte pozůstalého po statutárním uprchlíkovi. (2) Obecná definice v Úmluvě z r. 1951 34. V souladu s Článkem 1 A (2) Úmluvy z r. 1951 se termín uprchlík vztahuje na jakoukoliv osobu, jež: 4 Nansenův pas : identifikační průkaz pro použití jako cestovní doklad vydávaný uprchlíkům v souladu s ustanoveními předválečných právních nástrojů. - 11 -
v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951 a na základě opodstatněných obav z pronásledování se nachází mimo zem své státní příslušnosti z důvodů rasových, náboženských či národnostních, nebo z důvodu příslušnosti k určitým společenským vrstvám, nebo i zastávání určitých politických názorů, a nemůže, nebo vzhledem k takovým obavám, není ochotna požívat ochranu této země; nebo která nemajíc státní příslušnost země svého dřívějšího obvyklého pobytu či nacházejíc se mimo ni následkem těchto událostí, není schopna nebo, vzhledem k výše uvedeným obavám, ochotna se tam vrátit. O této obecné definici je podrobně pojednáno níže. B. Interpretace termínů (1) události, které nastaly před 1. lednem 1951 35. Původ této datové meze 1951 je vysvětlen v odst. 7 úvodu této příručky. V důsledku přijetí Protokolu z r. 1967 ztratila tato datová mez mnohé ze svého praktického významu. Interpretace slova události je proto zajímavá jen v malém počtu států stran mluvy z r. 1951, které nejsou též stranami Protokolu z r. 1967 5. 36. Slovo události není v Úmluvě z r. 1951 definováno, ale jeho význam byl chápán jako dění zásadního významu obnášející teritoriální nebo hluboké politické změny jakož i systematické programy pronásledování, které jsou dozvuky dřívějších změn 6. Datová mez se týká událostí, v jejichž důsledku se osoba stává uprchlíkem, a nikoliv dne, jímž se tak stává, ani se nevztahuje na den, ve který tato osoba opustila zem. Uprchlík mohl opustit svou zem před těmito datovými mezemi i po nich za předpokladu, že jeho obavy z pronásledování vyplývají z událostí, které se odehrály před datovou mezí, nebo z dozvuků objevujících se v pozdější době jako důsledek těchto událostí. 7 (2) Opodstatněné obavy z pronásledování a) Celková analýza 37. Slovní spojení opodstatněné obavy z pronásledování je klíčovou formulací celé definice. Odráží názory jejích autorů, pokud jde o hlavní aspekty charakteru uprchlíka. Nahrazuje starší metodu definování uprchlíků podle kategorií (tj. osoby určitého původu a požívající ochrany své země) obecným pojmem obav pro relevantní motiv. Vzhledem 5 Viz Přílohu IV. 6 Dokument OSN E/1618, str. 39 7 loc. cit. (v uvedeném místě) - 12 -
k tomu, že obavy jsou subjektivní, zahrnuje definice subjektivní aspekt v osobě žádající o uznání za uprchlíka. Stanovení právního postavení uprchlík proto bude v první řadě vyžadovat spíše vyhodnocení vyjádření žadatele než úsudek o situaci v zemi jeho původu. 38. K aspektu obav duševnímu rozpoložení a subjektivnímu stavu je připojeno vymezení opodstatněnosti. To implikuje, že nejen duševní stav dotyčné osoby je rozhodující pro její právní postavení uprchlíka, ale že toto rozpoložení musí být podpořeno určitou objektivní situací. Výraz opodstatněné obavy proto obsahuje subjektivní i objektivní aspekt a při rozhodování o opodstatněnosti obav musí být vzaty v úvahu oba. 39. Lze předpokládat, že pokud by nějaká osoba nevyhledával dobrodružství nebo by si prostě jen nepřála vidět svět, pak by za normálních okolností neopouštěla svůj domov a zem, aniž by k tomu měla přesvědčivý důvod. Může být mnoho důvodů, které jsou přesvědčivé a pochopitelné, ale pouze jeden motiv byl vyčleněn jako charakterizující uprchlíka. Výraz na základě opodstatněných obav z pronásledování z udaných důvodů tím, že naznačuje konkrétní motiv, automaticky činí všechny ostatní důvody útěku irelevantními pro onu definici. Vylučuje, že tyto osoby by byly oběťmi hladomoru či přírodní katastrofy, pokud rovněž nemají opodstatněné obavy z pronásledování z jednoho z uvedených důvodů. Takovéto jiné motivy však nemusí být vůbec irelevantní pro proces rozhodování o právním postavení uprchlíka, neboť pro řádné pochopení žadatelova případu je zapotřebí vzít v úvahu veškeré okolnosti. 