M. Řeháček, P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 57 příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj 2013/12 Jedinečná Jägerova kronika, která v mnoha ze svých částí vycházela z výpovědí tehdejších současníků a očitých svědků, popisuje také radosti i strasti nejstaršího školního života ve Vratislavicích a Proseči. No, radosti je v ní pramálo, působí to spíše tak, že více bylo ve školách oněch strastí Vzdělávání dětí bylo podle všeho na míle vzdálené tomu, co se dnes děje ve zdejší základní škole. Jen si to pěkně poslechněte. Až se z toho vyprávění dech tají, jaké živůtky žili žáci a jejich učitelé ve starodávné škole pod kostelem, nad řekou Nisou. Za dávných časů se učilo především hláskování a čtení. A na první pohled se nikdo s nikým příliš nemazal. Učitel držel v ruce neustále karabáč coby žezlo své moci a tradovala se velmi častá školní průpovídka: Kdo nechce slyšet, musí alespoň cítit. Pochopitelně tím byly míněny rány na hřbetě nebohého neposlušného školáčka. Často se také dětem opakoval citát z Bible: Kdo má své dítko rád, drží jej pod knutou! A tak, když byl nějaký zdejší Hans nebo Peter vyvolán ke čtení, a nečetl pak dle učitelovy představy, vytáhl jej šulmajstr nemilosrdně z lavice, nandal mu pár ran a nechal jej pak ještě klečet na holé podlaze, při těžších proviněních na dřevěných hůlkách či hrachu. Poněkud brutální metody výchovy byly možná podstatné pro udržení klidu ve třídě, v níž se tísnilo mnoho desítek dětí, ale kvalitě a úrovni tehdejšího vzdělání očividně příliš prospěšné nebyly. Řada dětí prý uměla i po letech výuky vyhotovit sotva svůj podpis a možná přečíst něco z modlitební knihy; k počítání se některé z nich za celou docházku ani nedostaly. Většina vratislavických občanů proto raději používala tzv. selské počty v nich čárka znamenala jedničku, úhel nahoře otevřený pak pětku a křížek desítku. A to prý stačilo. Mívali asi lidé v údolí Nisy bezstarostnější počtářské životy. Jen ti nejschopnější ve vsi prý uměli normálně psát a počítat s použitím běžných čísel. Velký počet dětí ale vyrostl, aniž by se naučil jediné písmeno, prostě jako dříví v lese, uvádí v kronice Jäger. Ani vzdělání samotných učitelů nebylo v nejstarších časech nijak předepsáno. Učiteli byli ti, kdo o toto ne úplně vděčné povolání měli zájem, někdy dokonce vysloužilí vojáci. Často se stávalo, že se učitelské místo rovnou dědilo buď z otce na syna, nebo na některého ze schopnějších žáků, kterého si šulmajstr vybral coby svého pokračovatele. Až později navštěvovali učitelé alespoň půlroční kurz a teprve od poloviny 19. století měli řádné speciální vzdělání. Školní docházka byla velmi volná, děti nebyly nuceny chodit do školy. Při špatném počasí a zejména v zimě nebyly děti bydlící ve vzdálenějších místech schopny se do školy vůbec dostat. Zámožnější rodiče je proto raději nechávali u učitele v zimě i na kvartýr, potraviny si přinesly vždy na celý týden z domova a paní učitelová jim pak ve škole vařila. 449
Kronikář Jäger se také zmiňuje o příjmech učitelů: k vyhladovění jich prý bylo moc, k životu ale zase málo. Ve staré vratislavické obecní knize se dochovaly zápisy o příjmech učitelů za jejich činnost ve škole i v kostele. Podle nich tak víme, že učitel mohl využívat školní zahradu čítající 1 275 čtverečních sáhů. Od každého sedláka navíc dostával ročně na sv. Jiří a na sv. Michaela dvanáct krejcarů. Od každého zahradníka a domkáře pak polovinu této sumy ve stejných termínech. Každý další obyvatel v domě mu pak platil 3 krejcary. Každá vratislavická