Reflexe hladomoru na Ukrajině 1932-33 v meziválečném Československu (magisterská diplomová práce)

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav Reflexe hladomoru na Ukrajině 1932-33 v meziválečném Československu (magisterská diplomová práce) Bc. Aleš Ziegler Vedoucí práce: doc. PhDr. Vladimír Goněc, CSc. Brno 2008

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. datum vlastnoruční podpis 2

Obsah Úvod... 5 Hladomor na Ukrajině 1932 33... 8 1. Politika násilné kolektivizace... 8 2. Od kolektivizace k velkému hladomoru... 11 3. Počet obětí hladu... 14 4. Ohlas tragédie v zahraničí... 18 Reakce ukrajinské emigrace na události v USSR... 21 1. Ukrajinská emigrace v Československu... 21 2. Formy protestu ukrajinské emigrace v ČSR i ve světě... 25 2.1. Diplomatické formy protestu... 25 2.2. Radikální akce... 32 3. Ukrajinský tisk informující o hladu v USSR... 35 3.1. Tisk ukrajinské emigrace v ČSR... 35 3.2. Podkarpatoruský tisk... 38 4. Pomoc trpícím krajanům na Ukrajině... 41 4.1. Výzvy a iniciativy... 41 4.2. Konkrétní akce pomoci... 43 Česká společnost a fenomén hladu na Ukrajině a v Rusku... 46 1. Česká populace v Sovětském svazu... 46 1.1. Česká emigrace v Rusku (SSSR)... 46 1.2. Volyňští Češi na Ukrajině... 52 2. Zdroje informací o hladu v Sovětském svazu v ČSR... 55 2.1. Zprávy v českém periodickém tisku... 55 2.1.1. Noviny... 55 2.1.1.1. Tisk agrární strany... 56 2.1.1.2. Sociálnědemokratický tisk... 60 3

2.1.1.3. Lidovecký tisk... 63 2.1.1.4. Národněsocialistický tisk... 67 2.1.1.5. Národnědemokratický tisk... 71 2.1.1.6. Komunistický tisk... 76 2.1.1.7. Ligistický tisk... 81 2.1.1.8. Ostatní a nestranický/nezávislý denní tisk... 84 2.1.2. Časopisy... 89 2.1.2.1. Kulturně politická revue... 89 2.1.2.2. Slovanský přehled... 95 2.1.2.3. Prosovětské časopisy... 98 2.2. Vliv dalších masových médií... 100 2.2.1. Rozhlas... 100 2.2.2. Film... 104 2.3. Svědectví krajanů o poměrech v Sovětském svazu... 105 2.3.1. Korespondence ze SSSR... 106 2.3.2. Návštěvníci Ruska a Ukrajiny... 113 2.3.3. Reference repatriantů... 116 2.4. Interní zprávy politických a hospodářských institucí... 123 3. Organizace pomáhající strádajícím Čechoslovákům v SSSR... 127 3.1. Československý ústav zahraniční... 127 3.2. Československý Červený kříž... 134 3.3. Spoluúčast ostatních organizací a institucí... 137 4. Postoj české společnosti k dění na Ukrajině a v Rusku... 139 4.1. Politická reprezentace... 139 4.2. Široká veřejnost... 141 Závěr... 145 Summary... 149 Seznam literatury a pramenů... 151 Přílohy... 168 (Počet znaků práce vč. mezer: 336 270) 4

