Imanuel Kant 2.část Německá klasická filozofie Jana Kutnohorská
Immanuel Kant (1724 1804) Viz prezentace Kant
Immanuel Kant (1724 1804) Jeho nejvýznamnějším dílem je Kritika čistého rozumu
Immanuel Kant (1724 1804) Kritika čistého rozumu Všechno poznání začíná zkušeností, jak bychom mohli poznávat, kdyby se předměty nedotýkaly našich smyslů a neuváděly naši rozvažující činnost do pohybu? Časově zkušenost přechází každé poznání. Tím ovšem není řečeno, že každé poznání pochází ze zkušenosti. Lidský rozum má zvláštní osud doléhají na něj otázky, kterých se nemůžeme zbavit, neboť jsou mu dány jeho vlastní povahou, rozum však na ně nemůže odpovědět: přesahují všechny schopnosti lidského rozumu.
Immanuel Kant (1724 1804) Kritika čistého rozumu V člověku je tedy neodolatelné puzení dospět nad svět jevů v prostoru a čase. Co je duše? Co je svět? Co je Bůh? To jsou otázky, které nemůžeme jednoduše odsunout, chceme-li dospět k plně uspokojujícímu životnímu názoru. Jak se k tomu má náš rozum? Vložila zde do nás příroda pud, který míří k něčemu, co nelze nikdy naplnit? Rozum je tedy schopnost usuzovat. Rozvažování tvoří pojmy a spojuje je v soudy. Rozum spojuje soudy v úsudky.
Immanuel Kant (1724 1804) Kritika čistého rozumu - Některé základní pojmy. Autonomie a heteronomie: Jak máme jednat? Čím má být určována naše vůle? Jsou dvě možnosti. Buď je naše vůle určována zákony, které jsou v nás samých, v našem rozumu. V tomto případě bude rozum autonomní: bude si sám dávat zákony. Nebo je naše vůle určována něčím, co je mimo nás, mimo náš rozum. Pak je naše vůle určována cizím zákonem: heteronomie.
Immanuel Kant (1724 1804) Kritika čistého rozumu - Některé základní pojmy Maxima a zákony Maximou nazývá zásadu, která má platit jen pro jednání jednotlivého člověka. Jestli-že se rozhodnu, že již nebudu kouřit, týká se to jenom mne, zda ostatní kouří přitom nehraje žádnou roli.
Hypotetické imperativy Chceš-li dosáhnout vysokého věku, musíš pečovat o své zdraví. Platí to pro každého člověka. Škodí-li svému zdraví, onemocní zemře. Tento příkaz pro mne platí ovšem jen tehdy, že mi vůbec záleží na tom, abych dosáhl vysokého věku. Takové věty se nazývají hypotetické imperativy: jsou to věty, které platí všeobecně, ale jenom podmíněně.
! Kategorické imperativy Vedle toho existují kategorické imperativy. Jsou to věty, které platí všeobecně, ale nepodmíněně. Je zřejmé, že etika, která má platit všeobecně a nepodmíněně může být založena jen na kategorickém imperativu.
hypotetický imperativ X kategorický imperativ Musíme rozlišovat mezi kategorickým a hypotetickým imperativem, HI nám říká, co bychom měli dělat při dosažení určitých výsledků (chceme-li vyhrát závod, musíme trénovat). HI mají podobu výroků pokud, pak KI nám přikazuje, co bychom měli dělat a to bez ohledu na výsledky (říkat pravdu).
Etika Morálka obsahuje kategorický imperativ. V prostém sledování určitého postupu za účelem určitého cíle neviděl žádnou mravní hodnotu. Formuloval obecné pravidlo podle něhož můžeme poznat co je a co není správné.
Kategorický imperativ Jednejte tak, aby maxima vaší vůle mohla vždy být současně uplatněna jako princip vytvářející univerzální zákon. Kritika praktického rozumu Maxima je zásada či obecné pravidlo, které řídí jednání racionálního člověka.
