O zklamaných nadějích v latinskoamerických dějinách Rozhovor s profesorem latinoamerické historie Josefem Opatrným Co vás osobně na Mexiku zajímá a co na něm obdivujete? Na Mexiku mne profesně zajímá to, co na celé Latinské Americe, časově tedy devatenácté století a tematicky problematika vzniku mexického národa. Historie mexického devatenáctého století je fascinující, ale stejně fascinující je mexická příroda a sami Mexičané. V tomto případě ovšem mohu mluvit především o těch Mexičanech, které znám. Tedy lidech z akademického prostředí, ať už o pedagozích nebo o studentech. Ve srovnání se studenty českými, či evropskými vůbec, působí mnohem bezprostředněji. Jsou také zpravidla aktivnější v kladení častých otázek, horší je to už ovšem s nasloucháním odpovědím a jejich zařazením do širšího kontextu. Jak na vás působí Mexičané? Se kterými osobnostmi jste se setkal a které vás ovlivnily, se kterými spolupracujete? Mexičané jsou obecně skutečně srdeční, asi méně spolehliví, než je běžné v Evropě. Kolegové, s nimiž spolupracujeme už víc než deset let na programu letních kurzů pro studenty Technologického institutu v Monterrey, jsou ovšem příkladem serióznosti, dochvilnosti a jiných evropských kladů. Totéž konstatování pak platí o autoritách velikosti Miguela Leóna Portilly, jednoho z největších odborníků na svět Aztéků, či Josefiny Zoraidy Vázquez, ta zase patří k nejvyšším autoritám pro devatenácté století. Oba měli příležitost poznat během jejich opakovaných pobytů v Praze i naši studenti, obdivující nejen jejich odborné kvality, ale i rétorské schopnosti. Stejné kvality zdobí Eduarda Matose Moctezumu, bývalého ředitele Antropologického muzea a tvůrce Musea del Templo Mayor, předního archeologa, s tím se už řadu let domlouváme, že využije některého ze svých evropských pobytů k návštěvě Prahy, zatím se tak bohužel nestalo, a studenti se tedy mají stále na co těšit, ochotně s námi ovšem spolupracuje jako člen mezinárodní redakční rady naší ročenky Ibero-Americana Pragensia. Velmi dobré kontakty máme i na univerzitě v Michoacánu. I její současná rektorka a známá historička Silvie Zamudio přednášela pro naše studenty a je jakousi patronkou spolupráce na úrovni mezivládních stipendií.
Bude se na Univerzitě Karlově, potažmo ve Středisku iberoamerických studií pořádat k mexickému výročí nějaká zvláštní akce (kromě tradiční letní školy)? Připravujeme sympozium věnované česko-mexickým vztahům. Zúčastní se všichni čeští odborníci, kteří v dané oblasti pracují. Bude to první akce tohoto druhu, výsledky se objeví v podobě zvláštního čísla ročenky Ibero-Americana Pragensia. Přijedou patrně i někteří mexičtí kolegové. Zmínila jste v otázce tradiční letní kurzy. To je v oblasti kontaktů s mexickými vysokými školami mimořádný úspěch. Letos přijeli studenti Technologického institutu v Monterrey už pojedenácté. S výjimkou kurzu na madridské Complutense máme nejdelší tradici v celé Evropě. Studenti přijíždějí, aby tu absolvovali během čtyř týdnů sto hodin přednášek z historie, kultury a ekonomie. Kurz je přitom součástí výuky na jejich mateřské škole a výsledky se jim započítávají do jejich kurikula. Tento kurz přitom otevřel nové vztahy mezi Karlovou univerzitou a pak i dalšími vysokými školami v České republice s touto prestižní mexickou vzdělávací institucí. Dnes jezdí do různých kampusů Technologického institutu po celém Mexiku k semestrálním pobytům nejen studenti iberoamerikanistiky na FF UK, ale také posluchači FSV či pražské VŠE. Za těchto posledních