Kulturně-historická a jazyková identita v Černé Hoře

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Balkanistika Bc. Kamila Chalupová Kulturně-historická a jazyková identita v Černé Hoře Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. 2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.. 2

Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Václavu Štěpánkovi, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce, Dr. Miloši Lukovićovi, Ph.D. a Mgr. Vasilju Jovovićovi za jejich ochotu a pomoc při vyhledávání literatury. Také PhDr. Heleně Bočkové za pomoc s dotazníkovým šetřením, Vítu Kalvodovi za duševní a jazykovou podporu, Novici Vujovićovi, Goranu Radojičićovi a Gordaně Cerovićové za pomoc s cizojazyčným textem. V neposlední řadě chci také poděkovat svým rodičům za podporu v průběhu celého vysokoškolského studia. 3

OBSAH 1 Úvod...6 1.1 Co je národ, identita a národní identita...10 2 Historie Černé Hory...12 2.1 Příchod Slovanů...12 2.2 Období vlády Vojislavljevićů...13 2.3 Vztah mezi identitou dukljanskou, zetskou a černohorskou...15 2.4 Schizma...15 2.5 Nemanjići...17 2.6 Balšići...19 2.7 Konec Balšićů, Crnojevići mezi Osmany a Benátkami...20 2.8 Černá Hora pod skadarským pašalíkem...23 2.9 Černohorská patriarchální kmenová hierarchie...24 2.10 Formování kmenů...24 2.11 Nejvýznamnější kmeny...27 2.12 Struktura kmenů...27 2.13 Černohorský Zbor...29 2.14 Vláda dynastie Petrović...29 2.14.1 První Petrovićové...29 2.14.2 Vasilije a Sava...30 2.14.3 Lžicar...31 2.14.4 Petr Petrović Njegoš...32 2.14.5 Petr II. Petrović Njegoš...33 2.14.6 Danilo I...34 2.14.7 Nikola I...35 2.14.8 Kulturní bohatství dynastie Petrovićů...37 2.15 Balkánské války...40 2.16 První světová válka...41 2.17 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců...46 2.18 Druhá světová válka partyzánské, četnické a zelenašské hnutí...48 2.19 Období po druhé světové válce...52 4

2.20 Antibyrokratická revoluce v Černé Hoře...55 2.21 Názorové štěpení a Miloševićův pád...56 2.22 Referendum a národní nestabilita černohorské společnosti...58 3 Černohorská národní identita...59 3.1 Demografické informace o národní identitě v Černé Hoře...59 3.2 Kulturně-sociální aspekty černohorské národní identity...62 3.2.1 Junáctví jako hlavní aspekt černohorské identity...62 3.2.2 Postavení ženy v Černé Hoře...65 3.2.3 Pravoslaví v dnešní Černé Hoře...66 3.3 Jazyk...69 3.3.1 Jazyková identita dnešních Černohorců...69 3.3.2 Vývoj a kodifikace černohorského jazyka...70 3.3.3 Lingvistické proudy v Černé Hoře...75 3.3.4 Problémy spjaté s kodifikací černohorštiny...77 3.3.5 Černohorský jazykový problém v širším společenském kontextu...78 3.3.6 Černohorský jazyk jako sociolingvistický problém...79 4 Dotazníkové šetření...81 4.1 Cíl dotazníkového šetření...81 4.2 Příprava dotazníku...81 4.3 Způsob sběru dat a výběr cílové skupiny respondentů...82 4.4 Řešení dotazníku...83 4.5 Struktura dotazníku...83 4.6 Příprava a analýza získaných dat...84 4.6.1 Blok politických otázek...85 4.6.2 Blok otázek zaměřených na národní identitu...95 4.6.3 Blok sociolingvisticky zaměřených otázek...102 4.6.4 Blok konfesně zaměřených otázek...111 4.7 Vyhodnocení dotazníku...115 5 Závěr...117 6 Rezime...122 7 Bibliografie...124 8 Přílohy...130 5

1 ÚVOD Hlavním cílem této magisterské diplomové práce, jež nese název Kulturně-historická a jazyková identita v Černé Hoře, je vysvětlit a odhalit, zdali je černohorská národní identita novým politickým a v dnešní době uměle vytvořeným fenoménem, nebo zda se jedná o jev dlouhodobě se utvářející. Tato práce je pokusem nalézt odpovědi na sociolingvistické, historické a etnologické otázky, z nichž se skládá otazník černohorské identity. Existuje samostatný černohorský národ, či se jedná o národ srbský? Jaké je etnické složení obyvatelstva dnešní Černé Hory a jak se k jednotlivým tématům vyjadřují soudobí černohorští lingvisté, umělci a historici? Jak se historický vývoj dnešního území Černé Hory podílel na vytváření moderní černohorské národní identity a jaky vliv měly jednotlivé dynastie na vytvoření černohorské kulturní identity? Menší část této práce je věnována také sociolingvistickému problému, který nastal se zrodem nového černohorského jazyka. Sociolingvistická část se nejvíce zabývá procesem a způsoby kodifikace černohorštiny a otázkami, s nimiž se soudobí černohorští lingvisté potýkají dnes, po kodifikaci tohoto nejnověji ze srbochorvatštiny vzniklého jazyka. Svým geografickým terénem a kulturou přilákala Černá Hora širokou škálu cizích i českých badatelů od botaniků přes umělce až po historiky a cestovatele. V České republice se dnes Černou Horou zabývá především historik František Šístek, jenž ve své knize Junáci, horalé a lenoši. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti, 1830 20061 popisuje stereotypy ve vnímání Černohorců v českém prostředí a uvádí české osobnosti, které se zabývaly černohorským národem a jeho kulturou. Šístek představuje čtenáři nejen celistvý obraz o romantickém pojetí junáctví Černohorců v české literatuře, ale uvádí také řadu českých osobností, které byly jak kulturně, tak politicky spjaty s Černou Horou. Ve svém příspěvku Česko-černohorské vztahy v knize Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy2 Šístek popisuje černohorsko-českou spolupráci. V knize Černá Hora čtenářovi podává celistvý historický vývoj Černé Hory. Černohorská tematika se objevuje také například v dílech Prokopa Chocholouška3 či Elišky 1 ŠÍSTEK, František: Junáci, horalé a lenoši. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti, 1830 2006. Praha 2011. 2 HLADKÝ, Ladislav a kol.: Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha 2010. 3 Prokop Chocholoušek (1819 1865) byl český spisovatel a novinář, černohorskou tématiku můžeme nalézt například v jeho díle CHOCHOLOUŠEK, Prokop: Jih. Historicko-romantické obrazy z dějin jihoslovanských. Praha 1863 1864. 6

