Radek Míka (redakčně upraveno) úvodní ilustrace Věnceslava Černého

Počátky naší státnosti Radek Míka (redakčně upraveno) úvodní ilustrace Věnceslava Černého Praotec Čech Kosmas byl ve své době velmi vzdělaným představitelem křesťanské latinské církve, jistě s velkým nadáním a kulturním rozhledem. Prakticky jedině církev byla v raném středověku nositelem vzdělanosti a měla přístup ke starším historickým pramenům. Kanovník praţské kapituly proto mohl čerpat z faktů, které nám zůstanou jiţ tajemstvím nebo jejichţ dějové provázanosti jsme neporozuměli. Můţeme předpokládat, ţe při tvorbě své kroniky soustředil a od církevních vzdělanců získal řadu podkladů a opisů, na kterých poté stavěl své dílo. Kronikář Kosmas si pravděpodobně nijak zvlášť nevymýšlel, na svou dobu byl zkušeným dějepiscem, i kdyţ poplatným křesťanské církvi a přemyslovské vrchnosti. Přesto příchod Boemuse zaznamenal ve vyprávění starců, tedy jako dávnou pohanskou událost. Stala se však taková událost? A mohl o ní Kosmas vědět? Nejspíše ano! V době vrcholu Římského impéria byla zaznamenána jedna pro nás jistě pozoruhodná událost, nápadně se podobající Kosmovu sdělení. Římský historik Titus Livius uvádí pověst o východokeltském králi Ambigatovi, jehoţ synové se svými druţinami opustili rodnou Galii a vydali se na východ hledat nový domov. Jeden proud vedl Bellovesius v keltštině Vítězící vojevůdce a překonal Alpy, coţ je povaţováno za historický fakt. Nás však víc zaujme druhý z bratrů, Segovesius Zářivý vojevůdce. Ten se svým keltským vojem zamířil severněji, přes tzv. Hercinský les, a podle řeky Ogary došel k hoře Rif. Více toho Titus Livius neuvádí, ale co napsal, postačí k váţnější úvaze. Hercinským lesem je v dobách antického Říma označována střední Evropa severně od Dunaje. Mapa Claudia Ptolemaia ze 2. stol. n. l. pod tímto názvem uvádí pohoří tvořící přírodní hranici české kotliny, na severu pásmo Krušných hor a Krkonoš, na jihu Český les a Šumavu. Ještě ve středověku tyto hory tvořily téměř neprostupný hvozd. Pokud si uvědomíme, ţe Segovesius putoval od západu a k průchodu Hercinským lesem vyuţil říčního toku, nelze neţ dospět k jinému závěru, neţ ţe Liviova Ogara je Ohře, keltsky Agara. Řeka Ohře byla jiţ v dávnověku strategickou dálnicí do nitra Čech, tudy pronikala vojska císaře Dagoberta proti

Sámovi, v roce 805 zde táhl syn Karla Velikého Karlomann. Ani v římské době tato oblast nebyla neznámou. V Krušných horách se dobýval cín a podle Ptolemaiovy mapy dokonce můţeme dnešní Cheb přiřadit k místnímu jménu Menosgada. Pod chebským hradem, dříve prehistorickým hradištěm (uváděno jako slovanské), protéká Ohře a Podkrušnohořím a Ţateckem dospívá aţ k soutoku s Labem u Litoměřic do Českého středohoří. Horou Rif se jednoznačně nabízí Říp, osamocená hora příznačného tvaru, která je od soutoku, co by kamenem dohodil. Avšak k úţasnému výhledu mohly objevitelům poslouţit i jiné výrazné vrcholy Českého středohoří, Milešovka, Lovoš či Házmburk. Přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně a kolem vrchu Řípu mezi řekami Ohří a Vltavou první zřídil sídla. Jak trefné. Poslední hádankou zůstává postava Segovesia. Sám Kosmas však připouští: Ať uţ to byl kdokoliv, kdo vstoupil do té země a neznámo s kolika lidmi a vůdce lidu nazývá Boemusem. Z latiny se i do jiných jazyků vţil pro Čechy název Bohemia. Původ tohoto názvu můţeme hledat u keltského kmene Bójů (Boi strašný). Keltové neboli Galové, jak je pojmenovávali Římané, na naše území přišli v rozmezí 400 200 let před n.l., aby zde našli domov Boihaem či Boiheimum (haem, heim vlast). Odtud jiţ není daleko k pojmenování Boemus, čili Bój příslušník keltského kmene Bójů, a Kosmově citaci: I ptal se: Jak nazveme tuto novou zemi? A oni zvolali: Tys otče Boemus, ať je tedy nazývána Boemia, čili Bohemia. I kdyţ v souvislosti s hledáním Vlasti Bójů panuje stále dost nejasností, kronikářův zápis nás nenechává na pochybách. Můžeme dovodit, že Kosmas čerpal z latinských knih a pro české dějiny významnou událost zaznamenanou Titem Liviem nalezl, nebo někdo jím pověřený, v opisech antických autorů v některé z klášterních knihoven. Pro nás je důleţité, ţe příchod historických Keltů na naše území je písemně doloţen k roku 113 př. n. l., kdy je zaznamenal Poseidónios z Apameie a tuto informaci do svého díla Geografika přejal řecký historik Strabón. Totéţ pravděpodobně věděl i kanovník praţské kapituly a ve své kronice dávný příchod keltských kolonizátorů zakomponoval do knihy první: Z vyprávění starců. Časové určení, třebaţe ho Kosmas mohl znát, nebylo v dobách raného středověku a tehdejší úrovně čtenářů prakticky publikovatelné. Co však Kosmas vědět nemohl, je, ţe na našem území archeologové v budoucnu naleznou mnoho dokladů o osídlení Keltů právě mezi řekami Ohří a Vltavou, a do časových souvislostí příchodu nových

osídlenců z Galie vedených Segovesiem zapadá také rozvoj keltských oppid na našem území. Tato kultura budování prvních měst, opevněných sídel s tisíci obyvateli, řemesly a kultovními středisky neměla do příchodu vyspělejšího (Bójové?) etnika obdobu a lze ji pokládat za zlatý věk Keltů u nás. Výmluvná je síť oppid podél dolního toku Ohře a Vltavy ve středních Čechách, v okolí Prahy, na Berounsku, aţ po Třísov na jihu Čech. V době, kdy Kosmas kroniku psal, tedy ve 12. století, nebylo pojmenování území a národa Čechů ještě zavedené, v latině to byla Bohemia a lidé zde ţijící si říkali Bohemané, ať to byli potomci Slovanů, Keltů nebo Germánů. Původ slova a jména Čech není zcela jednoznačný, jisté však je, ţe v Kosmově kronice ţádnou zmínku o praotci podobného jména nenalezneme. Pokud jsme ochotni připustit, že Praotec Čech nebyl Čech, ale Kelt, nejmenoval se Čech ale Segovesius a nepřišel s kmenem Čechů, ale s kmenem Bójů z daleké Galie, Kosmův popis velmi přesně odpovídá reálnému ději. Jenom byl později poupraven Václavem Hájkem, Aloisem Jiráskem a mnoha jinými vykladači národních dějin, aby lépe splňoval nároky českým národem na Praotce Čecha kladené. Můţe to být i jinak, potom se jedná o mimořádnou shodu okolností. Ale na tomto výmluvném příkladu lze dokumentovat, jak je hra s historickými pojmy ošidná a můţe nás záměrně nebo omylem zavést docela jinam. Přesto jsme na základě porovnání textu z 12. století a pověsti zaznamenané Titem Liviem o více neţ tisíc let dříve nejspíše dospěli k původnímu zdroji kronikáře Kosmy a také k pozoruhodné teorii, ţe v závěru letopočtu na našem území vládl král keltského kmene Bójů jménem Segovesius, dost moţná s vědomím antického Říma, svým vlivem zasahující i do pozdějších Čech a na Moravu. To pro národní dějiny také není málo. Jistě to však neznamená, ţe naším praotcem byl Kelt a na slovanské předky máme zapomenout. Keltské etnikum zde mělo domov staletí před slovanským osídlením, zanechalo zde své stopy kulturní a moţná i genetické. Ale jak naložit s překonanou pověstí o Praotci Čechovi? Nic přece nebrání, aby nadále ţila v romantickém podání o starém a moudrém muţi s bílým plnovousem, jak nám ji nastínil spisovatel Alois Jirásek. A na své majestátnosti neutrpí ani posvátná hora Říp s prastarým kostelíkem sv. Jiří a sv. Vojtěcha, kultovní místo nejen nás Čechů, ale v dávnověku nejspíše také starých Slovanů i Keltů.

