UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Právnická fakulta

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Jitka Čeřovská Pojem a druhy směnek Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Marie Zahradníčková CSc. Katedra obchodního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): duben 2014

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne Jitka Čeřovská

Poděkování: Tímto bych ráda poděkovala vedoucí mé diplomové práce, JUDr. Marii Zahradníčkové, Csc., za odborné vedení mé práce a za cenné rady a podněty, které mi v průběhu tvorby práce poskytla.

Obsah Úvod... 6 1. Vývoj směnky a směnečného práva... 8 1.1. Vývoj směnky... 8 1.2. Vývoj směnečného práva... 9 1.3. Vývoj směnečného práva v Čechách... 11 2. Současná právní úprava směnečného práva... 13 2.1. Prameny směnečného práva a vztahy mezi nimi... 13 2.2. Směnečná přísnost... 17 3. Pojem směnky... 20 3.1. Definice směnky... 20 3.2. Pojmové znaky směnky... 21 3.3. Forma směnky... 24 4. Druhy směnky... 25 4.1. Vlastní směnka... 26 4.2. Cizí směnka... 26 4.3. Směnky s redukovaným počtem účastníků... 27 4.3.1. Směnka na vlastní řad výstavce... 28 4.3.2. Zastřená směnka vlastní... 30 4.3.3. Cizí směnka na řad směnečníka... 32 4.3.4. Zastřená směnka vlastní na vlastní řad... 32 4.4. Komisionářská směnka... 33 4.5. Blankosměnka... 34 4.6. Domicilovaná směnka... 38 5. Funkce směnky a její hospodářský význam... 40 5.1. Platební směnka... 40 5.1.1. Směnka pro soluto placení směnkou... 41 5.1.2. Směnka pro solvendo placení prostřednictvím směnky... 41 5.2. Zajišťovací směnka... 42 5.3. Použití směnky v souvislosti se spotřebitelskými úvěry... 44 6. Náležitosti směnky... 48

6.1. Náležitosti směnky obecně... 48 6.2. Podstatné náležitosti směnek... 48 6.2.1. Směnečná klauzule... 50 6.2.2. Platební příkaz, platební slib... 52 6.2.3. Jméno směnečníka... 55 6.2.4. Údaj splatnosti... 57 6.2.5. Platební místo... 62 6.2.6. Jméno remitenta... 65 6.2.7. Datum a místo vystavení směnky... 67 6.2.8. Podpis výstavce... 69 Závěr... 71 Seznam zkratek... 73 Seznam použité literatury a pramenů... 74 Resumé... 79 Abstract The concept and types of bill of exchange... 81 Klíčová slova/key words... 83

Úvod Směnka patří mezi instituty, jež můžeme označit za tradiční součást našeho právního řádu. Během posledního století však směnka na našem území prošla několika velice odlišnými etapami svého vývoje, resp. svého hospodářského využití. V předválečném Československu se směnka těšila velké oblibě. Byla běžným nástrojem obchodních i jiných vztahů a jejímu fungování byla věnována náležitá pozornost nejen ze strany odborné veřejnosti, ale taktéž ze strany veřejnosti laické. K dramatickému obratu však došlo počátkem 50. let minulého století. Socialistická ideologie ze směnky učinila nežádoucí kapitalistický nástroj, v důsledku čehož došlo ke značné ztrátě obecného povědomí nejen o základních principech fungování směnky a zacházení s ní, ale i o její existenci vůbec. Směnka se tedy stala téměř neznámým právním institutem. K překonání tohoto stavu pak došlo až po roce 1989. Tehdy se směnka opět dostává na scénu, když se do praxe postupně vrací jako osvědčený platební, úvěrový a zajišťovací prostředek. Je však třeba poznamenat, že návrat k používání směnky byl velice pozvolný, protože laická veřejnost se v důsledku minulého režimu dívala na směnku zpočátku s nedůvěrou a považovala ji za rizikový institut, kterému je lépe se vyhnout. Dnes však již můžeme říci, že směnky představují neodmyslitelnou součást naší ekonomiky, přičemž jejich užívání je součástí každodenní obchodní praxe i běžného občanského života. V této souvislosti jsem se se směnkou poprvé setkala i já, přičemž mě nesmírně zaujala, což mě přivedlo nejen k tomu, abych se směnce začala intenzivněji věnovat, ale právě i k sepsání této práce. Cílem této diplomové práce je charakterizovat směnku a vymezit její základní vlastnosti, podat výklad o tom, v jakých podobách se směnka vyskytuje a jaké má funkce, a analyzovat její náležitosti. Z tohoto pohledu je stěžejní částí práce kapitola 6., která se věnuje právě rozboru základních náležitostí směnky, a to jak směnky vlastní, tak směnky cizí. Mým cílem však není jen shrnutí znalostí a požadavků kladených na směnku, nýbrž se budu snažit také předkládat rozporná stanoviska soudů a předních směnečných odborníků, a zamyslet se nad jejich správností či nesprávností. Stranou neponechám ani vlastní úvahy nad předmětnou problematikou. 6

Práce vychází z právního stavu účinného k 1. dubnu roku 2015. 7

1. Vývoj směnky a směnečného práva 1.1. Vývoj směnky Směnka je institutem s dlouhou historií, o čemž svědčí fakt, že její původ lze hledat již ve 12. století. Vznik směnky je spojen s rozvojem obchodu v severoitalských městech a s masovými přesuny peněz, resp. drahých kovů, které byly vyvolány především křižáckými válkami probíhajícími na Blízkém východě. Rozměry obchodních transakcí mezi jednotlivými severoitalskými městy, dále po Evropě i na Blízký východ si z důvodu bezpečného transferu peněz vyžádaly potřebu převádět pohledávky mezi jednotlivými obchodníky, ale i jinými osobami, aniž by bylo nutné nakládat při tom se skutečnými penězi. Tatáž potřeba vznikla i z důvodu měnové roztříštěnosti, která byla často navíc umocňována zákazem vývozu místní měny a která značně omezovala obchod. Východiskem se stala listina, jež měla určité charakteristiky směnky, jak ji známe dnes, a jež se označovala jako cambium. V praxi tato listina fungovala tak, že obchodník, který cestoval do cizího města nebo státu, složil určitou částku v hotovosti u zvláštního poskytovatele finančních služeb, tzv. kampsora. V této listině se kampsor zavázal, že ve stanoveném platebním místě obchodníkovi složenou částku v cizí měně vyplatí buď sám či prostřednictvím svého obchodního partnera (také kampsora), a to na příkaz obchodníka (remitenta) a později i jiné osoby, kterou obchodník určil na směnce. V takovém závazku můžeme vypozorovat základní charakteristiky vlastní směnky, v níž se výstavce zavazuje zaplatit určitou peněžitou sumu v konkrétním platebním místě. Ve 13. století začali kampsoři vedle této vlastní směnky vydávat zvláštní, samostatnou listinu s charakterem průvodního dopisu, který byl určen obchodnímu partnerovi. V něm kampsoři obchodního partnera vyzývali, aby za ně obchodníkovi vyplatil ve směnce stanovenou sumu. Význam těchto průvodních dopisů pomalu stoupal, protože vymezovaly podmínky placení přesněji než samotná vlastní směnka, až nakonec vlastní směnky předčily a ty pomalu přestaly být vydávány. Tyto původně průvodní dopisy začaly být označovány jako směnky vydané či tažené (litterae tractae) a daly vzniknout směnce cizí označované také jako trata. Ta definitivně vznikla 8