Krásnohorské4. Za velkého montenegrofila byl považován Josef Holeček5, který tomuto národu věnoval mnoho publikací jako například Černá Hora6, Junácké kresby černohorské7, Černá Hora v míru8 atd. O Černé Hoře se můžeme dočíst i v cestopisech Ludvíka Kuby.9 Nesmíme zapomenout ani na obrazy Jaroslava Čermáka,10 které také byly inspirovány jižními Slovany a Černou Horou. Dalšími známými osobnostmi, které se zabývaly tímto etnikem, byli např. Viktor Dvorský,11 Adolf Černý12 nebo Vratislav Černý.13 Českých autorů zabývajících se Černou Horou bylo samozřejmě mnohem více. Vlivné osobnosti české kulturní a politické sféry se aktivně podílely na obrození černohorského národa a jejich úsilí je Černohorci dodnes vděčně reflektováno. O tom hovoří detailněji již zmíněná kniha Junáci, horalé a lenoši. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti, 1830 2006, či černohorská publikace Miroslava Luketiće14 Češka i Crna Gora15 (Česko a Černá Hora), která se zabývá českého-černohorskými vztahy v průběhu 19. a 20. století. Svou diplomovou práci jsem se rozhodla věnovat právě Černé Hoře, její kultuře a obyvatelstvu proto, že mne v mnoha ohledech fascinují. V průběhu svého magisterského studia jsem absolvovala dvojí studijní pobyt v Černé Hoře, což mi umožnilo zkoumané etnikum poznat přímo v terénu. Na studijních stážích jsem realizovala dva etnologické výzkumy týkající se černohorské národní identity. 4 Eliška Krásnohorská (1847 1926) byla česká básnířka a spisovatelka. Černohorská tématika v jejím díle viz KRÁSNOHORSKÁ, Eliška: K slovanskému jihu, básnické spisy III. Praha 1920. 5 Josef Holeček (1853 1929) byl český spisovatel, překladatel, novinář a cestovatel. Byl fascinován černohorským patriarchálním životem, který předkládal Čechům jako vzor správného způsobu života. O životě Josefa Holečka více viz POLANSKÝ, Václav: O Josefovu Holečkovi. Praha 1940; HOLEČKOVÁ, Jelena: O Josefu Holečkovi, mém tatínkovi. Vodňany 2008. Holečkovy díla zabývající se Černou Horou jsou např. HOLEČEK, Josef: Černohorské povídky I. II. Praha 1880 1881; Týž: Na Černou Horu a Černá Hora koncem věku. Praha 1899; Týž: Junácké kresby černohorské I. Praha 1925; Týž: Černohorští junáci. Praha 1954. 6 HOLEČEK, Josef: Černá Hora. Praha 1876. 7 Týž: Junácké kresby černohorské I. Praha 1925. 8 Týž: Černá Hora v míru I., II. Praha 1882. 9 Ludvík Kuba (1863 1956) byl český spisovatel, malíř, folklorista a cestovatel. Více viz KOVÁRNA, František: Ludvík Kuba. Praha 1935; ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba. Praha 1949; MÍČKO, M., NEZVAL, V., SEIFERT, J., ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba malíř. Praha 1946. 10 Jaroslav Čermák (1831 1878) byl malíř českého původu, žil však převážně v zahraničí. Jeho tvorba byla inspirována jižními Slovany. O jeho tvorbě a životě více viz SOUKUPOVÁ, Věra: Jaroslav Čermák. Praha 1981; BROUČEK, Stanislav: K druhému břehu. Češi v prostředí francouzské společnosti 1862 1918. Praha 2007; KREJČÍ, Marek: Daleký či blízký? Evropský Balkán očima malířů z Česka. Praha 2007. 11 Viktor Dvorský (1882 1960) byl český právník, filozof, antropogeograf a cestovatel. Napsal rozsáhlé studie o černohorsko-tureckých hranicích. Více např. DVORSKÝ, Viktor: Národnostní hranice na poloostrově Balkánském před počátkem války r. 1912. In: Sborník České společnosti zeměvědné. Praha 1913, s. 233 236; Týž: Černohorskoturecká hranice od ústí Bojany k Taře. Praha 1909; Týž: Ekonomickogeografické studie z Černé Hory. Praha 1907; Týž: Horská pásma Černé Hory. Ze slovanských hor. 1907; Týž: Hospodářské poměry na horní Sávě a Soče. Slovanský Přehled 1906, s. 353 358. 12 Adolf Černý (1864 1952) byl český diplomat, básník, slavista, etnograf a překladatel ze slovanských jazyků. 13 Vratislav Černý (1871 1933) byl český politik. Více o jeho vztahu k Černé Hoře viz ČERNÝ, Vratislav: Z Nikšiće do monastýru Morače. Horská cesta přes planinu Lukovicu a hory Rovačské. Praha 1896; Týž: Crmnica. Kus černohorského ráje. Praha 1898; Týž: Na prahu Albánie. Praha 1899; Týž: Od Kotoru přes Něguše a Cetyni do Baru. Praha 1899; Týž: Ulcín. Černohorské mořské lázně. Praha 1900; Týž: V hlavním městě Černé Hory. Praha 1902. 14 Miroslav Luketić (*1927) je černohorský historik a publicista. Specializuje se na černohorskou historii se zaměřením na rodnou Budvu a Paštroviće a na českou inteligenci působící v 19. a 20. století v Černé Hoře. 15 LUKETIĆ, Miroslav: Češka i Crna Gora Budva. Cetinje 2009. 7

Diplomovou práci jsem rozdělila do tří kapitol a jednatřiceti podkapitol. Klíčovým prostředkem sebeurčení každého národa jsou příběhy, postavy a vztahy v jeho dějinách. Nejinak je tomu u současných Černohorců, jejichž pohnutá historie je zásadním momentem formujícím jejich národní identitu. Proto jsem se v první částí své práce detailně věnovala Historii Černé Hory a speciálně se zaměřila na evoluci patriarchálního způsobu života černohorského národa, vznik a proměny jeho kmenových struktur a jejich vzájemné kulturní odlišnosti. Jsou zde popsány např. hlavní historické události v Černé Hoře od příchodu Slovanů až do současnosti, ale také kulturně-umělecké památky, jež na tomto území vznikaly. Právě tato kapitola poukazuje na historické, kulturní a společenské odlišnosti Černohorců, které dokládají obrazy z černohorské historie a které vypovídají o zvláštním a samostatném historickém vývoji, jimiž se historie tohoto etnika odlišuje od historie ostatních jižních Slovanů. Druhá část Černohorská národní identita je zaměřena na národní identitu občanů Černé Hory a dále na sociolingvistické otázky týkající se jazyků nově ustanovených po rozpadu Jugoslávie v návaznosti na osamostatnění Černé Hory. Tato část také popisuje ideologické rozdělení lingvistů Černé Hory a hlavní lingvistické proudy, které se v Černé Hoře utvořily v rámci kodifikace černohorského jazyka. V třetí části nazvané Dotazníkové šetření jsem analyzovala data získaná z dotazníkového šetření, které jsem provedla v Černé Hoře v letech 2012 a 2015. Bohaté a objemné materiály, které byly výsledkem šetření, zachycují světonázor a národní cítění dnešní mladé černohorské generace a jsou dobovým snímkem proměn mezi lety 2012 a 2015. Tyto získané informace se skládají do mozaiky portrétující černohorskou moderní národní identitu a byly materiálem přínosným pro hlubší analýzu daného tématu. Ukázku dotazníku z roku 2015 jsem zařadila do příloh, která se nachází na konci práce. Černohorská země, která jako poslední na Balkáně nabyla podoby uznávaného státního celku, byla po staletí pod nadvládou různých cizích mocností. To se projevuje mimo jiné v rozmanité konfesní i etnické struktuře obyvatelstva soudobého černohorského státu. Ačkoliv je Černá Hora státem malé rozlohy, je zemí multikulturní a multietnickou, nalézáme zde tedy nesčetné množství identit. 8