40. Vyhodnocení subjektivního aspektu je neoddělitelné od posouzení osobnosti žadatele, jelikož psychologické reakce různých jedinců nemusí být v totožných podmínkách vždy stejné. Jedna osoba může mít silné politické nebo náboženské přesvědčení, jehož nerespektování může učinit její život nesnesitelným; jiná třeba nemá žádné takové silné přesvědčení. Jedna osoba se pro útěk rozhodne impulzivně; jiná svůj odchod třeba pečlivě naplánuje. 41. Vzhledem k významu, který definice přičítá subjektivnímu aspektu, je naprosto nutné posouzení důvěryhodnosti tam, kde případ není dostatečně jasný z faktů, které jsou k dispozici. Je nezbytné vzít v úvahu osobní i rodinné zázemí žadatele, jeho příslušnost k určité rasové, náboženské, společenské či politické skupině, jeho vlastní interpretaci své situace a jeho osobní zkušenosti jinými slovy vše, co může posloužit k prokázání toho, že jeho převládajícím motivem k podání žádosti jsou obavy. Obavy musí být přiměřené. Opodstatněné však mohou být i přehnané obavy, pokud, za okolností daného případu, může být takovéto duševní rozpoložení považováno za oprávněné. 42. Pokud jde o objektivní aspekt, je nutné vyhodnotit výpovědi přednesené žadatelem. Od příslušných míst povolaných k učinění rozhodnutí o právním postavení uprchlíka se nepožaduje, aby svůj výrok přenesly na podmínky země žadatelova původu. Výpověď žadatele však nemůže být posuzována ani odtrženě, a je třeba ji vnímat v kontextu příslušné situace v pozadí. Znalost podmínek existujících v zemi žadatelova původu byť se nejedná o primární cíl je významným aspektem při hodnocení žadatelovy důvěryhodnosti. Obecně by obavy žadatele měly být posuzovány za opodstatněné, pokud je schopen v přiměřené míře prokázat, že jeho trvalý pobyt v zemi svého původu se pro něho stal nesnesitelným z důvodů - 13 -
uvedených v definici, nebo by se ze stejných důvodů stal pro něho nesnesitelným, kdyby se tam vrátil. 43. Tyto úvahy se nemusejí nutně zakládat na vlastních osobních zkušenostech žadatele. To, co se např. stalo jeho přátelům a příbuzným i dalším členům stejné rasové nebo společenské skupiny, může klidně ukazovat, že jeho obavy v tom smyslu, že se dříve nebo později sám stane obětí pronásledování, jsou opodstatněné. Relevantní jsou zákony země původu, a zejména způsob jejich aplikace. Situace každé osoby však musí být posuzována sama o sobě. V případě známé osobnosti je možná pravděpodobnost pronásledování větší, než je tomu v případě obyčejné osoby. Všechny tyto faktory, tj. charakter osoby, její výchozí situace, vliv, zámožnost nebo známost mohou vést k závěru, že její obavy z pronásledování jsou opodstatněné. 44. I když o právním postavení uprchlíků se za normálních okolností musí rozhodovat případ od případu, vyskytly se i situace, kdy byly celé skupiny osob odvlečeny za okolností naznačujících, že členové takovéto skupiny by mohli být jednotlivě posuzováni jako uprchlíci. V těchto situacích je nutnost poskytnout pomoc často nesmírně naléhavá a z čistě praktických důvodů nemusí být možné individuálně rozhodnout o právním postavení uprchlíka u každého člena skupiny. Proto je zde využíváno právního prostředku tzv. skupinového určování právního postavení uprchlíků, přičemž každý člen takové skupiny je považován prima facie (tj. při nemožnosti dokázat opak) za uprchlíka. 45. Kromě situací typu, jak je popsán v předchozím odstavci, musí žadatel o právní postavení uprchlíka za normálních okolností prokázat, že má dobré důvody obávat se jako jedinec pronásledování. Lze předpokládat, že někdo má opodstatněné obavy z pronásledování, pokud již byl jeho obětí pro jeden z důvodů vyjmenovaných v Úmluvě z r. 1951. Slovo obava se však netýká jen osob, které již byly skutečně pronásledovány, ale také těch, které se chtějí vyhnout situaci obnášející riziko pronásledování. 