STÁTNÍ OBLASTNÍ ARCHIV V ZÁMRSKU č. ev. listu NAD: 194 č. archivní pomůcky: 8925 Rodinný archiv Auerspergů, Žleby a Slatiňany 1704 1939 (1944) inventář Bc. Markéta Veselíková Zámrsk 2015
O b s a h Úvod 4 I. Vývoj původce archivního souboru 5 II. Vývoj a dějiny archivního souboru 35 III. Archivní charakteristika archivního souboru 38 IV. Stručný rozbor archivního souboru 40 V. Záznam o uspořádání archivního souboru a sestavení archivní pomůcky 41 Seznam použitých pramenů a literatury 42 Inventární seznam 44 I. Generálie 45 I. 1 Genealogie 45 I. 2 Auersperská sídla 46 II. Auerspergové - jednotlivé osobnosti 46 II. 1 Karl Auersperg-Trautson (1750-1822) 46 II. 2 Marie Josephine Auerspergová, roz. Lobkowiczová (1756-49 1823) II. 3 Karl Auersperg (1783-1847) 49 II. 4 Marie Gabrielle Auerspergová, roz. Lobkowiczová (1793-50 1863) II. 5 Vincenc Karl Auersperg (1812-1867) 51 II. 6 Wilhelmine Auerspergová, roz. Colloredo-Mannsfeldová (1826 54-1898) II. 7 Gabrielle Windischgrätzová, roz. Auerspergová (1855-1933) 62 II. 8 Franz Josef Auersperg (1856-1938) 63 II. 9 Wilhelmine Auerspergová, roz. Kinská (1857-1909) 105 II. 10 Vincenc Auersperg (1880-1919) 135 II. 11 Charlotte "Lotti" Auerspergová (1885-1907) 136 II. 12 Ferdinand Auersperg (1887-1942) 136 II. 13 Engelbert Auersperg (1859-1942) 140 II. 14 Eduard Auersperg (1863-1956) 140 III. Spřízněné rody 141 III. 1 Rod Auersperg, vlašimská větev 141 III. 1.1 Karl Wilhelm Auersperg (1814-1890) 141 III. 2 Rod Colloredo-Mannsfeld 141 III. 2. 1 kněžna Christiane Colloredo-Mannsfeldová, roz. 141 Clam-Gallasová (1801-1886) - 2 -
III. 3 Rod Kinský z Vchynic a Tetova 141 III. 3. 1 Marie Kinská, roz. Liechtensteinová (1835-1905) 141 III. 3. 2 Francisca Montenuovo, roz. Kinská (1861-1935) 142 IV. Ostatní osoby 143 IV. 1 Rosina "Rese" Josefa hraběnka Westphalenová zu Fürstenberg, 143 roz. Czerninová z Chudenic (1837-1904) IV. 2 L'abbé Libert 144 IV. 3 Anton Sturm 144 IV. 4 Mjr. Alexander du Rieux 146 IV. 5 Josef Schmoranz (1855-1938) 147 V. Účty 147 V. 1 Karl Auersperg-Trautson (1750-1822) 147 V. 2 Marie Gabrielle Auerspergová, roz. Lobkowiczová (1793-149 1863) V. 3 Vincenc Karl Auersperg (1812-1867) 150 V. 4 Wilhelmine Auerspergová, roz. Kinská (1857-1909) 150 VI. Obrazový materiál 152 VI. 1 Alba fotografií 152 VI. 2 Fotografie 157 VI. 3 Grafické listy 205 VI. 4 Kresby 205 VI. 5 Pohlednice 207 VII. Ostatní materiál 209 VII. 1 Soubor modliteb 209 VII. 2 Soubor dokumentů o smrti císařovny Alžběty Rakouské 209 VII. 3 Soubor "starých spisů" 209 VIII. Kopie 213 Rejstříky 215 Rejstřík osobní 216 Rejstřík místní 242 Tiráž 256-3 -
Ú v o d - 4 -
I. Vývoj původce archivního souboru AUERSPERGOVÉ Auerspergové patří k významným starým evropským rodům, jsou jedním z mediatizovaných knížecích rodů, 1 téměř po tisíciletí se udrželi v předních pozicích v politickém dění střední Evropy. V Čechách jsou Auerspergové z knížecí větve zakoupeni od 18. století a vytvořili zde dvě rodové linie primogeniturní vlašimskou a sekundogeniturní žlebskou. Až do knihy Mihy Preinfalka 2 nevznikla ucelená monografie o rodu. Z knížecí větve rodu, která nás zajímá, byla věnována pozornost spíše primogeniturní vlašimské větvi, o žlebské linii samostatná literatura neexistuje. 3 Zmínit snad můžeme monografii autora Arthura Hartlieb-Wallthora 4 o vídeňském paláci, který držela právě žlebská větev rodu a která obsahuje kapitolu Die Fürstliche Haus Auersperg Das Haus meiner Onkeln. K novějším pracím patří konečně také počin z českého prostředí, kde Auerspergové vlastnili rozsáhlé majetky, a sice dílko Rolanda Nohela Auerspergové v Čechách. 5 Ze starších prací o rodu Auerspergů můžeme zmínit dvě přehledové práce, které spíš jen shrnují poznatky ze starší literatury, je to jednak práce baronky José Schneiderové von Arno 6 publikovaná v rámci tradičního kalendáře Stephansturm-Kalender, který nejspíše byl rodině Auerspergů známý, neboť se v rodinném archivu dodnes nachází výtisk zmíněného kalendáře pro rok 1905. Také Rudolf Baumgartner, 7 vychovatel synů knížete Franze Josefa Auersperga, vypracoval shrnutí rodové historie tentokrát u příležitosti 80. narozenin knížete Franze Josefa Auersperga v roce 1936. Ohledně prapůvodu rodu Auerspergů existuje několik teorií. Jedna z nich v souladu s rodovou tradicí umísťuje původní sídlo Auerspergů do Švábska, druhá zastává teorii autochtoního slovinského původu. První verzi podporuje fakt, že ve Švábsku ještě dnes leží místo zvané Ursberg, 8 které stejně jako slovinské jméno rodu Auersperg (Turjak) a friaulské Urusbergo odkazuje na stejný základ slova, tedy Auersrochsen, resp. Ur (slovin. Tur), tzn. zubr, kterého mají Auerspergové ve znaku. Navíc je známo, že z oblasti Německa, zejm. 1 Tzn. dříve říšským knížecím rodům žijících na území Rakouska, které suverénně vládly v říši ve vlastním státečku, než je Napoleon I. zbavil suverenity a vtělil jejich země do států jiných panovníků. Mediatizované rody byly ustaveny na začátku 19. století. Mají právo zasedat na lavici knížat v říšském sněmu. Od roku 1825 mají Auerspergové na tomto základě právo na oslovení Jasnost (něm. Durchlaucht). V případě Auerspergů náleželo toto právo pouze hlavě rodu, až teprve později (1869) bylo rozšířeno na všechny členy rodu. Oslovení Jasnosti vyjadřovalo zvláštní postavení plynoucí z bývalé suverenity. NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 10. 2 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006. Jedná se o výpravnou publikaci, která přehledně mapuje historii všech rodových větví Auerspergů. Preinfalk však zřejmě neaktualizoval všechny své informační zdroje, neboť např. při výčtu českých archivů, v kterých je třeba pátrat po auersperských stopách uvádí kromě Prahy a Olomouce také archivy v Žitenicích (SOA Litoměřice) a Žluticích (o. Karlovy Vary, SOA Plzeň), tedy bývalé zemědělsko-lesnické archivy, které již byly zrušeny. Naopak nezmiňuje žádný z archivů východních Čech, kde byly uloženy archiválie žlebské knížecí větve rodu. 3 Dokonce J. Hanzalová ve svém Soupisu osobních písemných pozůstalostí a rodinných archivů zmiňuje pouze auersperskou hraběcí linii se sídlem na Hřebenech, jejíž fond je uložen v SOA Plzeň. HANZALOVÁ, Jarmila, Soupis osobních písemných pozůstalostí a rodinných archivů v České republice, Praha 1995, s. 24. 4 HARTLIEB-WALLTHOR, Arthur, Ein Wiener Palais erzählt. Das Rosenkavalierpalais Auersperg, Wien-Köln- Weimar 1999. PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 21. Náhled knihy přístupný na internetu (www.books.google.cz). 5 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997. Nutno však upozornit, že se v textu nachází řada nepřesností. 6 SCHNEIDER-ARNO, José, baronka, Die Geschlechter Auersperg, in: Stephansturm-Kalender, XIII. Jahrgang, 1909, s. 16-91. Práce obsahuje zejména mnoho obrazových materiálů získaných ze soukromých rodinných sbírek. PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 23. 7 BAUMGARTNER, Rudolf, Ein Jahrtausend Auersperg scher Chronik, Wien 1936. 8 Hrad Ursperg u Mindelheimu ve Švábsku. NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 1. - 5 -
Bavorska, přišla do kraňského regionu řada šlechtických rodů. 9 V 11. století pak měl rod přesídlit do Kraňska, kde vystavěl rodový hrad Auersperg (slovinsky Turjak, tedy tuří hora ). Jako praotec celého rodu je uváděn Adolph von Ursperg, žijící v první polovině 11. století, jehož synové Conrad, Pilgram a Adolph II. vystavěli roku 1067 zmíněný hrad Auersperg jižně od Lublaně. Podle R. Nohela se právě Adolph I. přestěhoval do Kraňska a ještě on sám tam založil hrad Turjak. Adolphův bratr Oderich (Theoderich) se měl odstěhovat do Furlanska (Friaulska) v severní Itálii, kde založil vlastní větev rodu a stal se tak předkem několika dalších italských šlechtických rodů, které od něho odvozují svůj původ. 10 Nejstarší dějiny rodu jsou opředeny řadou mytologických a legendárních příběhů. Jedna z legend hovoří o nejstarším Auerspergovi, který zachránil Karla Velikého před útokem divokého zubra, za což jím byl povýšen do šlechtického stavu. Tuto legendu připomíná socha na kašně zámku ve Žlebech, na níž Auersperg krotí posledního zubra. 11 Bez ohledu na legendy, nejstarší zmínka o rodu Auerspergů pochází z listiny z roku 1162, kdy je mezi předními urozenými svědky uveden Engelbert (ozn. jako Engelbert I.) Auersperg. Z listinného materiálu lze z této linie doložit ještě Engelberta II., popř. Engelberta III. a Konráda Auersperga ( ante 1248), který měl být synem Engelberta II. Uvádí se, že tato linie svobodné šlechty vymřela v roce 1249. 