II. CELOSTÁTNÍ KONFERENCE K REGIONÁLNÍM DĚJINÁM 29. A 30. ŘÍJNA 2016 ČELÁKOVICE

KLUB SPOLEČENSKÝCH VĚD, Z. S. SEKCE REGIONÁLNÍCH DĚJIN POLITICKÝCH VĚZŇŮ 9, BOX 836, 111 21 PRAHA 1 II. CELOSTÁTNÍ KONFERENCE K REGIONÁLNÍM DĚJINÁM 29. A 30. ŘÍJNA 2016 ČELÁKOVICE POD ZÁŠTITOU ÚŘADU STŘEDOČESKÉHO KRAJE 1

Místo konání II. celostátní konference k regionálním dějinám CMC Residence & Conference Inn náměstí 5. května 2 ČELÁKOVICE 2

OBSAH: Poděkování....6 Seznam účastníků..7 Seznam zaslaných příspěvků....11 Program II. celostátní konference..13 Doprovodné výstavky...16 Dokumenty přijaté na konferenci...18 Dohoda o vzájemné spolupráci......18 Výzva k občanům České republiky 20 Výzva k mládeži České republiky...21 Zahájení.22 Mgr. Jiří Boháček, Dr... 22 Upozornění....26 Plenární přednášky a koreferáty 27 RSDr. František Kovanda 27 Koreferát doc. PhDr. Hana Kráčmarová, CSc.....36 Ing. Zdeněk Štefek 38 Koreferát Mgr. František Žán.. 49 Ladislava Šimková 62 Koreferát Miroslav Maršálek...65 Mgr. Jan Klán.... 73 Koreferát Ing. Josef Šefránek....76 Pozdravné projevy a plenární příspěvky...80 Roman Blaško...80 RSDr. Karel Klimša...81 Doc. RNDr. Jan Minář, DrSc.....85 Mgr. Květa Šlahůnková...86 Pamětní list z Poběžovic.88 Panelové diskuse..89 Diskusní panel č. 1...90 Přehled příspěvků v diskusním panelu č. 1..91 PhDr. Václav Bártík..93 3

PhDr. Václav Bártík..94 Mgr. Eva Bartůňková....97 Ing. Jaromír Breuer...99 Stanislav Bršlica..102 Václav Červenka.104 Ing. Jiří Douša, CSc...105 Václav Dvořák.111 Jitka Dvořáková..117 JUDr. Miloš Frebort 118 Josef Haisler 122 Josef Havel..123 Ing. Vladimír Hejnic....131 Jiří Hovadík..135 Josef Hrachovec.145 PhDr. Karel Janiš 147 Prof. PhDr. Stanislav Kábele, CSc.. 150 Prof. PhDr. Stanislav Kábele, CSc......153 Prof. PhDr. Stanislav Kábele, CSc......153 Zdeněk Karban 154 Alena Kovalová... 159 RSDr. František Kovanda.....161 PhDr. Jiří Křesťan, CSc......165 Ing. Emil Kulfánek...168 Doc. PhDr. Josef Kůta, CSc.....189 Josef Mik..189 Libuše Popelková...190 Jaroslav Průšek..192 Jaroslav Průšek..193 Dana Súlovcová..197 Doc. Ing. Jan Štěrba, CSc....203 Jan Turek.206 JUDr. Jiří Vosáhlo...215 4

Ing. Zdeněk Zeman 218 Diskusní panel č. 2.225 Přehled příspěvků v diskusním panelu č. 2 226 Ing. Lubomír Vacek, CSc..227 Roman Blaško.229 Ladislava Šimková..231 Emil Šneberg...237 PaedDr. Anna Štofanová...240 RSDr. Karel Vrba 243 Diskusní panel č. 3.247 Přehled příspěvků v diskusním panelu č. 3 248 Richard Bartička..249 RNDr. Václav Exner, CSc.....280 Václav Francl...287 Jan Jelínek...297 Ing. Petr Kaifoš, CSc.....303 Vladimír Kopřiva..309 Rostislav Králík 312 Rostislav Králík 316 RNDr. Vojtěch Mádr, CSc. 319 RNDr. Vojtěch Mádr, CSc.....329 RNDr. Vojtěch Mádr, CSc.....337 Ing. Helena Sovová, CSc..346 Ing. Josef Šefránek.359 Ing. Jaroslav Štástka....361 RSDr. Karel Vrba, RNDr. Jan Mráz, CSc...363 Lukáš Vrobel 408 5

PODĚKOVÁNÍ Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd děkuje Úřadu Středočeského kraje za výraznou finanční podporu k uspořádání II. celostátní konference k regionálním dějinám ve dnech 29. a 30. 10. 2016 v Čelákovicích. Současně Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd děkuje dalším sponzorům, zejména Národní radě Klubu českého pohraničí a řadě orgánů Komunistické strany Čech a Moravy Středočeského kraje a hlavního města Prahy, které rovněž finančně přispěly k uspořádání konference. 6

SEZNAM ÚČASTNÍKŮ II. CELOSTÁTNÍ KONFERENCE K REGIONÁLNÍM DĚJINÁM Poř.č. Příjmení Jméno Titul Region 1. Andrle Lubomír Ing. Praha 2. Bartička Richard Praha 3. Bártík Václav PhDr. Praha 4. Bartůňková Eva Mgr. Praha 5. Bašus Vladimír Ing. Čelákovice 6. Bílá Alena RSDr., CSc. Praha 7. Blaško Roman Praha 8. Boháček Jiří Mgr., Dr. Praha 9. Dvořáček Josef 10. Dvořáková Jitka Praha 11. Exner Václav RNDr., CSc. Praha 12. Grochalová Soňa Mgr. Litoměřice 13. Grosová Jitka PhDr., CSc. Olomouc 7

14. Grospič Stanislav JUDr. Praha 15. Hejnic Vladimír Ing. Dobříš 16. Hladíková Pavlína Čelákovice 17. Horák Jiří PhDr., CSc. Praha 18. Hoření Monika Ing. Praha 19. Hrdličková Věra Praha 20. Hudec Jaroslav Čelákovice 21. Jelínek Jan Ing. Praha 22. Kaifoš Petr Ing., CSc. Praha 23. Keller Ivan Praha 24. Kellerová Marie Praha 25. Klán Jan Mgr. Praha 26. Klimša Karel RSDr. Frýdek Místek 27. Kopřiva Vladimír Praha 28. Kovalová Alena Praha 29. Kovanda František RSDr. Praha 30. Kráčmarová Hana doc. PhDr., CSc. Praha 31. Krajčí Miroslav Praha 32. Králík Rostislav Brno 33. Křesťan Jiří PhDr., CSc. Praha 34. Kulfánek Emil Ing. Praha 35. Kureš Zdeněk Praha 36. Kváč David Nymburk 37. Lisa Bohumil Čelákovice 38. Macek Jiří PhDr. Kunratice 39. Macková Jaroslava PhDr. Kunratice 40. Mádr Vojtěch RNDr., CSc. Praha 8

41. Macháček Petr Čelákovice 42. Marečková Hana Čelákovice 43. Maršálek Miroslav Jince 44. Matyáš Miroslav Bc. Praha 45. Mlejnková Markéta Čelákovice 46. Mráz Jan RNDr., CSc. Praha 47. Novotná Alena Praha 48. Nyš Ladislav Kladno 49. Princová Marie Čelákovice 50. Procházka Antonín Čelákovice 51. Richtr Milan RSDr., CSc. Praha 52. Semelová Marta Mgr. Praha 53. Skála Josef PhDr., CSc. Praha 54. Sovová Helena Ing., CSc. Praha 55. Stradiot Jaroslav Nymburk 56. Šefránek Dušan Ing. Dobříš 57. Šefránek Josef Ing. Dobříš 58. Šimková Ladislava Praha 59. Šimůnek Petr Praha 60. Šitov Anatolij PhDr. Praha 61. Šlahůnková Květa Mgr. Praha 62. Šmejda František Praha 63. Šneberg Emil Praha 64. Štástka Jaroslav Ing. Praha 65. Štefek Zdeněk Ing. Praha 66. Štěrba Jan doc. Ing., CSc. Olomouc 67. Štofanová Anna PaedDr. Brno 9

68. Švarc František Kolín 69. Thon Václav Kladno 70. Tomeš Václav Ing. Praha 71. Truxová Dagmar Ing., CSc. Praha 72. Turek Jan Praha 73. Urban Ladislav RSDr. Domažlice 74. Vacek Lubomír Ing., CSc. Praha 75. Vlček Petr Praha 76. Vlčková Eva RSDr. Kladno 77. Volfová Hana Čelákovice 78. Vrba Karel RSDr. Praha 79. Vrobel Lukáš Mgr. Čelákovice 80. Zeman Stanislav RSDr., CSc. Praha 81. Žampach Pavel Mgr. Pardubice Věra Hrdličková (vpravo) a Jitka Dvořáková při registraci účastníků konference 10

SEZNAM PŘÍSPĚVKŮ ZASLANÝCH II. CELOSTÁTNÍ KONFERENCI K REGIONÁLNÍM DĚJINÁM Poř.č. Autor Příspěvek Region 1. Breuer Jaromír, Ing. Z vojenské historie Opavy ve 20. století Opava 2. Bršlica Stanislav Regionální dějiny Znojmo Znojemska 3. Cincibus Zbyněk Rozvoj průmyslu na Česká Lípa Českolipsku a jeho dodavatelé 4. Cincibus Zbyněk Rozvoj průmyslu na Česká Lípa Českolipsku a jeho dodavatelé 5. Dvořák Václav Založení KSČ na Jihlava Jihlavsku 6. Dvořák Václav Založení KSČ na Jihlava Jihlavsku 7. Frebort Miloš, K historii obce Třeštiny Praha JUDr. v období II. světové války (okres Šumperk) 8. Haisler Josef Válečná a poválečná Mladá Boleslav léta na Mladoboleslavsku 9. Havel Josef Brigádní generál Ústí nad Orlicí Zdeněk Škarvada 10. Hovadík Jiří Nezapomeneme aneb Kroměříž co nám zanechala II. světová válka v okrese Kroměříž 11. Hrachovec Josef Rokycany 12. Janiš Karel, PhDr. Nezapomínejme na ty, Brno 13. Kábele Stanislav, prof. PhDr., CSc. kteří šli před námi Babická kalvárie II. Vypečené morality Několik črt k dějinám Čechů 11 Praha

14. Karban Zdeněk Pamětník komunisty za období 1925 2015 15. Kůta Josef, doc. Regionální dějiny PhDr., CSc. Brněnska 16. Mik Josef Pamětní kniha obce Sobětice 1914 1957 17. Minář Jan, doc. Zpráva pro konferenci RNDr., DrSc., Čelákovice 2016 předseda Slovanského výboru ČR 18. OV KSČM Vyškov Přehled vydaných regionálních publikací na okrese Vyškov 19. Popelková Libuše Putování za historií činnost Klubu českého pohraničí v Horšovském Týně 20. Průšek Jaroslav Krajánek východočeský měsíčník Vzpomínky na Václava Kopeckého Ikarův sen mi v letu nezabrání 21. Súlovcová Dana Významné osobnosti 22. Zeman Zdeněk, Ing. Rožmitálska O kunratických kronikách Praha Brno Praha Praha Vyškov Horšovský Týn Hradec Králové Rožmitál pod Třemšínem Praha 12

29. 10. 2016 PROGRAM II. CELOSTÁTNÍ KONFERENCE K REGIONÁLNÍM DĚJINÁM ZAHÁJENÍ Mgr. Jiří Boháček, Dr., předseda výboru Klubu společenských věd, z.s. Hana Volfová, zástupce výboru MO KSČM Čelákovice JUDr. Stanislav Grospič, poslanec parlamentu ČR a předseda KV KSČM Středočeského kraje PhDr. Josef Skála, CSc., místopředseda ÚV KSČM VYSTOUPENÍ HOSTŮ Roman Blaško, zástupce ÚV KSČ PhDr. Jiří Křesťan, CSc., zástupce Národního archivu ČR Ing. Emil Kulfánek, zástupce Českého svazu bojovníků za svobodu RSDr. Milan Richter, CSc., předseda Národní rady Klubu českého pohraničí Mgr. Marta Semelová, poslankyně parlamentu ČR a předsedkyně KV KSČM Praha Petr Šimůnek, první místopředseda ÚV KSČM Mgr. Květa Šlahůnková, poslankyně parlamentu ČR a předsedkyně Republikové rady Levicového klubu žen Václav Thon, zástupce Klubu hornických tradic Kladno PLENÁRNÍ PŘEDNÁŠKY S KOREFERÁTY RSDr. František Kovanda Úloha regionálních dějin v současné historické epoše koreferát doc. PhDr. Hana Kráčmarová, CSc. Ing. Zdeněk Štefek Kronikářství základní pramen pro zpracování regionálních dějin koreferát Mgr. František Žán Kronika města jako zrcadlo a svědectví Ladislava Šimková Vliv regionálních dějin na výchovu mladé generace koreferát Miroslav Maršálek Mgr. Jan Klán, poslanec parlamentu ČR Regionální muzea obraz regionálních dějin koreferát Ing. Josef Šefránek Historická muzejní sbírka výroby rukavic v Dobříši 13

PANELOVÉ DISKUSE PANEL Č. 1 Úroveň zpracování regionálních dějin od poloviny dvacátého století do současnosti Vedoucí panelové diskuse: RSDr. František Kovanda PANEL Č. 2 Regionální dějiny a výchova mladé generace Vedoucí panelové diskuse: Ing. Lubomír Vacek, CSc. PANEL Č. 3 Historie podniků a závodů významná součást regionálních dějin Vedoucí panelové diskuse: RNDr. Jan Mráz, CSc. HUDEBNÍ VEČER Putující písničky Mgr. Jiří Klapka, předseda České asociace rusistů 14

30. 10. 2016 POKRAČOVÁNÍ PANELOVÝCH DISKUSÍ PLENÁRNÍ JEDNÁNÍ RSDr. Karel Klimša Alena Kovalová, předsedkyně OV KSČM Praha 4 PaedDr. Anna Štofanová, zástupce regionální skupiny KSV Brno RSDr. Ladislav Urban, KV KSČM Plzeňský kraj Zprávy vedoucích panelových diskusí: RSDr. František Kovanda, Ing. Lubomír Vacek, CSc., RNDr. Jan Mráz, CSc. Schválení Výzvy k občanům ČR a Výzvy k mládeži ČR Závěr RSDr. František Kovanda, předseda Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd 15

DOPROVODNÉ VÝSTAVKY Výstavka z činnosti Sekce regionálních dějin Klubu Společenských věd, obsahující: - dokumenty z historie komunistického hnutí, policejní záznamy o zásazích proti shromáždění členů KSČ, Komunistického svazu mládeže, - přehledy o historii pražské stranické organizace, o jednání okresních konferencí, o činnosti okresní stranické organizace v Praze 4, historie Lidového domu na Pankráci, historie stranických organizací v Libuši, Kunraticích, - vzpomínky předválečných komunistů včetně publikací vydaných o činnosti KSČ do roku 1989 a o činnosti KSČM po roce1990, - vybrané publikace z činnosti Sekce pro regionální dějiny, katalog knižního fondu, Bulletin č. 1 a 2, - příspěvky spolupracovníků sekce z historií míst a okresů, z historií podniků a závodů, - rozsáhlou dokumentaci o pražských pamětních deskách vztahujících se k významným osobnostem, - dokumenty o pokrokové historii mládežnického hnutí, pamětní výtisky Mladé fronty, časopis severočeské mládeže POCHOD, Kronika o vzniku a činnosti Svazu české mládeže na Mladoboleslavsku v létech 1945 1949, - Kroniku komunistického a levicového hnutí mládeže v České republice v letech 1990 2015, - sbírku odznaků svazu mládeže po roce 1945, - časopisy vydávané spolkem horníků z Kladna, dokumenty o video činnosti mladých členů strany z OV KSČM Nymburk. Vystaveno bylo celkem 85 dokumentů obsahujících několik tisíc stran. 16

Výstavka Čára jménem domov k 65. výročí přijetí zákona č. 69/1951 Sb., o ochraně státních hranic Výstavka vznikla jako příspěvek ke vzpomínce 65. výročí přijetí zákona č. 69/1951 Sb., o ochraně státních hranic. Cílem výstavky bylo přispět k pochopení, že ochrana státních hranic v období socialismu nebyla ničím jiným než uplatňováním základních funkcí suverénního státu, který adekvátně reagoval na mezinárodní a vnitropolitickou situaci. Výstavkou bylo vyjádřeno uznání pohraničníkům vojákům z povolání, základní služby a občanským zaměstnancům za vytvoření plně funkční, vojensky organizované Pohraniční stráže, zabezpečení dokonalé ochrany státních hranic a pokojného života obyvatel v pohraničí. 17

DOKUMENTY PŘIJATÉ NA KONFERENCI PODPIS DOHODY O VZÁJEMNÉ SPOLUPRÁCI MEZI NÁRODNÍ RADOU KLUBU ČESKÉHO POHRANIČÍ A SEKCÍ REGIONÁLNÍCH DĚJIN KLUBU SPOLEČENSKÝCH VĚD Na základě několikaleté vzájemné spolupráce, jejího dalšího prohlubování a zlepšení koordinace činnosti, zejména s přihlédnutím k významným výročím v létech 2017 a 2018 u příležitosti konání II. celostátní konference k regionálním dějinám ve dnech 29. a 30. října 2016 je podepsána následující dohoda: 1. Přijímat společná opatření v jednotlivých oblastech činnosti obou spolků, zejména k významným historickým výročím, v získávání dokumentů o historii příhraničních okresů, v úsilí o zachování a rozvíjení národních pokrokových a revolučních tradic a v jejich dalším zpracování. 2. Sekce regionálních dějin KSV poskytne Národní radě přehledy uložených publikací (tisků) k dispozici příslušným okresním a krajským radám KČP. Národní radě kompletní Katalog publikací, tisků a dokumentů pro rok 2017. 3. Vzájemně budeme propagovat vydávané publikace na příslušných setkáních, v obsahu Hraničáře a Bulletinu a využívat obsah těchto tisků k výměně zkušeností v akviziční, badatelské a zpracovatelské činnosti. 4. Vzájemně si poskytneme pomoc při pořádání archivních dokumentů. V Čelákovicích dne 29. října 2016 RSDr. František Kovanda, v.r. předseda Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd RSDr. Milan Richter, CSc., v.r. předseda Národní rady Klubu českého pohraničí 18

Vystoupení předsedy Národní rady Klubu českého pohraničí RSDr. Milana Richtra, CSc. při podpisu dohody RSDr. Milan Richtr, CSc. při projevu 19

VÝZVA K OBČANŮM ČESKÉ REPUBLIKY Vážení občané, letos uplyne již 27 let od listopadového převratu v roce 1989. Vzpomeňme, tehdy nám Václav Havel sliboval, že se bude naše země rozvíjet nevídaným způsobem a že nás čeká ráj na zemi. Jak dnes vidíme, zůstalo jen u slibů. Skutečnost je výrazně odlišná. Postavení naší země se ve světovém žebříčku stále propadá, málem až na úroveň dřívějších koloniálních zemí. Všechno, co dříve fungovalo, je většinou rozvrácené, zejména průmysl a zemědělství, ale i kultura a zdravotnictví. Jsme zadluženi a kdo ví, která z příštích generací dluh splatí. Žel i takové jsou poznatky, k nimž jsme ve dnech 29. a 30. října 2016 dospěli na II. celostátní konferenci k regionálním dějinám, jež se uskutečnila v Čelákovicích. Regionální historici, tvořící významnou část pracovníků zabývajících se obecnými dějinami, ve své většině shromažďují a ochraňují dokumenty, které objektivně zaznamenávají minulost i současnost naší země, aby přispěli k pravdivým poznatkům budoucích generací o dějinách České republiky. O to víc je znepokojují mnozí historici, publicisté či politici, kteří za jidášský peníz falzifikují vzdálené i nedávné dějinné události. Zvláště alarmující je, že tato falzifikace pronikla do škol a nalezla odezvu v mediích, jako nástroj manipulace s veřejným míněním. Vážení občané, nepodléhejme této manipulaci, jež napomáhá marasmu v naší zemi. Braňme naši historii založenou na objektivním, vědeckém poznání. Jedině taková historie je pravdivá. A jedině taková historie učí také pravdě. Pravdě, která vítězí. Účastníci II. celostátní konference k regionálním dějinám, říjen 2016 20

VÝZVA K MLÁDEŽI ČESKÉ REPUBLIKY Ve dnech 29. a 30. 10. 2016 se uskutečnila II. celostátní konference k regionálním dějinám, kterou připravila Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd. Její významnou součástí byla problematika vlivu regionálních dějin na výchovu mladé generace. Potvrdila, že se v naší společnosti množí pokusy o falzifikaci dějinných událostí, zejména vykládaných mládeži a to na všech úrovních. Soustavně dochází k hanobení, znevažování práce a životů poctivých, zejména levicově zaměřených občanů, kteří svou prací přispívali k budování sociálně spravedlivé společnosti. Zásadní a významná fakta v životě naší společnosti jsou zamlčována nebo alespoň významně zkreslována, postrádají objektivní historický výklad. Především jde o presentaci stavu našeho hospodářství, které místo slibovaného nebývalého rozkvětu se neustále propadá do citelných ztrát. Proč nikdo nepřizná, že v průběhu posledních 25 let bylo přes dvě třetiny našich průmyslových podniků zcela zlikvidováno (přes 3 tisíce) a zbytek podniků byl z hlediska pracovních příležitostí brutálně zredukován (v průměru na 10 %). Proč nikdo nepřizná, že ještě torzo naší průmyslové základny je ze 65 % v rukou zahraničních majitelů. Kam takový stav vede, se přesvědčujeme prakticky každý den a na každém našem kroku. Jen uveďme třeba z poslední doby problémy s budovou hlavního nádraží v Praze, nebo problémy s neustále rostoucí cenou vody a další. Ze závěrů jednání konference vyplynulo, že současná generace občanů bude, vám mladým, předávat náš stát ve stavu podstatně horším, než tuto zem přebírala. Náš stát je zadlužen a průmyslová i zemědělská výroba téměř zlikvidována. Dostali jsme se na úroveň bývalých koloniálních států. Ptejte se, kdo je za tento stav zodpovědný. Nebuďte lhostejní ke své budoucnosti. Požadujte, aby i pro vás byl zajištěn plnohodnotný a důstojný život ve srovnání s občany ostatních průmyslově vyspělých států. Nenechte se klamat. Nedejte na nesplnitelné sliby. Jde o váš život i o život vašich dětí. Účastníci II. celostátní konference k regionálním dějinám, říjen 2016 21

ZAHÁJENÍ Účastníci konference při jejím zahájení Mgr. Jiří Boháček, Dr., předseda výboru Klubu společenských věd, z.s, Praha Vážení přátele, soudružky a soudruzi, v květnu se uskutečnil IX. sjezd KSČM, na kterém se nejen udály určité změny ve vedení, a z jeho tribuny několikrát důrazně zaznělo, že pro současnou práci strany, a především pro její budoucnost je třeba zásadně zvýšit úsilí v ideologické práci. Naše strana je jediným politickým subjektem v České republice, který své úsilí o vybudování sociálně spravedlivé společnosti důsledně zakládá na velkém odkazu teoretiků marxismu leninismu. Příslibem pro zlepšení ideologické práce ve straně je zvolení soudruha Josefa Skály do funkce místopředsedy pro ideologickou práci. Klub společenských věd jakožto organizace levicových vědců se již v minulosti mnohokráte vyslovovala pro posílení úlohy ideologie jak ve vnitrostranické práci, tak navenek směrem k občanům České republiky a především pracujícím, jejichž zájmy komunistická strana na všech frontách hájí. Klub společenských věd soustavnou drobnou prací přispívá již dlouhá léta k udržování a rozvíjení marxistického proudu společenských věd, a nejen jich, prostřednictvím odborných seminářů, konferencí, výzkumné činnosti, osvěty i také vzdělávání mladých členů strany. Zvláště je třeba vyzdvihnout obrovské zásluhy 22

sekce regionálních dějin a jejího předsedy soudruha Františka Kovandy, který je duší nejen této sekce, ale celého Klubu společenských věd. Je inspirátorem a zároveň neúnavným pracovníkem, který svým nasazením a nadšením podněcuje k práci nás ostatní. Nastává čas, kdy strana překonala nejtěžší období ústrků a hanobení od svých odpůrců a zaujímá stále významnější a důležitější místo v politickém systému naší země. Také mezinárodní i vnitropolitická situace zdá se obrousila hrany nenávistnému antikomunismu. Čeští občané, ale i obyvatelé ostatních zemí v Evropě i jinde ve světě jsou konfrontování stále citelněji a osobněji s dopady kolabujícího imperialistického politického systému a oprávněně hledají alternativu ke zřízení, jehož protagonisté a zastánci se v devadesátých letech minulého století mylně domnívali, že již navždy triumfovalo. Místo toho žene stále větší masy pracujících do chudoby a sociálního vyloučení, potácí se v neustálých ekonomických a politických krizích a pod slogany zvyšování produktivity práce vytváří nejen zástupy nezaměstnaných, ale i pracující chudobu, ty, kteří si nedokáží zajistit důstojné podmínky pro život svůj a své rodiny, ačkoliv pracují. Klub společenských věd je připraven poskytnout KSČM své skromné síly při rozvíjení teoretických základů marxisticko leninské ideologie pro současnou situaci a budoucnost ve všech svých sekcích a činnostech. Klub společenských věd ovšem očekává především od vedení KSČM poněkud větší podporu a zájem o svou činnost, než tomu bylo v nedávné minulosti. Jen tak může Klub naplno využít potenciál svých členů, kteří jsou připraveni i nadále s neutuchajícím úsilím a nadšením sloužit věci socializmu. Přál bych si, aby tato podpora přišla co nejdříve a Klub mohl naplno rozvinout svá křídla. Dále vystoupili: Hana Volfová, zástupce výboru MO KSČM Čelákovice JUDr. Stanislav Grospič, poslanec parlamentu ČR a předseda KV KSČM Středočeského kraje PhDr. Josef Skála, CSc., místopředseda ÚV KSČM Mgr. Marta Semelová, poslankyně parlamentu ČR a předsedkyně KV KSČM Praha 23

Účastníci konference v průběhu jednání Mgr. Marta Semelová, poslankyně parlamentu ČR a předsedkyně KV KSČM Praha při zahájení konference 24

JUDr. Stanislav Grospič, poslanec parlamentu ČR a předseda KV KSČM Středočeského kraje při zahájení konference 25

U P O Z O R N Ě N Í Předané přednášky, koreferáty a příspěvky z II. celostátní konference k regionálním dějinám neprošly redakční úpravou a jsou zde publikovány v dodaném stavu. 26

PLENÁRNÍ PŘEDNÁŠKY A KOREFERÁTY RSDr. František Kovanda, Praha Úloha regionálních dějin v současné historické epoše RSDr. František Kovanda při své přednášce Velmi si vážím, že jsem byl pověřen přednesením úvodní přednášky na II. celostátní konferenci k regionálním dějinám. Naše jednání, tak jako i prvou konferenci v březnu 2011, organizuje Klub společenských věd, jeho sekce regionálních dějin. KSV byl založen již v lednu 1990. Hlavním obsahem naší činnosti je odborně osvětová činnost v oblasti společenských věd, vzdělávací a informační aktivity, vysvětlování aktuálních společenských problémů a vědeckých poznatků a předkládání námětů pro společenskou praxi. Jedním z úkolů je zabezpečovat a organizovat archivní informační činnost v oblasti regionální historie. Tolik stručně k představení našeho Klubu společenských věd. 27

Přistupuji již konkrétně k našemu úseku činnosti, to je k regionálním dějinám. Chápeme je jako významnou součást obecné historie. Jsou jedním z významných základů pro společenskou výchovu, vlasteneckou výchovu a společenský rozvoj. Jsme si plně vědomi jejich významu v současné době, kdy dochází k jejich znevažování, zkreslování, neobjektivnímu výkladu. Naopak si vážíme odpovědného přístupu těch historiků, pamětníků, kronikářů obcí a měst, muzeí v mnoha místech naší země, se kterými máme možnost se setkávat a spolupracovat. Úkolem nás regionálních historiků je zaznamenávat významné události, shromažďovat historická fakta a dokumenty a zachovávat je pro budoucnost. Je třeba zdůraznit, že členové Klubu společenských věd, sekce regionálních dějin, jsou levicově zaměřeni, v rámci vydavatelské, badatelské a zpracovatelské činnosti věnujeme zvláštní pozornost dělnickému a komunistickému hnutí v naší zemi. Jako člen výboru Klubu společenských věd jsem oprávněn přednést následující fakta: Jaký byl náš postup v rozvíjení činnosti sekce od jejího ustavení v dubnu 2010? Stalo se to na základě rozhodnutí výboru. Spolu s ujasněním základního zaměření bylo prvým úkolem zpracovat základní dokumentaci, jaká byla péče o regionální dějiny po roce 1945 až do roku 1989, jaká byla přijata opatření k péči o zpracovávání historie a podniků, jaká byla přijímána a realizována obdobná opatření v masových společenských organizacích, zejména v Revolučním odborovém hnutí, v mládežnickém hnutí, tedy Svazu mládeže. Byly to v prvé řadě Směrnice pro rozvoj regionálních dějin KSČ a pro činnost spolupracovníků Ústavu dějin KSČ (1962) a Statut komise pro dějiny závodů v ČSSR. Tato komise byla zřízena v roce 1960 a obsah její činnosti byl upřesňován v letech 1963 64. Celá problematika regionálních dějin, mnohá přijímaná opatření ve vzpomínaném období jsou velmi zajímavá a velmi poučná pro dnešek. Využíváme je. Posilují nás v naší činnosti. Zahájili jsme soustavné zpracovávání regionální historie krajů, okresů a míst a také dějin podniků a závodů. Naši předchůdci již tehdy řekli: Práce na regionálních dějinách není jednorázová. Je to práce dlouhodobá a nikdy nekončící. Naším druhým úkolem se stalo shromažďování publikací (tisků) z regionální historie. Začali jsme s čistým stolem. Po roce 1990 i z dalších let jsme nic nepřebrali. Pomohly osobní archivy, dárci. Rozjeli jsme doslova kampaň a je tomu tak doposud k získávání regionální literatury minulosti i současnosti. Přispívají desítky pamětníků, funkcionářů a také naše Šmeralova knihovna, končící Muzeum dělnického hnutí (RSDr. Libuše Eliášová). O tom, jak velký je náš archiv, bude hovořit hlavní knihovník a archivář Ing. Václav Tomeš má dobrou a zkušenou pomocnici knihovnici Jitku Dvořákovou. Ne náhodou předáváme dnes zástupcům z jednotlivých krajů Přehledy regionální literatury jak celostátního charakteru, tak i z jednotlivých okresů, založené v naší dokumentaci k 1. 1. 2016. Začátkem příštího roku předáme doplněné přehledy o rok 2016. Vytváříme tak možnost (zázemí) k využívání této dokumentace nejen pro samotný Klub společenských věd, ale i pro badatelskou činnost, studium, pro širší veřejnost. A také k využití pro aktuální politickou činnost stranických orgánů včetně samotného ústředního výboru KSČM. 28

Třetím velmi závažným úkolem bylo a je stálé získávání spolupracovníků. Ti jsou naším zlatým fondem. Můžeme je rozdělit do dvou skupin. Mezi tu první patří ti, kteří nám darovali (či stále dávají) regionální dokumenty. Podle našich seznamů je jich kolem sedmdesáti. Do druhé skupiny patří ti, kteří patří mezi naše stálé spolupracovníky, a to na všech úsecích naší fronty regionálních dějin. Vytváří, píší, dávají náměty a spolupracují s námi na jejich tvorbě, plnění. A pokud se najde nějaký radil, ten nám není k ničemu. Takže k datu naší konference máme těchto spolupracovníků, včetně vás, kolem 240. Díky! Přece jenom musím říct, že mezi ty nejstarší nejbližší patří expředseda výboru Klubu společenských věd Ing. Lubomír Vacek, naše přední historička doc. Hana Kráčmarová, členové výboru Klubu společenských věd s jeho předsedou Dr. Jiřím Boháčkem, ale také doc. Jaroslav Štrait, prof. Stanislav Kábele, funkcionáři stranických orgánů JUDr. Stanislav Grospič, Ing. Viktor Pázler, Mgr. Marta Semelová, Petr Šimůnek, mnozí pracovníci aparátu ústředního výboru KSČM, jako je Jaroslav Fišer, Věra Minaříková a mnozí další. A ti noví Josef Skála a jeho pracovníci. Můžete dát dotaz a co funkcionáři okresů? Musím sdělit, že funkcionáři pražských obvodů a okresů Středočeského a dalších krajů, kam jsme zavítali, nás přijímali dobře. Musíme poděkovat těm stranickým orgánům, které nás finančně podpořily a podporují, např. v uspořádání této naší konference. Soudružské díky! Bez jejich finanční pomoci bychom těžko naši činnost rozvíjeli. Naše spolupráce s územními orgány a organizacemi KSČM je nejen příkladná, ale je to politická strana, která si váží své historie navzdory nenávistným útokům pravice, kterých jsme každodenně svědky, a která aktivně přispívá k prohlubování péče o regionální dějiny. Čtvrtým úkolem těsně spjatým s předchozím je rozvíjení spolupráce s řadou institucí. Je to možné tak nazvat. Např. s Klubem českého pohraničí, Klubem historiků, s představiteli Českého svazu bojovníků za svobodu, Klubem přátel hornických tradic Kladno, Maticí slezskou, Univerzitou Jana Švermy dnes pod názvem Vzdělávací středisko Jana Švermy, kronikáři z řady míst, Komunistickým svazem mládeže, komisemi mládeže KSČM. Je jich kolem třiceti. V poslední době jsme již tento počet i překročili, rozšířili jsme spolupráci s funkcionáři ÚV KSČ. Získáváme tak mnohé dokumenty, ale zejména zkušenosti z péče o regionální dějiny z různých úseků veřejné politické a vzdělávací činnosti. Využíváme dnešního konání II. celostátní konference k regionálním dějinám k podpisu dohody o vzájemné spolupráci mezi naší sekcí regionálních dějin a Národní radou Klubu českého pohraničí na roky 2017 2018 (po skončení mého úvodního projevu ji podepíšeme). Pátým úkolem dal by se spíše nazvat úkol úkolů je následující: vedle panelové diskuse k regionálním dějinám krajů, okresů a míst bude probíhat druhá, kterou jsme nazvali Regionální dějiny a výchova mladé generace. Zvolili jsme tuto oblast proto chci ji zdůraznit jde o péči a získávání mladých, levicově smýšlejících, aby přispívali k naší činnosti, aby sami bádali ve svých okresech, místech, kde žijí a pracují, zpracovávali zajímavá, nová fakta. Aby získávali zkušenosti a mohli pokračovat v naší práci, stejně tak, jako my pokračujeme v práci našich předchůdců po roce 1945. Diskusi v této sekci povede zkušený sociolog Ing. Lubomír Vacek. Věříme, že v příštím období za pomoci pamětníků a nás všech odvedeme důležitou a hodnotnou práci. 29

Dalším šestým úkolem to pořadí úkolů berte, prosím, jako přehledné číslení naší činnosti jsou regionální dějiny podniků a závodů a to až po současnou dobu. Dlouhodobě o tuto oblast pečuje RNDr. Jan Mráz, zkušený bývalý ředitel Národního technického muzea v Praze. Právě on bude řídit jednání této panelové diskuse. Sedmým úkolem v naší činnosti jsou další oblasti: práce organizací Národní fronty, pracovní iniciativa, která sehrávala významnou úlohu při budování lidově demokratického a posléze socialistického Československa. Osmým úkolem je péče o dokumentaci významných osobností Československa. Současný politický režim na mnoho z nich, a to zcela záměrně, nevzpomíná. My chceme zachovat památku předně významných levicových osobností. V tomto měsíci jsme si mohli dnes a denně připomínat Václava Havla. Ale my máme zpracované životopisy levicových osobností, těch, kteří bojovali za práva pracujících, dělnické třídy, proti fašismu za osvobození republiky, podíleli se na jejím budování. Proto jsou mezi nimi i Hrdinové socialistické práce. Ti, kteří byli a stále jsou vzorem pro mladou generaci. Vydavatelství a nakladatelství Orego vydalo letos dílo Jiřího Stana Šli bychom znovu. Krásné příběhy o hrdinech socialistické práce Jaroslavu Miskovi a dalších (celkem 10). Dodávám: počet Hrdinů socialistické práce v letech 1960 1989 byl 302. Proto si velmi vážíme některých našich mladých, kteří se této problematice již delší dobu věnují. Oceňujeme při této příležitosti naši spolupracovnici Evu Bartůňkovou, která již i na některých akcích Levicového klubu žen vystupuje a hovoří o významu a činnosti pokrokových žen. Např. ve 3. čísle čtvrtletníku Výboru národní kultury LÍPA jako členka redakční rady zveřejnila několik příspěvků o významných osobnostech, jako byli Karel IV., ale také Géza Včelička, Antal Stašek, František Halas a další. Jistě vás v diskusi zaujme informace o výsledcích této významné oblasti aktivit sekce regionálních dějin. Další náš spolupracovník PhDr. Václav Bártík již po řadu let zpracovává dokumentaci o pamětních deskách v Praze, věnovaných významným osobnostem. K 30. 8. 2016 jich zpracoval 672 a neustále ji doplňuje. Na naší výstavě je k dispozici i přehled, kolik pamětních desek bylo z různých důvodů, zejména politických, zlikvidováno. Tolik základní informace o obsahu naší činnosti. Uspořádali jsme a zúčastnili jsme se desítek akcí, které se konaly v Praze i v jiných místech republiky. Ve spolupráci se Stranou demokratického socialismu jsme u příležitosti 50. výročí založení ČKD Polovodiče uspořádali velké setkání bývalých pracovníků tohoto závodu (29. 10. 2013). Kinosál bývalého závodu dnes GŘ cel nám vstřícně zapůjčilo toto ředitelství. Ve 2. patře budovy ÚV KSČM jsme uspořádali výstavku o tradicích významných průmyslových závodů pod názvem Světlá minulost a temná budoucnost českého průmyslu (6. 5. 2014). Neopomněli jsme významná výročí 90 a 95 let od vzniku KSČ a 70. výročí osvobození Československa od fašismu. Člen naší sekce Jan Turek zpracoval Fakta a argumenty k tomuto výročí (účastník komunistického odboje, jeden z nejmladších barikádníků v květnu 1945 v Praze). Organizovali jsme a spolupracovali na setkáních na Magistrátu hl. m. Prahy (Klub zastupitelů KSČM), v Rožmitálu pod Třemšínem (významně k tomu přispěli starosta města a poslanec PS PČR Ing. Josef Vondrášek, kulturní pracovníci města Dana Súlovcová a Mgr. František Žán). Dále v Kolíně, Mladé Boleslavi, v Praze 4. Máme založen široký archiv o historii a likvidaci mnoha průmyslových podniků. Budete o něm informováni 30

v příslušné panelové sekci. K 25. výročí založení KSČM jsme začali zakládat příslušnou dokumentaci, tedy k novodobé historii strany. K 25. výročí založení Komunistického svazu mládeže a 95. výročí vzniku Čs. komsomolu jsme po dvouleté práci dokončili Kroniku komunistického a levicového hnutí mládeže v České republice v letech 1990 2015. Má 180 stran, obsahuje na tisíc faktů o činnosti našich mladých. Ke zpracování bylo využito několik set dokumentů a taktéž přílohy obsahují přes 300 dokumentů a 580 článků z tisku v celkovém rozsahu 5 023 stran. Kroniku jsem předal jako delegát na jednání IX. sjezdu KSČM. V loňském roce jsme založili Bulletin sekce. Vydali jsme zatím dvě čísla, třetí vydáme začátkem příštího roku. Přinese informaci o naší konferenci. Chceme také vydat sborník o jejím jednání a výsledcích. Musíme také poděkovat za dosavadní spolupráci redakci Haló novin, zvláště pak zuřivé reportérce Monice Hoření to není kritika, naopak pochvala a dalším pracovníkům redakce. Na závěr tohoto složení účtů z naší činnosti ještě několik slov k samotné činnosti naší sekce. Naše pracovní jednání se konají každý čtvrtek (8.00 12.00 hod.), a to i v letních měsících. Takřka na každé naše jednání přicházejí další spolupracovníci, funkcionáři a zájemci o regionální dějiny. Patří jim za to naše poděkování, řeší s námi úkoly naší sekce. V tomto roce to byla zejména příprava dnešní konference. Každoročně pořádáme dvě větší setkání za účasti širšího pracovního kolektivu. Rádi, tak jsme to nazvali Putujeme za regionální historií. Cestujeme po mnoha místech, např. výjezdní zasedání jsme uspořádali v příbramském okrese, konkrétně v Dobříši v archivu města, v Rukavičkářském muzeu a soudobé výrobně tradičních rukavic. Můžeme říci, že jsme všude dobře přijímáni. Budeme takto cestovat i v příštím roce. x x x K naší práci v příštím období. Budeme rozvíjet svou činnost ve všech oblastech, jak jsem již za naši sekci uvedl. Musíme v prvé řadě přihlížet k aktuální vnitropolitické situaci u nás doma i ve světě. Reagovat, co se na tomto poli odehrává, jak to po léta činí náš Klub společenských věd. Pro nás to také znamená sledovat, co se odehrává ve státních a dalších institucích, které se zabývají regionálními dějinami minulosti i současnosti. To, k čemu dochází již po řadu let, to je k záměrnému negativnímu hodnocení našich národních dějin, dějin dělnického a komunistického hnutí, dějin pokrokového dětského a mládežnického hnutí včetně hnutí odborového. Kriticky hodnotit současnou úroveň zpracovávání regionálních dějin v České republice. Více studovat díla současných regionálních historiků, vyvozovat z nich náš postup proti hanobení, znevažování, zkreslování jak obecných dějin, tak i dějin regionálních. Položit si otázku, čemu to slouží k upevňování kapitalistického režimu, k nesprávnému myšlení zejména mladé generace a jejího přístupu k dějinám svého státu, země a místa, ve kterém žijí a pracují. Co říkají řečtí komunisté? V článku Přepisování dějin coby ziskový podnik dělnické aristokracie (George Mavrikos): Během let sílilo organizované úsilí přepisovat dějiny s cílem zkreslit, falšovat, zapomenout a zhanobit klíčové historické okamžiky. Toto organizované úsilí se rozvíjí po celém světě a je centrálně plánované, financované a založené na specifické ideologické orientaci. Slouží krátkodobým i 31

dlouhodobým cílům kapitálu a imperialistů. Jejich úsilí se objevuje na všech polích veřejného života v kultuře, vědě, na politické a odborářské úrovni, v ideologii, ekonomice, jazyce, víře, tradicích. Následuje výčet řady opatření, která k tomuto plánu využívají. Zdeněk Mahler ve své vzpomínkové knize Ale nebyla to nuda říká: Jsme svědky obrovského podceňování českých dějin, prakticky jde o jejich přepis (Právo 8. 12. 2014). Nikdy jsem nepochyboval o hodnotě češství. Dnes stojíme před tím, co lze nazvat hodinou pravdy, a věřím, že dokážeme být na úrovni historického úkolu. To je mé přesvědčení. V Prohlášení naší sekce k 70. výročí osvobození Československa a vítězství nad fašismem jsme zdůraznili: Musíme tvrdě odmítnout a ostře vystoupit proti všem pokusům nejen bagatelizovat, ale i zkreslovat významné události vrcholícího národně osvobozeneckého boje. Nepravdivé historické hodnocení je našim lidem podvrhováno i přesto, že jsou tyto události vykoupeny tím nejcennějším životy milionů lidí na celém světě. My nezapomínáme a skláníme se s úctou a pokorou před všemi, kteří tyto největší oběti přinesli. Je naší povinností si je neustále připomínat a chránit jejich památku. Komentátor Práva Lukáš Jelínek u příležitosti výročí 25. února 1948 připomněl v souvislosti, že vedení KSČM ocenilo práci a obětavost generací budovatelů první formy socialismu, Únor nazval nástupem krutých uzurpátorů moci (27. 2. 2016). Připomínáme, že sociolog doc. Petr Sak v tomto měsíci v programu pražského semináře Spojenectví práce a solidarity ve výčtu pěti poválečných generací zhodnotil prvou, kterou nazval generací budovatelskou (1945 1957) těmito slovy: Jde o nejvýraznější generaci jako objekt i společenský subjekt od poloviny 19. století. Podoba této generace vycházela ze stavu a historického vývoje společnosti od konce třicátých let, přes okupaci a euforii konce války a poválečné obnovy společnosti. Základní společenský postoj, z něhož vycházela její generační aktivita, vyjadřoval, že je třeba vybudovat novou sociálně spravedlivou společnost. Petr Zídek v Lidových novinách (28. 8. 2016) píše o sochách, které glorifikují temné tradice naší minulosti, a to v souvislosti, že dosud nebyl odstraněn pomník, který stojí v rodišti T. G. Masaryka v Hodoníně, postavený v roce 1965 Na paměť prosincové stávky 1920. Že by neměl připomínat oběti dělnické třídy, spíše naopak, že by měl být pomníkem tehdejších četníků, kteří nasazovali životy při potlačování zfanatizované lůzy. V tomtéž čísle historik Jan Šindelář naopak konstatuje, že pomník Antonína Zápotockého v Zákolanech by měl zůstat. Národní muzeum od roku 2013 sbírá vzpomínky oslavující Václava Havla (MFD 18. 11. 2013). Probíhá akce Paměti národa z období 1938 1989. Spolek Post Bellum vyhledává pamětníky, pořizuje a zpracovává jejich vzpomínky. Snažíme se probouzet v lidech pozornější vztah k místům, kudy denně dojíždějí do práce, nebo si vyrazili na výlet a nezapomíná tak na Trasy umučeného faráře Josefa Toufara. Tématika antikomunismu ve výuce dětí a studentů má své místo. A je jistě dobře finančně zabezpečeno. Jistě se ptáte co náš ÚSTR Ústav pro studium totalitních režimů? Z jeho antikomunistické produkce máme desítky jím vydaných publikací, článků, např. 32

z čísel čtvrtletníku Paměť a dějiny a mnohé další. Připomeňme jednoho ze zakladatelů, současného ministra kultury Daniela Hermana, kterého na 67. sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu dne 15. května 2016 přivítal Bernd Posselt jako drahého přítele. V antikomunistické rétorice si nezadává ani Pavel Žáček a mnozí další. K této dvojici je možné přidat stálého spolupracovníka MFD Luďka Navaru, který ve svých komentářích nenechává u pohraničníků ani jednu nit suchou. Ke službě čs. pohraničníků se vyjádřil další komentátor tohoto deníku Miroslav Korecký, který napsal, že KČP je bolševickou sebrankou bývalých pohraničníků (21. 9. 2016). A vraťme se ještě jednou k Luďku Navarovi. V článku (MFD 17. 9. 2016) se pouští do obsahu čtrnáctideníku Českého svazu bojovníků za svobodu Národní osvobození, který se v mnoha článcích objektivně vyjadřuje k protifašistickému boji, že tato organizace jde dnes kamsi do neznáma, jakousi ruskou cestou že mate lidi. Můžeme ale říci. Máme cenná díla doc. Jaroslava Štraita, prof. Stanislava Kábeleho, kolektivu doc. Hany Kráčmarové konkrétně Svoboda zrozená v boji. Revoluční léta 1944 1948 (2015), Spravedlivý svět je možný (2016). Velmi si vážíme díla PhDr. Jiřího Křesťana Zdeněk Nejedlý politik a vědec v zapomnění (2012), které znamená průlom ve významu objektivity oproti mnoha obdobným dílům, která mají na našem knižním trhu bohužel stále dost místa. Přijměme důležité závěry. Znovu zdůrazňujeme přispívejme k odhalování lží, nepravdivých údajů z historie i samotných regionálních dějin. Obracíme se na všechny účastníky naší konference pracujme a získávejme mladé, pokrokově a levicově smýšlející mladé občany. Ať jsou mezi nimi mladí členové komunistické strany i mladí sympatizanti. Přispívejme k lepší úrovni regionálních dějin v naší zemi. Přispívejme k uchování vlastenecké a národní hrdosti. Na základě výsledků krajských i senátních voleb považujeme za úkol více přispívat k rozvíjení a propagaci pokrokových a revolučních tradic levicového a vlasteneckého hnutí, a to nejen obecně, ale i v jednotlivých regionech. Využít k tomu zachovanou dokumentaci, slova žijících pamětníků v současnosti i v nastávajícím období přípravy voleb do Parlamentu České republiky. Naše sekce se zájmem sleduje činnost kronikářů obcí a měst a velmi si jí vážíme. Podobně tak si vážíme činnosti pracovníků regionálních muzeí. Jejich práce je důležitou součástí jednání naší konference. Musíme však uvést, že období let 1945 1989 je představováno různě, ne vždy objektivně. Sledujeme i vydávání současné regionální literatury, a to s mimořádným zájmem. Mnohé publikace máme zařazené v naší dokumentaci. V jejich obsahu je značně zkreslována jak nedávná minulost, zvláště po únoru 1948, tak i současnost (např. Dějiny Nové Vsi pod Pleší, František Kolouch, 2012, cenná dokumentace, 286 stran, okres Praha západ foto 9 starostů obce, ani jeden předseda MNV). Máme k dispozici přehledy vydávané regionální literatury z Havlíčkova Brodu, Mladé Boleslavi, Kladna a dalších okresů. Vzniká otázka zajímá naše regionální historiky, náš stranický aktiv obsah vydávaných sborníků, dokáží na jejich obsah reagovat? 33

Více podle možností musíme pátrat v oblastních a okresních archivech. Např. Středočeský sborník historický (vyšlo již 41 čísel) přináší mnohá zajímavá fakta, která jsou důležitá i pro nás. x x x Přiblížil jsem obsah naší činnosti. V následujících letech 2017 2018 budou probíhat významné historické události. Rádi si vyslechneme vaše zprávy, informace, náměty, návrhy k naší další činnosti, a třeba i kritické pohledy. Proto jedním z našich prvých úkolů bude, že pečlivě prostudujeme všechna vaše vystoupení, i ta písemná (nepřednesená) a ke každému přijmeme konkrétní opatření. Na základě výsledků našeho jednání chceme dále zkvalitnit všechny oblasti naší činnosti, jak jsem již řekl získávání mladých a činnost našich regionálních historiků, pamětníků v krajích a zejména v okresech a místech. Ti tvoří základ pro další rozvíjení péče o regionální dějiny. Mnohdy slyšíme máme jiné, závažnější úkoly, je před volbami a chystáme se na další, nebo dokonce nemáme na to lidi. Ano, to je nám dobře známo. Po roce 1990 jsme přišli o knihovny, archivy, regionální dokumenty. Každý okres (obvod) byl takto postižen. Podařilo se nám zachovat jen mizivou část. Podstatně se také snížil zájem o tuto oblast činnosti. Pamětníci však stále žijí. Máme zkušenost. Když se na ně obrátíme s tím, že mají dobré vzpomínky na svou minulost, veřejně politickou práci a potřebné zajímavé a důležité osobní dokumenty, nechtějí se s nimi rozloučit, a přece dají se do psaní. Takových máme desítky. Mnohé takové vzpomínky jsme dostali a rádi jsme je přijali i k naší konferenci. Jsme připraveni pomoci při ustavování skupin regionálních spolupracovníků. Navázat na minulé, osvědčené regionální okresní či krajské skupiny. Poskytneme metodickou pomoc, pomůžeme při výměně zkušeností. Proto navrhujeme uspořádat v listopadu 2017 celostátní poradu našich regionálních historiků. A při této příležitosti také ocenit práci a její výsledky našich mladých (jak jsem již několikrát zdůraznil) spolupracovníků. Budeme vzpomínat 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, 100. výročí vzniku Československa a další významné historické události. Rozšíříme naši regionální literaturu o dokumenty, které budou připomínat boj za lepší, spravedlivou společnost, boj proti fašismu, za osvobození země, období socialismu. A také objektivně složitá období, kterými naše země procházela. Budeme vás v průběhu příštího roku informovat, jak Klub společenských věd a jeho sekce pro regionální dějiny rozvíjí svoji činnost. Věříme, že v tom nám účinně pomůže i vedoucí orgán KSČM ústřední výbor. Jsme rádi, že IX. sjezd KSČM přijal opatření k lepšímu rozvoji ideologické činnosti. Naši pomoc a spolupráci ideologickému oddělení nemusíme nabízet, již tak činíme. Své vystoupení na I. celostátní konferenci k regionálním dějinám jsem zakončil slovy Aleny Bílé, která nám předala publikaci Za staropražskými komunisty, že musíme bránit památku těch, kteří položili život za naši lepší budoucnost. Dovolte, abych k dnešnímu závěru využil příspěvku, který nám před třemi týdny zaslal náš spolupracovník Josef Hrachovec z Rokycan. Končí těmito řádky: Regionální dějiny začínají jako pramen potůčku ve vesnicích a městečkách, mohutní v potoky a říčky ve městech, kde se do proudu, bohužel, přimísí i různé politicky zbarvené splašky, které je třeba sledovat a ze zdravého toku odstraňovat. Ve větší říčky a bystřiny se, obrazně řečeno, regionální dějiny stékají v okresech a putují do 34

krajů, kde nebezpečí znečištění v některých lokalitách je poměrně velké. Poté se již tyto dějiny vlévají do řeky dějin vlasti. Věřím, že tato řeka i díky vašemu nezištnému přispění bude řekou čistou a za to vám patří obdiv a upřímné poděkování. Tím končím svoji úvodní přednášku. Děkuji za pozornost. 35

Koreferát doc. PhDr. Hana Kráčmarová, CSc., Praha Doc. PhDr. Hana Kráčmarová, CSc. přednáší svůj koreferát Činnost sekce regionálních dějin KSV pod vedením s. Kovandy, jak jsme právě slyšeli, je opravdu obdivuhodná. Kdyby takto aktivně, cílevědomě a obětavě pracovaly i další úseky ve straně a společnosti, vypadaly by také zde současné výsledky značně jinak. Je velkou zásluhou sekce regionálních dějin, že shromáždila značné množství historické literatury a dokumentů, které by se jinak většinou ztratily. Jsou to cenné podklady pro historiky, které by měli dále využívat. Přitom každý regionální historik poznal, jak náročná je to práce. Je třeba brát v úvahu nejen průběh místních událostí, ale i celostátní souvislosti, charakteristické rysy regionu a jeho srovnání s okolními i řadu dalších skutečností. Regionální dějiny zároveň obohacují celostátní historii a prohlubují její detailnější poznání. Všichni zde také víme, jak je dnes často výklad dějin deformován pravicovými politiky, novináři a někdy, žel i oficiálními historiky. Týká se to pokrokových národních tradic, revolučního dělnického hnutí, dějin KSČ a především budování socialismu. Stále chybí důkladná analýza období výstavby socialismu. Seriózní západní historici a už i někteří čeští opouštějí koncepci totalitarismu, která byla na Západě vytvořena pro výklad dějin socialistických států. Odmítají černobílé přístupy, podle kterých na 36

jedné straně stál zlý režim a na druhé hodná režimem utlačovaná společnost. Soustřeďují se také na výzkum tehdejšího každodenního života. Ukazuje se, že značná část lidí ve svých normálních životech přijala socialistický projekt za svůj a i přes četné výhrady ho podporovala. V poslední době se historický výzkum každodennosti rozšiřuje. Zde má nezastupitelné místo také regionální historie při shromažďování údajů o všedních dnech našich předchůdců. Při sledování minulosti lidi často nejvíce zajímá minulé dění v místě, kde žijí a které důvěrně znají. A tak mají právě regionální historici tu nejlepší možnost konkrétně ukazovat místním lidem, jaké každodenní životy žili jejich rodiče i prarodiče. Důležitou úlohu v dějinách dělnického hnutí hrály významné osobnosti. V předešlém období se nám podařilo obšírněji připomenout přední politiky československého státu a komunistické strany Bohumíra Šmerala, Jana Švermu, Antonína Zápotockého a nyní u příležitosti nadcházejícího 120. výročí narození také Klementa Gottwalda. Jsou to osobnosti zásadně odlišné od dnešních reklamou uměle propagovaných a oslavovaných celebrit a různých V.I.P. V působení těchto revolučních osobností se odrážejí všechny rozpory doby, úspěchy i nezdary revolučního hnutí. Svoji činnost rozvíjeli v nesmírně obtížném období, které do značné míry určovalo i jejich přístupy a řešení. Tím složitější bylo uchránit se před chybami a omyly. Nedbali o svůj osobní prospěch, o nabytí majetku. Práci pro druhé věnovali všechny své síly. Nedošli k cíli, ale přesto posunuli náš svět o kus kupředu. Vynikající osobnosti ale nacházíme i na každém okrese. Někdy se na dřívější činitele zcela neoprávněně díváme přezíravě, někteří se jim i vysmívají, jaké nepochopitelné chyby dělali. Ale oni žili v odlišné konkrétně historické situaci, neměli naše zkušenosti. Naši potomci mohou nad dnešní politikou hodně kroutit hlavami. To ostatně děláme už i my nyní. Proto nelze v historii hledat jen zářné, bezchybné vzory, takoví skuteční lidé nejsou. A dějiny nelze představovat vylidněné. I dnes žije ještě mezi námi řada budovatelů poválečného nového života účastníků brigád, staveb mládeže, úderníků, funkcionářů JZD, zasloužilých učitelů i umělců, ředitelů podniků a dalších. Je třeba ještě právě nyní zachytit jejich vzpomínky. Podávají nenahraditelné, později už nezachytitelné svědectví o této velké době. Jedním z pozitivních rysů činnosti sekce regionálních dějin je také to, že mezi nimi pracují a že dovedou získávat mladé lidi. Historické dokumenty shromažďujeme a dějiny zpracováváme přece především pro budoucnost. Výsledky zpracování regionálních dějin je třeba využívat při výchově, měly by se dostávat také do škol a obohacovat a prohlubovat výuku dějepisu a občanské výchovy. Významná výročí se stávají obvykle podnětem k zintenzivnění výzkumu těchto událostí. V příštím roce stojíme před 100. výročím Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku, ale brzy poté i před 70. výročím února 1948, půlstoletým výročím událostí roku 1968, 80. výročím Mnichova a 100. výročím vzniku Československé republiky. Kromě připomenutí těchto výročí nás ale čeká každodenní soustředěná, vytrvalá, často i málo oceňovaná práce. Popřejme si do ní hodně energie, optimismu i dobrých nápadů, jak výsledky naší práce co nejvíce uplatňovat v praxi. 37

Ing. Zdeněk Štefek, Praha Kronikářství základní pramen pro zpracování regionálních dějin Ing. Zdeněk Štefek při své přednášce Krásný den ještě jednou, dovolte mi uvést příspěvek Kronikářství základní pramen pro zpracování regionálních dějin? Otazník uvádím na konci záměrně. Vedení kroniky sice patří neodmyslitelně k činnostem obcí, a to i dle zákona (č. 132/2006 Sb., o kronikách obcí), nicméně pravdou je, že kronikářství je prostě běh na dlouhou trať. V mnoha obcích se věnují vedení obecní kroniky noví kronikáři, často bez zkušeností. Neznají, jak mají kroniku vést, jak by měla vypadat struktura kroniky a co vlastně má kronika obsahovat. Přitom v legislativě je nastaveno pro kroniky docela široké hřiště, které umožňuje využít kreativity kronikáře, ale zároveň i definuje pravidla pro obsah tak, aby kronika mohla být skutečně důvěryhodným pramenem regionální historie. CO JE A CO NENÍ KRONIKA Kronika je historiky považována za vyprávěcí pramen vzniklý z vůle zadavatele nebo autora, který obsahuje záznamy spojované do chronologických řad. Vzniká za 38

účelem zachycení a hodnocení historických událostí a interakcí odehrávajících se na určitém území (regionu, obci, farnosti, škole, rodině) nebo ve společenství lidí sdružujících se na základě společného zájmu (hasiči, ochotníci) v určitém čase. Kronika je zachycením událostí ze současnosti. Nelze proto používat označení kronika pro současné zpracování dávné historie. Zde se již jedná o historii nebo pojednání. HISTORIE NEJSTARŠÍ ZÁZNAMY Se záznamy o významných událostech se setkáváme již dávno v minulosti. Prvními kronikami na našem území byly Kosmova kronika, Zbraslavská kronika, Dalimilova kronika nebo kronika Václava Hájka z Libočan. Později v novověku nastoupili městští kronikáři i lidoví vesničtí písmáci. Záznamy měly zprvu význam spíše rodinný (zápisy o narození, úmrtí, suchu, neúrodách, krupobití apod.). Tyto záznamy jsou však nyní cennými doklady tehdejších poměrů a těžkého života. Známým příkladem jsou Knihy pamětní milčického kronikáře Františka Jana Vaváka (1741 1816), či komentáře o současných událostech čáslavského finančního úředníka Jana Ferdinanda Opize (1741 1812) ovlivněné Velkou francouzskou revolucí. Tito písmáci, kteří byli značně sečtělí a vzdělaní, psali své kroniky ze svých potřeb a jejich názory často měly vliv na smýšlení obyvatelstva. LEGISLATIVA HISTORICKÁ Od první poloviny 18. století se kroniky na různých úrovních vedly pravidelně a úředníci správních úřadů se začali zabývat pravidly. Nejvyšší český purkrabí Karel Chotek (1783 1868) vydal 31. srpna 1835 historicky první guberniální nařízení o pamětních knihách na našem území, které zavedlo povinnost vést kroniku ve všech městech, městysech, obcích světské i duchovní vrchnosti a to k 1. lednu 1836. V celkem čtrnácti bodech bylo uvedeno, jak má kronika vypadat. Pamětní kniha psaná latinsky nebo německy měla obsahovat pravdivé zachycení událostí místního charakteru, zvyků a obyčejů, popis vzácných návštěv či přírodních katastrof. Z technických doporučení se uvádělo, aby pamětní kniha měla formát foliantu, byla psána dobrým inkoustem na kvalitní papír. Rozsah kroniky měl být do 350 listů, listy měly být očíslovány, protáhnuty provazem a opatřeny pečetí nadřízeného úřadu. Kronikář měl rovněž povinnost na konci každého svazku kroniky zpracovat a zapsat věcný rejstřík. Nařízení bylo konkrétní a přesné a k němu vydaný prováděcí předpis měl velmi podrobné metodické pokyny. Bohužel nařízení bylo vydáno v době, kdy ve většině obcí ještě neexistovaly podmínky pro vznik takové kroniky. Kolik pamětních knih na základě uvedeného nařízení vzniklo, nevíme. 20. STOLETÍ ZÁKON Č. 80/1920 SB., O PAMĚTNÍCH KNIHÁCH OBECNÍCH 28. října 1918 vznikla Československá republika a na půdě Národního shromáždění začali poslanci jednat o prvních zákonech. Z podnětu univerzitního profesora Otakara Srdínka byl přijat zákon o pamětních knihách č. 80/1920. Zákon obsahoval pouhé tři normativní paragrafy a ustanovení o nabytí účinnosti a byl platný až do konce června 2006. Po vydání zákona následovalo vydání Prováděcího nařízení vlády RČS č. 211/1921 Sb., kterým se prováděl zákon o pamětních knihách obecních. Toto nařízení bylo později nahrazeno Vládním nařízením č. 169/1932 Sb., o pamětních knihách obecních. Toto nařízení, které podrobně stanovilo náležitosti kroniky, povinnosti kronikáře a upravilo činnost letopisecké komise, platilo také až do roku 2006. Na jeho základě 39

bylo zavedeno i psaní kronik na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Současně platil výnos Ministerstva školství a národní osvěty z 5. prosince 1924, který zavedl organizaci kurzů pro kronikáře při okresních osvětových sborech. Další prováděcí předpis k zákonu o pamětních knihách obecních byl vydán v roce 1935 Ministerstvem školství a národní osvěty (č. 34 961). Bylo zde zdůrazněno vedení rejstříku kronik na okresních úřadech a tyto úřady měly rovněž jednou za tři roky kontrolovat, zda je kronika vedena v souladu s uvedenými směrnicemi. V souvislosti se změnou poměrů v roce 1939 vydalo opět Ministerstvo školství a národní osvěty předpis z 21. října 1940, který ukládal, aby obecní kroniky byly soustředěny nejprve na okresních úřadech a později byly odvezeny do zemských archivů v Praze a v Brně. V obcích byly založeny nové kroniky, které se musely vést přísně v duchu německé ideologie, a to podle výnosu Ministerstva školství a národní osvěty č. 127 703/40 IV/4 z 4. listopadu 1940. Po válce byly vráceny předválečné kroniky obcím na základě výnosu Ministerstva školství a osvěty č. B-150.617-III z 15. listopadu 1945. Hned v květnu 1945 vydala ale muzejní a archivní sekce ustavená při Zemském národním výboru provolání k obecním kronikářům, kde vyzvala obecní písmáky k pravdivému doplnění událostí v obci před i po Mnichovu a za okupace. Po válce bylo prvořadým úkolem vrátit kroniky obcím, ustanovit kronikáře a zajistit kontinuitu záznamů. V pohraničních obcích bylo nutné vzhledem k odsunu německého obyvatelstva většinou založit kroniky nové. Mnoho dosud německy psaných kronik odvezli s sebou Němci při odsunu. Po roce 1948 došlo k dalšímu rozvoji kronikářské činnosti. Výnos Ministerstva kultury o vedení kronik z roku 1955 uváděl, že funkcí kronikáře pověřuje rada MNV občana oddaného lidově demokratickému zřízení, který politickou vyspělostí a všeobecnými znalostmi zaručuje řádné vedení kroniky. Dozor nad kronikáři včetně jejich výchovy v té době měly odbory školství a kultury okresních národních výborů. Směrnice rovněž doporučovala, aby se okresní a vlastivědná muzea a archivy staly poradenskými středisky pro kronikáře. Při muzeích vznikaly okresní a krajské poradenské sbory pro kronikářství, ústřední poradní sbor pak vznikl při Ústředním muzeologickém kabinetu Národního muzea. Napojení na muzea bylo v mnoha ohledech pro kronikáře výhodné. Byli pravidelně informováni o vlastivědných aktivitách v regionu, účastnili se akcí muzea. Muzeum pro ně pořádalo besedy a přednášky, a dokonce je v mnoha regionech i odměňovalo (formou smlouvy o dílo nebo dohody o provedení práce). VEDENÍ OBECNÍ KRONIKY PO ROCE 1989 Po bouřlivém období, kdy se i mnoho kronik ztratilo, umožnil další rozvoj vědy a techniky v 90. letech používat i nové metody plnicí pero a psací stroj kronikáři nahradili zejména ve větších obcích a městech počítačem a počítačovou tiskárnou, začaly se používat digitální fotoaparáty, internet a video. Od poloviny devadesátých let je patrný určitý posun v přístupech ke kronikám a kronikářům. Vzniklo opět mnoho občanských sdružení angažujících se v místní kultuře, návrat k místním tradicím (ať už jde o masopust, pouť, či posvícení nebo 40

žádosti o udělení znaku a praporu obce), podpora místní kultury to vše znamenalo v mnoha případech renesanci kronikářství. Kronika se stala jedním z kritérií pro hodnocení v soutěži o Vesnici roku. Zaměstnanci obcí si začali opět uvědomovat, že kronika je součástí identity obce a že kronikář tvoří budoucí historické vědomí obce. Odrazem tohoto pozitivního vývoje byla kromě jiného poslanecká iniciativa, jejíž péčí se problematika obecních kronik začala projednávat v poslaneckých a senátorských lavicích. Poukazovala přitom na zastaralost dosavadních předpisů a právní vágnost existence letopiseckých komisí. Předkladatelé zákona navíc chtěli zavést do praxe vedení kroniky výpočetní technikou a naopak odstranit zastaralé psaní kroniky na psacím stroji. Legislativní proces byl ukončen v dubnu 2006, kdy byl nový zákon o kronikách obcí publikován ve Sbírce zákonů jako zákon č. 132/2006 Sb., o kronikách obcí (částka 46, ze dne 14. 4. 2006); zákon nabyl účinnosti dne 1. července 2006. SOUČASNÁ LEGISLATIVA ZÁKON Č. 132/2006 SB., O KRONIKÁCH OBCÍ Vedení obecních kronik upravuje zákon č. 132/2006 Sb., o kronikách obcí. Podle uvedeného zákona je kronika vedena jako ručně psaná kniha s číslovanými listy nebo v elektronické podobě s následným tiskem číslovaných listů po uzavření každého kalendářního roku na trvanlivém papíře určeném pro dokumenty, které se zajistí vazbou, přičemž nedílnou součástí kroniky je příloha, která obsahuje písemné, obrazové nebo zvukové dokumenty doplňující zápis v kronice. Je povinností obce zabezpečit kroniku proti ztrátě, poškození a neoprávněnému přístupu. Zákon je obsahově výrazně proklamativní a ve svých definicích spíše obecný a nepřesný. Není například specifikováno, kdo vůbec kroniku vede, co má být obsahem kroniky. V zákoně není specifikována žádná právní ochrana tak, aby do schváleného zápisu do kroniky nemohl nikdo zasahovat, a v podstatě zcela chybí kontrolní mechanismy. Není řešena ani otázka jmenování a odměny kronikáře. Chybí též stanovení technických pravidel vedení kroniky. Další legislativou, kterou se kroniky musí řídit, je ARCHIVNÍ ZÁKON Kroniky jsou považovány za dokumenty, které musí být podle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů vždy předloženy k výběru za archiválie. Po jejich výběru a evidenci se stávají archiváliemi a součástí Národního archivního dědictví. Obcím jako veřejnoprávním původcům je zákonem č. 499/2004 Sb. uložena povinnost uchovávat dokumenty a umožnit z nich výběr archiválií. Kroniky jsou uvedeny v příloze č. 2 zákona č. 49/2004 Sb. jako dokumenty, které budou podle obsahu vždy předloženy k výběru archiválií ve skartačním řízení. Za řádné provedení skartačního řízení odpovídá obec (obecní úřad). Ta je ze zákona povinna umožnit příslušnému archivu dohled nad prováděním skartačního řízení a výběrem archiválií ve skartačním řízení. Skartační řízení se provede v kalendářním roce následujícím po uplynutí skartační lhůty dokumentu (u kroniky po deseti letech od posledního zápisu). 41

Kronika je jako archiválie umístěna v okresním archivu a obec je stále vlastníkem kroniky. VYHLÁŠKA MV ČR Č. 259/2012 Sb., O PODROBNOSTECH VÝKONU SPISOVÉ SLUŽBY 1. srpna 2012 nabyla na účinnosti vyhláška MV ČR č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby. Protože vedení a uchovávání obecní kroniky je součástí agendy obce a obecního úřadu, týká se nová vyhláška i této problematiky, a to zejména v oblasti skartačního plánu (ve vztahu k zákonu č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů). ZÁKON NA OCHRANU OSOBNÍCH ÚDAJŮ K velkým změnám v ustálené praxi dlouholetých kronikářů došlo v roce 2000, kdy začal platit zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Kroniky jsou lapidárně řečeno knihy, do nichž se zapisují události, které obec považuje za důležité a zaznamenání hodné. Za důležitou událost hodnou zaznamenání může obec přirozeně považovat i událost týkající se soukromého života určité osoby, například sňatek známé osoby v obci, narození dítěte v její rodině, významné životní jubileum i úmrtí takové osoby, případně veřejně známé okolnosti s těmito událostmi spojené. Zápis v kronice o takové události ale nesmí rozsahem uváděných osobních údajů zasahovat do soukromého a rodinného života těchto osob nepřiměřeným způsobem. Pokud by v kronice byly z jakéhokoli důvodu uváděny soupisy místních občanů, které jsou zpracováním osobních údajů ve smyslu 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, je třeba řídit se tímto zákonem a pro zařazení takového soupisu, který by obsahoval jméno a příjmení, přesnou adresu bydliště, případně datum nebo rok narození a další osobní údaje (např. soupisu jubilantů v určitém roce nebo soupisů osob, které se přistěhovaly nebo odstěhovaly), je třeba získat souhlas těchto subjektů údajů podle 5 odst. 2 a splnit oznamovací povinnost podle 16 zákona o ochraně osobních údajů. Při hodnocení údajů je dále třeba rozlišovat osobní údaje prosté a citlivé. Citlivé osobní údaje ( 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů) jsou údaje vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a jakýkoliv biometrický nebo genetický údaj subjektu údajů. Pokud kronika obsahuje soupisy místních občanů, k jejichž zpracování v kronice bylo nutné získat souhlas subjektů údajů, je nutný jejich souhlas i ke zpřístupňování osobních údajů pořizováním výpisů, opisů nebo kopií takového soupisu nebo k jeho zveřejňování jako zákonem nestanovené součásti kroniky na webových stránkách obce. 42

ZÁKON O PRÁVU AUTORSKÉM, O PRÁVECH SOUVISEJÍCÍCH S PRÁVEM AUTORSKÝM A O ZMĚNĚ NĚKTERÝCH ZÁKONŮ Č. 121/2000 SB. Vlastní zápisy do kroniky nejsou předmětem ochrany zákona č. 121/2000 Sb. Autorská ochrana se totiž nevztahuje na úřední dílo, kterým je kromě jiných také kronika. Pokud jsou ovšem součástí zápisu do kroniky autorská díla (např. ilustrace), pak se na ně ochrana autorským právem vztahuje, podobně i na díla, která jsou součástí příloh ke kronice (kresby, fotografie, audiovizuální díla). Pro využití autorských děl ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. je nutná uzavřená smlouva s autorem nebo oprávněným držitelem majetkových autorských práv. Do 31. 12. 2013 byla licenční smlouva obsažena ve dvou právních předpisech. Licenci k předmětům průmyslového vlastnictví upravoval obchodní zákoník a licenci k předmětům chráněným autorským zákonem upravoval autorský zákon. Od 1. 1. 2014 je účinný zákon č. 89/2012 Sb., tedy Nový občanský zákoník (NOZ). Tím došlo k přesunu části autorského zákona, týkající se licenčních smluv do NOZ. POSTAVENÍ KRONIKÁŘE OBCE Ač není postavení kronikáře přesně definováno zákonem č. 132/2006 Sb., kronikář je obvykle externím zaměstnancem obecního úřadu a tomu odpovídá jeho postavení. Odměnu vyplácí obec na základě smluvního vztahu: dohoda o pracovní činnosti nebo dohoda o provedení práce, kterou lze sjednat pouze na 300 hodin ročně ( 78 zákoníku práce). S postavením kronikáře na úřadě souvisí i podmínky kronikářovy práce. Obecní úřad určí kronikáři prostor pro bezpečné uložení kronik, příloh, dalších dokumentů a předmětů souvisejících s kronikářskou činností. Na obecní kroniku a kronikáře by mělo být pamatováno v rozpočtu obce. VEDENÍ KRONIKY FORMA KRONIKY Tradiční a zatím v mnoha obcích převažující je ručně psaná kronika. Obvykle se jedná o knihu se 100 400 listy různorodého formátu, do které kronikář zapisuje dokumentním inkoustem svůj každoroční zápis. Tato forma kroniky má přednost pouze ve své tradici. Kronikářovi předchůdci psali ručně, nový kronikář na ně proto navazuje. Obvykle hezky vypravená kronika (krasopisně psaná, doplněná perokresbami) slouží rovněž k reprezentativním účelům obce. Běžně se předvádí příchozím významným návštěvám (proto máme v kronikách i podpisy českých prezidentů, církevních hodnostářů a dalších význačných osobností), slouží jako doplněk výstav o historii obce. Kronika je umístěna v pouzdře, které ji chrání před opotřebováním, a pokud do ní kronikář právě nezapisuje, je uložena v trezoru nebo na jiném bezpečném místě v budově obce. Nevýhodou kroniky je právě její jedinečnost. Je jediná a jako taková je špatně využitelná. Aby v ní budoucí badatel mohl číst, musí jít v jednodušším případě na obecní úřad, kde mu pracovníci radnice ve spolupráci s kronikářem nahlédnutí do kroniky umožní. V případě staré (dopsané) kroniky pak musí badatel do místně příslušného archivu. Vedle toho se dlouhodobým badatelským zájmem o kroniku kniha opotřebovává. Proto se dnes přistupuje k digitalizaci kronik. 43

V případě ručně vedené kroniky nebudu popisovat doporučené parametry a rozměry ani číslo inkoustu, v závěru svazku vždy umístit rejstřík. ELEKTRONICKY Podle 2 zákona č. 132/2006 Sb. je možné rovněž zhotovovat zápisy v elektronické podobě na počítači s následným tiskem číslovaných listů po uzavření každého kalendářního roku, které se zajistí vazbou. Tuto formu vedení kroniky jistě ocení kronikáři ve větších obcích a ve městech. Dnes ale nachází odezvu i v menších obcích. Možnosti grafické i stylistické úpravy textu v textových editorech jsou nekonečné. Změny typu písma, grafické úpravy textu, jakož i provádění rozsáhlých textových úprav před jeho konečným vytištěním, přesuny odstavců a zkracování textu, jsou nespornou výhodou. Na kvalitě tisku přitom velmi záleží. Připomínáme, že kronika vedená na počítači MUSÍ BÝT VŽDY VYTIŠTĚNA za každý jednotlivý rok a zajištěna vazbou. Zálohování a uložení na počítači a na externích discích také doporučujeme. Dnes lze v zápisech uložených na počítači prostřednictvím vyhledávacích funkcí použitého softwaru (textového editoru) velmi jednoduše a efektivně vyhledávat. Velkou výhodou kroniky psané na počítači je rovněž možnost jejího nekonečného tištění a rozmnožování, což obec může využít při různých příležitostech. ÚPRAVA ZÁPISŮ V KRONICE Obvykle jsou řazeny zápisy v ručně vedených obecních kronikách v tomto pořadí: Titulní list Všeobecný úvod, popis stavu obce k roku, kdy byla pamětní kniha založena Zápisy z období 1921 1945 Zápisy po roce 1945 Současné roční zápisy Rejstřík VŠEOBECNÝ ÚVOD, POPIS STAVU OBCE K ROKU, KDY BYLA PAMĚTNÍ KNIHA ZALOŽENA Obvykle obsahuje tyto části: a) Informace o kronice usnesení obecního zastupitelstva o založení kroniky, údaje o tom, proč v obci kronika vedena nebyla nebo se ztratila. Uvedeno je jméno kronikáře a jeho spolupracovníků. b) Popis stavu obce k roku, kdy byla kronika založena. Obsahuje všeobecný popis, který má být výstižnou charakteristikou dané obce: *poloha obce a popis katastru zeměpisná šířka a délka, příslušnost ke kraji, pověřené obci; hranice katastru; rozloha polí, luk, lesů, pastvin, potoků, řek, rybníků; jejich dřívější i současné pojmenování; nejbližší obce jejich vzdálenost; spojení se světem komunikace, pošta, telefon, autobus, železnice; geologický popis krajiny; popis flory a fauny na území obce; významné (chráněné) druhy, památné stromy, 44

chráněná území, krajinné dominanty; charakteristika podnebí; půdorys obce, počet domů, čísla popisná a jejich majitelé; druhy staveb a jejich stáří (významné budovy kostel, fara, škola, zámek, radnice a stavby, které jsou kulturními nebo jinak významnými památkami zříceniny, hrady, kapličky, zvonice, kříže, boží muka); označení ulic, náměstí, sadů apod., *historie obce archeologické nálezy, první písemná zmínka, příslušnost k církevní i světské vrchnosti, významné události v životě obce v průběhu staletí (návštěvy panovníků, katastrofy, povýšení na město, znak, prapor atd.); život místních obyvatel, proměny způsobu jejich obživy, *správa obce (historický vývoj) starostové, předsedové MNV; jména členů obecních zastupitelstev (jsou-li známa); správa obce, radnice; majetek obce jeho rozsah a hospodaření s ním, *obyvatelstvo počet obyvatel (od počátků sčítání lidu 1850/1869 po současnost); statistika podle zaměstnání, národnosti, náboženství; bytové poměry; péče o chudé a nezaměstnané; kriminalita; významné osobnosti zaznamenávat s ohledem na Zákon na ochranu osobních údajů; bezproblémové je zaznamenávání údajů o nežijících osobách, *hospodářské poměry zemědělství, výměra pěstovaných plodin, lesů, luk, počet občanů pracujících v zemědělství, zelinářství, ovocnářství, vinařství, chmelařství, lesním hospodářství apod.; průmyslová výroba a její produkce; továrny, živnostníci, obchody, hotely, penziony, peněžní ústavy, *zdravotní a sociální poměry zdravotní středisko, soukromé ordinace lékařů, rehabilitační péče, poradny, jesle, mateřské školy, družiny, jídelny, domovy s pečovatelskou službou, domovy důchodců, *místní infrastruktura vodovod, elektrifikace, plynofikace, kanalizace, odpadní vody, vybavení domácností, *veřejný život v obci; školství druhy škol, jejich historie, počty žáků, další možnosti vzdělávání; spolky a sdružení občanů, sportovní (Sokol, DTJ, Orel, fotbalové kluby ) a zájmové organizace (hasiči, včelaři, zahrádkáři, baráčníci, pěvecké a ochotnické spolky ), politické strany (včetně výsledků voleb), kdy a kým byly založeny, jejich historie a současná činnost; kulturní zařízení knihovna, kino, divadlo, muzeum, galerie, památník, archiv (jejich historie, současnost, významní pracovníci); místní tradice a zvyky (slavení svátků, kroje, jazykové zvláštnosti). SOUČASNÉ ROČNÍ ZÁPISY Hlavní činností kronikáře a jeho spolupracovníků je dokumentace současného dění v obci, nikoliv zpracovávání obsáhlé historie obce, jak se mnozí kronikáři, ale i starostové a další vlastivědní pracovníci domnívají. Je proto důležité, aby si kronikář pečlivě všechny události související s děním v dané obci průběžně zaznamenával. Na základě poznámek a dalších materiálů obvykle uložených v příloze ke kronice zpracuje kronikář koncept zápisu. Podle 3 zákona č. 132/2006 Sb. rozhoduje o obsahu zápisu obec. Zápis do kroniky se podle uvedeného paragrafu pořizuje nejméně jedenkrát za kalendářní rok, takže je možné i průběžné psaní zápisů. 45