Maxima KI nám poskytuje jednoduchou logickou zkoušku. Např. Chceme si vzít půjčku. Tu bychom si měli vzít jen tehdy, když jsme schopni ji splatit. Jestliže víme, že ji nemůžeme splatit, měli bychom si ji vzít? Uděláme něco, co povede k rozporům. Kdyby to udělali všichni bylo by to velmi nesprávné. Je vždy nesprávné dát slib, o němž víme, že ho nemůžeme splnit.
Kategorický imperativ KI nabízí princip čistého praktického rozumu tedy něco, co je správné pouze tehdy, když se to může stát obecným pravidlem, aniž by vznikl rozpor.
Immanuel Kant (1724 1804) Kritika čistého rozumu - Některé základní pojmy Dobro a zlo Jak se má jednat neplyne z toho, co je dobré, nýbrž z mravního zákona, který říká, jak se má jednat a z toho plyne, co je dobré. Dobrá je mravní vůle. Ve světě, ba ani mimo něj není myslitelné vůbec nic, co by bylo možno bez omezení považovat za dobré, kromě dobré vůle. Záleží na vnitřním postoji! Kdo pomáhá druhému, protože ho má rád nebo protože si myslí, že to společnost očekává, ten sice navenek koná to, co žádá i mravní zákon. Jeho jednání má legalitu. Nevykonává-li to však z povinnosti, nýbrž z jiných motivů pak takovému jednání chybí mravnost.
Immanuel Kant (1724 1804) Kritika čistého rozumu - Soudnost. Pouze díky soudnosti jsme s to se orientovat se ve světě jako ve světě jednotném. Soudnost je jednotící člen mezi teoretickým a praktickým rozumem, mezi říší přírody a říší svobody. Teoretický rozum nás učí jen přísné, mohli bychom říci slepé zákonitosti dění. Praktický rozum nás uschopňuje a nutí, abychom přesto ve svém jednání postupovali tak, jako by všechno dění mířilo k vyššímu (teoreticky nepoznatelnému ) mravnímu konečnému účelu (cíli).
Immanuel Kant (1724 1804) Kritika čistého rozumu - Soudnost V soudnosti má kořen intuice a genialita. Soudnost uzavírá propast mezi dvěma světy přírodou a svobodou a dává nám pojem jednoty člověka jako rozumné bytosti (předpokládat tuto jednotu je nevykořenitelná potřeba naší přirozenosti ). Jedna hranice zůstává. Musí být zdůrazněno, že princip soudnosti pochází také z nás samých.
Immanuel Kant (1724 1804) Nauka o ctnosti Část nauky o ctnosti pojednává o povinnostech člověka k sobě samému. Není povinnost k sobě samému něco rozporného? Zdánlivě ano. Pojem povinnosti obsahuje moment nucení. K tomu nutně náleží subjekt, který zavazuje a subjekt, který je zavazován. Protože člověk je na jedné straně smyslová bytost (čistě přírodní bytost, člověk jako jev), na druhé straně rozumová bytost, nadaná mravní svobodou (člověk o sobě).
Immanuel Kant (1724 1804) Nauka o ctnosti Povinnost k sobě znamená, že člověk jako mravně svobodný dává zákon sám sobě jako bytosti smyslové. Člověk má takové povinnosti nejprve k sobě jako čistě animální (zvířecí ) bytosti. Tato povinnost se nazývá sebezachování. Sebevražda je zločin, právě tak je špatné mrzačit sám sebe (dobrovolně se zbavovat fyzických či morálních sil). K tomu patří i otupování sebe nestřídmým požíváním nápojů a stravy. Dále má člověk povinnost k sobě jako k morální bytosti.
Immanuel Kant (1724 1804) Nauka o ctnosti Pravdivost a sebeúcta. Jejich protikladem je lež a skrblictví, ovšem nikoli ve smyslu chamtivosti nebo skouposti, nýbrž jako zanedbávání sebe sama pod míru vlastních přirozených potřeb a falešná pokora -podlézavost. Člověk má povinnost k sobě jako přirozenému soudci sebe sama, k vlastnímu svědomí: Poznej sám sebe! Nikoliv co do své fyzické dokonalosti, nýbrž co do mravní dokonalosti ve vztahu k své povinnosti.
