21. 5. 2009 068b Být křesťanem a zůstat křesťanem Odborný kongres 21. 23. května 2009 ve Frankfurtu nad Mohanem... aby z toho církev měla užitek (1Kor 14,5) Impulsy katechumenátu pro misijní pastoraci biskup Dr. Joachim Wanke (Erfurt), předseda Pastorační komise Německé biskupské konference, 23. května 2009. Kde je tady vchod? Když se člověk takto musí ptát, zjevně architekt někde udělal chybu. Vchody by měly být a musejí být vidět a zvát pokud nechceme návštěvníka odradit. Jak se vlastně člověk dostane do budovy církve? Pro některé toho času bezpochyby ne tak mnohé lidi je to důležitá otázka. Jak z církve odejít, to se bohužel ví mnohem víc. Otázka, jak se nechat pokřtít, je kladena častěji než si myslíme. Mojí hlavní tezí je toto: Na tuto otázku dnes jako církev nedáváme přesvědčivou odpověď. Jistě, nepokřtěný přítel nebo přítelkyně, nevěřící partner nebo nějaká jiná osoba, která se zajímá o křesťanství, si už nějakou cestu k faráři najdou. Ale právě toto nějakou je ten problém. A navíc jsou někteří faráři vůči těmto zájemcům o křest docela bezmocní. Existuje minulé prastaré církevní uspořádání, o kterém si myslím, že v budoucnu získá stále větší, nikoli kvalitativní, ale kvantitativní význam: katechumenát jako cesta ke křtu, ke křesťanství. Nejprve však něco k současné situaci. I. Cesta pomalého seznamování se s katechumenátem v německých diecézích 1) Není tajemstvím, že s ohledem na to, co jsme zdědili a na ceněné pastorační strategie minulosti se nyní nacházíme v přelomové době proměn. Následující heslovité věty určují, na co je třeba se dnes zaměřit: odbourání uzavřené nábožensko-církevní úrovně, osvobození jednotlivce od výhod nábožensko-církevní tradice, zvyšující se individualizace životních vzorů, vzrůstající možnost volby při utváření vlastního života až ke skutečnosti, že nezbytná mobilita lidí ruší stávající vazby a zhoršuje kontinuitu života, například
v povolání. Tato společenská přeměna, která s sebou nepřináší jen osvobození, ale často také zátěž pro současného člověka, je již z mnoha stran popsána a zdaleka není u konce. Pastorační práce církve je touto proměnou zasažena mnoha způsoby. Dosavadní cesty předávání víry již nezabírají tak, jak jsme byli zvyklí. Rodina, škola, farnost nebo obec už nejsou samozřejmými místy, kde se člověk učí křesťanské víře. Křesťanské zvěstování zastihuje člověka, jehož životní zaměření a praxe jsou velmi rozličné. Zbytky lidového křesťanství se mísí se skeptickým, kritickým zpochybněním životního stylu podle křesťanské tradice. Poloviční znalost nebo hrubá ignorance uzavírají cestu ke zralé dospělé víře. Špatná náboženská výchova nebo jiné nesprávné formy náboženského vývoje vytvářejí neproniknutelné houští předsudků proti náboženství a víře v Boha a je těžké jimi proniknout. Naproti tomu jiní vyrostli natolik vzdáleni od jakékoli formy náboženství a církve, že se mohou na křesťanství ptát zcela nepředpojatě. 2) Právě v nových spolkových zemích pociťujeme tuto nesouběžnost životních situací člověka zvláště drasticky. Masivní předsudky vůči církvi a náboženství se mísí se zvědavými otázkami nebo vážným hledáním, zhroutily-li se dosavadní ideály. Člověk neustále zažívá překvapení: jako řeholnice nebo na první pohled rozpoznatelní kněží můžeme být u nás na východě napadáni, ale také zdvořile nebo dokonce se zájmem osloveni. Co dělat ve městě jako je Erfurt, z jehož 200 000 obyvatel je křesťanů pouze čtvrtina (nebo ještě méně)? Změněné společenské vztahy nám jistě nabízejí mnohé možnosti, jak lidi oslovit evangeliem a to více než dříve. Takovými místy oslovení byla a jsou křesťanská sociální zařízení, dnes zvláště média, školy, naše církevní domy a veřejné vzdělávací a diskusní akce. Na vánoční bohoslužbu v katedrále, kterou jsem v katedrále záměrně vytvořil vstřícným způsobem