Úvod Předložená magisterská diplomová práce se zabývá problematikou reflexe hladu na Ukrajině v letech 1932-1933 v meziválečném Československu. Práce obsahuje tři hlavní části, z nichž každá se soustřeďuje na určitý významný dílčí úsek daného tématu, který doplňuje zbylé dva a uceluje tak podobu práce. Jednotlivé části však nejsou stejně obsáhlé. První z nich je nejkratší, přičemž vytváří jakýsi úvod či vstup, jenž má čtenáře seznámit se samotným faktem hladomoru na Ukrajině v inkriminované době. Druhá část práce se zaměřuje na reakci ukrajinské emigrace v meziválečném Československu na tragické události, jež se odehrávaly během oněch dvou let v její vlasti. Třetí část je nejobsáhlejší a reflektuje fenomén hladomoru nejen na Ukrajině, ale také v jiných částech Sovětského svazu v české společnosti, jež se při sledování zpráv ze SSSR nesoustředila výhradně na jednu oblast či místo v rámci tohoto obrovského státu, jenž naopak mnohdy vnímala jako celek. První část práce, která, jak již bylo řečeno, pojednává o samotné tragédii, je dělena do čtyř podkapitol. První z nich se věnuje násilnému provádění agrární reformy v SSSR během první pětiletky, která narušila dosavadní způsob hospodaření na venkově, čemuž se prostí rolníci snažili bránit. Kolektivizace tedy místo zlepšení úrovně sovětského zemědělství přinesla pravý opak, neboť rolníci, kteří byli ke vstupu do kolchozu nuceni násilím a jimž byl zabaven veškerý soukromý hospodářský majetek, vykazovali malé pracovní nasazení, takže klesala produkce i životní úroveň místního obyvatelstva. Druhá podkapitola již pojednává o hladomoru na Ukrajině, jenž vznikl v důsledku kolektivního hospodářství v kombinaci s přísným vyžadováním nereálně vysokých norem na odvod obílí, které zemědělci nemohli splnit a proto jim byly zabavovány veškeré zásoby obilí a to i pro vlastní obživu, což způsobilo nesmírné utrpení a smrt hladem několika milionů lidí na Ukrajině i v jiných částech Sovětského svazu. Třetí podkapitola se zabývá počtem obětí hladomoru, který bývá dosti často v různých pramenech uváděn odlišně vysoký. Vždy totiž záleží na tom, z jaké provenience zdroj pochází. Čtvrtá podkapitola zkoumá, zda a jakým způsobem byla o událostech na Ukrajině i v jiných oblastech SSSR postižených hladem informována veřejnost na Západě kromě Československa, na které je zaměřena pozornost ve druhé a třetí části práce. První část práce je převzata z mé bakalářské práce z roku 2006, přičemž je přepracována a výrazně zkrácena. 5

Druhá část práce analyzuje reakci ukrajinské emigrace v Československu na události v USSR v letech 1932-33. Tato skupina obyvatel totiž v ČSR tvořila významnou komunitu, která se v meziválečném období výrazně a aktivně zapojila do společenského dění v našem státě. Při zkoumání reflexe hladomoru na Ukrajině v ČSR ji proto nelze opomenout. Tato část je také rozdělena do čtyř hlavních podkapitol, které se však ještě dále dělí. Nejprve je přiblížen život ukrajinské emigrace v naší republice z několika hledisek. Druhá podkapitola se následně věnuje formám protestu ukrajinské emigrace u nás i jinde ve světě, jakých používala k upozornění široké veřejnosti na problém hladu a utrpení krajanů na Ukrajině pod bolševickou krutovládou. Nejčastěji užívala poklidných forem protestů, které spočívaly v zasílání dopisů významným osobnostem a institucím tehdejší doby, objevily se však i radikální akce, jež měla na svědomí zejména Organizace ukrajinských nacionalistů, neváhající užít nezákonných prostředků například v podobě atentátů a žhářství. Na hranici mezi poklidnou a násilnou formou protestů pak byly manifestace, jejichž průběh se mohl vyvíjet oběma směry. Třetí podkapitola rozebírá, jakým způsobem informoval ukrajinský tisk v ČSR o hladomoru na Ukrajině, přičemž je rozdělen na emigrantský a podkarpatoruský. Poslední podkapitola v rámci druhé části pak zkoumá, jakým způsobem se ukrajinská emigrace u nás pokoušela hladovějícím krajanům pomáhat. Třetí část práce je nejobsáhlejší, neboť se zaměřuje na ohlas událostí na Ukrajině i v jiných částech Sovětského svazu v letech 1932-33 v české společnosti. Jak již bylo řečeno, ta se na rozdíl od ukrajinské emigrace nesoustředila pouze na teritorium USSR, ale na všechny oblasti, kde žili v rámci Sovětského svazu čeští kolonisté. Faktem však je, že nejpočetnější skupina obyvatel české národnosti žila právě na Volyni, která se nachází na Ukrajině. V případě české reflexe tragických událostí se tedy v práci často hovoří o Sovětském svazu jako celku, neboť česká veřejnost vnímala hladomor spíše komplexně jako problém sovětský, poněvadž byly postiženy hladem i jiné oblasti než Ukrajina. I tak ale např. denní tisk mnohdy specifikoval území nejvíce zpustošená tímto jevem, mezi nimiž byla na prvním místě právě Ukrajina, severní Kavkaz, Kubáň nebo Povolží. Práce proto usiluje o to, aby se také v rámci třetí části co možná nejvíce orientovala právě na Ukrajinu, i když má v tomto směru ztíženou situaci kvůli výše uvedeným důvodům. Třetí část je, stejně jako předešlé dvě, členěna do čtyř hlavních podkapitol, jež se ale dále dělí ze všech nejvíce. První podkapitola se věnuje české emigraci v Rusku od 19. 6