K sepsání této práce jsem získala informace převážně z cizojazyčné literatury a to z větší části v srbochorvatštině16, dále pak v češtině, angličtině a polštině. Informace pro první (historiografickou) část práce jsem čerpala hlavně z literatury srbochorvatské, ať již se jednalo o díla v původním jazyce nebo překlady z ruštiny, řečtiny či latiny. Z česky psané literatury jsem čerpala převážně z knih Černá Hora,17 Dějiny jihoslovanských zemí,18 Dějiny Srbska,19 Jugoslávie 1918 1992,20 Kapitoly z dějin rozpadu Jugoslávie a otázka kosovská,21 aj. V druhé (sociolingvistické) části práce jsem vycházela také převážně z literatury srbochorvatské a na druhém místě české. Dále pak z dokumentů z oficiálního sčítaní obyvatel z roku 2003 a 2011, z černohorského tisku (Dan, Vijesti, Pobjeda aj.) a z vlastních zkušeností a poznatků, získaných při studijním pobytu a terénním průzkumu. K přípravě třetí části Dotazníkového šetření jsem vycházela z literatury české. 16 Přikláním se k názvu srbochorvatština, jelikož vyjmenovávat všechny čtyři jazyky vzniklé po rozpadu Jugoslávie tedy srbštinu, chorvatštinu, bosenštinu a černohorštinu je těžkopádné. Srbochorvatskou literaturu, ze které jsem čerpala, bychom mohli rozdělit na literaturu historickou, etnografickou, geografickou, jazykovědnou a literárně zaměřenou. Vzhledem k tomu, že úplný výčet použité literatury se nachází na konci diplomové práce, jmenuji zde alespoň krátký výčet hlavních autorů, z jejichž děl jsem vycházela. Z historicky zaměřené literatury jsem čerpala převážně z černohorských autorů, již jsou považováni za nejlepší současné černohorské ne politicky angažované historiky. Mezi ně, i přes účast v politické aféře, patří Živko Andrijašević, který se věnuje moderní historii Černé Hory či vývoji černohorské pravoslavné církve. ANDRIJAŠEVIĆ, Živko: Nacrt za ideologiju jedne vlasti. Podgorica 1999. Týž: Nacija s grškom. Podgorica 2004. Týž: Crnogorska crkva 1852 1918. Nikšić 2008. Důležitou monografií je také kniha Živka Andrijaševiće, která vznikla ve spolupráci se Šebrem Rastoderem, Historie Černé Hory (2006, Istorija Crne Gore). Co se týká autorů srbských musím uvést například Sretena Vukosavljeviće či Vasu Čubriloviće. Z etnografické literatury jsem vycházela převážně z knih zabývajících se kmenovou společností v Černé Hoře, a to tedy z děl Milinka Đuroviće, Miloše Lukoviće, Pavla Rovinského, Mitara Vlahoviće. Tito autoři ve svých dílech detailněji popisují kmenovou patriarchální černohorskou společnost a její vývoj. Z jazykovědné literatury jsem nejvíce odkázala na literaturu sociolingvistického charakteru, kterou zastoupili představitelé z celé bývalé Jugoslávie. Jedná se o autory umírněně, nenacionálně a vědecky smýšlející, zástupce umírněnějšího národního proudu. Jako prvního z nenacionálně smýšlejících lingvistů zmíním Ranka Bugarského, Snježanu Kordićovou či Pavle Iviće a jejich díla zabývající se danou problematikou KORDIĆ, Snježana: Jezik i nacionalizam. Zagreb 2010; BUGARSKI, Ranko: Jezici. Beograd 2005; BUGARSKI, Ranko: Jezik u društvu. Beograd 1986; ИВИЋ, Павле: Српски народ и његов језик. Београд 1986. Z literárně zaměřené literatury jsem čerpala především z literárně-vědeckých rozborů Tatjany Bečanovićové děl Miodraga Bulatoviće a Mihaila Laliće, BEČANOVIĆ, Tatjana: Naratološki i poetički ogledi. Podgorica 2009. 17 ŠÍSTEK, František: Černá Hora. Praha 2007. 18 ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998. 19 PELIKÁN, Jan a kol.: Dějiny Srbska. Praha 2013. 20 PIRJEVEC, Jože: Jugoslávie 1918 1992. Praha 2000. 21 ŠTĚPÁNEK, Václav: Kapitoly z dějin rozpadu Jugoslávie a otázka kosovská. Disertační práce 2003, FF MUNI Brno. 9

1.1 Co je národ, identita a národní identita Dříve než přistoupíme k samotnému tématu bádání, tedy k otázce černohorské národní identity, musíme vysvětlit několik základních pojmů, a to národ, identita a národní identita. Pojem národ, prošel bouřlivým historickým vývojem a je nahlížen z mnoha rozličných perspektiv. Jedním z klasiků národního myšlení byl např. francouzský jazykovědec a filozof Ernest Renan. Podle něj nejsou k vytvoření národa dostačující pouze stejné zájmy, geografie, náboženství, jazyk, atd. Nutnou podmínkou toho, aby vznikl národ a jeho vědomí, je podle něj existence společných vzpomínek a touha žít společně v jednom uskupení.22 Po druhé světové válce a s ní souvisejícím odsouzení nacistické národní ideologie vzniklo několik nových teorií o národní problematice. Národ již nebyl spojován se stejnou krví/rasou na základě společného jazyka či etnicity. Např. vlivný francouzsko-německo-český židovský sociolog a antropolog Ernest Gellner, který se také zabýval otázkou národa a národní identity, tvrdí, že národ je produktem průmyslové společnosti.23 Podle českého historika a publicisty Dušana Třeštíka je zase podmínkou existence národa neustálé vyvíjení činnosti, kterou jsou vytvářeny určité hodnoty. Jinak národ zaniká. 24 Podobný názor má i francouzská socioložka a literární historička Anne-Marie Thiesse: Národ se rodí z toho, co je dáno, a z toho, co se vynalezne. Ale žije jen díky tomu, že tuto fikci celé společenství přijme. 25 Z hlediska dnešního pohledu sociálních věd je národ někdy považován za konstrukt. Je to jednak kulturní komunita (ethnos) a zároveň komunita politická (demos). Kulturní komunita je založena primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře. Za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu. Politická komunita je určena občanstvím za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu. 26 Pojem identity je nejčastěji chápán jako součást osobního cítění každého jedince, spočívajícího v přináležitosti k národu, víře, sexuální orientaci atd. Identita se rodí z uvědomění si rozdílností. Jedná se o koncept relativní, podléhající závislosti na mnoha vnějších a vnitřních faktorech, a svým způsobem reciproční: já jsem já; (tzv. vnitřní identita) a také ten, koho ve mně vidí nebo chtějí vidět ostatní (tzv. identita dobrovolně či nedobrovolně vynucená zvenčí). Tento ambivalentní charakter je pro koncept 22 23 24 25 26 HROCH, Miroslav a kol.: Pohledy na národ a nacionalismus. Praha 2003, s. 24 36. GELLNER, Ernest: Nacionalismus. Brno 2003, s. 5 10. TŘEŠTÍK, Dušan: Zápisky a jiné texty k dějinám. Praha 2008. THIESSE, Anne-Marie: Vytváření národních identit v Evropě 18. až 20. století. Praha 2007, s. 12. VLACHOVÁ, Klára; ŘEHÁKOVÁ, Blanka: Národ. Praha 2004, s. 489. 10