tehdy, když soudy začaly uznávat odpovědnost výstavce za zaplacení částky tou osobou, které byl adresován příkaz zaplatit směnečnou sumu. V následujících etapách vývoje směnky vznikl institut akceptu, tedy prohlášení osoby, jíž byl příkaz výstavce určen (směnečník), že se zavazuje směnku proplatit, a institut indosamentu (rubopisu), tj. prostředku, který umožňuje převod směnky. Přibližně v 18. století byl vývoj směnky v jejích základních znacích uzavřen. 1 1.2. Vývoj směnečného práva V raných fázích svého vývoje byla směnka regulována pouze místním zvykovým právem. Postupem času však vyvstala potřeba standardizace instrumentu směnky a transformace zvykového práva do psaných norem. První snahy o písemné zachycení směnečného práva se datují do 14. století, kdy se v jednotlivých městech či státech začaly objevovat první směnečné řády. Rozsáhlejší právní normy upravující směnky pak vznikaly postupně od 17. století (např. Francie první úprava směnek obsažena v Ordonance de commerce z roku 1673). Výsledkem takového vývoje však byla roztříštěnost právních úprav směnky, které se od sebe lišily stát od státu, v některých státech navíc dokonce i město od města (za velice názorný příklad lze považovat existenci 56 směnečných zákonů na území dnešního Německa 2 ). A právě roztříštěnost právní úpravy směnek se stala problémem, protože nevyhovovala potřebám mezinárodního obchodu, který vyžadoval univerzální prostředek, jehož povaha by se překročením hranic jednotlivých států zásadním způsobem neměnila. V reakci na výše zmíněnou potřebu se v 19. století objevují první snahy o unifikaci směnečného práva. Prvními iniciátory sjednocování právní úpravy směnek se staly německé státy a Rakousko, když roku 1847 svolaly směnečnou konferenci v Lipsku. Na této konferenci byl přijat Směnečný řád, který byl přejímán do jednotlivých účastnických států. Protože však jimi byly pouze německé státy a Rakousko, panoval 1 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 1-3. ISBN 978-7400-402-5 2 Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo Cenných papírů. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 119. ISBN 978-80-7400-515-2 9

v Evropě i nadále nesoulad mezi jednotlivými úpravami směnečného práva, mezi nimiž dominovalo směnečné právo německo-rakouské, francouzské a anglosaské. Prvního významnějšího pokroku v unifikaci směnečného práva dosáhla Konference v Haagu konaná mezi lety 1910 a 1912. Na této konferenci byl zpracován Jednotný směnečný řád, který do značné míry sladil francouzské a německo-rakouské směnečné právo. Vzniklé dílo však nedosáhlo očekávaného výsledku, a to vzhledem k četným výhradám států k ustanovením přijatého dokumentu a vzhledem k vypuknuvší první světové válce, jež negativně ovlivnila přijímání Jednotného směnečného řádu v jednotlivých státech. Na konferenci v Haagu navázala svou aktivitou Společnost Národů. Její činnost v této oblasti vyvrcholila v roce 1930 uspořádáním Konference o sjednocení směnečného práva v Ženevě. Na této konferenci byly přijaty tři Úmluvy, a to: 1) Úmluva o jednotném zákonu směnečném, jejímž základem, jakož i základem celé unifikace jsou její dvě přílohy - Jednotný zákon směnečný a výhrady smluvních stran; 2) Úmluva o střetu zákonů, jež upravuje kolizní směnečné právo; a 3) Úmluva o směnečných poplatcích, která se zabývá vybranými otázkami poplatkového práva směnečného. Ženevské konference se zúčastnilo 31 států a jejím aktivním účastníkem bylo i Československo na práci na úmluvách se podílel významný český právní vědec v oblasti obchodního práva prof. Karel Hermann-Otavský. Úmluvu o jednotném zákonu směnečném podepsalo pouze 26 států (mezi nimi i Československo) a ratifikovalo ji 19 států (mezi nimi už Československo chybělo a doposud chybí i Česká republika). Z těchto čísel by se jistě dalo usuzovat, že ženevská unifikace směnečného práva nebyla toliko úspěšná. Opak je ale pravdou úspěch se dostavil Ženevské úmluvy představují teritoriálně převažující úpravu směnečného práva. Je tomu tak proto, že výčet zemí spadajících do ženevského směnečného systému je ve skutečnosti o mnoho vyšší, než výčet zemí, které Ženevské úmluvy ratifikovaly. 10

Další státy totiž podepsaly úmluvy později a navíc existují země, které nejsou účastníky Ženevských úmluv či které Ženevské úmluvy pouze podepsaly, aniž by je ratifikovaly, a přesto z nich vycházejí, protože úmluvy implementovaly do svých právních řádů. To je případ i České republiky. K implemetaci Ženevských úmluv však nepřistoupila skupina států angloamerického právního systému, jejichž směnečné právo se v tom důsledku liší od toho kontinentálního. Důvodem byla především neochota konzervativních právních systémů akceptovat formálnější kontinentální úpravu směnečného práva a také těmto zemím neznámé rozlišování mezi směnkou a šekem. 3 O překonání rozdílů mezi anglo-americkou a kontinentální úpravou směnečného práva se pak pokusila Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL), a to v 80. letech 20. Století. UNCITRAL vypracoval návrh Úmluvy o mezinárodních směnkách, jejíž ratifikace byla všem členským státům OSN doporučena Valným shromážděním OSN dne 9. 12. 1988. Tato úmluva však prozatím nevstoupila ani v platnost, doposud totiž nebyly splněny podmínky její platnosti, a to ratifikace alespoň 10 členskými státy OSN. 4 1.3. Vývoj směnečného práva v Čechách Na našem území byla směnka poprvé písemně regulována patentem Marie Terezie z roku 1763. Tímto patentem byl zaveden Směnečný řád pro celé území tehdejšího Rakouska a rovněž jím byly zřízeny směnečné a obchodní soudy v Praze, Brně a Opavě, jejichž úkolem bylo vymáhat směnečné závazky a tím naplňovat Směnečný řád v praxi. Na území Rakouska ovšem nešlo o první směnečný řád, skutečné prvenství patří směnečnému řádu z roku 1717. Ten sice platil pouze na území Dolního Rakouska, nikoliv v českých zemích, je však základem již zmíněného Směnečného řádu z roku 1763. 3 Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo Cenných papírů. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 120. ISBN 978-80-7400-515-2 4 UNCITRAL. [online]. [cit. 21.2.2015]. Dostupné z: https://treaties.un.org/pages/lonviewdetails.aspx?src=lon&id=545&chapter=30&lang=en 11

