Andrew Hall. Stopy hrůzy 108 Mrtvý se nesměje

Andrew Hall Stopy hrůzy 108 Mrtvý se nesměje

MRTVÝ SE NESMĚJE Andrew Hall NAKLADATELSTVÍ S I G N E T 2

I. Ze školy jsme jeli k Alexovi jako vţdycky. Teda jako vţdycky v úterý a v pátek. Nejdřív jsme se tam stavovali, abychom si domluvili pár podrobností o hře, ale teď uţ to byl spíš zvyk, protoţe v úterý jsme pokaţdé hráli u Randyho a v pátek pokaţdé u mě, pravidla jsme měli v malíčku, takţe jsme tam jen tak posedávali a klábosili. Poslední dobou trošku vzrušeně, to jo, poněvadţ nás čekal mistrovský turnaj nejlepších středoškolských klubů na Východě, a my ho samozřejmě chtěli vyhrát, nebo se přinejhorším umístit někde hodně vysoko. Měli jsme na to, to si teda pište. Jmenovali jsme se Duchové, coţ bylo trošku praštěný, já vím, ale uţ jsme taky hráli s Vraţdícími aligátory, Psy baţin a Vesmírnou inteligencí, kdyţ pochopitelně pominu obyčejný názvy jako třeba Kovbojové z Woodbridge, Tryskoví gumídci nebo Třetí mocnina. Samo ţe nešlo o to, jak se kdo jmenuje, protoţe to ničemu nepomáhalo, byla to jen normální študácká recese. V Borgentownu se vykládalo, ţe v naší škole, která byla původně anglický hrad, straší a tak jsme si říkali Duchové z Borgentownu. To máte fuk. Důleţitější bylo, ţe jsme byli fantastická parta, kterou dala tahle hra dohromady. Začal s tím Randy teda ne ţe bysme scrabble neznali předtím, vţdyť je to nejpopulárnější slovní hra na světě a prý se uţ hraje i v Mongolsku a Číně, kde mají místo normálních písmenek rozházený čaj. Ale Randy tím byl vyloţeně posedlý a uţ v prváku zorganizoval první školní turnaj, který samozřejmě vyhrál. No pár lidí to chytlo, hrálo se dál, a tak jsme nakonec zaloţili klub a začali se utkávat i s podobnými nadšenci z okolí, aţ jsme se najednou tak nějak přirozeně octli v Pensylvánský lize a tu jsme taky 4

zmákli. Stejně vám řeknu, ţe je to zvláštní. Ono to nevypadá nijak komplikovaně sloţit ze sedmi písmen, co máte před sebou, slovo s co moţná nejvyšší bodovou hodnotou, a taky byste odhadovali, ţe některý lidi pro to mají automatický předpoklady. Houby. Třeba takovej Milton Stokes, který je pokládaný za nejinteligentnějšího studenta z celý školy (prý moţná v celý její pohnutý historii). Ve scrabble si ani neškrtl a porazila ho i Tresha, která bez taháku není schopná sfouknout ani jednoduchý test z angličtiny. Randy říká, ţe k úspěchu v tyhle hřeje nutný, aby měl člověk v palici speciálně namixovaný koktejl z jednotlivých přísad, který tvoří dobrá znalost jazyka, schopnost analyzovat a rychle kombinovat, tvůrčí fantazie, předvídavost a risk a ještě další věci, a ţe prý je to těţší neţ šachy, poněvadţ šachisti bývají zaměřený dost jednostranně. Já nad tím nikdy takhle nekoumala, ale asi má pravdu, jelikoţ Randy je fakt dobrej. Jenţe Paula taky, moţná je ještě lepší, a to je taky zvláštní, protoţe na Paule jinak nic moc není, teda sorry, je to normální, docela pěkná holka s takovou legrační ofinou a ohrnutým nosem, malá a drobná chtěla jsem říct, ţe v ničem jiným nevyniká a jejím koníčkem je, to mě teda podrţte, vaření. Ale scrabble hraje super, holt se jí ten Randyho koktejl namíchal v hlavě sám od sebe, nebo to zařídil Bůh. Abyste rozuměli není dost dobře moţný přesně určit, jestli je lepší Randy nebo Paula, to by mezi sebou museli odehrát takovejch deset dvacet partií, aby se vyloučily náhody, jako ţe si taháte blbý písmena, nepřijde vám ani jeden ţolík a tak. Nic takovýho se ovšem neuskutečnilo, poněvadţ není důleţitý zjistit, kdo z nich je lepší, nýbrţ zajistit, aby byl dobrej celej tým. Jasně, ţe v utkáních mezi kluby musí někdo hrát na první desce, ten nejlepší, jiný na druhý a tak dál, jenomţe taky to můţe bejt otázka taktiky, kam svýho nejlepšího hráče nasadíte, ţe jo. Slabingři obyčejně svou jedničku pouští na čtvrtou desku, aby si aspoň škrt a měli nějakej bodík. Randy to vymyslel tak, ţe vţdycky první úterý v měsíci hrajeme mezi sebou po dvou partiích, a kdo nasbírá nejvíc bodů je normálně týmová jednička celej měsíc, ať se děje, co se děje, coţ je podle mě 5

maximálně demokratický a spravedlivý. Budete se divit, ale uţ se mi to taky povedlo. Dvakrát. Todovi akorát jednou. Mezi Randym a Paulou je to tak fifty. Jasně, ţe Duchové nejsme jen my čtyři, v klubu je registrovaných deset kluků a holek, jenomţe zbytek nemá bohuţel šanci a taky do toho není tak zaţraný jako my. My čtyři jsme prostě o třídu lepší to se nevytahuji, je to prostě fakt. Kdyţ někdo z nás nemůţe, hraje mistrák třeba Billy nebo Liz, ale obvykle to zmastí. Některý to štve, uţ jsem teda párkrát zaslechla, ţe jsme dost nafoukaný, jo, moţná to tak můţe působit, jenţe co s tím? Třeba Tresha já si s ní klidně zahraji, kdyţ chce, jenomţe přece to kvůli jejím modrým očím nevypustím! A kdyţ jí smetu, tak se vzteká, je celá rudá a prská jak hydrant. No ale víc je naštěstí takový, co nám fandí a chodí na mistráky, který hrajeme ve školní klubovně, potloukají se za zádama hráčů a valí oči, co všechno je v angličtině moţný. Nějak jsem se rozkecala a za chvíli bych vám začala vykládat pravidla, pouţívání speciálního scrabble slovníku a hodin jenţe já původně chtěla jen vysvětlit, ţe díky tyhle hře se z nás stala bezva parta. Jo, jsme kámoši Randy Richardson, Tod Warwick, Paula Lewishová a Beatrice Martinová. Beatrice, to jsem já. Klidně mi říkejte Bee jako ostatní. A pokud vás to zajímá, zahrajte si scrabble sami. Bude to záhul, řekl Tod. Uţ asi popáté se probíral dispozicemi pro finálový turnaj, který dorazily zrovna včera. Pět skupin po čtyřech, pak semifinále a finále kdyţ se tam dostanem. Normálně nám z toho budou švidrat oči. Podrbal se na pravý nakrátko ostříhaný hlavě a legračně zamrkal. Nedělej z toho vědu, uklidňovala jsem ho, i kdyţ sama jsem taky cítila takový divný šimrání. Jasně, přidal se Randy. Jeho štíhlá, vysoká postava byla pohodlně poskládaná v koutě naše oblíbeného boxu, černý vlasy mu padaly do čela a pod nima doutnaly hluboko zasazený temně hnědý oči. Kdyţ se k tomu připočítají ostře řezaný rysy, vystouplá čelist, černý triko a černý dţíny, moh by klidně hrát zloducha v nějakým westernu. Ovšem sympatického zloducha, o tom nemohlo bejt pochyb. Je to dost velký úspěch, ţe jsme se do Bostonu dostali. 6

