okrsek okrsek Posvátný Tento projekt je spolufinancován Evropskou unií. www.historickyostrov.cz
okrsek Posvátný
Na západním okraji historického Ostrova se rozkládá komplex budov někdejší koleje piaristů. Kolej s gymnáziem byla postupně doplňována samostatnými kaplemi a proto byl celý areál zván Posvátným či Svatým okrskem. Ze všech staveb okrsku je nejcennější kaple sv. Anny, pohřební mauzoleum vévodů sasko-lauenburských a markrabat bádenských, významných držitelů ostrovského panství. Je nejstarší raně barokní centrální stavbou na území Čech, navazující na klasická díla italské renesance a manýrismu. Přímo stavebním skvostem je pak kaple Panny Marie Einsiedelnské s monumentálním přístupových schodištěm. Až do 19. století působilo ve zdech koleje proslavené piaristické gymnázium a následně dívčí penzionát sester křesťanské lásky. K areálu Posvátného okrsku se váže také celá řada zdejších pověstí. V letech 2001-2007 byl areál kompletně obnoven s umístěním expozice z dějin města Ostrova s pietní upomínkou vévodů sasko-lauenburských a markrabat bádenských. Obnovené barokní památky podávají jedinečné svědectví o bohaté minulosti Ostrova.
Pohled do historie Posvátného okrsku 3
Pohřební kaple - patro, Dietzenhoferovský skicář Interiér pohřební kaple ve 30. letech 20. století Po krátkém držení ostrovského panství ostrovskou městskou radou na počátku 17. století, byl majetek městu po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 zkonfiskován. V roce 1623 získal město Ostrov i přilehlé panství do zástavy vojevůdce císařských vojsk, kníže Julius Jindřich, vévoda sasko-lauenburský, engernský a westfálský. Toho roku získal ještě i panství toužimské. Smlouvou ze 30. ledna 1625 pak dostal Julius Jindřich Sasko-lauenburský celé ostrovské panství dědičně. Ostrov se tak za Julia Jindřicha stal rezidenčním městem. Již před koncem třicetileté války se vévoda Julius Jindřich rozhodl vybudovat v Ostrově pro sebe i příslušníky české linie vévodů saských, engernských a westfálských, pohřební kapli, která se měla stát rodinným mauzoleem. Vybral si k tomu odlehlé místo na jihozápadním okraji zámecké zahrady, symbolizující ráj pozemské radosti a sem, v přímé ose k farnímu kostelu sv. Archanděla Michaela, situoval její ideový protějšek symbolizující nadpozemskou věčnost. Navíc na opačném nároží zahrady se nacházel hřbitovní kostel sv. Jakuba. Základní kámen k Pohřební kapli zasvěcené svaté Anně, Nejsvětější Kristově babičce, položil sám vévoda 20. dubna 1644. Zda již v této době byla plánována i výstavba kláštera v její blízkosti a s jakými řeholními řády vévoda jednal, není dosud známo. Zcela atypické a technicky náročné umístění kaple ve svahu tomu ovšem napovídá. V závěti, v níž nařizuje pohřbení svých ostatků do dostavované rodové pohřební kaple, se však o klášteru vévoda Julius Jindřich nezmiňuje. Kapli se podařilo dostavět až v roce 1663, kdy byla dne 16. září za účasti pražského arcibiskupa Arnošta Harracha, tepelského opata a mnoha dalších duchovních a světských představitelů, slavnostně vysvěcena. Nedlouho nato, 20. listopadu 1665 vévoda Julius Jindřich zemřel a podle svého posledního přání byl také v sasko-lauenburské pohřební kapli uložen. V blízkosti kaple byl postaven domek pro kostelníka, který měl kapli udržovat a třikrát denně, ráno, v poledne a večer, zvonit k modlitbě. Mše za zemřelého měla být sloužena každý pátek, neodvolatelně po věčné časy. Až do roku 1666 zůstala kaple Sasko-lauenburského mauzolea za městem osamocena. Ale již 19. prosince 1665 rozhodla ovdovělá vévodkyně Anna Magdaléna, rozená kněžna z Lobkowitz, postavit vedle pohřební kaple kolej piaristů. Posláním řádu piaristů, otců zbožných škol, založeného sv. Josefem z Calasanzy a potvrzeného papežem roku 1621, byla pedagogická činnost. V klášterní škole, latinském gymnasiu, se měli piaristé starat o vzdělávání a výchovu mládeže z Ostrova i okolí. Možnost studovat v místním, katolicky vedeném ústavu měla zároveň omezit studium chlapců z této oblasti 4
na luteránských školách v Jáchymově a Wiesenthalu. Budování kláštera v Ostrově tak bylo tedy nejen duchovním protipólem ke světským hodnotám Julia Jindřicha, ale také součástí pobělohorské rekatolizace českých zemí. Vlastní zakládací listinu koleje s dvanácti řeholníky pak Anna Magdaléna vystavila v Ostrově dne 6. května 1666. První tři piaristé přišli ještě téhož roku a výstavba nové koleje byla zřejmě zahájena bezprostředně nato. Vévodkyně Anna Magdaléna však zemřela 7. listopadu 1668, aniž se dožila dokončení stavby. Její zakladatelské dílo tak dokončil až syn, vévoda Julius František. V listopadu roku 1670 byla stavba konventu už tak daleko, že zde dvanáct piaristů mohlo začít vyučovat. Areál koleje s gymnasiem spojil s městem nový kamenný most přes říčku Bystřici, postavený klášterním polírem Kryštofem Praussem v roce 1672. V letech 1672-1674 se pak prováděly již jen dokončovací práce. Julius František Sasko-Lauenburský uzavřel 11. dubna 1670 smlouvu s ostrovským sochařem Martinem Möcklem a to na zhotovení hlavního oltáře a dvou oltářů postranních, tabernáklu a kazatelny v nově postaveném klášterním kostele. Vzhledem k tomu, že na objednávce pracoval sochař s tovaryši téměř čtyři roky až do roku 1673, vytvořil Martin Möckl zřejmě celé tehdejší vybavení klášterního kostela (dnes jej však známe již jen z fotografií). Oltářní obrazy namalovali malíři Zachariáš Ignác Miles a p. Fenricus (I. Z. Miles pracoval v tu dobu i na lauenburských dolnosaských panstvích). Zvony pro zvonici odlil ještě téhož roku (1673) pražský císařský zvonař Mikuláš Löw. Za přítomnosti arcibiskupa Mathiase Ferdinanda Sobka z Bielenberku tak mohl být 16. září 1674 klášterní kostel Zvěstování P. Marie vysvěcen. V 80. letech 17. století pak následovala úprava velké klášterní zahrady. Ostrov pol. 18 stol. - zleva kaple sv. Floriána, Kaple Panny Marie Einsiedelnské, kaple sv. Anny, klášterní kostel Zvěstování P. Marie a zcela vpravo konvent s gymnasiem. 5