nevěsta, na jejíž svatbě učitel zpíval, pak zacinkala 9 krejcary. Z každého křtu získal učitel 3 krejcary a od kmotrů navíc 1 krejcar. Od rodičky dostal 3 krejcary, za pohřeb 22 až 45 krejcarů. Za zpěv při mši 13 krejcarů, za další instrumentální či vokální muziku získával 30 krejcarů. Od každého žáka, kterého učil písmena, týdně 1 krejcar, a když začal číst, tak to mu přibyl další krejcar. Když šel učitel s duchovním zaopatřit nemocného, dostal 6 krejcarů. Za vzdělávání a existenci učitele v obci, jehož důležitost vzrůstala s jeho čin - nostmi pro kostel i úřad, se zkrátka platilo i když po maličkých částkách. Tyto zmíněné krejcárky vypadají lákavě, opravdu je od poplatníků vybrat ale nebylo vůbec snadné. Když totiž učitel vždy v sobotu kasíroval za uplynulý týden pozadu, zůstávaly některé děti úmyslně doma a jiné se vymlouvaly, proč nemají peníze, se slovy: Tatínek nebyl doma. Tatínek neměl žádné drobné mince. Já chodil jen dva dny v týdnu. A tak se často stávalo, že učitel vybral jen pár krejcarů z plateb, které měl dostat za celý týden, a smutně je pak odevzdával své ženě se slovy: Tady máš, ženo, vybrané pe níze! Jdi a kup za ně na zítřek něco k obědu, snad to vystačí. Příjem pomocných učitelů na začátku 19. století býval ještě horší, než kolik dostávali čeledíni ve dvoře 20 až 30 krejcarů týdně. Kantoři tak často přežívali jen díky tomu, že jim vesničané poskytovali alespoň své domácí produkty. Přivydělávali si také jako muzikanti, písaři či svatební družbové. Nelehký život měli Na začátku 19. století býval ve Vratislavicích šulmajstrem jistý Anton Posselt. Do své funkce nastoupil roku 1809 jako třicetiletý kantor a působil zde až do června 1824, kdy zde v poměrně nízkém věku také zemřel. Vlastivědy připomínají, že Posselt prý býval skvělý učitel, doslova mistr svého řemesla. Pocházel z Hrádku nad Nisou, býval často družbou na svatbách a byl prý proslulým šprýmařem, který se smál při všech pří - ležitostech. Ještě dlouho po jeho smrti se ve Vratislavicích vyprávělo o tom, jaké taškařice tu vymýšlel. Posselt se oženil s Elisabeth Jantze z Donína u Hrádku, ale až ve Vra - tislavicích se mu narodili synové Wenzel (1815) a Wolfgang (1820), přičemž první z nich se potatil a býval později učitelem v Nové Vsi. Po nečekané 450
Stará cesta končí u kostela Nejsvětější Trojice v betonové ohradě bývalé továrny na koberce. Tam, kde je dnes vlevo od cesty za ohradou křoví, stávala nejstarší vratislavická škola. 451
smrti svého manžela se musela paní Posseltová s dvěma malými kloučky krušně protloukat životem. O chudičkých poměrech v tehdejších učitelských rodinách svědčí i to, že ještě 1. prosince 1853 tedy téměř třicet let od smrti veselého učitele šprýmaře řešil tehdejší okresní úřad v Liberci s obcemi sdruženými do vratislavického školního okrsku, kdo a jak zajistí a hlavně zaplatí základní životní potřeby vdovy Posseltové, která tehdy téměř chodila po žebrotě. Anton Posselt zemřel a roku 1824 získal místo učitele ve Vratislavicích Gottfried Pischelt, narozený roku 1781 v Kunraticích u Frýdlantu. Byl to opravdu přelomový okamžik, když tento muž s poněkud legračně znějícím jménem Pišlt nastoupil do školy pod kostelem Nejsvětější Trojice. Šlo totiž o vůbec prvního řádně vzdělaného učitele ve Vra - tislavicích, absolventa pražských škol a zkoušeného kantora! To už sice něco znamenalo, ale ovšem nic neměnilo na skutečnosti, že i učitel Pischelt měl školu naplněnou předně svými potomky, tak jak to bývalo kdysi obvyklé: se ženou Elisabeth rozenou Bergman z Frýdlantu