pár let jich byly desítky a u počátku těchto pobytů stál v roce 2000 první běh našeho letního kurzu pro dvacet studentů TEC, za těch jedenáct let jich v Praze bylo přes tři sta. Samozřejmě doufáme, že budeme pokračovat. V této souvislosti stojí za to připomenout historii Střediska iberoamerických studií, můžete představit ústav, jeho zaměření a vize? Středisko vzniklo v roce 1967 z iniciativy čtyř českých hispanistů, Josefa Polišenského, Oldřicha Běliče, Josefa Dubského a Oldřicha Tichého jako poněkud opožděná reakce na vítězství Castrových barbudos na Kubě. Inkorporace Kuby do sovětského bloku otevřela politickou možnost institucionalizace studia Latinské Ameriky v tehdejším Československu a otcové zakladatelé této možnosti využili. Chápali Středisko jako interdisciplinární pracoviště pro areální studia a jak existence ročenky Ibero-Americana Pragensia, prvního španělsky publikovaného periodika ve střední Evropě, tak mezinárodní kontakty jmenované čtveřice pomohly naplňovat program Střediska, tedy studium problematiky hispánského světa a jeho obrazu v české společnosti. Politické potíže především Josefa Polišenského v sedmdesátých a osmdesátých letech sice znamenaly pro aktivity Střediska výrazné omezení, naštěstí však nikoli úplnou likvidaci. Všichni jmenovaní mohli díky tomu vychovat skupinu žáků Bohumila Baďuru, Hedviku Vydrovou, Vladimíra Nálevku, Annu Houskovou, Annu Mištinovou, Františka Vrhela, Pavla Štěpánka, Ivo Bartečka, Janu Královou či Simonu
Binkovou, kteří na počátku devadesátých let dokázali využít velkého zájmu české veřejnosti o hispánský svět i vstřícnosti vedení FF UK a samotné univerzity. Středisko podalo úspěšné návrhy na akreditaci studijního programu iberoamerikanistiky jak v podobě magisterského, tak doktorského studia a podstatně rozšířilo svoje mezinárodní aktivity. V uplynulých dvaceti letech uspořádalo řadu sympozií k problematice dějin karibské oblasti a emigrace ze střední Evropy do Latinské Ameriky za účasti domácích i zahraničních odborníků, do Prahy tak přijel např. Nicolás Sánchez Albornoz, Fernando DeVoto, José Antonio Piqueras, Consuelo Naranjo Orovio či Franklin Knight a pracovníci Střediska se účastnili důležitých akcí evropské i světové iberoamerikanistiky v různých zemích evropského i amerického kontinentu. Působili či působí v mezinárodních iberoamerikanistických organizacích, jsou členy redakčních rad těch nejprestižnějších iberoamerikanistických časopisů a působí jako oponenti grantových projektů doktorských disertací či profesorských řízení ve Španělsku, Maďarsku či Spojených státech. Jaký je rozdíl ve studiu iberoamerikanistiky v českém prostředí a v zahraničí? Česká iberoamerikanistika nemůže z pochopitelných důvodů dosáhnout takové šíře jako např. iberoamerikanistika ve Španělsku, Mexiku či Spojených státech. Jedním velkým objektem jejího zájmu je studium vztahů hispánského světa a české společnosti, dalším pak problematika dějin a kultury španělsky mluvících zemí karibského regionu, včetně studia takových obecných problémů, jako je formování novodobých národů či existence otrokářství v moderních dějinách, samozřejmě s důrazem na komparativní metodu studia. 