pro nekřesťany proudili obyvatelé Erfurtu v zástupech. Předtím se mnozí neodvážili ani na Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha ve strachu, aby to nevypadalo špatně před kádrovým vedoucím nebo stranickým sekretářem. Je jasné, že z takových kontaktů se vždy nevyvine cesta víry. Přesto není třeba podceňovat šance, které může poskytovat změněné společenské klima, v němž příslušnost k církvi minimálně není černou skvrnou. Ve velkým městech Durynska mohou faráři vytvářet zájmové skupiny pro lidi, kteří se ptají na křesťanství a někdy se z těchto skupin stane skupina katechumenů. 3) Po minulých tisíc let byl křest kojenců hlavní a téměř jedinou cestou do církve. Není proto divu, že mnozí s katechumenátem, který je nám teoreticky znám ze staré církve, prakticky nic nesvedou. Římský ritus Ordo Initiatioonis Christianae Adultorum předložený
po koncilu v roce 1972 se z větší části inspiruje mladou církví, v níž křest dospělých patřil k normální pastorační praxi, a nikoli evropským a severoamerickým kontextem. 1 To vysvětluje, že v našem společenském prostředí neexistuje samozřejmé používání katechumenátu jako cesty do církve. Rozšířeno je ještě obvyklé vyučování náboženství jako izolované poučení zájemců o křest. To bude mít jistě i nadále svůj význam. Vždyť do domu církve neexistuje jen jediný přístup. Musíme však počítat s tím, že i u nás zde se stále víc a více dospělých bude ptát po víře a křtu. Mnoho dětí už nebude pokřtěno v nízkém věku. Jiní tak pokřtěni byli, později však nenašli doprovázení, když dospěli. Hledají cesty, jak by mohli jako nevěřící pokřtění znovu vstoupit do života církve. V normálním případě vyžaduje cesta dospělých ke křtu (a po křtu) resp. i cesta těchto nově vstoupivších kvalifikované doprovázení, která by neměli poskytovat jen faráři, ale i jiní doprovázející. Potřebuje také rituální doprovázení. Vždyť vyučování ve víře je jen částečným aspektem toho, co nazýváme katechumenátem. Katechumenát je cesta, doprovázení v životě, které oslovuje a vyzývá celého člověka jako osobu včetně vkladu do svého okolí. Je tak zřejmé, že cesta ke křtu jako proces odklonu od starých životních vzorců a nový začátek v životním stylu evangelia potřebuje doprovázející službu druhých křesťanů, církve celkově (jak nám to přibližují liturgické texty postní doby), jak je vůbec pro mě křesťanská víra myslitelná jen jako spolu-víra s vírou druhých, tedy hluboce eklesiálně. 4) Je třeba si naléhavě přát, aby se katechumenát v naší církvi, u kléru, pastoračních spolupracovníků a ve farnostech stal jasným a především trvalým tématem. Samozřejmě jsou tu už první vlaštovky, ale jedna vlaštovka jaro nedělá. Je potěšitelné že, podle toho co vím, již ve 20 ze 27 biskupství probíhá pravidelně v katedrálních kostelech na začátku postní doby biskupem vedená vstupní slavnost pro dospělé zájemce o křest. Vydávají se pověření pro katechumenátní práci a s ní související otázky. Existují iniciativy, jako například ta palotinů ve Vallendaru, která zve na cesty dospělé víry, kam stále přicházejí zájemci o křest a nově přistoupivší do církve, aby žili aktivní život víry. Rovněž nejen v církevním tisku, ale i v sekulárních médiích se stále více píše o dospělých zájemcích o křest. Takové snahy jsou však pořád ještě jenom začátek. Jelikož procentuálně ve farnostech dominuje křest malých dětí, a stále jistě dominovat bude, je katechumenát jako vlastní cesta do domu církve ještě příliš málo v povědomí. Proto doufám, že slovu katechumenát bude v naší církvi, komisích naší biskupské konference, v našich diecézích a pastoračních střediscích, na teologických fakultách a v Německém 1 Srv. rukopisné vydání k osvědčení Liturgického institutu Německa, Rakouska nebo Švýcarska, Trier 2001: Slavnost začlenění dospělého do církve. Základní forma.
