André Lemaire Dějiny hebrejského národa

André Lemaire Dějiny hebrejského národa 1 Praha : ERM, 1981 Z původního Histoire du peuple hébru přeložil Josef Mlejnek ISBN 80-901477-6-3 Úvod Dějiny každého národa tvoří natolik složitý a rozmanitý celek, že se historikovi nikdy nepodaří je postihnout v celém jejích bohatství. Jeho práce spočívá spíš v tom, že vyznačí jisté základní osy, které korespondují s jejich hlubinným základem. Kromě posloupnosti jednotlivých vůdců a vlád je důležité zachytit i politické instituce, hospodářské problémy a zvláštní kulturu toho či onoho národa. Právě o to se budeme snažit v míře, v jaké nám to umožní zkoumání pramenů. Hebrejská bible se svými dvaadvaceti knihami tvoří základní pramen dějin hebrejského národa. Jde-li o starší dobu, budeme brát v úvahu i archeologické údaje, jako například záznamy semitského severozápadu, záznamy akádské a egyptské. Počínaje perským obdobím, přinášejí nezanedbatelná svědectví klasičtí historikové, k nimž můžeme u nejmladšího období připojit i dílo židovského historika Josefa Flavia (především Židovské starožitnosti a Židovskou válku), dílo Filóna Alexandrijského, Apokryfy a Pseudoepigrafy, a rovněž tak texty z Kumránu, Nový Zákon a Talmud. Kritické historické zkoumání těchto různých pramenů je často obtížné, zejména pokud jde o nejstarší období. Je třeba vzít v úvahu literární druh a dějiny utváření každého textu. Výsledek není vždycky jistý: současný stav naší dokumentace nám nanejvýš dovoluje hovořit s větší či menší pravděpodobností, jíž se snažíme i vyznačit. Nejistota historického zkoumání je obzvláště zřejmá, pokud jde o chronologii určitých období. Pro období patriarchů i pro období sjednoceného Izraele zůstává každý pokus o chronologii pouze obtížný a hypotetický. Počínaje královstvím se můžeme aspoň opřít o vyznačené délky panování a o synchronizaci Královských knih, ale tyto údaje jsou ne vždy koherentní. I přes záznamy v asyrských análech a babylonských kronikách, jež nám umožňují stanovit nějaká data, jsou možné různé chronologické systémy odchylující se o několik let; údaje tohoto období budou proto nejčastěji provázeny slovem asi nebo kolem. První kapitola Počátky Počátky hebrejského lidu nejsou pro historické bádání přímo dosažitelné: žádné vnější svědectví nám nevypovídá o Izraeli před zmínkou na stéle z pátého roku vlády faraóna Merneptaha (asi r. 1207 ante) a první uspořádání vylíčení počátků Izraele ve formě genealogie patriarchů Abraháma Izáka a Jákoba-Izraela pravděpodobně až do doby království sjednoceného Davidem a Šalomounem nebo ještě pozdější; pouze cyklus o Jákobovi-Izraelovi mohl být poprvé zapsán v době před Davidovým královstvím. Tento pozdní písemný záznam podání o patriarších zdůrazňuje důležitou roli ústní tradice v jejich vytváření a jejich příslušnost k literárnímu druhu legend o počátcích, jenž je společný všem národům a jehož může historik

2 používat pouze s velkou opatrností a kritickým smyslem: zkoumání historického kontextu, transpozice dějin eponymních hrdinů na kolektivní dějiny skupiny, užívání literární kritiky při odhalování nejstarších tradic a analýza topografických dat, jež jsou alespoň v této oblasti velice stabilní. Někteří současní historikové starého Izraele posunuli dobu patriarchů do devatenáctého století před naším letopočtem. O tomto výkladu se dnes velmi diskutuje: datování do mladší doby bronzové (13. století) nebo doby železné I (12.-13. století), pokud jde o skupiny hlásící se k Abrahámovi a Izákovi, se zdá pravděpodobnější. Pokud jde o Palestinu na úsvitu tohoto období, máme k dispozici dokument zásadního významu, jakým jsou dopisy z El-Amarna, v akadštině psané listy různých knížat nebo pánů Sýrie Palestiny a faraonů Amenophise III., Achnatona, Simencharema a Tutanchamóna psané někdy kolem poloviny 14. století. V této době byla Palestina a jižní Sýrie egyptským protektorátem a malí králové této oblasti se považovali za faraonovy vazaly, což jim nebránilo v tom, aby mezi sebou nebojovali ve snaze rozšířit svou moc. Dnes známe jména králů několika městských států v Palestině: Labajú v Sichemu, Abdi-Héba v Jeruzalémě, Milkilu v Gezeru. Aby mohli vést lépe své vnitřní boje, neváhali tito drobní králové uzavírat společenství s tzv. chapiru. Chapiru ( c pr v ugaritské abecedě, c apirú v egyptštině) se tehdy projevovali v celém prostoru Úrodného půlměsíce jako nestálá a špatně kontrolovaná populace, kterou bylo možné najímat do těch nejžádanějších služeb: buď jako pracovní sílu při velkých stavebních pracích, nebo jako žoldnéře do armády. Stejně jako pojem chapiru, označuje biblický pojem hebrejský ( c ibrí), částo užívaný v dokumentech, které se týkají předkrálovského období, někdy etnikum, někdy sociologický apelativ. Je obtížné tyto dva pojmy nezaměňovat. Počátky hebrejského lidu lze tedy podle všeho umístit do obecnějšího rámce migrace chapiru ve druhé polovině druhého tisíciletí ante. Biblické příběhy také představují patriarchy jako cizince (gerim) vzhledem k místní populaci (srv. Gn 24,3), jako postupně se usazující poloviční nomády, kteří přicházejí se svými stády a stavějí své stany tam, kde nacházejí pastvu pro svá malá stáda. Tito poloviční nomádi se často usazují u měst, jejichž vně umístěné svatyně navštěvují; snaží se vesměs udržovat dobré vztahy s místními správními orgány, což nevylučovalo občasné užití lsti a násilí. Tyto skupiny se skutečně nemísily s místními obyvateli a odmítaly se ženit s dcerami Kenanejců (Gn 24,3). Základní buňku jejich sociálního a ekonomického života tvořila rodina v širším smyslu (bét- ab) nebo klan (mišpacha), který žil více méně v autarkii, soběstačně. Tyto velké patriarchální rody se tak projevovaly jako nezávislé jednotky, které lpěly na zachování vlastní identity a svých vlastních tradic, obzvláště na kultu Boha svých otců. Rozbor biblických tradic nám umožňuje na počátku Izraelského soustátí rozlišit čtyři základní skupiny, které souvisejí s patriarchy Abrahámem, Izákem, Jákobem a Izraelem. První dva tvoří počátek domu Judova, dva zbývající počátek domu Izraelova. 1 Abrahám Skupina Hebrejů související s patriarchou Abrahámem se podle všeho usadila v judských horách u Chebrónu. Tato lokalizace jasně vysvítá ze skutečnosti, že hlavní svatyně této skupiny se nacházela v Dubech z Mambré, nedaleko Chebrónu (Gn 13,18; 14,13; 18,1) a že v Makpéle u Mambré se nacházela tradiční skalní hrobka skupiny související s Abrahamem (Gn 23,17.19; 25,9). Vzájemné vztahy této skupiny s Ismaelity z Negevu byly patrně dost napjaté, zatímco vztahy s Moábci a Ammónovci z území za Mrtvým mořem, považovanými za potomky Abrahámova synovce Lota (Gn 19,36-38), byly mírnější, stejně jako vztahy s chetejskými velmoži z Kyriat-Arba (= Chebrón). Pravděpodobně z těchto důvodů se první jed-

3 notně uspořádané vylíčení životů patriarchů objevilo v Chebrónu, jenž byl po sedm let hlavním městem Davidova království, něco málo před rokem 1000 (2 Sam 1-4; 5,1-5) a první místo bylo přiřčeno Abrahámovi, jenž představoval hebrejské skupiny z chebrónské oblasti. 2 Izák Hebrejská skupina odvozující se od Izáka se patrně usídlila v Negevu v okolí studní a svatyně v Beeršebě (Gn 26,26-33), na území kmene Simeonova. Tyto hebrejské klany měly občas vyostřené, občas mírové vztahy s městským státem v Geraru a s jeho králem Abimelekem; hlavním bodem rozepří byla kontrola studní. Když David vstoupil ze Siklagu do Chebrónu a stal se zde králem Judeje, připojil Simeonovce k Judejcům, což se vysvětluje příbuzností jejich eponymních předků, když Izrael byl chápán jako jediný Abrahámův syn. 3 Jákob Cyklus kolem patriarchy Jákoba, nejprve patrně nezávislý na cyklu Abraháma a Izáka, nebyl k němu připojen dříve, než se David stal králem Izraele a Judy (2 Sam 5). Tvoří jej legendy související původně se skupinami, které tvořili Souručenství, později království Izraele na severu. Nejstarší líčení jákobovského cyklu umísťují počátek skupiny související s tímto patriarchou do horní Mezopotámie (Aram-Nacharajim), přesněji do horní části údolí v Balihu, do okolí měst Charanu, Serugu, Nachoru a Terachu. Synovstvo Jákob (Bene Jakob), aramejského původu, opustilo pravděpodobně území Charanu po pádu Mitaniho, který způsobil vpád Hanigalbata za vlády Adadninariho I. nebo Salmanazara I. kolem roku 1275. Tato skupina pronikla pravděpodobně a do Kenaanu, když překročila Jordán mezi údolími Jábok a Wadi Far ah; usadila se v oblasti na sever a severovýchod od Sichemu (= Šekemu). Bene Jákob navštěvovali svatyni u města Šekemu, zde také postavili své stany na půdě, již koupili od synů Chamóra, obyvatel Šekemu (Gn 33,19). Vztahy s Šekemci byly podle všeho často napjaté a násilnické (Gn 34), Bene Jákob odmítali jakoukoli asimilaci a nedopouštěli žádné sňatky svých dcer s Šekemci. 4 Izrael Josef Postava patriarchy Jákoba byla ztotožněna s postavou Izraele (Gn 32,29) v důsledku smlouvy Bene Izrael s Bene Jákob (infra). Původně se skupina Bene Izrael od Bene Jákob lišila. Podle historických topografických údajů jméno Izrael pochází pravděpodobně od názvu klanu označovaného rovněž Asriel, usazeného v pohoří Efrajim, nedaleko svatyně v Šílu; klan a svatyně patřili ke skupině, která zažila zkušenost exodu pod vedením Mojžíše a po něm Josueho. Území pohoří Efrajim bylo skutečně nějakou dobu autonomně spravováno domem Josefovým (Sdc 1,22n) a právě Josef je prezentován jako eponymní předek této skupiny, jež hrála ústřední roli při vytváření izraelského Souručenství. Hebrejská skupina Bene Josef/Bene Izrael pobývala určitý čas v Egyptě, v zemi Gošen na východním pomezí nilské delty. Byli využíváni především ke stavebním pracím při výstavě měst pro sklady Pitom a Raamses (Ex 1,11). Pod vedením Mojžíše, Hebrejce, který si patrně osvojil egyptskou kulturu, se této skupině podařilo opustit Egypt, pravděpodobně za vlády Ramsese II., v letech 1270-1250 před Kristem. Po určitou dobu se patrně zdržovali v okolí Kádeše a Páranské pouště, na rozhraní Negevu a Sínaje (Nu 13,26; 20,1nn), což Mojžíšovi umožnilo předat této skupině základy jahvistického náboženského partikularismu:

4 JHVH byl jejich jediným božstvem a oni si nevytvářeli jeho plastická zpodobení. Tato skupina patrně obešla zemi Moáb porazila krále Chešbónu Síchona v Jahse (Nu 21,23) a obsadila jeho území severně od Arnónu v Zajordánsku. Mojžíš zemřel u hory Nébó v moábské zemi (Dt 32,39; 34,1-8), na území, které posléze připadlo kmenům Rúben a Gad; po něm nastoupil Jozue (Dt 34,1-9). Pod vedením Jozueho překročili Bene Izrael Jordán u Gilgálu, nedaleko Jericha (Joz 3,17; 4,20nn), potom pronikli do Předjordánska a obsadili Jericho (Joz 6) a Bét-el (Sd 1,22-26). Když se Izraelci přiblížili, nabídli jim představitelé gibeónského čtyřměstí (Gibeon, Kefíra, Beerót a Kirjatjearím), že s nimi uzavřou smlouvu. Jozue s tím souhlasil a přiznal jim pravděpodobně statut vazalů (Joz 9). Tato smlouva Gibeónců s izraelovskými Hebrejci přímo ohrožovala město Jeruzalém, protože přístupová cesta přes betchóronský svah padla do rukou spojenců. Jeruzalémský král Adonísedek dal podnět k vytvoření koalice kenanejských králů, kteří se s pomocí Egypta snažili znovu otevřít cestu k Jeruzalému v bitvě u Bétchóronu (Joz 10). Pravděpodobně v této době, a možná i díky této bitvě, se objevila zmínka o Izraeli na stéle Merneptahově (kolem 1207) a zobrazení o egyptsko-izraelském střetu na Merneptahově reliéfu v Karnaku. Zmínka i vyobrazení jsou spojovány s dobytím Gezeru, nějakých patnáct kilometrů na západ od Bét-chóronu. Ať už byly podrobnosti tohoto egyptsko-kenanejsko-izraelského střetnutí jakékoliv, izraelské klany se obrátily k severu a obsadili pohoří Efrajim, tj. pruh hor a kopců nacházejících se mezi Jeruzalémem a Šekemem. Druhá kapitola Souručenství Izraele Během své expanze na sever narazili Bene Izrael (Synovstvo Izrael) na skupinu synů Jákobových na sever a severovýchod od Šekemu. Toto setkání obou skupin završila smlouva z Šekemu, s jejímiž četnými ohlasy se v Bibli setkáváme, především v líčení Joz 24. Na rozdíl od smlouvy s obyvateli Gibeónu znamenala smlouva z Šekemu především pakt dvou rovnocenných kmenových skupin: každá si zachovala své území (nachala) a svou autonomii. Tato smlouva nakonec vyvrcholila vznikem souručenství, v jehož čele stáli Bene Izrael: Jozue prosadil uznání JHVH jako jediného božstva a odvrhl božstvo cizí nazývané Pachad bůh otců synů Bene Jákob (Joz 24,23; Gen 35,2). Toto náboženské sjednocení, jež tvořilo základ Souručenství, doprovázel výčet několika základních pravidel. Týkala se jak společného kultu, tak sociálního života a vyhlásil je patrně sám Jozue (Joz 24,25) v jednoduché formě Dekalogu, který lze přibližně rekonstruovat takto: Já jsem JHVH, tvůj Bůh, nebudeš se klanět cizím bohům, neučiníš si můj obraz ze dřeva a kamene, nevyslovíš mé jméno nadarmo, neznesvětíš mé sobotní dny, nebudeš zlořečit svému otci ani své matce, nedopustíš se vraždy na svém bližním, nedopustíš se cizoložství se ženou svého bližního, nedopustíš se únosu na komkoli ze svých bližních, nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu, nebudeš usilovat o to, aby ses zmocnil domu svého bližního.

5 Těchto deset základních pravidel tvořilo vlastně ústavu Izraelského souručenství, jehož členové jsou zahrnutí v pojmu tvůj bližní. Byla to především jednota náboženská: uznání JHVH jako jediného božstva a dodržování jeho svátků (šabatů). Není zde zmínka o žádné konfederální struktuře nebo instituci. Tato nepřítomnost nějaké ústřední struktury ulehčovala integraci nových skupin do Souručenství: stačilo, aby na každé úrovni společnosti (rodina, klan, kmen) bděly tradiční autority ( Starší ) nad dodržováním pravidel života společenství vyznačených v Dekalogu. V důsledku postupného usazování žila každá rodina obyčejně ve svém domě o čtyřech místnostech soustředěném kolem jednoho dvora se sily, charakteristickými stavbami té doby, které zhodnotila nejnovější archeologie. Rod (klan), ztotožňovaný víceméně s městem, jejž tvořilo několik rodin, žil prakticky soběstačně, ekonomicky i sociálně (k sňatkům docházelo uvnitř klanu). Početnější shromáždění, jež prohlubovala pocit příslušnosti k Souručenství, se uskutečňovala v čase poutních slavností v základních svatyních, na prvním místě v Šílu. Ale většina skupin, rodů a kmenů se mohla jen velice nepravidelně zorganizovat pod vedením jediného vůdce: pouze tehdy, když bylo třeba čelit vnějšímu nebo vnitřnímu nebezpečí, byl někdo pověřen stanout v čele lidu ve zbrani. Kniha Soudců nás seznamuje s několika těmito vůdci, nazývanými soudcové (šofetim), kteří sehráli důležitou roli v čele jednoho kmene nebo skupiny kmenů tváří v tvář vnějšímu ohrožení. 1 Kmeny ze severu Souběžně se vstupem Bene Izrael do Předjordánska a jejich vítězstvím nad Kenanejci v pohoří Bétchóron přepadly dvě hebrejské skupiny, Neftali a Zabulón, vojenské ležení kenanejského krále Chasóru Jabína u vod Merómu. Když ochromili podkolení jejich koním a spálili jejich vozy, pronikli do Chasóru a vypálili ho. Archeologické výzkumy zničeného Chasóru umožňují určit datum této bitvy u vod Merómu do druhé poloviny 13. století. Aniž bychom toto zničení nutně připisovali Jozuemu (i přes Joz 11), znamenal vstup Bene Izrael do Palestiny psychologický šok, který stačil k tomu, aby se kmeny Zabulón a Neftali odvážily zaútočit na kenanejské vojsko (Sd 5,18). O nějaký čas později, pravděpodobně v průběhu 12. století, byly tyto dva kmeny ohroženy příchodem Sísery z Charóšetu ha-gojim, pravděpodobně vůdce národů od moře. Bárak z neftalijské Kedeše, představitel Hebrejců z Galileje, se spojil s prorokyní Debórou z Efrajimského pohoří (Sd 4,2-10), jež představovala Souručenství Izraele. Spojenci porazili Síseru u bystřiny Kišonu (nebo Vod megiddských Sd 5,19-21). Toto významné vítězství bylo v Izraeli oslaveno slavným Debóřiným zpěvem (Sd 5), z nějž vyplývá účast kmenů Efrajim, Benjamín, Makir, Zabulón, Neftali, Isachar, zatímco periferní kmeny Rubena, Gileáda, Dana a Ašera se neúčastnili této bitvy, která podává jasné svědectví o připojení hebrejských skupin z Galileje k Izraelskému souručenství. Debóřin zpěv vychází z toho, že kmen Dan je už usazen v horní části údolí Jordánu kolem starobylého města Lajiš (nebo Lešem). Tento kmen však byl původně usídlen v severní části Šefely. Pravděpodobně pod tlakem Pelištejců v první polovině 12. století určitá část příslušníků kmene Dan opustila Soreru a Eštaól a usadila se jižněji, v méně ohroženém území (Joz 19,40-48; Sd 18).

6 2 Střední Předjordánsko Střed Izraelského souručenství se nacházel v pohoří Efrajim, kolem svatyní v Šekemu, Šílu a v Bét-elu. Klany z této oblasti se pozvolna seskupily do tří autonomních jednotek: Efrajim ve vlastním smyslu uprostřed, Manase na severu a Benjamín na jihu. V Debóřině zpěvu chybí zmínka o Manasem, což pravděpodobně znamená, že budoucí klany Manase v této době ještě nevytvořily autonomní jednotku. Soustředění kmene Manase kolem klanu Abiezer je patrně dílem Gedeóna z Ofry, jenž se postavil do čela boje proti Midjáncům (Sd 6,33-35).Válka proběhla ve dvou výpravách: při první byli Midjánci vytlačeni z Předjordání v bitvě u pramene Charódu (Sdc 7,1-22) a jejich vůdcové Oreb a Zéb byli popraveni Efrajimci, kteří obsadili brody na Jordánu (Sd 7,24-25); při druhé, po jiném vpádu, byli Midjánci po boji u hory Tábor pronásledováni až do Zajordánska a byli popraveni oba jejich vůdci Zebach a Salmuna (Sdc 8-21). V průběhu této druhé výpravy Gedeón potlačil odpůrce z Pénuelu a Sukótu ve střední části údolí Jordánu, tzn. že pravděpodobně připojil území Makíru ke kmeni Manase. Tento dvojí válečný úspěch také vysvětluje, že silná skupina Gedeónových příznivců se dožadovala, aby byl prohlášen králem, ale on založení královské dynastie odmítl (Sd 8,22). Biblická tradice zachovala dvě důležité epizody z dějin benjamínských klanů, které se nacházely jižně od pohoří Efrajim (ben-jamin = jižan): efrajimsko-benjaminskou válku a zavraždění krále Moábska benjamíncem Ehúdem. Biblické vyprávění o efrajimsko-benjaminské válce (Sdc 19-21) bylo několikrát přepracováno a je velice těžké odlišit skutečné historické události, které tvořily základ nynějšího líčení. Zdá se, že následkem zločinu, k němuž došlo v Gibeji, se určitá část jižních klanů solidarizovala s provinilci a odmítla je vydat. Svým odmítnutím tyto klany potvrdily svou autonomii vzhledem k jiným izraelským klanům z pohoří Efrajim. Ve velice dlouhé občanské válce byly jižanské klany nakonec poraženy, ale Efrajimci uznali autonomii Benjaminců ; po krátkém vyloučení z Izraelského souručenství byli znovu přizváni k účasti na každoročních slavnostech v Šílu (Sdc 21,19-24). Příběh Ehúdova střetu s Moábci by se docela dobře hodil spíš do téhož období než do doby Jiftácha (infra). S pomocí Amónovců obsadili Moábci území severně od Amónu a dolní část údolí Jordánu, kde jim musely benjaminské kmeny platit tribut. Jeden z benjaminských vůdců, Ehúd, syn Géry, využil okamžiku, kdy odváděl tribut, a zavraždil moábského krále Eglóna. Tato vražda byla signálem k povstání benjaminských klanů, které pak vytlačily Moábce na druhý břeh Jordánu (Sdc 3,12-30). 3 Kmeny ze Zajordánska Z Debóřina zpěvu (Sdc 5,15.16) se dozvídáme, že kmen Rúbenův se boje proti Síserovi vůbec neúčastnil. O Rúbenovi není také dále zmínka ani v knihách historických. Tuto nepřítomnost kmene Rúben, na niž podle všeho naráží Dt 33,6, mohla způsobit moábská expanze severně od Arnonu, o čemž svědčí příběh Ehúdův. Rúbenovské území bylo dobyto zpět až v epoše Davidově a částečně připojeno ke kmeni Gad, jenž při své expanzi obsadil zajordánské území severně od Arnonu. Skupina Makírova sehrála asi významnou roli v bitvě Souručenství Izraele proti Síserovi (Sdc 5,14). O přesné lokalizaci se diskutuje; je pravděpodobně třeba ji situovat někam mezi Gad a Gileád, v blízkosti Machanajim, Penúel a Sukot, severně od soutoku s Jábokem. Původně autonomní Makír byl pravděpodobně připojen ke kmeni Manase po druhém Gedeónově tažení (supra). Izraelské kolonizátorské kmeny z pohoří Gileád severně od Jáboku (Joz 17,14-18) se patrně nezúčastnily