identity příznačný a definuje ji v rovině vztahu jedince (Já) a společnosti (ti Druzí tj. My a Jiní). 27 Identita je jak individuální (osobní), tak také kolektivní. Kolektivní identita je vyjádřena vztahem k dané komunitě. Osobní identita se vytváří v průběhu života a je ovlivněna biologickými a sociálněkulturními aspekty. My, lidé, máme schopnost poznávat okolní svět a objekty v něm a zajímá nás jejich povaha. Jako jediné bytosti v nám známé přírodě máme však také schopnost poznávat sami sebe a jedinečné schopnosti, kterými nás přirozený výběr vybavil: schopnost myslet, uvědomovat si vlastní existenci a přizpůsobovat okolí svým potřebám. Jednou z nejdůležitějších otázek našeho života je, jaká je naše podstata. 28 Proces konstrukce individuální identity se pochopitelně mění s věkem jedince a často vlastně nebývá nikdy završen pojetí našeho vlastního,já také neustále osciluje mezi identitou, které jsme nabyli v průběhu socializace a enkulturace, a mezi identitou, které bychom rádi dosáhli nebo se tak alespoň navenek prezentovali. 29 Jednotlivé společenské skupiny se mezi sebou odlišují svou kulturou, jazykem, obyčeji, společenskými zásadami atd. Anthony Smith30 kolektivní identitu definuje třemi komponenty o společném původu. Za první hlavní komponent kolektivní identity považuje zažité zkušenosti předchozích generací, dalšími důležitými složkami kulturní identity jsou podle Smitha kolektivní paměť a pocit jednotné budoucnosti. Tyto kulturní rozdíly v původu a odlišnosti historické paměti, které jsou provázeny mýty, jsou hlavními atributy sociálně-kulturní identity každého národa.31 Identita národní patří v současných sociálních vědách k nejdiskutovanějším tématům. Lze ji definovat například jako pocit každého jedince, že přináleží k jednotlivému/určitému národu nebo státnímu útvaru, nebo jako pozitivní vztah jedince k jeho národu. 32 Bývá popisována jako kulturní identita, která je reflektována psychologicko-kulturními referencemi, jakými jsou například kulturní prvky, víra, ideologie, psychologická podobnost a mentalita. Americký filozof Eric T. Olson a s ním mnozí sociologové ji označují za fenomén moderní doby. Má několik prvků, ale pro zjednodušení nám postačí ji rozdělit na identitu subjektivní a objektivní.33 Tyto dvě identity jsou do určité míry regulovány místem našeho narození. 27 KOŠŤÁLOVÁ, Petra: Stereotypní obraz a etnické mýty Kulturní identita Arménie. Praha 2012, s. 22. BĚLOHRAD, Martin: Osobní identita a její praktická hodnota. Doktorská disertační práce 2010. Vedoucí práce: doc. PhDr. Radim Brázda, Dr. FF MUNI Brno. 29 KOŠŤÁLOVÁ, Petra: Stereotypní, s. 23. 30 Anthony Smith (*1939) byl britský sociolog, etnograf, filosof. 31 SMITH, Anthony: National Identiti. Nevada 1991, s. 179. 32 VLACHOVÁ, Klára; ŘEHÁKOVÁ, Blanka: Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. Sociologický časopis/czech Sociological Review 40/4. Praha 2004, s. 489. 33 OLSON, Eric: The human animal: personal identity without psychology. New York 1997, s. 30 45. 28 11

2 HISTORIE ČERNÉ HORY 2.1 Příchod Slovanů V procesu stěhování národů se v průběhu 6. a 7. století začíná postupně slavizovat Balkánský poloostrov. Nejstarší dochované prameny o jižních Slovanech pochází z per byzantských historiků, kteří kromě územního a etymologického popisu slovanských kmenů, popisovali také strukturu jejich společenského členění. Slované byli po několik století rozděleni na kmeny. Území obsazená v 6. a 7. století Slovany byla v byzantských pramenech označována jako Sklavinie a jejich vládcové jako archontes nebo reges králové. V některých oblastech se Byzanci později podařilo obnovit svrchovanost nad částí území, které Slované dobyli. Ale v oblastech, které byly vzdáleny od centra Byzantské i Franské říše, se postupně ze Sklavinií vytvářela střediska nové státní moci, když zde vznikaly samostatné slovanské státní útvary. 34 Byzantští historikové jednotlivé slovanské kmeny odlišovali. Díky těmto středověkým pramenům, můžeme již od počátku osidlování Balkánského poloostrova Slovany pozorovat jejich velkou diferenciaci. Kmeny Slovanů, jež se usídlovaly v jihovýchodní Evropě, byly byzantskými kronikáři označovány jako kmeny Chorvatů, Srbů, Zahumljanů, Travunjanů, Konavljanů, Dukljanů a Pohanů 35, které se oddělily od Římského císařství a získaly tak samostatnost a nezávislost.36 V tomto období se na teritoriu dnešní Černé Hory začíná formovat první územní uskupení zvané Duklja. Od příchodu Slovanů na Balkán až po moderní dějiny se na prostoru dnešní Černé Hory vystřídalo několik panovnických rodů a států. Za první panovnický rod Duklji jsou označováni Vojislavljevići. 34 35 36 ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998, s. 15. ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija Crne Gore. Podgorica 2002, s. 27. Tamtéž. 12

2.2 Období vlády Vojislavljevićů Počátky osídlování Duklji slovanským etnikem nejsou známy. První větší zmínka o Duklje se datuje do konce 10. a počátku 11. století. Tento první dochovaný záznam pocházející z pera Konstantina Porfyrogenneta VII.37 souvisí se zahumljansko-dukljanským panovníkem Michalem. Avšak jedním ze základních pramenů ke studiu Duklji a její historie je dílo vzniklé v samém dukljansko-katolickém centru, v Baru. Je jím dílo sepsané rukou barského mnicha, jež nese název Letopis popa Dukljanina (Ljetopis popa Dukljanina)38. Vojislavljevići byli prvním vládnoucím rodem, který potvrdil samostatnost Duklji a dukljanské církve. Území tehdejší Duklji bylo velmi nestabilní a jako každá malá středověká samostatná oblast, která se nacházela mezi velkými říšemi, musela i Duklja neustále bojovat o svoji samostatnost. Tento status se částečně pozměnil za knížete Vojislava, jenž využil oslabení Byzantské říše, které nastalo po smrti Basileia II.39 Tento první panovník z rodu Vojislavljevićů, po kterém tento rod také nese název, vedl několik povstání za účelem osamostatnění Duklji z byzantské nadvlády. Po několika neúspěšných povstáních se mu nakonec podařilo docílit samostatnosti. Kníže Stefan Vojislav se tedy stal zakladatelem první dynastie na území Duklji, dynastie Vojislavljevićů.40 Byzantští kronikáři ho nazývali Srbem, Travunjanem a Dukljanem.41 Těmito tituly odkazují na skutečnost, že Vojislav byl vládcem ne jednoho, ale tří jmenovaných území. Již v 11. století, jak uvádí i sám Konstantin Porfyrogennetos VII. ve svém díle De administrando imperio, můžeme tedy spatřovat odlišnosti mezi kmeny Srbů a Dukljanů,42 a to nejen v jejich rozdílném pojmenování, ale i v kulturním a historickém vývoji, který 37 Konstantin Porfyrogennetos VII. (905 959) byl byzantský císař a spisovatel. Jeho díla byla encyklopedického charakteru. Jedno z jeho nejznámějších děl z 10. století nese název O správě říše (latinsky: De administrando imperio). Dílo obsahuje popisy kmenů a státních celků sousedících z Byzantskou říší. Více viz DOSTÁLOVÁ, Růžena: Byzantská vzdělanost. Praha 1990, s. 415. Dílo O správě říše dostupné v anglickém překladu zde. POEPHYROGENITUS, Constantine: De administrando imperio. Washington 1967. http://homepage.univie.ac.at/ilja.steffelbauer/dai.pd f 14. 5. 2015 38 Letopis popa Dukljanina (latinsky: Regnum Sclavorum), někdy označován i jako Barský rodopis či Království Slovanů. Tuto středověkou kroniku, která byla sepsána koncem 12. století, můžeme tematicky rozdělit do tří hlavních kompozic. První část lze bezpochybně označit za kroniku Duklji a přilehlých oblastí, jenž se zabývá historickým vývojem této oblasti do 10. století. Druhou a třetí část pak tvoří Epos o Duklji a Život svatého Vladimíra. V části Života svatého Vladimíra, autor textu popisuje život a vládu nejznámějšího dukljanského vládce, jenž panoval tomuto území v průběhu vlády cara Samuila [958 1014], který byl vladařem první bulharské říše; roku 997 byl korunován na bulharského cara. Jan Vladimír, kterému je třetí část letopisu věnována, se oženil s Kosarou, dcerou cara Samuila. DUKLJANIN: Ljetopis popa Dukljanina. http://www.montenegrina.net/pages/pages1/istorija/duklja/ljetopis_pop_dukljanina_latinicna_redakcija.htm 13. 6. 2014. Poté, co byl roku 1016 zavražděn, byl prohlášen za svatého a do dnešních dnů se na hoře Rumii nedaleko Baru na Trojčin dan (Trojčin dan neboli Sveta Trojica je křesťanský svátek slavený padesát dní po Velikonocích v češtině označovaný jako Svatá trojice. pozn. K. CH.) koná Vladimírská pouť. Vladimírská pouť je důležitá a zajímavá svoji multikulturností, sbližuje totiž všechny konfese v Černé Hoře, jelikož se jí účastní jak pravoslavní, tak katolíci i muslimové. 39 Basileios II. (958 1025). 40 ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istrojia Crne Gore I. Titograd 1967, s. 281 300. 41 ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija Crne Gore. Podgorica 2002, s. 30. 42 POEPHYROGENITUS, Constantine: De administrando imperio. Washington 1967, s. 123 147. 13