katechetickém spolku, ale také ve farnostech a duchovních společenstvech věnována stále větší pozornost a zájem. Ze strany pastorační komise v poslední době existuje impuls v podobě pracovního materiálu s názvem Křty dospělých jako pastorační šance - impulsy k přípravě katechumenátu (Pracovní sešit 160, Bonn 2001; zde je mnoho základních odkazů na apoštolskou exhortaci Pavla VI. Evangelii nuntiandi z roku 1975). Biskupská konference sama ve svém dokumentu Katecheze v době proměn (Němečtí biskupové 75, Bonn 2004) vyzvedla inspirující význam katechumenátu pro konání církve, zde speciálně pro katechezi. Bude toto slovo povzbuzení pomocí? Musíme se také více podívat do ciziny, jak tam používají místní církve katechumenát jako cestu ke křtu; např. ve Francii a v USA. Biskup Dufour z Aix-en-Provence nám s tím na tomto zasedání pomohl. II. Proč nás křesťany katechumenátní praxe činí více misijními Chtěl bych přednést některé aspekty, popř. k diskuzi, které spojují praxi katechumenátu s úlohou církve; jak dosáhnout nové odvahy k misijní přítomnosti. Navazuji tu na dvě otázky, které jsou na počátku katechumenátu pokládány zájemcům o křest: Co žádáte od církve? Odpověď: Víru. Co vám poskytne víra? Odpověď: Věčný život. Kdo tento krátký dialog otázek a odpovědí jednou konkrétně spoluprožije při slavnosti, odpovědi katechumenů někdy pronesené s rozechvěním a bázní, nezůstane v nitru nezasažen. A přesně to mám na mysli, když mluvím o šanci, kterou představuje praxe katechumenátu pro zasloužilé křesťany - najednou chápeme, že: 1) církev nejenže má povinnost provádět misie, ale ve své nejvnitřnější podstatě je misií. Tím se do zorného pole dostává konstitutivní prvek církve. Církev je misií a nemůže rezignovat na to být misijní. Církev se nemůže starat jen o sebe, o svoje konání, udržování. Má poslání od Pána, kterému musí dostát, a to v každé době. Cituji z pracovního materiálu Křty dospělých jako pastorační šance : V církvi, která má samozřejmě společenskou funkci a charakter, která je více či méně se společností identická a do které se člověk rodí, může toto nasměrování znít spíše cize a nezvykle. To pak misie a misijní působení vycestuje z vlastní místní církve do misií, které podporujeme, ale sami nežijeme (str. 46). Ve farnosti, ve svém vlastním okolí prožitý nebo osobně doprovázený katechumenát (s partnerem, příbuznými, přáteli atd.) je
výzvou k probuzení, která nás, zasloužilé křesťany, činí citlivějšími pro úkol zvěstovat víru resp. vydat počet ze své vlastní víry. A přesně to znamená misijní přítomnost dnes. 2) Když se dospělí dotazují na víru a jsou zodpovědně vedeni ke křtu, klade to našemu stylu a způsobu práce v pastoraci jiné výzvy než dosavadní formy zvěstování a katecheze. Jistěže i děti věřících křesťanů potřebují nadále vnímavé a kvalifikované uvedení do víry. Ale radikálněji budeme odkázáni na ústřední podstatu našeho sebevědomí jako církve, když z nevěřícího prostoru přijdou lidé do naší farnosti a budou se nás ptát kde je u nás vchod. Pak lidé v našich farnostech a společenstvích musí být připraveni ukázat otevřený vstup a připravit přátelské přijetí nebo ještě lépe sami jsou ve své osobě tímto vstupem. Jeden farář z Bavorska mi vyprávěl, jakou novou zkušeností pro něho byla nepokřtěná východní Němka, která se svým bavorským snoubencem přišla na přípravu na manželství a zajímalo ji to, ale pozoruhodným způsobem se poté ptala, čemuže vlastně všemu má katolík věřit? Ten farář mi řekl, že se úplně zpotil. Musel ve své myšlení a řeč zcela přizpůsobit, aby byl schopen srozumitelně odpovědět na - v dobré víře kladené - otázky. Světský životní postoj, který diagnostikuji u svých krajanů ze středního Německa (a někdy i u sebe) vůbec není tak světský jak vypadá. Za fasádou a skrze pukliny a šrámy lidského životaběhu je možno rozeznat touhy a naděje, které vposledku mohou být utišeny pouze evangeliem. To je ovšem informace, která nesmí být ve smyslu čisté přizpůsobené pastorace špatně pochopena. Bůh není jednoduše odpověď na lidské potřeby, je spíše odpovědí na touhu být milován a přijímán. V tomto smyslu musíme být schopni informovat o evangeliu. Když je Bůh v Ježíši Kristu více než nezbytný nebo prostě užitečný. Co to má za následky pro