století až po začátek třicátých let 20. století. Je přitom rozdělena na obecnější přehled a na Volyňské Čechy, žijící na Ukrajině. Druhá podkapitola se zabývá zdroji, jež přinášely české společnosti informace o dění na Ukrajině i jinde v Sovětském svazu. Nejcennějším informačním zdrojem byly v tomto ohledu noviny, které přinášely aktuální zprávy, byť někdy nepřesné či neúplné, v případě komunistického tisku pak i zcela lživé. Na rozdíl od dnešní doby, se denní tisk za první republiky profiloval politicky podle jednotlivých stran, které ho vydávaly. Bylo třeba je tedy roztřídit do jednotlivých kapitolek. Články o aktuálním dění v Sovětském svazu otiskovaly na svých stránkách i některé časopisy. Jistý informační zdroj představoval rozhlas a film, i když byl mnohem méně rozšířený než noviny. Svědectví o hladu v SSSR poskytovali české (československé) veřejnosti také naši krajané, kteří Sovětský svaz v inkriminovanou dobu navštívili nebo se z něj vrátili kvůli tamním nesnesitelným poměrům. Autentickou výpověď samozřejmě přinášely mj. dopisy posílané z Ukrajiny i jiných částí SSSR do Československa. Podobně jako ukrajinská emigrace, i některé československé instituce a spolky se rozhodly zorganizovat pomocnou akci ve prospěch našich strádajících a hladovějících krajanů. Nejvíce se po této stránce angažoval Československý ústav zahraniční, který vytvořil pro daný účel speciální výbor. Zmíněnou organizaci však v jejím úsilí podpořily také další instituce a spolky. Československý červený kříž v tomto směru překvapivě nevyvíjel samostatnou činnost, jak by se dalo očekávat, nýbrž pouze vysílal svého člena na porady pomocného výboru fungujícího při Československém ústavu zahraničním. Poslední podkapitola třetí části práce je pak vyhrazena analýze postojů a přístupu české společnosti k hladomoru na Ukrajině, přičemž je odlišena politická reprezentace a široká veřejnost. K vypracování předložené práce byly využity archivní materiály z Národního archivu v Praze, dobové články přibližně pětadvaceti českých deníků a časopisů, dobové knihy, ukrajinská periodika, odborné publikace české i zahraniční a v menší míře také internetové zdroje. Součástí diplomové práce je mj. i anglicky psané resumé a bohatá obrazová příloha, v níž jsou zveřejněny ukázky z map postižených oblastí hladem, dále úryvky z českých novin píšících o hladomoru v USSR, ukrajinských dobových periodik nebo zahraničních listů. 7