Při psaní kroniky je důležité, aby její pisatel zůstal objektivní a od jednotlivých skutečností si zachovával racionální odstup. Ideálním případem je, pokud kroniku píše člověk, který na obecním úřadě nepracuje. ČLENĚNÍ ROČNÍHO ZÁPISU Podle 1 zákona č. 132/2006 Sb. se do kroniky zaznamenávají zprávy o důležitých a pamětihodných událostech v obci pro informaci i poučení budoucím generacím. V tomto směru doporučujeme zachovat styl vedení zápisů svých předchůdců, pokud se nevymykal běžnému úzu. Jiné je vedení hesláře v městech, kde je nutné zacházet do větších podrobností, jiné je vedení ve vesnici, kde je možné spojit více oblastí a kde je možné vést kroniku pouze chronologicky (bez rozřazení do témat). Obecně doporučujeme zachovávat následující strukturu zápisu: 1) Úvod zde velmi stručně připomeneme nejvýznamnější celostátní události, které se v průběhu roku dotkly života v obci, jak na ně obyvatelé reagovali. V případě změny kronikáře zde může být uveden i životopis nového kronikáře. 2) Obecní záležitosti: a) volby, složení zastupitelstva, rady, komisí, výborů, změny, b) umístění budovy úřadu, zaměstnanci obecního úřadu, pracovní doba, úřední hodiny, c) činnost obecního zastupitelstva, rady, výborů a komisí v uplynulém roce, činnost jednotlivých zastupitelů apod., d) vydávání tiskovin o obci, místní zpravodaj, vybavení obecního úřadu technikou, e) slučování a rozlučování obcí, změny hranic; správní reformy. 3) Hospodaření obce: a) návrhy rozpočtu, příjmy a výdaje, skutečnost (v tabulkách i komentářích), zhodnocení hospodaření obce, hlavní směry investic, dotace aj., b) obecní majetek budovy, lesy, pozemky změny a péče. 4) Průmysl, zemědělství, obchod zde sledujeme pravidelně činnost průmyslových a zemědělských závodů, továren, činnost soukromých podnikatelů a živnostníků v obci. Zásobování, změny cen základních životních potřeb apod. 5) Výstavba, doprava, spoje: a) výstavba bytů, rodinných domků a chat, provozoven, obchodů, služeb, b) využívání domů a bytů, c) výstavba a opravy komunikací, vodovodů, kanalizace a plynofikace, d) úprava veřejných prostranství, znečištění životního prostředí (odpady, černé skládky), čistota a vzhled obce, e) dopravní spojení se správními středisky, statistika dopravních prostředků v obci, 46

f) pošta a spoje (odběr novin, co se nejvíc čte), přístup k internetu, příjem televizního a rozhlasového signálu, vysílače mobilních telefonů, g) památková péče (ochrana památek a jejich dokumentace). 6) Veřejný život v obci: a) činnost politických stran v obci, b) činnost kulturních, sportovních a jiných spolků (dobrovolní hasiči, Sokol, baráčníci, sportovní oddíly), c) kulturní dění v obci (divadlo, besedy, přednášky, výstavy, plesy), d) vydávání periodik, propagace obce, působení místního rozhlasu, televize, e) činnost místní knihovny, muzea, kulturního střediska, ochotnického divadla apod., f) výročí obce, spolků, institucí a organizací, g) turistika (turistické značení, turistická zařízení v obci apod.). 7) Školství zprávy o činnosti školy, docházka dětí do jiných škol, statistika dětí, zajímavosti ze života školy v průběhu roku. 8) Sociální a zdravotní záležitosti sociální poměry obyvatelstva, zaměstnanost a nezaměstnanost, dávky sociální podpory, zdravotnické služby. 9) Počasí doporučujeme se soustředit spíše na zaznamenávání meteorologických anomálií (vedra, bouře, pokles teploty, povodně, mrazy). Někteří kronikáři si pečlivě zaznamenávají teplotu každý den a dokonce vynášejí teplotní rozdíly v grafech. Dnes už je ale značně rozsáhlá síť meteorologických stanic po celé republice. Vhodné je využití meteorologického zpravodajství na webových stránkách. Stále ale platí, že k vybavení kronikáře patří vhodný venkovní teploměr. 10) Pohyb obyvatelstva a statistika obyvatelstva vždy k 31. 12. nebo 1. 1. daného roku: a) počet přítomných osob v obci, počet přistěhovalých, vystěhovalých, narozených a zemřelých, počet sňatků a rozvodů, věkové složení obyvatelstva, b) neštěstí v obci (dopravní nehody, vraždy, trestná činnost) pozor na citlivé údaje! c) výsledky sčítání lidu. 11) Různé do této kapitoly lze zařadit události, které se nevešly do uvedených skupin, jako jsou vzpomínky pamětníků, exkurzy do historie obce aj. 12) Informace o činnosti kronikáře v obci co kronikář zažil a prožil a co jej zaujalo v rozvoji obce apod. Podle velikosti i charakteru obce je samozřejmé, že některé kapitoly do uvedeného seznamu kronikář ještě zařadí, jiné zase vyloučí. Kronikář většinou sám uzná za vhodné tu kterou kapitolu použít. Doporučujeme, aby kronikář spolupracoval se všemi institucemi v obci, které by mu zpracovávaly nebo poskytovaly pravidelně každý rok zprávu o své činnosti (např. formou výroční zprávy). 47

V závěru zápisu by vždy neměl chybět podpis kronikáře (plus případně podpis toho, kdo kroniku doslovně přepsal) a starosty, datum, kdy byl zápis schválen obcí (starostou, radou obce, zastupitelstvem obce dle místních okolností). RETROSPEKTIVNÍ ZÁPIS Ten je možný, stejně tak i OPRAVA ZÁPISU formou dodatečného zápisu za běžný rok. V žádném případě se zápisy nezačerňují či jinak neupravují. REJSTŘÍKY Nedělitelnou součástí každého svazku kroniky (jak v ručně psané, tak elektronické kronice vytištěné) by měl být abecední rejstřík, a to jmenný, místní a věcný. PŘÍLOHY KE KRONICE Při přípravě zápisů do kroniky kronikář shromažďuje postupně množství různých dokladů (fotografie, pohlednice, plakáty, pozvánky, mapy, výstřižky z novin, videonahrávky, zvukovou a elektronickou dokumentaci, písemná svědectví pamětníků a různé další dokumenty ze života v obci). Tyto materiály se nesmí do kroniky vlepovat, protože lepidlo porušuje listy kroniky a vlepené doklady by svým rozsahem mohly poškodit vazbu kroniky. Z toho důvodu jsou tyto doklady součástí příloh ke kronice, jejichž evidenci vede kronikář stejně pečlivě jako zápis do samotné kroniky. Závěrem mi dovolte položit otázku když jste slyšeli, co má kronika být, je základním pramenem pro zpracování regionálních dějin? Domnívám se, že ano. (zdroj: Tomáš Hromádka: Kroniky obcí, 3. (uprav.) vyd., Praha: NIPOS, 2014) 48

Koreferát Mgr. František Žán, Rožmitál pod Třemšínem Kronika města jako zrcadlo a svědectví Pojem kronika je odvozen od řeckého slova chrónos čas. Kromě kronik zpracovávajících osudy celé země byly od středověku psány i kroniky lokální (různých měst, panských rodů, církevních řádů apod.). Kronika jako taková je historicky považována za vyprávěcí pramen vzniklý z vůle zadavatele nebo autora, který obsahuje záznamy spojované do chronologických řad. Kronika je svým záběrem přímo předurčená k poměrně širokému využití ze strany badatelů v různých oborech. V první řadě však zápisy slouží jako pramen historický. Na rozdíl od ostatních úředních dokladů je kronika živým materiálem, protože neobsahuje pouze suchá fakta, ale jednotlivé zápisy dění v obci obvykle komentují a zachycují názory lidí, jejich postoje k událostem, navozují atmosféru vládnoucí v obci a vypovídají i o kronikáři samém. Tím je kronikářský záznam živějším materiálem než archiválie. Zejména při bádání v novějších dějinách obce či regionu může být kronika díky svému záběru a kvalitě zpracování neocenitelným pomocníkem. Kronika dále může být zajímavým pramenem pro lingvistiku, literární vědy, sociologii, pro přírodovědné obory, ekologii a další. Irena Chovančíková, autorka knihy Jak psát obecní kroniku, uvádí, že kronikáři by měla být vlastní schopnost zůstat nad věcí, umět vybrat ze záplavy informací nejdůležitější fakta a přitom zachovat obraz obce v celé šíři, jeho pravdivost a maximální objektivitu. Pravdivost a objektivita zápisu pro kronikáře spočívá i v ověřování faktů, což znamená nespokojit se jen s jedním zdrojem informací. Kronikářský zápis vyžaduje i osobitý přístup zpracování. K co největší míře objektivity nabádá kronikáře i řada dalších knih o kronikách. Také Irena Chovančíková ale na druhou stranu připouští, že se žádný kronikář určité dávce subjektivního vidění života v obci neubrání. Píše: Čistě z lidského hlediska to 49

snad ani není možné a z hlediska kroniky jako živého obrazu veškerého dění v obci to ani není příliš žádoucí. Kronika by se pak stala nudnou zprávou o činnosti obce. Pohled současníků na kronikářskou práci Pohled současníků na kronikářskou práci přibližují výsledky dotazníkového šetření, které bylo provedeno na reprezentativním vzorku stovky lidí, obyvatel města Rožmitál pod Třemšínem. Objasňuje názor dotazovaných na smysl a styl vedení obecní kroniky, na práci kronikáře a další související aspekty. Dotazníkový průzkum byl prováděn osobním dotazováním lidí v Rožmitále pod Třemšínem. Tazatelé používali tištěné dotazníky. Sběr dat v terénu se uskutečnil v průběhu října a listopadu 2013. Jako třídicí proměnné sloužilo pohlaví, věk, vzdělání a také délka pobytu ve městě. Všichni respondenti odpovídali na deset položených otázek týkajících se vedení kronik a názorů na kronikářskou práci. Složení souboru respondentů ukazuje následující tabulka. 50

Průzkum ukázal, že vedení kroniky má jednoznačně smysl. Myslí si to 99 % z celého souboru dotázaných. Zanedbatelný podíl se zápornou odpovědí byl zaznamenán v kategorii žen s nižším vzděláním a věkem přesahujícím 55 let. V otázce týkající se formy vedení kroniky, tedy zda by měla mít obec spíše elektronicky vedenou a posléze z tiskárny počítače vytištěnou kroniku nebo ručně psanou, se přiklonily zhruba tři čtvrtiny respondentů k odpovědi, že by obec měla mít spíše ručně psanou kroniku. K tištěné kronice se přikláněli více muži, v jejichž kategorii bylo zaznamenáno 36 % odpovědí ve prospěch tištěné verze. Tu volili také více respondenti se středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním (27 %) oproti 51

lidem se základním vzděláním a vyučeným, kterých bylo pro tištěnou verzi o 6 % méně. Vedení kronik nařizuje obcím zákon. V otázce, zda by měla raději rozhodovat sama obec, jestli bude mít kroniku, se překvapivě přiklonilo 64 % z celkového počtu dotázaných k tomu, aby rozhodnutí o vedení kroniky bylo v kompetenci obce. Zbylých 36 % respondentů si myslí, že je v pořádku, pokud vedení kronik upravuje zákon. Podobný poměr odpovědí je možné vysledovat, i když vezmeme v úvahu třídění podle vzdělání a věku. Oporu kronik v zákoně schvalují nejvíce respondenti do 34 let. 52

V dotazníku také měli respondenti za úkol zvolit jedno ze čtyř vyjmenovaných povolání, které je podle nich nejbližší kronikářské profesi. Na výběr měli povolání knihovník, učitel, úředník a novinář. V rozporu s mým očekáváním se novinářská profese ocitla až na třetím místě. Celých 37 % všech dotázaných si myslí, že kronikářská profese má nejvíce společného s povoláním knihovníka. Dalších 35 % dotázaných zvolilo variantu učitel a odpověď novinář zaškrtlo 24 % dotázaných. Jen 4 % respondentů odpověděla, že kronikář má nejvíc společného s úředníkem. Toto pořadí zůstává zachováno, i pokud vezmeme v úvahu třídicí proměnné, jako jsou pohlaví, věk, vzdělání a délka pobytu ve městě. Průzkum dále odhalil, že pouze třetina dotázaných ví, kdo je kronikářem v jejich městě. Při třídění podle vzdělání bylo zjištěno, že jméno kronikáře zná 26 % respondentů se základním vzděláním a vyučených. Naproti tomu v kategorii středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných respondentů zná jméno kronikáře 40 % dotázaných. Zajímavé je také porovnání podle věkových kategorií. Zatímco u lidí ve věku do 34 let ví, kdo je kronikářem ve městě, jen 22 % respondentů, v kategorii 55 a více let odpovědělo kladně 42 % dotázaných. 53

Na tomto sloupcovém grafu je znázorněno, jak odpovídali muži a ženy a respondenti podle délky pobytu ve městě. Zákon o ochraně osobních údajů č. 101/2000 zakazuje oproti dřívější praxi uvádět bez souhlasu subjektu údajů v ročních zápisech kronikářů například seznamy narozených občanů. Myslíte si, že by pro činnost kronikářů a podobné veřejně prospěšné služby měla existovat výjimka? Na tuto otázku odpovědělo kladně 84 % respondentů z celkového počtu dotázaných. Pouze 16 procent z nich se vyjádřilo proti této výjimce. Zdrženlivější byli jen dotázaní ve věkové kategorii do 34 let. K názoru, že by v případě uvádění seznamů v kronice měla existovat výjimka, se přiklonilo 78 % dotázaných v této kategorii a 22 % z nich bylo proti. Další rozdíl lze 54

vysledovat, pokud přihlédneme k třídicí proměnné podle délky pobytu ve městě. Zatímco dotazovaní s délkou pobytu v Rožmitále pod Třemšínem do 25 let by byli pro výjimku ze zákona v 78 procentech odpovědí, v kategorii od 26 do 39 let jich bylo 92 procent. U otázky, jaký pramen by dotázaní použili, kdyby se chtěli dozvědět něco z historie města, byly na výběr tři varianty odpovědi. Mohli zvolit stará čísla městského zpravodaje, městskou kroniku nebo vzpomínky pamětníků. Z celkového počtu dotazovaných odpovědělo 74 %, že by jako pramen použili městskou kroniku. Na vzpomínky pamětníků by se spolehlo 23 % z nich. Pouhá 3 % respondentů by použila pro čerpání informací z historie města stará čísla městského zpravodaje. Městskou kroniku by jako pramen zvolilo 74 % žen a shodně také 74 % mužů. Pořadí, kdy byla na prvním místě městská kronika, na druhém vzpomínky pamětníků a na třetím stará čísla městského zpravodaje, zůstalo zachováno, i pokud vezmeme v úvahu další třídicí proměnné, jako jsou věk, vzdělání a délka pobytu ve městě. 55

Které období od roku 1930, kdy má Rožmitál od Třemšínem k dispozici kronikářské zápisy, bylo podle vás pro kronikářskou práci nejsložitější? Na tuto otázku měli respondenti na výběr ze čtyř variant odpovědí období před 2. světovou válkou, válečné období, doba od nástupu komunistického režimu do listopadu 1989, období od listopadu 1989 do současnosti. Téměř polovina označila za nejsložitější válečné období, dalších 30 % z nich zvolilo dobu od nástupu komunistického režimu do listopadu 1989 a 12 % z nich označilo období před 2. světovou válkou. Jako nejméně složité pro kronikářskou práci se jevilo respondentům období od listopadu 1989 do současnosti. Tuto variantu zaškrtlo jen 9 % z nich. 56

Rozdílné odpovědi byly ve větší míře zaznamenány u lidí se základním vzděláním a vyučených oproti středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaným. V první skupině označilo jako nejsložitější válečné období 61 % respondentů a dobu od nástupu komunistického režimu do listopadu 1989 26 % dotázaných. Ve druhé skupině zvolilo odpověď válečné období 38 % respondentů a odpověď doba od nástupu komunistického režimu do listopadu 1989 zaškrtlo 34 % dotázaných. Nejvýznamnější rožmitálský kronikář Za období od roku 1930 do roku 2014 se na pozici kronikáře v Rožmitále pod Třemšínem vystřídalo šest lidí pět mužů a jedna žena. Od ledna roku 2015 má Rožmitál novou kronikářku, takže je to sedmý člověk, který bude zaznamenávat události pro poučení budoucích generací. Kronika města je k dispozici od roku 1930. Přestože na jejím začátku kronikář Gabriel Brda uvádí, že od roku 1920 do roku 1929 měl vést kroniku městský tajemník František Hofmeister, jeho zápisy nejsou k nalezení. S ohledem na rozsah tohoto příspěvku se omezím pouze na zmíněného Gabriela Brdu a ostatních kronikářů se dotknu případně jen okrajově. Brda vedl kroniku nejdéle ze všech dosavadních kronikářů a čistě subjektivně byl dosud nejlepším kronikářem, kterého Rožmitál měl, což vyplynulo z komparace pěti uzavřených dílů kroniky, které obsahují 2426 popsaných stran. Gabriel Brda, který je autorem kronikářských zápisů z let 1930 až 1959, se narodil v Rožmitále 13. března 1890. V letech 1905 až 1909 studoval v Příbrami učitelský ústav, jako učitel pak působil v Radošicích, Starém Nepomuku a Nesvačilech. V letech 1912 až 1913 sloužil aktivně jako voják. Při vypuknutí první světové války narukoval 27. července 1914 do Plzně k 7. pluku zeměbraneckému, s prvním maršbatalionem šel do pole. Dne 8. září 1914 se zúčastnil ofenzivy na Srbsko u Rači Srbské, kde byl lehce zraněn a po vyléčení se vrátil se k 7. pluku do Plzně, odsud byl přeložen do Lince k 28. zeměbraneckému pěšímu pluku. Brda vzpomíná, že v Linci dostal v roce 1914 k Vánocům poštou z domova krabici s buchtami. Napsal k tomu: 57

V kanceláři mi je vydával Jaroslav Leuz, ten měl za ženu A. Brdovou (Žandovou) z Rožmitála. Dostal mne do kanceláře, později jsem se uchytil ve skladišti jako písař poddůstojník a zde jsem vydržel v pilné práci sice, ale proti frontě v přepychu do podzimu 1917, kdy jsem byl podruhé superarbitrován a propuštěn do civilu. Historii s buchtami uvádím jenom proto, abych dokumentoval, jaké maličkosti rozhodovaly často o bytí a nebytí vojáků. Po zdravotní dovolené nastoupil Gabriel Brda opět školní službu. V září roku 1919 se oženil s Ančí Puchmajerovou, dcerou učitele Augustina Puchmajera z Březnice. V roce 1920 se jim narodil syn Jiří, o rok později dcera Miluška a v roce 1923 dcera Anička. Žili v Rožmitále pod Třemšínem v Palackého ulici 228. Brda byl v Rožmitále do roku 1950 řídícím učitelem obecné školy. Osobnost Gabriela Brdy dokresluje zápis, který provedl do kroniky jeho nástupce na kronikářské pozici Ing. Ivan Hoyer. Ten na podkladě vzpomínek rožmitálského učitele Václava Matouška napsal, že Gabriel Brda byl pilným a svědomitým člověkem, který jako šéf školy pracoval poctivě, školu měl vždy řádně vedenou a měl dobré vlastnosti, které se očekávají u každého pedagoga. Jeho mimoškolní činnost byla mnohostranná a velmi aktivní. Hned po první světové válce pracoval čile v místním Sokole, v ochotnickém souboru, kde s oblibou režíroval zejména veselohry, což odpovídalo jeho povaze. Hrál na housle a obětavě pracoval při tehdejší přestavbě sokolovny. Velice miloval přírodu a rád podnikal s přáteli vycházky do blízkého i vzdálenějšího okolí Rožmitálu, chytal pro sbírku motýly a všímal si všeho kolem sebe. Zaujal také čelné postavení mezi rožmitálskými zahrádkáři. Věnoval se pěstování ovocných stromů a jejich ochraně před škůdci. V roce 1930 se podílel na přípravě nového vydání knihy Rožmitál od Třemšínem k 700. výročí založení města. To přivedlo Gabriela Brdu ke spisovatelské činnosti. Psal rád drobné denní příhody, zprvu spíš zpravodajského rázu do různých novin a časopisů, později i delší články a povídky, většinou humorně zabarvené, s oblibou z oblasti rybářství, ale i ze života školy. V Hoyerově zápisu týkajícím se jeho předchůdce se dále uvádí, že za okupace se Brda nikdy nesnížil k napsání něčeho, z čeho by bylo patrné přisluhování okupantům, přestože jeho postavení řídícího učitele obecné školy nebylo snadné. Gabriel Brda měl mnoho přátel jak mezi rybáři, tak i literáty, malíři a umělci. Dopisoval si s básníkem Petrem Bezručem, jeho nejstálejším přítelem byl Bohumil Trefil, hudební skladatel a malíř z Mladé Boleslavi, který mu také ilustroval jeho knihu povídek Rybářská maturita. Tu Brda vydal v roce 1946 vlastním nákladem. Ještě před tím napsal knihy Rybářova zimní píseň a další knihu z rybářského prostředí Bohatá byla žeň. 58

Bohužel, z důvodu nutnosti zestručnit svůj referát musím přeskočit širší pojednání o Brdových kronikářských zápisech, které se krásně čtou a skvěle vykreslují tehdejší obraz města. Jeho roční zápis zaplňuje v průměru 13 stran. Začíná stručnými, někdy jednovětými poznámkami s uvedením hesla a data, které velmi podrobně zachycují celou šíři života ve městě. Tyto zápisy nemají jednotnou strukturu a podobají se deníkovým zápisům, které jsou chronologicky řazeny. Brda zřejmě prováděl tyto zápisy průběžně po celý rok do poznámkového sešitu a pak je do kroniky přepsal. Díky šíři jeho aktivit ve městě, které byly popsány, jsou zápisy různorodé. Dá se říci, že Brda na zhruba třinácti stranách dokázal postihnout to, co někteří jeho následovníci nezvládli na čtyřicet. 59

Ukázky kronikářských zápisů 60

Shrnutí Kronika obce je jednoznačně vhodným pramenem k čerpání informací o historii obce. Rožmitálská kronika nabízí komplexní pohled na život ve městě a podrobnosti všedního dne, za které se například Gabriel Brda v úvodu svých kronikářských zápisů předem omlouval s tím, že mohou být malicherné. S odstupem času se ale naopak zdají být v kronice tím nejcennějším, čeho se není možné dopátrat v jiných archivních dokumentech. Přestože zápisy zmíněného Gabriela Brdy jsou ve srovnání s dalšími kronikáři poměrně stručné, vynikají svojí výpovědí. Naopak rozsáhlé zápisy některých jeho následovníků ohromují svou délkou, ale jejich náplň je v mnoha případech velmi tendenční. V zápisu každého kronikáře můžeme nalézt vlastní styl podání, přesvědčení a odraz doby, ve které se právě nacházel. Je třeba podotknout, že právě doba vytvářela odlišné možnosti a podmínky pro tvorbu i samotný obsah kroniky. Obecní kroniky nepředstavují pramen, kterému by byla věnována dostatečná pozornost. V této souvislosti je však potěšitelné potvrzení hypotézy, že vedení kronik má smysl i v současné době, protože mají své opodstatnění. V závěru bych se ještě rád vrátil k objektivitě zápisů, zmíněné v úvodu referátu. V rožmitálských kronikách jsou i některé osobní poznámky kronikářů, které používali zejména Gabriel Brda a jeho následovník Ivan Hoyer. Přestože jsou tyto poznámky v rozporu s uvedenou objektivitou, umožnily dotknout se a poznat mnohem více než jen samotné dějiny města. Dovolily totiž otevřít kronikářovu mysl a duši. Obecní kroniky mají za sebou poměrně nesnadnou cestu, protknutou válkou, změnami politického režimu a možná ne vždy užitečných zásahů v podobě nejrůznějších směrnic. Přesto jsou a snad i zůstanou součástí našeho života, zrcadlem a svědectvím, které bude uchováno pro další generace. 61

Ladislava Šimková, Praha Vliv regionálních dějin na výchovu mladé generace Zahájení přednášky Ladislavy Šimkové Na úvod je potřeba říci, že vliv regionálních dějin na výchovu mladé generace je v dnešní době velmi malý, až mizivý. Ze zkušenosti práce s dětmi mohu říci, že vše podstatné, co ovlivňuje děti má základ především v rodině a teprve potom v okolí. Známe mnoho příkladů, kdy malé děti přecházejí z mateřských škol do základních škol a už jen jejich postoj vůči škole je utvářen už tím, jak rodina o škole mluví. Tam, kde jsou děti podporovány a jsou jim dávány vlastní pozitivní zkušenosti rodičů, tam se děti do školy těší. Znám, ale případ z vlastního okolí, kde otec před dítětem ventiloval velmi negativní postoj vůči škole, svoji nechuť tam chodit a vůbec se vzdělávat, nadávky na učitelé atd. Dítě pak muselo s pěstounkou navštěvovat PPP, protože si vypěstovalo vůči škole až fobii. Školní docházka mu tak byla odkládána až do max. možné míry, což je 8 let. Letos zahájil chlapec školní docházku a po citlivém přístupu učitelů se začlenil do kolektivu celkem dobře. Základ všeho tedy vychází z rodiny. A zde jsou vlastně první problémy i pozitivní zkušenosti, a proto je třeba pracovat nejen s dětmi, ale spolupracovat i s rodiči. Mnozí z nich si totiž vůbec neuvědomují, co se v dětech zanechá. Je totiž třeba vyzdvihnout to, že právě původ rodičů z určité oblasti a jejich vlastní ovlivnění regionálními dějinami je tím, čím jsou děti ovlivňovány v prvé řadě. Mladou generaci regionální dějiny ovlivňují teprve tehdy, až se s nimi seznámí, pokud vůbec, a je schopna je pochopit. 62

A teď trochu srovnání: Dnešní doba má nesporné výhody v dostupné informatice, kdy je v podstatě pro dítě možné v rámci internetu se dovědět cokoli, což je mnohdy i na škodu. Je tedy potřeba zase v základu rodiny příjem informací dítěte regulovat, protože jak sami dobře víme, sezení děti u internetu není zrovna nejvhodnější. Ale bohužel!!! A zase jsme výhod a nevýhod dnešní doby. Mnoho rodin je ve velmi složité situaci. Velmi drahé byty a bydlení, dále pak i další velmi nutné životní náklady nutí rodiče setrvávat v zaměstnání dlouhé hodiny nebo dokonce v několika zaměstnáních. Strach o práci a pracovní místo nebo budování kariéry zabírá mnoho času. Děti jsou tak odkládány k počítači, což je mnohdy výhodou v tom, že pak rychleji stihnou domácí práce a nutné činnosti v domácnosti. Mnozí z vás mohou ale namítnout, že je mnoho zájmových kroužků, sportovních činností a mnoho zábav kvalitních pro děti. Háček je ale v tom, že většina rodin s omezenými rozpočty na tyto aktivity pro děti nemá finanční prostředky, anebo jen omezeně. V dnešní době platíme totiž všechno, všichni z vás vědí, kolik peněz necháte v lékárnách kolik je mezi námi alergiků (léky pojišťovny nehradí = alergie není nemoc). Zdravotnictví a jeho nestátní komerční způsob provozování sahá mnoha lidem do kapes velmi hluboko. Doby, kdy škola a učitelé vykonávali různé aktivity s dětmi zdarma navíc po školním vyučování jsou dávno pryč. A teď trochu zavzpomínám na své mladí a mladí svých rodičů. V minulosti, když jsme chodívali do školy my, byly provozovány školní aktivity po vyučování s učiteli sportovního typu, sbíraly se byliny, starý papír, děti dostávaly úkoly přemýšlet o recyklovatelných surovinách, např. pomerančová kůra se nevyhazovala, ale nosila se sušená do školy. Byl pionýr podotýkám ZDARMA a na rozdíl od dnešních dob v této organizaci byly děti v vychovávány k vlastenectví, hodnotám rodiny a základních stavebních hodnot státu, pochod homosexuálů městy byl v té době absurditou a děti měly a byly vychovávány k životu ve standardních rodinách. A jsme u vlivu školy. V základním školství působí na děti i znalosti a zkušenosti učitelů a nejen to. Bohužel, učitelé, a to nejen základních škol, byli ovlivněni americkou vývozní demokracií realizovanou v naší republice pomocí užitečných idiotů havlojdního typu po r. 1989. Zejména někteří profesoři vysokých škol v duchu pražské kavárny ovlivnili právě ty vysokoškoláky, kteří teď učí naše děti. Některé učitelky dokonce oblékají burku, aby děti seznámily se svou pravdou a láskou k jiné kultuře, kterou mocní používají k destabilizaci Evropy. Nebudu toto téma šíře rozebírat, protože všichni z nás vědí, o čem je řeč. Tímto chci říci, že mladá generace je vystavena mnoha velmi často protichůdným vlivům. Vybrat si a orientovat se v nich je těžké pro dospělého člověka, natož pro mládež bez zkušeností. Starší generace staví právě na zkušenostech a jistotách. Mladá generace na snech a ideálech proto je tak lehce ovlivnitelná (např. 17. listopad byla zneužita mládež pro svou nevědomost). Dalším z rozhodujících vlivů je vzdělání. Jenže vzdělání kvalitní, opřené o fakta a kvalitní historii. Každá doba naladí výuku jistým směrem a vyzdvihne důležité události z historie, které považuje za podstatné. Nikdy dříve ale nedocházelo k tak markantnímu překroucení historie jako dnes, kdy se od svých dětí dovíme, že jsme 63

byli osvobozeni americkou armádou a mnoho jiných podobných nesmyslů. A zase se musíme vrátit k rodině, která je základem, katalyzátorem a usměrňovačem informací. Z hlediska regionů tyto vlivy na mládež, respektive na rodiče dnešní mládeže, jsou lehce rozpoznatelné. Jinak působí na své děti rodiče, co zažili dřinu a útisk fabrik průmyslových oblastí, jinak rodiče inteligence z pupku světa jménem Praha. Tím se nechci dotknout poctivých Pražanů, ale všichni jistě víte, co mám na mysli. V neposlední řadě musím zmínit i některá média vlastněná soukromníky, kteří sledují své zájmy. V dnešní době, kdy byla vymýcena většina průmyslu, výroby a zemědělství a defacto zmizelo učňovské školství, je budoucnost děti a mládeže nejistá. Nedostatek kvalitního trávení volného času uchyluje již školní mládež často ke drogám, alkoholu, kouření i jiným již nechvalně známým extrémním formám chování (z výzkumu na školách bylo zjištěno, že 70 % dětí má zkušenosti s alkoholem, 90 % s cigaretami). Tato rádoby svoboda se pak projevuje na jejich chování v dospělosti (česky řečeno, fracky nikdo nehlídá a oni si dělají co chtějí). Je proto potřeba se zaměřit hlavně na skupinu děti a mládeže a připomenout jí tak důležité hodnoty života (dělaly se besedy, kroužky, letní tábory apod.) Mladí by měli být vzdělaní v oboru historie naší země. Musejí být připraveni čelit otázkám budoucnosti. Měla by umět být zodpovědná a vědoma si reality. Mládež by měla být nač hrdá Jako jsme byli my. Věděli jsme, že jsme potomci nejzručnějších Keltů, potomci husitů zakladatelů patriotství v naší zemi. Věděli jsme, že jsme ve světě velmocí, suroviny vyvážené do celého světa byly nejžádanější. Dokonce Primona textilní a bavlnářské podniky v České Třebové dovážely látky pro královské rodiny. Svoje bohatství jsme si chránili za uzavřenými hranicemi. Měli jsme nejpřísnější normy v zemědělství i potravinářství. Vše bylo dostupné lékařská péče, bezplatné školství, byli jsme státem s nulovou nezaměstnaností a rodina byla považována za základní kámen státu. Byli jsme patrioti, hrdí a silní. Naše děti musejí takové také být. Zeptejme se znovu, proč? Vše, co jsme budovali více, jak 40 let bylo během pár roků zničeno, cihla po cihle, jistoty sociální i morální, ale naše vzpomínky, naši hrdost nikdy nezničí, a proto je na naším úkolem předávat toto dál. Nenechat se oblbnout sliby a manipulováním. Stojíme proti silnému nepříteli, který má své lidi a chapadla vlivů všude. Jsou velmi dobří. To musíme uznat. Protože, kdyby nebyli, tak tu dnes nesedíme a neřešíme toto téma. ZÁVĚR: Kdo z vás není ochoten a nebo nemá možnost podílet se jakýmkoli způsobem na šíření skutečných informací pro mládež veřejně, věnujte trochu informací svým vnoučatům, dětem a známým. Povzdechy dřív bylo líp NIC NEŘEŠÍ. Je potřeba říci PROČ???? Zejména proto, že za 8,5 hodiny práce člověk bydlel, žil, dovolenkoval a to se svou rodinou, zájmy a koníčky a peníze nebyly hlavním ukazatelem kvality života. Nahraďme mladým tedy nedostatek zkušeností, podejme jim relevantní informace, buďme jim příkladem a vzorem. Děkuji za pozornost 64

Koreferát Miroslav Maršálek, Jince Miroslav Maršálek přednáší svůj koreferát 65

66

67

68

69

70

71

72

Mgr. Jan Klán, poslanec parlamentu ČR, Praha Regionální muzea obraz regionálních dějin Poslanec parlamentu České republiky Mgr. Jan Klán při své přednášce k regionálním muzeím Historie, vývoj a další směřování regionálních muzeí je nutné studovat. Jedná se totiž o instituce, které můžeme nazvat i vzdělávacími institucemi, ve kterých lidé mohou spatřit různé exponáty. Stejně tak se zde mohou pořádat různé přednášky a semináře. Jelikož se jedná o regionální muzea, tak se vždy většinou věnují místnímu regionu, ale jsou i taková muzea, které se věnují rozsáhlejším věcem. Svůj příspěvek jsem však rozšířil nejen na vzdělávací funkci muzeí nebo galerií, ale také se chci zaměřit spíše na vývoj regionálních muzeí, protože i jejich vývoj je nutný pro pochopení současného stavu. Historie českých, moravských a slezských muzeí se již datuje od doby Rakouska Uherska. Konkrétně spadá již do 90. let 18. století. V té době totiž byla založena Národní galerie v Praze. Skutečná historie muzejnictví začíná založením muzea v Opavě v roce 1814. Poté začínají vznikat další muzea a galerie, přičemž na jejich vzniku se podílela šlechta nebo různí pedagogové. Regionální muzejnictví mělo své výrazné osobnosti. K nejznámějším patřil jednatel spolku Včela čáslavská Kliment Čermák anebo K. V. Adámek, který byl z Hlinska. Mimořádným impulzem pro vznik dalších desítek muzei v 19. století byly proslulé pražské výstavy. Jednalo se o Všeobecnou výstavu v roce 1891 a hlavně o 73

Národopisnou výstavu českoslovanskou z roku 1895. Z těchto výstav byly v různých regionech uspořádány krajinské výstavy, které daly impulz ke vzniku nových muzeí. Jiným impulzem pro vznik dalších muzeí byl vliv specializovaných komor. Jednalo se například o obchodní a živnostenské komory. Při těchto komorách byla zřízena uměleckoprůmyslová muzea zejména se jednalo o muzea sklářská. Dále byla zakládána muzea i na podkladech národopisných výstav. Vzniklo tak Národopisné muzeum českoslovanské nebo muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Poté vznikala i jiná specializovaná muzea, jako Sokolské muzeum v roce 1914. Zajímavým počinem bylo založení uměleckoprůmyslového a technického muzea Vojtou Náprstkem. To se poté změnilo v Náprstkovo muzeum. To existuje dodnes a zaměřuje se na etnografii. Technické muzeum království českého bylo založeno teprve v roce 1908 v Praze. V prvním desetiletí 20. století bylo rovněž založeno Židovské muzeum. Základ sbírek tohoto muzea tvořil inventář zrušených synagog, když došlo k asanaci pražského ghetta ke konci 19. století. Muzea se hojně začala rozvíjet i po vzniku samostatného Československa v roce 1918. Již v září 1919 byl založen Svaz československých muzeí vlastivědných. Od roku 1924 tento svaz sdružoval všechny typy muzeí. V době první republiky (1918 1938) bylo založeno Zemědělské muzeum, Vojenské muzeum, Lékařské a Poštovní muzeum. V době druhé republiky 1938 1939 a poté v období druhé světové války a protektorátu došlo ke stagnaci muzeí a došlo zejména k různým poškozením při válečných operacích například v Ostravě, Opavě, Žďáru nad Sázavou. V tomto pohnutém období bylo zřízeno Ústřední židovské muzeum, jehož cílem byla záchrana inventářů židovských obcí, jejichž obyvatelé byli deportováni do vyhlazovacích táborů. Z tohoto muzea mělo vzniknout muzeum vyhynulé rasy, ale k tomu naštěstí nedošlo. Po roce 1945 se opět začínají rozrůstat muzea na území obnovené Československé republiky. V roce 1946 existovalo asi 360 muzeí a památníků. Po roce 1948 došlo k první velké proměně českého muzejnictví, když bylo zestátněno. V roce 1949 byla zřízena Národní galerie v Praze, a to jako muzeum výtvarného umění. Byla zcela ukončena činnost muzejních spolků a jejich nahrazení v roce 1960 Svazem československých muzeí. Po roce 1950 vznikla muzea, která měla za úkol propagaci nového systému. Vzniklo tak Muzeum Klementa Gottwalda, anebo V. I. Lenina v Praze. Do roku 1968 vznikala i nová muzea, a to Památník národního písemnictví, Muzeum Aloise Jiráska, Státní muzeum výchovy a sportu a Státní židovské muzeum. V roce 1959 byl přijat zákon č.54/1959 Sb., o muzeích a galeriích a ten platil až do roku 2000. V průběhu 60. let 20. století došlo k posunu v oblasti muzejnictví a to tím, že se jej podařilo prosazovat na mezinárodním poli UNESCO ICOM a v oblasti muzeologie. Období prvních 20 let od roku 1948 bylo spojeno se vznikem specializovaných muzeí výtvarného umění tzv. galerií. V období let 1969 1989 došlo k určité stagnaci muzejnictví, ale i tak došlo k velkému nárůstu muzejních exponátů. K roku 1989 sbírky dosáhly téměř 60 milionů předmětů. Po roce 1989 a posléze 1993 došlo k novým investicím do muzeí, galerií i památníků. Mnoho muzeí nyní spadá pod obce a města, respektive krajská zřízení, ale 74

významným zřizovatelem jsou i ministerstva. K největším a sbírkově nejbohatším muzeím a galeriím patří Národní muzeum, Národní galerie v Praze nebo Moravské zemské muzeum v Brně a mnoho dalších. Smyslem nejen regionálních muzeí, ale všech muzeí je jejich informační a vzdělávací činnost. Jedná se zejména o historické výklady daných regionů, ale i o celkový pohled na společnost, která se v současnosti stále rychleji mění. Je proto nutné neustále zachovávat muzea, galerie a památníky pro budoucnost našich dětí a lidské civilizace. 75

Koreferát Ing. Josef Šefránek, Dobříš Historická muzejní sbírka výroby rukavic v Dobříši Ing. Josef Šefránek přednáší svůj koreferát O výrobě rukavic z hlediska historie existuje řada písemných dokladů. V Čechách se vytvořily dvě muzejní sbírky. Jedna v Abertamech a druhá v Dobříši, kde před 150 lety byla založena výroba kožených rukavic. Řadu historických materiálů vlastní také Muzeum města Prahy na Florenci. V průběhu historického období vyrostla řada osobností, které buď pracovaly při výrobě rukavic, nebo pocházely z rukavičkářských rodin, např. Wiliam Shakespere, František Kváč, Rudolf Hofmeister, Karel Hašler, Josef Schütz, Arnošt Lustig a další. Historie rukavic. Rukavice v prvopočátcích rozvoje lidské společnosti sloužily především k ochraně rukou, postupně, jak se rozvíjela společnost, plnily řadu dalších funkcí. Jejich nošení při různých příležitostech bylo výsadou králů, šlechty, církevních hodnostářů, soudců, rytířů apod. Ženy dámy, je jako módní doplněk začaly nosit až ve 12. a 13. století. Nejstarší dochované rukavice asi 3000 let staré před novým letopočtem, byly nalezeny při vykopávkách v Egyptě a jsou uloženy v pařížském Louvru. Obdobné rukavice je možno spatřit i v muzeu v Londýně. 76

Výroba rukavic v Českých zemích. První zmínky o nošení rukavic najdeme už v XI. století v Kosmově kronice s latinským názvem chirothecae. V Dalimilově kronice je již uváděn český název rukavice. První cech pražských rukavičkářů byl založen císařem Karlem IV. ve 14. století. Řemeslná výroba ve středověku. Rukavičkářské řemeslo ve středověku zahrnovalo, jak bychom dnes řekli, několik průmyslových oborů. Mistr rukavičkář musel ovládat koželužské zpracování surových kůží z koz a ovcí, barvení, střih zakázkové výroby a vlastní ruční šití a zdobení rukavic. Celý středověk, prakticky až do 19. století se vyrábělo na zakázku podle velikosti ruky zákazníka, proto výroba byla soustředěna ve městech, kde byli zákazníci. Nové technologie podle francouzského vzoru. Nové technologie při opracování surových kožek přinesli do Čech Francouzi v roce 1784. Etienne Boulogne kolem roku 1800 zaměstnával 110 pracovníků, jirchářů, barvičů, rukavičkářů a šiček rukavic s roční výrobou 24 000 párů rukavic. První továrna francouzských rukaviček v Praze a Rakousku vůbec. Další pokrok v rukavičkářské výrobě, který je prakticky uplatňován dodnes, přišel opět z Francie. Xavier Jouvin, syn rukavičkáře, změřil tisíce rukou zákazníků, zavedl velikostní řady rukavic, zhotovil výsekové nože, sestrojil ruční lis a nastal ohromný pokrok v technologii a v produktivitě práce. To umožnilo vyrábět rukavice na sklad a prodávat v obchodě. To však trvalo řadu let, než se nová technologie prosadila. Teprve pařížská výstava v roce 1844 uznala jeho právo. Zemřel v tomtéž roce. Město Grenoble, kolébka francouzského rukavičkářského průmyslu, uznalo jeho zásluhy a teprve v roce 1889 postavilo pomník a pojmenovalo po něm hlavní náměstí. Do Prahy se vynález dostal až zásluhou Josefa Budana až v roce 1855. Vznik nových center výroby rukavic. Již bylo řečeno, že dosud se rukavice vyráběly na zakázku a výrobci byli ve velkých městech. Po zavedení nových produktivních technologií Francouzi se rozpoutal boj mezi starým a novým způsobem výroby. Jak již bylo řečeno, Praha byla v Čechách, ale i v Evropě velkým výrobním centrem. Na dodržování zásad dohlížely příslušné cechovní orgány. V roce 1850 zakládá výrobu rukavic v Abertamech, v Krušných horách, tamní rodák Josef Eberhard, vyučený ve Vídni. V roce 1865 zakládá výrobu rukavic v Dobříši Šalamoun Abeles, rovněž tamní rodák vyučený ve Vídni. 77

Výroba rukavic na Dobříšsku Šalomoun Abeles 1865. V té době, tj. druhá polovina 19. století, zaznamenává soustavný růst výroba rukavic v Českých zemích, ale i růst počtu živností. Ještě bych uvedl, že vývoz našich rukavic do USA započal v roce 1860 a že rukavice se stále šily jen ručně, strojní šití na speciálních rukavičkářských strojích začalo až po roce 1870. Šalomoun Abeles po dvou letech předává firmu rodinným příslušníkům, odchází do Prahy Libně a 1869 umírá. Rozvoj výroby rukavic na Dobříšsku má však jiný způsob než tomu bylo doposud. Dosavadní výrobci rukavic (jednotlivé firmy) zabezpečovaly výrobu komplet, střih i šití, a některé firmy měly i koželužskou výrobu. Na Dobříšsku se však začalo rozšiřovat jen šití rukavic. Šít rukavice si posílaly na Dobříš firmy z Prahy, Kadaně, Abertam, ale i dalších míst. Mezi rukavičkářské firmy a šičky vstoupili tak zvaní faktoři, kteří šičkám zabezpečovali práci. Někteří si vybudovali vlastní šicí dílny, ale šičky převážně pracovaly doma jako domácí dělnice. V roce 1907 bylo v Dobříši, Příbrami a okolí evidováno 31 faktorství, zaměstnávající asi 6,5 tisíc šiček, z toho na strojích šilo rukavice 2500 šiček. Sociální poměry šiček rukavic a vzájemné vztahy šiček, faktorů a rukavičkářských firem. Je řada dokumentů o stávkách, různých jednáních ohledně mezd. Je třeba se rovněž zmínit i o rukavičkářích, kteří finančně byli lépe ohodnoceni, ale jejich těžká a namáhavá práce způsobovala úmrtí v ranném věku. Byli organizováni ve Společenstvu rukavičkářů, měli již od roku 1833 vlastní nemocenskou pokladnu pro případ nemoci a vydávali vlastní časopis Rukavičkářské listy, v jejichž čele byl vyučený rukavičkář František Kváč (narozený 1857) z Nového Knína. Organizoval i mezinárodní setkání rukavičkářů. Na konci svého života se stal zakládajícím členem a prvním předsedou Národní strany dělnické. Vrcholu objemu rukavičkářské výroby v Českých zemích bylo dosaženo na přelomu 19. a 20. století. Uvádí se, že ročně bylo vyrobeno kolem 15 milionů párů kožených rukavic. Vývoz byl uskutečňován do 561 států světa. A při této výrobě bylo zaměstnáno asi 20 000 pracovníků, rukavičkářů, šiček a pomocných dělníků, z nichž velká část pracovala doma jako domácí dělníci. Podle předsedy Emila Engemulera na začátku 1. světové války bylo v Českých zemích 532 rukavičkářských firem. Období mezi světovými válkami (1914 1945). Po vyhlášení války Rakousko Uherskem Srbsku 28. července 1914 nastalo mnoho změn. Došlo k omezování výroby, jednak z důvodu, že muži byli povoláni na vojnu, začal být nedostatek kůží, odbytové problémy a všechno zdražovalo, jen mzdy zůstávaly stejné. V důsledku tohoto válečného stavu přišlo mnoho šiček o práci. Po ukončení války, 11. 1. 1918 a vzniku Československého samostatného státu, schválilo Národní shromáždění dva důležité zákony. 78

Zákon o osmihodinové pracovní době a zákon o domácí práci. Výroba se postupně zvyšovala, předválečné úrovně už nikdy dosaženo nebylo. Vznikaly opět problémy kolem mezd a velká stávka pražských rukavičkářů byla v roce 1928. Stávkovali 13 týdnů. Postupem doby se hlavním centrem výroby rukavic stalo Krušnohoří, Abertamy a okolí až po Kadaň. Na Dobříšsku se však šití rukavic stále rozvíjelo. V roce 1937 se výrobou rukavic v Abertamech a okolí živilo 11 500 pracovníků a vyrábělo se zde 6 635 000 párů rukavic. V celém Československu se v roce 1937 vyrobilo 10 milionů párů kožených rukavic. Období po 2. světové válce. Rok 1945 až 1948. Jak jsem již uvedl, za války výroba téměř ustala. Na Dobříši v roce 1945 zůstala jen 3 faktorství s velmi omezenou výrobou. Na základě Benešových dekretů, které tehdy nahrazovaly zákony, byl vyvlastněn majetek zrádců a kolaborantů. Do těchto podniků byla nasazena tzv. Národní správa a zahájena výroba. V roce 1948 došlo v rukavičkářské výrobě ke sloučení těchto konfiskovaných firem do 2 národních podniků. Jeden byl vytvořen v Praze ESSPI Praha n.p. a druhý B. ZENKER n.p. v Abertamech. Dobříšské firmy, vedené pod národní správou, byly začleněny do ESSPI Praha. Kromě toho byla obnovena výroba ve firmách českých majitelů. V letech 1945 1948 bylo registrováno ve Společenstvu rukavičkářů pro zemi Českou a Moravoslezskou se sídlem v Praze 175 členů, kteří zaměstnávali 235 rukavičkářů a 72 učňů. Je třeba připomenout, že s celostátním náborem učňů se započalo už v roce 1946. Dále bych chtěl zdůraznit, že na novém uspořádání rukavičkářského průmyslu se podíleli pracovníci firmy BAŤA. A to je v podstatě obsah scénáře, podle kterého bylo zřízeno Muzeum rukavičkářství v Dobříši, otevřené v roce 2015, kdy uplynulo 150 let od založení výroby kožených rukavic v Dobříši. 79

POZDRAVNÉ PROJEVY A PLENÁRNÍ PŘÍSPĚVKY Roman Blaško, Praha Vážené soudružky, vážení soudruzi, milí hosté, dovolte mi krátce pozdravit vaši II. celostátní konferenci k regionálním dějinám Klubu společenských věd za vedení Komunistické strany Československa. Musím přiznat, že když zde stojím, je to pro mne ctí. Zároveň však radostí, s notnou dávkou pokory, úcty k významné a důležité práci, kterou odvádí sekce regionálních dějin. Význam této systémově metodické a důležité práce, kterou soudružky a soudruzi odvádějí, je pro nás všechny daleko hlubší, než se obecně jeví. Je to úcta k našim národním a komunistickým dějinám a práci našich předků, za které mnozí položili i to nejcennější. Tato úcta, která je současným kapitalismem haněna, pošlapávána, lživě překrucována a to na všech úrovních. Spolupráce mezi sekcí regionálních dějin při KSČM a ústředím KSČ, ale i jednotlivými členy našich stran ovšem byla už od začátku znovu-obnovení naší Komunistické strany Československa. Náš tiskový orgán Československý komunista, který je současně archivem naší politické činnosti, vaše sekce regionálních dějin od samého začátku pravidelně archivuje. Ale v poslední době jsme prohloubili spolupráci, například o podrobné mapování historie opavského a ostravského regionu. Vzájemně si předáváme cenné informace, diskutujeme a utužujeme spolupráci tak, jak by to mezi komunistickými stranami a hnutími mělo být. A za to dík všem, kteří tak činí. To vše v upřímné atmosféře, kde obě strany jsou rovnocennými partnery. Sekce regionálních dějin nám rovněž poskytuje velmi cenné a metodicky zpracované údaje pro argumentaci a obhajobu nejen naší politiky, ale i správnosti konání naších předešlých generaci. Ne vždy tyto informace dokážeme využít, jak by bylo v dnešní době zapotřebí. Máme před sebou velký úkol, jednu z nejdůležitějších priorit současné politiky komunistického hnutí, získávání důvěry mládeže a lidí mimo komunistické hnutí. Sekci regionálních dějin se to z valné části daří. Měli bychom se tedy ptát, jak to ten František Kovanda se svým kolektivem dělá? Já pro sebe si odpovídám: je to urputnou neúnavnou pracovitostí, kdy zájem společnosti a komunistického hnutí je nad osobními zájmy. Na závěr mi dovolte poděkovat celému kolektivu sekce regionálních dějin KSV prohlášením: Sekce regionálních dějin by bez komunistického hnutí existovat mohla, ale komunistické hnutí bez sekce regionálních dějin Klubu společenských věd by nemělo pevný základ pro něco tak významně důležitého, jako je budoucnost komunistického hnutí! Děkuji za pozornost! Čest vaší významné a poctivé práci! 80

RSDr. Karel Klimša, Frýdek Místek Dnes se krade všude a všechno, dejme si pozor na zloděje paměti! Tihle zloději jsou společensky obzvláště nebezpečni! RSDr. Karel Klimša přednáší svůj příspěvek na plenárním jednání Vážené soudružky, soudruzi! Snad to, o čem chci povídat, nebude příliš mimo téma a mimo záměr konference. Pokud ano, prosím o shovívavost. 81

V posledních letech mě okolnosti vícekrát dovedly k tomu, že jsem na různých akcích, seminářích, konferencích u nás, na Slovensku, v Polsku či Ukrajině hovořil k významným historickým tématům a událostem. Prostudoval jsem k tomu vždy mnoho dobových dokumentů, novin, archivních materiálů. Dle možnosti debatoval i s pamětníky. Snažil jsem se vždy jako každý z vás pochopit dobu a to, co nám sděluje ve svých souvislostech. A také se zaposlouchat, zda OZVĚNA oněch událostí je ještě slyšet a zda chce něco dnešku říct, co by nemělo být přeslechnuto! Ono studium dobových materiálů o straně, naplní člověka ÚCTOU A OBDIVEM k těm, co byli před námi. Vidí tu obrovskou sílu, soudržnost a neohroženost. A vidí, jak se přetavovala v opravdovou a nezpochybnitelnou autoritu strany na veřejnosti. Vidí to odhodlání v boji o charakter mladé republiky, tu šířku i hloubku odporu proti fašismu a okupaci. Věděli, co riskují a přesto bojovali, jaksi samozřejmě, nemohli jinak. MĚLI SVÉ PŘESVĚDČENÍ! Tady si dovolím na doložení malý citát. Citát ze zprávy gestapa K. H. Frankovi o postoji ostravského dělnictva k SNP z 15. 10. 1944: Oblast Ostrava Karviná má asi 140 tisíc obyvatel. Jsou to z 20 % Němci a z 80 % Češi, převážně dělníci a zaměstnanci v průmyslu. Veškeré obyvatelstvo sleduje s největší pozorností vývoj událostí na Slovensku. Stanovisko českého dělnictva je převážně ostře protiněmecké. Díky přísným opatřením prováděným našimi služebnami, neprojevuje se toto zaměření veřejně. Přes zákazy je ale ve velké míře poslouchán nepřátelský rozhlas a je ochotně nasloucháno nepřátelské propagandě. Mezi Čechy panuje názor, že bolševici nepřijdou jako dobyvatelé, kteří hodlají tato území připojit k Sovětskému svazu, nýbrž proto, aby osvobodili Československo. Nutno počítat s tím, že mezi českými dělníky vyvíjejí horlivou činnost komunističtí agenti a buňky, které zatím pracují v podzemí, ale které by využily každou příležitost k otevřenému vystoupení. K tomu není co dodávat, to vypovídá vše! Podobné to bylo s obrovským nadšením při obnově válkou zničené země a budování nového, svobodného, lidového Československa, ke kterému komunisté strhli většinu národa, většinu mládeže. Člověka to naplňuje hrdostí, ale vnuká mu otázku: NAKOLIK JSME POKRAČOVATELI PŘEDCHOZÍCH GENERACÍ KOMUNISTŮ? Hovořil jsem o tom i na 4. zasedání Ústředního výboru. Mám obavu, že se postupně v očích občanů, v očích veřejnosti měníme ze strany slavné a čisté historie, která neohroženě bojovala za lidi, za národ a národní zájmy, za jeho existenci a čest, za spravedlnost ve stranu, v níž se mnohdy bojuje spíše o výhodné posty, poslanecká a zastupitelská místa a výhody z toho plynoucí, o prebendy pro sebe! POKUD TO NEZMĚNÍME, NESKONČÍME DOBŘE! Osobním příkladem musí jít zejména ti nejvýše postavení. Ti nastavují standardy chování ve straně! 82

Historie a historici musí aktivně přispět k tomu, aby se udržel a obnovil komunistický charakter komunistické strany a abychom z minulosti čerpali poučení, inspiraci a přesvědčení. V přesvědčení je velká síla, ve formalismu a lhostejnosti nebezpečná slabost! Dovolte mi jeden příklad ze sousedního Polska, které mám za humny. Když se před léty pokoušel Leszek Miller zachránit polskou levici po dominaci moderního evropského levicového Alexandra Kwasniewského který se pak kromě alkoholických výstupů proslavil i svou asistencí při událostech na Ukrajině a tím, s jakou vervou kandidoval na funkci generálního tajemníka NATO sázel mimo jiné i na postoj k historii a na využití velkých historických témat a kapitol ze slavných dějin polské levice. Přelom roku 2012/2013 využil Sojusz lewicy demokratycznej pod jeho vedením k tomu, aby navrhnul Sejmu vyhlásit oficiálně rok 2013 ROKEM EDWARDA GIERKA. Bývalý nejvyšší komunistický činitel by se dožil 100 let. Vyvolalo to obrovský poprask, bouři nevole a nenávisti, pro média to bylo top téma. Pravice a liberálové šíleli: Komuch, zadlužil Polsko! Miller reagoval klidně: Spokojnie panowie, pogadajmy na faktach, nie na emocjach. Levice rozvinula v jednacím sále Sejmu obrovskou mapu Polska, celou zatečkovanou, plnou různých terčíků. Říkáte, že zadlužil Polsko, a to ho splácelo mnoho let. Pravda! Tady máte ale investice, na které tyto peníze šly. Přinesly nebývaly pokrok, civilizační skok, lidem to přineslo mnoho dobrého, změnily Polsko k nepoznání. Dodnes z toho žijeme! A na oné mapě byly vyznačeny autostrády, hlavní železniční tahy, moderní nádraží Warszava Centralna, další nádraží a letiště, nové nemocnice, sanatoria a rekreační zařízení pro pracující. Nová sportoviště, školy, divadla a kulturní domy. Zdravotní střediska v každé gminie, vodní díla, přístavy i loděnice, Huta Katowice, automobilka FSM v Bialsku Biale, odkud vycházely populární Maluchy. Další průmyslové podniky, elektrárny i zpracovatelské závody pro zemědělství. Ročně se stavělo 270 tisíc bytů!!! Dodnes lidé bydlí v těchto sídlištích, pracují v podnicích, které byly tehdy vybudovány a užívají technické vybavenosti z té doby. ŘÍKÁ SE JIM LATA GIERKOWSKIE, či DEKADA GIERKA tedy 70. LÉTA! Ve všech průzkumech a anketách Poláci označují toto období za nejlepší a nejúspěšnější dekádu XX. století. A vidíte to na každém kroku. Jedna z nejpopulárnějších klobás je Gierkowska a na zdi visí slogan: Kielbasa jak z tamtych lat, to nie cud poprostu fakt. U nás je to retro styl, anonymní, tam to je spojeno se jménem. Zaslouží respekt, že si národ v tomto čase, navzdory všemu, dokáže zachovat a projevit ZDRAVÝ ROZUM, ZDRAVÝ ÚSUDEK. A přispěli k tomu jistě i polští historikové, kteří dokázali přinést fakta, mluvit o nich a obhájit je! Miller pak tento svůj počin v Sejmu, když odpovídal pohoršeným oponentům, okomentoval slovy: Zadlužil Polsko na řadu let, ale toto za ně prokazatelně vybudoval, postavil Polsko na nové, moderní základy. Udělejte vy svoji mapu, napište na okraj částku, kterou jste vy Polsko zadlužili v 90.letech, v letech 2001 2010 83

ona je mnohonásobně vyšší, ale hlavně vytečkujte na ní vše, co jste za to pro Polsko a pro Poláky postavili. Co to zemi přineslo, jak ji to posunulo vpřed. Sami víte, jak hrozné bude pro vás toto srovnání! Podobně vystoupil o pár let dříve polský expremiér z let 1988 1989, z pohnutých let, kdy tady zřetězeně probíhaly převraty, chcete-li barevné revoluce Mieczyslaw Rakowski. Vystoupil na velké konferenci novinářů (sám byl původně vynikající novinář) s příspěvkem Omlouvám se! Byli jsme spolu v kontaktu, prosil jsem ho o zaslání toho příspěvku. Říkal mi, já jsem zvyklý mluvit z pár poznámek, ale sepíšu to, nejsi sám, kdo to po mně žádá. A také to poslal a já tehdy napsal článek do Haló novin. Rakowski se v tom vystoupení omluvil všem, kteří o to stojí. Za vše, co bylo v letech lidového Polska uděláno, jak se změnil život obyvatel, jak se stal bohatším a důstojnějším. Myslím, že Miller vycházel z tohoto Rakowského příkladu. Koneckonců Miller vždy dbal na to, aby té staré gardě Gierkovi, Jaruzelskému, Rakowskému a dalším byla projevována úcta. Na sjezdech, na každé významné akci bylo pro ně vždy vyhrazeno čestné místo v 1.řadě. Naslouchal jim! Stejně tak všem, kteří působili od roku 1990 ve vedoucích funkcích ve straně. Neměli ve všem shodu, ale psali dějiny popřevratové polské levice, stálo za to, vyslechnout jejich názor. Nevzpomínám si, že by v naší straně předseda někdy svolal k neformální diskusi bývalé předsedy, místopředsedy či tajemníky ÚV. Máme zvyk, rozcházet se ve zlém a stranu to poškozuje. Leszek Miller tímto načas vytáhl SLD z poměrů, do kterých uvízla v dobách Kwasniewského a jeho přežívajícího vlivu. Strana vyrostla z potácení se kolem hrozivých 5 % na nějakých 11 14 %, zdálo se, že se nadechuje. Ve straně ale bylo vždy patrné rozdělení na Kwasniewskiego ludzi i ludzi Millera, hodně zjednodušeně řečeno na lidi, kteří měli politiku a funkce jako podpůrný prostředek pro své podnikání a na lidi ideově zaměřené. Další vývoj tomu chtěl, a jisté síly z pozadí tomu napomáhaly, že se strana stále více vysilovala ve vnitřních sporech a šarvátkách, a veřejnost ji viděla jako rozhádanou, stále méně důvěryhodnou. Prohrála obě křídla a SLD dnes už není v parlamentu! Podobný exkurz by se dal udělat i do jiných zemí a jiných stran. Revoluční tradice jsou pevnou součástí zvláště stran, které dodnes zůstaly skutečně komunistické nejen názvem. KS Portugalska, KS Řecka, KPRF a některé další mají tak hluboké kořeny, že je žádný vichr nevyvrátí a nesvede na scestí. Soudružky, soudruzi, CO ŘÍCI ZÁVĚREM? Možná není od věci připomenout ono Masarykovo, že Státy se udržují idejemi, na kterých vznikly. Myslím, že přeneseně to platí i pro strany. Snažme se proto chránit slovy M L charakter naší strany a respekt k jejím dějinám a představitelům. Je to naše minulost a máme být na co hrdi! Období socialismu bylo šťastnou etapou existence naší země. DNES SE KRADE VŠUDE A VŠECHNO! NENECHME SI UKRÁST HISTORICKOU PAMĚŤ A ZDRAVÝ ROZUM! 84

Doc. RNDr. Jan Minář, DrSc., předseda Slovanského výboru ČR, z.s., Praha Slovanský výbor České republiky, zapsaný spolek, se sídlem v Praze. Jeho úkolem je rozvíjení myšlenky slovanské vzájemnosti a spolupráce slovanských národů a národností ve všech oblastech lidské činnosti zejména vědecké, kulturní, hospodářské a osvětově vzdělávací. Přispívá k zajišťování vzájemné informovanosti spolupracujících organizací domácích i zahraničních. Navazuje na myšlenky Slovanského sjezdu z roku 1848 a následné orientace vyplývající z jednání Všeslovanského sjezdu v roce 1998 v Praze. Nejbližší slovanské národy dosáhly, zvláště v posledních dvou stoletích významných úspěchů. Získaly vlastní samostatné státy, které uhájily ve dvou světových válkách ve století 20. Vítězstvím nad nacistickým Německem ve 2. světové válce uhájily své přežití a zachránily i další evropské národy. K těmto historickým vítězstvím významně přispěla nezištná, bratrská spolupráce a vzájemná podpora slovanských národů. Slovanský výbor ČR, z.s. byl potvrzen 24. 4. 1998, kdy byl do Prahy svolán 7. všeslovanský sjezd, 150 let od 1. všeslovanského sjezdu v Praze v roce 1848 svolaného Františkem Palackým. Slovanský výbor ČR, z.s., vyvíjí rozsáhlou činnost. Pravidelně pořádá krajské a celostátní aktivy, předsednictvo se schází pravidelně každý měsíc, celostátní rada každé čtvrtletí. SV ČR pořádá setkání, besedy a přednášky s významnými osobnostmi. Významnou činností Slovanského výboru ČR, z.s. je vydávání měsíčníku Slovanská vzájemnost, který vychází pravidelně již 19 let. V něm si čtenáři přečtou mnoho zajímavostí, které se jinde nedozvědí. Od vydávání 4 stránek jsme ho rozšířili na stran 8 a z původního čísla 100 odběratelů, máme nyní přes 6000 čtenářů. Slovanský výbor ČR působí ve všech krajích České republiky, máme své zástupce téměř ve všech okresech. Naši členové se scházejí, účastní se různých akcí pořádaných organizacemi s námi spolupracujícími, učí se ruštinu, sázejí Slovanské lípy, vydávají sborníky a mají mnoho dalších aktivit. Významná je mezinárodní činnost SV ČR, z.s. Je členem Mezinárodní slovanské rady, společného orgánu slovanských organizací slovanských států a národů nyní se sídlem v Kyjevě. Mezinárodní slovanská rada pořádá každé 4 roky mezinárodní slovanský sjezd. Od sjezdu v Praze v roce 1998 se konaly další sjezdy v Moskvě, Minsku, Kyjevě. Dle potřeby se také scházejí pouze delegáti z jednotlivých států, na př. Západní Slované, jejichž setkání jsme organizovali my. Mezinárodní slovanská rada se schází 1 2 krát ročně v jednotlivých slovanských zemích k řešení současných otázek vnitřní mezinárodní politiky slovanského světa. V Mezinárodní slovanské radě jsou zastoupeni 3 delegáti z každé slovanské země, my máme místopředsedu Doc. RNDr. Jana Mináře, DrSc.a dva členy Vladimíra Mlejneckého a Evu Holečkovou. Považujeme svoji práci za velmi užitečnou a důležitou, zvláště v současné době, kdy se ničí vztahy s Ruskem, slovanství se odsuzuje a jsme označováni za šovinisty a nacionalisty. Vzhledem k nedostatku času přednést naši zprávu na Vaší konferenci, dovolte nám, popřát Vám všem hodně zdaru ve Vašem jednání! 85

Mgr. Květa Šlahůnková, poslankyně parlamentu ČR a předsedkyně Republikové rady Levicového klubu žen, Praha Žena a společnost Jaké má žena postavení v dnešní společnosti, jaké bylo postavení ženy před 30 lety, jaké bylo postavení ženy v 19. století? Je to mnoho otázek v dlouhém časovém období. Tímto se nebudu zabývat, přestože by bylo určitě zajímavé jednotlivé etapy vývoje organizovaných ženských aktivit srovnat. Jako předsedkyně Levicových klubů žen vás seznámím s činností našeho zapsaného spolku. Událostmi v roce 1989 se podstatně změnilo postavení žen v Československu, najednou se ztratily sociální, společenské, ekonomické jistoty. Jak je všeobecně známo, málokterá žena se spokojí s nepříjemnými změnami a čeká v klidu se založenýma rukama na dobu, až se vše zase k lepšímu obrátí. Proto se v devadesátých letech začala formovat skupinka nadšených žen, které v celé republice dávaly dohromady další ženy, aby společnými silami obhajovaly důstojné postavení žen ve společnosti, aby přestala diskriminace například matek s dětmi v rodícím se kapitalismu. Bylo mnoho podnětů a problémů, které bylo nutné řešit pro lepší život. Proto v roce 1992 vznikly na několika místech naší vlasti skupinky žen, které v listopadu 1992 se oficiálním zapsáním na ministerstvu vnitra sdružily do Levicových klubů žen. Tímto začala epocha moderního levicového ženského hnutí u nás. Postupem času vznikaly další kluby a v současné době jich máme 78. Práce klubů se samozřejmě vyvíjela a rozvíjela. Bylo nutné činnost usměrňovat a koordinovat. Proto vznikla Republiková rada, která je dnes složena ze 14 krajských zástupkyň, hospodářky a tajemnice. Ve své práci usilujeme o rovnoprávné postavení žen ve společnosti v souladu s přijatými zákony a mezinárodními dokumenty. Přispíváme k rozvoji našich členek, jejich zájmů a potřeb, organizujeme a podporujeme sportovní, kulturní a vzdělávací akce, spolupracujeme s městy, obcemi a dalšími občanskými sdruženími, organizujeme práci s dětmi a mládeží se zaměřením na jejich výchovu k fyzické i psychické odolnosti, odvaze a samostatnosti a mnoho dalšího. Ale trochu konkrétněji, abyste se dozvěděli o naší činnosti. Každý klub, každý kraj má svoje specifika, kterými se prezentuje na veřejnosti, kterými se zabývá v každodenní klubové činnosti. Výsledky naší práce znáte z akcí po celé republice, které pořádá třeba KSČM nebo v rámci SpaS nebo ve spolupráci s dalšími společenskými organizacemi. Naše členky nabízí různé rukodělné výrobky, pečou drobné pečivo nebo připravují jiné pozornosti, kterými si pomáhají na financování své činnosti. Tohle je však pouze okrajová záležitost klubů. Hlavní význam vidím v zapojení žen do společenského a politického života, v pomoci při organizování akcí pro děti, mládež, pro širokou veřejnost. Samozřejmě, že i naši organizaci trápí stárnoucí členská základna, mnoho mladých žen k nám cestu nenachází. Nebyly bychom to však my, ženy, které se nevzdávají a hledáme tedy cestu obráceně, prostě za těmi mladými si dojdeme. Například 86

Pohádková Bechyně akce pro celé město a spolupracují na ní od Městského informačního centra přes LKŽ až po hasiče. Tam se mladé maminky s dětmi nestydí vzít si od levicové ženy drobnosti pro děti, zúčastnit se a ještě se těšit na další společnou akci. Pro další věkové kategorie se například organizují taneční odpoledne při harmonice, turnaje v petanque, ale i cvičení paměti, tematické vycházky. Těch způsobů realizace je opravdu mnoho. Mnoho našich členek je zapojeno v samosprávných orgánech všeho typu. Od zastupitelek v té nejmenší obci až po Evropský parlament. Je to důkaz toho, že se jako ženy nebojíme ani těch nejtěžších a nejzodpovědnějších úkolů. Zajímáme se o dění jak společenské, tak politické. Uvědomujeme si, že postavení mladých žen, matek samoživitelek, ale i seniorek, které žijí samy s nízkým důchodem je obrovským problémem. Proto jsme v roce 2015 vydaly petici, ve které jsme: 1. žádaly zvýšit pro ženy základní část důchodu z 2.400,- na 2.880,- a tím provést částečnou kompenzaci. V případě schválené základní části důchodu na 3.310,- zvýšit je na 3.972,- Kč 2. žádaly zvýšit minimální mzdu na 15.000,-Kč pro důstojný život pracujících a tím zajistit dostatečný odvod sociálního a zdravotního pojištění. Nepodařilo se nám sice sesbírat potřebných 10 000 podpisů, abychom ji mohly předat oficiální cestou, nezískaly jsme podporu hlavně u mužské populace. Nevzdaly jsme se, a tak jsme si našly cestičku aspoň na sociální výbor Poslanecké sněmovny, abychom získaly podporu u našich poslankyň. Další naší zájmovou oblastí je i navazování mezinárodních vztahů. Zajímá nás život žen v Evropě, ve světě. V naší republice existuje např. sdružení žen Vietnamu, Číny, Venezuely, spolupracujeme s kubánskými ženami. Vyměňujeme si poznatky ze života u nich doma a naopak. Každoročně pořádáme tematické semináře, o které je velký zájem, ale hlavně jsou hodnoceny kladně, že jsou přínosem a pomocí pro další období. Vrcholným orgánem LKŽ je celorepublikové setkání, které se koná pravidelně jednou za dva roky. Je to setkání pracovní, hodnotí se uplynulé období, plánuje se další činnost, hledají se nové zajímavé formy pomoci všem ženám, ať jsou nebo nejsou našimi členkami. V meziobdobí hledáme jiné formy setkání. Letos jsme se sjely do Březové u Karlových Varů na Retro tábor. Za největší úspěch pro LKŽ lze považovat účast na 16. kongresu žen 14. 15. září 2016 v Bogotě, v Kolumbii. Podařilo se nám zapojit do Mezinárodní demokratické federace žen. Navázaly jsme tak na členství československých žen v této organizaci, protože v roce 1945 jsme byly u jejího zrodu. V roce 2017 oslaví Levicové kluby žen 25 let od svého založení. Myslím, že jsme za tu dobu přesvědčily všechny, že se s ženami musí počítat, že své problémy chceme a umíme řešit, že nám není lhostejné, co se děje v naší krásné zemi. Věřím, že jsme odvedly pořádný díl dobré práce pro celou společnost. 87

88

PANELOVÉ DISKUSE PANEL Č. 1 Úroveň zpracování regionálních dějin od poloviny dvacátého století do současnosti Vedoucí panelové diskuse: RSDr. František Kovanda PANEL Č. 2 Regionální dějiny a výchova mladé generace Vedoucí panelové diskuse: Ing. Lubomír Vacek, CSc. PANEL Č. 3 Historie podniků a závodů významná součást regionálních dějin Vedoucí panelové diskuse: RNDr. Jan Mráz, CSc. 89

Diskusní panel č. 1 ÚROVEŇ ZPRACOVÁNÍ REGIONÁLNÍCH DĚJIN OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ DO SOUČASNOSTI Vedoucí panelové diskuse RSDr. František Kovanda 90

Přehled příspěvků v diskusním panelu č. 1 PhDr. Václav Bártík, Praha Pamětní desky v Praze PhDr. Václav Bártík, Praha Cenzura je, když... Mgr. Eva Bartůňková, Praha Fakta o práci s osobnostmi Ing. Jaromír Breuer, Opava Z vojenské historie Opavy ve 20. století Stanislav Bršlica, Znojmo Příspěvek na celostátní konferenci k regionálním dějinám Čelákovice říjen 2016 Václav Červenka, Beroun Vzpomínky Václava Červenky narozeného v roce 1930 v Tlusticích Ing. Jiří Douša, CSc., Praha Přednáška v Čelákovicích Václav Dvořák, Třešť K založení KSČ Jitka Dvořáková, Praha Dokumentace Vznik a vývoj dělnického hnutí a KSČ v Praze JUDr. Miloš Frebort, Praha O historii obce Třeštiny v období II. světové války (okres Šumperk) Josef Haisler, Mladá Boleslav Válečná a poválečná léta na Mladoboleslavsku Josef Havel, Ústí nad Orlicí Brigádní generál Zdeněk Škarvada Ing. Vladimír Hejnic, Dobříš Sběr a využití historické paměti národa Jiří Hovadík, Kroměříž Nezapomeneme aneb co nám zanechala II. světová válka v okrese Kroměříž Josef Hrachovec, Rokycany Příspěvek do diskuse PhDr. Karel Janiš, Brno Nezapomínáme na ty, kteří šli před námi Prof. PhDr. Stanislav Kábele, CSc., Praha Babická kalvárie II. Prof. PhDr. Stanislav Kábele, CSc., Praha Vypečené morality Prof. PhDr. Stanislav Kábele, CSc., Praha Několik črt k dějepisu Čechů Zdeněk Karban, Praha Pamětník komunisty za období 1925 2015 Alena Kovalová, Praha Konference Sekce regionálních dějin 29. 10. 2016 RSDr. František Kovanda, Praha Organizace Komunistické strany Československa pražských závodů v prvých letech po osvobození republiky 91

PhDr. Jiří Křesťan, CSc., Praha Národní archiv a prameny k regionálním dějinám Ing. Emil Kulfánek, Praha Zlepšování komunikace s veřejností v oblasti seznamování s bojem Čechů za národní svobodu v roce 1918 a v letech 1939 1945 Doc. PhDr. Josef Kůta, CSc., Brno Regionální dějiny Brněnska Josef Mik, Praha Pamětní kniha obce Sobětice 1914 1957 Libuše Popelková, předsedkyně KČP v Horšovském Týně Putování za historii činnost Klubu českého pohraničí v Horšovském Týně Jaroslav Průšek, Hradec Králové Vzpomínky na Václava Kopeckého Jaroslav Průšek, Hradec Králové Krajánek východočeský měsíčník Dana Súlovcová, Rožmitál pod Třemšínem Významné osobnosti Rožmitálska Doc. Ing. Jan Štěrba, CSc., Olomouc Boj KSČ na Olomoucku za národní a sociální svobodu v letech 1945 1948 Jan Turek, Praha Nadčasové varování prezidenta dr. E. Beneše před 70 roky je stále aktuální JUDr. Jiří Vosáhlo, Benešov Vznik Komunistické strany Československa na okrese Benešov Ing. Zdeněk Zeman, Kunratice O kunratických kronikách 92

PhDr. Václav Bártík, Praha Pamětní desky v Praze Snad všechna města mají své významné historické a kulturní památky, a také památky, zdánlivě všední a neokázalé, které jsou však neoddělitelnou součástí dějin města. Patří k nim m.j. pamětní desky. Snad všechna města mají své významné historické a kulturní památky, a také památky zdánlivě všední a neokázalé, které jsou však neoddělitelnou součástí dějin města. Patří k nim pamětní desky. Praha je plná pamětních desek, které připomínají významné i méně významné osobnosti ať už z oblasti umění, vědy, historie či politiky. Téměř v každé pražské ulici lze nějakou pamětní desku nalézt. V Praze lze nalézt mnoho pamětních desek ze všech časových období. Jen v centru Prahy jich je na 290. Stačí jen chodit ulicemi se vztyčenou hlavou a dívat se kolem sebe. Historii národa tvoří lidé a jiní lidé některým z těch tvůrců odhalují pamětní desky, aby jiní lidé si u nich připomněli, kde se tito tvůrci narodili, kde žili a pracovali, čím si zasloužili pozornost, obdiv i slávu, či kde opustili tento svět. A tak jsem i já na svých vycházkách Prahou a okolím s fotoaparátem v ruce začal zaměřovat objektiv na tyto pamětní desky. Fotografií pamětních desek osobností postupně přibývalo, a tak jsem je začal prezentovat na webu. Počátkem září 2015 bylo v souboru osobnosti uvedeno 610 pamětních desek. Při hledání a registrování pamětních desek v Praze lze nacházet desky různých druhů a obsahů, desky historické, povodňové, zakladatelské, donátorské, pamětní desky připomínající důležité, historické události, významné stavby paláců, domů i různých významných staveb (metro, mosty aj.) a mnohé jiné, z nichž některé se mohou vzájemně překrývat. V Praze lze nalézt mnoho pamětních desek ze všech časových období. Mnohé z nich jsou jen v jazyce latinském, některé v hebrejském a mnohé jsou i vícejazyčné. Pamětní desky jsou často umísťovány na nejvýznamnějších objektech městské správy, např. na věži Novoměstské radnice z r.1561 nebo na Staroměstské vodárenské věži z r. 1577 a pod. Nad portálem Klementina v Křižovnické ulici je např. klasicistní pamětní deska z r.1783 sdělující, že císař Josef II. se zasloužil o náboženský život v Čechách tím, že areál bývalé jezuitské koleje sv. Klimenta přenechal arcibiskupskému semináři, který zde sídlil. V souboru paláce, domy a stavby je zařazeno k uvedenému datu 151 pamětních desek, v souboru různé jich je zatím 143 desek. Mnoho pamětních desek lze nalézt na kaplích a kostelích. Na svatovítské katedrále vlevo od Zlaté brány je i první pamětní desku v Praze (r. 1396) a císař Karel IV. je na ni zvěčněn jako stavebník metropolitního chrámu v Českém království (v r. 2006 byla nahrazena kopií). Pamětních desek na církevních objektech je zatím uvedeno na webu 54 pamětních desek. Lze nalézt i desku tzv. antipamětní s textem: Zde stával od 17.století dům, ve kterém se nikdy nic pamětihodného nestalo. Kéž se česká historie i nadále vyhýbá tomuto místu. Zpracovat úplný seznam pamětních desek není snad ani možné. Pamětní desky jsou nejen odhalovány, ale z různých důvodů i odstraňovány a často i kradeny a ničeny. V samostatném souboru zmizelé a odstraněné jsou takové desky uvedeny a jejich počet se často mění. K uvedenému datu jsem takových desek zjistil 61. 93

