třída: 3.POB téma školní rok 2008/2009 výukový celek: FOTOGRAFIE Fotografie vypracoval: Zdeněk Rosák Fotografie definice Je to proces získávání a uchování obrazu za pomocí specifických reakcí na světlo, ale také fyzický výsledek tohoto procesu. Zahrnuje získání záznamu světla tak, jak jej odrážejí objekty, na světlocitlivé médium pomocí časově omezené expozice. Proces je uskutečněn mechanickými, chemickými nebo digitálními přístroji - fotoaparáty. Slovo fotografie pochází z řeckých slov φως fós ( světlo ) a γραφις grafis ( štětec, psací hrot ) nebo γραφη grafê, což dohromady dává kreslení světlem nebo zprostředkování pomocí obrysů nebo zkrátka kreslení. Zařízení pro pořízení fotografie fotoaparát médium Nejčastěji je zařízením pro pořízení fotografie právě fotoaparát, médiem pro zachycení a (dočasné) uchování obrazu je pak fotografický film nebo v případě digitálního fotoaparátu paměťová karta Existují však i další metody, např. fotokopírky nebo xeroxy, fungující na principu elektrického náboje. Základy tvorby fotografie expozice důležitá kritéria expozice Fotograf ovládá fotoaparát a vystaví světlocitlivý materiál světlu. Tak je vytvořen obraz, který nazýváme fotografií. Při expozici fotografie jsou důležitá následující kritéria: - podstata média samotného (druh a kvalita filmu, čipu) - citlivost média (ISO, ASA, DIN) - ohnisková vzdálenost objektivu (aktuální nastavení ohniska u obj. typu zoom) - rychlost závěrky (nastavený čas nebo expoziční program) - clona - zaostření - použité příslušenství (záblesková zařízení, světla, filtry, předsádky atd.) Tato hlediska spolu nerozlučně souvisejí, neboť mění celkové množství světla dopadajícího na médium. Změna kteréhokoli z nich změní i výslednou expozici. Většina dnešních fotoaparátů dokáže automaticky přizpůsobit např. clonu vzhledem k nastavenému času, čas podle nastavené clony, popř. ve speciálním režimu nastavit automaticky obě veličiny. Také většina kamer dnes dokáže automaticky zaostřit, ale při složitějších expozicích často nemůžeme na autofokus spoléhat. čas clona hloubka ostrosti Délce expozice se říká rychlost závěrky nebo jednoduše čas. Čas se měří ve zlomcích vteřiny, případně ve vteřinách. Většinou se setkáme s časy od 30 vteřin do 1/2000 až 1/8000 vteřiny. To záleží na kvalitě kamery a účelu jejího použití. Clona je vyjádřena jako poměr ohniskové vzdálenosti objektivu k průměru otvoru clonou vytvořeného. Proto je označována písmenem F (z anglického focal - ohniskový). Pokud je průměr clony jedna čtvrtina ohniskové vzdálenosti, je nastavena clona f=1/4. Obvykle objektiv nabízí clony 2.8, 4, 5.6, 8, 11, 16, 22, 32, přičemž při každém skoku o jeden stupeň výše se objem dopadajícího světla dvakrát zmenší a naopak. Aby fotograf dosáhl určité expozice, může zvolit různé kombinace clony a času. Např. clona f=1/8 při čase 1/60 sekundy a f=1/4 při 1/120 dosáhnou stejného celkového objemu dopadajícího světla. Přesto se různé kombinace ve výsledku liší. Nastavení clony určuje hloubku ostrosti snímku. Čím nižší je clonové číslo, tím menší je hloubka ostrosti. Naopak čím je clona vyšší, tím více objektů (blízkých i vzdálených) bude na výsledném snímku zaostřených. Dále, pokud fotíme rychle se pohybující předmět, můžeme jej zastavit pomocí krátkého expozičního času, naopak při delším času dosáhneme rozmazaného výsledku (obojí má své široké využití, a to nejen ve sportovní fotografii). 1
procesy tvorby fotografie Exponování obrazu je však jen první část celého procesu. Bez ohledu na použité světlocitlivé médium je obvykle nutné fotografii reprodukovat do trvalého stavu. To se může dít fotochemickou cestou (vyvolání snímku, jeho zvětšení a ustálení) nebo digitální cestou - vytisknutím obrazu převedeného z digitálního přístroje do počítače, kde jej můžeme softwarově upravit a následně na zvolené periferii (laserová tiskárna, inkoustová tiskárna, tiskový plotter, digitální minilab...). součásti fotoaparátu závěrka Komponenty fotoaparátu (kamery) Závěrka fotoaparátu Je zařízením umožňujícím vstup světla na snímací prvek (film, chip) po přesně určenou dobu (tzv. doba expozice). U klasického fotoaparátu se používá závěrka mechanická centrální (ve formě rozevíracích clonek) nebo mechanická štěrbinová (bývá plátěná nebo plechová). Hlavní rozdíl je však v umístění závěrky. Centrální se umísťuje co nejblíže optickému středu objektivu, štěrbinová co nejblíže expoziční ploše. centrální závěrka Centrální závěrka Hlavní výhodou centrální závěrky je možnost volby libovolného času pro expozici s bleskem a absence zkreslení pohybem. Nevýhodou je naopak ztížená možnost výměny objektivu, pomalejší expoziční časy a také skutečnost, že centrální závěrku nelze aplikovat na jednooké zrcadlovky (kromě speciálních případů výměnných objektivů hlavně pro středoformátové profesionální fotoaparáty). Typické použití je pro kompaktní fotoaparáty, dvouoké zrcadlovky a velkoformátové fotoaparáty, kde je závěrka zabudována přímo do objektivu (zde pak není problém s výměnou, zakrytí expozičního pole je zde řešeno jinak, přímo na kazetě na film). štěrbinová závěrka Štěrbinová závěrka Výhodou štěrbinové závěrky je možnost dosažení výrazně kratších expozičních časů a jednoduchá aplikace výměnných objektivů. Nevýhodou je omezený rozsah časů pro použití blesku. Rozsah je omezen jen na časy, kdy je štěrbina široká přes celé expoziční pole (kromě případů moderních blesků schopných kontinuálního záblesku). Další vadou štěrbinové závěrky je nebezpečí pohybového zkreslení (při rychlém pohybu snímaného objektu může být tento v závislosti na vzájemné orientaci vůči pohybu závěrky zkrácen, prodloužen nebo zkosen). Typické použití je pro jednooké kinofilmové a středoformátové zrcadlovky. Štěrbinové závěrky se dále dělí podle materiálu na plátěné a kovové lamelové, nebo podle způsobu časování na mechanické a elektronické. elektronická závěrka Elektronická závěrka U digitálních fotoaparátů se používá závěrka elektronická, data se načítají z trvale osvětleného snímače pouze po určitou dobu (neplatí u DSLR, tam je princip stejný jako u klasických fotoaparátů). U filmových kamer se používá závěrka štěrbinová nebo hranolová (u speciálních vysokorychlostních kamer). clona definice Clona Clona je zařízení (otvor, jehož velikost se dá podle potřeby měnit), které reguluje množství světla procházejícího objektivem fotoaparátu. Funguje na stejném principu jako lidská oční zornička a kontroluje množství světla, které dopada na fotocitlivý materiál nebo obrazový snímač. V kombinaci s nastavením rychlosti závěrky umožňuje přesně nastavit množství světla pro správnou expozici a zároveň ovlivňuje hloubku ostrosti výsledné fotografie. Velikost clony se udává pomocí clonového čísla: 2