Část první Hladomor na Ukrajině 1932 33 1 1. Politika násilné kolektivizace Uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v letech 1932 1933 se stal nejtěžším zločinem, jenž byl sovětským režimem na (nejen) ukrajinském národě spáchán. Došlo k němu mimo jiné v důsledku nadsazených a nereálných cílů, jichž se sovětské vedení snažilo dosáhnout během první pětiletky. Pro vykonání zadaného plánu bylo zapotřebí velkých investic a jejich nedostatek mělo kompenzovat kruté vykořisťování vesnického obyvatelstva. Hlavní problém sovětského hospodářství tehdy spočíval v naprostém nedostatku moderního průmyslového vybavení velkých závodů, které se za valuty nakupovalo v zahraničí, přičemž nejdůležitější zdroj nezbytných finančních prostředků představoval právě export obilí. Proto již v roce 1928 vypukla v Sovětském svazu obilní krize. V podmínkách volného trhu neměli zemědělci zájem prodávat zmíněnou surovinu státu, který nastavil ceny za vykupované obilí na velmi nízkou úroveň. Cestu z této krize Stalin spatřoval v násilném a pro zemědělce krajně nevýhodném skupování obilí a uskutečnění částečné kolektivizace zemědělství, která měla proběhnout během následujících tří až čtyř let. Kolektivní hospodářství spadající pod přísný státní dozor tak měla do budoucna zajišťovat dostatek obilí určeného na vývoz. 2 V roce 1929 došlo na Západě k vážné ekonomické krizi, jež mimo jiné zapříčinila prudký pokles cen obilí. Bolševický režim reagoval zvýšením vývozu této suroviny, aby nedošlo k přerušení nákupu moderního průmyslového zařízení. Kolektivizaci na Ukrajině Stalin proto plánoval završit již koncem roku 1931 nebo počátkem roku následujícího, což znamenalo během několika málo měsíců totálně přeměnit podobu dosavadního zemědělství. 3 K tak rychlé změně mělo být rolnické obyvatelstvo pochopitelně přinuceno násilím. K uskutečnění požadované reformy však komunistická strana nejdříve nutně 1 Tato část představuje přepracovanou a zkrácenou verzi textu mé bakalářské práce Hladomor na Ukrajině v letech 1932-1933, kterou jsem napsal v roce 2006. 2 Tucker, C. Robert: Stalin. Revoluce shora 1928-1941, s. 66. 3 Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX XX stolitťja, s. 178. 8

potřebovala posílit svoji pozici na ukrajinském venkově, kde měla slabou podporu. Komunistické vedení proto na počátku roku 1930 vyslalo z měst na venkov několik desítek tisíc ideologicky spolehlivých pracovníků. Vyslanci z měst byli pověřeni vedením nově vytvořených kolchozů, i když většina z nich neměla vůbec žádnou představu ani zkušenost s vedením zemědělského hospodářství. 4 Následné zrychlení tempa kolektivizace znamenalo faktické vyhlášení války prostým rolníkům. I když se formálně předpokládal dobrovolný vstup do kolchozů, rozhodnutí o tom, kolik je jich třeba vytvořit v té či oné oblasti a kolik do nich má vstoupit osob, záleželo na speciálních nařízeních poslaných shora. Na členských schůzích jednotlivých vesnic byli místní obyvatelé nuceni odevzdávat své hlasy pod pohrůžkou represí. Pro přijetí rozhodnutí o provedení kolektivizace v konkrétní vesnici přitom stačilo jen malé množství těchto hlasů. Běžným jevem se proto stávaly výhružky, pomluvy a vydírání. 5 Jedním z hlavních cílů kolektivizace se stala likvidace kulaků jako třídy. Problém však nastal při definici kulaka, jelikož nebylo zcela zřejmé, koho za něj považovat a koho ne. Pod tento termín totiž spadali nejen bohatí sedláci (dá-li se tento termín vůbec použít), využívající námezdní pracovní sílu, ale i samostatně hospodařící rolníci, jimž k obdělávání polí sloužila modernější technika. Bolševici však za kulaka nakonec prohlásili každého, kdo nechtěl dobrovolně vstoupit do kolchozu. Likvidace kulaků jako třídy tak ve skutečnosti zasáhla mnohem více rodin. 6 Obyvatelé označení za kulaky byli většinou deportováni do nehostinných končin Sovětského svazu, zejména na Sibiř. Zbytek musel opustit alespoň místo, ve kterém doposud žil. Mnoha postiženým se přesto podařilo utéci z vesnic do měst a najít si tam práci v průmyslovém odvětví, což mělo v prosinci 1932 za následek zavedení zvláštního pasového systému, jenž fakticky bránil jakékoliv migraci obyvatel a doslova přikoval zemědělce k určitému místu bez možnosti úniku. Úřady totiž odmítaly rolníkům potřebné dokumenty vydat. Zavedení pasů a provádění důkladných kontrol na hranicích sovětských republik i oblastí mělo bolševikům dle jejich přesvědčení pomoci při očištění měst od kulaků, zločinců a jiných režimu nepřátelských živlů. 7 4 Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX XX stolitťja, s. 178. 5 Courtois, Stéphane: Černá kniha komunismu: zločiny, teror, represe. Díl 1., s. 135-136. 6 Subtelnyj, Orest: Ukrajina. Istorija, s. 503-505. 7 Maročko, I. Vasyl: Henocyd ukrajinskoho narodu (1932-1933). In: Holodomory v Ukrajini 1921-1923, 1932-1933, 1946-1947. Zločyny proty narodu, s. 100-104. 9

