KAPLÍŘOVÉ ZE SULEVIC

UK Pedagogická fakulta Katedra dějin a didaktiky dějepisu DIPLOMOVÁ PRÁCE KAPLÍŘOVÉ ZE SULEVIC Autor: Vladimír Rosol Vedoucí DP: prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. 2009

Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou vypracoval samostatně s pouţitím pramenů uvedených v seznamu pouţité literatury. 2

Poděkování za pomoc při vzniku této práce patří profesoru Petru Čornejovi, bez jehoţ vedení, rad a odborné pomoci by tato práce nemohla vzniknout. Dále bych chtěl poděkovat své rodině za podporu a trpělivost. 3

Obsah: 1. Úvod... 5 2. Nejstarší historie rodu... 6 3. Kaplířové na Vimperku... 14 4. Kaplířové v Uhrách... 30 5. Kaplířové ve Středohoří... 39 6. Závěr... 54 7. Pouţitá literatura... 56 8. Přílohy... 62 4

1. Úvod Tato diplomová práce se snaţí popsat historii šlechtického rodu Kaplířů ze Sulevic od jeho nejstarších známých dějin aţ do konce 15. století s drobnými přesahy do novějších dějin. Téma práce jsme si zvolili proto, ţe doposud neexistuje ţádná syntetická rodová monografie. Doposud se česká historiografie, kromě hesel o rodu v naučných slovnících, systematicky zabývala jen osobami Kašpara Kaplíře ze Sulevic a jeho vnuka Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic. Další osobnosti rodu se objevovaly okrajově v různých historických syntézách či drobnějších studiích. Většímu zájmu historiků rod unikal moţná i proto, ţe se v 15., a zvláště pak v 16., století rozvětvil do několika pošlostí, jejichţ popis by vyţadoval hluboké a náročné genealogické bádání. Ani tato práce nepřináší celou historii rodu. Končí přibliţně rokem 1500. Jednak proto, ţe na konci 15. století vyhasla vimperská větev, jednak z toho důvodu, ţe po roce 1500 se oproti předchozímu věku změnil ţivot niţší šlechty. Začaly platit jiné společenské normy, společnost fungovala poněkud odlišným způsobem. Rozdílné jsou i prameny oproti těm, které jsme pouţívali při vzniku této práce. Vedle historie Kaplířů ze Sulevic na pozadí společenských událostí se práce věnuje i jednotlivým osobnostem rodu a jejich ţivotním úspěchům a prohrám. Zaměřuje se na okolnosti společenského vzestupu a na jeho předpoklady ve sféře hospodářské, politické a vojenské. Pokouší se i o sestavení rodokmenu větví rodu v 15. století. 5

2. Nejstarší historie rodu Kaplířové ze Sulevic odvozují svůj predikát od obce Sulejovice. Tato ves leţí v Ústeckém kraji, v bývalém litoměřickém okresu, kilometr a půl jihozápadně od Lovosic. Přibliţně do 14. století se tato obec nazývala Sulevice. První písemná zmínka o vsi a o celém rodu pochází z roku 1251. Jako svědkové prodeje Lovosic cisterciáckému klášteru v Altzelle jsou uvedeni mimo jiných i Sthepan de Benesiz et Paulik frater eius de Sulwiz. 1 Jako svědek na další listině 2 týkající se Litoměřicka z roku 1341 vystupuje Pešík ze Sulevic. Historii rodu se věnuje Paprocký z Hlohol ve díle Diadochos. Tuto knihu, která čerpá z Hájkovy kroniky, je třeba brát s rezervou. Dozvídáme se z ní, ţe: léta Páně 1236 Jan, biskup praţský, jenţ byl muţ velmi dobrotivý, umřel a v praţském kostele pochován. Král Václav den osmnáctý po smrti jeho všel mezi kanovníky do kostela sv. Víta a spolu s nimi se uradiv z vůle jednostejné volili jsou za biskupa téhoţ kostela Purkarda z Sulevic, scholastika kostela praţského. A na tu slavnou stolici jej posadili, davší jemu jméno Bernard. A ten byl vedle pořádku biskup praţský neb český dvacátý druhý. Co se za jeho biskupství v Čechách v pořádku chvály milého Boha dálo, to v stavu prelátském doloţeno máš. Toliko tři léta byl na tý stolici. Umřel léta Páně tisícího dvoustýho třidcátého devátého měsíce září. V kostele praţském pochován a po jeho smrti volen Mikuláš z Roţmberka. Ovšem největšího věhlasu se dočkal v roce 1322 Burian Kaplíř ze Sulevic, kdyţ ho římský král Ludvík Bavor pasoval na rytíře za statečnost v bitvě u Mühldorfu. Burian také v roce 1323 provázel prince Karla, pozdějšího císaře Karla IV, do Francie. Avšak i tato informace pochází z Hájkovy kroniky. Je zřejmě vyfabulovaná. Šlechtické rody si těmito smyšlenými příběhy pouze vylepšovaly rodokmen a rodovou prestiţ. V druhé polovině 14. a na počátku 15. století nalézáme Kaplíře ze Sulevic na několika místech v Českém středohoří a jeho okolí. Například od roku 1363 sedí jistý Kunrát ze Sulevic na tvrzi v Solanech, 3 kde se usadila jedna z větví rodu. Další 1 Regesta Bohemiae et Moraviae pars IV, str. 811. 2 Regesta Bohemiae et Moraviae pars IV, str. 379. 3 Sedláček, A.: Hrady XIV., str. 32. 6

(...) 4 Po Pterimanovi, který zemřel kolem roku 1366, zůstal v Ţernosekách kromě členové rodu ţijí v Ţernosekách (obec leţící na Labi severně od Lovosic). Jak uţ víme, Lovosice patřily cisterciáckému klášteru v Altzelle, který se nacházel v Míšni nedaleko Dráţďan. V roce 1366 se Kaplířové dostali do sporu právě s cisterciáky v Lovosicích. Pře se týkala ostrovů na Labi a jejich vyuţívání. Spor rozřešil 6. ledna 1366 Beneš z Wartmberka, který rozhodl takto: My Beneš z Wartmberka, pán na Děčíně, známo činíme, ţe při, kteráţ s vobojí strany byla mezi panem opatem z Celle s konventem i bratřími téhoţ konventu z Lovosic s jedné, a dědici Petrimana z Sulevic dobré paměti, totiţto Ješkem i jeho bratřími pozuostalými v Ţěrnosekách z strany druhé, sme takto zavřeli a napravili: ţe řečený opat z Celle s konventem a bratřími z Lovosic mají drţeti, zpravovati a vládnúti dědičně vostrovem větším a vrchnějším, coţ ho koli na dýl neb na šíř přibýti bude moci, a svrchupsaní dědicové Petrimana, totiţto Ješko a jeho bratří témuţ opatovi a konventu i bratřím z Lovosic ţádné překáţky v témţ vostrově nemají činiti. Však menší a dolejší vostrov má přináleţeti týmţ dědicuom Petrimanovým ze Sulovic, coţ ho koli na dýl neb na šíř bude moci rozšířit. Dále v tom zavíráme, ţe ani opat s bratřími z Lovosic ani dědicové předpověděnýho Petrimana nemají dělati slupi v tom místě, kde jest brod. Ješka i jeho bratr Bušek. Ten roku 1375 provedl jako patron tamního kostela (Busco cliens de Sulewicz patronus ecclesie in Zrnossiek) 5 výměnu faráře s duchovním z obce Tis. O dalším příslušníkovi rodu nás informuje zápis o převodu majetku Václava z Hoholic: Wenceslaus de Hoholicz (...) cum agris, pratis, siluis, piscinis, riuis, pomeriis, fluminibus, omni nábytek et omni libertate vendidit Anne sorori sue de Holholicz et Stanissio de Sulegewicz et suis pueris pro sexingentis sexagenis grossorum, et fassus est. (...) 6 Tato smlouva byla sepsána 18. srpna 1380, širší okolnosti však neznáme. Od 80. let 14. století se v severočeských listinách objevují bratři Kunat (Konrád), Jarek a Hanuš (Jan) ze Sulevic. Jde zřejmě o syny Peška ze Sulevic, jak naznačuje záznam o oltáři Všech svatých v teplickém chrámu Panny Marie z listopadu 1392. Constitutus personaliter Conradus natus Pessiconis de Suleuicz ad 4 AČ XVIII, str. 295. 5 Soudní akta konsistoře Praţské I, str. 123. 6 Rel. tab. I, str. 465. 7