46. Výrazy obavy z pronásledování či dokonce jen pronásledování jsou cizí normálnímu vyjadřovacímu způsobu uprchlíka. Uprchlík v podstatě jen málokdy uplatní obavy z pronásledování takto vyjádřeno, i když to často bude implicitně obsažené v jeho příběhu. A zase platí, že i když má uprchlík třeba velmi vyhraněný názor na to, zač musel trpět, nemusí být z psychologických důvodů schopen vyjádřit své prožitky a svou situaci politickou terminologií. 47. Typická zkouška opodstatněnosti obav nastává tehdy, má li žadatel ve svém držení platný cestovní doklad země svého původu. Někdy tvrdí, že již samotná zkušenost držení cestovního pasu značí, že vydávající orgány nemají v úmyslu jeho držitele pronásledovat, protože jinak by mu ten pas přece nevydaly. I když to může být v některých případech pravda, mnoho osob již využilo legálního odchodu ze své země jako jediný způsob úniku, aniž by kdy odhalilo své politické názory, jejichž vejití ve známost by je vystavila do nebezpečné situace tváří v tvář úřadům. - 14 -
48. Držení cestovního dokladu proto nemůže být vždy považováno za důkaz loajality na straně jeho držitele nebo za projev neexistence obav. Pas může totiž být vydán i osobě, která je nechtěná v zemi jejího původu, a to s jediným cílem zajištění jejího odchodu, a mohou se vyskytnout i případy, kdy pas byl získán nedovoleně. Závěr je proto takový, že pouhé držení platného národního pasu není překážkou udělení právního postavení uprchlíka. 49. Pokud, na druhé straně, žadatel bez uvedení dobrého důvodu trvá na ponechání si platného cestovního dokladu země, jejíž ochrany údajně není ochoten užívat, může to vrhnout pochybnosti na jeho tvrzení o tom, že má opodstatněné obavy. Jakmile je někdo jednou uznán za uprchlíka, neměl by si za normálních okolností ponechat cestovní pas země svého původu. 50. Mohou však nastat i výjimečné situace, v nichž osoba naplňující kritéria právního postavení uprchlíka si může podržet cestovní doklad své země nebo jí úřady země jejího původu na základě zvláštních opatření mohou vydat nový. Zejména tam, kde takováto opatření neimplikují, že držitel národního pasu se do ní může svobodně vrátit bez předchozího povolení, nemusejí být v rozporu s udělením právního postavení uprchlíka. b) Pronásledování 51. Neexistuje žádná všeobecně přijatá definice pronásledování a různé pokusy o její formulování se nesetkaly s velkým úspěchem. Z článku 33 Úmluvy z r. 1951 lze vyrozumět, že ohrožení života či svobody z důvodu rasy, náboženství, národnosti, politických názorů nebo příslušnosti k určité společenské vrstvě je vždy pronásledováním. I další případy vážného porušování lidských práv by ze stejných důvodů rovněž představovaly pronásledování. 52. Zda by i další předpojaté kroky či hrozby znamenaly pronásledování, záleží na okolnostech každého případu včetně subjektivního aspektu, jak se o něm zmiňují předchozí odstavce. Subjektivní charakter obav z pronásledování si vyžaduje vyhodnocení názorů a pocitů dotyčné osoby. Právě ve světle těchto názorů a pocitů musejí být nezbytně vnímána skutečná nebo předpokládaná opatření proti ní. Vzhledem k rozdílné psychice různých jedinců a k okolnostem každého jednotlivého případu se interpretace toho, co představuje pronásledování, musí nutně lišit. 53. Kromě toho se může stát, že žadatel byl podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování (např. různým formám diskriminace), ale jsou v některých případech spojena s dalšími zápornými faktory (např. obecné ovzduší nejistoty v zemi původu). V těchto situacích mohou různé uplatňující se aspekty ve svém součtu vyvolat určitý efekt v mysli žadatele, který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování na kumulativním základě. Netřeba zdůrazňovat, že není možné zavést obecné pravidlo, pokud jde o to, jaké kumulativní důvody mohou být základem platného nároku na právní postavení uprchlíka. To bude nutně záviset na všech okolnostech včetně konkrétních geografických, historických a etnologických souvislostí. - 15 -