Kampaň proti kulakům měla za cíl především zbavit rolnickou populaci svého přirozeného vedení, jež by bylo schopno vést efektivní odpor proti násilné kolektivizaci. Sovětská vláda však neměla problémy pouze s ukrajinským etnikem. Stejně jako v USSR, i v oblasti severního Kavkazu (zejména na Kubáni), kde byly tradice individuálních hospodářství velmi silné, kolektivizace narazila na výjimečně tuhý odpor. V mnoha případech došlo k otevřeným vzpourám, z nichž mnohé přerostly v ozbrojené povstání, které zasáhlo celý region. K pacifikaci vlny nepokojů byla proto často povolána přímo rudá armáda. 8 Odpor venkova přinutil Stalina na určitou dobu přibrzdit tempo znárodňování. Druhého března 1930 se v novinách Pravda objevil vožďův článek Závrať z úspěchu, ve kterém Stalin vystoupil s odsouzením některých nedopatření, k nimž došlo během provádění kolektivizace. Vinu však pochopitelně svalil na místní úřady, nikoliv na sovětskou vládu či sám na sebe. Rolníci mohli začít na čas dobrovolně opouštět kolchozy. 9 Odchod s kolchozů se stal masovým jevem. Nejvyšší počet vystoupivších rolníků pocházel z Ukrajiny a severního Kavkazu. Už v září roku 1930 se však obnovil útok na samostatně hospodařící rolníky formou nadměrného zvýšení daní. Proti organizátorům masových odchodů z kolchozů byl navíc užit teror. Následkem těchto a mnoha dalších nevybíravých opatření podléhalo kolektivizaci do konce roku 1932 opět téměř 70 procent venkovských hospodářství, které zaujímaly 80 procent celkové osevní plochy USSR. 10 Vznik kolchozů vnesl naprostý chaos a dezorganizaci do zemědělské produkce. Prostí rolníci nechtěli dobrovolně odevzdat dobytek do státních farem, a proto ho raději sami porazili, což ještě více prohloubilo problém s tažní silou, neboť traktory byly velmi poruchové a tudíž nespolehlivé. Práce z donucení se pochopitelně projevovala nízkou produktivitou. Chaos byl následkem neobratné činnosti zbyrokratizovaného vedení, které postrádalo zkušenosti s efektivním řízením zemědělského hospodářství. 11 K těmto nepořádkům se ještě přidalo sucho, jež počátkem třicátých let postihlo stepní oblasti. Samo o sobě by ale příčinou hladomoru nebylo. Ten, úmyslně vyvolaný komunistickým režimem nejen na teritoriu Ukrajiny, počal naplno řádit již v roce 1932, nejtragičtějších rozměrů však dosáhl až roku následujícího. 8 Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX XX stolitťja, s. 179. 9 Bojko, Oleksandr; Goněc, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny, s. 79. 10 Ibid., s. 79-80. 11 Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX XX stolitťja, s. 180. 10