je popsán dále v této kapitole. Vojislavovi se podařilo získat definitivní nezávislost na Byzantské říši a také Duklju výrazně rozšířil. Podle všech dochovaných zpráv se Vojislavovi podařilo osamostatnit a vládnout v oblasti od řeky Bojany po Neretvu. Pod jeho vládou byly oblasti tehdejších knížectví Zahumlje, Travunije a Duklji; čas od času se mu podařilo obsadit i centrální oblasti Srbů. Jelikož se vojenskými zásahy Byzanci nepodařilo Vojislava pokořit, musela se smířit s jeho vládou.43 Dalším Vojislavovým cílem bylo získání královské koruny a ustanovení samostatné církevní organizace, díky které by byla stvrzena samostatnost Duklji. Za jeho vlády se však tohoto cíle nepodařilo dosáhnout jeho sen měl být uskutečněn až za vlády Vojislavova syna Michala a vnuka Bodina. Za vlády Vojislava se poprvé v byzantských pramenech objevuje místo názvu Duklja označení Zeta. Název Zeta je odvozen od stejnojmenné řeky, která protéká centrální oblastí dnešní Černé Hory a u města Podgorica se vlévá do řeky Morači.44 Vojislavovi, jako zakladateli první dukljanské dynastie, je v historii tohoto území právem připisováno velké uznání. Podle autora Barského rodopisu vládl Vojislav 25 let. Zemřel roku 1050 na svém dvoře a pochován je u dvorské brány sv. Ondřeje v župě Papratna. 45 Po smrti Vojislava nastupuje na trůn syn Michal (1046 1081), který vládne zpočátku s ostatními bratry a matkou. Velká část Zety (Raška, Bosna a Hum) se tou dobou odděluje a připadá vladařům okolních knížectví. Michal obnovil přátelskou politiku s Byzantskou říší. Ta uznala jeho samostatnost a kníže Michal zase symbolicky přiznal svrchovanost Byzance. Když se oženil s neteří císaře Konstantina X.,46 uznala Byzanc definitivně samostatnost Zety. Ta se za jeho vlády rozkládala od Dubrovníku (samotný Dubrovník tam nespadal) až k okolí Drače.47 Michal, stejně jako jeho otec Vojislav, usiloval o to, aby Duklja, která byla stále pod dubrovnickou arcidiecézí, získala svou vlastní samostatnou církevní organizaci (arcibiskupství). Tu se mu od Byzance získat nepodařilo. Do karet mu ale hrál nadcházející vývoj na poli církevní politiky. http://homepage.univie.ac.at/ilja.steffelbauer/dai.pdf 1. 4. 2015 43 ŠEKULARAC, Božidar: Prva crnogorska dinastija Vojislavljevića. Crnogorski anali 1, 2013, č. 2, s. 49. 44 ŠEKULARAC, Božidar: Prva crnogorska dinastija, s. 49. 45 Tamtéž. 46 Konstantin X. (1006 1067) byl byzantský císař v letech 1059 až 1067. 47 ĐUROVIĆ, Milinko: Istrojia Crne Gore I. Titograd 1967, s. 281 300. 14

2.3 Vztah mezi identitou dukljanskou, zetskou a černohorskou V 11. století ještě zřejmě nemůžeme hledat počátky nebo základy černohorské či srbské národnosti, když koncept národnosti vzniká až v době mnohem pozdější. Zde se jednalo o příslušnost a identitu kmenovou. Přesto se tyto historické kořeny a kmenová identita snad promítají i do sebeurčení dnešních Černohorců. Tento vztah bychom mohli do jisté míry přirovnat k obdobné situací na našem prostoru: jaký vliv má Velká Morava na sebeurčení dnešního Moravana? Jak pociťují Moravané tento dávný středověký stát v kontextu své současné národní identity? Národní cítění Černohorců ve vztahu k Duklje je v mnohém podobné. Někdo by zřejmě namítl, že Moravané jsou s územím Velké Moravy spojeni svým jménem, kdežto Černohorci s Dukljou nikoliv. Někteří černohorští patrioti však sami sebe i dnes označují za Dukljany. Příkladem je černohorský básník a spisovatel Jevrem Brković, v jehož dílech se s Dukljou setkáváme velmi často, obracím se k Vám, abych Vám připomněl, nezapomeňte [ ] na svoje černohorsko-zetsko-dukljanské kořeny [ ]. 48 Tento spisovatel také stojí za zrodem Dukljanské akademie věd49, jež se právě na tradici Duklji a přímé propojení černohorského etnika jako domoviny zabývá. Dnešní Černohorci mají však pramálo co společného s Dukljou, podobně jako dnešní Moravané s Velkou Moravou. 48 BRKOVIĆ, Jevrem: Pismo Crnogorcima koji misle da su Srbi. 2012, https://crnogorskapitanja.wordpress.com/2012/08/11/jevrem-brkovic-pismo-crnogorcima-koji-misle-da-su-srbi/ 11. 3. 2015 49 Dukljanská akademie věd a umění (DANU, Dukljanska akademija nauka i umjetnosti) je nevládní organizace, která získala jméno po středověkém státu Duklja. Akademie byla založena roku 1999 a je označována jako pročernohorská organizace. Členy Dukljanské akademie věd a umění jsou například spisovatelé Jevrem Brković, Mladen Lompar a Sreten Asanović, z historiků pak profesor Filozofické fakulty v Nikšići Šerbo Rastoder, členem DANU byl i Vojislav Nikćević. Hlavní programem DANU je výzkum historické, jazykové, literární a umělecké kontinuity Dukljanů (Docleanů) a jejich duchovní a materiální dědictví. Zabývá se také studiem středověkých rukopisů, klasické a moderní literatury či černohorským a duchovním dědictvím menšin v Černé Hoře. V rámci DANU jsou udíleny i následující ceny Svatý Vladimír Dukljanský (Sveti Vladimir Dukljanski), Sclavorum Regnum, Lesendro, Njegoš. 15