Piaristická kolej, Dietzenhoferovský skicář Ve svahu u ohradní zdi byl postaven vyhlídkový gloriet. Piaristická kolej v Ostrově se tak stala třetí nejstarší kolejí piaristů v Čechách (1640 Litomyšl, 1658 Slaný). Po vybudování konventního kostela Zvěstování P. Marie byla Pohřební kaple, z důvodu značného pohledového utlumení, dodatečně navýšena, aby se uplatnila alespoň vrcholová část báně. Komunikačně byla kaple propojena s konventním kostelem krytou chodbou. V kapli byla také vystavena milostná madona, polychromovaná dřevořezba dolnosaského umělce z roku 1492, kterou sem ze zrušeného benediktinského kláštera v severoněmeckém Ebstorfu roku 1654 převezla vévodkyně Anna Magdalena. V roce 1690 připadl Ostrov, po sňatku poslední dědičky panství Franzisky Augusty Sibylly, vévodkyně sasko-lauenburské s markrabětem Ludwigem Wilhelmem Bádenským, markrabatům bádenským. Protože Bádensko bylo obsazeno a zcela zničeno Francouzi během válek o falcké dědictví (tzv. války orleánské) v letech 1688-1697, budoval markrabě Ludwig Wilhelm svůj dvůr a rezidenci v Ostrově. Již na počátku 90. let 17. století byl okrsek piaristické koleje obohacen o další sakrální stavbu. Podnětem ke stavební činnosti byl požár, který zachvátil v prosinci Posvátný okrsek, výsek z rytiny Johanna Michaela Sockha, 1716. 6
1691 šlikovský zámek, ale město v jeho těsné blízkosti zůstalo ušetřeno. Z vděčnosti za odvrácení ještě většího zla, požáru města, dala markraběnka Franziska Sibylla Augusta slib zřídit v Ostrově kapli zasvěcenou ochránci před ohněm, svatému Floriánovi. Po zdárném uzdravení z nenadálé nemoci svůj slib splnila a jako poděkování nechala v blízkosti pohřební kaple a koleje Otců piaristů postavit kapli sv. Floriána. Základní kámen byl položen 24. dubna 1692 a stavba byla dokončena roku následujícího (1693). Na svátek Mláďátek (Neviňátek betlémských) Posvátný okrsek, 1814 28. prosince 1694, ve výroční den, kdy roku 1691 vyhořel zámek, se konala k nově postavené kapli první pouť z města. Od roku 1695 pak ke kapli putovali poutníci i z jiných obcí. Jako poděkování Panně Marii za život a vítězství svého manžela v bitvě u Szlankamen na Dunaji (18. 8. 1691), v níž dokázal s méně než polovičním počtem mužů porazit a zahnat na útěk vojsko Osmanské říše a získat obrovskou kořist, dala mladá markraběnka zřídit v letech 1692-1693 v klášterním kostele Zvěstování P. Marie záslibný oltář, důstojné místo pro milostnou sošku Panny Marie z Ebstorfu. Podle ní pak byl od roku 1726 celý ostrovský klášter označován Maria Treu Panny Marie Věrné. Dne 4. ledna 1707 markrabě Ludwig Wilhelm ve svém sotva dostavěném rastattském zámku zemřel. Smrt markraběte znamenala v životě Sibylly Augusty osudový zvrat. Již dříve sice v zastoupení často nepřítomného manžela vedla správu českých panství, ale rozhodování zůstávalo vždy v rukách markraběte. Po jeho smrti se Sibylla Augusta projevila v nové podobě energické ženy - regentky. Převzala zděděnou zemi, moc i majetek s plným vědomím odpovědnosti, přesvědčená, že je její posvátnou povinností chránit, udržovat a patřičně reprezentovat rodové dědictví, svěřené jí vyšší mocí. Významnou roli hrála ovšem v životě Sibylly Augusty hluboká a až vášnivě prožívaná zbožnost. Stala se členkou několika řádů, které podporovala, bohatě dotovala také zařízení, pečující o chudé, staré a nemocné. Do Ostrova se markraběnka vracela každoročně, sledovala a řídila osobně a velmi podrobně správu panství a živě se zajímala o činnost piaristů, kterou z větší části i financovala. V roce 1710 přibyla do posvátného okrsku nejvýraznější stavba, kaple P. Marie Einsiedelnské. Při svých cestách po Evropě navštěvovala markraběnka Sibylla Augusta častokrát slavné poutní místo ve švýcarském Einsiedeln (poprvé v roce 1703), aby si zde vyprosila zdárné pokračování bádenského rodu. 7
vojskem a ve druhém desetiletí 19. století znovu vybudována, ovšem již ve změněné podobě. A tak vzhledem k tomu, že se ostrovské kapli její podoba příliš neměnila, zachovala se prvotní podoba ztraceného originálu původní einsiedelnské kaple právě v Ostrově. Vedle kaple P. Marie Einsiedelnské stála ještě drobná kaple Panny Marie Bolestné. V interiéru byla umístěna barokní Pieta (Panna Marie Bolestná) a objekt sloužil jako kaple křížové cesty. Podle zpráv z roku 1787 byla tato kaple postavena již v roce 1689. Při návštěvě v roce 1708 zde její dosud nemluvící syn Ludwig Georg Simpert nabyl řeči a později se uzdravil i z nebezpečné horečky. Tehdy se markraběnka z vděčnosti rozhodla postavit v Ostrově kopii slavné poutní kaple v Einsiedeln. Plány poslal markraběnce roku 1709 přímo opat benediktinského kláštera v Einsiedeln Maurus, který ji později věnoval také kopii mariánské sošky. Již 8. září 1710 byla kaple v Ostrově, na návrší u konventního chrámu, vysvěcena. Stavbu prováděl s největší pravděpodobností dvorní bádenský stavitel Johann Sockh. Předloha ostrovské kaple vznikla na místě poustevny mnicha Meinrada ve švýcarských Alpách kolem poloviny 10. století. Podle legendy ji požehnal sám Spasitel v doprovodu andělů jako místo pro obraz své Matky. Einsiedeln se brzy stalo jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst v Evropě. A právě nesčetné svíce a lampičky zapalované poutníky způsobily zřejmě tmavou barvu madoniny tváře, rukou i Ježíška. Kaple zasvěcené P. Marii Einsiedelnské byly později ve velkém množství stavěny i na jiných místech. Markraběnka Sibylla Augusta se tak rozhodla v roce 1715 postavit v Rastattu stejnou kapli, jako v Ostrově, kterou stavěl Johann Michael Ludwig Rohrer. Mezi oběma stavbami však existuje řada zřetelných odlišností. Navíc při posledních opravách rastattské kaple nebyl zachován její původní vzhled. Samotná kaple v Einsiedeln byla roku 1798 pobořena francouzským revolučním Kaple Panny Marie Einsiedelnské ve 30. letech 20. století. 8