2. Od kolektivizace k velkému hladomoru Vlivem celkové dezorganizace, deportací nejproduktivnějších skupin obyvatel z vesnic a následkem pasivního i aktivního odporu proti kolektivizaci, nedokázaly kolchozy plnit dané dodávky obilí státu. Bolševické vedení ale vyžadovalo předepsanou normu za každou cenu. Aby bylo možné uspokojit stanovené požadavky, poslal Stalin do vesnic vojsko a policii. Rekvizicemi byla zabírána nejen úroda, ale i značná část zásob osiva, které si zemědělci schovávali na příští rok, což mělo za následek nedozírnou katastrofu. 12 Již v lednu 1932 v jednotlivých oblastech začal panovat hlad. Ukrajina se kvůli vysilujícím dodávkám totálně vyčerpala, ale komunistická strana ani tehdy ze svých nároků neslevila. Na žádosti, jež padly na třetí konferenci Komunistické strany Ukrajiny v červenci 1932, zvolnit tempo kolektivizace a přehodnotit předimenzované obilní normy, prohlásil moskevský poslanec a hlava Rady lidových komisařů SSSR V. Molotov, že není možné dovolit si zakolísání a dělat ústupky, pokud se jedná o úkol zadaný stranou a sovětskými úřady. 13 Ukrajinští čelní komunisté se snažili zmírnit dané stanovisko tím, že se někteří z nich obrátili bezprostředně na Stalina s prosbou o povolení alespoň základních přídělů potravin hladovějícím. Tyto zoufalé pokusy však nedosáhly žádného uspokojivého výsledku, pouze prohloubily nedůvěru Moskvy k místnímu vedení. 14 Kreml si nechtěl přiznat, že přijal nereálné plány. Za hlavního viníka nevykonání dodávek bylo považováno venkovské obyvatelstvo, které údajně zuřivě skrývalo obilí, kradlo ho z kolchozů, ničilo technické vybavení atd. Sedmého srpna 1932 Sovětský ústřední výkonný výbor a Rada lidových komisařů SSSR schválily nařízení O ochraně majetku státních závodů, kolchozů i družstev a posílení společného socialistického vlastnictví, podle něhož se krádež kolchoznického majetku trestala zastřelením, za polehčujících okolností uvězněním minimálně na deset let těžkého žaláře (což se ve většině případů rovnalo rozsudku smrti). Za krádež hodnou trestu byl přitom považován i pokus přinést domů ze střeženého pole několik klasů obilí. V národním povědomí toto opatření utkvělo jako zákon o pěti klasech. 15 12 Bullock, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, s. 269. 13 Ibid., s. 269-270. 14 Subtelnyj, Orest: Ukrajina. Istorija, s. 510. 15 Tucker, C. Robert: Stalin. Revoluce shora 1928-1941, s. 153. 11

Na podzim 1932 přijela do Charkova speciální výběrčí komise v čele s V. Molotovem a L. Kaganovičem, která měla dohlížet na uskutečnění (z)vůle Moskvy. Mnohé vesnice, ale i celé oblasti byly zaneseny do tzv. černých listin, což pro ně v důsledku znamenalo zákaz volného pohybu jednotlivců a zastavení jakýchkoliv dodávek potravin. Pokud nemělo obyvatelstvo v takto postižených lokalitách dostatečné zásoby jídla, masově umíralo hladem. Na provádění rekvizic bylo na vesnice vysíláno vojsko a policie, kterým v práci pomáhaly úderné brigády zformované z místních aktivistů. Vybaveni dlouhými na jednom konci zaostřenými železnými tyčemi sloužícími jako sonda prohledávaly domy, stodoly a dvory, aby zabavily ukryté obilí. Zabavovaly nejen množství potřebné pro vykonání plánu, ale jakékoliv zásoby jídla. 16 Komise Molotova a Kaganoviče vyvezla z Ukrajiny téměř všechny zásoby obilí, i když i přesto nebyl plán splněn podle očekávání. Největších měřítek dosáhl hlad po skončení řádění speciální výběrčí komise, tedy na počátku roku 1933. Tehdy hromadně vymíraly celé vesnice. Hlad přerval také veškeré morální zábrany, často tak docházelo k případům kanibalismu. 17 Vesničané se pokoušeli zachránit útěkem do měst, ale smrt je dohnala i tam. Městské obyvatelstvo totiž samo trpělo nedostatkem jídla, i když na tom bylo stále mnohem lépe než uprchlíci z venkova. Navíc se obávalo jim poskytovat pomoc, neboť všudypřítomná propaganda slibovala smrt každému, kdo by projevil solidaritu k třídnímu nepříteli. Svědkové tehdejších událostí popisují, že se hlad soustřeďoval zejména na teritoriu Ukrajiny a severního Kavkazu. Umírajícím ukrajinským rolníkům vojsko a policie nedovolila přecházet do Ruska, kde nebyla situace tak vyostřená. Kdo se přesto odvážil překročit hranice, byl nemilosrdně zastřelen. 18 Sovětské vedení dlouhou dobu neučinilo nic pro to, aby ulehčilo situaci milionům strádajících. Hromady obilí a brambor, nevhodně skladované na železničních stanicích a připravené k odvozu do centrálního Ruska, hnilo. Strážci ale nikoho k nahromaděným zásobám nepustili. V některých případech se zoufalí lidé, kterým ještě zbyly síly, odhodlali proniknout do nádražních sýpek a něco si odnést. Většinou však byli zastřeleni přímo na místě, nebo zatčeni a poté posláni na nucené práce. 19 16 Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX. XX. stolitťa, s. 182. 17 Courtois, Stéphane: Černá kniha komunismu: zločiny, teror, represe. Díl 1., s. 148-149. 18 Bullock, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, s. 272. 19 Ibid., s. 272-273. 12