Kde F je clonové číslo, f ohnisková vzdálenost objektivu a d průměr otvoru clony. Tedy platí, že čím větší otvor, tím menší clonové číslo. Clonové číslo vyjadřuje přímo, kolik světla dopadne za jednotku času na film nebo senzor. Clona se proto také někdy uvádí ve tvaru f/<clonové číslo>, eventuálně jako poměr či zlomek se clonovým číslem ve jmenovateli. Tento tvar se vžil právě proto, že při nezměněném clonovém čísle a měnící se ohniskové vzdálenosti se sice mění i velikost otvoru, ale celkové množství světla dopadajícího na film nebo sensor za jednotku času se nemění. Clonové číslo odpovídající maximálnímu možnému otevření clony se označuje jako světelnost objektivu. Máme-li tudíž objektiv s ohniskovou vzdáleností 40 mm a světelností značenou jako f=1/4 či 1:4, je maximální průměr otevřené clony 10 mm, což odpovídá clonovému číslu 4. clonová řada Základní clonová řada je: 1-1,4-2 - 2,8-4 - 5,6-8 - 11-22 - 32... Mezi jednotlivými clonami je krok jednoho expozičního stupně (1 EV - exposition value). ohnisková vzdálenost - ohnisko Ohnisková vzdálenost Ohnisková vzdálenost je vzdálenost čočky nebo zakřiveného zrcadla od jejich ohniska. vlastnosti čoček Definice Fyzikálně jednoznačnou definici ohniskové vzdálenosti vyslovil C. F. Gauss: Ohnisková vzdálenost předmětového (obrazového) prostoru je podíl lineární velikosti obrazu (předmětu) v ohniskové rovině k zdánlivé velikosti předmětu (obrazu) nekonečně vzdáleného. Z toho vyplývá, že obecně mohou existovat pro daný optický systém dvě různé hodnoty ohniskové vzdálenosti, jedna pro prostor, kde se nachází předmět, tedy před optickým systémem (tzv. předmětové ohnisko), druhá pro prostor, kde se vytváří obraz, tedy za optickým systémem (tzv. obrazové ohnisko). Převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti se nazývá optická mohutnost a měříme ji v dioptriích. Vlastnosti U spojné čočky je ohnisková vzdálenost kladná a odpovídá vzdálenosti průsečíku paprsku světla, který byl před průchodem čočkou rovnoběžný. Pro rozptylku se ohnisková vzdálenost uvádí jako záporná, a měří se od středu čočky do bodu, ze kterého zdánlivě vycházejí rovnoběžné paprsky zalomené čočkou. Je třeba podotknout, že u čoček závisí ohnisková vzdálenost na vlnové délce světla (tzv. barevná čili chromatická vada čoček). Ohnisko F a ohnisková vzdálenost f pro spojku, rozptylku a konkávní a konvexní kulové zrcadlo U složitějších optických soustav, jakými jsou například fotografické objektivy, rozeznáváme několik různých ohniskových vzáleností: druhy ohniskévé vzdálenosti efektivní přední zadní - vzdálenost ohniska od optického středu (efektivní ohnisková vzdálenost) - vzdálenost předního ohniska od prvního optického prvku (předmětová ohnisková vzdálenost) - vzdálenost zadního ohniska od posledního optického prvku (obrazová ohnisková vzdálenost) Symetrické čočky mají přední i zadní vzdálenost stejnou; u čoček zanedbatelné tloušťky se všechny tři vzdálenosti měří od jejího středu. Při charakterizaci objektivů se obykle používá efektivní ohnisková vzdálenost. Ohnisková vzdálenost kulového zrcadla je rovna polovině jeho poloměru. Znaménko je kladné pro konkávní a záporné pro konvexní zrcadla. 3
OV v praxi Ohnisková vzdálenost ve fotografii Ve fotografii určuje poměr velikosti filmového políčka nebo snímače a ohniskové vzdálenosti zorný úhel zachycené scény. Fotografické objektivy se podle ohniskové vzálenosti rozlišují na druhy objektivů dle OV ukázky - širokoúhlé (s krátkou ohniskovou vzdáleností) - normální/základní (jejich úhel záběru zhruba odpovídá pohledu lidského oka, takové snímky mají nejpřirozenější perspektivu) a - teleobjektivy (ty jsou schopné přiblížit i velmi vzdálené předměty; mají mnoho využití při fotografování sportu, divoce žijících zvířat i např. odhalených celebrit). Ukázky záběrů pořízených objektivy s různou ohniskovou vzdáleností 28mm 70mm 210mm Většina dnes vyráběných objektivů má ohniskovou vzdálenost měnitelnou. Tato funkce se označuje jako zoom. Tyto objektivy se nazývají transfokátory nebo zoomy. objektiv Objektiv Objektiv je čočka nebo soustava čoček používaná ve fotoaparátu k soustředění světla na senzor nebo film. Mezi objektivy fotoaparátu, filmové nebo video kamery, dalekohledu, mikroskopu a dalších optických zařízení není v principu rozdíl, liší se ale svou konstrukcí. Obecně Ačkoli jako primitivní objektiv poslouží jakákoli spojná čočka, či dokonce pouhý otvor v neprůsvitném materiálu (camera obscura), v praxi se používají soustavy několika různých druhů čoček kvůli potlačení různých optických vad. Taková optická soustava pak může být schopna i měnit svoji ohniskovou vzdálenost - tzv. zoomovat. V objektivech fotoaparátů také bývá zabudována clona, která dovoluje regulovat množství světla, které objektivem prochází. Součástí objektivu může být i závěrka (v případě velkoformátových nebo některých kompaktních fotoaparátů), ve většině případů však bývá umístěna v těle fotoaparátu. Podle své ohniskové vzdálenosti (nebo spíše úhlu záběru) se fotografické objektivy rozlišují na tři základní skupiny: druhy objektivů - normální objektiv (úhel záběru je asi 50, což je zhruba stejně jako úhel vnímání lidského oka; snímky pořízené takovým objektivem mají pro člověka nejpřirozenější perspektivu) - širokoúhlý objektiv (ohnisková vzdálenost je kratší než u normálního objektivu, snímek tak má širší záběr; extrémním případem jsou objektivy typu rybí oko, které mají úhel záběru až 180 - teleobjektiv (jejich zorný úhel je užší, umožňuje vyplnit celý snímek i poměrně vzdáleným předmětem) Pro 35mm filmové políčko má normální objektiv ohniskovou vzdálenost cca 50mm. U většiny digitálních fotoa- 4