Rok 855 až 925 našeho letopočtu Sedmdesát let můţe být jeden lidský ţivot, generace prarodičů, rodičů a jejich dětí nebo také jedna dějinná epocha, ve které se náš svět od základu změnil. Stejné období radikálních proměn jsme zaţili poměrně nedávno, v letech 1880 1950. V 19. století v Evropě i Americe naplno propukla technicko-průmyslová revoluce. Starý svět, po kterém se tisíce let cestovalo pouze pěšky či s koňským povozem, najednou brázdily lokomotivy a automobily, vzduchem začaly létat aeroplány. Starý svět, v němţ se lidé dorozumívali na dálku kouřovými signály a zprávy předávali poslové, rychle zaplavily rádiové vlny, telefonní linky, televizní kanály a internet. Vědci vynalézali a s netušenou schopností sestrojili mnoho uţitečných věcí, bez nichţ uţ nedokáţeme ţít, současně však náš svět ovládla technologie zbraní. Cesta ze staré do nové doby znamenala dvě globální války, které podstatně změnily geopolitické síly světa i lidský ţebříček hodnot. Válečné technologie natolik prolomily technický vývoj, ţe lidé začali létat nadzvukovou rychlostí a do vesmíru. Historický vývoj ovlivňuje naši současnost a předznamenává budoucnost. Jakým směrem? Nevíme. Můţeme se z něj však poučit. I v dávné minulosti probíhaly v krátkém zlomku času jednoho lidského ţivota dalekosáhlé změny, které ovlivnily tvář celých národů a zemí, a to na staletí i tisíciletí dopředu. Takovou dobou pro Čechy byl přelom 9. a 10. století. Zánik říše Karla Velikého a vyvrácení Velké Moravy krále Svatopluka maďarskými nájezdníky vytvořily neopakovatelné, zcela mimořádné podmínky pro vznik nového státního a národního celku, který přetrval po tisíc let. Zanikají staré kmenové pořádky a zavedeny jsou nové progresivnější formy řízení země, jakoby z neznáma vystupuje nový vládnoucí rod, nárokující si dědičná práva i moc nad vším lidem. Staré pohanské zvyky nahrazuje univerzální řád křesťanství. Vzniká základ českých národních dějin. Avšak i nejdávnější děje mají svou kontinuitu, která mohla být zapomenuta či přetvořena ku obrazu vítězů nebo jejich následovatelů. Historie je sled událostí, kterým se snaţíme porozumět, zpracovat je a jako nástroj kulturní politiky předat ostatním. Co však sdělujeme? Mnohdy nechápeme děje současné a dokáţeme je pojmout aţ s odstupem, s dokonalejší znalostí reálií a následků, avšak v ţádném výkladu se nezbavíme zabarvení poplatného době, subjektivního pohledu pisatele nebo jeho snahy vyvodit závěr, který veřejnost přijme. Proto i dějiny, které známe z učebnic nebo odborných publikací, jsou výkladem událostí nikoliv objektivním, ale pouze takovým, který přinesly dějinné prohry a vítězství a popsali je lidé, kteří je znali mnohdy jen z doslechu. Archeologie i moderní historický výzkum nám tyto okamţiky ţivota našich předků pomáhají poodhalit a porozumět jim. Záleţí jen na nás, jsme-li ochotni pátrat po zmizelých dějích, hledat příčiny a logická vyvození, které nám přinesou někdy překvapivé, moţná i trošku nepříjemné (nebo obecně nepřijatelné?) odpovědi. Nesmíme však zapomenout, ţe kaţdá odpověď na děj dávno minulý je stále jen teorií, domněnkou, neboť ani sama tehdejší současnost nedokázala plně odkrýt

motivy a skutky všech, kteří v tom místě a čase zanechali svou historickou stopu. Na příkladu Praotce Čecha jsme se o to jiţ pokusili. Pojďme se tedy znovu podívat pod pokličku oficiální české národní historie, nahlédnout na pověsti a fakta z jiného úhlu, poskládat střípky nové logiky a připustit, ţe to také mohlo být trošku jinak. Mojmírovci Sámo Kraj kolem Ohře se do českých dějin zapisuje znovu v první polovině 7. století. Doba Keltů jiţ dávno odezněla, avšak slovanské kmeny usazené v české kotlině přejímají řadu starších názvů a nejspíše asimilují i zbytky původního obyvatelstva včetně keltského etnika. Tak se dochoval název země Boihemum Bohemia i jméno řeky Ogara neboli Ohře. Pradávná stezka podél Ohře slouţila i v neklidných dobách raného středověku, říční údolí mezi Krušnými horami a Doupovskými vrchy tvořilo hranici mezi územím Franků a rostoucím vlivem Slovanů ve středoevropském prostoru. Mnohé kupecké karavany putovaly se zboţím na východní trhy právě tudy, za soutěskou u dnešní Kadaně se před nimi rozprostřely úrodné louky Poohří. Tady se nad řekou vypíná i pozoruhodná stolová hora Úhošť, která jako pevnost po staletí stráţí Ohři při jejím vstupu do nitra Čech. Výrazný přírodní útvar budil pozornost badatelů a historiků jiţ v 19. století, profesor August Sedláček sem zasadil děj dávné bitvy u Wogastisburku, popsané k roku 632 v kronice tzv. Fredegara. Odehrála se vítězná bitva Slovanů vedených Sámem proti králi Franků Dagobertovi I. z rodu Merovejců právě zde? Fredegarova kronika vznikla v 7. století nejspíš v Burgunsku v tehdejší Franské říši. Z textu se dozvídáme, ţe někdy v l. 624 25 jakýsi Sámo původem z kraje Senonského (pravděpodobně od města Sens severně od Paříţe) přišel s franskou kupeckou karavanou na území slovanských kmenů právě v čase jejich vrcholícího povstání proti Avarům. Kočovní Avaři pocházeli z východních stepí střední Asie, v 6. aţ 8. století byli hrozbou mnoha evropských kultur. Jako válečníci prosluli krutostí, hospodářsky parazitovali na slovanském obyvatelstvu, brali si ţeny Slovanů a chlapce z takových svazků vychovávali pro boj, pro první sled avarských útoků. Tak rostly silné generace muţů schopných válčit, avšak útrapy a jejich nerovné postavení se obrátily proti Avarům samotným. V této vyhrocené situaci se osvědčil Fredegarem zmíněný Sámo, nejprve jako úspěšný vůdce protiavarského povstání, poté coby vládce svazu slovanských kmenů, které