12 Od poloviny 13. století se v listinách objevují již jen Auerspergové mladší nesvobodné linie. Důvody této diskontinuity nejsou objasněny, ale předpokládá se, že existovala jejich pokrevní příbuznost se starší svobodnou linií, neboť převzali rodový znak i sídlo. Za zakladatele nové ministeriálské linie rodu Auerspergů můžeme pokládat Herranda Auersperga (Errandus de Owersperch), 13 který vystupuje v listině z roku 1220 14 a od něhož se dá vysledovat souvislá rodová linie do dnešních dnů. Herrand (I.) měl tři syny, Ottu, Herbarda I. a Meinharda II. Bratři se naposledy objevují v listině českého krále Přemysla Otakara II. z listopadu roku 1270. Rod Auerspergů na Auerspergu pokračoval potomky Meinharda (Meinhalma) II. 15 a jeho syna Meinharda III., zvaného též Meinzlin Větší. Ten se v pramenech naposledy objevuje v roce 1301. Měl tři syny, Volkarda (II.), Herbarda (V.) a Herranda (Heinricha) (V.), kteří byli hlavními aktéry rodinné politiky v první polovině 14. století. Herbard V. ( 1356) byl úzce spojen s hrabaty z Görzu. Oženil se okolo roku 1324 a sňatkem získal mlýn ve Dvoru u Seisenbergu (Žužemberk) a dvůr v Pleševici. Herbard byl za života váženým a důvěryhodným šlechticem, který vícekrát vystupoval v různých sporech jako smírčí soudce. Měl syny Johanna (I.), Georga I. a Wilhelma I. 16 Nejstarší Johann I. ( 1380) měl se svojí druhou ženou Annou von Katzenstein syna Diepolda ( a 1424), který založil starší, resp. hlavní linii rodu Auerspergů. Z jeho dětí byli nejvýznamnější synové Volkard V. a Engelhard. Tito dva spolu se svým bratrancem Herbardem VIII. (synem Wilhelma I.) udávali směr rodinné politiky Auerspergů. Oba založili své rodové linie, 9 Více viz PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 31-32. 10 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 1. 11 Autorem sousoší je Antonius Fernkorn. POSPÍŠILOVÁ, Marie, Žleby. Zámek a okolí, Praha 1987, nestránkováno. 12 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 40-43. 13 Označován také jako Heinrich I. Županič uvádí jako jeho datum úmrtí rok 1282. ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 19. 14 Česká literatura uvádí tento rok jako nejstarší písemnou zmínku o příslušnících rodu Auersperg. NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 1. ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 19. 15 Županič uvádí, že se jednalo o potomky druhorozeného syna Herwarta II. ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 19. 16 Wilhelm založil mladší větev auersperského rodu. Prostřednictvím jeho manželky Elisabeth von Reitenburg rodina získala významné dědictví, a sice úřad dědičného komoří v Kraňsku a ve Vindické marce. Páni z Reitenburgu tento úřad drželi od roku 1342, v roce 1407 byl novým komořím v Kraňsku ustanoven Elisabethin syn Herbard (VIII.). Herbard zůstal bezdětný a úřad tak přešel na jeho nejbližší příbuzné, tedy na hlavní větev auersperského rodu. Na základě tohoto udělení úřadu se dodnes všichni mužští členové rodu Auersperg titulují jako dědiční komoří v Kraňsku a Vindické marce. - 6 -
jejichž členové byli aktivní v politickém a vojenském dění v i mimo Kraňsko. 17 V 15. století se tedy od hlavní linie oddělila rodová větev staršího bratra Volkarda (1401 1455), kterou Miha Preinfalk nazývá Schönberg (Šumberk). Mladší Engelhard (I.) (1404 1466) pak pokračoval v linii Auersperg, tedy hlavní linii rodu, která nás zajímá. Engelhard ( 1466) zvětšil rodový majetek koupěmi i sňatkem. Od císaře Friedricha získal po smrti svého příbuzného Herbarda před rokem 1455 úřad dědičného komoří v Kraňsku a Vindické marce. Podle české literatury 18 získal také v roce 1463 úřad dědičného maršálka v Kraňsku, podle M. Preifalka však tento titul propůjčil císař Friedrich III. bratrům Johannovi (III.), Georgovi (V.) a Wilhelmovi (II.) Auerspergům z rodové linie Schönberg, tedy Engelhartovým synovcům. 19 Engelhard měl štěstí na své politické spojence, byl odměněn za podporu císaři Friedrichovi III. v jeho konfliktu s vévodou Albrechtem VI. Dva z jeho synů, Pankraz (II.) ( 1496) a Volkard (VIII.) ( 1495), rozdělili rod na dvě linie, pankráckou a vollradskou. Mladší vollradská linie (Vollrathova/ wolkhardtská) měla statky především v Dolních Rakousích, kam se Volkard z Kraňska přestěhoval. Jako první z této větve výrazněji vynikl Volkardův vnuk Sigismund Nicolaus ( 1581), pán na Purgstallu, který byl roku 1573 císařem Maxmiliánem II. povýšen do rakouského panského stavu. V polovině 17. století se tato větev rozdělila na tři další podlinie (Peilenstein a Sankt Leonhard am Forst, Purgstall a Rottenhaus, Mainburg a Waase), které byly roku 1673 povýšeny do říšského hraběcího stavu. Odnož prostřední podlinie nazývané Neuschloß Purgstall získala v první polovině 19. století západočeské statky Hřebeny (Hartenberg) a Lesná (Valdov/ Wallhof). Panství Hřebeny u Sokolova vyženil hrabě Leopold Auersperg sňatkem s Marií Annou, roz. hraběnkou z Bredau, a panství Lesná přikoupil roku 1834. 20 Rodová linie však vymřela již roku 1857 hrabětem Joachimem Josephem (1795 1857). 21 Archivní fond této větve rodu se dnes částečně nachází ve Státním oblastním archivu v Plzni. 22 Hlavní větev rodu Auerspergů pankrácká linie (Pankrazova) tedy pokračovala Pankrazem (II.), který se narodil v roce 1441. Po otci zdědil titul dědičného komoří v Kraňsku a Vindické marce, v roce 1470 se stal také hejtmanem v Möttlingu a v roce 1485 byl pozván do kraňského zemského soudu. Byl ženatý s Annou von Frangepann, s kterou měl 13 dětí. Vzali se až v roce 1469, neboť se Pankraz musel účastnit války mezi císařem Friedrichem a českým králem Jiřím z Poděbrad. Jako jitřní dar Pankraz své ženě Anně věnoval hrad Turjak. Většina dětí Pankraze a Anny zemřela v dětství, sám Pankraz zemřel v roce 1496 brzy po narození syna Trojana (Trajana) (1495 1541), který se stal pokračovatelem rodu. V době jeho nezletilosti spravoval majetek jako poručník jeho strýc Volkard ( 1510), který žil na hradě Purgstall v Dolních Rakousích. Trojan přesunul rodinné sídlo z Auerspergu (Turjaku) do Lublaně a posléze do Vídně. Začal se účastnit života u císařského dvora. V roce 1519 byl jako reprezentant Kraňska vybrán jako vyslanec dolnorakouských zemí k novému zemskému knížeti Karlovi do Španělska. Později udělal kariéru jako císařský rada ve Vídni, v roce 1537 se stal místodržícím dolnorakouských zemí. Podle zpráv genealogů a kronikářů se Trojan Auersperg vyznamenal v roce 1529 při obraně Vídně během jejího obléhání Turky pod vedením Suleimana II. Po návratu ze Španělska v roce 1520 se Trojan výhodně oženil s tehdy 18-letou Annou von Egkh-Hungerspach z významného a zámožného rodu. Zemřel poměrně mladý roku 1541 a snad právě jeho brzká 17 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 46-50, 52. 18 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 1. OTTO, J., Ottův slovník naučný. Díl II. Praha 1889, s. 1019. 19 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 73. 20 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 2. Průvodce po archivních fondech, SOA Plzeň, Praha 1976, s. 371. 21 ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 19-20. 22 Fond Rodinný archiv Auerspergů, Hřebeny. Průvodce po archivních fondech. SOA Plzeň, svazek 3, Praha 1976, s. 370-371. Od roku 2009 je fond uspořádaný a přístupný. MAREŠOVÁ, Marie, Rodinný archiv Auerspergů, Hřebeny, inventář, Státní oblastní archiv v Plzni, Klášter 2009. - 7 -
smrt mohla za to, že se sám nedočkal povýšení rodu do stavu svobodných pánů. Ačkoli někteří genealogové uváděli, že Trojan od roku 1531 směl užívat titul svobodný pán (baron), 23 je zřejmé, že Auerspergové tímto titulem před rokem 1550 nedisponovali a Trojan tak zemřel i dle náhrobní desky jako rytíř. 24 Po své smrti za sebou Trojan zanechal 8 nezletilých dětí, o které převzala péči vdova Anna a tři pověření poručníci. Trojanův švagr Johann Josef von Egkh-Hungerspach, Annin bratr, se postaral o výchovu a vzdělání sirotků. Synové Herwart (nar. 1528), Weikhard a Dietrich se výrazně angažovali v kraňské politice. Nejzajímavější z nich byl Herward (VIII.), jemuž se literatura věnovala zejména v souvislosti s jeho válečnými aktivitami a jeho hrdinskou smrtí. Herward navštěvoval školu ve Vídni, poté byl spolu se svým bratrem Weikhardem poslán na dvůr vévody z Cleve, kde se učili nejen dvorskému chování a rytířské obratnosti, ale také tam přijali nové náboženské ideje, které z nich udělaly přívržence protestantismu. Nejmladší bratr Dietrich navštěvoval školu v Klagenfurtu. Herward se hned po smrti svého otce vrátil do Kraňska a vstoupil do vojenské služby na jižní hranici říše. Ve svých 18 letech tak začal svoji úspěšnou vojensko-politickou kariéru. V bojích s Turky získal značné zkušenosti a brzy byl jmenován hejtmanem v Seni, o několik let později se stal zástupcem vrchního velitele Vojenské hranice v Chorvatsku a Slavonii, Johanna Lenkoviče. 25 Díky vojenským úspěchům císař Herwarda v roce 1566 pověřil funkcemi zemského hejtmana v Kraňsku a vrchního velitele chorvatské Vojenské hranice. Znám je však hlavně kvůli své smrti v bitvě s Turky u Budaček v roce 1575. Turci Herwarda sťali, hlavu poslali sultánovi do Istanbulu a za navrácení požadovali vysoké výkupné. Zajat byl také Herwardův syn, 22-letý Wolf Engelbrecht, který byl vykoupen ze zajetí až po dvou letech. 