parátů, které mají senzory daleko menší, to je ale jen několik milimetrů. Pro přehlednost se u nich ale zpravidla uvádí 35mm ekvivalent ohniskové vzdálenosti, která by na normálním filmovém políčku dala stejný úhel záběru. Objektivy s měnitelnou ohniskovou vzdáleností ze označují jako zoom objektivy. Jejich použití ušetří fotografovi čas, potřebuje-li změnit snímaný úhel. Proto jsou dnes velmi oblíbené v reportážní a amatérské fotografii. Jelikož ale většina renomovaných výrobců má ve své nabídce i velmi kvalitní a pochopitelně i velice drahé objektivy, zoomy jsou dnes už využívány zhusta ve všech odvětvích fotografické tvorby. Zoomové objektivy ale mají své nedostatky - kvůli většímu počtu optických členů (čoček a jejich soustav) jsou v porovnání s objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností větší, těžší a dražší. (Například pevný objektiv Canon EF 200mm f/2.8l má 9 elementů a váží 765 gramů, zoom Canon EF 70-200mm f/2.8l obsahuje 18 elementů a jeho hmotnost je 1,3 kg.) Ve srovnatelných cenových kategoriích mívají zoomy většinou menší světelnost i horší optické vlastnosti. To se ovšem netýká špičkových objektivů určených profesionálům. speciální objektivy Speciální objektivy - zrcadlové objektivy (teleobjektiv používající místo čoček zakřivené zrcadlo; konstrukce je podobná moderním hvězdářským dalekohledům; zrcadlové objektivy se používají zřídka, neboť nemívají měnitelnou clonu a vytvářejí nezvyklý bokeh - makroobjektiv (objektiv pro makrofotografii, schopný zobrazení ve skutečné velikosti) - tilt/shift objektivy (objektivy umožňující posun nebo náklon optické osy a tím i korekci perspektivního zkreslení, používají se při fotografování architektury a v produktové fotografii) použítí v praxi Obvyklá použití objektivu V principu lze téměř každý objekt fotografovat libovolným objektivem. Nejlepší snímky ale získáme, pokud použijeme objektiv, jehož ohnisková vzdálenost odpovídá typu foceného objektu. Následující tabulka obsahuje doporučené ohniskové vzdálenosti pro focení některých objektů nebo situací. Objekt nebo situace Nejvhodnější objektiv Vhodný objektiv malé detaily, květ, hmyz... makroobjektiv mezikroužek, předsádková čočka vzdálená sportovní akce minimálně 400 mm alespoň 300 mm vysoká budova, strom... tilt/shift objektiv širokoúhlý objektiv malé zvíře, pták... (z dálky) 500 mm 200-400 mm příroda 300 mm 400 mm nebo 400 mm zoom interiér velmi široký objektiv (<20 mm) široký objektiv 28 mm sport 100-300 mm delší zoom krajina, město... 20-35 mm 28-80 mm zoom, 80-200 mm portrét (hlava a ramena) 50-135 mm 70-200 mm zoom skupiny osob, rodinné fotografie 28 mm nebo široký zoom 24 mm nebo kratší výrobci objektivů a foto příslušenství Někteří významní výrobci objektivů (abecedně) Canon, Cosina, Leica, Minolta, Nikon, Olympus, Pentax, Tamron, Tokina, Sigma Corporation, Zeiss... 5
základní objektivy Objektivy ohniskové vzdálenosti 50 mm se světelností 1.4 (tzv. základní objektivy) od čtyř nejvýznamnějších výrobců, zleva Sigma Corporation, Canon, Nikon a Pentax profesionální zoom objektivy středních až dlouhých ohnisek Špičkové zoomové objektivy ohniskové vzdálenosti 70-200 mm se světelností 2.8 zleva Canon, Nikon, Tamron a Sigma. Objektivy Canon a Nikon mají technologii redukce vybrací, jejíž použití umožňuje fotografům pořizovat kvalitní a ostré snímky za zhoršených světelných podmínek. základní zoomy střední kvality Zoomy základní ohniskové vzdálenosti 17(18)-55 mm se světelností cca 3.5-5.6. Zleva Nikkor, Canon a Sony. Objektivy Canon a Nikon jsou vybaveny technologií redukce vybrací. Objektivy těchto kvalit bývají dodávány jako setové, tj. prodávají se společně s tělem aparátu. 6
speciální objektivy - velmi dlouhá ohniska AF-S Nikkor 500 mm 1:4G ED VR. Špičkový teleobjektiv výrobce Nikon Corporation. Je využíván převážně sportovními fotografy a v neposlední řadě také fotografy, kterí se specializují na pořizování fotografií pro bulvární publikace - tzv. paparazzi. - velmi dlouhá ohniska (speciální konstrukce) Zrcadlové (přesněji čočkozrcadlové) objektivy obsahují vedle čoček -obvyklých u běžných objektivů - i zrcadlové plochy. (Pravé zrcadlové objektivy, které se používají v astronomii nemají čočky). Díky nim se podstatně zkrátí stavební délka objektivu a tím i jeho hmotnost. Princip zrcadlových objektivů spočívá v tom, že paprsky světla procházejí vstupní čočkou objektivu a dopadají na zrcadlovou plochu, odkud se odráží na vypuklé zrcadlo, které je umístěno za vstupní čočkou. Vypuklé zrcadlo je odráží většinou ještě přes soustavu čoček, která má za úkol odstranit (minimalizovat) vady zobrazení na citlivou vrstvu. Díky této konstrukci dochází také ke snížení barevných vad, neboť hlavním členem soustavy je zrcadlo a to žádnou barevnou vadou netrpí. Tato skla mají díky zrcadlu velmi neobvyklý bokeh. Na obrázku Nikkor 1000/1:11 Reflex MF, KC Nikkor AiS* 28/3.5 PC -objektivy shift/tilt (PC) Objektivy PC (perspective corntrol) jsou s úspěchem využívány tam, kde je třeba eliminovat perspektivní zkreslení svislých linií nebo dosáhnout extrémní hloubky ostrosti. Nejčastěji tedy v produktové fotografii (hloubka ostrosti) a architektura (svislé linie). Nikkor 16/2.8 AF fisheye Objektivy typu rybí oko se vyznačují velmi specifickou perspektivou až 180 úhlu zobrazení. 7
systém redukce vibrací u objektivů Nikkor Systém redukce vybrací (pohybové neostrosti) u objektivů společnosti Nikon. Použití takto vybavených objektivů se stává stále častějším a také jejich cena se během doby dostala na úroveň, která umožňuje i neprofesionálům nákup této sofistikované techniky. Vedle Nikonu má tento systém integrován do objektivů také firma Canon a Sigma Corporation. Někteří výrobci jako např. Sony, Panasonic, Olympus aj. redukci pohybové neostrosti vkládají přímo do těla kamery. Dosud jsem uváděl informace, které se týkaly víceméně fotoaparátů nazývaných pravé jednooké zrcadlovky (SLR - single lens reflection). Jsou to kamery charakteristické možností výměny objektivů a celou širokou řadou doplňujícího příslušenství... nejkvalitnější high-end profesionální digitální zrcadlovky Vlajkové lodi firem Canon a Nikon (zima 2008). Profesionální digitální zrcadlovky s čipem velikosti kinofilmového políčka (36 x 24 mm) Canon EOS-1 Ds Mark II má čip s rozlišením 21 MPix a Nikon D3 s 12 MPix čipem. Tyto aparáty jsou výsledkem akcelerovaného vývoje digitální fotografické technoilogie po roce 1995, který umožnil i vývoj velmi kvalitních a cenově dostupných poloprofesionálních a veskrze amatérských kamer, které však nabízejí velmi široké tvůrčí možnosti a kvalitní výstupy. low-end digitální zrcadlovky Zrcadlovky pro amatérské využití jsou dnes velmi kvalitní a nabízejí v cenách už okolo 10.000 Kč velmi široké možnosti kreativního fotografování... 8