7 bitvy proti Síserovi (Sdc 5,17) ani efrajimsko-benjamínské války, na což doplatily krveprolitím byl to rovněž počátek zvláštních vztahů mezi Jábešem z Gileádu s Benjaminci (Sdc 21,8-14; srv. 1 Sam 11,1-11). S touto nezávislostí Gileádu vzhledem k Efrajimcům se znovu setkáváme v příběhu Jiftáchově. Jiftách byl hlavou bojůvky, jemuž Starší, tradiční vůdcové z Gileádu, navrhli, aby vedl válku proti Amóncům ohrožujícím zemi. Vítězství Jiftácha a Gileáďanů vyvolalo žárlivost Efrajimců, ale jejich pokus o odvetu dopadl žalostně (Sdc 12,1-7). Gileádská země hájila svou autonomii a byla pravděpodobně připojena ke kmeni Manase (srv. Joz 13,29-31) až po Gedeonově vítězství nad Midjánci (supra). 4 Kmeny z jihu Několik danovských klanů se usadilo poblíž Sórey a Eštaólu a žili v často konfliktní symbióze s Pelištejci. Tato situace se obráží v legendě o Samsonovi, která pravděpodobně zachycuje místní podání z oblasti Bétšemeše (Sdc 13-16). Velice smíšené obyvatelstvo této hraniční zóny zůstalo v pelištejském područí nespíš až do doby Davidovy, který je připojil k Judovu domu. O samotném kmeni Judově se Debóřin zpěv nezmiňuje; obyvatelstvo z této oblasti se patrně žádných vojenských akcí izraelských kmenů v době Soudců neúčastnilo. Geograficky byly klany této oblasti od nich odděleny městským státem Jeruzalémem a k Souručenství Izraele se patrně nikdy nepřipojily. Přesto některé hebrejské klany, které přišly z jihu, přinášely s sebou kult JHVH a připravovaly tak pozdější sblížení mezi domem Judy a domem Izraele. Nejjasnější je v tomto směru příklad Kenazejců. Byl to Kenazejec Káleb, jenž dobyl Chebrón z rukou Anákovců (Joz 14,13; 15,13), a byl to Otniel, syn Kenazův, Kálebův bratr, jenž se zmocnil Kirjat-seferu (Joz 15,15-19). Usazení kálebovských klanů potvrzuje zmínka o Negevu Kálebově (1 Sam 30,14) a o Nábalovi Kálebovci v kraji Karmelu a Maónu (1 Sam 25,1-3). Otniel se objevuje rovněž v Sdc 3,7-11 jako vysvoboditel z rukou aramského krále Kúšana Rišátajimského, ale zde je patrně třeba aramského nahradit přívlastkem edómského ; Kenazejci byli v kontaktu s Edómci, Témanovci a Amálečany (Gn 36,11.15.42). Kenijské klany vyšly z města Palmovníků (pravděpodobně Támar na jihu Mrtvého Moře). Obsadili Negev Kenijců jihovýchodně od Chebrónu v okolí Aradu (1 Sam 27,10). O Kenijcích se hovoří jako o Mojžíšově příbuzenstvu (Sdc 4,11; srv. Sdc 1,16). Tato tradice znamená, že Izraelci měli v souvislosti s Kenijci pocit určitého společenství, pravděpodobně náboženského (Sdc 4,11-22; 5,24). Jerachmeelci obsadili Negev Jerachmeelců (1 Sam 27,10), jenž se nachází na jihu Negevu Kenijců, pravděpodobně v okolí Tell el-milch, na nejvýchodnějším konci Vádí Beer-šeba. Třetí kapitola Sjednocené království (asi 1030?-931) V případě vnějšího nebezpečí se velice chabá pouta spojující klany a kmeny Izraelského souručenství stávala málo účinná: tehdy byl vybrán vojevůdce, jehož základním posláním bylo vést válku. Jakmile nebezpečí jednou pominulo, zůstala pro něj pouze čestná funkce (srv. Sdc 8,22-27). Toto historické schéma období Soudců bylo porušeno, jakmile si nepřetržité vnější nebezpečí natrvalo vyžádalo nutnost vojenského vůdce. Tehdy také Izrael přechází od příležitostné instituce soudců a zachránců k trvalému nastolení království.

8 1 Zavedení království: Saul Od počátku Izraelského souručenství byly různé kmeny konfrontovány pouze s nepřáteli na svou míru; s Madiánci, Ammonity, Moabity nebo kenanejskými městy, jež bylo možné dobýt obléháním. Odlišná situace nastala, jakmile byli vystaveni pelištejskému expanzionismu. Pelištejci jsou známi z egyptských nápisů jako jeden z mořských národů, které se, s Tjekerci, Šekeleši, Deniany a Vešeši snažily ovládnout Egypt. Jejich postup byl zastaven v egyptských přístavech v dvojí bitvě, námořní a pozemní, v osmém roce panování faraona Ramsese III. (asi r. 1175). Tyto národy se podařilo zastavit, ne však zničit usadily se v prostoru Středozemí. Tímto způsobem se Pelištejci usadili na pobřeží mezi Gazou a Jafou, Tjekerci poněkud severněji, v okolí města Doru a jižně od Pelištejců patrně i Keretejci (Kréťany). Toto usídlení se patrně uskutečnilo se souhlasem Egypťanů, kteří je více méně považovali za své vasaly. Původem z Kaftóru (možná Kréta? Am 9,7; Jr 47,4) vytvořili Pelištejci federaci pěti měst: Gaza, Aškalon, Ašdód, Ekron a Gat, jež měla v čele pět vůdců nazývaných sereni, patrně něco na způsob řeckých tyrannos, vůdců. Tito Pelištejci byli dobře organizováni a vzbuzovali strach především proto, že měli monopol na práce s kovem (srv. 1 Sam 13,19nn). K prvním významným ozbrojeným střetům mezi Pelištejci a Souručenstvím Izraele došlo v oblasti, kde se stýkají obě dvě území, tj. u pramenů Jarkonu: Izrael vytáhl do boje proti Pelištejcům. Utábořili se u Eben-ezeru (to je u Kamene pomoci); Pelištejci se utábořili v Afeku a seřadili se proti Izraeli. Rozpoutal se boj a Izrael byl od Pelištejců poražen; ti pobili v bitvě na poli asi čtyři tisíce mužů. (1 Sam 4,1-2). Tato porážka u Eben-ezeru byla Izraelci (pravděpodobně kmeny Efrajim, Manase a Benjamín) pociťována jako obzvláště pokořující také proto, že se Pelištejci zmocnili svatyně v Šílu. Způsobilo to smrt kněze ze Šíla Elího a jeho synové Chofni a Pinchas rovněž zahynuli. Porážka bezpochyby také poznamenala počátky působení Samuela v roli tradičního náboženského vůdce Izraelců z hor kmene Efrajim (1 Sam 15-17). Je velice obtížné určit historické podrobnosti, jakým způsobem se stal Saul králem. Z různých navzájem odlišných biblických podání můžeme vyvodit pouze dva zásadní aspekty této události: na jedné straně významnou roli Samuela při určení Saula za krále (srv. legendy z 1 Sam 9-10), na straně druhé skutečnost, že volba Saula byla motivována jeho vojenskými úspěchy v čele benjamínské válečné výpravy, která zachránila in extremis obyvatele Jabeše v Gileádu před bezpodmínečnou kapitulací před králem Náchašem Amónským (1 Sam 11,1-11). Je nanejvýš pravděpodobné, že Saul byl povolán za krále v Gilgálu, tj. na území, které neměli Pelištejci pod kontrolou (1 Sam 11,12-15). Po tomto uznání Saul spěchal, aby mohl dát signál k povstání proti pelištejské okupaci na území kmene Benjamín (1 Sam 13,2-7; 17-18). Bible líčí podrobně pouze epizodu z bitvy u Mikmásu, v níž se proslavil Saulův syn Jónatan (1 Sam 14), ale osvobozovací válka byla dlouhá a vyčerpávající (1 Sam 14,52). Pelištejci, vytlačení nakonec z pohoří Efrajim, se snažili udeřit znovu, nejprve od jihu, potom od severu. Pelištejci vyrazili ze Sóka patřícího Judovi a snažili se projít údolím Ele. Tím přímo ohrožovali hebrejské rody z okolí Betléma, které se proto zapojily do boje po boku Saulově. Společný nepřítel přinutil judské kmeny uzavřít s Izraelci jistou smlouvu, jež mohla zahrnovat vydání Saulových nepřátel (srv. 1 Sam 23,7-28; 24,2-23; 26). Když se jim nepodařilo proniknout od jihu, rozhodli se Pelištejci obejít pohoří Efrajim ze severu a dospěli do údolí Jordánu směrem k Bét-šeánu. Pelištejská armáda tudíž vyrazila z Afeku, přešla planinu Jizreel a