(c) Diskriminace 54. V mnoha společnostech vskutku ve větší či menší míře existují rozdíly v nakládání s různými skupinami osob. Ty, jimž se dostává v důsledku takových rozdílů méně příznivého zacházení, nejsou ještě nutně oběťmi pronásledování. Pouze za určitých okolností se totiž diskriminace rovná pronásledování. Je tomu tak tehdy, pokud diskriminační opatření vyústí v důsledky podstatně předpojatého charakteru vůči dotyčné osobě, např. závažné omezení jejích práv vydělat si na živobytí a svobodného vyznání, nebo jejího přístupu k běžně dostupným vzdělávacím prostředkům. 55. Tam, kde diskriminační opatření nejsou sama o sobě závažného charakteru, mohou nicméně vést k reálným obavám z pronásledování, pokud vyvolají v mysli dotyčné osoby pocit strachu a nejistoty ve vztahu k její budoucí existenci. Zda takováto diskriminační opatření sama o sobě znamenají pronásledování nebo ne, musí být rozhodnuto ve světle všech okolností. Tvrzení o obavách z pronásledování bude samozřejmě silnější tam, kde příslušná osoba již byla obětí řady diskriminačních opatření tohoto typu a kde se uplatňuje kumulativní aspekt 8. (d) Potrestání 56. Je třeba rozlišovat mezi pronásledováním a potrestáním za trestný čin podle obecného práva. Osoby prchající před trestním stíháním či potrestáním za takovýto trestní čin nejsou za normálních okolností uprchlíky. Je třeba připomenout, že uprchlík je obětí nebo potenciální obětí bezpráví, a ne osobou prchající před zákonem. 57. Výše uvedený rozdíl však může být někdy zamlžený. V první řadě může být osoba vinná spácháním trestného činu podle obecného práva vystavena nadměrnému trestu, což může znamenat pronásledování ve smyslu naší definice. Navíc trestní stíhání z důvodu v definici zmíněném (např. se zřetelem na nelegální náboženskou výuku dítěte) může samo o sobě představovat pronásledování. 58. Za druhé mohou být I případy, v nichž určití osoba kromě toho, že se bojí stíhání či potrestání za zločin podle obecného práva, může mít i opodstatněné obavy z pronásledování. V těchto případech je dotyčná osoba uprchlíkem. Možná však bude nutné posoudit, zda trestný čin není tak závažného charakteru, že by žadatele zahrnul pod působnost jedné z exkluzivních klauzulí. 9 59. Abychom mohli určit, zda trestní stíhání představuje pronásledování, bude nezbytné podívat se na zákony dotyčné země, protože je možné, že nějaký zákon není v souladu 8 Viz též odst. 53 9 Viz též odst. 144 až 156-16 -
s přijatými normami lidských práv. Častější je však situace, že nikoliv sám zákon ale jeho uplatňování je diskriminační. Stíhání za trestný čin proti veřejnému pořádku, např. za rozšiřování pamfletů, by např. mohlo být nástrojem pronásledování nějakého jedince z důvodu politické náplně takové publikace. 60. V těchto případech, vzhledem ke zjevné obtížnosti hodnocení zákonů jiné země, je možné, že příslušné orgány budou muset činit rozhodnutí při použití legislativy své země jako měřítka. Navíc je přitom možná užitečné využít právního prostředku, který představují zásady obsažené v různých mezinárodních nástrojích týkajících se lidských práv, zejména v Mezinárodní úmluvě I lidských právech, které obsahují smluvní závazky pro své členské státy a jsou nástroji, k nimž přistoupilo mnoho států stran Úmluvy z r. 1951. (e) Důsledky nezákonného odchodu mimo zem původu nebo nepovoleného pobytu tam 61. Legislativa určitých států uvaluje tvrdé tresty na své státní příslušníky, kteří ze země odejdou nezákonným způsobem nebo zůstanou v cizině bez povolení. tam, kde jsou důvody se domnívat, že je někdo v důsledku svého nelegálního odchodu do ciziny nebo nepovoleného pobytu tam vystaven takovýmto tvrdým trestům, pak bude oprávněno jeho uznání za uprchlíka, pokud lze prokázat, že jeho motivace k opuštění své země nebo setrvání mimo ni se vztahuje k důvodům vyjmenovaným v Článku 1 A (2) Úmluvy z r. 1951 (viz odst. 66 níže). (f) Rozdíl mezi přesídlenci z ekonomických důvodů a uprchlíky 62. Přesídlenec je osobou, jež, z jiných důvodů než těch obsažených v základní definici, dobrovolně opustí svou zem, aby se usídlila někde jinde. Může být motivována touhou po změně nebo dobrodružství, nebo rodinnými či jinými důvody osobního charakteru. Je-li motivována výlučně ekonomickými úvahami, pak je přesídlencem z ekonomických důvodů, a ne uprchlíkem. 