blesky a záblesková zařízení Sada zábleskových jednotek pro makrofotografii (close up). Systémové blesky dokážou využít vlastností a schopností zrcadlovek ve všech směrech. Dají se využít v mnoha programech a nastaveních. Na snímku je systémový blesk Nikon SB-800. mezikroužky a měchová zařízení Mezikroužky pro makrofotografii. Vyrábějí se ve třech velikostech a po vložení mezi tělo přístroje a objektiv slouží k prodloužení vzdálenosti roviny filmu nebo snímače od optické soustavy, díky čemuž lze použitý objektiv zaostřit na bližší vzdálenost než byla původní blízká hranice zaostření, kterou objektiv umožňoval. Zároveň však ale již není možno tento objektiv zaostřit na nekonečno. Měchové zařízení PB-6 pro snímky v měřítku 1:1 a větším. Vlevo monopod, vpravo klasický tříramenný stativ (tripod). Monopody jsou často využívány sportovními novináři a akčními fotografy pro jednoduchost a rychlost práce s nimi. Tříramenné stativy využijí převážně krajináři, produktoví fotografové a často je užijeme i při focení makro snímků. Externí expozimetry měří oproti těm vestavěným do těla aparátu nikoli světlo odražené od fotografovaného objektu, ale světlo dopadající na scénu, což je obecně přesnější. Další výhodou je možnost rychlého změření světelných podmínek na různých místech exponované scény. 9
Základní pojmy a veličiny v digitální fotografii I když se dnes fotografování (zvláštěpak to digitální) dostává do rukou skoro každému, stále zůstává technickým oborem a patří mu několik zcela specifických odborných termínů. Některé z nich už možná znáte z výpočetní techniky, jiné se týkají výlučně tohoto odvětví. Určitě je ale dobré znát aspoň základní principy a veličiny. rozlišení čipu Rozlišení Udává se v megapixelech, čili v milionech pixelů (dále jen MPix) a značí hustotu obrazových bodů tvořící obraz. Digitální fotografii si můžeme jednoduše představit jako mozaiku složenou z různobarevných kamínků - obrazových bodů zvaných pixely. Čím je pixelů více, tím více detailů fotografie obsahuje a tím kvalitnější může také být tisk daného obrázku. V začátcích digitální fotografie se běžně prodávaly aparáty s rozlišením dvou megapixelů a tehdejším uživatelům musely stačit. Dnes již nejnižší hranice začíná u tří, standart jsou 4-5 megapixely a v poslední době se stále častěji objevují přístroje se snímači obsahujícími 6 a více Mpix. Nové zrcadlovky již překročily deseti i dvacetimegapixelovou hranici. Velkoformátové přístroje pro špičkové odborníky přesahují i 30 Mpix, což je však vykoupeno i milionovými částkami, které takový špás stojí. Pro amatéry je to tedy kategorie prozatím nedostupná. V souvislosti s rozlišením je třeba říct, že i z třímegového snímku lze udělat dostatečně kvalitní fotografii 10x15cm přes fotolab a pokud máte hluboko do kapsy, budou vám na domácí fotografování 3 mega stačit. Jak lze vysoké rozlišení využít a proč se vlastně počet megapixelů pořád zvyšuje vysvětlíme později. grafické formáty fotografií Formáty fotografií Digitální fotoaparát ukládá fotografie jako datový soubor. I málo zkušení uživatelé počítačů znají JPG, BMP či GIF, do oboru dig. fotografie pak nutno přičíst ještě TIFF a RAW. V 99% přístrojů najdeme ukládání do formátu JPG, v němž má díky ztrátové kompresi oproti například TIFFu výsledný soubor několikanásobně menší velikost. To nám umožní na paměťovou kartu uložit více snímků. V souvislosti s JPG je však potřeba upozornit na fakt, že se jedná o kompresní - jinými slovy ztrátový způsob uložení fotek. Jak velká ztráta kvality nastane, záleží především na míře komprese. Většina fotoaparátů umožňuje kompresi nastavit ve třech stupních. Máte-li v úmyslu své snímky tisknout nebo vám na nich záleží, tak určitě nenastavujte maximální kompresi - v menu často označovanou jako economic. Na kartu sice dostanete veliké množství obrázků, ovšem nad jejich papírovou podobou můžete zaplakat. Pro běžné použití doporučuji střední, nejlépe však minimální kompresi. Pro zvláště důležité fotografie nebo pro snímky které hodláte ladit na PC do nejmenších detailů je pak ideální zvolit uložení do RAWu či TIFFu. TIFF se dnes už používá minimálně, RAW se však již začíná objevovat i ve fotoaparátech střední třídy a jeho nespornou výhodou je fakt, že data o obrázku uchovává v surové nezpracované podobě. Skutečný obrazový soubor z něj vznikne až po vyvolání v patřičném softwaru na počítači, případně fotoaparátu. Je možno v něm doladit například chromatičnost (nastavení bílé), zvýšit nebo snížit intenzitu expozice a upravit i některé další hodnoty. Pro většinu z vás však bude dostatečnou volbou JPG a nyní je předčasné se problematikou RAWu příliš zatěžovat. Expozice expozice Expozicí nazýváme děj kdy dochází ke snímání fotografie - odborně je to kombinace hodnoty clony a času závěrky. Správná expozice je nezbytná proto, aby výsledný obrázek odpovídal našemu záměru. Řečeno polopaticky : Je potřeba dosáhnout toho, aby při nastavené cloně byla doba expozice dostatečná pro požadovaně vypadající snímek. 10
Pro mnoho situací existuje hned několik možností expozice. Prodloužíme-li dobu otevření závěrky je nutné nastavit clonu tak, že na snímač dopadne takové množství světla aby fotka nebyla příliš tmavá nebo naopak přesvícená. Podobně musíme postupovat i při změně clony a přizpůsobit jí ze stejného důvodu délku expozice. Citlivost snímače (ISO, ASA, DIN) citlivodt Snímač digitálního fotoaparátu je složen z milionů fotoelektrických čidel. Světlo dopadající na tato čidla v nich vyvolá elektrické napětí a to tvoří základ pro další zpracování obrázku. Čím méně světla na snímač dopadne tím menší proud je v něm vyvolán a fotografie bude tmavší. Fotografujeme-li za špatných světelných podmínek, není proud generovaný v čidlech dost silný a fotografie bude příliš tmavá, případně rozmazaná, pokud budeme fotit pohybující se cíl nebo bez stativu. Citlivost buď lze nebo nelze měnit, a to v závislosti na typu přístroje. Čím vyšší ISO nastavíme, tím vyšší podíl šumu bude fotografie obsahovat. Šum je sice závislý i na délce expozice, ale například při nastavení doby závěrky nad určitou mez už může být nepřijatelný. Šum je způsoben všudypřítomným elektromagnetickým vlněním, například televizním či rozhlasovým signálem a v čidlech snímače generuje rušivé proudy. Tyto proudy jsou potom zaznamenány jako součásti snímku a na obrázku se projeví barevnými tečkami rozesetých po ploše fotografie. Šum je sice možné díky speciálním programům eliminovat, současně s ním však přijdeme i o cenné detaily. Vyvážení bílé vyvážení bílé chromatičnost světla Tato funkce nám umožňuje vyrovnat se s různými odstíny osvětlení. Ačkoliv si to díky přizpůsobivosti našeho mozku většinou neuvědomujeme, světlo z různých zdrojů má i různou barvu (chromatičnost) a s tím je třeba při fotografování počítat. Zmiňovaná funkce fotoaparátu (má ji dnes každý digitální přístroj) nám zajišťuje aby bílá byla bílá i například v nažloutlém světle obyčejné žárovky. Na kinofilmu chromatičnost nijak neovlivníme - snad jen s použitím barevných filtrů před objektivem, jenže u digitálního přístroje stačí nastavit druh osvětlení, zkalibrovat barevnost nebo se prostě spolehnout na automatiku. Profesionálním řešením je fotografovat do režimu RAW a výsledný odstín doladit na počítači. Kategorie digitálních fotoaparátů druhy digitálních kamer V dnešní době je rozmach digitálních fotoaparátů tak velký, že je na trhu ohromné množství přístrojů a není divu, že se v něm mnozí ztrácejí. Pokusím se tedy tyhle fotoaparáty aspoň trochu roztřídit. Nejčastější kategorie se uvádějí jako kompakt, nepravá zrcadlovka a zrcadlovka. Co tyto kategorie znamenají? Kompakt kompaktní fotoaparáty Asi nejrozšířenější kategorie digitálů. Pod tímto označením se skrývají klasické krabičky, jaké je možné strčit do kapsy a kdykoliv vytáhnout a použít. Dají se koupit v nejrůznějších cenových relacích a rozlišení jejich snímačů už přesáhlo i víc než slušných 7 MPix. Disponují až pětinásobným optickým zoomem, spíše je zoom však jen trojnásobný (Panasonic Lumix má zoom až 10x). Jejich nevýhodou je malá rozšiřitelnost a také mnohdy neumožňují použití plného manuálu, změnu citlivosti ISO nebo výběr ostřících zón a způsobu měření expozice. 11