altare Omnium sanct. in ecclesia s. Marie in Teplicz. 7 Kunat se později dostane do vysoké politiky, Hanuš zůstane na rodovém majetku ve Středohoří a Jarkovi potomci se proslaví na Vimperku a v Uhrách. Teplický oltář nebyl jediný, který na přelomu 14. a 15. století Kaplířové zaloţili. Roku 1402 zaloţil Hanuš Kaplíř ze Sulevic v sakristii chrámu svatého Víta na Praţském hradě oltář svatého Michala, čili sv. Michala a jiných sv. angelů, téţ sv. Šebestiana i Všech Svatých. 8 Hanuš Kaplíř ze Sulevic drţí od roku 1389 obec Číţkovice. Roku 1391 si tam převedl věno z Radovesic. 9 Patří mu i nedaleké Siřejovice. Spolu s Bratry Jarkem a Kunátem prodal 25. dubna 1391 čtyři kopy grošů v Ţelechovicích. 10 V roce 1407 vedl spor o patronátní právo kostela V Hřívici jihozápadně od Loun. 11 Ani další Kaplířové ze Sulevic nezaháleli. V roce 1389 koupili bratři Ješek a Pavlík ze Sulevic za 80 kop grošů zboţí od Milobora z Jenčic. 12 Nejpozději od roku 1397 expandují Kaplířové i severně od Sulevic. Bušek Kaplíř drţí Bílý Újezd, sousední Velemín spravuje Kunat. Obě vsi pak zdědili bratři Václav a Kerunek, kteří současně vlastnili další významný hrad v Českém středohoří - Milešov. Václav se na konci husitské revoluce osamostatnil a vystavěl na prudkém svahu, který se vypíná jihovýchodně nad Milešovem, hrad Ostrý. Ale to uţ další členové rodu vlastní jiné majetky v blízkém i vzdálenějším okolí. Od roku 1397 se setkáváme s Ješkem ze Sulevic v Malhosticích 13 (obci leţící asi 7 km jihovýchodně od Teplic). Sedm kilometrů od Třebívlic směrem k Mostu leţí obec Měrunice, kterou nejpozději od roku 1414 aţ do začátku 16. věku drţí potomci Erharta Kaplíře ze Sulevic. Přibliţně od poloviny 14. století nacházíme jednu větev Kaplířů na hradě Skalka. Tato pošlost se liší od ostatních Kaplířů erbem. Tradiční erb Kaplířů je křídlo tvořené červenou a bílou šachovnicí na modrém štítu. 14 Kaplířové ze Skalky však mají erb půlený. Levá polovina je 7 Soudní akta konzistoře Praţské III, str. 98. 8 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy, díl II., str. 88. 9 Rel. tab. I, str. 540. 10 Rel. tab. I, str. 538. 11 Soudní akta konzistoře Praţské V, str. 362-363 a 446. 12 Rel. tab. I, str. 520. 13 Soudní akta konzistoře Praţské III, str. 241. 14 Svobodní pánové a hrabata Kaplířové ze Sulevic měli štít na čtyři pole rozdělený, ze kterých první a čtvrté zase kolmo rozděleno bylo, tak ţe v hořejší pravé polovici ţluté jest polovičný černý orel k pravé straně obrácený, ke kolmici přiléhající, levá hořejší polovice pak má tři příčná břevna: červené, bílé a černé, v dolejší pravé polovici se opakují řečená tři břevna: červené,bílé a černé, v dolejší levé ţluté polovici přiléhá ku kolmici polovičný černý orel v levo obrácený. Uprostřed levého hlavního pole barvy modré a v dolejším pravém hlavním poli modrém uprostřed je po orlím křídle červeně a bíle šachovaném. Štít v druhém a třetím poli jest původní štít Kaplířův a štít v prvním a 8

červená se stříbrným břevnem uprostřed; pravá polovina štítu je zlatá a na ní je půl červeného orla. 15 Není tedy zcela jasné, v jakém příbuzenském poměru byli vladykové ze Skalky a Kaplířové. Jisté ovšem je, ţe Kaplířové ze Sulevic po nich zdědili majetek i erb. Od 15. století se totiţ majitelé Skalky píší ze Sulevic. Jeden z členů této větve, Hanuš ze Sulevic, stál léta 1420 při straně pod jednou a najal se králi Zikmundovi vojensky, začeţ obdrţel 10. srpna záškodní list, avšak jen list a peněz nic. 16 Během husitské revoluce se angaţovali i další členové této větve Kaplířů ze Sulevic. Bude o nich řeč později. Jak je vidět, Kaplířové ze Sulevic se na přelomu 14. a 15. věku rozštěpili do několika větví ovládajících České středohoří západně od toku Labe. Příčiny rozkvětu rodu jen odhadujeme: výnosnost polabské půdy, strategická poloha hradů kontrolujících stezky z Prahy do severních Čech či prozíravé politické chování během vlády Václava IV. Prozřetelné chování neopustilo Kaplíře ani během husitské revoluce. Víme, ţe část Kaplířů zůstávala po vypuknutí válečných událostí na katolické straně. Zároveň se však některé z větví rodu přihlásily ke kalichu pro případ, ţe by přívrţenci utrakvismu převzali vládu v zemi. To byl zřejmě případ Václava Kaplíře ze Sulevic, který si mezi léty 1433-1434, tedy v době vrcholící politické a ekonomické krize, začal stavět hrad Ostrý (v některých pramenech téţ Šarfnštejn). S podobným modelem se setkáváme nejen u jiných šlechtických rodů, ale i uvnitř vimperské větve Kaplířů ze Sulevic. čtvrtém poli štít vladyk ze Skalky, po kterých Kaplířové Skalku zdědili. Nad štítem jsou tři otevřené korunované přilby turnajové s pokryvadly v pravo ţlutými, černými, v levo červenými a bílými; z prostřední přilby, jejíţ hledí zpředu jest viděti, vyniká dvouhlavý černý orel korunovaný křídloma rozpiatýma, na prsou maje rakouský erb (bílé břevno v červeném poli); z obou vedlejších přilbic vyčnívají orlí křídla červeně a bíle šachovaná, která původním klenotem Kaplířů jsou. In: Kolář, M., Sedláček, A.: Českomoravská heraldika I., Praha 1902, str. 253-254. 15 Kaplířové ze Sulevic měli prvotně křídlo s šachovnicí, jak je viděti 1391 na pečeti Kunatově v arch. dráţďanském. Tak i 1424 Kunat a Petr, 1436 i 1424 Kerunk, 1441 Vaněk a j. v. a Vimperští tuším do vymření. Barvy byly takové, ţe štít byl modrý a šachovnice zlatá a červená. (Ruk. Vídeňský.) Avšak jiţ v 15. století spojen s ním u některých erb vladyk ze Skalky aneb snad ti ze Skalky přibrali si erb Kaplířovský a psali se pak ze Sulevic. Nový tento erb byl takový: Štít kříţem na čtvero rozdělený, v 1. a 4. poli erb Skaleckých, totiţ polovičný, v pravém zlatém půl černého orla, v levém červeném stříbrný pruh na příč, v 2. a 3. starý erb Sulevských, modrý a křidlo s červ. a zlatou šachovnicí. (Paprockého Zrc. 123, M. tab. 11.) Zlatá barva na křidle změněná (tuším u některých) ve stříbrnou, pak ovšem byla přikryvadla černá zlatá a červená stříbrná a klénotem křídlo s červenou a bílou šachovnicí. (Obraz v paláci Píseckém a v Jak. sb.) Kdyţ byl Kašpar Zdeněk K. ze S. (1676, 5. února) do stavu Říšských hrabat povýšen, dostal tento erb: Štít na čtvero rozdělený v 1. a 4. poli erb Skalecký, jenţ vykládán na erb Rakouského domu a polovici Říšského orla pod zlatou korunou, v 2. a 3. poli modrém křidlo s červenou a bílou šachovnicí, přikryvadla černá ţlutá a bílá červená, tři korunované helmy, na prostředním černý orel Říšský se štítkem Rakouského domu na prsou, na obou ostatních dotčené křidlo. (Reg. Říšská ve Víd. archivu dvorském.) Obrazy erbův H. II, 112 a VIII. tab. náhrobku H. VII. 286. In: Sedláček, A.: Českomoravská heraldika II., Praha, 1925, str. 232. 16 Sedláček, A.: Hrady XIV., str. 309. 9