63. Rozdíl mezi přesídlencem z ekonomických důvodů a uprchlíkem se však někdy stírá stejně tak, jako není vždy jasný rozdíl mezi ekonomickými a politickými opatřeními v zemi žadatelova původu. Za ekonomickými opatřeními záporně ovlivňujícími živobytí příslušné osoby se mohou skrývat rasové, náboženské nebo politické cíle či záměry namířené proti určité skupině. Tam, kde ekonomická opatření ničí ekonomickou existenci určité části obyvatelstva (např. odnětí obchodovacích práv konkrétní etnické či náboženské skupině nebo její nadměrné zdanění), mohou se jejich oběti podle okolností stát uprchlíky v případě, že opustí svou zem. 64. Zda by stejné platilo I pro oběti obecných ekonomických opatření (t.j. opatření platící pro celé obyvatelstvo bez rozdílu), by záviselo na okolnostech případu. Námitky proti obecným hospodářským opatřením nepředstavují samy os sobě dobrý důvod pro nárok na právní postavení uprchlíka. Na druhé straně něco, co se na první pohled jeví jako v první řadě ekonomický motiv k odchodu, může v praxi obnášet I politický aspekt a mohou to být právě politické názory jedince, které ho vystavují vážným důsledkům a ne jeho samotné námitky proti ekonomickým opatřením. - 17 -
(g) Nositelé pronásledování 65. Pronásledování se za normálních okolností týká kroků, které podnikají úřady nějaké země. Může však také vycházet od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země. Jako typický příklad může sloužit náboženská nesnášenlivost, rovnající se pronásledování, v zemi jinak světské, kde početné skupiny obyvatelstva nerespektují náboženskou víru svých bližních. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá závažné diskriminační čí jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování, pokud je úřady vědomě tolerují nebo odmítají, či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu. (3) z důvodů rasových, náboženských či národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů (a) Celková analýza 66. Aby mohl být někdo považován za uprchlíka, musí prokázat opodstatněné obavy z pronásledování z jednoho z výše uvedených důvodů. Přitom není podstatné, zda k pronásledování dochází z jednoho z těchto důvodů nebo ze spojení dvou či více z nich. Často si ani žadatel sám nemusí uvědomovat důvody pronásledování, z něhož má obavy. Není však jeho povinností analyzovat svůj případ do té míry, aby podrobněji stanovil jeho důvody. 67. Záleží na hodnotícím úředníkovi, když vyšetřuje meritum věci, aby ozřejmil důvod či důvody pronásledování, z něhož jsou obavy, a rozhodl, zda v tomto směru je naplněna definice obsažená v Úmluvě z r. 1951. Je zřejmé, že důvody pronásledování vyjmenované pod těmito jednotlivými záhlavími se budou částečně prolínat. Obvykle se u jedné osoby bude propojovat více než jen jeden aspekt, např. může jít o politického odpůrce patřícího k nějaké náboženské nebo národnostní skupině nebo k oběma, a spojení těchto důvodů u této osoby může být relevantní při hodnocení opodstatněnosti jejích obav. (b) Rasa 68. V těchto souvislostech musí být rasa chápána ve svém nejširším slova smyslu, aby zahrnovala nejrůznější etnické skupiny označované v běžné uzanci za rasy. Často bude též pojímat příslušnost ke specifické společenské vrstvě společného původu, která tvoří menšinu v rámci větší populace. Diskriminace z rasových důvodů se setkává s odsouzením na celém světě jako jedno z nejkřiklavějších porušování lidských práv. Rasová diskriminace proto představuje významný aspekt při rozhodování o tom, zda dochází k pronásledování. 69. Diskriminace z rasových pohnutek se bude často rovnat pronásledování ve smyslu Úmluvy z r. 1951. Bude tomu tak tehdy, jestliže v důsledku rasové diskriminace dojde k újmě - 18 -