Ale jedem tam vyhrát, ne? nedal si pokoj Tod. To víš, ţe jo. Ale kdyţ nevyhrajem pokrčil Randy ledabyle rameny. Ţivot půjde dál, dodala tiše Paula. Její šedé oči se dívaly zamyšleně a klidně. Hlavně by ses musel trošku zlepšit, milánku, usmála jsem se sladce. Na tebe stačím vţdycky, Agatho, ušklíbl se. My dva s Todem jsme se vţdycky popichovali, ale bylo to jen takový přátelský škádlení, abyste si nemysleli. Kromě jinýho to taky občas odlehčovalo situaci, coţ není na škodu, protoţe scrabble můţou bejt děsný nervák. Jo a Agatha mi říkal kvůli mé zálibě v klasických detektivkách. Jako ţe Agatha Christie, chápete? Ovšem jestli vás přitom napadá, jak vám stařičká babička vţdycky říkávala, ţe co se škádlívá, to se ráda mívá, tak to jste teda na omylu. Uţ jsem vám vysvětlila, ţe jsme byli akorát kamarádi. Já bych si dala zmrzlinový pohár, ozvala se Paula. Co vy na to? My na to, ţe jo, poněvadţ nám to přišlo příhodný, za okny totiţ vesele svítilo květnový slunce a připomínalo nám, ţe za pár týdnů tu bude léto a samozřejmě konec školy. Přivolali jsme Alexe a sdělili mu své komplikovaný objednávky. Kdo bude v Bostonu jednička? vrátil se Tod znovu k blíţící se události roku. Nějak mu to nešlo z hlavy. Aby se nám z toho ještě nakonec nezcvokl. Paula, řekl Randy, ale Paula okamţitě zavrtěla hlavou. Ne. Jsi zkušenější, Randy. Ty máš lepší nervy. Já? Paula se rozesmála, aţ se jí roztančily pihy na jejím drobném obličeji. Měl bys je vidět, jak sebou škubaly, kdyţ jsem se v sobotu pokoušela upéct citrónový koláč! No, zasáhla jsem, máme ještě fůru času, ne? Vţdyť je to aţ za šest neděl. Bee má pravdu, řekl Randy. Uvidíme. Alex nám přinesl poháry a my do nich okamţitě zabořili lţičky. 7

Tod tu svou zastavil v půli cesty k ústům. To je divný, prohlásil zamyšleně. Co? chtěla jsem přirozeně vědět. Děsně divný, opakoval Tod. Nikdo z vás si ničeho nevšiml? Podívali jsme se po sobě, ale nic nás nenapadalo. Přemýšlej, slečno Marplová, obrátil se Tod ke mně. Něco tu nehraje, ne? Zapnula jsem své mozkový závity na nejvyšší obrátky, abych nepřišla o svou dobrou pověst, a sláva bohu mi to v momentě došlo. No jo, vydechla jsem. Co? vykulila oči Paula. Co je divného? Alex, pronesla jsem vítězoslavně. Vůbec nezpívá. 8

II. To bylo fakticky nezvyklý. Přinejmenším. K Alexovi chodili z naprostý většiny študáci z Borgentownský střední uţ léta. Byl to vlastně takovej náš klub. O jiný hosty byste tu skoro nezavadili, maximálně sem zavítali náhodou a brzy vypadli, poněvadţ jim naše, obvykle poněkud hlučná, společnost neseděla. Alex byl obtloustlý a proplešatělý chlápek, mohlo mu bejt tak k padesáti a měl jeden srandovní tik. Nějak se mu v hlavě zasekla myšlenka, ţe pizza je italský vynález a ţe by správná pizzerie měla tudíţ mít italský šmrnc. Nešel na to od lesa, jako ţe by ji pojmenoval Venezia (stejně bysme jí říkali U Alexe) a pod strop zavěsil gondolu nebo něco takovýho, nýbrţ se neustále stylizoval do role nefalšovaného Taliána. Takţe pořád plet do řeči všelijaký italský slovíčka, signora, molto bene, madona mia a podobný blbosti, a kdyţ mu došly, tak si je vymýšlel. Ale to mu bylo málo, a tak navíc ještě kaţdou chvíli zanotoval nějakou árii z italských oper a operet, eventuálně světově proslulých, šlágr Santa Lucia nebo Ó sole mio. A to přímo tak, ţe dost nahlas a dost falešně, takţe jsme se mohli potrhat smíchy. Ono je to fakt dost legrační, kdyţ vám tlustý plešoun nese hamburgera a huláká přitom svatební pochod z Aidy. Prej sem jednou zapadl opravdový Ital a klepla ho z toho pepka. No, kaţdopádně jsme si bez tohohle svérázného koloritu uţ neuměli pizzerii U Alexe představit. On byl totiţ Alex jinak děsný sympaťák, choval se k nám jako vlastní táta, mixoval senzační ovocný koktejly a lepší pizzu jste nenašli v celých Státech a moţná ani v Itálii. I kdyţ tu připravoval vzadu v kuchyni Wendell, který nezpíval a skoro nemluvil a který taky nebyl ani zdaleka Ital, nýbrţ 9

Afroameričan. Teda černoch. Tod loni o prázdninách Alexovi pomáhal, kdyţ Wendell musel odjet za svou dcerou někam do Alabamy nebo kam, takţe se s ním seznámil trochu blíţ říkal, ţe Alex je strašně dobrosrdečný a štědrý, ţe má srdce na dlani a tak, ţe svůj malý podnik a jeho stálý osazenstvo úplně miluje. Nejspíš to byla pravda, poněvadţ ţe by na nás zrovna zbohatl, to fakticky nehrozilo. Ovšem ţádný z nás si nemohl vzpomenout, ţe by Alex někdy nezpíval. Divný. Agatha Christie ve mně zavětřila. Randy to ledabyle odbyl: Třeba má nějaký problémy. Kaţdej je občas má, ne? Proti tomu se nedalo nic namítat. Akorát, ţe Alex nikdy ţádný problémy neměl. Nebo aspoň tak vypadal. Muţe být nemocný, přidala se Paula. Ţlučník, ledviny, srdce není to zrovna zdravý typ. Jo, jasně. Nejspíš to mělo nějaký takovýhle jednoduchý vysvětlení a já z toho zbytečně dělala kovbojku. Tod se rozhodl, ţe to vyřeší, a kdyţ Alex procházel kolem, zavolal na něj. Alex posunul břicho k našemu boxu a zeptal se: Co to bude? Alexi, děje se něco? vzhlédl k němu Tod. Proplešatělý majitel pizzerie na něho vrhl nepřítomný pohled. Ne. Proč? No znejistěl Tod. Asi se mu nechtělo vytahovat na světlo naše směšný dedukce, ale já se toho chopila sama. Dneska ţádný árie? zeptala jsem se děsně vtipně. Podíval se na mě, jako by nechápal, o čem mluvím, ale neřekl nic. Jen stál a koukal. Pak se beze slova otočil a odplul. Kde myšlenky tvé toulají se, kde? zamumlal Randy, coţ byl zřejmě citát. Randy je pouţíval často, protoţe hodně četl. Asi má fakticky nějaký starosti, řekla Paula. A kdo je nemá? chopil se toho Tod. Já bych vám přál znát mé starosti! To byste se zbláznili. A bude ještě hůř, pravila jsem tajemně. Jak to? Liz tuhle povídala, ţe tě tajně miluje, nemůţe bez tebe být a 10