Klášterní kostel a kaple spravovali piaristé stejně jako gymnasium, a to především z nadací vrchnosti. Gymnasium mělo v letech 1666-1777 šest tříd latinské školy: 1. parvistae, 2. principistae, 3. gramatistae, 4. syntaxistae, 5. poetae, 6. rhetores. Dále zde byly tři třídy německé přípravné školy: 1. legentes, 2. scribentes, 3. arithmetistae. Kromě ostrovských tu studovali i chlapci z okolí, ale také z Plzně a Prahy (1775). V roce 1777 bylo gymnasium změněno na německou hlavní školu o čtyřech a později o třech hlavních třídách pro děti od pěti do patnácti let. Zatímco v nejlepších letech prvé poloviny 18. století navštěvovalo gymnasium kolem 150 žáků, a roku 1731 dosáhl jejich počet dokonce 208, po roce 1777 zde bylo přítomno již jen 90 žáků. Po smrti posledního markraběte z katolické bádenbádenské linie Augusta Georga roku 1771 připadlo doživotní právo na výnosy z osmi českých panství jeho neteři Elisabeth Augustě. V roce 1783 pronajala toto právo svému bratranci, knížeti Janu ze Schwarzenberka, který měl panství spravovat do roku 1789. Toho roku Elisabeth Augusta zemřela. Nájemní smlouva krumlovských Schwarzenbergů skončila rokem 1798 a v roce 1809 byla česká bádenská panství zapsána do zemských desek jako vlastnictví Habsburků. Roku 1811 si zvolil a předběžně převzal bývalé komorní ostrovské panství Ferdinand III. velkovévoda toskánský, bratr císaře Františka Lurdská jeskyňka ve 30. letech 20. století I. Pobýval zde však jen velice zřídka, správu panství vykonával vrchnostenský úřad, administrace toskánských statků. Do Ostrova se uchýlil v roce 1859 jeho syn Leopold II., když musel po druhé opustit Florencii v souvislosti s protihabsbur ským revolučním hnutím směřujícím k sjednocení Itálie. Posvátnému okrsku v Ostrově přinesly vedle změny držitelů panství a donátorů tragické následky i josefínské reformy. V roce 1788 byla zrušena a uzavřena kaple sv. Floriána, která se od roku 1793, po bezohledných zásazích do zdiva i výzdoby, využívala jako sýpka. Později zde byla uskladněna klášterní knihovna a mobiliář ze zrušené piaristické koleje. Kaple P. Marie Einsiedelnské svému zrušení unikla, avšak i ona značně chátrala. Vévodská sasko-lauenburská a báden-bádenská hrobka byla sice nadále udržována vrchností, ale stav střechy byl v roce 1811 natolik špatný, že musela být původní báň stržena a nahrazena stanovou střechou. Spojenému úsilí vrchnostenského úřadu, města i církve se podařilo latinskou školu v Ostrově v roce 1803 obnovit. V roce 1821 bylo gymnasium přeměněno na školu se čtyřmi gramatikálními třídami, tzv. nižší gymnasium. V roce 1850 museli piaristé celý klášter vyklidit pro potřeby vojenského lazaretu, který sem byl přenesen z Karlových Varů a po svém návratu našli vévodskou hrobku v Pohřební kapli vyrabovanou a cínové rakve zničené. V roce 1851 provinciál piaristů oznámil, že není schopen obsadit profesorská místa. Ke dni 6. září 1852 gymnasium zaniklo zcela a piaristé museli opět odejít. Budovu kláštera převzal obecní úřad a kostely s kaplemi duchovní správa města. V klášteře byla umístěna pouze triviální farní škola. K chlapecké škole pak přibyla v roce 1858 ještě dívčí škola. Teprve díky vlivu a finanční podpoře velkovévody a starosty Leopolda II. a celé jeho rodiny se podařilo opět zmobilizovat všechny síly města, církve i okresního úřadu, opravit piaristickou kolej a povolat její učitele zpět do Ostrova. Velkovévoda Leopold II. a jeho manželka Marie Antonie věnovali 11. června 1862 na opravu klášterního kostela 6000 zl. a město přidalo dalších 4000 zl. 9
Prováděla se sbírka mezi měšťany a částkou 1100 franků přispěla i císařovna brazilská, léčící se tou dobou v Karlových Varech. Po desetileté přestávce byl tak ústav dne 1. října 1863 obnoven alespoň jako nižší gymnasium. Současně s gymnáziem byla obnovena i hlavní škola. V roce 1864 byl nově restaurovaný i konventní kostel, doplněný úpravou oltářů. Na gymnáziu vyučovalo šest profesorů a jeden suplent ve čtyřech třídách, v nichž studovala v roce 1867 téměř stovka studentů. Pak začal jejich počet klesat a v sedmdesátých letech se pohyboval mezi padesáti až padesáti pěti studenty. V roce 1871 bylo gymnázium změněno v nižší reálné; vyžadovalo to rozšíření obecné školy na čtyři třídy, k němuž došlo po třech letech. Řád piaristů procházel v tuto dobu obdobím úpadku. Ve druhé polovině 19. století postupně zanikla většina jeho kolejí v Čechách. Příčin bylo zřejmě více, hlavně však hmotné problémy a nové školní zákony, jimž piaristé nebyli schopni vyhovět. Stát také zbavil školským zákonem z roku 1869 církev vlivu na školství. Řeholníků ubývalo, klesal i počet žáků. Roku 1875 bylo gymnázium prohlášeno za soukromou školu. Tím byla jeho existence vážně ohrožena, neboť piaristé nebyli schopni obsadit všechna učitelská místa. Velkovévoda Ferdinand IV. přislíbil přeměnu gymnázia ve státní. Tím by se zbavil patronátu nad ním a byl by tak zproštěn závazku jeho další údržby. Stát však nebyl schopen školu udržovat a protože velkovévoda odmítl převzít další patronát nad gymnáziem, znamenalo to jeho zánik. V roce 1876 tak byla piaristická kolej v Ostrově uzavřena a následujícího roku piaristé z Ostrova odešli, tentokrát navždy. Ústav, který za dvě stě let vychoval řadu významných osobností s konečnou platností zanikl. Piaristé po sobě v Ostrově zanechali část svého majetku. Kromě peněžité nadace, z níž klášter žil, to byla především cenná knihovna, dále obrazy a jiné umělecké předměty, sbírka přírodopisného kabinetu či liturgické předměty. Nejcennějším fondem knihovny byly vzácné prvotisky a rukopisné notové materiály. Patřil sem i iluminovaný slezský rukopis z roku 1353, přepis dnes již ztracené latinské legendy o sv. Hedvice, kladené do roku 1300 a označovaný jako Schlackenwerther Codex Ostrovský kodex. Tuto bohatou knihovnu i s veškerým vzácným fondem věnoval 13. srpna 1877 vikář provinciátu Ambrož Malý městu jako památku na piaristický řád. Město pak ale roku 1910 celou knihovnu i s kodexem sv. Hedviky prodalo vídeňskému antikvariátu a za utržené peníze pořídilo nový městský vodovod. Budova někdejšího gymnázia byla předána do správy města s podmínkou, že smí být využita jen ke školským účelům. V roce 1878 byla na náklady města opravena střecha kláštera a kostela. 10