26 Herward byl od roku 1549 ženatý s tyrolskou šlechtičnou svobodnou paní Marií Christinou von Spaur-Valör. Měli spolu čtyři syny, z nichž v rodové linii pokračoval pouze nejstarší Christoph. Christoph se narodil v roce 1550 na hradě Auersperg. Ačkoli také on po studiích pokračoval ve stopách svého otce ve vojenské kariéře a vyznamenal se v bojích s Turky, vyvíjela se jeho životní cesta jiným směrem. V mládí podnikl cestu po německých a italských zemích, kde se věnoval studiu svobodných umění, díky čemuž získal potřebný přehled. Politickou kariéru zahájil jako zemský správce, kterým se stal po smrti svého otce. Ačkoli jako protestant neodpovídal představám arcivévody Karla, byly jeho vážnost a význam v Kraňsku tak velké, že v roce 1582 doprovázel arcivévodu Karla na říšský sněm do Augsburgu. Christoph zemřel již v roce 1592 a nedožil se tak protireformace, která vedla jeho syny Herwarda a Dietricha zpátky do náruče katolické církve. 27 Po jeho smrti došlo také k novému dvojrozdělení linie rodu Auerspergů. V roce 1594 zemřel slavný Andreas z Auerspergu a na Schönbergu, opěvovaný vítěz bitvy u Sisseku. Andreas sice nebyl poslední mužský představitel schönberské linie, ve skutečnosti ale jeho smrtí začal proces spojování obou dědictví schönberského a auersperského. To nezahrnovalo jen rodová sídla, ale také dědičné tituly. Na konci roku 1594 propůjčil arcivévoda Maxmilián Herwardovi a jeho oběma bratrům Weikhardovi a Dietrichovi úřad dědičného maršálka v Kraňsku a Vindické marce, který do té doby držela schönberská větev rodu. V tomto roce byly tedy úřady dědičného maršálka a dědičného komoří sloučeny v hlavní linii rodu Auerspergů. Větší potíže s sebou neslo rozdělení panství. V této době žili ještě tři Christophovi synové, Herward, Weikhard a Dietrich, a o dědictví se hlásili i další příbuzní, proto byla otázka dělení zmnohonásobeného majetku zvláště důležitá. Po smrti posledního Auersperg-Schönberga v roce 1604, resp. po 23 Uvedeno i v Ottově slovníku naučném a u Županiče: roku 1531 byl povýšen do říšského panského stavu (podle jiných zpráv získali baronát až jeho synové Herward a Dietrich roku 1550). ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 20. OTTO, J., Ottův slovník naučný. Díl II. Praha 1889, s. 1020. 24 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 90-96. 25 Tamtéž, s. 96-99. 26 Brzy poté napsal rodinný přítel Georg von Khisl Herwardův životopis. KHISL, Georg, Herbardi Avspergy baronis etc., Labaci 1575. PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 100-101. 27 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 103-104. - 8 -
brzké smrti prostředního bratra z Auerspergů, Weikharda ( 1607), obdržel starší bratr Herward auersperskou část dědictví a založil linii svobodných pánů, resp. později hrabat z Auerspergu, zatímco mladší bratr Dietrich se stal pánem na Schönbergu a založil novou schönberskou linii svobodných pánů, hrabat a knížat Auerspergů. 28 Pro žlebskou větev rodu Auerspergů bude více než Herward důležitější jeho bratr Dietrich, jímž pokračuje druhá linie rodu, která nás zajímá. Nicméně stručně další vývoj Herwardovy linie, označované také jako auersperská (starší hraběcí), nastíníme, neboť archivní fond Rodinný archiv Auerspergů, Žleby a Slatiňany uložený v Zámrsku obsahuje korespondenci právě se členy této linie rodu (zejm. s Irene Auerspergovou, roz. Siebertovou von Felsentreu z let 1927 1931). Herward se spolu s bratrem Weikhardem (a později také Dietrichem) vzdělával v Tübingenu, Strassburgu a Padově. Etabloval se v civilní správě jako zemský správce. Stejně jako otec byl přesvědčeným protestantem. Krátce před svou smrtí však svobodný pán Herward Auersperg ( 1618) přestoupil na katolickou víru, čímž zajistil budoucnost kraňské větve rodu, která si brzy poté vysloužila povýšení do hraběcího stavu. Kariéra a nevyřešené dědictví vedly Herwarda k rychlému založení rodiny. Na dědice, syna Johanna Andrease, však čekal dlouho a brzy po jeho narození zemřel. Poručníkem sirotků se stal strýc Dietrich Auersperg. Johann Andreas jako vládnoucí hlavní linie rodu vlastnil rodový hrad Auersperg, ale s rodinou si vybral pohodlnější sídlo v Lublani. Díky strýci Dietrichovi byl Johann Andreas spolu s ním povýšen 11. září 1630 v Řezně od císaře Ferdinanda II. do hraběcího stavu. Dětmi Johanna Andrease došlo k dalšímu rozdělení rodové větve na linie Auersperg (vč. Sonegg), Kirchberg am Wald a Mokritz (vč. Zobelsberg). 29 Syn Johanna Andrease, Wolf Engelbert, pokračovatel hlavní linie Auersperg, byl dědičným zemským maršálkem v Kraňsku. Jeho bratr Johann Herward získal roku 1670 majetek sňatkem s dědičkou panství Kirchberg am Wald a stal se tak zakladatelem nové linie rodu nesoucí název po novém sídle, která ještě dále odštěpila novou hraběcí linii zvanou Mokritz. Wolf Engelbert patrně sídlil trvale na hradu Auersperg. Jeho syn Adam Anton Siegfried zřídil rodinný fideikomis s centrem na hradě Auersperg, který se dědil na základě primogenitury. Nejstarší syn Adama Antona Siegfrieda Wolf Engelbrecht měl tedy zdědit rodinný fideikomis, druhý Maria Josef si vybudoval skvělou kariéru ve státní správě, mj. působil jako zemský hejtman v Kraňsku, posléze jako vicekancléř česko-rakouské dvorské kanceláře a svoji kariéru ukončil u zemského soudu pro Korutany a Kraňsko. Zdálo se, že rod je na vzestupu, přesto však jen nejmladší bratr Paul Alois (1729 1810) zajistil pokračování rodové linie. Jeho syn Weikhard převzal dědictví a rodinný fideikomis po otci v roce 1810. Oženil se se svojí vzdálenou příbuznou Theresií, rozenou hraběnkou Auerspergovou z rodové linie Thurn am Hardt. V roce 1831 sepsal Weikhard na zámku Sonegg testament, v němž jako hlavního dědice určil nejstaršího syna Josefa, v případě jeho smrti pak jeho bratra Richarda Rainera. I Josef se oženil s dívkou z rodu Auerspergů tentokrát z rodové větvě Mokritz, Herminou. Nejstarší syn Hanno zemřel ve vojenské službě, druhý syn Paul se zřekl šlechtictví a žil jako Paul Walter v Nizze, tři bratři zemřeli velmi mladí. V rodových liniích tak pokračovali pouze Leo a Erwin. Po otci Josefovi zdědil starší Leo rodinný fideikomis a palác v Lublani, zatímco alodiální panství Sonegg připadlo manželce Hermině, resp. synovi Erwinovi. 30 Leo se oženil se svobodnou paní Antonií von Smidburg. Po jeho smrti rodinný fideikomis na Auerspergu převzal jeho nejstarší syn Herward. Mimo Herwarda se manželům narodili ještě tři synové Roderich, Rudolf (zvaný Raoul) a Hanno a nejmladší dcera Edith. Jelikož jeho první žena brzy poté zemřela, Leo se oženil znovu, nicméně z druhého sňatku vzešla pouze hned po narození zemřelá dcera. Leo zemřel v roce 1915, jeho druhá žena Emma 28 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 104-105. 29 Více o těchto liniích rodu, Kirchberg am Wald a Mokritz (vč. Zobelsberg) viz PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 160-174, resp. 192. 30 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 106-141. - 9 -
Valenta von Marchthurn pak v roce 1931. Osudy Leových dětí byly různé. Syn Hanno se v sedmnácti z nešťastné lásky zastřelil ( 1897). Syn Roderich nejdříve vstoupil do kláštera trapistů, později se dvakrát oženil a dvakrát rozvedl, zemřel v roce 1929. Dcera Edith se provdala za maďarského šlechtice Eleka Agostona de Kis-Jóka. Syn Rudolf (Raoul) vedl podle M. Preinfalka klidný život. Právě o něm však máme zprávy ve fondu Rodinný archiv Auerspergů, Žleby a Slatiňany, že se často utápěl v dluzích a potřeboval rodinnou podporu, kterou pro něj žádala jeho teta hraběnka Irene Auerspergová, roz. Siebertová von Felsentreu. Oženil se s maďarskou šlechtičnou baronkou Gabrielou Balásovou de Gyergyö-Szentmiklós ve Vídni, kde se usadil a kde jeho potomci dodnes žijí. Gabriela mu mezi lety 1911 1917 porodila čtyři děti Giselberta, Felicitas, Huberta a Hanna. Raoulova rodová větev jako třetirozeného syna bývá označována jako mladší auersperská, popř. jako vídeňská. Pokračovatelem hlavní linie rodu Auersperg byl prvorozený syn Herward, který se oženil s Marií Adamovichovou de Csepin. Po první světové válce se vrátil na Turjak, kde hospodařil. U poddaných byl oblíbený, svůj majetek ale nemohl spravovat příliš dlouho, neboť již v roce 1925 zemřel a zanechal po sobě sedm nezletilých dětí. O majetek se tak až do druhé světové války starala vdova Marie spolu s bratrancem svého muže, Adolfem (syn Erwina Auersperga, viz níže), který měl za manželku Mariinu sestru Bianku Adamovichovou. Se vznikem Království SHS přišly na Auersperg nové potíže. Byly zrušeny fideikomisy, vstoupila v platnost zemědělská reforma, nyní velkostatek Auersperg se dostal pod státní kontrolu. Herwardova smrt v roce 1925 znamenala pro rodinu katastrofu, neboť nezletilý syn Herward nemohl komplikovanou situaci řešit. K tomu se přidala hospodářská krize. Když Herward v roce 1931 dosáhl plnoletosti, přenechal vedení panství z větší části zámeckému správci Josefu Grödererovi, který situace využil. 