hrozně ráda by si s tebou vyšla na dlouhou podvečerní procházku ke Green Lake. Jeţíši! zděsil se Tod tak upřímně, ţe jsme se rázem rozřehtali. Liz Mariottová byla postrachem borgentownské střední, teda aspoň jejího muţského osazenstva, jelikoţ byla posedlá láskou. Kaţdou chvíli si vybrala nějakého kluka, který o to mimochodem vůbec nestál, a šíleně se do něho zamilovala. Chodila za ním jako pejsek, pořád mu psala všelijaký vyznání, lákala ho na rande, kňourala a kvílela, ţe pokud ji nevyslyší, spáchá sebevraţdu. Všichni kolem z toho měli psinu, pochopitelně aţ na toho postiţeného nešťastníka, kterému obvykle nezbývalo nic jinýho, neţ onemocnět smrtelnou chorobou asi tak na čtrnáct dní a strávit je v chráněný izolaci, poněvadţ zhruba za tu dobu uţ to Liz zase přešlo. Teda neţ si zase našla další cíl. Vrtalo nám hlavou, co by se stalo, kdyby někdy uspěla, nebo kdyby se našel někdo, kdo by se zamiloval do ní. Jenţe takovej případ se dosud nevyskytl, i kdyţ Liz byla docela pěkná holka, malá baculatá hnědovláska s našpulenou pusou prostě svým buldozerovým přístupem kaţdého kluka vyděsila a odradila. Já bych řek, zavtipkoval suše Randy, ţe konečně našla toho pravého. Gratuluji, Tode! Nech si to, jo? jeţil se Tod. V tomhle duchu jsme pokračovali ještě asi půlhodinku a bylo nám dobře. Pomalu jsme se chystali zvednout a vypadnout, Tod uţ mával na Alexe, ţe zaplatíme, kdyţ se otevřely dveře a vešla mafie! Jo, samozřejmě přeháním, v Borgentownu ani v širém okolí se ţádná mafie nevyskytovala, akorát, ţe ti dva chlápci byli fakt divní, ačkoliv neměli černý brejle a zlatý prsteny. Ale kaţdého muselo okamţitě praštit do očí, ţe sem nepatří, ţe si rozhodně nepřišli dát pizzu. Byli prostě podezřelí a hned vám jako správný Sherlock řeknu proč. Především působili jako šupáci, co nechtěj jako šupáci vypadat, chápete, jak to myslím? Měli obleky, který jim neseděly, ne proto, ţe by byly blbě ušitý, ale protoţe nebyli zvyklí je nosit, to se pozná. No a pak jim švidraly oči. Sotva vstoupili, zpod přivřených víček zmapovali bleskovými pohledy celý lokál a i potom byly jejich oči pořád na stráţi, kmitaly sem a tam. Jako jestli odněkud nehrozí nebezpečí. Jinak nic moc. Hubený figury, bledý kvichty, ruce v 11

kapsách, ten vyšší měl ulízaný vlasy, skoro jako by si je přilepil k lebce, ten menší tenký knírek nad horním rtem, asi jako jinovatku na chlebový kůrce. Nemohlo jim bejt ještě ani třicet. Nemyslím dohromady. Já si všímám. Registruji kaţdou podrobnost, to se soukromým detektivům vţdycky hodí. Hele, řekla jsem a trhla bradou k pultu, kam se ti dva plíţivě přesunuli. Co je? nechápavě reagovala Paula. Podívala se tam, ostatní taky, ale jim na těch chlápcích zřejmě nic podezřelýho nepřipadalo. Daňový úřad? zavtipkoval Randy. Moţná dodavatelé pistáciových oříšků, přidal se Tod. Za pultem se objevil Alex a bylo vidět, ţe tahle návštěva mu ţádnou radost nedělá. Naklonil se k chlápkům, kteří se ledabyle uvelebili na barových stoličkách, a něco na ně vyštěkl. Tak to teda na mě působilo, poněvadţ na tu dálku a v hluku, který v pizérii panoval, jsem nemohla slyšet ani slovo, dokonce ani odstín hlasu ne. Co mu odpověděli hubeňouři, se uţ vůbec nedalo tušit, viděla jsem akorát temena jejich hlav. Alex prudce a rozhodně zavrtěl hlavou. 12

III. Pár vteřin jsme fakt byli úplně neschopní pohybu. Byla jsem to já, kdo se nakonec, trošku zdráhavě a neochotně, zvedl. Chtěla jsem sejít podívat ven, ale Tod mě stáhl zpátky. Neblázni, sykl. Chtěla jsem protestovat, jenomţe v témţe okamţiku se znovu rozletěly dveře a Alex se vrátil dovnitř. Zamířil k baru a nic na něm nebylo znát teda rozhodně neměl díru v břiše, nebo tak něco. Byl to jen výfuk, řekl klidně Randy. Jo, přitakala Paula, která seděla u okna. Zahlédla jsem je, jak odjíţdějí. Hned po té ráně. Černej sporťák. Jaká značka? dychtila jsem po podrobnostech, ale Paula jen pokrčila rameny. To nevím. Já se v auťákách zas tak nevyznám. Proč? Neţ jsem jí to stačila vysvětlit, ozval se Tod: Ty bys nás všechny zbláznila, Bee. To mě teda naštval. Jo? prskla jsem jedovatě. A kdo furt říkal divný, divný? Ţe Alex nezpívá a tak? Klídek, zvedl ruce Randy. Přestaňte šílet. Já nevím, co to do vás vjelo. Moţná, podotkla nesměle Paula, jsme všichni vynervovaní z toho turnaje. Houby, zamumlala jsem. Bylo to divný. A hned bych si nejradši dala facku, protoţe jsem akorát opakovala Tedovy argumenty. Ten se pochopitelně posměšně zašklebil. Nejspíš to má všechno jednoduchý vysvětlení, mávl rukou Randy a začal si zapínat bundičku, jako ţe končíme. A hlavně 13

nám do toho nic není. Radši jsem mlčela. Ale Todovi to nedalo, aby se při placení nepokusil z Alexe něco vytáhnout. Co to bylo za chlápky, Alexi? zeptal se s přehnanou ledabylostí. Alex na něho z výšky koukl, jako by přemýšlel, jestli ho nemá přimíchat do salátu, ale pak zřejmě rozhodlo, ţe mu loni Tod píchnul. Takoví otrapové, zamumlal. Uţ je to vyřízený. To jsme se toho dozvěděli! Ale co dalo dělat, kdyţ to bylo vyřízený, a protoţe Alex při odchodu konečně zase pouţil svou italštinu, bylo to zřejmě vyřízený definitivně. Arideverci, bambini! Prý bambini! Pff! Spala jsem skoro do deseti. No co, byla sobota a včera jsme hráli aţ do půlnoci a poněvadţ jsem dvakrát vyhrála a jen jednou skončila úplně poslední (z šesti her!), usnula jsem náramně spokojeně a klidně. Totiţ kdyţ se mi nevede, mám s usínáním problémy, hlavou se mi pořád míhají smysluplný anebo úplně nesmyslný kombinace písmen a jejich bodových hodnot, chyby, kterých jsem se dopustila a podobně. Tentokrát teda ţádný problém, nezdálo se mi ani o scrabblích, ani o zločinech, coţ se mi taky stává dost často, vzbudila jsem se pozdě a na postel mi svítilo jarní slunce. Ale ven mě nevytáhlo, neměla jsem kam pospíchat, a tak jsem se jen líně a rozkošnicky povalovala a myslela na všechno moţný. Čekal mě pohodový víkend, o jehoţ programu budu teprve muset rozhodnout. Naši byli uţ zase v Pittsburghu. No jo, to si ţádá vysvětlení, já vím, budu se snaţit vzít to zkrátka. Tak teda: Mám staršího bráchu Lennyho, letos mu bude jednadvacet a ten hraje hokej za Pittsburgh Penguins, říká se o něm, ţe je to velký talent a já jsem na něj patřičně hrdá, ačkoliv hokej zrovna nezboţňuji. Tuhle sezónu hraje poprvé v základní sestavě, uţ dal osmnáct branek a v bodování je mezi Tučňákama asi sedmý nebo osmý nejlepší. Bydlí samozřejmě v Pittsburghu, v parádním bytě, který mu obstaral klub, ale je svobodný a nemá ţádnou stabilní přítelkyni (dělám si kvůli tomu z něj trošku srandu, jenomţe pro něj 14

