Jiří Křižan Je třeba zabít Sekala Moravský western Režie a adaptace: Dramaturgie: Dramaturgická spolupráce: Výprava: Hudba: Pohybová spolupráce: Martin Františák Lucie Němečková Jan Gogola Marek Cpin Nikos Engonidis Jan Kruba a Pavol Seriš Osoby a obsazení: V titulní roli Sekala Igor Bareš j. h. Jura Baran Páter Flora Záprdek Lžičař Marie matka Lojzek Anežka Stáza Blaža Hospodský Starosta Starý Oberva Mladý Oberva Sušil Včelný Sehnálek Koukol Otáhal Štverák Tomáš Šulaj Petr Halberstadt Dušan Hřebíček Drahomíra Hofmanová j.h. Michal Bumbálek Magdaléna Tkačíková Monika Maláčová Gabriela Štefanová j.h. David Kaloč Jiří Pištěk j.h. Vladimír Krátký Štěpán Kaminský Jindřich Světnica j.h. Jan Grygar Jaroslav Kuneš Josef Králík j.h. Jaroslav Dostál j.h. Roman Nevěčný Premiéra 9. října 2015 v 19.00 Reprízy: 10. 10. 2015 v 17:00, 12. 10. 2015 v 19:00,13. 10. 2015 v 18:00, 18. 11. 2015 v 19:00, 15. 12. 2015 v 19:00
Rok 1943. Moravská vesnice Lakotice žije na horké půdě strachu. Právě sem přichází kovář a evangelík Jura Baran. Věří, že zde nalezne bezpečný azyl. Důvěru domácích, převážně katolických starousedlíků, si však nezíská. Navíc pantátové v obci řeší naléhavý problém. Sekal, nemanželský syn z jednoho gruntu, člověk, kterého komunita kvůli jeho původu sama vyloučila, terorizuje celou obec, udává gestapu hospodáře, aby se snadno dostal k jejich majetku. Nikdo ze ctihodných a vážených mužů neví, kdo z nich bude dalším na řadě. Vesnická rada se nakonec rozhodne, že existuje jediné řešení: je třeba zabít Sekala! Dřív než on zabije ostatní. Ale kdo se této nevděčné a nebezpečné úlohy ujme? Rok 1943. Dva tvrdí a drsní chlapi. Statečný cizinec a místní zloduch. Osudový a nevyhnutelný konflikt se blíží stejně neúprosně jako hodinová ručička k pravému poledni. Střetnutí kováře Barana a parchanta Sekala dospěje až k souboji na krev. Divadelní adaptace sugestivního filmového scénáře Jiřího Křižana. Jiří Křižan Narodil se 26. 10. 1941 ve Valašském Meziříčí. Jeho život i tvorbu zásadně ovlivnily události z dětství. Jeho otec byl v politickém procesu odsouzen za "velezradu" a v roce 1951 byl popraven. Křižan byl těsně před maturitou, v roce 1957, z politických důvodů vyloučen z gymnázia. Pracoval pak jako havíř a v řadě různých dělnických profesí. Dostal se na FAMU a studium ukončil v roce 1968. Do roku 1972 pracoval jako redaktor v Mladé frontě, následně se stal dramaturgem a scenáristou Filmového studia Barrandov. Na MFF Karlovy Vary zvítězily jeho filmy Stíny horkého léta (1977) režiséra Františka Vláčila a Signum laudis (1980) v režii Martina Hollého. Křižan byl za druhý snímek dokonce navržen na Státní cenu Klementa Gottwalda, kterou ovšem odmítl přebrat. Následně mu bylo znemožněno pracovat pro Filmové studio Barrandov. V osmdesátých letech se začal politicky angažovat mimo oficiální struktury. V lednu 1989 založil petiční výbor za propuštění Václava Havla. Spolu s Václavem Havlem a Alexandrem Vondrou byl spoluautorem petice Několik vět a po listopadu 1989 zakládajícím členem Občanského fóra. Po zvolení Václava Havla prezidentem se stal jeho poradcem. Po volbách v červnu 1992 vykonával funkci náměstka ministra vnitra. V lednu 1995 se vrátil k práci filmového scénáristy. Přednášel také na pražské FAMU.