přijaly jeho ochranu. Kdo byl Sámo a jaké bylo jeho pravé jméno, se s určitostí nikdy nedozvíme. Některými badateli je pokládán za svobodného muţe z významného rodu, galského, moţná i ţidovského původu jména Samuel, vyslaným do země Slovanů s cílem vytvořit nárazníkové území proti Avarům a zemi podřídit franskému vlivu. Dovednost vůdce i schopného válečníka mu nelze upřít, a představa, ţe byl jen řadovým kupcem, není příliš pravděpodobná. Skutečný smysl jeho výpravy však zůstává zahalen v rovině hypotéz a dohadů. Cesty byly plné nebezpečí a kupecké karavany, pokud chtěly směnit zboţí ve vzdálených krajích, v tehdejší době bez zkušeného a dobře vyzbrojeného doprovodu neměly velkou šanci na úspěch. Jednalo se vlastně o polovojenské druţiny, společně s kupci cestovali i vyslanci a dobrodruzi, přinášející cenné informace z území mimo vliv franské moci. Takovou osobou mohl být i Sámo, muţ s politickými i vojenskými schopnostmi, se zcela jinými zájmy neţ obchod. Sámova karavana přicházela z centra Franské říše a nejspíše putovala od západu podél Ohře a hory Říp, stejně, jako před sedmi sty lety Segovesius. Horní tok Ohře byl od nepaměti spojnicí české kotliny s vyspělejšími kulturami západu, pokračováním dávné karavanní cesty z jiţních a východních zemí, později zvané Trstenická stezka. Pokud Sámo zvolil tuto cestu, došel aţ do dolního Pomoraví, kde je předpokládáno centrum Sámova kmenového svazu, pozdější velkomoravské sídelní aglomerace Veligradu nebo Mikulčic. Po průchodu mělkou Chebskou pánví kupecká karavana musela projít kaňonem Ohře mezi Doupovskými a Krušnými horami. Na jeho počátku u Radošova nalezneme relikty dávných hradišť neznámého stáří, jistě však střeţily důleţitý brod a cestu do vnitrozemí. Řeka semknutá mezi horami asi po 25 km vstupuje do rovin středního a dolního Poohří, v době Sáma jiţ po staletí vyuţívané kulturní krajiny. Ohři i karavanní stezce v těchto místech dominuje stolová hora zvaná Úhošť, nedaleko bylo ve 13. století zaloţeno královské město Kadaň. Samotná hora je neobvyklým přírodním útvarem. Jedná se o vyzdviţenou čedičovou kru s příkrými suťovými nebo skalními srázy, s vrcholovou plošinou o impozantní rozloze téměř 80 ha. Nad řekou ční ve výšce 200 m. Převýšení vrcholové plošiny od úpatí je 90 aţ 130 m. Takovou krajinnou dominantu Sámo jistě nepřehlédl, zvláště pokud tehdy byla osídlena, nicméně ţádné nálezy to zatím nedosvědčují. Jako zkušený vůdce však mohl rozpoznat její strategický význam. Moţná horu navštívil a odtud zamířil na jihovýchod k nedalekému Pšovu, na vrchu zvaném Rubín se rozkládalo hradiště datované jiţ k 7. století. Přestoţe Úhošť je výzvou české archeologii, dosud nebyla prakticky zkoumána. Letecký pohled však prozrazuje, ţe stolová hora skrývá mnohá tajemství. Je zde předpokládáno keltské oppidum, snad i další pravěké osídlení. Ve středověku tu stávala ves Úhošť a rozlehlá plošina se stepním klimatem byla vyuţívána zemědělsky. Hora má svůj vlastní vodní zdroj, uměle vyhloubené cisterny na sběr dešťové vody, nalezneme tu i kamenné stěny a valy nedatovaného stáří. Kdo si

vyzkoušel zdolat srázy Úhoště, přisvědčí, ţe vrcholová plošina je téměř nedostupná. Příhodné místo pro boj s lépe vyzbrojeným, početnějším vojskem. Pokud se do tohoto kraje Sámo vrátil, nepřicházel s kupeckou karavanou. Jiţ vystupoval jako vůdce slovanského kmenového svazu. K povstání, do jehoţ čela se postavil a přispěl tak k poráţce Avarů, muselo dojít někde na moravsko-panonském pomezí v letech 625 31. Tehdy získává postavení samovládce a pod jeho ochranu se přidávají i ostatní Avary dříve porobené kmeny. Ve slovním tvaru Samo můţeme hledat i podstatu Fredegarem zaznamenaného jména, ztotoţněného s kmenovou autoritou jediného vůdce s titulem SAMO. Nejednalo by se tudíţ o osobní jméno, ale o postavení slovanského panovníka. Obdobné nedorozumění se často opakuje v dobových záznamech o Avarech a jejich náčelnících zvaných Chán či Kagan, které tehdejší letopisci často zaměňovali s osobními jmény. Důvod, proč kronika tzv. Fredegara zmiňuje jakéhosi Sáma, však spočívá v dějinných souvislostech s Franskou říši a jejím panovníkem. Král Dagobert I. pocházel ze slavného rodu Merovejců: Za jeho vlády, po podmanění Durynků vlivem zasahujících i na východní slovanská území, byla Franská říše dominantní silou západní Evropy. Přílišná autorita Sámova a rostoucí síla slovanského kmenového svazu jistě nekonvenovala s jeho mocenskými zájmy. Záminkou pouţít sílu proti Slovanům se stalo údajné přepadení franských kupců na Sámově území. Kdyţ Sámo neustoupil výhruţkám králových vyslanců a místo podvolení se Dagobertovi je nechal ze země vyhnat, odpověď přišla záhy. V létě roku 632 proti Sámovi vytáhly tři voje Dagobertových vojsk. Bavoři od jihu směřovali patrně podél Dunaje do Pomoraví: Druhý voj s početnými saskými silami směřoval od severu moţná po Labi a nejsilnější střední voj vedený samotným Dagobertem I. postupoval od západu a do nitra Čech nejspíše vstoupil osvědčenou trasou po Ohři. Vojska se měla spojit někde na Moravě a zasáhnout Sáma v jeho centru, cestou pustošit sídla i pole, pro spíţování vojsk brát dobytek i úrodu. Jednalo se o osvědčenou bojovou taktiku, která Frankům přinášela úspěch. Místo velkého vítězství a porobení Slovanů však Dagobert utrpěl těţkou poráţku, jiţ zaznamenala Fredegarova kronika jako bitvu u Wogastisburku. Wogastisburk, místo bitvy, však za tisíc let upadl v zapomnění. Zmíněný hrad ze 7. století, který by bylo moţno ztotoţnit s Wogastisburkem, je předmětem dohadů a hypotéz. Badatelé od 19. stol. Wogastisburk umisťují do Vídně, Bratislavy, Znojma, Domaţlic, hledají jej v Durynsku