Samostatnou kapitolu tvoří pamětní desky věnované obětem 1. a 2. světové války, odbojové činnosti, Květnové revoluce apod. V Praze jsou jich stovky a vyhledává je a na svých webových stránkách prezentuje Spolek pro vojenská pietní místa. Kromě pamětních desek umístěných na veřejně přístupných místech existuje jich ještě mnoho uvnitř různých ústavů, nemocnic, úřadů, škol, divadel a jiných objektů, o kterých Pražané ani návštěvníci Prahy nevědí a které připomínají významné osobnosti vědy, umění i politiky. Tyto desky nejsou zpravidla běžně přístupné. Pamětní desky, o kterých tento text pojednává, lze nalézt na internetové adrese Pamětní desky v Praze. PhDr. Václav Bártík, Praha Cenzura je, když Napsal jsem v podtitulu této práce, že cenzura byla, je a bude a myslím tím, že cenzura byla, je a bude. Nemám na mysli jen úřad nebo instituci s větším či ještě větším počtem cenzorů, úředníků, referentů, důvěrníků, orgánů, plnomocníků, zmocněnců či jak se její výkonní pracovníci v průběhu let a staletí nazývali, ale všechny formy a způsoby, kterými byl uplatňován vliv a prováděny zásahy do jakýchkoliv projevů lidského ducha určených k veřejnému sdělení a rozšíření, kýmkoliv a jakkoliv uskutečňované a původní myšlenky autorů měnící, upravující či omezující. Ponechme stranou původní význam toho slova, které vzniklo ve starém Římě a označovalo docela jinou činnost, než pojmenováváme tímto termínem dnes. Moudré knihy, které se snaží dávat odpověď na všechny otázky, definují cenzuru většinou velmi stručně a téměř shodně. Například jedna z těch nejnovějších z roku 1999 definuje cenzuru jako kontrolu informací a materiálů určených k zveřejnění. Starší Slovník cizích slov, vydaný Státním pedagogických nakladatelstvím v roce 1986, je o něco málo štědřejší a přesnější. Vysvětluje pojem cenzura jako zkoumání všeho, co je určeno k zveřejnění (především tiskem), a to se zřetelem na zájmy státní, politické a mravnostní. Také akademická Malá československá encyklopedie z roku 1984 rozšiřuje charakteristiku cenzury a k formulaci kontrola informací určených k zveřejnění přidává ještě doušku rozlišuje se cenzura předběžná a následná. Akademický Ilustrovaný encyklopedický slovník z roku 1980 připojuje k obdobné charakteristice cenzury jako určité činnosti i právo takovou činnost vykonávat a cenzuru tedy definuje jako právo státu kontrolovat informace určené k zveřejnění a dodává také, že rozlišuje se cenzura předběžná a následná. Ještě starší akademický Příruční slovník naučný z roku 1962 připisuje cenzuře i některé další funkce, jako posouzení, hodnocení, např. školní práce a kromě úředního hodnocení obsahu tiskovin také posuzování představení divadelních, filmových aj. Výklad pojmu cenzura ještě více rozšiřuje Velký slovník cizích slov zpracovaný prof. 94

Vilémem Pechem a vydaný v roce 1948. Podle něj je cenzura (úřední) zkoumání a posuzování nezávadnosti; zkoumání lékařských vysvědčení osob, které se chtějí dát pojistit; zkoumání správnosti směnek; církevní trest; dohled; kritika; zpráva o špatném prospěchu žáka. Ještě obsáhlejší výklad pojmu cenzura podává Slovník cizích slov pro čtenáře novin sestavený Karlem Taušem a vydaný v roce 1947. Kromě charakteristiky, že cenzura je vlastně uvažování, posuzování nezávadnosti tiskovin (novin, časopisů, brožur, knih, divadelních her atd.) nebo rukopisů určených k tisku nebo k veřejnému provozování obsahuje heslo stručný přehled historie cenzury, která se podle autora slovníku datuje od dob, kdy papežové převzali v 8. století i rozsáhlou moc světskou a neopomenuli při tom nad čítáním knih zřetel míti přes různé formy cenzury přikazované světskými panovníky až do moderní doby cenzury rakouské, prvo republikánské a naposled nejdrastičtější cenzurní praxe uplatňované nacistickým Německem. Nejobsáhleji z uvedených moudrých knih však popisuje cenzuru Ottův slovník naučný. Uvádí, že 1/ Cenzura v právu církevním je trestem církevním, při němž hlavní zřetel jest obrácen k polepšení viníkovu, protivou k ostatním trestům, při nichž vstupuje v popředí účel odplaty za vinu spáchanou, vyjmenovává nejdůležitější cenzury, rozuměj tresty. 2/ Cenzura theologická nebo dogmatická jest úsudek proslovený o tom, že jistá věta nebo nauka odporuje katolické věrouce a mravouce a dále uvádí, kdo takový úsudek může vyslovit a jaký důsledek může mít. 3/ Cenzura pro tiskopisy jest policejní opatření záležející v tom, že rukopis díla, jež má se tiskem uveřejniti, před jeho vytištěním musí být dodán úřadu bezpečnosti k tomu konci, by tento obsah jeho prozkoumal a dle výsledku tohoto zkoumání buď povolil vytištění anebo je zapověděl a dále rozvádí tuto podobu cenzury až do historie jejího vzniku a podrobně popisuje změny v jejím uplatňování v průběhu staleté historie až do 19. století. Jako samostatnou uvádí 4/ cenzuru divadelní. Zrušení cenzury pro tiskopisy nijak nedotklo se cenzury pro veřejné produkce, kteráž záleží v tom, že nelze žádný kus divadelní předvésti obecenstvu, aniž dříve celý jeho text byl schválen úřadem bezpečnosti. A také zde uvádí podrobnosti uplatňování tohoto druhu cenzury v podmínkách působení rakouské cenzury 19.století. A konečně 5/ Cenzura ve školství značí zkoumání nebo posouzení buď knih a učebních pomůcek, buď způsobilosti učitelské nebo konečně prospěchu žákův. Abychom se ale nezapletli do výkladu slovníkových hesel řekněme si, že většina definicí a charakteristik vážou pojem cenzury především k vývoji tisku a jiných tiskovin a jejich šíření, neboť prostředkem, kterým bylo možno sdělit názor či podat informaci co nejširší veřejnosti, byl donedávna, a bylo tomu tak zvláště v minulosti, především tisk, i když stále významnější úlohu mají další moderní sdělovací média, jako rozhlas, televize a od druhé poloviny dvacátého století už také internet a kdoví, co nás ještě ve třetím tisíciletí postihne. Za nejadekvátnější definici cenzury, nejvíce postihující hlavní záměr této práce, považuji definici Olgy Klauberové uvedenou ve studii nazvané Cenzura a komunikace. Autorka v ní definuje cenzuru jako jakýkoliv záměrný zásah do literárního procesu, mající za následek přerušení komunikace mezi autorem a čtenářem, a to v kterékoliv fázi tohoto procesu. Důraz je kladen na slovo záměrně, neboť v procesu tvorby, realizace tvůrčího činu nebo jeho uvedení na veřejnost mohou nastat okolnosti, ať už subjektivního nebo objektivního charakteru, které tento proces ovlivní a nelze je považovat za cenzurní zásah. 95

Autorka v této stati zvolila model, který rozšiřuje vliv a působení cenzury směrem vertikálním (od tvůrčího přes výrobní, distribuční a spotřební proces až k procesu vyhodnocovacímu) i horizontálním, kdy výkonným subjektem nemusí být k tomu určený úřad, instituce či nějaká obecně uznávaná politická či morální autorita a objektem cenzury nemusí být jen tisk (noviny, časopisy, knihy) a další sdělovací prostředky (rozhlas, televize, tisková agentura apod.), ale i dílo hudební, dramatické, výtvarné apod. Možnost sdělovat, tedy něco napsat, říci nebo ukázat obrazem pro veřejnost, je dnes, stejně jako byla v minulosti dána mírou svobody a tolerance v rámci státu a existujícího společenského systému. Stát pak prostřednictvím svých řídících mechanismů tuto míru uplatňoval a vymezoval tak rámec svobody projevu jednotlivce, skupiny, vrstvy atd. vůči sobě a zájmům společnosti a tyto zájmy, jak víme, nemusí a nebývají vždy totožné. Tento model plně podporuje základní myšlenku, podle které je tedy možné považovat za cenzuru nejen kontrolu a zásahy do textu, formy či obsahu jakéhokoliv duchovního projevu prováděnou výkonnými pracovníky státní instituce k tomu účelu vybudované, ať už se nazývají jakkoli, (nejen tedy osoba úřední, které svěřena kontrola tiskopisů, jak cenzora definuje Ottův slovník naučný), ale také doporučení, příkazy a zásahy všech dalších subjektů, které mají moc změnu textu či obsahu takového projevu doporučovat, požadovat nebo přímo přikazovat a mají možnost při odporu či neuposlechnutí uplatňovat potřebné sankce. Mohou to tedy být majitelé a vydavatelé novin a časopisů a jejich šéfredaktoři stejně jako nakladatelé, producenti filmů, či intendanti divadel a do jisté míry i redaktoři, dramaturgové a režiséři. Ti všichni by se zajisté bránili nazývat své počínání hanlivým označením cenzura, ale čím jiným je požadavek či příkaz to či ono nezveřejnit, text či obsah upravit a pod hrozbou sankce autora k úpravě či odstranění donutit? Svoji podobu, způsoby, formy i prostředky uplatňování své moci měnila cenzura v jednotlivých historických obdobích spolu se změnami společenských řádů, režimů i společenskopolitických podmínek a poměrů. Předběžná cenzura střídala následnou a naopak, měnila se její institucionální podoba, organizace i výkonné složky, proměnou procházely i její dopady na prostředky vyjadřující veškeré duchovní projevy od nejtvrdších a nejdůslednějších až po liberálnější a benevolentnější. Byla období, kdy byla omezována, někdy i rušena a pak znovu zřizována, podle potřeb doby, a naopak, v krizových a zejména válečných dobách si nekladla téměř žádné zábrany. Nikdy se však neměnilo její poslání sledovat, korigovat a postihovat veškeré projevy narušující vládnoucí systém a řád a odporující vládnoucí moci a vždy v nějaké podobě a v tomto širším pojetí existovala a existovat bude. Nejjednodušší definicí by patrně byla definice po vzoru žákovských odpovědí, totiž že cenzura je, když někdo z vlastní vůle či z pověření nějakou osobou či institucí rozhoduje o tom, co a jak se smí zveřejnit a co ne a toto rozhodnutí může autoritativně uplatnit. 96

Mgr. Eva Bartůňková, Praha Fakta o práci s osobnostmi 1. Osobnosti: Kartotéka výstřižků. Zpracoval: František Kovanda. Praha: Klub společenských věd, 2016. Od r. 2014 jsme se věnovali skenování výstřižkových kartoték dr. Františka Kovandy. Originální kartotéka v rozsahu 3 kartotéčních krabic obsahuje výstřižky z let 1960 1989. Výstřižky pocházejí z těchto tiskovin: Rudé právo, Práce, Mladá fronta, Život strany, Večerní Praha, Lidová armáda, Svět socialismu, Kovák. Výstřižky skenoval kolega Svatopluk Čech a upravil je do wordovských dokumentů, jeden dokument na jednu osobnost. Soubory jsme ještě dál upravovali. V tuto chvíli čekají na závěrečné úpravy, které budou úkolem technika. Soubory je třeba: a) převést do formátu pdf, aby se ukotvilo rozložení obrázků a soubor nebyl porušován, b) umístit na webovou stránku, kterou vedení klubu určí, aby byl celý zdroj dostupný k abecednímu listování. Výsledný zdroj, digitalizovaná kartotéka, nemůže být otevřeně přístupný široké veřejnosti. Mnohé z vystřižených článků a fotografií stále podléhají autorskoprávní ochraně a nemůžeme si dovolit jejich veřejné šíření. Tím spíše, že ne vždy lze přesně identifikovat zdroj a není představitelné dohledávat majitele autorských práv a jednat s nimi o jejich svolení. Zdroj bude dostupný na vybraných počítačích v budově ÚV, např. v Knihovně Bohumíra Šmerala. Registrovaným uživatelům ho zpřístupníme i na dálku na heslo. Představujeme si, že bude zpřístupněn na úrovni krajských sekretariátů, redaktorům Haló novin a členům Klubu historiků. 2. Slovník českých levicových osobností Tento zdroj je a ještě dlouho bude ve stádiu zpracovávání. Základem práce je zmíněná kartotéka Františka Kovandy. Bez ní bychom s podobným projektem nemohli začít. Nyní máme připravené výpisky v rozsahu celé naskenované kartotéky (tj. 3 krabic) a 2 výstřižkových sešitů (ty nebyly naskenovány). Nadto jsme vypsali údaje i z dalších zdrojů, mezi nimiž nechybí Wikipedia, práce našich historiků, slovníky apod. Odhadem pracujeme s asi 500 jmény. Žádné heslo není definitivní, stále je co ověřovat a doplňovat z jiných zdrojů. Některá hesla jsou téměř hotová a čekají na redakci, některé osobnosti mají jen jednovětou charakteristiku, např. Hrdina socialistické práce. Dohledávání je činnost až detektivní. Nejbližší práce je dvojího druhu: a) Technická: Původní záměr vydat (tiskem nebo jako pdf) slovník, tzn. ucelenou práci, která bude k určitému datu hotová. Proto se hesla psala ve Wordu. Nakonec jsme se rozhodli pro databázi, především právě pro její neuzavřenost. Můžeme ji zveřejnit po dopracování části hesel a pak ji doplňovat a opravovat prakticky neomezeně. Spíš se snese i nevyváženost v délce a obsažnosti hesel, takže nikdo nebude zapomenut. Proto jsme koncem září dokončili ruční přesun z Wordu do strukturované tabulky 97

v Excelu, která může být podkladem pro databázi. Hlavním úkolem je vytvořit tuto databázi a importovat do ní soubor z Excelu. b) Obsahová: Naváže na vytvoření databáze. Ověřovat a dohledávat informace, posoudit zařazení osobností, protože ne vždy je jejich činnost a pracovní výsledky nutně spojena s levicovou orientací. Postupné zveřejňování (odtajňování) jednotlivých hesel. Do této činnosti bude třeba nějak zařadit práci dalšího spolupracovníka či spolupracovníků, aby jím (jimi) vypisované údaje z jiných zdrojů mířily do této databáze. Tj. k doplňování nových jmen, ale i k ověřování a doplňování stávajících zárodků hesel. 98

Ing. Jaromír Breuer, Opava Z vojenské historie Opavy ve 20. století Dnešní statutární město Opava s téměř 60 tisíci obyvatel je střediskem správního obvodu se 41 obcemi ve slezské části Moravskoslezského kraje. Spolu s přilehlými osmi městskými částmi se rozkládá na ploše 90 km 2. Opava má bohatou historii zmínky o kupecké osadě na břehu stejnojmenné řeky jsou z konce 12. století. Zakládací listina města se ale nedochovala, a tak se za jeho počátek pokládá rok 1224, kdy Přemysl Otakar I. potvrdil Opavě městská práva. Poloha města blízko hranic tří států neunikla pozornosti stratégů a vojevůdců. Proto v něm již od 17. století umístili stálou vojenskou posádku. Na počátku 20. století ji tvořil elitní c.k. pěší pluk č. 1 (Der Kaiser), zeměbranecký pluk č. 15, prapor polních myslivců a dělostřelecké útvary zčásti v nedalekém Hradci nad Mor. Jejich části v 1. světové válce bojovaly zejména na ruské frontě. Z Opavy města padlo 996 mužů a na 500 obyvatel zemřelo následkem nemocí a nedostatku potravin. Počátky ČSR nebyly na Opavsku snadné němečtí poslanci zde 30. října 1918 vyhlásili provincii Sudetenland. Opírali se o podporu asi tisíce příslušníků Volkswehru z řad bývalých rakouských vojáků. Tuto epizodu ukončil až vstup československého vojska 18. prosince 1918. Následně se z front vraceli vojáci, především pěší pluk 34 střelce Jana Čapka z Itálie a 15. dělostřelecký pluk z ruské fronty. C. k. 1. pěší pluk byl rozpuštěn. Opavští vojáci 4. února 1920 zajistili převzetí československé správy i nad Hlučínskem. V roce 1921 měla Opava 33 457 obyvatel, z toho asi 70 % Němců. Zdejší 8. pěší divizi zpočátku velel francouzský generál Emile Marty, od listopadu 1922 pak generál Jindřich Hanák. Významnou událostí byla návštěva prezidenta T. G. Masaryka v roce 1924. V roce 1927 byl z iniciativy gen. Hanáka na městském hřbitově postaven pomník padlým od významného sochaře Josefa Obetha. Přetrval až do dnešních dnů a od r. 1999 je místem pietních aktů ke Dni válečných veteránů. Nedaleko něj je pohřben rakouský generál polní maršál Eduard von Böhm Ermolli, generál tří armád, který mj. velel rakouským vojskům proti československým legionářům v bitvě u Zborova. Hospodářská krize a nástup Hitlera k moci v Německu, s nímž měla ČSR společnou hranici v délce 1568 km, vedly ke zhoršení situace i na severu tehdejší Země moravskoslezské působením Sudetoněmecké strany K. Henleina aj. Henlein Opavu poprvé navštívil 1. května 1935 před parlamentními volbami. V těch SdP získala v Opavě 51,6 %. Koncem roku 1934 rozhodlo vedení ČSR o výstavbě stálého opevnění v nejvíce ohrožených místech u hranice s Německem a někde i ve vnitrozemí. Ředitelství opevňovacích prací vzniklé v březnu 1935 začalo zřizovat ženijní skupinová velitelství pro jednotlivé úseku s úkolem řídit výstavby těžkých objektů železobetonových pevností pro 24 42 mužů. První z nich MO-S 8 vybetonovali již v prosinci 1935 v úseku Moravská Ostrava u Bohumína. V květnu 1936 vzniklo ženijní skupinové velitelství IV v Opavě pro řízení výstavby úseku Opava (OP), v němž bylo do konce září 1938 vybetonováno 26 pevností (pěchotních srubů) a od dubna 1938 rozestavěna tvrz Šibenice (jižně od Jamnice), jedna z největších v ČSR s osmi pevnostmi, šachtami spojenými podzemím. Od února 1936 se stavěla první tvrz Smolkov jižně od Háje ve Slezsku. Od léta 1937 pevnosti doplnila linie pevnůstek (lehkých objektů vz. 37) obvykle pro 7 mužů se dvěma kulomety, rozmístěných většinou za pevnostmi. Obrana pevností vyzbrojených i tehdy špičkovými kanony 99

vz. 36 ráže 47 mm vyžadovala speciálně vycvičené vojáky. Jako první pro ně vznikl hraničářský pluk 4 Hlučín, kterému velel plk. pěch. Jan Satorie (1887 1949). K obraně prostoru mezi hlavním obranným postavením a státní hranicí byly od konce roku 1936 zřizovány prapory Stráže obrany státu na severu Země moravskoslezské prapor Moravská Ostrava a prapor Bruntál. K ochraně staveb i hotového opevnění byly určeny strážní prapory, na Opavsku Strážní prapor XIII s velitelstvím v Jakartovicích. V jeho 3. rotě umístěné v Litultovicích sloužil od podzimu 1937 rok tehdy četař dsl. Jan Kubiš (1913 1942). Hlídky vykonávali s ostrou municí a museli čelit útokům nacistických bojůvek i trávení studní. Na jaře 1938 se Jak Kubiš s částí vojáků přemístil do hasičské zbrojnice v Sádku (dnes m.č. V. Heraltic). Severně od Sádku stojí pěchotní srub OP-S 38, poslední ve Slezsku. Dál za západ pokračovala už jen linie pevnůstek. Po Mnichově si několik z nich u Nových Heřmínov prohlédl Adolf Hitler 7. října 1938 při cestě z Krnova do Zlatých Hor. Týž den Wehrmacht zahájil severozápadně od Bruntálu výsadkovou operaci, patrně největší před vypuknutím 2. světové války. Provedl při ní někde i útoky ostrou municí na opuštěné pevnůstky a získal cenné zkušenosti pro boj proti opevnění v Evropě. 8. října 1938 ráno opustili čs. vojáci opevnění mezi Opavou a státní hranicí a za několik hodin jím pronikly jednotky 1. skupiny pozemních vojsk gen. plk. K. G. von Rundstedta Pekařskou ulicí do středu Opavy na Horní náměstí, kde je nadšeně uvítala německá část obyvatel. Pro českou menšinu začala okupace se všemi důsledky represe policie a gestapa, zavaření středních škol, zrušení českých kulturních institucí včetně Matice opavské aj. V noci z 9. na 10. listopadu Němci vypálili opavskou synagogu. Úžasné ale je, že už dva dny poté v Hlavnici vznikly základy Obrany Slezska, odbojové organizace českých obyvatel, která se rozšířila do 72 obcí. Němci k Opavě připojili blízké obce Jaktař, Kateřinky a Kylešovice a vytvořili z ní od roku 1939 sídlo východních Sudet vládního obvodu Říšské župy Sudety s 811 103 obyvateli (z nich bylo asi 20 % českého obyvatelstva). Československé opevnění na Opavsku němečtí odborníci pečlivě prozkoumali a následně devastovali vytržením pancéřových zvonů a střílen. Někde je využívali jako cvičiště. Blížící se Rudá armáda je ale koncem roku 1944 donutila k provizorním opravám opevnění a doplnění o překážky, polní opevnění a minová pole. Po vyzbrojení někde i původními čs. zbraněmi je pak Wehrmacht využil k houževnaté obraně při Ostravsko opavské operaci (10. 3. 6. 5. 1945), nejtěžší vojenské operaci na území českých zemí. Po průlomu 15. 4. 1945 u Sudic se 60. armáda gen. plk. P. A. Kuročkina probojovala 22. dubna 1945 do středu Opavy. Boje před opevněním na jejím okraji ale trvaly až do prvního týdne května 1945. Na opavském městském hřbitově je pohřbeno na 3 200 Rudoarmějců a asi 700 německých vojáků. Vedle Osoblahy se Opava stala nejvíce zničeným městem v Česku. Na její obnově se podílela i celostátní akce Budujeme Slezsko a UNRRA i nemálo občanů vyhnaných v říjnu 1938 z pohraničí. Z asi tisíce opavských Židů se vrátilo z koncentračních táborů jen několik desítek. Německá část obyvatel Opavy byla odsunuta do léta 1946. Dobytí Opavy bylo 23. 4. 1945 oznámeno v rozkazu č. 341 vrchního velitele maršála J. V. Stalina a sovětským i československým vojákům Moskva vzdala čest 12 dělostřeleckými salvami. 100

Výběr literatury: Pavlíček, J.: Opavské Slezsko v boji proti nacistické okupaci (1938 1945). Opava 2003 Müller, K. a kol.: Opava historie, kultura, lidé, Praha 2006 Historický atlas měst České republiky, sv. 20 Opava. Praha 2009 Volný, L., Breuer, J.: Vojenská historie a osobnosti Posádky Opava. Praha 2012 Breuer, J.: Opevnění a vojenské památky Opavska. Opava 2013 Ostravsko opavská operace 1945 v paměti českých veteránů. 2. vydání. Ostrava 2013 Šopák, P. a kol.: Neklidné století. Opava 2015 www: opava-city.cz, opevneni-milostovice.com, maticeslezska-opava.cz 101

Stanislav Bršlica, Znojmo Zdravím účastníky konference a omlouvám se, že ze zdravotních důvodů se osobně nemohu konference zúčastnit. Oceňuji činnost sekce, a zvláště přítele Františka KOVANDY s jeho spolupracovníky při velmi záslužné činnosti, která je velmi potřebná zvláště v úsilí o obranu historické pravdy před současným antikomunismem. Ve svém příspěvku chci navázat na své vystoupení před pěti lety a doplnit je některými zkušenostmi, zvláště z činnosti vlasteneckého spolku KLUBU ČESKÉHO POHRANIČÍ v jihomoravském kraji. Jihomoravská krajská rada pokračovala s využitím získaných zkušeností v organizování oblastních seminářů k aktuálním tématům. Osvědčila se při nich spolupráce s dalšími vlasteneckými organizacemi, zejména s Českým svazem bojovníků za svobodu a s orgány Komunistické strany Čech a Moravy. V roce 2015 byl seminář zaměřen k 70. výročí osvobození Československa z nacistické okupace. S úvodními referáty vystoupili historici PhDr. Karel Janiš, doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc. (Osvobození jižní Moravy) a RSDr. Karel Klimša (Osvobození severní Moravy). V diskusi svými příspěvky obohatili seminář zejména prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc., RSDr. Milan Richter, CSc., JUDr. Jan Kux, Jan Navrátil, Anna Štofanová i další. Předseda krajské rady Miroslav Vlašín zpracoval obsah jednání do sborníku, který byl předán Krajským radám KČM, funkcionářům vlasteneckých organizací a KSČM k využití. V letošním roce jsme organizovali v Brně celostátní odborný seminář na téma: Československé vztahy k sudetským Němcům minulost a současnost. Referáty přednesli doc. PhDr. Josef Kůta, CSc., doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc. a RSDr. Karel Klimša. Na semináři vystoupilo 16 diskutujících, kteří svými poznatky doplnili úvodní vystoupení historiků. Opět byl Miroslavem Vlašínem zpracován sborník hlavních referátů k využití při obhajobě historické pravdy. Pro rok 2017 připravujeme v Brně opět tematický seminář zejména k problémům vztahů církve se sudetskými Němci v minulosti a současnosti a církevní restituce. Hlavní úvodní vystoupení bude mít poslanec Parlamentu a historik Miroslav Grebeníček. Pro historicko-dokumentační radu Klubu českého pohraničí byla v posledních dvou letech zpracována fakta o situaci v českém pohraničí v letech 1990 2014. Především jsou to některá fakta o stavu před rokem 1989 a po roce 1990. Doporučuji vedení sekce dohodnout s předsedou rady PhDr. Josefem Groušlem CSc. možnosti využití těchto materiálů pro regionální dějiny. Fakta z okresu Znojmo přikládám. Domnívám se, že jedním ze zdrojů, které lze využít pro doplnění materiálů k regionálním dějinám, jsou některé články ve zpravodaji KČP HRANIČÁŘ. Zpravodaj zveřejňuje i mnohé příspěvky z historie, zvláště k česko-německým vztahům a k výročím. Např. v posledním dvojčísle (září říjen 2016) je již pátá kapitola HUSITSKÁ REVOLUCE. V roce 2007 byl zveřejněn projev prezidenta Edvarda Beneše při návštěvě Znojma v roce 1947 pod názvem: Slova prezidenta Beneše před šedesáti lety jsou i dnes inspirující a povzbuzující. Také články o historii bojů proti banderovcům, k výročí Slovenského národního povstání mezinárodní 102

setkání organizované KČP ve Varíně a u památníku franzouských partyzánů na vrchu Zvonica u Strečna, o setkáních v Choustníkově Hradiště, na Ploštině a mnohé další přispívají k obhajobě historické pravdy. Úzce spolupracujeme se Společností Ludvíka Svobody. Již několik let se aktivně zúčastňujeme její činnosti, každoročně jezdíme do Hroznatína na setkání k výročí narození významného rodáka z této obce generála Ludvíka Svobody. Předsedou znojemské odbočky je RSDr. Oldřich Kukla, který je synem skromné, ale významné účastnice bojů Svobodovy armády Květoslavy Kuklové Ondráčkové. O jejím statečném podílu spolu s dalšími ženami v bojích píše Ludvík Svoboda ve své knize Z Buzuluku do Prahy. Jsem osobně rád, že se mi podařilo iniciovat, že redaktorka Monika Hoření s využitím podkladů od Oldřicha Kukly zpracovala, podle mého názoru velmi zdařile, vzpomínku na tuto statečnou ženu. Článek byl zveřejněn pod názvem Výtečná radiotelegrafistka i zdravotnice v Haló novinách (23. června 2016) s jejím portrétem a s fotografií vyznamenání, které obdržela. Tento medaionek zveřejnil také Hraničář (červenec srpen 2016). Domnívám se, že tento příklad do zpracovávání historie, a především regionálních dějin, také patří. Uvedu ještě jeden námět, který jsem si v této souvislosti připomněl. Ve znojemském týdeníku ZNOJEMSKO (24. 10. 2016) byl zveřejněn článek o setkání v Jiřicích u Miroslavi u příležitosti 73. výročí založení jugoslávské partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova. Zúčastnil se ho také předseda Českého svazu bojovníků za svobodu plukovník v.v. Jaroslav Vodička. Tato setkání se konají střídavě v Jiřicích a v Hostěradicích Míšovicích, nepřetržitě každoročně do roku 1989 i poté do současnosti. Jsou to obce, kam reemigrovali v poválečných letech z Jugoslavie čeští občané (do Jiřic jich přijelo 325). V Hostěradicích a v Jiřicích byly vybudovány pamětní síně s bohatým obsahem dokladů o bojích v partyzánské brigádě a poválečném životě v obou obcích. Chci zdůraznit, že jsou to zřejmě dvě výjimky v republice, které jsou důkazem, že jak dějiny, tak paměť zapomenout nenechají (píše se v článku). Chci iniciovat, aby o této skutečnosti byla zpracována reportáž ke zveřejnění v Hraničáři i v Haló novinách. Sdělovací prostředky v naprosté většině jsou ovládány antikomunismem. Uvedené příklady jsou výjimkou. Ještě uvedu jeden kladný příklad. Znojemský regionální tisk Znojemský týden k 70. výročí ukončení druhé světové války od 16. února 2015 do 2. listopadu 2015 každý týden zveřejňoval pod názvem Obecní kroniky vydávají svědectví objektivně zpracované výpisy z kronik obcí znojemského okresu o událostech v roce 1945. Tento obsáhlý materiál z obecních a školních kronik zpracovali mladí znojemští historici Vítězslav Vítek a Miloš Ludvík. Mám články z novin vystřižené, budeme se s autory zajímat o možnost jejich vytištění v knižní podobě. Přeji účastníkům konference hlavně zdraví a vytrvalost v záslužné činnosti pro zachování pravdivé historie regionálních dějin. 103

Václav Červenka, Beroun Vzpomínky Václava Červenky narozeného v roce 1930 v Tlusticích Rozsah příspěvku převyšuje možnosti vydání sborníku. Plný text je k dispozici v knihovně Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd. 104

Ing. Jiří Douša, CSc., Praha Soudružky a soudruzi, kdo jsem a odkud již víte, jde mi 84. rok a při pohledu na období v němž jsem žil mohu směle říct, že polovinu jsem prožil za vychvalovaného kapitalismu a druhou v socialismu, dovolím si porovnat své žití v obou společnostech: 1) KAPITALISMUS (41 let) prvních 15 let Prvních 6 let míru v krizi 30. let, táta zažil mobilizaci a nezaměstnanost, tomu jsem nerozuměl a z Pražského ilustrovaného zpravodaje vzpomínám na loučení s TGM. Chodil jsem s maminkou na železniční trať sbírat uhlí, které občas soused (mašinfíra) ztrácel. Otec osiřel ani ne ve 3 letech (matka mu zemřela) a jak jsem dočetl v její poslední vůli, prosila otce, aby se o děti postaral v případě, že se ožení, aby netrpěly. Z vysvědčení jsem vyčetl, že v 15 letech odešel z domova pryč 80 km do učení a domů se již nikdy nevrátil. Po vyučení si udělal mistrák, nastoupil do ŠKODOVKY a po vojně se oženil. Měl jsem skvělé rodiče, otec mne v 5 letech dal do školky, hudební školy a do SOKOLA, kde jsem potkal spolužáky. Začala válka a v první třídě 14 dní po zahájení r. 1939/40 zmizelo na týden 5 spolužáků a během týdne v mundúru HJ (Hitler Jugend) s dýkou za pasem nás provokovali, házeli po nás kameny a vyhrožovali, někteří i německy, že jejich otec nechá mého zavřít. Ve třetí třídě nám Liga proti tuberkulóze pod rentgenem vyšetřovala hlavu, dále barvu pleti, očí a vlasů a holkám rentgenovala rozměry pánve. Dodatečně jsme se dozvěděli, že zjišťovali, zda vyhovujeme rasovým zákonům pro poněmčování. Pro zajímavost uvádím, že 9 lidických dětí splnilo tyto požadavky, zmizely v Německu a již se nenašly. Kromě zatýkání známých lidí v ulici, rodičů spolužáků jsme nebyli svědky ničeho. Vysvětlení bylo komunista, sokol, legionář atd. Byly zavedeny lístky na potraviny, body na oblečení a obuv. Zastavili činnost Sokola, Junáka a nás se dotýkaly nálety, které byly nejdříve v noci a od r. 1944 i ve dne. V r. 1943 jsem přešel do měšťanky a ve 2. ročníku 1944 ze škol nadělali lazarety a nálety byly pravidelně i ve dne. Od Vánoc se prakticky neučilo. Pro naši rodinu byl nejkritičtější konec války, tj. revoluce od 5. 9. května 1945. Otec pracoval v koncernu HGW (ŠKODOVCE) jako konstruktér pod Ferdinandem Porsche na vývoji těžkého tahače RSO do bažin v Bělorusku. Současně byl zapojen v severočeském odboji, přechovával zbraně a munici, které nakoupil po mobilizaci přes NG (Národní gardu) a vedl za revoluce v továrně 1. den odboj. V sobotu 5. května ráno odešel do práce a já jsem s Jindrou Hesem jel na chatu u přívozu na Jizeře proti Zvířeticům. Převozník p. Berger mi nedal klíč a okamžitě nás poslal zpět domů s tím, že je revoluce. Otec byl již doma a tvářil se velmi klidně. Od 20.4. začal čistit zbraně, které jsem poprvé uviděl, zatím co o nábojích jsem dobře věděl. Udělal jsem si malé hospodářské nářadí jako ho měli u dědečka a v zahradě okolo plotu v maliní jsem si dělal pole. Při rytí jsem narážel na plechové krabice a když jsem jednu prorazil, viděl jsem patrony, protože voda by je zničila, řekl jsem o tom otci. V pískovcové skále nad sladovnou na Podlázkách jsem našel dvě asi ½ m vysoké sloje asi 2 m dlouhé. Řekl jsem o tom, aby tam náboje schoval. Rozmyslil si to a asi 105

za týden jsme tam spolu šli. Vlezl jsem dovnitř s baterkou a když to uviděl, jak to vypadá ukryli jsme tam polovinu nábojů. Otec asi ve 3 hod. odpoledne řekl, že ještě musí něco v továrně zařídit, a mne u branky napomenul, abych nikam nechodil, aby se ještě něco nestalo. Večer se nevracel domů a kolem jsoucí lidé, když jsme se ptali na otce, buď dělali, že neslyší, nebo přešli na druhou stranu. V neděli časně ráno za silného deště přišel jeho kamarád Špráchal ještě s jedním, že si jdou pro zbraně se střelivem. Přitom nám řekli, že otec v sobotu kolem páté hod. padl. Vše jsem jim předal, aniž bych si uvědomoval, co nás čeká. Matka naříkala a bratr Vláďa, aby jí pomohl, se dal do vaření oběda. Já jsem šel pěšky do Řehnic vyřídit babičce a strýcovi co se stalo. Doma bylo smutno a kondolující sousedky jenom celou atmosféru zhoršovaly. Hledal jsem důvody, jak zmizet. V pondělí 7. 5. ráno jsem doprovodil maminku k identifikaci. Nevěděl jsem přesně o co půjde, ale otce mi neukázali, protože prý měl v horní polovině těla zezadu pět střel, byl celý zkrvavený a zřejmě měl i prostřelenou hlavu. Matka v zoufalství chtěla, aby ho oblékli do čisté košile a šatů, které jsem měl do pohřebního ústavu ihned donést. Cestou domů se město ucpalo ustupující německou armádou. Matka mne proto nikam nepustila. Tento stav trval až do středy rána 9. 5. Byl slunečný den, pohyb vojsk již ustal, místo nich se město plnilo lidmi oslavujícími konec války. Já jsem v síťovce nesl otci čisté oblečení do rakve. V ústavu Kolínského nebyl, šel jsem za ním přes celé město na Nový hřbitov. Cestou kolem ŠKODOVKY mne stihl nálet a dvojtrupová nízko letící US stíhačka střílela po všem. Pokusil jsem se zalehnout, ale jak jsem padl na zem, ztratil jsem vědomí. Asi jsem ležel v cestě a hasiči mne prý dovezli naproti továrně do nemocnice. Tam byla po chodbách spousta raněných, já jsem měl rozštípnutý levý loket a na pravém rameni krvácející ránu, kterou ošetřili, a loket mi dali do zinkoklihu. Asi po 2 hod. mne někdo odvezl domů a matka, když mne uviděla živého padala do mdlob, protože již nevěřila, že ještě žiji. Oblek byl celý od krve. Loket mi po zahojení primář Pazderník asi za 3 neděle pod rentgenem dal dohromady. Jak mi řekl, s otcem se z odboje znal. Nálet si vyžádal na 400 obětí (spousta civilů i vojáků), nízko letící neoznačená letadla zdravili v domnění, že to jsou osvoboditelé, a nekryli se. Říkalo se, že to byli Němci, ale ti v té době prchali na západ do zajetí. Nyní se mluví o Rusech, že prý chtěli zastavit ústup Schörnerovy armády, ale to nemohla být pravda. Přes Prahu kvůli barikádám nemohla a přes Mladou Boleslav na Mělník a Litoměřice bylo již pozdě. RA byla již 8.5. na levém břehu Labe v Lounech, kde zlikvidovala německý štáb ustupující obrněné divize. Von Schörner sám to potvrdil, když za ním do Velichovek přijela americká kolona 8.9. ráno v 9 hod., on již byl dvěma Storchy v prostoru Loun, kde se měl se štábem setkat. K tomu již nedošlo. Otec měl v pátek 11. 5. pohřeb, který se konal venku, protože v pohřební síni ležely oběti. Mezi nimi procházeli pozůstalí a hledali své bližní. Venku cca 10 m od nás začínala šachta, kam vojáci vynášeli těla zapáchajících mrtvol. Pohřeb na márách celebroval kněz Kužela od sv. Jana na Novém městě. Matka ho neobjednala, protože otec měl kremaci a tehdy katolická církev pohřeb žehem neuznávala. V prostředí zápachu mrtvol byla vůně kadidla vysvobozením z té hrůzy. Když jsem za 10 let P. Kuželovi při bratrově svatbě šel poděkovat, vzpomenul si i na mne v obvazech a řekl mi, že tátu znal z odboje a byla to pro něho jeho služba. Otec dostal in memoriam Čs. válečný kříž 1939 a ze zákona č. 255/1946 o s v ě d č e n í, které nakonec podle zákona v r. 2005 přešlo na mne. 106

Po otcově smrti mi matka řekla: Budeš-li se učit budeš studovat, v opačném případě půjdeš do továrny a budeš se živit sám. Bylo to tvrdé, ale rozumné, a tak jsem se od 12 let začal o sebe sám starat. Ihned po válce za předpokladu, že si zopakují 2. ročník, jsem měl možnost přejít na reálku. Využil jsem toho a musím přiznat, že na středních školách tehdy byli velice kvalitní profesoři, tj. ti, kteří po uzavření vysokých škol mohli přejít a začali učit na stř. školách. Němčinu vystřídala ruština a v tercii jsme měli staroslověnštinu (jazyk, který spolu s písmem přinesli v r. 863 věrozvěsti Cyril a Metoděj). Učili jsme se zpaměti Dalimilovu kroniku a gramatiku, což nám otevřelo cestu ke slovanským jazykům. To jsem ocenil v praxi, kdy jsem se naučil polsky. Ze slovenštiny jsem maturoval. Domníval jsem se, že němčina pro mne na vždy skončila. V dubnu 1947 jsem byl od Svazu národní revoluce (SNR) vybrán na čtyřměsíční pobyt v US vojenském táboře ve Flandrech, cca 30 km severovýchodně od Antverp, kde jsem musel 2 měsíce chodit do školy. Jiný jazyk než němčinu jsem neznal, proto jsem byl v německé třídě. Navíc v severní Belgii každý třetí stejně jako v Holandsku mluví německy. Pokud jsem měl přes neděli volno, nastoupil jsem na zdymadle do šífu a jel s ním třeba do Holandska, což celní unie BENELUX umožňovala. Majitelé lodí mne brali jako člena rodiny. Každý jsme měli svého kurátora (můj měl brusírnu démantů v Antverpách a staral se o můj volný čas). Měl velká americká auta a zajišťoval mi výlety po Belgii a Holandsku a návštěvy kulturních a zábavních zařízení a snažil se mne přesvědčit, abych tam zůstal. Mnozí toho využili, ale já jsem před nástupem do repatriačního vlaku na Wilsoňáku mámě slíbil, když se mnou se slzami v očích loučila, že se vrátím. Měl jsem příští rok jet do Anglie, kde bych žil v rodině, ale to se už nekonalo. Po návratu jsem se jeden a půl roku učil nepovinně německy. To je moje kapitalistická zkušenost do r. 1948. 2) SOCIALISMUS (41 let) V r. 1948 v Boleslavi spojili reálku s gymnáziem a profesorský sbor kladl nároky na studium jazyků. My realisti i když jsme stále měli jako hl. předměty matematiku, deskriptivní geometrii, fyziku a chemii, museli jsme se učit latinu a řečtinu, protože tvořily základ pro názvosloví v přírodních vědách, a lingvistice, na což kantoři dbali. Navíc jsme jako technici dostali povinnou angličtinu. Začal jsem uvažovat o studiu medicíny, ale to nakonec v oktávě skončilo, protože industrializace potřebovala inženýry. Z klasické školy jsem šel studovat do Prahy na techniku (VUT f. elektro). Ministr národní obrany A. Čepička v Brně založil VTA (Vojenskou technickou akademii) a potřebovali otevřít najednou všechny ročníky. Vybrali si z civilních škol studenty. Bránil jsem se náboru, ale když mi plukovník řekl nepotřebujete-li celkové zaopatření od armády, nepotřebujete sirotčí důchod, stipendium a armáda zváží váš odklad vojenské služby. Pochopitelně, že mne přesvědčil a za dva dny jsem byl již na škole v Brně. Bylo to náročné, ale nelituji toho, protože jsme měli skvělé podmínky. Žádat o 2. termín nebylo jednoduché Třetí nebo z více předmětů to znamenalo ukončení studia. Mne to potkalo z fyziky, kterou jsem měl trvale za jedna (spletl jsem konstantu v převodu tří měrných soustav) a stál jsem sám před generálem Lomským (náčelník VTA) a žádal jsem o povolení 2. termínu. To uvádím abychom si uvědomili dnešní korupci a úroveň studia např. v Plzni. Měl jsem možnost studovat v SSSR a mohu odpovědně říct, že komunisté založili svou budoucnost na poctivém studiu. Vychovali si svou inteligenci, ne jako USA, které nakupují hotové mozky, aby ušetřily. Konečně v příštím roce 7.listopadu uplyne 107

100 let od VŘSR a za tu dobu SSSR nejen překonal nejen analfabetismus, ale z mužíků vychovali vědce, umělce a nositele Nobelových cen. V současné době je RF světovou velmocí, která předstihla USA v mnohých oborech, nakonec i ve zbraních a válečném umění. ČSR byla průmyslově rozvinutá země již při svém vzniku a plánovitým rozvojem po r. 1948 bylo nutné provést modernizaci a rozšíření produkce, zejména na Slovensku v posledních dvaceti letech. Průmyslová výroba byla podmíněna výchovou nových kádrů, bez nichž by stroje časem představovaly muzeální exponáty. Desetimilionová země dokázala před kapitalistickou porobou vyrábět a exportovat: trysková a dopravní letadla, atomové reaktory, lokomotivy, trolejbusy, autobusy, traktory, osobní auta, motocykly, špičkové zbraně (7 % svět. objemu), tkalcovské stavy, zemědělské stroje, turbíny, nákladní automobily, říční i námořní lodě, tanky, špičkové sklářské a porcelánové, výrobky, podílet se na výzkumu ve vesmíru, vyrábět kvalitní ocel a hutní výrobky. Potravinová soběstačnost, léčiva a lékařská péče pro všechny nezávisle na úhradě. Pochopitelně, že tak malá země nemůže ekonomicky vyrábět vše, ale pro světovou velmoc můžeme zajistit kompletaci. Dnes jsme zadlužení, úrodná zemědělská půda se nešetrně likviduje, nebo prodává za hubičku cizákům jako parkoviště a staveniště. Dokonce suroviny, voda a lesy přestávají být naším majetkem. Např. ex primátor Kasl prodal pražskou pitnou vodu za hranice, ale o rozvodnou síť se staráme sami. Vrátím se k socialismu. Po zakončení vysokoškolského vzdělání na VTA v Brně jsem na umístěnku nastoupil do ZBROJOVKY s úkolem zavést tam elektronický výzkum a vývoj pojítek pro armádu. Teprve po nástupu jsem si uvědomil, že je to klasická strojírenská výroba, kterou jsem neznal a tam byla zcela cizí elektrotechnika. Po továrně se rozneslo, že strojírenství nerozumím. V 60. letech se začínala mezinárodní spolupráce v rámci RVHP. Jednací řečí byla ruština, angličtina a němčina. Ruštinu a němčinu jsem jako technik simultánně tlumočil, překládal, psal zápisy a protokoly. Němčina pro starší ročníky nebyla problémová. Ruštinu nikdo neznal, staří se ji neučili a průmyslováci jazyky také neznali. Účastnil jsem jako technik jednání na podniku i výše. Tím jsem měl možnost sledovat vývojové trendy a získal jsem cca rok pro studium strojírenství. V 70. letech byla elektronická zařízení 70 % ještě jemná mechanika. Začal jsem jezdit na mezinárodní jednání o technických požadavcích a podmínkách pro civil i armádu podklady pro obchodní smlouvy. Dálkově jsem absolvoval 4 semestry na právech. V konstrukci jsem pracoval 20 let. Podílel jsem se na konstrukci prvního čs. šifrovacího stroje 305, který na rozdíl od ENIGMY na vstupu i výstupu vedení měl nemodulovaný text. Klíč se při přenosu na vedení měnil (měl jsem na něm patenty). Do 70. let jsme dodávali do NDR výpočetní techniku a jezdil jsem tam do výpočetních center školit personál (operátory a servismeny). V r. 1976 mne podnik vyslal do SSSR s úkolem zorganizovat na teritoriu servisní službu pro podniky Z, ZPA, ARITMU a slovenské ZVT Bánská Bystrica. Po 4 letech mne podnik Z delegoval do funkce ředitele na GŘ ZAVT Praha. Po 5 letech jsem přešel na FMEP k min. prof. Kubátovi. Po náhlém úmrtí vedoucího čs. delegáta ve Varšavě jsem převzal na 6 let jeho funkci v INTERATOMINSTRUMENT MHS (Mezinárodní hospodářské sdružení) s úkolem jako v Moskvě rozšířeným na všechny členské země RVHP (DDR, PLR. SSSR, BLR, MLR a ČSSR) pro vzájemně dodávané výrobky. 108

V r. 1991 jsem se vrátil domů na FMH, ministr Dlouhý mi dal za úkol okamžitě ukončit členství ČSFR v sedmi MHS společně s finančním vyrovnáním a rozdělením mezi SR a ČR. Pochopil jsem, že ČSFR je odsouzená k zániku. Navíc Klaus již nekandidoval do federálního orgánu. Plnění tohoto úkolu bylo velice obtížné, protože smlouvy neměly jednotný typ a pro finanční vyrovnání chyběly podklady vč. smluv, které nový personál na FMF vyhodil. Nakonec jsem je našel na Pláňáku a finance jsem dohodl s podniky, tj. že vše odkoupí za zbytkovou cenu. Jednalo se o výpočetní, sdělovací, dopravní techniku, veškerý movitý majetek a zařízení kanceláří a bytů. Zástupci národních vlád od Colotky a Pitharta mne neuznávali jako představitele federálního orgánu. Ministr Dlouhý mne jmenovat ministerským radou, tím jim vzal argument. Mezivládním jednání jsem vedl sám, (Dlouhý tam nebyl). Předseda VLK (Výboru lidové kontroly) jednání přerušil a napadl podniky schválený materiál označil za podvod. Omluvil jsem se a jednání ukončil. Moje chyba byla v tom, že jsem na něho zapomenul, aby na něj něco zbylo. Ministru Dlouhému jsem dal informaci, že v tom dál nehodlám pokračovat, a dal jsem 10 měsíců před termínem nástupu do starobního důchodu výpověď. On mne ještě donutil, abych v jeho přítomnosti znova předložil materiál do mezivládky, jednání dopadlo úspěšně, Předseda VLK měsíc potom byl odvolán z funkce a postaven před soud. Současně mi bylo naznačeno, abych se pro další pracovní zařazení angažoval politicky v ODA, kde byl místopředsedou p. Kalvoda. To jsem odmítl a odešel do důchodu koncem r. 1992, protože jsem to vnímal jako šantáž a navíc ke 31. 12. t.r. rozbili republiku. Od 1. 2. 1993 jsem začal pracovat na smlouvy až do konce r. 2006 jako simultánní tlumočník a překladatel do češtiny a slovenštiny z polštiny, němčiny a ruštiny) komerční a technickou literaturu pro polskou, maďarskou a švýcarskou firmu. Pro Úřad bezpečnosti práce informace z angličtiny texty z EU, které přicházely z MPSV. Děkuji, že jsem měl štěstí prožít polovinu života za socialismu. Kdo se nevyhýbal práci, měl perspektivu, že se dožije zaslouženého důchodu. Žel generace 50 let po nás již tomu nevěří. Byl jsem chudý, co se týče majetku, ale spokojený díky jistotě, že budu-li cokoli potřebovat dostane se mi to nezávisle na financích. Jsem 60 let ženatý a tvrdím, že každý je tvůrcem svého štěstí. I za socialismu jsem byl svědkem osudových ran. V r. 1955 byl odsouzen můj poručník (bratr matky) na 5 let (3 roky na Mírově a zbytek v Příbrami). Vrátil se v 53 letech zcela zničený. Byl potrestán zato, že jako účetní JZD nevybíral denně 1,- Kč za záhumenkovou krávu, že v r. 1953 po měnové reformě, než vyorával brambory posbíral hladové koruny a několik letáků, které shazovaly balony. Udavač měl na svědomí i lidi za války. Tehdy jsem pochopil, že jsou to jedni a tytéž lidé, kteří za cenu bezpracného zisku jdou přes mrtvoly. Já jsem v tom roce vstoupil do strany z přesvědčení. To, že jsem udělal dobře mi potvrdila sama teta, když mi v r. 1968 řekla, že by nechtěla, aby zrušili JZD a vrátili jim vše co tam dali. Starala se o prasata, ráno ve 4 hod. vstala, vyčistila chlévy a dala jim do koryt a do odpoledne měla volno. Když měli 36 korců polí musela ráno také vstávat postarat se o dobytek, jít na pole, o celé hospodářství a domácnost, V létě ve žních dřela do 22 hod. v noci. Přes všechna školení teprve nyní jsme poznali, co je to kapitalismus. Stojí za shrnutí, aby každý pochopil o čem mluví v Kapitálu Marx. Škoda, že jsme socialismus neuhájili. Západ od vzniku SSSR využíval všeho k tomu, aby zničil konkurenci, která ho ohrožovala. Všichni, kteří k nám jezdili nedovedli si představit možnosti, které zde 109

byly. Naši emigranti sem jezdili na léčení, hledali lidské trosky bezdomovců, nikdo neumíral hlady, školství všem dostupné. To vše za pracovní povinnost všech, což západní propaganda označovala za narušování osobní svobody. Dnes nám přivezli demokracii a svobodu, ale sebrali nám práci. Za sebe mohu říci, že jsem vždy usilovně pracoval, učil se (znalost šesti jazyků mi pomohla ve studiu i v pracovním procesu). Na závěr, ač nejsem ve straně, si troufám říci několik připomínek k její činnosti. Považuji za chybu omezování odchodu nespokojených lidí za hranice. Dal bych jim příležitost, aby si ověřili kapitalistický ráj, který jednotlivcům nabízeli. V momentu, kdyby jich byly tisíce, nikdo by na ně nečekal. Začali by se vracet a pro ně bych hranici uzavřel, aby si to užili. Navíc by se sem nedostali agenti. Rychle by si vážili domova. USA má na jihu plot, který kritizovali. Domnívám se, po 27leté zkušenosti s kapitalismem dnes v praxi lidé pochopili marxleninské učení. Dívám se od 1:00 v noci do 6:00 hod. na přenos z parlamentu a musím říci, že předseda s. Filip plní dobře funkci místopředsedy sněmovny, ale vyjma vystoupení asi 3 neděle před volbami, kdy nesmlouvavě zkritizoval předsedu Sobotku, nejsou komunističtí poslanci bojovní. V pátek 21. 10. vystoupil jen 2x poslanec KSČM a jinak tam při interpelacích na předsedu i ministry vystupovali poslanci ODS, TOP (bez Kalouska a Fialy). Přitom kritizovali vládu za to co oni běžně dělali. Dosti se tam projevovali lidovci a 2x T. Okamura. Sociální demokrati se vesměs obhajovali. To není garance pro větší počet hlasů do příštích voleb!! Pokud se vám tento závěr nelíbí, opakuji, nejsem komunista, nemám disciplínu, ale pamatuji si poválečné funkcionáře před prvními volbami v červnu 1946, byl jsem na stavbě mládeže na NHKG a to byli bojovníci. Dnes nastal stejný čas a musíme jít do toho, protože my staří vymřeme a komunisté se nemají za co stydět, 40 let bez války, hospodářský rozvoj byl základem pro kulturní a sociální, a to kapitalismus nedokáže. Žijí z toho, co za nás tato země a lid dokázal. Nikdy jsem nebyl funkcionářem dál než v ZO skupinář a propagandista mezi lidmi dole. Žijme a pracujme v duchu Masarykova hesla Nebát se a nekrást, jinak nás zničí a v očích lidu označí za ničitele této země. 110

Václav Dvořák, Třešť K založení KSČ Po prosincové generální stávce bylo jasné, že jednota sociálně demokratické strany se nemůže dále udržovat, že levice nemůže být v jedné straně s pravicí. Buržoazní státní aparát se po prosincové stávce vrhl na revoluční dělnické funkcionáře bez ohledu na národnost. O této situaci v souvislosti s výročím prosincové stávky napsala Rovnost v č. 340 ze dne 9. prosince 1921: "Všechny iluse o demokracii, humanitě a sociální spravedlnosti rozplynuly se pod ledovou rukou buržoasní diktatury jako jarní sníh pod slunečními paprsky." Ihned po skončení stávky byli zatčeni vedoucí funkcionáři levice Josef Pavelec a Raimund Aschmann a s nimi také agitátoři Alexandr Skalla, Alois Aschenbrenner a František Wastl. V Puklicích bylo správcem statku za aktivní účast ve stávce propuštěno pět dělníků. Pro účast na prosincové stávce byli donuceni vzdát se svého úřadu starostové v Třešti a Batelově. Na jejich místa byli jmenováni vládni komisaři a obecní zastupitelstva byla rozpuštěna. Nastoupily také soudní procesy. 17. ledna 1921 byli v Jihlavě odsouzeni na dva měsíce Aschenbrenner a Wastl. Jednotu německé a české dělnické třídy v Jihlavě v prosincové generální stávce symbolicky vyjádřil soudní proces, konaný ve dnech 16. a I7. března 1921 u krajského soudu v Jihlavě. Společně zde byli souzeni oba předáci českého a německého levicového revolučního dělnického hnuti Josef Pavelec a Raimund Aschmann. Jejich obhájci byli dr. Lochman a dr. Stern z Brna. Pavelec byl odsouzen ke třem měsícům vězení se započtením vazby a Aschmann byl osvobozen. Po skončeni soudu byla uspořádána veřejná schůze v hotelu Jihlavský dvůr, které se zúčastnilo 800 1000 lidi. Schůze se stala mohutnou manifestaci za vytvořeni komunistické strany a ústy s. Daňhela, který mluvil za komunistickou mládež, byla nejen provolána sláva III. Internacionále, ale současně výzva starším soudruhům k založeni komunistické strany. Okresní hejtmanství v Jihlavě, které posílalo zprávu o této schůzi do Brna, napsalo: "Dle nálady na schůzi i ve městě se jevivší, měl výsledek procesu proti Pavelcovi a Aschmannovi vzhledem k osvobození Aschmanna a k výši trestu uloženému Pavelcovi pro stranu komunistickou příznivý a posilující účinek. 1. dubna 1921 je souzen u krajského soudu před tříčlenným senátem Votava z Brtnice a 23. května probíhá přelíčení za organizování stávky s osmi soudruhy z Puklic, při kterém bylo šest soudruhů osvobozeno, Jiří Čermák odsouzen na čtyři neděle podmíněně a F. Němec k šestinedělnímu žaláři nepodmíněně. Před levicovými silami stál nyní nejdůležitější úkol. Vytvořit samostatné komunistické strany a současně přijmout 21 podmínek III. Internacionály. Příkladem oběma stranám byla česká i německá revoluční mládež, která se mnohem radikálněji oprošťovala od buržoazního nacionalismu a otevřeně se postavila na stanovisko proletářského internacionalismu a za III. Komunistickou internacionálu. Již 21. ledna 1921 byl v Jihlavě na náměstí v hostinci U Hanousků založen Komunistický svaz mládeže. který po I. sjednocovacím sjezdu komunistické mládeže, který se konal v Praze dne 20. února 1921, na němž se sloučila česká, německá, slovenská a maďarská komunistická mládež v Komunistický svaz mládeže Československa, pořádal 5. března v Pivovaře veřejnou schůzi s programem: 111

Sjednocení mládeže všech národností v Komunistický svaz mládeže. Schůzi zahájili zpěvem Internacionály a promluvili na ni Paufošíma z Brna o sjezdu mládeže česky a Furcht německy. Ze schůze vyšla rezoluce, ve které byly vyzvány obě strany hlásící se ke III. Internacionále k sjednoceni. "Žádáme staré soudruhy, by též vytvořili silnou mezinárodní baštu. Nechť žije Komunistická strana v Československu!" Revolučnost mládeže byla solí v očích buržoazie a jejím výkonným orgánům. Již počátkem května dal vládní komisař Koráb rozpustit organizaci mládeže. Vedoucí soudruzi mládeže Daňhel a Vilém Nový byli odvlečeni na policii, kde byli vyslýcháni. U Daňhela, Nového, Skály, Hajera a Sádeckého byly provedeny podrobné domovní prohlídky. Jako důvod k této perzekuci mělo sloužit vymyšlené obvinění, že jihlavská skupina patři k jakémusi protistátnímu teplickému svazu. Brzy potom je policejně rozpuštěna také skupina ve Vyskytné u Jihlavy. V červenci ale přes veškerou perzekuci ze strany státních orgánů komunistická mládež obnovuje svou činnost. Na mimořádné valné hromadě byl zvolen důvěrníkem Karel Kasal a župním důvěrníkem Vilém Nový. V prosincové generální stávce šlo německé dělnictvo proti vůli pravice s českým dělnictvem. V Jihlavě, centru německé sociální demokracie, se většina německých dělníků hlásila k levici. Již 6. února 1921 na okresní konferenci německé sociální demokracie v Jihlavě v kavárně Apollo, po debatě, které se zúčastnili stoupenci pravice i levice, bylo 27 hlasy proti třem usneseno schválit usneseni liberecké konference o svoláni sjezdu do Liberce, kam byl zvolen jako delegát Raimund Aschmann a připojit se k návrhům libereckých soudruhů vybudovat Německou komunistickou stranu a stát se součásti III. Internacionály. Dne 27. března 1921 již levice německé soc. dem. v Jihlavě na základě libereckého sjezdu konala samostatnou krajskou konferenci v kavárně Apollo, již se zúčastnilo 23 delegátů z Brna, Znojma, Svitav, Dřevěných Mlýnů a z Jihlavy. Konferenci předsedal Raimund Aschmann. Mimo zřízeni sekretariátu jednalo se také o splněni jednoho důležitého bodu z podmínek přijetí do III. Internacionály, o sjednocení českých a německých soudruhů ve společné komunistické straně. Od 1. dubna 1921 vycházel časopis bývalé německé levice Iglauer Volkswille s podtitulkem Komunistický orgán. V souvislosti s utvořením samostatné Československé sociální demokracie (levice) bylo prováděno též místní organizační uspořádáni organizací. Až do roku 1921 spadal jihlavský okres, především jeho moravská část, pod kraj Brno. Již v listopadu 1920, jak napsala Jiskra, se jednalo o zřízeni X. župy Jihlavské. V ní měly být následující okresy: Moravské Budějovice, Velká Bíteš, Dačice, Hrotovice, Jaroslavice, Jemnice, Jihlava, Krumlov, Velké Meziříčí, Mikulov, Náměšť nad Oslavou, Slavonice, Telč, Třebíč, Třešť, Vranov, Znojmo, Znojmo venkov. Jihlavská župa zahrnovala celkem 698 obci. K uskutečnění a vytvořeni jihlavské župy došlo 12. 13. února 1921 v Jihlavě. Dne 12. února o páté hodině odpoledne se konala v Třešťské pivnici za účasti 30 delegátů a 10 hostí místní politické organizace předporada ke konferenci. Předporadu zahájil Josef Pavelec a předsedal ji Smejkal z Třeště. Předporady i konference se zúčastnili zemský tajemník František Krček, poslanec Rudolf Merta a jako host za německou levici Raimund Aschmann. Po zvoleni komise pro sestavení kandidátky měl hlavni referát o stavu hnuti levice zemský tajemník František Krček, po kterém následovala diskuse, zaměřená především na podání zprávy o stavu dělnického hnutí v jednotlivých místech a okresech. 112

Vlastní jednání konference začalo 13. února 1921 v devět hodin ráno v sále jihlavského pivovaru za účasti 44 delegátů a 71 hostů. Hlavními referenty byli poslanec Rudolf Merta a zemský tajemník František Krček. Bylo usneseno, že v Jihlavě bude zřízen župní sekretariát a Dělnická akademie a v Třebíči propagační škola. Župním tajemníkem se stal Mgr. Vašátko a důvěrníkem byl zvolen Josef Pavelec. Župním časopisem se stala třebíčská Jiskra a v diskusi o podmínkách III. Internacionály byla přijata rezoluce doporučující místním organizacím provést diskusi a přijmout podmínky III. Internacionály. Tímto sjezdem levice v Jihlavě utvořila samostatnou organizaci, ve které sdružila všechny revoluční síly na Jihlavsku a vytvořila tak podmínky pro vznik Komunistické strany Československa. V období od župní konference v únoru do května 1921 probíhala diskuse o podmínkách III. Internacionály v organizacích. 12. března probíhala diskuse na plenární schůzi v Batelově za přítomnosti Heřmánka z Jihlavy. 2. dubna plenární schůze v Jihlavě a v Dřevěných Mlýnech, na kterých referovali Munduch a Vašátko, a přítomní se usnesli bezvýhradně přijmout všechny podmínky III. Internacionály. Významnou přehlídkou revolučních sil na jihlavském okrese před ustavujícím sjezdem KSČ byly oslavy 1. května 1921, na kterých manifestovali všichni pro diktaturu proletariátu a pro III. Internacionálu. V Třešti hovořila Grimmichová z Brna a manifestace se zúčastnilo 4 000 lidi. V Brtnici a Kněžicích referoval Novák z Jihlavy. V Jihlavě manifestovali společně čeští i němečtí proletáři. Před 10 000 shromážděných promluvili poslanec Merta česky a dr. Stern německy. Slova, která napsala Jiskra o májových demonstracích roku 1921, plně platí také pro Jihlavu. Všechny májové projevy byly protestem proti perzekuci dělnického komunistického hnutí a výzvou k vytvořeni jednotného mezinárodního komunistického hnutí. Jihlavské listy komentovaly tuto společnou manifestaci následovně: Čeští a němečtí komunisté oslaví společně první máj. Konečně tedy se nepřátelé republiky obojího jazyka sešli. Pravicoví oportunisté sociální demokracie se zmohli pouze na mítink, na kterém promluvil dr. Veverka a kterého se zúčastnilo 20 lidí. Veškerá činnost po prosincové stávce, zaměřená k vytvořeni samostatné strany neznamenala, že činnost všech revolučních členů levice byla zaměřena k řešení problémů uvnitř strany. Boj revolučních elementů s pravicovým oportunismem se přenesl také do tělovýchovné jednoty. V tělovýchovném hnutí se revoluční dělníci nemohli smířit s tím, že ve vedení DTJ je představitel pravice. Proto již 9. ledna 1921 na mimořádné okresní konferenci DTJ v Jihlavě bylo přijato následující usnesení: Jednáním soudruha Hummelhanse jest konání dělnické olympiády vážně ohroženo a jsouce přesvědčeni, že rezoluce nejsou nic platny, žádáme svoláni mimořádného sjezdu pokud možno v době co nejkratší, který by o celkové situaci rozhodl. Tato direktiva dána též delegátu na krajský sjezd, konaný dne 16. ledna 1921. Podobná rezoluce byla přijata 23. ledna 1921 na schůzi DTJ V Třešti. 1. Nestrpíme, aby nadále Hummelhans stál v čele Svazu. Nechť je bezodkladně zbaven funkce starosty Svazu, pro zradu, které se na dělnickém hnutí dopustil. 2. Žádáme svoláni mimořádného sjezdu Svazu nejdéle do měsíce. 113

3. V přípravách, jež jsou nezbytny ku konání Olympíády pokračujeme, avšak vyhražujeme si výsledky zadržeti v jednotě po dobu, než našim požadavkům bude vyhověno. Boj s pravicovým oportunismem v tělovýchovné organizaci vedl k roztržce a revoluční živly zakládají vlastní organizace FDTJ. 22. května 1921 představenstvo 28. okresu DTJ se ustavilo jako FDTJ, zvolilo prozatímního náčelníka okresu Vidláka, místonáčelníka Havlíčka a pokladníka Mazance. Vyzvalo také všechny jednoty, aby nejdéle do 1. června ohlásily svoje vystoupeni ze Svazu rekomandovaným dopisem. Reorganizace nové tělocvičné organizace probíhala tak rychle, že již 4, září 1921 mohla uskutečnit v Jihlavě veřejně cvičení, kterého se zúčastnilo 222 žaček, 24 cyklistů, 117 žáků, 162 dorostenek, 183 dorostenců, 192 členek a 248 mužů. Jsou také zakládány nové organizace na venkově. 10. září 1921 v Kozlově, 24. září 1921 v Lukách, 2. října 1921 v Brtnici a dalších místech. Diskuse ve straně o 21 podmínkách III. Internacionály vyvrcholila ustavujícím sjezdem ve dnech 14. 16. května 1921, na kterém byla založena Komunistická strana Československa. Po návratu ze sjezdu uveřejnili delegáti za jihlavskou župu v Jiskře otevřený dopis všem členům. Po tomto sjezdu jsou automaticky na členských schůzích při projednávání zpráv ze sjezdu všechny organizace sociální demokracie, které se hlásily k levici, přejmenovány na komunistické strany. Tím proces vzniku KSČ jako sekce III. Internacionály nekončil. V Československu jako v národnostním státě existovaly dvě komunistické strany česká a německá. Proto 3. kongres Internacionály roku 1921 přijal KSČ do Internacionály podmíněně s tím, že do půl roku uskuteční sjednocení všech národnostních komunistických stran a vytvoří tak jednu internacionální KSČ. Tento úkol byl závazný pro české i německé komunisty na jihlavském okrese, zatímco na jiných ryze českých okresech tento úkol neměli. Proto po květnu byly veškeré síly strany zaměřeny na vytvořeni v nejkratším čase podmínek pro toto sjednoceni. Význačnou akci v tomto směru byla demonstrace dne 12. července 1921, organizovaná KSČ celostátně za účelem propuštění nevinně odsouzených z prosincové stávky 1920. Demonstrace se konaly v Jihlavě a Třešti. Jihlavského tábora lidu se zúčastnilo 3 000 lidi a referovali na něm Aschmann německy a Vašátko česky. Dva dny před touto demonstrací, v neděli 10. července 1921, prožívala KSČ významnou událost: slavnostní otevření Dělnického domu. Hlavním řečníkem byl poslanec Merta, který o významu Dělnického domu mimo jiné řekl: "Dělnický dům musí být střediskem komunistickým, z kterého půjdou nitky a pokyny do všech obcí jihlavské župy, v něm musí se soustřeďovati veškerá práce komunistická v jihlavské župě a odtud budou vycházeti veškeré plány a direktivy pro další neúnavný boj komunistického proletariátu proti buržoasnímu kapitalismu." Důležitou součásti stranické práce byla masově politická práce mezi pracujícími, jejichž životni podmínky se ani roku 1921 nezlepšovaly. Týdenní mzda dělníka u firmy Budischowský činila 135 korun a dělník u vrchní stavby na ČSD si vydělal za 14 dni 200 Kč. Dělnice u firmy Meissner v Třešti si vydělávala týdně 75 Kč. Řezníci v Třešti prodávali při tom 1 kg hovězího masa za 16 Kč a vepřového za 18 Kč. Proto boj za zvýšeni mzdy a zlepšeni zásobování byl nadále hlavní činností masově politické práce strany a odborů. Základním prostředkem v boji s kapitalisty byla především stávka. 114

V srpnu 1921 probíhal úporný stávkový boj za zvýšeni mezd u firmy Meissner v Třešti, který trval 16 a půl dne (od 9. do 27. srpna 1921) a bylo docíleno zvýšeni mzdy o 20 %. 14. září 1921 byl uskutečněn v Lukách nad Jihlavou tábor lidu, na kterém se sešlo asi 300 lidi. Na programu byla politická a hospodářská situace. Následkem nedostatečného zásobování moukou byla situace tak napjatá, že do Luk bylo staženo 30 četníků. Tábor zahájil důvěrník Matula a hlavní referát měl poslanec Merta, který kritizoval, že president Masaryk dal sliby, ale neplní je, že republika nesplnila očekáváni lidu, vyzval všechny přítomné k boji za propuštění uvězněných v prosincové generální stávce a žádal zástupce dělnictva v komisi pro zásobování. Tak jako v DTJ již na počátku roku 1921, začíná v srpnu 1921 také boj revolučních sil s pravicovými oportunisty v odborech. Základní otázkou se stává otázka příslušnosti k odborové Internacionále v Moskvě. V Jihlavě se tento boj odehrává na bouřlivé konferenci odborových organizací v obvodu sekretariátu Jihlava dne 14. srpna 1921 v Dělnickém domě. Zde po bouřlivé diskusi byly předloženy dvě rezoluce. Pro rezoluci, kterou podali komunisté, která se stavěla pro odborovou Internacionálu v Moskvě a protestovala proti psaní odborových časopisů textilního Dělníka, odborového ústředí Sjednocení a německého Gewerbschaft, hlasovalo 45 z 50 přítomných. Významnou událostí, svědčící o vlivu KSČ mezi pracujícím lidem, byly volby do obecních zastupitelstev v Třešti a Batelově v neděli dne 2. října 1921. V obou obcích zvítězili komunisté. V Třešti z celkového počtu odevzdaných hlasů 2426 bylo 31 neplatných a získali Komunisté 1117 hlasů 14 mandátů Lidovci 527 hlasů 7 mandátů Živnostníci 460 hlasů 6 mandátů Národní socialisté 41 hlas 2 mandáty Národní demokraté 97 hlasů 1 mandát Sdružené strany 53 hlasy 1 mandát Zatímco v Třešti sociální demokraté ani nekandidovali, v Batelově se objevila jejich kandidátka. Z celkového počtu odevzdaných hlasů 951 bylo v Batelově neplatných 11 a získali Komunisté 284 hlasy 7 mandátů Živnostníci 232 hlasy 6 mandátů Agrárníci 149 hlasů 4 mandáty Domkaři a malorolníci 146 hlasů 4 mandáty Národní socialisté 76 hlasů 2 mandáty Sociální demokraté 53 hlasy 1 mandát Na podzim roku 1921 byly úzkou spoluprací české a německé komunistické strany vytvořeny předpoklady k uskutečnění sloučení všech komunistických stran v ČSR. K sjednocení došlo na Slučovacím sjezdu KSČ v Praze ve dnech 30. října 4. listopadu 1921. Na jihlavském okrese došlo ke sloučení již 9. října 1921 na slučovacím sjezdu X. župy jihlavské v Třešťské pivnici. Byla vytvořena župní organizace jednotné KSČ. Důvěrníkem X. župy jihlavské byl zvolen Josef Pavelec, místodůvěrnikem Raimund Aschmann. Do výboru byli zvoleni: Včelička Alois, Novák Eduard, Heřmánek Josef, Pulpán František, Hoffmann Karel, Vašátková Marie, Sýkora František, Krpálek František, Musil Raimund. 115

V Jihlavě se organizace sloučily 13. listopadu 1921 odpoledne v Dělnickém domě. Schůze měla na programu dvě otázky: zprávu o slučovacím sjezdu KSČ, kterou podali Vašátko a Aschmann, a sloučení organizací. Schůze vyvrcholila v manifestaci proletářského internacionalismu. Když nově zvolený důvěrník Alois Včelička prohlásil česky i německy, že od nynějšího okamžiku je v Jihlavě jednotná komunistická strana, celá schůze povstává a zpívá česky i německy Internacionálu. Tak byla založena na jihlavském okrese Komunistická strana Československa, sdružující proletáře všech národností. Byla založena po urputných bojích proti buržoaznímu nacionalismu a po dlouhém třídním uvědomovacím procesu na základě proletářského internacionalismu v letech 1918 1921. 116

Jitka Dvořáková, Praha Dokumentace Vznik a vývoj dělnického hnutí a KSČ v Praze Mým úkolem je, jako členky sekce regionálních dějin Klubu společenských věd, vás seznámit s tím, jak pečujeme o dokumentaci Vznik a vývoj dělnického hnutí a KSČ v Praze. O jejím založení hovořil v diskuzi na I. celostátní konferenci v březnu 2011 Dr. Václav Tomalík. Při její tvorbě a v jejím pokračování se snažíme přispívat ke zkvalitnění informovanosti o vydaných publikacích a dokumentech k historii komunistické strany v hlavním městě Praze, které se podařilo zachovat. Dovolte poznámku: Nejde o žádný pragocentrismus, jak se někdy s oblibou říká. Dělnické hnutí, regionální dějiny a historie strany jsou úzce spjaty s Prahou. Zde se konaly sjezdy, významná zasedání, bylo zde sídlo ústředních výborů strany, proto ta naše pozornost. A ještě jednu poznámku: takovou péči věnujeme i soupisu přehledu námi vedených dokumentů všech krajů a okresů naší republiky. Pražské publikace (dokumenty) vedeme v těchto třech základních částech: I. do vzniku KSČ, tedy do roku 1921 II. v období let 1921 1945 III. od roku 1945 do současnosti. Máme k dispozici pět základních zdrojů: 1. Sborník Příručka k dějinám pražské stranické organizace (vydávala Komise pro regionální dějiny Domu politické výchovy MV KSČ Praha) 2. Sborník nazvaný Komunisté a Praha (také vydávaný MV KSČ Praha) 3. Vybrané články a statě z Pragenzií Pražského sborníku historického (vydávaného Archivem hl. m. Prahy) 4. Publikace vztahující se k problematice dělnického hnutí v Praze uložené v Městské knihovně na Mariánském náměstí, Praha 1 5. Publikace a dokumenty uložené v archivu sekce regionálních dějin Klubu společenských věd. Celkem je zde k 1. 1. 2016 255 publikací v rozsahu 30 486 stran. Obsah publikací, dokumentů, jak jsem již uvedla, se zabývá historií strany v hl. m. Praze od roku 1921 až do současnosti. Získáváme i velmi cenné dokumenty. Ze zrušeného Muzea dělnického hnutí nám předala Dr. Libuše Eliášová např. dva svazky, které dokumentují průběh a výsledky okresních konferencí KSČ Prahy a Středočeského kraje z roku 1951. Jde o významný příspěvek pro naši sekci, dokumentující, jak okresní stranické organizace rozvíjely svou činnost ve všech oblastech života občanů tohoto důležitého regionu. (STČ A 743 a A 744) Budeme rádi mezi účastníky je hodně Pražanů ale mohou to být i mimopražští když věnují ze svých knihoven, osobních archivů do našeho archivu sekce regionálních dějin Klubu společenských věd historické dokumenty týkající se našeho hlavního města. 117

JUDr. Miloš Frebort, Praha O historii obce Třeštiny v období II. světové války (okres Šumperk) Události, které prožíváme za svého života, se v budoucnu stanou historií. Současná střední a mladá generace, jakož i generace příští, se budou s nimi seznamovat pouze zprostředkovaně z písemných materiálů nebo na webových stránkách. V roce 2003 na setkání rodáků Třeštiny vznikla myšlenka doplnit pamětní knihu obce o dosud nezpracované období, zejména o události předcházející II. světové válce a těžkým válečným létům. K napsání prací mně vedla myšlenka, že jako rodák patřím k několika pamětníkům, kteří ještě mají co říci o dění v obci v uvedeném období. Některé skutečnosti se mi vybavují tak zřetelně, jako by se udály v minulých dnech, neboť se jich aktivně zúčastnila naše rodina. I když jsem z rodné obce odešel před desítkami let, stále si uchovávám její obraz, jejích obyvatel a krásné okolní přírody, jak se mi vryly do paměti v mládí. Většinu mých prací o rozsahu kolem 200 stran, převážně o předválečném a válečném období, v r. 2003 vydala obec v publikaci Kapitoly z historie Třeštiny ke sjezdu rodáků u příležitosti 660 let od první písemné zprávy o vzniku původní osady. Uvedené práce jsou rovněž uveřejněny na webových stránkách obce. Přínosem k uskutečnění mého záměru byly písemné podklady mého strýce Antonína Krejčího, které připravoval k doplnění obecní kroniky. Dále sdělení pamětníků Věroslava Jílka, Ladislava Rollera, Josefa Krejčíře, Víta Krejčího, Vlasty Kašparové, Anny Urbáškové a řady dalších. Nesporným přínosem byly jedinečné dobové fotografie, objevené teprve v souvislosti s dopracováním informací o historii obce (rodina Vysoudilova, Jan Hamal a další). K zasazení informací o historii Třeštiny do historického rámce autor navštívil v Praze Vojenský historický archiv, Vojenský historický ústav, vedení Československé obce legionářské, depozitář Národní knihovny, vyžádal si fotografie z expozice památníku v Kounicových kolejích v Brně, kontaktoval Svaz letců České republiky a další instituce. Současně prostudoval poměrně rozsáhlou historickou literaturu k jednotlivým problematikám. Ke zpracování souhrnné informace o občanech Třeštiny legionářích Československého zahraničního vojska za I. světové války podnítila autora celostátní akce na ucelené zpracování významného období našich dějin pro vytvoření samostatné Československé republiky. V souvislosti se Zákonem č.122/2004 Sb. o válečných hrobech a pietních místech I. a II. světové války vypracoval autor informaci Památník obětem I. světové války sousoší Na stráž v obci Třeštině. Pamětní deska obětem II. světové války. Několik samostatných kapitol publikace je věnováno občanům obce, kteří se aktivně zapojili za II. světové války do boje proti nacistické okupaci a za obnovení nezávislé Československé republiky. Patřičné místo je věnováno situaci v obci za německé okupace v letech 1938 1945. Teprve v souvislosti s doplňováním kroniky obce byla zaznamenána do té doby opomíjená účast Josefa Vašíčka ve španělské občanské válce. Jako dobrovolník 13. Mezinárodní brigády bojoval na straně republikánů proti vzbouřencům Franca. V roce 1937 položil život za spravedlivou věc. 118