Tehdy byly původně vysoké valbové střechy konventu změněny úpravou na mansardové. O prázdný klášter projevila zájem kongregace sester křesťanské lásky s mateřským domem v německém Paderbornu, jejichž představená se v roce 1876 léčila v Karlových Varech. Jednalo se také s kongregací sester Naší milé paní z Trevíru, další možností bylo předání kláštera beuronským benediktinům, ale vše bez výsledku. V listopadu 1894 o klášter znovu projevila zájem kongregace sester křesťanské lásky z Mühlhausenu na příkaz mateřského domu v Paderbornu. Koupě se uskutečnila na jaře 1897 a ještě téhož roku přišly sestry do Ostrova. V říjnu 1897 byla dokončena oprava kláštera, která si vyžádala přes 20 000 zl. a kterou zaplatili ostrovští živnostníci. Když sestry přišly do Ostrova, našli již ostatky pohřbených příslušníků obou rodů značně zpustošené a pozůstatky s torzem cínových rakví volně rozházené. Prostor hrobky byl při opravě vyčištěn bez zpětného uložení ostatků, které byly pohřbeny v prostoru klášterní zahrady. Dne 10 října 1897 provedl kanovník Wenzl Frind, pozdější pražský světící biskup, znovuvysvěcení budovy. Vyučování začalo hned následujícího dne. Škola měla tři ročníky, jimiž navazovala na obecnou školu, byla tedy na úrovni měšťanské školy. Do Ostrova byly posílány především mladé sestry z řádového mateřského domu v Paderbornu (Porýnsko-Vestfálsko), které byly po čase povolány zpět. Kromě tříleté vyšší dívčí školy tu byly ještě 6. a 7. ročník obecné školy. Do penzionátu byly přijímány žačky bez rozdílu vyznání - byly zde i evangeličky a anglikánky. Cílem školy bylo vychovat zbožné a vzdělané ženy pro domácnost. V ústavu se mluvilo nejen německy, ale i francouzsky a anglicky. Rozvíjela se tu také péče o fyzickou zdatnost. V roce 1907 začala výstavba tenisového hřiště. Pražský světící biskup Wenzel Frind, každoroční návštěvník penzionátu, daroval v červnu 1909 kuželky, a na základě tohoto daru byl postaven kuželník. Většina žaček, jichž bylo kolem třiceti až čtyřiceti, v penzionátu i žila. V roce 1902 tu byla založena i mateřská škola. 11
Ani po první světové válce se život v kongregaci sester křesťanské lásky příliš nezměnil. K československému státu zachoval klášter loajalitu po celou dobu jeho existence. Sestry se postupně naučily česky, aby tomuto jazyku mohly učit i své žákyně. Počet chovanek se ve dvacátých letech pohyboval mezi čtyřiceti a padesáti, v období krize až do okupace mezi dvaceti a třiceti. Kromě chovanek ústavu sem vždy docházelo i několik externích žaček. Mezi žačkami sice převládaly Němky, byly tu však i Češky a také jiné národnosti - tři dívky přišly z Dánska, roku 1922 tu byly dvě Rusky, v roce 1935 byla přijata jedna Angličanka. Ve 20. letech byla v ohradní zdi klášterní zahrady upravena tehdy značně oblíbená drobná gróta Panny Marie Lurdské. Chovanky se před lurdskou jeskyňkou shromažďovaly každý první pátek v měsíci, kdy tu zpívaly mariánské písně. Tak byl založen mariánský spolek, jehož členkám se říkalo sodálky. Již v průběhu 20. let probíhala široká diskuse o postavení památníku ostrovským mužům padlým ve světové válce. Po vypracování několika modelů bylo nakonec rozhodnuto zřídit památník z kaple sv. Floriána v klášterním areálu. Kaple byla dosti poškozena předcházejícími bezohlednými úpravami a odsouzena téměř k zániku. Tento krok znamenal zároveň její záchranu. Ve spolupráci se Státním památkovým úřadem v Praze byly obnoveny jak fasády a střecha, tak i interiér. Poslání kaple vyjadřoval devítimetrový kříž na průčelní stěně interiéru, vysoký svícen z šavlí a nábojnic, a bronzové desky se jmény padlých z ostrovské farnosti (celkem 81 osob). Kaple byla slavnostně vysvěcena 3. září 1933. Prostranství před ní bylo upraveno jako menší klášterní zahrada. Ke 225. výročí vysvěcení kaple P. Marie Einsiedelnské byla renovována i tato kaple a 8. září 1934 znovu slavnostně vysvěcena. Opravená soška černé Madony byla znovu umístěna na oltář a kaple se jako dříve stala významným poutním místem. Po skončení druhé světové války byly v rámci odsunu německého obyvatelstva vysídleny i sestry z kláštera Maria Treu a byly zde umístěni chovanci katolické charity. Po jejich přemístění do starobince v roce 1950 získala celý areál Čs. armáda. Neustále byla vedena jednání o rekonstrukci kláštera vojenskou správou a v roce 1958 dokonce o předání objektů kláštera do užívání MNV a zpřístupnění veřejnosti. Jednání s vojenskou správou pokračovala i v roce 1960 a 1968, ale tehdy k tomu ještě nedošlo. Celý klášter, konvent včetně všech sakrálních staveb, byl ale za tuto dobu přiveden na samý kraj existence. Vnitřní vybavení kostela i kaplí bylo zničeno, budovy zdevastovány, klášterní zahrada přeměněna ve vozový park vojenské techniky. Před totální zkázou zachránilo konventní kostel i Pohřební kapli, kterým hrozila demolice, provizorní zakrytí kleneb na konci 80. let. V roce 2000 byl areál bývalých kasáren převeden do majetku města Ostrov, které ihned přikročilo k záchraně celého někdejšího Posvátného okrsku. Jako první byla zachráněna a obnovena v letech 2000-2002 kaple P. Marie Einsiedelnské. V letech 2000-2005 byla provedena rekonstrukce konventu s výstavbou 37 bytových jednotek. V letech 2004-2007 pak následovala záchrana Pohřební kaple sv. Anny s unikátní obnovou báně, konventního kostela Zvěstování Panny Marie, kaple sv. Floriána a celého areálu klášterní zahrady včetně vyhlídkového glorietu. Obnovený interiér konventního kostela i kaplí je určen pro multikulturní využití a muzeální expozice. 12
Procházka areálem Posvátného okrsku 13
KAPLE SV. ANNY. MAUZOLEUM VÉVODŮ SASKO-LAUENBURSKÝCH A MARKRABAT BÁDENSKÝCH Autor plánů ani stavby kaple z let 1644-1663 není doposud znám. Poměrně masivní centrální stavba na polygonálním půdorysu s postranními nižšími přístavky, byla zastřešena osmibokou bání s lucernou a cibulovitou vížkou. Vnější plášť prozrazoval změny projektu již ve fázi realizace stavby (doloženo zprávou z roku 1660). Architektonické členění bylo řešeno vysokým pilastrovým řádem na okosených nárožích s podloženými lisénovými rámci. Hlavice pilastrů, které byly jistě náročně modelované, se nedochovaly. Na kladí nad pilastry byla nasazena oktogonální nástavba, ukončená korunní římsou. Hlavní vstup byl situován ze strany města a ve frontonu portálu nesl sasko-lauenburský erb. Severní přístavek, který sloužil zřejmě jako sakristie, měl vnější plášť členěný lisénami. Po jižním přístavku se v terénu nedochovalo žádných stop, přesto dodatečné vyzdívky pláště kaple i ikonografický materiál nasvědčují, že zde byl realizován. Ve spodní části zdiva byl patrný otisk schodiště, které se nacházelo již v interiéru jižního přístavku, vedoucí na připojený ochoz obklopující zadní průčelí kaple. Ochoz vynášel rozšířený sokl s mohutnými dřevěnými krakorci a před nepřízní počasí jej zřejmě kryla pultová střecha. Odtud byly také přístupné empory v patře kaple. Pozůstatky jižního přístavku zcela zanikly patrně při opravách kaple v roce 1895. Až do roku 1864 bylo Pohřební mauzoleum komunikačně propojeno lávkou a šnekovým schodištěm s konventním kostelem. Pozůstatky po šnekovém schodišti byly nalezeny při archeologickém průzkumu okolí kaple. 14