nebo na řece Sále v severním Německu. Ţádná z teorií však dosud nepřinesla přesvědčivý důkaz. Známe však jedno místo mající před ostatními váhu nejsilnějších argumentů. Wogastisburk na Ohři, ve směru Dagobertova taţení proti Sámovi. Nebylo by to poprvé, kdy tuto přístupovou trasu zvolili dobyvatelé ze západu. Podle římského historika Tita Livia po Ogaře přišel ve 2. stol. před n.l. Segovesius, vůdce keltských Bójů, roku 6 n. l. nejspíše právě tudy do české kotliny vstoupila římská legie vedená Saturninem proti Marobudovu svazu, později v roce 805 vojska Karla Velikého pod velením jeho syna Karla mladšího. Můţeme dovodit, ţe Sámo směr pochodu hlavního voje franského vojska znal a dobře se na něj připravil. Jiţ profesor August Sedláček, autor mnohasvazkového díla Hrady, zámky a tvrze české, lokalizoval Wogastisburk na Úhošť nedaleko Kadaně. Poloha, jedinečná terénní konfigurace a v neposlední řadě název stolové hory dávají tušit, ţe Úhošť by skutečně mohla být Sámovým Wogastisburkem. Současný historik Zdeněk Třeštík rozebírá název jako Úhostův hrad, Úhast Uogast, německy psaný Wogastburg, Wogastisburk. Při absenci výzkumu na Úhošti však polohu Wogastisburku přisuzuje nedalekému hradišti na vrchu Rubín u Pšova, kde archeologická věda přinesla řadu nálezů právě z horizontu 7. století. Avšak sídla typu obydleného hradiště byla v tehdejší literatuře nazývána civitas, pod slovem burgus jsou uvaţovány spíše chráněné polohy vojenského charakteru, v případě Wogastisburku příleţitostné opevnění, odkud bylo moţno kontrolovat široké okolí a bez větších rizik odolat lépe vyzbrojenému a početnějšímu vojsku. Prakticky nedobytná stolová hora tak mohla Sámovi slouţit jako předsunutá pevnost k sídelnímu hradišti u Pšova, vzdálenému pouze 18 km. V dosahu jízdy byla během jediné hodiny, pěší síla k překonání vzdálenosti nepotřebovala víc neţ několik hodin pochodu. Pšovské hradiště se slovanským osídlením z doby předvelkomoravské, a dokonce nálezy avarského původu, v Čechách ojedinělé, tak nevylučují význam Úhoště jako místa rozhodujícího střetnutí. Stolová hora s vysokými skalními či suťovými stěnami ani nevyţadovala komplikované opevňovací práce, sama jiţ byla přírodní pevností. Pokud obránci měli dostatek zásob, byl čas na jejich straně. Stačilo vyčkat na chybu nepřítele, na pokus o zdolání jediného přístupu k vrcholové plošině. Ostřelování, zasypávání kameny a několik úspěšných protiútoků pak dokázalo zlomit morálku převahy Franků, změnit poměr sil ve prospěch hůře vyzbrojené obrany Slovanů. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, ţe Sámo na krále Dagoberta čekal právě zde a jeho vojsko napadal z dobře chráněné, soupeři nedostupné polohy Úhostova hradu. Pokud svoji roli sehrála i posádka na nedalekém hradišti na vrchu Rubín, strategické rozloţení sil Slovanů bránilo postupu Franků do českého vnitrozemí, ústup do sevřeného kaňonu Ohře by znamenal zkázu dezorientovaného vojska. V takové situaci králi Dagobertovi nezbývalo neţ rezignovat a přistoupit na Sámovy kapitulační podmínky. Hora pevnost, která se zapsala do paměti Franků jako místo potupné poráţky, nejspíše nesla jméno dodnes dochované ve tvaru Úhošť. Příponou burgus ji mohli pamětníci bitvy i sám kronikář nazvat z prozaických důvodů; hora sama působí impozantním dojmem a neúspěšný boj o pevný hrad byl pro franského krále Dagoberta I.

důstojnějším podáním neţ skutečnost. Pro bitvu v blízkosti Ohře mluví ještě jedna významná okolnost, zmíněná v kronice tzv. Fredegara. Slované, povzbuzeni úspěchem u Wogastisburku, vytáhli proti Frankům a zle zpustošili část Durynska, přilehlé oblasti západně od Krušných hor. Pokud by se bitva odehrávala na Dunaji nebo Sále, stěţí by Slované směřovali svůj následný útok na tuto část Franské říše. Ještě několik pozoruhodných informací se dozvídáme z Fredegarovy kroniky o Sámovi. Pokud byl jako Frank křesťanem, záhy přijal zvyk mnohoţenství slovanských a avarských kmenových vládců, neboť podle tradičního podání měl se svými 12 manţelkami 22 synů a 15 dcer. To jiţ vytvářelo silný potenciál pro pokračování rodu, hlásícího se po smrti Sámově k vládnoucí elitě na území slovanských kmenů, tedy i na území Čech a Moravy. Kronikou tzv. Fredegara hodnověrné zprávy o Sámovi utichají a území naší země se na téměř sto padesát let vytrácí z franských písemných pramenů. I to je neklamným znamením, ţe Sámův kmenový svaz si vydobyl u sousedů značný respekt a nadlouho se vytratil ze sféry franských mocenských zájmů. Co se však odehrálo na území pod Sámovým vlivem po jeho skonu? Jistě jeho rod nevymizel z povrchu země, potomci se nejspíše zapojili do kmenových svárů a lokálních válek, tradice mocného a vítězného Sáma však pokračovala v ústním podání po další generace. Kdo si však uhájil právo patřit mezi slovanskou elitu, patřil k ní i Sámův rod? Pokusme se o hypotetickou konstrukci Sámova rozrodu do doby nástupu kníţete Mojmíra do čela Velké Moravy v roce 833 a křtu 14 českých kníţat v bavorském Řezně v roce 845, o kterém se zmiňují Fuldské anály. V letech 630 aţ 830, počítáme-li jednu generaci dvacet let, následovalo po Sámovi dalších deset generací jeho potomků. Pokud připustíme, ţe pouze polovina z jeho 22 synů se doţila dospělosti a do další generace pokračovala vţdy dvěma dospělými muţskými potomky (velmi střízlivé, berme však ohled na tehdejší ţivotní podmínky), kteří zajistili rozrod opět dvou pokračovatelů, dojdeme za dvě stě let k pozoruhodnému číslu 11 264. Tolik muţských potomků mohlo odvozovat svůj původ od Sáma. Tedy i vznášet nárok na vládu v kmeni či kmenovém svazu. Pokud by tito potomci neměli jiné konkurenty, pokusme se konstrukci dále rozvinout o počet kmenů, přináleţejících rodovému svazu. Postačí, abychom z původních 22 synů předpokládali 1/4 tj. pět úspěšných vládců, kteří vytvořili vlastní druţinu, poté z kaţdé další generace jednoho a 1/4 obdobně úspěšného vládce, dostaneme se za dvě stě let k počtu 46 kmenových kníţat s vlastní druţinou. Odtud mohla pocházet většina u nás ţijících slovanských rodů se svým vojvodou, kníţetem, mezi něţ v polovině 9. století patřil Mojmír i oněch 14 anonymních kníţat z území tehdejší Bohemie. Z uvedené konstrukce, přestoţe má řadu nedostatků, lze vyvodit, ţe většinu tehdejší slovanské nobility pojily bliţší či vzdálenější rodové svazky, mnohdy odvozené od prvního známého sjednotitele slovanských kmenů kníţete či krále Sáma.

Zanechal Sámo genetické stopy i v severozápadních Čechách? Pokud někde, tak nejspíš na Moravě či v Panonii, kde je uvaţováno centrum jeho kmenového svazu. Z takového rodu pak mohla vzejít budoucí říše Mojmírovců, zvaná Velká Morava. Mohl však sjednotitel slovanských kmenů za svého taţení k Wogastisburku poloţit základ i pokolení v severozápadních Čechách? Lučané V předchozí kapitole jsme opustili Sáma jako moţného zakladatele široké dynastie moravských a českých kníţat. Zanechal Sámo po vítězné bitvě nad králem Dagobertem I. jednu ze svých manţelek a muţské potomky také v severozápadních Čechách nedaleko Úhoště? Můţe být raně středověké hradiště na vrchu Rubín u Podbořan ztraceným hradem Pšov, sídlištěm pradávného lidu, z něhoţ pocházela zakladatelka přemyslovského rodu sv. Ludmila? 8. století se do naší historie zapisuje absencí písemných zpráv. Evropské dějiny se odehrávají jinde a na území Bohemie zdánlivě vládne klid. Od Sámova úspěchu franská moc ponechala toto území svému osudu, zaměstnaná vlastním vývojem, vrcholícím nástupem Karla Velikého na trůn. Východním sousedům se dostalo času na nezávislý etatizační proces, vznik silných kmenových společenství s vládou vojenské elity. Avšak zdánlivý klid bezpochyby skrýval krvavý mocenský zápas o hegemona v české kotlině. Boj o vůdčí rod a jeho nárok na území poskytující dostatek obţivy vlastnímu či v kmenových válkách podmaněnému lidu. Z této dějinné etapy vzešlo uspořádání poměrů, společná sněmovní vláda vojvodů, forma řízení země, která v Čechách přetrvávala téměř do konce 9. století. Přesto v oněch dobách nad ostatní vystupuje rod, svým významem i vojenskou silou převyšující své sousedy Lučané. Lokalita zvaná Rubín je známa od konce 19. století jako místo pozoruhodných archeologických nálezů a nejspíš patří mezi nejstarší slovanská sídliště na našem území. Od hory Úhošť, moţného Sámova Wogastisburku, je vzdálena pouhých 16 km a k 9. století je připisována kmeni Lučanů, jenţ osidloval rozlehlé pláně luka podél středního a dolního toku Ohře, dnešní Podbořansko, Ţatecko a Lounsko. Kraj jiţně od Krušných hor a Českého středohoří byl osídlen a zemědělsky vyuţíván od pravěku. Mírně