je na prvním místě hokej), takţe máma je u něj pečená vařená, aby mu pekla a vařila (cha), neboť zdravá a kaloricky vydatná strava je pro takového bouráka, jako je můj brácha, děsně důleţitá. A Lenny je asi taky maličko zhýčkaný. Ke všemu se Tučňáci po dlouhých letech konečně zase propracovali aţ do finále Stanley Cupu, který se hraje v těchto dnech, a u toho nesmí chybět ani táta, jelikoţ je děsný hokejový fanda, a kdyby u toho nebyl a Penguins náhodu prohráli, vyčítal by si, ţe je to jeho vina. Hele, škádlila jsem ho, Borgentownští Duchové jsou taky ve finále, a se mnou určitě do Bostonu nikdo nepojede, aby mi vařil a fandil, a to jsou scrabble daleko náročnější neţ hokej, protoţe se při nich musí pouţívat hlava. Táta se zatvářil zmateně, takţe jsem ho musela rychle uklidnit, ţe si dělám legraci, jinak by mi navrhl, ţe se mnou samozřejmě do Bostonu pojede, coţ jsem ovšem nechtěla ani zdaleka to bych se samou nervozitou počůrala. No jo, oni rodičové mají mírný výčitky svědomí, ţe mě kvůli Lennymu poněkud zanedbávají, zrovna kdyţ jsem ve vývinu a proţívám nebezpečný léta (jak se vyjádřila máma). Jenţe mně to vyhovuje, bodejť by ne, mám víc volnosti, i kdyţ toho nezneuţívám, ani zdaleka ne, učím se dobře, vlastně výborně, nejsem nešťastně zamilovaná, nepiju, nefetuju, nejsem členkou ţádný sekty a jedinou mou neřestí jsou scrabble. Zkrátka ţádný problém a oni vědí, ţe se na mě můţou spolehnout. A já zas chápu, ţe je brácha paradoxně (i kdyţ je starší) potřebuje víc neţ já. Tak to bysme měli. Nakonec jsem se vyštrachala a nějaký čásek věnovala ranní hygieně, včetně standardního výslechu zrcadla. Znáte to: Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější? Avšak moje zrcadlo patří k těm zatvrzelým, neodpovídá servilně, ţe já, ale ani nepráskne Sněhurku, abych ji mohla otrávit jablkem. No ale vrací mi aspoň obraz docela pohledný holky pravidelný oválný obličej rámovaný vlnícíma se vlasama s jemným platinovým přelivem, hnědozelené oči (jejich barvu pokládám za řídce se vyskytující specialitu), klasicky tvarovaný nos a ústa s trošku vysunutým spodním rtem, který si, kdyţ jde do tuhého, hryţu, ale který vyvaţuje vzpurně vysunutou bradu. Tu si nehryţu. Jako celek to fakt ujde, takţe jako obvykle 15

přemýšlím, komu by se to tak mohlo líbit, respektive komu bych byla ráda, kdyby se to líbilo. A jako obvykle mě nejdřív napadá Tod, jenţe by nesměl být tak protivný a utahovat si ze mě (a já z něho), takţe následuje Tom Cruise, Leonardo di Caprio a Simon Carskine na rozdíl od předcházejících dvou chodí Simon na borgentownskou střední jako já. A s Třesnou Manningovou, bohuţel. Je to jen taková hra, nic váţného, nebojte se. Mě to netrápí, ţe nemám kluka, ono to přijde. Teď hlavně, abysme vyhráli to finále. Nebo skončili aspoň třetí, protoţe druhý a čtvrtý místo nebere nikdo, ty jsou nejhorší. A ţe bysme vyhučeli hned ve vyřazovacích kolech, o tom nesmí být ani řeč. Zašla jsem dolů, abych zlikvidovala pozůstatky po včerejší nelítostný bitvě, papíry, tuţky, skleničky, misky od crackerů a tak, mezi tím jsem našla Paulinu ozdobnou sponku do vlasů, asi jí vypadla, nebo co. Dobrá příleţitost, abych za ní odpoledne zajela mohly bysme něco podniknout. Udělala jsem si topinku s dţemem a čaj a s hrnkem v ruce jsem se vrátila do svého pokoje a zapnula počítač. Protoţe je táta majitelem firmy prodávající počítačový vybavení, softwary a různý doplňkový zařízení, máme jich doma asi tisíc. Ve schránce jsem měl mail od rodičů s důleţitým sdělením, ţe Tučňáci porazili Panthery z Floridy 4:2 a Lenny nahrával na druhou branku, takţe sláva. Další zápas se hrál v neděli. Nepotřebuji nic? Naklepala jsem odpověď, ţe gratuluji, zdravím Lennyho a nic mi nechybí, všechno je oukej, odeslala jsem ji, máma se stejně ještě nejmíň dvakrát ozve telefonem. Dokončovala jsem svou lehkou snídani, počítač jsem nechala zapnutý a on mi za chvilku signalizoval, ţe mi jde další mail, sakra, to si naši pospíšili, myslela jsem si a mrkla se na to. Obrázek? Klikla jsem na ikonku a na obrazovce objevila ruka svírající hrozivě vypadající revolver. Ruka jím pomalu otáčela směrem ke mně, aţ na mě ústí hlavně, ještě stále se zvětšující, mířilo přímo z obrazovky. Co to Ukazováček stiskl spoušť a z hlavně vylétla kulka. Obrázek se rozpadl na mizející střípky a obrazovku místo něj začala zalévat temně rudá barva krve. Stékala od horního okraje dolů 16

v takových čůrcích, který se spojovaly dohromady v odporně vyhlíţející louţi, fakticky pěkná hnusárna, to vám teda povím. Bylo to tak sugestivní, ţe jsem se opravdu mrkla, jestli mi to nekape z počítače. Krev pomalu odtékala a střídala ji uklidňující bledá zář obrazovky. A pak se objevil vzkaz. PŘESTAŇ ČMUCHAT, NEBO ZEMŘEŠ! 17

IV. Omdlela jsem hrůzou! Ale houby. To by se ti tak hodilo, šašku! Vůbec jsem nepochybovala, ţe je to Tedova práce. Vtípky za kaţdou cenu, někdy i značně drsný, na to byl Tod machr. Nemyslel to zle, ale občas to poněkud přehnal. Tohle byl ten případ. Dost nechutný a jen kvůli tomu, ţe jsem si u Alexe spletla zvuk automobilového výfuku s výstřelem. Dost nechutný a dost ubohý, Todíku! Ale já ti ukáţu! Po obědě jsem zajela vrátit sponku Paule, nechala jsem se přemluvit, abych ochutnala kousek mangového pyré, který ukuchtila, a poklábosila s Tinky-pinky. To jsou Paulininy ségry, dvojčata, jmenují se Tina a Pilar, ale všichni jim souhrnně říkají Tinky-pinky, je jim teprve devět, ale v jednom kuse melou a kaţdého utahaj. Paula má ještě bráchu, který se jmenuje Terence, tomu je třináct. Velká rodina, to je teda fakt. Někdy (málokdy) Paule závidím, ale daleko víc obdivuji paní Lewishovou, ţe to všechno hladce a s úsměvem zvládá, i kdyţ má k ruce hospodyni a občas i pana Lewishe, který je mimo jiný kazatel. Kdyţ všichni vypadli z domu a já zůstala s Paulou sama, poprosila jsem ji, aby zavolal Todovi. Moc se jí do toho nechtělo, ale já jí ukecala. Tode, řekla, kdyţ ho dostala k telefonu, nevíš, co se stalo Bee? Bee? opakoval zaraţeně Tod. (Poslouchala jsem na paralelce.) Co by se jí mělo stát? 18

Já nevím, odpověděla Paula váţně. Sháněla jsem ji, ale řekli mi, ţe ji odvezli do nemocnice. Prý s nějakým šokem, nebo co Úplně jsem si představovala, jak to Todovi šrotuje v hlavě. Moţná tušil nějakou zradu jenomţe Paule mohl jen těţko nevěřit, ta na fóry nebyla. Kdo ti to řek? zeptal se nakonec. Nebyl hloupý, to vůbec ne, věděl, ţe naši jsou v Pittsburghu. Paní Grishamová, pípla Paula. Co jim chodí uklízet. Teď jsem zatajila dech. Paní Grishamová k nám chodila jen dvakrát v týdnu, nikdy v sobotu nebo v neděli. Věděl to Tod taky? Tod mlčel. Moţná opravdu uvaţoval, jestli mi tím svým přiblblým mailem nezpůsobil nervový šok. Tak ahoj, Tode, nevydrţela to Paula a poloţila telefon. Dík, řekla jsem jí. Ale mělas mu aspoň říct, ţe se zajdeš za mnou podívat, do té nemocnice. Nezlob se, ale mně se to moc nelíbí, namítla jemně Paula a ještě se cítila potřebu se mi omluvit. Já Jasně, Paulo, uklidňovala jsem ji. Jseš fajn. Ale já bych to byla nejradši ještě nějak vyšperkovala. Škoda, ţe nemám nějakého známého v nemocnici. Takhle se ani nedozvím, jestli nám na to skočil. Přeháníš to, Bee. Ale vţdyť o nic nejde. Je to jen psina. Jednou by se ti to nemuselo vyplatit. Jeţíš, Paulo, vyjela jsem na ni, nedělej z toho vědu. Kdybych věděla prostě promiň, ţe jsem tě do toho zatáhla. Ale ne, usmála se Paula a v šedých očích se jí objevily malé jiskřičky. Ty promiň. Já se někdy chovám jako stará panna, to kvůli těm prckům kolem asi. Jako bych byla dospělejší, neţ jsem a taky taková usedlá. No jo, na tom něco bylo. Uvědomila jsem si, jak ji mám ráda. Jseš bezva, Paulo! řekla jsem a vrhla na ni jeden ze svých nejzářivějších úsměvů, a to prosím naprosto upřímně. Fakt? Paulu to potěšilo, a kdyţ jsem jí kývnutím potvrdila, ţe jo, ţe je váţně senzační holka, úplně se odvázala, zavolala do nemocnice a 19