9 utábořila se v Šúnemu, proti izraelské armádě hájící pohoří Gilboa (1 Sam 28,4). Boj byl nelítostný: V téže době spolu zemřeli Saul, jeho tři synové, jeho zbrojnoš i všichni jeho mužové. (1 Sam 31,6) Pelištejci vstoupili do Bét-šeánu a měli celou tuto oblast pod kontrolou (kolem r. 1010). Po dobytí Gilboa mohli Pelištejci znovu zaútočit v pohoří Efrajim. Aby mohl Saulův bratranec a velitel jeho armády Abnér pokračovat v boji, přivedl Saulova syna Iš-bóšeta do Machanajimu na druhém břehu Jordánu a nechal ho prohlásit za krále Izraele (v podstatě Benjamín, Efrajim, Jizreel a Gileád) namísto Saula (2 Sam 2,8-10). Íš-bóšetovo panovaní netrvalo déle než dva roky, které byl poznamenány bojem mezi jeho přívrženci a přívrženci Davida, později řevnivostí mezi ním a jeho velitelem Abnérem (2 Sam 2,10 3,11). Oslaben zradou a později vraždou Abnéra v Chebrónu (2 Sam 3,12-30), byl Saulův syn zavražděn dvěma Beerotity, kteří se tak pomstili za Saulovu politiku proti gibeonskému čtyřměstí (srv. 2 Sam 21,5). I když nelze určit přesnou dobu trvání Saulovy dynastie, nelze její historický význam podceňovat. Umožnila přechod izraelského společenství od velice slabého souručenství klanů a kmenů k válečnickému království, v němž si král zavazoval své důstojníky tím, že jim poskytoval nejlepší pozemky (1 Sam 8,11-17; 14,52; 22,7). 2 David a vojenská expanze (kolem 1010-1003-970) Po smrti Iš-bóšetově přišli i všichni izraelští starší do Chebrónu a král David s nimi v Chebrónu uzavřel před Hospodinem smlouvu. I pomazali Davida za krále nad Izraelem (2 Sam 5,3). Volba Davida, krále Judejců z Chebrónu, za krále Izraele se může zdát překvapivá, ale biblická tradice podrobně vypráví, jak k ní Izraelité přirozeně dospěli, v obšírném líčení, které nese název příběh nastolení Davida za krále (1 Sam 16nn). David, syn Jišajův, byl Efratejec z Betléma v Judeji, jenž vstoupil do Saulových služeb. Tento mladý muž si záhy získal přízeň Jonatána, což vyvolalo prudkou reakci Saulovu, která Davida přinutila, aby uprchl. David se okamžitě stává vůdcem skupiny a shormažďuje kolem sebe nespokojence, mezi nimi Ebjátara, syna Achimelekova, kněze z Nóbu, z potomstva Elího ze Šíla (1 Sam 22,21n). Po určitý čas se ukrývá v poušti Maónu a na území Én-gedí, aby unikl před Saulovým pronásledováním. David a jeho oddíl nabídli své služby pelištejskému králi Akíšovi z Gátu. Ten Davidovi dal město Siklag na jihu svého území, aby držel na uzdě Judejce a Amalečany. Porážka v Gilboa a Saulova smrt poskytly brzy Davidovi příležitost nechat se vůdci judských klanů uznat za krále Chebrónu. Pozvolna posiloval své postavení. Jednak vojensky, když zastavil izraelské vojsko u Gabaonu, jednak politicky svými sňatky, svými diplomatickými vztahy a svými kroky ke smíření s Abnérem (2 Sam 2-3). Přirozeným vyvrcholením všeh jeho snah, na čas oddálených zavražděním Abnéra, bylo připojení starých kmenů Izraele k davidovskému království. Skutečnost, že se jejich někdejší vazal stal zároveň králem Judy a Izraele, nemohla nechat Pelištejce lhostejnými. Snažili se znovu rozdělit oba politické celky a zaútočili na jejich spojnici v dolině Rafájců, ale David pelištejské vojsko odrazil. Porážkou Pelištejců zůstalo jebúsejské město Jeruzalém zcela izolováno. Davidovi spadlo jako zralý plod do klína a on je učinil hlavním městem, když byl předtím králem v Chebrónu sedm let a šest měsíců (2 Sam 5,5). Volba Jeruzaléma za hlavní město, jež se nacházelo na hranici mezi domem Judy a domem Izraele, umožnila Davidovi upevnit svou osobní autoritu. Opevnil město a učinil z něj náboženské centrum Izraele, když do něj přenesl Hospodinovu schránu (2 Sam 5-6). Davidova autorita vyplývala především z jeho válečnických schopností: od okamžiku, kdy se rozhodli pro odboj, se projevoval jako vynikající vůdce ozbrojené skupiny. Jeho pobyt v Siklagu a jeho nájezdy proti Amalečanům mu umožnily vytvořit velice odolný oddíl vojáků, kteří mu byli zcela oddáni. Tento oddíl se posléze proměnil v jeho osobní gardu a vytvořil jádro

10 stálé armády, jíž se obklopil, jakmile se stal králem. Aby si zajistil věrnost této armády, postavil do jejího čela svého synovce Joába (1 Pa 2,16; 2 Sam 8,16). Když zastavil vojenskou rozpínavost Pelištejců, použil David svého vojska k rozšíření království vně jeho původních hranic. Přinutil Moábce k placení tributu (2 Sam 8,2), potom, u příležitosti nastoupení krále Amónců Chanúna na trůn, rozpoutal pod záminkou diplomatické potupy svých poslů nelítostný boj proti amónskému království. Válka skončila dobytím jejich hlavního města Rechóbu. David získal obrovskou válečnou kořist a stal se amónským králem (2 Sam 10-12). Tato válka byla velice těžká, protože Amónci pozvali na pomoc vojska sousedních aramejských království (Sóba, Bét-rechób, Bét-máka a Iš-tób), které musel Joáb zastavit. Také David se záhy nato postavil do čela vojska a střetl se s Chadad-ezerem, králem Sóby a vůdcem koalice. K bitvě došlo u Chélamu: Šobak, velitel Chadad-ezerova vojska, padl v boji a David zničil sedm set válečných vozů; pro svou armádu jich zachoval asi sto, protože nebyla v užívání této zbraně vycvičena (2 Sam 8,4; 10,18). Díky tomuto vítězství ustavil v Damašku místodržícího a přinutil někdejší Chadad-ezerovy aramejské vazaly k odvádění daní. Navíc dosavadní Chadad-ezerův nepřítel král Chámatu Toí se dobrovolně stal Davidovým spojencem a víceméně jeho vasalem (2 Sam 8,9-10). Na jihu kontroloval David po svých vítězstvích nad Amálečany (1 Sam 30,17n; 2 Sam 8,12) edomské území, kde zcela převažovalo nomádské obyvatelstvo. Všechny jeho válečné úspěchy umožnila momentální oslabenost dvou tehdejších velmocí: Egypta a Asýrie. David se však nesnažil vyhledávat systematický boj; když například potřel Pelištejce, neměl zájem na dobytí jejich území. Kromě toho udržoval i výborné vztahy s Foiničany, především pak s týrským králem Chíramem, protože mohl těžit z jeho obchodu a technologie (2 Sam 5,11; srv. 1 Kr 5,15). Davidova zahraniční politika byla podle všeho šťastnější než jeho politika vnitřní, která se musela vyrovnávat se dvěma základními problémy: otázkou následnictví a otázkou dalšího soužití Judy a Izraele. Tyto dva problémy byly často vzájemně propojeny. Pokud jde o Saulovo potomstvo, prokazoval David určitou dvojakost: na jedné straně vydal sedm Saulových potomků v souvislosti s pohromou, jakou byla neúroda po tři léta za sebou, pomstě Gibeoňanů, kteří je rituálně popravili (2 Sam 21,1-14), na druhé straně Saulovu dceru Míkal sice po svatbě opustil a neměl s ní děti (2 Sam 6,20-23), ale přijal na trůn posledního Saulova potomka, zmrzačeného Meribala (Mefíbóšeta), aby jej tím poctil, ale zároveň ho měl pod kontrolou (2 Sam 9). Davidovi se rovněž nepodařilo uspokojivě vyřešit otázku následovnictví. Jeho nejstarší syn Amnón byl zavražděn z příkazu jeho třetího syna Abšalóma, jenž chtěl pomstít čest své sestry (2 Sam 13). Po určitém čase vyhnanství u svého děda, krále Gešúru, se Abšalómovi podařilo s Joábovou podporou zaujmout své postavení u dvora a nechal se dokonce představiteli kmenů prohlásit v Chebrónu za krále (2 Sam 14; 15,1-13). Zaskočený David rychle opouští Jeruzalém a se svou osobní stráží (Keretejci a Peletejci) a vůdci svého vojska se uchýlil do Machanajim za Jordánem. Občanská válka, která následovala, byla velice krátká. Joáb porazil izraelské vojsko Abšalómových spojenců, Abšalóm byl zabit v boji. Po různých vyjednáváních se David vrátil do Jeruzaléma. Jednotlivé peripetie Davidova návratu do Jeruzaléma však jenom rozjitřily napětí mezi Izraelci a Judejci. Jistý Benjamínec, Šeba, syn Bichrího, podnítil vzpouru a vyhlásil nezávislost Izraele na Davidovi. Když se zbavil svého rivala Amase, který byl právě postaven do čela vojska, vydal se Joáb pronásledovat vůdce vzpoury, který byl popraven a vydán obyvateli Abelu a Bét-maaky k nimž se uchýlil. Po smrti Amnónově a Abšalómově se mohl čtvrtý Davidův syn Adonijáš považovat za Davidova předpokládaného dědice, za nímž budou stát Davidovi věrní: vojevůdce Joáb a kněz Ebjátar. Nicméně kněze Sádoka, proroka Nátana a velitele Davidovy osobní stráže Benajáše přehlížel. Tato strana však podpořila u stárnoucího Davida nároky jednoho z mladších synů: Šalomouna, syna Bét-šeby. Šalomoun byl koruno-