V interiéru kaple jsou po obvodu mezi vtaženými pilíři umístěny dvoupodlažní výklenkové empory pro uložení tumby (kenotafu) pohřbených příslušníků sasko-lauenburského a bádenského rodu, využívané i jako zpěvácké tribuny. Jižní nika, která je nepatrně větší, mohla podle prvotních plánů sloužit pro vstup do jižního přístavku, určeného původně zřejmě k umístění hlavního oltáře. Naproti oltářní nice byl situován vstup do severního přístavku, který sloužil zřejmě již od počátku jako sakristie. Ve spodní části arkád byly umístěny obrazy mrtvých. Stěny interiéru jsou členěny pilastrovým řádem. Zalomené pilastry s korintskými hlavicemi s ovocnými festony a hlavami andílků nesou nad profilovanou římsou vzepjatou oktogonální klášterní klenbu vytvářející dojem kupole, pročleněnou po obvodu půlkruhovými nikami. I zde bývala po obvodu vložena zřejmě dřevěná balustráda ochozové galerie, přístupná točitým schodištěm z empory v patře. Restaurátorský průzkum prokázal, že hrany kupole byly původně dekorované, stejně jako římsy a archivolty arkádových empor, vlysem vejcovce. Interiér kaple byl původně opatřen světlým vápenným nátěrem s rozbarvením štukové dekorace tónem v barvě holubí šedi. Pilastry byly rámovány šedým pruhem a v horní části pod hlavicemi nesly stejnou barvou malovaný páskový ornament. Nálezy na hlavicích pilastrů nasvědčovaly dvoubarevnému řešení v sytějším a světlejším valéru šedé barvy. Původní omítky i štuková dekorace byla v interiéru kaple restaurátorsky zajištěna a obnovena, což umožňuje vnímat i bez obnovy původní barevnosti autentickou podobu cenné památky. Samotná hrobka pohřebního mauzolea se nachází pod kaplí. Je dvouprostorová, zaklenutá křížovými klenbami s výraznými hřebínky. Ústřední prostor je doplněn na jihu odsazeným presbytářem, kde byly umístěny rakve s prvními pohřbenými příslušníky sasko-lauenburského rodu. 15
Do sasko-lauenburské pohřební kaple byli postupně uloženi : Julius Jindřich (Heinrich), vévoda sasko-lauenburský, * 16. 4. 1586-20. 11. 1665, uložen začátkem roku 1666 Anna Magdaléna, vévodkyně sasko-lauenburská, rozená Lobkowitzová, ovdovělá Kolowratová, vdova po Juliu Jindřichovi Sasko-Lauenburském, 7. 9. 1668 Franz Julius Heinrich, dítě pravděpodobně Julia Františka Sasko-Lauenburského, 4. 11. 1673 Maria Hedwiga Augusta,vévodkyně sasko-lauenburská, rozená von Pfalz-Sulzbach, ovdovělá arcivévodkyně Rakouská * 16. 9. 1641 23. 11. 1681, manželka Julia Františka Sasko-Lauenburského zemřela v Hamburku, převezena do Ostrova Julius František (Franz), vévoda sasko-lauenburský, * 16. 11. 1641 30. 9. 1689 Leopold Wilhelm, syn Ludwiga Wilhelma markraběte bádenského a Franzisky Sibylly Augusty rozené vévodkyně sasko-lauenburské * 1695 1696 Maria Franziska, markraběnka Bádenská, rozená Fürstenberková, teta Ludwiga Wilhelma Bádenského, * 6. 6. 1633 7. 3. 1702, zemřela v Lovosicích, převezena do Ostrova Karl Ludwig Damian - syn Ludwiga Georga markraběte bádenského, vnuk Ludwiga Wilhelma Bádenského, * 1728 6. 7. 1734 Vzhledem k tomu, že stanová střecha z 19. století beze zbytku zanikla, byl při opravě kaple obnoven barokní tvar zastřešení. Tvar a výška střechy byla rekonstruována podle dobové ikonografie pocházející z doby po celkovém navýšení kaple. Rekonstruována tak byla báň s dvojitou lucernou, která odpovídá charakteru stavby uplatňující se spolu s konventním kostelem. KOLEJ PIARISTŮ S KOSTELEM ZVĚSTOVÁNÍ PANNY MARIE Stavbu provedl v letech 1666-1671 pražský stavitel bavorského původu Martin Reiner. Kdo byl autorem návrhu, není prozatím známo. Mohl jím být buď sám stavitel Reiner nebo také přední pražský architekt Carlo Lurago, který pro vévodkyni Annu Magdalénu opravoval její pražský palác. Jako polír pracoval pro Reinera Wolfgang Dientzenhofer, v jehož skicáři (souboru kreseb, plánů staveb) byl nalezen variantní plán kláštera s kostelem i připojenou hrobkou. Celkový charakter stavby prozrazuje bavorský proud architektonické tvorby raného baroka, příznačný právě pro okruh M. Reinera. Významný je i doklad o činnosti předních pražských kameníků Giovanni Battisty Passariniho a Francesca della Torre, kteří patřili ke skupině C. Luraga. Na jihozápadním obvodu koleje stojí obdélný jednolodní kostel Zvěstování P. Marie. Architektonické řešení fasád je velmi střídmé. Vstupní průčelí kostela Zvěstování P. Marie je členěno lisénovými rámci a jednotlivými římsami s jednoduchým trojúhelným štítem. 16
Vstup do lodi na vrcholu mohutného schodiště byl opatřen kamenným ostěním s prolomeným segmentovým frontonem. Prostor lodi je zaklenut valenou klenbou s třemi páry trojúhelných nestyčných výsečí vybíhajících z mohutných vnitřních pilířů, pravoúhlý presbytář o jednom poli je zaklenut stejně jako loď s jedním párem trojúhelných výsečí. Mezi vtaženými pilíři lodi jsou umístěny úzké boční empory osvětlené půlkruhově ukončenými okny. Nad hlavním jižním vstupem do kostela se klene dvouetážová kruchta, z nichž původní je vyšší s plným parapetem. Pod kruchou je na západní straně umístěno šnekové schodiště vedoucí až do podkroví. V kostele byla původně i panská oratoř. Nacházela se s největší pravděpodobností v závěru chrámu vedle hlavního oltáře, v místech, kde dnes chybí poslední empora. Průzkumem bylo prokázáno, že se i zde empory původně nacházely. S chrámovou lodí byla krytou chodbou spojena i pohřební kaple sv. Anny. V příčné ose lodi kostela se pod západní emporou dosud dochovaly dva portály. Do chodby k Pohřební kapli se vstupovalo pravým vstupem, levý portál byl slepý a sloužil pouze k optickému vyrovnání symetrie. Po zrušení chodby byly oba vstupy zazděny a zakryty oltářem. Na protější straně se dosud unikátně dochovalo torzo štukové výzdoby archivolty spodní kaple. Na ostatkové desce menzy oltáře se zde dochoval rytý nápis s datací 1673. Na menze dalšího oltáře byla nalezena datace 1677, dokládající ukončení výstavby a vysvěcení daného oltáře. Stěny lodi jsou členěny předsazenými pilastry s kladím toskánského řádu, presbytář je oddělen masivnějším pilířem a zdvojením pilastrů. Prostor presbytáře byl původně osvětlen ještě dvojicí velkých oken v severní štítové stěně za hlavním oltářem, která byla později zazděna. Pod středem kostela se nacházejí dvě velké, navzájem oddělené hrobky, zaklenuté valenými klenbami. Sloužili pro pohřbívání členů konventu. Zachovala se zde původní valounová dlažba i důmyslný odvětrávací systém. Na závěr kostela navazuje sakristie zaklenutá valenou klenbou s výsečemi. Do sakristie byla vložena velká hranolová věž, zvonice, zastřešená cibulovitou střechou s lucernou. Nad sakristii vystupovala podle italského vzoru již jako volně stojící kampanila. Její nároží byla podle průzkumu zmohutněna iluzivním kvádrováním (armaturou). Mobiliář včetně oltářů a sochařské výzdoby realizoval ostrovský sochař Martin Möckl, oltářní obrazy namaloval malíř Zachariáš Ignác Miles, štafírování prováděli místní malíř Eliáš Grimb, Jan Kašpar Klarner a Kristián Leibold z Bečova. Nejbohatší byl oltář Mariánský, tzv. záslibný, zřízený po roce 1691 jako dík za ochranu markraběte Ludwiga Wilhelma Bádenského v rozhodující bitvě s Turky (1691). 17