Do novodobé historie se česká obec Třeština zařazená proti vůli svých občanů nad rámec Mnichovské dohody do župy Sudety Velkoněmecké říše zapsala zapojením do hnutí odporu proti nacistické okupaci. Předválečný komunista sedlář Aleš Šišma, člen ilegální organizace strany v Solných mlýnech v Olomouci Hodolanech, byl za šíření protinacistických letáků odsouzen Lidovým soudem za Velezradu Velkoněmecké říše do vězení. Následně byl umučen gestapem v Kounicových kolejích v Brně. Nepromluvil! Jinak by přišly o život desítky občanů Třeštiny i okolních obcí, kterým byly předány tyto letáky. Za II. světové války vlastenci v Třeštině Bohuslav Vachutka, Eduard Přidal, Jaroslav Jarmara a další založili ilegální odbojovou skupinu Národní sdružení československých vlastenců. Po vyzrazení této celostátní organizace postihla vlna zatýkání gestapem i tuto skupinu. 7 jejich členů bylo zatčeno, 3 z nich drženi v nacistických věznicích až dokonce války. Od února 1945 vyvíjela v obci aktivní odbojovou činnost skupina mladých mužů Jan Jílek, Dobroslav a Antonín Frebortovi a Věroslav Jarmara. První jejich činností bylo zajištění úkrytu pro zajatce spojeneckých zemí, většinou rudoarmějce, kteří uprchli z pochodů smrti. Tato odbojová skupina uskutečnila ozbrojené přepady nacistů v okolních obcích k získání zbraní, sabotážní akci zničením úseku speciálního kabelu wehrmachtu z fronty do týlu, převedla 2 uprchlé politické vězně k partyzánskému oddílu RIKITAN do Protektorátu Čechy a Morava a některé další akce. Některých akcí se zúčastnili čtyři zajatí Rusové rudoarmějci. Po vyzrazení činnosti této skupiny se její členové dokázali ukrýt před zatčením gestapem. Janu Jílkovi se podařilo přejít do Protektorátu, kde se na Lošticku připojil k partyzánskému oddílu RIKITAN. Za poskytování pomoci zmíněným politickým vězňům v domě Jílkových byl uvězněn gestapem syn Věroslav do květnových dnů 1945. Občané české Třeštiny poskytli se souhlasem velení transportu značné množství jídla vyhladovělým, zuboženým zajatým rudoarmějcům ze tří pochodů smrti. Obdobně se dostalo pomoci zajatým rudoarmějcům od českého obyvatelstva sousedních obcí Dubicka, Police, Bohuslavic a dalších. Britští, francouzští a srbští zajatci dostávali potraviny a další základní životní prostředky prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže. Zvláštní pozornost patří pomoci desítek rodin v Třeštině zajatcům, většinou rudoarmějcům, rovněž Srbům a Francouzům, kteří uprchli při přenocování v obci ve stodolách. Třeštinští občané jim pomohli s úkrytem, většinou v bunkrech v hájích v okolí obce, poskytli jim hlavně jídlo, oblečení, a tak přispěli k záchraně jejich životů. Některé rodiny ukrývaly zajatce i ve svých domech: Antonín Frebort st., František Laštůvka, Jaroslav Feit, Jan Zamykal, Karel a Radomír Plhákovi v osadě Háj. Činily tak, nehledě na nebezpečí krutých trestů, včetně ztráty života, ze strany nacistických represivních orgánů. 4 zajatci rudoarmějci byli zapojeni do akcí odbojové skupiny mladých, přepadaní nacisty v sousední obci aj. Poté, když přepadený Němec informoval policii, že akce se zúčastnily rusky hovořící osoby, nacistické orgány zintenzivnily pátrání po uprchlých zajatcích. Nacistická policie a Volkssturm opakovaně pátrali po uprchlých zajatcích v okolí Třeštiny i v samotné obci. Naštěstí bezvýsledně. Četné háje v okolí obce, řeka Morava s četnými meandry a břehy porostlými roštím, rovněž potoky a meliorační příkopy poskytovaly přirozené podmínky pro úkryt. Na největší pátrací akci, tentokrát rovněž v samotné obci, příslušník Volkssturmu 119

předem upozornil v továrně českého pracovníka, jemuž důvěřoval. Díky tomuto varování se podařilo ukrýt zajatce mimo domy a zřejmě tím uchránit jejich majitele před možným uvězněním a krutými tresty. Moji rodiče na poslední chvíli odvedli tři sovětské zajatce potokem za domem do úkrytu v podzemní nádrži na močůvku u sousedů. Pouze v našem domě došlo k pátrání a k výslechu otce příslušníkem Volkssturmu. V dalším případě majitel hospodářské usedlosti ve středu obce Jaroslav Feit před touto pátrací akcí vyvezl zajatce rudoarmějce, ukryté v deskovém voze pod slámou a ouhrabky, do hájku. V jednom případě se Němcům podařilo odhalit v hájku bunkr, v němž se ukrývali Srbové. Těm se podařilo uprchnout z bunkru tunelem dříve, než do něj pátrači vhodili granát. I tato největší pátrací akce skončila pro Němce neúspěchem. Pouze v jednom případě se jim podařilo chytit mimo vesnici jednoho sovětského zajatce. Osvobozením obce 8. května 1945 Rudou armádou se dočkalo svobody více než 40 zajatců. Po válce autor informace udržoval osobní kontakt s bývalým zajatým rudoarmějcem M. Ščerbakovem, kterého ukrývala rodina Mertova. V r. 2013 autor při setkání předal jeho potomku svoji práci o pomoci zajatcům. Do řad čsl. zahraničního vojska bojujícího za obnovení nezávislosti naší země vstoupili třeštinští občané Bruno Dostál a Václav Horák. Po ilegálním odchodu z republiky se po porážce Francie zúčastnili bojů proti německé agresi ve Velké Británii. V. Horák jako letec stíhač čsl.stíhací perutě a následně noční stíhač 68.stíhací perutě Royal Air Force. Můj strýc Josef Linhart ze sousední obce Bohuslavice, dělník v papírnách v Lukavici, otec dvou malých dětí, odešel bojovat za svou vlast do Francie a V. Británie. I jemu je věnována jedna z mých prací. V poslední den II. světové války v Třeštině 8.května 1945 došlo k tragické událostí. Při pomoci dělostřelcům sovětského protitankového děla, které ostřelovalo německé tanky a další vojenskou techniku, prchající po silnici z Úsova na Mohelnici a Moravskou Třebovou, zahynuli tři sousedé z naší části obce: František Jarmara, Jan Zamykal a 18letý Vratislav Krejčí. V době při přenášení dělostřeleckých nábojů k dělu byli usmrceni střepinami dělostřeleckého nebo minometného německého šrapnelu. Bez zranění vyvázl pouze můj bratr Dobroslav. Jména padlých občanů jsou společně se jménem Aleše Šišmy a neznámého sovětského vojína připomínána na pamětní desce před pomníkem obětem I. světové války Na stráž. Podstatná část informace o pomoci občanů Třeštiny válečným zajatcům v r.1945, přeložená do ruského jazyka, byla zveřejněna v týdeníku Rusko-české obchodní komory v Praze. Tato práce v plném znění byla předána oběma posledním velvyslancům Ruské federace v České republice, jakož i oběma posledním generálním konzulům v Brně, předsedovi Výkonného výboru Moskevské mírové nadace, děkanům tří fakult Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů/univerzita. Rovněž byla předána předsedovi Organizace válečných vysloužilců a vojenské služby Ruské federace, poslanec DUMY a poradci prezidenta armádnímu generálu Mojsejevovi, dvěma ruským spisovatelům, akademiku prof. Zair-Bekovi, vydavateli časopisu Rodná Ladoga v Petrohradu, v němž byla uveřejněna pasáž o této práci. Též Ruskému středisku vědy a kultury v Praze, jakož i dalším ruským adresátům. 120

Deník Haló noviny přinesl obsáhlé články o Aleši Šišmovi a o pomoci občanů Třeštiny rudoarmějcům, kteří se za války ukryli v obci. Řada informací, týkajících se zejména událostí II. světové války, byla postoupena Historicko-dokumentační komisi Ústředního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu. Na slavnostním shromáždění k 67. výročí Českého a Pražského povstání na Ministerstvu obrany České republiky v Praze v květnu 2012 se při vyhlášení výsledků soutěže ČSBS a Národního archivu České republiky dostalo ocenění deseti informacím z období II. světové války. Zmíněné práce byly zařazeny jako studijní materiály o protinacistickém boji českého lidu do fondu Národního archivu v Praze (Pomoc občanů Třeštiny válečným zajatcům v r. 1945, Protinacistického akce odbojové skupiny v Třeštině, Památce vlastence, který položil život za Československou republiku, Osvobození Třeštiny z německé okupace v květnu 1945 a další). Práce z období II. světové války byly v průběhu posledních deseti let rovněž zasílány prostřednictvím internetu, částečně v tištěné formě, desítkám adresátů, některé dokonce až 200x. Informace byly zaslány řadě institucí a odborným pracovníkům, zabývajícím se moderní historií, zahraničně-politickou problematikou, pracovníkům vysokoškolským, podnikatelům, advokátům apod. Kromě Historicko-dokumentační komise ČSBS v Praze rovněž: komisi městského výboru ČSBS v Brně a expozici protifašistického odboje v Kounicových kolejích v Brně; pracovníkům Vojenskohistorického ústavu v Praze; vědeckým pracovníkům Akademie věd České republiky a některých fakult Univerzity Karlovy; českému Slovanskému výboru a měsíčníku Slovanská vzájemnost ; týdeníku ČSBS Národní osvobození ; pracovníkům Československé obce legionářské; Státnímu okresnímu archivu v Šumperku; Národnímu památkovému ústavu v Olomouci a dalším. Občané Třeštiny, jakož i řady sousedních českých obcí v okupovaném pohraničí, kterými procházely kolony válečných zajatců spojeneckých zemí, projevili lidský soucit, neuvěřitelnou lidskost a solidaritu vůči nim, zejména sovětským zajatcům v pochodech smrti. Stateční občané českých obcí tím současně vyjádřili svůj rozhodný odpor vůči německým okupantům. Činili tak bez ohledu na to, že se vystavovali nebezpečí krutých represí, případně ztráty života. Po řadě desetiletí je nutné si připomínat významné milníky nejen v novodobé historii naší země, avšak i důležité události v životě obce a jejich občanů, neboť jsou součástí jejich dějin. Tak v souvislosti s generační výměnou obyvatel nebude hrozit nebezpečí, že události, popisované v mé publikaci, upadnou v zapomnění. 121

Josef Haisler, Mladá Boleslav Válečná a poválečná léta na Mladoboleslavsku Rozsah příspěvku převyšuje možnosti vydání sborníku. Plný text je k dispozici v knihovně Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd. 122

Josef Havel, Ústí nad Orlicí Brigádní generál Zdeněk Škarvada Jedním z té velké řady statečných, kteří i přes velké riziko cesty do neznáma odešli z porobené Československé republiky splnit závazek daný vojenskou přísahou, byl i dnes nepříliš vzpomínaný brigádní generál Zdeněk Škarvada. Brigádní generál Zdeněk Škarvada Cesta pod modrou oblohu Míst, nesoucích název Olešnice, je celá řada. Jen jedno jediné se může pochlubit skutečností, že z řad jeho občanů vyšel člověk, budící nejen za svého života, ale nepochybně i po něm obecný respekt. Olešnice na Moravě. Jde o olešnického rodáka Zdeňka Škarvadu. Na svět přišel 8. listopadu 1917. Protože v olešnické škole končilo základní vzdělání třetí třídou měšťanky, musel si ho Zdeněk dokončit absolvováním Jednoročního učebního kurzu v nedalekém Bystrém u Poličky. 1. října 1935 po úspěšných přijímacích zkouškách nastoupil v Prostějově do Vojenského leteckého učiliště, škola leteckého dorostu, oddělení pilotů. 123

Respektované učiliště absolvoval v roce 1937, přísahu složil 31. března a současně byl povýšen do hodnosti svobodníka. Následovalo přidělení k polní letce do Hradce Králové. Tam sídlil Letecký pluk 4 a jeho dvě perutě. K té první peruti a její letce č. 41 Zdeněk nastoupil. Přesně po měsíci je zde jmenován pilotem letcem s určením ke stíhacím pilotům. Kromě toho získal Škarvada u pluku i další tehdy vysoce moderní odbornost. V Kutné Hoře absolvoval kurz radiomechanika. 31. prosince 1937 došlo k jeho přemístění do Pardubic ke 3. peruti Leteckého pluku 4. Tady musíme zaznamenat skutečnost, že 1. května 1938 již desátník Škarvada dosáhl na poslední poddůstojnickou hodnost, kterou byl četař. V červenci 1938 se pro něho stala nezapomenutelným zážitkem účast na přehlídce letectva uspořádané v rámci X. všesokolského sletu v Praze. 1. září 1938 došlo k jeho jmenování polním pilotem letcem. V dané chvíli a situaci to představovalo vrchol možností, které tehdy mohl v letectvu dosáhnout. Bohužel kromě odborných vysloveně leteckých záležitostí, existovaly i jiné. Přesně v tomto čase se již přibližovaly osudné okamžiky první republiky. Postoj Německa jasně naznačoval nemožnost rovnoprávného jednání. Prezident dr. Edvard Beneš ve shodě s politickým i armádním velením dospěl k jednoznačnému závěru. Je nutné dát na vědomí, že nehodláme ustoupit jakémukoliv diktátu. Vedení armády dalo rozkaz letectvu k přesunu na mobilizační letiště. Tak se ocitl Škarvada s letkou v Heřmanově Městci. 23. září 1938 ho tam dokonce zastihlo vyhlášení všeobecné mobilizace. V důsledku toho byl 28. září 1938 nařízen přesun 47. letky na letiště v Kralupech nad Vltavou. Tam nastaly dny plné nejistoty a rozpaků. To již stálo za dveřmi politické rozhodnutí o dalším osudu Československa. K tomu došlo podpisem Mnichovské dohody v noci z 29. na 30. září 1938. Ta stvrzovala vynucené odstoupení pohraničních území českých zemí Německu. A také 1. října 1938 začala německá armáda obsazovat pohraniční oblasti republiky. Za této situace se stala přítomnost 47. letky v Kralupech zbytečnou a 4. října 1938 odletěla zpět na mateřské letiště Pardubice. V daném hektickém období ještě jednou opustila toto letiště a Zdeněk se najednou ocitl na Slovensku v Nitře. Odtud letka zasahovala od 31. října do 9. listopadu 1938 při ochraně slovensko-maďarských hranic. Po návratu na pardubickou leteckou základnu až do vynuceného odchodu do civilu ji neopustil. První krok k takovému závěru představoval kapitulační rozkaz vydaný generálem Syrovým 15. března 1939 v noci. Tím bylo zakázáno klást okupačním jednotkám, které překročí naši státní hranici v 6 hodin ráno, odpor. Na letišti Pardubice se Němci objevili kolem 9. hodiny. Obsadili celý prostor a našim letcům nařídili odevzdat všechnu výstroj. Pak je vystěhovali do města, do tzv. Dašických kasáren. Zde také došlo 31. března 1939 k poslednímu aktu. V pátečním ránu již všichni letci věděli o svém konci v československé armádě. Oficiálně jim to oznámil major Alexandr Hess. Tak i Zdeněk Škarvada svlékl uniformu a od 1. dubna 1939 se stal civilistou propuštěným na trvalou dovolenou. 124

Kroky do neznáma Zdeněk z Pardubic směřoval domů do Olešnice. Dlouho zde nepobyl, protože informace, které získal, byly jasné. V Polsku je organizována naše zahraniční armáda a její významnou složkou jsou právě bývalí letci. Aniž doma cokoliv sdělil, odjel podle získaných instrukcí nejprve do Ostravy. Odtud pak večer 8. června 1939 společně s dalšími kamarády přešel do Polska. 21. června skupina 18 československých vojáků, samozřejmě v civilu, odjela do Krakova. Tam na našem konzulátu podstoupila registraci a od toho okamžiku se stala dobrovolnými příslušníky 1. čs. vojenské skupiny v zahraničí. Zpočátku bydleli ne zrovna pohodlně v Krakově, později se všichni naši dobrovolníci soustředili v barákovém táboře Malé Bronovice. Odtud byly organizovány lodní transporty směřující do Francie. Podmínkou, aby mohl náš dobrovolník využít tuto v podstatě jedinou možnost, jak opustit nehostinné Polsko, byla povinnost podepsat závazek pětiletého setrvání ve francouzské cizinecké legii. Přes všeobecný odpor k této variantě nakonec všichni nepříjemný papír podepsali. I Zdeněk Škarvada. K nemalé radosti skončil mezi 190 muži, zařazenými do třetího transportu. Skupina odjela z Bronovic 25. července 1939 do polského přístavu Gdyně. Tam už kotvil nevelký parník Kastelholm. Když hoši nastupovali na lodní schůdky, přijel nečekaně pplk. Svoboda se třemi polskými důstojníky. Ti začali intenzivně přesvědčovat naše chlapce, aby neodjížděli z Polska a pomohli posílit řady jejich letců. Tomu požadavku nakonec vyhovělo 13 lidí, mezi nimi Škarvada a jeho nerozlučný kamarád Josef František. Skupina odjela vlakem do Dęblinu, kam dorazila 30. srpna 1939. Na místní letecké základně prošla všemi nezbytnými procedurami, aby mohla skončit v řadách polského letectva. Zdeněk sám od prvního okamžiku zastával funkci pilota a měl velký podíl na výcviku leteckých pozorovatelů. Tak to šlo až do 1. září 1939, kdy na Polsko zaútočily německé pozemní, námořní a letecké síly. Naštěstí Poláci nečekali a zavčas začali přemisťovat letadla na záložní letiště. V této činnosti vypomáhali i naši chlapci. Když se ale 2. září objevily na obzoru dvě nepřátelské sestavy, kdo ještě mohl z Dęblinu odletět, tak učinil. Tím ušel katastrofální zkáze, která následovala. Mezi letící šťastlivce patřil i Škarvada. Následně pouze bezcílně poletoval z jednoho letiště na druhé, aniž by dostal informaci, natož rozkaz, co má dělat. Přesto se v úterý 5. září stalo v tom kolotoči chaosu něco, co Zdeněk do konce svých dnů nezapomněl. Kdosi vypustil naprosto neověřenou zprávu, že Němci prolomili frontu. V okamžiku startovalo z polních letišť zcela neorganizovaně jedno letadlo za druhým. Všechna mířila východním směrem, dál od fronty. Letěl i Zdeněk s vědomím, že v nádrži mnoho benzinu nemá. Také po několika minutách letu motor ztichl a jenom s velkým štěstím stroj posadil do bramborového pole. K jeho velkému údivu mu za okamžik zakroužil nad hlavou stroj, ze kterého na něho mával Josef František. S obrovským rizikem přistál vedle Zdeňka a nechal ho usednout na zavazadla umístěná na předním sedadle. Proto nezbylo nic jiného, než vyčnívající část jeho těla nad trup letadla přivázat opaskem ke vzpěrám baldachýnu. Pokud to šlo, musel se položit, aby snížil odpor vzduchu. Další bylo na Františkovi a spolehlivosti letounu. Naprostým zázrakem dostal Josef stroj z pole do vzduchu a pak již směřoval k letišti Sosnowica, kde skončila jejich dobrodružná cesta. A létání vůbec. 125

Bezútěšný pobyt na tomto letišti trval do 13. září 1939, kdy Poláci sestavili ze zbytků vozového parku kolonu, která měla dorazit s lidmi na rumunské hranice a ty překročit. Jenže! 17. září napadl Sovětský svaz východní hranici Polska, kterou jeho armády překročily a postupovaly do vnitrozemí. Velení kolony reagovalo okamžitě. Polský major nařídil zastavit, kolonu obrátit a vrátit se na pomoc ohrožené Varšavě. 18 Čechoslováků propustil dokonce s potvrzením, že jde o polské smluvní vojenské letce. Nikdo z našich neměl na návratu zájem, všichni trvali na cestě k rumunské hranici a tu překročit. Protože měl, jak to u Čechoslováků bývá, každý svůj vlastní názor na směr postupu, skupina se rozpadla a Škarvada skončil na Volyni ve městě Křemenec. Ovšem příchodem Rudé armády do Křemence skončila jakákoliv naděje na postup k Rumunsku. Zdeněk společně s dalšími kamarády zatím zůstal na Volyni u českých osídlenců. Teprve 22. března 1940 s porůznu umístěnými lidmi odjel do Kvasilova a odtud do Zdolbunova. Pak již skupina pokračovala vlakem do stanice Šepetovka, kde došlo ke spojení s Československým legionem na polském území, vedeným pplk. Ludvíkem Svobodou. Ze stanice Šepetovka směřovala vlakem již Československá východní vojenská skupina v počtu 953 osob přes celou evropskou část Sovětského svazu až do Oranek u města Gorkého. Cesta začala 25. března a trvala do 1. dubna 1940. Ovšem definitivní konec cestování nastal ve starobylém Suzdalu, kam v počtu 683 lidí dorazili 20. června 1940. Škarvada musel ještě pár dnů počkat, než zaznělo jeho jméno a sdělení, že je zařazen do dalšího transportu, čítajícího 75 osob odjíždějících ze Sovětského svazu do Velké Británie. V pondělí 8. července 1940 přijela do tábora nákladní auta, skupina vybraných šťastlivců nasedla a řidičky stočily svá auta směrem Moskva. Konečně k cíli Z metropole Sovětského svazu pokračovala cesta rychlíkem do hodně vzdálené přímořské Oděsy, kam dojeli 10. července 1940. V přístavu nastoupili na moderní sovětskou osobní loď Svanetia. Ta s nimi pak plula Černým mořem do bulharské Varny, odtud zamířila do největšího sídla Turecka, Intanbulu. Tam, za pomoci britského ambasadora, přestoupila skupina na další loď Sardinian Prince. Ta projela Marmanským mořem do Středozemního, kde ve společnosti dalších lodí pokračovala do egyptského přístavu Port Said. Kalendář ukazoval 31. červenec 1940. Bez jakéhokoliv zdržování následoval přestup do vlaku, který směřoval do Ismailie. V tomto městě existovala britská letecká základna. Zde si chlapci nejen odpočinuli, konečně také slušně najedli, ale hlavně došlo k jejich vystrojení. Obdrželi uniformy používané v tropech. 10. srpna opustila vystrojená skupina Ismailii a vlakem pokračovala na jih do přístavu Suez. Tam čekala francouzská loď Prasident Doumergue, která 11. srpna vyplula s našimi lidmi do Rudého moře, projela do Arabského a odtud zamířila k indickému subkontinentu. V Bombaji zakotvila 1. září 1940. Důvod, proč zamířila československá skupina sem, je velmi prozaický. Zde totiž ještě pracovalo československé diplomatické zastupitelství, schopné zajistit všechny administrativní 126

úkony nezbytné pro pokračování v cestě do Velké Británie. To nějaký čas trvalo, takže další, tentokráte transportní loď nesoucí jméno Narkunda odjela z Bombaje s našimi letci až 17. září 1940. Opět Arabským mořem zamířila k Africe, přístavu Mombasa. Odtud pokračovala do Durbanu a dál do Kapského města. Následovalo vplutí do Atlantického oceánu, tentokráte se zastávkou u Zlatého pobřeží, pak v Siera Leone. Odtud kapitán zamířil neklidnými vodami Atlantiku přímo do Liverpoolu, ve kterém loď zakotvila 27. října 1940. Další cíl tvořilo RAF Československé depot, nacházející se v Cosfordu. Zde byl Zdeněk Škarvada zaevidován pod číslem 788 031. Na základně RAF Cambel pak během čtrnácti dnů podstoupil opakovací kurz létání. Po jeho skončení došlo k rozdělování pilotů k operačním jednotkám. 14. července 1941 odjel k 310. stíhací peruti umístěné v té době ve Skotsku na letecké základně Dyce. Z ní byly podnikány především hlídkové lety vedoucí daleko do Severního moře. Jinak panoval v tomto severním prostoru poměrně klid. Proto Zdeněk přivítal mimořádnou příležitost zúčastnit se stáže na křižníku HMS Curacoa. Do utajovaného přístavu odjel společně s kolegou Hýblerem 30. listopadu a na lodi byli oba až do 9. prosince 1941. Život je změna a tak 12. prosince 1941 přišel rozkaz k přemístění 310. perutě až na samý jihozápad Británie na leteckou základnu Perramporth. Z tohoto letiště odstartoval Zdeněk Škarvada ve středu 4. února 1942 na svůj poslední let. Jako člen hotovostního roje se zúčastnil operačního letu, majícího za cíl vyhledávání nepřátelských strojů. V prostoru ostrovů Sciilly však Škarvadovu spitfiru vysadil motor a tak jedinou záchranu představoval padák. Do moře dopadl dobře, ale ve studené vodě a rozbouřeném moři se mu nepodařilo uvolnit padák, a navíc selhal i záchranný člun. Nad vodou ho udržovala jen plovací vesta, ale pronikavá zima rychle zbavovala tělo posledních sil a Zdeněk ztratil vědomí. Živ ve ztracené svobodě i identitě Zatímco si vlny rozbouřeného moře pohrávaly s nehybným tělem, směřovala trojice zbývajících spitfirů bezstarostně domů. Tam teprve zjistili, že kamarád chybí. Záchranná akce neměla naději na úspěch, protože náš nešťastník byl již v tu dobu vytažen z vody. V bezvědomí, ale v teple na marodce německé lodi. Zachráněn, ale s nejasnou budoucností. Námořníci svého neznámého ošetřovali svědomitě, dokonce mu vyprali a vyžehlili jeho promáčené oblečení. Loď směřovala do Brestu, kde došlo k předání Škarvady do rukou orgánů Luftwaffe. Tady začala jeho dlouhá cesta po zajateckých táborech, umístěných v různých částech okupované Evropy. Z Brestu pokračoval společně s dalšími spojeneckými letci přes Morlaix, Paříž až do Frankfurtu nad Mohanem. Zde měli Němci největší tábor, Dulaf Luft, pro zajatce leteckých sil spojenců. Jeho nejdůležitější část tvořilo vyšetřovací centrum, kterým musel projít každý zajatec bez výjimky. Aby vyslýchaného donutili Němci k ochotnější spolupráci, trávil tyto dny na samotce, a dokonce dostával do stravy různé preparáty, ovlivňující jeho psychiku. Po čtrnácti dnech Zdeňka propustili a přemístili do tranzitního tábora. 127

9. března 1942 již vlakem směřoval do zajateckého tábora Stalag Luft VIII B/344 Lambinovice, ležícím v dnešním opolském vojvodství. Za dobu jeho trvání jím prošlo kolem 90 tisíc lidí. Když se časem Zdeněk kolem sebe mohl rozhlédnout, zjistil, že zde pobývá menší československá komunita, pocházející především z letců od 311. perutě. Toto nehostinné místo opustil Škarvada opět jako člen vlakového transportu 21. května 1942. Cílem se stalo 190 kilometrů vzdálené město Sagan, kde existoval další zajatecký tábor Stalag Luft III. Tady došlo k oddělení důstojníků od poddůstojníků. Důstojníci bydleli zvlášť. Českoslovenští letci zde již měli hojné zastoupení, a to jak příslušníky bombardovací perutě, tak docela slušným počtem stíhačů. Připomeňme, že tento tábor se stal světoznámým o hodně později, a to v březnu 1944. Právě zde došlo k onomu fenomenálnímu útěku 76 zajatců, z nichž 50 Němci postříleli. Mezi oběťmi najdeme i českého Arnošta Valentu. V Saganu Zdeněk pobýval do 16. října 1942, protože opět nákladním vlakem odtud cestoval společně s dalšími zajatci tentokráte přes Berlín a Stralsund do známého přímořského města Barth. A neskončil nikde jinde, než v táboře Stalag Luft I Barth. Zde strávil něco přes rok, protože do dalšího tábora odtud odjížděl 3. listopadu 1943. Tentokrát směřoval do velkého mezinárodního tábora Stalag Luft IV B Mühlberk am Elbe, který ležel téměř v samém srdci Německa, severozápadně od Drážďan. Takovýto téměř pravidelný koloběh měl zajatcům zabránit s bližším seznámením s prostředím a tak alespoň omezit i tak časté útěky. Takže k dalšímu posunu nastoupil Škarvada 11. února 1944. Tentokrát byla cesta hodně dlouhá. Stále na východ. Až do Litvy. Tam skončil v relativně novém táboře Stalag Luft VI Heydekrug. V tom čase a v tomto táboře však poprvé vládla jistá euforie z brzkého osvobození Rudou armádou. Pro toto nadšení hovořila celá řada pečlivě sledovaných skutečností. Předně, koncem ledna skončila blokáda Leningradu, pak sovětská vojska útočila na Karelské šíji, prostě pobaltský front se blížil. Proto 18. července 1944 celý tábor musel nastoupit a odpochodovat na nádraží. Vlak je dopravil do přístavu Klajpeda, kde byly na starou neskutečně špinavou loď Insterburg nacpány dva, prý dokonce tři tisíce zajatců. Loď s velkým štěstím projela do polského přístavu Štětín. Odtud, opět vlakem, vyjeli proti očekávání nikoli na západ, ale na východ. Němci stále doufali, že Rudou armádu zastaví. Nový cíl totiž představoval Stlag Luft IV Gross Tychow. Zbídačení zajatci, pokud nebyli cestou z nádraží utlučeni mimořádně brutálním doprovodem, prošli branou tábora 20. července 1944. Teprve zde všichni poznali, jak jsou proti dosud nepoznané brutalitě bezmocní. I z toho se dalo vycítit, že Němcům docházel dech, že i pro ně nadcházel čas odplaty. V lednu 1945 na východě už jasně znělo dunění fronty. Okamžik svobody se blížil, ale... Němci věděli dobře, že musí tábor vyklidit, k čemuž došlo 2. února 1945. V denních dávkách až 30 kilometrů pochodovala kolona na západ. Po osmdesáti pěti dnech se její zbytek mající za sebou 1000 kilometrů dlouhou cestu dostal k dalšímu zajateckému táboru Stalag Luft XI B Fallingbostel. Tady je ale odmítli pro nedostatek místa přijmout. Co dál, vyřešil 2. květen 1945. To celou oblast, tedy i naše zajatce osvobodila 2. britská armáda. V pátek 4. května byl Zdeněk Škarvada po nezbytném ošetření a vyšetření posazen do dopravní dakoty a v 19 hodin 30 minut vstoupil opět na půdu Velké Británie. 128

Vzhledem k tomu, že byl i po té kalvárii v neobvykle dobrém stavu, mohl nastoupit na dovolenou spíše lázeňského typu. Pomalu ale přicházel okamžik, kdy ho britské Ministerstvo letectví propustí ze služby v RAF. To se stalo 17. srpna 1945, a 18. srpna odlétal z Británie do Prahy. Poválečné osudy s nečekanými konci Poválečné osudy šťastného navrátilce lze směle označit za houpačku životem. Z počátku pokračující služba v armádě, pak nečekané propuštění, práce v dolech, hutích, složitý rodinný život, kterému se nevyhnula i smutná úmrtí. Štěstím pro Zdeňka bylo, že všechny uvedené problémy prožíval v práci, uprostřed vnímavých a ohleduplných kamarádů. A také styk s bývalými bojovými přáteli. Valouškem, Fajtlem, Mrázkem a dalšími. Teprve důsledný obrat ve společnosti, proběhnuvší na začátku devadesátých let umožnil v plné míře ocenit jeho bojové zásluhy. První krok k uznání vojenských i lidských zásluh Zdeňka Škarvady udělala rodná obec. Dne 17. března 1990 mu udělila Čestné občanství. 28. října 1990 došlo k povýšení do hodnosti plukovníka. 28. října 1997 obdržel Medaili za hrdinství a 8. května 2000 ho prezident republiky jmenoval do hodnosti brigádního generála. K poslední významné změně v jeho životě došlo v březnu roku 2006, kdy se oženil s Ivanou Pavlicovou. Společně pak prožívali život naplněný různými společenskými a reprezentačními událostmi. Byli spolu i v okamžiku, kdy Zdeněk ve věku 95 let odešel z tohoto světa. Stalo se tak v Ostravě Porubě, 11. května 2013. Poslední místo jeho odpočinku je v rodné obci, v Olešnici na Moravě. Tam se s ním jeho skuteční přátelé rozloučili 28. června 2013. 129

Vojenská známka a křížek brigádního generála Zdeňka Škarvady 130

Ing. Vladimír Hejnic, Dobříš Sběr a využití historické paměti národa Ing. Vladimír Hejnic při svém diskusním vystoupení Sekce historiků klubu společenských věd vytváří hodnotu, která nejspíš v současnosti nenachází příslušnou odezvu, protože kromě zasvěcených a zúčastněných se nezdá být po jejich práci poptávka. Dohledává závažné informace z historie období 19. a 20 století související s tradiční výrobou a životem lidí v regionech s důrazem na dělnické hnutí. Já sám snad žiji současností, ale jako mnohé vrstevníky mne sice trápí vývoj, který popírá logickou návaznost vývoje společenství člověka obecně, ale zároveň rád 131

využívám mnoho nových a zajímavých technologií a možností relativně pohodlného života atd. aniž bych uvažoval o tom, co mi pohodlí a nové možnosti nabídlo. Nepřijal jsem však změnu, která znamená odklon od společenského vývoje souvisejícího s rovnoměrným rozdělováním společně vyprodukovaného hmotného bohatství člověka a nerespektování skutečné svobody lidí obecně. Naši historici mne přiměli k úvahám o potřebě hodnotit poměr osobního a společenského vlastnictví. Ideologie, působení církví a následně politických stran byla vždy, v každém období, z mého pohledu berličkou vládnoucích skupin pro obhájení jejich skutečných zájmů, stanovení místa a postavení konkrétní společenské skupiny v souvislosti s vlastnictvím obecně. Tyto změny zásadně poznamenaly každou vývojovou etapu lidstva a nejtvrdší dopady, až do doby vzniku socialistické soustavy, měly vždy na nejnižší společenský žebříček. Proto lidstvo vidělo naději v přechodu k beztřídní společnosti, ale změny byly natolik rychlé, a zkušenost společenských vrstev, kterých se změna týkala v pozitivním slova smyslu nejvíce, natolik krátká, že se reakci původních vlastníků podařilo časem zviklat občany s odkazem na tradiční uspořádání světa a pomyslnou všeobjímající svobodu. To, co jsem zatím sdělil se zdá být příliš obecným konstatováním. Ale snaha sekce regionálních dějin je z mého pohledu rozklíčovat tyto obecné poznatky v konkrétním prostředí, ve kterém lidé žijí, které vnímají mnohem osobněji. Změny zejména v poměru osobního a společenského vlastnictví jsou schopni nejlépe postihnout tam, kde je samo prožívají. Aby lidé v regionech měli šanci jakoukoliv změnu akceptovat a vyrovnat se s ní, může se jim hodit poznání o podmínkách rozvoje oblasti, na kterých se podíleli jejich předkové. To se snaží zajistit skupina historiků klubu společenských věd. Asi bude vhodné si uvědomit, že v naší společnosti došlo v historicky krátké době k několika závratným změnám, kromě jiného především v poměru osobního a společenského vlastnictví. Naše země byla již v dobách Rakousko Uherska významným průmyslovým centrem tehdejší říše a své zaměření zčásti na zpracování surovin a na spotřební průmyslovou výrobu při, značné míře potravinové soběstačnosti. Výhodu ekonomické soběstačnosti zachovala nově vzniklá republika i za podmínek nerovnoměrného rozdělování výsledků společenské dělby práce daného kapitalistickým systémem. Protože světový kapitalistický systém nedokázal řešit základní společenské podmínky jinak než dalším válečným konfliktem, postupně získal své opodstatnění vliv myšlenek široké veřejnosti ve směru k perspektivnímu novému společenskému pořádku vzniku socialistického společenství, který, kromě jiného, vedl k potřebě radikální změny vlastnických poměrů, tedy změny poměru osobního a společenského vlastnictví. Převzetí výrobních prostředků, převzetí celých závodů od původních vlastníků do rukou státu se neodrazilo v jejich struktuře a zaměření. Naopak došlo k výraznému průmyslovému rozvoji a vlivem rozšíření výroby došlo k posílení ekonomiky i sociálního postavení regionů a v nich většiny občanů na úkor původních vlastníků výrobních prostředků. 132

K překotným změnám nedošlo jen převzetím surovinové základny a průmyslu. Významnou změnou byla kolektivizace v zemědělství a službách obyvatelstvu. Naskýtá se otázka, zda tento proces mohl být pozvolnější, zda, změna nebyla necitlivá pro okamžitý dopad i perspektivně s ohledem na celý společenský vývoj. To je však opět otázka dalšího širšího zkoumání pro potřeby možných budoucích společenských změn. Společenský vývoj a zejména všestranné využití výrobních procesů původních průmyslových center přechodem k socialistickým poměrům však nebyl narušen, naopak možnosti všestranného rozvoje regionů se posílily. Možného necitlivého řešení společenských změn v období kolektivizace v poválečném období zneužila politická konkurence v průběhu socialistického vývoje společnosti, když se jí historicky o generaci později podařilo vyvolat iluze o jiné možné prosperitě v případě, kdyby ke změně poměru osobního a společenského vlastnictví na přelomu čtyřicátých a padesátých let nedošlo. Formou privatizace a návratu poměru vlastnictví do období před socialistický společenský systém zároveň změnila výrobní charakter a zaměření regionů tak, že se aktuálně mění celý sociální systém regionů, zdánlivě v neprospěch jeho obyvatelstva a totální likvidací všeho, co by mohlo připomenout pozitivní vývoj v období socialismu vytváří předpoklady pro prodloužení změněného stavu. Aby se dalo prokázat krok zpátky v logickém vývoji společnosti, musí být tyto skutečnosti zaznamenány. V tom směru se jeví práce našich regionálních historiků, shromažďujících poznatky o společenském vývoji, o společenském charakterů výroby v regionech, jako neocenitelná a i když se mnohdy údaje a poznatky stěhují do šuplíků a depozitářů, budou k dispozici novým generacím. To je z mého pohledu závažná otázka, kterou by si měli uvědomit především vrcholní představitelé současných levicových stran i aktivisté spřízněných hnutí. Druhou otázkou je využití těchto klopotně získávaných poznatků. Konference se zúčastnilo nemálo relativně mladých lidí, hledajících způsob a možnosti oslovení občanské veřejnosti s důrazem na mladé lidi. Lidé narození v osmdesátých letech a po sametu jsou tvrdě ovlivňováni pohledem těch, kterým současný společenský vývoj vyhovuje. Nechala-li se zmanipulovat ke změně společenských poměrů ve svůj neprospěch generace rodičů těchto dětí, těžko vystačíme s obhajobou úspěchů tzv. poraženého společenského systému i předpokladu pro jeho vznik, který jsme viděli v dělnickém hnutí z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Domnívám se, že je nutné vracet se do velice vzdálené minulosti a překotnost změn ve vývoji společnosti v posledních minimálně dvou stoletích vysvětlovat jako návaznost na vývoj lidské společnosti vycházející z kořenů lidstva od pravěku, přes starověké civilizace a vývoj křesťanství jako ideologie, která se stala nosným prvkem obhajoby tradičních vlastnických vztahů. Bez vlastního důsledného pochopení celého vývoje lidstva nejsme schopni obhájit radikální změnu matematického poměru vlastnických vztahů, které přinesla jednak společenská dělba práce a jednak nové společenské vztahy. Ukazuje se, že střety kolem tohoto fenoménu se opakují. 133

Co se týká naší současnosti tvrdím, že socialismus nebyl poražen a kapitalismus nezvítězil. Vývoj společnosti bude pokračovat na základě pochopení vyváženého poměru vlastnictví obecně, bez ohledu na snahy současných vlastníků udržet monopol na ovládání lidstva a tím si udržovat stávající vlastnické poměry. Základem všech ideologií, kde předobrazem a obhajobou stávajícího stavu byly vždy církve ve spojení s vládnoucími skupinami lidstva však zůstane vždy snaha úpravy míry a poměru společenského a osobního vlastnictví, protože jedno bez druhého ve společenství lidí nemůže existovat. Zaměření na mladou generaci je v tom smyslu nutností, ale problematickou se stále zdá být forma komunikace. V tom smyslu je zřejmě nutný osobní přístup, který může zvýraznit přiblížení historie do míst, kde mladí lidé žijí, kde zakládají rodiny a navazují na své kořeny. Zde spatřuji význam zaměření pozornosti do regionů, kde však musíme hledat způsob, kterým vylovíme poznatky o vývoji společnosti z depozitářů a šuplíků historiků a přitažlivou formou je nabídneme nejen mladým lidem tak, aby v nich nacházeli stopy svých vlastních předků. To by zřejmě měl být další úkol pro klub společenských věd nejen v sekci historiků. 134

Jiří Hovadík, Kroměříž Nezapomeneme aneb co nám zanechala II. světová válka v okrese Kroměříž Vážení přítomní, soudružky a soudruzi, v roce 2016 již uběhlo 78 let od podpisu hanebného Mnichovského diktátu, kdy nás tehdejší spojenci Velká Británie a Francie nechali napospas fašistickému Německu, 77 let, kdy okleštěné území Československa obsadilo fašistické Německo a vyhlásilo zde protektorát, a 71 let od osvobození Československa a od skončení II. světové války ve světě. Na jaře roku 2015 se celá Česká republika připravovala oslavit kulaté výročí osvobození Československa od nadvlády a tyranie fašistického Německa. V době od roku 1939 do roku 1945 zahynuly tisíce našich občanů v koncentračních táborech a padly zde tisíce vojáků, především Rudé armády. Propaganda od roku 1990 se však snaží zpochybňovat úlohu Rudé armády a Sovětského svazu a zveličuje roli amerických jednotek při osvobození Československa. Ano, i tyto jednotky osvobodily Československo, ale jen jeho malou západní část. Patří jim za to také dík jako Rudé armádě. Ve II. světové válce působilo v okrese Kroměříž silné partyzánské hnutí, řada občanů byla vězněna a umučena v koncentračních táborech a velký počet obyvatel se zapojil do bojů při osvobozování měst a obcí okresu Kroměříž. Postupující vojska Rudé armády, Rumunské armády a 1. Československého armádního sboru v Sovětském svazu osvobodila počátkem května 1945 postupně celý okres Kroměříž. Bezprostředně před tímto výročím v dubnu 2015 jsem si začal uvědomovat, že je nutno udělat více než jen jít k památníkům, hrobům či pamětním deskám a uctít zde památku zesnulých a položit kytice květů. Nevěděl jsem, co by to mělo být. Nápad přišel spontánně zpracovat přehled památníků, pomníků, pomníčků, pamětních desek a dalších pozůstatků této války v okrese Kroměříž. Již ani nevím, jak došlo k nápadu vytvořit fotoalbum těchto památek v okrese Kroměříž. Nápad se vyvíjel postupně, ale velmi rychle. Čas běžel. Od počátku jsem měl za cíl jen zmapovat maximum pomníků a pamětních desek. Čas ukazoval, že je to málo. Válka zde zanechala daleko více. Nejsem žádný historik, ani pamětník války. Obecně mohu říci, že těžko bych popisoval činnost jednotlivých občanů umučených v koncentračních táborech, činnost působení partyzánských oddílů nebo bojů při osvobozování okresu v posledních dnech války. V minulosti k událostem z 2. světové války vyšla řada sborníků a materiálů. Opisovat jsem je nechtěl a hledat nové zdroje v archivech byla práce na několik měsíců či let. Nejsem ani profesionální fotograf. Fotografování je pouze mým koníčkem na amatérské úrovni. Nejsem si vědom, že bych udělal něco mimořádného zpracováním fotoalba, a musím zdůraznit, že jsem to nedělal sám. Uvědomil jsem si, že sám tuto práci, pokud má být k něčemu, nezvládnu. Obrátil jsem se se žádostí na funkcionářský aktiv základních organizací KSČM. Byla to týmová práce řady členů z okresu Kroměříž, kteří mne upozorňovali na jednotlivá místa v jejich katastru obce. Bez nich bych to nikdy neudělal, ani za několik let. Zjistil jsem také, že naposledy tato sumarizace pamětihodností byla udělána před rokem 1989. Zpracování bylo zveřejněno ve Zpravodaji muzea Kroměřížska z května 1980, kde byl seznam z té doby a pár 135

fotografií. I ty mně pomohly se lépe orientovat. Od té doby se však hodně změnilo. Ukázalo se, že seznam na jedné straně není úplný. Chyběly některé památníky a další pozůstatky války nebo se změnila například místa vojenských hrobů apod. Na druhé straně obsahoval seznam i rodinné hrobky. Od roku 1980 také přibyly nové pamětní desky, ale řada památníků a pamětních desek byla (také po roce 1989 demontována majiteli nebo odstraněna). Pokud jsou známy alespoň základní údaje, jsou v albu uvedeny. Nevýhodou seznamu je malý počet fotografií, který by dokumentoval místo. Poděkování patří především Viktoru Chrástovi za poskytnutí podkladů, Jaroslavu Svěchovi za informace z katastru obce Rajnochovice a Ivaně Chmelařové za pomoc v Koryčanech a dalším, kteří upozornili na rozmístění památníků, pomníků a hrobů v obci či městě okresu Kroměříž. Nezbytná pro zpracování byla místní znalost, kterou jsem neměl v drtivé většině obcí a měst okresu. Práce se dá nazvat inventurou těchto míst v okrese za pomoci řady spolupracovníků. Zpracování trvalo asi půl roku od dubna do října 2015. Znovu upozorňuji, že tento čas byl tak krátký zásluhou členů ZO KSČM, ne mojí. Já jsem to jen vyfotografoval a dal určitou formu v počítači. Začal jsem fotit tato místa ve městě Kroměříž. Myslel jsem si, že vím, kde jsou památníky, pomníky a hroby či pamětní desky. Mýlil jsem se. Na okraji města, na březích řeky Moravy, bylo několik pomníčků, o kterých jsem nevěděl. Jak jsem byl postupně informován, tak jsem rozšiřoval svůj původní záměr o další památky hroby, pamětní desky, které jsou v rámci památníků světových válek a památek na partyzánský boj. Musel jsem se často vracet do některých obcí, abych dofotil další památky. Okres jsem projel několikrát. Snažil jsem se tvořit trasy, ale často se to nedařilo, protože jsem neměl místní znalost a informace přicházely postupně. Některá místa v Chřibech či Hostýnských horách, abych se k nim dostal, byla zajímavým rodinným turistickým výletem. Například v soutěsce u vrcholu Budačina v Chřibech je umístěna pamětní bronzová deska k uctění památky Antonína Rozsypala, který byl umučen v Mauthausenu, nebo v katastru obce Rajnochovice, na vrcholu Čerňava, je pomník kapitána Ivana Petroviče Stěpanova, příslušníka I. čsl. partyzánské brigády Jana Žižky apod. Můj přehled nezahrnuje rodinné hrobky na hřbitovech okresu. Rodinné hrobky nelze objektivně zmapovat. Jde o soukromou věc každé rodiny, zda uvádí tuto informaci o úmrtí v koncentračním táboře apod. Musel bych podrobně projít všechny hřbitovy a řádně pročíst náhrobky. Dále u židovského hřbitova v Holešově je zpravidla hebrejský text. Výjimkou jsou jen samostatné hroby padlých nebo umořených osob. Fotoalbum není v žádném případě historickým materiálem, ale jen fotografická informace s krátkým popisem o těchto památnících, pomnících, hrobech, pamětních deskách apod. Důraz je kladen na co nejpřesnější popis místa, kde se památka nachází. Musel jsem přečíst všechny texty na pamětních deskách. U méně čitelných textů jsem uváděl ve sborníku přesný text, který jsem vyluštil na pamětní desce. Jména jsem zpravidla vynechával. Fotoalbum mělo původně 202 strany a bylo použito necelých 300 fotografií. Fotoalbum jsem uzavřel na podzim roku 2015 a mylně jsem se domníval, že snad mám zachyceny všechny pomníky, hroby či pamětní desky. Do podzimu roku 2016 jsem nasbíral dalších více jak 10 stran. Dnes má dokument již 215 stran. V odlehlých částech okresu jsem nalezl další místa nebo byly odhaleny další pamětní desky. 136

Mimo toto rozšíření jsem zpřesňoval některé údaje či doplňoval fotografie. Snad dokument obsahuje již vše! Snad jsem nezapomněl i na ty nejmenší pomníčky či pamětní desky umístěné někde v krajině a zapomenuté časem. Ty oběti si to zaslouží! Musím říci, že některé získané informace z pamětních desek byly někdy až otřesné. Například na hřbitově v obci Břest je hrob, na jehož desce je text: Zde leží neznámá oběť nacismu, která byla vyhozena z transportu smrti v roce 1945 apod. Dnes na tyto osoby již zbyla jen místa památníků či jen drobných pomníčků a pamětních desek, které nám připomínají jejich umučení nebo místo, kde padli, a vojáků či partyzánů, kteří bojovali za naše osvobození v okrese Kroměříž. Připomínají nám jejich statečnost. Všem bez rozdílu patří opravdu velký vděk za jejich hrdinský boj. Toto fotoalbum je jen velmi malou vzpomínkou na utrpení lidí v boji proti německému fašismu. Na památnících, pomnících, hrobech či pamětních deskách jsou v textu často používána tato slova NEZAPOMENEME, ČEST JEJICH PAMÁTCE apod. Ani příští generace by však neměly zapomínat. Čest jejich památce!!! Ve svém článku nemohu nevzpomenout na trojnásobného hrdinu Československa a hrdinu Sovětského svazu armádního generála, velitele 1. čs. sboru v Sovětském svazu a prezidenta ČSSR Ludvíka Svobodu. Narodil se v obci Hroznatín na Českomoravské vysočině a od poloviny 30. let 20. století bydlel v Kroměříži. Dva domy od vstupu do Květné zahrady směrem do města je dům, kde žil. Na domě v ulici Generála Svobody je umístěna pamětní deska. Na hřbitově je pak rodinná hrobka. Je pravdou, že fotoalbum se líbí, i když není profesionálně zpracované. Měl jsem dotazy z jiných okresů, jak zpracovat takový materiál. Vyžaduje to zájem a týmovou práci, vlastní vyfocení a zpracování na počítači není tak problematické. Obsah i forma fotoalba však může být různá dle místních podmínek. Problémem je nalézt tyto památky a k tomu je nutná velmi dobrá místní znalost. Každý rok oddálení způsobuje vždy určitou ztrátu povědomí, kde se památka nachází. Jsem si vědom toho, že by bylo vhodné zmapovat stav i v jiných okresech, například Zlínského kraje. Stačí jen najít nadšence v daném okrese. Začal jsem při výletech s rodinou mapovat dalším místa na Moravě, především ve Zlínském kraji. Některá místa jsou dobře známa. Například Ploština, Javoříčko, památníky ve velkých městech v Brně, Ostravě apod. nebo na hřbitovech v Olomouci, Vsetíně či jinde. Jsou to jen velmi malé, i když významné zlomky míst, kde leží nebo padli skuteční hrdinové této barbarské války. A o místa, kde je jen pamětní deska či malý pomníček někde v zastrčené uličce ve městě, na břehu řeky, v polích apod.? Bez místní znalosti a pomoci místních občanů nejsem schopen již tato místa zmapovat. Tito hrdinové by si zasloužili, že jsme na ně nezapomněli. Po zkušenostech z tohoto dokumentu uvažuji o další prezentaci z práce komunistů v okrese Kroměříž. Mám určitou představu. Nyní sbírám podklady. Opět to vyžaduje tým, jehož členové mě upozorní na události, zapůjčí dokumenty nebo poskytnou vzpomínky svých předků. Předváleční pamětníci založení KSČ asi již nežijí a často se dozvídám, že jejich děti či vnuci, bohužel, vyhodili cenné materiály. Nyní má pracovní dokument asi 130 stranách materiálu. 137

Nechci psát historický dokument. Těch bylo vydáno již několik. Zaměřuji se na stručnou charakteristiku práce strany (a jejích členů v okrese Kroměříž od vzniku) v jednotlivých etapách vývoje. Hlavně se snažím dokumentovat místa na fotografii. Chybí mi především kvalitní původní fotografie a osobní vzpomínky či osobní věci. Skeny z dokumentů nejsou vždy nejkvalitnější. Celý dokument bych chtěl dokončit k 100. výročí založení KSČ v okrese Kroměříž. Fotoalbem bych chtěl vzpomenout i na první výročí úmrtí soudruha PhDr. Miroslava Ransdorfa, CSc., který vždy patřil a bude i nadále patřit k významným osobnostem KSČM. Několikrát navštívil Zlínský kraj. Není důležité, zda přijel pohovořit či besedovat s členy KSČM a veřejností nebo přijel prezentovat svou práci v rámci volební kampaně. Vždy byl vítán! Tuto malou vzpomínku na něj přináší fotografie pořízené při některých akcích ve Zlínském kraji z dostupných materiálů. Chtěl bych i v dalších letech prezentovat ve fotoalbech politické i společenské dění v okrese Kroměříž. 138

139

140

141

142

143

144

Josef Hrachovec, Rokycany V úvodu zdravím všechny účastníky II. celostátní konference k regionálním dějinám a upřímně děkuji organizátorům této konference. Velice mne zajímají události, kterých jsme mi starší byli účastníci. Pokročilý věk, pokud dobře ještě slouží paměť je v tomto směru výhodou, neboť můžeme z úrovně svých znalostí, prožitků a zkušeností dobře posoudit, jak se s dějinami zachází, ale i kupčí. Nejsem historik a už vůbec ne odborník na dějiny i ty tak zvaně novodobé, ale jelikož již po tomto světě chodím 74 let a musím přiznat, čím dále hůře 74 let domnívám se, že mohu přinést své zrnko názoru k této II. celostátní konferenci zaměřené k regionálním dějinám. Byli to především politici, kteří nás vystavovali a stále vystavují určitému uspěchanému, mnohdy neserióznímu chápání dějin. Vy vrstevníci si jistě vzpomenete na časté provolání tehdejších politiků: Ještě naše generace bude žít v komunismu. Přitom všichni včetně těch, kdo toto tvrdili dobře věděli, že tento příslib byl nereálný. Tato především politická uspěchanost a snaha o dějinný skok se velice vymstila. Velký krok byl udělán, ale nesprávným směrem, to je zpět. Ze slibovaného komunismu jsme doslova přes den skočili zpět do kapitalismu. Tento nově vzniklý systém se jal dějiny zpolitizovat a předělat k obrazu svému. Tak zvané novodobé dějiny se staly především doménou politikaření, msty, korupce a korytářství. Při tomto o opravdové dějiny vůbec nešlo. Zejména u mnoha mladých lidí třicetiletí historici vytvořili v jejich hlavách falešný obraz minulého období. Pro příklad lze uvést snahy vytvořit z odsouzených zločinců skupiny bratří Mašínů pro nový režim tolik potřebné hrdiny. Tyto snahy nevyšly právě proto, že novodobé dějiny jsou příliš mladé na to, aby nebyli již pamětníci znalí pravdivých okolností. To, že zde nyní sedíte, znamená mimo jiné i to, že jsme se dostali do stádia, kdy dějiny jsou některými politiky zneužívány pro cíle, které nejsou totožné s míněním většiny národa. Vznik a ustavení Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd bylo vykročení správným směrem. Právě v regionech, městech a vesnicích jsou základní obrázky mozaiky dějin tohoto národa. Podaří li se tyto regionální dějiny oprostit od zpolitizovaného balastu, vznikne jeden z pramenů zdravých dějin. Situaci po roce 1989 lze obrazně přirovnat k velké erupci sopky. Tento výbuch rozmetal socialismus a vážně poškodil budovanou cestu ke komunismu zejména v tak zvaném Východním bloku. Láva zasáhla mimo jiné i tehdejší Československo a z velké části pohltila výsledky tvrdé práce za celé poválečné období. Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd je takovým velice užitečným institutem odkrývajícím onu sopečnou lávu zpolitizovaných a účelově upravovaných dějin, až na původní povrch a zde zrnko po zrnku čistého křemičitého písku skutečných dějin sbírá, aby se tato zrnka dala přetavit na čirou sklovinu, která by se stala základem nezakaleného zrcadla našich dějin. Vy v tomto sále velice dobře víte, že pracovat s regionálními dějinami chce bystrou hlavu, umění připuštění objektivního i cizího názoru, velké znalosti, trpělivost a v neposlední řadě i osobní odvahu a statečnost. To všechno máte, ale čeho se nedostává, je faktor času, ten se nedá zastavit a je neúprosný ve smyslu ubývání pamětníků. Regionální dějiny začínají jako pramen potůčku ve vesnicích a městečkách, mohutní v potoky a říčky ve městech, kde se do proudu bohužel přimísí i různé politicky zbarvené splašky, které je třeba sledovat a ze zdravého toku odstraňovat. Ve větší říčky a bystřiny se obrazně řečeno regionální dějiny stékají v okresech a putují do krajů, kde nebezpečí znečištění v některých lokalitách je poměrně velké. Poté se již tyto dějiny vlévají do řeky dějin vlasti. Věřím, že tato řeka i 145

díky vašemu nezištnému přispění bude řekou čistou a za to vám patří obdiv a upřímné poděkování. 146

PhDr. Karel Janiš, Brno Nezapomínáme na ty, kteří šli před námi Na jižní Moravě se narodilo mnoho významných představitelů dělnického a komunistického hnutí. Ale žili tu a v hnutí usilovali o lepší zítřek i mnozí další, kteří spatřili světlo světa jinde. Jejich působení bylo vždy spojeno s významnou událostí, k níž na jižní Moravě a často v Brně došlo. Takovou chronologicky první z nich je založení Rovnosti v roce 1885 (dodnes vycházející každodenně, i když pod názvem Deník s malým podtitulem Rovnost). V Rovnosti nacházíme především články zakladatele Pankráce Krkošky (1861 1888), Josefa Hybeše (1850 1921), Josefa Krapky Náchodského (1862 1909). V období 1. republiky patří mezi redaktory Rovnosti Julius Volek Choráz (1888 1929), František Chládek (1899 1972), Alois Jelínek (1898 1954), dále pak ti, kteří zažili pronásledování Rovnosti v době hospodářské krize a obrany republiky před hrozbou na cystického Německa a za nacistické okupace, kdy jejich život skončil v koncentračním táboře Jan Peštuka (1906 1941), František Taussig Suchý (1909 1941), Josef Liebarzeit (1902 1944). Do Moravské Rovnosti patří Josef Berych (1894 1943), Rostislav Třískala (1905 1943), kteří byli i členy Ilegálního zemského vedení KSČ na Moravě v letech 1942 1943. Toto vedení vedl člen II. ilegálního vedení KSČ Václav Mařík (1902 1942), členy byli Ladislav Ševčík (1908 1943), Vojtěch Krejčíř (1899 1944) a Rudolf Rédr (1901 1967), který v hluboké ilegalitě přečkal pronásledování nacistů. Dovolil jsem si při loňském 130. výročí vzniku brněnské Rovnosti tyto osobnosti připomenout, protože v několikadílném seriálu, který na stránkách Deníku vycházel, kromě Pankráce Krkošky nebyla o nich sebemenší zmínka. Okres Brno venkov se do dějin dělnického hnutí vepsal v prosincové generální stávce v roce 1920 a ve stávce rosicko-oslavanského revíru znovu na rozhraní let 1932 1933. Jejich aktivní účastníci František Bendl (1886 1955) a Robert Doležal (1895 1979) byli též s dalšími účastníky zakladateli KSČ. V době boje proti nacistické okupaci rozvíjela na okrese činnost parta Karla Mazoura (1917 1941), do níž patřili např. Miloš Krásný (1909 1942), Maruška Kudeříková (1921 1943), Alois Miška (1913 1943), Jan Krejčí (1903 1941), který byl spolupracovníkem I. ilegálního ústředního vedení KSČ. Eduard Urx (1903 1942) z Hodonínska byl členem I. a vedoucím II. ilegálního ústředního vedení KSČ a Josef Molák z Břeclavska (1893 1943) byl v čele III. ilegálního ústředního vedení KSČ. Členy nebo spolupracovníky těchto vedení byli Josefa Faimonová (1911 1943) a Pavel Popela (19 3 1942) z Brna, Jan Černý z Hodonínska (1912 1944) a členové ilegálního zemského vedení KSČ na Moravě. V ilegalitě působili Oldřich Blažek (1903 1942) a Rudolf Terer (1906 1942) z Blanenska, Rudolf Filip (1880 1942) z Hodonínska. Před druhou světovou válkou, za nacistické okupace a zejména po roce 1945 a 1948 působili Klement Gottwald (1896 1953), Jakub Horák (1902 1973), František Chládek (1899 1972) a Richard Podaný (1895 1970) z Vyškovska, Emanuel Barša (1910 1971), Vilém Haška (1903 1976), Antonie Hotázková (1890 1973) a Eduard Pavlus (1892 1973) z Brna, Josef Jurec (1885 1963), Josef Kapoun (1886 1958), Emerich Hromek (1901 1959), Jindřich Sedlák (1875 1956) a Bohumil Tondl (1878 1963) z Brna venkova, Jaroslav Ondroušek (1901 1976) a Ludvík Vojta (1902 147

1972) z Blanenska, Jaroslav Ledl (1892 1974) z Břeclavska, Ludovít Benada (1899 1973), Bedřich Dvorský (1902 1977), Josef Kočiš (1892 1976) a Tomáš Koutný (1879 1958) z Hodonínska, František Křivánek (1888 1949), Václav Procházka (1895 1973) a Florián Vyžrálek (1902 1979) ze Znojemska. Z Třebíčska to byli Bohumír Šmeral (1880 1941), Gustav Kliment (1889 1953), Kurt Konrad (1908 1941), Bedřich Václavek (1897 1943). Ve výčtu mnoha dalších by bylo možno pokračovat. K 60. výročí založení KSČ v roce 1981 vydalo brněnské nakladatelství Blok obsáhlou publikaci, v níž čtenář našel 122 životopisů předválečných zasloužilých členů strany z tehdejších 14 okresů Jihomoravského kraje. Publikace vycházela z povinnosti nezapomínat na desítky a stovky funkcionářů, ale i prostých členů strany, kteří pomáhali budovat socialistickou společnost. Většinu životopisů připravil Otakar Franěk (1920 1994), který v letech 1945 1952 byl redaktorem brněnské Rovnosti. Od lokálkaře, vedoucího redaktora hospodářské rubriky po redaktora zahraniční rubriky zakotvil ve zkoumání historie dělnického a komunistického hnutí na jižní Moravě. V roce 1950 uplynulo 100 let od narození Josefa Hybeše, 65 let od narození Josefa Jurana a 30 let od prosincové generální stávky. Pamětníci posílali do Rovnosti své vzpomínky, které nezahazoval do koše, zpracovával jejich konečné znění do Rovnosti. Vzpomínky pamětníků se později staly základem rozsáhlého fondu vzpomínek Muzea dělnického hnutí v Brně (1957 1990). Stal se historikem Rovnosti. V roce 1975 vydal obsáhlou publikaci pod názvem Bojem zvítězila, kapitoly z dějin Rovnosti 1885 1975. Vydal též monografii o Josefu Hybešovi, Pankráci Krkoškovi, Josefu Juranovi, Bohumíru Šmeralovi, Klementu Gottwaldovi, vždy naplněné vzpomínkami i archivními dokumenty. Vydal publikaci Oslavany obkličují, kronika prosincové generální stávky 1920 na Rosicko Oslavansku s přílohami o rozsudcích nad účastníky stávky. Vydal publikaci Šestnáct týdnů v boji, reportáž ze stávky rosicko-oslavanských horníků v listopadu 1932 únoru 1933. Napsal mnoho článků, scénářů výstav a přednesl mnoho vystoupení na seminářích o událostech a představitelích dělnického hnutí a KSČ. Spolu s Otakarem Fraňkem se na tvorbě 122 životopisů podíleli spolupracovnice Muzea dělnického hnutí v Brně Růžena Kavalířová a Oldřiška Urbánková, z okresních komisí regionálních dějin dělnického hnutí, J. Bezděk z Blanska, M. Grebeníček a S. Nováček z Břeclavi, R. Fišer aj. Majzlík Třebíč, A. Šperling Vyškov, V. Vildomec Znojmo. A název publikace Šli před námi se stal pojmenováním stálé rubriky i v občasníku MěV KSČM v Brně Echo. Systém uveřejňování je založen na zásadách výročí narození nebo úmrtí daného představitele hnutí. Letos mají jedno z těchto výročí Pankrác Krkoška (22.1.1861), Jan Šverma (23.3.1901), Bohumír Šmeral (8.5.1941), Josef Hybeš (19.7.1921), Josefa Faimonová (18.8.1911), František Bendl (13.8.1886), Karel Mazour (22.10.1941), Klement Gottwald (23.11.1896) a Ladislav Zápotocký (16.12.1916). Pochopitelně je medailonek o Krkoškovi, Švermovi, Šmeralovi, Hybešovi, Gottwaldovi obsáhlejší vzhledem k jejich významu v celostátním měřítku. Vždy po 5 letech se medailonky opakují s aktuálním zaměřením jejich odkazu. Každým rokem v září probíhá Den tisku. Souvisí se vznikem Rudého práva, jehož první číslo vyšlo 21. září 1920. V redakci byli Bohumír Šmeral (1880 1941) jako hlavní redaktor, Bohuslav Novotný (1874 1956), Jan Skála (1883 1976), autor názvu Rudé právo Václav Vacek (1877 1960), Antonín Macek (1872 1923), Antonín Bouček (1880 1947), Ivan Olbracht (1882 1952), Josef Hora (1891 1945). Hlavním redaktorem v roce 1921 se stal Filip Dobrovolný (1880 1930). 148

V redakci Rudého práva působila celá řada redaktorů, kteří sehráli důležitou úlohu zejména po V. sjezdu KSČ v roce 1929. Hlavním redaktorem v letech 1933 1934 byl Václav Kopecký (1897 1961), za války člen zahraničního vedení KSČ v Moskvě a ministr informací v naší 1. poválečné vládě. Nejslavnější kapitolu v předválečném deníku Rudém právu napsala redakce v čele s Janem Švermou (1901 1944) v letech 1936 1938. Tvořili ji Julius Fučík (1903 1943), František Křížek (1901 1941), Václav Křen (1908 1941), Stanislav Brunclík (1910 1944), Vratislav Šantroch (1910 1941), Václav Sinkule (1905 1942), z jižní Moravy již zmínění Eduard Urx (1903 1942), Kurt Konrad (1908 1941) a Jan Krejčí (1903 1941). Vesměs šlo o mnoho skvělých, nadaných a vynikajících novinářských a literárních talentů, kteří svými články pokryly jednotlivé oblasti politického, hospodářského a kulturního života u nás i ve světě. V boji s nacismem všichni přišli o život. Jejich osudy souhrnně postihuje rubrika Šli před námi. 149

Prof. PhDr. Stanislav Kábele, CSc., Praha Babická kalvárie II. Pokud bude v platnosti zákon č. 198/1993 Sb. O protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, a zákon č.181/2007 Sb. O zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), které úspěšně likviduji poslání historické vědy v Česku, je činnost sekce regionální historie Klubu společenských věd naprosto zásadní a nenahraditelný projekt, dávající šanci historickým vědám budoucnosti. Současná zákonem požadovaná intepretace selektivně vybíraných faktů jako dřevomorka proniká do výsledků badatelské práce a od dětských školek vštěpuje tendenční výklad národních dějin v období socialistické výstavby do hlav české společnosti. Jak ve svém článku 95 procent trefně poznamenal Jiří Jírovec: Bezpečí pro ně představuje používání zjednodušujících adjektiv: komunistický, vykonstruovaný, monstrózní, normalizační, zločinný a kurva komunistická. Na celostátní konferenci k regionálním dějinám konané před pěti léty jsem se v krátkém vystoupení nazvaném Babická kalvárie zmínil o připravované publikaci o babické tragédii Babice 1951 2011. Vraždy v Babicích jsou tak strašlivým činem spáchaným rukou tzv. bojovníků za demokracii, že všichni kritici socialismu a obhajovatelé kapitalismu budou do omrzení využívat každé příležitosti, jež se jim naskytne, aby tuto bestiální událost, nejrůznějšími výmysly odůvodnili a vinu svalili na jiné. Podle jejich konspirační teorie, prý za tragédii v Babicích stáli komunisté, StB, nesvéprávný agent, atp. Oni ještě nepochopili, že tak bestiální čin se pláčem nad nekompromisní odplatou vykoupit nedá. Na základě dostupných dokumentů, z nichž těžiště tvořily výslechy přímých aktérů a související zdroje, jsem v publikaci zveřejnil fakta, jež přesvědčivě vypovídají o všem podstatném, co v babické škole vyvrcholilo ve vraždě století v Československu. Přesto např. Luděk Navara ve svém článku v MF Dnes, ještě v r. 2016 považuje událost v Babicích za záhadnou tragédii, jež prý je stále v centru pozornosti veřejnosti. Bylo by zajímavé, kdyby doložil, které její části a zejména proč. Ve zkratce jsem tehdy řekl: a) Vraždy v Babicích jsou důsledkem protistátní činnosti sil zahraničního a domácího odboje, krutým produktem studené války. Jejich motivem bylo zastrašit komunisty a funkcionáře národních výborů, odvrátit je od aktivní činnosti konané v celospolečenský prospěch. b) Hlavním aktérem babické akce, byl agent CIC Ladislav Malý. K jejímu provedení jej navedl P. Václav Drbola, farář z Babic. c) Vraždy provedl: Ladislav Malý ranou z pistole zastřelil předsedu KSČ, národního výboru a ředitele školy Tomáše Kuchtíka a Antonín Mityska dávkou ze samopalu zastřelil Josefa Roupce, Bohumíra Netoličku a postřelil Františka Bláhu. d) Vraždy tří nevinných občanů v mírové době s podílem představitele katolické církve, přímé účasti agenta CIC a syna statkáře nejenže přesvědčivě poukázaly na úhlavní nepřátele socialistické přestavby, ale svoji brutalitou vyvolaly oprávněnou zlobu mezi podporovateli společenských změn, mezi věřícími i skutečnými demokraty. Vyřčené rozsudky nad aktéry případu byly jako případ sám neobvyklé. 150

V přesvědčení, že již nelze objevit nová, natolik závažná fakta, týkající se přímých účastníků vražedného aktu v babické škole, jež by zásadně změnily dosud známé skutečnosti, obrátil jsem se zasláním publikace a dopisem na zastupitelstvo Babic, abych je o výsledku své práce informoval. Vážení zastupitelé, když jsem psal dokument Babice 1951 2011 myslel jsem také na Vás. Chtěl jsem Vám poskytnout fakta o případu, který bude navždy v dobrém i ve zlém spojován se jménem Vaší obce. Při studiu podkladových materiálů jsem měl příležitost přesvědčit se, kolik nejrůznějších nepřesností, až vědomých lží je s touto události spojováno. Vím, že ani pro Vás nebylo a není snadné ve spleti napsaných i slovně prezentovaných výkladů držet se pravdy a v jejím jménu vraždy v místní škole posuzovat. Bezohledná smrt tří zastupitelů obce je mementem i pro mladší generace občanů Babic. Jaké k němu zaujmou stanovisko, jak se zhostí zvykové povinnosti postavit se do role obhájců svých nevinně popravených spoluobčanů, to bude záviset také na postoji současníků. Kde jinde, než mezi svými, mohou ti mrtví očekávat obhájení své cti a jména než mezi těmi, s nimiž sdíleli stejnou domovinu. Pohlížet totiž na jejich tragický osud jako nestranní diváci by ve svých důsledcích znamenalo zradit jejich víru v práci pro lepší život a souhlasit s jejich popravou. Z hlediska vyššího principu mravního by bylo i možné považovat odmítání pravdy o vraždě nevinných za neodpustitelné a odsouzení hodné jednání. Nemyslím si, že proklestit cestu pravdě bude i napříště snadné. Nezbývá mi než věřit, že uvážlivý a lidsky cítící občan Babic na vábničku cílených nepravd v zájmu své vlastní cti nepodlehne a za čest svých spoluobčanů je připraven se postavit. Přeji Vaši krásné a dobře spravované obci hodně úspěchů a občanům zdraví a štěstí. Publikace se v zastupitelstvu obce setkala s převážně příznivou odezvou. Nicméně závěrečná, byť pomyslná tečka za babickým masakrem udělána nebyla. Zájem dále trvá a ani po šedesáti pěti letech neutichá. Dosvědčuji to mj. četné novinové články, zahájení beatifikačního řízení (blahořečení) P. V. Drboly, ale také publikace s názvem Babické vraždy 1951, vydaná v nakladatelství Academia v edici 1938 1953 Praha 2016. Podle vyjádření autora je její ambicí přinést více světla do doposud zamlžených událostí, nad kterými se daří mnohem více spekulacím než kritickému zhodnocení. Nemám v úmyslu v tomto příspěvku podrobit obsah publikace celkovému posouzení. Psát novou knihu se určitě nechystám, i když některé vyložené zvrácenosti by si to zasloužily. Například na s. 139 je uvedeno: V osudech babických vrahů i obětí se nám poznenáhlu stírá možnost jednoznačného osudu dobra a zla, viníků i obětí. Osudy se splétají a málokdo si nese vyhraněné znaménko. Oběti případu Babice zůstaly ležet po střelbě v babické škole, ale obětmi mohou být i někteří z těch, kteří byli postříleni či zabiti v bolíkovickém poli či na popravišti v Jihlavě a pražské Pankráci. V této zvrhlé úvaze jsou naprosto nevinní členové národního výboru srovnáni s vlčím komandem zadrženým v ostré přestřelce s příslušníky SNB v bolikovickém poli. Chci v něm toliko na příkladu P. V. Drboly dokumentovat, jak se také dá pracovat s fakty. 151

Připomenu: Páter Václav Drbola, farář v Babicích, byl na základě svědectví Antonína Mitysky a Antonína Plichty st. a také vlastního doznání, označen Státním soudem za návodce vraždy v Babicích a odsouzen k trestu smrti. Návodný podnět byl podán na utajované schůzce konané dne 12. června 1951 v domě Ludvíka Stehlíka st. v Cidlině, které se zúčastnili Ladislav Malý, agent CIC, Antonín Mityska a Antonín Plichta st., všichni v ilegalitě a P. Drbola z Babic. Na schůzce se posuzovala politická situace a další činnost ilegální skupiny. Drbola oznámil, že v Babicích má problémy především s ředitelem školy T. Kuchtíkem, oznámil místo a den konání schůzí funkcionářů národního výboru. Při výslechu na otázku vyšetřovatele Proč jste teroristům vyzradil tyto okolnosti? P. Drbola odpověděl: Věděl jsem, že Malý provádí teroristické akce proto jsem předpokládal, že na základě mých informací učiní totéž zde. V protokolu uvádí dále: Uvědomil jsem si, že moje informace daná teroristům měla za následek a stala se příčinou vraždy Kuchtíka a dalších členů MNV, neboť jim umožnila, aby si vyhlédli vhodné, před tímto neznámé oběti a na nich spáchali zločin. Přesto, že autor publikace Babické vraždy 1951 měl k dispozici kompletní spisový materiál, dodatkové protokoly včetně výpovědi P. Drboly, zřejmě záměrně nejen utajovanou schůzku, ale také její obsah zamlčel. Že by stál pravdě v cestě zahájený proces blahořečení? Zcela nelogicky pak vyznívá tvrzení na s. 136 publikace, kde je uvedeno: Dne 2. července večer seděla skupina čtyř mužů v kuchyni Aloise Roupce v Bolíkovicích. Hovořilo se nejen o Babicích, ale také o potrestání újezdního tajemníka Přemysla z Rokytnice. Nakonec se všichni čtyři zvedli s tím, že se půjde do Babic vyřídit si to s Kuchtíkem a zjistit, kdo udal P. Drbolu Všichni totiž věděli, že v pondělí večer bude v budově školy zasedat místní národní výboru v Babicích. Kdopak jim to asi pověděl, že by vnuknutí? Až do tohoto místa nejsou v publikaci zmíněny žádné viny babických členů MNV, ani předsedy T. Kuchtíka, ani místo a den zasedání. Z čista jasna bez udání motivu je čtenář vtažen do děje jakési pomsty na funkcionářích z Babic. Když se dokumenty badateli nehodí, tak se prostě nepoužijí, no a co? Přece jde o světlo, které však má v režii autora prokazatelně blikavý svit. Proč byl P. Drbola odsouzen k trestu smrti se tak čtenář dozví až v části Přímé oběti babického případu na s. 240, kde je suše konstatováno: po babické vraždě mu bylo dáno za vinu iniciování zastřelení Tomáše Kuchtíka. Je docela tristní, jestliže se vystudovaný historik nedokáže věcně vypořádat s tak zásadními dokumenty, jež jsou navíc součásti spisového materiálu, a v zájmu jakési ideologické předpojatosti si zahraje na slepou bábu a poslání vědce zradí. To je také důvod, proč boj o historickou pravdu nesmíme vzdát. P.S. Publikaci Babice 1951 2011, Dokumenty a polemiky, Vydalo nakladatelství Futura v r. 2011 v počtu výtisků 500 ks. V únoru 2012 byla oceněna Hlavní cenou Klubu společenských věd. Přestože je rozebrána, s dotiskem se z finančních důvodů nepočítá. 152

Prof. PhDr. Stanislav Kábele, CSc., Praha Vypečené morality Rozsah příspěvku převyšuje možnosti vydání sborníku. Plný text je k dispozici v knihovně Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd. Prof. PhDr. Stanislav Kábele, CSc., Praha Několik črt k dějepisu Čechů Rozsah příspěvku převyšuje možnosti vydání sborníku. Plný text je k dispozici v knihovně Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd. 153