2.4 Schizma V roce 1054 dochází k velkému církevnímu schizmatu, které způsobilo přetrhání vztahů mezi východní (ortodoxní) a západní (římsko-katolickou) církví. Schizma vedlo k určitému vnitřnímu rozpolcení také u obyvatelstva Duklji. Ta se sice díky své zeměpisné poloze, katolickému obyvatelstvu a používání latinského písma řadila spíše k církvi západní, politickými vazbami a historií však byla propojena spíše s Byzancí, říší východní. Po celá staletí se zde takto mísil vliv římsko-katolické a ortodoxní církve. Oficiálně se Duklja definitivně z velké části připojila k ortodoxní církvi ve 12. století, a to díky silnému kulturnímu vlivu za vlády Nemanjićů (více v kapitole Nemanjići). I když byla Duklja politicky více propojena s Byzancí, Michal využil situace dané rozštěpením církve a obrátil se na papeže Řehoře VII., aby jej požádal o samostatnost pro církevní organizaci a o erb, který by představoval dukljanské království. Okolo roku 1080 byl Michalovi potvrzen titul krále a tím byla Duklja uznána královstvím. Duchovní svrchovanosti vlastního arcibiskupství však zatím stále nedosáhla. Důležitým faktem pro další vývoj Duklji, na který odkazuje i černohorský historik Božidar Šekularac: Duklja byla třetí slovanskou zemí (která byla uznána západní církví pozn. K. CH.), po Polsku a Chorvatsku, která získala status království a tím získala i mezinárodní uznání. 50 Tímto uznáním definitivně stvrdila své místo ve středověké historii. Akt uznání mnozí černohorští intelektuálové společně s církevní samostatností, považují za stavební pilíř soudobé černohorské národní identity. Po smrti Michala nastupuje na trůn jeho syn Bodin. O tomto Vojislavljevići je dochováno nejvíce pramenů. Na trůn Duklji usedá roku 1082 a vládne do roku 1101. Za jeho vlády se Duklja dostala na vrchol slávy a docílila největšího územního rozmachu. Nejvýznamnějším městem Duklji se stal Bar, kde později sídlilo i Dukljansko-barské arcibiskupství. Když roku 1082 obsadili Normané Drač, Makedonii, Epir a Tesálii, připojil Bodin k Zetě Bosnu a Rašku, která se stala periferií Duklji. V průběhu druhé poloviny 11. století51 byla dukljanskému panovníkovi udělena papežská bula, která ustanovila (Dukljansko-)Barské arcibiskupství. Touto bulou získala Duklja dlouho žádanou církevní samostatnost, která byla definitivně uznána roku 1089. 52 Pod Barské arcibiskupství spadalo devět biskupství: kotorské, balešské, svačské, skadarské, drivašské, pilotské, srbské, bosenské a travuňské. Bodin umírá roku 1100 či počátkem roku 1101 (není přesně známo). 50 ŠEKULARAC, Božidar: Prva dinastija, s. 52 53. V pramenech se můžeme setkat s dvěma různými daty. Pramen, který uvádí rok 1067 a bulu papeže Alexandra II., se v současné historiografii považuje za padělek. Častěji je uváděn rok 1089 a bula papeže Klimenta III., z tohoto důvodu se přikláním i já v této práci k roku 1089. 52 ŠEKULARAC, Božidar: Prva dinastija, s. 52 53. 51 16

Po jeho smrti Duklja slábne a dochází v ní k vnitřním bojům. V průběhu 82 let do doby obsazení Duklji Stefanem Nemanjou53 se na dukljanském trůnu vystřídalo několik králů a královen z rodu Vojislavljevićů, například: královna Jakvinta, král Jiří Vojislavljević, král Dobroslav a Vladimír II., král Grubeša, Granihna, Radoslav II. a kněžna Desislava. V letech 1183 1186 dobývá Zetu Stefan Nemanja, a ukončuje tak dynastii Vojislavljevićů, kterou většina černohorských historiků (jako například Božidar Šekularac, Šebro Rastoder, Žarko Šćepanović atd.) považuje za první černohorský vládnoucí rod. Historická paměť je nedílnou součástí kulturní identity. Jednotlivé historické události jsou pak základním kamenem k bytí každého národa. Mnozí Černohorci právě tuto dynastii prezentují jako součást černohorských národních dějin. 2.5 Nemanjići Rašský župan Stefan Nemanja dobyl Zetu během bitev, které vedl od roku 1183 do roku 1186. Připojením Zety k Rašce zaniká samostatnost území, která trvala skoro dvě staletí. Po dobytí přímořských měst Ulcině, Baru a Kotoru definitivně končí dynastie Vojislavljevićů. V době vlády pravoslavných Nemanjićů se v Zetě mění konfesionální struktura obyvatelstva. Díky Savovi Nemanjićovi,54 který v roce 1219 v rámci první autokefální srbské církve zakládá i zetské biskupství a následně diecézi (1220), se pravoslavná církev v Zetě stala hlavním náboženstvím. Zetská diecéze měla sídlo nejprve v monastýru sv. Michala na ostrově Prevlaka v blízkosti dnešního města Tivat.55 Kromě zetské diecéze zakládá Sava také sedm diecézí nových a to humskou, budimljanskou, dabarskou, topličskou, hvostanskou, moravskou a žičskou. Z těchto sedmi diecézí byly čtyři na území dnešní Černé Hory. A to již zmíněná zetská, dále pak humská se sídlem ve městě Bijelo Polje, budimljanská se sídlem v monastýru Đurđevi stupovi u města Berane a dabarská se sídlem v Priboji (částečně zasahovala do prostoru dnešní Černé Hory).56 V polovině 14. století, konkrétně roku 1346 získává diecéze status arcibiskupství a její sídlo se přesouvá na Skadarské jezero do monastýru Prečista kranjska. V průběhu jednoho a půl století se arcibiskupství přesouvá čtyřikrát. Z monastýru Prečista kranjska do Vranjiny na Kom a roku 1479 na Obod, odkud ji roku 1484 přesunul Ivan Crnojević do Cetinje. Od roku 145957 je pravoslavná církev v Zetě de facto samostatná, nezávislá na Pećském 53 Stefan Nemanja (1113 1199) se stal velkým županem roku 1168 a vládl do roku 1196, kdy se rozhodl odejít jako mnich na svatou horu Athos, kde přijal jméno Simeon a se svým synem Savou založil srbský monastýr Chilandar. 54 Sava (Rastko) Nemanjić (1175 1235) byl prvním arcibiskupem autokefální srbské církve. 55 SLIJEPČEVIĆ, Đoko: Istorija srpske pravoslavne crkve I. Beograd 2002, s. 34 92. 56 ANDRIJAŠEVIĆ, Živko, M.: Crnogorska crkva 1852 1918. Nikšić 2008, s. 30. 57 Roku 1459 po pádu Smedereva zaniká pećský patriarchát, jehož území bylo připojeno pod jurisdikci ochridského 17