dlouze se vyptávala, zda tam dnes dopoledne nebyla přijata Beatrice Martinová, a tak dlouho otravovala, aţ z té sestry vyrazila, ţe se asi někdo zbláznil, protoţe uţ je druhá, kdo se po Bee Martinovy shání. Chechtaly jsme se, aţ nám tekly slzy. Skočil nám na to, hlupáček! V neděli v podvečer, kdyţ uţ se pohodový víkend chýlil k závěru a já se rozhodovala, jestli si nakonec přece nepustím bednu a nemrknu se na hokej, aby mi Lenny nevyčítal, ţe na něj kašlu, zazvonil telefon. Zvedla jsem to a byl to kupodivu Tod. Myslela jsem, ţe mi chce vynadat kvůli té nemocnici, a tak jsem se připravila, ţe mu taky vynadám za debilní mail, ale nepadlo o tom ani slovo. Todův hlas zněl znepokojeně a váţně. Bee? Mohla bys, prosím tě, přijet na chvilku k nám? Volal jsem taky Randymu a Paule uţ jsou na cestě. Musím se s váma o něčem poradit. O co jde, Tode? vydechla jsem překvapeně. Všechno se dozvíš, zkoušel se vykroutit, ale protoţe mu bylo jasný, ţe s tímhle u mě nepochodí, dodal ještě: O Alexe. Vykulila jsem oči a na jazyk se mi draly spousty otázek. Udrţela jsem na uzdě a jen řekla, ţe uţ jedu. Lenny holt přijde zkrátka. No, aspoň se nebudu rozčilovat, aţ s ním někdo práskne o mantinel, nebo zatáhne do nějaký rvačky. Na mladý kluky to v NHL zkoušeli starý mazáci kaţdou chvíli, aby jim to pořádně znechutili. Lennymu se naštěstí zatím váţnější zranění vyhýbala, zatím Já to stejně nechápu. Při scrabblích jsou zranění zjevem naprosto výjimečným. Hodila jsem na sebe, co jsem měla zrovna po ruce, a vymázla z domu. K Todovi jsem to měla z nás tří nejblíţ, bydlel v Boylstonu, kousek od Madison street, autem to trvalo nějakejch pět minut i s těma dvěma semaforama, na kterých bude docela určitě červená. Hupsla jsem do své fiesty, kterou jsem včera vtipně nechala stát před domem, kdyby tu byl táta, trval by na tom, abych ji zasunula do garáţe, coţ kvůli dalším našim dvěma autům býval občas problém. Vystartovala jsem jak hasiči. Dojeli jsme tam všichni tři téměř současně, Randy se stavil pro Paulu, poněvadţ to měl po cestě a obvykle jezdili spolu, on totiţ pan 20

Lewish Paule svého stejšna půjčoval hrozně nerad a Randy vlastnil prostorného dodge 4+4. Tod bydlel jen s tátou, následkem jednoho z těch vzácnějších případů, kdy soud po rozvodu svěřil nezletilý dítě do opatrování otci, a byl to dobrý nápad. Ti dva si teda sedli, to je fakt. Ţe by Todík rozchodem svých rodičů utrpěl nějakou psychickou újmu, jsem si nikdy nevšimla a dokonce jsem si ani nedovedla představit, ţe by se v jejich útulným domku pletla nějaká ţenská. Pan Warwick byl nezávislý poradce, nebo tak něco, kterého si najímaly, nebo trvale platily mraky místních i nemístních firem, co potřebovaly píchnout se strategií, reklamní kampaní na nový výrobky, investičníma záměrama a podobnýma věcma, já se v tom nevyznám fakt je, ţe měl senzační reputaci. I pan Richardson, Randyho táta (a to bylo nějaký eso!), nikdy nezapomněl připomenout Todovi, pokud se s ním setkal, aby vyřídil otci srdečný pozdravy. No, pro mě, a hlavně asi pro Toda, bylo důleţitější, ţe pan Warwick byl sympaťák, naprosto otevřený a přátelský, s úţasným smyslem pro humor, nutno říct, ţe značně jemnější a taky sušší, neţ produkoval jeho milovaný syn. Kromě toho senzačně vařil, míchal vynikající koktejly, hrál golf a tenis, chodil pravidelně plavat, a kdyţ jsme si s ním jednou dali scrabble, měli jsme co dělat. S Todem se k sobě chovali jako dva nejlepší kámoši, co se vzájemně respektují. Jo a byl to fešák. Ještě ke všemu. To jen tak mimochodem, abyste byli v obraze. Kdyţ jsme se naskládali kolem čtverhranného stolu s mramorovou deskou v Las Vegas (bylo to menší místnost v přízemí, kde jsme vţdycky v úterý hráli scrabble, ani nevím, kdo ji tak nazval, moţná pan Warwick) a Tod před nás pohodil nějaký buráky, crackery a pár plechovek s colou, bylo všechno připravený, ale k čemu? Tod se tvářil, jako by objevil rovnoramenný trojúhelník a pak zjistil, ţe je druhý a někdo uţ ho předběhl. Jasně, ţe jsme dotírali, a Tod nás nemínil nějak napínat. Volal mi Alex, řekl, sotva se usadil na mírně staroţitný ţidli s tvrdým opěradlem potaţeným kůţí. (To byste nevěřili, jak mizerně se hrají scrabble, kdyţ jste kupříkladu zapíchnutý do nějakého měkkého a zdánlivě pohodlného 21

křesla.) Naše oči k němu tázavě vzhlédly. Je v průšvihu, pravil lakonicky Tod. 22

V. Já bych toho Toda zabila! Samozřejmě, jak to vyslovil, hned jsem začala bleskurychle kombinovat, ţe jo, Alex nezpívá, je nějaký divný, v pizérii se objeví podezřelí chlápci, výstřel, co není výstřel, nebo je? A tak dál, zkrátka jsem čichala zločin. Ovšem skutečnost byla daleko prozaičtější. Wendell se vypařil, řekl Tod. Vypustila jsem zklamaně páru. Kvůli tomu nás sem tahá? Ani Randymu se to nezdálo. Prosím tě, Tode rozhodil rukama. Jen Paula vyčkávala. Totiţ, pokračoval rychle Tod, kdyţ viděl naše reakce, o to ani tak nejde, i kdyţ Alex tvrdí, ţe se to ještě nikdy nestalo aby se Wendell bez vysvětlení neobjevil v práci a nebyl k sehnání, ani doma, ani nikde jinde. Jeţíš začala jsem, ale Tod mě okamţitě přerušil. Alex po mě chtěl, jestli bych mu na pár dní nepomohl, neţ někoho seţene. No a já odmlčel se. Celkem mi to docházelo, ale pořád jsem nechápala, proč jsme tady my. Kdyţ se nikdo neměl k nějakému vyjádření, Tod nám to naservíroval pod nos. Já bych rád, to se ví. Jenţe jedna věc je makat v pizérii o prázdninách a jiná teď, kdyţ chodím do školy, ţe jo. I kdyţ Alex říkal, ţe by to bohatě stačilo po vyučování, odpoledne a večer. Ale stejně Řekl jsem mu, ţe si to rozmyslím a dám mu vědět. Myslel jsem no, ţe bysme se tam mohli střídat, nebo tak. 23