Immanuel Kant (1724 1804) Kantova filozofie je dualistická. Člověk je občanem dvou světů. Existuje svět jevů a věcí o sobě. A za dualistickou můžeme označit i další Kantovy nauky, tj. rozlišování smyslovosti a rozvažování, povinnost a sklonu, formy a obsahu myšlení atd.
Georg Wilhelm Fridrich Hegel (1770 1831) Narodil se ve Stuttgartu, pocházel ze Švábska. Choval velký obdiv k řecké kultuře. Stal se pruským státním filozofem a uznávanou hlavou německé filozofie, jeho přednášky na Berlínské univerzitě se těšily velkému zájmu a pozornosti i od předních činitelů státu, i když nebyl vynikající řečník a dokonce zadrhával. Nejvýznamnější dílo: Věda o logice Encyklopedie filozofických věd Fenomenologie ducha.
Georg Wilhelm Fridrich Hegel (1770 1731) Jeho díla patří ve filozofické kultuře k nejobtížnějším. Kritika o nich napsala: Jsou to mistrovská díla nesrozumitelnosti, znejasněná abstraktním a úsporným stylem, nešťastnou terminologii a přehnaně obezřetným vymezováním všech tezí bezmála gotickou přemírou omezujících klauzulí.
Georg Wilhelm Fridrich Hegel (1770 1731) Je zakladatelem moderní dialektiky. Vychází z Herakleitovy nauky o jednotě protikladů. Vývoj ducha se děje podle zákona dialektiky ve třech vývojových stupních: 1.stádium - světový duch ve stavu bytí o sobě. Filozofická disciplína zkoumající tento stav se nazývá logika. 2.stádium - duch zvnějšnění, sebeodcizení, jinobytí. Duch se zvnějšňuje do formy přírody, která je vázána prostorem a časem. Toto stadium je předmětem filozofie přírody. 3.stádium - duch se vrací ze sebeodcizení k sobě samému. Duch je ve stavu bytí o sobě a pro sebefilozofie ducha.
Georg Wilhelm Fridrich Hegel (1770 1731) Filozofie ducha se člení do tří stupňů Subjektivní duch Objektivní duch Absolutní duch
Georg Wolhelm Fridrich Hegel (1770 1731) Filozofie ducha - Subjektivní duch Nejnižší stupeň filozofie ducha, patří sem život jednotlivého člověka, individua. Teprve v člověku si duch uvědomuje sebe sama. Co v obecných pojmech logiky vystupovalo pouze jako myšlené, dostává tím nyní, že to člověk klade ve svém vědomí individuální skutečnost.
Georg Wolhelm Fridrich Hegel (1770 1731) Filozofie ducha - Objektivní duch Používáme i dnes. Říkáme např. duchovní výtvor Podle Hegela se nauka o objektivním duchu nazývá etika. Do říše objektivního ducha patří rodina, společnost, stát, ale také dějiny, v nichž se rodina, společnost, stát rozvíjejí.
Georg Wilhelm Fridrich Hegel (1770 1731) Filozofie ducha - Absolutní duch Klene se nad subjektivním a objektivním duchem. Nad umění klade ještě náboženství. Avšak třetí, nejvyšší formou existence absolutního ducha je filozofie. Neboť ani v náboženství nemá absolutno ještě čistě pojmovou podobu myšlenky, nýbrž stále je ještě vázáno na cit a představu.