patriarchátu, jenž byl Turky zrušen a do roku 1557 neexistoval.58 Zeta v době vlády Nemanjićů kulturně i hospodářsky vzkvétá. Za vlády Uroše I. byly otevřeny první rudné doly, nejznámějším z nich bylo Brskovo59 v okolí Mojkovce, kde se také razily mince. Za vlády Uroše I. bylo v Zetě vybudováno několik nových tranzitních cest, a to z přímoří do Brskova a dále směrem do Rašky. Obnovena je i zetská cesta (via de Genta),60 která spojovala přímořská města s centrální Zetou (Bar Budva Kotor Cetinje Podgorica, Dubrovnik Trebinje Onogošt, Skadarské jezero Podgorica).61 Nemanjići byli pravoslavní, ale tolerovali katolíky v Zetě až do 14. století, kdy král Milutin započal velké pronásledování katolického obyvatelstva a zakázal katolickou liturgii (všude kromě přímořských měst). V pronásledování katolíků nezaostával ani car Dušan, který svým zákoníkem62 zakázal šíření katolictví, ba i přímo nařizoval přestoupení na pravoslavnou víru. Tímto aktem se téměř celá centrální Zeta stala pravoslavnou. Přijímání nové víry pro ně (tj. pro katolíky pozn. K.CH.) neznamenalo pouze záměnu jednoho obřadu za druhý, ale zřeknutí se formované identity vytvořené pod záštitou jedné církve. 63 Výjimkou byli obyvatelé v přímořské části, kteří zůstali katolíky a panovník to toleroval.64 Identita občanů středověké Zety či Staré Černé Hory byla konfesní a kmenová. S příchodem Nemanjićů se velká část občanů připojila k ortodoxnímu (východnímu) kultu, společná víra se tedy stala jejich sjednocujícím prvkem jejich jednotnou identitou. Mohli bychom tedy říci, že právě díky Nemanjićům začíná v Zetě sílit konfesní identita. Nemanjići v Zetě postavili několik kostelů a monastýrů, které se staly opisovatelskými centry. Tyto sakrální stavby připadají k rašské škole65 a byly vystavěny koncem 12. století a v průběhu 13. století. Nejznámějšími stavbami éry Nemanjićů jsou: kostel svatého Petra u města Bijelo Polje, Đurđevi stupovi u města Berane a monastýr Nanebevzetí Panny Marie známý jako monastýr Morača.66 arcibiskupství. Jak tvrdí Marija Šupicová ve své diplomové práci: Kdy (a zda vůbec) došlo k zániku srbské církevní samostatnosti není dodnes zcela zřejmé. K pozvolnému rozbíjení církevní organizace srbské církve a k přecházení eparchií Péćského patriarchátu pod jurisdikci ochridské arcidiecéze docházelo patrně již od začátku turecké expanze do Evropy, kdy Srbsko postupně ztrácelo své jižní oblasti. ŠUPICOVÁ, Marija: Srbská pravoslavná církev: mezi mýtem, tradicí a nacionalizmem. Magisterská diplomová práce 2007. Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph. Ústav slavistiky FF MU Brno. 58 SLIJEPČEVIĆ, Đoko: Istorija, s. 34 92. 59 Brskovo bylo na konci 13. století a počátkem 14. století nejvýznamnějším obchodním městem a křižovatkou tehdejšího středověkého Srbska. 60 Ve starověku jedna z nejpoužívanějších cest na Balkáně. 61 RADOJIČIĆ, Branko: Geografija Crne Gore I. Podgorica 2008, s. 32 36. 62 Zákoník cara Dušana (Zakonik cara Dušana či Dušanov zakonik) tento kodex je považován za nejdůležitější zákon středověkého Srbska. Byl přijat roku 1349 na sněmu ve Skopji. 63 ANDRIJAŠEVIĆ, Živko, M.: Crnogorska crkva, s. 31. 64 SLIJEPČEVIĆ, Đoko: Istorija, s. 132 159. 65 Rašská škola umělecký styl v srbských zemí od 12. do 14. století. Z vnějšku je sakrální stavba vystavěna v románském stylu, což poukazuje na přímý vliv přímořské architektury. Památkami, které byly vybudovány v rašské škole jsou například kláštery Studenica, Žiča, Mileševo, atd. 66 PEJOVIĆ, Tatjana a kol.: Pravoslavni manastiri u Crnoj Gori. Beograd 2011, s. 10 65. 18

2.6 Balšići Po smrti cara Dušana se ve velké říši Nemanjićů odehrálo mnoho změn. Centrální vláda slábla a jednotlivé oblasti se začaly oddělovat. Dolní Zeta67 se ocitla pod vládou rodu Balšićů. Tato středověká dynastie vládla v nížinách okolo Skadarského jezera od roku 1360 do roku 1421.68 O předcích Balšićů se mnoho neví, historikové zmiňují, že Balšići mohli mít gótské, provensálské či neapolské kořeny. Kmen samotného jména Balšić je románského původu a koncovka a vlastního jména členů rodiny Balša, je původu slovanského.69 Balšići uznávali vládu cara Štěpána Uroše V. (syna Štěpána Dušana), po roce 1366 však získávají vládu nad oblastí v Horní Zetě70 a po bitvě na Marici roku 1371 legitimně nabývají vládu i nad Dolní Zetou. Roku 1405 ale byli přinuceni uznat svrchovanost Osmanské říše. V roce 1369 přijímají katolickou víru. Ta zůstala konfesí Balšićů až do vlády Balše III. (vládl v letech 1402 1421), který opět přijal pravoslaví.71 Dynastie Balšićů končí smrtí Balše III. (1421), který neměl mužského potomka, a následnictví proto přenechal svému strýci Stefanu Lazarevićovi.72 Balšići po sobě zanechali velké kulturní bohatství od sakrálních staveb po významná rukopisná díla. Na ostrovech a březích Skadarského jezera vystavěli nové církevní stavby. V době vlády Balšićů rozkvétá sakrální architektura na Skadarském jezeře, a to monastýr Bogorodica Krajinska, Starčeva Gorica a Moračnik.73 Monastýr Starčeva Gorica hrál důležitou úlohu i v přepisovatelské činnosti, kterou započal mnich Makarije roku 1378. V monastýru Starčeva Gorica vznikly dva rukopisy Prolog (Prolog) a Čtveroevangelium Starčevy Gorice (Četvorojevanđelje Starčeve Gorice). Na počátku 15. století tu vzniká také jeden pravoslavný iluminovaný rukopis Cetinjský žaltář s výkladem (Cetinjski psaltir sa tumačenjima) a v roce 1441/1442 Gorický sborník (Gorički zbornik), epistolární literární útvar Jeleny Balšić a Nikona Jeruzalémského, který sloužil v monastýru sv. Bogorodice na ostrově Gorica.74 Gorický sborník je nevýznamnějším dílem středověké Zety.75 Nachází se v depozitáři Srbské akademie věd a umění v Bělehradě. 67 Dolní Zeta se skládala z přímořského pásu od Luštince a Grblje až k řece Bojaně (v oblasti mezi Skadarským jezerem a jadranským pobřežím a od Boko-kotorského zálivu do ústí řeky Bojany). ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija Crne Gore II. Titograd 1970, s. 7. 68 JOVOVIĆ, Vasilj: Balšići (Porijeklo i dinastička vlast). Tokovi 1, 2011, s. 137 145. 69 ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija, s. 45. 70 Horní Zeta se rozprostírala od Lovćenu nad Kotorem k východnímu břehu Skadarského jezera a údolí řeky Zety. ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija, s. 7. 71 RASTODER Š., ANDRIJAŠEVIĆ, Ž.: Istorijski leksikon. Podgorica 2006, s. 78 86. 72 Stefan Lazarević (1377 1427) byl srbský despota z rodu Hrbeljanovićů. 73 PEJOVIĆ, Tatjana a kol.: Pravoslavni manastiri, s.11 195. 74 JOVOVIĆ, Vasilj: Balšići, s. 137 145. 75 Týž: Kulturno nasleđe Balšića u Skadarskom basenu i njegova valorizacija. In: Skadarsko jezero Stanje i prespektive. Podgorica Skadar 2011, s. 316. 19