Zdeněk Karban, Praha Pamětník komunisty za období 1925 2015 Život a angažovanost devadesátiletého komunisty I když se komunista Zdeněk Karban narodil v roce 1925 v Žebráku, v obytném továrním domku pod hrady Žebrák a Točník, není poznamenán hradebními manýry ani tím, že byl jedináček. Jeho otec Dominik (narozený v Hořovicích) byl od roku 1924 zaměstnán jako strojník v Pražské železářské společnosti Králův Dvůr u Berouna a Zdeňkovi nebyl ještě ani jeden rok, když se rodina přestěhovala do Počápel u Berouna. Tam začala jeho škola života. Tříčlenná rodina bydlela až do roku 1945 v jedné místnosti továrního domku železáren. Zařízení jednopokojového bytu bylo skromné, v bytech nebyla zavedena voda, záchody byly společné na dvoře tedy, jen střecha nad hlavou a žádné pohodlí. Nuzné poměry z dětství se pak odrážely v jeho rodinném i osobním životě, který můžeme členit na následující období: - Mladistvé formování občanských a politických postojů: - nelehké období okupace Československa; - nové profilování i rozhodování po osvobození Československa v roce 1945; - živo v době budování reálného socialismu do roku 1989; - plodné a náročné období v KSČM v Praze 3 po změně společenského uspořádání v roce 1989. Soudruh Zdeněk Karban nám o sobě a svém životě v těchto obdobích uvádí: 1. Období mého mladistvého formování občanských i politických postojů Až do roku 1958 jsem prožil nezapomenutelných 33 let v okrese Beroun a velice mě ovlivňovala jeho dělnická revoluční atmosféra. Od předškolního věku i jako žák a poté dorostenec jsem cvičil na veřejných akcích Federace proletářské tělovýchovy, pořádaných nejen na Berounsku, ale i v Praze a jejím okolí. Velmi rád jsem se účastnil veřejných soutěží v tvorbě a pouštění draků, které organizovalo levicové spotřební družstvo Včela. Nevadilo, že jsem byl jedináček, v tehdejší kapitalistické době to bylo zcela běžné. Smysl pro kolektiv se formoval mezi dětmi na společných dvorech, kdy jsme všichni patřili tak nějak k sobě. (Proto nás na počátku okupace nezlákala ani lákadla zrádcovského Kuratoria. Významný podíl na mém formování 154

měla obecná škola, kterou jsem začal navštěvovat v roce 1931. Náš třídní učitel byl vzhledem i chováním občan masarykovského profilu. Pamatuji si například, že jsme při zahájení první hodiny výuky pravidelně zpívali Tatíčku starý náš. Pro kluka jako jsem byl já bylo záhadou dělení tříd na chlapecké a dívčí, když na dvoře jsme si hráli všichni společně. Také jsem nemohl pochopit, proč u nás V Počáplech 30 km od Prahy byla německá obecná škola. V září 1931 jsme my, české děti šly do první třídy české a děti z německých rodin, které s námi běžně mluvily česky, začaly chodit do první třídy německé. Stejně jsme se všichni kluci nakonec sešli po skončení páté třídy v první měšťance české školy. Za pár let s nástupem německé okupace za protektorátu se k nám němečtí vrstevníci začali chovat nadřazeně a tím kamarádství skončilo. My, jako projev češství proti mnichovské zradě a proti tomuto rozhodnutí jsme jeden čas v měšťance nosili oblíbené modré čepice masarykovského typu. Dodnes jsem oři návštěvě Králova Dvora a Počapel hrdý na to, co jsem zde prožil a co mě připravilo pro další život. Celý život, zejména v pracovní činnosti jsem dbal na kolektivnost, protože jsem se tomu v ranném dětství a mládí naučil. 2. Nelehké období okupace Československa Z rodinných a zejména existenčních důvodů jsem po měšťance nemohl studovat, musel bych dojíždět do Prahy. Nastoupil jsem 1. srpna 1940 do učení a získal jsem kvalifikaci elektrikáře s hodinovým platem 1,30 Kč ve třetím ročníku učení. S postupem času jsem poznal, že jsem se rozhodl správně a získal jsem neocenitelné zkušenosti z dělnického prostředí. V období okupace byla ztížena veřejná zájmová činnost mládeže, také FTP, kde jsem sportoval, byla zakázána. Tak jsem se během učňovského období dal na dráhu fotbalisty v místních klubech Horymír Počaply a AFK Litavan Králův Dvůr. Na struskovém hřišti jsem se propracoval do úlohy brankáře. Tehdy nebylo zvykem používat v brance rukavice a my jsme často museli léčit odřeniny na rukách a kolenech. Týdně jsme hráli soutěže krajské první třídy a mezitím soutěže podnikové. Měl jsem čest setkat se v utkáních s hráči ligového Kladna i Prahy a s řadou dalších klubů. Tehdy za okupace v roce 1944 se nám nepodařilo dostat do divize. Tím více mě těší, že můj mateřský klub z Králova Dvora nyní hraje II. národní ligu. Vzpomínky na období okupace nejsou jen poklidné. Na život mé rodiny dopadly i stíny nebezpečných událostí. Jako mladistvý jsem tušil, že můj otec člen KSČ od roku 1921, je zapojen v berounském ilegálním hnutí komunistické strany. Bez bližšího vysvětlování jsem od svých 14 let rád na kole rozvážel ilegální tiskoviny do míst stanovených mým otcem občanům v obcích Malkov, Praskolesy, Nový Jáchymov a dalších. Ilegální činnost dělal můj otec obezřetně zřejmě od počátku okupace, ale v roce 1944 se ucho utrhlo. Stalo se něco nezapomenutelného. Když mi bylo 19 let, vtrhlo do našeho bytu jednoho pozdního večera gestapo. Přišlo zatknout otce a následně ještě další komunisty z obce. Protože jsem spal v kuchyni, nejdříve se vrhli na mne a chtěli mě zatknout. Otce odvedli na gestapo do Kladna a my jsme s mámou zůstali sami. Já jako elektrikář jsem se stal živitelem rodiny, protože maminka neměla zaměstnání. Jen ti nejodvážnější spoluobčané nám tenkrát pomohli s obživou. Po několika měsících jsem obdržel poštovní výzvu, abych se dostavil na gestapo do Kladna, kde byl můj otec ve vazbě. S matkou jsme se domnívali, že má otec možná nějaké zdravotní problémy a báli jsme se, aby se nestalo něco horšího. Znepokojen jsem se vydal autobusem do Kladna. Naštěstí se 155

jednalo jen o moji kontrolní evidenci. V průběhu jednání se stalo něco neočekávaného. Po hlasu jsem poznal, že do vedlejší otevřené místnosti vstoupil můj otec, který šel zřejmě k lékaři. Gestapáci neměli zájem, aby otec o mé přítomnosti věděl, protože mě zasunuli za dveře. Po odchodu otce mě bez udání důvodu mě odvedli do sklepních vězeňských místností. Nebylo mi z toho dobře. Myslel jsem na osamělou mámu a na to, co mne asi čeká. Následující den jsem poznal, co je vězeňská solidarita. Vězeňský kontakt při odběru jídla mi tiše sdělil otcův vzkaz Nic konkrétního o tobě nevědí!. To mě povzbudilo a tím jsem se řídil při výpovědích na gestapu. Zřejmě mě to zachránilo od něčeho horšího. Za měsíc jsem se vrátil domů k matce a do práce. Mezitím si našel fotbalový klub nového brankáře z Viktorie Plzeň a s mou kamarádkou se sblížil jiný fotbalový spoluhráč. Takový je už život. Pro mne ani pro matku nebylo lehké za okupace žít. Otec byl po uvěznění v Kladně přesunut postupně do Terezína, Drážďan a Norimberku a přestal nám dopisovat. O to více nás těšily informace o postupu Rudé armády směrem k naší republice. Přece jen nám svitla naděje, že se otec jednou vrátí domů. Při jeho pozdějším návratu v roce 1945 jsme se s mámou dozvěděli, že v den svých narozenin 13. prosince 1944 byl spolu se skupinou z Berouna odsouzen k trestu smrti. Trest naštěstí nebyl vykonán. Důvodem byl následný odsun vězňů a pochod smrti do vnitrozemí Německa směrem k okupovanému Československu, neboť k Norimberku se blížila americká vojska. Otec se nám vrátil v červenci 1945 a rodina byla opět pohromadě. Tím i květnovým povstáním a osvobozením Rudou armádou pro nás skončila okupace. 3. Občanské profilování a rozhodování po osvobození republiky Dne 5. května 1945 jsem šel do práce v železárnách a na plotě jsem viděl křídou napsanou zprávu V Praze začalo povstání, jdeme do toho!. První odvážlivci započali ráno na státní silnici Praha Plzeň připravovat vítací transparent. Byli to místní Sokolové a národní socialisté, kteří očekávali, že přijede americká armáda od Plzně. Odpoledne jsme tam místo nich s dalšími občany připravovali uvítání Rudé armády. Dočkali jsme se jí 9. května. Vážil jsem si důvěry občanů a stal jsem se ve dvaceti letech členem Revoluční gardy k ochraně dění v obci, ale i hlídání zrádcovských místních německých občanů. Po osvobození nastalo nové formování místních kolektivů. Byly doplněny o mladé lidi, kteří se vrátili z totálního nasazení v Německu. Byla ustavena ZO KSČ. Já jsem se stal členem strany 1. června 1945. Brzy poté jsem jako funkcionář Okresního výboru KSČ v Berouně dostal úkol odpovídat za činnost aktivu mladých komunistů. V té době jsme řešili, zda vstoupit do budovaného ČSM. Časem se to vyřešilo a já jsem do ČSM začal nosit modrou svazáckou košili. Veřejnou a stranickou prací jsem tak byl vytížen, že jsem skončil s fotbalem. Rodina mne přesvědčila, že bych měl v nové době začít studovat. Po dlouhé rozmluvě s rodiči jsem se přihlásil na průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze a byl jsem ke studiu přijat. Nebylo snadné denně dojíždět 40 km. Začít studium po pětileté přestávce nebylo pro mne vůbec lehké. Spolužáci ve třídě byli ve stáří od 15 do 25 let. Přesto jsem se podle svých možností podílel na stmelování různorodého školního kolektivu. Studium jsem zakončil maturitou a čekaly mne 2 roky odložené základní vojenské služby. Cením si, že jsem poznal náročnou vojnu na západní hranici. Absolvoval jsem aspirantskou školu v Těchoníně, kde je nyní významné chemické 156

vojenské centrum. Potom jsem nastoupil jako zástupce velitele chemického vojska v Jaroměři. Vojenskou službu jsem měl rád a myslím, že by každý kluk měl povinně sloužit v armádě minimálně jeden rok. Sám mám vojenský výcvik dle dřívějšího hodnocení A-1-1 a druhý z éry ministra Čepičky s využitím ruských vojenských zkušeností. Dne 22. září 1951 před odchodem do civilu jsem se oženil s dámskou švadlenou Helenou Foltýnovou. Byla o pět let mladší. Poznal jsem ji při mládežnické činnosti a byla mi sympatická i v občanském životě. Měli jsme spolu dvě děti Zdeňka a Helenu. Dnes mám pět vnoučat a zatím čtyři pravnoučata. Moje nezapomenutelná manželka zemřela 17. května 2010 ve věku nedožitých osmdesáti let. Obtížně se s tím vyrovnávám podobně, jako při ztrátě otce a matky v roce 1989. 4. Život v době budování reálného socialismu do roku 1989 Po vojně od roku 1951 jsem po dobu dvou let jako dělnický kádr jsem byl technikem na nově zřízeném ministerstvu hutí a rudných dolů v Praze 2. Zde jsem vstoupil do Lidových milicí a byl jsem aktivně činný ve stranické organizaci. Zřejmě jsem si získal stranickou důvěru, takže jsem byl vybrán ke studiu na nově vzniklé stranické Vysoké škole politické. Studoval jsem v prostředí bývalého Lidového domu. Později byla VŠP vybudována ve Veleslavíně. Než se dořešilo mé další využití po ukončení studia, pracoval jsem 3 měsíce v MHD. Po celou dobu jsem stále denně dojížděl vlakem do Prahy. Při mém zařazení bylo přihlédnuto k mé předchozí praxi v centrálním orgánu a ke zkušenostem ze stranické činnosti ve volených funkcích. Proto jsem byl pověřen novou stranickou funkcí. Od. 1. května 1955 jsem se stal stranickým organizátorem na prioritním úseku československé energetiky v projektové organizaci Energoprojekt. Tehdejší energetická situace vyžadovala zvýšit tempo a kvalitní přípravu budování tepelných i jaderných elektráren. Podílel jsem se na včasné projektové přípravě elektráren se 100, 200 a 500 MW, což napomohlo včasnému vybudování elektráren Poříčí, Hodonín, Tisová, stavba mládeže Tušimice, Prunéřov, Počerady, Dětmarovice, Vojany a JE Dukovany. V polovině roku 1959 jsem s touto průpravou přešel na ÚV KSČ (nejdříve k Prašné bráně, později do sídla KSČ u Vltavy). V tomto roce jsem se s rodinou přestěhoval do Prahy na Žižkov, kde žiji dodnes. V tomtéž roce jsem absolvoval svoji první zahraniční cestu do Moskvy a později ještě do 15 zemí světa. Na ÚV jsem působil 34 roků, až do roku 1989. Vážím si důvěry, která mi umožnila tuto činnost vykonávat. Osobně jsem tam poznal řadu vedoucích funkcionářů i obětavé spolupracovníky. Získal jsem zde zkušenosti ze stranické činnosti i z práce státních orgánů, které jsem se v následujícím období snažil podle svých sil uplatňovat a reálně využívat. 5. Plodné a náročné období v KSČM v Praze 3 Po kontrarevoluci v roce 1989 jsem nastoupil do důchodu. Aktivně jsem se zapojil do činnosti 32. základní organizace strany v místě bydliště. Dne 31.3.1990 vznikla KSČM a od roku 1991 až dosud jsem předsedou 32. ZO. V Praze 3 na Žižkově bylo k 30. červnu 1990 evidováno ve dvaačtyřiceti základních organizacích 3 200 členů s průměrným věkem 63 let. Nyní v únoru 2015, tj. po 25 letech je ve dvanácti ZO evidováno 228 členů s průměrným věkem 76 let. Po roce 1990 nebyla stranou zvolena snadná cesta, ale snažil jsem se v ní obstát. Vážil jsem si hodnocení tehdejšího místopředsedy ÚV KSČM s. Grebeníčka, který na II. sjezdu v Kladně v roce 1992 uvedl: Přes silný pravicový tlak se podařilo udržet početnost členské základny a KSČM je nejpočetnější stranou v republice. 157

Když v důsledku církevních restitucí přišla strana o sekretariát obvodního výboru v Roháčově ulici 60, vybudovali jsme svépomocí nový z bývalého agitačního střediska v ulici Baranova a z tohoto OV je obvodní organizace KSČM Praha 3 řízena od roku 1990 již celých 25 let. V období 1990 až 2012 jsme o záměrech a úkolech rozhodovali na 15 okresních konferencích. Funkci předsedů OV vykonávali soudruzi Holman, Tomrle, Pekárek, od roku 1995 do 2010 Karban a nyní s. Ambrož. Do funkce předsedy ORK byli postupně zvoleni ss. Macek, Dluhoš, Konšelová a nyní s. Bedlivá. Předsedou ORoK byl s. Holman a nyní s. Herna. V roce 1996 jsem byl při cestě na OV sražen autem a tři měsíce jsem byl nemocen. Ve svých 64 letech jsem byl zvolen za předsedu OV KSČM Praha 3. S podporou zkušených členů a osvědčených funkcionářů jsem v OV usiloval o plánovitou a kolektivní činnost obvodní organizace. Plně jsem využíval zkušenosti z činnosti získané na ÚV. V práci mi pomáhal soustavný kontakt s předsedy základních organizací a častá účast na jejich členských schůzích. Dbal jsem nejen o respektování, ale hlavně o plnění úkolů daných ústředním výborem i měsíčními poradami předsedů OV. Za ocenění práce naší obvodní organizace jsem považoval osobní návštěvu předsedy ÚV s. Filipa na žižkovském sekretariátu OV v Praze 3. Nerad vzpomínám na násilné vniknutí do sekretariátu v roce 2010 či na problémy v devadesátých letech, vyvolané neakceptovatelnými podněty některých členů OV, které působily jisté pnutí a ve svém důsledku oslabovaly akceschopnost obvodního výboru. Tříbením názorů byly tyto požadavky většinou členů OV v diskusi odmítnuty. Čas ukázal, že po tomto demokratickém postupu se realizační schopnost OV zintenzivnila. Byl jsem si vědom potřeby obměny stranických funkcionářů a z věkových důvodů jsem při obvodní konferenci v roce 2010 odstoupil z kandidátky na funkci předsedy OV. Nadále se snažím jako člen OV i předseda 32. ZO co nejaktivněji podílet na realizační činnosti strany. Poznatky z dlouhodobé činnosti pro budoucí generaci se promítají v Pamětníku událostí KSČM v Praze 3 vydaném v roce 2013 a jsou podkladem pro Oslovení k 25. výročí založení KSČM. Vážím si toho, že jako jediná obvodní organizace v Praze jsme toto výročí vzpomněli na besedě konané dne 12.3.2015 a organizované naším obvodním výborem za účasti poslance PS PČR s. M. Grebeníčka a tajemníka KV KSČM Praha s. Pázlera. Závěr Činorodě jsem se snažil uplynulých 90 let být platným v rodině, ve společnosti a v komunistické straně. Vážím si nejen důvěry společnosti, která mi umožnila vše vykonávat co nejlépe podle mých sil, ale i ocenění své činnosti státním vyznamenáním Za vynikající práci a omlouvám se za to, co jsem zatím nestačil vykonat. Vydáno u příležitosti výročí 90 let (10.07.1925 2015). 158

Alena Kovalová, předsedkyně OV KSČM Praha 4, Praha Ve svém diskusním příspěvku chci vám, účastníkům konference k regionálním dějinám, předat informaci, jak náš OV KSČM Praha 4 pečuje o regionální dějiny strany. Bezprostředně po začátku roku 1990 (22. února) byla uskutečněna společná porada lektorských skupin. Na jejím jednání byla ustavena historicko-dokumentační skupina. Ta ve své činnosti navázala na činnost historicko-dokumentační komise regionálních dějin obvodu Praha 4 ustavené koncem roku 1986. Bylo již tehdy přihlíženo k nové politické situaci v naší zemi po politickém a hospodářském převratu. Na jejím ustavení bylo v prvé řadě zdůrazněno, že je nutné zachovat dokumenty svědčící o boji strany za práva pracujících, o boji s buržoazií, fašisty, při výstavbě republiky. Že je nutné na všech okresních a obvodních sekretariátech strany vytvořit depozitáře, kde by tyto dokumenty byly shromažďovány a rozšiřovány s cílem zachovat je pro budoucí generace komunistů, využívat jejich obsah pro výchovu nových členů a funkcionářů. Vytvořit případně nové komise pro regionální historii, získat zkušené funkcionáře a podle možností tvořit a vydávat, byť skromné, ale důležité nové publikace o regionální historii okresů a obvodů. O tyto úkoly až do současnosti se stará naše odborná skupina pro regionální dějiny při OV KSČM Praha 4. I přesto, že se náš okresní výbor stěhoval po roce 1990 už pětkrát, podařilo se nám nejen zachovat potřebnou dokumentaci, ale dokonce ji rozšiřovat. V březnu 2004 jsme vydali seznam katalog uložených materiálů v archivním a dokumentačním středisku při ÚV KSČM. Měl již tehdy 12 kapitol obsahového zaměření s mnoha sty dokumentů, včetně již zpracovaných dokumentů z historie KSČM po roce 1990 v našem obvodě. V březnu 2010 symbolicky k 20. výročí vzniku KSČM a ke konání obvodní konference jsme zpracovali již rozšířený KATALOG PŘEHLED DOKUMENTŮ uložených v archivu OV KSČM, čítající již 13 tematických okruhů s celkem 4 688 dokumenty v rozsahu 182 197 stran, včetně 4 416 fotografií. Mezi cenné patří např. přehled předválečných členů strany v počtu 195 (2 473 stran) a těch mladších pod názvem Bojovali za socialismus v počtu 112 (2 653 stran). Regionální historie KSČM má celkem 1 274 dokumentů v rozsahu 12 023 stran. Tato čísla neuvádím náhodou. Jsou dokladem obětavé činnosti mnoha set členů strany našeho obvodu za lepší, spravedlivý svět za socialismus. Na zpracování této dokumentace se podílelo několik desítek členů naší obvodní organizace (kolem 60). Vydali jsme i řadu publikací s mnoha desítkami faktů, vzpomínek na historii strany v bývalých okresech Praha XIV. a XV., ale také Chodova, Kunratic, Libuše, Písnice a současnosti Prahy 4, Prahy 11 (Jižní Město) a Prahy 12 (Modřany) formou KRONIKY z činnosti OV a ZO KSČM po roce 1990. O tuto záslužnou činnost péči o regionální dějiny naší obvodní organizace se zasloužil dlouholetý člen strany a historik František Kovanda. Spolu s dalšími Janem Mrázem, Václavem Tomešem, Karlem Vrbou, Janem Turkem, Jitkou Dvořákovou (jsou předsedy ZO KSČM), Josefem Mikem, Petrem Kaifošem a dalšími spolupracovníky pečuje o regionální dějiny v sekci regionálních dějin Klubu společenských věd. Jejich činnost náš obvodní výbor a jeho výkonný výbor plně 159

podporují, vážíme si jí a jsme rádi, že v rámci naší pražské stranické organizace oblast regionálních dějin je stále jedním z našich významných úkolů. 160

RSDr. František Kovanda, Praha Organizace Komunistické strany Československa pražských závodů v prvých letech po osvobození republiky Jedním z předních úkolů pražské stranické organizace od květnových dnů roku 1945 bylo ustanovování závodních organizací. Již v září 1945 jich bylo v pražském kraji ustanoveno 573 s celkovým počtem 46.452 členů. Před jaké úkoly byli postaveni komunisté na závodech? Ve vzpomenutém uváděném měsíci se ve dnech 1. 2. konala za účasti 1.250 delegátů I. konference KSČ pražského kraje. Klement Gottwald ve svém projevu k další cestě národní a demokratické revoluce zdůraznil: Především jde o to, abychom za každou cenu dali rychle do pořádku naše hospodářské věci, abychom za každou cenu zlepšili naši dopravu, zvýšili naší výrobu jak těžkého průmyslu, tak průmyslu lehkého, abychom také zlepšili celou naší zásobovací situaci. Tomuto úkolu musí být podřízeno všechno naše strana sama má za povinnost, aby se každá její organizace starala především o hospodářské věci a aby zasahovala tam, kde ve výrobě a hospodářství něco neklape, aby se cítila odpovědna za to, co se v hospodářství, které má kolem sebe, děje. My si musíme být vědomi toho, že na tom, nakolik se nám podaří obnovit a zlepšit všechny obory našeho hospodářství, závisí všechno ostatní. Současně upozornil, že mnozí spekulují, že nový lidově demokratický režim nebude s to uvést do pořádku, že právě komunisté musí dokázat, že tyto spekulace jsou plané, že nový režim republiky překoná všechny obtíže v hospodářské oblasti a že dokáže lépe hospodařit. Doslova řekl: Nebyli bychom komunistickou stranou, o které se říká, že je vedoucí silou pracujícího lidu, kdybychom právě na tomto úseku nedovedli napnout a rozvinout všechny naše síly. O těchto a dalších úkolech jednala I. konference KSČ pražského kraje po květnu 1945. Ano, před takové úkoly byli postaveni komunisté na závodech a jejich stranické organizace. Proto vznikla hesla Roztočit kola výroby, Republice více práce to je naše agitace. Mezi prvé úkoly patřilo uvedení do chodu městských podniků, např. Elektrických podniků, uvedení do provozu tramvají, osvětlení pražských ulic, plynárny, vodárny a dalších. Jedním z nejvíce poškozených pražských závodů byl libeňský vysočanský závod ČKD, který byl americkým náletem 25. března 1945 zničen téměř ze 60 procent. Celozávodní schůze zaměstnanců dne 18. května rozhodla o obnově závodu a vyzvala všechny zaměstnance, aby se k této výzvě připojili. K naplnění výzvy přispěli i pracující z dalších závodů. Mladí komunisté z Libně 16. června zorganizovali první pracovní brigádu na pomoc závodu a nazvali ji Úderná akce mladých. Na zmíněné zářijové konferenci si pražští komunisté dali další úkol k dobrovolné práci pod heslem Milión pracovních hodin republice. V následujícím období se komunisté na závodech soustředili na plnou obnovu a využití průmyslového potenciálu Prahy. Úplná konsolidace hospodářských poměrů v Praze měla velký celostátní význam, neboť zde byly významné strojírenské závody, vyrábějící výrobní a dopravní prostředky nezbytné ke konsolidaci a rozvoj celého národního hospodářství. Být v čele úsilí o obnovu výroby a poválečné výstavby chápali pražští komunisté jako svůj základní úkol. 161

Situace na pražských závodech ve značné míře ovlivňovala a určovala politickou situaci v celém pražském kraji. Krajský výbor a okresní výbory věnovaly soustavnou pozornost práci závodních organizací. Samotný krajský výbor se zaměřoval především na další největší závodní organizace. Organizoval porady a výbory závodních organizací podle průmyslových odvětví. V polovině roku 1947 bylo např. v závodech Avia Letňany 1.443 členů strany, Auto Praga 1.107, ČKD Libeň 1.619, ČKD Vysočany 1.639, Jawa 624, Škoda Smíchov 619, Tatra Smíchov 781, Tesla 1.464, Walter Jinonice 894. Síla KSČ nebyla jen v početním stavu členů strany v závodních organizacích. Komunisté měli vliv i v dalších organizacích na závodech. Nejsilnější organizací bylo Revoluční odborové hnutí ROH, které v pražském kraji mělo 382.000 členů, v pražských závodech bylo v ROH organizováno více jak 80 procent zaměstnanců. Mladí na závodech nevytvářeli skupiny Svazu české mládeže. Dne 2. června 1945 byla přijata dohoda mezi Ústřední radou odborů a Svazem české mládeže, že na závodech budou ustavovány Závodní komise mládeže. V roce 1946 bylo přijato rozhodnutí o hromadném členství mladých odborářů ve Svazu české mládeže. Tak byl SČM posílen o 116.580 chlapců a dívek z řad dělnické mládeže. Bezprostředně po Únoru 1948 se staly zmíněné komise mládeže ROH základem pro vznik závodních skupin SČM. Významnou úlohu sehrávali komunisté v závodních radách. Ihned po osvobození dne 13. 5. 1945 vydala Ústřední rada odborů výzvu všem pracujícím k utváření revolučních odborových rad. Prozatímní směrnice ze dne 13. 5. 1945 kromě jiného zdůraznily jejich úlohu v kontrolní oblasti Závodní rady jsou povolány, aby prováděly kontrolu výroby a správy podniku, závodu ústavu a úřadu a aby hájily a zastupovaly hospodářské, sociální a kulturní zájmy pracujících a dozíraly na dodržování předpisů o ochraně. Na krajské konferenci 14. 17. března 1947 se sešlo 1.358 delegátů, kteří zastupovali 178.000 komunistů, z toho v Praze 103.000. Organizační struktura pražského kraje KSČ se oproti předválečnému stavu změnila. Tehdy v kraji Praha město existovalo 6 oblastí, kraj Praha venkov měl 10 okresů. Bezprostředně po květnu 1945 se stranická struktura přizpůsobila správnímu členění jednotlivých obvodů Velké Prahy a venkovských okresů v jejím okolí. Okresní organizace vznikly v 17 obvodech Prahy a ve 12 venkovských okresech. Mimo 17 okresních sekretariátů KSČ existovaly samostatné sekretariáty v 36 velkých závodech a v některých ústředních úřadech, které byly rovněž podřízeny krajskému výboru. Vedení pražského kraje převzal ihned po skončení revolučních bojů prozatímní krajský výbor. Tvořilo jej: předsedové a tajemníci prozatímních okresních výborů a předsedové největších pražských závodů. Josef Krosnař se stal jeho předsedou a Antonín Novotný politickým tajemníkem. K 31. březnu 1947 bylo v rámci kraje organizováno 204.895 členů, v samotné Praze měla KSČ 139.376 členů, z nichž bylo 53,4 procenta organizováno v závodních organizacích. 162

V celé krajské organizaci v základních organizacích a aktivech okresů pracovalo kolem 45 tisíc funkcionářů, což znamenalo, že více než pětina členů byla přímo zapojena do soustavné stranické práce ve funkcích. Ve stranickém aparátu pracovalo kolem 400 pracovníků včetně tzv. újezdních a okrskových tajemníků. To byli nově pověření stálí pracovníci, jejichž úkolem bylo udržovat soustavné spojení mezi okresními výbory a základními organizacemi. V Praze městě byly v každém stranickém obvodě vytvořeny 2 4 okrsky, zahrnující v průměru 15 až 20 místních organizací, ve venkovských okresech kraje byly tři až čtyři újezdy, v nichž každý seskupoval 10 15 vesnických organizací. Okrskoví a újezdní tajemníci měli za úkol přispívat K činnosti stranických organizací a zabezpečovat jejich přímý a rychlý styk s okresním výborem. Tento stručný úvod k činnosti závodních organizací KSČ v prvých poválečných letech v Praze je nutné doplnit o tom, jakou úlohu sehrávaly v rozvoji pracovní iniciativy. Situace v národním hospodářství byla po fašistické okupaci velmi složitá a obtížná. Bylo třeba aby každý zaměstnanec závodu či podniku přispěl k řešení zmíněné situace. Byla to především dělnická třída a také ti mladí, kteří pochopili, že se mohou podílet na rozvoji osvobozené, lidově demokratické republiky. Ti si vzali za své slova Klementa Gottwalda, která pronesl jménem vlády do Čs. Rozhlasu dne 11. května 1945: Všemi silami se vrhněte do nové, budovatelské práce. Nastalo období dobrovolné brigádnické činnosti nejen v samotné Praze, ale i v celé republice. Jak již bylo vpředu řečeno, v prvé řadě při obnově pražských závodů. Začaly vznikat výrobní výbory, které zabezpečovaly uvádění výroby do chodu (např. ČKD, Tatra Smíchov). Stovky a tisíce pracujících z pražských závodů vypomáhaly v zemědělství, hornictví, byly organizovány Národní směny. Velmi důležitým úkolem se stalo plnění dvouletého plánu v letech 1947 1948. Ve výzvě předsednictva ÚV KSČ dne 18.1.1948 bylo, mimo jiné řečeno: Komunistická strana, jejímž programem je práce pro republiku, chce přispět k úspěšnému a předčasnému splnění dvouletého plánu 30 milióny dobrovolných pracovních hodin, jako jubilejní dar republice. K plnění této výzvy napomáhaly orgány a organizace Revolučního odborového hnutí, Svazu české mládeže (viz Libčicko-myjavské hnutí, kterému v té době napomáhaly v jeho rozvíjení již závodní skupiny SČM pražských závodů a které se také stalo jedním z předních úkolů o kterých jednala I. Celostátní konference dělnické mládeže v říjnu 1948 v Praze). x x x Komunisté, závodní organizace KSČ hl. m. Prahy svou činností v prvých poválečných letech se významně zapsali do dějin pražské stranické organizace. Tato činnost nebyla prosta chyb a mnohých problémů. Prvá léta v republice osvobozené od fašismu byla náročná, vyžadovala mnoho úsilí, obětavosti. Zkušenosti z let 1945 1948 jsou velmi cenné pro současnost i budoucí činnost Komunistické strany Čech a Moravy. Budou jistě objektivně zhodnoceny v analýze činnosti KSČ v letech 1945 1948. 163

Literatura: Nástin dějin městské organizace KSČ v Praze. Komunisté a Praha. Dům politické výchovy MV KSČ v Praze, Muzeum hl.m. Prahy. Panorama, Praha 1987 Klement Gottwald. Spisy XII. Rudé právo, Praha 1955 M. Souček, K. Šibrava. Komunisté v boji za novou socialistickou Prahu v letech 1945 1948. Dům politické výchovy MV KSČ v Praze, komise pro regionální dějiny. Praha 1982 St. Soukup. Rozvoj pracovní iniciativy v Praze v letech 1945 1960. Příručka k dějinám pražské stranické organizace. MV KSČ Praha 1987 F. Kovanda. Mladí odboráři v boji za socialismus. Práce. Praha 1975 164

PhDr. Jiří Křesťan, CSc., Praha Národní archiv a prameny k regionálním dějinám Národní archiv je ústředním archivem českého a československého státu. Uchovává nejvýznamnější státní dokumenty, počínaje nejstaršími panovnickými listinami od 12. století a konče nejnovějšími archiváliemi vlády, ministerstev a dalších ústředních úřadů a institucí. Pochopitelně, i archivy ústředních institucí obsahují cenné prameny k regionálním dějinám, namátkou zmíním alespoň hojně badateli využívané fondy Ministerstvo vnitra a Policejní ředitelství v Praze. Já ovšem obrátím pozornost k archivním fondům a sbírkám ve správě oddělení, které vedu od roku 1996, kdy bylo ustaveno. Jedná se o 6. oddělení Národního archivu, spravující fondy nestátní provenience a archivní sbírky. Šesté oddělení pečuje o archiválie politických stran celostátního významu, včetně archiválií Komunistické strany Československa z dob první republiky a okupace. Archiválie KSČ z let 1945 1989 spravuje 4. oddělení Národního archivu (s výjimkou volených orgánů, které spravuje naše oddělení). Ve správě 6. oddělení můžeme najít i archiválie jiných politických stran, především Československé strany sociálně demokratické a Československé strany národně socialistické. Badatelům můžeme předložit i archiválie Republikánské strany venkovského a malorolnického lidu či německých politických stran, které v Československu působily v meziválečném období (Bund der Landwirte, Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, Sudetendeutsche Partei ad.). Všechny výše zmíněné stranické fondy obsahují mnohé cenné archiválie, využitelné pro badatele v oboru regionálních dějin. Po vzniku 6. oddělení jsme navazovali kontakty s vedoucími představiteli existujících stran a jejich archiváři, uspořádali jsme několik společných setkání a výsledkem byly cenné přejímky, například i od bývalých parlamentních stran, jako byly Křesťanskodemokratická unie, Unie svobody Demokratická unie či Občanská demokratická aliance. Spolupracujeme s archiváři současných nejvýznamnějších stran, jmenovitě s Československou stranou sociálně demokratickou (archiv této strany dokonce získal akreditaci od ministerstva vnitra), Komunistickou stranou Čech a Moravy, Křesťanskou a demokratickou unií Československou stranou lidovou, Občanskou demokratickou stranou a stranou TOP 09. Pomáháme při skartacích, aby nedocházelo k likvidaci historicky cenných dokumentů, zprostředkováváme kontakty s odborníky, kteří nejlépe poradí, v jakých podmínkách dokumenty uchovávat, aby zůstal zachován jejich dobrý fyzický stav atd. Pramen neocenitelné hodnoty představují pro badatele regionálních dějin archivy spolků a dalších sdružení občanů. Národní archiv se může pyšnit jedinečnou kolekcí nejvýznamnějších spolkových archivů. Badatelé mohou u nás využívat například historické archivy spolků, jako byly (či dodnes jsou) Sokol pražský, Československá obec sokolská, Svaz dělnických tělocvičných jednot, Československý olympijský výbor, Klub československých turistů či Pěvecká obec československá. Hojně vyhledávány jsou rovněž archivy dobrovolných organizací, působících v letech 1948 1989 v rámci systému Národní fronty. Kromě archivů samotné Národní fronty jde například o fondy Svaz protifašistických bojovníků, Československý svaz tělesné výchovy, Svaz pro spolupráci s armádou, Československý svaz mládeže, Socialistický svaz mládeže, Československý svaz žen, o archiválie mírových a některých družstevních organizací a další. Chci ještě zvláště upozornit na fond Archiv Syndikátu novinářů ČR, který obsahuje archiválie novinářských spolků od dob Jana 165

Nerudy po současnost. Zcela nedávno se nám zásluhou Ing. Tomáše Lukavského podařilo získat archiválie Federálního ústředního výboru Svazu československosovětského přátelství, které byly dlouho považovány za ztracené. Pracovníci 6. oddělení jsou v kontaktu s představiteli dnes existujících spolků a pomáhají jim v péči o jejich dokumenty. Pro úplnost dodejme, že jsme po roce 1996 věnovali pozornost osudům archivů mezinárodních organizací, sídlících do roku 1989 v Praze. Bohužel, v tomto směru jsme nebyli příliš úspěšní podařilo se nám získat pouze torzo archivu Mezinárodního svazu studentstva a nedávno jsme získali příslib, že nám budou předány některé archiválie Mezinárodní organizace novinářů. Dodejme, že řada aktivit mezinárodních organizací měla své regionální zakotvení či souvislosti. Ke kmenovým fondům 6. oddělení patří historicky cenné rodinné archivy, z nich na prvním místě Rodinný archiv toskánských Habsburků a Rodinný archiv Metternichů. Pozornost badatelů soudobých dějin poutá jedinečná kolekce osobních fondů, na prvním místě představitelů Komunistické strany Československa Bohumíra Šmerala, Antonína Zápotockého, Karla Kreibicha, Klementa Gottwalda, Júlia Ďuriše, Jana a Marie Švermových, Vladimíra Clementise, Františka Kriegla, Josefa Smrkovského, Zdeňka Mlynáře, Evžena Erbana, Čestmíra Císaře, Miloše Jakeše či Karla Hoffmanna. Proč se badatelům o regionálních dějinách zmiňuji o špičkových politicích? Jak říkal Jan Werich: Všichni jsme odněkud. Také nejvýznamnější politikové mají vazby na konkrétní místa, kde se narodili, vyrůstali a působili v průběhu své kariéry. Národní archiv nespravuje jen osobní fondy představitelů KSČ, ale i jiných politiků, například Antonína Švehly, Aloise Eliáše, Rudolfa Berana, Prokopa Drtiny, Huberta Ripky, Jana Šrámka, Jana Hály, Jaroslava Stránského, Adolfa Procházky, Heleny Koželuhové, Jana Malypetra, Jana Masaryka či Josefa Vavrouška. Náš archiv pečuje pochopitelně nejen o osobní fondy politiků, ale i o fondy jiných osob, které významným způsobem ovlivnily dění v naší vlasti, například herců Martina Růžka a Jiřiny Švorcové či dirigenta Václava Smetáčka. Významné jsou osobní fondy účastníků druhého odboje a vězňů koncentračních táborů. Z archivních sbírek spravovaných 6. oddělením upozorním na badateli hojně využívané sbírky výstřižků (zejména sbírku Ministerstvo zahraničních věcí výstřižkový archiv), ale také na historicky velice cennou Sbírku map a plánů, Sbírku dokumentace a Sbírku plakátů. Fondy a sbírky Národního archivu jsou přístupné bez omezení všem badatelům, pokud tato omezení nejsou stanovena zákonem o archivnictví (zde jde hlavně o archiválie, obsahující citlivé osobní údaje o žijících osobách) nebo smlouvou, kterou jsme uzavřeli s původci fondů. Stačí se dostavit do naší badatelny v Praze Chodovci a objednat si archiválie, které zájemci potřebují ke svým výzkumům, případně se domluvit telefonicky či mailem. Od interesentů o historii naopak očekáváme, že nás upozorní na to, že existují v rodinách či u jednotlivých držitelů archiválie, které by stály za trvalé uchování. Je jedno, kterému archivu tuto informaci poskytnete umíme se mezi sebou domluvit, kde by bylo optimální daný fond či sbírku uložit. Chci rovněž ocenit, jako práci dělá Sekce regionálních dějin KSV při záchraně archiválií a tisků, při výzkumu a publikaci výsledků bádání, při tom, když podněcuje vznik rozhovorů s pamětníky. Na závěr uvedu své kontakty a předem garantuji, že budu reagovat na každý dotaz týkající se studia archiválií (rád poradím i v případě, že se nebude dotaz týkat našeho 166

archivu) či na podnět k převzetí archiválií. Mail: j.krestan@seznam.cz; tel. 974 847 422 (možno zanechat vzkaz). Bližší informace o našem archivu naleznete na webové stránce www.nacr.cz. PhDr. Jiří Křesťan, CSc. při přednášení svého příspěvku 167

Ing. Emil Kulfánek, Praha Zlepšování komunikace s veřejností v oblasti seznamování s bojem Čechů za národní svobodu v roce 1918 a v letech 1939 1945 168

169

170

171

172

173

174

175

176

177

178

179

180

181

182

183

184

185

186

187

188

Doc. PhDr. Josef Kůta, CSc., Brno Regionální dějiny Brněnska Rozsah příspěvku převyšuje možnosti vydání sborníku. Plný text je k dispozici v knihovně Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd. Josef Mik, Praha Pamětní kniha obce Sobětice 1914 1957 Rozsah příspěvku převyšuje možnosti vydání sborníku. Plný text je k dispozici v knihovně Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd. 189

Libuše Popelková, předsedkyně KČP v Horšovském Týně Putování za historii činnost Klubu českého pohraničí v Horšovském Týně V Bulletinu č. 2 KSV z června 2016 čtu název knihy Hany Kračmarové Spravedlivý svět je možný. Hned se mi vybavil vzkaz Jana Amose Komenského ze smrtelné postele pro všechno lidstvo, aby nemusely být války. Měla by se vyučovat diplomacie na všech školách od obecných až po vysoké školství. Jen tak by se mohlo předcházet válkám. Komenského učení uznává celý svět. Pochopí také mocní tohoto světa, že by se měli řídit jeho radami? Lidé jsou součástí vesmíru, kde je vše kladné i záporné. Ovšem nám se vyvinul mozek a říkáme, že máme rozum. Jistě by se dobrou výchovou dalo lidstvo usměrnit k dobru proti zlu. Ovšem to všechno chce čas a ve světě jde pokrok tak rychle, že zbraně k vyhubení lidstva nám už hrozí. Protestujeme proti válkám. Zakládají se také různé protiválečné spolky. Bude to stačit k uchránění míru? Jedním takovým spolkem je i KČP Horšovský Týn, který byl založen sice až v roce 2000. Jeho činnost a nutnost nám přiblížil Karel Hruška. Přihlášku vyplnilo 8 členů. Seznámili jsme se nejdříve se stanovami a činností klubu. První skutečnou schůzi jsme uskutečnili až 10. 1. 2001. Po zvolení výboru byl připraven plán činnosti. Do čela byla zvolena Libuše Popelková, jednatel Dušan Fekiač a pokladník Ivan Popovič. Tak se naše činnost KČP rozběhla. Nyní už uběhlo 16 roků od založení klubu. Počet členů nám stoupl na 72 členů. Je smutné, že většina je nás starých (i mně je nyní 88 let) a tak docházkou na schůzích se nemohu moc chlubit. Účast je průměrně do 30 členů a na besedách a zájezdech 40 členů i s veřejností. Finančně z dobrovolných příspěvků jsme na tom celkem dobře. A tak náš klub dokáže někdy pomoci i okresní radě KČP Domažlice finančním příspěvkem a v Poběžovicích perníkovou podporou. Z některých přiložených kopií našich proslovů, článků, zájezdů, besed apod. je jasný smysl a nutnost vzniku takového klubu. Proto jen připomínám, že členové Klubu českého pohraničí Horšovský Týn uskutečnili 44 besed, 35 zájezdů k památníkům obětí II. světové války a do koncentračních táborů, Lidic i k národním památkám. Také jsme zpracovali 77 článků do Hraničáře a místního zpravodaje v Horšovském Týně. Dále 6 výstav, na kterých celková návštěvnost byla 2 155 osob. Podrobný popis výstavy Od monarchie k republice jsem již do vašeho archivu zaslala dříve. Všechny výstavy, které jsme uskutečnili, měly dobrý ohlas. Ovšem také jsme dostali 12 různých pochval a ocenění. Velice si toho vážíme, jen mám obavy, jsou-li zasloužené. Vždyť jsem si nevychovala nikoho, kdo by po mně s radostí převzal vedení KČP v Horšovském Týně. Je to velký nedostatek. Mám obavy, aby to nedopadlo, jako když nám zemřel Fr. Meca, předseda okresní rady KČP Domažlice. Trvalo přes rok, než se obsadilo po dlouhém přemlouvání jeho místo. Bohužel, ještě ke všemu všechny klubové dokumenty jeho nevlastní dcera hodila do kontejneru. Mám sice děti, které vše řádně předají, ale komu? Kde vše umístit, vždyť nemáme prostory vymezené pro KČP? Ke schůzkám užíváme kulturní místnost v pečovatelském domě. Ovšem k uchování klubovních dokumentů nemůžeme využívat žádné místo ani v pečovatelském domě ani v městském kulturním zařízení. Jako plus v naší činnosti připomínám, že máme na městě vývěsní skříňku, kde prezentujeme svoji činnost a různé vzpomínkové, národní i politické akce. 190

Nemohu vynechat povolení od Adolfa Burgera na zkrácené výtažky z jeho knih pro školy jako učební pomůcku. Byla bych ráda, pokud nebudu stačit využít toto povolení já osobně, aby to uskutečnil někdo další. Nechci, aby toto vzácné povolení zapadlo v zapomnění. Adolf Burger opravdu vydal přísný zákaz ke zkracování čehokoliv z jeho knih Ďáblova dílna a Komando padělatelů. 191

Jaroslav Průšek, Hradec Králové Vzpomínky na Václava Kopeckého Blízký spolupracovník Klementa Gottwalda po r.1929, v Moskvě během naší okupace a po našem osvobození ministr vlády Václav Kopecký se narodil v Kosmonosích v r. 1897 50 let přede mnou, rovněž rodákem (1927). Nevadily nám časté posměšky z okolí, že je v Kosmonosích blázinec. Naše odpověď na to: My máme blázny v psychiatrické léčebně, kdežto u vás létají blázni po ulicích. Svůj vztah k rodnému městu vyjadřoval V. Kopecký častými kontakty i návštěvami v něm. V neposlední řadě i tím, že svou ženu pohřbil na místním hřbitově v pěkné i když neokázalé hrobce. Vášně jeho protivníků a nepřátel proti němu vzbuzovala jeho oddanost straně a jeho velmi otevřené projevy. V nich se nebál použít ani někdy i nevybíravá slova. Vadilo jim na něm vše. Zvláště mu vytýkali jeho podíl na chybách KSČ, zvláště na tragických padesátých letech. Jeho odsuzování pravicí pokračuje pokud se o něm nemlčí i po listopadu 1989. Také pravicové vedení Kosmonos si přisadilo. Prosadili likvidaci pamětní desky o něm a bývalé školy kde se učil. Navzdory tomu na něj rád vzpomínám. Vyprávěl mi o něm můj tchán Karel Mendík. Oba se narodili v Kosmonosích ve stejném roce a bydleli naproti sobě. Tchán v jednoposchoďovém domě s pekařstvím otce u silnice vedoucí na Liberec. Na druhé straně, v krátké uličce ústící u silnice, v skromné chaloupce s kramářstvím jeho matky bydlil Václav. Chodili spolu do obecné školy. Seděli u sebe v jedné lavici. Tchán na něj vždy vzpomínal v dobrém, s úctou, kam se v životě vypracoval. Do smrti opatroval jeho knížku, kterou zpracoval o historii KSČ. Později se k tomu tématu o tom, co spolu prožívali, ještě vrátím. Mé osobní vzpomínky se váží na má svazácká léta po osvobození naší vlasti. Setkávali jsme se s ním naživo, hlavně při jeho návštěvách Kosmonos. Přijal na příklad naše pozvání na slavnost dožínek i na další akce. Stále se pamatuji na jeho více než tříhodinový projev k výročí založení KSČ. Pronesl jej v přeplněném sále u Českého lva největším ve městě. Stále slyším jeho trochu chraptivý hlas. To mu napomáhaly cigarety, které mu nepřetržitě podával jeho tajemník. V. Kopecký se natolik během projevu rozvášnil, že si odložil sako kabátu a vyhrnul rukávy. Během řeči, pozorně sledované celým sálem, ho často přerušoval bouřlivý potlesk. Těchto chvilek využíval řečník, aby se napil nebo si zapálil další cigaretu. Po slavnostním projevu propukl bouřlivý neutuchající potlesk. Když se náš slavný rodák při jedné z návštěv dověděl, v jakém nedůstojném sále zbudovaném před válkou z někdejší konírny za rychtou sídlí náš biograf, přispěchal nám na pomoc. Hlavně jeho zásluhou jsme postavili na náměstí za sochou Svobody pěkný dům s velkým kinosálem. Zvláštní osobní vzpomínku mám na něj s naším svazáckým dramaticko-recitačním a pěveckým souborem. V. Kopecký vyhověl naší žádosti o přijetí na ministerstvu. To už jsme měli za sebou řadu úspěchů. Zvali nás k vystoupení v širokém okolí. Např. dva roky po sobě jsme slavili úspěch v dalekém Hrádku nad Nisou, kam nás pozvali bývalí kosmonosáci, kteří se po osvobození přestěhovali při dosídlování pohraničí. Po vítězství v nižších kolech Soutěže tvořivosti mládeže (STM) jsme se propracovali do Prahy. Po vzoru výborného pražského souboru Julia Fučíka (vedl ho také 192

někdejší zapálený svazák Pavel Kohout) jsme se rozhodli požádat našeho ministra, abychom mohli nést název Souboru Václava Kopeckého. Proto jsme také požádali, aby nás vyslechl. Po příjezdu na jeho ministerstvo jsme se v salonku postavili do půlkruhu. Sotva jsme se seřadili, otevřely se dveře z jeho kabinetu a ministr přišel mezi nás. Nejdřív jsme mu zazpívali (mužský i ženský sbor) jeho oblíbenou písničku z mládí Ještě já se podívám k těm stakorským zahradám. S dojetím ji vyslechl. Pak šel od jednoho k druhému, podal každému ruku a vyslechl jeho jméno. Když přišel k mé budoucí ženě Daně Mendlíkové byl překvapen: Ty jsi Karlova dcera? Musím se ti k něčemu přiznat. To se stalo ve škole. Pan učitel vybíral ve třídě po dvou krejcarech na vystoupení u nás hostujícího cirkusu. Já žádné krejcary neměl. Karel jich měl dost. A tak v nestřeženém okamžiku jsem Karlovi dva krejcary sebral. A tak jsem mohl s třídou do cirkusu jít. Po několika dnech po mé krádeži mne maminka poslala k Mendlíkom pro chleba. Mami, já půjdu radši k Plaňanskom. Je to trošku dál, ale prý je jejich chleba víc vypečený. Zatajil jsem, že nejvíc vypečený jsem já. Nakonec ministr rád přijal, aby náš soubor nesl název jeho jména. A tak jsme už na naše druhé ústřední kolo STM, tentokrát pořádané v r.1949 v Ostravě, jeli s názvem Soubor Václava Kopeckého. Když jsme se s naším ministrem po našem setkání loučili, daroval nám pro naši klubovnu soubor knih našich významných spisovatelů a radiogramo. Za to všechno, jak jsme ho zblízka poznali, ho máme rádi. Jaroslav Průšek, Hradec Králové Krajánek východočeský měsíčník Levicový měsíčník Krajánek je vydáván KV KSČM Hradec Králové. Své sídlo má stejně jako kdysi Pochodeň v domě U Švagerků současného místa KV a OV KSČM. Krajánek se původně jmenoval Zítřek. Jeho nulté číslo vyšlo krátce po listopadovém převratu v r.1989. Jeho cyklostylovaný náklad byl 3 000 kusů. Odpovědným redaktorem byl důstojník důchodce Ludvík Dvořák. Někdejší pilot a od začátku šéfredaktor leteckých novin Vítězná křídla. Od ledna r. 1991 ho vystřídal rovněž novinář z Vítězných křídel Václav Vanžura. Ve vydávání Zítřku pomáhali novinářka Taťána Lankašová a Přemek Foglar. Táňa je dnes předsedkyní OV KSČM a stále aktivní členka redakční rady. Kvůli nedostatku finančních prostředků bylo na čas vydávání přerušeno. Pak se sešla parta nadšenců pod vedením tehdy poslance Jaroslava Štraita. Byli to Václav Semerák, Jar.Škop, Jan Kaplan, František Dosoudil, Josef Šmejda, Jiří Frajdl, Jar. Průšek a Jiří Knopp člen UČS, básník a spisovatel. Oba posledně jmenovaní jsou i dnes velmi aktivní členové redakční rady. 193

Za podpory dlouholetého předsedy OV KSČM vyšel v září 1993 měsíčník s názvem Nový zítřek (s nákladem 1 500 kusů). Z počátku jej tisklo nakladatelství Vh press manželů Milana a Mirky Vohralíkových. Po smrti Milana zůstala na to jen jeho žena. Tato dnešní šéfredaktorka jej dodnes připravuje do tisku postupně několika hradeckým tiskárnám, jeden čas i tiskárně syna našeho J.Knoppa. Museli jsme si však pro měsíčník jezdit do Rychnova nad Kněžnou. V dubnu 2000 vyšel měsíčník pod novým názvem Krajánek. Dnes je platným pomocníkem pro nás v celém kraji. Pro příklad uvedu osobní zkušenost: Naše uliční organizace v Hradci Králové Malešovicích má už jen 15 členů. Měsíčně odebíráme a předáváme členům i sympatizantům kolem 80 výtisků Krajánka. Jádro našich voličů bydlí ve volebním okrsku kolem ulice Písečná a Fučíkova. Věřím, že velký zájem o Krajánka nám pomáhá získat ve volbách okolo 20 % odvedených hlasů. KSČM se zde dostává vesměs na 1. 3. místo. Právě přípravě volebních kampaní věnuje Krajánek stálou pozornost. I mezi volbami dává velký prostor našim poslancům Soně Markové a Zdeňku Ondráčkovi, vícehejtmanovi Otakaru Rumlovi, našim radním Nadě Šormové a Josefu Lukáškovi i ostatním krajským zastupitelům, ale i dalším z měst a obcí našich okresů. Každý měsíc nám v něm píše předsedkyně KV KČM Věra Žižková, rovněž členka redakční rady. Vedle voleb věnuje Krajánek pozornost práci KV a OV KSČM, regionům jednotlivých okresů i aktuálním otázkám. Plně to platí např. o VII. sjezdu KSČM konaném v Hradci Králové v roce 2008. Nebo třeba k 50. výročí v Hradci vyhlášeného Ďurišova Hradeckého programu. K tomu byla u nás uspořádána krajská konference. Řídil ji předseda OV a místopředseda KV KSČM Milan Špás. Z nejvýznamnějších hostů přišli předseda ÚV KSČM tehdy Miroslav Grebeníček a poslanec Parlamentu ČR Josef Mandík. Napsali jsme o ní článek s názvem Z minulosti čerpáme oheň ne popel. Informovali jsme i o krajské konferenci o evropské levici v r.1995. Tu řídil vysokoškolský profesor, historik Jiří Frajdl. Samostatnou kapitolou jsou zprávy o pravidelných hradeckých čtvrtcích u Švagerků. Vesměs je řídil Milan Špás. S mnoha významnými hosty besedovaly přeplněné velké sály. Byli to předsedové ÚV KSČM Ladislav Adamec, Jiří Svoboda, Miroslav Grebeníček, Vojtěch Filip. Oblíbený byl též Miroslav Ransdorf, gen. Vacek, Statis Prusalis, Jiřina Švorcová, Rajko Doleček a mnoho dalších. Krajánek je i trvalým pomocníkem v přípravě i průběhu setkání pod Kunětickou horou. Přichází tam kolem dvou až tří tisíc lidí nejen z obou východočeských krajů, ale i z Prahy, z různých měst v Čechách i na Moravě. Vystupují zde vedoucí představitelé ÚV KSČM včetně předsedů, poslanců. Na zahájení volební kampaně se představují kandidáti obou našich krajů. Nejspíš náhodou se pod Kuňkou konalo obrovské shromáždění východočeských husitů, vesnické chudiny a uhlířů dne 25. června 1420. O našem setkání píše Krajánek a Haló noviny. Většina sdělovacích prostředků o něm mlčí, často i televize. Řídkou výjimkou je letošní ČT s velice krátkou zprávou. Každý rok informuje Krajánek o akcích k uctění památky u hrobů rudoarmějců v květnu a někde k výročí VŘSR, nebo i u památníků obětí hitlerovského Německa 194

jako třeba v Choustníkově Hradišti (hroby vězňů koncentráků z pochodu smrti) nebo v Bohdašíně při zásahu proti ilegálního hnutí v okolí, kde se pohyboval před koncem života i svob. Potůček radiotelegrafista paravýsadku Silver A., který likvidoval R. Heydricha. Shromáždění v Choustníkově je celokrajskou akcí, kterou organizuje KČP s podporou hejtmanství a KSČM, s účastí např. často s předsedou ČSBS Jaroslavem Vodičkou a dalších, třeba A. Svatoňovou, J. Štrajtem, K. Károu. Vzpomínky u hrobů rudoarmějců se konají po celém kraji. S nábojem odsouzení fašismu a nebezpečí války jsme psali též o letošním mezinárodním setkání antifašistů na hoře Žalý v Krkonoších. Hlavním pořadatelem byl oblastní výbor Vlasteneckého sdružení antifašistů v čele s Věrou Hotmarovou. Na besedě před výstupem k památníku se sešli v naplněném sále hotelu četní čelní funkcionáři: předsedkyně republikové rady organizátora akce Marie Homolkové, místopředseda ÚV KSČM Josef Skála, předsedkyně KV KSČM sousedních krajů Dana Lysáková a Věra Žižková, současní i bývalí poslanci J. Kohlíček, S. Mackovik, V. Exner. Vystoupil zde i předsedové ČSBS J. Vodička, Slovanského výboru J.Minář, Česko-ruské společnosti válečný veterán F. Krkoška a j. Ale zpět k památníkům rudoarmějců. Jen v okrese Hradec Králové jsou jejich hroby na 31 místech. Pohřbeno jich je tam 115, i když na Hradecku nedošlo k přímým vojenským střetům německé a sovětské armády. Vedle místních funkcionářů na setkáních vystupovali i M. Špás, Taťána Lankošová, J. Steklý, někdy A. Svatoňová, J. Knopp, oba také zde recitovali básně spolu s funkcionářkou ČSBS a naší oblíbenou herečkou s. Svobodovou. Vzpomněli jsme také na veterána VVV plk. Ivana Nikolajeviče Kuroščepova. Přijel k nám na pozvání v r.1997. Dne 9. května 1945 tehdy jako seržant průzkumník, přijel na motorce jako první v doprovodu s Hradečákem Alexandrem Hellerem. Při své návštěvě náš host navštívil i hrob svého dávného přítele. Náš dlouholetý spolupracovník nedávno zemřelý pardubičák František Dosoudil, připomínal v Krajánku významné revolucionáře Východních Čech, na př. rodáka z Radvanic u Hradce Králové jménem Fr. Koza Permský (1896 1942). Tento revolucionář byl už v květnu 1918 zakladatelem Československé komunistické strany na Rusi jako čs. rudoarmějec. Byl i spoluzakladatelem KSČ v Hradci Králové a delegát III. kongresu Komunistické internacionály. Za druhé světové války pracoval jako redaktor čs. rozhlasového vysílání pro Evropu. Po nemoci v Kujbyševu zemřel v Moskvě. Další z řady je Východočeška ze Smiřic Anežka Malá (1910 1942). Spolu s Karlou Zábranskou organizovaly ženské proletářské hnutí na Hradecku za první republiky. Za okupace byla spojkou II. Ilegálního ÚV KSČ. Po zatčení gestapem byla popravena 24. září 1942 v Berlíně Plötzensee. Z plejády těchto hrdinů, o nichž jsme v Krajánku psali, připomenu ještě dělníka ze Škodovky v Hradci Králové Františka Hlávku (1856 1946). Byl spolupracovníkem Josefa Krapky Náchodského. Zúčastnil se ustavujícího sjezdu KSČ v r.1921. Později byl zvolen senátorem NS. Všem dalším živým i mrtvým, kteří by si zasloužili naši vzpomínku se omlouvám. Krajánek však hodně dluží východočeským průkopníkům údernické práce a hrdinům socialistické práce. Určitě by stálo za pozornost zjišťovat, kdo z nich ještě žije, jak prožívá dnešní kapitalismus, který zlikvidoval mnohé naše závody i celá odvětví 195

v průmyslu, špičková JZD v zemědělství, zkrátka naše rodinné stříbro, na jehož rozmnožování se i naši hrdinové podíleli. Nakonec chci velice poděkovat Milanu Špásovi a Jaroslavu Štraitovi autorům knížky Dům ve Všehrdově ulici. V této knize o domě U Švagerků mi poskytli mnoho faktů o lidech, kolem něho se pohybujících. 196

Dana Súlovcová, Rožmitál pod Třemšínem Významné osobnosti Rožmitálska 197

198

199

200

201

202

Doc. Ing. Jan Štěrba, CSc., Olomouc Boj KSČ na Olomoucku za národní a sociální svobodu v letech 1945 1948 Doc. Ing. Jan Štěrba, CSc. při svém vystoupení V první polovině roku 1945 český lid doufal v brzké ukončení chmurného dějinného období. Věřil, že na rozdíl od předmnichovské republiky bude nastolena skutečná demokracie, sloužící zájmům většiny národa. Jeho nejlepší představitelé včetně členů KSČ se snažili takový stav přiblížit a prosadit. Ukážeme si to na příkladu Olomoucka v období květen 1945 květen 1948. Při tajných oslavách 1. máje 1945 zde členové ilegálního OV a KV KSČ přijali provolání k obyvatelstvu. Schválili složení městského a okresního národního výboru. Nekomunistické strany zastupovali např. národní socialista Štěpán Kobylka a lidovec Jaroslav Řehulka. I když vedení komunistů nepředpokládalo ozbrojené protiněmecké vystoupení, došlo k takové živelné akci v Olomouci Hodolanech pod vlivem přerovského povstání. Po osvobození Olomouce 8. května vojsky 4. ukrajinského frontu začínala obnova společenského a hospodářského života. Již 9. května byla svolána veřejná schůze KSČ k těmto otázkám. Předsedou Ústředního národního výboru města Olomouce se stal komunista Václav Stibor a 40 % jeho členů představovali dělníci. Oficiálně zahájil činnost 10. května, kdy jeho vedení požádalo veřejně občany o podporu. 203

Protože KSČ byla za okupace postižena značnou ztrátou členů a funkcionářů, usilovala o rychlé vytvoření svých nových struktur. Na krajském aktivu bylo v polovině května ustaveno nové stranické vedení, v červnu proběhly okresní konference. Ve zvolených orgánech pokračovali v činnosti osvědčení ilegální představitelé, jako Jura Sosnar Honzák, Otto Rysnar Kant, Herma Barfusová, doplněni o další kádry. V důležitých podnicích bylo založeno kolem 50 základních organizací. Vznikaly i mezi obyvateli měst a venkova v celkovém počtu okolo sedmdesáti. Koncem léta 1945 měla KSČ na Olomoucku přibližně 7 300 členů, na jaře 1947 již 10 000 členů. Strana byla rozhodující součástí Národní fronty. V jejím rámci se vytvořil socialistický blok komunistů, sociálních demokratů a národních socialistů, jehož krajský výbor vznikl v červenci 1945. Fungování lidové demokracie vedlo také k obnovení univerzity v Olomouci. Podněty z řad levicových vysokoškoláků podpořil krajský výbor KSČ, národní výbory a olomoučtí poslanci Prozatimního národního shromáždění. Jím byl přijat vládní návrh založení Univerzity Palackého v lednu 1946. Významně se přitom angažovali ministr školství a osvěty Z. Nejedlý a předseda vlády K. Gottwald, z jehož projevu bych ocitoval: Slavnostní otevření Palackého univerzity 21. února 1947 má zvláštní symbolický význam, a to tím, že k němu dochází na počátku uskutečňování dvouletého plánu hospodářské obnovy a výstavby republiky. Komunisté stáli v čele úsilí o rozvoj výroby. Účinně spolupracovali s orgány ROH a závodních rad. Zakládali údernické brigády, např. v Moravii Mariánské Údolí, v Moravských železárnách Olomouc. VIII. sjezd KSČ orientoval komunisty k intenzivní obnově ekonomiky a přípravě dvouletého plánu. V Olomouci usilovali o znárodnění Androvy firmy ASO, na venkově cukrovarů, v důsledné dokončení konfiskace a dělení půdy, které podporovali rolníci na Šternbersku. V roce 1947 se stranické orgány podílely na zabezpečení dodávkových povinností, prosazení a využití milionářské daně ve prospěch rolníků postižených suchem. Prověrkou funkčnosti Národní fronty a skutečné podpory obyvatelstva se staly parlamentní volby v květnu 1946. V městě Olomouc v nich získala KSČ 30 %. V okresu Olomouc venkov 36 % hlasů. Výsledky voleb se odrazily i v místní politice, přívrženci KSČ veřejně protestovali proti plánu nahradit komunistického předsedu ONV lidovcem a podařilo se jim prosadit setrvání Rysnara Kanta ve funkci. Podobné boje probíhaly v létě 1947 o předsedu olomouckého ONV, jímž se posléze stal odborový předák komunista Jan Kučera. Hospodářské problémy roku 1947 vedly k nástupu pravice. Ta podněcovala např. živnostníky v Olomouci a Prostějově vůči způsobu distribuce textilních výrobků prosazovanému KSČ. Proti straně byla zneužita také tzv. krčmaňská aféra údajně připravovaného atentátu na tři ministry. Podobně tomu bylo při nalezení části zbraní nestažených po osvobození v Olomouci Holanech, o jejichž ukrytí věděl Jura Sosnar Honzák. Byl za to odvolán ze všech stranických funkcí, v lednu 1948 složil poslanecký mandát a začalo jeho policejní vyšetřování. V této době se již schylovalo k rozhodujícímu mocenskému střetnutí. K přípravě na ně sloužila i návštěva tehdejšího předsedy ÚRO A. Zápotockého v Olomouci a Prostějově v polovině února 1948, při níž prohlásil: Věřím, že nedojde k bojovnému střetnutí, ale i když, pak uděláme všechno, aby se pracující třída v tomto boji stala vítězem. Ohlásil také rozhodnutí o svolání sjezdu závodních rad. Z olomouckého okresu se ho zúčastnilo 114 delegátú, kteří kromě jednoho schválili navržené 204

rezoluce. Pracující olomouckých podniků, např. MILO, Moravské železárny, Sigma Lutín žádali účast na řešení vládní krize. V polovině února proběhla v Olomouci městská konference KSČ a o pár dní později vyhlásil krajský výbor pohotovost pro okresy. Díky stranické agitaci bylo dosaženo masové účasti na veřejné schůzi v olomouckém Národním domě a generální stávce 24. února. Velmi důležitý pro průběh událostí byl postoj ozbrojených složek. Příslušníci pohotovostního pluku SNB hlídali důležité instituce. V Olomouci část posádky na manifestaci prokázala smýšlení mas vojáků. V období vyhrocení situace orgány KSČ vydaly pokyn k vytvoření strážných oddílů., které se po otevřeném vystoupení reakce změnily v Lidové milice. Na Olomoucku organizoval jejich činnost krajský tajemník KSČ Josef Stavinoha. K. Gottwald zhodnotil přínos těchto složek: Dovolte mi též, abych vyslovil vřelé díky vám, útvarům SNB a dělnických milicí, které hrály opravdu důstojnou úlohu v kritických událostech. Rozhodující roli měly během krize a následující konsolidace poměrů akční výbory Národní fronty.k jejich ustavení vyzval K. Gottwald 21. února. V Olomouci vznikl takový orgán na krajské úrovni 25. února a přenášel hlavně pokyny z ústředí. Jeho předsedou se stal Ladislav Bernatský z ONV Olomouc venkov. K členům patřil i rektor Palackého univerzity Josef Ludvík Fischer. Do čela olomouckého akčního výboru, který organizačně zajišťoval většinu probíhajících prověrek, se postavil Jan Kučera z ÚNV. V květnu 1948 proběhly volby jednotné kandidátky Národní fronty. Pro její podporu se na Olomoucku vyslovili četní představitelé místní inteligence. Den před volbami pronesl na olomouckém Masarykově náměstí slavnostní projev ministr spravedlnosti, někdejší předseda zdejšího KV KSČ A. Čepička. V kraji se pro kandidáty obnovené NF vyslovilo 83,5 % voličů a bylo vybráno 16 poslanců. Ti pak pomáhali prosazovat místní projekty, např. ve zdravotnictví. Vedle marxistických názorů na období přerůstání národní demokratické revoluce v socialistickou se vyskytují i více či méně odlišné. Lze připomenout výrok exprezidenta V. Havla o Únoru 1948: Byl to puč. Toto hodnocení je částečně pravdivé úsilí nekomunistických stran o svržení legálně zvolené vlády lze takto označit. Následující odpověď komunistů však nese jednoznačně revoluční rysy. Je zajímavé, že v období před buržoazním převratem se u nás oficiálně používal termín Únorové vítězství pracujícího lidu a ne socialistická revoluce. Současné školské učebnice dějepisu vcelku faktograficky a objektivně podávají průběh těchto událostí. Horší je to při jejich hodnocení v daném i následujícím období. Např. Dějepis pro gymnázia a střední školy J. a J. Kuklíkových uvádí: Po únoru 1948 se ukázalo, že komunistický převrat měl být pro zajištění a dovršení nastolení totalitního režimu. Volby roku 1948 jsou označeny jako první nesvobodné. Současně se však konstatuje, že během roku stoupl počet členů KSČ z 1,3 na 2,3 milionů, což svědčí o její masové podpoře. Z uvedeného je zřejmé, že v současné historiografii nenastal kdysi předvídný konec ideologie, ale pokračuje trvalý boj. Stále se vyskytují jak názory pravdivé, tak i tendenční a nepravdivé, přičemž ty a z druhé a třetí skupiny jsou šířeny oficiálně. Proto musíme přes různé omezující faktory využívat všech reálných možností k pravdivé interpretaci období přerůstání jak na celostátní, tak místní úrovni, a jejímu šíření zejména mezi mladou generací. 205

Jan Turek, Praha Nadčasové varování prezidenta dr. E. Beneše před 70 roky je stále aktuální Prezident Beneš na aktivu protifašistických bojovníků a vězňů koncentračních táborů v roce 1946 řekl: Řekl jsem Vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve věznicích a koncentračních táborech. Ne snad jen pro to, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou očisťovací kampaní. Neboť na válku z let 1938 1945 se nesmí nikdy zapomenout. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očisťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 1945 před očima to, co svět z jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrüeku, a v řadě jiných německých mučíren. Opakuji Vám, na tuto válku se nesmí zapomenout! My Češi máme na to právo, ale hlavně povinnost! Neboť oni již přišli, i zapomínání je realitou. Tato varování pokládám za aktuální, a to vzhledem k přístupu pravice a novodobých kolaborantů k 70. výročí porážky fašistického Německa Rudou armádou a spojeneckými vojsky a k současné mezinárodní politické situaci. Toto výročí je pro nás významné nejen porážkou hitlerovského fašizmu, naším osvobozením a nabytím státní svrchovanosti, ale také navrácením území, o které nás v Mnichově v roce 1938 připravily Německo, Itálie, Velká Británie a Francie. Je na místě, abychom si všimli toho, co se kolem porážky fašistického Německa v současné době děje. Předáci Sudetského Landsmanschaftu (SL) volají po odčinění bezpráví učiněného jim odsunem. Zamlčují, že to byl jimi stále uctívaný Konrad Henlein, který 14. září 1938 prohlásil další soužití sudetských Němců s českým národem v jednom státě se stalo nemožným a vydal heslo Chceme domů do Říše!. Zakrývají fakt, že to byla národnostní menšina sudetských Němců, která tvořila pátou kolonu v ČSR. Přitom tato menšina měla nejdemokratičtější práva všech národnostních menšin v tehdejší Evropě měla své ministry, poslance, úředníky, střední a vysoké školy, kulturní a sportovní organizace, což jí záviděla celá menšinová Evropa. Přesto sudetoněmecké fašistické hnutí pod vedením K. Henleina a K. H. Franka získalo pro dobyvačné plány hitlerovského Německa více než 90 % sudetoněmeckého obyvatelstva a velkou měrou se podílelo na mnichovské tragédii rozbití ČSR a následné nacistické okupaci. To nejsou slova, ale fakta. 206

Ve volbách do poslanecké sněmovny ČSR konaných v roce 1935 volili Němci v Československu takto: S t r a n a % h l a s ů p o č e t p o s l a n c ů Německá sociálně demokrat. dělnická strana 3,6 11 Německá křesťanskosociální strana 2,0 6 Německý svaz zemědělců 1,7 5 Sudetoněmecká strana (SdP) 15,2 44 Celkem 22,5 66 Tak volili sudetští Němci 2 roky po uchopení moci v Německu A.Hitlerem. Tito voliči volali na britského lorda Runcimana: Lieber Lord macht uns von Der Tschekoslovakei. Milý lorde, osvoboďte nás od Československa. To bylo v srpnu 1938 a co tomu předcházelo? Ve 30. letech vláda ČSR provedla reorganizaci státní a obecné policie a četnictva. Na policejním ředitelství v Praze byly zřízeny dvě ústředny: jedna se zaměřením na státobezpečnostní problematiku, druhá na boj proti komunismu, KSČ, Rudým odborům a Kominterně. Podobnou činností se zabývala i vojenská zpravodajská služba se zaměřením na vliv KSČ v armádě. Pozornost a úkoly všech policejních složek, zvláště IV. cizineckého oddělení, byly zaměřeny na růst sympatií občanů k SSSR a pohyb sovětských diplomatů a turistů. Menší pozornost byla věnována činnosti německé rozvědky, a sudetským Němcům a jejich nepřátelské činnosti vůči ČSR. Od roku 1936 působila v Praze v Lucerna paláci pod krytím obchodní společnosti agentura SD a GESTAPA, kde byli přijímáni agenti, převážně čeští Němci pracující proti ČSR. Dne 6.11.1932 na pokyn ministerstva vnitra odjíždí delegace vedoucích představitelů četnictva a policie do Německa k získání poznatků a zkušeností, jak německá policie řeší politickou situaci s revolučním hnutím, zvláště Komunistickou stranou Německa. Delegace byla přijata velitelem SCHUTZPOLIZEI v Berlíně plukovníkem Potenem, který uvedl, že k řešení všech revolučních situací a problémů jsou využíváni agenti provokatéři: ti sledovanější vedoucí představitele KSN, odborů apod., kteří jsou při demonstracích zatýkáni. Policie používá pendreky a další prostředky. K největší zradě čs. zájmů a občanů ČSR došlo 28.10.1938, když Fischer, ministr vnitra Beranovy vlády, podepsal s Říšským ministerstvem vnitra a vedoucím SS Himmlerem dohodu o spolupráci při vedení seznamů nepřátel Říše komunistů, anarchistů, emigrantů, židů a dalších. Podrobný seznam po obsazení ČSR byl MV předán gestapu. Seznam posloužil gestapu, ale i české policii a četnictvu k provedení zatčení prvních vlastenců a antifašistů v rámci AKCE MŘÍŽ. Veškerá činnost potlačovatelského a politického aparátu byla zaměřena na potlačení práv pracujícího lidu vedeného KSČ. Hrubým způsobem se přehlížela nepřátelská činnost německých a maďarských iredentistů. 207

V parlamentních volbách v květnu 1935 se Henleinova strana (SdP) stala nejsilnější stranou v republice a současně mluvčí 66 % německých menšin v ČSR. V prosinci 1935 došlo v souvislosti s prezidentskými volbami ke střetnutí demokratického bloku se silami reakce. Henleinovo hnutí začalo stupňovat za přímé pomoci Německa svou agresivitu. Na stále silnější naléhání českých občanů a úřadu v pohraničí si vláda ČSR uvědomila, že má-li být v pohraničí udržen klid a pořádek, musí dojít k reorganizaci policejních složek, neboť ve většině měst a obcí v pohraničí vykonává policejní službu obecní policie. Ta podléhá obecnímu, t.zn. německému zastupitelstvu. Proto vláda v březnu 1936 vydala nařízení O organizaci policejní správy a odborů vnitřní správy č. 51/1936. To znamenalo, že vláda má právo zřizovat státní policejní úřady v pohraničních oblastech, všude tam, kde to z hlediska bezpečnosti uzná za vhodné. Tyto policejní úřady podřídila zemským prezidentům. V březnu 1938 henleinovci zorganizovali velkolepou oslavu u příležitosti anšlusu Rakouska Německem. K zabezpečení této akce dostaly čs. policejní a četnické služebny rozkaz být k německým výtržnostem zdrženlivé, zatýkat pouze narušitele a komunisty, kteří by tyto akce henleinovců narušovali. Počátkem května 1938 zahájil německý tisk ostrou kampaň proti nesnesitelnému útisku sudetských Němců. Finanční stráži spolu s československou rozvědkou se podařilo odhalit pašování zbraní z Německa do ČSR a vyzbrojování příslušníků SdP. Na základě těchto skutečností rozhodla vláda 26.5.1938 o částečné mobilizaci jednoho ročníku a aktivizaci oddílů SOS (Stráže obrany státu). To přispělo k obratu v mínění světové veřejnosti, že ČSR je připravena se bránit. Přesto A. Hitler 30.5.1938 podepsal směrnici Fall grűn plán k útoku na ČSR. Na sklonku léta 1938 bylo jasné, že Hitler se připravuje zahájit vojenskou agresi, když na vojenské cvičení povolal na 1,5 milionů vojáků do wehrmachtu. Čs. vláda ve snaze čelit tlaku sudetských Němců předložila jim čtvrtý plán, který již splňoval všechny požadavky sudetských Němců. Ti, aby se vyhnuli přijetí plánu, po poradě s Hitlerem změnili požadavky na odtržení pohraničních oblastí od ČSR. Po projevu A.Hitlera na sjezdu NSDAP 12.9.1938 v Norimberku došlo k aktivizaci členů jejího SdP a jejího Freikorpsu. Na demonstraci v Ostravě a na dalších 70 místech v pohraničí, došlo ke střetům s policií a FS (Finanční stráž). Vláda odpověděla vyhlášením stanného práva v oblastech nepokojů. Příslušníci Freikorpsu, vycvičení v Německu Abwehrem, SA a SS zahájili ozbrojené útoky na české úřady, policii, četnictvo a Finanční stráž. K velkému střetnutí mezi policií a Freikorpsem došlo 14.9.1938 v Chebu, což vedlo k vyhlášení pohotovosti všech oddílů SOS. Na přímý pokyn A. Hitlera byly 17.9.1938 vytvořeny oddíly Sudetendeutsches Freikorps s úkolem ochrany sudetských Němců a 19. 9. 1938 jim byl vydán rozkaz k zahájení akcí proti ČSR. Do těžkých bojů byly zapojeny všechny bezpečnostní složky a oddíly SOS. Situace si vynutila odchod českých občanů, někdy spojený s úprkem zachránit si holý život. 208

Po těžkých bojích v západních Čechách bylo odříznuto město Aš a celý Ašský výběžek od republiky. Henleinovské povstání zachvátilo západní a severní část Čech, severní a jižní Moravu. Nerozhodností, zbabělostí a podbízivostí některých úředníků politické a policejní správy získali henleinovci na některých místech iniciativu a převahu. Po vyhlášení ostrahy hranic 22. 9. 1938 převzali velení nad oddíly SOS velitelé prvosledových praporů v čsl. armádě a byly vyjmuty z podřízenosti politických úřadů hejtmanů. Až do 30. 9. 1938 probíhaly boje se vzbouřenými henleinovci. Další spád událostí převzali zrádní spojenci 30. 9. 1938 v Mnichově. Podívejme se na to, co zbylo z tzv. druhé republiky, respektive co nám bylo vzato a co nám zbylo (podle časopisu Cesta soukromých zaměstnanců č. 8 9 z 19. 11. 1938). Pronikavé územní změny, k nímž došlo v důsledku mnichovské dohody a vídeňského arbitrážního rozhodnutí, znamenaly hluboký zásah do hospodářského života země, jejíž hospodářský organismus 2. republiky byl hluboce rozvrácen. Mnichovské rozhodnutí zmenšilo Čechy z 52 000 km 2 na 35 000 km 2, Moravu z 22 000 km 2 na 15 000 km 2. Pokud jde o počet obyvatel ztrácejí Čechy 33,9 %, Morava a Slezsko 66,2 % svých obyvatel. Tzn., že počet obyvatel Čech a Moravy je asi 7 mil. obyvatel. Na základě rozhodnutí vídeňské arbitrážní komise z 2.10.1938 odstupuje ČSR Maďarsku ze svého slovenského a zakarpatského území cca 12 000 km 2 s 1,064 mil. obyvatel. Celkem ČSR byla přinucena odstoupit (přibližně): Německu 28 200 km 2 území se 3 600 000 obyvateli, Maďarsku 12 400 km 2 území s 1 064 000 obyvatel a Polsku 1 100 km 2 území s 230 000 obyvateli. Zatím Nová ČSR (druhá republika) měla v roce 1938 rozlohu asi 100 000 km 2 a 10,5 mil. obyvatel ve složení: Č e ch ů 6 750 000 dříve 7 600 000 S l o v á k ů 2 200 000 dříve 2 550 000 R u s í n ů 640 000 dříve 700 000 N ě m c ů 470 000 dříve 3 320 000 M a ď a r ů 200 000 dříve 750 000 Další statisíce Čechů a Slováků žily za hranicemi. Při záboru pohraničního území a stanovení nové demarkační hranice nebylo přes protesty českých členů komise pod tlakem henleinovců dodržováno národopisné složení oblastí. Převažovaly zájmy strategické a hospodářské ze strany Říše. 209

Tak vypadalo národnostní složení podle sčítání obyvatelstva v r. 1930 a přesto byla tato místa zabrána: Č e š i N ě m c i Č.Krumlov 2 844 502 Znojmo 11 691 7 988 Poštorné 3 503 285 Břeclav (žel. křižovatka) 9 534 2 028 Dobřany (kaolin. důl) 2 694 2 334 Zbůch (uhel. důl) 1 407 591 Hodslavice (rod. Palackého) 1 793 Příbor 4 696 186 Petřkovice (uhel.důl) 2 248 311 Ludgéřovice (uhel. důl) 2 740 454 Zábřeh na Moravě (žel. křižovatka) 3 635 1 650 Dvě největší města, která byla zabraná na Slovensku a Podkarpatské Rusi ukazují podobné výsledky. Podle sčítání obyvatelstva v r. 1930 bylo v Košicích 55 259 Slováků, Čechů, Rusínů a Židů, ale jen 11 504 Maďarů a 3 354 Němců. V Užhorodě bylo 22 266 Rusínů, Slováků, Čechů a Židů, ale jen 4 409 Maďarů a Němců. Zábor všech těchto oblastí tvrdě postihl hospodářský život druhé republiky (30. 9. 1938 až 15. 3. 1939) do vzniku protektorátu a Slovenského štátu. Zabito nebo zraněno bylo mnoho občanů české národnosti, pošťáci, železničáři, lékaři a další včetně členů SOS (četníků, policistů, členů Finanční stráže, vojáků). V bojích proti fašistům vydatně pomáhali němečtí komunisté a antifašisté. Po mnichovském diktátu byli čeští občané v území okupovaném německou armádou vyháněni sudetoněmeckými ordnery ze svých domovů. Na 200 000 Čechů muselo za dramatických podmínek a pro zachování života opustit své domovy. Žádnou náhradu nikdy nedostali. Ve zprávě dopisovatele českých novin A-ZET ze Sudet dne 14. 11. 1938 se uvádí, že ve shodě s protižidovskými bouřemi v Říši, došlo také v Sudetech k protižidovským demonstracím pod heslem pomsta za Paříž (kde byl zabit německý diplomat židovským mladíkem). Zbylí Židé v Sudetech tak do jednoho putovali do koncentračních táborů. Téměř ve všech sudetských městech se staly synagogy obětí plamenů. V některých městech se bouře obrátily i proti Čechům. V Duchcově byly demolovány obchody a restaurace patřící Čechům. Již od roku 1918, kdy vznikla ČSR, to byla hlavně německá buržoazie, vlastnící v celé oblasti průmyslové závody, doly apod., které ve snaze germanizovat české obyvatelstvo nutila zaměstnance, aby jejich děti chodily do německých škol, jinak je nezaměstnají. Sudetští Němci žijící v Československu se stali aktivním nástrojem dobyvačné politiky fašistického Německa proti ČSR. Po zřízení protektorátu Čechy a Morava v r. 1939 se řada z nich podílela přímo na vyhlazování českého a slovenského lidu v orgánech policie, gestapa, SD a v koncentračních táborech. Mezinárodní vojenský tribunál v r. 1945 označil NSDAP za zločineckou organizaci, která měla rozhodující vliv a podíl na rozpoutání druhé světové války. Plně se podílela na přebudování sudetoněmeckého Freikorpsu (SdFK) na fašistickou 210

teroristickou organizaci vytvářenou na území Německa, s úkolem provádět diverzi bojem a teroristické akce proti pohraničním oblastem ČSR za spoluúčasti útvarů SA a SS. Do SdfK bylo začleněno 51 tisíc sudetských Němců. Za tuto nepřátelskou a diverzní činnost bylo 1 529 000 členů sudetského Freikorpsu z 3,5 milionů sudetských Němců vyznamenáno takto: 1 129 000 medailí za Sudety, 400 000 medailí za rozbití ČSR bojem, 1 260 000 sudetských Němců bylo členy NSDAP. Na základě Postupimské konference přijala spojenecká kontrolní rada v Berlíně 20. listopadu 1945 plán odsunu Němců z Československa v počtu 2 500 000 sudetských Němců. Po schválení čs. vládou 14. prosince 1945 byl odsun zahájen 25. ledna 1946 a skončen 24. října téhož roku. Do okupačních zón USA, VB a Francie bylo odsunuto 1 559 000 osob, do okupační zóny SSSR odsunuto 841 000 osob a do Berlína 4 000 sudetských Němců. Odsunuto bylo téměř 65 % sudetských Němců. Prezident ČSR dr. E. Beneš přijal na podzim 1946 důstojníky sovětské a americké armády, aby jim předal vysoká státní vyznamenání za průběh odsunu do okupačních zón. Zástupci spojeneckých armád zdůraznili, že odsun byl proveden v souladu s ustanovením postupimské dohody a kontrolní rady v Berlíně. Taková je pravda o příčinách a průběhu odsunu sudetských Němců z ČSR, který byl součástí hromadného odsunu Němců ze států Evropy Polska, Maďarska a Rumunska. Takže se nejednalo o jednostrannou záležitost mezi Čechy a sudetskými Němci. Nehorázné překrucování historie má zmást naše občany (viz televizní show historika p. Kučery v ČT1), především mladou generaci, která nepamatuje fašistickou okupaci, metodou vymývání mozků, ohlupování veřejnosti a tak docílit její pasivity. Ministr vnitra Václav Nosek 24. října 1946 oznámil ve sněmovně, že transfer sudetských Němců byl v podstatě ukončen a že mimo oficiálně organizovaný odsun uprchlo nebo bez soupisu odešlo do Německa asi 500 000 osob. Ostatní, kteří v republice zůstali, byli buď antifašisté nebo zaměstnanci důležitých podniků. Zároveň ministr upozornil, že v západní části Německa se začaly vytvářet organizace, které si vytyčily hlavní úkol návrat Němců do republiky. Podíváme se na biografické údaje členů první Sudetoněmecké rady, která položila základy nenávisti proti ČSR. Rada byla složená z 53 členů, z nichž 35 bylo členy NSDAP, 25 členů bylo vyznamenáno medailí za Sudety. Z mnoha článků a vystoupení funkcionářů SL jasně vyplývá, že se nepoučili a zůstávají věrni německé politice Drank nach Osten a právu na vlast. Na konferenci Odsun Němců 65 let po té ve svém vystoupení na téma Kontinuitu Henleinovy strany SdP drží SL. Sudetoněmecká partaj, která se přežila v poválečném Německu, se etablovala do dnešního SL, který navázal na její politiku. Po stažení železné opony se rozhodly USA a VB podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. 211