11 ván ještě za života svého otce, který zemřel až později (1 Kr 1,1 2,10). David nastolil správní uspořádání spojené se sčítáním lidu, jež bylo nutné vzhledem k zamýšlenému zavedení daní (srv. 2 Sam 24,1-9). Měl také v úmyslu vystavět královský chrám v Jeruzalémě (2 Sam 7). Oba tyto plány narazily na velice silný odpor uvnitř země a nakonec se uskutečnily až za krále Šalamouna. Administrativa domů Izraele a Judy zůstala pravděpodobně velice podobná správě za krále Saula. Královy finanční příjmy plynuly v zásadě ze dvou zdrojů: z vnějšího, jímž byl majetek ukořistěný nepřátelům, a z vnitřního, z produkce statků koruny, které byly podle všeho dobře spravovány a hodně vynášely (1 Pa 27,25-31). Biblická tradice zachovala několik seznamů Davidových správců a rádců, mezi nimi i jména velitele vojska, velitele osobní stráže, jména jeruzalémských kněží, královských písařů a jméno králova herolda. David se patrně rozhodl vyhradit si pro sebe některé oblasti veřejného života jako spravedlnost (2 Sam 8,15): místní úřady vykonávaly spravedlnost tradičními způsoby, ale od té chvíle existovala možnost odvolat se se svou pří ke králi (2 Sam 14,15). Odhlédneme-li od sporů ohledně následnictví, jevilo se Davidovo panování jako výjimečně úspěšné. Do své smrti byl David v čele skutečné říše, jež se hospodářsky rychle rozvíjela a sílila. Tento úspěch vysvětluje, proč byla později postava krále Davida idealizována a proč byla doba jeho vlády považována za zlatý věk Izraele. Přesto však zůstala tato říše křehká a prvním úkolem jeho nástupce proto bylo upevnit ji. 3 Šalomoun a správní uspořádání Ihned po Davidově smrti se Šalomoun snažil upevnit svou vnější i vnitřní moc. Uvnitř země nový král bez váhání zlikvidoval vůdce opozice, tj. stoupence svého nevlastního bratra Adonijáše (1 Kr 2,12-46). Za hranicemi země využil pravděpodobně faraon Siamun Davidovy smrti a zorganizoval válečnou výpravu do Palestiny, během níž dobyl a zničil Gezer. Patrně však si uvědomil, že by jeho vojsko nedokázalo úspěšně čelit vojsku Šalomounovu, proto tato výprava skončila kompromisem, svého druhu smlouvou rovného s rovným. Věc ve staré egyptské tradici nebývalá faraon dal Šalomounovi za ženu jednu ze svých dcer a udělil jí věnem Gezer. Šalomoun výměnou pravděpodobně přislíbil, že nenapadne pelištejské pětiměstí. Obnovil mimo jiné smlouvy s Chíramem, králem Týru, a rozvíjel obchodní výměnu s touto zemí. Šalomoun patrně navázal styky s královstvím Sáby (1 Kr 10,1-10), které ve velkém vyrábělo vonné látky a obchodovalo s nimi. Historicita těchto styků je ovšem vzhledem k nesrovnalostem v arabské chronologii sporná. Obchod s vonnými látkami se mohl těšit přízni jeruzalémského krále. Zdá se, že přinejmenším v počátcích dokázal Šalomoun těžit z vojenské moci, kterou mu zanechal jeho otec, aby se prosadil také jako politická mocnost ovládající jižní Levantu (jižní část Blízkého a Středního východu). Když král tímto způsobem vyřešil základní otázky vnitřní i zahraniční politiky, mohl se věnovat svému hlavnímu dílu, uspořádání a správě své říše, což mu také zajistilo pověst mudrce (chacham), tj. člověka politicky schopného, dobrého spravovatele (1 Kr 3,7-13.28; 5,9nn;10nn). 1. Ústřední vláda Stejně jako David se i Šalomoun obklopil vysokými úředníky a rádci, kteří tvořili v jistém smyslu královský kabinet. Seznam z 1 Kr 4,1-6 potvrzuje kontinuitu s davidovskou administrativou i kvazidědičný charakter základních funkcí: kněz, kancléř, herold, vojevůdce. Přesto se objevily funkce nové: správce paláce, správce nad správci a správce nad veřejnými pracemi. V tomto kabinetu hráli důležitou roli členové rodiny proroka Nátana, což byla odměna za Nátanovu rozhodující roli při Šalomounově

12 nástupu na trůn. 2. Správní oblasti Území považovaná za izraelská zahrnovala kenanejská města připojená patrně za Davida. Byla rozdělena na dvanáct oblastí a každá tato oblast měla v čele správce (nesíb), jehož jmenoval Šalomoun. Rekonstrukci tehdejšího správního členění nám částečně umožňuje neúplný seznam z 1 Kr 4,8-19. 3. Finance Každá z dvanácti správních oblastí musela zajišťovat chod královského dvora jeden měsíc v roce (1 Kr 4,7), což byl vzhledem ke stále se rozrůstajícímu královskému harému, vzhledem k počtu vysokých úředníků i vzhledem ke královské vozbě nelehký úkol. Toto pravidelné zásobování nepředpokládalo jiné důchody, jež by docházely z královských statků, jejichž správu musel zajišťovat královský správce. Chyběla-li válečná kořist jako za Davida, byla královská pokladna také doplňována dary a poplatky od různých vazalských států. Navíc měl král hlavní slovo v mezinárodním velkoobchodu, což byl také nezanedbatelný zdroj zisků. Ten tehdy tvořily: obchodní výměna s karavanami z pouště, tj. obchod s vonnými látkami a kadidlem (1 Kr 10,1-13); námořní obchod sahající až k zemi Ofír, který zajišťoval tropické zboží a zvířata a dodával i zlato ze společných výprav s Foiničany, jejichž koloniální expanze právě vrcholila (1 Kr 9,26-28; 1 Kr 10,11-22); obchod s Foiničany: zemědělské produkty (obilí, olej) výměnou za stavební dřevo (cedry, cypřiše) a technickou pomoc (1 Kr 5,24-25). 4. Vojsko Třebaže Šalomounovo panování probíhalo v míru, staral se o modernizaci svých vojsk, do jejichž čela postavil někdejšího velitele Davidovy osobní stráže Benajáše (1 Kr 4,4). Kromě pravděpodobného vedení této osobní stráže své hlavní úsilí zaměřil na vozy (1 Kr 10,26-29). 5. Veřejné práce Vedle stavby pevností, jejichž cílem byla obrana, zahájil Šalomoun celou řadu staveb, obzvláště ve svém hlavním městě: chrám, královský palác, Míló a jeruzalémské hradby. Tyto práce trvaly velice dlouho: chrám se stavěl sedm let, královský palác třináct, což mělo dalekosáhlé hospodářské důsledky. Práce v podobném rozsahu bylo možné podniknout pouze s materiální a odbornou pomocí Foiničanů, kteří poskytli stavitele a kvalifikované dělníky i část základního materiálu (stavební dřevo a zlato). Dovoz z Foinikie byl natolik důležitý, že Šalomoun, aby vyvážil tyto služby, poskytl králi Týru zemi Kabúl, jež pravděpodobně zahrnovala celou planinu Akko (1 Kr 9,10nn). Tyto velké stavební práce také přispěly k rozvoji metalurgie v údolí Jordánu (1 Kr 7,46). Podobné stavby nutně vyžadovaly neobyčejné množství pracovních sil jak v hlavním městě, tak i v provinciích až po Libanon (1 Kr 5,28), jehož bylo možné dosáhnout pouze robotou. I přes 1 Kr 9,22 byli k robotě nuceni nejenom příslušníci staré kenanejské populace, ale také Izrael (1 Kr 5,27). Lehce pochopíme, že vznik a rozvoj instituce roboty byl velice nepopulární, že vyvolal řadu vzpour v domě Josefově, který povstal pod vedením Jarobeáma, syna Nebatova, jenž byl ustaven nad robotou samotným Šalomounem. Vzpoura se však nezdařila a Jarobeám utekl do Egypta k faraonovi Šešonkovi I., zakladateli XXII. dynastie, který přijímal všechny odpůrce Šalomounovy vlády (1 Kr 11). Nepříznivý postoj Egypta na jihozápadě a vznik silného aramského království v Damašku na severovýchodě (1 Kr 11,23-25) uspíšily patrně konec Šalomounova království. Je obtížné všestranně zhodnotit království od Saula k Šalomounovi. Během jednoho století (asi 1030-931) zažil hebrejský národ význačnou přeměnu. Klany Judy byly shromážděny a spojeny pod jedním králem s izraelským společenstvím, k němuž byla rovněž připojena řada kenanejských městských států. Třebaže se tyto různé populace svými sociálními strukturami, svou kulturou a dokonce i svým jazykem (hebrejština

13 severu se lišila od hebrejštiny jihu a měla velice blízko k foiničtině) dost lišily, zůstaly po staletí sjednocování poznamenány vědomím určitého společného údělu a nostalgií po ztracené jednotě. Sjednocení se uskutečnilo v úzké souvislosti s osobou krále a království se stalo stabilní a uznávanou institucí. I když volba osoby nástupce se neobešla bez určitých problémů, byl přijat dynastický systém: králem Jeruzaléma byl vždy syn Davidův, a to až do zničení města v roce 587. Navíc král, především Šalomoun, proměnil království v organizovaný stát, strukturovaný správní celek, když vytvořil korpus úředníků (levité) zcela oddaných službě státu. Aby tyto úředníky vzdělal, naučil je číst, psát, počítat, vést obchod, rozdělovat dávky, vybírat daně apod., vytvořil patrně Šalomoun v Jeruzalémě i v provinciích školy. I když nejsou listinná svědectví příliš početná, zažilo toto období bezpochyby rozkvět vlastní izraelské literatury, jež měla za cíl zhodnoti a zdůraznit národní tradice a osobu krále (srv. jahvistickou vrstvu Pentateuchu a dějiny Davidova nástupu na trůn). Pro potřeby vyučování přejímala tato literatura i moudrost mezinárodní, především egyptskou (srv. Př 22,17-23,14). Nová státní struktura výrazně pozměnila tradiční sociální strukturu: rodinu, klan, kmen. Hebrejský národ se ze souručenství víceméně nezávislých rodových nebo kmenových celků stal společenstvím provincií podřízených státu, soustředěného kolem hlavního města Jeruzaléma a opírajícího se o dvě instituce: vojsko a robotu. Obě tyto instituce měly za následek mísení obyvatelstva, které bylo všeobecně špatně příjímáno, jak o tom svědčí reakce proti sčítání za Davida a vzpoury proti robotě za Šalomouna. Sociální napětí bylo navíc umocňováno určitou žárlivostí Izraelců na Judejce. Při spravování provincií, při organizaci roboty i při výběru vysokých civilních a vojenských hodnostářů byl dům Judův podle všeho skutečně zvýhodňován příznivějším zacházením, což u Izraelců vyvolávalo lidový resentiment. Hlubokou proměnu hebrejské společnosti potvrzují archeologické nálezy. Vykopávky z počátku starší doby železné po izraelském obyvatelstvu tvoří zbytky vesnic sestávajících z nezávislých jednotek, domů se čtyřmi místnostmi, kde jedinými veřejnými stavbami byla ohrazená kultovní místa. Naproti tomu archeologické nálezy z desátého století před naším letopočtem svědčí o promyšlené stavbě opevněných měst s kasematy, klešťovými branami, královskými sklady a stavbami pro hodnostáře (správce?). Podobný rozvoj města předpokládá také velice výrazný demografický růst. Někteří historikové soudí, že se počet obyvatel od počátku Saulova panování až po konec vlády Šalomounovy zdvojnásobil. Za Davida bylo sjednocení uspíšeno přilnutím obyvatel k víře v JHVH. Skutečnost, že byl král horlivým vyznavačem JHVH, velice usnadnila jeho uznání Staršími Izraele. David se ze všech sil snažil sjednotit oba domy pod jedním národním božstvem. Zde je třeba zdůraznit roli, kterou při tomto úsilí sehrál kněz Ebjátar, potomek Elího, a proroci Gád a Nátan. Stejný cíl sledoval i převezením schrány do Jeruzaléma. David zamýšlel postavit na jeho počest chrám úměrný velikosti nového státu, který by přitahoval zástupy poutníků. Přes stavbu chrámu, kterou pravděpodobně podporoval kněz Sádok, byla za vlády Šalomouna tato politika náboženské jednoty poněkud oslabena. Oficiální kult v Jeruzalémě i ve starých kenanejských městech patrně převzal určitý počet tradičních kenanejských obřadů. Navíc kosmopolitní charakter Šalomounova dvora umožnil zavádění cizích kultů a dokonce i výstavbu svatyň zasvěcených cizím božstvům: bohu Moábců Kemóšovi, bohu Amónců Milkomovi, bohyni Sidónců Aštoretě (1 Kr 11,1-8). Podobné praktiky musely vyvolat nespokojenost Izraelců věrných náboženství otců a podporu proroků těm, kdo byli s Šalomounovou vládou nespokojeni (1 Kr 11,29-39).

