Kníže Čechů, knížata Čechů, nebo knížata v Čechách? Situace v Čechách v století

Transkript

1 Kníže Čechů, knížata Čechů, nebo knížata v Čechách? Situace v Čechách v století O dění v českém prostoru v 9. století nás zpravují výhradně francké letopisy a kroniky. Zdejší obyvatele označují jako Bohemany a počítají je mezi Slovany a barbary. V očích franckých autorů zejména pak autorů tzv. Fuldských letopisů představují pouhý předmět dobyvatelského úsilí svých králů, případně nebezpečí, jež je třeba zničit. Obyvatelé českého území jsou automaticky považováni za poddané krále, kteří mu mají být poslušni a mají mu platit tribut vyplývá to již z toho, že pokud se ocitli ve válce s králem, označuje je jako rebely. Na jiném místě rovněž hovoří o tom, že jsou podřízeni přímo Bavorům a jako takoví mohou být propůjčeni i někomu jinému např. moravskému knížeti Svatoplukovi. Jinde jsou ovšem čeští posli vylíčeni spíše jako případní královi spojenci, kteří mu nabízejí svou věrnost a chtějí po jeho boku bojovat proti společným nepřátelům, Moravanům. Avšak lze překládat označení Bohemané jako Češi? I když prameny jmenují kmen Bohemanů, nesmíme zapomínat, že nám toto označení zprostředkují pouze frančtí autoři, kteří také zmiňují četná místní knížata. To vedlo již ve starším dějepisectví k rozsáhlým sporům. Stála tato knížata v čele mnoha kmenů? Nebo existoval pouze jeden kmen vedený více knížaty? ptaly se starší generace badatelů. K roku 845 se Fuldské letopisy zmiňují o křtu čtrnácti knížat z Čech, který proběhl na žádost zprvu východofranckého krále Ludvíka ( ) v Řezně 13. ledna. Překvapivý termín, který se vymykal tehdejším doporučením církevních autorit pro křty dospělých, naznačil Dušanu Třeštíkovi, že knížata z Čech tehdy Ludvíka zaskočila. Jejich žádost si vyložil jako pokus, jak přijetím silnější víry franckých nepřátel posílit vzájemné vazby a zabránit střetům. Historie pozdějších franckých pustošení a odvetných výpadů z Čech ukazuje, že šlo o pokus nepříliš úspěšný. V každém případě se paměť na tuto událost uchovala jen na straně Franků, v prostředí elit z Čech a Moravy byla bezezbytku vytěsněna. O 12 let později týž pramen uvádí historku o výpravě biskupa Otgara, palatina Hruodolta a syna vévody Arnošta stejného jména, jež byla namířena proti knížeti Slavitahovi. Ten držel v Čechách jakýsi hrad, z ně- 41

2 hož kdysi panoval kníže Viztrah, a zřejmě nevládl s Franky ve shodě, protože jej fuldský letopisec označil jako tyrana. Frankové však zřejmě neměli dost sil, aby vládu vykonávali v Čechách přímo, proto na Slavita- 42 Francká říše roku 843

3 hovo místo dosadili jeho bratra Ctibora, který tou dobou pobýval u polabských Srbů. Zpráva ovšem demonstruje, jakým způsobem se Frankové pokoušeli uplatňovat vliv na území, jež sami neměli dost sil ovládnout: využívali k tomu domácích elit a jejich vzájemných sporů. Ctiborův pobyt u polabských Srbů rovněž potvrzuje, že knížecí dynastie spolu i ve slovansky mluvícím světě udržovaly kontakty na poměrně značné vzdálenosti. Svědectvím o českých knížatech 9. století je i zpráva k roku 871. Tehdy biskup Arno a hrabě Rudolf přepadli svatební průvod, který směřoval z Čech na Moravu, a zmocnili se bohaté kořisti. Letopisec zdůrazňuje zejména početnost průvodu, který údajně čítal 644 koní. Zpráva je dokladem další strategie, jež měla silnějšímu sousedovi, v tomto případě Moravanům, dopomoci k zesílení jejich vlivu v Čechách byl jí sňatek. Podobně jako v předchozím případě i zde bylo naopak pro slabšího výhodné prostřednictvím spolupráce s mocnějším spojencem posílit vlastní legitimitu ve svém knížectví. Kromě toho je zpráva i svědectvím značného bohatství těch, kdo svatební průvod vypravovali postavit tak početný průvod bylo jistě velmi nákladné, navíc alespoň část koní a jezdců musela být skvostně oděna. Zpráva o přepadeném svatebním průvodu není jediným svědectvím o sňatkových aliancích knížat v českém prostoru: např. kněžna Ludmila měla být dcerou pána hradu Mělníka, jak tvrdí Kristián i Kosmas. Rovněž Drahomíra, manželka knížete Vratislava a Václavova a Boleslavova matka, údajně pocházela z kmene pohanských Stodoranů. O jednom možném dokladu sňatkové aliance si povíme později. Jen o rok později, léta 872, se objevují na říšském sněmu knížata z Čech Svatoslav, Vitislav, Herriman, Spytimír a Mojslan. Poslední jmenovaný, Bořivoj, se objevuje v přípisku na okraji rukopisu, kam byl doplněn dodatečně. Lze to vysoudit i z textu letopisů samých, které v mohučském pokračování potvrzují přítomnost pěti vévodů z Čech, ačkoli jich následně samy připomínají s Bořivojem šest. Ke konci století, k roku 895, již zmiňuje řezenský pokračovatel Fuldských letopisů dvě knížata z Čech, Spytihněva a Vitislava. Kromě Fuldských letopisů a jejich pokračování, případně dalších vyprávěcích pramenů, zmiňuje východní sousedy říše tzv. Bavorský geograf. Jedná se o krátký text přibližně z konce první poloviny 9. století, sepsaný někde na jihu říše, kde se užívalo starohornoněmčiny, v Bavorsku či Švábsku. I když je dochován v originále, mnoho jistého o době a místě jeho vzniku nevíme. Snad měl kupcům poněkud zjednodušit ori- 43