31 Syn jeho bratra Engelberta, Leopold (nar. 1948), je současnou hlavou kraňské linie rodu Auersperg. Leův mladší bratr Erwin založil rodovou linii, kterou M. Preinfalk nazývá Sonnegg. Zámek Sonnegg Erwin částečně zdědil po své matce a částečně odkoupil od svých sourozenců, přičemž část patřila jeho první ženě Anně, roz. Witzlebenové (1857 1910). Erwin nebyl dědicem fideikomisu, ale ve východní části Dolního Kraňska se mu naskytla jiná výhodná příležitost. V roce 1881 po smrti mladého hraběte Theodora Auersperga, posledního mužského dědice rodové linie Thurn am Hardt (viz níže), byla nastolena otázka nástupnictví v této linii. Jako nový dědic byl vybrán právě čerstvě oženěný Erwin, který byl Theodorovým bratrancem druhého stupně. Erwin se tak stal novým pánem rodové linie Thurn am Hardt. S Annou měl celkem čtyři děti, syny Guida, Adolfa, Erwina a dceru Elsu. Jejich manželství však nebylo šťastné. Erwin řadu let udržoval poměr se vzdělanou a emancipovanou Irene Siebertovou, která se po Annině smrti stala jeho druhou ženou. Erwin byl také náruživý hráč, čímž přišel o velkou část zděděných majetků a nedokázal zabezpečit rodinu do budoucna. Thurn am Hardt musel být prodán. Anna postupně sama odkoupila zámek Sonegg, čímž nejspíše chtěla zabezpečit své děti. V roce 1910 zemřela v psychiatrickém sanatoriu. Erwin se osm měsíců po její smrti oženil se svojí dlouholetou přítelkyní Irenou Siebertovou. Jeho další osud není znám, zemřel na zámku Sonnegg. Erwin se na konci svého života smířil se svými dětmi, což se ale nedá říct o jeho druhé ženě. Ve dvacátých letech 20. století byla hraběnka Irene velmi aktivní členkou rakouské smetánky. Bývala popisována jako kosmopolitní, literárně činná, ovládající sedm světových řečí, pochvalně byl zmiňován také její vtip, vzdělání a láska ke sportu. Právě ona psala dopisy knížeti Franzi Josefu Auerspergovi, v nichž ho žádala o finanční podporu pro rodinný spolek, který založila pro podporu chudých členů rodiny Auerspergů. V roce 1915 si vzal život Erwinův nejstarší syn Guido. Jeho bratr Adolf se po první světové válce vrátil do Slovinska, kde vystudoval lesnickou školu a přijal místo lesmistra v Karlshütte na velkostatku knížete Auersperga z Gottschee (vlašimská rodová větev). Po smrti bratrance Herwarda (1925) z Turjaku se stal poručníkem jeho dětí a pomáhal vdově hraběnce Marii se správou auersperského velkostatku. Byl s ní také spřízněn, neboť si v roce 1924 vzal za ženu její sestru Biancu. Podle okolí to byl skromný, klidný a svědomitý 31 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 142-148. - 10 -
člověk. V roce 1940 odešel do penze. Sestra Elsa se po skončení první světové války odstěhovala z prodaného zámku Sonnegg a se svojí vzdálenou sestřenicí hraběnkou Mariannou Auerspergovou, která do té doby také bydlela na zámku Sonnegg, se usadily na zámku Strobelhof (Bokalce), těsně před válkou pak odešly do Lublaně, kde žily až do roku 1945. Bratr Erwin vystudoval práva ve Vídni, pak se vrátil do Kraňska, aby převzal rodový majetek. V první světové válce bojoval jako důstojník, po jejím skončení, kdy rodina prodala rodinný zámek, pracoval nějaký čas jako obchodník, v roce 1925 se stal hoteliérem v Rakousku. V roce 1918 se oženil v Opatiji (Abbazia) s Franziskou Schanzerovou a žil s ní alespoň do začátku 20. let v Chorvatsku, resp. v tehdejší Itálii, kde se jim také narodily dvě dcery. V roce 1930 se nechal se svou ženou rozvést a o šest let později si vzal Ernu Wenzlawskou. Byl posledním mužským členem auersperské rodové linie Sonnegg. 32 V 17. století tedy došlo k rozdělení rodové linie mezi dvěma bratry Herwardem a Dietrichem na starší hraběcí linii, která se rozdělila se na tři odnože zvané Auersperg, Kirchberg am Wald a Mokritz, které zůstaly v hraběcím stavu, a mladší linii, které se později podařilo získat knížecí titul. Herwardův mladší bratr Dietrich, jak už bylo zmíněno dříve, otevřel rodu výtečné možnosti k vzestupu, když se mu pro sebe a pro svého synovce Johanna Andrease podařilo 11. září roku 1630 v Řezně od císaře Ferdinanda II. získat povýšení do hraběcího stavu. Vylepšen byl také jejich erb 33 a panující člen rodu směl používat predikát Wohlgeboren. Auerspergové si tak otevřeli dveře do nejvyšší společnosti monarchie. Tři synové Dietricha Auersperga, Wolfgang Engelbert (Engelbrecht), Herward a Johann Weikhard, kteří žili na Seisenbergu (Žužemberk), byli velmi podnikaví a dosáhli záviděníhodných kariér. Wolf Engelbrecht byl již v 25 letech zemským hejtmanem v Kraňsku, Herward se stal generálem v Karlstadtu a Johann Weikhard se dokonce etabloval u císařského dvora a dosáhl knížecí hodnosti. Jimi se také rodová linie opět dále dělí a vznikají tři odnože rodu. Nejstarší Wolf Engelbert byl pánem na Chočevě (Gottschee) a Seissenbergu, ale zemřel bez potomků. Od druhorozeného Herwarda XIII. (1613 1668), resp. jeho synů Franze Antona a Dietricha, odvozují svůj původ větve schönberská (Schönberg) 34 a větev thurnská (Thurn am Hardt), zatímco od třetího Johanna Weikharda (1615 1677) pochází význačná větev chočevská (Gottschee). 35 32 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 152-160. 33 Více viz PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 108. 34 M. Preinfalk ji označuje jako Seisenberg, resp. Kreuz (vč. Landspreis). 35 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 2. Viz též rodokmen PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, s. 587. - 11 -
CHOČEVSKÁ KNÍŽECÍ VĚTEV Podrobněji se budeme věnovat této větvi, neboť právě z ní pocházejí i žlebští Auerspergové. Zakladatelem linie byl Johann Weikhard (1615 1677), první člen rodu poctěný Řádem zlatého rouna (1650). Narodil se na zámku v Seissenbergu, po ukončení studií a kavalírských cest vstoupil do státních služeb, kde se zakrátko vypracoval k titulu vládního rady. Podle Ottova slovníku byl mužem uhlazených mravů, bystrého ducha, pilný pracovník, obratný u vyjednávání s cizími státy, ale žárlivý, ctižádostivý, a proto neoblíbený. Stal se však oblíbencem císaře Ferdinanda III., který mu svěřil výchovu svého syna Ferdinanda IV., který však zemřel již v roce 1654. Auerspergova kariéra tím ale neskončila, podařilo se mu získat řadu dalších úřadů. V roce 1655 se hrabě Auersperg stal tajným radou a státním a konferenčním ministrem a jako faktický císařův první ministr (1650 1657) získal velký vliv na politiku celé monarchie. Po nástupu nového císaře Leopolda I. na trůn sice i nadále zůstal prvním ministrem, ale jeho kariéra již začala upadat. Johann Weikhard toužil po dalším vzestupu a roku 1667 se pokusil stát kardinálem, ačkoli byl v té době již 13 let ženatý a měl sedm dětí. Pro svou podporu získal i císaře, když však do hry zapletl francouzského krále Ludvíka XIV., jehož si zavázal vyjednáním tzv. první dohody o rozdělení španělského dědictví v roce 1668, císař jej vypověděl od dvora do Lublaně, kde později v ústraní zemřel. Díky protekci Ferdinanda III. dosáhl Johann Weikhard Auersperg nejvyšších hodností. V roce 1653, 17. září byl povýšen do říšského knížecího stavu dědičného pro prvorozeného syna, získal velký palatinát s právem razit vlastní mince. Kromě mincovního regálu Auerspergové disponovali také regálem iura dominalia, který zahrnoval hlavně honební právo, výčepní právo, právo mlýnské a další. Od svého svěřence, mladého římského krále Ferdinanda IV. darem obdržel hrad a fojtství Wels v Horních Rakousích. O rok později získal lénem vévodství Münsterberg a panství Frankenstein ve Slezsku spolu s münsterberským vévodským titulem. Téhož roku koupil panství Thengen v Tyrolsku. Centrem rodových držav ovšem bylo kraňské hrabství Gottschee (Chočev), které pro rod získal jeho starší bratr Wolf Engelbert (1610 1673). V Gottschee byl vybudován reprezentativní zámek a hrabství se stalo centrem auersperského majorátu. Po smrti bratra Wolfganga Engelberta v roce 1673 Johann Weikhard panství Gottschee a Seissenberg zdědil. První kníže Auersperg zemřel v roce 1677 a byl pochován ve františkánském chrámu v Lublani. 36 Jeho nástupcem byl jeho prvorozený syn Franz Ferdinand (1655 1707), který se tak stal 2. panujícím knížetem z Auerspergu a 2. vévodou z Münsterbergu ve svém rodě. Franz Ferdinand neměl mužského potomka a dědicem titulu se tak stal jeho mladší bratr kníže Franz Karl (1660 1713), císařský polní zbrojmistr. Rod pokračoval jeho nejmladším synem knížetem Heinrichem Josephem (1696 1783), 4. knížetem a vévodou münsterberským. Věnoval se dvorské kariéře. Výhodnými sňatky se mu podařilo zaokrouhlit rodový majetek, když k zděděným panstvím Gottschee, Münsterberg, Frankenstein, Thengen, Wels a Weichelsberg vyženil v prvním manželství s Marií Dominikou Liechtensteinovou (1698 1724) panství Červený Hrádek, Údlice, Blatno a Černá Hora. 37 Druhá manželka, hraběnka Maria Antonia (Franciska) Trautsonová (1708 1761), přinesla jeho potomkům nárok na majetek knížat Trautsonů. Heinrich Joseph Auersperg (1696 1783) byl vůbec první Auersperg, který získal deskový statek na českém území a jeho synové Karl Joseph Anton (1720 1800) a jeho mladší bratr Johann Adam jsou první Auerspergové usazení 36 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 7. OTTO, J., Ottův slovník naučný. Díl II, Praha 1889, s. 1020. ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 20-21. 37 Červený Hrádek koupil nevěstin otec Jan Adam Ondřej kníže Liechtenstein v roce 1707, zatímco Černou Horu na Moravě vyženil jeho dědeček, místodržící kníže Karel Liechtenstein, s Annou Černohorskou z Boskovic, dcerou Jana Šembery z Boskovic ( 1597), jenž byl poslední svého rodu. NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 7. - 12 -