14 Čtvrtá kapitola Dvě království: Izrael a Juda (asi 931-722) 1 Roztržka a nejistota (asi 931-881) Po smrti Šalomounově se jeho syn Rechabeám, stár čtyřicet jedna let, odebral do Šekemu, kde měl být shromážděním lidu prohlášen za krále Izraele. Toto shromáždění využilo situace a žádalo zmírnění břemen (robota, daně), což Rechabeám tvrdě odmítl. Shromáždění tehdy vyhlásilo nezávislost Izraele na davidovské dynastii: Nemáme dědictví v synu Jišajovu. Ke svým stanům, Izraeli! (1 Kr 12,16). Správce nad nucenými pracemi, kterého za nimi Rechabeám poslal, ukamenovali. Rechabeám uprchl před touto vzpourou do Jeruzaléma a shromáždění povolalo Jarobeáma, syna Nebatova, jenž předtím utekl do Egypta, a prohlásilo za krále Izraele (1 Kr 12,20). Rechabeám se stal králem Judy a uvědomil si neužitečnost jakéhokoli ozbrojeného zásahu proti vzpouře; navíc se na obzoru stále zřetelněji rýsovala hrozba egyptské válečné výpravy. Od té chvíle byl Jeruzalém pouze hlavním městem království Judeje, které spojovalo dům Judův a kmen či provincii Benjámín; připojení Benjamínců k Judeji vysvětluje geografická blízkost Jeruzaléma a tradiční animozita proti Efrajimcům. Jarobeám ustavil nejprve svým hlavním městem Šekem v srdci domu Izraele, ale musel záhy uprchnout před egyptskou hrozbou do Zajordánska, do Penúelu. Aby jeho poddaní nepodléhali náboženské přitažlivosti jeruzalémského chrámu, rozhodl se Jarobeám vystavět královský chrám na severu a na jihu svého království v Danu a v Bét-elu (1 Kr 12,26-33). V pátém roce panování Rechabeáma (asi 926) využil faraón Šešonk I. rozdělení Šalomounova království, aby znovu upevnil svou vládu nad Palestinou. Jeho vojsko se řídilo cestovním průvodcem známým z egyptských záznamů: Gáza, Gezer, Ajalon, Kirjatajim, Bét-chóron, Gibeon... Když se egyptské vojsko přiblížilo, Rechabeám se raději podrobil a zaplatil velice tvrdý tribut z pokladnic chrámu a královského paláce (1 Kr 14,26). Egyptské vojsko se pak obrátilo proti království Izraele: Zemarajim, (Go)fna, (Šekem) (Ti)rza, Migdal, Adam, Sukkot, Kadeš-Penúel... Po zničení Šekemu pokračoval přes Wadi Fa rah, překročil Jordán u brodu v Damjé a dospěl k Pénuelu, kam Jarobeám uprchl. Šel dále při Jordánu až k Bét-šeanu a vrátil se údolím Jizreel, přes Megido a Šáronskou planinu. V té době také zničil jeden odloučený oddíl pevnosti v Negevu. Toto egyptské tažení mělo tedy za následek zničení většiny měst v palestině, vyjímaje města uprostřed Judova domu. Archeologické nálezy toto masivní ničení na konci desátého století potvrzují. Střed království Judeje zasažen nebyl a Rechabeám se ho snažil opevnit (2 Pa 11,6-12). Využil také oslabení království Izraele v důsledku egyptského tažení a napadl Jarobeáma. Tato válka pokračovala i po jeho smrti za jeho syna Abijáše či Abíjama (asi 914-912) a jeho vnuka Ásy (912-871). Po Šešonkově tažení se Jarobeám usadil v Tirse, asi deset kilometrů na severo-severo-východ od Šekemu. Dokázal podle všeho velice dobře vzdoroval všem pokusům Rechabeáma o znovudobytí, ale Rechabeámův syn Abijáš, jenž už získal určitou zkušenost za života svého otce (2 Pa 11,22), ho porazil v bitvě u Semarajimu a obsadil jih Efrajimského pohoří: Bét-el, Ješanu, Efrón (2 Pa 13,13-19). Tato porážka posílila vnitřní opozici, obzvláť opozici proroka Achijáše ze Šíla (1 Kr 14,1-20). Krátce po smrti Jarobeámově (asi 910) se také jeho syn Nádab stal obětí spiknutí ve chvíli, kdy obléhal pelištejské město Gibetón (1 Kr 15,27). Baeša z domu Isacharova byl prohlášen za krále Izraele v Tirse (asi 909-886; 1 Kr 15,27.33). Obnovil válku proti Judsku, opevnil Ramu (osm kilometrů na sever od Jeruzaléma), aby tím odřízl severní přístupovou cestu k judskému hlavnímu městu. Judský král Ása si tehdy zajistil pomoc aramejského krále Damašku a Ben-hadáda, syna Tabrimónova. Za velkou sumu zlata a stříbra zrušil Ben-hádad svou smlouvu s Izraelem

15 a zaútočil na horní údolí Jordánu: Ijón, Abel-bét-maaku a zemi Neftali, Aby se mohl postavit na odpor, opustil Baeša urychleně Ramu, kterou nechal Ása rozbořit, aby mohl upevnit svá benjamínovská opevnění v Gebu a Mispě (1 Kr 15,16-22). Baešova porážka oživila vnitřní opozici, kterou proti králi vedl především prorok Jehu, syn Chananiův (1 Kr 16,1-7). Krátce po smrti Baešově byl také jeho syn Ela (kolem 886-885) zabit na základě spiknutí, které vedl jeden z jeho důstojníků, Zimrí, velitel poloviny vozby. Po vyhlazení všech potomků Baešových byl Zimrí prohlášen izraelským králem v Tirse, ale vojsko obléhající znovu Gibetón s tímto převratem nesouhlasilo a pod velením vojevůdce Omrího oblehlo Tirsu. Královský palác byl zapálen a Zimrí zemřel při útoku (asi 885). Po čtyřleté občanské válce a smrti svého rivala Tibního, syna Ginatova, byl Omrí uznán v Tirse za krále nad celým Izraelem (asi 881). 2 Dynastie Omrího (kolem 881-841) Omrí se snažil zajistit svému království stabilitu a mír. Když byl královský palác v Tirse zničen, založil nové hlavní město, Šomerón (Samaří), jež se nalézalo asi dvanáct kilometrů severozápadně od Šekemu. Tato volba vyjadřovala vůli po obnově a přání sblížit se s Foiničany. Toto sblížení potvrdil svatbou svého syna Achaba s dcerou tyrského krále Etbaala Jezábel (1 Kr 16,31). Tato smlouva byla nezbytná tím spíš, že asyrská hrozba začala nabývat konkrétní podobu: Asyřané dospěli při svém tažení až ke Středozemí a města Týr, Sidón, Byblos a Arvad musela platit tribut Ašurbanipalovi II. Podle stély moábského krále Méši si Omrí podrobil Moábskou zemi, která platila tribut (řádek 4-8). Na druhé straně ukončil válku proti Judskému království. Je pravda, že na konci dlouhého panování krále Ásy byla Judea vojensky i finančně oslabena válkami a tributem placeným Aramejcům: nemohla proto království Izraele vážně ohrozit. Po smrti Omrího pokračoval v jeho politice syn Acháb (874-853). Vlivem jeho ženy Jezábel se izraelskofoinické vztahy slibně rozvíjely jak z politického, tak i z hospodářského a kulturního hlediska. Moábský král měl bohatá stáda, odváděl izraelskému králi jehňata a berany s vlnou (2 Kr 3,4). Sbližování s Judským královstvím bylo završeno smlouvou: Achábova dcera Atalja se provdala za Jóšafatova syna Jorama (2 Kr 8,18.26). Tato politika smíření měla předejít a čelit stále hrozivějšímu asyrskému nebezpečí. V roce 853 napadl Šalmaneser III. koalici většiny států na území Sýrie a Palestiny, k níž patřili především Irhuleni z Hamatu, Chadadidrí (Chadadezer) z Damašku a Acháb z Izraele. Posledně jmenovaný vedl nejsilnější oddíl vozby koalice (2000 vozů!). Bitva u Karkaru zastavila asyrský postup na více než deset let. Biblická tradice nechává potom Achába zemřít násilnou smrtí ve válce s Aramejci u Rámotu v Gileádu (1 Kr 22,1-38), ale toto líčení se původně týkalo Achábova syna Jórama. Ve skutečnosti zemřel Acháb patrně přirozenou smrtí v Samaří, krátce po bitvě u Karkaru (1 Kr 21,29; 22,40). I když se v biblickém líčení projevují názory stoupenců proroka Jehú, kteří byli znepřáteleni s Achábovým potomstvem, jsou v něm dvě zmínky o velkých stavebních pracích (1 Kr 16,34). Archeologické vykopávky v Samaří, Megidu a Chazóru potvrzují význam a kvalitu staveb z této doby. Růst hospodářské prosperity se však neobešel bez rizika ztráty izraelské národní identity. Pod vlivem Jezábel, která měla svůj Baalův chrám v Samaří (1 Kr 16,32), se Baalův kult dále šířil a ohrožoval náboženskou jednotu Izraelců založenou na bohopoctě JHVH. Navíc Jezábel si podle všeho nedělala velké skrupule, šlo-li o prostředky, jichž používala k prosazení svých cílů (1 Kr 21). Tyto dvě tendence královského dvora se hluboce dotýkaly Izraelců staré tradice, jejichž mluvčím se stal prorok Eliáš. Po Achábově smrti panoval jeho syn Achazjáš velice krátce (asi 853-852). Zemřel následkem náhodného nešťastného pádu ve svém paláci (2 Kr 1,2-17). Moábský král Méša využil Achazjášova ochrnutí ke vzpouře a Aramejci se snad dokonce zmocnili Rámotu v Gileádu. Po smrti bezdětného Achazjáše nastoupil po