zvlněná krajina stepního charakteru patří vedle Polabí k nejteplejším a nejúrodnějším v Čechách. O jejím hospodářském a kultovním významu svědčí i pozoruhodná koncentrace menhirů, tajemných památníků na dávné, nejspíše keltské obyvatele. Vrch Rubín leţí v západní části Poohří v nadmořské výšce 352 m. Ze severu a západu strmě klesá k Doláneckému potoku a odtud také tvoří krajinnou dominantu. Na jihu a jihovýchodě přechází mělkým sedlem k obci Pšovu. Zaniklé hradiště, horizontem sahající z pravěkých období aţ do raného středověku, je díky nálezům datovaným do 7. stol. někdy ztotoţňováno se Sámovým Wogastisburkem. Pro boj s přesilou Dagobertových vojsk však byla vhodnější lépe chráněná lokalita stolové hory Úhošť přímo nad stezkou podél Ohře a Sámo nejspíše v tomto sídle, na dohled Úhošti, našel hospodářskou základnu k očekávání početného vojska Franků. Lze předpokládat, ţe rod ovládající hradiště byl Sámovým spojencem. Proto vyvstává otázka, jaký rod či kmen v roce 632 zaznamenané bitvy u Wogastisburku ovládal toto místo a jaký byl jeho název. Nápovědou můţe být horizont zániku hradiště na vrchu Rubín i původ a název nedaleké vsi Pšov, nikoliv náhodou evokující legendární rod sv. Ludmily, tzv. Pšovanů. Pšov je poprvé citován v dochované písemné zprávě k roku 1186 jako majetek praţské kapituly. Pšovský kostel sv. Kříţe má barokní podobu. Doloţen je ve 14. století a nelze vyloučit jeho románský původ, obdobně jako u kostela sv. Jakuba Většího v nedalekém Vroutku. Nejstarší kostelík se však patrně nalézal v místech dnešní hřbitovní kaple na bývalém předhradí. Lze předpokládat, ţe úplný zánik hradiště a zaloţení vsi spadá do přelomu 11. a 12. století nebo ţe povědomí o hradišti ve 12. století ještě nezaniklo. Řada obdobných příkladů opravňuje k názoru, ţe se název kdysi významného sídla přenesl na nově vznikající lokaci v sousedství. Ves vznikla či byla zaloţena pouhý 1 km od přístupové šíje k hradišti na Rubínu. Prakticky na jeho předsunutém předhradí. Ostatní blízké vsi mají podstatně mladší původ a s hradištěm je nespojuje ţádná komunikační souvislost. Pokud připustíme, ţe zaniklé hradiště na vrchu Rubín mohlo být Pšovem, lze zdejší rod ztotoţnit s Pšovany. Hradiště je však v 9. století připisováno mocným Lučanům a kmen slovanských Pšovanů máme spojený spíše s Mělníkem. Dcerou pšovského vojvody Slavibora byla podle tradice kněţna a zakladatelka královského rodu Přemyslovců Ludmila. Z rodu Slaviborova však údajně pocházel i jistý Hrabiš, od něhoţ je odvozován rod Pánů s erbem hrabí, do 13. století jedněch z nejvýznamnějších druţiníků přemyslovských kníţat. Tzv. Hrabišici tehdy ovládali velkou část severozápadních Čech, v podstatě se překrývající s územím, které v 9. století připisujeme Lučanům. Velmoţ Kojata byl roku 1061 správcem Bílinského kraje. Hrabiš je k r. 1103 zmiňován jako rada kníţete Bořivoje. Milhost na Teplicku r. 1199 zaloţil cisterciácký klášter. Slávek se v roce 1222 stal nejvyšším královským komorníkem. Zaloţil město Ostrov a nejspíš uţ

z hradu Bečova ovládal doly na stříbro a cín ve Slavkově. Z jeho rodu pochází mocní Páni z Oseka, kteří na ochranu dolování cínových, měděných a stříbrných rud v Krušných horách vystavěli hrad Osek Riesenburk. Tento rozrod jistě můţeme pokládat v raném období českých dějin za natolik významný a mocný, abychom se vrátili k jeho moţným kmenovým počátkům. Připomeňme si erbovní znamení, které si tzv. Hrabišici symbolicky umístili do svého znaku. Nebylo to obávané zvíře, kanec nebo tur, ani vznešený jelen či orel nebo nějaká zbraň zdůrazňující moc rodu. Za své znamení si zvolili obyčejné hrábě. Proč právě hrábě? Moţná lze hledat v tomto dřevěném zemědělském nástroji symbol, odhalující původ rodu. Páni s erbem hrabí se nejspíše hlásili ke své selské tradici, kdy obdělávali pole lúky a ovládali rozlehlá zemědělská území. Nakonec k obdobné selské tradici oráče se hlásil vládnoucí rod Přemyslovců. Po staletí takovým územím byla luka podél středního a dolního toku Ohře aţ k břehům řeky Labe, země, kterou Páni s erbem hrabí z větší části ovládali. Luka a hrábě, symbol úrodné země a sklizně. Tato myšlenka vede k hypotéze, jíţ nelze doloţit fakty, ale můţeme ji logicky odvodit. Hrabišici z rodu pšovského vojvody Slavibora mohli být oněmi dávnými Lučany, kmenem lokalizovaným v 9. století do Poohří. Pšov pak byl jejich původním sídlem a jeho název mohl být souběţně uţíván jako jméno předního rodu Luckého kmene. Ochrana cenného vlastnictví půdy a úrody předpokládala velkou vojenskou sílu, proto můţeme Lučany povaţovat za zdatné bojovníky, budící u svých sousedů respekt. Pokročilé válečnické umění tento lid poznal uţ v době Sámově, kdy byl jeho spojencem v bojích proti franskému vojsku. Lučané se nejspíše setkali i s vojsky synů franského krále Karla Velikého v letech 805 a 806. Taţení Karla Mladšího a rok poté Pipina z rodu Karolingerů se předpokládají středem Luckého území podél Ohře, které podle dobové historiografie vrcholilo bitvou u Canburgu a poráţkou vojvody zvaného Lech. Lech, v některých záznamech dokonce ztotoţňovaný s králem Bohemie, mohl být vládcem Lučanů, tehdejších hegemonů v české kotlině. Na základě této události Slované z Bohemie měli za povinnost Frankům hradit roční tribut 120 volů a 500 hřiven stříbra. Závazek byl tradován ještě staletí po vítězném taţení Karolingerů. Nejčastěji je Canburg lokalizován na hradiště Kanina u Kokořína, 10 km severovýchodně od Mělníka. Místo bylo chráněno příkrými srázy Kokořínského dolu s říčkou příznačného názvu Pšovka, ústící do Labe pod dnešním mělnickým zámkem.