v Čechách. 38 Starší bratr Karl Joseph Anton (1720 1800) založil vlašimskou knížecí linii, která žije dodnes. Zakladatel vlašimské knížecí linie, nejstarší syn knížete Heinricha Josepha, Karl Joseph Anton (1720 1800) byl císařským tajným radou a komořím a od roku 1790 rytířem Řádu zlatého rouna. Po otci zdědil roku 1783 majorát Gottschee a Weichelsberg v Kraňsku a přijal i slezská knížectví v léno od krále Fridricha II. Když ale ve válkách o rakouské dědictví přišla Marie Terezie o většinu Slezska, ocitlo se pod pruskou nadvládou i Münsterbersko. Kníže Karl Joseph Anton tak vévodství roku 1791 jej prodal Fridrichovu nástupci Fridrichu Vilémovi II. za 10 000 dukátů, ze kterých byl později zřízen peněžní fideikomis. Náhradou za ztracené Münsterbersko povýšil císař Leopold II. hrabství Gottschee v Kraňsku na vévodství. Tím zmizel z titulů hlavy auersperského rodu slezský titul vévoda z Münsterbergu, který nahradil titul vévoda z Chottschee. Chočevské vévodství dědil vždy prvorozený syn, dědic knížecího titulu, který vždy představoval hlavu rodu. Současně císař rozšířil užívání knížecího titulu, který dosud náležel jen prvorozenému, na všechny členy chočevské větve. Mladší synové a dcery měli tedy právo na užívání titulu princ/princezna z Auerspergu na místo dosavadního hrabě/hraběnka z Auerspergu. Povýšení se samozřejmě netýkalo ostatních rodových linií, které zůstaly v hraběcím stavu a směly užívat i nadále titul hrabě/hraběnka pro všechny členy rodu v příslušné větvi. 39 Prvnímu vévodovi z Gottschee se také podařilo upevnit rodové svazky mezi Auerspergy a Trautsony a zajistit si tak bohaté dědictví. Roku 1744 se oženil s hraběnkou Marií Josephou Rosalií (1724 1792), dcerou vlivného knížete Johanna Wilhelma Trautsona (1700 1775), pozdějšího nejvyššího hofmistra císařovny Marie Terezie a posledního člena tohoto rodu po meči, mezi jehož panství patřila např. i česká Vlašim. Na základě Trautsonovy závěti se dědicem většiny statků se stal jeho vnuk Karl (1750 1822), který pak přijal jméno Auersperg-Trautson. 40 Hlavním dědicem rodových panství, 6. knížetem z Auerspergu a 2. vévodou z Gottschee se roku 1800 stal nejstarší ze synů knížete Karla Josepha Antona (1720 1800) Wilhelm I. (1749 1822). Prostřední syn Karl (1750 1822) se stal dědicem strýce Johanna Adama a nejmladší syn Vincenc (1763 1833), hejtman pěšího pluku, získal část matčiných statků. Ty po něm zdědil syn Vincenc (1813 1880), tajný rada a doživotní člen rakouské panské sněmovny, jímž tato odnož vymřela. Wilhelm I. (1749 1822), císařský generálmajor, byl hlavou vlašimské knížecí větve a celého rodu. Od rodových statků odprodal roku 1811 okněžněné hrabství Thengen (v majetku od 1663), nad nímž přišel o suverenitu během napoleonských válek, badenskému velkovévodovi za 60 000 zlatých rýnských. 41 S manželkou hraběnkou Leopoldinou Františkou Waldstein-Wartenbergovou (1761 1845) měl čtyři dcery a tři syny. Dva z nich Wilhelm (1782 1827) a Vincenc (1790 1812) rozdělili auersperskou knížecí linii na starší a mladší větev. Prostřední Wilhelmův (1749 1822) syn Karl (1784 1847) 42 zdědil bývalý peněžní majorát hrabat Schönfeldů. Byl důstojníkem císařské armády a velícím generálem v Praze. Tato sublinie vymřela již v další generaci jeho synem, úředníkem českého gubernia Romanem Karlem (1813 1869). 43 Starší rodová vlašimská větev knížat Auerspergů pochází od Wilhelma II. (1782 1827), pána na majorátním panství Goldegg a české Vlašimi, 7. knížete z Auerspergu. Z jeho synů proslul zejména nejstarší, kníže Karl Wilhelm (1814 1890), zvaný častěji Carlos, 8. kníže Auersperg a 4. vévoda z Gottschee, svým politickým vystupováním 38 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 7-8. 39 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 8. 40 ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 22-23. 41 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 9. 42 M. Preinfalk uvádí jako rok narození prince Karla A. (1784 1847) chybně rok 1873, Gothajské almanachy uvádějí rok 1784. Gothaischer genealogischer Hofkalender 1824, s. 66. Gothaischer genealogischer Hofkalender 1854, s. 91. 43 ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 23. - 13 -
významný i pro české země. Od čtyřicátých let 19. století zasedal v českém zemském sněmu a zpočátku protestoval proti rakouskému centralismu. Během padesátých let se však z horlivého obhájce českého státního práva změnil v neméně rozhodného zastávce německo-rakouského centralismu. Příčina změny politických názorů je neznámá, snad události roku 1848 nebo jeho sňatek s Ernestinou Festeticsovou de Tolna v roce 1851 mohly být příčinou změny tábora. Po vytvoření rakousko-uherského dualismu se stal ministerským předsedou Předlitavska. V letech 1872 1883 zastával úřad nejvyššího maršálka Království českého a v této funkci se snažil všemi způsoby zachovat německou majoritu na českém sněmu. Od počátku šedesátých let až do odchodu z politiky byl Carlos Auersperg hlavou tzv. liberální (německo-rakouské centralistické) strany české šlechty, která na zemském sněmu stála proti tzv. straně konzervativní (historické). Po roce 1885 se stáhl do ústraní, zemřel bezdětný. Mladší bratr Karla Wilhelma (1814 1890) Alexander (1818 1866) byl císařským generálmajorem. Měl jediného syna Wilhelma (1854 1876), poručíka dragounů, který byl v květnu 1876 smrtelně zraněn v Praze v souboji s hrabětem Leopoldem Kolovrat-Krakowským. Nejmladší bratr Adolf Wilhelm (1821 1885) vstoupil roku 1843 do rakouské armády. Roku 1857 odešel jako major do výslužby a začal se věnovat politice, k níž však neměl nejlepší předpoklady. Roku 1867 se stal poslancem českého sněmu za německé velkostatkáře a o dva roky později zasedl v panské sněmovně říšské rady. Po pádu Hohenwartovy vlády se stal předlitavským ministerským předsedou a velmi ostře vystupoval proti českým zájmům. Svým necitlivým postupem si znepřátelil řadu (nejen českých) politiků a roku 1879 úřad opustil. Za manželku měl Johannu Festeticsovou, sestru Ernestiny, manželky bratra Karla Wilhelma. 44 Adolfův starší syn Karl (1859 1927) se po smrti bezdětného strýce Karla Wilhelma stal 9. knížetem z Auerspergu a 5. vévodou z Gottschee. Oženil se s hraběnkou Eleonorou Breunnerovou (1864 1920) a měl s ní tři dcery a dva syny Adolfa (1886 1923) a Karla (1895 1980). Od těchto dvou synů pocházejí dvě široce rozvětvené větve rodu. Adolf zemřel jako dědičný syn ještě před otcem a proto se roku 1927 10. panujícím knížetem a vévodou z Gottschee stal až jeho syn Karl Adolf (nar. 1915), poslední majitel Vlašimi. Podobně jako jeho předkové se i on hlásil k německé národnosti a po druhé světové válce mu byly všechny statky na území Československa zabaveny. Kníže odešel z Evropy do Jižní Ameriky. Další příslušníci starší větve, potomci Franze Weikharda (nar. 1923), mladšího bratra Karla Adolfa, který založil sekundogenituru na Goldeggu, dnes žijí v Rakousku. Zmíněný Adolfův mladší bratr princ Karl (1895 1980) byl roku 1929 adoptován svojí tetou hraběnkou Ernestinou Coudenhoveovou, roz. Breunnerovou (1861 1945) 45 a začal používat příjmení Auersperg-Breunner. Oženil se s hraběnkou Marií Henriettou Meranovou (nar. 1904) z morganatické větve habsbursko-lotrinského rodu a jejich potomci dnes žijí převážně v Rakousku a Argentině. 44 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 9-10. ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 23-24. 45 Sestra jeho matky, kněžny Eleonory Auerspergové, roz. hraběnky Breunner-Enkevoirthové (zámek Grafenegg 1864 zámek Goldegg 1920). - 14 -