Směnečný řád z roku 1763 se na našem území používal do té doby, kdy byl na konferenci v Lipsku (jíž se účastnilo i Habsburské soustátí) přijat Směnečný řád. Ten byl v Čechách zaveden císařským patentem č. 51/1850 ř. z. a ač prošel mnoha novelizacemi, platil až do zániku Rakouska - Uherska v roce 1918. Následně byl též přejat i do československého právního řádu, přičemž v jeho rámci platil v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Na Slovensko a do Podkarpatské Rusi byl naopak přejat dosavadní uherský zákon směnečný z roku 1876. K překonání tohoto právního dualismu v oblasti směnečného práva v Československu došlo v roce 1928, a to zákonem směnečným č. 1/1928 Sb. z. a n., který byl přijat dne 13. 12. 1927 a který v sobě reflektoval návrh Jednotného směnečného řádu vzniklého na Haagské konferenci. Po Ženevské konferenci, jejímž účastníkem bylo i Československo, se i přes četné snahy nepodařilo ratifikovat Ženevské úmluvy (tento stav trvá dodnes), ani nedošlo k jejich implementaci do československého právního řádu. Ženevské směnečné právo si tedy muselo na počátek svého působení na českém území počkat, a to do roku 1941. Tehdy došlo pod tlakem okupačních sil k přijetí vládního nařízení č. 111/1941 Sb., kterým byl na protektorátním území zaveden Jednotný směnečný řád. Jednotný směnečný řád vycházel z německého směnečného zákona z roku 1934, jenž byl implementací právě ženevského Jednotného zákona směnečného. Na Slovensku dochází k implementaci ženevské úpravy zákonem Slovenského štátu č. 255/1941 Sl. z., takže se opět objevuje dualismus směnečného práva. Po roce 1945 se situace komplikuje tím, že obnovení právního pořádku v Československu (dekretem prezidenta republiky č. 30/1945 Sb.) znamená v případě směnečného práva respektování protektorátní i slovenské úpravy směnek a rovněž platnost nezrušeného předválečného zákona č. 1/1928 Sb. z. a n. Problémy vznikající z nejednoznačnosti právní úpravy směnečného práva v poválečném Československu odstranil až zákon č. 191/1950 Sb. ze dne 20. 10. 1950, zákon směnečný a šekový, který zrušil zákon č. 1/1928 Sb., vládní nařízení č. 111/1941 Sb. i zákon č. 255/1941 Sl. z. Zákon směnečný a šekový byl v roce 1992 převzat do právního řádu ČR, přičemž platí dodnes. 12

2. Současná právní úprava směnečného práva 2.1. Prameny směnečného práva a vztahy mezi nimi Základním pramenem směnečného práva je zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (ZSŠ), který nabyl účinnosti 1. 1. 1950 a který byl do právního řádu České republiky recipován ústavním zákonem České národní rady č. 4/1992 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. Ačkoliv je zákon směnečný a šekový jednou z našich nejstarších právních norem, je obecně velice oceňován. Např. Kovařík jej považuje za jednu z našich nejzdařilejších právních norem v oblasti soukromého práva, když jej označuje jako zákon velmi kvalitní, stručný, nikoliv kazuistický a přitom pamatující na všechny podstatné situace, nebo alespoň umožňující výklad v otázkách, kde výslovná úprava obsažená není. 5 ZSŠ má takové vlastnosti díky tomu, že do našeho právního řádu implementuje výsledky Ženevské konference, tj. Jednotný zákon směnečný a Úmluvu o střetech zákonů, 6 které vznikly ve spolupráci tehdejších předních odborníků na směnečné právo. V tomto smyslu si dovolím konstatovat, že s ohledem na dobu, ve které ZSŠ vznikl, je až s podivem, že jej Národní shromáždění schválilo právě v ženevském znění a že nebyl spíše zatížen ideologickými prvky socialismu. Konečně, v souvislosti s tím, že ZSŠ vychází z Ženevských úmluv, je vhodné podotknout, že v oblasti práva směnečného a šekového je naše právní úprava sladěna s právními úpravami zahraničními (a to nejen těmi evropskými), což je v mezinárodním směnečném a šekovém styku velká výhoda. Nepochybným důkazem výše zmíněné kvality ZSŠ je počet jeho novelizací, které jsou pouze tři. Poprvé byl ZSŠ novelizován zákonem č. 29/2000 Sb., zákon o poštovních službách. Tato novela se nijak nedotkla věcné stránky právní úpravy směnek; jde spíše o novelu technickou, v jejímž rámci došlo k terminologickému 5 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 16. ISBN 978-7400- 402-5 6 Ustanovení odpovídající svým obsahem této úmluvě jsou od 1. 1. 2014 vlivem rekodifikace soukromého práva součástí zákona o mezinárodním právu soukromém, do té doby se však nacházely právě v ZSŠ, a to v ustanoveních čl. I 91 98 ZSŠ. 13

přizpůsobení ZSŠ zákonu o poštovních službách. 7 Druhá novelizace byla provedena zákonem č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a některými souvisejícími předpisy. Tato novela upravuje důsledky insolvenčního řízení na směnečné vztahy, konkrétně zakládá a konkretizuje právo postihu majitele směnky v případě, že je ohledně majetku směnečníka či výstavce vydáno rozhodnutí o úpadku nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku. 8 Poslední a svým rozsahem největší zásah do ZSŠ byl proveden zákonem č. 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém (ZMPS). ZMPS zrušil čl. I část IV ZSŠ (čl. I 91 až 98 ZSŠ), která upravovala mezinárodní právo směnečné, resp. kolizní právo. Nově se tedy ustanovení o kolizním právu směnečném nachází právě v ZMPS. 9 Zvláštností ZSŠ je jeho atypické uspořádání. Zákon je rozdělen do tří článků, přičemž každý z nich je paragrafován vždy od 1, takže některá čísla paragrafů v zákoně nalezneme třikrát, většinu však dvakrát. Při odkazování na zákon je tedy nutné dbát na to, aby byl kromě paragrafu uveden též článek, jehož je daný paragraf součástí. Důvodem takového uspořádání ZSŠ je snaha o důsledné oddělení právní úpravy směnek a právní úpravy šeků provedené za účelem vyloučení dojmu, že jde jen o dvě podskupiny jednoho cenného papíru, mezi nimiž není podstatný rozdíl. 10 Pokud se jedná o samotné uspořádání ZSŠ, první článek obsahuje ustanovení o směnkách ( 1 až 90), druhý upravuje šeky ( 1 až 68) a třetí se věnuje některým otázkám společným pro směnky i šeky ( 1 až 11). Pokud se jedná o charakter ZSŠ, jde o ryze kogentní normu. Tento závěr je obecně uznávaný, když např. Kotásek říká: Zákon směnečný a šekový je zcela jistě kogentní normou, která umožňuje odchylky jen tam, kde je to výslovně uvedeno. 11 K této problematice dále uvádí Kovařík: I když o tom není v zákoně přímo zmínka, vyplývá z celého jeho pojetí, že jde o právní normu přísně závaznou a formální. 12 7 Čl. I 45 ZSŠ 8 Čl. I 43 odst. 2 písm. b) a c) a 44 odst. 6 ZSŠ 9 31 a 93 a násl. ZMPS 10 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 13. ISBN 978-7400-402-5 11 Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Masarykova univerzita Brno, 2002, s. 20. ISBN 80-210-2855-6 12 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 16. ISBN 978-7400-402-5 14