V Mělníce se traduje Slaviborův hrad pokládaný za Pšov, ve strategické poloze na východě uvaţovaného Luckého území. Pšov však jiţ známe nedaleko Podbořan. Hradiště na vrchu Rubín na západním okraji Luckých drţav. Centrum rodu tudíţ mohlo po územní expanzi Lučanů v 8. a 9. stol. (Lucké války?) přejít na výhodnější polohu na soutoku Labe s Vltavou a lze jím vysvětlit nejen úpadek starého Pšova, ale při existenci sídla stejného jména i nový název pšovského hradu, který známe jako Mělník. Jméno hraniční říčky Pšovky odkazuje k původní rodové oikumeně, nově vymezující území pšovských Lučanů. Obdobně jako hrábě symbol rodu, cosi vypovídají také názvy Pšov a Mělník. Pšenice (pša) jako významná hospodářská plodina úrodných luk mohla dát jméno raně středověkému hradišti u Podbořan, zpracování obilí (melnik mlýnek) pozdějšímu hradu a městu Mělník. Pozoruhodnou okolností, potvrzující domněnku souvislosti hradiště Pšova s pšovským rodem z Mělníka, zvaným později Páni s erbem hrabí, je zaloţení kláštera cisterciáků Milhostem na konci 12. století. Klášter stojí v Oseku na Teplicku, jeho původní fundace v roce 1192 však byla v Mašťově u Podbořan, prakticky na dohled asi 10 km západně od vrchu Rubín a vsi Pšov. Ještě jeden pohled na Lučany vypovídá o jejich síle a moci. Právě tento rod podle Kosmovy kroniky vedl válku s Čechy, jeţ vrcholila snad někdy v 9. stol. bitvou u Turska nedaleko Levého Hradce. O Luckých válkách a této bitvě víme jen z bájeslovného podání. Výsledkem bylo spojení kmenů proti bojovnému kníţeti Lučanů Vlastislavovi, vedoucí k jeho poráţce a vítězství Neklanova kmene Čechů, ztotoţňovaného s Přemyslovci. Vlastislavův hrad bývá lokalizován pod vsí Sutom v Českém středohoří, kde je v horizontu 9. století doloţeno raně středověké hradiště, jemuţ předcházelo osídlení v eneolitu a střední době bronzové, obdobně jako na hradišti Rubín u Pšova. Zajímavé je, ţe lučanský kníţe Vlastislav se protivil Litoměřicům i Lemuzům. Vyplenil Slaný i Budeč, ale Kosmas nic neříká o kmeni Pšovanů, které bychom v této části Polabí přinejmenším očekávali. Bitvou u Turska mohla expanze Lučanů dospět k vrcholu, v té době jiţ sídlili na Mělníku a schylovalo se k dobytí Levého Hradce, kterým by se uvolnila cesta ke kníţecímu stolci v Praze.

Porážka Lučanů na Turském poli spojenými silami Čechů s ostatními kmeny však nejspíše nezpůsobila zánik Lučanů, ale pouze zastavení jejich územní expanze. I nadále Lučanům zůstalo výsadní postavení v kmenovém uspořádání raně středověkých Čech, jejich spojenectví bylo v zájmu všech rodů, které usilovaly o nadvládu nad celou zemí. Dynastické spojení pšovského rodu sv. Ludmily s tzv. Přemyslovci je logickým vyústěním dalšího státotvorného vývoje. Tak se do přemyslovských drţav dostává nejen Mělník, ale i stará centra Lučanů v Poohří. Mezi původními sídly v 10. století násilně nebo zvolna zanikají Vlastislav (Sutom) i Pšov. V samém středu jejich někdejší domény vznikl Nový hrad Ţatec, před soutokem Ohře s Vltavou přemyslovská Budyně Lid Lučanů se podvolil moci vládnoucího rodu a původní kmenová nobilita napomáhala v upevnění moci Přemyslovců v Čechách. Nikoliv náhodou pšovský rod Pánů s erbem hrabí zastával významná místa v nově vznikající přemyslovské hradské správě a stál po boku vládnoucích kníţat i prvních českých králů. To se však jiţ začínala psát kapitola vrcholného středověku. Expanzi Lučanů v 9. století mohl zásadně ovlivnit děj zdánlivě mimo českou kotlinu, vznik Velkomoravské říše a ambice tamějších vládců, zvaných Mojmírovci. Křest čtrnácti českých kníţat Druhá polovina 8. století se nese ve znamení expanze Franské říše. Karel Veliký vytvořil na západě nejmocnější stát tehdejší Evropy. Stal se oporou římského papeţe a ve jménu západního křesťanství dobýval také území východních pohanů. K říši připojil Durinky, Sasy i Bavory. Roku 803 ovládl Avarský kaganát Panonii, taţením do Bohemie v letech 805 a 806 zlomil odpor Slovanů v české kotlině. Rozdělením říše mezi jeho syny a vnitřními nesváry po smrti Karla Velikého r. 814 však vývoj na hranici Východofranské říše nabral nový směr. Dolnomoravský úval a podunajská Panonie, v 7. stol. patrně centrum Sámova kmenového svazu, si uchovaly potenciál vyspělé oblasti na pomezí románské kultury, z níţ vzešlo skutečné jádro vlády Slovanů na našem území. Zánikem moci Avarů v Panonii se vytvořil prostor pro nástup nové mocnosti, říše Moravanů. Kdo však byl ten lid? Osadníci, kteří přišli na nová území aţ v době stěhování národů, nebo dávní obyvatelé země, co zde měli domov od nepaměti a své pojmenování odvozovali podle ţivotodárné řeky?

První zmínka o Moravanech pochází aţ z roku 822. Tehdy podle záznamu ve Franských letopisech se Moravané (psáni Marhenoi) účastnili po boku Obroditů, Čechů (Bohemi), Avarů a dalších národů na hranici Východofranské říše sněmu ve Frankfurtu, aby franskému králi Ludvíku I. stvrdily vazalskou věrnost. Tehdy bezesporu vrcholil proces etnogeneze slovanských kmenů na středním Dunaji a Frankům nezbývalo neţ Moravany vnímat jako novou politickou a moţná i vojenskou hrozbu. Základ budoucího státu vzniká na dolním toku řeky Moravy v okrajovém pásmu Avarského vlivu jiţ v 7. a 8. století. Místo příznivé pro zemědělství bylo současně ţivou obchodní tepnou na Jantarové stezce, důleţité spojnici jihu Evropy s baltskými zeměmi. Jiţ v dobách Římského impéria karavany putovaly přes Dunaj k ústí Moravy, aby se podél jejího toku ubíraly na sever, a pod dnešní Olomoucí se větvily k Labi a Odře. Za staletí tudy prošla řada kmenů a kořeny zapustilo mnoho etnik. Lid po staletí závislý na usedlém hospodaření nejspíše pojila i určitá kulturní a jazyková kontinuita. Pojmenování moravských Slovanů bylo nepochybně odvozeno od názvu řeky, neboť v latinské podobě Marus je známa jiţ kolem roku 100 n.l. Název dobře vystihuje charakter řeky; mar/ava jako velká či stojatá voda, močál, bahno (moor). Luţní ekosystém tvořený mokřady, říčními meandry a slepými rameny tu v původní podobě existoval ještě na počátku minulého století. V této krajině vznikala blatná sídliště, chráněné osady s rozvinutým zemědělským a hospodářským zázemím. Usuzuje se, ţe slovanské etnikum přicházelo na tato území z východního Podunají a v několika vlnách od 5. století osidlovalo zemi po Langobardech. Společenství zemědělců však mohla vstřebávat slovanské vlivy jiţ podstatně dříve. Souţitím starých Slovanů patrně jiţ s kmeny Germánů, s bojovnými Huny a posléze s Avary vznikala v Panonii kultura, kultivovaná románským prostředím někdejších římských severních provincií. Tady se Moravané setkávali s vyspělým jihem, jejich elity znaly císařskou Konstantinopol, Ravenu i papeţský Řím. Lze soudit, ţe vliv Byzance nebo později iroskotských misií formoval křesťanskou víru slovanského obyvatelstva dávno před příchodem věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Zdejší lid či jeho vládnoucí nobilitu jiţ nebylo moţno povaţovat za pohany, předvelkomoravské období 7. a 8. století mohlo mít rysy hrubého křesťanství. Politickou váhu mu však dodal aţ křest panovníka. Vládu tehdy utvářela vojenská družina v čele s kníţetem. Knjaz kníţe/kněz v jedné osobě soustředil nejvyšší moc a ve svém postavení patrně představoval i nejvyšší duchovní autoritu v celém rodu či kmenovém svazu. Přijetí křtu kníţetem bylo vnímáno jako přistoupení veškerého jeho lidu, přičlenění země k universu křesťanství, často však mělo odvrátit šíření víry ohněm a mečem. Vojenské taţení pod záminkou obrácení pohanů na víru ospravedlňovalo dobyvačnou politiku Franků vůči zemím na králi a jeho církvi nezávislým. Tak tomu bylo nejspíše i v případě Mojmíra, jehoţ křest je datován do roku 831 a poprvé přináší jméno panovníka konsolidující se Moravské říše. Tímto politickým aktem náleţela Mojmírova Morava k Pasovskému biskupství, tedy do sféry