Ludwig Feuerbach (1804 1872) Narodil v rodině významného německého právníka. Otec z něho chtěl mít teologa a tak syn nejprve začal studovat teologii v Heidelberku. Po roce studia utekl do Berlína, kde navštěvoval Hegelovy přednášky. Tehdy psal v dopise otci, že kdyby měl zůstat u studia teologie, stal by se ze svobodného člověka otrokem, proti přesvědčení, proti vlastnímu pocitu spokojenosti nad sebou samým
Ludwig Feuerbach (1804 1872) Po vystudování filozofie působil několik let jako soukromý docent v Erlangenu, ale protože nedosáhl profesury, uchýlil se na venkov. Tam psal všechny filozofické práce. Postupně se vzdaloval od Hegelova učení, až se s ním definitivně rozešel a odmítl celý hegelovský idealismus. Soustředil se na kritiku náboženství. Za základní pojmy filozofie považoval přírodu a člověka. Vytýkal Hegelovi, že převrátil poměr ideje a světa, ducha a těla. Proti tomu stavěl materialistický názor o prvotnosti přírody, o člověku jako její součásti, o jednotě fyzického a psychického, duchovního a tělesného.
Ludwig Feuerbach (1804 1872) Feuerbach zdůrazňoval nutnost spojení filozofie s přírodními vědami, zejména s antropologií. Hlavním principem jeho filozofie je antropologický princip a jeho materialismus je označován jako antropologický materialismus.. Základní myšlenkou je teze o člověku jako jednotné bytosti, jejímž základem je fyzická, materiální podstata. Díky ní je člověk schopen vnímat a myslet.
Ludwig Feuerbach (1804 1872) Fyzické jevy jsou základem psychických jevů. Myšlení je vlastností hmoty mozku. Absolutním zdrojem všeho je příroda, z které postupně vzniklo duševno. Člověk je přírodní bytost, podléhající týmž zákonům jako celá příroda. Duše není nesmrtelná. Vymanit se z kruhu myšlení, kde i bytí je jen myšlenkovým bytím, nám umožňuje smyslové bytí. Skutečnost je podle něho smysly vnímatelná, a tak jen díky smyslovým vjemům ji můžeme poznat.
Ludwig Feuerbach (1804 1872) Feuerbachův člověk je člověk smyslově nazírající. Vztahy, které potvrzují lidskou vzájemnost, jsou vztahy smyslové. A nejhlubším vztahem je láska člověka k člověku. Feuerbach měl na mysli pohlavní, tělesnou lásku, vztah muže a ženy. Pronesl názor, že užitečnější činností než psát filozofická pojednání je zplodit hodně potomků. Láska člověka k člověku je podle něho nejvyšším a skutečným projevem lidskosti. Jde ještě dále a tuto humanitu povyšuje nad jakési nové náboženství.
Ludwig Feuerbach (1804 1872) Aby se mohl stát člověk plně člověkem, musí nastoupit místo lásky k Bohu láska člověka k člověku. Ta je nejvyšším projevem humanity a skutečným náboženstvím. A v tomto náboženství bez Boha antropologickém ateismu viděl Feuerbach cestu, jak obrodit společnost a jak ji reformovat.
Ludwig Feuerbach (1804 1872) Nejvýznamnější Feuerbachovy spisy: Ke kritice Hegelovy filozofie Podstata náboženství Přednášky o podstatě náboženství
Pozitivizmus Jedním z nejrozšířenějších směrů filozofie 19. a 20.st., typickým především pro anglosaské země. Někdy se setkáváme s názvem novopozitivizmus nebo logický pozitivizmus. Ke kladným rysům pozitivizmu patří především důraz na racionální prvky poznávacího procesu, boj proti tmářství. Dále je to obrácení pozornosti filozofů ke struktuře vědeckého poznání.
Pozitivizmus První období pozitivizmu se datuje od druhé poloviny 19. století. Je spojeno především s francouzským filozofem Augustem Comte. Pozitivismus - směr omezující platnost lidského poznání na to, co je pozitivně dáno, ve vědě jsou to data prokazatelná empiricky. V právní vědě je pozitivnismus teorie ztotožňující právo s obsahem norem vydaných nebo zaručených státem.