To vedlo k tomu, že se nikdo v SL nepokusil jej reformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přichází nová generace. Pokud bude SL existovat, najdou si tyto ideje nové nositele, jak ukázal 63. sjezd odsunutých Němců z ČSR v Norimberku v roce 2012. Již si své nositele v podobě p. Bernda Posselta a dalších funkcionářů, včetně českých kolaborantů našel. Pan B. Posselt ve svém projevu na tomto sjezdu přivítal delegaci českých politiků z tzv. českých demokratických stran, které se též zúčastnily semináře Sudetoněmecké rady v Mariánských Lázních, kromě komunistů. Pan Posselt je charakterizoval jako vyslance svých politických stran: Když sčítáme ty, kteří jsou na sjezdu, pak představují 60 % hlasů v českém parlamentu. To musíme proměnit ve skutky my nejsme mluvkové, my jsme ti, kteří jednají. Konečně chceme zděděné zatížení strašného bezpráví Benešových dekretů dostat ze stolu. SL má podle vloni schváleného programu nadále vyvíjet činnost, která povede ke zrušení dekretů, zvláště se jedná o ústavní dekret č. 11 z 3. 8. 1944 o Obnově právního řádu. V případě jeho zrušení by hrozilo ČR, že by nabylo platnost vše, co od 29. 9. 1938 do 9. 5. 1945 zavedli Němci v Čechách (protektorátě) a sudetští Němci, počínaje Mnichovskou dohodou podepsanou 30. 9. 1938. O to jim tedy jde a k tomu jim mají dopomoci ty demokratické strany včetně katolické církve, která na toto shromáždění pravidelně posílá své zástupce, většinou Biskupa Graubnera a další funkcionáře. To vede k zamyšlení, kam se asi poděje darovaný majetek a miliardy od vlády rozpočtové odpovědnosti pod dohledem ministerstva kultury. V posledních letech jsme svědky zvýšeného tlaku a úsilí z mnoha stran o zásadní přepisování našich moderních dějin, zejména druhé světové války a poválečného období v naší zemi, zvláště téma poválečného odsunu Němců z Československa a neustálé zpochybňování dekretů Dr.Beneše. Připomeňme si kdy našemu státu a národu hrozilo velké nebezpečí. Bylo to v době společenské krize v ČSR v roce 1967 1968, a to ze strany NSR a NATO, kdy jejich speciální skupina BND vypracovala diverzní operaci s využitím československé pravice, s poúnorové emigrace a sudetských Němců, kterým nabízeli návrat do ČSR s dvojím občanstvím. Slibovali zrušení poválečných rozhodnutí vlády ČSR a postupimské dohody o odsunu Němců z ČSR. Uvedené záměry ze zahraničí byly včas odhaleny. Byla to situace na pokraji světové války, s rozvahou spojenců byla vyřešena. Vyvrcholením snah o zneuctění a pošlapání obětí druhé světové války a českých vlastenců bylo 70. výročí porážky fašistického Německa Rudou armádou a spojeneckými vojsky, kdy na jaře r. 2015 došlo na zastupitelstvu města Brna k přijetí Deklarace smíření mezi Čechy a po válce odsunutými Němci z ČSR. V květnu byl zorganizován tzv. Pochod smíření z Pohořelic do Brna za údajné nehumánní vyhnání Němců z Brna. Této mediálně velmi prezentované akce, se zúčastnilo celé politické vedení města a představitelé brněnských vysokých škol, 212

pamětníci a potomci odsunutých Němců do Rakouska v čele s předsedou SL B. Posseltem. Tato akce se opakovala i v roce 2016, dokonce se proslechlo, že bylo SL nabídnuto konat příští sjezd v Brně. Proti tomu vystoupila řada vlasteneckých organizací v čele se Svazem bojovníků za svobodu společnou demonstrací. Vrcholem všeho podbízení a urážek všech obětí fašizmu je účast člena vlády České republiky, ministra kultury Daniela Hermana (KDU ČSL), se souhlasem jejího předsedy Bohumila Sobotky (ČSSD), na Norimberském sjezdu Sudetského Landsmanschaftu 2016, a to jako reprezentanta vlády ČR, ten ve svém vystoupení oslovil účastníky milí krajané za což sklidil bouřlivý potlesk 1 000 účastníků sjezdu. Přes ministrovo připomenutí obětí fašizmu a teroru na našich občanech ze strany SL nezazněla dosud žádná omluva, lítost či odsudek fašistického teroru. Hermanovo vystoupení v Norimberku nelze pokládat jen za projev jeho politické nekompetentnosti, jako ojedinělé šlápnutí vedle. V podstatě se ztotožnil s landmanschafty v otázce popření nezvratitelné viny sudetských Němců na válečných jatkách druhé světové války a jako ministr české vlády (Herman je ještě předsedou sdružení ACKERMANN GEMEIDE v ČR, kam ho podle jeho sdělení doporučil Pavel Tigrid, tato organizace je součástí Sudetoněmecké rady) se tak postavil proti výsledkům Postupimské konference (1945) založené na faktu kolektivní viny německých zfašizovaných menšin v Maďarsku, Polsku a Československu, nesoucí spolu s hitlerovským Německem vinu za vypuknutí druhé světové války. Herman označením sudetských Němců za milé krajany vlastně jim sdělil, že vláda ČR je s nimi solidární v popírání jejich kolektivní viny. Žádný ministr si nesmí dovolit vydávat své privátní názory za vládní. Ptáme se, zda to byly to jeho skutečně jeho soukromé názory? Na sjezdu SL jako hosté byli další čeští funkcionáři a je zarážející, že jsou členy ČSSD jako Libor Bouček, bývalý evropský poslanec, náměstek předsedy vlády pro vědu a inovace Arnošt Marks (ČSSD) a manžel ministryně MPSV (ČSSD), která na sjezdu byla již dříve, dále Daniel Korte (TOP 09) a další. Na závěr mně dovolte využít vystoupení předsedy senátu PSČR pana Milana Štěcha na Terezínské tryzně, kdy řekl: V posledních letech se občas objevuje snaha některých lidí dávat vedle sebe zločiny nacistické okupace a odsunu sudetských Němců s otázkou nebo není snad pravdou, že obětí okupace bylo nesrovnatelně víc (400 tis. obětí) než těch kteří zemřeli během odsunu. Senátor Štěch pokračoval:...samozřejmě, že za žádných okolností neschvaluji samozvané mstitele, to konec konců neschvalovala ani tehdejší ČS reprezentace. Ale byla to německá armáda, která utopila dobrou vůli v krvi, kdyby se alespoň těch několik posledních dnů války chovala jinak, nejspíš by i jiným způsobem probíhal i odsun. Ještě 5. května 1945 vyvraždila obec Javoříčko a obec vypálila. Na závěr mi dovolte otázku, je vláda pod vedením ČSSD a pana Sobotky ještě českou vládou, když musí komunikovat s regionální vládou Bavorska, nebo jsme již spolkovou republikou NSR? Zarážející také je, že mezi zvláštními poradci předsedy vlády pro otázky sudetských Němců jsou členové sudetoněmeckých organizací, jako paní Blanka Mouralová, ředitelka COLLEGIA BOHEMICA, o.p.s. a pan Jan Šícha, kurátor výstavy Jak Češi příšerně zacházeli se sudeťáky. Oboje podléhá MK ČR včetně financování. 213

Za to, že nám budou vládnout kolaboranti a zaprodanci jsme v na frontách a domácím odboji nebojovali. Z celého tohoto materiálu vyplývá jediný požadavek na vládu ČR a vládu NSR zrušit SL jako nepřítele míru a vzájemné spolupráce s NSR. 214

JUDr. Jiří Vosáhlo, Benešov Vznik Komunistické strany Československa na okrese Benešov Vážení účastníci II. celostátní konference k regionálním dějinám, letošní rok je tomu již 95 let od vzniku Komunistické strany Československa, a to i na našem okrese Benešov. Soudruh RSDr. František Kovanda mě pověřil sepsáním tohoto článku připomínajícího založení organizací KSČ na našem okrese Benešovsku. Dovolte mi uvést krátkou ukázku ze Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka autora ing. Karla Bárty z doby, kdy v roce 1920 začínalo organizování marxistické levice. Po porážce generální stávky československého proletariátu v prosinci 1920 hledali nejuvědomělejší dělníci cestu z krize sociálně demokratického hnutí a stále častěji se na schůzích levice diskutovalo o jednadvaceti podmínkách, kterými byl podmíněn vstup do Komunistické internacionály. Jedna taková schůze proběhla v Benešově v únoru 1921 v hostinci Na hraběcí. Velký význam pro vyjasnění stanovisek uvnitř levice měli bývalí legionáři a zajatci vracející se z Ruska. Do Benešova se tehdy vrátili ruští legionáři František Wildman a František Oliverius a bývalý zajatec Vojtíšek, který pracoval v Leningradě. Nadšeným propagátorem III. internacionály byl zejména František Wildman, který byl v Rusku opozičním delegátem legionářského výboru, jenž žádal zastavení bojů proti sovětskému Rusku. Byl vězněn ve Vladivostoku ve Staré pevnosti. Na Vlašimsku se výrazně na agitaci ve prospěch levice podílel účastník XIII. sjezdu sociální demokracie ve dnech 25. až 28. září 1920 Bábeník z Divišova, který informoval o zradě pravého křídla a ruský legionář V. Charvát, který správně a dobře vysvětloval politiku levice. Za tím účelem byly konány schůze sociální demokracie v okolí Vlašimi, v Domašíně, Načeradci a Divišově. Čas se pomalu naplňoval. Připravoval se květnový sjezd marxistické levice. Již 1.máj byl mohutný, tábor lidu marxistické levice byl nejsilnější ze všech tří táborů pořádaných na benešovském Velkém náměstí. Schůze zástupců všech organizací levice z Benešovska zvolila delegáty sjezdu. Byli to Bohumír Bartoň, František Šíma, Přívora, František Kotršal. Této schůze se zúčastnil zástupce pražského ústředí Stránský. Delegátem ustavujícího sjezdu byl též Václav Záruba z Divišova. Ihned po ustavujícím sjezdu byly na okrese zakládány organizace KSČ ve Vlašimi, Roudném, Divišově, Zbořeném Kostelci. Do vedení KSČ na Vlašimsku podle vzpomínek pamětníků byli v té době zvolen Jan Dvořák, Antonín Zahradníček, Anna Pokorná, a Rúžena Vojdová z Vlašimi, Bedřich Lejček a Karel Jaroš z Miřetic, František Vokolek a Jan Klapal, Jindrák z Divišova a Vojtěch Dolejší a Branka z Načeradce. V Benešově v červenci 1921 bylo v základní organizaci 518 členů, následně v listopadu 1921 již 839 členů. Ke komunistické mládeži se hlásilo 767 členů. Po založení základních organizací začala KSČ vést důsledný boj za práva pracujících. Aktivně si počínali zejména mladí soudruzi. Organizovali stávky a další akce, pomocí stranického tisku a rozšiřováním politické literatury zvyšovali informovanost a politický rozhled pracujících, pracovali též aktivně pomocí masových 215

organizací jako byly odborové svazy, dělnické tělovýchovné jednoty. Nebylo opomíjeno ani politické vzdělávání členů. Komunisté pracovali aktivně mezi pracujícími rovněž za pomoci masových organizací. Na našem okrese to byly odborové svazy pracujících v kožedělném průmyslu, textilních dělníků, pracujících v kamenoprůmyslu a horníků, dále Federace dělnických tělovýchovných jednot, spotřební družstvo Včela, Svaz proletářských bezvěrců, Komunistická internacionála mládeže. Nebylo opomíjeno ani politické vzdělávání členů. Vedle kurzů pořádaných pro mladé členy byli vysíláni členové strany na odborné stranické kurzy do Moskvy. V období založení strany působil na Vlašimsku a hlavně v Načeradci absolvent tohoto kurzu Rudolf Tichý. Zejména aktivně působila KSČ ve Vlašimi, kde již 3. června 1921 vedla stávku obuvnických dělníků. Po třech týdnech byla stávka vítězně ukončena podstatným zlepšením mzdových podmínek. 17. června 1921 se konal v Benešově na Velkém náměstí tábor lidu, pořádaný KSČ na protest proti zdražování životních potřeb a snaze kapitalistů snižovat mzdy. Příprava tábora byla projednána na schůzi konané dne 10. června v hostinci U Vrátků, které se zúčastnili členové vedení KSČ a komunisté zastupující dělníky okolních statků. Cílem jednání byla i příprava stávky na nejbližší dny a manifestačního průvodu, který měl jít před okresní hejtmanství žádat o zvýšení přídělu deputátu. Této schůze se zúčastnil a předsedal jí Jan Brejla z Vidlákovy Lhoty. Tábora se zúčastnili zemědělští dělníci ze statků a okolí Benešova a textiláci z Brodců v celkovém počtu 150 osob. Manifestace byla zahájena v 10,30 hodin a skončila v poledne. Zahájil ji Červ, dělník z Ratměřic. Přísedícími byli Jan Brejla z Vidlákovy Lhoty a železniční dělník Cobl z Benešova. Referoval Havelka, který přednesl podrobnosti k pronásledování účastníků prosincových bouří v roce 1920 a s. Kuthan, krajský důvěrník ze Sedlčan, který mluvil o jednotě dělnictva. Kuthan dále přednesl rezoluci obsahující protest proti zdražování životních potřeb a požadující amnestii účastníků prosincových událostí. V Benešově v této době úspěšně a aktivně působila pobočka Federace dělnických tělocvičných jednot. V hostinci Na Čápě cvičila školní mládež, dospělí i dorost. Tato organizace se zúčastnila i I. spartakiády FDTJ, konané 26. června v Praze na Maninách. Velké vystoupení se konalo i v Benešově na hřišti u Seewaldova lesíka. Mimo benešovských zde vystoupili i cvičenci ze Zbořeného Kostelce, Jílového, Roudného i odjinud. Jako vedoucí cvičitelé v Benešově se střídali Fára, František Zima, Hanibal, Coblová a Marie Kleňhová a další. V době své prezenční služby v Benešově byl cvičitelem FDTJ i Karel Jiráček, později známý jako El Car, který vedl pražskou komunistickou agitační skupinu Modrá blůza. Dne 4. září došlo k založení FDTJ i v Brodcích. V letošním roce též uplynulo 90 let od otevření okresního sekretariátu KSČ v Benešově. Doporučil jsem okresnímu výboru KSČM, aby ke 100. výročí založení KSČ na okrese Benešov byla vydána práce ing. Karla Bárty, k založení KSČ v okrese Benešov a bývalých okresech Vlašim a Votice. Osobně jsem to s jmenovaným projednal a požádal jej, aby soustředil podklady k jejímu vydání a on souhlasil. 216

Prameny: Článek ing. K. Bárty ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka č. 26 str. 101 a další Sborník dokladů Okresního úřadu Benešov roky 1850 1946 str. 25 217

Ing. Zdeněk Zeman, Kunratice O kunratických kronikách Po vzniku Československé republiky byl vydán zákon č. 80 Sb. z 30. 1. 1920, který ukládal všem politickým obcím založit a vést pamětní knihy. Úkolem kroniky je provádět chronologické zápisy vyprávějící o významnějších událostech v jejich časové posloupnosti. V obci Kunratice u Prahy bylo přikročeno k zapisování do pamětní obecné kroniky 16. srpna 1924 a byla dopracována se zpětnou platností do roku 1914. Politická obec Kunratice u Prahy (zahrnující osady Paběnice, Libuš a Kunratice) měla velkou výhodu, že Cyril Merhout (bývalý místní učitel) zpracoval publikaci Čtení o Novém hradě a Kunraticích, která popisuje historii Kunratic do roku 1912. Za období od roku 1924 do roku 2006 byly zpracovány 4 kronikářské knihy a 2 964 stran psaných na stroji. Od vydání zákona o obecních kronikách se v obci (dnes městské části Prahy) vystřídalo sedm kronikářů. Prvním byl Václav Rataj. Řídící učitel místní školy byl ustaven 12. července 1923. Dopsal chybějící léta 1914 1922, zapisoval události od 6. července 1914 do 25. března 1945. Celkem zapsal 224 stran formátu A4. Do důchodu odešel v červenci 1939 a zemřel 3. ledna 1949. Druhým kronikářem se stal Bohuslav Kracík, učitel místní školy. Byl stanoven po válce a jeho úkolem bylo zpracovat obecní kroniku za období 1938 1961. Zpracovaný materiál měl postupně předkládat každé tři roky. Pro rozsáhlost materiálu a krátkost lhůty se mu nepodařilo přepsat všechny sebrané podklady. Zpracoval pouze materiál za léta 1938 1944. Připravené vytříděné podklady za období 1945 1963 zapsala do obecní kroniky místní učitelka Lea Špačková, manželka třetího kronikáře Karla Špačka. Od roku 1964 nebyly písemné podklady pro kronikáře uspořádány a vytříděny. Třetím kronikářem byl Karel Špaček, povoláním hlavní účetní. Převzal kroniku 27. března 1967. Dopracoval a zpracoval období 1945 1966. V roce 1967 ale onemocněl a zemřel 7. dubna 1972. Jeho manželka Lea předala v roce 1974 kroniku MNV (místní národní výbor) Praha 4 Kunratice. Čtvrtým kronikářem se stal v květnu 1978 zaměstnanec Obvodního národního výboru Praha 4 Jan Bláha. Zpracoval a dopracoval období 1967 1979 a zápis do kroniky provedla jeho manželka Božena Bláhová. Zemřel 27. října 1982. Pátým kronikářem byl 8. března 1983 zvolen důchodce, bývalý státní zaměstnanec Ing. Zdeněk Zeman. Dopsal chybějící období 1980 a 1981, které zpracoval Jan Bláha. Zpracoval kroniku za léta 1983 2006. Soustředil 1840 příloh ke kronice, 1000 fotografií a pohlednic a další dokumenty. Připravil šest publikací o Kunraticích a podílel se na zpracování dalších sedmi prací. Zúčastnil se III. a IV. Ročníku celostátní soutěže kronikářů ČR v kategorii obcí 2 5 tisíc obyvatel a pokaždé se umístil na 4. Místě v ČR. Od roku 1987 prováděl zápisy kroniky na psacím stroji. Šestým kronikářem byl ustanoven v roce 2006 finanční specialista Ing. Jaroslav Vrba a o čtyři roky později fotografka Petra Hilmarová (sedmá). I když bylo v několika případech nutno kunratickou obecní kroniku doplňovat se zpětnou platností, podařilo se vést tento místní historický dokument od roku 1914 do 218

současnosti, což nelze říci o všech městských částech (dříve obcích) Prahy. Pokud k tomu připočítáme publikaci Cyrila Merhauta (Historie obce do roku 1912), historické články Kunratického zpravodaje a místní publikace, lze konstatovat, že máme dostatek pramenů pro studium historie obce (dnes MČ) Kunratice. Kronikářské dokumenty můžeme rozdělit do několika částí. První kniha s názvem Pamětní kniha obce Kunratice byla vedena Václavem Ratajem od 26. července 1914 do 23. května 1945. Měla rozsah 224 stran formátu A4. Druhou knihou je Kronika obce Kunratice u Prahy, vedená od roku 1938 do roku 1957. 395 stran textu A3 zpracoval v letech 1938 1944 Bohuslav Kracík a 1945 1957 Karel Špaček. Napsána byla Bohuslavem Kracíkem a Leo Špačkovou. Třetí kniha nese název Kronika Kunratic, 3.kniha. Má 699 stran formátu A3. Byla zpracována v letech 1958 1966 Karlem Špačkem a 1967 1971 Janem Bláhou. Napsána pak Leo Špačkovou a Boženou Bláhovou. Čtvrtá kniha se jmenuje Kronika Kunratic Praha 4, 4.kniha. Zahrnuje období 1972 1986 a má 521 stran formátu A3. V letech 1972 1979 ji zpracoval Jan Bláha a 1980 1986 ing. Zdeněk Zeman. Napsány byly Marií Peškovou a Miladou Zemanovou. Šestou část kroniky tvoří přílohy v rozsahu 1840 ks o 4 149 stránkách. Skládají se z různých vyhlášek, zápisů, zpráv, oznámení, pozvánek, plakátů, novinových článků, jízdních řádů apod. Dále přílohy tvoří 1 000 fotografií a pohlednic, sedm publikací pojednávajících o Kunraticích, i publikace, které mají ke Kunraticím vztah. O Velké kunratické pojednává 24 dokumentů, jsou zde i školní časopisy místní základní školy Soptík, Altex a Altisákem, vydávané soukromým gymnáziem Altis. Nechybí soubor katalogů k výstavám ve zdejším parku a 32 kusů časopisu Kronika vydávaného soukromou firmou z Libuše s články týkajícími se Kunratic. Příloha obsahuje také 92 reklamních plakátů kunratických podnikatelů. Obsah zápisů v kunratické kronice: 1. Veřejná správa (samospráva a veřejná správa): porada starostky, zastupitelstvo, veřejné schůze, úřad MČ, volby, rozpočet MČ, rada obce(mč). 2. Hospodářská oblast: průmysl, inženýrská síť, doprava, spoje, zemědělství, památková péče, místní hromadná doprava. 3. Veřejný život: zdravotnictví, školství, kultura, sport, společenské organizace, náboženství, výstavy, knihovna, kronika, významné osobnosti, sdělovací prostředky. 4. Život občanů v MČ: péče o staré občany, klub seniorů, cestovní ruch, rodinný život, životní prostředí, počasí. Způsob zpracování kronik: A) KALENDÁŘ (žurnál kronikářským způsobem, tj. události jsou zaznamenávány chronologicky po jednotlivých dnech) B) KOMENTÁŘ (zpracování po jednotlivých důležitých událostech, tj. není uvedeno po jednotlivých dnech, i když je respektováno časové pořadí) C) KALENDÁŘ, KOMENTÁŘ (využito obou způsobů, v komentáři jsou rozpracovány důležité události z Kalendáře) A) Kalendář je zpracován v letech 1914 1966 B) Komentář je zpracován v letech 1967 1983 219

A) i B) Oba způsoby jsou zpracovány v letech 1984 2006. V letech 1984 1988 bylo hlavní úsilí ještě zaměřeno na komentáře. Vývoj zpracování kronik je zajímavý vyvíjel se dle vzniklé situace a na základě získaných zkušeností. Největším nedostatkem byla skutečnost, že byla dlouhá období, kdy nebyla obsazena funkce kronikáře, a bylo nutno dopisovat ročníky se zpětnou platností. Kronikáři používají jednu z forem psaní (způsob zpracování) kalendář nebo komentář. Po delší dobu psaní jsem se rozhodoval, která z těchto forem je výhodnější a lepší. Nad touto otázkou jsem začal přemýšlet zejména poté, co jsem se přihlásil do celostátní soutěže kronikářů ČR. Dospěl jsem k názoru, že nejlépe je využívat obou forem, přičemž základní by měla být forma kalendáře a jako doplňující forma komentáře. K této formě jsem přistoupil v roce 1989 a používal do roku 2006. Pro III. soutěž kronikářů byl v roce 1984 zpracován materiál nazvaný Rozvoj obce Kunratice za 40 let socialistické výstavby, který obsahoval 71 stran a jeden plánek. Pro IV. celonárodní soutěž byl v roce 1989 zpracován materiál nazvaný Rozvoj socialistické tělesné kultury v Kunraticích, který obsahoval 92 stránek. Témata pro celonárodní (ČR) kronikářské soutěže byla stanovena centrálním orgánem ČR. Červen 2014 Činnost kronikáře Ing. Zdeňka Zemana v letech 2009 2014 Celkový přehled A) Publikace I. Osobně zpracované a vydané 5 + 2 = 7 publikací II. Osobně zpracované, ale nevydané IV. Podíl na publikacích 2 1 = 1 publikace 7 + 1 = 8 publikací V. Odvolání na mé jméno v publikacích 10 +2 = 12 publikací B) Publikované články Kunratický zpravodaj C) Další uspořádané akce III. Přednášky v Klubu důchodců IV. Přednášky Otvírání studánek VII. Výstavy A) Publikace I. Osobně zpracované a vydané 352 + 25 = 377 článků 47 + 21 = 68 přednášek 25 + 5 = 34 přednášek 10 + 1 = 11 výstav 6. Dům strany. 6 stránek + 1 fotografie. Vydal OV KSČM Praha 4 v roce 2009 220

7. Kunratický zámek a jeho objekty (hospodářský dvůr a zámecký park). Publikaci vydala MČ Praha Kunratice v roce 2010. Obsahuje... stran (z toho 10 fotografií). IV. Podíl na publikacích 8. Kunratice v běhu času. Vydal Gasset ve spolupráci s MČ Praha Kunratice v roce 2013. Spolupracoval jsem na značné části článků, dodal většinu tabulek a přispěl asi čtyřiceti fotografiemi. V. Odvolání na mé jméno v publikacích 11. Sbor dobrovolných hasičů Praha Kunratice 1893 2013. Vydáno místním sborem v roce 2013 (ke 120. výročí založení). 12. Kunratice v běhu času. Vydal Gasset ve spolupráci s MČ Praha Kunratice. Odvolání na jednotlivé články, na kterých jsem spolupracoval a o mé osobě zpracován samostatný článek. B) Publikované články Kunratický zpravodaj - Paběnice /Baběnice, Pabienicz, Paběnitz, Babienitz/ (čís.1/2009) - 30.ročník Otvírání studánek (čís.2/2009) - O kunratických kronikářích (čís.2/2009) - Kronikářské dokumenty (čís. 2/2009) - 590 let od úmrtí krále Václava IV (čís.4/2009) - Kunratické mateřské školství ( čís. 5/2009) - Odpojení části obce od Kunratic (čís. 1/2010) - Zámecký park (čís. 3/2010) - Konec společné historie Libuše a Kunratic (čís. 3/2010) - Masarykova měšťanská škola 1.část (čís. 4/2010) - Masarykova měšťanská škola 2.část (čís. 5/2010) - Klub důchodců Kunratice (čís. 1/2011) - Listujeme minulostí. Letošní významná výročí Nového hradu u Kunratic (čís. 2/2011) - 70.výročí kunratických chovatelů (čís. 2/2011) - 100 let od založení DTJ (čís. 5/2011) - Klub důchodců Kunratice (čís. 1/2012) - Kunratická výročí: 800 let,725 let, 600 let, 100 let (čís. 1/2012) - 800 let Paběnic (čís. 3/2012) - Autobusová linka č. 114 (čís. 4/2012) - Kunratický potok (čís. 6/2012) - 35 let setkávání /klub seniorů/ (čís. 1/2013) - Dvojí výročí kunratických ochotníků (čís. 4/2013) - Velké jubileum slavného závodu /Velká kunratická/ (čís. 6/2013) - Klub seniorů v roce 2013 (čís. 1/2014) C) Další uspořádané akce III. Přednášky Klub důchodců 48. 28.11.2007 30 výročí klubu 221

49. 22.10.2008 Jak znáte Kunratice? dia 50. 6.11.2008 Květnové dny v roce 1945 v Kunraticích 51. 21. 1.2009 Historie místního klubu 1.část 52. 11. 3.2009 Historie místního klubu 2.část 53. 27. 5.2009 Historie místního klubu 3.část 54. 29. 6.2009 Výročí úmrtí Václava IV. 55. 19.10.2009 Historie místního klubu 4.část 56. 18. 1.2010 Historie Kunratic 57. 25. 1.2010 Historie místního klubu 5.část 58. 22. 2.2010 Historie Kunratic dia 59. 10. 5.2010 Jak znáte Kunratice dia,foto 60. 11.10.2010 Promítání diapozitivů: ČR, Střední Asie, Pobaltské republiky 61. 10.11.2010 Promítání dia : ČR, Německo 62. 14. 2.2011 Jak znáte Kunratice? (77 foto) 63. 27. 4.2011 Výročí Kunratic zakončená na 1 1.část 64. 10. 9.2011 Výročí Kunratic zakončená na 1 2.část 65. 22. 2.2012 Výročí Kunratic zakončená na 2 66. 28. 1.2012 Výročí Kunratic zakončená na 3 67. 25. 2.2013 Jak znáte Kunratice? (dia) 68. 20. 1.2014 Výročí Kunratic zakončená na 4 IV. Přednášky Otvírání studánek 30.XXXI 17. 4.2010 Letos probíhá již 31.ročník Otvírání studánek 31.XXXII 30. 4.2011 Významná výročí Kunratic zakončená na 1 32.XXXIII 21. 4.2012 Letošní významná výročí 33.XXXV 26. 4.2014 Jak to všechno začalo? XXXV 26. 4.2014 120. Výročí TJ Sokol Kunratice VII. Výstavy 11. 9. 6.2010 Výstava dokumentů z historie Kunratic (dokumenty, které jsem předal MČ Praha Kunratice) červen 2014 222

Praha Kunratice 2015 2016 Od 1. ledna 2015 se v kunratickém zámku již nenachází Entomologické oddělení Národního muzea v Praze. Po padesáti třech letech byly sbírky motýlů a dalšího hmyzu oddělení přemístěny do moderních depozitářů v Horních Počernicích. Dosud není rozhodnuto o dalším využití zámku. Před třiceti lety (29. 4. 1985) vyšlo první číslo Kunratického zpravodaje. 18. června 2015 bylo otevřeno upravené zdravotní středisko, které vzniklo přestavbou staré školní budovy z 19. století. 25. července 2015 byly pověšeny nové kunratické zvony (sv. Josef a sv. Jakub) v kostele sv. Jakuba Staršího. 1. září 2015 odstartovala oslava 80 výročí (1. 9. 1935) otevření Masarykovy měšťanské školy v Kunraticích. Oslavy konány v průběhu celého školního roku 2015 2016. Vyvrcholení oslav se uskutečnilo 28. června 2016 na zahradě místní školy. V uplynulých osmdesáti letech došlo k značnému rozšíření celého školního areálu, které má být ukončeno v roce 2017. 3. prosince 2015 bylo v Praze Kunraticích otevřeno nákupní středisko. V tomto obchodním centru se nachází prodejna potravin Penny, maso Zeman, drogerie DM, tabák, optika, hračky, ZOO koutek, vinotéka a lékárna MAX. Poblíž tohoto nákupního střediska bude 15. září 2016 postaveno rekonstruované sousoší Kalvárie. 27. ledna 2016 zahájil v Praze Kunraticích svoji činnost pivovar, který vaří světlé 10 pivo Muflon. 223

František Švarc, předseda OV KSČM Kolín při diskusi 224

Diskusní panel č. 2 REGIONÁLNÍ DĚJINY A VÝCHOVA MLADÉ GENERACE Vedoucí panelové diskuse Ing. Lubomír Vacek, CSc. 225

Přehled příspěvků v diskusním panelu č. 2 Ing. Lubomír Vacek, CSc., Praha Informace o průběhu jednání panelu č. 2 Regionální dějiny a výchova mladé generace Roman Blaško, Praha Šest bodů, jak sjednocovat generace v komunistickém hnutí Ladislava Šimková, Praha Vliv regionálních dějin na výchovu mladé generace Emil Šneberg, Praha Český svaz bojovníků za svobodu práce s mládeží PaedDr. Anna Štofanová, Brno Regionální dějiny a mládež RSDr. Karel Vrba, Praha Činnost komunistické mládeže za první republiky 226

Ing. Lubomír Vacek, CSc., Praha Informace o průběhu jednání panelu č. 2 Regionální dějiny a výchova mladé generace Panelového jednání bylo průběžně přítomno na 25 účastníků konference. Diskusí se zúčastnila více jak polovina z nich. V 5 hodinovém jednání byla probrána témata: - Smysl a funkce seznamování s regionálními dějinami při výchově mladé generace. - Vliv regionálních dějin na výchovu a morálku mladé generace. Vliv deformací výkladu dějin na mladou generaci. - Způsoby a prostředky výchovy mládeže k pokrokovým dějinám ČR. Působení regionálních dějin na národní hrdost mladých. - Podíl mládeže na zpracování regionálních dějin. V úvodu jednání byly v kratší diskusi objasněny některé pojmy související s obsahem jednání, např. struktura a charakteristika mládeže, a dále pojem regionálních dějin. A to zejména ve smyslu konkrétnosti a blízkosti regionální problematiky a tím její přitažlivosti a snadné pochopitelnosti pro občany. Na jejím základě lze lépe pochopit a poznat společenské procesy. Diskuse byla rozdělena do dvou okruhů 1. mládež v historii (neobvyklý příspěvek měl s. Vrba výběr z policejních archivů) a 2. mládež o historii. Zaujaly především diskusní příspěvky Stanislava Zemana, Jiřího Boháčka, Miroslava Maršálka, Soni Grochalové, Romana Blaška a dalších. Velká část diskuse byla věnována hodnocení minulosti a deformování jejího výkladu, včetně uvádění příkladů zejména ze školního prostředí. Současně s tím byla obrácena pozornost na vnímání historie mladou generací a na problematiku manipulování mládeže. Důraz byl opakovaně položen na nutnost využívání všech zdrojů učitelů, médií, kultury, symbolů a vzorů z historie, ale i na působení rodin a společenských organizací. Silně byla v průběhu diskuse kritizována současná nejednota mládežnického levicového hnutí s poukazem na opačnou situaci po válce a v období šedesátých let. Sjednocení mládežnických organizací je předpokladem pro úspěšnější výchovu mladých i v oblasti poznávání historie. V diskusi zazněly příspěvky a dílčí připomínky k podílu mladých občanů při mapování, analýze a popisu místních historických událostí. V průběhu diskuse vystoupili zástupci ČSBS, a to s vystoupeními poněkud obsahově odbíhajícími od obsahu jednání panelu. V průběhu jednání byla účastníkům předložena anketa ke vztahu mládeže a historie. Vyplnilo ji 15 účastníků. A to k otázkám: Jak je občany vnímána česká minulost? Odpovědi byly rozdílné, avšak podstatná část dotázaných (téměř polovina) poukázala na lhostejnost veřejnosti. Nejčastěji se dotázaní setkávají s pomluvami a nadávkami na minulost, ale i s jinými deformacemi. 227

Více jak polovina sdělila, že současnou mládež historie příliš nezajímá, jednotlivci pak poukázali na neutrální nebo negativní postoj mládeže k dějinám. Mládež by bylo dobré vést především k hrdosti na vlast, k pozitivnímu odkazu z dějin, ale i k výběru vzorů. Která období novodobých dějin byla v anketě hodnocena jako nejlepší a nejhorší? Za nejlepší byla považována jednoznačně šedesátá, a také sedmdesátá léta minulého století, za nejhorší pak období po roce 1990, zejména devadesátá léta. V anketě se projevily určité, menší rozdíly mezi staršími a mladšími dotázanými. Kritičtější názory měly starší účastnící. V průběhu panelového jednání účastníci obdrželi návrh textu výzvy k mládeži ČR k textu nebyly připomínky. Z jednání panelu vyplynulo několik závěrů, doporučení: - V rozsáhlé činnosti Klubu společenských věd soustavně zdůrazňovat funkci regionální historie jako významné oblasti pro pochopení vývoje společnosti zejména mladou generací. Historické zkušenosti rodičů a starších generací brát jako zdroj poučení pro jednání a rozhodování v následujících letech. - V procesu politického vzdělávání a ideového působení Klubu společenských věd zdůrazňovat třídní charakter vývoje české společnosti. - Upozornit vedení KSČM na závažnost nejednoty levicového mládežnického hnutí a na nutnost věnovat sjednocení mladé generace větší pozornost. V souladu s tím vést s mládeží soustavný a trpělivý dialog. Panelovou diskusi vedl, záznam pořídil Lubomír Vacek. 228

Roman Blaško, Praha Šest bodů, jak sjednocovat generace v komunistickém hnutí Soudruzi a soudružky, vážení hosté této konference, to, co vám předkládám, není nic nového. Ale je nutno věci opakovat a zasévat tak dlouho, dokud nedopadnou na úrodnou půdu a alespoň větší část nevzklíčí. V současné době jsme ve vztahu s mládeží v tak kritickém bodě, že kdybych měl dnešní situaci přirovnat nějakou analogii, je deset minut po dvanácté. Je hodně příčin, které to způsobily, ale co považuji za důležitější je, že my komunisté nemáme v současné době schopnost oslovit mládež jako takovou. Nemáme cestu do srdcí a hlav mládeže. To předem diskvalifikuje a přímo ohrožuje nejen dosažení našich strategických cílů, ale i naši vlastní elementární existenci. Zvláště, došlo-li rovněž k přímým rozporům, a to jak uvnitř komunistické mládeže, tak komunistické mládeže především vůči stranám s názvem komunistická, potažmo i k levici. Tlak antikomunistické propagandy na mladé lidi, kteří nezažili socialismus, zvláště na ty nejmladší, narozené po kontrarevoluci r. 1989, je obrovský a sofistikovaný, neboť antikomunismus ovládl veškerou sféru běžného společenského života. Jestli okamžitě, zdůrazňuji, okamžitě, nenastoupíme program získání mládeže a sjednocování generací, nastane to, co jsem zmínil. Je proto otázka, jak a co udělat, abychom získali mládež a následně mohli začít proces sjednocování generací. 1. Klíčový problém je, že nemáme k dispozici ucelenou analýzu počátku, vývoje a pádu socialistického bloku, včetně specifik v Československu. Je nejvyšší čas zpracovat tuto analýzu ve vztahu k mládeži, jelikož je to určující pro správný postup při vysvětlování cesty socialismu mládeži a konečně i široké veřejnosti. A především pro úspěšné objasnění podstaty komunistického hnutí. A ta, jak víme, spočívá v tom, že vlastní systém socialistické cesty směrem ke komunismu je demokratičtější, spravedlivější, životaschopnější pro maximální většinu ve společnosti a není jiné cesty pokroku. Sebereflexe také musí vycházet z této analýzy, bez ní nejsme schopni se relevantně bránit a následně přejít do ofenzivního usilování o politickou moc, protože je-li naše sebereflexe souvisle neucelená, je masově kontraproduktivní. Takže my sami sebe ničíme. 2. Získání důvěry mládeže a uznání důvěryhodnosti komunistů se dá dosáhnout jedině jasnou, srozumitelnou, upřímnou, třídně viděnou politikou a ze všeho nejvíc konkrétními, formalismu zbavenými činy, jež pak sami vlastními silami dokážeme propagovat. 3. Neobejdeme se bez jasné vize, která bude vycházet především z již zmíněné analýzy a která bude nastavovat vzor možného a spravedlivého mírového světa a člověka v budoucnu. Pokud ve svých programech srozumitelně nedefinujeme jasnou cestu, tj. změnu systémovou, naše snažení bude plané. To znamená, že nějaký strom vyroste, ale plody nebudeme sklízet. 4. To platí i pro symboly a symboliku. Mládež a nejen ona (vlastně každý) symboly potřebuje. Neboť symbol určuje vizi a cestu k ní. Je to záchytný bod, bez něhož se ani komunistické hnutí neobejde. Symboly by měly být prezentovány a zároveň chápány jednotně, aby měly středivou tendenci a sílu. 5. Dále musí komunisté ve svých programech jednoznačně nastínit, že jsou to oni, kdo jsou zastánci těch nejvykořisťovanějších vrstev, strážci lidské důstojnosti, bojovníky proti chudobě a bídě. A vše, co činí, činí tak v zájmu lidu, pro který vždy byli a jsou ochotni se i obětovat. 229

6. Zvolit metodiku ve srozumitelném dnešním jazyce a pro mládeží tolik využívané komunikační systémy, jako jsou sociální sítě, v současnosti nejpopulárnější krátké pravidelné videobloky apod. Další účinná cesta může vést přes kulturu. Hlásit se, upozorňovat např. na výstavy o chudobě a lidech bez domova, následně pomoci v rámci možností s rozumnými projekty, které budou v souladů s naší cestou. Dát mladým příležitost se v těchto kulturních otázkách projevit. Vyrazit do středních a vysokých škol a oslovit je, získat jejich důvěru a zapojit je do činností při pomoci chudým apod. A opět být jednotícím, ale zároveň i hlavním prvkem levice jako takové. Chci tím především říci, že nelze odloučit boj proti antikomunismu a antagonistickým vztahům v naší společnosti od získávání důvěry nové generace v širším měřítku. Bez vědecké analýzy, srozumitelnosti a komunikace aktuálními prostředky, zejména v kulturní sféře, to prostě rovněž nepůjde. Určitě bychom přišli na další a další způsoby, jak oslovit mládež a sjednocovat generace (celá jedna generace nám byla ukradena začátkem druhé poloviny 80. let, kdy došlo k liberalizaci a rozvolnění kritiky vůči komunistické straně a vládě, což mělo vyústění v rozpad socialistického tábora, naší země, zvlášť pokud to bylo řízeno přímo z centra SSSR). Bez řádné analýzy je obtížné udělat krok vpřed, ale zároveň čekání by byla naše zhouba. Nemůžeme proto čekat na zmíněnou analýzu. Nesmíme už totiž čekat ani milisekundu, nastal nejvyšší čas sjednocovat nejen generace, ale i politiku komunistického hnutí a můžeme s tím začít hned, a to každý sám u sebe. Tady musím pochválit kolektiv Klubu společenských věd a sekci regionálních dějin. Jsou příkladem svou systematickou odbornou prací, která je mimo jiné i jedním z předpokladů, zdrojem pro tolik potřebnou analýzu. Prosím, poděkujme těmto činorodým soudruhům, kteří znají svou historickou úlohu a plní úkoly mnohdy i za nás. Čest práci! 230

Ladislava Šimková, Praha Vliv regionálních dějin na výchovu mladé generace 231

232

233

234

235

236

Emil Šneberg, Praha Práce s mládeží 237

238

239

PaedDr. Anna Štofanová, Brno Regionální dějiny a mládež Vítám svolání této nadmíru potřebné konference. Je to velmi významná část naší historie, které jsme se dosud věnovali velmi okrajově, zatímco je na ni dáván velký důraz při vymývání mozků naší mládeže. Dovolím si v úvodu uvést příklad. Známe činnost Sudetoněmeckého Landsmanšaftu po celé období po II. světové válce, jejich vztah k výsledkům, jejich volání po zrušení tzv. Benešových dekretů, po návratu do ztracené vlasti, po odškodnění za odsun,... V Brně se po tolika letech objevila skupina přátel, včetně primátora Petra Vokřála (ANO), kteří se SL začali velmi úzce spolupracovat a ovlivňovat mládež. V rámci tzv. Roku smíření se omluvili za odsun brněnských Němců z Brna a každoročně se pořádá řada akcí ve spolupráci se SL. Používají k tomu literaturu např. Němci ven, která popisuje odsun Němců z Brna tak, že si nezadá s řáděním Němců v koncentračních táborech. Tak je popisováno chování Čechů při odsunu německého obyvatelstva z Brna. Kniha vychází z komentovaných útržků vzpomínek, převážně zaznamenaných po r.1990, tedy účelových. Tyto práce jsou historicky nekorektní a autory vzpomínek nelze dohledat. Pravidla historických prací však mládež nezná. Působí se především na city mladých lidí. Výsledky hlubokého zkoumání našimi historiky, kteří dokumentují celý průběh tzv. Divokého odsunu brněnských Němců z 31. 5. 1945, např. prof. Vojtěcha Žampacha Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1. 6. 7. 7. 1945, stejně jako další práce historiků a vzpomínky těch, kteří odsun z Brna doprovázeli, představitelé města Brna neberou. (Stejně tak třeba působí na mládež film Habrmanův mlýn, který je fikcí, ale mládeži je několikrát za rok v televizi předkládán jako skutečná událost.) Výsledkem je diskuse, kterou jsem vedla na FB stránkách náměstka primátora Matěje Hollana, jehož matka je osobní přítelkyní Bernda Posellta. Matěj Hollan je představitelem hnutí Žít Brno, které na sebe v minulých komunálních volbách nabalilo především mládež a prvovoliče. Dostali se do komunální politiky v městě Brně a získali i vedení v městské části Brno střed. Zareagovala jsem poté, co se v diskusi kolem každoročního pochodu Pohořelice Brno, který má symbolizovat návrat sudetských Němců do Brna a do kterého je zapojováno čím dál tím víc mladých lidí, kteří o historii tohoto pochodu ví jen to, co je jim předkládáno spojenci SL. V diskusi se objevilo: Málo se střílelo do komunistů, málo!. Odpověděla jsem: Ano, asi málo. V boji proti nacismu přišlo o život pro váš život jenom 35 tisíc komunistů! V boji padlo dalších 300 tisíc našich spoluobčanů. A ocitovala jsem dopis K. H. Franka Hitlerovi a jeho projekt o germanizaci prostoru a lidí. Dotyčný diskutér se už neozval. Za to se ozval další: To je bizár. Stačí si přečíst knihu Němci, ven!. Odsun Němců z Brna a jak se chovali Češi, to byl zločin. Moje odpověď: Myslela jsem si to. Knihu Němci ven znám velmi dobře. Má jen malou chybu. Je historicky nekorektní a neověřitelná. Z 89 výpovědí je převážná většina po r. 1990, tedy cílená a účelová. Stejně tak kniha vzpomínek vydaná letos, prodávaná při pochodu Pohořelice Brno. I vydavatel si kryje záda tím, že v tiráži uvádí vzpomínky byly vybírány zodpovědně, za obsah výpovědí vydavatel neručí. Takové knihy nejsou pro historická pracoviště použitelná. Takových vzpomínek pod různými jmény vám za hodinu napíši sama několik. Mohu vám však doporučit řadu knih, které jsou zpracovány historiky a jsou s knihou Němci ven v rozporu. Autor se už neozval. Ozval se však další, který napsal, že přece mládež se může stýkat s kým chce. Myslel tím každoroční pochod Pohořelice Brno, který se koná za účasti mládeže a představitelů SL včetně Bernda Posselta. Na to jsem reagovala takto: 240

Tak to není. Kdyby SL nechtěl rušit Benešovy dekrety, které jsou výsledkem rozhodnutí vítězných mocností a jsou součástí mezinárodního práva, kdyby, jeho představitel nejezdil provokativně do Brna, kdyby nedělal z viníků oběti, kdyby neměl v Brně přátele, kteří mu v tom pomáhají, kdyby do toho nezatahovali mládež, kdyby pochod Pohořelice Brno neměl tento cíl, věřte, že už by byl klid. Mladé generace mohou mít pěkné a nezatížené vztahy s mládeží Německa. Ale pokud bude SL neustále oživovat staré rány a nenechá historii historikům, pokud do toho budou zatahovat mládež, dotud musí druhá strana ukazovat co byl nacismus a jak se k němu stavěli sudetští a brněnští Němci. Byla to reakce na letošní pochod, kdy i sokolská mládež se zúčastnila tohoto pochodu za účasti primátora, jeho náměstka, představitelů komunálních politiků za KDU-ČSL a církevních kruhů a kdy byli přivítáni skupinou demonstrantů voláním Hanba. Diskuse skončila. Snad jsem vás ukázkou, jak dnešní mládež uvažuje, příliš neunavila. Oni za to nemohou. Jsou formováni těmi, kteří k nim mají přístup, kteří mohou ovlivňovat jejich myšlení. A mladí lidé jsou v tomto konkrétním případě přesvědčeni, že je třeba zapomenout na dřívější křivdy, aniž tuší, že jsou zneužíváni k cílům nebezpečným pro ně samotné a že vlastně pomáhají měnit historii. Dnes značná část této mládeže je nakloněna výstavbě nebo alespoň připomínce Německého domu v Brně, který se stal za války symbolem pošlapání státní suverenity Československa a který byl válkou poničen a zbořen. Otázkou pro nás je: Jak čelit zneužívání mládeže, jak dostat historickou pravdu k mladým lidem, jak zamezit vymývání jejich mozků? Jakou úlohu v tom hraje regionální historie? Jsem přesvědčena, že velkou. Jednou z prvních věcí je regionální historii znát. K tomu potřebujeme lidi, kteří se jí budou zabývat nejen na centrální úrovni, ale také v regionech. Těch máme málo, a proto bychom měli naše mladé lidi získávat, vzdělávat je a snažit se o to, aby si ji osvojovali a věnovali se jí. Tady vidím rezervy ve spolupráci s Kluby českého pohraničí, Svazem bojovníků za svobodu, Svazem vyhnaných z pohraničí a dalšími organizacemi. S tím souvisí i šíření naší literatury mezi mládež. Není jí málo a dost našich lidí se snaží z posledních sil předat svoje poznatky. Mnoho knih vydávají jmenované organizace. Bohužel i knihy, které jsou vydávány ve Futuře, Oregu nebo různých dalších nakladatelstvích jsou dost drahé a mládež si je nekoupí. Také knihy těchto organizací vůbec nepropagujeme. Pak se nám otevírá jedna z možností, vytvářet při OV knihovny otevřené nejen našim členům, ale i veřejnosti. Druhou možností je naše knihy digitalizovat. Zatím je jich v této podobě málo. Zaspali jsme čas, který druhá strana využila v plné míře. Vydává spoustu knih, které znevažují celé naše dějiny. Má podmínky k tomu, aby jimi krmila mládež. My ty podmínky nemáme, ale nejsme úplně bezmocní. Jak jsem uvedla v úvodu, jedním z důležitých aspektů je, i vydávání těchto knih sledovat, knihy také studovat a v rámci našich možností k tomu vydávat kritické připomínky, zapojovat se do diskusí a s převahou našich argumentů alespoň vést dnešní mladé lidi k přemýšlení. Jednu věc musím zdůraznit na závěr. Sleduji diskuse mladých na FB. Převažují hrubé výpady proti komunistům, neznalost naší historie, včetně regionální. Diskuse bývají plné vulgarit, na které i někteří naši mladí lidé reagují stejně. To není cesta přesvědčování odpůrců. Proto je třeba i našim mladým členům vysvětlovat, že naše 241

síla je ve znalostech, které by si měli osvojovat, a přesvědčovat slušně, trpělivě a klidně silou argumentů. Na ukázku jsem přinesla pár knih, vztahujících se k regionální problematice, která nyní hýbe Brnem. 242

RSDr. Karel Vrba, Praha Činnost komunistické mládeže za první republiky Tento příspěvek je věnován komunistické mládeži prvé republiky, tak jak byla zachycena policejními a četnickými útvary po vzniku samostatného Československa. Příspěvek nezachycuje celkovou činnost, ale ukazuje, že vedle oficiálních žádostí o založení zájmových spolků, veřejných shromáždění a zábavných podniků, existovala tajná síť agentů, kteří působili uvnitř komunistických spolků a organizací. Rozsáhlá korespondence ministerstva vnitra s policejními řediteli, krajskými a okresními hejtmany a ukládání úkolů a provedení opatření a zákaz činnosti komunistických mládežnických spolků jen dokazuje, že komunistická mládež byla v popředí jejich zájmů. Příspěvek zachycuje činnost těchto útvarů při kontrole komunistické mládeže na Moravě. Hlášení policejního ředitelství ze dne 6. srpna 1920 Předsednictví zemské správy politické v Brně. Zasílá opis rezoluce z protestního shromáždění učňovské mládeže z 29. října 1920. V něm je obsaženo: 1. Žádáme okamžitě odstranit večerní a nedělní vyučování v pokračovacích školách. 2. Žádáme školské výbory, živnostenský úřad a společenství řemesel, aby se po dohodě se zástupci učitelů a se zástupci učňů uskutečnit školení ve všední dny. 3. Článek v Lidových novinách o odmítnutí požadavků učňů pod pohrůžkou propuštění z práce uveřejněný z popudu společenstev, rozhodně odmítáme. 4. Zvolená šestice učňů na vyjednávání má naši plnou podporu a spoléháme na to, že nás podpoří celá dělnická veřejnost. Policejní hlášení ze dne 26. února 1921 Předsednictví zemské správy politické Brno. Levicová mládež sociálně demokratické strany se sjednocuje a plně podporuje výzvu Komunistické internacionály mládeže. Spolupracuje úzce s mládeží německou, ale samostatnou organizaci ještě nezaložila. Spolupracuje s dělnickými tělocvičnými jednotami a tyto jednoty přecházejí na platformu komunistické mládeže. Policejní hlášení z povolené manifestace komunistické mládeže konané 4. září 1921: Manifestace byla zahájena v 10 hodin na Zelném trhu. Tábor lidu zahájil dělník Jan Paufošima a ve svém projevu zdůraznil, že dnes komunistická mládež manifestuje za socialistickou republiku, za diktaturu proletariátu proti současnému kapitalistickému režimu. Zdůraznil, že komunistický proletariát musí být připraven, a když zazní povel do boje i se zbraní v ruce, musí zasáhnout. Vrchní komisař policie při slovech i se zbraní v ruce napomenul Paufošimu. Dohra z uvedeného tábora lidu skončila pro Paufošimu 20. ledna 1922, kdy byl odsouzen za výrok i se zbraní v ruce zemským soudem v Brně ke 14 dnům vězení s odkladem na zkušební dobu 2 let. Policejní hlášení zaslané 19. října 1922 Předsednictví zemské správy politické v Brně. František Halas svolal veřejnou schůzi komunistické strany 6. října 1922 do Dělnického domu v Marxově ulici, na které se měl projednat protest proti perzekuci komunistické strany. V průběhu schůze se dostavila policie a schůzi rozpustila 243

s odůvodněním, že byl porušen článek II. spolčovacího zákona ze dne 17. prosince 1862. Na Františka Halase bylo podáno trestní oznámení. Byl odsouzen k 5 dnům vězení pro přestupek 11, patentu z 20. 4. 1854, čl. 96. Policejní hlášení zaslané Předsednictvu zemské správy politické v Brně. Komunistická strana svolala na 1. máje 1925 tábor lidu na Zelném trhu. Vystoupili 4 řečníci Karel Skoček, Josef Michal, poslanec Kreibich z Liberce a Otta Brichta. Tábor zahájil Jan Paufošima a předal slovo Karlu Skočkovi. Ten shromáždění sdělil, že brněnská mládež posílá rudý prapor 82. jezdeckému pluku generála Buďoného v odměnu za to, že komunistická strana v Brně byla jmenována čestným vůdcem této divize, a předal prapor Josefu Michalovi, který zajistí odeslání rudého praporu do Moskvy. Policie uvádí, že na táboru bylo více jak 600 účastníků. Soudní dohra z tohoto shromáždění byla uzavřena 3. listopadu 1927 Nejvyšším soudem. Ten tři obviněné, Karla Skočka, Josefa Michala a Jana Paufošima, shledal vinným a odsoudil podle 8 trestního zákona a 2 odst. 2 zákona na ochranu republiky k jednomu roku těžkého žaláře a peněžitému trestu 2 000,- Kč. V případě nedobytnosti k jednomu měsíci těžkého žaláře a k náhradě trestních útrat. Policejní ředitelství v Brně zastavilo 28. září 1922 činnost Komsomolu na Moravě z rozhodnutí předsednictva zemské správy politické v Brně, které vycházelo z rozhodnutí Presidia ministerstva vnitra, které nařídilo výnosem ze dne 28. září 1922 zastavit činnost ústředí mládeže v Praze a ve všech organizacích, které tomuto ústředí podléhají ve smyslu 28 spolkového zákona z roku 1862 a 1863. Na základě rozhodnutí Předsednictva zemské správy politické v Brně byly provedeny domovní prohlídky u vedoucích funkcionářů mládeže a zabaveny písemné dokumenty. V Hodoníně byly nalezeny militaristické a protistátní dokumenty a jejich držitele Josefa Vyšavského vzdělavatele a Josefa Veselovského jednatele mládeže, policie zatkla a dodala soudu v Uherském Hradišti. V Brně při prohlídkách nebyly nalezeny žádné protistátní tiskoviny, a proto žádný funkcionář nebyl zatčen. Domovní prohlídky proběhly v celé Moravě. Politická správa v Moravské Třebové zastavila činnost FDTJ v Březové, Jevíčku, Velkých Pavlovicích v Usobrně a rozpustila komunistické organizace ve Svitavách a v Březové. Celkem byla zastavena činnost komunistické mládeže v 25 místech s celkovým počtem 1 040 členů. Nejpočetnější organizace komunistické mládeže byla v Brně a čítala 370 členů. Po zastavení činnosti Komsomolu byla mládež rozhodnutím strany od roku 1923 organizována jako sekce mládeže při politických organizacích strany. Toto rozhodnutí jí umožnilo pokračovat v samostatné činnosti vytváření buněk komunistické mládeže. Policejní hlášení zaslané v roce 1925 předsednictvu zemské správy politické konstatovalo, že v okresech města Brna bylo zjištěno 26 sekcí komunistické mládeže. O tom, že policie měla vybudovanou síť agentů svědčí skutečnost, že jakákoli rezoluce přijatá na schůzích v opisech byla předkládána předsednictvu zemské politické správy v Brně, jak o tom svědčí zaslané rezoluce. Opis rezoluce z krajské konference komunistické mládeže z července 1926 o agitační a propagační práci a požadavek propuštění zatčeného soudruha Lieberzeita. Dále rezoluce z 9. konference mládeže o hospodářsko odborové práci konané 27. února 1927. 244

Hlášení Okresní politické správy z Místku Předsednictvu zemské správy politické v Brně z oslavy Mezinárodního dne mládeže konané 4. září 1927, na které bylo 7 účastníků v uniformovaných krojích. Ti byli policií zadrženi a uložena jim pokuta 20 Kč za osobu, za porušení zákazu zúčastnit se oslav v uniformě. Podobné hlášení bylo zasláno z Přerova z oslav Mezinárodního dne mládeže, kde se zúčastnilo 57 dívek a 120 mladíků ve stejnokroji Modrá blůza, ale nebylo proti nim zakročeno. Dne 3. června 1930 podal sekretariát KSČ žádost na policejní ředitelství o povolení vylepování plakátů s nápisem Vzhůru na Rudé letnice mládeže ve dnech 7. a 8. června 1930. Vedle plakátů bude na praporech zobrazena zaťatá pěst a 2 siluety dělníků se zaťatými pěstmi. 7. června hodlá komunistická mládež uspořádat v Dělnickém domě oslavu, kde bude provedena sborová recitace, zpěv a hudba na mandolíny a taneční zábava. V neděli 8. června 1930 v 9.20 hod. bude uskutečněn tábor lidu na rohu Tkalcovské a Radlasu s programem Význam Rudých letnic, hospodářská a politická situace a úkoly mládeže. Po skončení se účastníci odeberou a průvodem se přesunou do Bystrce, kde se ve dvě hodiny odpoledne koná proletářská slavnost na hřišti JPT. Žádosti bylo vyhověno a policejní hlášení žádné problémy neuvádí, jen konstatuje, že na obou shromážděních se zúčastnila poslankyně Anežka Hodinová z Prahy a německou komunistickou mládež zastupoval poslanec Josef Juran z Rosic. Rozhodujícím útokem ministerstva vnitra s cílem totálně likvidovat organizací komunistické mládeže byl přísně důvěrný oběžník Zemského úřadu v Brně ze dne 3. května 1932 o zastavení a rozpuštění tak zvaných volných sdružení při Komunistické straně Československa. Oběžník byl zaslán všem okresním hejtmanům, panu starostovi města Olomouce, pánům předsedům státních policejních úřadů. Činnost ilegálních, tj. bez splněných podmínek se utvořivších organizací, které vznikly uvnitř Komunistické strany Československa nebo při této straně nebo které zjevně propagují či uskutečňují komunistické ideje a že nelze z důvodu veřejného klidu a pořádku je trpět. Šlo nejen o ilegální organizaci Komsomolu, ale také např. o kroužky přátel SSSR, Antifašistickou obranu (ANTIPA), Modré blůzy, Mladou gardu (JUNG FRONT), Rudé průkopníky a podobné organizace, které byly náhradou za úředně zastavené spolky Dělnická solidarita, Dělnická pomoc v Československu a Rudá pomoc v Československu. Dále jsou to přípravné výbory, výbory solidarity a podobné organizace, které jsou náhradou za úředně zastavený spolek Dělnická solidarita, Dělnická pomoc v Československu a Rudá pomoc v Československu. Na vedoucí těchto organizací lze použít 17 zákona na ochranu republiky, nebo 14, 15, 16, 18 nebo 300 trestního zákona. Dbát a kontrolovat, aby se funkcionáři zmíněných organizací nemohli podílet na další činnosti a pokud bude zjištěna, použít 4 a 36 zákona spolčovacího. Pokyny zde uveřejněné jsou přísně důvěrné a zakazuje se při trestním řízení se na tyto informace odvolávat. Odpověď policejního ředitelství v Brně o přijatých opatřeních: Byla provedena prohlídka krajského sekretariátu v Brně, kde se rovněž nacházel krajský sekretariát mládeže, a provedena domovní prohlídka u krajského tajemníka mládeže Františka Štíbra. U něho byly zabaveny nalezené tiskoviny rozpuštěných organizací. Nalezené tiskoviny dokazují přestupky 4 a 36 o právu spolčovacím a i 17 zákona na ochranu republiky. Trestní oznámení proti Františku Štíbrovi bylo podáno státnímu zastupitelství v Brně. 245

V létě 1936 byla v Československu za pomoci Komunistické strany založena organizace mládeže Svaz mladých, která usilovala o vytvoření široké jednoty mladé generace na obranu republiky proti fašismu a reakci. Členové Komsomolu byli nejaktivnější složkou nové organizace. Policejní ředitelství v Brně proti organizaci Svazu mladých 8 zákona o mimořádných opatřeních ze dne 14. dubna 1920 ve znění článku 1 zákona ze dne 10. července 1933 číslo 125 Sbírky zákonů a zastavuje Svaz mladých z důvodu veřejného klidu a pořádku. Uložilo Svazu předat veškeré písemnosti policejnímu ředitelství v Brně. Neuposlechnutí znamenalo trest pokutou 10 000 Kč, nebo vězením do jednoho měsíce, popřípadě obojím. Proti tomuto rozhodnutí nebylo přípustné odvolání. Na závěr tohoto příspěvku vyvstává otázka: poučili jsme se z historie při získávání mládeže k vytváření komunistické budoucnosti? Jaké závěry přijal IX. sjezd KSČM k této otázce. K práci s mládeží. 246

Diskusní panel č. 3 HISTORIE PODNIKŮ A ZÁVODŮ VÝZNAMNÁ SOUČÁST REGIONÁLNÍCH DĚJIN Vedoucí panelové diskuse RNDr. Jan Mráz, CSc. 247

Přehled příspěvků v diskusním panelu č. 3 Richard Bartička, Praha Ringhoffer Ringhoffer Tatra ČKD Tatra 1852 1996 RNDr. Václav Exner, CSc., Praha O zemědělských družstvech v období 1945 1990 Václav Francl, Praha Závody 9. května JAWA továrna Na Zelené lišce Jan Jelínek, novinář, předseda Společnosti Julia Fučíka, Praha Čtyřicet roků proměn středočeské vesnice Ing. Petr Kaifoš, CSc., Praha Uran Vladimír Kopřiva, Praha Vzpomínky zaměstnance ČKD PRAHA Rostislav Králík, Brno Zbrojovka Brno Rostislav Králík, Brno Brno nehezká tvář doby po roce 1989 RNDr. Vojtěch Mádr, CSc., Praha Porovnání distribuce obyvatelstva dle krajů z hlediska vývoje (1988 a 2014) se zaměstnaností v průmyslu a dlouhodobého trendu (1950 2014) v zaměstnanosti podle výrobních sfér RNDr. Vojtěch Mádr, CSc., Praha Porovnání ekonomické úrovně České republiky s 28 zeměmi EU v letech 1980, 1989, 1995, 2004 a 2015, problematika ekonomického vývoje ČR v rámci EU a možné řešení RNDr. Vojtěch Mádr, CSc., Praha Možný růst HDP České socialistické republiky v létech 1990 2015, kdyby nedošlo k společenskému převratu 1989 Ing. Helena Sovová, CSc., Praha Stručně o historii několika českých chemických podniků Ing. Josef Šefránek, Dobříš Rukavičkářské závody n.p. v Dobříši Ing. Jaroslav Štástka, Praha Vývoj jednotlivých druhů doprav od roku 1945 do roku 1989 a jejich zvrat v tzv. polistopadovém vývoji RSDr. Karel Vrba, RNDr. Jan Mráz, CSc., Praha Historie podniků a závodů významná součást regionálních dějin Lukáš Vrobel, Čelákovice K dějinám vlastnictví a organizace autobusové dopravy s přihlédnutím k Praze 248

Richard Bartička, Praha 249

250

251

252

253

254

255

256

257

258

259

260

261

262

263

264

265

266

267

268

269

270

271

272

273

274

275

276

277

278

279

RNDr. Václav Exner, CSc., Praha O zemědělských družstvech v období 1945 1990 Podklad pro vystoupení na II. celostátní konferenci regionální historie pořádané Klubem společenských věd v Čelákovicích 29. 30. října 2016. Pohled není výslovně zaměřen na konkrétní místa, ale týká se vlastně skoro celého venkova a částečně i zemědělství ve městech. Díky rodině jsem byl částečně přímým, ale hlavně nepřímým účastníkem dění v zemědělství v uvedené době a také po ní, nyní. Nemohu přijmout převažující hodnocení zprava a částečně (v nemalé míře) i zleva, zatracující zemědělské družstevnictví v uvedeném období v podstatě všeobecně, zdůrazňované záporných nebo problémových stránek procesu. Nejdříve jaká hodnocení mám na mysli: 1. Z webových stránek Totalita (autor označen (ma)) kolektivizace zemědělství vytváření JZD 1. etapa (1949) 23. 2. přijal komunisty ovládaný parlament, dle usnesení ÚV KSČ, zákon o jednotných zemědělských družstvech. Již od dubna byla zahájena kampaň k vytváření JZD. Kampaň se však nesetkala s příznivým ohlasem a nepřinesla očekáváný výsledek. Na konci roku 1949 existovalo pouze 2 039 JZD, vesměs prvního typu. Dlužno k tomu dodat, že předsedové družstev byli dosazeni rozhodnutím okresních výborů KSČ. 2. etapa (1950) V tomto roce byla nařízena realizace přechodu JZD na třetí a čtvrtý typ. Setkalo se to s velkým odporem, jehož důsledkem byl pokus o hromadné vystupování z JZD. Komunisté na to odpověděli výkupem zemědělských strojů. Byla vykoupena většina strojů, avšak bez žádného ekonomického efektu. Stroje byly většinou ihned vyřazeny z provozu a dány do šrotu. Strojní stanice je nepoužívaly. 3. etapa (1952) 3. června 1952 bylo vydáno usnesení strany a vlády o dalším rozvoji JZD. Začal přímo frontální útok na vesnice a její obyvatele. Útok řídila na každém okrese tří až čtyřčlenná komise při okresním výboru KSČ. Brigády funkcionářů přijížděly na venkov, navštěvovaly rolníky a přesvědčovaly je ke vstupu do JZD. Přesvědčovací metody se stále zostřovaly. Většina nových JZD vznikla proti vůli rolníků a přes jejich odpor. Strojní stanice Po roce 1948 nově zřízené státní organizace, které vlastnily zemědělské stroje. Dodávky strojů pro soukromý sektor neexistovaly. (ma) 280

Sedlák Bohuslav Zeman a Brigita Rajzlerová z Kosmonos byli v lednu 1951 obžalováni jako škůdci národního hospodářství z trestného činu zkrmování obilí. 2. Vladimír Valenta (v dopise na Internetu s názvem Předmět: Naše krajina a klimatická změna) Problémy s pejorizací krajiny a ztráty původního krajinného rázu v Československu otevřela násilná bolševická kolektivizace. Zničením selského stavu rozvrátila historický venkov. Totalitní režim přikázal nasazením těžké techniky rozorat meze a přírodní či polopřírodní protierozní pásy, vyhodit do povětří kazy a chlumy, přeorat polní cesty, vykácet stromořadí a rozptýlenou zeleň. Systémem drenáží, zatrubněním, napřímením a vybetonováním vodních toků meliorátoři vysušili krajinu a snížili její retenční schopnosti. Změnili biologicky pestrou mozaikovitou krajinu na fádní vysušené stepi. Intenzivní chemizací a nasazením těžkých strojů došlo k významné změně půdní struktury, ke zhutnění k plastické deformaci půdy a ke kontaminaci podzemních vod. Zavedením naprosto nevhodných agrotechnik byla orná půda vystavena mnohonásobně vyšší erozi a mohutným splachům ornice do vodních toků a nádrží, ale i na železnice, silnice a na návsi a náměstí. V tom se ale pokračuje i dnes, 26 let od usnesení komunistických sjezdů. Změna? Eroze pokračuje, ale na odbahňování se čerpají peníze z fondů EU. 281

Velkoplošným nasazením herbicidů, pesticidů a zejména toxických rodenticidů došlo od poloviny 70. let 20. století ke zdecimování druhů rostlin, stavů drobné zvěře, šelmiček i ptáků. Přesto ještě ve fádní zprůmyslněné krajině přečkávaly druhově zajímavé ostrůvky i ve středních Čechách. Někdy byly vyhlašovány jako zvláště chráněná území. Rodily se představy biokoridorů. Po převratu se nepřikročilo k zásadním nápravám pochybení v krajině. Naopak se v nastoupeném trendu průmyslové exploatace a zastavování půdy a fragmentace krajiny a poškozování až ničení krajinných ekosystémů pokračovalo. Velkorypadla, velkozakladače a velké terénní stroje se staly horotvornými činiteli. Nejen v Podkrušnohorské pánvi. Ztrát v krajině stále přibývá V době sedláků bylo samozřejmostí, že otec se snažil předat synovi zděděný grunt v nejlepším stavu. O půdu se však dnes nepečuje z hlediska její trvalé udržitelnosti, ale je bezohledně exploatována za účelem nejvyšších výnosů nájemci, společnostmi, firmami, často zahraničních vlastníků. Půda je vymrskávána a vystavována trvalé erozi, nevratné ztrátě. Denně ubývá 15 ha zemědělské půdy převody na lukrativní stavební pozemky. 3. Fr. Stočes: Družstva v běhu času (HaNo, srpen 2016, autor je od roku 1992 členem ČSSD a příznivcem platformy Doleva ČSSD! a členem Alternativy zdola) V Československu se po roce 1948 staly prioritou státní podniky a tzv. JZD (Jednotná zemědělská družstva); zcela zaniklo družstevní finančnictví. JZD byla ovšem pseudodružstvy, poněvadž jim byly upřeny významné principy družstevní identity, mj. autonomie a nezávislost (na vládních orgánech či politických stranách) Pozoruhodný vývoj však nastal od sedmdesátých let, a jeho motiv přitom nebyl ideologický, ale čistě pragmatický. V JZD byl v zimních obdobích nadbytek pracovní síly, a státní plánovači přesně podle prognózy Bernsteina nedokázali zemědělcům naplánovat rozumnou aktivitu. Situace se řešila povolením tzv. přidružené výroby, která zemědělcům umožňovala přes zimu fakticky svobodně podnikat. Tato akce přinesla dva překvapivé výsledky. V družstvech oproti státním podnikům prudce vzrostla produktivita, a poněvadž zemědělci podnikali ve stavebnictví i průmyslových oborech, venkov se v životní úrovni i kvalitě bydlení rychle vyrovnal městům! Druhým překvapením byl vznik družstevních gigantů, z nichž nejznámější Agrokombinát Slušovice nejen podnikal v zemědělství a v průmyslové výrobě včetně počítačové techniky, ale zřídil si i vývojová pracoviště a provozoval dokonce vlastní banku. Dnes by měl podle odhadů roční obrat 150 miliard korun. A byť se z hlediska principů družstevní identity stále jednalo o rádoby-družstva, je mimo jakoukoli pochybnost, že vývoj by šel směrem dalšího rozvoje i kultivace družstevnictví. Tedy cestou socializace! 282

4. Václav Průcha: Vývoj zemědělské výroby v Československu v období socializace vesnice Vývoj počtu JZD a jejich členů 1949 28, (dle bodu 1 2039) 1954 6502 303 727 členů 1959 12560 970 116 1965 6538 877 504 1970 6200 868 105 1985 1677 997 787 1989 1660 1 000 962 (Mezi členy roste počet důchodců, pracujících o desítky % méně.) Postupně sbližování životních podmínek měst a venkova, regionálních rozdílů a úrovně vzdělání. 5. Václav Průcha: Sociální politika a její výsledky v letech 1945 1989 (viz Hana Kráčmarová a kol.: Spravedlivý svět je možný) 154 (str. v knize) Hned po skončení války se zmírňovalo agrární přelidnění. Desetitisíce rodin získaly půdu v rámci pozemkové reformy politikou spolu s dalšími opatřeními se zmírnily extrémní majetkové poměry ve společnosti. 158 Koncem roku 1945 výživná hodnota přídělů potravin dosahovala 60 % doporučené normy. 162 V červnu 1953 zrušen přídělový systém zavedeny jednotné ceny. 164 1954 56: zvláštní plán rozvoje zemědělství růst o 5 % ročně důraz na upevňování již existujících družstev a na podporu individuálně hospodařících zemědělců. 165 Do r. 1960 závěrečná vlna kolektivizace 1959 12560 JZD, 994400 členů. Státní statky a Strojní a traktorové stanice. 167 3. 5LP: v zemědělství komplexní mechanizaci a chemizaci (voluntarismus). 170 Od poloviny 60. let pozoruhodný vzestup zemědělské výroby růst osobní spotřeby o více než 5 % ročně. 172 1971 75: Zvýšení soběstačnosti v potravinách, koncentrace a specializace zemědělské výroby sklizeň zrnin + 30 %. 173 1976 80: Nižší absolutní přírůstek zemědělské produkce. 176 Konec 80. let: bezmála 100 % soběstačnost v potravinách vyráběných v mírném klimatickém pásmu. 182 1969 89: Odliv pracovních sil z primární sféry (včetně zemědělství snížení o 1/4) nejpočetnější skupinou 25 39 let specializovaní pracovníci. 183 Práce na směny, dovolená. 184 Od roku 1984 převyšovala odměna v zemědělství průměrnou mzdu v průmyslu (1960 65 %, 1989 114 %). 190 Trvale klesal význam naturální spotřeby z vlastní produkce. 6. Statistiky (ČSÚ) Čísla často mluví za vše! Výroba masa v tunách 2000 703 052 2015 447 651 63,7 % Nákup mléka v tis. l 2 493 411 2 434 656 97,6 Osevní plocha celkem ha 1992 3 293 609 2016 2 463 854 74,8 Obiloviny 1 586 261 1 351 910 85,2 283

Řepka 136 493 392 991 287,9 Brambory 110 726 23 414 21,1 Sklizeno obiloviny t 1992 6 564 898 2015 8 183 512 124,7 Řepka 292 439 1 256 212 429,6 Brambory 1 969 233 504 995 25,6 Zvířat skot 1989 3 506 222 2016 1 415 658 40,4 Krávy 1 236 218 583 747 47,2 Prasata 4 789 898 1 609 945 33,6 Průměrný počet fyzických zaměstnanců v zemědělství, lesnictví a myslivosti tis. osob 1993 298,1 2009 93,7 31,4 Průměrná měs. mzda Kč 5 100 17 732 347,7 (úhrnem v NH 5 904 24 942 422,5 Podíl zemědělství/úhrnem % 86,4 71,1 82,3) Po přepočtu (nová metodika): prům. počet zaměstnanců v zemědělství, lesnictví a myslivosti tis. osob, přepočteno na celý úvazek 2009 110,1 2015 97,4 88,5 celkový pokles od r. 1993 do 2015 na 27,8 % Prům. měs. mzda Kč 2009 17 776 2015 21 469 120,8 (úhrnem v NH 23 425 26 467 113,0) Podíl zemědělství/úhrnem % 75,9 81,1 106,9 celkový vzrůst od r. 1993 do 2015 na 419,3 %) Hrubá zem. produkce na 1 ha zem. půdy Kč (přepočtené stálé ceny 1989) 1989 25 564 2009 17 367 67,9 Celkem produkce (mil. Kč, přepočtené ceny rok 2000) 1998 102 623 2015 105 567 102,9 7. Ministerstvo zemědělství (květen 2016) Tady už jde o dějiny staré ani ne ½ roku. Za významné (za povšimnutí) lze pokládat skutečnost, že i dnes, snad na základě požadavků Evropské unie, ministerstvo hodlá vytváření (odbytových) družstev (organizací producentů) regulovat tím, že bude finančně podporovat jen družstva splňující jím stanovené velikostní požadavky. Zemědělci by se měli více sdružovat do družstev. Motivovat by je mělo zvýhodnění v získávání dotací z evropského programu na rozvoj venkova. Vyplývá to z webu vlády, kam ministerstvo zemědělství poslalo návrh vládního nařízení. Ministerstvo například určilo minimální velikost družstev, ve kterých by mohli zemědělci zvýhodněné podmínky získat. "Je to snaha, abychom rozumnou formou začali podporovat iniciativu, aby se zemědělci začali sdružovat do odbytových organizací, aby si posunovali svoji pozici na trhu a při vyjednávání s odběrateli," řekl ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL). Družstevnictví podle Jurečky českému zemědělství chybí. 284

Minimální podmínky, za kterých budou spojení zemědělci uznáni za organizaci producentů : Název odvětví Zemědělský produkt Minimální počet producentů zemědělského produktu Obiloviny Obiloviny (včetně osiva) 8 80 mil. Kč Cukr Cukrová řepa 7 10 mil. Kč Chmel Chmelové šištice 5 5 mil. Kč Brambory Brambory 5 10 mil. Kč Ostatní produkty Ostatní produkty Ostatní produkty Semena řepky nebo řepky olejky, ne k setí Slunečnicová semena, též drcená, ne k setí Maková semena, ne k setí 8 50 mil. Kč 4 2,5 mil. Kč 5 4 mil. Kč Víno Vinné hrozny moštové 5 4 mil. Kč Víno Živé dřeviny a jiné rostliny, cibule, kořeny a podobné, řezané květiny a okrasná zeleň Ostatní produkty Hovězí a telecí maso Vepřové maso Skopové a kozí maso Víno z čerstvých hroznů, včetně vína obohaceného alkoholem; vinný mošt jiný než čísla 2009 (zejména tichá vína, šumivá vína, perlivá vína, likérová vína) Živé dřeviny a rostliny, cibule, kořeny, řezané květiny a okrasná zeleň Léčivé, aromatické a kořeninové rostliny 5 5 mil. Kč 5 8 mil. Kč 5 2,5 mil. Kč Živý skot na porážku 5 100 t Živá domácí prasata na porážku Živé ovce a kozy na porážku Minimální hodnota nebo objem obchodované produkce zemědělského produktu organizací producentů v posledním kalendářním roce přede dnem podání žádosti 10 50 tis. kusů prasat 10 1 000 kusů jehňat 5 300 kusů kůzlat 285

K tomu lze dodat, že s takřka zničením zemědělského družstevnictví po roce 1989 a dalšími nepříznivými okolnostmi dochází také k celkovému významnému zhoršení pozice celého českého venkova. 286

Václav Francl, Praha Závody 9. května JAWA továrna Na Zelené lišce Na jižním konci Prahy, v místech, kde končí městská Pankrác a začíná zahrádkářská Krč, se dodnes říká Na Zelené lišce. Jméno tomuto místu dala formanská hospoda, která tu před lety stála. Byla to první zájezdní hospoda na cestě od Prahy, další pak následovaly směrem k Benešovu, asi po pěti kilometrech za sebou. O tom, odkdy tu Zelená liška stála, jsou nejrůznější údaje. Nejspolehlivějším z nich je snad mapa Kouřimského kraje z roku 1794, ve které již je Zelená liška zakreslena i pojmenována. Míjela léta a formanské vozy a dostavníky nahradila výhodnější železnice. Některé zájezdní hospody zanikly, některé se přejmenovaly v obyčejné hostince. Zelenou lišku zachránili Pražané toužící strávit nedělní odpoledne za městem v přírodě. Po hodině chůze přijala znavené výletníky Zelená liška, v létě do stínu stromů na zahradě, v zimě do vytopených místností. Zde prý i pivo bylo lepší než v Praze, neboť jak tvrdil otec Kondelík projde-li pivo akcízem, ztrácí na chuti. Takovou, měšťansky idylickou, vylíčili Zelenou lišku čeští realisté devatenáctého století. Ale život, a tím i méně život za kapitalismu, není jen idylou nedělní pohody. I do těchto míst, která byla ještě nedávno tichým venkovem, dolétl hlas nastupující dělnické třídy: zde na Pankráci 3. září 1871 demonstrovalo pražské dělnictvo za své požadavky. Právě tato demonstrace dala podnět k založení Dělnických listů, které pak pod vedením Ladislava Zápotockého a J. B. Pecky značně přispěly k soustřeďování dělnických sil. Zelená liška se postupně přeměnila z výletního místa v obyčejný starý dům na předměstí. Jejich prostorných místností a bývalých stájí pro formanské koně využila firma Saxsl pro výrobu obuvi. Deset dělníků zde šilo boty v podniku, který nevzkvétal. Poválečný rozmach Bati zmenšoval naději na úspěch a prostory Zelené lišky byly by asi opět ztichly, kdyby se nenašel kupec s většími možnostmi a dalekosáhlými plány. V březnu 1922 koupil Zelenou lišku i okolní Tondrovy pozemky zbrojař Janeček. Tak zde vznikla zbrojovka. Zbrojař Janeček obdržel od ministerstva národní obrany zakázku na předělání trofejních štýrských kulometů Schwarzlose pro potřeby armády. Vzhledem k rozsahu objemu objednávky bylo třeba na ní pracovat v mnohem větších prostorách, než mu mohla poskytnout dosavadní Janečkova továrna v Mnichově Hradišti. Proto byla část výroby přestěhována do zakoupeného objektu na Zelené lišce, kde pro zkoušení kulometů byla vybudována pod továrnou sto metrů dlouhá podzemní střelnice. Ing. Janeček František se narodil v Klášteře nad Dědinou v rodině technicky založeného sedláka. Studoval na c.k. Vyšší průmyslové škole v Praze a po jejím ukončení absolvoval rok na vysoké škole technické v Berlíně, kde současně vykonával praxi u firmy Schuckert a spol. Jako konstruktér u Kolbena ve Vysočanech se podílel na konstrukci generátorů. Firma jej v roce 1901 vyslala studovat do Nizozemí, aby v Maarssenu u Utrechtu postavil továrnu na dynamoelektrické stroje. Zde zároveň studoval na vysoké škole polytechnické v Delftu. Během studia začal také kariéru úspěšného vynálezce, když své patenty výhodně prodal v Nizozemí a Anglii. 287