Hodil po nás kradmý a nejistý pohled a já viděla, ţe se mu to samotnému dvakrát nelíbí. Na tvářích měl docela roztomilý ruměnec, coţ u něj byla věc nevídaná, modrý oči se mu leskly a ruka mu kaţdou chvilku zajela do hustých, ţlutohnědých vlasů, který si zapomněl učesat. Teda ne kvůli tomu, jak vypadal, ale kvůli tomu, ţe to byl kámoš, jsem se rozhodla ho podpořit. No, snad by to šlo, připustila jsem. Odměnil mě fakticky krásným úsměvem. Se mnou nepočítej, vyletěl Randy. Na nic takovýho mě neutáhneš. Abych kaţdej den do noci patlal pizzu a umýval špinavé nádobí ani omylem! Není to tak strašný, namítal mírně Tod. Nedělali bysme totéţ, co Wendell, na to nikdo z nás nemá. Bylo by to stejné, jako kdyţ jsem tam makal o prázdninách. Pizza, hamburgery, hranolky, všechno je zmraţený a akorát to frkneš do mikrovlnky, na nádobí má Alex pochopitelně myčku a nakonec bylo by to jen pár dní. Dokud se Wendell neobjeví. Nebo Alex neseţene někoho za něj. Tod hovořil skoro prosebně, jenţe pokud šlo o Randyho, střílel vedle. Já si totiţ byla jistá, ţe pravý důvod Randyho neochoty je jinde i kdyţ je fajn kluk, bylo pro něj nepřípustné makat po večer v hospodě jako čínský kuli. A pokud ne pro něj, pro jeho otce, Randolfa Richardsona st., majitele investiční a stavební společnosti a jednoho z nejvlivnějších muţů v Borgentownu, určitě. Ten neměl nic proti tomu, aby Randy pracoval, ale výhradně v jeho firmě, kterou měl jednou stejně převzít, a veškerý vedlejší Randyho aktivity mu nešly pod nos. Včetně scrabblí mimochodem. V tom byl podle mě zakopaný pes. Randy vrtěl hlavou a tvářil se jako španělský pirát. Tod se zašklebil. Co ty, Paulo? Seděla jako vţdy mlčky a všechno sledovala svýma zamyšlenýma očima. Teď je sklopila. Vţdyť víš, Tode, řekla tiše. Musím pomáhat mámě, uţ takhle dvakrát týdně hrajem a já no, snad by to nějak šlo, na chvíli, dodala hodná Paula a plaše se usmála. Jenomţe to zároveň byla nahrávka pro Randyho. 24

Jo, chytil se okamţitě, a co scrabble? Uvědomujete si, ţe bysme nemohli hrát, kdyby jeden z nás vţdycky smrděl u Alexe? A zrovna teď, před finále? Nedělej z toho drama, Randy, naštvala jsem se. Můţeme hrát tři a pak jak dlouho to můţe trvat? Pár dní? Týden? Nasypala jsem si do pusy hrst buráků, čímţ jsem chtěla dát Todovi najevo, ţe pro mě je to hotová věc. Ale Randy to nevzdával. Co je nám vlastně po tom? zahučel. Je to cizí člověk, nebo ne? Proč zrovna my? Poţádal mě to o to, řekl prostě Tod. Já myslím, ozvala se tiše Paula* ţe si to Alex zaslouţí. Jen málokdo by vydrţel řádění šílenců z borgentownský střední takovejch let. A pokud vím, existují případy, kterým sám párkrát pomoh, ne? Jasně, potvrdila jsem její slova. To je fakt. Pamatuji, ţe Stuart Barnaby jednou Tod nehodlal připustit, aby se diskuze zvrhla ve vyprávění vyčpělých historek, a skočil mi do řeči. Ani jsem nic nenamítala. Takţe? zeptal se s velkým otazníkem. Jdem do toho? A aby nás popohnal, dodal: Začnu zítra, hned po škole. Přijdu v úterý, přidala se Paula. Místo hraní. Středa, pronesla jsem lakonicky. A všechny zraky se otočily k Randymu. Nebylo teda nutný, abysme se U Alexe za kaţdou cenu střídali čtyři. Jenţe šlo o to, ţe aţ doteď jsme byli senza parta a vţdycky jsme táhli za jeden provaz. Něco by se moţná porušilo, kdyby Randy odmítl. Asi to taky tak cítil, i kdyţ mu to dvakrát pod fousy nešlo. Ale zachoval se jako frajer. Tak jo, řekl otráveně. Čtvrtek. Nějak to udělám. Tod se rozzářil jako vánoční stromek. Moţná to ani nebude potřeba, Randy, chlácholil ho. Do čtvrtka je spousta času. Pak uţ nebylo proč se zdrţovat. Randy se zvedl skoro okamţitě a Paula ho následovala, protoţe jela s ním. Já se ještě chvilku zdrţela 25

(podvědomý očekávání?), a kdyţ mě pak Tod doprovázel ke dveřím, zničehonic mě objal kolem ramen. Nevyškubla jsem se mu, nýbrţ jsem k němu tázavě a vstřícně vzhlédla. Co se to vlastně se mnou dělo? Dík, Bee, řekl mírně rozpačitě. Ţe jsi mě s tím Alexem podrţela. No, udělala jsem takový čtverácký kukuč, vlastně bych ti měla vynadat. Přerušil mě odmítavým gestem, přičemţ ovšem bohuţel sundal ruku z mých ramen. Já vím, řekl rychle, blbý vtip. Ačkoliv ty jsi taky Teď jsem mu zase hupsla do řeči já. Hele, smaţeme to, jo? Dobrý? Kývl a usmál se. Dobrý. No jo. A najednou jsme tam tak stáli, těsně vedle sebe v otevřených dveřích a všechno uţ bylo vyřčený a mně se přesto nějak nechtělo říct mu. Tak ahoj zítra, mrkla jsem na něj a koukám, ţe se mu ve tváři objevil divný, neznámý výraz, jako kdyţ se mlsný dítě dívá na dort, nebo něco takového. Přemýšlela jsem, co to má znamenat, a pak mi to došlo a zrudla jsem jako plameňák. On se chystal, ţe mi dá pusu! Ale neudělal to. Fakt škoda. 26

VI. V úterý jsme zase seděli u Alexe. Teda já, Randy a Tod, protoţe Paula makala v kuchyni. Skočila jsem tam na chvilku povzbudit ji, ale měla dost fofr a na řeči nebyl čas, zítra si to vyzkouším sama. Wendell se pořád ještě neobjevil. Jinak nic. Penguins v neděli prohráli 0:3 a chystali se odletět ke dvěma zápasům na Floridu, takţe se naši vrátili domů, máma se vrhla do komplexního úklidu, ačkoliv to nebylo nutný, a táta trčel v kanceláři aţ do noci, aby zahnal, co zameškal, a udělal si nějakého fórka pro další zápasy Tučňáků v Pittsburghu. Ve škole šlo všechno normálním tempem, nenápadně jsem se motala kolem Toda, jednak abych si ověřila, ţe ta nedělní epizodka by mohla znamenat začátek opravdového vztahu, a jednak abych odradila Liz, kdyby se opravdu chystala na Toda nalítnout. Pokud se týče tý první záleţitosti, neověřila jsem si nic, Tod se choval jako vţdycky a já si taky nebyla jistá, jestli náhodou nešlo jen o přechodný pominutí smyslů způsobený nadměrnou konzumací buráků. Znám ho tři roky, kamarádíme spolu a najednou se do něj zamiluju? A on do mě? To by bylo fakt divný, jak říká Tod. No a Liz pouze vrhala ksichty, coţ dělá pořád. Pan Barnett, který nás má na fyziku, jednou prohlásil, ţe její obličej je jednoduchý signalizační zařízení vysílající neustále stejný poselství. My se zasmáli a Liz z radosti vyslala signál i k Barnettovi, který byl starej mládenec a fakt dost starej. Randy o přestávce návrh, jestli by s námi večer neměla hrát Tresha nebo Billy, kdyţ Paula nebude moct, ale my s Todem jsme to rezolutně zavrhli. Radši budeme hrát ve třech, není to moc velký rozdíl, a oni by byli moţná dost otrávení, kdyby pořád prohrávali. 27