ŽLEBSKÁ KNÍŽECÍ LINIE Nyní se vrátíme na konec 18. století, abychom objasnili počátky sekundogeniturní knížecí větve rodu, nazývané také mladší větev knížecí linie, žlebská, popř. tyrolskočeská větev rodu, jíž patří archiválie uložené v Rodinném archivu Auerspergů, Žleby a Slatiňany. Kníže Johann Adam (1721 1795) zdědil na základě rodové smlouvy z roku 1766 majetky, které přinesla rodu jeho matka, Marie Dominika Liechtensteinová, tedy Červený Hrádek, Údlice a Blatno. 46 Johann Adam se stejně jako otec Heinrich Josepf a starší bratr Karl Joseph Anton věnoval dvorské službě. U císařského dvora byl dobře zapsán. Vynikal jako obratný dvořan a státní úředník. Svědčí o tom i řada poct, jichž se dočkal: byl velkokřižníkem Řádu sv. Štěpána založeného Marií Terezií, tajným radou a komořím, jak císařovny, tak jejího syna Josefa II. Nejvyšší poctou bylo povýšení Johanna Adama do knížecího stavu v roce 1746. Prakticky to znamenalo založení druhé knížecí větve. 47 S první manželkou hraběnkou Marií Kateřinou Schönfeldovou (1728 1753) vyženil roku 1746 velké věno panství Nasavrky, 48 Žleby, Tupadly a Maleč, 49 které vytvořily základ domény nové žlebské linie. Auerspergové pak panství drželi nepřetržitě až do roku 1942. Jako své letní sídlo zvolili manželé Slatiňany, zimním sídlem byla především Vídeň. Po smrti Marie Kateřiny se kníže podruhé oženil s o sedmnáct let mladší Wilhelminou, rozenou hraběnkou Neippergovou (1738 1775). Ta měla údajně vynikající postavení u dvora jako milenka císaře Františka I., manžela Marie Terezie. Byla prý velmi krásná a měla slabost pro karetní hry, v kterých prohrávala velké množství peněz. Císař jí věnoval vilu poblíž laxenburského zámku. Kníže Johann Adam v roce 1754, rok před svatbou s hraběnkou Wilhelminou Neippergovou, započal s barokní přestavbou žlebského zámku, aby se v něm novomanželka cítila dobře. Obdobně několik let před tím, v letech 1747 1754, vládl stavební ruch na zámku ve Slatiňanech, kde Johann Adam trvale sídlil se svou první ženou Marií Kateřinou. 50 Nový kníže měl z prvního manželství pět dětí, ale čtyři z nich zemřely v útlém věku 51 a zůstal jediný syn Joseph Heinrich (1749 1772), povoláním císařský důstojník, resp. hejtman pěšího pluku, který však v roce 1772 padl v souboji nedaleko Červeného Hrádku. 52 Johann Adam se tak po dědici musel poohlédnout mezi potomky svého staršího bratra Karla Josepha Antona. Protože prvorozený Wilhelm I. byl dědičným princem jako nástupce majorátu a knížecího a vévodského titulu, určil Johann Adam v závěti jako dědice druhého bratrova syna Karla Auersperg-Trautsona (1750 1822). Synovec Johanna Adama, polní podmaršálek Karl Auersperg-Trautson (1750 1822), po strýci získal do držby panství Žleby, Slatiňany, Nasavrky a Tupadly. Je to také první z rodu Auerspergů, ke kterému se vztahují archiválie uložené v archivním fondu Rodinný archiv Auerspergů, Žleby a Slatiňany. Kníže Karl Auersperg-Trautson byl rytířem Řádu zlatého rouna a důstojníkem císařské armády. Pro svůj život si zvolil vojenskou dráhu. Velkých úspěchů dosáhl v tureckých válkách v letech 1788 1790 při blokádě Nové 46 Blatno, resp. celé dědictví po matce prodal v roce 1771. ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 21. NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 9. 47 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 8-9. 48 Roku 1732 hrabě Josef Schönfeld připojil k panství nasavrckému Slatiňany. CHYTIL, Karel, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Chrudimském, Praha 1900, s. 199. Auerspergové pak přenesli panské sídlo z Nasavrk do Slatiňan a v Nasavrkách zůstala pouze hospodářská správa. STEHLÍKOVÁ, Jana ŠTĚPÁN, Luděk, Nasavrcké panství a slatiňanští Auerspergové. Utváření sídelní krajiny, Slatiňany 2014, s. 21. 49 ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 21. Podrobněji R. Nohel: panství Žleby (zámek, 2 městečka a 13 vesnic), Maleč, Nasavrky (zámek, městečko a 88 vesnic), Slatiňany (městečko a 26 vesnic) a Tupadly (koupené jeho první manželkou v roce 1734, zámek a 13 vesnic, roku 1754 zřízena textilní manufaktura, která pracovala ještě v roce 1830). NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 8-9. 50 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 9. 51 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 600. 52 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 9. - 15 -
Ršavy. V bojích s Francií ale již nebyl příliš úspěšný a v roce 1793 se dostal v Nizozemsku na dva roky do francouzského zajetí. Po návratu ze zajetí byl povýšen na polního podmaršálka a roku 1805 velel záloze rakouského vojska u Vídně. Padl však do léčky Napoleonových důstojníků, kteří předstírali uzavření příměří a pak překvapivě a úspěšně zaútočili na pozice u strategicky důležitého mostu přes Dunaj u Vídně, který měl kníže nechat strhnout. Kníže Karl se musel hájit před vojenským soudem a hrozby degradace a vězení jej ušetřila jen císařská milost. Byl pouze zbaven velení a později byl rehabilitován a byl mu udělen úřad nejvyššího lovčího. Jako nejvyšší lovčí vídeňského dvora měl za úkol udržovat císařské honební lesy, pořádat hony a slavnosti s tím spojené na komorních a na svých statcích. 53 Ve Slatiňanech založil roku 1796 zámecký park v anglickém stylu. 54 Protože byl dědicem trautsonským statků, připojil ke svému jménu přídomek Trautson. Roku 1805 prodal svému strýci knížeti Heinrichu Josephovi (1696 1783) panství Maleč, 55 které jeho potomci drželi do roku 1862. Byl výborným cellistou a členem svobodné zednářské lóže v Linci. 56 Manželství polního podmaršálka Karla s princeznou Josephinou Lobkowiczovou (1756 1825) zůstalo však bezdětné, a tak se opakovala situace z roku 1795. Karlovým dědicem měl být syn jeho bratra Wilhelma princ Vincenc (1790 1812), ale ten zemřel ještě za Karlova života v únoru roku 1812. Kníže Karl proto znovu adoptoval jeho syna, svého prasynovce Vincence Karla (1812 1867), který se stal jeho dědicem. 57 Původní dědic, princ Vincenc Auersperg (1790 1812), se narodil knížeti Wilhelmu Auerspergovi a jeho ženě Leopoldině, rozené hraběnce Waldstein-Wartenberkové roku 1790 v Praze. Jako většina tehdejší šlechty se rozhodl pro službu v armádě a stal se rytmistrem v 2. hulánském regimentu. Jako třetirozený syn neměl příliš velkou naději na dědictví z otcovy linie, ale jeho vyhlídky se značně zlepšily, když ho adoptoval jeho strýc Karl, dědic rakousko-českého majetku svého strýce Johanna Adama. Vincenc jakožto adoptivní syn mohl doufat ve velmi slušné jmění, které by mu umožnilo život přiměřený jeho stavu. Bohužel zemřel náhle velmi mladý ve Vídni v únoru roku 1812 v necelých dvaadvaceti letech. Zanechal za sebou mladou, sotva 19-letou vdovu Gabriellu, rozenou princeznu Lobkowiczovou (1793 1863), s níž se oženil pět měsíců před svou smrtí. Slavná svatba princezny Gabrielly s princem Vincencem Auerspergem se konala v roce 1811 v Roudnici. Oslavy trvaly čtrnáct dní a stály enormní částku přesahující jeden milion zlatých. Denně byly na zámecké scéně uváděny opery a komedie a za tím účelem byli najímáni nejslavnější hudebníci a umělci dvorních divadel ve Vídni, Mnichově a Drážďanech. Údajně bylo v průběhu oslav svatby pohoštěno 10 000 lidí a na četných lovech složeno tři a půl tisíce kusů zvěře. 58 Kněžna Gabriella byla ve své době považována za krásku. O mladou vdovu se ucházelo mnoho nápadníků, mezi jinými ji během Vídeňského kongresu v roce 1815 obdivoval i ruský car Alexander I. Bylo jí právě jedenadvacet let, byla na vrcholu mládí a krásy. Ona ale zůstala až do své smrti v roce 1863 neprovdaná. Vincencova náhlá smrt neznamenala konec nové linie rodu, neboť mladá vdova čekala potomka. Byla ve čtvrtém měsíci těhotenství a v červenci roku 1812 v Dornbachu u Vídně porodila chlapečka, který byl pokřtěn jako Vincenc Karl Josef Gabriel Heinrich. Vincenc se tak stal faktickým zakladatelem nově vzniklé větve rodu, která se později ukázala jako nejsilnější. 59 53 Z tohoto důvodu došlo k rozkvětu lesního hospodářství v lesích panství Nasavrky. Karl Auersperg zakládal obory, na svých statcích zavedl hospodářskou Colbertovu metodu a založil při lukavických dolech první chemickou továrnu. STEHLÍKOVÁ, Jana ŠTĚPÁN, Luděk, Nasavrcké panství a slatiňanští Auerspergové. Utváření sídelní krajiny, Slatiňany 2014, s. 22. 54 Tamtéž, s. 36. 55 Podle R. Nohela postoupil panství Maleč v roce 1812 Karl svému strýci Františku Xaverovi a dědilo se v této větvi rodu. NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 25. 56 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 288. 57 ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 23. OTTO, J., Ottův slovník naučný. Díl II, Praha 1889, s. 1021. 58 LOBKOWICZ, Erwein, Vzpomínky na monarchii, Praha 1997, 19-20. 59 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 312. - 16 -