něčí lidské důstojnosti v takové míře, že to bude neslučitelné s nejzákladnějšími a nezcizitelnými lidskými právy, nebo tam, kde nedbání rasových bariér povede k vážným následkům. 70. Pouhý fakt příslušnosti k určité rasové skupině nebude za normálních okolností postačující k opodstatnění nároku na právní postavení uprchlíka. Mohou však vyvstat i situace, kdy vzhledem k určitým okolnostem majícím záporný vliv na danou skupinu bude tato příslušnost sama o sobě dostatečným důvodem k obavám z pronásledování. (c) Náboženství 71. Všeobecná deklarace lidských práv a Úmluva o lidských právech deklarují právo svobody myšlení, svědomí a náboženství, kteréžto právo zahrnuje i svobodu člověka změnit své náboženství, jakož I jeho svobodu náboženského projevu, ať veřejně nebo soukromě, formou výuky, náboženské praxe, bohoslužeb a plnění náboženských povinností. 72. Pronásledování z důvodů náboženství může nabývat různých forem, např. zákazu příslušnosti k náboženské komunitě, soukromého či veřejného provádění bohoslužeb, náboženské výuky, nebo se může jednat o závažná diskriminační opatření uvalovaná z důvodu vyznání náboženství nebo příslušnosti k určité náboženské komunitě. 73. Pouhá příslušnost k určité náboženské komunitě nebude za normálních okolností postačující k opodstatnění nároku na právní postavení uprchlíka. Mohou však existovat zvláštní okolnosti, při nichž I pouhá příslušnost může být dostatečným důvodem. (d) Národnost 74. Termín národnost ( nationality ) není v tomto kontextu myšlen pouze jako státní občanství. Vztahuje se I na příslušnost k nějaké etnické nebo jazykové skupině a může se někdy I překrývat s termínem rasa. Pronásledování z důvodů národnosti může spočívat v nepřátelských postojích a opatřeních zaměřených proti národnostní (etnické, jazykové) menšině a za určitých okolností I fakt příslušnosti k takovéto menšině může být sám o sobě základem pro opodstatněné obavy z pronásledování. 75. Soužití dvou nebo více národnostních (etnických, jazykových) skupin uvnitř hranic jednoho státu může vytvářet konfliktní situace a rovněž situace pronásledování nebo nebezpečí pronásledování. Nemusí být vždy snadné rozlišit pronásledování z důvodů národnosti od pronásledování z důvodů politických názorů, když se konflikt mezi národnostními skupinami spojuje s politickými hnutími, a to zejména tam, kde politické hnutí je ztotožňováno s konkrétní národností. 76. Zatímco ve většině případů se pronásledování z důvodu národnosti obávají osoby příslušející k nějaké národnostní menšině, na různých kontinentech bylo I mnoho případů - 19 -
toho, kdy osoba příslušející k národnostní většině se mohla obávat pronásledování ze strany dominantní menšiny. (e) Příslušnost k určité společenské vrstvě 77. Určitá společenská vrstva se za normálních okolností skládá z osob podobného zázemí, obyčejů či společenského postavení. Tvrzení o obavách z pronásledování pod tímto záhlavím se může často překrývat s tvrzením o obavách z pronásledování na základě něčeho jiného, např. rasy, náboženství či národnosti. 78. Příslušnost k určité společenské vrstvě může být jádrem pronásledování, protože není důvěra v loajálnost této vrstvy vůči vládě nebo proto, že její politická názorová orientace, minulost nebo hospodářská činnost jejích členů či samotná její existence jako takové jsou považovány za překážku politice vlády. 