Jisté pochybnosti do tohoto závěru vnáší ustanovení čl. 1 37 odst. 4 ZSŠ, který v souvislosti s odlišností kalendáře místa vystavení směnky a platebního místa říká: Ustanovení tohoto článku nelze užít, vyplývá-li z doložky na směnce nebo z jinakých údajů na ní, že tu byl úmysl věc upravit odchylně. Pokud v této situaci využijeme doslovného jazykového výkladu, je možné dospět k závěru, že všechna ustanovení článku I, o němž čl. I 37 odst. 4 ZSŠ mluví, jsou dispozitivní. Za použití výkladu systematického s využitím 2 odst. 2 NOZ však dospějeme k názoru, že dispozitivnost se týká pouze samotného 37 čl. 1 ZSŠ a nikoliv celé směnečné úpravy. K tomuto názoru mne navíc vede mé přesvědčení o tom, že pokud by se dispozitivnost měla týkat celého článku I ZSŠ a nikoliv pouze jeho 37, zákonodárce by takto zásadní věc pravděpodobně formuloval v jiné části zákona, než právě u úpravy rozdílných kalendářů místa vystavení a místa platebního, což je v tomto ohledu problematika velice podružná. Dalším pramenem směnečného práva je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (NOZ), který upravuje cenné papíry (část první, hlava IV, díl 4, 514 a násl.) a jejich převod (část třetí, hlava II, díl 3, oddíl 2, pododdíl 6, 1103 13 a 1104 14 ). NOZ je dle svého 9 odst. 2 ve vztahu k ZSŠ (jakož i ke všem ostatním předpisům v oblasti soukromého práva) obecným předpisem (lex generalis), jenž se použije subsidiárně v případě, že ZSŠ určitou otázku směnečných vztahů neupravuje, a to v rozsahu, v jakém ji ZSŠ neupravuje. Z toho plyne, že ZSŠ je vůči NOZ v postavení lex specialis a úprava v něm obsažená se na směnečné vztahy použije přednostně. V některých případech je však situace zcela opačná a je to právě ZSŠ, který ve vztahu k NOZ vystupuje jako lex generalis. Jedná se např. o ustanovení 1103 odst. 2 NOZ, které v souvislosti s převodem vlastnictví cenného papíru na řad odkazuje na úpravu rubopisu obsaženou v ZSŠ. Další odkazy na úpravu ZSŠ nalezneme též v 1897 odst. 2 NOZ a v 1946 NOZ, když oba zmíněné paragrafy odkazují opět na propracovanou úpravu rubopisu v ZSŠ. 15 ZSŠ ovšem není obecným předpisem pouze ve vztahu k NOZ, ale i ve vztahu k jiným právním předpisům, jako je např. zákon č. 307/2000 Sb., 13 Na směnky se vztahují pouze odst. 2 a 3 tohoto ustanovení 14 1104 NOZ upravuje převod vlastnického práva k zaknihovanému cennému papíru na směnky se z důvodu jejich obligatorně písemné povahy (vyplývá z čl. I 1 bod 1 ZSŠ pro směnku cizí a z čl. I 75 odst. 1 ZSŠ pro směnku cizí) nevztahuje 15 1897 odst. 2 NOZ odkazuje na úpravu rubopisu v ZSŠ v souvislosti s postoupením smlouvy na řad a 1946 NOZ v souvislosti s převodem poukázky na řad. 15

zákon o zemědělských skladních listech a zemědělských veřejných skladech, který na ZSŠ odkazuje v 7 odst. 4 a 8. NOZ překlenul dosavadní neshody o tom, jaký právní předpis byl před jeho účinností ve vztahu k ZSŠ předpisem obecným, což byla v minulosti otázka velice sporná a teorie na ní nahlížela nejednotně. V úvahu přicházely zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Z tohoto klání nakonec vyšel vítězně občanský zákoník, k němuž se přiklonil Vrchní soud svým rozsudkem ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. 5 Cmo 189/99, když judikoval, že obecnou úpravu směnečných závazkových vztahů je nutno hledat jen v občanském zákoníku. Toto rozhodnutí je však po účinnost NOZ již obsoletní a bezvýznamné. Dalšími zákony, které se vztahují ke směnečnému právu, jsou již zmíněný zákon č. 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém (ZMPS), zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ) a zákon č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních. ZMPS obsahuje právní normy kolizního směnečného práva, OSŘ upravuje postup při vymáhání práv ze směnky u soudu, a zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje řízení o umoření listin. Určitou specifickou a dílčí úpravu směnečného práva představuje také zákon č. 145/2010 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (ZSÚ). Tento zákon upravuje použití směnky k placení či zajištění spotřebitelského úvěru, přičemž takové využití směnky je relativně nově, konkrétně od 1. 1. 2014 absolutně zakazuje. 16 Z tohoto pohledu je také zajímavé, že ZSÚ je jediným právním předpisem, který přímo hovoří o funkcích směnky, tj. o funkci platební a zajišťovací. 17 Vedle zákonných zdrojů jsou v oblasti směnečného práva velice významná i rozhodnutí soudů vyšších instancí. Ačkoliv naše právo nemá precedenční povahu, rozsudky vyšších soudů jsou užitečným nástrojem nalézání obsahu práva v otázkách, které nejsou výslovně upraveny zákonem či pokud jde o hraniční případy zákonem popsaných jednání. V oblasti směnečného práva lze vzhledem k dlouhodobě ustálené zákonné úpravě užívat i starší judikaturu, což je velká výhoda. 16 Blíže k této tématice viz. kapitola 5.3. 17 K funkcím směnky viz. kapitola 5 16