zájmu Východofranské říše. Kdo byl Mojmír, kdo stál na počátku dynastie panonskomoravských kníţat, nejspíše nikdy s jistotou nezjistíme. Barokní dějepisec Tomáš Pešina z Čechorodu (1629 80) ve svém díle Mars Moravicus dokonce uvádí jeho předchůdce i s letopočty; v letech 680 700 vládl prý Moravod, od roku 720 Svanthos, asi 796 811 Hormidor, 811 820 Mojmír a teprve aţ v roce 830 se ujal vlády další z Mojmírů, v pořadí II. Mojmír III. (894 906) byl synem Svatopluka I. Poprvé se pojmenování vládnoucího rodu MOJMÍROVCŮ objevuje roku 900 ve stíţném listu bavorského episkopátu papeţi Janu IX. Náležel rod Mojmírovců k Sámovu pokolení? Uchoval si svoji moc u slovanských kmenů a stál u zrodu Moravského státu? Vyloučit to nelze. Pokrevní linie významného panovníka byla předností a Sámův rozrod měl široký záběr. Existují však indicie, naznačující příbuzenství Moravanů či jejich vládců s národy jiţních Slovanů. Rozlehlé panonské roviny byly pojítkem se zemí etnicky velmi blízkou, s dnešním Srbskem, Chorvatskem i Slovinskem. Slované 1. tisíciletí mluvili společným jazykem, jen s nepatrnými rozdíly v nářečí. Kmenové elity spojovaly uţší vztahy a vzdálenost nejspíše nehrála zásadní roli. Dodnes je z rozborů DNA evropských národů patrné, ţe vedle Poláků máme nejvíc společného s Maďary (rozuměj obyvateli Panonie), severními Srby a Chorvaty. Nebude náhoda, ţe starobylá pověst o osídlení země a bájném praotci zde má svoji obdobu: Páteří Srbska je Dunaj i řeka Morava, naše střední Polabí i Podkrušnohoří byly kdysi osídleny Charváty. Mnoho míst na území Čech a Moravy v sobě dosud uchovává jejich starobylé jméno. Potíţ nastává v geopolitické orientaci, tehdejší příslušnosti země k církevní správě. Jihoslované, pokud nebyli pohany, inklinovali k východnímu křesťanství, k byzantské Konstantinopoli. To na Moravě, zejména po ovládnutí Avarů Karlem Velikým v roce 803 a připojení Avarské Panonie k salcburské arcidiecézi, nebylo průchodné. Vazby Mojmírovců na Byzanc však přetrvávají a prakticky po celé 9. století jsou jádrem sporu s Franskou říší. Boj o církevní a tedy i politickou autonomii Velké Moravy vyvrcholil v letech 869 70, kdy papeţ Hadrián II. povolil pouţívání staroslověnské liturgie a ustanovil Byzantince Metoděje panonskomoravským arcibiskupem se sídlem v Sirmiu (dnešní Srěmska Mitrovica v Srbsku). Římská kurie velmi obratně vyuţila tlaku Mojmírovců k posílení vlastní pozice v této oblasti, avšak Hadrián patrně vzal v úvahu také etnickou sounáleţitost Moravanů se slovanským jihem.

Nedaleko Břeclavi u archeologické lokality Pohansko leţí obec Charvátská Nová Ves. Název asi nepochází z dob Velké Moravy. Neznáme, jak se jmenovalo velkolepé centrum u Mikulčic. Ba nevíme ani, jak si Moravané sami říkali. Slovní tvar Charvát, Harva-t/n je však velmi blízký jménu Marva-n/t, Moravan. Pojmenování lidu podle místa usazení naznačuje, ţe kmen Charvátů mohl mít s Moravany stejný původ. Část kmene se však trvale zabydlela v Pomoraví a část pokračovala dál. Tento proces mohl být nenásilný a probíhal po generace pozvolným osidlováním níţinných oblastí s vhodnými podmínkami pro zemědělství. Také však mohl probíhat kolonizační vlnou spojenou s vytěsňováním původních obyvatel, v lepším případě asimilací. Spojitost říčního toku Moravy tzv. Moravskou branou s řekou Labe dokládá tzv. Trstenická stezka dávná obchodní trasa českým vnitrozemím. O jejím významu ve středověku netřeba pochybovat, v dávnější minulosti však patrně poslouţila moravským kolonizátorům k pronikání do české kotliny, k charvátskému osídlení Polabí. K migraci muselo dojít v průběhu 8., ale především počátku 9. století v důsledku rostoucí populace na Moravě i sílící moci jejích panovníků. Co asi způsobila vlna přistěhovalců do úrodných níţin Polabí, jistě nebyly liduprázdné. Vojensky zdatní a patrně i početnější moravští Charváti byli váţnou hrozbou, před níţ nezbývalo neţ utéct či se podvolit. Vyšší podhorské a převáţně zalesněné polohy byly v té době prakticky neobyvatelné. Tlak z východu tudíţ musel zákonitě vyvolat pohyb kmenů západním směrem. Pokud Poohří ovládali silní Lučané, nezbývalo neţ zabydlovat méně příhodné oblasti střední Vltavy a jejích přítoků, zejména při řece Mţi (Berounce). V kaţdém případě však osidlování západu naráţelo na hranici Východofranské říše, která nemohla ponechat nebezpečný vývoj bez povšimnutí. Konsolidace mojmírovské Moravy v první polovině 9. století tak znamenala ohroţení nejen vojvodů Bohemie, ale také zájmů Franské říše Karolingerů. Z Fuldských letopisů se k roku 645 váţe pozoruhodný záznam, zcela mimo zdánlivou realitu pohanských Čech, jak je známe ze Starých pověstí. V lednu 645 se do Regensburku ke králi Ludvíkovi II. dostavilo poselstvo čtrnácti kníţat z Bohemie, aby dobrovolně přijalo křest! O jaká kníţata či z jakých rodů pocházeli, nevíme nic. Jména se nedochovala. Historici pochybují, zda vůbec šlo o představitele kmenů ţijících v Čechách. Slované tehdy obývali i rozsáhlé oblasti dnešního Bavorska. Avšak zpráva o čtrnácti kníţatech se váţe na Bohemii, nikoliv na Slovany jako národ. Obrat v myšlení zástupců hned tolika kmenů zatím nikdo uspokojivě nevysvětlil, zvláště pokud následoval děj odporující poddání se Čechů franskému králi. Proto se pokusme údaj z roku 645 zařadit do kontextu vývoje na Moravě. Mojmír II. je na vrcholu své moci a neváhá expanzivní politikou kopírovat Východo-franskou říši. Ve jménu šíření křesťanství obsazují jeho lidé nejúrodnější oblasti východních Čech. Ohroţeným kmenovým vojvodům tak nezbývá neţ zvolit tutéţ obranu, která chránila i samotného