Vraťme se ale do časů vlády císaře Karla IV. Zaměříme se na první velkou osobnost z rodu Kaplířů. Mezi léty 1369 aţ 1376 nacházíme jakéhosi Kunata Kaplíře ze Sulevic jako purkrabího na Šarfnštejně. 17 Do této funkce Kaplíře zřejmě dosadil poručník nezletilého Jana z Michalovic Týma z Koldic. Bohuţel jméno Kunat bylo v té době u Kaplířů velice oblíbené, a tak nemůţeme s jistotou identifikovat, zda jde o Kunata ze Solan či z Velemína. S největší pravděpodobností však jde o Kunata zcela jiného. Tento Kaplíř dosáhl na přelomu 14. a 15. století (zřejmě právě díky Týmovi z Koldic) několika významných úřadů a pronikl do blízkosti krále Václava IV. Od roku 1381 jeho kariéra u dvora prudce stoupá. Na úkor Jana Rotleva získává spolu se svými bratry Hanušem a Jarkem hrad Vimperk. Avšak důleţitější pro jeho postavení je finančně velice výnosná funkce mincmistra, kterou zastává přibliţně mezi léty 1381 aţ 1388 18. V roce 1382 navíc získal další zajímavou pozici. Stává se dvorským místosudím. V tomto úřadu se zabýval běţnými majetkoprávními spory. Například v roce 1482 rozhodoval ve sporu Kláry, vdovy po Václavovi z Pnětluk, o dědictví v praţských Vysočanech. 19 Během výkonu tohoto úřadu soudí i mnohem závaţnější kauzy. V roce 1384 rozhoduje spor, který mu uloţil sám Václav IV. V té době se přelo město Litoměřice s arcibiskupstvím o volném průjezdu lodí po Labi. Král jiţ tehdy potřeboval zdůraznit svou převahu nad Janem z Jenštejna, a tak si vybral jako rozhodčího v tomto sporu Kunata Kaplíře ze Sulevic. Krále s ním zřejmě jiţ poutalo dobré přátelství, a tak se Kunat zachoval loajálně. Povolil průjezd Litoměřicemi pouze dvěma arcibiskupským lodím, a to ještě s přesně vymezeným mnoţstvím nákladu. Václav IV. samozřejmě rozsudek 5. prosince 1387 potvrdil. V té době totiţ spory mezi ním a Janem z Jenštejna začaly nabírat na obrátce. 20 V druhé polovině 80. let se Kunat velice silně angaţoval v Litoměřicích. Dne 27. července 1386 dal Václav IV. souhlas litoměřickému měšťanovi Fránovi, aby prodal rychtu v Litoměřicích Kunátovi Kaplířovi ze Sulejovic, jeho bratrům 17 Tento hrad je někdy téţ nazýván Ostrý, avšak jde pochopitelně o jiný hrad neţ ten, který nechal vystavět aţ okolo roku 1433 Václav Kaplíř ze Sulevic. Tento Šarfnštejn leţí jihovýchodně od Benešova nad Ploučnicí. 18 K problematice drobných mincí za vlády Václava IV. Hána J.: Haléře "Rotlevovy" a "Kaplířovy". In: Numismatický sborník 20, Praha 2005, str. 109-126. 19 AČ XXXI, str. 308. 20 O sporu Václava IV. s Jenštejnem Bartoš, F. M.: Čechy v době Husově 1378-1415, Praha 1947 (ČD II./6.) a Spěváček, J.: Václav IV. 1361-1419, Praha 1986. 10

Hanušovi a Jarkovi a jejich dědicům za 250 kop českých grošů. 21 Podle Jaroslava Čechury 22 byla uţ v té době v Litoměřicích oddělena výkonná soudní pravomoc rychtáře jako městského úředníka od instituce rychty, zaloţené na různých důchodech, jak z nemovitostí, tak i z podílu na výkonu soudnictví. Kaplířové tak získali další zajímavý zdroj příjmů. Ovšem sám Kunat do městských soudních záleţitostí, podle Čechury vzhledem k ostatním funkcím, nepromlouval. Je však moţné, jak ukáţe pozdější výklad, ţe z rychty těţili nejvíce Kunatovi bratři Hanuš a Jarek. O rok později všichni tři sourozenci přibrali v Litoměřicích další majetek, kdyţ jim byl Václavem IV. udělen v léno tamní hrad. Podle všeho byl tento objekt v poněkud zchátralém stavu. Od města byl oddělen dvěma příkopy, o čemţ se můţeme přesvědčit v listině vydané kanceláří Václava IV. 23 Podle ní měli Kunat Kaplíř ze Sulevic a jeho bratři Hanuš a Jarek i jejich dědicové uţívat všech práv a poţitků spojených s tímto hradem s výhradou, aby byl Václavu IV. i budoucím českým králům vţdy otevřen. Za doby Kaplířů zřejmě došlo na litoměřickém hradu k několika opravám a rekonstrukcím, avšak jiţ roku 1397 se dostal do rukou míšeňské markraběnky (manţelky Viléma I. a sestřenice Václava IV.) V té době uţ Kunat vystoupil na pomyslném ţebříčku o stupínek výš. Od roku 1386 byl nejvyšším písařem Českého království, tedy vysokým zemským úředníkem, který vedl písemnou agendu zemského soudu. Kaplířova hvězda je na vrcholu. Nejenţe mu zbývají ještě dva roky ve funkci mincmistra, ale zaujímá i významnou soudní funkci, kterou zastává aţ do roku 1395. Od konce osmdesátých let se věnuje i mezinárodní politice. V červnu 1389 se spolu s ostatními členy korunní rady (bavorským vévodou Fridrichem, Otou z Bergova a Albrechtem z Kolovrat) snaţí v Mostě dohodnout mír na českomíšeňské hranici. Ve stejném roce navíc zastává úřad karlštejnského purkrabí. O dva roky později je spolu s Jindřichem Škopkem pověřen formulovat Václavovu politiku vůči říši a papeţi: (...)shrnul jménem královým poţadavky praţského dvora v těchto několik vět: král bude moci jmenovat nejen tři říšské kurfiřty, ale i všechny biskupy, ve svých zemích i všechny preláty, a právo to podrţí 21 CIM II, č. 609. 22 Čechura, J.: Úřad rychtáře v Litoměřicích v předhusitském období. Litoměřicko 21-22, 1986 str. 51-76. 23 Tato listina je přetištěna v článku Hlaváčka, I. (ed.): Příspěvek k dějinám drţby litoměřického hradu v době Václava IV. in: Litoměřicko 16, 1980, str. 113-116. 11