Auguste Comte (1798 1857) Pozitivizmus vznikl jako pozitivní filozofie, tj. filozofie orientující se na to, co je dáno, co je faktické, a odmítající všechno nadpřirozené nebo vyspekulované. Vědu prohlašuje za jediný prostředek poznání. Specificky filozofické poznání odmítá. Pozitivizmus je životním postojem. Přistupuje ke světu jako k danému. Jde o to vysvětlit svět tak, jak teď právě existuje.
Auguste Comte (1798 1857) Podle Comta musejí všechny vědy projít třemi vývojovými stádii: Teologickým, jež všechny události vysvětluje zásahem bohů nebo jediného boha Metafyzickým, které pracuje s obecnými bytostnými pojmy a přírodními silami Pozitivním, jež se omezuje na deskripci faktů a jejich zákonitostí. Pozitivní stádium je výsledkem pokroku lidstva. Teprve zde lidstvo překonalo náboženské a metafyzické pověry a dosáhlo stupně vědeckosti.
Auguste Comte (1798 1857) Comte přišel s myšlenkou, že společenské vědy zaostávají za přírodními. Přírodní vědy si již vypracovaly účinnou vědeckou metodologii, k níž především patří shromažďování vědeckých faktů, později jejich třídění a klasifikace. V případě, že společenské vědy budou pracovat tímto způsobem, dostanou se do pozitivního stádia. Takto nově koncipované vědě o společnosti dává Comte název sociologie.
Arthur Schopenhauer (1788 1860) Sám sebe považoval za pokračovatele a dovršitele Kantovy filozofie. Dílo: Svět jako vůle a představa. Teoretické základy jeho díla tvoří klasická idealistická filozofie, zejména Kantova. Velmi na něho působilo studium Platóna, indické filozofie a buddhismu.
Arthur Schopenhauer (1788 1860) Ve shodě s Kantem rozeznává Schopenhauer nepoznatelnou věc o sobě a jev Věc o sobě není nic jiného nežli vůle, která se projevuje (objektivuje) ve světě stupňovitě. Se vznikem nejvyšší formy organického života, vrcholící v člověku, vzniká vědomí a zároveň s ním svět jako představa. Objevuje se otázka vzájemného vztahu subjektu a objektu. Ve světě jevů vládne hmota a síla, podřízena prostoru, času a kauzalitě; tudíž i ve světě představ není místo pro svobodu, vše je determinováno.
Arthur Schopenhauer (1788 1860) Poznání je buď bezprostřední - intuitivní, anebo abstraktní reflexivní, poznání rozumem. Za hlavní považuje poznání intuitivní. Základní vlastností vůle je neutuchající nespokojenost, která žene svět k neustále změně. Vyvolává střetání protichůdných sil nálad a tím působí strast a bolest. Voluntarismus ve svých důsledcích ústí v pesimismus. Tento svět pokládá Schopenhauer za nejhorší ze všech možných, neboť lidský život je neustálé chtění, které je utrpením, a splnění přání vede buď k novému chtění, anebo k nudě. Existovat znamená trpět, žití je zmnožování utrpení. Žádoucím stavem je nebytí, klid, nežití. Smysl Schopenhauerovy filozofie spočívá v hledání odpovědi na problémy lidského života.
Friedrich Nietsche (1844 1900) Styděl se za svůj polský původ. Působil jako profesor klasické filologie v Basileji. Nevěřil v poznávací schopnost rozumu. Pramenem pravého poznání je intuice, tou člověk postihuje základní princip života, jimž je vůle k moci. Základní lidskou vlastností je vůle k moci, vůle vládnout, být nadřízeným ostatním.
Friedrich Nietsche (1844 1900) Nejdůležitější Nietschovou prací je Tak pravil Zarathustra. (Zarathustra žil asi v letech 660-583 př.n.l. Byl to staroperský společenský a náboženský reformátor ) Nietschovy filozoficé názory nemají nic společného s původním Zarathušroým učením ani s jeho osobou. Nietscheismus je filozofie zaměřená k problémům lidské existence. Umožňuje všem těm, kdož nejsou schopni racionálně pochopit absurdnosti světa, iracionální útěk do individuálního světa nadlidí.