Oltářní konstrukce tmavomodro-zlaté barevnosti měla čtyři stáčené, bohatě úponky a květy obtáčené sloupy, zalamované kladí a římsy podle vzorů italského manýrismu. M. Möckel dále vytvořil kazatelnu s reliéfy na biblické náměty, postavami Krista, Mojžíše s deskami desatera, krále Davida a andílky a dva postranní oltáře - oltář Příbuzenstva Kristova s postavami evangelistů Matouše a Lukáše, a oltář sv. Aloisia, upravený v 19. století na oltář sv. Josefa z Calasanzy. Postupně přibyly ještě další oltáře: oltář sv. Floriána, přenesený sem z kaple sv. Floriána, oltář sv. Antonína Paduánského a oltář Čtrnácti pomocníků (1828). Poslední oltář byl stejně jako skupina Kalvárie z roku 1825, dílem řezbáře Karla Lorenze z Hroznětína. Z celého vybavení kostela se však zachovala už jen fotodokumentace z roku 1953, těsně po převzetí klášterního areálu vojenským útvarem. Z početné sochařské výzdoby zbyl dnes jen jeden sedící anděl a jeden ze dvou světců-králů (sv. Ludvík, sv. Wilhelm). V ústřední nice oltáře byla původně milostná soška P. Marie z Ebstorfu (1492), později sv. Jan Nepomucký. Doklad o autorovi či autorech tohoto sochařského souboru nebyl zatím nalezen. Šlo však o kvalitní sochařská díla ze závěru 17. století, směřující už k rozvinutému projevu vrcholného baroku. Dále jsou zachovány dva oltářní obrazy Sv. Josef z Calasanzy, dílo malíře Josefa Mellinga z roku 1765 a Přibuzenstvo Kristovo, práce místního malíře Franze Xavera Hickmanna, datovaný rokem 1853 a umístěný na oltář dodatečně. Fragmenty oltářních konstrukcí a řezaných soch byly nyní nově zrestaurovány a pietně uloženy na svá původní místa. Ke kostelu přiléhají na severu tři jednopatrová křídla konventu vymezující vnitřní dvůr s křížovou chodbou. Architektonické členění vnějších průčelí je střídmé s profilovaným kamenným ostěním oken a korunní římsou. Původně oddělovala patro od přízemí ještě iluzivní římsa. V hlavním jižním průčelí jsou umístěny dva vstupy, vlevo přímo u kostela vstup vedoucí do konventu a následně i na panskou oratoř, a vpravo vstup pro laiky do školy. Oba vstupy byly rozlišeny jak architekturou hlavní vstup do konventu byl narozdíl od prostého vstupu do školy opatřen roztrženým frontonem (stejně jako vstup do kostela) s plasticky provedeným řádovým znakem otců zbožných škol, Piaristů - tak i svou barevností hlavní vstup do konventu byl včetně znaku červený, vstup do školy byl v souladu s ostatními architektonickými články šedý. Dvorní fasády do rajského dvora byly členěny lisénovými rámy. Velká okna arkád se stlačeným záklenkem v přízemí byla od počátku uzavřena výplněmi a vstupy do ambitu byly prolomeny původně uprostřed jednotlivých stěn. Vnitřní dispozice je dvoutraktová s chodbami kolem rajského dvora, pouze východní křídlo je trojtraktové s vloženou samostatnou chodbou oddělenou od klauzury, z níž byly přístupné právě zde umístěné učebny piaristického gymnázia. Celkem jich bylo pět a zaklenuty byly křížovými klenbami s mohutnými pasy. Podél stěn byly přisazeny široké sokly sloužící jako lavice. Na stěnách byly nalezeny i pozůstatky dekorativní výmalby. Chodba 18
rajského dvora, ambit, je zaklenuta valenými klenbami se styčnými výsečemi, jejichž hrany byly dekorovány malovanými palmetovými listy. Původní malby byly rekonstruovány při vstupu do konventu u kostela Zvěstování P. Marie. V čele chodby jižního i severního křídla byly v průhledu vloženy niky opatřené bohatými nástěnnými malbami s postavami světců (Sv. Václav, sv. Florián, sv. Zikmund), hořícím městem a erbem završitele stavebního díla, vévody Julia Františka. Z chodby byly přístupné jednotlivé místnosti konventu. Stejně jako učebny byly vytápěny nepřímo z prostoru chodby, kde se zachovaly přikládací otvory v kamenných ostěních. V přízemí jižního křídla byl situován velký sál a v zadním severním křídle refektář, jídelna s kuchyní, zaklenuté valenými klenbami s výsečemi. Nad menší nikou se zde zachoval štukový emblém piaristů. V zadní části severního křídla se nacházela pekárna, spižní kvelby s velkou nádrží pro ryby, prádelna a záchody. Archeologickým výzkumem byl pod konventem odhalen důmyslný systém odvodňovacích štol i klenutých kanálů přivádějících vodu z nedaleké říčky Bystřice. V patře byly rozmístěny prosté cely řeholníků valeně sklenuté, obsahující u okna malou odkládací niku a vytápěné kachlovými kamny z chodby, společnými vždy pro dvě cely. V jižním křídle byla nad spodním sálem umístěna knihovna zaklenutá valenou klenbou s pětibokými výsečemi a štukovým zrcadlem. Při průzkumech zde byla nalezena bohatá nástěnná výmalba. Vstup do patra umožňovalo velké schodiště v severním křídle a točité schodiště v jižním průčelí u konventního kostela, které zřejmě sloužilo panstvu k přístupu do oratoře. Původní krovová konstrukce spočívala z ležatých stolic, z nichž se dodnes dochovaly spodní části, datované dendrochronologickou analýzou do období mezi lety 1667-1669. V průběhu obnovy kláštera jako penzionátu sester křesťanské lásky byly střechy upraveny jako mansardové. Rajský dvůr byl původně upraven symetricky křížem cest směřujících ze středních vstupů z ambitu s dvojicí soustředných kruhových cest. Uprostřed zřejmě stávala kašna, po které se ovšem nezachoval žádný pozůstatek. Dnes je konvent po nedávné rekonstrukci opět obydlen, nachází se zde 37 městských bytů. KAPLE SV. FLORIÁNA Autor návrhu kaple zasvěcené sv. Floriánovi, postavené v letech 1692-1693, není dosud znám. Po Pohřební kapli sv. Anny a Velkém letohrádku v zámecké zahradě jde o další centrální stavbu v Ostrově. Vnitřní utváření prostoru i dekorace stěn, neobvyklá v souboru ostrovské barokní architektury, zračí autora obeznámeného s principy vrcholně barokní architektury římských rysů. Stavbu prováděl nepochybně dvorní stavitel Johann Sockh. Centrální stavba na půdorysu čtverce se zkosenými nárožími je zastřešena bání s lucernou, původně obsahující ještě dvě menší věžičky po stranách vstupního průčelí. 19