2.7 Konec Balšićů, Crnojevići mezi Osmany a Benátkami Balša III. neměl mužského potomka, a tak přenechal vládu strýci Stefanu Lazarevićovi, který jmenoval správcem Zety Jiřího Brankoviće 76. Po podepsání míru s Benátskou republikou, který byl uzavřen roku 1423 a kterým byla ukončena druhá skadarská válka,77 získal Branković území v okolí Drivastu a Baru, připadly mu také hornaté oblasti nad Kotorem, tzv. země Crnojevićů. Jeho vláda nad touto zemí však neměla dlouhého trvání. Téměř všechny přímořské části dnešní Černé Hory získali pod svou kontrolu Benátčané a centrální oblast dnešní Černé Hory získali pod svoji vládu Crnojevići. První zmínka o Crnojevićích (Đuraševićích) se poprvé objevuje na konci 14. století. Vládli v horských oblastech nad Kotorem a Budvou, zejména v kraji Njeguši a v okolí Lovćenu až ke Skadarskému jezeru.78 První z rodu Crnojevićů byl Crnoje (Đurašević), který měl syny Radiče, Stefana a Dobrovoje. Nejvýznamnější úlohu v historii Zety sehráli potomek Stefana, syn Jiří a jeho syn Stefan, jenž byl jako první Crnojević uznán za vládce Zety. Vládl od roku 1450/51 do roku 1464/65 a oženil se s dcerou Jiřího Kastrioty79. Počátkem roku 1450 padl do rukou Osmanů Medun80 a Stefan Crnojević se ocitl v přímém ohrožení Osmanskou říší. Roku 1455 byla proto ve Vraninje podepsána smlouva mezi Stefanem Crnojevićem a Benátskou republikou. Stefan Crnojević se zavázal k vojenské pomoci a Benátky na oplátku uznaly zetské arcibiskupství. Po smrti Stefana Crnojeviće přebírá vládu v Zetě jeho syn Ivan Crnojević (1465 1490). Ivan nebyl stejného politického přesvědčení ve věci spolupráce s Benátskou republiku. Roku 1465 napadá Kotor a o rok později uzavírá s Benátkami příměří, díky kterému získává status kapetana (latinsky: capit, caput; černohorsky: kapetan) Zety a také nová území Grbalj, Paštroviće a Crmnicu.81 Kvůli blízkým vztahům s Benátskou republikou bylo území Crnojevićů pod neustálým ohrožením ze strany Turků. Díky tomu získává Ivan Crnojević od Benátek titul gospodara (latinsky: dominius). Roku 1471 je napaden Osmanskou říší a přinucen přijmout sultánovu svrchovanost, což znamená i závazek placení daní. Jeho spolupráce s Benátkami tím však neskončila. Roku 1474 Turci napadají Skadar. V této klíčové bitvě sehrál Ivan Crnojević 76 Jiří Branković byl srbský despota vládl od roku 1427 1456. Syn Vuka Brankoviće a dcery knížete Lazara. Druhá skadarská válka (1419 1423) se odehrávala v okolí města Skadaru. Konflikt mezi Balšou III. Balšićem a Benátskou republikou započal kvůli útokům Balši III. na benátské oblasti, které dříve připadaly Balšićům. 78 JIREČEK, Konstantin: Istorija Srba II. Beograd 1952, s. 391. 79 Jiří Kastriota, přídomek Skanderbeg, (1405 1468) byl křesťanský bojovník proti Osmanské říši a je národním hrdinou albánského etnika. 80 Medun je staré antické město vzdáleno 13 kilometrů od Podgorice. Ve středověku bylo strategickým místem, označovaným jako klíč k Zetě (Dolní a Horní). 81 ĐUROVIĆ, Milinko: Istrojia, s. 281 300. 77 20

významnou úlohu. Jelikož bylo jeho sídlo umístěno na Žabljaku na břehu jezera, mohl Benátské republice poskytnout nezbytnou pomoc v bitvě na protějším břehu jezera, kde se vylodily jeho vojenské jednotky přímo do týla společného osmanského nepřítele. Díky tomu Benátská republika zvítězila a na čas zavládl mír. Protože bylo zřejmé, že nebude mít mír dlouhého trvání, položil Ivan roku 1475 základní kámen Obodu, dnešní Rijeky Crnojevića, kam přesouvá své sídlo.82 V roce 1478 Turci obsadili Žabljak a Skadar, Ivan Crnojević utekl do Itálie a vrátil se až po smrti sultána Mehmeda II. (1481). Nedlouho po návratu získává vládu nad tzv. Starou Černou Horou83 zpět. Nový sultán Bayezid II. totiž umožnil návrat Ivana Crnojeviće do čela Staré Černé Hory ale pod podmínkou obnovení vazalské politiky Staré Černé Hory. Po návratu Ivan přesouvá své sídlo na horami chráněné Cetinjské pole, kde roku 1482 staví rezidenci Crnojevićů, tzv. Dvorac Crnojevića. O dva roky později buduje monastýr s kostelem zasvěceným Narození Panny Marie. Po smrti Ivana Crnojeviće získává vládu jeho syn Jiří, který vládl pouhých šest let. Za jeho vlády byla zřízena Crnojevićova tiskárna, kde se začalo tisknout roku 1493. Tato tiskárna byla přivezena z Benátek do Obodu a po vytištění první knihy údajně přenesena do cetinjského monastýru. Tato tiskárna byla první na Balkánském poloostrově, její význam, i když fungovala jen necelé čtyři roky, je nezanedbatelný. Počátkem roku 1494 zde byla vytištěna první kniha Prvohlasník (Oktoih prvoglasnik).84 Následovaly další čtyři knihy: Pětihlasník (Oktoih petoglasnik), Žaltář s výkladem (Psaltir s posledovanjem), Breviář (Trebnik nebo také Molitvenik) a Čtveroevangelium (Četvorojevanđelje).85 Za vlády dynastie Crnojevićů získala Cetinje titul hlavního města Staré Černé Hory. Cetinje se za Crnojevićů stala církevní provincií, hlavním sídlem a rezidencí zetského arcibiskupství, čímž byl započat proces utváření Černé Hory. Cetinje je církevním městem do dnešních dnů, sídlí zde jak srbská metropolie, tak i černohorská diecéze.86 Bohužel ani Dvorac ani monastýr Crnojevićů nejsou 82 ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija, s. 30 58. Název Černá Hora se začíná užívat v době vlády Crnojevićů. Etymologie tohoto názvu není zcela jasná. Můžeme se setkat s několika tvrzeními, nejčastěji je však zastoupen názor, že Černá Hora získala název díky svému vizuálnímu charakteru. Harvey E. Mayer tvrdí, že již etymologie starého názvu Duklja pochází ze staro-indoevropského kořene dhoukl, jež mělo znamenat temný/černý. DRAGOLJOVIĆ, Dragoljub: Otkut Crnoj Gori ranije ime Zeta-Zenta, 2013, http://montenegrina.net/pages/pages1/istorija/duklja/otkud_cg_ranije_ime_zeta.htm 18.5. 2015; Stará Černá Hora se skládala ze čtyř správních jednotek, jenž byly v Osmanské říši nazývany jako nahije (okresy), a to z: katunské (nacházela se v západní části Černé Hory, na severu hraničila s Nikšićem, na východu s lješanskou a rijeckou nahijí, na jihu se rozprostírala do Boko-kotorského zálivu a na západě hraničila s Hercegovinou); rijecké (nacházela se jihovýchodně od katunské nahije, ze severu hraničila s lješankskou nahijí jak z východu tak i jihu na jihu hraničila také se zetskou nahijí, ze západu pak s katunskou); lješanské (lješanská nahije se nacházela jihovýchodně od katunské nahije, z východu byla ohraničena řekou Sitnicou, na jihu se nacházela riječská nahije) a crmnické (crmnická nahije se nacházela jižně od riječské nahije, na východě hraničila se Skadarským jezerem z jihu s přímořím a ze západu s Bokou Kotorskou). ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija Crne Gore II. Titograd 1970, s. 25 167. 84 Jedná se o první tištěnou knihu jižních Slovanů; má 269 listů a obsahuje duchovní písně pro osm hlasů. 85 MILOVIĆ, Jevto M.: Crnojevića štamparija i staro štamparstvo. Podgorica 1994, s. 10 59. 86 Diecéze (lat. Dioecesis) je církevní správní jednotka,. V čele diecéze stojí biskup a její podřazenou jednotkou jsou 83 21