4 Čechy počátkem 10. století podle J. Slámy. Šrafování vymezuje údajnou nejstarší přemyslovskou doménu, černé tečky označují nejstarší nepřemyslovské hrady entaci na východ od říše. Tento pramen zprostředkuje výčet jmen, snad označujících různá etnika, spolu s počty hradů, které lze nalézt na jejich území. Nehledě ke sporům o přesném místě a době vzniku textu obsahuje několik diskutovaných pasáží, které se dotýkají i dnešního českého území. Jednak uvádí dvojí Moravany, jednak jmenuje nejenom Betheimare s 15 hrady, ale také jakési Fraganeo s 10 hrady. Nápaditě vyložil dvojí Moravany Dušan Třeštík, který jedny ztotožnil s Moravany na Moravě, zatímco druhé identifikoval s obyvateli Nitranska. Horší je to s lidem, který se objevuje pod jménem Fraganeo. Tradičně býval ztotožňován s obyvateli Pražska. Jenže hrad Praha zřejmě v té době ještě nestál, byť bylo toto území jistě osídlené. Navíc i z hlediska jazykovědy bychom se ocitli v nesnázích, neboť podle germanistů by tehdejší obyvatelé Bavorska nebo spíše Švábska nikdy nepřebrali jméno Prahy v této 44

5 podobě. Ztotožnění s Pražany by rovněž zcela nezapadalo do logiky popisu, neboť by se jejich jméno ocitlo v sousedství etnik na území dnešního Slezska. I když na logiku popisu nelze spoléhat jako na klíčový argument, předchozí důvody nás v každém případě přivádějí k tomu, abychom odmítli existenci Pražanů jako zvláštní skupiny zmíněné pramenem z první poloviny 9. století. Kým však tito lidé byli a kde měli podle Geografa sídlit, netušíme. Problém, na nějž tu narážíme, totiž souvisí už s tím, jaké prameny máme k dispozici. Francké letopisy jsou prostě francké letopisy jejich autorům, mnohdy mnichům významných klášterů, kteří měli k dispozici jenom zprostředkované informace, nebyl většinou vlastní hlubší vhled do vnitřních poměrů oblastí za hranicemi. Jejich úhel pohledu rovněž zamlžovala nejenom tendence předpokládat franckou vládu jako samo - zřejmost, proti které se lze jenom neprávem bouřit. Působilo i to, že frančtí literáti žili již v dosti komplexním světě s dlouhou tradicí královské moci. Navíc již od dětství až příliš tvrdě drilovali latinské autory, kte- Geograf Bavorský v původním rukopisu z první poloviny 9. století 45

6 46 Anglosaský překlad Orosia obsahuje i popis střední Evropy, který vznikl na dvoře Alfréda Velikého na základě vypravování severského obchodníka Ohtera