Obnovená strojní laboratoř pod názvem Ing. F. Janeček a spol. se stala subdodavatelem součástek pro Breitfeld Daněk a spol a Zbrojovku Brno. Volný kapitál použil na založení firmy Kohoutek a spol. V Mnichově Hradišti. Náplň továrny měla tvořit výroba nářadí a nástrojů, ale poválečná hospodářská krize znehodnotila vložené investice i vztahy obou podnikatelů, proto se po roce a půl rozešli. Ing. Janeček musel nastoupit do armády. Brzy byl však přeložen z Brixenu do Prahy k firmě Breitfeld Daněk a spol., kde se zabýval vývojem náhrady pneumatik pro nákladní automobily. Současně s touto prací pokračoval ve vývoji odstředivého vrhače min. Základním bodem jeho úspěchu se ale stal odstředivý zapalovač k minám, který se také hodil do ručních granátů. V krátké době přihlásil na 60 patentů. Jeho nárazový ruční granát vyhrál rakousko-uherskou armádou vypsanou soutěž. F. Janeček se začal orientovat na zakázky pro armádu. Dodával součástky na svůj modernizovaný ruční granát a vrhače granátů, podílel se na adaptaci rakouského těžkého kulometu Schwarzlose a výsledkem byly mnohamiliónové armádní zakázky. Vrchol rozkvětu firmy, která se v roce 1922 přestěhovala do Prahy Nuslí, přišel v polovině 20. let, kdy zaměstnával přes 1.000 pracovníků. V roce 1924 zjistilo pražské policejní ředitelství, že firma soustavně podplácí orgány ministerstva národní obrany, které přejímaly její výrobky. Na základě toho v roce 1927 vojenská správa zakázky ukončila a zbrojovka ing. F. Janečka hledala jiný výrobní program. V letech 1927 1928 měl Janeček v úmyslu vyrábět šicí stroje a pro tyto účely v Týnci nad Sázavou zřídit velkou továrnu. Týnec nad Sázavou který se měl pod jeho vedením stát druhým Zlínem asi s 30.000 obyvateli. O rok později se však rozhodl pro výrobu motocyklů. Zakoupil licenci a převzal výrobu motocyklů Wanderer 500 OHV. A tak se zrodila JAWA. V roce 1931 nechal Janeček postavit v Týnci n/sázavou moderní slévárnu hliníku, šedé litiny a elektronu. V roce 1933 Janeček kupuje licenci na výrobu magnetů a v roce 1936 jich vyráběl tolik, že téměř ovládal jejich domácí spotřebu. Týnecká slévárna vyráběla široké spektrum ocelolitin, slitin na bázi mědi, niklu, všechny druhy mosazi a bronzu. Svoji výrobu v Týnci nad Sázavou Ing. F. Janeček rozšířil a v roce 1937 zakoupil bývalou přádelnu na Brodcích. Její přestavbou položil základ dnešní podobě firmy. Rok 1938 přinesl Janečkovi ocenění v podobě čestného doktorátu ČVUT k jeho 60. narozeninám, na jaře roku 1939 byl jmenován členem správní rady komise hl.m.prahy a také předsedou správní rady Elektrických podniků hl.m. Prahy. Okupace Československa a válka znamenaly konec výroby motocyklů i automobilů JAWA. Již v dubnu 1939 musela JAWA pracovat pro vojenské účely a v dílnách se vyráběly letecké součásti a motory pro generátory. Přes přísný dozor okupační správy zaměstnanci nejen všemožně sabotovali vojenskou výrobu, ale skupina konstruktérů a dělníků připravovala ilegálně nové typy motocyklů pro poválečný rozvoj. Kreslily se výkresy, zadávala se výroba, rodil se celý motocykl v krycí vojenské barvě. Ilegální práce s rizikem nejtěžších trestů byla velmi rozsáhlá. JAWA Robot byla přestavěna na objem 125 ccm se stupačkami, vznikla čtyřdobá dvěstěpadesátka i třistapadesátka, ale zlatým hřebem byl slavný pérák. Po skončení války se ve znárodněném podniku s novým názvem postupně 288

Zbrojovka Ing. F. Janeček, n.p. Zbrojovka Brno, Moto JAWA, n.p. a Závody 9. května, n.p. rozběhla výroba předválečných motocyklů i automobilů z dílů utajených před Němci i z dílů nově vyrobených. Hlavní pozornost se ale soustřeďovala na přípravu výroby nové dvoudobé JAWY 250. Ta byla světu oficiálně představena na výstavě v Paříži v roce 1946 a stala se ihned vzorem konstruktérům v poválečné Evropě, která tehdy představovala celý motocyklový svět. Jeho celková koncepce s oblými tvary, s úplně novým uceleným spojením světlometu s teleskopickou přední vidlicí, uložení karburátoru pod krytem, motor v bloku s převodovkou a samočinné vypínání spojky pomocí vačky spojené s řadící pákou, to jsou jen některá uplatněná technická zlepšení. Pérák byl technicky a technologicky tak vyspělý motocykl, že předběhl svou dobu minimálně o 20 let. Zájem o nový motocykl překonal všechna očekávání, větší rozmach výroby brzdil problém se zajištěním materiálu v poválečné době. Pro sportovně založené zákazníky vznikla ještě dvouválcová JAWA 350. V poválečném období až do začátku 80. let minulého století slavila JAWA se svými motocykly velké úspěchy ve sportovních soutěžích jak na mezinárodní Šestidenní, kde je nejvýznamnější cenou soutěž o Mezinárodní (dnes Světová) trofej, tak i Stříbrnou vázu. V roce 1982 dosáhla JAWA poslední vítězství čs. Trophy-týmu a Světovou trofej. Dál následoval postupný ústup ze slávy. V roce 1947 v 22. ročníku dosáhla JAWA v mezinárodní konkurenci vynikajících úspěchů a předvedla kvalitu strojů, vyvinutých v průběhu války. Československo zvítězilo poprvé jak v soutěži o Stříbrnou vázu, tak i o Mezinárodní trofej. JAWA dosahovala vynikajících výsledků i v dalších motocyklových soutěžích motokrosových, silničních rychlostních (Havel, Šťastný) i na ploché dráze JAWA ESO. Reorganizace z počátku 60. let, stálé omezování technického rozvoje, řízený přesun odbytu a trvalé omezování investic JAWU postupně odsunovalo do pozice druhořadého výrobce motocyklů. V roce 1963 se JAWA stěhovala do pobočných závodů mimo Prahu a do jejích prostor se nastěhovalo ČKD Polovodiče. V letech 1953 1957 (její činnost v dalším období mi není známa) působila v Jawě tehdy Závody 9. května velmi silná organizace Československého svazu mládeže. Měla cca 280 členů a chybělo 20 členů, aby měla placeného předsedu celozávodního výboru ČSM. Tato mládežnická organizace měla velkou podporu vedení závodu a všech složek NF. Každých 14 dní pořádala v kulturním domě Na Jezerce v Praze 4 Hrátky mládeže, které byly spojeny s odpoledními čaji taneční zábavou s programem. V tomto pořadu vystupoval závodní orchestr a taneční soubor českých lidových tanců působící při Závodech 9. května. Kromě toho mládežnická organizace zvala tehdy populární umělce zejména z oblasti lidové tvorby, ale vystupovali i členové svazácké organizace, kteří se zabývali kulturní zájmovou činností. Obdobné pořady pořádali svazáci z Prahy 1 v Městské knihovně. Uváděné pořady měly vždy velkou účast. Závody 9. května měly také svůj závodní orchestr a taneční soubor Českých lidových tanců, který se pravidelně zúčastňoval soutěží lidové umělecké tvořivosti (LUT). ČSM v Závodech 9. května měl také svoji klubovnu v Baarově ulici, kde se pořádaly různé besedy, diskuze, kvizy a organizovaly další mládežnické aktivity. 289

Továrna měla také mládežnickou dílnu, jejíž pracovníci byli mládežníci svazáci, členové ČSM. V roce 1956 byla Ústředním výborem ČSM vyhlášena akce Mládež na zemědělské roční brigády do pohraničí. Cílem této akce bylo zajistit zemědělskou produkci v příhraničních oblastech, které v té době obhospodařovaly zejména Státní statky. Po odsunu Němců byl v pohraničních okresech nedostatek pracovních sil. Část dosídlili po roce 1945 volyňští Češi, ale ti převážně naložili zemědělskou techniku a odjeli zpět, jen část jich v pohraničí zůstala. Závody 9.května vyslaly 5 člennou brigádu, která později byla doplněna členkami mládežnické organizace z Pletařských závodů K.H. Borovského /Mira/, aby 3 měsíce vypomáhaly při jarních pracích a sklizni sena. Továrna tuto brigádu vybavila motocyklem ke spojení s okolím. Brigáda měla své působiště v Bystřici u Bělé nad Radbuzou. V okolí se nacházela ještě celá řada dalších mládežnických brigád, které mezi sebou udržovaly velmi časté styky a organizovaly společné akce. Řada mládežníků v pohraničí zůstala, což byl také jeden z cílů těchto brigád. Při Závodech 9.května bylo rovněž Odborné učiliště Státních pracovních záloh (OU SPZ č. 24). Byly zde obory zámečník a univerzální soustružník. Oba učební obory byly dvouleté. Učňové měli výborné zaopatření. Měli zdarma svačiny a obědy a při odpolední směně oběd a svačinu, síťové jízdenky na MHD, každý měsíc zdarma navštěvovali pražská divadla, dostávali vstupenky do kin a na sportovní utkání podle vlastního výběru. Rovněž dostávali zdarma pracovní oděvy a obuv. Pracovní doba byla v prvém ročníku 6 hodin a ve druhém ročníku 7 hodin. V roce 1954 se spojilo toto učiliště s učilištěm z pobočného závodu v Brodcích nad Sázavou. Vzhledem k značnému množství učňů byla odborná výuka ve dvou směnách, ranních a odpoledních. Po ukončení učiliště měli všichni učni zajištěna pracovní místa, jak v mateřském závodě, tak i v pobočných závodech (Brodce nad Sázavou, Jawa Strašnice/Ogar). Ale také i v dalších výrobních závodech v Praze, které neměly svá odborná učiliště. Výběru povolání v té době předcházely ještě na základní škole exkurze do pražských továren abychom si udělali obrázek o jednotlivých řemeslech. Navštívili jsme Meoptu Modřany, Strojírny v Komořanech, Jawu Závody 9. května, Tatru naftové motory na Smíchově, Janku Radotín. Dokonce jsme byli i v kladenských hutích. Když se moji vnuci měli v roce 1998 rozhodovat, jakému řemeslu se půjdou učit, ptal jsem se jich, zda byli někde v nějakém závodě na exkurzi, aby poznali, jak vůbec které řemeslo vypadá. Syn mi řekl: A nevíš, kde je v Praze nějaká továrna? V průběhu učební doby neměli vnuci žádné hmotné ani sportovní či kulturní zajištění. Vše si museli zajišťovat a platit. Dokonce v posledním učebním roce si museli najít podnik, kam půjdou na praxi a po ukončení si museli najít zaměstnání. Tak se v dnešní době stát stará o mladou generaci. To se potom nemůžeme divit, že mladí fetují, poflakují se po různých pochybných kulturních zařízeních, jako např. herny apod. JAWA i v následujícím období se postupně dostala na světovou špičku v motocyklovém průmyslu. Přišel rok 1989. V říjnu toho roku si zaměstnanci zvolili nového podnikového ředitele. Ten se proslavil populistickými a evidentně nereálnými sliby, že do dvou let postaví supermotocykl a zastíní japonské výrobce, že zvýší 290

zaměstnancům mzdy apod. Jako by za sebou neviděl tu odepsanou fabriku a před sebou potřeby investic na realizaci alespoň části svých slibů. Jako by neviděl skutečnost, že špičková je JAWA už jen v plochodrážních motocyklech. Rok 1991 byl ve znamení totálního rozpadu východních trhů, a tím prakticky celého odbytu. Orientace na jediný trh se ukázala téměř pravdivá. Místo omezení výroby a pokusu o ekonomickou stabilizaci i přes odpor některých hospodářských pracovníků bylo rozhodnutí podnikového ředitele zcela jasné: Pokračovat v prohlubování krize. Nařídil výrobu ve dvou směnách v plné kapacitě. Výsledek se dostavil okamžitě: louky kolem závodu byly plné smontovaných motocyklů, zásoby materiálu narůstaly, zadluženost společnosti překročila hranici řešitelnosti. Podnikový ředitel byl odvolán z funkce a nastala nová, dosud poslední epocha ve vývoji JAWY. Období začínající koncem roku 1991 a trvající až do dnešní doby je možné nazvat obdobím záchrany. Záchrany značky JAWA, záchrany firmy, záchrany výroby motocyklů v Československu a později v Česku záchrany dědictví dlouholeté tradice. Následovala dlouhá a složitá privatizace firmy. Zejména její podmínky, které MSNMP stanovovalo, působily na vývoj v JAWĚ velmi negativně. Významným stabilizujícím faktorem tohoto období se staly vstup nového vlastníka, společnosti Jihostroj, a.s. a Velešín a.s., a vznik společnosti JAWA Moto spol. s.r.o., společnosti, která se hlásí k odkazu dlouholeté tradice značky a výroby motocyklů JAWA a jejíž základní vizí je na tuto tradici navázat a dále ji úspěšně rozvíjet. Použité prameny: Wikipedie www.java.eu Z dějin Janečkovy zbrojovky autor Jiří Vančura www.motomagazin.cz Genealogie Jawy 1918 - Založení podniku v Mnichově Hradišti(společníci F. Janeček, F. Kohoutek, M.Fabiánová). 1922 - Zbrojovka Ing. Janeček nová výroba v Praze. 1926 - Rozšíření závodu v Kvasinách. 1927 - Rozšířena výroba granátů v Zámku u Prahy. 1928 - Výstavba slévárny v Týnci nad Sázavou. 1929 - Zahájení výroby motovyklů v Janečkově zbrojovce v Praze na Pankráci, Na Zelené lišce. První typ JAWA 500 OHV podle licence Wanderer. 1932 - První série dvoudobého motocyklu Jawa 175 ccm s motorem Viliers. 1933 - Zahájení výroby vlastního modelu 175 Speciál. 1934 - Do výroby uveden motocykl vlastní konstrukce Jawa 350 SV. Sériová výroba dvoudobého stroje Jawa 250. 1934 - Oficiální zahájení výroby automobilů Jawa 700. 1935 - Debut sportovně cestovního stroje 350 OHV. 1936 - Zahájení sériové výroby modelu Robot. 1937 - Zahájení výroby nového modelu Jawa Minor I. 1937 - Výstavba nového závodu v Brodcích nad Sázavou. 291

1938 - Sériová výroba zlepšeného typu dvoudobého motocyklu Jawa 250 Duplex Blok. 1939 - Zahájení vývoje revolučního modelu, který byl ukončen až v roce 1946. 1940 - Zahájena výroba v Brodcích nad Sázavou (později základní závod národního podniku Jawa v Týnci nad Sázavou). 1941-6. června zemřel zakladatel ing. František Janeček. 1945 - červenec Ústřední svaz průmyslu vyvolává jednání o rozdělení sféry vlivu v motocyklovém průmyslu Jawa se má stát dominantním výrobcem v kategoriích nad 150 ccm. 1945 - prosinec Zbrojovka Ing. F. Janeček znárodněna vyhláškou ministra průmyslu vznikají Závody 9.května zakládající závody světové značky Jawa. 1946 - Do série výroby uveden motocykl Jawa 250 typ 10011 pérák (14. 3. 1946). 1947 - Zavedení zahraničních aktivit v návaznosti na odmítnutí Marshallova plánu. 1948-22. února Bylo rozhodnuto o znárodnění všech podniků nad 50 zaměstnanců (rozhodnutí přijal sjezd závodních rad), což ovlivnilo strukturalizaci subdovatelů. 1948 - Zahájena výroba dvouválcové třistapadesátky (zpočátku montován v Ogaru). 1952 - Zahájení sériové výroby motocyklů Jawa 500 OHC. 1953 - Postaven národní rekord 209,9 km/hod. (G.Havel, Jawa 500 2xOHC). 1954 - Ukončení sériové výroby Jawa Pérák. 1954 - Zahájena výroba motocyklů národní řady Jawa-ČZ 250 a 350 kývačka. 1954 - Nová generace strojů Jawa-ČZ tzv. národní řada. 1955 - Ukončen vývoj malého motocyklu Jawa 50 Pionýr, výroba zahájena v Povážských strojárnách v Povážské Bystřici. 1957 - Jaromír Čížek na Jawě se stává mistrem Evropy v motokrosu. 1958 - Zahájena výroba mopedu Jawetta. 1958 - Stroje a jezdci Jawy vítězí v Šestidenní soutěži (GaPa). 1959 - Ukončení národních motocyklových aktivit ve společenském projektu Jawa- ČZ. 1963 - Výroba zlepšených typů Jawa 250 a 360 Sport. 1964 - Jawa převzala výrobu plochodrážních motocyklů v závodě Divišov (delimitace). 1966 - Výroba motocyklů Jawa 350 Californian. 1966 - B.Briggs mistr světa na ploché dráze (Jawa 500 DT). 1967 - Debut čtyřválcové Jawy 350 na MS. 1968 - Výroba motocyklů Jawa 350 Oilmaster s odděleným olejovým mazáním. 1970 - Výroba motocyklů Jawa 250 a 350 Bizon. 1973 - Zahájena sériová výroba posledního typu cestovního motocyklu Jawa 350 typ 634. 1973 - Debut nové třistapadesátky 634 a vítězství v Šestidenní v USA. 1974 76 - Ukončení vývoje silničních závodních motocyklů Jawa. 1978 - Prototypy čtyřdobých strojů řady 820, 824. 1984 - Zahájení výroby modelu 638. 1988 - Změna organizační struktury ustavení Jawa s.p. 1999 - K sedmdesátému výročí Jawy. Genealogie ČZty 1919 - Ing. architekt Karel Bubna zakládá pod názvem Jihočeská zbrojovka s.r.o. v Plzni zbrojařskou dílnu se sídlem ve Strakonicích. 292

1919 - Zahájení řemeslné výroby v plzeňském Holbmayerově mlýně (30 pracovníků). 1919 - V září zahájení stavebních prací na továrních objektech ve Strakonicích. 1919 - Zápis v obchodním rejstříku č. 508 Jihočeská zbrojovka s.r.o. výroba zbraní všeho druhu. 1920 - Změna společenské smlouvy (vstup společníků), kmenový kapitál 1 200 000 K. 1923 - Založení akciové společnosti s názvem Česká zbrojovka v Praze, a.s. 1929 - Zahájení výroby válečkových řetězů. 1929 - Zahájení výroby cestovního kola značky Rapide (předcházelo spojení s firmou Mořic Andršt v Kralupech nad Vltavou). 1930 - Ochranná známka ČZ registrace. 1932 - Výroba prvního kola s pomocným motorkem a příprava výroby ČZ 76 Kaktus. 1933 - Ověřovací série motorových kol ČZ 98 ccm. 1934 - Zahájena sériová výroba cestovních motocyklů ČZ 175. 1936 - Zahájení výstavby pomocného závodu v Uherském Brodě (přesunutí výroby zbraní z pohraničního pásma do vnitrozemí). 1936 - Uvolněná výrobní kapacita byla zaplněna rozšířením výroby modelu ČZ 350 (Zbrojovka zaměstnala 1700 lidí) a zahájením výroby obráběcích strojů. 1939 - Přerušení výroby motocyklů, ta je nahrazena výrobou pěchotních, horských a motorizovaných kanónů a velmi přesných leteckých pum pro firmu Junkers (pod vedením H.Guldana). 1945 - červenec Ústřední svaz průmyslu navrhuje rozdělení sféry vlivu ve výrobě motocyklů dohoda měla umožnit ovládnutí evropských trhů. 1945-27 prosince Zbrojovka znárodněna vyhláškou ministra průmyslu v té době zaměstnávala 5784 zaměstnanců ČZ národní podnik výroba motocyklů v objemové třídě 125 ccm. 1946 - Rozšíření výroby řetězů, stěhování do nových objektů (výroba kloubových řetězů přemístěna do bývalé tiskárny ve Vimperku). 1947 - Zastavení zahraničních projektů v návaznosti na izolaci od Marshallova plánu. 1948 - Dne 22. února bylo památným sjezdem závodních rad rozhodnuto o znárodnění všech všech podniků nad 50 zaměstnanců. V duchu této myšlenky se rázem ocitlo pod křídly ČZ šestnáct menších podniků. Poslední závod v Březnici byl připojen v roce 1956. Po postupném programovém a sortimentním ozdravení zůstávají pod strakonickými křídly pouze čtyři další závody (Blatná, Vimperk, Březnice a Protivín). 1949 - Zahájena výroba speciálních závodních strojů. 1949 - V návaznosti na předválečný systém pořídili strakoničtí vlastní děrnoštítkovou soustavu (IBM). 1954 - Ukončena zbrojní výroba, převedena do Zbrojovky Uherský Brod a Brno. 1955 - ČZM, n.p. strakonický podnik dle nové organizační struktury. 1958 - Smontován miliontý motocykl ČZ 175 typ 356. 1959 - Návrat značky ČZ na motocyklový trh. 1960 - Vyrobeno 105100 jednostopých vozidel. 1968 - Představení nové typové řady (476, 477). 1991 - ČZ se vrací k organizační struktuře akciové společnosti. 1992-1. ledna Ustavena dceřiná společnost ČZ Cagiva, a.s., zaměstnávala 952 zaměstnanců, odloučené závody Březnice a Protivín. 1997 - Ukončení motocyklové produkce. 1999 - Osmdesáté výročí motocyklové produkce. 293

Jawa v roce 1922 Svítící obdélníky je prosklená střecha dílen, bíle natřená kvůli teplu v letních měsících 294

295

296

Jan Jelínek, novinář, předseda Společnosti Julia Fučíka, Praha ČAS RAŠENÍ Čtyřicet roků proměn středočeské vesnice Vážené soudružky a vážení soudruzi, vážení přátelé, jako redaktor Rudého práva jsem byl v roce 1988 požádán Krajským výborem KSČ Středočeského kraje o napsání knížky dokumentárního charakteru o zakládání Jednotných zemědělských družstev ve Středočeském kraji. Publikaci vydalo Středočeské nakladatelství a knihkupectví při příležitosti 40. výročí IX. sjezdu KSČ. Onoho historického sjezdu, který se konal v květnu 1949 a vytýčil generální linii budování socialismu v Československu. Sjezd dal zároveň impuls ke kolektivizaci zemědělství na našem venkově. Knížka s názvem Čas rašení a podtitulem Čtyřicet let proměn středočeské vesnice v nákladu 1300 výtisků byla také rozdávána delegátům a hostům sjezdu JZD v pražském Paláci kultury na Vyšehradě v onom hektickém listopadu 1989. Výtisky, které zbyly, novodobí Koniášové zničili ve stoupě. V publikaci se jako v kapce rosy zrcadlí cesta, kterou se prodíralo středočeské zemědělství od skrovných počátků združstevňování až k rozmachu socialistické zemědělské velkovýroby, aplikující v praxi poznatky vědeckotechnického pokroku. Tuto trnitou cestu prošlapávali skaláci z rodu nejhouževnatějších lidí, zcela oddaných myšlence společného hospodaření. Komunisté i nečlenové strany. Zcela první JZD v kraji vzniká v obci Vrbice na Nymbursku již 13. dubna 1949 s jeho prvním předsedou Václavem Novotným, druhé pak o pět dní později ve Veleni v okrese Praha východ s předsedou Josefem Hadrbolcem a jako třetí současně 24. dubna v Jíkově a Krchlebích na Nymbursku s předsedy Janem Fiškou a Josefem Lukavcem. Do října 1949 se tak zrodila více než dvacítka JZD ve Středočeském kraji. Jejich příkladu následovala například družstva v Drahelčicích v okrese Praha západ (předseda Josef Bomel), v Krchlebích na Benešovsku (předseda Josef Kovářík), v Hlízově na Kutnohorsku (předseda Karel Fetík), v Chrášťanech na Rakovnicku (předseda Josef Šindelář), v Louníně na Berounsku (předseda Jiří Slanec), v Chotuticích na Kolínsku (předseda Petr Martyňuk), v Kosořicích na Mladoboleslavsku (předseda Karel Bergl), v Mělnickém Vtelně na Mělnicku (předseda Václav Hošek), v Milíně na Příbramsku (předseda Bohumil Rulc),... Združstevňování nebyla procházka růžovým sadem. Chůzi vpřed po této cestě ztěžovaly výmoly i zlovolné zátarasy. Byla i zbrocena krví, protože na této cestě padaly i zákeřné výstřely ze zálohy. Padali ranění i mrtví. Zachytil jsem to v knize v pěti kapitolách, nazvaných Padli dva komunisté, Vražda ve Zlatých Horách, Smrt teroristy Slepičky, Bestie v černé fordce a Zákeřný střelec. Ale vrahové nemohli zvrátit proces přerodu středočeské vesnice. Oběti statečných propagátorů a zakladatelů družstev nebyly marné. Navzdory všem úkladům zpátečníků, navzdory i předsudkům samotných rolníků nakonec družstevní myšlenka stejně zvítězila. Jako dítě, které vyrostlo na středočeském venkově na Benešovsku, si dobře pamatuji, jak někteří vzdorovali agitátorům za společné hospodaření v družstvu. Pršely přitom zejména od větších sedláků nadávky, kletby i vyhrožování agitátorům propíchnutím vidlemi, pokud mu vkročí na jejich grunt. Jako kluk jsem byl svědkem ve svém rodišti Nová Ves na Benešovsku i humorné scény. Kdosi tenkrát chytil kozu a do naštíplé dřevěné louče jí skřípl ocásek. Koza běhala po vsi, bolestí žalostně mečela a na její bílé srsti se vyjímal nápis odpůrce združstevnění, napsaný štětcem černou barvou: Mé,mé,mé, nepudu do jézedé. 297

Do kroniky socializace v kraji protékaném řekami Vltavou a Labem a střeženém bájnými Řípem a Blaníkem jsou zapsána jména statečných průkopníků družstevnictví, kteří ji zaplatili i svými životy: Anny Kvašové a Aloise Blažka z Kutnohorska, Františka Miky a Karla Jugla z Rakovnicka, Václava Burdy z Benešovska, Františka Brabce z Příbramska,... Jsou krásnými a nezapomenutelnými postavami ostrého třídního boje se záškodníky ve středočeské vesnici. Nelze zastírat, že při kolektivizaci vesnice se její organizátoři dopouštěli i chyb a omylů. Je to ale pochopitelné. Byl to nesmírně obtížný a složitý zápas i s předsudky ve vědomí lidí, v němž planuly konflikty starého způsobu myšlení s novým, progresívním. Není divu, že někteří zemědělci couvali, podléhali tíži počátečních neúspěchů, že se družstva také rozpadala. K zániku družstev například došlo ve Zbyslavi na Kutnohorsku, ve Lhotce a Mlékovicích na Kolínsku, v Tehově a Radimovicích v okrese Praha východ, v Hřešicích na Kladensku. Ale časem lidé zmoudřeli. Poučili se. Svou neuváženost napravili. Kolektivního ducha opět stmelili průbojní, schopní a trpěliví organizátoři. Tato rozpadlá družstva opět byla obnovena, probuzena k životu. Oheň tvrdých zkoušek lidi zakalil. Prohlédli, politicky vyzráli. Krizi překonali. JZD potvrdila v průběhu čtyřiceti roků svou historickou oprávněnost. Velká družstevní rodina byla velkolepou skutečností. Ideu združstevnění, pro niž tekla i krev, se nepodařilo rozbít ani v krizovém období 1968 až 1969. Právě v těchto letech náš vesnický člověk prokázal věrnost své družstevní rodině. A jak roky plynuly, naše zemědělství vyspělo. Zvýšila se ochrana půdního fondu. O žních byla sklízena nejvyšší úroda obilí v historii nejen středočeského, ale i československého zemědělství vůbec. Výrazně poklesl počet zaostávajících družstev. Vzrostly jejich zdroje na rozšířenou reprodukci. Zdokonalila se soustava řízení našeho zemědělství. Na úspěšném plnění zemědělsko potravinářského komplexu se mnohem výrazněji podílela vědeckovýzkumná základna, biologické a technologické služby. Zlepšil se genofond hospodářských zvířat i většiny používaných osiv. Rozšířily se progresívní techniky v živočišné i rostlinné výrobě. Užitečnou roli v posilování ekonomiky zemědělských podniků a při zabezpečování jejich materiálně technických potřeb plnila přidružená výroba. Také dodavatelská odvětví zvýšenými dodávkami průmyslových hnojiv, vápenatých hmot, chemických prostředků a techniky, přispěla k procesu intenzifikace zemědělství. Ale přetrvávaly i potíže v kvalitě a komplexnosti dodávaných výrobních prostředků, v nedostatečné úrovni jejich využívání. Velké rezervy byly ve větším využívání nevhodné zemědělské půdy pro zemědělskou velkovýrobu. Nezvratným faktem navždy zůstává, že za 40 let od roku 1949 do kontrarevolučního převratu v ČSSR v listopadu 1989 se udály ve středočeském zemědělství úžasné proměny. Ze zrna, zasetého před desítkami let rostla úroda, kterou nespálil mráz a neutlouklo žádné krupobití. A člověk, který obdělával a zušlechťoval půdu, byl chlebem a solí své země, svého kraje, své vlasti. Vy zde přítomní sami dobře víte, jak skvělou pověst mělo ve světě za éry ČSSR naše družstevní zemědělství. Vždyť jej při návštěvách v naší zemi obdivovali i farmáři a zemědělští experti ze západních států včetně například Francie, Kanady, Spojených států amerických a neskrblili při tom chválou a leckde pak doma se rádi nechali inspirovat československým příkladem. Osobně jsem jako novinář jejich slova ocenění slýchával například na výstavě Země živitelka v Českých Budějovicích. Je smutno na duši vidět, co se stalo s čs. družstevnictvím po protisocialistickém převratu v devětaosmdesátém roce. Jak přece daleko vpředu mohlo být od té doby dnes po 27 letech. Snad by stálo za to dát si práci a zjistit, kde družstva nezanikla nejen ve Středočeském kraji, ale i v celé 298

České republice vůbec. Zřejmě se nějaká najdou, ale pravděpodobně již bez přívlastku jednotná. Do knihy Čas rašení jsem také promítl galérii 54 průkopníků socializace středočeské vesnice a předních pracovníků Středočeského kraje, většinou oceněných státními vyznamenáními a tituly Hrdina socialistické práce. Jsou to například František Beránek, budovatel strojně traktorových stanic na Kladensku. František Davídek, předseda JZD Kounice na Nymbursku. Antonín Houlík, zakládající člen JZD Podblanicko v Louňovicích na Benešovsku. Eliška Kučerová, zakládající členka JZD Třebovle na Kolínsku, pracující v rostlinné výrobě. Marie Linhartová, zakládající členka JZD Radovesnice II na Kolínsku, ošetřovatelka prasnic. Vlasta Rohanová, zakládající členka JZD Doksy, ošetřovatelka skotu a pracovnice v rostlinné výrobě JZD Kamenné Žehrovice na Kladensku. Miloslav Šverma, traktorista a místopředseda JZD Březina na Mladoboleslavsku. Marie Šimková, účetní a předsedkyně JZD Jizerní Vtelno na Mladoboleslavsku. Alois Špicar, zakládající člen JZD Suchdol na Kutnohorsku a jeho předseda. Milena Šindlauerová, předsedkyně JZD Brázdim a JZD Veleň v okrese Praha východ. Josef Trmal, předseda JZD Bečváry na Kolínsku... Vážení přátelé, soudružky a soudruzi, ozdobou knihy jsou dvě výrazné osobnosti, jejichž dramatický životní příběh byl tenkrát hoden i filmového ztvárnění. Jsou jimi Božena Čejková, za svobodna Němcová z Činěvsi na Nymbursku (píši o ní v kapitole Panenka Rozsévačka ), a Alois Scheiner, rodák ze Lhoty na Rakovnicku, jehož příběh líčím v kapitole Brázdy českého Maresjeva. Božena Němcová se v době hitlerovského teroru za svou odbojovou činnost ocitla za ostnatými dráty koncentračního tábora Ravensbruck. V nacistické mučírně se spřátelila s novinářkou Jožkou Jabůrkovou. Protrpěla tady úděsné roky strádání s lidickými ženami, s Gustinou Fučíkovou a Marií Zápotockou, s Boženou Holečkovou Dolejší, Annou Křenovou, a také s Rosou, ženou Ernsta Thalmanna. Boženko, jestli přežiješ, říkaly jí české ženy a matky, musíš o těch hrůzách, co zakoušíme, napsat. A musíš už napsat proto, že nosíš tak krásné jméno a příjmení naší velké spisovatelky a vlastenky Boženy Němcové. A Božena Němcová smrti unikla a přání družek z Ravensbrucku vyplnila. Napsala po osvobození v roce 1945 do novin o otřesných obrazech, jež nikdy nesmaže čas. Vyprávěla na besedách a ve školách dospělým i mladému pokolení o barbarství fašistických zločinců, jejichž pohrobci stále zvedají hlavy. B. Čejková Němcová mi ukázala dárek, který dostala v koncentráku k třiadvacátým narozeninám od Jožky Jabůrkové. Hadrovou panenku ze špulky od nití. Její tvář dokreslují modré oči a světlé vlasy. Na sobě má chrpově modrou sukni s kvítky, bílou zástěru a růžovou halenku. Na hlavě má panenka posazený čepeček, v rukách drží slaměnou ošatku na obilí. Jožka panenku ušila z látky v krejčovské dílně, kde byla nucena šít s ostatními švadlenami esesácké uniformy. Při jejím šití riskovala. Přistihnout ji dozorkyně mohla Jožku za přestupek stihnout i smrt. Božena Němcová pokřtila panenku Rozsévačka. Stala se povzbudivým symbolem Rozsévačky zrna příští úrody, jež zaseto vzklíčí na polích svobodné země a vyraší ke slunci jako výhonky nového osení na dobrý chléb. Ve svojí panence pro Boženu Němcovou tak vlastně Jožka Jabůrková zosobnila i název svého časopisu Rozsevačka, jejž vydávala pro české ženy. V panence tak Jožka zanechala i odkaz tvořivé rozsévačky naděje a života, svou bolest i lásku k lidem. 299

Jednoho osudného dne se postonávající Jožka ocitla před nacistickou lékařkou v bílém plášti s injekční stříkačkou v ruce. Před sadistkou, známou svou oblibou vraždit nemocné ženy jedovatými injekcemi. Násilím se pokoušela injekci vpíchnout i Jožce. Ta prudce vzkypěla. Vší silou lékařku uhodila do tváře. Za vzpouru je Jožka uvržena do samotky táborového bunkru. Na studeném a mokrém betonu vyprchávají její síly. Do posledního dechu zpívá ruskou Píseň veselých dětí: Kdo s písní dovede životem jíti, nikdy se neztratí a dobude svět. V bunkru Jožka umírá. Božena Čejková Němcová mi ukázala školní sešit, do něhož si v Ravensbrucku zapisovala německá slovíčka a básničky, jež skládaly její kamarádky. Má v něm i autenticky poznačeno datum smrti své přítelkyně: 31. července 1942. Moje Jožka +. Spoluvězeňkyně Jožky její šaty vypraly, usušily a pak rozstříhaly. Každá si vzala kousek na památku. Děvčata, já si nevezmu, řekla Božena. Mám přece od Jožky panenku. Je jako živá. A to mi stačí. Boženě Němcové se poštěstilo vrátit domů z ravensbruckého pekla, osvobozeném Rudou armádou. Její bratr se vrátil domů z Buchenwaldu s podlomeným zdravím. Vdala se za Františka Čejku a dala život dvěma synům. Se svým mužem pomohla založit v Činěvsi i velkou družstevní rodinu. Zživotnila tak i sen své velké a statečné přítelkyně Jožky Jabůrkové. Také Činěveské družstvo mělo slabé chvíle. Ale nikdy se nerozpadlo. Vážení přátelé, soudružky a soudruzi, jak již jsem se dříve zmínil, další velkou postavou združstevňování vesnice je Alois Scheiner. Člověk s chlapskou duší rváče za správnou věc. Při rozverných dětských hrách doma na dvorku ve Lhotě mu sjely nohy do ozubeného soukolí žentouru, poháněného koňmi. Zděšený otec vytáhl tříletého klučinu ze žentouru zkrvaveného. V nemocnici dítěti museli amputovat obě nožky pod kolínky. Dostal protézy a berle. Znovu se učil chodit. Školní léta Lojzík prožíval v pražském Jedličkově ústavu pro mrzáčky. Během dospívání prokázal, že je z plemene s tvrdou náturou. Ve dvanácti letech si k botám kličkou přišrouboval šlajfky a bruslil ve Lhotě s kamarády na zamrzlém rybníce, hrával hokej. Pomáhal tátovi obdělávat pole, v zimě jezdíval s potahem pro dřevo. Zatínal zuby. V protézách klopýtal za pluhem brázdou deštěm rozblácenou ornicí. Oblepené holínky se proměňovaly v galejnické koule. Když pak oddychoval při orbě na souvrati, polykal slzy bolesti a vzteku. Jako by se brodil ve žhavé lávě. Nohy ho pálily. Ale postupně si zvykal. Ale časem mu chůze za radlicí, taženou koňmi, zjistila. Oč lépe se mu kráčelo za potahem, když pole vláčel nebo osíval zrnem. A kolikrát, když vypřahal kobylu Haničku, laskal ji po zpocených bocích a krmil ovšem, jako by klisně říkal: Už dávno jsem ti odpustil, potvůrko, ten malér z dětství. Přesto ze všech domácích zvířat míval Haničku nejraději. A když hodně zestárla a otec Scheiner ji odváděl k řezníkovi na porážku, měl jeho syn Alois slzy v očích. Kromě lásky ke koním vyznával A. Scheiner ještě jednu lásku ke koním pod kapotou k motorům. A technika čím dál více pronikala do zemědělství a on pošilhával po traktoru. To již byl od září 1951 ženatý a jeho žena Marie mu z knihovny přinesla knihu Borise Polevého Příběh opravdového člověka. Alois ji přečetl jedním dechem. Nemohl se odtrhnout od dramatického příběhu stíhacího pilota Alexeje Maresjeva. Kniha i film o tomto hrdinovi Velké vlastenecké války ho velmi vzpružily. Jestliže Maresjev opět dokázal létat a bojovat s nepřítelem na frontě, proč já bych nedokázal v míru jezdit autem nebo traktorem? horečně uvažoval. 300

Po večerech tajně vylézal v kůlně na sedlo ztichlého traktoru bratra Františka a trénoval nohy. Držel se volantu jako lodivod kormidla s nadějí, že dokáže proplout všemi úskalími a ovládne stroj. Sešlapával pedály traktoru, přidával plyn a vymačkával spojku, brzdil. Nepolevil. Přinutil mrtvé dřevo nohou poslouchat. Pak Alois nečekaně uhodil na bratra: Brácho, puč mi svézt po dvoře traktorem. František na něho nevěřícně pohlédl. Alois však zdárně řídil ocelového oře. A přihlásil se do autoškoly, aby si pořídil řidičský průkaz. Nejprve musel absolvovat lékařkou prohlídku. Doktor byl s Aloisovým zdravotním stavem spokojený. Aby řeč nestála, zběžně se zeptal: A jinak vám nic nechybí? Alois nebyl zvyklý lhát. Po pravdě odvětil: No, pane doktore, jenom mi chybějí nohy. Doktor se zarazil. Jak to, že nic nepostřehl?! A vysvědčení Scheinerovi raději nevystavil. Ten však umíněně trval na svém. V Sovětském svazu žije pilot, který také přišel o nohy. A přece znovu létal, a dokonce sváděl vzdušné souboje s messerschmitty, zapřísahal Alois paličatého doktora. Ten se nakonec přece jen dal obměkčit. Scheinera posadili do tudora. A podle povelů učitele autoškoly Havlovice se vydali na zkušební jízdu. Vedl si šikovně, zdatně. V ruce držel doporučení lékaře k výcviku na řidičský průkaz. Když nadešel okamžik závěrečné zkoušky, museli adepti na řidičák zkušebního komisaře provézt na valníku, zapřaženém za traktorem. Ten přitom seděl na vlečňáku na židli. Běda, když se uchazeč o řidičské osvědčení se nešikovně rozjížděl nebo zastavoval a instruktor spadl ze židle. Scheiner však exceloval. Komisaře povozil s citem. A za bravurní výkon na podbořanském náměstí měl řidičák v kapse. Jestlipak víš, že jsi zkoušel kluka, který tě vozil bez nohou? řekl komisaři Havlovic. A ten se údivem div neposadil na zadek. Scheiner pak jezdí zetorem ve Státní traktorové stanici v Kralovicích, pak ve středisku Čistá. Jako buldok se zakousne do díla. Strhává měsíční normy. Plní je také až na 240 procent. O žních se na poli střídá za volantem kombajnu. Třikrát se Alois Scheiner setkává s Borisem Polevým. Poprvé 12. listopadu 1952 v Malesicích u Plzně. Spisovateli předvádí své mistrovství na traktoru. Dostává od něho na památku knihu Příběh opravdového člověka se slovy spisovatele: Tolik jsem rád, že jsem tu knihu nepsal nadarmo. Vlastně pojednává i o tvé vůli. O něco později se A. Scheiner v Plzni setkává i s Alexejem Maresjevem, hrdinou Sovětského svazu. Veterán vzdušných soubojů si na nějaké řečnění nepotrpí. Je vojácky strohého ražení. Ale v jím podané ruce Scheiner cítil chlapskou družnost. Ptal se Scheinera, jak se dostal do Plzně. No přece škodovkou, dostává odpověď. Maresjev odmítne přistavené auto v koloně nablýskaných vozidel. Usedne na zadní sedadlo Scheinerova spartaka. No tak jeď, pobídne. Cestou mlčí. Když auto zastaví, Maresjev vystoupí, poklepe Scheinerovi na rameno a řekne: Dobře jezdíš. Nevzdávej se! A. Scheiner se nikdy nezvzdal. Vyoral za sebou v jesenickém státním statku tisíce kilometrů dlouhou a lesklou brázdu. Svým výkonem v práci překonal mnohé traktoristy se zdravýma nohama. A ladně se uměl točit i při taneční zábavě na parketě. Se ženou Marií odtančil mnoho polek a valčíků. Právem se stal legendou. Českým Maresjevem. Kolikrát se na jaře díval za první vyoranou brázdou, slézal z mašiny, nabíral do dlaní hlínu, mnul ji, přičichnul k ní. Jak krásně voněla. A nad hlavou mu trylkoval skřivan nebo kroužili rackové, kteří se mu táhli za pluhem jako zpěněná voda za korábem, a ze země, zkypřené trylky radlic, vybírali ponravy. A když se A. Scheiner svlékl z montérek a při slavnostních příležitostech si oblékl šaty, jeho hruď zdobila státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu a Řád práce. A také Zlatá hvězda hrdiny socialistické práce, kterou nosil od roku 1960. 301

Vážení přátelé, soudružky a soudruzi, závěrem svého vystoupení ještě chci říci, že většina lidí, o nichž jsem se zmínil v knize Čas rašení, již nežije. Ale svým dílem ztvárnili historický obraz, který nezničí ani dnešní doba globálního kapitalismu. Novým generacím zanechali velký a inspirující odkaz, že tehdejší socialistická cesta družstevního hospodaření byla správná a plodná! Takovým lidem jako jsou Božena Čejková Němcová, Alois Scheiner a další stovky společně hospodařících zemědělců nejen ve Středočeském kraji, se vyznal z úcty a obdivu básník Vilém Závada: A mám rád lidi s duší žhavou / chladné a tiché na pohled / s dětinským srdcem / s mužnou hlavou / neboť oni ženou vpřed náš svět. / Jim nikdo nepostavil sochu / památník z bronzu odlévaný. / Ač slávy nedbali ni trochu / pomník si sklenuli svou dlaní. / Ten pomník zalesněné hory / krví zbrocené barikády / v zeleném poli bílé dvory / a země vzdělaná jak sady. Děkuji Vám za pozornost. 302

Ing. Petr Kaifoš, CSc., Praha Uran V dolech Středočeského kraje byl začátek plnění bájného proroctví kněžny Libuše. Podle Aloise Jiráska Libuše prorokovala, že město vidí veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Snad si lze obsah tohoto proroctví představit, jako příslib kosmodromu na území Prahy a Středočeského kraje. Možná však, a to je obsahem tohoto příspěvku, mělo jít o slávu za napodobení dějů, které jinak probíhají jen ve hvězdách. Pracujícím ze Středočeského kraje se v roce 1972 podařilo spustit proces štěpení atomů k získání užitečné energie. Do té doby se od osídlení kraje se k tomu účelu pouze spalovalo dřevo, uhlí, nafta a plyn. Spuštění první československé atomové elektrárny A1 přiblížilo získávání energie o jednu kvalitu blíže fyzikálním procesům ve hvězdách. Touto kvalitou je dosažení řízeného štěpení atomových jader uranu 235 na jádra meších atomů za ovládaného uvolňování pohybové energie vznikajících částí. 303

Začátek využití energie z uranu je v dolech Příbramska. Podnítily ho dohody mezi Československem a Sovětským svazem. Názory na ně se budou zřejmě navěky už lišit mezi lidmi a společenskými skupinami. První dohoda z roku 1946 jako by vycházela z další Libušiny věštby, že soused od západu bude chtít kov, v němž vláda je. Možná proto tehdejší prezident a vláda uzavřeli smlouvu o těžbě uranové rudy ve prospěch Sovětského svazu. Otázkou s mnoha odpověďmi zůstane, koho se týkalo Libušino varování vy chraňte se před sousedem, ať z darů vaší země vám pouto sluhů nezkuje. Druhá dohoda zněla, že Čechoslováci vymyslí a postaví atomovou elektrárnu, poháněnou přírodním uranem. Sověti půjdou dál cestou obohacování přírodního uranu o jednu z jeho složek, izotopem 235. Jakmile příbramská uranová ruda přišla na povrch byla se spoustou zemin. V třídírnách nedaleko Bytíze a jihočeských Mydlovar se v této spoustě zvyšoval podíl sloučenin, obsahujících chemický prvek uran. Obohacená surovina se vozila do Sovětského svazu. Zde z ní, v utajených továrnách, vyráběli uran v kovové podobě. Uplatněním složitých přírodních zákonů v něm zvyšovali podíl izotopu 235 na 5 procent pro jaderné reaktory, a na 95 procent pro jaderné zbraně. V roce 1949 uskutečnili první pokusný výbuch bomby, kterou za oceánem nazvali Strýc Joe (Stalin). V roce 1951 v Obninsku u Moskvy spustili první jadernou elektrárnu na světě. 304

Elektřina z atomů Jaderná elektrárna na přírodní uran je dodnes technický unikát. Aby se v jejím reaktoru udržel jaderný rozpad, je třeba neutrony, vylétající z rozpadajících se jader, brzdit pomocí další vzácné hmoty, těžké vody. Měnit jadernou energii na elektrickou se neumí jinak, než prostřednictvím tepla. Pro reaktor na přírodní uran se pro odnos tepla do parogenerátoru ukázal být nejvýhodnějším plyn oxid uhličitý: 305

Úkolem Čechoslováků bylo postavit energetický atomový reaktor o výkonu 150 MW s veškerým zařízením pro výrobu elektřiny (Škoda Plzeň) a. s generátorem vodní páry, do něhož bude oxid uhličitý přinášet teplo, vznikající v reaktoru (1. brněnská strojírna K. Gottwalda). Dále kompresory (ČKD Praha) k pohybu oxidu potrubím mezi reaktorem a parogenerátorem (Potrubí Praha). Chladícími stanicemi k vymrazování vody pohlcené oxidem (Chepos Brno). Náhradním zdrojem elektrické energie, zajišťujícím bezpečné ochlazení jaderného bloku v případě poruchy. Technikou ke zjišťování radioaktivních látek (Výzkumný ústav přístrojů jaderné techniky Přemýšlení). Experimentální smyčkou procházejí reaktorem ke vkládání různých součástek pro ověření, jak se chovají v prostředí toku neutronů (Ústav jaderného výzkumu Řež u Prahy). Zařízení mělo být v budovách (Hydrostav Bratislava) se spolehlivou klimatizací, udržující správné prostředí ve všech místnostech elektrárny (Janka Radotín). Horkou komorou, v níž by se rozřezávaly radioaktivní použité uranové tyče, ukládaly do obalů k převozu do Sovětského svazu (Strojírny Tatra Kolín). Na rozhraní 50. a 60. let byly dokončeny projekty elektrárny. Dostala označení A1. Koncem 50. let začaly růst její budovy na staveništi u Jaslovských Bohunic. V Bratislavě na Vysoké škole technické a v Praze na Českém vysokém učení technickém začali promovat inženýři pro jadernou energetiku. V Trnavě se rozeběhla průmyslovka k přípravě místních chlapců na obsluhu jaderné techniky. Ocel na zařízení, které bude sloužit v drsných podmínkách jaderných reakcí, držet pohromadě při oddělování radioaktivních hmot od okolí i po další stovky let, bylo uloženo vyrobit podnikům Hutnictví železa Praha. Významné místo přitom zaujaly Spojené ocelárny, národní podnik Kladno, zde zvládnuli umění vyrobit ocel, odolávající dlouhodobému působení silných kyselin a zásad zachovávající pevnost ve střídavém zatížení vysokými tlaky a teplotou. Začátkem 60. let se stavby začaly naplňovat stroji. Nejviditelnější byla tlaková nádoba reaktoru. K jejímu smontování, svařování a tepelné úpravě nastupovali dělníci v bílých laboratorních oblecích do vybetonované šachty, hluboké víc jak 10 metrů. Tlaková nádoba dodává elektrárnám jadernou bezpečnost, odpovídá hustotě osídlení středoevropských krajin. Dodnes je základem reaktorů, vyráběných závodem Škoda jaderné strojírenství. Stavba A1 se v 2. polovině 60. let zpozdila vlivem rozpadu pětiletého hospodářského plánu, přijatého XIII. sjezdem KSČ. Další příčinou zpoždění byly stovky projektových změn, vyžádané postupem vědeckého poznání. Husákovo vedení KSČ rozhodlo na konci 60. let elektrárnu dostavět i za cenu obrovského zpoždění vůči předpokladům. Kvůli tomuto zpoždění byla vedle A1 v 70. letech postavena jaderná V1 s reaktory na obohacený uran, chlazenými a neutrony zpomalujícími obyčejnou vodou. V1 využila technický pokrok, dosažený vývojem A1. Reaktory typu VVER převzaly nárůst potřeby elektřiny v Československu. 306

A1 zapojili do celostátní energetické sítě v roce 1972. Byla ve světě zcela neobvyklá fyzikálně-technickým řešením získávání energie ze samého nitra hmoty. Cena neobvyklosti byla snížená spolehlivost a dvě vážné havárie, k nimž došlo vinou lidí, kteří si zjednodušili obsluhu jaderného rozpadu, v němž setina vteřiny je naplněna ději trvajícími u ohně celé minuty, došlo ke dvěma vážným haváriím. Výsledkem byla snížená spolehlivost místo neobvyklosti. Na rýsovacích prknech Energoprojektu Praha byl typ A rozpracován až do elektrárny A3. A2 měla být v těsné blízkosti A1. Využívat pro A1 dohotovených zařízení ke zpracování a ukládání pevných i tekutých radioaktivních odpadů. Druhá havárie se na rozdíl od první obešla bez lidských obětí. Vážně byly poškozeny reaktor, kompresory a parogenerátory. Definitivně vyřadila A1 z činnosti. Rozhodla o tom federální vláda po zvážení nákladů na odstranění následků havárie proti dosažitelnému hospodářskému efektu. V roce 2016 by měla výrazně postoupit likvidace čtyři desetiletí zakonzervovaného zařízení v širokém okolí první a jediné jaderné elektrárny na přírodní uran. Atomový zítřek Jaderné elektrárny jsou památníky práce na dlouhá staletí. Podobají se v tom hradům. Mají v sobě fortel a strašidelnou pověst, které hrady chránily před zubem času a zloději. Doba odeznění nebezpečné radioaktivity, kterou části elektráren 307

získávají během provozu, je dlouhá mnoho po sobě následujících lidských generací. Odstavené elektrárny demontují pravnuci stavitelů. Jen oni mohou ocenit promyšlenost, s níž byly sestaveny. Včetně ohledu na to, že je budou rozebírat lidé bez paměti, proč a jak byly před dávnou dobou věci dány dohromady. Lidé nepřipouští návrat do tmy, v níž byli před využitím předchozího technického rozvoje. Nebude tomu jinak i v budoucnosti. Němci se napojili na ruské zdroje plynu vedením po dně Baltského moře. Mohli se na určitou dobu zříci jaderné energie. Rakušanům zatím pravidelně stéká voda z alpských ledovců k pohonu vodních elektráren. Do čela českého státu, ať národního či součásti soustátí, budou vyzvednuti lidé, kteří zajistí pro obyvatele dostatek vody, potravin, čistého vzduchu a energie. Elektřina z atomových jader je potřebná pro vše. V českých a moravských krajích není jiných zdrojů. Reaktor na přírodní uran byl na začátku československé cesty k atomové energii. Stojí v záloze jako naděje pro budoucí tzv. množivé atomové reaktory, vyrábějící si samy budoucí jaderné palivo. Podobnou naději představuje také zatímní obsah úložišť vyhořelého paliva v dukovanské jaderné elektrárně. Libušinu věštbu, týkající se dotýkání hvězd, nelze mít za naplněnou. Před drahým národem českým stojí navázat na vývoj A1, Jaderné elektrárny Dukovany a Jaderné elektrárny Temelín. (Zdrojem všech obrázků je veřejný internet.) 308

Vladimír Kopřiva, Praha Vážení přátelé, soudružky a soudruzi! Vzpomínky zaměstnance ČKD PRAHA Úvodem chci poděkovat za pozvání na Vaše jednání. Ve svém diskusním příspěvku bych se chtěl s Vámi podělit o svém působení v závodě ČKD Elektrotechnika zkráceně zvaným Kolbenka. Když jsem v roce 1964 ukončil povinnou školní docházku byl jsem přijat do učiliště ČKD Praha Na Harfě, na obor montér ocelových konstrukcí. V průběhu prázdnin jsme dostali vyrozumění, že prvé dva ročníky budu absolvovat v ČKD Slaný, kde měli lepší podmínky pro výrobu v daném oboru. V září roku 1964 jsem se spolu s dalšími 9 Pražáky ocitnul ve třídě, kterou z poloviny tvořili Kladeňáci, kteří se učili pro SONP. Dva roky strávené v učilišti a internátu byly školou, která nás naučila starat se o sebe naučit se hospodařit s kapesným, které jsem dostával od rodičů. Od té doby začala i má poltická práce. Po vstupu do ČSM jsem se ve druhém ročníku stal předsedou učilištního výboru. Třetím rokem jsem se vrátil do Prahy a byli jsme rozděleni do jednotlivých vysočanských závodů. Do ČKD Elektrotechnika nás bylo celkem 6, tři do provozu EKŽ a tři do ESZ do dílny středních a generálních oprav jeřábů. Jedním z nich jsem byl já. V roce 1967 jsem úspěšně složil závěrečné učňovské zkoušky a stal se zaměstnancem ČKD Elektrotechnika. Má práce při údržbě a opravách jeřábů mi umožnila, že jsem mohl poznat všechny dílny a výrobu, která se zde prováděla. Pamatuji si na výrobu kompresorů, která byla prováděna v hlavních dílnách. Na začátku roku 1968 jsme začali připravovat pracoviště pro zkoušení transformátorů 400 KV, jejichž výroba se připravovala. Samozřejmě jsem se zapojil do činnosti závodní organizace ČSM a po jejím rozpuštění do Dělnické mládeže. Na dílně pracovala stranická skupina, která mi nabídla, abych vstoupil do KSČ. V lednu 1968 jsem se stal členem. V létě jsem dostal povolávací rozkaz k nástupu základní vojenské služby, a to 2. 8. 1968 na vojenské letiště Mladá u Mílovic. Později jsme se přestěhovali na letiště do Pardubic. V listopadu 1969 jsem předčasně ukončil prezenční službu po vyžádání závodu, kam jsem nastoupil v prosinci 1969. V té době již došlo k odstěhování kompresorů do nově vybudovaného závodu v Libni. V Kolbence docházelo k velkým přestavbám. Dokončovalo se zkušební pracoviště pro transformátory, upravovala se sušící pec pro sušení transformátorů kerosinem. Vytvářela se centrální obrobna, kam se soustředily obráběcí stroje z jednotlivých provozů. Na ploše uvolněné kompresory vyrostla montáž vinutí do statorů a rotorů velkých točivých strojů. Vybudovala se nová hala impregnace třídy F a lakovna, zakoupená od firmy Siemens, která byla již vybavena rekuperací vzduchu a filtry. Vznikla těžká obrobna na výrobu velkých hřídelů pro motory velkých pohonů. Současně se prováděly rekonstrukce sociálních zařízení a šaten. Kolbenka měla 2300 až 2 400 zaměstnanců, z toho bylo cca 900 výrobních dělníků, zbytek tvořili THP pracovníci a pomocní dělníci s dělníky údržby, kterých bylo 270. Roční fluktuace byla poměrně vysoká vzhledem k vysokým nárokům na kvalitu a množství práce. Ne vždy byli noví pracovníci schopni se přizpůsobit, proto buď sami odešli nebo jim byl ukončen pracovní poměr. Problémy působili také pracovníci, které jsme museli direktivně přijímat po propuštění z vězení. V průběhu roku bylo přijato 700 nových zaměstnanců a přibližně stejný počet odešel. 309

Kolbenku tvořily čtyři výrobní provozy: - Transformátory - Elektrické stroje - Usměrňovače - Konstrukce železa a pomocný provoz Stroje a zařízení Výrobní program Kolbenky umožňoval provádět komplexní dodávky zařízení, počínaje napájením transformátorem, vlastním pohonem a řídící jednotkou. Velkou zakázkou byla zakázka pro SSSR, pohony válcovny v Azovstalu. Také jsme vyráběli velké generátory, které dnes najdete na přehradách vltavské kaskády, na Lipně, Slapech, z nichž vedlo přímé připojení do Kolbenky, používané při nočních zkouškách velkých pohonů nebo generátorů. Vyrobili jsme dvě velké zakázky generátorů pro přehrady Brazilské Bariri a pakistánskou Manglu. Podíleli jsme se pohony na kompresorových stanicích pro tranzitní plynovod, které umožnily uspořit spotřebu plynu spalovaného plynovými turbínami pro potřeby národního průmyslu. Mimo oficiální výrobu jsme se podíleli na takzvaném speciálu jednalo se o výrobky pro potřeby naší armády, výrobu a opravy motorů ÚŽAS a výrobu startovacích zařízení SUEZ pro letectvo. Pro SSSR jsme vyráběli turbopohony, které se skrývaly pod označením V-9720 a V-9750. Tyto výrobky navazovaly na turbokompresory ze šedesátých let, díky nimž mohl vzlétnout do kosmu první kosmonaut Jurij A. Gagarin. Ten pak přijel do Kolbenky, kde veřejně poděkoval dělníkům, že jejich výrobek mu umožnil vzlétnout do vesmíru. V provoze usměrňovací techniky bylo pracoviště, kde se vyráběly a zkoušely přístroje ve vakuu na vibračních stolech pro známou sovětskou firmu Almaz, která se zabývala kosmickou technikou. Dnes byste marně hledali výrobní haly Kolbenky. Místo hlavních dílem zůstala velká jáma po izraelských investorech, kteří plánovali pozemek zastavět bytovými domy. Zachoval se pouze provoz bývalých usměrňovačů, který odkoupil název ČKD Elektrotechnika a nadále zde vyrábí usměrňovací techniku. V závodě pracovalo silné odborové hnutí, které organizovalo dělníky i THP pracovníky z dílen a kanceláří v hnutí Brigád socialistické práce. Nebylo povinností se zúčastnit. Celozávodní výbor měl autobusy, které byly bezplatně zapůjčeny na zájezdy brigádami organizované. Nikdo neurčoval, kam se má jet, jaké památné místo se má navštívit. Tyto zájezdy umožnily se vzájemně se seznámit s rodinami spolupracovníků a vždy byly spojeny s množstvím zážitků, na které se dlouho vzpomínalo. Zde mi dovolte malé odbočení, jistě vzpomínáte na porevolučního ministra práce a sociálních věcí pana Milera, ten byl vedoucím BSP Československo sovětského přátelství v kovárně EKŽ. V závodě byla silná stranická organizace. Vedle celozávodního výboru KSČ měl každý provoz vlastní provozní výbor. V závodě působily dvě jednotky Lidových milicí, první jako ochrana areálu závodu, druhá VKPL protiletadlová byla složena z komunistů údržby Kolbenky a údržby Sléváren. Samozřejmě že v závodě byla mládežnická organizace SSM. Na počest XV. sjezdu KSČ a 66. výročí založení KSČ jsme uzavřeli celozávodní socialistický závazek, za který jsme obdrželi děkovný dopis od generálního tajemníka ústředního výboru KSČ a prezidenta Československé socialistické republiky soudruha Gustava Husáka děkovný dopis. Jednu kopii Vám chci dnes předat. 310

Vážení přátelé, mé druhé manželství s Kolbenkou vydrželo 27 let po slavné textilní revoluci. Vládnoucí struktury, včetně pana ministra Dlouhého, udělaly vše pro to, aby závody ČKD skončily úpadkem. Báli se, aby jednoho dne opět nepřišli dělníci z ČKD, a v Praze nás bylo 21 000, opět na Václavské náměstí jim zacinkat klíči. V Kolbence pracovalo několik generací, kdo vydržel stal se členem jedné rodiny Kolbeňáků. Ještě dnes se aspoň jednou za rok scházíme. Komentáře a vzpomínky na léta strávená v závodě dokazují, že to nebyl zbytečně strávený čas. Není škoda zbořených budov, nová fabrika se dnes postaví rychle. Škoda je těch pracovníků, kteří denně svojí prací dokazovali fortel zlatých českých ručiček. Jak jsem již řekl, v každé dílně pracovalo několik generací dělníků, kteří se učili od sebe, jak se co dělá, a předávali to zase svým nástupcům. Tento řetěz sdílených návyků byl přerušen a nelze ho již obnovit. Promiňte, že jsem tak dlouho mluvil, ale to manželství s Kolbenkou bylo šťastné. Děkuji za pozornost. 311

Rostislav Králík, Brno Zbrojovka Brno SLAVNÁ HISTORIE Zbrojovka Brno vznikla jako československá státní zbrojovka v roce 1918 z původních rakousko-uherských dělostřeleckých dílen. Od oprav vagónů a vojenských pušek postupně přešla k výrobě součástí telegrafní a telefonní výstroje, pomůcek pro železniční opravny a nářadí. Montáž rakouských pušek MANNLICHER vystřídala výroba německých pušek MAUSER, později výroba pušky vlastního vzoru 24. V letech 1924 1925 byly postaveny budovy pro výrobu pušek, kulometů, automobilů, ale i pro potřeby strojírny a nářaďovny. Rozšířila se i produkce civilních automobilů, jízdních kol, průmyslových vah, nářezových strojů, leteckých motorů, obráběcích strojů a speciálního nářadí. Zbrojovka se stala vzorem dokonale organizovaného podniku s moderní sériovou a přesnou výrobou, s originálním tolerančním systémem pro vlastní výrobu a užívání měřidel, čímž se stala jedním z průkopníků normalizace v Československu. V druhé polovině 20. let se Zbrojovka stala jedním z největších výrobců pušek na světě. V třicátých letech se objevila výroba standardních i cestovních psacích strojů podle licence Remington. V letech 1934 1938 se ze Zbrojovky stal koncern světového významu. Zbrojovka Brno rozšířila svůj vliv i nákupem akcií a získala tak kapitálovou účast v podnicích s obdobnou výrobou nejen v Čechách, ale i na Slovensku, v Rumunsku a Jugoslávii. V době své konjunktury měla Zbrojovka přes sedmdesát závodů a provozů. Ve čtyřicátých letech byla zavedena výroba traktorů, motocyklových motorů, loveckých a sportovních zbraní. Počátkem 70. let bylo investováno do nového objektu nářaďovny. V osmdesátých letech Zbrojovka Brno vyráběla zejména kancelářskou, sdělovací a výpočetní techniku, dieselové motory pro traktory Zetor, speciální a komunální nářadí. Lovecké a sportovní zbraně tvořily menší část objemu výroby. V devadesátých letech došlo k radikálním strukturálním změnám společně s rušením neperspektivních výrobních oborů a snížením počtu zaměstnanců. Zbrojovka Brno se transformovala na akciovou společnost s výraznou koncentrací vlastníků. 312

NESLAVNÝ KONEC AGONIE ZBROJOVKY BRNO Po roce 1989 se v našem průmyslu událo mnoho změn, do té doby nepředstavitelných. Zbrojovka Brno se známou značkou Z ve spirále (představuje pohled do vývrtu hlavně) měla stále ve světě dobré jméno výrobní zařízení, mnoho zkušených zaměstnanců a schopné konstruktéry. Přesto se po několika oživeních, pádech a změnách majitelů, dostala do otevřené agónie, která na podzim roku 2003 vyvrcholila vyhlášením konkurzu. V polovině roku 2006 brněnská Zbrojovka nakonec ukončila i výrobu zbraní, obor, který jí především proslavil. Areál brněnské Zbrojovky o rozloze 22,5 ha byl koncem ledna 2008 vydražen za rekordní částku 707 miliónů korun. Získala jej slovenská holdingová společnost J&T, která však nemá s výrobou zbraní nic společného. Tento stav vyvolal mnoho otazníků. Bylo zřejmé, že tovární areál ve stavu a podobě nemá do budoucna šanci na přežití a že bude mít jiné využití než doposud. Přestože se od té doby zrodilo několik nadějných plánů na smysluplné využití, prostor bývalé slavné továrny je až na malé výjimky pronájmu nevyužíván a nezadržitelně chátrá. Není to věru hezký pohled. Nebude proto jistě na škodu se na ten smutný konec slavné brněnské továrny podívat podrobněji. 1. Zbrojovka Brno je v dobrých rukou... Zbrojovku Brno, kdysi chloubu našeho průmyslu tunelovali podvodníci v několika vlnách. Kritická situace kolem Zbrojovky Brno začala návrhem na konkurs proti Zbrojovce Brno a.s., který podala již 1. října1999 brněnská firma I.B.A.C., která jen náhodou měla stejnou adresu jako bývalý majitel akcií Zbrojovky Brno, tedy BVV a.s., opíral se o mimořádně spornou pohledávku, jejíž pravost se časem stala předmětem policejního vyšetřování nakonec i obviněním tehdejšího jednatele I.B.A.C. V roce 1999 pak ovládla chřadnoucí Zbrojovku parta bývalých svazáckých papalášů v čele s bývalým členem předsednictva ÚV KSČ Vasilem Mohoritou. Majetek firmy se rychle přelil do dceřiných firem, které se pak za podezřelých okolností, se souhlasem vedení mateřské společnosti ovládané Mohoritovou partou, osamostatnily. Ani tyto společnosti však dlouho neprosperovaly a sto milionů z majetku Zbrojovky Brno zmizelo. Policie dodnes nevyšetřila, zda majetek za čtyři sta milionů korun komunističtí manažeři jen prošustrovali způsobem, na jaký byli zvyklí ještě z perestrojky, nebo zda je jednoduše ukradli. Jisté je, že Vasil Mohorita se stal zámožným člověkem a stačil mu na to rok práce ve Zbrojovce Brno. Na konci roku 1999 byl podán návrh na konkurz brněnské Zbrojovky u Krajského obchodního soudu v Brně, ale příslušný soudce tři roky neshledal důvod k vyhlášení konkurzu. Zbrojovka se pomalu zotavovala z hospodaření Mohoritovy party a podnikatelé, kteří výhodně odkoupili pohledávky Zbrojovky, začali být netrpěliví a obrátili se na konkurzního odborníka Větrovce. A ten si věděl rady. Poradil, aby se s majiteli dohodli a sídlo firmy přemístili do působnosti dnes velmi známého soudce Berky. Zbrojovka Brno se pak během pár týdnů přestěhovala do Litvínova. Tedy, popravdě řečeno, do Litvínova se přestěhovala jen schránka na dopisy, což ovšem bylo z hlediska splnění zákonných podmínek to nejdůležitější. Soudce Berka v té době číhal u podatelny a návrh na konkurz si okamžitě vzal na starost. Předseda ústeckého krajského soudu Kohoutek později vysvětloval, že něco takového u jeho soudu nepřipadá v úvahu, protože 313

soudci dostávají jednotlivé návrhy podle předem určeného klíče. Ale věrohodně nevysvětlil, jak se mohlo stát, že všechny konkurzy, o které měl Větrovec s Berkou zájem, byly spolehlivě přiděleny Berkovi. To, co soudcům v Brně trvalo léta, vyřešil soudce Berka během týdne. Na brněnskou Zbrojovku vyhlásil konkurz a správcem konkurzní podstaty pověřil odborníka z Větrovcovy stáje, jeho osobního řidiče Lubomíra Kindla. Po Mohoritovi toho však už mnoho nezbylo. Podle obvinění vydoloval Berkův správce ze Zbrojovky Brno ještě asi padesát milionů, ale své dílo nestačil dokončit, protože spadla klec i na Berku po narychlo spíchnutém konkurzu na ostravskou Union Banku. 2. Zbrojovka Brno je stále v dobrých rukou... Řízení o prohlášení konkursu na majetek úpadce bylo zahájeno návrhem ze dne 28. března 2003. V tomto jednom případě zmizel kdesi v nenávratnu majetek za více než osm set milionů korun. Výroba zbraní se stala ztrátovou, což je světová rarita. Za těchto okolností byla firma prodána a na nového vlastníka padal jeden kostlivec za druhým. Tisíce lidí přišlo o práci. Válka paragrafů a předem připravených pastí začala. Vývoj soudních pří byl popsán v mnoha článcích i komentářích. Před Vánocemi roku 2003 z obrazovky ČT 1 předvedla velké emocionální divadlo Kindlova nástupkyně JUDr. Ing. Ilona Strmisková, co se před tím stalo špatně a jaké perspektivy pod jejím konkursním vedením Zbrojovku čekají. Později se ukázalo, že flagrantní příklad úsloví, že zloděj křičí, chyťte zloděje, byl předveden vskutku názorně. Emoce, které se zvedly okolo Zbrojovky, ze které zaznívaly hlasy této neohrožené správkyně konkurzní podstaty, která sebe sama ustanovila zákonodárcem, soudcem i katem v jedné roli, byly nebývalé. Johanka z Arku by se za ně nemusela stydět. Role byly jasně určeny a je možné říci, že se nezměnily. Nezměnily se ani tehdy, když se ukázalo, že JUDr. Ing. Ilona Strmisková není ani JUDr., ani Ing. Ba dokonce ani CSc., jak se začalo u jejího jména objevovat na jaře 2004. Nezměnily se ani tehdy, když byla odvolána a nastoupili správci noví. V průběhu správy docházelo k ekonomickým krokům, které byly mimo hranice zákona a které poškozovaly konkurzní podstatu a potažmo tedy i věřitele. Tyto dokumenty existují. Přesto se dohlížecí orgán tvářil a jednal tak, jak říká básník, vše bude zalito jasným sluncem.... Zbrojovka u soudu stejně jako Berka Táborský Krajský soud začal 5. 9. 2006 rozplétat případ údajně zmanipulovaných konkurzů. Obžaloba vinila soudce Jiřího Berku, správce konkurzní podstaty Daniela Thonata, prorektora brněnské Vysoké školy Karla Engliše Vladislava Větrovce, správce konkurzní podstaty Petra Tuhého, zaměstnance zpeněžování podstaty Lubora Kindla, správkyni kravařského družstva Čihákovou, soudního znalce Martina Jurenku a další dva lidi z účasti na zločinném spolčení, některé z nich navíc ze zneužívání pravomoci veřejného činitele či porušování povinnosti při správě cizího majetku. Policie vyčíslila škodu na více než čtvrt miliardy korun. Informaci o započetí soudu přinesla 5. 9. 2006 prakticky všechna česká média. Sedm konkurzů a devět obžalovaných je součástí kauzy soudce Jiřího Berky. Ten je také zřejmě prvním českým soudcem obžalovaným ze zločinného spolčení. Obžaloba obsahovala 300 stran, důkazy pak čítaly desítky tisíc dokumentů. Před soud se tak vedle dalších 314

dostala i privatizace Zbrojovky Brno, tisk o tom rozsáhle informoval a existuje k tomu řada důkazního materiálu. Pátrat dnes po podstatě věci není lehké. Mediálně probírané souvislosti kauzy Berka jsou sice emocionálně jednoznačné, právně i fakticky však pouze vypovídají o tom, jaké právní a podnikatelské prostředí panovalo v České republice po onom sametovém převratu, který nebyl revolucí, ale privatizačním pučem. Bez znalosti podrobností, a ty jsou stále ukryty v mlze, ač mnozí jsme řadu let prožili a pracovali ve Zbrojovce, nemůžeme být soudci. Jsme jen nechtěnými svědky. Případ, který se stal a znamenal ve svém důsledku vytunelování továrny a následný prodej slupky a nakonec konkurs na jednu z nejznámějších českých zbrojovek, byl využit ve hře daleko širší přerozdělení vlivu a moci v českém průmyslu. Řadu let se pozvolna stavěla jedna mocenská pyramida provázání peněz, moci a politického vlivu skupin lidí jedné orientace, kteří si z privatizace udělali modlu a monopol. Nyní se pozvolna časy mění. Začíná se hovořit o pomalu zapomenutých kauzách, např. Tatra Kopřivnice, OKD apod. Jsme svědky toho, že mnohým tehdejším a i dnešním, stále mocným aktérům se to nelíbí. A když se kácí les,...létají třísky, viz medializované nucené odchody či dokonce záhadné sebevraždy schopných vyšetřovatelů. Naposled rychlé odejítí šéfa ÚOOZ plk. Roberta Šlachty. 315

Rostislav Králík, Brno Brno nehezká tvář doby po roce 1989? Zbrojovka, První brněnská strojírna, Šmeralovy závody, Královopolská strojírna, Zetor, Vlněna, Mosilana a další menší podniky živily v Brně před lety tisíce lidí z města i okolí. Situace po sametové revoluci se ale proti očekávání výrazně změnila. Krachy, masové propouštění v 90. letech, rozprodání to vše způsobilo tak zásadní zásah do trhu práce, že se oživení zaměstnanosti na dřívější úroveň nepodařilo dodnes. Přeživší podniky zaměstnávají jen zlomky dřívějších desetitisíců pracovníků. Nové firmy jsou už někde jinde. Pamětníci vzpomínají, že když tyto brněnské závody byly v plném rozkvětu, bylo hej i obchodům v centru. Tisíce lidí vracejících se po šichtě domů prošly přímo středem města. V podstatě v každé rodině byl nějaký zbrojovák, zetorák nebo královopolák, někdy dokonce oba dospělí a potomci. Rodiny byly skutečně plně spjaté s firmami, které doslova představovaly i Brno. Nakonec přišli o místo všichni během velkého propouštění na konci devadesátých let. Náš otec pracoval ve Zbrojovce až do důchodu, vzpomíná šedesátiletá M. B., která tehdy pracovala v obchodě a pamatuje na to, jak propouštění mělo vliv i následně na nákupní sílu obyvatel. Některé z kdysi známých továren přežily, jako Zetor, Královopolská, jiné se přejmenovaly a některé se dočkaly neslavného konce. Jen ve stručnosti na dvě z nich se podívejme. Mezi ně na prvním místě patří Zbrojovka Brno: Téměř sto let patřila Zbrojovka Brno k největším průmyslovým podnikům moravské metropole i státu. Vznikla v roce 1918 jako Československá republika, zařadila se záhy k prosperujícím podnikům nového státu. Ve 20. letech byla akcionizována (převedena částečně do soukromého vlastnictví). Zmíněné období, až do druhé světové války, znamená největší rozvoj podniku. Rozsáhlý sortiment, vypracovaný systém řízení, kontroly a obchodování se zahraničím. V období okupace se Německo rozhodlo brněnské Zbrojovky plně využít, neboť význam tak velkého zbrojního koncernu byl dosti značný. Byla zařazena do Reichwerke Hermann Göring A.G. a vyráběla po celou dobu vítězné zbraně pro Wehrmacht pod vedením generálního Odtud šly tisíce psacích strojů a dálnopisů stařičká Beranka čeká na svůj konec ředitele ing. Karla Stallera. V roce 1944, při bombardování Brna, byla továrna silně poškozena. Po válce došlo k zestátnění 316

podniku. Zbrojovka se vedle sportovních a loveckých zbraní zaměřuje především na motory pro traktory Zetor, lisovací nářadí a měřidla. Podniku se opět daří. V sedmdesátých letech staví jednu z největších a nejmodernějších nářaďoven v Evropě. Osmdesátá léta byla ve znamení nových komunikačních a výpočetních technologií. Tisíce elektrických psacích strojů CONSUL a dálnopisů T100 putují především na export. Podnik prochází značnou transformací, a to na úkor výroby a oprav zbraní. Počátkem 90. letech se ruší všechny neperspektivní obory a od roku 1992 se stává Zbrojovka Brno akciovou společností. Další období je možno charakterizovat jako bludiště časté výměny managementu, změny majitelů oživení i pády. O dalších deset let později podnik krachuje a v roce 2006 propuštěním posledních zaměstnanců definitivně končí. Textilky v Brně představují dobu největšího rozkvětu brněnského textilu, údobí tzv. Moravského Manchesteru. V roce 1864 koupil zámečnický mistr Mathyas Novitzky na Dornychu přízemní selskou usedlost, kterou důkladně zrekonstruoval na strojní výrobu. Původní výrobu železných stavebních konstrukcí v dalších letech obezřetně přizpůsobil požadavkům rozvíjejícího se textilního průmyslu a začal vyrábět zařízení pro barevny i další vlnařské provozy. Jeho synové závod velkoryse rozšiřovali a modernizovali. Na přelomu století se firma dostala do finančních potíží, přechází do majetku Vilhelma Hoffartha a pod jeho jménem se vyrábějí žádané barvicí aparáty, později z nerez oceli. Po druhé světové válce závod po zrušení přešel do národního podniku Vlněna, nejprve Vlněna po 25 letech - hřbitov umu, aut i idejí jako opravárenský provoz, později jako dodavatel moderních tlakových barvicích aparátů, a to nejen pro vlastní podnik, ale postupně pro celý československý textilní průmysl i pro vývoz. V říjnu 1949 došlo k reorganizaci průmyslu; v Brně se utvořily tři samostatné vlnařské podniky: Mosilana, Vlněna a Vlnap, které převzaly všechny zbývající malé závody a v roce 1950 zaměstnávaly 7 242 osob. Vyrobily 9 368 000 m tkanin, z toho pro vývoz 1 647 000 m. Ze tří brněnských závodů Viněny jsme zatím hovořili o dvou. Třetí z nich Kovozávod, prokázal nejen Vlněně, ale celému vlnařskému průmyslu neocenitelné služby. Vyráběl speciální barvicí stroje a zařízení z nerez oceli. Ve zmíněném roce 1949 měl nově vzniklý národní podnik Viněna tři závody. V Brně byl základní závod utvořený sloučením sousedících firem Brüder Stiasni a Paul Neumark, za protektorátu zabraných Němci a v roce 1945 daných pod národní správu, další závod byl v Alexovicích u Ivančic, třetí v Prostějově, který však byl v roce 1951 zrušen. Při reorganizaci průmyslu v roce 1958 dochází v Brně ke zrušení národního podniku Vlnap a na Svitavsku Vitka; jejich závody jsou rozděleny mezi Vlněnu a Mosilanu. Zvláštní období mezi roky 2000 a 2016 bylo čímsi mezi životem a smrtí Vlněny. Z rozbitých oken padaly kusy skla na chodce mířící do okolních bytů, stala se zkušebnou kapel obskurních hudebních žánrů, živořících firem na hraně zákona a bůh ví, čeho ještě. Dnes je Vlněna zbourána, Brno přišlo o originální, živelný a nenahraditelný stavební soubor. Na jeho místě vyroste koncepčně 317

sterilní nablýskaná výstavba, stejná jako kdekoliv jinde na světě. Bez originality. Textilní továrna Mosilana v Brně. Je jedním ze tří velkých textilních (zejm. vlnařských) podniků koncernového typu vzniklých v Brně po 2. světové válce. Společnost Mosilana vznikla sloučením původně menších továren vlastněných v předválečném období židovskými majiteli, kterým byl majetek arizován v průběhu války: Sdružené továrny na vlněné zboží (Vereinigte Schafwoll-fabrik) a firmy D. Hecht v ulici Špitálka, firmy Max Kohn ve Vlhké, arizované za války Dr. Otto Weissem a firmy Gustav Schiketanz na Cejlu. V areálu mezi ulicemi Křenová, Vlhká, Špitálka a Cejl pokračovala výroba až do roku 1996, kdy byly provozy přestěhovány do areálu tzv. Nové Mosilany. 318