ještě tři jeho nástupci; dostane dále desátek a konečně rozhodne i spor mezi papeţi, kterému se podrobí nejen Kliment VII., ale i jeho kardinálové. 24 Kunat Kaplíř se věnuje i běţné agendě. V březnu roku 1393 řeší pronájem desátků kostela v Chlumu a v květnu téhoţ roku je rozhodčím ve sporu mezi děkanem a kanovníky na Karlštejně. 25 Počátkem devadesátých let se Kunat Kaplíř ze Sulevic krátce objeví na hradě Ţleby jako purkrabí 26, ale poté, jak chřadne moc krále, zhasíná i hvězda Kaplířova. Václav má ve státě silnou opozici, která mu mimo jiné vytýká, ţe do vysokých státních funkcí obsazuje niţší šlechtice a oslabuje tak moc panstva. V roce 1394 byl král zajat panskou jednotou, spolupracující s markrabětem Joštem. V Joštově reţii dojde k výměně zemských úředníků, kterou Kunat ještě jako zázrakem ustojí. Ale 2. dubna 1396 dochází k vítězství panské jednoty, která prosadí své lidi do všech důleţitých úřadů. A tak na místo nejvyššího zemského písaře přichází po Kunatovi Smil Flaška z Pardubic. V úřadu mincmistra nacházíme v druhé polovině 80. let na krátký čas Kunatova bratra Hanuše, ale v 90. letech patří tento post Petrovi z Písku. V roce 1397 Kunat Kaplíř ze Sulevic umírá. Zůstala po něm dcera Lidmila a manţelka Kateřina (rodem z Vrábí). Obě zděděný majetek věnovaly na duchovní účely. Kateřina uţ roku 1389 věnovala peníze chrámu na Hradčanech. 27 O rok později věnovala faráři kostela sv. Benedikta na Hradčanech roční plat 28 ve výši 10 kop, k čemuţ roku 1402 přidala další tři kopy ročně na Slavošově v Čáslavském kraji. Spolu s tím začala platit i druhého faráře, který dostával 10 kop ze Slavošova a dvě kopy z arcibiskupské komory. Tito kazatelé měli kázat v českém jazyce kaţdý sváteční den (kromě neděle) a v adventu a v půstu třikrát za týden. 29 Kostelům na Hradčanech věnovala Kateřina dary ještě v letech 1403 a 1404. 30 Zároveň Kateřina zaloţila roku 1406 společenství dvanácti bekyň (panen či vdov) a věnovala jim dům č. 185 na Hradčanském náměstí nedaleko kostela sv. Benedikta, 31 kde jsou připomínány ještě roku 1414, 32 a vesnici Vesce na Čáslavsku. Správu nad nimi 24 Bartoš, F. M.: Čechy v době Husově 1378-1415, Praha 1947 (ČD II./6.), str. 90. 25 Soudní akta konzistoře Praţské III, str. 123 a 138. 26 Sedláček, A.: Hrady XII., str. 78. 27 Rel. tab. I, str. 580. 28 Rel. tab. I, str. 588. 29 Rel. tab. I, str. 599-600 a Rel. tab. II, str. 7. 30 Rel. tab. I, str. 605-606. 31 Tomek, V. V.: Základy starého místopisu praţského, kniha 3-5, str. 134. 32 Rel. tab. II, str. 111. 12

přenechala vikářům arcibiskupství praţského. 33 Pak uţ se o Kateřině prameny nezmiňují. S Kunatem ztratili Kaplířové osobnost, která přesahovala lokální význam a zasáhla nejen do politiky uvnitř státu, ale ovlivňovala i mezinárodní dění. Na srovnatelnou autoritu si rod ze Sulevic musel počkat aţ do konce 16. století, kdy se obdobně dařilo Kašparu Kaplíři ze Sulevic. Jeho pád však byl ještě tvrdší neţ v případě Kunata. Po Kunatovi nezbyl pouze politický odkaz, ale jak jsme si mohli všimnout i slušný majetek. Zřejmě jeho zásluhou se Kaplířové usadili na Vimperku, kde zanechali nesmazatelnou stopu. 33 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy, díl III., str. 439-440. 13

3. Kaplířové na Vimperku Jedna z větví Kaplířů ze Sulevic se zapsala do české historie jako páni hradu Vimperka. Tento hrad, který byl zaloţený v polovině 13. století Purkartem z Janovic, 34 střeţil jednu z odboček Zlaté stezky na česko-bavorském pomezí. Majitelé hradu kontrolovali obchod s pasovským biskupstvím, odkud do Českého království proudila sůl. Bratři Kunat, Hanuš a Jarek Kaplířové ze Sulevic dostali Vimperk neznámého roku od Václava IV. v manství. 35 Vzhledem k tomu, ţe majitelem Vimperka byl v roce 1375 Jan Rotlev, domnívám se, ţe Vimperk mohl přejít na Kaplíře ve stejné době, kdy se Kunat Kaplíř stal po Rotlevovi mincmistrem. Tedy po roce 1381, kdy Jan Rotlev po incidentu s kolínskou městskou radou přišel o své vysoké postavení. Kaplířové tedy získali strategicky důleţitý objekt, který v sobě skrýval zajímavý potenciál. Jisté je, ţe čtyři kaplířovské generace, které drţely Vimperk přes sto let, zanechaly v Pošumaví nesmazatelnou stopu. K Vimperku sice jiţ v 90. letech 14. století nenáleţel hrad Hus, ale Kaplířové k hradu Vimperk získali sedm vesnic, které vyměnili s králem za ves Chlustinu. Důleţitým majetkem patřícím k Vimperku byl téţ stráţní hrad Kunţvart, chránící cestu do Pasova, dále ves Bohumilice a obec Vimperk přiléhající ke stejnojmennému hradu. Do kostelů v těchto lokalitách měli Kaplířové právo dosazovat faráře. Mezi léty 1395 aţ 1407 spravoval tyto farnosti Hanuš Kaplíř, který se tedy podle Sedláčka 36 stal skutečným drţitelem Vimperka. Nejpozději od roku 1404 s ním Vimperk spravoval Jan Kaplíř ze Sulevic. Můţe to být buď Hanušův syn, nebo synovec (syn bratra Jarka). V tomto roce zaznamenáváme spor mezi Janem Kaplířem a prachatickými měšťany, respektive jejich vrchností vyšehradským proboštem Václavem. Šlo o obchod na Zlaté stezce. Vimperská větev Zlaté stezky (takzvaný kubohuťský systém Zlaté stezky) 37 totiţ začal silně konkurovat původní větvi prachatické. Do celé záleţitosti se musel vloţit král Václav IV., který rozhodl ve prospěch probošta a omezil tak provoz na vimperské 34 Sedláček, A.: Hrady XI., str. 143. 35 Sedláček, A.: Hrady XI., str. 143. 36 Sedláček, A.: Hrady XI., str. 143. 37 Kubů, F., Zavřel, P.: Kubohuťský systém Zlaté stezky; in: Zlatá stezka : sborník Prachatického muzea. Roč. 5, 1998. 14

větvi. Nadále po ní smělo z Pasova do Vimperka přicházet pouze 12 krosnařů se solí týdně. 38 Nemohu se v tuto chvíli nevrátit přesně o dvacet let zpět, kdy Václav řešil podobný spor v Litoměřicích. Tehdy se král mohl s klidem rozhodnout v neprospěch církevního hodnostáře. Ovšem časy se mění. V roce 1404 se po útěku z vídeňského vězení musel panovník chovat zcela jinak. V rámci zklidňování poměrů v zemi se přiklonil na stranu vyšehradského probošta. Zřejmě jiţ ani neexistovalo pouto mezi Kaplíři a králem, které reprezentoval Janův strýc Kunat. S Hanušem Kaplířem se setkáme ještě v roce 1405, kdy vimperskému faráři daroval úroky, aby mohl připravit pro duchovní sluţbu kněze, který měl slouţit ranní mše v novém vimperském kostele Navštívení Panny Marie. V roce 1407 (od února do dubna) vede spor s Václavem, kaplanem na Vimperku. 39 Pře se týká pravomocí při správě církevního majetku. V roce 1414 uţ dosazovali faráře do bohumilického kostela Jan a Jan Kaplířové a Rydkéř z Vršovic. 40 O které Jany jde? Sedláček je pokládá za syny Hanuše a jeho bratra Jarka. Ottův slovník naučný 41 píše ţe, Jarek měl syny Petra a Hanuše [Jana], kteří drţeli Vimperk ještě r. 1414 společně s Janem, avšak tento se oddělil potom statkem Čiţkovským. Tyto informace nám naznačují, ţe jiţ v druhém desetiletí 15. století došlo na Vimperku ke generační výměně. První vlastníci Vimperka z rodu Kaplířů jiţ byli po smrti. Kunat zemřel jiţ v roce 1397 bez muţských potomků, Jarek v roce 1400 a Hanuš mezi léty 1406 aţ 1413. Druhá generace Kaplířů si dědictví rozdělila následovně: Jarkův syn Petr zpočátku hospodaří na statcích v Čechách, ale později odchází za kariérou do Uher, kde jej uţ v říjnu roku 1413 nalézáme ve funkci hejtmana na hradu Poţoň. Proto v roce 1414 na Vimperku zřejmě působí jiţ pouze jeho bratr Jan (někde téţ nazývaný Hanuš) a jejich bratranec Jan (syn Hanuše I.), který se však nejpozději ve dvacátých letech vrací na rodová panství na Lovosicku, konkrétně na Košťálov. Na konci 14. století jsme se setkali s problémem, kdy se nám v prostoru Českého středohoří vyskytlo několik Kunatů Kaplířů ze Sulevic. Avšak koncentrace Janů Kaplířů ze Sulevic na Vimperce v prvních desetiletích století 15. nám situaci dělá takřka nepřehlednou. V pramenech se navíc někteří Janové vyskytují v 38 CIM II, str. 982-983, č. 760. 39 Soudní akta konzistoře Praţské V, str. 364, 305 a 310. 40 Sedláček, A.: Hrady XI., str. 143. 41 OSN XIII., str. 968. 15