6. Která témata k výzkumu doporučujete studentům? Na iberoamerikanistice máme velkou výhodu, nemáme bakalářské, ale jen navazující magisterské a doktorské studium. Naši studenti tedy už přicházejí s nějakou představou, co by chtěli dělat, včetně širšího tématu diplomové práce, což v případě bakalářů velmi často neplatí. Takže spíše mluvíme o tom, zda lze jejich nápad v našich podmínkách realizovat či zda to nejde. Těm, co přece jen váhají, doporučujeme dva širší okruhy. Hispánci, hlavně Latinoameričané v České republice, jejich inkorporace do společnosti, zachovávání některých tradic a podobně. Druhým velkým okruhem je obraz Latinské Ameriky v české společnosti a vztahy střední Evropy s Novým světem. V této oblasti přitahuje už desítky let pozornost především problematika působení jezuitů z České provincie ve španělských a portugalských koloniích v druhé polovině 17. století a v prvních necelých sedmi desetiletích století osmnáctého. Přestože tady byly napsány už desítky studií, stále tu zůstávají nezodpovězené
některé otázky, nemluvě vůbec o působení moravských bratří. Jsou nicméně i témata méně frekventovaná, což ovšem neznamená jejich menší zajímavost. Vznikají nová pracoviště (i v rámci soukromého sektoru) zabývající se problematikou Latinské Ameriky. V čem spočívá role vašeho ústavu? Jaká je spolupráce s příbuznými obory v rámci ČR a střední Evropy? Jsme opravdu rádi, že se objevují další pracoviště, která mají stejné nebo podobné ambice jako Středisko iberoamerických studií na FF UK. Spolupracujeme s nimi různými formami, nejčastěji členstvím v jejich oborových radách či habilitačními řízeními. Středisko má jako jediné pracoviště v republice akreditaci pro habilitace a profesorská řízení v oboru iberoamerikanistika. Naší výhodou je stále tradice, ta má pro autoritu pracoviště velký význam, samozřejmě při udržování potřebné kvality, vydáváme už víc než čtyřicet let ročenku Ibero-Americana Pragensia. Publikovali a publikují v ní nejen čeští, slovenští či polští iberoamerikanisté, ale také němečtí, francouzští či španělští autoři. Horsta Pietschmanna, Johna Fishera či Nicoláse Sáncheze Albornoze není třeba odbornému publiku představovat. Tím se dostávám ke spolupráci se zahraničím, nejen v rámci střední Evropy. Každý rok pořádáme sympozia věnovaná problematice španělsky mluvících zemí v karibské oblasti či emigraci ze střední Evropy do Latinské Ameriky, popř. vztahům českých zemí k hispánskému světu. Přijíždějí kolegové z Polska, Rakouska, Maďarska, Slovenska i Německa, ale také z Mexika, Argentiny, Brazílie, Spojených států nebo Chile, jejichž příspěvky se pak objevují ve zvláštních monografických číslech naší ročenky. My pak samozřejmě přednášíme na akcích našich partnerů v Szegedu, Varšavě, Vídni, Hamburku, Madridu, Mexiku, Buenos Aires a jinde po světě. Nejen na kongresech a konferencích, ale také v rámci běžné výuky, popřípadě se tam účastníme jako oponenti či členové komisí obhajob disertačních prací. Zpět k historii jako takové, mexická vydavatelství publikují k historii, kulturním a sociálním dějinám i ekonomice zemí Latinské Ameriky více než všechny tyto země dohromady, je to tedy líheň historiografů. Čím je to dáno? Možná, že to není více prací než v celé Latinské Americe dohromady, ale v Mexiku opravdu vychází obrovské množství literatury, určitě nejvíc v celé Latinské Americe. Důvod je asi historický. Už v devatenáctém století přisuzovala politická reprezentace Mexika studiu historie země velký význam a to se odrazilo i v podpoře studia historie a dalších společenských věd nejen vládou, ale i různými soukromými institucemi. Zájem mexických historiků, antropologů, kunsthistoriků a dalších odborníků se pak neupíral jenom na mexickou problematiku, mexičtí specialisté studovali společné problémy celého kontinentu, v Mexiku