Nabízí však využití tzv. motivových režimů, které tyto nedostatky mohou v menší míře kompenzovat. Kompakty jsou určeny především pro laiky, rodinné či momentkové fotografie a sváteční fotografy. Třebaže za nový kompakt můžete dát i hodně přes deset tisíc korun je na místě zvážit, zda se taková investice vyplatí. V prvé řadě je však na místě uvědomit si k čemu přístroj budu používat a podle toho vybírat. Fotoaparát s výměnnými objektivy a především se soustavou zrcadel, která umožňuje v hledáčku pozorovat snímanou scénu přes samotný objektiv. Oproti EVF je obraz promítán na čistou matnici bez jakýchkoliv rušivých elementů jako je mozaikovitost a další nepříjemnosti. Také nespotřebovává žádnou energii a tím šetří akumulátory přístroje. Tyto fotoaparáty jsou určeny profesionálům, poloprofesionálům a nadšeným amatérům, kteří neváhají utratit desetitisíce za samotné tělo přístroje a navíc mnohdy ještě vyšší částky za objektivy. Dnes se již na trhu vyskytují zrcadlovky pod částkou 20.000 korun. Za tuto cenu získáte například Olympus E-300 či Nikon D80 i se základním objektivem, což by před pár lety bylo nemyslitelné. Samozřejmostí je u zrcaelektronická zrcadlovka Nepravá (elektronická) zrcadlovka Zde najdeme především takzvané ultrazoomy. Mimo to, že objektivy mnohých mají i dvanáctinásobný zoom je hlavním znakem přístrojů této kategorie elektronický hledáček, od něhož se odvíjí i jejich zkratka EVF (electronic view finder). Konstrukce takového hledáčku je podobná jako známe z videokamer. Je to vlastně malý LCD displej, na který je promítán obraz zachycený snímačem a mimo to na něm vidíme i údaje o nastavení fotoaparátu, což je velmi užitečné. Výhodou elektronického hledáčku je především skutečnost, že v něm vidíme přesně to, co bude ve výsledku zachyceno na paměťové médium. Díky tomu odpadá problém s paralaxou jako u klasických průhledových hledáčků a také nám při kompozici nevadí případné sluneční světlo, které často přebije obrázek na LCD displeji. Abychom však jen nechválili, musíme zmínit i dvě nevýhody tohoto systému. Jedním je spotřeba baterií a druhým malá hustota pixelů což se sice zlepšuje, ale přesto je někdy problém přesně určit zda je obraz správně zaostřen. Fotoaparáty EVF umožňují téměř stejné použití jako pravé zrcadlovky, jenže nelze měnit objektivy a je třeba se spokojit s tím pevně namontovaným. Budiž nám útěchou, že tyto objektivy jsou poměrně kvalitní a tak je EVF fotoaparát vhodný pro pokročilé fotografy a lidi, kteří nechtějí jen mačkat knoflík, ale být trochu kreativní a výsledek své práce mít pod kontrolou. Jednooká zrcadlovka jednooká zrcadlovka 12
dlovek manuál i priorita času či clony, nevýhodou jejich hledáčku je však skutečnost, že v něm nevidíte výsledek při změně expozice. Pro člověka, který už má s fotografií nějaké zkušenosti však není velký problém odhadnout jak bude zachycený snímek vypadat podle nastavení hodnot. Kreativní možnosti jsou u zrcadlovek rozhodně nejvyšší ze všech kategorií a mezi profesionály jsou tedy jedinou přijatelnou volbou. fotografické žánry Fotografická témata V dnešní době fotí téměř každý a fotí se také skoro vše... Nicméně přesto i v dnešní době digitálního boomu roztodivných fotokreací na pomezí všech stylů se pořád objevují na fotografiích klasická témata, jakými jsou zátiší (ať už nalezené nebo aranžované), portrét, akt, reportáž, dokument, krajiářská fotografie, produktová fotografie, architektura, makrofotografie... Povíme si něco o zásadách, jak tato témata fotit tak, aby vás výsledek uspokojil a zhruba odpovídal obecně zaužívaným zvykům reportáž a dokument Reportáž a dokument Nejprve si řekněme, co to vlastně reportáž a dokument je. Reportáž, dle slovníku naučného, je publicistický útvar, jehož základem je živé vylíčení skutečné události na základě autorova očitého svědectví slovem, obrazem nebo i obojím současně. Dokument či dokumentace je soustavné shromažďování dat a zpracovávání tématu. Takže reportáž můžeme udělat z požáru, demonstrace, divadelního představení či jiné akce a jedná se vlastně o záznam dané události. Dokument je záležitostí většinou dlouhodobější, kdy se snažíme zaznamenat stav věcí. Dokument by se dal chrakterizovat i jako dění kolem nás a ve většině případů to nejsou akční záběry, které spíše můžeme vidět u reportáže. Hranice mezi oběma tématy je velice nenápadná a mnohdy se nám stane, že reportáž se změní v dokument. 13
Poohlédneme-li se po různých soutěžích či otevřeme časopisy nebo noviny, setkáváme se v poslední době ve většině případů s reportáží zaměřenou na různé válečné konflikty a lidská utrpení. Fotografií s negativní tématikou vzniká daleko více, než fotografií příjemných. Nemíním zde polemizovat o tom, zda je to dobře, jelikož tyto fotografie nám ukazují utrpení jiných a probouzejí v nás či v odpovědných osobách potřebu zasáhnout a konflikt ukončit či utrpení zmírnit, nebo je to špatně, jelikož fotografie jsou používány jako prostředek ke zvýšení prodejnosti periodik a je to omlouváno, že si to čtenář žádá. Z nás se do válečných konfliktů asi těžko někdo dostane. To ale ještě neznamená, že musíme zoufat a zahazovat reportážní téma do žita. Porozhlédneme-li se kolem sebe, zjistíme, že témat na reportáž či dokument je spousta. Chce to jenom chtít, sebrat trochu odvahy a vyrazit mezi lidi. Budeme-li hovořit o reportáži, tak bych pro začátek doporučil si vybrat nějakou poklidnější akci, kde se budete moct soustředit na svůj výkon udělat pěkné fotografie. Vhodnou příležitostí jsou různé kulturní akce konané pod širým nebem - majálesy, masopustní reje, výstavy, veletrhy, sportovní akce a různá