poněmčené podobě Hans či Hanuš. Jméno Jan bylo v Čechách 15. století nejčastějším muţským jménem vůbec. 42 Na Vimperku tedy z druhé generace Kaplířů zůstal Hanuš (Jan), syn Jarka Kaplíře ze Sulevic. Hospodařil zde přibliţně do vypuknutí husitské revoluce. V roce 1422 na Vimperku nalézáme příslušníka třetí generace vimperských Kaplířů Janova syna Kunata Kaplíře ze Sulevic. O Janovi v souvislosti s Vimperkem aţ do roku 1427 ţádné zprávy nejsou. Angaţoval se pak na straně Zikmunda Lucemburského, respektive na straně jeho hlavního spojence v Čechách Oldřicha z Roţmberka. Kaplířové byli na počátku husitské revoluce rodem, který přijímal pod jednou. Týkalo se to i vimperského pána Kunata Kaplíře ze Sulevic, který měl od začátků svého aktivního působení na Vimperku nesváry s Janem z Křemţe. Spory se týkaly hlavně lesů a vesnic na pomezí vimperského a husineckého panství. Hranice zřejmě nebyla přesně vytyčena, a tak zde na počátku 20. let 15. století docházelo k násilnostem a vypalování vesnic, a to jak ze strany Jana z Křemţe, tak ze strany Kunata. Jana z Křemţe navíc podporovali prachatičtí husitští hejtmani, kteří si od toho slibovali oslabení pozic Vimperka na Zlaté stezce. Jan z Křemţe také v Prachaticích verboval vojsko proti Vimperku. 43 Spory se snaţí řešit 6. dubnu 1422 Jan z Křemţe. Vydává list, 44 v němţ pověřuje své ubrmany Roubíka z Habří a Racka z Drahonic, aby spolu s ubrmany, které si určí Kunat Kaplíř spor rozhodli a určili smírčí podmínky, které se Jan z Křemţe pod kaucí pěti set praţských grošů zavázal dodrţovat. Jan z Křemţe však nemá spory jen s Kaplířem, ale i s Oldřichem z Roţmberka, který jej na jaře 1422, tedy krátce po vydání listu, dal zajmout a odvézt ke králi Zikmundovi do Uher. 45 K podepsání smlouvy mezi Janem a Kunatem tedy nakonec nemuselo dojít. Kunat Kaplíř se pak podílel na obraně Karlštejna, který byl od května do listopadu 1422 obléhán litevským kníţetem Korybutem a Praţany. Roční příměří uzavřené 8. listopadu 1422 platilo i pro statky pánů podílejících se na obraně Karlštejna, tedy včetně Vimperka. 46 Z klidu se však Vimperk dlouho neradoval, 42 Rodokmen Kaplířů je uveden jako příloha číslo 2 této doplomové práce. 43 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice I, str. 151-153. 44 Wagner, T.: Jan Smil z Křemţe, in: ČMKČ LXII/1888, str. 170-171. 45 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice I, str. 151-153. 46 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice I, str. 160. 16

protoţe během útoku v roce 1423, který moţná vedl Jan Smil z Křemţe, byla vypálena osada rozkládající se pod hradem. Samotný hrad Vimperk se zřejmě ubránil. 47 Kaplířové i městečko Vimperk se z této pohromy poměrně brzo vzpamatovali, protoţe v roce 1424 povolili Kaplířové vimperským obyvatelům volně nakládat s vlastním majetkem. 48 Šlo konkrétně o dvory Hartlův, Šteflův a Andrlův a o hamry. Obyvatelé těchto sídel měli právo odúmrti. Darování bylo podmíněno tím, ţe nezajdou staré poplatky. Zároveň byly ustanoveny roboty, kterými byli Vimperští povinni zámku. 49 List, který byl k tomuto účelu vydán, schvaluje vedle Kunata i jeho strýc Petr a bratr Čáslav Kaplíř ze Sulevic, který od tohoto roku začne aktivně vystupovat. Na jaře roku 1424 se Kunat Kaplíř ze Sulevic definitivně smířil s Janem Smilem z Křemţe. 50 Tuto smlouvu dokládá Smilův list, v němţ se vyznává, ţe jsem smieřen a konečně smluven s slovutným Kunátem z Sulevic seděním na Vinterberce o ty o všecky róznice, nesnáze, nechuti, kteréţ sú koli mezi námi byly. 51 Zároveň se zavazuje k propuštění a výměně vězněných a rukojmích. Na dodrţování této smlouvy dohlíţejí ubrmani Jan z Blatné, Petr z Malovic, Štěpánek z Čestic a Přibík Koc z Dobrše. Ke smlouvě téţ připojili své pečetě Petr Záhorka z Záhoří, Petr Rychart z Drslavic, Jan z Malovic a Přibík ze Lhoty. V srpnu téhoţ roku navíc Kunat figuroval na smlouvě o příměří mezi táborskou stranou a stranou jihočeských katolíků (mezi nimiţ je vedle Kunata i Oldřich z Roţmberka, Vilémem z Potštejna, Jan z Riesenburka, Drh z Dolan, Hájek z Hodětína, Bušek z Čudic, Zdeslav z Hertvíkova, Bušek z Rovného, Matěj Višeň z Větřní a Jan z Roţmitálu seděním na Blatné). Obě smlouvy na čas přinesly Kaplířovi i Vimperku tolik potřebný klid. Veškeré válečné dění spojené s husitskou revolucí ovlivnilo nejen běţný ţivot na vimperském panství, ale určitě téţ narušilo obchod se solí na Zlaté stezce. Zapříčinilo mnohé majetkové přesuny a vyţadovalo i pragmatická politická rozhodnutí. V této době se stává, ţe různí příslušníci jednoho šlechtického rodu stojí na opačných stranách válečného pole. Rod tak má jistotu, ţe alespoň jeden z jeho členů bude těţit z poválečné situace. Podobně se chovali i Kaplířové ze Sulevic. 47 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice I, str. 160. 48 Kubů, F., Zavřel, P.: Kubohuťský systém Zlaté stezky; in: Zlatá stezka : sborník Prachatického muzea. Roč. 5, 1998, str. 64. 49 CIM IV/1, 344-346, č. 237. 50 O Janu Smilovi z Křemţe více v Šimůnek, R.: Jan Smil z Křemţe. K postavení niţší šlechty v jiţních Čechách v první polovině 15. století; in: Jihočeský sbotník historický. Roč. LXVI, LXVII, 1997/1998, str. 3-12. 51 Wagner, T.: Jan Smil z Křemţe, in: ČMKČ LXII/1888, str. 173-174. 17