Randy nás sice dusil dál (nejspíš ho pořád štvalo, ţe jsme víceméně donutili k brigádě u Alexe), jako ţe Billy a Tresha se to nikdy pořádně nenaučí, kdyţ nebudou hrát s námi, a co aţ někdo z nás vypadne na delší dobu, na coţ se špatně hledala odpověď, ale nakonec ho usadil Tod. Hele, Randy, řekl, přece nebudujem ţádný perspektivní velkotým, ne? Jak dlouho si myslíš, ţe ještě spolu budem hrát? Příští rok končíme školu, od jara se budem připravovat na závěrečný zkoušky a pak kaţdý vypadne někam jinam Tohle finále je svým způsobem konec Borgentownskejch duchů, nemáš ten pocit? Randy jen zíral. A já taky. Protoţe takhle ještě nikdo z nás neuvaţoval a protoţe to byla pravda. A víte, ţe mi z toho bylo smutno? To není tak jasný, začala jsem z toho smutku namítat, třeba Nedělej si iluze, detektive, přerušil mě přísně Tod. Randy z toho byl taky vedle. Nejspíš si uvědomil, ţe na univerzitě, kam nepochybně zamíří, aby se z něj stal perfektní manaţer, nebudou scrabble zrovna preferovanou hrou. Fotbal, basket, baseball, plavání, atletika to jo. Scrabble jsou pro děti. Takţe jsme od Alexe šli k Todovi hrát jen my tři a za moc to nestálo. Jako by na nás něco leţelo. Navíc Randy vyhrál všech šest partií, coţ nás s Todem pochopitelně štvalo, poněvadţ to vypadalo, ţe kdyţ tu není Paula, nemá Randy soupeře. Ten se naštěstí drţel zpátky a nedělal si z nás srandu, jak by to dělal za normálních okolností (a bylo by to normální). Tod se pokoušel zavést hovor na Alexovy problémy, ale mamě, protoţe stejně nic novýho nevěděl, skončili jsme dřív neţ obvykle a rozešli se tak nějak rozpačitě nebo co. To přejde. Následující den, ve středu, jsem nastoupila k Alexovi já. Dalo mi trochu práce vysvětlit to mámě, která to zase musela vysvětlit tátovi, ale nakonec to prošlo jo, kdybych měla nějaký problémy, bylo by to těţší. Alex, který pořád vypadal ustaraně a pořád ještě nezpíval (!), mi dal zástěru a vysvětlil pár základních věcí a uţ to frčelo. Musím vám říct, ţe to byla docela zabíračka, poněvadţ práce v kuchyni nebylo zrovna moje hobby Tod, který si to vyzkouší uţ 28

loni a Paula, která pomáhala doma, to určitě zvládali snáz. Pizérie byla odpoledne narvaná a já to nestíhala. Alex na mě akorát vţdycky houkl objednávku a já jen kmitala, z mrazáku k mikrovlnce, ke sporáku, ke grilu, k pultu s přílohama, k myčce, k výdejnímu okýnku a zase dokolečka, nohy mě bolely, ruce mě bolely, pot mi tekl po zádech a po čele, a to ještě Alex zvládl spoustu práce za mě. Tam vevnitř uţ pochopitelně všichni věděli, ţe Alexovi pomáhají Borgentownští duchové a dávali to náleţitě znát spoustou přiblblých vtipů, z nichţ jsem většinu naštěstí vůbec neregistrovala, akorát ke mně dolehlo pár nejhlasitějších výkřiků, například: Tak Bee, sakra, pohni tím zadkem! To mě naštvalo, poněvadţ co se má kdo otírat o můj zadek, ale abych tam vtrhla a mazla autora zmraţenou pizzou s feferonkama, na to mi čas nezbýval. A moţná ani síly. Tímhle bych se teda ţivit nechtěla, to vám řeknu. Večer se to trochu uklidnilo a měla jsem moţnost chvíli si odfrknout a zlikvidovat resty, po osmý uţ nastala víceméně havaj a Alex má přišel poděkovat. Díky, slečno Bee, řekl, zatímco já mocně odfukovala na jediný rozvrzaný ţidli v koutku. Jen Bee, hlesla jsem. Bee, kývl. Jste hodní, všichni. Vypadal děsně naměkko a mně ho najednou přišlo líto, ani nevím proč. Snad, ţe to by jinej Alex, neţ jsme byli zvyklí. Ne ten legrační, proplešatělej chlápek s vystrčeným břichem, který si neúspěšně hrál na rodilého Itala, abysme se mohli zachechtat, nýbrţ stárnoucí, ustaraný muţ, který nikoho nemá a musí se spolehnout na pomoc potrhlých študáků. Nikoho nemá? Vlastně jsem o něm nevěděla vůbec nic. Uţ vás nebudu trápit, řekl Alex zamyšleně a napil se piva z otevřený plechovky. Paní Garfiledová mi slíbila, ţe po neděli by snad no ţe by tu mohla nějaký čas vypomáhat. Ţádnou paní Garfiledovou jsem neznala. A co Wendell? zeptala jsem se. Alex se na mě podíval zmatenejma očima, pak jima několikrát přejel kuchyni a vypustil bombu: Wendell je mrtvej! 29

VII. Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu. A Alex jen stál s plechovkou v ruce a pokyvoval hlavou. Jak to? podařilo se mi ze sebe vypravit. Protoţe kdyby nebyl mrtvej, tak by tu byl, řekl smutně a nesmyslně Alex. Já se z toho zblázním! Jeţíš, Alexi, vyjekla jsem, já myslela Co jsem vlastně myslela? Tak je mrtvej, nebo ne? Je. Jinak by tu byl. To bylo fakt děsný. Co se s tím člověk dělo? Musela jsem si to ujasnit, poněvadţ Alex to měl fakticky dost popletený. Moţná má nádor na mozku nebo něco takovýho a to je příčinou všech jeho potíţí. Viděl jsi ho? Teda, zadrhla jsem se trošku, ale pak jsem se do toho vrhla, viděl jsi jeho mrtvolu? Zavrtěl hlavou. Fuj, to se mi ulevilo! Chtěl jsem něco říct, ale správný slova mě nenapadaly, takţe jsem jen rozhodila ruce v jasným gestu. Známe se s Wendellem skoro pětadvacet let, řekl zadumaně Alex. Pětadvacet let tady sedával tady na tý ţidli teda kdyţ byla chvíle, ţe jo a ani jednou, ani jednou Znovu zavrtěl hlavou a dvojitá brada se mu roztřásla. Kruci, tohle přece nebyl ţádný argument! Jezdil přece za dcerou někam do Alabamy, nebo kam, vzpomněla jsem si. 30

Byl tam třikrát za celou tu dobu. No tak Ale vţdycky mi to řek, Bee, prohlásil Alex zoufale. Dlouho předem. Vţdycky. Třeba musel odjet nakvap, nebo tak něco, zkoušela jsem najít východisko. Ne, ušklíbl se pochmurně. Byl by mi to řek. Mlčela jsem. Nikdy se nestalo, ţe by jen tak nepřišel. Nikdy. Chápala jsem, ţe ho to znepokojuje, ale myslet si kvůli pětidenní nepřítomnosti, ţe je Wendell mrtvej, mi připadalo dost přitaţený za vlasy. Byl jsi u něj doma? napadlo mě. Byl, kývl Alex. Dopil pivo a hodil plechovku do koše. Není tam. Nikdo ho neviděl. No tak jo. A co policie? Koukal na mě, jako bych mu navrhla, aby vyloupil klenotnictví. Budu tam muset zajít, řekl nakonec a velmi, velmi nepřesvědčivě. Pak se trochu vzpamatoval. Nelam si s tím hlavu, Bee, pokusil se dokonce o úsměv. Ale já si s tím hlavu lámala. Jako správný detektiv jsem zaútočila. Za tím vším je něco jinýho, ţe jo, Alexi. Nějakej problém. Všimli jsme si toho. Kaţdej si toho musel všimnout. Asi jsem to trochu přehnala. V očích se mu objevil vztek i kdyţ to moţná nebyl vztek na mě. To není tvoje starost, řekl tvrdě a pak ještě: Nic se neděje. Ani mu nevadilo, ţe se ty dvě věty popírají. Musím do lokálu, pronesl zachmuřeně a mizel. Alexi, zkusila jsem to ještě, ale on se otočil a přes rameno ucedil. Nepleťte se do toho, bambini. Jo, furt nás měl za děti a uţ si asi vyčítal, ţe se mi svěřil s mrtvým Wendellem. Tak ať jde do háje! My mu vytrhli trn z paty, staráme se, dřeme jako koně a on jen bambini, bambini! Zavíralo se v deset a Alex mě okamţitě vypakoval, ţe si uţ uklidí 31