jiná poklidná shromáždění. Tady si můžete osvojit základy reportážní fotografie a pak teprve přejít na akce ostřejšího charakteru, jako jsou demonstrace, kde budete nejen fotit, ale budete muset ještě i neustále dohlížet na svoji fotovýbavu a na svou osobu, aby ani jedno nepřišlo k úhoně. S dokumentem to bude v tomto ohledu trochu jednodušší. Nejen že se bude jednat o poklidnější práci bez spěchu, ale můžete si i práci rozvrhnout na více dní, měsíců či let. Pokud se tedy nejedná o časově omezený dokument, jako je třeba přeměna města novou výstavbou a jiná podobná témata. Vyberte si pro začátek jednodušší téma, které vám sedne a které se vám bude dobře zpracovávat. Začněte třeba u vás doma a snažte se zachytit běžný den své rodiny, pak to můžete zkusit na běžném dnu vašeho města či vesnice. Nakonec zjistíte, že ani to nejjednodušší téma, které si zvolíte, není tak jednoduché a jeho zpracování dá pěkně zabrat. Koneckonců, proto to ale děláme, baví nás to, chceme se s tím trápit. Z akce můžeme přinést jednu jedinou fotku, která vyjádří přesně to, co se na místě dělo, ale ve většině případů budeme počítat s pozdější prezentací celé série snímků a musíme s tím počítat i při focení. Správná série snímků by měla obsahovat celek, který nám představí danou akci a pomůže nám utvořit si všeobecný obrázek o události. Pak by měl následovat polodetail, který nás začne vtahovat do děje a nakonec detailní záběry, které nám ukáží podrobnosti a celou 14
událost nám tak vhodně přiblíží. Reportážní snímky by měly být nositelem pravdivého sdělení, poselství, měly by co nejlépe vypovídat o dané události a měly by v člověku vzbuzovat emoce. Emoce nechejme ale na divákovi a sami se snažme při fotografování emocím vyhnout, snažme se být nestranní a soustřeďme se na fotografování a na pravdivé zachycení události. Snažme se, aby naše fotografie neubližovaly, ale spíše poučily či prostě jen dobře a pravdivě zobrazily danou událost. Při vlastním fotografování se snažme být co nejnenápadnější, snažme se splynout z davem, nepřekážejme lidem. Není nic horšího, než neomalený fotograf pobíhající před jevištěm či pódiem a rušící tak všechny diváky. Nemluvě o tom, že byste dokonce mohli někoho naštvat a přivodit si tak zbytečné komplikace. Atmosféra na různých shromážděních či akcích bývá občas dosti vypjatá, takže není třeba zbytečně přilévat hořlavinu do ohně. Citlivým přístupem si vytvoříte nejlepší podmínky pro vaši práci a dokážete tak vytěžit v dané situaci co nejvíce. vybavení Čím fotit a na co fotit Pokaždé, když někam vyrážím, přemýšlím, co si s sebou vezmu - a vždy mám velké dilema. Vzít s sebou více těl, skel a příslušenství, aby náhodou něco nechybělo, nebo jen základní výbavu, aby nepřekážela, a pokud by došlo k nějaké úhoně, tak aby škody byly co nejmenší? Nakonec vždy zvítězí ta druhá varianta a beru s sebou jen jedno tělo a základní zoom 28-80, se kterým dělám většinu záběrů. Delší pevné sklo či delší zoom je vhodný pro případy, kdy musíme být stranou, ať už z důvodu abychom nepřekáželi či kvůli naší bezpečnosti. Výhodou je i menší hloubka ostrosti u těchto skel, kterou můžeme dobře využít pro vypíchnutí hlavního děje či osoby bez rušivého okolí. Vhodné je i širší sklo, kde nás záběry s ním vtáhnou velice dobře do děje a působí velice dynamicky a živě. Pokud jdeme do horších světelných podmínek (večer, interiér,...), je dobré mít po ruce blesk. Ale pozor! Jeho použití velice dobře zvažte a buďte citliví, jelikož blesk dokáže totálně vymazat danou atmosféru. Je to pomocník, ale musí se používat s citem a většinou jen pro lehké dosvětlení. Já to raději řeším nastavením vyšší citlivostí. Ale někdy to prostě už nejde a občas se musí trochu blýsknout. Pokud blýskám, tak do delších časů, abych alespoň trochu zachoval původní světelnou atmosféru. U reportáže a dokumentu já osobně preferuji černobílé ztvárnění, jelikož si myslím, že barva poněkud odvádí pozornost od obsahu snímkut. Výjimka ovšem i zde potvrzuje pravidlo a někdy může být barva přínosem. Pamatujme ovšem na pravidlo, že všeho moc škodí. Citlivost volíme dle světelných podmínek, ale radši fotíme s nastavením vyšší citlivosti, abychom neměli problém s udržitelnými časy. U reportáže a dokumentu není zrno na závadu a někdy je i vítaným doplňkem, takže se nemusíme bát ani nejvyšších citlivostí. Fotoaparát byste měli v těchto případech ovládat zcela intuitivně. Je špatné, když vám uteče perfektní záběr jen díky tomu, že jste právě něco přeštelovávali či nastavovali. Na závěr něco o kvalitě snímků. Určitě jste již zaslechli, že reportážní fotografie hovoří především svým obsahem a pak teprve nastupuje její forma, a proto nemusí být technicky dokonalá jako třeba krajinka, a že se přimhouří oko i nad nějakým tím kompozičním nedostatkem. Ano, je to sice pravda, ale ne úplná. Určitě to bude platit v situaci, kdy na vás zpoza rohu vybafne marťan či dinosaurus a vy budete jediní, kdo tuto akci zaznamená. Pak určitě uspějete i s fotkou rozmazanou či špatně exponovanou. Představte si ale, že stejnou reportáž jako vy fotí i někdo jiný a udělá nejen obsahově stejně dobré fotky jako vy, ale tyto fotky budou i technicky dokonalé. Pak asi nebude o vítězství diskuse a argumentace o tom, že reportážní fotografie nemusí být technicky dokonalá, vyzní 15
na prázdno. Snažte se proto dělat i po technické a kompoziční stránce stejně dobré fotky, jako v jiných případech, a pokud budete záměrně některá pravidla porušovat, musí to být jasně patrné a musí to být snímku ku prospěchu. Je to stejné jako v ostatních fotografických žánrech. Určitě se ptáte, proč se věnovat reportážní fotografii, která nemusí být v neodborných kruzích zrovna na vrcholu zájmu. Pěknou kytičku nebo krajinku vám pochválí skoro každý, ale u reportážní fotografie se zastaví jen někdo. Nezoufejte, najde se spousta lidí, kteří ocení i vaše reportážní či dokumentární dílo, najde se třeba i místní tisk, který najde uplatnění pro vaše fotografie, ale hlavně musíte být uspokojeni vy sami. Musíte mít z focení radost, musíte mít radost ze svých povedených fotek, musíte mít radost z toho, že v tom fofru reportážní fotografie dokážete i dobře komponovat, ostřit, hlídat expozici a druhým okem koukat, jestli vám někdo neleze do záběru. zátiší Zátiší Zátiší. To slovo je odvozeno od ticha. Přesně tak má také působit. Má to být pohled někam do klidu, do ticha, do světa věcí, zvláště pak těch starých či starších. Zátiší je vlastně jakýsi pokus vystihnout krásu a soulad tvarů či barev věcí, u nichž nás o tom v běžném životě ani nenapadne přemýšlet. Protože objekt zátiší je neživý, může