79. Pouhá příslušnost k určité společenské vrstvě nebude za normálních okolností postačující k opodstatnění nároku na právní postavení uprchlíka. Mohou však existovat zvláštní okolnosti, při nichž I pouhá příslušnost může být dostatečným důvodem k obavám z pronásledování. (f) Politické názory 80. Zastávání politických názorů lišících se od názorů vlády není samo o sobě důvodem k nárokování si právního postavení uprchlíka, a žadatel musí prokázat, že skutečně má obavy z pronásledování pro své názory. Předpokladem toho je, že žadatel zastává názory, které nejsou tolerovány ze strany úřadů a které kritizují jejich politiku a metody. Dále to předpokládá, že tyto názory se staly předmětem pozornosti úřadů nebo jsou jimi přisuzovány žadateli. Politické názory učitele nebo spisovatele mohou být více vypovídající než názory někoho jiného v méně exponovaném postavení. Relativní význam míry neústupnosti žadatelových názorů pokud ji lze vyvodit ze všech okolností daného případu bude rovněž relevantní. 81. I když definice hovoří o pronásledování z důvodů politických názorů, nemusí být vždy možné vysledovat kauzální vazbu mezi vyjádřeným názorem a příslušnými opatřeními, jimiž žadatel trpěl nebo jichž se obává. Takováto opatření se jen vzácně zakládají vysloveně na názorech. Častější je to, že tato opatření mají formu sankcí za údajné trestné činy proti vládnoucí moci. Proto bude nutné osvětlit si ty politické názory žadatele, které jsou u kořene jeho chování, jakož i to, zda vedly nebo mohou vést k pronásledování, kterého se, jak tvrdil, obává. 82. Jak je výše zmíněno, pronásledování z důvodů politických názorů implikuje, že žadatel zastává názor, který buď byl vyjádřen nebo se stal předmětem pozornosti úřadů. Mohou se však vyskytovat i situace, v nichž žadatel své názory nijak nevyjádřil. Vzhledem k síle jeho přesvědčení je však logické předpokládat, že jeho názory dojdou dříve či později nějakého - 20 -
vyjádření a že žadatel se v důsledku toho dostane do konfliktu s úřady. Tam, kde je to možné logicky předpokládat, lze o žadateli uvažovat jako o člověku majícím obavy z pronásledování z důvodů politických názorů. 83. Žadatel tvrdící, že má obavy z pronásledování pro své politické názory, nemusí prokázat, že úřady země jeho původu věděly o jeho názorech předtím, než ji opustil. Je možné, že své politické názory skrýval a že nikdy netrpěl diskriminací nebo pronásledováním. Nicméně pouhý fakt jeho odmítnutí užívat ochranu své vlády, nebo odmítnutí návratu, může odhalit skutečné rozpoložení žadatele a stát se základem obav z pronásledování. Nicméně pouhý fakt jeho odmítnutí užívat ochranu své vlády, nebo odmítnutí návratu, může odhalit skutečné rozpoložení žadatele a stát se základem obav z pronásledování. Za těchto okolností by se zkouška opodstatněnosti jeho obav zakládala na posouzení důsledků, kterým by žadatel s určitými politickými dispozicemi musel čelit v případě návratu. Toto se týká zejména tzv. uprchlíků sur place (až v místě) 10. 84. Tam, kde je někdo vystaven stíhání nebo potrestání za politický trestný čin, je možná třeba provést rozlišení v tom smyslu, zda stíhání se děje za politické názory nebo za politický motivované činy. Pokud se stíhání vztahuje na trestu podléhající čin spáchaný na základě politické motivace a jestliže předpokládané potrestání se slučuje s obecným právem dotyčné země, pak obavy z tohoto stíhání neučiní samy o sobě z žadatele uprchlíka. 85. Zda politický pachatel trestné činnosti může být rovněž považován za uprchlíka, bude záviset na různých jiných faktorech. Trestní stíhání za trestný čin může být v závislosti na okolnostech i záminkou pro potrestání pachatele za jeho politické názory nebo za jejich vyjádření. I zde platí, že mohou být důvody se domnívat, že tento politický pachatel by mohl být vystaven nadměrnému nebo svévolnému potrestání za údajný trestný čin. Takovéto nadměrné nebo svévolné potrestání se bude rovnat pronásledování. 86. Při rozhodování o tom, zda politický pachatel může být považován za uprchlíka, by měl být brán zřetel i na následující aspekty: osobnost žadatele, jeho politické názory, motiv jeho činu, charakter spáchaného činu, charakter stíhání a jeho motivaci: a konečně i na povahu práva, na němž se stíhání zakládá. Tyto aspekty nám mohou poodhalit to, zda dotyčná osoba má skutečně obavy z pronásledování a ne pouze obavy z trestního stíhání a potrestání v mezích zákona za čin jí spáchaný. (4) se nachází mimo zem své státní příslušnosti (a) Celková analýza 87. V tomto kontextu národností ( nationality ) označuje státní příslušnost. Spojení nachází se mimo zem své státní příslušnosti se týká osob, které mají nějakou státní příslušnost na rozdíl od osob bez státní příslušnosti ( stateless persons ). Ve většině případů si uprchlíci ponechávají státní příslušnost země svého původu. 10 Viz odst. 94 až 96. - 21 -