V druhé polovině dvacátých let působili v jiţních Čechách tři Kaplířové ze Sulevic: Hanuš (Jan) a jeho synové Kunat a Čáslav. Otec Hanuš (Jan) působí jako zvíkovský purkrabí. Tam se bezesporu dostal pomocí své manţelky z rodu Hájků z Hodětína, neboť před ním tu jako purkrabí slouţil Jan Hájek z Hodětína. V roce 1427 nalézáme Kaplíře krátce i na Ţebráku. Tento hrad získal jako královskou zástavu od Zikmunda, který tímto způsobem řešil své nákladné vojenské operace v Čechách i v Uhrách. Hanuš je tedy bezesporu na katolické straně stejně jako jeho syn Kunat, který si s otcem roku 1427 vyměnil pracoviště (odstěhoval se na Zvíkov, zatímco otec se vrátil na doţití na Vimperk). Ovšem mladší syn Čáslav se od katolické linie rodu odklonil a přidal se k sirotkům. Spravoval po smrti svého otce Vimperk. Dne 14. května roku 1434 učinil příměří s Oldřichem z Roţmberka, v němţ si vymínil, ţe se svými poddanými bude stále vojensky k dispozici sirotkům. 52 Toto příměří působí téměř anachronicky. Od 23. dubna totiţ mělo platit ustanovení svatomartinského sněmu, které vyzývalo všechny obyvatele země k respektování vlády a poslušnosti. Čáslav však nechtěl zradit radikální křídlo revoluce. Moţná padl spolu se svými přáteli u Lipan, protoţe po roce 1434 o něm v pramenech nemáme ţádné zprávy. Čáslavův bratr Kunat byl po otci purkrabím na Zvíkově. Poté, co se Kunat smířil s Janem z Křemţe a co jeho bratr Čáslav přešel s Vimperkem na stranu sirotků, stal se pro Zikmunda Lucemburského a Oldřicha z Roţmberka podezřelým. Oba spojenci se báli, ţe by mohl Kunat odpadnout od katolické strany. Pokud by se Zvíkov dostal do rukou nepřátel, ztratili by katolíci jeden ze svých nejdůleţitějších opěrných bodů na jihu Čech. K největšímu ohroţení Zvíkova došlo v roce 1429. Hrad oblehlo 21. března spojené vojsko obcí Tábora, Písku, Sušice a Klatov pod vedením Jana Bleha z Těšnice a Mikuláše z Padařova. Moţná spoléhali na to, ţe se jim Kunat vzdá bez boje a přikloní se na jejich stranu. Nestalo se tak. Do hry totiţ včas zasáhl Oldřich z Roţmberka, který na rozkaz císaře Zikmunda sjednal mezi stranami 24. června příměří. Husitské vojsko sice odtáhlo, ale Oldřichův a Zikmundův strach, ţe by se Zvíkov mohl přidat na husitskou stranu, a nedůvěra v Kunata, trvá dál. Proto Zikmund 7. září 1429 naléhá na Oldřicha: Jakoţ jsme pilně poručili, aby od Kunata hrad náš Zviekov vyplatil našim jménem, a dobyl toho 52 Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1418 1462, sv. 1, str. 171. 18

hradu z jeho rukú (...), neb sme úplně tomu srozuměli (...), jestliţe jemu ta cesta nepójde, a po jeho vóli se v tom nestane (...), ţeť jest svú věc zjednal s kacieři, aťby s tiem hradem i s tiem, coţ jmá, k nim přistúpil a proti nám i naší straně s nimi zóstal: i protoţ věříme, ţe jemu ten zámek svój zaň dáš, v jakéţ summě moci budeš (...) Neboť jsme toho dosti široce zpraveni, kdyţby ten zámek nebyl pod naší mocí a s naší stranú, ţeťby skrze to přieliš mnoho zlého nám i této zemi mohlo vyjíti. 53 Jednání mezi Kunatem a Oldřichem začala jiţ za několik dní a jiţ 12. září se Kunat Oldřichem dohodl, ţe Oldřichovi připadne Zvíkov a Kunat obdrţí úřad purkrabího na Zbirohu a k tomu ještě peníze v hotovosti. Celá transakce se však protahovala a došlo k ní aţ na přímý zásah císaře Zikmunda, který 8. června 1431 vydal v Bamberce plnou moc, v níţ opravňuje Oldřicha z Roţmberka aby sě smluvil jménem naším s slovutným Cunátem Kaplířem z Sulejovic o sstúpenie hradu našěho Zviekova, o vězně, kteréţ jest aţ do sie chvíle zajímal, i o jiné věci, kteréţ k tomu hradu příslušejí. 54 Zvíkov tedy definitivně přešel na Oldřicha, ale různé majetkové spory spojené s tímto převodem se řešily ještě v roce 1433, kdy Kunat dává svým listem na vědomí, ţe sice postoupil Oldřichovi Zvíkov, nikoli však vesnice příslušející k Hluboké. 55 K tomu to listu připojili své pečetě i Kerunek ze Sulevic seděním na Milešově, Petr ze Sulevic a Jan z Běšic. Z toho je patrné, ţe jihočeská větev Kaplířů byla stále v kontaktu s Kaplíři, kteří zůstali na Lovosicku. Kunat zřejmě doţil svůj bohatý ţivot na Zbirohu. Poslední známá zmínka o něm je z roku 1434, kdy je spolu se svým zbiroţským správcem Václavem Hájkem z Hodětína uváděn jako patron kostela v Mýtě. 56 Vzhledem k tomu, ţe Kunat Kaplíř ze Sulevic zemřel bez muţských potomků a na Zbirohu po jeho smrti působí Hanuš z Kolovrat, zůstal vimperské větvi Kaplířů uţ jen hrad Vimperk. Vimperští Kaplířové tedy během husitské revoluce nijak nerozšířili své drţavy. Jak bylo popsáno, drţeli sice jeden čas vedle Vimperka i Ţebrák a Zvíkov, který byli nuceni vyměnit za Zbiroh, avšak ve všech případech šlo jen o zástavy, a proto po revoluci disponují přibliţně stejným majetkem jako před jejím vypuknutím. Ovšem s jedním podstatným rozdílem. Hanuš (Jan) Kaplíř ze Sulevic byl pravověrný katolík. Jeho vnuci, působící na Vimperku po roce 1434, jsou přívrţenci kalicha. 53 AČ 1, str. 28. 54 Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1418 1462, sv. 1, str. 124. 55 Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1418 1462, sv. 1, str. 156. 56 Sedláček, A.: Hrady VI., str. 240. 19

Na začátku čtyřicátých let 15. století jiţ neţil nikdo z třetí generace vimperských Kaplířů. Na světě však byli nezletilí synové Čáslava Kaplíře, nad nimiţ měla v té době poručnictví jejich matka, která pocházela z rodu Malovců. Byla to zřejmě sestra Jana Malovce z Pacova. Jako první se ujal správy Vimperka starší syn Mikuláš. Ten vyrůstal v poměrech, které byly pro česko-bavorské pomezí po bitvě u Lipan charakteristické. Dostal se do tlupy, která loupila na Zlaté stezce. Spolu se svým příbuzným Zikmundem Malovcem a Rackem z Rýzmberka přepadávali zboţí importované do Čech pasovským biskupem. To byl pro Mikuláše Kaplíře ze Sulevic a na Vimperce důleţitý, byť nestálý a hlavně nebezpečný zdroj obţivy. Spory s pasovským biskupem pak provázely celý Mikulášův ţivot. Do řešení těchto pří se vloţil během roku 1449 Oldřich z Roţmberka. Z listu 57 pasovského biskupa Leonarda von Gots z 9. března 1449 vyplývá, ţe biskup pošle za Oldřichem svého zástupce Balthazara Nagkera, aby mohli ujednat smír s Kaplířem. Ten však i nadále řádí v pohraničních lesích a přepadává biskupovy poddané. Jeden z nich Jindřich Glasser z Hobelsberku si 25. června 1449 stěţuje, ţe Kaplíř zajal na cestě v šumavských lesích jeho dva knechty a jednoho koně. 58 Knechti se nakonec po diplomatickém úsilí Oldřicha z Roţmberka dostali zpět na svobodu, ale koně si Mikukáš uţ zřejmě nechal, nebo ho výhodně zpeněţil. Jiří Jánský 59 naznačuje, ţe bylo v té době sjednáno Oldřichem příměří mezi pasovským biskupem a Mikulášem Kaplířem. Pokud se tak opravdu stalo, bylo to příměří vratké a hlavně krátkodobé. Jiţ o rok později opět nalézáme na německé straně Šumavy Kaplířovy bojovníky. Referuje o nich Václav z Michalovic v listě vydaném 10. října 1450. 60 Mikuláš spolu s Přibíkem z Klenové, Vilémem mladším z Riesenberku a Rackem z Janovic s přibliţně pěti sty jízdních a pěších sú zajeli dobytka všeho i s koňmi na šest set. Jak je vidět, Mikuláš byl vzhledem k poloze Vimperka v častém styku s představiteli Strakonické jednoty. Politicky však zajisté 57 Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1449 1462, sv. IV, str. 22. 58 Wolgeborner edelr lieber herr, mein underteinig dienst sein euren genaden alzeit willig und werait. Als euren gnaden wol wissenleich ist, das mir der Kapplar von Winderberg auf dem Pehamischen wald zwen knecht gefangen, darzu ain pferd genommen hat., das mich VI schok gross gestet von des forstz und holz wegen, das ich von eurem hozhayer genant der Suchhane von Wicharssen. bestanden habe und im sein forstz gelt erbrikleichen wezale. Nu hat mir eur holzhaier fur all schaden gesprochen, das mir und den meinen von des waldes und holzs wegen widergee und wel mir das treuleich widerkeren. Genadiger lieber herr! Nu sein mein knecht ledig worden, aber das ross nicht. In: Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1449 1462, sv. IV, str. 69. 59 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice III, str. 90. 60 Listář a listinář Oldřicha z Roţmberka 1449 1462, sv. IV, str. 293. 20