16 něm jeho bratr Jóram. Opíraje se o smlouvu s Judou, snažil se získat znovu pod kontrolu situaci za Jordánem. Nejprve se věnoval problémům s Moábem. Zorganizoval společné tažení, na němž se podílel Izrael, Juda a také edómské vojsko. Obklíčili obránce Moábu od jihu Mrtvého moře. Po obtížném přechodu pouští a prvních vítězstvích se u Kir-charešet situace obrátila ve prospěch Méši, který neváhal obětovat v zápalné oběti vlastního prvorozeného syna. Konečný neúspěch společného tažení potvrzuje Méšova stéla, vytesaná pravděpodobně na konci jeho života (asi 810): moábský král o něco později dokonce obsadil, pravděpodobně s podporou Chazaéla, města v Gadu a Rubenu na sever od Arnónu až k Madabě a k hoře Nébó. Jóram se pak dále snažil čelit aramejskému nebezpečí a s pomocí judského krále Achazjáše se pokusil dobýt zpět z rukou aramejského vojska Chazáelova Rámot v Gileádu (2 Kr 8,25-29). Jóram byl raněn šípem a převezen do Jizreelu, kde se k němu připojil Achazjáš. Jehú, jeden z Jóramových velitelů, využil tohoto momentálního oslabení k tomu, aby dorazil krále Izraele, zabil Achazjáše judského, nechal popravit Jezábel a všechny členy královské rodiny, kteří se nacházeli v Jizreel a v Samaří (2 Kr 9,4 10,17). Vojenský státní převrat, který Jehú uskutečnil v roce 841, znamenal konec dynastie Omrího na trůně Izraele (v Jeruzalémě trvala díky Atalje ještě o sedm let déle). Dlouhé panování Ásy, krále Judy (asi 912-871), se částečně časově shodovalo s panováním Omrího (asi 885-874) a Achaba (874-853). Po slibném počátku, po náboženské a vojenské reformě, následovalo vítězství nad egypstkým vojskem a určitý hospodářský blahobyt (2 Pa 14,1-15 a 1 Kr 15,11-15), konec jeho panování však poznamenala válka proti Izraelcům, prosba o pomoc adresovaná damašskému králi Ben-hadadovi (supra) a určitá vnitřní opozice, kterou posílila jeho nemoc. Jeho syn Jóšafat (asi 871-846) pokračoval v započatých náboženských, vojenských a administrativních reformách justice a vyučování v judských městech (2 Pa 17). Jóšafatova zahraniční politika vycházela ze smlouvy s Izraelem: jeho syn Jóram se oženil s Achábovou dcerou Ataljou. Tyto reformy a smlouvy obnovily v zemi blahobyt. Zatímco Izrael vykonával správu nad Moábem, přijímal Juda tribut od Pelištejců a Edómu a měl kontrolu nad obchodem se zlatem přicházejícím ze země Ofír (1 Kr 22,48n). Konec jeho panování byl poznamenán neúspěšným tažením proti Moábsku. Za vlády jeho syna Jórama (asi 848-841) se vzbouřili Edomité, stejně tak Libna a pelištejské země. Edóm a Pelištejsko se staly znovu nezávislými. Po Jóramově smrti vládl jeho syn Achazjáš jen několik měsíců: když se připojil k tažení Jórama izraelského proti Rámotu v Gileádu, byl zabit při státním převratu, který provedl Jehú (841) (supra). 3 Dynastie Jehú (asi 841-749) Zavražděním králů Izraele a Judy vyvolal Jehúův státní převrat závažnou politickou a kulturní roztržku v dějinách Izraele. Znamenal konec procesu modernizace, který si přála dynastie Omrího, procesu, který se často chápal jako kenanejizace. Jehúův státní převrat se opíral o tradicionalistické prostředí, jehož dva mluvčí, Elíša a Jónadad, syn Rekábův, se patrně na převratu aktivně podíleli (2 Kr 9,1-10; 10,15n). Vyhubením kněží a rozbouřením chrámů vyhladil Jehú Baala z Izraele (1 Kr 10,28). Tato náboženská orientace vysvětluje, proč Jehúovu politiku i jeho nástupce Joachaze a Joáše podporovaly prorocké kruhy, zejména Elizeus. Jehú tuto vnitřní podporu potřeboval, protože jeho zahraniční politika byla katastrofální. Počínaje rokem 841 napadl asyrský král Šalmaneser III. Chazaele z Damašku a obléhal jeho hlavní město, aniž se mu ho patrně podařilo dobýt. Vrátil se do Baaliraši (pravděpodobně Roš Chanikra), tam mu králové Týru a Sidónu

17 podobně jako Jehú přinesli tribut (tato scéna je zachycena na černém obelisku Šalmanesera III.). Ani při druhém pokusu v roce 838 se Šalmanaserovi III. nepodařilo pokořit Damašek; jeho armáda se rychle přesunula jinam a ponechala volné pole Chazaelovi. Ten se obrátil proti Jehúovi a porazil Izraelity na celém izraelském pomezí od Jordánu na východ slunce, v celém území Gileádu, patřícím Gádovi i Rúbenovi a Manasesovi, od Aróeru, který je v úvalu Arnónu, v Gileádu i Bášanu. (2 Kr 10,32n). Tato situace trvala za korunního prince a později Jehúova nástupce Jóachaze (asi 819-814-803). Izrael byl okleštěn na vasalský stát Damašku: JHVH neponechal Jóachazovi z válečného lidu více než padesát jezdců a deset vozů a deset tisíc pěších. (2 Kr 13,7). Právě k tomuto obtížnému období se pojí některé příběhy elíšovského cyklu, především nájezdy aramejských tlup a uzdravení aramejského velitele Naamána (2 Kr 5-6). Aramejci, vládci nad Izraelem, budovali pobočky v Samařsku (1 Kr 20,34) a procházeli zemí, aby mohli zaútočit na Gat a Jeruzalém (2 Kr 12,18). Během celého tohoto období prošlo těžkými zkouškami i judské království. Když se královna-matka Atalja, dcera Achába a Jezábel, dozvěděla o Jehúově státním převratu, chopila se sama moci, aby zabránila pronikání náboženské a národní revoluce do Judova království. Její regentství trvalo sedm let (841-835) a v jeho průběhu pokračovala v politice Jóšafatově a Achabově, tj. ve smlouvě s Foinikií a v otevřenosti vůči cizím kultům, především kultu Baala. V roce 835 se kněz z chrámu JHVH Jójada, jehož žena byla sestrou zemřelého krále a mohla vychovávat jednoho z jeho synů, Jóaše, syna Achazjášova, rozhodl učinit Ataljině vládě konec. S podporou královské stráže nechal prohlásit mladého Jóaše za krále a nechal Atalju popravit. Stejně jako Jehú nechal rozbořit Baalův chrám a popravit v něm jeho kněze Matána. Dlouhé panování Joášovo (asi 841-835-802) zahájila řada náboženských a administrativních reforem, které podřídili království kněžím, především Jójadovi (2 Kr 12,5n). Kolem roku 819 se Jóaš rozhodl převzít kontrolu nad správou a napravit tak některé nepořádky vzniklé nedbalostí kněží. Konec království byl poznamenán stále sílící vnitřní opozicí kněžských kruhů: aby je zkrotil, Jóaš neváhal popravit velekněze Zekarjáše, jenž byl Jójadův syn. Když se navíc aramejské vojsko zmocnilo Gátu a táhlo na Jeruzalém, Jóaš se raději rozhodl vyplácet tribut, což jenom posílilo odpor některých jeho ministrů, kteří ho potom zavraždili (2 Kr 12,18-22). Aramejský tlak na obě království ukončil útok asyrského krále Adada-Nirariho III. na severní hranici království Damašku. Pravděpodobně díky tomuto vpádu ukončili Aramejci obléhání Samaří (2 Kr 6,24nn). Po tažení Adada-Nirariho III. až k pobřeží Středozemního moře musel poražený král Damašku platit velice tvrdý tribut, zatímco vyplácení ja-a-su samařského se mohlo jevit jako mírnější. Tímto okamžikem mohl izraelský král Jóaš podniknout ofenzívu proti aramejské armádě a osvobodit izraelská území v Předjordánsku. Porazil rovněž Ben-hadada II., syna Chazaelova v Afeku, pravděpodbně v údolí Jizreel (2 Kr 13,14-25). Po tomto vítězství se Ben-hadad II. smířil s Jóašem izraelským (1 Kr 20,31-34). Obnova izraelského království vyvolala podrážděnost Amasjáše, krále Judy (804-802-776). Po potrestání vrahů svého otce dosáhl Amazjáš vítězství nad Edómem v bitvě v Solném údolí, podrobil si Selu a přejmenoval ji na Jokteel (2 Kr 14,7; 2 Pa 25,11n). Tento zisk povzbudil Jóaše Izraelského k boji: Judejci byli poraženi v Bet-šemeši a Amasjáš byl zajat. Izraelci se zmocnili Jeruzaléma, rozbořili jeho hradby a při návratu do Samařska si odnášeli poklady chrámu i královského paláce a odváděli s sebou rukojmí. Juda se stal vasalem Izraele až do konce panování Jarobeáma II. Po smrti Jóaše Izraelského nastoupil jeho syn Jarobeám, jehož dlouhé a úspěšné panování trvalo čtyřicet let (asi 790-750).

18 Svou úspěšností připomíná Jarobeám II. Davida. Panoval nad Sýrií-Palestinou od cesty do Chamátu až k Akabskému zálivu (2 Kr 14,25.28), měl pod kontrolou cestu karavan mezi Gázou a Elatem, jak to naznačují nápisy z Kuntilat-Ajrut (mezi Kádeš Barnéa a Elatem). Stejně jako David a Šalomoun zajistil hospodářskou prosperitu svého království smlouvou s Foiničany, přesněji s králem Týru (Milkirámem?). Jako David reformoval svou správu uspořádáním sčítání lidu (1 Pa 5,17). Potřeby administrativy vyvolaly rozvoj používání písma a stále se také zvyšoval počet písemných dokumentů: ostraky ze Samaří, pečetě vysokých úředníků (jako například pečeť Šémy, správce Jarobeámova ), školní úlohy z Kuntilat-Ajrut. Také se to shoduje s biblickou tradicí prvních písemně zaznamenaných svazků prorockých výroků (Ámos a Ozeáš). Tyto výroky potvrzují nejen podivuhodný hospodářský rozvoj, o němž svědčí také archeologické vykopávky, ale odhalují rovněž skutečnost, že se prohlubuje propast mezi bohatou vládnoucí třídou žijící v blahobytu a většinou venkovské populace, jež byla často vykořisťována. Právě z těchto důvodů Jarobeám na konci svého panování i přes podporu jahvistickému náboženství a kultu v chrámech (srv. Am 7,10 bételský kněz Amasjáš a Zekarjav, kněz z Dóry na jedné z pečetí) narazil na odpor u proroků, především u Ámose. Po smrti Jarobeáma II. byl jeho syn Zekarjáš zavražděn Šalúmem, když předtím vládl šest měsíců (asi 750). Po této vraždě vstupuje království Izraele do období velkých vnitřních i vnějších obtíží, které ho přivedly k úpadku. Po bitvě u Bét-šemeše znamenal protektorát Izraele pro Jeruzalémské království období míru příznivé demografickému a hospodářskému rozvoji. Po smrti Jóaše Izraelského byl Amasjáš podle všeho propuštěn (kolem 790), ale byl velice špatně přijat v Jeruzalémě; uchýlil se proto do tvrze v Lakíši a přenechal správu království svému synu Uzjášovi (2 Kr 14,17-21). Společnou správu Uzjáše (Azarjáše) s otcem ukončila vražda Amasjáše v Lakíši (kolem 776). Dlouhé panování Azarjáše (asi 790-776-739) se vyznačovalo novým hospodářským a vojenským růstem. Uzjáš rozvíjel zemědělství a chov, což byly dva základní zdroje judského hospodářství (2 Pa 26,10). Pravděpodobně za jeho vlády zvýšil nový typ lisu na olej nejdůležitější produkci a usnadnil vývoz do Foiníkie a Egypta. Uzjáš rovněž reorganizoval vojsko tak, aby byla možná obecná mobilizace, při níž by zbroj byla vydávána z královských skladů (2 Pa 26,11nn). Znovu vystavěl jeruzalémské hradby a zhotovil důmyslně vymyšlené válečné stroje; ty byly na věžích a cimbuřích k vrhání střel a velkých kamenů (2 Pa 26,15). Na konci jeho panování velice dobře popisuje výsledek všech těchto opatření Iz 2,7: Jeho země je plná stříbra a zlata, jeho poklady jsou nepřeberné, jeho země je plná koní a jeho vozům není konce. Tato prosperita také Uzjášovi-Azarjášovi umožnila v druhé polovině jeho panování aktivnější vnější politiku: On vystavěl Élat a navrátil jej Judovi. (2 Kr 14,22); Vytáhl a válčil s Pelištejci a strhl hradby města Gatu, hradby Jabne a hradby Ašdódu. Vystavěl města kolem Ašdódu na území Pelištejců (2 Pa 26,6). Rozšířil také svou moc i na Araby, a to od jihu Pelišteje až k přístupu do Egypta, a podle všeho vybíral tribut od Amonců (2 Pa 26,8; 27,35). Na konci života uzjáš onemocněl zvláštním druhem malomocenství, byl vyloučen z účasti na liturgických obřadech v chrámu (2 Kr 15,5; 2 Pa 26,16-21) a přenesl tíži královské správy na bedra svého syna Jótama (al bejt ha-melek). Uzjášova smrt znamenala pro obě dvě hebrejská království počátek období otřesů. 4 Otřesy a pád Samařska (722) Vláda asyrského krále Tiglat-pilesara III. znamená počátek politiky systematického dobývání území, která měla nakonec ze všech států Sýrie a Palestiny učinit vasaly asyrského království. Tento nový faktor mezinárodní situace určoval politiku obou hebrejských států po celé století. Tváří v tvář asyrskému nebezpečí se království Izraele ukázalo jako velice nestabilní. Během necelých třinácti let zažilo čtyři změny vlády a výroky proroka Ozeáše se často zmiňují o nestabilitě tohoto období (Oz 8,4; 10,3-4.7). Po krátkém jednoměsíčním panování Šalúmově se chopil v Samařsku moci Menachem (asi 750-741). Byl pravděpodobně zapojen do protiasyrské koalice, poražené Tiglat-pilesarem v letech 743-