Pramenem českého směnečného práva není žádná mezinárodní smlouva, protože, jak bylo uvedeno již v kapitole 1. 3., Česká republika doposud neratifikovala Ženevské úmluvy a nic nenasvědčuje tomu, že by tak měla v úmyslu učinit, i když vyloučit to samozřejmě nelze. I přesto u nás Ženevské úmluvy mají významnou roli, protože jsou základem ZSŠ (viz. výše) a slouží také jako interpretační pomůcka ZSŠ. Pokud se jedná o evropské právo, resp. právo EU, oblast směnečného práva jím není upravována. Směnečné vztahy nepodléhají ani působnosti nařízení Řím I. a Řím II. 18 Důvodem neangažovanosti EU v této oblasti je existence Ženevských úmluv, které v EU hrají roli sjednotitele směnečného práva jednotlivých členských států. Mnohé členské státy EU totiž Ženevské úmluvy ratifikovaly 19 a ty, které tak neučinily, je ve většině případů alespoň implementovaly. Evropská úprava je tedy téměř dokonale sladěná, a to aniž by EU byla nucena jakkoliv zasahovat prostřednictvím svých právních norem. 2.2. Směnečná přísnost V souvislosti s charakterem právní úpravy směnek se velice často hovoří o tzv. směnečné přísnosti. Pojem směnečná přísnost představuje souhrn charakteristik směnečného práva obsahem tohoto pojmu jsou jednotlivé konkrétní projevy směnečného práva, které se více či méně vyznačují určitou mírou přísnosti ve vztahu k adresátům směnečně právních norem. Směnečná přísnost se projevuje ve dvou rovinách, a to v oblasti práva hmotného (tzv. materiální směnečná přísnost) a v oblasti práva procesního (tzv. formální směnečná přísnost). Důsledkem směnečné přísnosti je mimo jiné označení směnek jako cenných papírů abstraktních (v nich nemusí být uvedena kauza) a nesporných (kauza se neprokazuje v občanském soudním řízení). 18 Směnečné vztahy jsou z jejich působnosti výslovně vyloučeny viz. čl. 1 bod 2 písm. d) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) a čl. I bod 2 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). 19 Rakousko, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Itálie, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Švédsko UNCITRAL. [online]. [cit. 27. 2. 2015]. Dostupné z: https://treaties.un.org/pages/lonviewdetails.aspx?src=lon&id=545&chapter=30&lang=en 17

Materiální směnečná přísnost spočívá především ve stanovení náležitostí směnky (čl. I 1 a čl. I 75 ZSŠ), bez jejichž uvedení nelze daný projev vůle považovat za platnou směnku, lze ji však spatřovat i ve stanovení poměrně krátkých lhůt pro uplatnění postihových práv vůči nepřímým směnečným dlužníkům, kratších promlčecích lhůt (čl. I 70 ZSŠ) či povinnosti zaplatit za určitých okolností směnečnou sumu ještě před splatností směnky (čl. I 43 ZSŠ). 20 Formální směnečná přísnost umožňuje směnečnému věřiteli rychlejší vymáhání směnečných nároků v soudním řízení. Směnečné nároky lze v jejím důsledku vymáhat ve zkráceném soudním řízení bez účasti stran, jehož výsledkem je směnečný platební rozkaz ( 175 OSŘ). Vydání směnečného rozkazu je pak podmíněno pouze předložením směnky, o jejíž pravosti není důvod pochybovat. 21 Takto směnečnou přísnost pojímá většina současných českých odborníků na směnečné právo. Od většiny se však odchyluje Kotásek. 22 Ten sice směnečnou přísnost také rozděluje na formální a materiální, těmto pojmům však přiřazuje odlišný význam než ostatní autoři. Pod pojem formální směnečné přísnosti Kotásek řadí především požadavky na obsah směnky, striktní lhůty, předepsané zachovací úkony a možnost domoci se plnění ze směnky skrze zrychlené řízení. Materiální směnečnou přísnost pak Kotásek spatřuje ve vyloučení některých námitek směnečných dlužníků (čl. I 17 ZSŠ 23 ) a ve skutečnosti, že obsah směnečného závazku se řídí výhradně listinou, přičemž není možné vzít v potaz okolnosti, které stojí mimo listinu. K posledně zmíněnému významu pojmu materiální směnečné přísnosti tak, jak ji pojímá Kotásek: skutečnost, že se obsah směnečného závazku řídí výhradně listinou, přičemž není možné vzít v potaz okolnosti, které stojí mimo listinu, v zásadě znamená, že v případě sporu o výklad směnečné listiny rozhoduje obvyklý smysl směnečného prohlášení a nikoliv cíle a záměry účastníků směnečného závazku. Důvod tohoto 20 Dědič, J., Pauly, J. Cenné papíry. Praha: Prospektum, 1994, s. 60. ISBN ISBN 80-854-3198-X 21 Dědič, J., Pauly, J. Cenné papíry. Praha: Prospektum, 1994, s. 60. ISBN ISBN 80-854-3198-X 22 Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 10. ISBN 978-80-7357-965-4 23 Jedná se o tzv. námitky z vlastních vztahů ten, kdo je žalován ze směnky, nemůže vůči majiteli směnky činit námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, přičemž výjimka se vztahuje na případy, kdy majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. 18

postupu osvětlil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4497/2009, ve kterém se vyjádřil v tom smyslu, že při výkladu směnečných právních úkonů je přitom třeba přihlížet k povaze směnky jako cenného papíru, jehož základní funkcí je jednoduchá převoditelnost na další osoby. Právě s ohledem na oběžnou funkci směnky nelze na jejím nabyvateli požadovat, aby si ověřoval okolnosti jejího vystavení. Protože nabyvatel směnky má k dispozici pouze směnku jako takovou, lze při výkladu směnky brát v potaz pouze směnečnou listinu a jiné okolnosti zohlednit jen tehdy, pokud by musely být známy každé třetí osobě. Kotásek 24 v rámci svého odlišného chápání směnečné přísnosti dále upozorňuje na to, že pojem směnečná přísnost spojená s výše uvedenými charakteristikami je v současné době spíše zavádějícím termínem. V této souvislosti argumentuje tím, že ačkoliv je např. právní úprava dluhopisů obdobně přísného charakteru jako právní úprava směnek (vznik dluhopisů je taktéž podmíněn uvedením všech zákonem stanovených formálních náležitostí a co více, dluhopisy nelze emitovat volně a v případě zájmu o jejich registraci musí listina splňovat zvláštní technické požadavky), nehovoří se v souvislosti s nimi o žádné dluhopisové přísnosti. Směnečnou přísnost Kotásek považuje za pojem, jehož použití bylo oprávněnější spíše v minulosti, kdy s nezaplacením směnky byly spojovány přísné následky jako např. okamžité zatčení dlužníka či zabavení jeho majetku. Z mého pohledu je pojem směnečná přísnost pro označení charakteru směnečného práva pojmem oprávněným. Nelze totiž pominout, že jakékoliv zanedbání v otázce uplatnění směnečných nároků či při jejich odporování může vést ke značné újmě, a to zejména v případě nedostatečné kvalifikace ve směnečné problematice. Směnečné právo bych tedy skutečně označila za přísné. 24 Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Masarykova univerzita Brno, 2002, s. 21. ISBN 80-210-2855-6 19