Malý Vincenc Karl (1812 1867) se stal jako následovník svého otce novým adoptivním synem a tím pádem i hlavním dědicem svého prastrýce Karla Auersperg- Trautsona. Noví adoptivní rodiče brali výchovu svého adoptivního syna velmi vážně. Vychovávali ho k pokoře, k sociálnímu cítění a k péči o chudé. Jeho biologická matka ho směla vidět jen půl hodiny denně. 60 Vincenc Karl byl od mládí vychováván v romantickém duchu, a tak se z chlapce stal milovník středověkého rytířství, což se později projevilo při stavebních úpravách jeho zámků. 61 Tato výchova trvala deset let, až do smrti knížete Karla ( 8. prosince 1822). Tehdy Vincenc Karl, který směl z rozhodnutí císaře z roku 1791 používat knížecí titul, který získal v roce 1746 Johann Adam, zdědil česká panství Žleby, Slatiňany, Nasavrky a Tupadly, 62 ale také Sprechenstein a Matrei v Tyrolsku, stejně jako zámek Karlslust v Nieder Fladnitz v Dolních Rakousích. 63 V době jeho nezletilosti, tedy do roku 1831, 64 spravovala zděděné jmění jeho matka Gabriella, rozená princezna Lobkowiczová (1793 1863). 65 Svůj majetek Vincenc Karl ještě rozšířil řadou koupí. V roce 1830 koupil své matce Gabrielle jako své poručnici Čechtice a Dolní Kralovice, o dva roky později dvůr Žaky a zámek Vrdy, které spojil s panstvím Žleby. 66 Do knížecích rukou přešly také Uzovské Pekľany (Usz-Peklén) v Uhrách (dnešní Slovensko) a rozsáhlý majetek v Mayerhofenu v Tyrolsku. 67 Několik let před svojí smrtí Vincenc Karl koupil od státu zámek Weitwörth u Salzburgu, který daroval svojí manželce Wilhelmině, rozené hraběnce Colloredo- Mannsfeldové. Kníže Vincenc Karl měl snahu své panství rozšířit a založením průmyslových podniků usiloval o zvýšení jejich výnosů. K tomu mu se mu hodilo vyvazování pozemků, které bylo v Čechách provedeno v rekordním čase čtyř let (1849 1853). Reforma přinesla řadu výhod, ačkoli pro panství znamenala ztrátu půdy a omezila jeho vliv. Kdysi závislí sedláci byli nyní svobodnými majiteli gruntů nebo si hledali práci jako nádeníci na statcích svých bývalých feudálních pánů. S tím se zvyšovala práce a následně i výnosy. Kromě toho obdržela šlechta v Čechách (jako i v Rakousku) za ztracené feudální příjmy vysoké odškodnění, které většinou využila k modernizaci svého majetku. Tím se změnilo dřívější feudální panství na pravé hospodářské podnikání, jehož cílem bylo co nejvíce vydělávat. Kníže Vincenc Karl v tomto procesu nepředstavoval žádnou výjimku. Na začátku padesátých let 19. století tak na jeho panstvích Žleby a Slatiňany, resp. Nasavrky vznikly dva cukrovary, k nimž postupně přibyly 60 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 312. Vincenc choval ke svým adoptivním rodičů náklonnost celý život. 61 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 26. 62 V době převzetí majetku zahrnovalo žlebské panství zámek, 2 městečka a 34 vesnic, Slatiňany zámek, městečko a 26 vesnic, Nasavrky zámek, městečko a přes 80 vesnic, Tupadly zámek, městečko a 13 vesnic. NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 25-26. 63 K trautsonským državám, které v poslední čtvrtině 18. století patřily knížatům z Auerspergu, patřilo také panství Niederflatnitz (Dolní Fladnice) v blízkosti Retzu, severně od Vídně. Kníže Karl Auersperg, na kterého připadla část trautsonského dědictví po jeho matce, nechal na konci 18. století na podnět své manželky Josephy, rozené princezny Lobkowiczové (1756 1823) v blízkosti starého zámku v Dolní Fladnici postavit lovecký zámek Karlslust. Tato stavba zůstala po 150 let ve vlastnictví rodu Auerspergů, po smrti knížete Ferdinanda Auersperga v roce 1942 připadl rodině Croy, do které se vdala Ferdinandova sestra Christiane. Dnes je zámek ve vlastnictví rodu Waldstein-Wartenbergů. PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 312-313. 64 Převzetí panství je zaznamenáno v deskách zemských: Den 9 März 1831 intabuliert zu Folge k. k. Landesgerichte und Gesuch den Vinzenz fürst Auerspergschen Vormundschaft, die in den 14ten Testaments des Herrn Karl fürsten zu Auersperg angeordneten Substitution. NA, Zemské desky, kn. 179. Viz SEDLÁČKOVÁ, Hana, Správa nasavrckého velkostatku Františka Josefa knížete Auersperga (1856 1938), magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita Brno 2013, s. 15. 65 ŽUPANIČ, J. FIALA, M. STELLNER, F., Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001, s. 25. 66 Podle M. Preinfalka jsou kupní smlouvy na panství Dolní Kralovice (Kaufvertrag für die Herrschaft Unter- Kralowitz, Slatinan, 11. September 1830) a Vrdy (Kaufvertrag für die Herrschaft Wrdy, Žleb, 21. Februar 1832) uloženy v knížecím rodinném archivu na zámku Sprechenstein (Fürstlich Auersperg-Trautson sches Familienarchiv, Schloss Sprechenstein). PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 313. 67 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 313. OTTO, J., Ottův slovník naučný. Díl II, Praha 1889, s. 1023. - 17 -
další podniky (lihovar, sklárna, továrna na umělá hnojiva, parní pila...). 68 Jako velký zastánce a podporovatel rozvoje hospodářství byl kníže činný také ve správní radě Rakouského kreditního ústavu pro obchod a řemesla (Österreichische Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe). Svoji podporu pro vyvazování pozemků shrnul kníže v politické brožuře Brief eines österreichischen Edelmannes kde mj. uvedl: Nepotřebujeme žádné výsady: Když budeme věrně stát při naší zděděné půdě a při našem lidu, pak také lid bude stát při nás, ve jménu Boha, krále a práva. 69 Své tehdejší poddané ve svých spisech označoval blahosklonně jako svoje děti a slíbil jim, že bude stále činit vše pro jejich dobro a blaho. Jeho dopisy zrcadlí mírné a romantické smýšlení, idealistické a plné důvěry ve spravedlivého císaře. Naproti tomu literatura poukazuje na to, že Vincenc Karl v roce 1848 jen stěží vyvázl před rozzuřenými sedláky. 70 Podání této události existuje ve více verzích. Podle jedné se slatiňanští gardisté v dubnu 1848 zmocnili auersperských zbraní a kníže Vincenc Karl z obavy o rodinu opustil Slatiňany a prý tajně odjel do Trhové Kamenice, kde se skrýval v hostinci. Podle jiné verze kníže odjel přes Žleby do Matrei v Tyrolsku a vrátil se až v srpnu. 71 Ačkoliv nebyl Vincenc Karl rozeným vojákem, přihlásil se jako dobrovolník k tyrolské obraně na tažení proti Sardinii v roce 1848/9. Za svoji odvahu byl poctěn tyrolskou medailí, později obdržel velkokříž Řádu železné koruny a titul tajného rady. V červenci roku 1866, rok před svou smrtí, se hlásil jako dobrovolník, aby doprovázel císaře v nové válce. Císař na nabídku reagoval se zalíbením a poslal knížeti vlastnoručně psaný dopis, v němž jeho nabídku přátelsky odmítl. 72 V dubnu roku 1861 byl kníže Vincenc Karl Auersperg povolán do panské sněmovny říšské rady jako její doživotní člen. Jako takový měl právo na imunitu ve všech ohledech. Stal se také poslancem českého sněmu za velkostatkářskou kurii. Byl zapsán mezi zastupiteli jiných statků, vložených do desk zemských, 73 tedy statků, které nebyly vedené jako fideikomisní. Kníže Vincenc Karl Auersperg se zabýval politickou situací monarchie a vydal množství brožur. 74 V roce 1865 se kníže stal prvním starostou okresu Nasavrky. 75 Politika nebyl jediný okruh zájmů, kde Vincenc Karl využil svých literárních vloh. V duchu romantiky, ve které vyrostl, psal básně a poetické texty, především s historickou, vlasteneckou a rodinnou tematikou. 76 Jeho romantické cítění se projevilo také v architektuře jeho českých zámků. Především Žleby, ale částečně také Slatiňany byly za jeho vlády nákladně přestavěny v romantickém historizujícím stylu. Na obou těchto sídlech pracovali význační architekti Benedikt Škvor a slatiňanský rodák František Schmoranz, 77 sochaři Emanuel Max a Josef Ondřej Kranner, Antonius Fernkorn a kameník Josef Svoboda. Řadu návrhů přestaveb vytvářel buď sám kníže Vincenc Karl, jeho matka Gabriella, rozená princezna Lobkowiczová, nebo manželka Wilhelmina, rozená hraběnka Colloredo- Mannsfeldová, 78 kteří své návrhy a podobu interiérů i exteriérů zachytili ve skicářích. Při 68 Více viz kapitola Průmyslová výroba v režii Auerspergů, in: STEHLÍKOVÁ, Jana ŠTĚPÁN, Luděk, Nasavrcké panství a slatiňanští Auerspergové. Utváření sídelní krajiny, Slatiňany 2014, s. 109-118. 69 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 313. Více viz AUERSPERG, Franz Josef Fürst (Hg.), Erinnerungen an meinen Vater Vincenz Carl Auersperg, Wien 1906, s. 90. 70 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 313 314. 71 STEHLÍKOVÁ, Jana ŠTĚPÁN, Luděk, Nasavrcké panství a slatiňanští Auerspergové. Utváření sídelní krajiny, Slatiňany 2014, s. 28. KUTHAN, Jiří, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, Praha 2001, 77. 72 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 315. 73 SEDLÁČKOVÁ, Hana, Správa nasavrckého velkostatku Františka Josefa knížete Auersperga (1856 1938), magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita Brno 2013, s. 16. Viz též ŽUPANIČ, Jan, Nová šlechta rakouského císařství, Praha 2006, s. 248. 74 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 313-314. 75 STEHLÍKOVÁ, Jana ŠTĚPÁN, Luděk, Nasavrcké panství a slatiňanští Auerspergové. Utváření sídelní krajiny, Slatiňany 2014, s. 28. 76 Literární pokusy svého otce knížete Vincence Karla Auersperga vydal vlastním nákladem jeho syn kníže Franz Josef Auersperg, pod názvem Erinnerungen an meinen Vater Vincenz Carl Auersperg ve Vídni v roce 1906. 77 ŠULC, Ivo, Rod Schmoranzů ze Slatiňan, Slatiňany 2002, s. 4-7. 78 Více viz KUTHAN, Jiří, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, Praha 2001, 76-90. - 18 -