19 741. Uvalený tribut byl velice těžký a Menachem zvýšil mimořádnou daň na padesát šekelů na muže. Díky této dani se Menachem stal velice nepopulární i svou politikou. Také jeho syn Pekachjáš, jenž nastoupil po něm (asi 741-740), byl záhy zavražděn Pekachem, s nímž bylo padesát vojáků z Gileádu. Pekach považoval Menachema a Pekachjáše za uzurpátory, a proto pravděpodobně započítával roky svého panování, jako kdyby oba vůbec neexistovali (asi 750 konec 732). Spolu s damašským králem Resínem byl jedním z iniciátorů nové koalice proti Asýrii, která se snažila spojit všechny státy Sýrie a Palestiny. Když se k nim Jotam z Judy (749-739-735/734) odmítl připojit, Resín a Pekach se rozhodli táhnout na Jeruzalém a nastolit tam syna Tabeelova, který s nimi souhlasil. Tento krok, označovaný jako syrskoefrajimská válka, nemohl neuspět, protože království Judy bylo tehdy oslabeno smrtí Jotama: Acházovi, jeho synovi (735/734-719), bylo dvacet let. Společně s pelištejskými městy a Edomity, kteří obsadili Elat (2 Kr 16,6), začali spojenci obléhat Jeruzalém. Když Acház zjistil, že je situace zoufalá, i přes výzvy proroka Izajáše (Iz 7) ke klidu požádal o zásah Tiglat-pilesara III. (2 Kr 16,7) a ten zasáhl okamžitě. Když přitáhl do Pelištěje, zaútočil na vůdce koalice. Král Resín Damašský byl po dobytí svého města zabit v roce 732, zatímco Acház a ostatní tři králové Sýrie a Palestiny platili tribut (2 Kr 16,8nn; potvrzují to i asyrské anály). Gileád, Galilea (Megido) a Šarón (Dor, možná od roku 734) se staly syrskými provinciemi. Se souhlasem Tiglat-pilesara III. nahradil zavražděného Pekacha Izraelského Hóšea (asi 731-722), který pravidelně platil velice tvrdý tribut Tiglat-pilesarovi. Po jeho smrti (727) patrně přestal platit, neboť doufal, že s pomocí Egypta bude moci získat ztracenou nezávislost. Reakce nového asyrského krále Šalmanesera na sebe nenechala dlouho čekat. Po dvouletém obléhání bylo Samaří dobyto (722), Hóšea odveden do zajetí a 27 290 Izraelců Šalmaneser vystěhoval do Asýrie a usadil je v Chalachu a Chabóru při řece Gózanu a v městech médských (2 Kr 17,24). To, co z království Izraele zůstalo, bylo přeměněno na asyrskou provincii (Samařsko), kam byli v určitém počtu dosídleni vyhnanci pocházející z jiných oblastí asyrské říše (2 Kr 17,24), především po vzpouře Jaubbidího, krále Chámatu. Koexistence obou dvou hebrejských království tak netrvala déle než o něco málo přes dvě století (930-722). Mezi oběma královstvími vznikaly často konflikty, ať už šlo o války o hranice (asi 930-885), nebo o nastolení vztahu vasalství (asi 800-750). Pouze během vlády dynastie Omrího (asi 881-841) byla obě království spojena a oba královské rody sjednoceny. Jak vysvětlit toto napětí po pětasemdesáti letech jednoty? Několik let po Jarobeámově rozkolu už neměla obě království společné hlavní město, společný chrám ani společné instituce a pravděpodobně i málo společných zájmů. Jediným společným bodem, který přetrval z doby sjednoceného monarchie, bylo uctívání JHVH a některé společné tradice (legendy o patriarších a epopea Exodu). Politické a sociální struktury obou hebrejských království byly dost odlišné. I přes rozkol se království Judy jevilo jako výrazně stabilizované kolem hlavního města Jeruzaléma. Jeho král byl vždy vybírán z Davidova potomstva. Od doby Šalomounovy zajišťovali správu dobře připravení levitští úředníci. Královský palác byl nádhernou stavbou a shromažďovali se v něm královi správci a vysocí úředníci, zatímco spravování statků Koruny přinášelo zisky o to důležitější, že se zemědělství (zejména v Šefele) a chovu (Především v Negevu) často věnoval sám král. Obranu země zajišťovalal stavba opevnění a pevností v hraničních zónách, jmenovitě v Šefele, a uspořádání zápisu obyvatel do zbraní. Kromě toho tu bylo pravidelné vojsko posílené o několik skupin žoldnéřů tvořených cizinci (Keretejci, Peletejci, Kariensové a brzy také Kitijci). Stabilitu vlády zajišťovalo několik rodin vysokých úředníků; král do ní často jmenoval některé ze svých početných synů, především pokud šlo o odpovědná místa ve vojsku (2 Pa 11,22; 21,3) Politická stabilita a dobře zorganizovaná správa země patrně způsobila přilnutí lidu k davidovské dynastii bez přehnaného regionálního partikularismu.

20 Královský autoritarismus v určité míře vyvažovaly dvě národní instituce: dědičné kněžství a shromáždění lidu. V Jeruzalémském chrámu, jenž byl náboženským střediskem Judova království, zajišťovalo službu početné kněžstvo. Velekněz, jenž byl často smlouvou vázán s královskou rodinou, hrál v případě krize, jak tomu bylo za Ataljina regenství, prvořadou politickou úlohu (2 Kr 11). Při krizích podobného druhu ovšem mohla také dojít uplatnění i role shromáždění lidu země (am ha-arec): při něm se soustřeďovali tradiční vůdcové různých rodů Judy a zastupovali lid při důležitých rozhodnutích, jakým bylo schválení volby nového krále (2 Kr 11,14) nebo sociální reformy (Jr 34,18; 2 Kr 23,1-2). V průběhu o něco víc než dvou set let zažilo království Izraele přinejmenším osm státních převratů, při nichž se vyměnila celá vládnoucí rodina. Důvodů této politické nestability je mnoho a zčásti vyplývají z podmínek, za nichž došlo k Jarobeámově vzpouře namířené proti státnímu aparátu považovanému za příliš těžkopádný. Novému státu určitou dobu trvalo, než si zvolil hlavní město, a nebyl proto zrovna vzorem organizace a správy. V souladu se saulovskou tradicí byl král především vojevůdce, jehož zcela vyvádělo z míry, jakmile byl nucen zakusit porážku. Zeměpisně království Izraele, jež bylo rozsáhlejší než Judovo, bylo také méně chráněné, především na své severováchodní hranici (Aramejci, Asyřané). Navíc postrádalo skutečné náboženské středisko a jeho svatyně byly rozptýleny prakticky po celém království: Bét-el, Dan, Gilgál, Samaří. Královská moc, jež se opírala o vládu, která měla v čele správce královského paláce, byla vyvažována především morální a náboženskou autoritou proroků. Proroci hráli velice důležitou politickou roli, dosazovali nebo sesazovali krále. Buď se stavěli radikálně proti jejich politice jako Elijáš proti Achábovi, nebo naopak celou váhou své morální autority podporovali, jako tomu bylo u Elíšy, který stál za Jehú, Joáchazem a Jóašem. Sami se považovali za svědomí Izraele a snažili se především ochránit izraelitskou společnost před kenanejskými a cizími kulty. Střetnutí mezi izraelitským náboženstvím a kenanejskými kulty vyvrcholilo za vlády Achába a Eliáš, neúnavný zastánce a ochránce jahvismu, musel nějaký čas strávit v exilu. Po státním převratu, který provedl Jehú, dosáhli vyznavači tradicionálního jahvismu rozhodujícího vítězství, které nezabránilo dalšímu trvání velice kenanejských náboženských forem, jako tomu bylo třeba ve vlastních jménech nebo při obřadech praktikovaných ve svatyních, na které se snášely blesky výrazů Ámose a Ozeáše. Protože neměl k dispozici stejně rozvinutou administrativu, jako byla v Judském království, byl král Izraele nucen ponechat větší autonomii správcům provincií a místodržícím měst. Sociální systém s přidělováním půdy vysokým úředníkům a vojenským velitelům, jenž se poněkud podobal systému feudálnímu, poskytoval velký prostor pro různé podvody a zneužití vládnoucí vrstvy, která si pozvolna přisvojovala půdu rolníků, kteří žili všeobecně v soběstačnosti a na svém zděděném vlastnictví velice lpěli. Za Achaba a Jarobeáma II způsobil obchod s Foiníkií nespornou hospodářskou prosperitu, ale prospěch z ní měli v zásadě obchodníci a vládnoucí vrstvy. Jejich přepych, obzvlášť v hlavním městě, měl často svůj původ ve vykořisťování rolníků (Am 8,4-6) a tuto sociální nespravedlnost neobyčejně tvrdě kritizovali proroci jako Ámos, který viděl v podobné praxi předzvěst národní katastrofy. Pátá kapitola konec Judského království (722-587) V průběhu jednoho století bylo Judské království konfrontováno s asyrskou mocí a s výjimkou Chizkijášova povstání, které vyvolalo tažení Senacheríba, se představitelé Judského království rozhodli podřídit se a přijmout statut vasalského státu Asýrie, aby tím v mezích možností zachránili vlastní národní identitu.