3. Pojem směnky 3.1. Definice směnky ZSŠ, jemu předcházející zákonné úpravy směnky ani Ženevské úmluvy, resp. Jednotný zákon směnečný definici směnky neposkytují a toto vymezení tak ponechávají teorii, popř. judikatuře. Tohoto úkolu se zhostilo velké množství odborníků na směnečné právo, proto v odborné literatuře nalezneme mnoho různých definic směnky, více či méně podobných. Kupříkladu přední československý odborník na směnečné právo, prof. JUDr. Švamberg, směnku definuje jako cenný papír mající zákonem předepsaný obsah, v němž výstavce se buďto sám přímo zavazuje, že zaplatí druhé osobě určitou peněžitou částku, anebo přikazuje třetí osobě, aby zaplatila druhé osobě určitou peněžitou částku. 25 Velmi podobnou definici směnky uvádí Kotásek, který říká, že směnka je listinný cenný papír se zákonem předepsaným obsahem, v němž výstavce buď sám slibuje, že zaplatí druhé osobě určitou peněžitou částku (vlastní směnka), anebo platit určité osobě přikazuje (cizí směnka). 26 Další definici směnky nabízí např. Kovařík, jenž směnku označuje jako cenný papír vydaný v zákonem stanovené formě, kterým se určité osoby (směneční dlužníci) zavazují majiteli směnky zaplatit v místě a čase vyplývajícím z listiny částku směnkou určenou s tím, že jde o závazky přímé, bezpodmínečné, nesporné a abstraktní. 27 Zcela odlišně, než výše uvedení autoři, definici směnky pojala Marčanová, která ji charakterizuje tak, že vypočítává její jednotlivé znaky jako cenného papíru. Její definice je pak následující: Směnky jsou cennými papíry hlavními, obligačními, vždy převoditelnými, a tudíž obchodovatelnými, byť jen neveřejně, jejichž převoditelnost nesmí emitent vyloučit ani omezit, vydávanými individuálně, konstitutivními, zásadně soukromými (vydání veřejných není vyloučeno), zpravidla cirkulačními (v rektaformě 25 Švamberg, G.: Naše jednotné směnečné právo. Praha: Palásek a Kraus, 1941, s. 23. ISBN 80-854-3143-2. 26 Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Masarykova univerzita Brno, 2002, s. 33. ISBN 80-210-2855-6 27 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 51. ISBN 978-7400-402-5 20

ukládacími), spíše úvěrovými, ale s ohledem na možnost volného určení délky doby splatnosti i platebními. 28 K těmto vlastnostem Marčanová přidává ještě abstraktnost a listinnou podobu směnky. Poslední výše uvedená definice, na rozdíl od těch ostatních, velmi dobře shrnuje všechny pojmové znaky směnky, kterým se budu věnovat v následující podkapitole. 3.2. Pojmové znaky směnky Směnka je v prvé řadě věcí ve smyslu 489 NOZ. Práva spojená se směnkou však nejsou pouze absolutně majetkového (věcně právního) charakteru, ale i charakteru relativně majetkového (závazkově právního). Proto pokud se jedná o dispozici se směnkou, je nutné odlišovat nakládání s ní jako s věcí na straně jedné a jako se zvláštním závazkovým majetkovým právem na straně druhé. Z hlediska věcně právního může vlastník směnky s listinou libovolně disponovat a na směnku např. cokoliv připsat nebo ji zcela zničit. Z hlediska závazkově právního je však v případě zájmu získat proti této listině určité plnění nutné postupovat v souladu se zákonem, případně se smlouvou. 29 Směnka patří do rodiny cenných papírů. Cenný papír je definován jako listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že je po vydání cenného papíru nelze bez této listiny uplatnit ani převést. 30 Směnka musí mít vždy povahu listinného cenného papíru, což vyplývá z čl. I 1 bod 1 ZSŠ pro směnku cizí a z čl. I 75 bod 1 ZSŠ pro směnku vlastní. Z uvedeného tedy plyne, že směnka nemůže existovat jako zaknihovaný cenný papír a ani není možná ústní forma směnečných úkonů. Ačkoliv si pod pojmem listinného cenného papíru představíme především závazek zachycený na papíře, k pořízení směnky lze využít i jakýkoliv jiný hmotný podklad, který je schopen zachytit směnečný text při tom je však nutné vzít v potaz trvalost takového podkladu a možnost prezentace směnečného textu. V této souvislosti byly 28 Dědič, J. a kol. Právo cenných papírů a kapitálového trhu. 1. vydání. Praha: Prospektum, 2000, s. 130, ISBN 80-7175-084-0 29 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 5 Cmo 74/2001, publikovaný v SR č. 1/2002, s. 16 30 514 NOZ 21

za platné uznány směnky napsané např. na paragonu či ubrousku 31 a dokonce i na víku dřevěné krabičky od doutníků. 32 Směnka nemusí být tvořena pouze jedním listem papíru. Pokud onen jeden list, na kterém je vyjádřen směnečný závazek, již nestačí k dalším zápisům, může být plocha směnky rozšířena tzv. přívěskem (allonge). Nutnost rozšíření plochy směnky je obvykle vyvolána zejména v případě delší řady rubopisů umístěných na rubu směnky. ZSŠ přívěsek upravuje jen okrajově v čl. I. 13 odst. 1 ZSŠ, aniž by se podrobněji věnoval tomu, jak má přívěsek vypadat či jaký charakter má ve vztahu ke směnce. Tyto otázky vyjasnila judikatura, když stanovila, že přívěsek ke směnce podle 13 odst. 1 zákona směnečného a šekového není část směnečné listiny jen graficky oddělená. Přívěsek je původně samostatný list papíru, dodatečně k dřívější směnečně listině pevně připojený. Jde o nejprve samostatné, ohraničené hmoty, následně pevně spojené, nikoli jen přiřazené. 33 Právě z výše uvedeného lze dovodit základní vlastnosti přívěsku, kterými jsou původní samostatnost, hmotná ohraničenost a spojení se směnkou. Pro směnku je charakteristická vazba práva v ní inkorporovaného na konkrétní hmotný podklad, tj. na listinu. Směnečná pohledávka (nárok na peněžité plnění) je tak neoddělitelně spjata s listinou, do níž je vtělena, což v důsledku znamená, že bez předložení směnky nelze uplatnit směnečná práva v ní obsažená 34 a zároveň že zanikne-li směnka, zaniká i do ní vtělená pohledávka. 35 Tato vlastnost ze směnky činí cenný papír dokonalý. Vazba směnky na listinu však není absolutní, protože dle čl. I 90 odst. 1 ZSŠ lze směnku při ztrátě nebo zničení listiny umořit, tedy nahradit ji rozhodnutím soudu. Směnka je cenným papírem hlavním, není tedy vydávána pro uplatnění práva z jiného cenného papíru a existuje nezávisle na jiných právních vztazích. Podle povahy inkorporovaného práva je směnka cenným papírem obligačním, který ztělesňuje 31 Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 17. ISBN 978-80-7357-965-4 32 Osterreichchische Gerichtshalle sv. 17 str. 13, citovaný v Švamberg, G.: Naše jednotné směnečné právo. Praha: Palásek a Kraus, 1941, s. 27. ISBN 80-854-3143-2 33 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1996, sp. zn. 5 Cmo 385/95, publikovaný v SR č. 5/1996, s. 127 34 Kopáč, L. Směnky a směnečné právo. Praha: Prospektum, 1992, s. 7. ISBN 80-85431-43-2 35 Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 27. ISBN 978-80-7201-716-4 22