Fasádu člení zdvojený pilastrový řád s lisénovými rámci. V interiéru jsou na zkosených nárožích představěny dvojice polosloupů s kompozitními hlavicemi. Nesou zalamující se úseky kladí s trompy, zdobenými štukovými rozvilinami. Plochy člení ještě niky s vloženými mušlemi a nad nimi umístěné štukové znakové kartuše, obsahující původně saský a bádenský znak. Římsou oddělená kupole nese malbu znázorňující vraždění betlémských dětí, které ozbrojení muži vytrhávají z náručí bránících se matek. Tato sféra pozemského děje přechází do sféry nadzemské na horním obvodu kopule. Vznášející se andělé přijímají duše vražděných dětí a podávají jim palmové ratolesti, symbol mučednictví. Obdobné výjevy pokračují v tamburu lucerny a vrcholí Nejsvětější Trojicí. Bůh Otec obklopený andílky na oblacích zve k sobě gestem povznášení duše dětí. Na klíně drží oválný štít s ukřižovaným Synem, nad hlavou se mu vznáší holubice - Duch svatý. Motiv mučednictví se objevuje i ve štukové výzdobě kaple, kde čtyři páry andělů drží palmové ratolesti a věnce, symboly slávy. Tematika maleb i štukové výzdoby je zvolena příznačně, neboť svátek betlémských neviňátek připadá na výroční den požáru zámku, 28. prosince 1691. Nástropní malbu provedl italský malíř Paolo Manni, který tehdy působil u ostrovského dvora. Stejně jako malba pochází i štuková výzdoba zřejmě od italského umělce. Při současné opravě a restaurování maleb i štukové výzdoby bylo prokázáno, že jsou původní, s doplněním části zdobných prvků hlavic a říms v roce 1933 modeléry ostrovské porcelánky Pfeifer und Löwenstein, kdy byla kaple renovována na památník obětem první světové války. Ti nám zanechali i soubor otisků původní štukové dekorace. V roce 1933 byla také doplněna nad vstup kartuše se znakem města Ostrova. Barevnost interiéru v baroku byla řešena v kombinaci světlého okru a bílé. Dnes je v kapli umístěn památník obětem všeho násilí na Ostrovsku s instalací reliéfů čtrnácti zastavení Křížové cesty od akademického sochaře Jaroslava Šlezingera, politického vězně z blízkého tábora nucených prací ve Vykmanově, kde na následky ozáření roku 1955 zemřel. 20
KAPLE PANNY MARIE EINSIEDELNSKÉ Když se roce 1709 dědička ostrovského panství, markraběnka Sibylla Augusta Bádenská, rozená Sasko-Lauenburská, rozhodla vybudovat v Ostrově z vděčnosti kapli zasvěcenou Panně Marii podle vzoru kaple ve švýcarském Einsiedelnu, bylo pro tuto kapli zvoleno působivé místo na pahorku, vedle piaristické koleje. Na rozdíl od švýcarského vzoru, kde byla kaple začleněna do interiéru barokního klášterního chrámu, se tu vzhledem ke svažitému terénu uplatnilo monumentální přístupové schodiště. Stavební práce vedl s největší pravděpodobností dvorní stavitel Johann Sockh. Ostrovská kaple tak náleží ke skupině tzv. einsiedelnských kaplí, opakujících švýcarský typ sakrální stavby. Objekt na obdélném půdorysu s odsazeným pravoúhlým závěrem má bohatě architektonicky pojednáno zejména vstupní průčelí obrácené k městu. Fasádu zde člení představěné sloupy s kompozitními hlavicemi a nárožní pilastry. Nad vstupním portálem je osazen roztržený fronton s aliančním erbem markrabat bádenských a vévodů saskolauenburských, vynášený dvojicí andílků (putti). Štukové reliéfy po obou stranách vstupu představují Zvěstování P. Marie a Narození Páně. Celou stavbu završuje vysoký štít s kamenným reliéfem Smrt P. Marie. Ve vrcholu atikového štítu je umístěna plastika P. Marie a po obou stranách štítu plastiky sv. Benedikta a sv. Maura. Kaple byla původně zastřešena za výraznou atikou velmi nízkou sedlovou střechou, která byla zřejmě pro povětrnostní a přírodní podmínky ještě v období baroka navýšena. Na bočních stranách nad závěrem byly odhaleny zbytky zazděné dřevěné konstrukce, které by mohly dokládat záměr vložení sanktusní věžičky (obdobně jako u kaple rastattské či kaple v Praze na Hradčanech a v Radíči), k jejíž realizaci v Ostrově z nám zatím neznámých důvodů nedošlo. 21
V interiéru, který podle původní předlohy měl opakovat žebrovou klenbu, byla realizována pouze jednoduchá valená klenba. Na oltáři byla umístěna tzv. Černá madona, kopie sošky einsiedelnské Madony. Kaple Panny Marie Einsiedelnské byla stejně tak, jako celý areál kláštera využívaný Čs. armádou, ponechána napospas zubu času a přivedena až do havarijního stavu. Společným silám mnoha institucí, města Ostrova i jeho partnerského města Rastattu, se podařilo podle dobových zobrazení chátrající stavbu i její výzdobu, včetně monumentálního schodiště, v celém rozsahu obnovit. Panně Marii byl spolu s její korunou navrácen její výraz a žehnající gesto, sochám obou světců pak i ztracené atributy. V násypu svahu pod kaplí byla nalezena větší část ztraceného putti a část vlysu Narození Páně. Restaurátorsky ošetřený a sestavený putti byl znovu umístěn na své původní místo. Podle něj mohl být rekonstrukcí zhotoven i putti druhý. Restaurátorský průzkum zachytil a v mnohém také objasnil velmi zajímavou původní a dle obecných představ o barokní architektuře i netypickou barevnost fasád. Narozdíl od předpokládaného rozvrhu tradičního dvoubarevného řešení byla průzkumem prokázána záměrná monochromní barevnost fasád. Sytě červenou, až purpurovou barvou byly opatřeny nejen základní plochy fasády, ale rovněž i tektonické členění s jednotlivými architektonickými články a kamenickými prvky. Kontrastní barvou bílou či světle okrovou byly odlišeny pouze některé aktivní články, jako hlavice (zřejmě i patky) sloupů a pilastrů. U sochařské výzdoby byla nalezena krémová polychromie. Barevné řešení imitující světlý mramor dostává svou logiku ve zdůraznění a tím i uzavření světlého ikonologického cyklu života Panny Marie na pozadí tmavých ploch architektury. Barevnost fasád tak nerespektovala typické slohové řešení, ale vycházela principiálně z einsiedelnské předlohy. Namísto obkladu z drahého mramoru tu však byla provedena pouze iluzivní malba červený mramor imitující. Před kaplí byla obnovena nástupní terasa s opětovným osazením důmyslně řešené balustrády a monumentální schodiště. I zde hrála ikonologie hlavní roli horních rovných schodišťových stupňů je celkem 31 jako kalendářních dnů v měsíci, konkávně zalomených stupňů ve spodní části je 7 jako dnů v týdnu a spodních konvexně vydutých stupňů je 6 s původně jedním vyčleněným stupněm jako úvodním, připomínající den, kdy Bůh po stvoření světa odpočíval. Po náročné obnově byla kaple znovu slavnostně vysvěcena 8. září 2002. 22