nám sloužit také jako cvičení v oblasti kompozice a osvětlení. Ne nadarmo bývalo zátiší prubířským kamenem umění starých malířů... Vím, že se nemá zjednodušovat. Ale takový správný autor zátiší je v mých představách někdo, kdo si všechno vždycky důkladně rozmyslí (a nemusí jít vždy o fotografování), komu nevadí ten čas strávený prací, podle jiných zbytečnou a nudnou. Z výše uvedené charakteristiky vyplývá, že zátiší je téměř vždy výsledkem předchozí přípravy a jakéhosi vnitřního klidu, který v sobě buď máme, nebo ho chceme sami v sobě nalézt. Zátiší je k tomuto hledání docela dobrá cesta. Zde totiž - více než kdekoli jinde - platí, že práce kvapná je málo platná. Zátiší dělíme na dva typy. Prvním z nich je tzv. nalezené zátiší, které nearanžujeme, ale prostě ho někde objevíme a správnou kompozicí oddělíme od okolí. Chce to jen se dívat kolem sebe - takových samovolně vytvořených zátiší je nepočítaně. Každé zátiší musí zachovávat přirozený pořádek, jakousi jednotu a harmonii, zkrátka 16
to není jen hromada nahodile shromážděných věcí, které se dostanou před objektiv. Věci zobrazené na jednom snímku by měly mít nějaký vzájemný vztah či spojitost (stáří, funkci, tvar apod.) - např. zahradní náčiní, nádoby, staré strojní součástky apod. Předměty se musejí doplňovat a vzájemně se nesmějí rušit - právě ona jednota dělá zátiší zátiším. Hodí se spíše využívat přirozeného rozptýleného světla - přímé slunce totiž vytváří moc ostré kontrasty a ty dokáží celou kompozici úplně přehlušit. Pokud je to možné, dejte při prosvětlování stínů přednost odrazné ploše (stačí třeba papír napjatý v rámu) před bleskem; ten totiž funguje stejně jako slunce. Tzv. aranžované zátiší je zátiším v pravém slova smyslu; je to skupina předmětů, které dohromady vytváří celek zajímavý svou kompozicí, barvou či strukturou. Začít se má nejdůležitějším předmětem, jenž je ústředním motivem celé kompozice, a kolem něj postupně shromažďovat další předměty. Ovšem stále je třeba mít na paměti, že méně znamená často více... Po každé změně je dobré výsledek zkontrolovat v hledáčku přístroje. Dobrá kompozice je věc instinktu, nelze se řídit žádným pevně daným pravidlem, které ostatně ani neexistuje. Dobré zátiší působí tak, že zrak diváka je postupně přitahován jedním předmětem ke druhému. Osvětlení zátiší, zvláště toho aranžovaného, je otázka, která si vyžádala už bezpočet specializovaných publikací. Správné osvětlení závisí v první řadě na předmětech, jež tvoří zátiší. Záleží na tom, nakolik chceme, aby se zvýraznily tvary či barvy, mají-li předměty být průsvitné apod. Obecně se dá říci, že měkké osvětlení přicházející od fotoaparátu bude zplošťovat tvary a potlačovat trojrozměrný dojem ze snímku; ten naopak podpoří boční světlo, které ovšem samo o sobě zvýrazňuje strukturu předmětů, ale potlačuje barvy, neboť vznikají příliš syté stíny. Dobré je tedy kombinovat obojí. Selektivní osvětlení, profesionální metoda spočívající v tom, že na různé části zátiší směřujeme různé typy světla, je nejdokonalejší, ale nelze ji obecně postihnout v jediném článku. Na jednom snímku pak můžeme mít místa s odlehčenými (v podstatě přesvětlenými) barvami a naopak zdůrazněnými (podexponovanými) tvary. Při této metodě se používají různá doplňková světla a odrazné plochy, jejichž kombinací lze docílit při jediné kompozici celé řady prostorových a barevných efektů. Důležitá je také otázka pozadí. Můžeme zvolit pozadí kontrastní, které se využívá ve větší míře např. v reklamních snímcích, nebo naopak pozadí nekontrastní, které podtrhuje a dotváří harmonii celého snímku. Jako pozadí lze využít např. oprýskanou zeď nebo textilie, v podstatě vlastně vše, co neruší snímek a neodvádí pozornost od toho hlavního, totiž od předmětů. Vnímání souladu či disharmonie je věc individuální, kterou poznáváme a hodnotíme spíše citově. O to je však výběr pozadí důležitější; nevhodné pozadí dokáže zkazit i sebezdařilejší kompozici. Zásadně by měl přístroj být ve stejné výškové úrovni jako předměty na zátiší, podhled i nadhled totiž deformují tvary a do zátiší se prostě nehodí. Ve všech článcích je zmiňována nejvhodnější použitelná technika a ani zde neudělám výjimku. Nutno říci, že 17
jakkoli jsou kinofilmové přístroje univerzální a nejrozšířenější, zátiší zrovna nepatří mezi jejich prioritní žánry. Profesionálové fotografují zátiší středoformátovými přístroji s matnicovým šachtovým hledáčkem, protože tato technika umožňuje nejsnazší kontrolu - zkrátka se nemusíte ohýbat jako ke kinofilmové kameře s hranolem. (Navíc dává střední formát možnost většího zvětšení než kinofilm.) Kinofilmový přístroj samozřejmě můžeme použít také. V naprosté většině případů je vhodné používat málo citlivý materiál, který díky své malé zrnitosti dokáže vystihnout strukturu i barvy nejvěrněji. Nejen kvůli málo citlivému filmu, ale také kvůli stabilní poloze přístroje při tvorbě a kontrole kompozice je více než vhodné užívat při fotografování zátiší stativ a drátěnou spoušť resp. samospoušť. Předměty se nehýbají, proto je dobré exponovat dlouhým časem a co nejvíce zaclonit, aby byla hloubka ostrosti co největší. Používejte spíše dlouhoohniskové objektivy, u kinofilmu cca 80 až 100 mm a u středního formátu cca 120 mm; jinak budete muset stát s přístrojem příliš blízko a můžete si zastínit část snímku. Širokoúhlé objektivy jsou zcela nevhodné, protože se zkracující se ohniskové vzdálenosti se zvětšuje tvarové zkreslení, které je zpravidla vnímáno spíše jako závada. Relativně dobrá zátiší lze fotografovat i s objektivy základními. makro (mikro) fotografie Makrofotografie Makrofotografie je hledáním skryté krásy. Je to obor vyžadující pečlivost, trpělivost a speciální technické vybavení. Článek vysvětluje pojmy jako zvětšení a jak ho dosáhnout, hloubka ostrosti. Makrofotografie je fotografování detailů, kde fotografovaný objekt je 0,5-20 krát menší než jeho obraz na ploše filmu. Měřítko 1:2 znamená, že předmět je dvakrát větší než jeho rozměr na políčku filmu. Měřítko 20:1 znamená, že předmět je dvacetkrát menší než jeho obraz na filmu. Fotografie pořízené v měřítcích menších než 1:2 představují spíše fotografie detailů (tzv. close up photography). technika zvětšení fotografovaného objektu Jak zvětšit fotografovaný objekt Existují principielně 3 způsoby, jak dosáhnout zvětšení objektu na fotografii při použití daného objektivu. První způsob je pomocí předsádkových čoček. Nejprve přiblížíme fotoaparát k objektu blíže, než je minimální zaostřitelná vzdálenost objektivu. Výsledkem je pochopitelně rozmazaný obraz. Abychom mohli předmět zaostřit, musíme zmenšit ohniskovou vzdálenost optické soustavy. Toho dosáhneme nasazením předsádkové čočky dopředu na objektiv. Výhodou je, že nedochází k poklesu světelnosti soustavy. Nevýhodou bývá chromatická (barevná) vada, která se projevuje zejména u čoček s vyššími dioptriemi (4D a víc). Druhým způsobem je vložení mezikroužku nebo měchového nástavce mezi objektiv a rovinu filmu či senzoru. Tím se zvětší vzdálenost objektivu od roviny filmu a lze zaostřit na kratší vzdálenost. Pomocí měchových nástavců lze dosahovat velkých zvětšení až k 10:1 v závislosti na objektivu. Nevýhodou tohoto způsobu je 18