sám. Dal mi dvacet dolarů jako Todovi a Paule, ale bavit se uţ se mnou důvěrně nehodlal. Nakonec já s ním taky ne. Byla jsem utahaná jako kotě a v ţivotě jsem se tak do postele netěšila. Nicméně mně to přece jen vrtalo hlavou, a tak jsem se o rozhovoru s Alexem zmínila Todovi. Teda on se stejně, hned jak mě ráno uviděl, zajímal, jak to všechno proběhlo. Připadám si, jako kdyby mě vytáhli z automatický pračky, vzdychla jsem. Byla to fakt zabíračka. Jo, to znám, usmál se s pochopením Tod. Alex si myslí, ţe je Wendell mrtvej, oznámila jsem mu. Jak to? vykulil oči. Připadal mi neodolatelný. Škoda, ţe v neděli k tý puse nedošlo. Zazvonilo a my museli do třídy. Měli bysme to probrat, navrhla jsem ještě mezi dveřmi Všichni, dodala jsem rychle, aby to nevypadalo jako pozvání na rande nebo tak něco. Ještě jsme se k tomu vrátili o přestávce. Randy se k nám kupodivu nepřipojil, nýbrţ hustil něco do Liz, která se natřásala a čepejřila jako tokající jihoamerickej papoušek. Dost nás to udivilo, ale poněvadţ Randy byl jedním z mála, po kom ještě Liz nevystartovala, přáli jsme mu, ať si to uţije. Paula rovnou řekla, ţe musí hned ze školy domu hlídat Tinkypinky. Takţe to zbylo na nás s Todem. No vlastně, řekla jsem, já bych taky měla zůstat doma. Máma uţ měla nějaký poznámky. Stavím se u tebe, navrhl rychle Tod. Tak rychle a dychtivě, ţe si od Pauly vyslouţil zvědavý a pobavený pohled. Stejně potřebuju píchnout s matikou. Některejm věcem nerozumím. Prej! To bych teda chtěla vidět a Paula jistě taky. Ale ani jedna z nás nic neřekla Paula, protoţe se nikdy nepletla do cizích věcí, a já poněvadţ jsem byla ráda, ţe budu s Todem. Tak jo, pronesla jsem nápadně neochotně, stav se. Po večeři, jo? Tod zazářil a Paula se tiše usmála. Nijak jsem to nekomentovala. Večer jsem věnovala nápadnou péči svému vzhledu, coţ 32

samozřejmě neušlo ctěnejm rodičům. Ty se někam chystáš? zeptala se máma. Ne, proč? hrála jsem naivku. Ţe by jaro? vtipkoval táta. Všechno kvete, pučí a voní To je najednou péče, prskla jsem. A to ani nehraju hokej. Ale, Bee, namítl táta, přece bys neţárlila na Lennyho. To víš, ţe ne, chlácholila jsem ho, kdyţ jsem viděla, jak se mu na čele nakrabatily starostlivý vrásky. Všechno je v pořádku. My nic nenamítáme, Bee, zasmála se máma Kdo je to? Jeţíš, mami, nešil, šklebila jsem se, ţe mě tak prokoukla. Normálně se tu staví Tod, no. Kvůli matice. Máma zvedla obočí. Toda oba znali a asi jim přišlo divný, ţe bych se parádila kvůli němu. Mně to taky přišlo divný. Tod Warwick, zamumlal táta a zase se zahrabal do svých lejster, proč ne Je to normální kámoš, ujistila jsem je chabě. Jasně, řekla moje hezká a sympatická matka a odfoukla si z čela plavou kadeř. Nemám vám připravit nějaký občerstvení? Odmítla jsem s tím, ţe tu bude jen chvilku a ţe se budem zcela věnovat učení, aby si nemysleli. Ale Tod tomu dal pecku, protoţe kdyţ se krátce po sedmý objevil ve dveřích, drţel v ruce růţi. Páni! Byla jsem z toho vyvalená a Tod taky, protoţe mu otevřela máma, a on najednou nevěděl, co s tou růţí. Jestli ji teda nemá dát mámě, která se na jeho rozpacích vysloveně pásla. Krásná růţe, řekla a vrhla na něj podmanivý úsměv. Tod začal něco blekotat, takţe jsem rychle přiskočila, popadla ho za rameno a nasměrovala ho nahoru. Nenech se zbláznit, Tode, zahučel vesele táta, ale myslím, ţe Tod ho naštěstí neslyšel. Zakormidlovala jsem s ním do svýho pečlivě uklizenýho pokoje, zavřela dveře a opřela se o ně zády, jako bych se chtěla bránit před dalšíma neuváţenýma útokama rodičů. Trapas, co? zahuhlal zčervenalý Tod. Já myslel Neměla jsem chuť to nějak rozpitvávat a ještě zvětšovat jeho rozpaky. Vzala jsem růţi a dala ji do úzký dlouhý vázy. Je fakt krásná, řekla jsem, jako by se nechumelilo a on mi nosil 33

růţe kaţdej čtvrtek. Dík, Tode. A okamţitě jsem obrátila list. Tak co si myslíš o Alexovi a o tom všem? Byl vděčný za změnu tématu a hned se pustil do spekulací, já taky přišla s pár nápadama, zkrátka probírali jsme to pořád dokola. Na matiku samozřejmě řeč nepřišla. Tod si myslel, ţe Wendellovo zmizení a Alexovo podezřelý chování spolu nijak nesouvisí a fakt se v tom ţádná souvislost najít nedala. S tím jsem souhlasila. Wendell se nejspíš co nevidět objeví a všechno se vysvětlí. Mě spíš zajímali ti dva podezřelí chlápkové, co otravovali v pizérii a Alex je dost nevybíravě vyhodil. Kdyby se to odehrávalo v Chicagu třicátých let, nebo tak, vsadila bych se, ţe jsou to mafiáni a dolují z Alexa výpalný. Ale v Borgentownu a dneska? Tod nadhodil, ţe Alex má moţná nějaký dluhy a opozdil se s placením. To uţ jsme kombinovali dost divoce, padaly slova jako hazardní hry, sázky, drogy, ale nic z toho k Alexovi a jeho podniku nepasovalo. Nakonec Tod mávl rukou. To je k ničemu, Bee. Vaříme z čistý vody. Ale oprávněný podezření přece existuje, ne? nechtěla jsem opustit svou roli amatérského detektiva. Snad jo, souhlasil Tod. Jenţe nám chybí informace. Moţná bysme toho měli nechat vlastně se nás to ani netýká. To jsem nehodlala připustit. Však já tomu přijdu na kloub! Kdyţ nám chyběj informace, tak si je musíme opatřit, prohlásila jsem rezolutně. A jak? No, asi od Alexe. Měla jsem jednu chvíli dojem, ţe stačilo málo a byl by se mi svěřil. Moţná kdybyste na něj udeřili oba ty se s ním přece znáš líp, Tode. Tod kývl, ale nijak nadšeně se netvářil. Kula jsem ţelezo, dokud bylo ţhavý. Víš co? Zajeden za ním hned teď. Teď? koukl Tod s pochybami na své náramkový hodinky. Je skoro deset. Jenţe já kdyţ se pustím po stopě, nic mě nezastaví. Právě, přesvědčovala jsem ho. Teď tam bude klid. Rovnou se taky mrknem, jak si vedl mistr Randy a pak Alexe zmáčkneme. 34