přestavbách byly použity materiály z knihy Johna Nashe o anglických hradech a zámcích, která byla u Auerspergů velmi oblíbená a která je dodnes ve žlebské knihovně. Podle představ Vincence Karla měl zámek dostat podobu hradů, jaké popisuje ve svých románech Walter Scott. Žlebský barokní zámek byl během necelých dvou desítek let přeměněn na gotický hrad, po jehož hradbách se Čeněk Auersperg (jak se kníže Vincenc Karl nechal jmenovat) procházel v oblečení z dob třicetileté války. Na zámku byly zřízeny různé středověké místnosti jako rytířský sál nebo kabinet třicetileté války. Součástí romantických úprav byla také nezbytná zbrojnice, kde se vedle skutečně vzácných kusů zbraní a zbrojí najdou také často napodobeniny, které na zakázku nechal kníže vyrobit. 79 Po smrti Vincence Karla ( 1867) měl přestavěný žlebský zámek s byty služebnictva a hospodářským příslušenstvím 116 místností, park kolem zámku měl rozlohu 90 ha. Pseudogotické přestavby skončily ve Žlebech v roce 1868, zatímco ve Slatiňanech pokračovaly drobné úpravy i za vlády Vincencova syna knížete Franze Josefa Auersperga (1856 1938). Současně údajně začala výstavba pseudorenesanční rodové hrobky s kaplí sv. Anny 80 v Markovicích nedaleko Žlebů v pseudorenesančním slohu, aby zdejší větev rodu měla vlastní důstojné místo posledního odpočinku. Ve Slatiňanech se kníže věnoval intenzivnímu chovu koní. 81 Knížecí rodina Auerspergů vybudovala na konci 19. století ve slatiňanském zámeckém parku stáje, které svojí moderností, účelností i stavebním uspořádáním byly v Čechách výjimečné. V dostihovém světě byly známy jako Earlstall. 82 Součástí knížecího velkostatku byly také velké plochy luk, které se daly v budoucnu využít na pastviny. 83 Vincenc Karl také patřil k zakladatelům pardubické parforsní společnosti, která pořádala sportovní hony. 84 Těchto honů se účastnili i další dvě generace Auerspergů. 85 Vincenc Karl také dokončil budování obory ve Slatiňanech, kterou založil již hrabě Schönfeld, její rozloha v roce 1850 dosahovala 1 183 ha. Obora sloužila zejména pro chov vysoké zvěře. 86 Velké a výnosné državy umožňovaly knížeti Vincenci Karlu vést pohodlný a reprezentativní život. Součástí takového života bylo i cestování. Ze zachovaných cestovních deníků víme o cestách do Itálie v roce 1828 a do Anglie uskutečněné roku 1837. V prvním desetiletí vlády mladého císaře Františka Josefa platil dům knížete Vincence Karla a jeho 79 NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 26. 80 Informace o stavbě rodinné hrobky sv. Anny v Markovicích nedaleko Žlebů se v literatuře značně rozcházejí. Podle R. Nohela se stavbou začal již kníže Vincenc Karl, jejího dokončení nedočkal, a proto byl v roce 1867 pochován tradičně do kaple vedle farního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Žlebech. Markovickou hrobku měl dokončit jeho syn Franz Josef a počínajíc jeho dcerou Charlottou, která byla do sv. Anny pochována, tedy od roku 1907, sem byli pohřbíváni všichni jeho potomci a potomci jeho bratrů. V roce 1986 musela zanedbaná a zchátralá hrobka ustoupit kamenolomu. Ostatky byly exhumovány a převezeny do krypty hřbitovní kaple sv. Marka na druhé straně lomu. NOHEL, Roland, Auerspergové v Čechách, Kutná Hora 1997, s. 16, 43. K. Chytil se ve svém soupisu památek z roku 1900 o hrobce sv. Anny v Markovicích vůbec nezmiňuje a píše pouze o kostelu sv. Marka, hrobka tedy patrně ještě vůbec nestála. CHYTIL, Karel, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Chrudimském, Praha 1900, s. 153-154. V knize o nasavrckém panství pak autoři uvádějí, že nová hrobka v Markovicích byla postavena v roce 1912, a to v místě kostelíka sv. Anny z roku 1662, který nyní ustoupil hrobce projektované Humbertem Walcherem z Moltheimu. Do nové hrobky pak byly přeneseny rakve Auerspergů ze Žlebů a od roku 1915 dalších zemřelých. STEHLÍKOVÁ, Jana ŠTĚPÁN, Luděk, Nasavrcké panství a slatiňanští Auerspergové. Utváření sídelní krajiny, Slatiňany 2014, s. 24. Viz též KUTHAN, Jiří, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, Praha 2001, s. 88. 81 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 314. 82 Konírny Earlstall, neboli Earlovy stáje, byly pojmenovány po bývalém dostihovém závodníkovi Walteru Earlovi (1846 1938), který mezi lety 1876 1907 pracoval pro Franze Josefa Auersperga jako trenér dostihových koní. 83 Informační příručka pro návštěvníky zámku ve Slatiňanech: Zámek Slatiňany, vydal Státní památkový ústav v Pardubicích, text: J. Havlíček, s. d., s. 2. 84 FRANCEK, Jindřich, Parforsní hony v Pardubicích, in: Dějiny a současnost, 4/92, s. 22. SVOBODA, Miloš, Pardubické parforsní hony, Pardubice 2003, s. 13. Fotografie z parforsních honů viz Josef Pírka fotograf. Katalog k výstavě, Pardubice 1989, nestr. 85 Pardubitz 1911. Programy pardubických parforsních honů, Pardubice 1912?. 86 STEHLÍKOVÁ, Jana ŠTĚPÁN, Luděk, Nasavrcké panství a slatiňanští Auerspergové. Utváření sídelní krajiny, Slatiňany 2014, s. 75. - 19 -
manželky kněžny Wilhelminy Auerspergové, rozené hraběnky Colloredo-Mannsfeldové za centrum dvorského společenského života ve Vídni. Dvorská společnost se scházela v salónech, léto trávila v lázních nebo na svých venkovských sídlech. Knížecí pár pořádal ve svém paláci ve Vídni velkolepé plesy, které patřily k nejoblíbenějším a nejzářivějším a kterých se účastnila smetánka vídeňské společnosti. 87 Kromě plesů pořádala rodina ve vídeňském paláci, kde trávila zimu, také řadu divadelních představení pro své známé a přátele. Sami členové rodiny se účastnili jako herci, což dokládají zachované programy z představení. Na úvod zpravidla proběhla představení oživlých obrazů a poté byla uvedena divadelní hra. Kromě toho se účastnili ve své době typické a módní zábavy karuselů, 88 které opět oživil romantismus 19. století. Při této v zásadě karnevalové taneční zábavě se střídaly tanec v kole s kreacemi na drezurou vycvičených ponících. Jezdci bývali oděni do středověké nebo alespoň renesanční zbroje. Doklad účasti Auerspergů v této zábavě potvrzují fotografie v albu (inv. č. 547, sign. 85 R. K.) ze šedesátých let 19. století označené popiskem Caroussel 1863, kde mezi aristokraty oděnými v historických kostýmech nalezneme i manžele Wilhelminu a Vincence Karla Auersperga. 89 Kníže Vincenc Karl také působil od roku 1863 jako ředitel dvorního divadla ve Vídni. 90 Knížecí pár neinvestoval peníze jenom do vlastního pobavení a do rozšiřování svého majetku, ale často také jak bylo mezi šlechtou obvyklé projevoval své sociální a filantropické cítění lidem v nouzi, zejm. svým poddaným. Kněžna Wilhelmina, která působila jako patronka chudých lidí, založila v roce 1853 ve Žlebech opatrovnu pro malé děti. O dva roky později nechala kněžna na vlastní náklady ve Žlebech zřídit malý špitál pro knížecí služebníky. Již v roce 1784 ustavil kníže Johann Adam na panství Žleby fond, kterému věnoval dotaci více než 12 000 zlatých a z kterého měla být poskytována pomoc poddaným v případě živelních pohrom nebo v případě války. Otec Johanna Adama, Heinrich Joseph, založil ve třicátých letech 18. století dvě podobné nadace Auersperskou nadaci pro služebné, která podporovala staré a chudé služebníky, a špitálskou nadaci, jejíž peníze byly ustanoveny pro nemocné ve špitále. 91 Kníže Vincenc Karl a Wilhelmina, roz. hraběnka Colloredo-Mannsfeldová (1826 1898) uzavřeli sňatek v roce 1845 v Praze v katedrále sv. Víta. 92 K příležitosti jejich svatby se uskutečnil maškarní ples konaný na způsob historické kostýmní promenády, jež se odehrával ve vyzdobeném skleníku zámku Žleby a korespondoval s dobovými romantickými tendencemi. 93 Nevěsta, dcera knížete Franze Colloredo-Mannsfelda a jeho ženy Christiany, rozené hraběnky Clam-Gallasové, s sebou jako jediná dědička svého otce přinesla mimo jiné západočeské panství Zelená Hora u Nepomuku. Mohutná zámecká budova s více jak 80 pokoji se později stala domovem pro druhorozeného syna Engelberta Ferdinanda. Wilhelmina se stala palácovou dámou, dámou ženského Řádu hvězdového kříže a dokonce čestnou dámou maltézského řádu. Ve své době byla považována za jednu z nejkrásnějších dam a přezdívalo 87 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 315. 88 Tento pojem dříve označoval kostýmované jezdecké přehlídky, jindy historicky pojatý šermířský turnaj. Původně se jednalo o italskou vojenskou hru (z ital. carosello, fran. carrousel), v níž se uplatnily nádherně zdobené alegorické vozy. Zprávy o této zábavě jsou zachovány z dob renesančních, ovšem výrazný rozvoj zaznamenala v době 17. a 18. století, kdy se z karuselů stala obvyklá dvorská kratochvíle, jež byla využívána při všech významnějších slavnostech a během této doby doznaly oblíbenosti takřka po celé Evropě. Více viz MŽYKOVÁ, Marie, Karusely, Liberec 2006, s. 20. Dále viz: POSPÍŠILOVÁ, Marie, Romantické zámecké interiéry, Ústí nad Labem 1985, nestr. 89 POLÁKOVÁ, Tereza, Státní zámek Žleby: jeho historie, umělecká výzdoba a stylové interiéry, bakalářská práce, Filozofická fakulta, Univerzita Pardubice 2001, s. 17-19. 90 Katalog der Portrait-Sammlung der k. u. k. General-Intendanz der k. k. Hoftheater, Wien 1892, s. 277. WEILEN, Alexander, Die Theater Wiens, II. Band, Wien 1906, s. 195-213. 91 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 315-316. HOLEŠOVSKÝ, Josef, Die Fürst Franz Josef Auersperg sche Domäne Žleb, Bezirk Čáslau in Böhmen, Wien 1900, s. 25. 92 PREINFALK, Miha, Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie, Graz 2006, s. 316. Dokumenty k sňatku se patrně nacházejí v Tyrolském zemském archivu, který Preinfalk cituje (TLA, Archiv Auersperg-Trautson, Fasz. 104/40.) 93 POLÁKOVÁ, Tereza, Státní zámek Žleby: jeho historie, umělecká výzdoba a stylové interiéry, bakalářská práce, Filozofická fakulta, Univerzita Pardubice 2001, s. 16. - 20 -