88. Obecný požadavek pro udělení právní pastvení uprchlíka je, aby se žadatel mající nějakou státní příslušnost nacházel mimo zem této státní příslušnosti. Z tohoto pravidla nejsou žádné výjimky. Mezinárodní ochrana nemůže vstoupit do hry, dokud se příslušná osoba nachází v rámci územní jurisdikce své domovské země. 11 89. Proto by tam, kde žadatel udává své obavy z pronásledování ve vztahu k zemi své státní příslušnosti, mělo být potvrzeno, že skutečně má státní příslušnost oné země. Může však vládnout nejistota, zda příslušná osoba má nějakou státní příslušnost. Sama to totiž nemusí vědět, a nebo může nesprávně tvrdit, že má určitou státní příslušnost a nebo že je bez státní příslušnosti. Tam, kde nelze jasně potvrdit její státní příslušnost, mělo by být o jejím právní postavení uprchlíka rozhodováno podobně, jako je tomu u osob bez státní příslušnosti, což znamená, že místo země její státní příslušnosti by měla být brána v úvahu země jejího dřívějšího trvalého pobytu. (Viz odst. 101 až 105 níže). 90. Jak je výše uvedeno, opodstatněné obavy žadatele z pronásledování se musí vztahovat k zemi jeho státní příslušnosti. Pokud nemá žádné obavy ve vztahu k zemi své státní příslušnosti, lze očekávat, že bude užívat ochranu této země. Nepotřebuje mezinárodní ochranu, a není proto uprchlíkem. 91. Obavy z pronásledování se ne vždy týkají celého území země uprchlíkovy státní příslušnosti. Tak při etnických srážkách nebo v případech vážných nepokojů obnášejících podmínky občanské války se pronásledování určité etnické nebo národnostní skupiny může objevit jen v jedné části země. V těchto situacích nebudou příslušné osoby vyloučeny z možnosti udělení právního postavení uprchlíků jen proto, že nemohly vyhledat útočiště v jiné části stejné země, pokud by při všech těchto okolnostech nebylo bývalo rozumné to od nich očekávat. 92. Situací osob s více než jednou státní příslušností se zabývají odstavce 106 a 107 níže. 93. Státní příslušnost může být prokázána cestovním dokladem země původu. Držení takovéhoto dokladu vytváří prima facie domněnku, že jeho držitel je státním příslušníkem země vydání dokladu, pokud ne něm samotném není uvedeno jinak. Držitel cestovního dokladu vykazujícího jej jako příslušníka vydávající země, který tvrdí, že nemá státní příslušnost této země, musí své tvrzení opodstatnit např. prokázáním toho, že jeho doklad je tzv. dispozičním pasem ( passport of convenience zdánlivě běžný pas určité země vydávaný někdy jejími úřady jiným osobám než jejím státním příslušníkům). Avšak pouhé tvrzení jeho držitele, že tento pas mu byl vydán jenom pro usnadnění cestovních náležitostí, není dostačující k vyvrácení domněnky státní příslušnosti. V určitých případech by bylo možné získat informace od vydávajícího orgánu. Pokud tyto informace nelze získat, nebo je 11 V určitých zemích, zejména v Jižní Americe, existuje zvyk diplomatického azylu, t.j. poskytnutí útočiště politickým běžencům na cizích velvyslanectvích. I když osoba, jíž je takto poskytnut úkryt, může být považována za nacházející se mimo jurisdikce své země, není mimo její území a nemůže na ni být proto nazíráno z pohledu podmínek Úmluvy z r. 1951. Dřívější pojem extrateritoriality (územního vyčlenění) diplomatických zastoupení byl později nahrazen termínem neporušitelnost, který je používán ve Vídeňské konvenci o diplomatických vztazích z r. 1961. - 22 -