měl hnedle šest dětí. Učitel Gottfried Pischelt ale nevzbudil ve Vratislavicích pozdvižení svými dětmi (naopak v této kategorii ještě za svými některými předchůdci zaostával), ale zejména svými metodami i povahou. Jeho bývalý žák a pozdější učitel Anton Adolf Appelt o něm napsal: Nemohlo snad býti většího protikladu než mezi učitelem Pischeltem a jeho žoviálním předchůdcem Posseltem. Pischelt byl učitel v nejpravdivějším smyslu toho slova. Nevěřím, že by byl kdy schopen působit coby svatební družba. Ostatně, při svém hrdém a uzavřeném charakteru by byl opravdu mizerným šprýmařem. Jeho hlavním posláním byla škola a kostelní muzika. Školu pozdvihl novými progresivními metodami. Vedl školní katalogy coby výraz píle, vyhledával příčiny problémů, chodíval po chalupách vratislavických horalů a hledal důvody potíží, nemoci, překážky a zábrany chození dětí do školy. Sám a na vlastní oči! Byl sice pedantský, ale také zdatný učitel ve své době jistě jeden z nejlepších. Do školy k němu chodil i pozdější mocný továrník Ignaz Ginzkey. Při slavnosti stoletého výročí továrny na koberce to roku 1943 připomněl vratislavický děkan P. Bichler, který pronesl: Ignaz Ginzkey chodil taktéž do školy k Gottfriedu Pischeltovi. Jemu vděčil Ignaz Ginzkey za své pečlivé vzdělání a tím i základy svého později tak bohatého vědění. Pischelt opravdu škole doslova propadl, ve dne vyučoval a po odpolednách a večerech procvičoval hudbu; hraní v kostele bylo ostatně i v těch dobách velice důležitým úkolem učitelstva a zdrojem příjmů. Vratislavická škola získala pod jeho vedením velice dobrý zvuk. Jenže svérázný Pischelt 452
Nová vratislavická škola vznikla v 19. století. Dnes její budova slouží úřadu městského obvodu. 453
se žádných velkých poct a ocenění nedočkal, vůči svým nadřízeným světským i duchovním prý, kvůli své povaze, vystupoval příkře a nepříliš ohleduplně a působil si tak četné potíže. Pan učitel býval silně konzervativní, dokazovala to i jeho rozvážná chů - ze, oblečení a zdvořilé vystupování. Revoluce v roce 1848, kterou tak nadšeně vítali někteří vratislavičtí budi telé a podnikatelé, jej doslova vykolejila. Gottfried Pischelt vůbec nerozuměl novým pořádkům. Tak prý vzbudilo jeho hněv, když jeho pomocný učitel Appelt nabyl té smělosti, že si nechal narůst plnovous, což v těch dobách bývalo znamení svobod - ného člověka. No považte! A už vůbec nemohl pochopit, že tento Appelt byl, navzdory svému mládí, roku 1848 zvolen předsedou nově založeného politického spolku. V polovině 19. století se tak učiteli Gottfriedu Pischeltovi zhroutil starý dobrý svět. Bolestně působil na vratislavické škole ještě do roku 1850, kdy mu bylo už téměř sedmdesát let. Na místo ve škole rezignoval ve prospěch svého zetě Antona Hübnera a sedm let nato ve Vratislavicích na odpočinku v požehnaném věku zemřel. Jako připomínka starých školních časů visel jeho portrét v konferenční místnosti vratislavické školy ještě za první republiky. Nový učitel Anton Hübner pocházel z rodiny penzionovaného učitele Hübnera ze sousedních Rýnovic. Místní prostředí dobře znal, neboť ne - jenže působil již od roku 1840 jako pomocník na školách ve Vratislavicích a Proseči, ale především měl za ženu Pischeltovu nejmladší dceru Julianu, se kterou se oženil již roku 1839. Z toho lze usuzovat, že si jej tchán Pischelt vzal k sobě do školy a všemu jej za deset let, než odešel do penze, naučil. Je dobré si uvědomit, že právě v časech učitele Hübnera došlo ve Vra - tislavicích k obrovským proměnám. Původní zemědělská ves se změnila v prosperující