inklinoval vzhledem ke své konfesi k Poděbradské jednotě a není vyloučené, ţe na její straně stál během bitvy u Rokycan. Poté se ale bojů s pasovskou stranou na osm let vzdal. Našel si totiţ poněkud jiné zaměstnání. Stal se z něj profesionální voják a vojenský podnikavec. 61 Uvědomil si zřejmě, ţe ţold je mnohem jistější zdroj příjmů neţ přepadávání obchodníků a loupení. Tím, ţe se se svými lidmi nechával najímat do různých vojsk místo hospodaření na rodovém majetku, se nijak nelišil od jiných šlechticů. Tato praxe byla v době po husitských válkách zcela běţná. Mikuláše nalézáme ve vojsku rakouských stavů, které roku 1452 obléhalo hrad Ort. Poté se přesunulo do Vídeňského Nového Města, kde si vynutilo na císaři Fridrichu III. vydání Ladislava Pohrobka. Mise byla úspěšná a Kaplířovi se během ní zřejmě podařilo získat přízeň mladičkého Habsburka, budoucího českého krále. Získal totiţ od něj významné privilegium, 62 podle nějţ mohl vybírat pod hradem Vimperk clo ze soumarských koní a povozů proudících po střední větvi Zlaté stezky. Zároveň bylo potvrzeno manství Vimperka, který mohl v případě potřeby uplatňovat manské nároky v okolních vesnicích Onšovice, Výškovice, Vnarovy, Hradčany, Bošice, Budilov a ve dvou dvorech v Záhoří. O některé z nich se sice musel soudit se svým sousedem Václavem Kocem z Dobrše, ale důleţité bylo, ţe si zajistil účinný systém obrany hradu, který se později ukázal jako velice důleţitý. Nyní ale Mikuláš preferoval mír, protoţe pouze ten podmiňoval obchod s Bavorskem. Dá se říct, ţe ekonomická stabilizace a růst hospodářství, který nastal v Čechách po nástupu Ladislava Pohrobka na trůn, se týkal i Vimperku. Sůl proudící z pasovského biskupství do Čech, respektive clo z ní, zajišťovalo Mikuláši Kaplířovi slušný příjem a mohl tak alespoň na chvíli upustit od válčení. K němu se však vrátil jiţ roku 1457, kdy spolu se svým bratrem Petrem a dalšími vojáky z okolí Vimperka vytáhl proti tvrzi Boţejovice (leţí severozápadně od Protivína u vsi Budičovice). Tvrz úspěšně dobyli, pobořili a vypálili. Dokonce zabili a hodili do rybníka tamního pacholka Matějku. Ovšem zde se nezastavili, pokračovali směrem ke Strakonicím a na cestě zaútočili na vesnice Knění a Modlešovice. Tam zabírali majetek, zajímali lidi, vypalovali chalupy a dokonce rozkopávali hráze rybníků. Celkem udělali škodu za 300 hřiven stříbra, o něţ se s nimi do roku 1461, kdy byla 61 O působení Mikuláše Kaplíře a dalších ţoldáků z Čech v německých oblastech Tresp, U.: Söldner aus Böhmen. Paderborn, 2004. 62 SOkA Prachatice, Archiv města Vimperka, nejstarší městská kniha 1479 1670, fol. 61a. 21

podepsána smírčí úmluva, soudila drţitelka panství Kateřina z Taţovic. 63 Co bylo příčinou takto rozsáhlého útoku, bohuţel nevíme. Na konci padesátých let musel nový český král Jiří z Poděbrad hájit svou legitimitu. Po úspěšné misi na Moravu byl poţádán císařem Fridrichem III. o pomoc při řešení rakouského dědictví po Ladislavu Pohrobkovi, o které se přel se svým bratrem Albrechtem. Jiří situace vyuţil a vpadl do Rakous. Aby oslabil Albrechta, poţádal zřejmě Mikuláše Kaplíře ze Sulevic, aby vpadl do Pasovska a zaměstnal tak pasovského biskupa, který byl Albrechtovým kancléřem. Na výpad se ale bylo potřeba připravit. Proto v polovině srpna 1458 ţádal Mikuláš nového roţmberského pána Jana o povolení svobodného průjezdu svých ozbrojenců přes sousední roţmberské statky. 64 Uţ 19. srpna dostal kladnou odpověď. Roţmberkové totiţ dluţili Kaplířovi 300 kop grošů. Touto dohodu si Jan zajistil roční odklad splátky. Vymínil si však, ţe během výpravy nebude činěno příkoří nejen jeho poddaným, ale ani statkům kláštera v Drkolné (Schlägl), městečku Haslach a tvrzi Lichtenau, které jsou pod jeho ochranou. Výpravě do pasovkého biskupství teď uţ nestálo nic v cestě. Mikuláš se svými vojáky vtrhl na německé území. Za svůj cíl si vybral neopevněné městečko Waldkirchen. Tento výběr zajisté nebyl náhodný, neboť waldkirchenští měli jako jediní v pasovském biskupství privilegium solného skladu na komunikacích z Pasova na české hranice. 65 Útok byl úspěšný, Waldkirchen lehl popelem. Jiří z Poděbrad zatím úspěšně dotáhl svou misi. V říjnu uzavřel s Albrechtem smlouvu o vzájemném nevměšování. Na Mikuláše nezapomněl. Během jednání, které koncem ledna 1459 vedl s vyslanci císaře Fridricha o urovnání dílčích sporů souvisejících s rakouským taţením, dohodl Jiří opětovné smíření Mikuláše s pasovským biskupem. K němu došlo za přispění císaře Fridricha, krále Jiřího a Ludvíka Bohatého jiţ v únoru 1459. Po dobu sedmi let měl Kaplíř slouţit pasovské městské radě s 12 jízdními za roční plat 100 hřiven. Zajistil si tak na další roky obţivu, o kterou by zřejmě vlivem zmrazení obchodních styků s německými oblastmi Říše přišel. Navíc se mu dostalo odměny i od samotného Jiřího z Poděbrad, který téhoţ roku propustil hrad Vimperk z manství. 63 Sedláček, A.: Hrady VII, str. 255. 64 AČ 14, str. 81/82. 65 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice IV. 22