vznikly instituce jako Universidad Nacional Autónoma de México (UNAM) či Colegio de México (COLMEX), jež svou kvalitou přitahovaly zájemce o společenské vědy na celém kontinentu, a tito odborníci pak v Mexiku publikovali svoje díla či oceňovali význam svého pobytu v Mexiku pro svůj odborný růst. 9. Máte pocit, že tento trend bude pokračovat, nepohltí je komercializace? Nemyslím si, že by komercializace měla pohltit historické či sociální vědy v Mexiku a prezentaci výsledků jejich studia. Samozřejmě jsou oblasti, jež přitahují pozornost širší veřejnosti a dostává se jim podpory ze soukromých zdrojů, tím víc by pak mělo zůstat na projekty, o něž veřejnost takový zájem nejeví. Vůbec nepochybuji, že Mexiko zůstane státem s neobyčejně bohatou ediční politikou a mexičtí historikové, archeologové či antropologové budu i nadále udávat směr bádání ve svých oborech nejen v latinskoamerickém kontextu. Rokem 2010 začíná série dvousetletých výročí zahájení boje za nezávislost latinskoamerických zemí, letos si toto výročí připomíná mj. také Mexiko. Co toto výročí znamená pro Mexičany a liší se nějak např. od výročí objevení Ameriky? Jak se budou dle vašeho názoru lišit oslavy výročí v Mexiku a ostatních zemích? Obě výročí se přirozeně liší. S výročím objevení Ameriky má latinskoamerická společnost, včetně té mexické, jisté potíže už celá desetiletí. Považuje sám pojem za příliš europocentristický, a preferuje tedy oslavu setkání dvou kultur či dvou světů. S nezávislostí je to trochu lepší. Stala se emancipací na oněch evropských vlivech, a zatímco v případě objevení a dobývání Ameriky jsou dnes pro významnou část Latinoameričanů hrdiny spíše představitelé předkolumbovské Ameriky čelící evropským objevitelům a dobyvatelům, jsou bojovníci za nezávislost Mexika, Argentiny či Venezuely Hidalgo, Morelos, San Martín nebo Bolívar součástí korpusu nejvýznamnějších reprezentantů kontinentu a jeho jednotlivých částí. Přípravy na oslavy nezávislosti probíhají už několik let ve velké většině latinskoamerických zemí, konkrétní výročí si už připomněli ve Venezuele. Pro Latinskou Ameriku, včetně Mexika samozřejmě, jsou oslavy připomenutím politické nezávislosti. Už během příprav se ovšem ukazovalo, že oslavy budou využívány k politickým cílům. Patrné je to zejména v případě zmiňované Venezuely. Nezávislost byla podle vládnoucí politické garnitury uloupena oligarchií a nové státy se dostaly ze španělských rukou do područí impéria, tedy Spojených států. Latinská Amerika stojí před nutností naplnit odkaz Simona Bolívara a dosáhnout skutečné nezávislosti. V Mexiku tak daleko sice nejdou, je ovšem fakt, že si řada historiků a politiků klade otázku, zda dosažení nezávislosti splnilo naděje obyvatel bývalých kolonií.
Jak se dotýká jejich identity považují všechny vrstvy mexické společnosti nezávislý stát za svůj? Odpověď na tuto otázku není rozhodně jednoduchá. Hned na počátku nezávislosti se samozřejmě vznášel jistý otazník nad postojem části indiánského obyvatelstva vůči kreolské republice, domnívám se, že tento otazník dodnes nezmizel, možná vyvstává v posledních letech s novým důrazem s aktivitami některých představitelů společenských věd kreolského či mestického původu. Se současným státem i jeho historickou tradicí se odmítá identifikovat také část levicového politického spektra, v němž zase nacházíme řadu reprezentantů společenských věd, hovořící v historii o zklamaných nadějích a současné potřebě radikální proměny mexického státu a celé společnosti. Rozhovor připravila Gabriela Eichlová