Mojmíra, přijmout křest a získat ochranu silného spojence, krále Ludvíka II. Němce. Pokud sněm čtrnácti kníţat Bohemie dospěl k tomuto závěru, spěchal do Regensburku pro posvěcení spásné myšlenky. Východofranský král jistě uvítal poddání se Čechů bez boje, získal vazaly a ještě pro svoji církev vykonal bohulibý čin. Patrně jim také přislíbil pomoc, urovnání poměrů s příliš sebevědomým moravským vládcem. Pokud vojvodové Bohemie očekávali obrat k lepšímu, velmi se přepočítali. Král Ludvík II. skutečně napřesrok vytáhl na Moravu a přispěl k ukončení Mojmírovy vlády. K roku 646 zprávy o Mojmírovi mizí a na moravský stolec usedá kníţe Rastislav, nejspíše také s franskou podporou. Takový vývoj mohl splňovat představy pokřtěných Čechů, avšak další pokračování jim tolik, či vůbec nekonvenovalo. Východofranské vojsko Ludvíka II. se rozhodlo pro zpáteční taţení přes území vazalské Bohemie. Jenţe zdejší obyvatelé se nechovali jako porobené kmeny, Ludvík byl rád ţe vyvázl ţiv s pouhým zlomkem svého vojska. Událost z léta 646 popisuje kronika Franků jako velkou pohromu, záhy však zmiňuje odvetné taţení. V roce 648 byl nápor Franků zastaven jiţ na hranici, jejich poráţkou u neznámé lesní pevnosti. Kronikář připisuje vinu neúspěchu špatné kázni mladých franských šlechticů a hlavně proradnosti Čechů. Jisté však zůstává, ţe Ludvíkův pokus o porobení kmenů Bohemie vyšel naprázdno, ba naopak patrně přivodil příklon oněch čtrnácti pokřtěných vojvodů k etnicky bliţším Moravanům. Ve druhé polovině 9. století je v Bohemii patrný rostoucí vliv Velkomoravské říše, směřující aţ k vládě moravského krále Svatopluka I. na českém stolci. Svatopluk, první král Čech a Moravy Po roce 871 nastává největší územní rozmach Moravského státu. Je to období vlády kníţete Svatopluka I., nejmocnějšího panovníka z rodu Mojmírovců. K jeho říši náleţí, vedle jádra země v Pomoraví, také území slovenského Ponitří a Pováţí, rozlehlé Panonie po obou březích Dunaje, níţiny v Polabí a v 80. letech 9. století dosahuje soutoku Labe s Vltavou. Ziskem Praţska k Velké Moravě přičítáme i celou Bohemii. Jako svrchovaného panovníka jej uznávala i kníţata Srbů a Karanténců. Svatopluk se stal vládcem, jehoţ římský papeţ neváhal titulovat králem.

Cesta na velkomoravský trůn však nebyla pro Svatopluka jednoduchou záleţitostí. Narodil se kolem roku 846, patrně na počátku vlády kníţete Rastislava. Východofranské říši tehdy vládl Ludvík II. Němec, který přispěl k sesazení Mojmíra II. a nastolení nového kníţete Moravanů. Rastislav ale stěţí naplnil jeho očekávání. Záhy porušil slib věrnosti (pokud se k jakému zavázal) a stal se sebevědomým vládcem usilujícím o nezávislost moţná víc neţ Mojmír. Jeho přičiněním jsou povoláni slovanští věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj, aby šířili křesťanskou víru ve slovanské řeči a nepochybně, jako zástupci císařské Konstantinopole, vytvořili na Franské říši nezávislou církevní správu Moravského státu. Misijní činnost byzantských vyslanců na území, jeţ Ludvík II. povaţoval za svrchovanou součást svého teritoria, nemohla dospět jinam neţ k novému politickému konfliktu s Východofranskou říší. Roku 867 věrozvěstové museli své učení a slovanskou liturgii hájit před římským papeţem. Vzdělanost a diplomatické schopnosti sv. Cyrila, který v Římě přijal jméno Konstantin, pomohly u Hadriána II. prosadit Rastislavovy úmysly a přes nevoli franského krále získat pro Moravu důleţité arcibiskupství. Avšak vrchol emancipačních snah kníţete Rastislava I. přivodil v roce 870 nejspíše i jeho pád. Vládl dlouhých 24 let a stejně jako naplňoval své zájmy i proti vůli Ludvíka II., nejspíše nerezignoval ani na územní rozmach říše směrem na západ do české kotliny. Jistě nešlo o expanzi dobyvačného charakteru, ale o pozvolné pronikání a asimilaci generace nových (charvátských?) osadníků, upevňujících pozice Moravy v horním Polabí. Labe jako Albae bílá řeka mohlo dát jméno tzv. Bílým Charvátům. Jisté je, ţe Čechy byly na konci Rastislavovy vlády připraveny na nástup nejmocnějšího z rodu Mojmírovců. Postava Svatopluka I. je klíčem k událostem, majícím podstatný vliv na nový náhled do nejstarší české historie. Zda byl Svatopluk králem nebo kníţetem? O tom se přou historikové dodnes. Faktem je, ţe králem jej v diplomatických listech tituloval papeţ Hadrián. V posledních letech panování kníţete Rastislava byl Svatopluk (patrně jeho synovec) údělným moravským kníţetem na hradu v Nitře. Centrum říše se tehdy nacházelo na

dolním toku řeky Moravy. Pravděpodobně u dnešních Mikulčic nebo v Uherském Hradišti Starém Městě. Syn krále Ludvíka II. Karlomann v roce 870 vyuţil ambiciózní povahy a mocenských nároků mladého Svatopluka, aby s ním sjednal dohodu, ţe za slib poslušnosti a věrnosti Franské říši získá trůn Rastislavův. To uţ bylo nitranskému kníţeti kolem 25 let. V raném středověku tedy byl v nejlepších letech ujmout se vlády. Svatopluk pomohl zinscenovat zradu na svém strýci. Rastislav byl vylákán z města, zajat a Ludvíkem II. odsouzen k oslepení a doţití v některém z franských klášterů. Moravu obsadila okupační vojska a do čela porobené země byl usazen loutkový vládce Svatopluk. To však netrvalo dlouho. Okupační správa nebyla po vůli moravské nobility včetně samotného Svatopluka. Nově nastolený kníţe byl ještě téhoţ roku Karlomannem uvězněn. V jeho nepřítomnosti došlo k povstání Moravanů. Do čela odboje postavili jistého Svatomíra. To si východofranský panovník nemohl nechat líbit. Hned na jaře 871 vypravil vojsko. Svatopluka omilostnil a očekával, ţe v jeho osobě opět prosadí vazalství Moravy vůči Franské říši. Velmi se však v ctiţádostivém Svatoplukovi mýlil. Ten uţ byl jistě zkušenější. Na bavorském dvoře se vyučil praktické diplomacii, jiţ záhy při řízení státu uplatňoval vůči svým přátelům i nepřátelům. Před branami sídelního města zřejmě namluvil doprovodu, ţe jako právoplatný vládce Moravy zlomí odpor bez boje a sám dojedná vstup do města. Překvapivě se však vrátil s moravskou posádkou a zaskočené vojsko Franků dal pobít. Tak započala vláda jednoho z nejmocnějších a nejobávanějších panovníků tehdejší střední Evropy. Nástup Moravanů do centra české kotliny patrně sílí aţ po roce 872. K tomuto datu se u řeky Vltavy připomíná poráţka pěti vojvodů z Bohemie východofranskými vojsky. Záznam o bitvě uvádí vedle jmen Svatoslava, Vítězslava, Heřmana, Spytimíra a Mojslava i později připsané šesté jméno jakéhosi Gorivoje. Dodatečný zápis je interpretován jako první zmínka o českém kníţeti Bořivojovi, v 80. letech 9. století úzce provázaném s nadvládou Svatopluka v Čechách. Moravským biskupem Metodějem nejspíše r. 883 pokřtěný Bořivoj se stává prostředníkem Mojmírovců v Čechách a Svatoplukova moc sahá aţ k Levému Hradci. Prakticky k soutoku Labe s Vltavou. Levý Hradec byl Bořivojovým sídelním hradem. Tradice zde uvádí první křesťanský kostel v Čechách, rotundu sv. Klimenta. Vystavět ji dal prý sám kníţe Bořivoj při návratu z Moravy, kdyţ biskup Metoděj s jeho druţinou vypravil i kněze jménem Kaich. Existence kostela a přítomnost kněze také umoţňovala usídlení moravské vojenské elity s posádkou. Bořivojův hrad lze proto povaţovat za opěrný bod Moravanů ve středních Čechách. Ve strategické