pokles světelnosti soustavy. Na druhé straně však zvětšíme hloubky ostrosti. Chromatická vada je shodná s objektivem. Třetí způsob je použít inverzní mezikroužek k obrácenému nasazení objektivu na kameru. Při tomto způsobu nebudeme schopni používat autofokus a mohou být i problémy s nastavováním clony. Budeme však schopni dosáhnout pozoruhodných zvětšení(1:1 u 50 mm, 2:1 u 28 mm). Existují rovněž speciální makrotelekonvertory, které násobí ohniskovou vzdálenost objektivu, za cenu ztráty jeho světelnosti. Nejvhodnější jsou v kombinaci s objektivy s ohniskovou vzdáleností 50 mm, které mívají za rozumnou cenu světelnost až 1,4. Makrotelekonvertory firem Soligor či Sigma, které prodlužují ohniskovou vzdálenost 2x stojí asi 6.000 Kč. Tento způsob představuje zajímavé řešení, které je možno využít při relativně nízkých nákladech. V případě, že máme potřebné peníze, je určitě z hlediska optické kvality a pohotovosti při fotografování nejlepším řešením zakoupení makroobjektivu. V případě, že chceme fotografovat pohyblivé objekty jako např. hmyz (motýly, vážky atd.), ale i ostatní motivy ve standardní vysoké kvalitě je to určitě nejlepší řešení. Vzhledem k únikové vzdálenosti např.motýlů je lepší vlastnit objektiv s delší ohniskovou vzdáleností - alespoň 100 mm. Při této ohniskové vzdálenosti jsme již dostatečně daleko od objektu, takže nedochází ani k problémům se stíněním. Tyto objektivy jsou rovněž vynikající na fotografování portrétů. Současné makroobjektivy dosahují zvětšení až do 1:1. hloubka ostrosti Hloubka ostrosti a pozadí Čím je předmět, na který zaostřujeme, blíže, tím je hloubka ostrosti menší. Závislost hloubky ostrosti na cloně objektivu a zvětšení ukazuje následující tabulka: zvětšení m clony 5,6 8 11 16 22 32 1:10 41,00 mm 58,00 mm 81,00 mm 117,00 mm 161,00 mm 235,00 mm 1:5 11,00 mm 16,00 mm 22,00 mm 32,00 mm 44,00 mm 64,00 mm 1:2 2,20 mm 3,20 mm 4,40 mm 6,30 mm 8,70 mm 12,70 mm 1:1 0,74 mm 1,06 mm 1,45 mm 2,11 mm 2,90 mm 4,22 mm 2:1 0,28 mm 0,40 mm 0,54 mm 0,79 mm 1,09 mm 1,58 mm 5:1 0,09 mm 0,13 mm 0,17 mm 0,25 mm 0,35 mm 0,51 mm S rostoucím clonovým číslem se prodlužuje hloubka ostrosti. U vysokých clonových čísel (nad f16) však klesá ostrost zobrazení a přenos kontrastů. Prostě je to vždy něco za něco. Zvětšení hloubky ostrosti dosáhneme dvěma způsoby: - osvětlením předmětu umělým zdrojem světla - bleskem - použitím dlouhých expozičních časů a vysokých clonových čísel - zde je nutné aby se objekt ani fotoaparát nehýbal. Pro výsledný dojem z fotografie je nesmírně důležité pozadí objektu, které s ním ladí a neodvádí pozornost. Dnes lze dokonce pro tento účel koupit umělá fotopozadí. Nalézt vhodné pozadí v přírodě dá více práce, ale je to řešení čisté. Pozor zejména na rušivé předměty, kterých si v zápalu nadšení v hledáčku fotoaparátu prostě nevšimnete. 19
vybavení Fotoaparát Nevhodné jsou jednoznačně kompakty. Oproti tomu jsou zrcadlovky ideálním řešením. Můžeme přímo pozorovat zaostření a hloubku ostrosti. Lze připojit externí blesky i speciální makroblesk. Makroobjektivy Dosahuji velkých hloubek ostrosti s clonovými čísly 32 i více. Jsou ideální pro fotografování z ruky (vysoká světelnost). Velice kvalitní maktro objektivem je např. Sigma 105 Makro EX s velive příznivým poměrem cena/kvalita za cenu cca 15-16 tisíc Kč. Značkové objektivy Nikon, Canon jsou přibližně za dvojnásobek ceny. Tyto objektivy mají zejména při zaclonění perfektní kresbu (bez chromatické vady i při měřítku 1:1), velmi dobrý přenos kontrastu i barev, autofotokus funguje rychle a bez problémů. Stativ Rada: stativ používat, kde to jde! Přirozené světlo je přirozené světlo. Např. u stativu Manfrotto 3205 (1,7 kg) s kulovou hlavou (0,5kg) je nespornou výhodou střední tyč, která je vysunutelná a lze obrátit a fotografovat u země. Výbornou pomůckou jsou určitě posuvné sáně, kterými lze přesně nastavit polohu vůči objektu a zvolit optimální kompozici záběru. mezikroužky předsádky Mezikroužky V současné době lze koupit mezikroužky které umožňují přenos clony, někdy i funkce autofokusu. Jejich hlavní nevýhodou je snížení světelnosti, což vede v závislosti na délce kroužků (lze je nasazovat i v sérii) k mnohdy i čtyřnásobnému prodloužení expoziční doby. Zejména ty s automatickým přenosem clony jsou ve srovnání s předsádkami podstatně dražší. Např. 3 kusy mezikroužků Hama s přenosem clony stojí asi 6000 Kč a patří mezi levné. Sestava 3 mezikroužků 13, 21, 31 nm zvětší hloubku ostrosti asi o 2 clonová čísla tj. u clony 22 na efektivní 44. To platí samozřejmě i u clony 2,8, kde hloubka ostrosti bude odpovídat hodnotě 5.6. Mezikroužky jsou vhodné pro statickou makrofotografii. Je to řešení, kde nedochází ke zhoršení optické kvality. Předsádkové čočky Např. B&W čočka mohutnosti +5D na objektivu Sigma 105 EX Makroumožňuje zvětšení 2:1 bez výrazné chromatické vady z deformace u krajů. Předsádkové čočky se vyrábějí v hodnotách 0,25 až 10D. Mohutnost čočky D se udává v dioptriích. S rostoucí mohutností čočky roste barevné zkreslení patrné zejména na rozhraní předmětů. Dobré je to vyzkoušet například na černých znacích při minimální vzdálenosti zaostření. Předsádky se vyrábějí v různých průměrech, zpravidla 49, 52, 58, 72, 77, kdy cena výrazně roste s průměrem. Pro představu B&W čočka o průměru 52 mm stojí asi 800 Kč, průměr 77 mm je za cca 2000 Kč. Výrobců je dost. Vedle značkových výrobců fotoaparátů je to Hoya, B&W, Hama a další. Při výběru mohutnosti čočky z důvodu snížení vlivu optických vad je třeba vědět na jakém objektivu ji budeme používat. Ohnisková vzdálenost čočky by neměla být kratší než ohnisková vzdálenost objektivu. Příklad: Mohutnost čočky M=+4D odpovídá ohniskové vzdálenosti F=1000/D=1000/4=250mm. V tomto případě bych nedoporučoval nasazení na delší objektiv než 200mm. 20 Rovněž se nedoporučuje nasazovat předsádky na širokoúhlé objektivy, kde lze u krajů očekávat výraznou chromatickou vadu. Zejména u mohutností nad 4D pro je zlepšení kvality lépe koupit redukci a předsádku větší-