Kaple Panny Marie Bolestné Do areálu Posvátného okrsku dále patří drobná kaple P. Marie Bolestné, nacházející se napravo od kaple P. Marie Einsiedelnské. Z polorozpadlého zdiva se podařilo na základě dobové dokumentace obnovit původní stav kaple včetně opětného umístěny plastiky Piety. Nová Pieta z depozitáře Římskokatolické církve v Nejdku pochází z 19. století. Klášterní zahrada Objekt Ekocentra stanice mladých přírodovědců Za konventem se rozkládá bývalá klášterní zahrada. Vyčleňuje ji barokní kamenná ohradní zeď pročleněná velkými, segmentem ukončenými nikami. V průjezdu u budovy konventu byla nalezena zazděná původní barokní vjezdová vrata. Členění parteru zahrady bylo pravidelné ve formě obdélných a čtvercových ploch vymezených křížícími se cestami. V severní části byla řešena okrasná zahrada a v severovýchodní části se nacházela užitková zahrada. V části plochy západně od konventního kostela Zvěstování P. Marie byl upravený svah, v 19. století doplněný nepravidelnou sítí cest. Jednotlivé části klášterní zahrady byly po odstranění vojenských skladů opětovně rekonstruovány do původního slohového rámce. V prostoru původní užitkové zahrady byl vybudován nový objekt Ekocentra stanice mladých přírodovědců. Gloriet v klášterní zahradě. Gloriet Gróta Panny Marie Lurdské Na vrcholu svahu u západní ohradní zdi stojí přízemní vyhlídkový gloriet. Vybudován byl nepochybně ještě v barokním období, zřejmě při úpravě klášterní zahrady v 80. letech 17. století. Podle ikonografie byl původně zastřešen stejně jako obdobné letohrádky v zámecké zahradě s pavilónovou nástavbou a horní skružovou valbovou střechou. V severní části ohradní zdi klášterní zahrady byla ve 20. letech 20. století upravena drobná gróta Panny Marie Lurdské. Vznikla nepochybně v souvislosti se značnou oblibou Lurdských jeskyněk, budovaných v této době takřka po celém světě. Dodnes se zde zachovala úprava niky s tzv. grótovou omítkou připomínající krápníky jeskyně, kde se na jihu Francie, u města Lurdy zjevila roku 1858 čtrnáctileté Bernadetě Soubirousové Panna Marie. Most přes řeku Bystřici Na cestě vedoucí z města k Posvátnému okrsku byl roku 1672 postaven kamenný most jedním obloukem překlenující říčku Bystřici (podle záměru měly být vybudovány oblouky dva). Uprostřed severní parapetní zídky byl vztyčen mohutný kříž s ukřižovaným Kristem a na pravém břehu byla umístěna socha sv. Jana Nepomuckého. Dnes je tato socha přemístěna na pilíř mostku u Letohrádku v zámecké zahradě. 23
OSOBNOSTI Na vybudování Posvátného okrsku v Ostrově se v průběhu věků podílela řada význačných stavitelů a umělců. Martin Reiner (kol. r. 1627 v Bavorsku 22.4.1680 v Praze). Stavitel z Prahy, původem z Bavorska, často prováděl stavby podle návrhů italského architekta Carla Luraga. Ve své tvorbě uplatňoval tradiční bavorské rysy staveb. Pracoval na zámku v Mníšku pod Brdy, na konventu benediktinů u sv. Mikuláše na Starém městě pražském, podílel se na stavbě benediktinského opatství v Kladrubech a snad i na budování kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Dále je doložen například na stavbě františkánského konventu v Hostinném. Není vyloučena jeho účast na stavbě kostela P. Marie Sněžné kláštera obutých karmelitánů v Chyších a při barokizaci kostela Zvěstování P. Marie v Pivoni. Jeho vnukem byl známý český barokní malíř Václav Vařinec Reiner. Johannn Sockh (kol. r. 1658 v Rosenheimu v bavorsku 23.2.1722 v Rastattu) Stavitel pocházející z Bavorska, poprvé je doložen v letech 1687-1691 jako polír u stavitele Abrahama Leuthnera a poté u Gulia Broggia. Do Ostrova přišel v souvislosti se stavbou lauenburského zámku zprvu pod vedením A. Leuthnera. Později se zde oženil a usadil. V roce 1695 se stal bádenským dvorním stavitelem a v Ostrově dokončoval všechny významné vrchnostenské stavby. Zajížděl i do Rastattu, aby zprostředkoval staviteli Domenicu Egidiu Rossimu požadavky markraběte Ludwiga Wilhelma na stavbu tamní nové rezidence. Martin Möckel (6.11.1643 v Květnové (Permesgrün) u Ostrova - 1719, pohřben 12.4.1719). Martin Möckl vytvořil zřejmě celé tehdejší vybavení klášterního kostela. O tomto ostrovském sochaři (schlackenwerther Bildhauer) víme jen velmi málo. Kdy, kde a u koho se školil a co bylo důvodem k zadání tak závažné objednávky teprve sedmadvacetiletému autorovi, není zatím známo. Syn Michael, rovněž řezbář a sochař, je uváděn k roku 1714. Roku 1711 je v Ostrově uveden ještě Christoph Meckl. V různé míře se na výzdobě sakrálních staveb podíleli další přední umělci sasko-lauenburského a bádenského dvora - malíři Paolo Manni a Lazaro Maria Sanguinetti z Janova, štukatéři Giovanni Pietro Palliardi (Palliari) a Domenico Salize (Saleze), kameníci Giovanni Battista Passarini a Francesco della Torre, patřící ke skupině C. Luraga. Také z řad studentů piaristické koleje a gymnázia vzešlo mnoho významných osobností. Dva z nich svým významem přesáhli až do současnosti. Johann Caspar Ferdinand Fischer (1656 Krásno u Horního Slavkova 1746 Rastatt). Barokní hudební skladatel a bádenský dvorní kapelník zde studoval v 70. letech 17. století. Je autorem dlouhé řady hudebních skladeb pro varhany, další nástroje i zpěv, a to z oblasti hudby duchovní i světské. Byl nazýván bádenským Bachem jako Bachův předchůdce a jeho skladby jsou hrány dodnes. Johann Josef Loschmidt (1821 Počerny 1895 Vídeň). Na ostrovském piaristickém gymnáziu studoval v letech 1833-1837. Výsledkem jeho vědecké práce v oboru fyziky a chemie bylo Loschmidtovo číslo, jeden z předpokladů pro teorii o pohybu plynů a vzorec pro sloučeniny uhlíku. Stal se univerzitním profesorem fyziky a chemie ve Vídni a je uznáván jako jeden ze zakladatelů jaderné fyziky. Roku 2003 mu brněnská Masarykova universita odhalila na budově konventu pamětní desku. Ve 20. letech 20. století zde v dívčím penzionátu sester křesťanské lásky dva roky studovala česká herečka Zita Kabátová. 24