7 ří rovněž žili ve světě pevně hierarchizovaném, se silným státem. Nedokázali se pak mnohdy z pout své vysoké, od života odtržené kultury vymanit, nedokázali vidět, že různá cizí knížata často nemusejí ovládat více než bezprostřední okolí jednoho hradu a že mají jen nepřímý vliv na to, co se děje někde mimo úzce vymezené hranice jejich vlivu. Svět si prostě narýsovali do jednoduchých a přehledných celků, jimž dali jejich krále. Jako letopisci ovšem mnohdy uvažovali i panovníci a jejich markrabí, vévodové a hrabata, kteří neseděli přímo u neklidné východní hranice i pro ně bylo výhodnější mít viditelné partnery k jednání, kteří by byli svou autoritou schopni získat vzájemnému ujednání respekt ve svém okolí. Důsledky takových nedorozumění vidíme např. za situace, kdy se vyjednávalo s různými vikinskými bandami. Ty kronikářům splývaly do jednolité masy, jíž bylo přiřčeno společné jméno Northmani, muži ze severu, byť taková vojska byla skládána ad hoc oblíbenými náčelníky a neměla až na geografický původ mnoho společného. Je jasné, že takový král pak mohl být pro Franky obětním beránkem v případě, že nastal nějaký problém v důsledku toho najdeme v mnoha pramenech již od antiky až po hluboký středověk stížnosti na věrolomnost barbarů, jež byly důsledkem nepochopení nestabilního postavení a omezeného vlivu jednotlivých tamních knížat a předáků. Tato neuchopitelnost však barbarům dodávala na odolnosti. V případě zabití jednoho z těchto králů byla ochromena nanejvýš akceschopnost jeho soukromé družiny a hradu s okolím, jež ovládal. V případě úvah o kmeni Čechů je problémem již samo označení Bohe - mi to totiž bezpečně odkazuje pouze a jen k antické tradici, k antickému jménu země. Zda se však obyvatelé českého území označovali jedním jménem, fungovali jako celek a sami sebe za Bohemany považovali, lze jenom obtížně rozhodnout. V opačném případě nemá o nějakém kmeni vůbec cenu hovořit. Jedinou indicií pro existenci jednotného politického a kulturního celku by snad mohlo být společné odvádění tributu, který jim byl uložen na sklonku 8. století a stal se i součástí dědických dohod mezi potomstvem Karla Velikého. To vyžadovalo určitý stupeň organizace. Opět ovšem stojíme před problémem, zda Frankové využili existujících struktur, nebo zda si spíše svým nepochopením a tlakem vznik těchto struktur nevynutili. Akce 14 knížat z Čech, jež přispěchala za Ludvíkem do Řezna, aby se nechala pokřtít, naznačuje, že tato již nepříliš početná skupina byla schopna reprezentovat rozsáhlejší společenství. Bohužel nevíme, zda zastupovala celé Čechy, nebo jenom jejich část. 47

8 Není pochyb, že stále častější vojenské konfrontace s imperiálními ambicemi franckých králů zřejmě přispěly ke vzniku stálých hradisek stejně jako vzájemné spory mezi knížaty. Novější dendrochronologická data dokládají vztah mezi zvýšeným vojenským ohrožením ze strany říše a stavbou hradisek na území nových spolkových zemí (bývalá NDR), jež kdysi obývala slovansky mluvící etnika. Zvýšenou aktivitu stavění pevností a chráněných mostů lze vypozorovat i z území někdejší západofrancké říše (dnešní Francie) za vlády Karla Holého a zejména jeho nástupců, které sužovaly útoky seveřanů. Se stejným nebezpečím souvisí i budování systému hradisek, o který se opíral král Wessexu Alfréd Veliký ( ), současník prvních doložených Přemyslovců a Velké Moravy. Konečně ohrožení ze strany Maďarů mělo údajně za důsledek i budování pevností v Sasku Jindřichem I. Ptáčníkem ( ). To jsou ovšem pouhá vodítka založená na příkladech, které na jedné straně spojuje motiv ohrožení, na straně druhé nejspíše odděluje existence (nebo nepřítomnost) ústřední panovnické moci. Jistě, již ve starší době se na českém a moravském území setkáme s refugii, místy, kde bylo možné v případě ohrožení nalézt útočiště, nicméně až s koncem 9. století začínají vznikat stálejší hradská centra. Jejich stavba vyžadovala značný stupeň koordinace. Rovněž i jejich obrana si vynucovala existenci určitého společenského pořádku, který definoval, za jakých okolností je třeba se na hrad odebrat a kdo jej má bránit. Potřeba obránců přitom nebyla malá dřevohlinité hradby se mnohdy táhly do kilometrových délek, a máme-li věřit nařízení z anglosaského prostředí, bylo třeba mít na půl metru hradby jednoho obránce. Není proto divu, že současník sv. Václava německý král Jindřich I. ( ) údajně po uzavření devítiletého příměří s Maďary ustanovil, že každý devátý bojovník má sídlit přímo na hradě, zatímco ostatních osm jej mělo podporovat dílem úrody. Jindřich měl údajně rovněž přikázat, aby se právě ve valech těchto hradů odehrávala všechna shromáždění. Rovněž karolínská kapitulária, sbírky nařízení různého druhu, přikazovala vystrojovat vždy jednoho bojovníka z určitého počtu rodin podle stupně ohrožení čím blíže ležel cíl výpravy, tím větší byla obvykle potřeba lidí a menší díl těch, kteří směli zůstat na svých polích. Společný zájem na stavbě a obraně těchto hradisek vkládal také následně místním elitám jako koordinátorům se značnou prestiží a zvýšenou schopností řešit konflikty do rukou značnou moc, aniž by musela být účast na stavbě těchto sídel a pevností důsledkem vrchnostenského nařízení. Při hodnocení úlohy stavby hradisek v raně středověkých 48