subjektivní závazkové právo na zaplacení směnečné sumy. Protože vydání směnky je předpokladem vzniku práv z ní plynoucích, je směnka cenným papírem konstitutivním. Směnka je dále cenným papírem individuálně emitovaným. Vznik směnky je totiž vždy vyvolán konkrétní potřebou mezi jednotlivými osobami. Tato vlastnost ze směnky činí cenný papír, který nelze imobilizovat 36 ani místo něj vydat hromadnou listinu. 37 Další charakteristickou vlastností směnky je její převoditelnost (čl. I 11 ZSŠ), což je vlastnost, která zároveň zajišťuje obchodovatelnost směnky, byť pouze neveřejnou. Platí, že všechny směnky jsou neomezitelně převoditelné. Lze sice připustit, aby strany směnečného závazku převod směnky zakázaly vzájemnou dohodou, ta je však způsobilá zabránit převodu směnky pouze z části faktickému převodu směnky dohoda o její nepřevoditelnosti nezabrání, avšak ten, kdo jedná v rozporu s takovou dohodou, porušuje své smluvní povinnosti, takže mu z takového jednání může vyplynout povinnost nahradit škodu dle 2913 odst. 1 NOZ. 38 Převoditelnost směnky je upravena čl. I 11 ZSŠ, z něhož vyplývá, že každá směnka je převáděna rubopisem (indosament), a to i pokud nebyla vystavena na řad (nebylo na ní výslovně uvedeno, že má být placeno na řad určité osoby), což je její zákonná forma. Pokud však výstavce na směnce uvede slova nikoliv na řad či doložku stejného významu (tzv. rektadoložka), je převáděna cessí (čl. I 11 odst. 2 ZSŠ). Významným znakem směnky je také její abstraktnost. Ta se projevuje tím, že ke vzniku směnky postačí splnění zákonem předepsaných formálních požadavků, aniž by bylo vyžadováno uvedení jejího hospodářského důvodu (kauzy). I kdyby ten byl na směnce vyznačen, nemá na existenci směnky žádný vliv, pokud ovšem není na směnce uveden takovým způsobem, který je způsobilý vyvolat její neplatnost. Směnka je dále závazkem nesporným. Nespornost směnky se projevuje při uplatňování směnečných práv, když věřitel nemusí při předkládání směnky k placení ani při jejím případném vymáhání prokazovat nic jiného než to, že je jejím vlastníkem. Oprávněný vlastník má tedy zásadně právo na vyplacení směnky a je to právě dlužník, 36 2413 NOZ 37 524 NOZ 38 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 1-3. ISBN 978-7400-402-5 23

který se musí proti tomuto nároku případně bránit důkazní břemeno je v tomto ohledu přeneseno na dlužníka, a je jen na něm, aby vznesl námitky vůči směnečným nárokům. Abstraktnost a nespornost směnky spolu úzce souvisejí a v té nejobecnější rovině tvoří společně s dalšími projevy podstatu směnečné přísnosti (rigor cambialis). 39 3.3. Forma směnky Cenné papíry mohou mít dle 518 NOZ formu cenného papíru na doručitele (nazývané au porteur papíry), na řad (ordre papíry) a na jméno (papíry au nom či rektapapíry). Směnka však může být vydána pouze jako cenný papír na řad nebo na jméno, přičemž platí, že je zákonným cenným papírem na řad, a to i pokud to na ní není výslovně uvedeno (čl. I 11 odst. 1 ZSŠ). Směnka se stává cenným papírem na jméno v případě, že je opatřena tzv. rektadoložkou, tj. doložkou nikoli na řad. Základním rozdílem mezi směnkou ve formě cenného papíru na řad a ve formě cenného papíru na jméno je odlišný způsob převodu práv a povinností ze směnky, přičemž jak již bylo zmíněno v kapitole 3.2., pokud je směnka cenným papírem na řad, je převáděna rubopisem, zatímco pokud je cenným papírem na jméno, převést ji je možné pouze cessí dle 1103 odst. 3 NOZ. Směnka naopak nemůže být vydána jako cenný papír na doručitele, který je charakteristický tím, že neuvádí jméno věřitele (takže k výkonu práv z něj je oprávněn každý, kdo tento cenný papír předloží dlužníkovi), a to z toho důvodu, že dle čl. I 1 bod 3 a čl. I 75 bod 5 ZSŠ je jméno toho, komu má být placeno, podstatnou náležitostí směnky. 39 Ke směnečné přísnosti blíže viz. kapitola 2.2. 24

4. Druhy směnky Platné směnečné právo v České republice i zavedená praxe znají pouze dva druhy směnek, a to směnky cizí a směnky vlastní, přičemž tyto směnky se od sebe liší především dvěma základními znaky odlišným počtem účastníků směnečného vztahu a formulací projevu vůle výstavce. 40 Směnce cizí se ZSŠ věnuje v čl. I 1 74, směnka vlastní je pak upravována čl. I 75 78 ZSŠ. Tento na první pohled zřejmý nepoměr mezi obsáhlostí právní úpravy směnky cizí a směnky vlastní může vyvolávat mylný dojem o tom, že směnce vlastní je ze strany ZSŠ věnována pouze minimální pozornost. Ve skutečnosti tomu tak není, protože čl. I 77 ZSŠ stanoví, že pokud to neodporuje povaze směnky vlastní, platí pro ni taxativně vyjmenovaná ustanovení daná pro směnku cizí. Takové řešení přitom není vůbec neobvyklé, setkat se s ním můžeme např. i v britské právní úpravě směnek, tj. v Bills of Exchange Act. 41 Skutečnost, že ZSŠ upravuje primárně směnku cizí, však v žádném případě neznamená, že by tato směnka byla hierarchicky nadřazena směnce vlastní. Preference právní úpravy cizí směnky má důvody pouze historické (cizí směnka měla v minulosti větší praktický význam než směnka vlastní, která byla využívána jen minimálně) a legislativně technické (tvůrci ZSŠ nechtěli v návaznosti na jeho předlohu, tj. ženevský Jednotný zákon směnečný, zákon zbytečně rozšiřovat o další text). 42 V praxi jsou některé směnky označovány zvláštními názvy (např. blankosměnka, směnka komisionářská, domicilovaná, zastřená směnka vlastní, směnka na vlastní řad výstavce apod.). Takové zvláštní názvy však nevyjadřují, že se jedná o další druhy směnek, nýbrž pouze označují některé specifické, zákonem předvídané situace či okolnosti, za nichž směnka vznikla, přičemž druhově půjde zásadně o směnku cizí nebo směnku vlastní. I když tyto směnky nejsou samostatným druhem směnek, bude 40 Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 28. ISBN 978-80-7201-716-4 41 Srov. např. sec. 89 Bills of Exchange Act 42 Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 33. ISBN 80-210-2855-6 25