Uţ v červnu téhoţ roku obdrţí Kaplíř od Ludvíka příkaz k verbování. 66 Mikuláš nabízí k dispozici 300 svých vojáků, kteří se ale zatím ţádných operací nezúčastnili, neboť bylo na poslední chvíli sjednáno příměří. Ale jiţ o rok později (přesně od poloviny března do poloviny července) nacházíme Mikuláše Kaplíře s 615 pěšími, 269 jezdci a 23 vozy v Ludvíkových sluţbách během taţení proti Albrechtovi Braniborskému. Šlo o takzvanou markraběcí válku. Mikulášovo jednání bylo opět v intencích politiky Jiřího z Poděbrad, který s Wittelsbachem Ludvíkem během roku 1460 uzavřel několik smluv týkajících se společné říšské politiky. Pro Mikuláše to byla zároveň další moţná příleţitost obohacení. Z vojenského podnikání si fakticky učinil ţivnost. Jak jinak si totiţ můţeme vysvětlit fakt, ţe se roku 1462 nezúčastnil červencového taţení svého bývalého zaměstnavatele Ludvíka Bohatého proti Albrechtovi Achillovi, ale místo toho jel s Jiřím z Poděbrad téhoţ roku na podzim do Vídně, aby osvobodil císaře Fridricha III. (mezi jehoţ oponenty patřil i Ludvík) ze zajetí Albrechta VI.? Mikuláši nezáleţelo za jaké ideály v Říši bojuje, šlo mu jen a pouze o zisk. Naopak věrně slouţil Jiřímu z Poděbrad, u kterého tak zřejmě dosáhl důvěry a uznání. Mikuláš se přesně po deseti letech vrátil do Dolních Rakous, aby se účastnil mise, v níţ figuroval Fridrich III. Tentokrát však nebyl císař ten, kdo drţí někoho v zajetí, ale sám byl spolu se celou rodinou drţen pod zámkem. I v tomto případě stála štěstěna na straně Mikulášově. Byly zprostředkovány dohody mezi Albrechtem a Fridrichem a císař byl propuštěn. Císař nezůstal svým osvoboditelům nic dluţný a štědře se jim odvděčil. 67 Ani Kaplíř nepřišel zkrátka: získal do drţení dolnorakouský hrad a město Marchegg v hodnotě 3000 zlatých. Tam se zřejmě i usadil, protoţe po tomto roce nenalézáme v souvislosti s ním a Vimperkem uţ ţádné zprávy. Souviselo to zřejmě i s královým zákazem účastnit se válek v cizině bez jeho výslovného svolení. Poslední zmínka o Mikuláši Kaplířovi ze Sulevic je z roku 1469, kdy se účastní české delegace do Polska, kde král Jiří z Poděbrad hledá spojence pro boj s Matyášem Korvínem a zároveň svého následovníka na českém trůně. V té době se ale uţ začíná plně angaţovat Mikulášův bratr Petr Kaplíř ze Sulevic. Vhodné je téţ připomenout sestru obou Kaplířů, která byla matkou 66 Šimůnek R., Tresp. U.: Beiträge zu Praxis des spät mittel alterlichen böhmischen Söldnerwesens. Táborský archiv 10, 2000-2001, str. 127-128. 67 Čornej P.: VDZKČ VI., str. 185. 23

proslulého válečníka Václava Vlčka z Čenova, který v této době bojoval po boku Jiřího syna Viktorina. Mikuláš zemřel zřejmě na samém počátku sedmdesátých let 15. věku v době, kdy Koruna česká opět spadla do válečných zmatků a s nimi spojené ekonomické nestability. Zemřel muţ, který začínal jako lapka na česko-německém pomezí, pokračoval kariérou ţoldnéře, aby se z něj stal sluţebník pasovského biskupa a hlavně věrný poddaný a přítel krále Jiřího. Zbylo po něm dědictví v podobě hradů Vimperka a Marcheggu. Ujal se jich Mikulášův bratr Petr. Petr Kaplíř se ujal vlády nad vimperským panstvím nejpozději v roce 1467. V prosinci tohoto roku si Petr vyjasňuje situaci s volyňským purkrabím Buzkem z Buzic. Kaplíř mu 3. prosince posílá ultimátum tohoto znění: (...) protoţe slyším, ţe lidem mým holdovním zboţie Volyňského, kteréţ nynie drţím a drţeti míniem, překáţieš a nutíš, ať by úroky a ospy a jiné poplatky platili. Ješto mi sě zdá, ţe mi sě v tom naprávě od tebe děje. Protoţ ţádám a vţdy proše, aby těm lidem nepřekáţel; neb jestli ţe by toho nebylo, jáť bych sě tomu nemohl dívati, nebť jich miením hájiti do pře skonánie. 68 Jak je vidět, Kaplíř si od začátku své vimperské kariéry počínal velice sebevědomě. Druhá polovina 60. let však byla v českých zemích politicky napjatá. Po svém bratrovi Petr zdědil vedle pevného hradu a vesnic, které k němu náleţely, i jedno nebezpečné politické dědictví. Příměří mezi Mikulášem Kaplířem a pasovským biskupem skončilo v roce 1466 a zřejmě nebylo dále prodlouţeno. Mezinárodní situace se totiţ radikálně změnila. Jiří upadl v nemilost papeţe i Fridricha III. a pasovský biskup Oldřich z Nussdorfu se jednoznačně přidal k protičeské koalici. Neţ došlo k prvním válečným událostem, snaţil se Petr upevnit svou pozici. Dne 8. června 1467 uzavřel smlouvu s Janem z Roţmberka. 69 Petr s Janem se zavázali neškodit si vzájemně na některých drţavách: Kaplíř neměl napadat panství hradu Husi a Roţmberk dvacet vsí strakonického panství, které Kaplíř spravoval do poloviny října tohoto roku. Toto příměří však dlouho nevydrţelo. Uţ koncem roku 1468 (zřejmě v důsledku přechodu Jana na protijiříkovskou stranu) opověděl Petr Kaplíř Janovi z Roţmberka záští a následujícího roku napadal roţmberské statky aţ v okolí Vítkova Kamene. Celý rok 1469 zaznamenáváme drobné neshody mezi 68 AČ 7, str. 309. 69 AČ 7, str. 285-286. 24

Petrem a Janem. Jejich vztah se pomalu mění a přátelství vystřídá nedůvěra. V březnu se oba šlechtici přou o dobytek 70 a mezi 20. dubnem aţ 19. červem se dohadují 71 o proboštovi drkolenském, s nímţ má Petr spory. Jan i jeho matka Anna se probošta zastávají a připomínají Petrovi příměří. Vzájemná nedůvěra se však prohlubuje, coţ vyústilo Petrovým vypleněním roţmberského městečka Haslach, leţícím jiţ na rakouském území. To uţ ovšem byl Kaplíř, po bratrově vzoru, ve sluţbách Jiřího z Poděbrad. Účastnil se bojů proti Zelenohorské jednotě. A byl zřejmě velice úspěšný, protoţe za pomoc dostal od Jiřího z Poděbrad do opatrování hrad Helfenburk neboli Hrádek u Úštěka, který se Jiřímu podařilo dobýt na Zdeňkovi Konopišťském ze Šternberka. I nadále pokračoval Petr v uzavírání spojenectví se svými sousedy. Patřili mezi ně Oldřich Vlach z Malovic, Jindřich Roubík z Hlavatec či Václav Koc z Dobrše, s kterým ho pojily spory s pasovským biskupstvím. Spolu však nedokázali zabránit vpádům pasovských vojsk do Čech 16. aţ 18. září 1468. Tato akce souvisela jednak s válkou mezi Jiřím z Poděbrad (respektive jeho synem Viktorinem) a Fridrichem III. (pasovský biskup byl zároveň rakouským kancléřem), avšak zároveň navazovala na staré spory mezi Kaplíři a Pasovskými. Mnozí vojáci si jistě pamatovali na drtivý vpád Mikuláše Kaplíře do Bavorska, kde před deseti lety poplenil městečko Waldkirchen. Tentokrát stihl podobný osud Vimperk a jeho okolí. Nejprve byly podnikány jen menší výpalné a kořistnické akce, ale v září vojáci podnikli úder většího rozsahu. O tomto incidentu nás informuje Adam z Drahonic: Němci včera spálili panu Winrberskému několik vsí a panu Přechovi ze Lčovic také několik vsí spálili. A dnes na úsvitě přitrhše k Winrberku k městečku, i dobyli šturmem a vypálili všecko, ale na lidech se ţádná škoda nestala s vobú stran. A to učinivše i táhnů zasě do Němec. A tak hádají, ţe pěších mají přes tři tisíce a jiezdných přes tisíc koní a také měli sebú děla velká, ale vozóv měli sebú málo, málo přes XX vozóv. 72 Tento útok neznamenal jen ztráty lokálního významu, ale poničil i poslední větev Zlaté stezky, která byla ovládaná přívrţenci Jiřího z Poděbrad. Po tomto záští byl znát citelný nedostatek soli v oblastech kontrolovaných královskou mocí. 73 70 AČ 7, str. 376. 71 AČ 7, str. 377-382. 72 AČ 7, str. 352-353. 73 Jánský, J.: Kronika česko-bavorské hranice IV., str. 95-96. 25