naše zvěstování a pro naše bytí jako církve? Můžeme se z Ježíšova zvěstování, např. z podobenství o marnotratném synu resp. bezdůvodně milosrdném otci (Lk 15) nějak poučit pro náš dnešní způsob zvěstování? Jak můžeme mluvit o Bohu a jeho zaslíbení, aby Bůh byl nově objeven jako synonymum svobody a naplnění našeho života milostí? Francouzština zná slovo gratuité, milost, láska jsou vždycky bezdůvodné. Co naše církev v Německu naléhavě a silně potřebuje je taková dialogická katecheze a pastorační praxe uvádějící do víry v Boha. K tomu nám mohou rozhodujícím způsobem pomoci zkušenosti z katechumenátu. Dále by mělo existovat něco jako předkatechumenátní upozornění na víru v Boha. To by se mohlo uskutečňovat různou cestou, v neposlední řadě také ve veřejném prostoru. V Erfurtu máme některé příklady takového veřejného upozorňování (např. slavnosti životních přechodů pro nepokřtěnou mládež, vzpomínku na zemřelé pro lidi, kteří nemají hrob, který by navštívili, vánoční chvály o svaté noci pro obyvatele města, kteří nepatří
do církve, bohoslužby pro chronicky nemocné nebo požehnání pro lidi, kteří chtějí jít životem s partnerem atd.) Potud je praxe katechumenátu a ochota křesťanů z farností pomáhat při něm, příspěvkem k tomu uschopnit pokřtěné k tomu, aby chtěli a mohli informovat o své víře. A to by mělo být velkým cílem pastorace v postmoderní době, kdy je dotazována osobní svědectví jednotlivce. ostatně to platí i pro cesty přípravy a udělování dalších svátostí stejným způsobem. Nejzákladnějším předpokladem probuzení víry je svědectví od člověka k člověku předcházené Boží milostí. Když ty můžeš žít z Boží opravdovosti a přítomnosti, proč bych nemohl já? 3) V obci nebo společenství, kde se provádí katechumenát se posílí povědomí o křtu i u již pokřtěných. Je zde možno na vlastní kůži prožít, že křest je obrácením a novým nasměrováním života. Příbuzenské vztahy se zpochybní, okruh přátel vymění, je možno se smířit se znevýhodněním v práci (jak tomu bylo dříve v NDR) atd. Zde je možno v ritu zakusit, že tato svátost znamená zemřít v Kristu, znamená obrat od starého Adama v nás a zaslíbení zmrtvýchvstání. Celý život dostane nový znak, jak u matematických závorek, kde znaménko plus celý obsah nezmění, ale dá mu novou hodnotu. V této souvislosti rád používám obraz politického převratu na východě Německa před dvaceti lety, na němž je možno ukázat, co to znamená přesměrovat svůj život na změněné mocenské podmínky: nejde to totiž automaticky a samočinně, nýbrž nová svoboda musí být uchopena, přijata a začleněna do života. Ale základem pro tento nový začátek ve vlastním životě zůstává politický zvrat. Aplikováno na křest, předcházející a darovaná revoluce vítězného Krista by zůstala neplodná, kdyby člověk nechtěl a nesnažil se žít jako nový člověk. Praxe katechumenátu může tedy pomoci křesťanům hlouběji vrůstat do vlastní křestní identity. 4) Praxe katechumenátu přináší oživení svátostných ritů a znamení, které často zatuhly pod nánosem zvyku a samozřejmosti. Zde je zvláště důležitá časové uspořádání katechumenátní cesty. Vychází vstříc zkušenosti, že i později je víra cestou, která vede do stále nových situací a výzev. Různí křesťané tak mohou různým způsobem mít podíl na této cestě a mohou tak být přivedeni k obnově a svědectví vlastního křtu. Když křesťané slaví to, co vyznávají a věří, pak je doprovázení dospělých zájemců o křest spasitelnou obnovou pramene, z něhož se křesťanský život stále znovu může obnovovat: liturgie, zvláště slavení iniciační svátosti křtu, biřmování, eucharistie. Koncepce mystatogického zvěstování staré církve spočívá právě na tomto pohledu ve svátostných znameních se stává skutečností to, co vírou vyznáváme. A v katechezi směřující ke křtu je do slova pozdviženo a do života vloženo to, co je tu Bohem činěno.
Tento dialog milosti, jak také můžeme cestu katechumenátu označit, se podaří jen tehdy, když vnitřní dynamika křestního dění vždy znovu zasvitne paradigmaticky do životního běhu jedince a tak vše zůstává živé. Naše úvahy ukázaly, že katechumenát vskutku stojí na průsečíku církevního činění. Zde se prokazuje schopnost německé církve pro budoucnost. Další vklad do katechumenátu se proto více než vyplatí je na pořadu dne.