RNDr. Vojtěch Mádr, CSc., Praha Porovnání distribuce obyvatelstva dle krajů z hlediska vývoje (1988 a 2014) se zaměstnaností v průmyslu a dlouhodobého trendu (1950 2014) v zaměstnanosti podle výrobních sfér Porovnání krajů (hranice do roku 2000) dle obyvatel, ekonomicky aktivních, zaměstnanců v průmyslu včetně jejich % zastoupení v roce 1988. Tabulka č. 1 Pořadí Kraje ČR 1988 obyvatelé (v tis.) 1988 Ekonomicky aktivní (52 % z obyv. v tis.) 1988 Zaměstnanci v průmyslu (se v kraji) (v tis.) sídlem 1. Jihomoravský 2.058,1 1.070,2 339,4 31,7 2. Severomoravský 1.967,4 1.023,0 416,5 40,7 3. Severočeský 1.265,3 657,9 252,0 38,3 4. Praha 1.209,0 628,8 220,6 35,1 5. Východočeský 1.165,6 606,1 208,1 34,3 6. Středočeský 1.124,1 584,5 177,5 30,4 7. Západočeský 869,4 452,1 122,7 27,1 8. Jihočeský 697,1 362,5 96,3 26,6 ČR celkem 10.356,0 5.385,1 1.833,1 34,0 1988 Zaměstnanci v průmyslu z ekonomicky aktivních (v %) Porovnání krajů (hranice do roku 2000) dle obyvatel, ekonomicky aktivních, zaměstnanců v průmyslu včetně jejich % zastoupení v roce 1988. Tabulka č. 2 Pořadí Kraje ČR 2014 obyvatelé (v tis.) 2014 Ekonomicky aktivní (ø 47 % z obyv. v tis.) 319 2014 Zaměstnanci v průmyslu (se v kraji) (v tis.) sídlem 1. Jihomoravský 2.064,4 970,3 106,2 10,9 2. Severomoravský 1.893,4 889,8 159,6 17,9 3. Středočeský 1.302,3 612,2 92,1 15,0 4. Severočeský 1.263,7 593,8 83,8 14,1 5. Praha 1.243,2 584,3 68,9 11,8 2014 Zaměstnanci v průmyslu z ekonomicky aktivních (v %)

6. Východočeský 1.162,7 546,5 122,3 22,4 7. Západočeský 873,8 410,7 70,5 17,2 8. Jihočeský 708,9 333,2 43,2 13,0 ČR celkem 10.512,4 4.940,8 746,6 15,1 Zaměstnanci v průmyslu z ekonomicky aktivních v % v letech 1988 a 2014. Graf č.1 V tabulkách (č.1, č.2 a souhrnném grafu č.1) porovnáváme kraje České republiky v letech 1988 a 2014 (za 26 let) dle počtu jejich obyvatel, ekonomicky aktivních a zaměstnanců v průmyslu včetně procentuálního srovnání. Počty obyvatel v krajích jsme přepočítali na jejich hranice, které platily v létech 1960 2000. Z údajů vyplývá, že se počet obyvatel České republiky za období 26 let zvýšil o 156,4 tisíc. K tomu je ovšem zapotřebí zmínit, že počet cizinců s tzv. stálým pobytem se zvýšil z 35,6 tisíc na 449 tisíc, tedy o plných 413,4 tisíc. Bez oněch emigrantů by došlo k přirozenému úbytku obyvatel k hranici 10 milionů. Ekonomicky aktivní zaměstnance jsme přepočítali z celkového počtu obyvatel tak, že pro rok 1988 jsme zvolili variantu nad 50 % a pro rok 2014 pod 50 %. Uvedený přepočet odráží společenské změny; plnou zaměstnanost (1988) a procento nezaměstnaných (2014). Zaměstnance v průmyslu jsme hodnotili v tzv. užší variantě, tj. u firem se sídlem v kraji a zaměstnávajících nad 100 pracovníků, protože jen v těchto letech byly k dispozici relevantní údaje za jednotlivé kraje ČR. V tomto porovnání je zřetelné k jakému propadu v zaměstnanosti v průmyslu došlo. Jedná se o více než 1 milion! 320

V procentuálním vyjádření je propad nejvíce zřetelný v moravských krajích, v kraji Severočeském a Praze. Praha jako metropole celé ČR je ale v mimořádném postavení, tzn. že uvedený úbytek kompenzovala zaměstnaností v terciární sféře (službách). Nejmenší úbytek v průmyslu byl v krajích Východočeském a Západočeském, což souvisí se zahraničními investicemi (Auto Škoda v Kvasinách, Flextron v Pardubicích apod.). Ekonomicky aktivní (zaměstnanci celkem) dle struktury zaměstnanosti vyjádřené výrobními sférami (primární, sekundární, terciární). Tabulka č. 3 Roky 1950 1960 1970 1980 1989 1993 1999 2006 2014 Výrobní sféra (ekonomicky aktivní celkem v tis. / v %) Primární (z toho zeměděl.) Sekundární (z toho průmysl) Terciární (služby jako celek) 4.010 / 100 32,2 (30,7) 40,1 (35,1) 4.450 / 100 21,6 (20,2) 48,9 (41,6) 4.976 / 100 15,7 (14,3) 48,9 (41,5) 5.148 / 100 12,5 (11,4) 47,9 (39,9) 5.403 / 100 11,6 (10,5) 46,4 (39,1) 4.874 / 100 7,4 (6,3) 42,8 (34,3) 4.760 / 100 4,9 (4,0) 40,7 (32,2) 4.730 / 100 3,7 (3,2) 38,8 (30,5) 4.974 / 100 2,7 (2,0) 38,1 (29,5) 27,7 29,5 35,4 39,6 42,0 49,8 54,4 57,5 59,2 321

Graf č.2 Jiná statistická varianta, která jen potvrzuje výše uvedené, je porovnání počtu zaměstnanců celkem v tzv. sekundární sféře (tj. v průmyslu a stavebnictví dohromady); v roce 1989 bylo celkově zaměstnáno 2.507 tis. pracovníků (a v roce 2014 již jen 1.550,2 tis. V další variantě jsme porovnali jen zaměstnance v průmyslu celkem; v roce 1988 se jednalo o 2.112,6 tis. pracovníků (39,1 % z 5.403 tis.) a v roce 2014 1.203,4 tis. (i s přihlédnutím k počtu nezaměstnaných, kterých v roce 2014 bylo 323,6 tis.). Všechny 3 varianty víceméně korelují a vypovídají o neskutečně hlubokém propadu výrobní sféry v celé ekonomice státu. V komentáři k uvedené tabulce č. 3 a grafu č. 2 dále uvádíme: primární sféra zahrnuje zaměstnance v zemědělství, lesnictví a rybářství (ČR), sekundární sféra zahrnuje zaměstnance v zemědělství a stavebnictví a terciálrní sféra zahrnuje tzv. státní zaměstnance, zaměstnance v dopravě apod; v našem případě zaměstnance i v tzv. kvartéru, tj. zaměstnance ve vědecko-technické sféře + vysokých školách. Tabulka celkově zachycuje vývoj struktury zaměstnanosti v České republice za dlouhé období, za plných 64 let. V obecné rovině potvrzuje objektivní skutečnost, kterou je poměrně rychlé snižování zaměstnanců v primární sféře, nárůst zaměstnanosti v sekundární sféře s pozdější tendencí ke snižování a postupný, ale zřetelně neustálý růst v terciární sféře. Uvedený trend se začal projevovat i v období socialistického vývoje. Byl ale podchycen dlouhodobým plánem, který byl zaměřen na proporcionální vývoj všech odvětví hospodářství. K tomu je zapotřebí dodat, že docházelo a dochází ke kontinuálnímu rozvoji vědy a techniky, který má vliv na celospolečenské procesy ve světě. 322

Velký zlom, jak indikuje tabulka, nastal po roce 1989, kdy došlo změnou společenských poměrů k přechodu na tržní ekonomiku, která v české variantě eufemisticky řečeno zprivatizovala téměř celou ekonomickou sféru. Došlo tudíž k zničení dědictví generací (daleko před rok 1948). Do roku 1989 patřila česká ekonomika k tzv. komplexním ekonomikám, zahrnovala širokou škálu průmyslových odvětví a oborů s jejich historií a infrastrukturou (např. věda, výzkum školství). Po roce 1989 velmi rychle přechází česká ekonomika k ekonomikám závislým na cizím kapitálu. Prakticky úplný rozpad výrobní struktury před rokem 1989 nahradila nová výrobní struktura založena na světové poptávce (bez možnosti ovlivnit její složení) a plně v režii zahraničního kapitálu. V některých odvětvích, zvl. automobilovém průmyslu sice došlo k nebývalému rozvoji s exportním efektem; je si však zapotřebí uvědomit, že konkrétně Auto Škoda je jeden velký montážní závod plně závislý na německém koncernu VW, resp. Na německých bankách. Onen cizí kapitál měl jistý vliv na snížení propadu zaměstnanosti v sekundární sféře, ale místo komplexního rozvoje celé společnosti se ekonomická politika českých vlád zúžila na přilákání zahraničního kapitálu do země, aby vybranými daněmi platily nedostatečný rozpočet ČR. A k tomu dodáváme, že jedno z hlavních lákadel je laciná česká pracovní síla a že nic není zadarmo! Jen v roce 2014 se čistý odliv kapitálu (tj. zisků z podnikání v ČR) přiblížil k 300 mld. Kč. Po roce 1989 v zaměstnanosti dominuje terciární sféra, která se v roce 2014 přiblížila 60 %. Pro srovnání: v EU jako celku byla zaměstnanost v terciární sféře 71,3 % a v USA 77,6 % za uvedené období. Pokud se týká zaměstnanosti v primární sféře; od roku 1989 do roku 2014 došlo k propadu cca pětinásobnému v zemědělství. Mělo to za následek jednak ztrátu potravinové soběstačnosti ČR, rozvrácení struktury zemědělské výroby a vylidňování venkova. Dnešní hodnota zemědělské výroby dosahuje cca 50 mld. Kč ve srovnání s cca 109 mld. Kč v roce 1989, s tendencí k dalšímu propadu. A to je započítána i výroba řepky a částečně cukrovky, která je dotována státem na výrobu bionafty resp. lihobenzínu. Uvedená skutečnost je paradoxně i v rozporu se zemědělskou politikou EU, která věnovala v roce 2015 na podporu zemědělství a na tzv. udržení krajiny 46,7 % ze svého rozpočtu, tj. 66,8 mld. EUR (1.803,6 mld. Kč). Když celkově zhodnotíme uvedenou tabulku č. 3 resp. graf č. 2 musíme konstatovat, že struktura zaměstnanosti v ČR prodělala prudký zlom, došlo ke změnám společenských poměrů a přechodu na tržní vývoj, který byl chaotický, protože, že do ČR přicházel zahraniční kapitál různého zaměření (často i spekulativní), na který neuměl adekvátně reagovat právní, správní, vzdělávací, výzkumný atd. systém. Prostě za více než 25 let vývoje nemá ČR dostatečně konkurenčně schopnou pracovní sílu z hlediska všestranného vzdělání, aby se mohla prosadit alespoň v rámci EU, jejímž jsme členem. Navíc je známo, že i samotná EU stále častěji neumí včas reagovat na stále častější krize vnitřní i vnější a v celkovém celosvětovém kontextu se stále více propadá; jak ekonomicky, tak i politicky (viz brexit ). 323

Distribuce obyvatel dle krajů (hranice do roku 2000) v letech 1988 a 2014. Tabulka č. 4 Pořadí Kraje ČR 1988 obyvatelé (v tis.) Pořadí Kraje ČR 2014 obyvatelé (v tis.) Rozdíl (+ - v tis.) 1. Jihomoravský 2.058,1 1. Jihomoravský 2.064,4 + 6,3 2. Severomoravský 1.967,4 2. Severomoravský 1.893,4-74,0 3. Severočeský 1.265,3 3. Středočeský 1.302,3 + 178,2 4. Praha 1.209,0 4. Severočeský 1.263,7-1,6 5. Východočeský 1.165,6 5. Praha 1.243,2 + 34,2 6. Středočeský 1.124,1 6. Východočeský 1.162,7-2,9 7. Západočeský 869,4 7. Západočeský 873,8 + 5,3 8. Jihočeský 697,1 8. Jihočeský 708,9 + 10,4 ČR celkem 10.356,0 ČR celkem 10.512,4 + 156,4 Tabulka č. 5 Pořadí Kraje ČR 1988 obyvatelé (v %) Pořadí Kraje ČR 2014 obyvatelé (v %) 1. Jihomoravský 19,9 1. Jihomoravský 19,6 2. Severomoravský 19,0 2. Severomoravský 18,0 3. Severočeský 12,2 3. Středočeský 12,4 4. Praha 11,7 4. Severočeský 12,0 5. Východočeský 11,2 5. Praha 11,8 6. Středočeský 10,9 6. Východočeský 11,1 7. Západočeský 8,4 7. Západočeský 8,3 8. Jihočeský 6,7 8. Jihočeský 6,8 ČR celkem 100 ČR celkem 100 324

Graf č.3 Jako výsledek uvedeného procesu devastace celé výrobní sféry pak uvádíme následky. Jeden z nejvíce zřetelných je hluboká změna v rozmístění obyvatel. Jak již bylo uvedeno došlo během 26 let k zvýšení počtu obyvatel České republiky z 10,356 mil. na 10,5124 mil; celkově tudíž o 156,4 tisíce. V roce 2014 v ČR žilo 449 tis. cizinců s trvalým pobytem. Takže je zřetelné, že docházelo k neustálému úbytku obyvatel (přirozenému úbytku); v roce 2014 by žilo v ČR bez emigrantů 10,0634 mil. obyvatel. V tabulkách č. 4 a č. 5 a grafu č. 3 uvádíme, k jakým změnám v počtu obyvatel došlo v krajích (přepočteno na hranice do roku 2000) v letech 1988 a 2014. Na první pohled je zřejmé, že se prohloubila koncentrace obyvatel ČR do největší pražské aglomerace (Praha a Středočeský kraj). U Prahy se jednalo o 34,2 tis. a Středočeského kraje o 178,2 tis.; celkově tedy o 202,4 tis. obyvatel. K opačnému trendu došlo u kraje Severomoravského, kde počet obyvatel poklesl o 74 tis. U ostatních krajů došlo víceméně ke stagnaci, resp. jen mírnému růstu či poklesu. 325

Distribuce obyvatel dle krajů (hranice od roku 2000) v letech 1988 a 2014. Tabulka č. 6 Pořadí Kraje ČR 1988 obyvatelé (v tis.) 1. Moravskoslezský Pořadí Kraje ČR 2014 obyvatelé (v tis.) Rozdíl (v %) 1.293,8 1. Středočeský 1.302,3 + 178,2 2. Praha 1.209,0 2. Praha 1.243,2 + 34,2 3. Jihomoravský 1.142,5 3. Moravskoslezský 1.221,8-72,0 4. Středočeský 1.124,1 4. Jihomoravský 1.170,0 + 27,5 5. Ústecký 838,4 5. Ústecký 825,1-13,3 6. Olomoucký 641,7 6. Jihočeský 636,7 + 15,0 7. Jihočeský 621,7 7. Olomoucký 636,4-5,3 8. Zlínský 596,7 8. Zlínský 586,4-10,3 9. Plzeňský 563,0 9. Plzeňský 573,5 + 10,5 10. Královohradecký 557,3 10. Královohradecký 551,9-5,4 11. Vysočina 523,0 11. Pardubický 516,0 + 4,6 12. Pardubický 511,4 12. Vysočina 510,2-12,8 13. Liberecký 426,9 13. Liberecký 438,6 + 11,7 14. Karlovarský 306,5 14. Karlovarský 300,3-6,2 ČR celkem 10.356 ČR celkem 10.512,4 +156,4 326

Distribuce obyvatel dle krajů v % (hranice od roku 2000) v letech 1988 a 2014. Tabulka č. 7 Pořadí Kraje ČR 1988 obyvatelé (v %) Pořadí Kraje ČR 2014 obyvatelé (v %) 1. Moravskoslezský 12,5 1. Středočeský 12,4 2. Praha 11,7 2. Praha 11,8 3. Jihomoravský 11,0 3. Moravskoslezský 11,6 4. Středočeský 10,9 4. Jihomoravský 11,1 5. Ústecký 8,1 5. Ústecký 7,8 6. Olomoucký 6,2 6. Jihočeský 6,1 7. Jihočeský 6,0 7. Olomoucký 6,1 8. Zlínský 5,7 8. Zlínský 5,6 9. Plzeňský 5,4 9. Plzeňský 5,5 10. Královohradecký 5,4 10. Královohradecký 5,2 11. Vysočina 5,1 11. Pardubický 4,9 12. Pardubický 4,9 12. Vysočina 4,8 13. Liberecký 4,1 13. Liberecký 4,2 14. Karlovarský 3,0 14. Karlovarský 2,9 ČR celkem 100 ČR celkem 100 327

Graf č. 4 V tabulkách č. 6 a č. 7 a grafu č. 4 uvádíme, jak došlo ke změnám v počtu obyvatel v krajích (přepočteno na hranice od roku 2000, tudíž platnou dodnes) v letech 1988 a 2014. Jedná se vlastně o přepočet na menší územní celky, který podrobněji vyjadřují vnitřní trendy pohybu obyvatel. Dominance pražské aglomerace se tímto jen potvrzuje (hranice Prahy a Středočeského kraje zůstaly v nové územní změně beze změny). Rovněž zřetelný úbytek v počtu obyvatel v Moravskoslezském kraji se zde jasně zobrazuje; navíc lze konstatovat, že se v celkovém počtu obyvatel Moravskoslezský kraj propadl až na 3. místo. Ke krajům s přírůstkem obyvatel se řadí kraje Jihomoravský, Jihočeský, Plzeňský a Liberecký a naopak kraje s úbytkem obyvatel pak Ústecký, Zlínský, Vysočina. K uvedenému lze konstatovat a tím potvrdit výše uvedený trend, že dochází k prohloubené koncentrace obyvatel největší pražské aglomeraci (Praha, Středočeský kraj) a krajských aglomerací (brněnské, plzeňské, liberecké, českobudějovické). Opačným trendem, tj. procesem vylidňování, procházejí celá rozsáhlá území spojená se zemědělsko-potravinářským komplexem kraje Vysočina, kraje Karlovarského a Zlínského a rovněž bývalé průmyslové aglomerace spojené s těžkým průmyslem, resp. chemickým v kraji Moravskoslezském a Ústeckém). * zdroj informací: Český statistický úřad a Václav Toušek Změny ve struktuře zaměstnanosti v ČR. 328

RNDr. Vojtěch Mádr, CSc., Praha Porovnání ekonomické úrovně České republiky s 28 zeměmi EU v letech 1980, 1989, 1995, 2004 a 2015, problematika ekonomického vývoje ČR v rámci EU a možné řešení K porovnání jsme použili celkový HDP (hrubý domácí produkt) jednotlivých zemí (celkovou ekonomickou sílu zemí) a HDP/obyvatele, který jsme relativizovali na index průměru za celou EU (Ø = 100). HDP je hodnocen dle standardní kupní síly (PPS neboli Purchaising Power Standard), tj. za vydělané peníze rezidentů v jednotlivých zemích (PPS) za nákup stejného množství zboží a služeb. V podstatě se jedná o porovnání životní úrovně jednotlivých zemí, i když jen z hlediska individuální spotřeby. Kdyby měla být hodnocena životní úroveň komplexně, je zapotřebí připočítat i celkovou péči o obyvatelstvo (např. lékařskou péči a sociální služby, ale i přístup státu k zaměstnanosti (nezaměstnanosti), úroveň bydlení a třeba i úroveň bezpečí apod. ); tato kvantifikace však není k dispozici. Dle těchto skutečností by měla být zvýšena životní úroveň v tehdejších socialistických zemích nejméně o 2 5 procentních bodů vztaženo k průměru za EU. Nejvíce patrné by to mělo být u tehdejší ČSSR a NDR (Německé demokratické republiky), které byly v životní úrovni zemí RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci) na obyvatele v čele. Abychom mohli relevantně porovnat 28 zemí současné EU, museli jsme vzít v úvahu, že vzniklo několik nových států, když se rozpadly tehdejší větší státy (SSSR, Jugoslávie a ČSSR). V našem případě se jednalo o vznik České republiky a Slovenska (z ČSFR), dále Chorvatska a Slovinska (z Jugoslávie) a Litvy, Lotyšska a Estonska (z SSSR). Extrapolací jsme pak přepočítali údaje o HDP, respektive HDP/obyvatele. Uvedené roky jsme zvolili především proto, že zahrnují historicky přelomové fáze, které charakterizují trendy i tehdejšího ekonomického vývoje. Období 1980 1989 : V té době bylo součástí tehdejší EHS (dnešní EU) pouze 9 zemí a ještě existovala RVHP, tj. ekonomické společenství tehdejších socialistických zemí. Období 1989 1995 : Bylo přelomové datum. Došlo k rozpadu světové socialistické soustavy (SSSR se rozpadl v průběhu roku 1991) a přechodu ekonomik členských zemí na tržní principy hospodaření. Uvedená skutečnost se projevila nebývalým propadem ekonomik uvedených zemí (tehdejších členů RVHP). Období 1995 2004 : Po vzniku množství nových států (rozpadem SSSR, ČSFR a Jugoslávie) již prakticky proběhla kapitalistická ekonomická transformace jejich ekonomik a státy se připravovaly na vstup do EU. Období 2004 2015 (a dále...) : Lze charakterizovat relativní konsolidací ekonomik (bývalých členů RVHP) a především vstupem většiny oněch zemí do EU. Naopak v tomto období došlo k světové hospodářské krizi na přelomu let 2009 2011 (2012). Projevilo se to v 3 4 leté stagnaci jejich HDP a hlavně v nebývalém zadlužení většiny zemí EU a USA. Rovněž vykrystalizovaly nové krize; jednalo se o tzv. řeckou 329

finanční krizi a později i o uprchlickou krizi. Brexit nebudeme uvádět, protože se udál až v roce 2016. V grafech jsme zobrazili jen léta 1980, 1995 a 2015 z čistě technických důvodů, resp. grafických možností. Ke komplexnějšímu porovnání byly přidány nejvyspělejší země Evropy, tj. Švýcarsko, Norsko a země s největším HDP světa USA. Podle PPP Purchaising Power Parity; tj. kupní síly obyvatel, byly v roce 2015 USA předstiženy Čínou. Dle ukazatele HDP (nominal), tj. přepočtu hodnoty HDP na USD, stále zůstávají USA na prvním místě). Pořadí 28 zemí současné EU (extrapolací vztažené na léta, kdy některé státy ještě nebyly v EU, resp. ještě neexistovaly) dle výše HDP (PPS Purchaising Power Standard neboli standardní kupní síly) na obyvatele a jejich porovnání s USA, Švýcarskem a Norskem v USD v běžných cenách. Tabulka č. 1 státy dle pořadí 1980 HDP / obyv. (v tis.) státy dle pořadí 1989 HDP / obyv. (v tis.) státy dle pořadí 1995 HDP / obyv. (v tis.) státy dle pořadí 2004 HDP / obyv. (v tis.) státy dle pořadí 2015 HDP / obyv. (v tis.) 1. Lucembursko 16.111 1. Lucembursko 23.684 1. Lucembursko 51.282 1. Lucembursko 54.632 1. Lucembursko 78.026 2. Švédsko 14.639 2. Dánsko 19.863 2. Dánsko 29.304 2. Irsko 31.980 2. Irsko 41.748 3. Dánsko 12.667 3. Finsko 17.540 3. Nizozemí 28.147 3. Nizozemí 29.537 3. Nizozemí 37.142 4. SRN 12.230 4. SRN 16.800 4. ŠRN 27.569 4. Švédsko 28.648 4. Rakousko 36.566 5. Belgie 11.970 5. Francie 16.506 5. Rakousko 27.183 5. Rakousko 28.204 5. SRN 35.990 6. Nizozemí 10.227 6. Švédsko 16.279 6. Itálie 26.422 6. V. Británie 27.760 6. Dánsko 35.702 7. Francie 10.166 7. Belgie 15.500 7. Belgie 26.027 7. Dánsko 27.755 7. Švédsko 35.414 8. V. Británie 9.230 8. Rakousko 15.338 8. Francie 25.641 8. Belgie 26.650 8. Belgie 33.687 9. Finsko 8.396 9. Nizozemí 14.987 9. Švédsko 25.063 9. Finsko 25.983 9. V. Británie 31.671 10. Česká republika 8.330 10. Itálie 14.280 10. V. Británie 22.942 10. SRN 25.980 10. Finsko 31.095 11. Rakousko 8.184 11. V. Británie 13.282 11. Finsko 22.942 11. Francie 24.207 11. Francie 30.520 330

12. Itálie 7.000 12. Česká republika 12.767 12. Kypr 21.785 12. Itálie 23.985 12. Itálie 27.352 13. Slovensko 6.360 13. Irsko 9.722 13. Irsko 21.014 13. Španělsko 22.207 13. Španělsko 26.489 14. Estonsko 6.000 14. Estonsko 9.375 14. Španělsko 20.629 14. Kypr 21.542 14. Malta 25.625 15. Lotyšsko 5.600 15. Slovensko 9.150 15. Malta 18.701 15. Řecko 21.320 15. Česká republika 24.473 16. Slovinsko 5.560 16. Lotyšsko 9.074 16. Řecko 17.737 16. Slovinsko 18.877 16. Slovinsko 23.897 17. Litva 5.294 17. Slovinsko 9.000 17. Portugalsko 17.351 17. Malta 17.766 17. Kypr 23.322 18. Rumunsko 5.155 18. Litva 8.920 18. Česká republika 15.230 18. Česká republika 17.544 18. Portugalsko 22.170 19. Španělsko 5.066 19. Maďarsko 8.827 19. Slovinsko 14.845 19. Portugalsko 16.878 19. Slovensko 22.165 20. Irsko 5.029 20. Bulharsko 7.682 20. Maďarsko 12.339 20. Maďarsko 13.769 20. Estonsko 21.306 21. Maďarsko 4.889 21. Španělsko 7.653 21. Slovensko 10.603 21. Chorvatsko 12.659 21. Litva 21.300 22. Polsko 4.609 22. Chorvatsko 7.292 22. Chorvatsko 10.411 22. Slovensko 12.436 22. Řecko 20.442 23. Bulharsko 4.472 23. Polsko 7.233 23. Polsko 9.061 23. Estonsko 12.214 23. Polsko 19.866 24. Řecko 4.354 24. Rumunsko 6.438 24. Estonsko 8.868 24. Litva 11.104 24. Maďarsko 19.579 25. Chorvatsko 3.478 25. Řecko 6.436 25. Rumunsko 8.483 25. Polsko 10.882 25. Lotyšsko 18.427 26. Kypr 3.143 26. Kypr 4.805 26. Bulharsko 7.519 26. Lotyšsko 10.438 26. Chorvatsko 16.699 27. Malta 2.953 27. Portugalsko 4.545 27. Litva 7.326 27. Bulharsko 7.773 27. Rumunsko 16.411 28. Portugalsko 2.265 28. Malta 4.324 28. Lotyšsko 6.555 28. Rumunsko 7.551 28. Bulharsko 13.244 Ø za EU 7.708 12.613 19.279 22.208 28.792 Porovnání : USA 10.317 19.800 35.104 34.867 42.612 331

Švýcarsko 14.512 25.552 35.859 31.313 46.642 Norsko 13.512 19.667 40.679 35.977 46.931 Pořadí 28 zemí současné EU (extrapolací vztažené na léta, kdy některé nebyly ještě v EU, resp. ještě neexistovaly) dle indexu průměru za EU ( Ø EU = 100), který vychází z HDP (PPS Purchaising Power Standard neboli standardní kupní síly) na obyvatele a jejich porovnání s USA, Švýcarskem, Norskem. Tabulka č. 2 státy dle pořadí 1980 Index 100 = Ø za EU státy dle pořadí 1989 Index 100 = Ø za EU státy dle pořadí 1995 Index 100 = Ø za EU státy dle pořadí 2004 Index 100 = Ø za EU státy dle pořadí 2015 Index 100 = Ø za EU 1. Lucembursko 209 1. Lucembursko 188 1. Lucembursko 266 1. Lucembursko 246 1. Lucembursko 2. Švédsko 190 2. Dánsko 157 2. Dánsko 152 2. Irsko 144 2. Irsko 145 271 3. Dánsko 164 3. Finsko 139 3. Nizozemí 146 3. Nizozemí 133 3. Nizozemí 129 4. SRN 159 4. SRN 133 4. ŠRN 143 4. Švédsko 129 4. Rakousko 127 5. Belgie 155 5. Francie 131 5. Rakousko 141 5. Rakousko 127 5. SRN 125 6. Nizozemí 133 6. Švédsko 129 6. Itálie 137 6. V. Británie 125 6. Dánsko 124 7. Francie 132 7. Belgie 123 7. Belgie 135 7. Dánsko 125 7. Švédsko 123 8. V. Británie 120 8. Rakousko 122 8. Francie 133 8. Belgie 120 8. Belgie 117 9. Finsko 109 9. Nizozemí 119 9. Švédsko 130 9. Finsko 117 9. V. Británie 110 10. Česká republika 108 10. Itálie 113 10. V. Británie 119 10. SRN 117 10. Finsko 108 11. Rakousko 106 11. V. Británie 12. Itálie 91 12. Česká republika 105 11. Finsko 115 11. Francie 109 11. Francie 106 101 12. Kypr 113 12. Itálie 108 12. Itálie 95 13. Slovensko 83 14. Irsko 77 13. Irsko 109 13. Španělsko 100 13. Španělsko 92 14. Estonsko 78 14. Estonsko 74 14. Španělsko 107 14. Kypr 97 14. Malta 89 332

15. Lotyšsko 73 15. Slovensko 73 15. Malta 97 15. Řecko 96 15. Česká republika 85 16. Slovinsko 72 16. Lotyšsko 72 16. Řecko 92 16. Slovinsko 85 16. Slovinsko 83 17. Litva 69 17. Slovinsko 71 17. Portugalsko 90 17. Malta 80 17. Kypr 81 18. Rumunsko 67 18. Litva 71 18. Česká republika 79 18. Česká republika 79 18. Portugalsko 77 19. Španělsko 66 19. Maďarsko 70 19. Slovinsko 77 19. Portugalsko 76 19. Slovensko 77 20. Irsko 65 20. Bulharsko 61 20. Maďarsko 64 20. Maďarsko 62 20. Estonsko 74 21. Maďarsko 63 21. Španělsko 61 21. Slovensko 56 21. Chorvatsko 57 21. Litva 74 22. Polsko 60 22. Chorvatsko 58 22. Chorvatsko 54 22. Slovensko 56 22. Řecko 71 23. Bulharsko 58 23. Polsko 57 23. Polsko 47 23. Estonsko 55 23. Polsko 69 24. Řecko 56 24. Rumunsko 51 24. Estonsko 46 24. Litva 50 24. Maďarsko 68 25. Chorvatsko 45 25. Řecko 51 25. Rumunsko 44 25. Polsko 49 25. Lotyšsko 64 26. Kypr 41 26. Kypr 38 26. Bulharsko 39 26. Lotyšsko 47 26. Chorvatsko 58 27. Malta 38 27. Portugalsko 36 27. Litva 38 27. Bulharsko 35 27. Rumunsko 57 28. Portugalsko 55 28. Malta 34 28. Lotyšsko 34 28. Rumunsko 34 28. Bulharsko 46 Porovnání USA 153 157 165 157 148 Švýcarsko 206 203 186 141 162 Norsko 182 156 211 162 163 333

Graf č. 1 --------- 1980 --------- 1995 --------- 2015 Z tabulky č. 1, č. 2 a z nich odvozeného grafu č. 1 je v zřejmé, že postavení ČR v roce 1980 z hlediska životní úrovně v porovnání s ostatními zeměmi Evropy (dnešní EU) bylo daleko vyšší, než je tomu v současné době. A k tomu je ještě zapotřebí připočítat oněch cca 5 procentních bodů (jak uvádíme výše); samozřejmě se to adekvátně týká i ostatních tehdejších socialistických zemí. Takže tehdejší ČSSR měla v roce 1980 index 108 (průměr EU = 100) a byla tudíž poměrně vysoko nad průměrem dnešních 28 států EU. V životní úrovni se ČR řadila k Rakousku, Finsku ba dokonce k V. Británii. Životní úroveň ČSSR, jak tabulky uvádí dále, i v roce 1989 převyšovala průměr zemí 28 zemí Evropy(dnes EU), i když index klesl na 101. Onen pokles je zapotřebí spojit s nutnosti zvýšit výdaje na zbrojení, protože jak známo americká administrativa (Reagan) vyhlásila tzv. hvězdné války, tj horečné zbrojení s cílem ekonomicky uzbrojit, tj. ekonomicky vyčerpat tehdejší SSSR a socialistickou soustavu. A navíc vypukla tzv. druhá ropná krize v letech 1980 1981 reagující na irácko-iránskou válku. V letech 1981 1982 došlo v ČSSR k mírné stagnaci růstu HDP, ale v následujících letech byl růst obnoven. Dopad horečného zbrojení se od poloviny 80. let projevil nejvíce v ekonomice SSSR. Došlo k enormnímu navýšení státního dluhu a prohloubení rozpočtových deficitů. Na základě uvedených problémů členské země RVHP poskytly SSSR rozsáhlé úvěry, které však již nepřinesly očekávaný efekt. Např. ČSSR poskytla SSSR úvěr se ve výši cca 2,5 mld. USD. Dalším rokem, kterým hodnotíme postavení ČR, je rok 1995. Zde je již zřetelně vidět hluboký propad životní úrovně v ČR ve srovnání se zeměmi EU. 334

ČR se propadla na index pouhých 79 (průměr EU = 100). V té době již v ČR proběhla ekonomická transformace na základě tzv. kupónové metody, ta měla za následek doslova devastaci výrobní infrastruktury, a to jak budovaná v létech 1948 1989, ale i době 1918 1938 (za 1. republiky). Odhaduje se, že výrobní a distribučně-obslužná infrastruktura měla před transformací hodnotu cca 8 bilionů (8.000 miliard) Kč (v současných cenách), po uvedené transformaci zbylo jen cca 1,6 bilionů, tzn. jen kolem 20 % původní hodnoty. Horší byl ale fakt, že demagogické klišé o zastaralé průmyslové výrobě vedlo k doslova ke zničení výrobních oborů s dlouholetou tradicí (know-how, goodwill). S tím pak souvisel úpadek školství učňovského, středoškolského i vysokého, vědeckého výzkumu a růst nezaměstnanosti (i strukturální), vylidňování postižených oblastí a řada dalších negativních společenských jevů. Levicová Zemanova vláda (ČSSD) v roce 1998 sice stabilizovala ekonomiku ČR, ovšem za cenu zahraniční privatizace bankovního sektoru a pobídkami pro investování zahraničního kapitálu. Dalším rokem hodnocení je rok 2004, což je i datum vstupu ČR (ale i jiných bývalých členů RVHP) do EU. Jak je vidět, přetrvává nízká životní úroveň ve srovnání se zeměmi EU. Masivní investice zahraničního kapitálu stabilizovaly v jistém smyslu ekonomiku ČR i životní úroveň; přesto nízký index 79 (průměr EU = 100) přetrvává. Do ČR však přicházel hlavně kapitál s tzv. malou přidanou hodnotou a ČR se prakticky změnila v novodobou rozvojovou zemi (stejně jako bývalé země RVHP). Je zapotřebí připomenout, že hlavním ekonomickým cílem ba dokonce úspěchem všech českých vlád se stalo proklamační klišé chlubící se tím, jaké množství zahraničního kapitálu do ČR přilákaly. Je faktem, že SRN je jak největším investorem, tak i největším odbytištěm pro české firmy. Přibližně 38 % obratu zahraničního obchodu se realizuje právě se SRN. Jsme montážním centrem pro firmy z Jižní Koreje, Tchájwanu a Japonska. Obchodní řetězce pak vlastní firmy z Holandska, V. Británie a SRN. Místní firmy (až na ČEZ, Agrofert a EPH) v ekonomice ČR hrají jen vedlejší roli. Poslední z uvedených roků je rok 2015. Zde je vidět jistý posun indexu až na hodnotu 85. Jedná se o jisté vylepšení v postavení ČR za plných 11 let, ale stále je ČR hluboce pod průměrem EU. Zlepšení postavení ČR v rámci EU je však poněkud zkreslen nebývalým ekonomickým propadem jižních zemí EU a jejich až katastrofálním zadlužením (Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie) po světové hospodářské krizi (2009 2011). Je pravdou, že ČR přečkala hospodářskou krizi jako jedna z nejméně zadlužených zemí EU, ale resp. růst HDP byl obnoven až v roce 2013 (o rok déle než byl průměr EU). Zahraniční investice do ekonomiky ČR a jistá stabilizace a růst byly vykoupeny obřím únikem zisků z ČR. V roce 2015 se jednalo o asi 300 mld. Kč, což bylo 8 % celého HDP ČR. Z uvedeného vyplývá, že ekonomika a životní úroveň byla v tehdejší ČSSR v porovnání s 28 zeměmi (dnes členy EU) vysoká. Neobstojí tudíž stále opakované klišé, že naše vlast byla na evropském dně se zastaralou výrobní infrastrukturou. Naopak; v kontextu současné doby je ČR v téměř neřešitelném postavení v rámci EU. Neřešitelné postavení je především v možnosti ekonomicky dohnat vyspělé země EU jak v ekonomice, tak životní úrovni. Ve 335

srovnání se SRN a skandinávskými státy je úroveň platů i důchodů na úrovni 1/3. A onen nepoměr přetrvává více než 20 let. Za socialismu naopak dosahovala úroveň platů úrovně cca 70 % s růstovou tendencí! Když shrneme základní nedostatky: Ekonomika ČR je ekonomikou s výrobou s nízkou přidanou hodnotou enormně závislou na zahraničním kapitálu. Školství převážně učňovské, ale i střední a vysoké je nedostatečně propojeno s výrobou. A to se týká i vědy a výzkumu. Snad největším nedostatkem je neexistence dlouhodobé koncepce (strategie) rozvoje společnosti. * Poznámka: Hrubý domácí důchod: Hodnota všech hmotných statků a služeb vytvořená za dané období na určitém území a vyjádřená v měnové jednotce. Hrubý společenský produkt (jednotka používána za socialismu): Hodnota všech hmotných statků a služeb vytvořená za dané období na určitém území vyjádřená v měnové jednotce včetně hodnoty meziproduktů. Není však započítána tzv. neproduktivní sféra, tj. osobní doprava, správa, školství, zbrojní výroba, poštovní služby apod.). Běžné ceny: Ceny platné v daném (sledovaném) období. * Údaje vycházejí z veřejně dostupných počítačových serverů (Eurostatu, MMF, Světové banky). 336

RNDr. Vojtěch Mádr, CSc., Praha Fakta: Možný růst HDP České socialistické republiky v létech 1990 2015, kdyby nedošlo k společenskému převratu 1989 1) Předpokladem pro posouzení možného vývoje HDP tehdejší ČSSR (resp. ČSR) je existence RVHP (Rady vzájemné hospodářské spolupráce), tudíž Světové socialistické soustavy. 2) Realizace 9. pětiletky (1991 1995) a následných pětiletek v ČSSR. Z dostupných údajů 18. sjezdu KSČ (ten se neuskutečnil; uváděný 18. sjezd řešil již jiné otázky) mělo být uzákoněno živnostenské podnikání ve vybraných oborech (do cca 12 zaměstnanců; analogicky jako v Polsku, NDR a Maďarsku) a povolen vstup zahraničního kapitálu prostřednictvím zakládání společných podniků (joint-ventures) do 50 % účasti ve vybraných oborech, zvl. v turistice, dopravě a obchodu. Měly být celorepublikově implementovány zkušenosti slušovické metody tzv. pracoviště v socialistické péči ; jinými slovy jistá forma socialistického podnikání jak budu zvyšovat produktivitu práce, tak budu odměněn, a to jak individuálně, tak kolektivně. Mělo dojít k prohloubení spolupráce s Čínou, Indií a dalšími rozvojovými zeměmi, ale i s EU a USA na základě vzájemné výhodnosti. 3) Pro relevantní posouzení možného vývoje HDP za socialismu jsme vycházeli z analýzy růstu HDP v letech 1970 1989 (za socialismu). Rovněž jsme vzali v úvahu růst v současných společenských podmínkách, tj. ČR, v letech 1990 2015. Pro dokreslení našich úvah přikládáme vývoj HDP ve vyspělých zemích, tj. EU a USA. A ještě údaje o růstu 2 nových ekonomických fenoménů posledních desetiletí, tj. Číny a Indie a všech zemí světa jako celek. Tabulka č.1: Růst HDP v % a extrapolací v miliardách Kč. Roky HDP (extrapolace z 1993), (v mld. Kč) 1970 797,1 5,0 1971 838,5 5,2 1972 882,9 5,3 1973 924,4 4,7 1974 968,8 4,8 1975 1023,1 5,6 1976 1064,0 4,0 1977 1107,6 4,1 1978 1123,1 1,4 1979 1142,2 1,7 1980 1139,9-0,2 1981 1122,8-1,5 1982 1140,8 1,6 Růst HDP v % 337

1983 1165,9 2,2 1984 1191,5 2,2 1985 1223,7 2,7 1986 1265,3 3,4 1987 1294,4 2,3 1988 1321,6 2,1 1989 1344,1 1,7 Růst 1970 1989 1344,1 797,1 = 547 68,6 % Ø 2,9 1990 1357,5 1,0 1991 1225,8-9,7 1992 1201,8-2,0 1993 1195,8 0,5 1994 1222,1 2,2 1995 1294,2 5,9 1996 1346,0 4,0 1997 1336,6-0,7 1998 1325,9-0,8 1999 1343,1 1,3 2000 1391,5 3,6 2001 1426,3 2,5 2002 1453,4 1,9 2003 1505,7 3,6 2004 1573,5 4,5 2005 1672,6 6,3 2006 1786,4 6,8 2007 1895,3 6,1 2008 1942,7 2,5 2009 1863,1-4,1 2010 1904,1 2,2 2011 1936,5 1,7 2012 1917,1-1,0 2013 1921,9 0,25 2014 1960,4 2,0 2015 2044,7 4,3 338

Růst 1990 2015 2044,7 1357,5 = 687,2 50,6 % Ø 1,7 Graf č. 1 : Růst HDP 1970 1989 v % (ČSR), údaje z tabulky č.1 Graf č. 2 : Růst HDP 1990 2015 v % (ČR); údaje z tabulky č.1 339

Tabulka č. 1 zachycuje růst HDP v období 1970 1989 (ČSR) a období 1990 2015 (ČR). Na uvedenou tabulku navazují grafy č. 1 a č. 2, které nám umožňují porovnat růstové trendy v jednotlivých letech a jejich průměrné hodnoty za uvedené období. Nejedná se sice o časově porovnatelná období, ale uvedené trendy jasně interpretují danou skutečnost. V podmínkách socialismu, tj. v letech 1970 1989 ekonomika rostla průměrným tempem 2,9 %, v letech 1990 2015 ekonomika v tržních podmínkách rostla v průměru 1,7 %. Na první pohled byl růst HDP za socialismu rychlejší a stabilnější než v letech následujících, tj. za kapitalismu, resp. v ekonomicky tržních poměrech. Tabulka č. 1 (společně s grafy č. 3 a č. 4) uvádí uvedenou skutečnost v absolutních číslech (v tisících miliard přepočítaných z procentuálních růstů). V letech 1970 1989 došlo k zvýšení HDP v absolutních číslech o 68,6 %, kdežto v letech 1990 2015 jen o 50,6 %. Čísla opět hovoří jasně ve prospěch socialistické plánovité ekonomiky. Nutno podotknout, že růst HDP ČR (1990 2015) provázely nebývalé plusové a minusové oscilace, které reagovaly na změnu výrobní struktury (pejorativně řečeno rozkrádání infrastruktury), hospodářské cykly a hospodářsko-finanční krizi (2009 2011). Graf č. 3 : Růst HDP 1970 1989 v miliardách Kč (ČSR); údaje z tabulky č.1 340

Graf č. 4 : Růst HDP 1990 2015 v tis. miliardách Kč (ČR); údaje z tabulky č.1 Tabulka č. 2 : Růst HDP v letech 1990 2015 vybraných zemí (ČR, EU, USA, Číny, Indie a světa) Roky ČR (růst HDP v %) EU (růst HDP v %) USA (růst HDP v %) Čína (růst HDP v %) Indie (růst HDP v %) 1990 1,0 2,4 1,9 3,9 5,5 2,9 1991-9,7 1,2-0,1 9,3 1,1 1,4 1992-2,0 0,9 3,6 14,3 5,5 1,8 1993 0,5-0,2 2,7 13,9 4,8 1,7 1994 2,2 2,9 4,0 13,1 6,7 3,0 1995 5,9 2,8 2,7 11,0 7,6 3,0 1996 4,0 2,1 3,8 9,9 7,6 3,3 1997-0,7 2,8 4,5 9,2 4,1 3,8 1998-0,8 3,0 4,4 7,8 6,2 2,5 1999 1,3 3,0 4,8 7,6 8,5 3,3 2000 3,6 3,9 4,1 8,4 4,0 4,3 2001 2,5 2,3 1,0 8,3 4,9 2,0 2002 1,9 1,5 1,8 9,1 3,9 2,2 2003 3,6 1,5 2,8 10,0 7,9 2,9 2004 4,5 2,6 3,8 10,1 7,9 4,5 Svět (růst HDP v %) 341

2005 6,3 2,3 3,4 11,3 9,3 3,8 2006 6,8 3,6 2,7 12,7 9,3 4,4 2007 6,1 3,4 1,8 14,2 9,8 4,3 2008 2,5 0,7-0,3 9,6 3,9 1,8 2009-4,1-4,3-2,8 9,2 8,5-1,7 2010 2,2 2,0 2,5 10,6 10,3 4,4 2011 1,7 1,8 1,6 9,5 6,6 3,1 2012-1,0-0,4 2,2 7,7 5,6 2,5 2013 0,25 0,3 1,5 7,7 6,6 2,4 2014 2,0 1,4 2,4 7,3 7,2 2,6 2015 4,3 2,0 2,4 6,9 7,3 2,5 Růst 1990 2015 Ø 1,7 Ø 1,8 Ø 2,4 Ø 9,7 Ø 6,6 Ø 2,8 Tabulka č. 2 a grafy č. 5 a č. 6 porovnávají růsty HDP ČR v % v období 1990 2015 s vybranými zeměmi, resp. ekonomickými seskupeními. Jedná se o EU, USA, Čínu, Indii a za průměr všech zemí světa. ČR má v onom porovnání nejmenší průměrný růst HDP tj. 1,7 %; je však v intencích EU 1,8 %, jehož je členem. Porovnáme-li EU s ostatními ekonomickými celky (resp. velkými ekonomikami) jako je USA, Čína, Indie, ale i celosvětově, je jejich průměrný růst HDP již po desetiletí podprůměrný. Po velké ekonomicko-finanční krizi (2009 2011), která přišla z USA, byly nejvíce zasaženy země EU, včetně ČR. Vlády na radu ekonomů krizi řešili nulovými úrokovými sazbami, kvantitativním uvolňováním (odkupem dluhopisů centrálními bankami), tudíž obřím zadlužováním. Jediným ekonomickým řešením z jejich pohledu byl růst jejich ekonomik za každou cenu, bez ohledu na zadlužování. Růst ekonomiky ČR, resp. HDP je plně závislý na růstu EU. Plných 80 % exportů ČR je závislých na trhu EU, ale nejvíce z nich na SRN (plných 38 %). ČR je jedním z největších subdodavatelů německých koncernů; jsme tudíž v ekonomicky podřízeném postavení ve vztahu k SRN, ale i k jiným investorům. Jen na dividendách bylo v roce 2015 z ČR vyvedeno cca 300 mld., což představovalo cca 8 % HDP ČR. 342

Graf č. 5 : Porovnání růstu HDP 1990 2015 (ČR, EU, USA); údaje z tabulky č. 2 ČR, EU, USA Graf č. 6 : Porovnání růstu HDP 1990 2015 (Čína, Indie, svět); údaje z tabulky č. 2 Čína, Indie, svět 343

Graf č. 7 : Pravděpodobný růst HDP v podmínkách ČSR v do roku 2015. Graf č. 7 ukazuje růst HDP v letech poslední pětiletky (8) a růst předpokládaný do roku 2015. I když je zaznamenám v 8. pětiletce jistý pokles růstu HDP, byla pro 9. pětiletku již vypracována strategie růstu. Z uvedených předpokladů a předešlého vývoje vychází několik možností. Přikloňme se k 2 možným scénářům: 1. Reálný: Vychází z 9. pětiletého plánu, který byl rozpracován v závěrech 18. sjezdu KSČ (tento sjezd se však, jak známo, nekonal). Počítalo se s růstem HDP o 11 13 %; tj. 2,2 2,6 % ročně (střední hodnota je 2,4 %). Dá se předpokládat, že podobný růst by mohl být i v následujících pětiletkách. Přirozeně, že by růst nebyl lineární; proto uváděná hodnota růstu HDP je průměrem. Základním předpokladem našeho tvrzení by však byla úspěšně zvládnutá transformace ekonomiky SSSR (perestrojky) a RVHP, resp. všech tehdejších socialistických zemí. Jedním z principů perestrojky byl důraz na zvyšování produktivity práce a větší mzdová zainteresovanost pracujících na konečné výrobě (výrobcích). RVHP měla postupně přecházet na světové ceny a směnitelnost měn svých členů. 2. Optimistický: K uvedeným předpokladům by k růstu HDP přispěla i tzv. ICT (informační a komunikační revoluce); tj. aplikace mobilů, počítačů, internetu apod. A rovněž těsnější spolupráce s Čínou a Indií, v kterých započalo období nebývalého hospodářského růstu. Jak je známo, první větší hospodářskou smlouvu většího 344

rozsahu podepsala ČSSR s Čínou v roce 1987. Následující vývoj růstu HDP v Číně by z tohoto pohledu jistě přispěl k urychlení růstu i v ČR. Dále pak prohloubení spolupráce s tehdejším Evropským společenstvím, resp. S jeho členskými státy a rovněž i spolupráce s USA. Jak se vždy zdůrazňovalo, jednalo se o spolupráci na principu vzájemné výhodnosti. Z tohoto pohledu by růst HDP ČSR mohl dosáhnout v průměru až 3 % ročně. K tomu lze přičíst velkou výhodu tehdejší ekonomiky ČSSR, které spočívala především ve velmi malém zadlužení k HDP, malé závislosti na zahraničních investicích a hospodaření na základě dlouhodobých smluv. Dále pak ve stabilní kupní síle obyvatel (vnitřní poptávce) a plné zaměstnanosti. Jistou nevýhodou by mohl být fakt, že by např. na rychlou realizaci některých investic chyběly potřebné kapacity (např. nedostatek pracovních sil). Z uvedeného lze konstatovat, že jak růst HDP ČSR, tak životní úroveň by byla podstatně vyšší než je tomu v současné době. Růst ekonomiky by byl rovnoměrnější a společenské poměry klidnější a bezpečnější. Neexistovala by nezaměstnanost, bezdomovectví a patologické projevy spojené s masovým užíváním drog. Bylo by méně násilí, extremismu a celkově trestných činů. 345

Ing. Helena Sovová, CSc., Praha Stručně o historii několika českých chemických podniků Pustila jsem se do čtení o historii našich chemických podniků, totiž, už ne našich chemických podniků v České republice a také na Slovensku. Místy je to čtení napínavější a překvapivější než detektivka, a přitom jde o skutečnost. (Podobné to nejspíš bude i s historií ostatních průmyslových podniků u nás.) V letech 1965 až 1995 dokázali členové Odborné skupiny pro historii chemického průmyslu České společnosti průmyslové chemie ČSVTS pod vedením Ing. Luďka Holuba sesbírat v archivech i v rozhovorech s pamětníky mnoho materiálu, který publikovali každoročně ve sbornících dostupných v knihovnách, například v Národním technickém muzeu a na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze. V devadesátých letech připravili knihu Vývoj chemického průmyslu v Československu v letech 1918 1990: historické studie, k jejímuž vydání po mnoha peripetiích došlo v roce 2000 na VŠCHT v Praze. Z ní čerpám většinu informací z časového úseku do devadesátých let, a o posledních desetiletích pak můžeme hodně najít na internetu. Jak píše Ing. L. Holub v úvodu knihy: Chtěli bychom, aby se na dobu, ve které vznikal náš chemický průmysl, nezapomnělo, aby úsilí minulých generací bylo chápáno v kontextu světové techniky, kde má své místo opodstatněně, ať už jde o českou kyselinu sírovou, první průmyslové hnojivo, uranové žlutě a radiové preparáty, elektrolýzu, manganistan draselný, titanovou bělobu, kyselinu citronovou, germanium, silon, hydrofilní gely, gallium atd. Už ve druhé polovině devatenáctého století byl český chemický průmysl důležitou součástí ekonomiky Rakouska Uherska. Jeho výrobky potřebovala tehdy významná odvětví jako textilní a sklářský průmysl, řepařství a cukrovarnictví. Za první republiky vývoj chemického průmyslu pokračoval, i když v podmínkách zmenšení trhů, surovinových problémů a zvýšené konkurence zejména německých firem. Hlavní roli měl ústecký Spolek pro chemickou a hutní výrobu, který se snažil vytlačit zahraniční firmy z dodávek pro průmyslová odvětví. Rozvíjely se i další podniky a obory, a chemickou výrobou se zabývalo i mnoho živnostníků. Za protektorátu přesunul Spolek výrobu z Ústí nad Labem, které předtím připadlo říši, do rychle vybudovaných nových podniků v Rybitví a v Neratovicích. Mnoho podniků bylo přeorientováno na válečnou výrobu. Němci postavili prací zajatců závod na výrobu pohonných hmot z hnědouhelných dehtů v Litvínově. Na konci války byly významné podniky rozbombardovány. Nás zajímá hlavně období od roku 1945, doba velkého budování, modernizace a rozšiřování výrob, ale i přechodu na jiné zdroje surovin v důsledku geopolitických změn a s tím spojeného vývoje nových technologií. Byl obnoven zcela zničený závod v Litvínově, na Ostravsku bylo modernizováno a rozšířeno zpracování dehtů a surového benzolu, v Kralupech byl vybudován závod na výrobu syntetického kaučuku. Vybudováním ropovodu Družba ze západosibiřských nalezišť byl značně zvýšen dovoz ropy, která do roku 1970 zcela nahradila hnědouhelný dehet jako surovinu pro kapalné pohonné hmoty. Ve spolupráci s NDR byly v šedesátých letech vybudovány petrochemické závody s přeshraniční výměnou poloproduktů a produktů. Výchozí surovinou byla ropa, produkty byly plasty: polyetylén, polypropylen, polyvinylchlorid a řada dalších navazujících látek jak v českých závodech, tak na Slovensku. Z dalších velkých akcí můžeme jmenovat velkovýrobu anilinu podle špičkové domácí technologie, kyseliny akrylové a akrylátů apod. Bylo postaveno 346

mnoho dalších provozů, například na výrobu titanové běloby, hnojiv, chemických vláken, barviv, léčiv, pneumatik, plastů a výrobků z nich. Protože většina těchto výrob musela být vybudována bez využití zahraničních patentů a špičkové techniky, často nedosahovala světových parametrů. V osmdesátých letech se už ale nakupovaly licence od velkých západních chemických a strojírenských firem. Ocitujme několik kritických pohledů autorů různých kapitol této knihy, které naznačují, s čím se chemický průmysl na naší straně rozděleného světa musel potýkat a co následovalo těsně po odstranění bariér. Z kapitoly Průmyslová hnojiva: Prudký rozvoj výroby hnojiv nastal v poválečných letech se změnou charakteru zemědělské výroby z malovýroby na velkovýrobu po kolektivizaci zemědělství v 50. letech. Byly postaveny nové, eventuálně rozšířeny existující podniky a v nich i nové výrobny hnojiv. Byly to Chemické závody Československo-sovětského přátelství v Záluží, Východočeské chemické závody Pardubice Semtín, Moravské chemické závody Hrušov, Přerovské chemické závody Přerov, Chemické závody J. Dimitrova Bratislava, Duslo Šaľa, Chemko Strážske a Severočeské chemické závody Lovosice, Zvládnutí technologií výroby vícesložkových granulovaných hnojiv za situace, kdy se vlastně začínalo od nuly, jen s minimálními praktickými zkušenostmi z technicky vyspělých států, byl po technické stránce obdivuhodný výkon, ve kterém se spojili projektanti, výrobní technici, výzkumní pracovníci i strojaři. Bohužel, výsledkem tohoto úsilí byla realizace technologií, které ve vyspělých státech byly již dávno pečlivě propracované. Fiktivní úspora za nákup technologie ze zahraničí se promítla do celkového zaostávání a plýtvání kvalifikovanou prací na objevení již dávno známého. Z kapitoly Sloučeniny dusíku: Původně příznivá situace ve výrobě sloučenin dusíku se v 80. letech změnila, protože československé výrobny postavené v 60. letech zastaraly a nesplňovaly kritéria pro hodnocení z hlediska energetické náročnosti, a tím i nákladovosti. Z kapitoly Zpracování plastů, str. 440: Handicapem, který nebylo možno v našem hospodářském prostoru překonat, byla nemožnost řešit náročné technologické problémy kontinuálních procesů (např. výrobu polypropylenu), neboť u nás přicházelo v úvahu postavit jen jedno zařízení. Žádný strojírenský podnik nebyl ochoten vázat své výzkumné kapacity na vývoj zařízení bez jistoty, že je bude také možno prodat v zahraničí. Jako příklad jsme uvedli polypropylen, jehož výrobu řešil VÚMCH Brno. Když došlo k oteplení ve studené válce, nakupovaly prakticky všechny země RVHP zařízení na výrobu moderních plastů na západě bez vzájemné konzultace a bez dohody o dělbě výrobních programů. Nebylo vzácné, když jeden západní výrobce dodával totožné zařízení i několika zemím. Z předmluvy ke kapitole Zpracování plastů, str. 400: Své pojednání končíme k r. 1990. Důvodem jsou tyto události: devalvace měny r. 1990, liberalizace zahraničního obchodu, rozpad trhů RVHP, privatizace hospodářství a rozpad federace. Tyto události nezačaly působit ani současně, ani stejnou silou. Objektivně zhodnotit jejich vlivy na naše hospodářství (a tím také na produkci a spotřebu plastů) od doby, kdy začaly působit, je pro malý časový odstup nemožno. Chemické výroby většinou pokračují po mnoho desetiletí na stejném místě, obvykle blízko řeky kvůli velkým nárokům na užitkovou vodu, a někdy zasahuje jejich historie od dob rakouské monarchie až do dneška. Od znárodnění podniků se stále upravovala organizační struktura chemického průmyslu až k jejich logickému spojování do výrobně hospodářských jednotek, což byly koncem osmdesátých let České závody gumárenské a plastikářské s generálním ředitelstvím v Gottwaldově, Chemopetrol, koncern pro chemický průmysl a zpracování ropy s generálním 347

ředitelstvím v Praze Libni, Lachema s generálním ředitelstvím v Brně Řečkovicích, Unichem, trust podniků, s generálním ředitelstvím v Pardubicích a Slovnaft se sídlem v Bratislavě. Tento stav zachycuje k 1. 7. 1988 Chemická ročenka 1989 90 (SNTL a Alfa, Praha 1989). Z ní tedy vycházím a vyhledávám historii jednotlivých místních chemických podniků s pohledem do minulosti i budoucnosti od tohoto data. Dokončení této studie vyžaduje čas; zde uvádím v souladu s názvem příspěvku jen několik vybraných faktů. V tabulce jsou vyjmenovány jen některé podniky těchto hospodářských jednotek. Z nich jsem pro dnešek vybrala jen tři podniky: Moravské chemické závody, Přerovské chemické závody a Fosfu. Tabulka. Výrobně hospodářské jednotky chemického průmyslu k 1. 7. 1988 VHJ Podniky České závody gumárenské a plastikářské Chemopetrol, koncern pro chemický průmysl a zpracování ropy Lachema, st. p. Unichem, trust podniků VHJ Slovnaft, odborový podnik Fatra Napajedla, Fosfa Poštorná, Gumárny Zubří, Optimit Odry, Rubena Náchod, Technoplast Chropyně, Vulkán Hrádek nad Nisou Chemické závody československo-sovětského přátelství Litvínov, Kaučuk Kralupy, Koramo, Ostramo, Paramo, Přerovské chemické závody, Severočeské chemické závody Lovosice, Silon Planá nad Lužnicí, Spolana Neratovice Fotochema Hradec Králové, Lachema Brno, Lučební závody Kolín, Monokrystaly Turnov, Technoplyn Barvy a laky, Chemické závody Sokolov, Moravské chemické závody Ostrava, Spolek pro chemickou a hutní výrobu Ústí n. L., Tonaso Neštěmice, Urxovy závody Valašské Meziříčí, Východočeské chemické závody Synthesia Slovnaft Bratislava, Duslo Šaľa, Moravské chemické závody Jako ukázku složitých změn organizační struktury a vlastníků je příběh Moravských chemických závodů (MCHZ), a konkrétně jejich hlavního závodu v Ostravě 348

Mariánských Horách od začátků přes znárodnění a slučování s dalšími podniky až po privatizaci a postupné drobení až k dnešní firmě BorsodChem MCHZ s maďarským vlastníkem. Koncem roku 1924 začalo Československo jednat s francouzskou firmou Société de l Amonique a Československou společností pro výrobu syntetického čpavku amoniaku a vodíku z koksového plynu o založení chemických závodů v Ostravě. Ke konečné dohodě došlo roku 1925. Původně bylo zamýšleno postavit továrnu poblíž koksovny Karolina, avšak s ohledem na nevyhovující umístění této lokality v centru města bylo rozhodnuto postavit chemičku poblíž koksovny Ignát. Jako pozitivní faktory byly vyhodnoceny zejména dostatečný zdroj užitkové vody z Odry, blízkost koksovny (koksárenský plyn jako zdroj pro výrobu vodíku) a elektrárny, železniční dostupnost a okolí vhodné pro další rozšiřování závodu. Aby se zabránilo případným povodním z blízké řeky, byl haldovinou z dolu Ignát navýšen terén o 1,5 metru. Samotná výstavba začala 16. září 1927, o rok později byl zahájen provoz. Vlastníkem podniku byla tehdy akciová společnost Československé továrny na dusíkaté látky v Moravské Ostravě založená v roce 1927. V roce 1939 společnost změnila název na Českomoravské továrny na dusíkaté látky, a.s. Po skončení 2. světové války došlo ke znárodnění na základě dekretu prezidenta Beneše č. 5 z 19. května 1945. Společnosti byl navrácen předválečný název, tj. Československé továrny na dusíkaté látky v Moravské Ostravě a byla začleněny do Ostravských chemických závodů. Ty byly od 1. ledna 1946 součástí národního podniku Československé chemické závody Praha. V roce 1950 byl podnik Ostravské chemické závody zrušen, jednotlivé závody se osamostatnily a byly řízeny Ministerstvem chemického průmyslu. Nově byl zřízen podnik Dusíkárny Ostrava, který kromě hlavního závodu v Mariánských Horách zahrnoval také Moravskoostravské chemické závody v Moravské Ostravě a do konce roku 1950 také odloučené pracoviště ve Velké Štáhli. Moravsko-ostravské chemické závody ale byly z Dusíkáren vyčleněny již v roce 1952 a od roku 1953 tvořily samostatný národní podnik Ostravit. K 1. dubnu 1958 byl zřízen národní podnik Moravské chemické závody (MCHZ), pod který spadal základní závod Dusíkárny a pobočné podniky Hrušovské chemické závody Hrušov (zahrnující rovněž provoz v Petrovicích), Ostravit Ostrava, Bohumínské chemické závody Nový Bohumín, Přerovské chemické závody Přerov a Fosfu Poštorná. Zároveň MCHZ začaly organizačně spadat pod Závody pro chemickou výrobu v Bratislavě. V 70. letech pak byly MCHZ začleněny do koncernu Chemopetrol, ale od roku 1978 až do roku 1989 pak fungovaly v rámci výrobní hospodářské jednotky Unichem Pardubice. V červenci 1989 se však MCHZ osamostatnily a začaly fungovat jako státní podnik. V rámci přípravy na privatizaci byl podnik transformován na akciovou společnost, kterou k 29. prosinci 1990 zřídilo Ministerstvo průmyslu České republiky pod názvem Moravské chemické závody akciová společnost (v roce 1997 byl název upraven na Moravské chemické závody, akciová společnost). V rámci privatizačního procesu byl z MCHZ v roce 1992 vyčleněn závod Dukla v Hrušově, (kde ale byla výroba ukončena v r. 1997 a v r. 2009 byla továrna zbourána podmínku ukončení výroby si při přechodu na státní podnik dala rada Národního výboru města Ostravy) a strojírenský závod v Ondřejovicích. V témže roce pak bylo 43 % akcií privatizováno v tzv. první vlně kupónové privatizace. Zbývající akcie našly nové majitele v rámci druhé vlny kupónové privatizace, takže v roce 1995 349

již byla společnost čistě v soukromých rukou. 47 % všech akcií přitom držela společnost Chemapol Group (přímo nebo prostřednictvím svých dceřiných společností), v roce 1996 pak získává v MCHZ majoritu. K 31. prosinci 1998 dochází k formálnímu zániku MCHZ, neboť jmění společnosti bylo vloženo do společnosti Synthesia Pardubice, která současně změnila název na Aliachem. V závěru roku 1999 jednali manažeři Aliachemu (který byl ve velmi špatné finanční situaci) o prodeji svého odštěpného závodu MCHZ maďarské společnosti BorsodChem, která od MCHZ odebírala anilin. Proti tomuto kroku se však stavěl Chemapol Group (od 27. ledna 1999 v konkursu), který držel 47 % akcií Aliachemu. K 16. únoru 2000 BorsodChem odkoupil (pravděpodobně ready-made) společnost Darkis, kterou přejmenoval na BorsodChem Moravské chemické závody, Ostrava, s.r.o. se sídlem ve Volyni. K 4. květnu 2000 došlo ke zvýšení základního jmění této společnosti ze 100 000 Kč na 865 100 000 Kč tím, že Aliachem vložil do společnosti závod MCHZ. Současně bylo sídlo firmy převedeno do Ostravy. Majoritní podíl byl již v držení maďarského BorsodChemu, Aliachem si ponechal podíl pouze 2,5 %. Ke změně názvu na současný BorsodChem MCHZ, s.r.o. došlo k 3. srpnu 2000. Od 30. ledna 2006 je již BorsodChem 100% vlastníkem společnosti. V období po vstupu BorsodChemu došlo také k postupnému odprodeji některých výrob mimo hlavní předmět podnikání. K 31. květnu 2003 byla z firmy vyčleněna výroba lepidel do nově založené firmy Dukol Ostrava, jejímž vlastníkem se ještě téhož roku staly Jihlavské dřevařské závody (dnes je vlastníkem společnost Kronospan Chemical Holdings Limited se sídlem na Kypru). 1. listopadu 2007 byla prodána organizační jednotka zajišťující údržbu elektrických zařízení a zařízení měření a regulace společnosti Maintec, což byla 100% dcera firmy Siemens a.s., později se svou mateřskou firmou sloučená. 2. února 2010 pak byla společnosti Messer Technogas prodána výroba rajského plynu. Dnes vyrábí BorsodChem MCHZ, s.r.o. v areálu v Mariánských Horách především produkty organické chemie, zejména anilin. Jeho vlastník, maďarská společnost BorsodChem Kazincbarcika, patří do čínské skupiny Wanhua Industrial Group. Na 97 % celkových tržeb se podílí export. Další součástí podniku byly Moravské chemické závody v Novém Bohumíně. Založeny byly r. 1904 jako Österreichische Chemikalienwerk R. Goldschmied & Co., kom. Ges. K výrobnímu sortimentu patřil kromě chemikálií od r. 1917 i sacharin. V roce 1937 přešly bohumínské závody do vlastnictví ústeckého Spolku pro chemickou a hutní výrobu. V r. 1938 došlo k záboru Těšínska Polskem, a v r. 1939 po obsazení Polska Německem podstoupil Spolek svou kapitálovou účast německým společnostem. Po válce se tu vyráběly hlavně čisté, speciální a laboratorní chemikálie. Zásadní událostí bylo zřízení výzkumného střediska na začátku šedesátých let. V roce 1967 byla zahájena výrobu Feropuru tento přípravek pro ošetření kovů se s úspěchem stále používá po celém světě. Podstatnou část produkce tvořily v této době akumulátorové hmoty. V roce 1973 se začalo vyrábět SAVO. Dnešní název firmy je Bochemie. V devadesátých letech její noví majitelé provedli řadu akvizic, rozšířili sortiment a Bochemie vstoupila na nové trhy, zejména střední a východní Evropy, a začala dodávat celé části pro akumulátory. V r. 2009 otevřela Bochemie nové zahraniční pobočky v Polsku, na Slovensku, v Bulharsku, Rumunsku a Rusku a koupila firmu Permedie Polsko. Značka SAVO se rozrostla do celé řady čisticích a 350

dezinfekčních prostředků pro domácnost. V roce 2013 koupila Bochemii silná nadnárodní firma Unilever. Stará chemická továrna Ostravit Ostrava zanikla stejně jako sousední průmyslové podniky, jejichž výroba byla ukončována už v osmdesátých letech kvůli silné ekologické zátěži centra města. Přerovské chemické závody Přerovské chemické závody v r. 1988 nepatřily do MCHZ, byly už od r. 1969 začleněny do Chemopetrolu. Původní První akciová továrna na soustředěná hnojiva a lučebniny v Přerově byla založena r. 1894. Vyráběla kyselinu sírovou a superfosfát, od dvacátých let také extrahovala lněný olej a v návaznosti vyráběla laky a fermeže. Po znárodnění se zaměřila na chemickou výrobu. V letech 1950 1959 vyráběla přípravky proti mandelince bramborové a postavila nové provozy na kyselinu sírovou a superfosfát. Podstatné je, že sem v šedesátých letech byla převedena výroba z Hrušovských chemických závodů: r. 1962 nová velkokapacitní výroba kyseliny sírové, r. 1963 superfosfátu, a r. 1968 výroba anorganických pigmentů titanové běloby z finského ilmenitu a železitých oxidů. V r. 1984 byla rekonstruována výroba titanové běloby a zvýšena její kapacita. Stav v roce 1987: byly vyřešeny problémy s exhalacemi a odpadními kaly, zvýšena kapacita, proběhla intenzifikace výroby, v sortimentu bylo 12 druhů titanové běloby PRETIOX (4900 t/rok = 1 % světové výroby). V r. 1991 byl státní podnik transformován na akciovou společnost Precheza. V r. 1996 vyhrála veřejnou obchodní soutěž, vyhlášenou Fondem národního majetku na odkup 51 % akcií akciová společnost Precolor se sídlem v Přerově, dceřiná společnost holdingu Agrofert, a.s., který je od r. 2005 jediným majoritním vlastníkem Prechezy. Současný stav podle webových stránek firmy: Precheza, a.s., je součástí holdingu Agrofert, který ovládá podnikatel Andrej Babiš (Agrofert je druhý nejvýznamnější koncern českého chemického průmyslu a největší výrobce dusíkatých minerálních hnojiv v Evropě). Výrobní program PRECHEZY je orientován především na výrobu anorganických pigmentů a chemikálií vzniklých jako meziprodukty při hlavní výrobě. Nejdůležitějším výrobkem Prechezy je titanová běloba PRETIOX. Technologie výroby titanové běloby je české národní stříbro. Tento pigment byl v Československu jako ve čtvrté zemi na světě vyvinut v roce 1924. Precheza exportuje více než 90 % své produkce do zahraničí. Polovina výrobků míří do západní Evropy a zbytek do Severní a Střední Ameriky, Asie a východní Evropy. Druhou nejdůležitější položkou ve výrobě anorganických pigmentů je výroba železitých pigmentů FEPREN. Výroba a prodej flokulantů ze zelené skalice je zajišťována prostřednictvím firmy Kemifloc a.s., která je společným podnikem Prechezy se skandinávskou firmou Kemira Kemi. Fosfa Poštorná Od roku 1884 se v Břeclavi Poštorné ve Schramově chemické továrně vyráběla kyselina sírová a superfosfát. Novější technologie výroby kyseliny fosforečné potřebné pro výrobu hnojiva superfosfátu, tu byla zavedena v r. 1931 a byla používána beze změny do r. 1960, kdy bylo uvedeno do provozu nové zařízení. Po zastavení výroby superfosfátu r. 1978 byla zavedena ještě nová technologie výroby 351

kyseliny fosforečné spalováním fosforu, který se dovážel z Kazachstánu v železničních cisternách ve vyhřívaných zásobnících pod vrstvou vody v dusíkové atmosféře. Výroba 19 kt ročně vzrostla do roku 1985 na 48 kt kyseliny fosforečné. Z termické i extrakční kyseliny fosforečné se vyráběly fosfáty hlavně k přípravě čisticích a pracích prášků. V r. 1990 byl státní podnik Fosfa transformován na akciovou společnost. Privatizace v r. 1994 ale vedla k velkému útlumu výroby, takže jediným výrobním programem mezi lety 1997 až 2001 byla výroba krmných fosfátů. V roce 2002 převzal společnost Fosfa a. s. téměř před bankrotem Ivan Baťka. Rychle byla restartována výroba termické kyseliny fosforečné, fosforečných solí a detergentů. Během několika let se na evropském trhu začaly uplatňovat inovované výrobky. Produkce i počet zaměstnanců rok od roku roste, v r. 2014 měla Fosfa 350 zaměstnanců v Česku, 70 v Německu a 20 v Kazachstánu. Závěr Na těchto příkladech jsem chtěla ukázat, jak naše společné (protože národní) podniky přešly po svém oddělení z výrobně hospodářských jednotek do soukromých rukou, ať už zahraničních nebo i domácích vlastníků, jejichž zisky pramení z výrobních programů a výrobků zavedených tu dříve, v letech budování socialismu. Také jsem chtěla připomenout, že i před převratem docházelo k ukončení výroby tam, kde znamenala přílišnou ekologickou zátěž. Kdybychom stav podniku chtěli charakterizovat analogicky ke stavu člověka tady zobecňují i osudy dalších dříve československých chemických podniků, o kterých tu dnes nebyla řeč, pak celkem zdravá osoba byla nejdříve (při převodu na akciovou společnost) izolována od své rodiny, v průběhu privatizace utrpěla vážnou, často řadu let se vlekoucí chronickou nemoc, aby nakonec (aspoň ve většině případů) zjistila, že je sice v cizích službách, ale žije, a někdy má kolem sebe i kytičky, protože na kvalitu prostředí se dnes klade větší důraz než dřív. 352

353

354

355

356

357

358

Ing. Josef Šefránek, Dobříš Rukavičkářské závody n.p. v Dobříši Vznik 1.1.1948. Zánik, privatizace 1.8.1992 Rozhodnutí o vytvoření jednoho podniku bylo provedeno v dubnu 1947, v květnu byl požádán ONV v Dobříši o výběr pozemků a s výstavbou pětipodlažní výrobní budovy, kotelny, bytů a svobodárny byla slavnostně zahájena výstavba v květnu 1948. Ve výrobní budově se začalo pracovat v 2. polovině roku 1950. V té době se také přestěhovalo podnikové ředitelství z Prahy do Dobříše. Základ nového podniku byl tvořen národním podnikem B. Zenker Abertamy a ESSPI Praha. Dále bylo do Rukavičkářských závodů začleněno: 39 jircháren, koželužen, které byly pod národní správou, 35 firem s rukavičkářskou výrobou, 1 firma s textilní výrobou s pleteným zbožím výroba podšívek do rukavic, 7 faktorství s rukavičkářskou výrobou a učňovské školství, které bylo v Abertamech a v Praze. Vytvořením tohoto podniku s kombinátní formou byl dán základ pro moderní průmyslovou rukavičkářskou výrobu. S postupem doby se vystavěly další objekty, zavedla se výroba šicích strojů a v 90. letech byl vybudován i provoz na plastické kůže. Rukavičkářské závody byly kombinátem, který neměl ve světě obdoby. Podnik tvořilo celkem v Čechách a na Moravě 8 závodů, z nichž některé závody měly odloučené samostatné dílny. Základem výroby byla především produkce rukavic, vývoz do kapitalistických zemí byl velice zajímavý, dále výroba kůží usní, do exportních položek patřily i šicí stroje a postupně jsme začínali vyrábět také plastické kůže a koženky i pro automobilový průmysl. Podnik měl samostatné exportní oddělení v Praze. Zaměstnával cca 3 500 pracovníků, někteří z nich pracovali jako domácí dělníci, zejména u ručního šití. Část produkce si podnik nechával šít v Maďarsku a ruční šití ve Vietnamu. Poskytoval také technickou pomoc v Mongolsku, Etiopii a v Iránu. Zúčastnil se ve světě různých výstav a veletrhů, kde získal celou řadu ocenění. Nejvyšší bylo již v roce 1958 na EXPO v Bruselu. I když v podniku byl zaznamenáván soustavný rozvoj, zdaleka nebylo dosaženo úrovně před 2. světovou válkou. Před privatizací státního podniku bylo vyráběno v ČSSR cca 6 milionů párů kožených rukavic. (RZ Dobříš, družstvo SNAHA Jihlava a Kožešníci a rukavičkáři Praha). 359

Období po roce 1989, privatizace státního podniku. Po změně režimu v roce 1989 bylo rozhodnuto i o privatizaci státního podniku ke dni 1. 8. 1992. Nejdříve byl privatizován závod Třebíč a provoz Kryry závodu Abertamy. Původním vlastníkům byl vydán závod Solnice. Zbývající výrobní objekty provozovala firma ET NATAL, a.s. Privatizace však byla začátkem konce slavného podniku. Postupně se vystřídalo několik vlastníků a firem (DINO, STJ), které jen zvyšovaly dluh a propouštěly pracovníky. V roce 2000 byla vyhlášena likvidace s velkým dluhem a výroba se úplně zastavila v roce 2003. Současným vlastníkem objektů, které nejsou využívány, a to jak v Dobříši, tak v Abertamech, je firma MELLIVORA, s.r.o., Praha, jejímž jednatelem je italský občan FLAVIO SERUGHETTI. Po roce 89 vzniklo několik firem a živností s výrobou rukavic, asi 25, ale postupně se jejich počet snižuje. Dalo by se říci, že nastal konec rukavičkářské výroby, protože není zajišťována výuka mladé generace. 360

Ing. Jaroslav Štástka, Praha Vývoj jednotlivých druhů doprav od roku 1945 do roku 1989 a jejich zvrat v tzv. polistopadovém vývoji V letech 1955 jsem studoval na Vysoké škole dopravní, na Fakultě provoz a ekonomika dopravy. Jako její absolvent chci zhodnotit vývoj jednotlivých druhů dopravy v období socialismu a kapitalismu. Časově možno zařadit období lidové demokracie a socialismu od r. 1945 včetně poválečného budování společnosti do r. 1948 a nástup plánované hospodářství po porážce zbytků kapitalismu po nástupu Vítězného února r. 1948. Vývoj dopravní struktury jednotlivých druhů dopravy probíhal plánovitě až do nástupu tzv. polistopadového vývoje v r. 1989. V období socialismu byla s ohledem na maximální uspokojování potřeb lidu a rozvoje výrobního procesu preferována jako základní doprava železniční. Ostatní druhy dopravy jako silniční, vnitrozemská lodní, event. letecká a městská hromadná byly chápány jako doplňkové. Po opětovném nástupu kapitalistické společnosti se okamžitě dostává do popředí doprava silniční automobilová a doprava letecká, neboť obě přinášejí kapitalismu rychlý maximální zisk bez ohledu na skutečné potřeby lidu. Železniční doprava se za kapitalismu stává doslova popelkou na okraji dopravního podnikání. Železniční společnosti v touze přilákat nové cestující nakupují v tuzemsku i zahraničí předražené klimatizované železniční soupravy, které navíc negativně ovlivňují železniční opravárenství neúměrným množstvím druhů náhradních dílů. Dále je za kapitalismu stále více omezována železniční nákladní přeprava, která vždy byla prioritou železnice. Současně byla skoro úplně vyloučena přeprava nákladních automobilů po železničních tratích. V závěru svého příspěvku bych chtěl poukázat na systematickou kapitalistickou devastaci železniční sítě na několika namátkově vybraných případech. 1) Žel. trať Lovosice Úpořiny Teplice v Čechách. Tato trať přechází horské sedlo pod Milešovkou u obce Bořislav, a právě zde je již dlouhá léta staveniště dálnice napříč Českým středohořím. Právě zde kapitalistické stavební firmy uvolnily podloží této trati, která se stala nesjízdnou v úseku Lovosice Radejčín a výhledově má být celá trat z Lovosic do Teplic bez náhrady zrušena. Přitom se zde nabízí po nutné rekonstrukci tratě zavést přepravu nákladních aut po železnici a tím aspoň částečné osvobodit České středohoří od hluku a výfukových plynů. 2) Dalším příkladem jsou některé zrušené trati: a) Děčín hl.n. Oldřichov u Duchcova na úbočí Krušných hor. b) Chomutov Vejprty spojující toto město s německým Chemnitz v Sasku. c) Kadaň Kaštice v oblasti Doupovských hor a Nechranické přehrady. d) Dvě trati v jižních Čechách: Čičenice Týn nad Vltavou a Dívčice Netolice. e) Dolní Bousov Kopidlno u Sobotky. 361

f) Bruntál Malá Morávka v oblasti Jeseníků a Karlovy studánky. g) Moravské Budějovice Jemnice na Jihlavsku. A další železniční trati čeká podobný osud. Závěr: Z neúplného přehledu odepsaných železničních tratí je patrný zhoubný vliv kapitalismu, jehož další trvání je nutno ukončit, pokud možno v době co nejkratší. 362

363

364

365

366

367

368

369

370

371

372

373

374

375

376

377

378

379

380

381

382

383

384

385

386

387

388

389

390

391

392

393

394

395

396

397

398

399

400

401

402

403

404

405

406

407