o některých z nich dále pojednáno, protože jde o hojně využívané a velice významné instituty. 4.1. Vlastní směnka Zjednodušeně řečeno je směnka vlastní určitou variantou dlužnického úpisu. 43 Podstatou směnky vlastní je totiž bezpodmínečný slib výstavce směnky zaplatit směnečnému věřiteli určitou peněžitou sumu. 44 Směnku vlastní na první pohled rozpoznáme podle charakteristického výrazu zaplatím. Vlastní směnka má ve své základní podobě pouze dva účastníky, a to výstavce a věřitele (remitenta). Výstavce je přímým dlužníkem z této směnky, když se svým podpisem zavazuje zaplatit směnku při její splatnosti. 4.2. Cizí směnka Směnka cizí, velmi často označovaná též jako trata, 45 představuje platební příkaz, jímž výstavce přikazuje 46 osobě ve směnce uvedené (směnečníkovi), aby zaplatil určitou peněžitou částku remitentovi, tedy osobě, na jejíž řad či jíž má být placeno. Charakteristickým znakem směnky cizí, podle kterého ji lze jednoduše rozeznat, je platební příkaz ve znění zaplaťte. Cizí směnka má ve své základní podobě tři účastníky, a to (jak již bylo naznačeno výše) 1) výstavce (označován též jako trasant), který má postavení nepřímého, tzv. postižního dlužníka, 2) směnečníka (označován též jako trasát), který je od okamžiku přijetí (akceptace) směnky jejím přímým dlužníkem, a 3) remitenta jakožto osobu, které či na jejíž řad má být zaplacen směnečný peníz. Dlužno dodat, 43 Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 41. ISBN 80-210-2855-6 44 Srov. čl. I 75 bod 2 ZSŠ 45 Toto označení však není synonymem směnky cizí. Jde o širší pojem, který zahrnuje nejen směnku cizí, ale také šeky. V této práci však budu používat výraz trata pro cizí směnku, a to účelem snadnějšího rozlišení směnky cizí od směnky vlastní. 46 Srov. čl. I 1 bod 2 ZSŠ 26

že směnečník se stává účastníkem směnečných vztahů až přijetím směnky, do té doby není směnkou vázán a je tedy dlužníkem pouze latentním. Ve srovnání se směnkou vlastní se trata pro oprávněného jeví jako výhodnější, protože remitentovi dává k dispozici dva dlužníky směnečníka jako dlužníka přímého (hlavního) a výstavce jako dlužníka nepřímého (dle čl. I 9 ZSŠ výstavce odpovídá za přijetí a zaplacení směnky). I kdyby tedy směnka nebyla směnečníkem přijata (akceptována) či proplacena, může se remitent obrátit se svými nároky na výstavce, proti kterému může uplatnit tzv. postih pro neplacení či nepřijetí směnky podle čl. I 43 a násl. ZSŠ. Dalším nesporným pozitivem směnky cizí (tentokráte z pohledu výstavce) je skutečnost, že výstavce může jejím prostřednictvím disponovat se svou pohledávkou za směnečníkem, a to tak, že mu přikáže zaplatit remitentovi částku, která odpovídá této pohledávce. Tímto způsobem se lze vyhnout dvojímu placení tj. nejprve splacení pohledávky mezi směnečníkem a výstavcem a následně pohledávky mezi výstavcem a remitentem. Namísto toho je realizována jen jedna platba, a to platba směnečníka remitentovi. 4.3. Směnky s redukovaným počtem účastníků Jak již bylo uvedeno, směnka vlastní má ve své základní podobě dva účastníky (výstavce a remitenta), směnka cizí pak má účastníky tři (výstavce, směnečníka a remitenta). Za určitých okolností je však možné, aby byl počet účastníků směnečných vztahů fakticky snížen. Tím není myšleno, že by snad některý z účastníků směnky chyběl (v tom případě by směnka byla neplatná, a to vzhledem k nesplnění všech jejích podstatných náležitostí). Jde o to, že některý z účastníků směnečného vztahu na směnce zaujme více pozic, přičemž jedna z nich bude vždy pozice výstavce. 47 Takové redukce směnečných účastníků jsou možné pouze u směnky cizí, 48 přičemž však platí, že nikoliv 47 Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 60. ISBN 978-80-7357-965-4 48 U směnky vlastní by redukce účastníků vedla k tomu, že by výstavce byl zároveň i remitentem, takže by se směnkou zavazoval zaplatit sám sobě, což je zjevně nesmyslné. Proto s touto variantou nepočítá samozřejmě ani ZSŠ. 27

všechny teoreticky možné varianty redukované cizí směnky lze považovat za přípustné. ZSŠ uznává za platné pouze dvě varianty směnky cizí s redukovaným počtem účastníků, a to směnku na vlastní řad výstavce (upravuje čl. I 3 odst. 1 ZSŠ) a zastřenou směnku vlastní (upravuje čl. I 3 odst. 2 ZSŠ). Naopak za nepřípustné jsou považovány cizí směnka na řad směnečníka a po nedávném překlenutí odborných polemik i zastřená směnka vlastní na vlastní řad. 4.3.1. Směnka na vlastní řad výstavce Směnka na vlastní řad výstavce je nejfrekventovaněji využívanou redukovanou směnkou. 49 Jedná se o cizí směnku, kterou výstavce sám sebe označuje za remitenta. 50 V takové směnce výstavce přikazuje směnečníkovi, aby směnečnou sumu zaplatil jemu samotnému. Osoba výstavce a remitenta tedy v tomto směnečném vztahu splývá. Z formálního hlediska má výstavce dvě možnosti, jak sám sebe označit za remitenta. Buď může své jméno uvést na místě určeném pro remitenta, nebo do směnky zahrne doložku na řad můj vlastní, popř. na řad náš vlastní, pokud jde o právnickou osobu. 51 Problematickou se jeví situace, kdy se na směnce objeví doložka znějící na vlastní řad, neboť ta otvírá prostor teoretickým polemikám o tom, zda je směnka s touto doložkou platná, a to s ohledem na skutečnost, že z této doložky nemusí být úplně jasné, čí řad je jí vlastně myšlen, tj. zda řad výstavcův či směnečníkův. Nejvyšší soud ČR se v této souvislosti přiklonil k neplatnosti směnky, a to ve svém rozsudku ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006. Tento závěr však nebyl přijat kladně, a to nejen ze strany části odborné veřejnosti, 52 ale též ze strany samotného Nejvyššího soudu, jehož Kolegium se přiklonilo k opačnému názoru, když toto rozhodnutí nakonec ani neschválilo k uveřejnění ve Sbírce rozhodnutí 49 Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy č. 1/1997, s. 3 an. 50 Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 30. ISBN 978-80-7201-716-4 51 Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo cenných papírů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 128. ISBN 978-807-4005-152 52 Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy č. 1/1997, s. 3 an.; obdobně i Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 60-61. ISBN 978-80-7357-965-4 28