průmyslové místo, které doslova nabobtnalo. V roce 1862 proto muselo dojít ke stavbě nové školy (dnešní objekt obvodního úřadu). Do této budovy Hübner přesídlil ze staré školy č. 119 a tamtéž také bydlel až do svého penzionování roku 1878. Výsluhy 750 zlatých ročně si však dlouho neužil již 23. října tohoto roku zemřel a byl za velké účasti zdejších spolků, občanstva a mnoha dětí a kolegů doprovázen na poslední cestu na zdejší hřbitov. S rozvojem vsi přišla i populační exploze. V té době tak malá vratisla - vická škola vzdělávala již 549 dětí, a nová škola se čtyřmi učebnami se ukázala být záhy nedostačující. Už od října 1872 byly kvůli nedostatku prostorů pro účely vyučování pronajaty dvě místnosti v domě Josefa Hausera 454
Budova dnešní vratislavické školy vznikla v dobách, kdy zdejší baby boom naplnil školu tak, že praskala ve švech. Ve Vratislavicích tehdy vznikl doslova nový chrám vzdělávání. 455
v pravobřežních Vratislavicích (dodnes stojící dům č. p. 63 Na Břehu). A 28. května 1873 se rozhodla místní školní rada zvětšit budovu přístavbou druhého křídla s dalšími čtyřmi učebnami. Pro tento účel bylo z farních pozemků v sousedství zakoupeno za 320 zlatých 200 čtverečních sáhů. Předběžný rozpočet na přístavbu objektu byl 4 820 zlatých a 40 krejcarů, samotné provedení nakonec ovšem přišlo na 8 567 zlatých a 98 krejcarů. Továrník Ignaz Ginzkey starší daroval cihly na stavbu a bezúročně půjčil i potřebnou sumu. Stavělo se rychle, již v září 1873 byl rozšířený školní objekt znovu - otevřen. Ve stejné době převzal vedení školy nový učitel Josef Fischer, který se narodil v České Lípě 19. března 1846 a byl absolventem učitelského ústavu v Litoměřicích. Tento mladý a nadějný učitel stál u řady vylepšení školy a vzdělávacích metod, ale také u mnoha obecně prospěšných zařízení a spolků v obci. V roce 1875 tak bylo zavedeno vyučování ženských ručních prací, roku 1876 došlo ke zřízení školní zahrady, v roce 1877 byl založen spořitelní a záložní spolek, roku 1881 pak vznikla mateřská školka jedna z úplně prvních v kraji. Roku 1882 došlo i na zřízení školy pro další vzdělávání řemeslníků, v roce 1883 pak založení zemědělského kasina, roku 1888 proběhla ve Vratislavicích řemeslná výstava, v roce 1888 došlo na otevření polévkového ústavu (opravdu doslova byl nazýván německy Suppen - anstalt) pro chudé děti. V roce 1890 bylo zavedeno nepovinné vzdělávání zručnosti a roku 1890 byla zřízena měšťanská škola pro chlapce, čímž i ve Vratislavicích na dlouhou dobu skončilo společné vzdělávání kluků a holek v jedné třídě. A u všech těchto aktivit byl Josef Fischer, neskutečně činorodý a renesanční člověk, který byl aktivní i jako literát, básník a hu - debník. Řídícím učitelem se Josef Fischer stal 1. prosince 1890, kdy byla dokončena stavba nové a opravdu velkolepé školní budovy, na jejímž zřízení měl lví podíl. Jenže kdo si na něj po těch letech vzpomene, kdo zná jeho jméno, kolik se dochovalo užitečných zařízení, u kterých tento osvícený učitel byl? Zdá se, že nevděk vládne po staletí učitelským světem. Pěkně o tom už před půldruhým staletím napsal kronikář Anton Jäger: V pamětních spisech uložených ve schránce ve věži zdejšího kostela jsou vyjmenovány všechny vrchnosti od císaře až k obecním představeným, od papeže až k místním farářům. Přeci jen však nestálo za to nalézt tu námahu připomenout zde školní mistry jako takové. A kdyby tito nebyli zároveň kostelními písaři, tak bychom neznali ani jména všech těch učitelů, kteří ve Vratislavicích kdysi vzdělávali místní děti 456