Z jeho scénářů jmenujme např. Horký vzduch (1965), Claim na Hluchém potoku (1971), Mŕtvi učia živých (1983), Prodloužený čas (1984), Tichá bolest (1990), O rodičích a dětech (2007), Pokoj v duši (2009). Pro televizi napsal seriály Na lavici obžalovaných (1998) a Záchranáři (2003). Jiří Křižan zemřel náhle na infarkt několik dní před svými šedesátými devátými narozeninami, 13. října 2010 v Brankách u Valašského Meziříčí. Jan Gogola: Přítel a kolega Jura Křižan Na konci roku 1987 mně poslal filmovou povídku Chlapec z malé salaše, aby měl na vánoční dárky a vzápětí se na plný úvazek ocitl v týmu Václava Havla. Vypadalo to, že už se k filmu nevrátí. A on se vrátil. Napřed na rodné Valašsko, do Branek u Valašského Meziříčí, kde si postavil dům, z něhož viděl na restituovaný les /mimochodem nejudržovanější a nejpěknější, jaký jsem viděl/ a potom i ke psaní. V tom lese se rodil i scénář Je třeba zabít Sekala. Prochodili jsme tam hodiny při povídání o příběhu, který je pro mne především variací antické tragédie. I když se poté objevily charakteristiky jako moravský western či eastern, inspirované některými vnějšími znaky, je to podle mého názoru hodnocení povrchní a prvoplánové. Jde o příběh tzv. modelový. Není to realistické zobrazení života našeho venkova za války. /Slyšel jsem po uvedení i výtku, že se ve filmu nezatemňují okna./ Je to modelové střetnutí dobra a zla, přičemž ono zlo zosobněné v postavě Sekala je zobrazeno jako kompilát dvou nejhrůznějších ideologií a režimů 20. století nacismu a komunismu. To bylo téma Jiřího Křižana! Osobně prožité! Je zajímavé i poučné, jak někteří reformní komunisté, i ti, co byli po r. 1968 hodně postiženi, nemají tento film rádi. A ještě kdyby tak věděli, jak to Juru Křižana těšilo Je třeba zabít Sekala film (úryvek z původního textu otištěného v programu k inscenaci) Film v česko-slovensko-polsko-francouzské koprodukci natočil v roce 1998 režisér Vladimír Michálek. Získal deset Českých lvů, včetně ceny za scénář. Dvakrát byl oceněn na MFF v Karlových Varech. Reprezentoval českou kinematografii v klání o Oscara. Na MFF v Los Angeles dostal Cenu kritiků za nejlepší zahraniční film roku. Jiří Křižan přebral také Polskou filmovou cenu za nejlepší scénář, spolu s ním i Olaf Lubaszenko za mužský herecký výkon v roli Jury Barana a producenti filmu. Film se
natáčel v jihočeské vesnici Varvažov, lokalitě, kterou doporučil Karel Schwarzenberg. Roli pátera Flory, již ztvárnil Jiří Bartoška, měl prý původně hrát rakouský divadelní a filmový herec Karl Maria Brandauer. Postavu holiče Záprdka Křižan údajně pojmenoval podle někdejšího obhájce chartistů, spolupracovníka Stb a porevolučního prominentního advokáta Josefa Lžičaře. Za zajímavost také stojí, že film, který je někdy nazýván moravským westernem, prý na filmové škole v Los Angeles používají při výuce jako ukázku žánru westernu spolu s legendárním filmem V pravé poledne. Jan Čulík: Podobenství o zlu, o tom, co ho plodí a za jakých podmínek Je třeba zabít Sekala není líčením skutečného světa, nýbrž spíše filozofickou úvahou, alegorií o hodnotách a o chování lidí. Podobně jako Kunderovy romány i příběh zkušeného scenáristy Jiřího Křižana není modelem autentických dějů, ale obecných postojů a východisek, která ovšem scénář zpochybňuje způsobem, který je samozřejmě ovlivněn traumatickou zkušeností Středoevropana. Ten po většinu dvacátého století zažíval ničivou sílu režimů, založených na ideologii. A jak tomu bývá u většiny kvalitních uměleckých děl, výpověď vzniklá na základě konkrétní středoevropské zkušenosti má všeobecně lidskou platnost a vstupuje do mezinárodního diskurzu k otázkám, které se mnohdy v širším světě objevily až později. Tak trochu podobně jako díla Franze Kafky předpověděla byrokratickou násilnickou libovůli totalitních nacistických a komunistických režimů dvacátého století, předjímá Michálkův a Křižanův film některé problémy, které začaly vystupovat na světovém fóru do popředí až po 11. září 2001. Ve Spojených státech se po 11. září začalo hovořit o možnosti mučit podezřelou osobu, pokud by na informacích, které nechce vydat, závisely životy mnoha tisíců lidí. Je to téma, které v obecné rovině předjímá film Je třeba zabít Sekala. Nastoluje otázku, zda je přijatelné obětovat život nevinného jedince (v tomto případě outsidera, aby byla zachráněna komunita. Odpovídá na tuto otázku záporně, i poukazem na to, že se takovou obětí nic nevyřeší, protože předpoklady obranné akce byly svou podstatou chybné. Film zpracovává několik základních témat: devastující, dehumanizační dopad ideologie, politické i náboženské, vztah uzavřené komunity k jinakosti a také postavení žen v bigotní společnosti. in Jan Čulík: Jací jsme, Host, Brno 2007, (kráceno).
Foto: Jakub Jíra Foto: Jakub Jíra Kontakt Foto: Jakub Jíra Eva Kašpárková Marketing a PR činohry Mahenovo divadlo kasparkova@ndbrno.cz +420 724 795 323