V dubnu 1933 přišlo nařízení o vydání jistého množství strategických zásob potravin zbědovaným rolníkům. Stranickému vedení však očividně nešlo o humánní cíle. Začínala totiž nová osevní sezóna a na vesnicích nebyl nikdo, kdo by zasel. Začátkem května 1933 se tedy představitelé kolchozů snažili zapojit do práce každého, kdo vykazoval schopnost přežít. Aby kompenzovali nedostatek pracovní síly v takřka vymřelých vesnicích, posílali na setbu studenty, vojenské oddíly i obyvatele měst z méně postižených oblastí. Na uvolněnou půdu Ukrajiny a severního Kavkazu se přestěhovali lidé z centrálních oblastí Ruska, kterým úřady dávaly speciální potravinové příděly a dovolily jim nastěhovat se do opuštěných příbytků. 20 Hladomor v letech 1932 33 měl na Ukrajině nejtěžší následky ve dvou oblastech, Kyjevské a Charkovské. Úmrtnost se v nich roku 1933 prudce zvýšila. Méně strádaly příhraniční regiony jako např. Vinnycká nebo Chmelnycká oblast. Méně postižena byla také Černihivská oblast, protože zde policii ztěžovala činnost relativní průchodnost hranic s Běloruskou sovětskou republikou. V těchto místech se nacházely četné bažiny, husté lesy a houštiny, přes které hladoví lidé prchali do méně postižených částí Sovětského svazu. Kromě tohoto faktoru, zdejší prostředí strádajícím poskytovalo i jistý druh obživy, neboť si v okolních lesích mohli vesničané nasbírat různé plody. Hlad zasáhl méně také Doněckou oblast, kde většina obyvatel pracovala v dolech, jež představovaly pro sovětský těžký průmysl nepostradatelný zdroj surovin. Bylo jim proto umožněno stravování prostřednictvím potravinových lístků. Oděská i Dnipropetrovská oblast, stejně jako Kyjevská a Charkovská, neměly prostředky ani faktory, kterými by dokázaly zmírnit následky hladomoru, a proto trpěly více. 21 Součástí tehdejšího teritoria sovětské Ukrajiny nebylo území Haliče a západní části Volyně, jež v meziválečném období patřilo Polsku, Podkarpatská Rus (dnešní Zakarpatská oblast) pak náležela Československu. Obyvatelé těchto území, převážně ukrajinského původu, se však společně s ukrajinskou emigrací snažili svým krajanům v Sovětském svazu všemožně pomáhat a upozorňovali svět na tragické události ve své vlasti. Taktéž poloostrov Krym ve třicátých letech nenáležel k teritoriu sovětské Ukrajiny i když byl součástí SSSR. K jeho administrativnímu přičlenění k Ukrajině došlo teprve až v polovině padesátých let (1954). 22 20 Maročko, I. Vasil: Holodomory v Ukrajini 1921-1923, 1932-1933, 1946-1947. Zločyny proty narodu, s. 116. 21 Kulčyckyj, V. Stanislav: Heohrafija holodu. In: Holod 1932-1933 rokiv v Ukrajini, s. 513. 22 Mapa oblastí postižených hladem i území nenáležející ve 30. letech k sovětské Ukrajině viz příloha č. 1 a 2. 13

3. Počet obětí hladu První odhady počtu zemřelých důsledkem hladu se v zahraničním tisku objevily v létě 1933. Tehdy noviny New York Herold Tribune opublikovaly materiály Ralfa Barnese, v nichž figurovala cifra jeden milion mrtvých. Konkurenční noviny New York Times byly nuceny k této skutečnosti zaujmout patřičné stanovisko, což se projevilo naléháním na svého reportéra v SSSR Waltera Durantyho, aby na uvedenou zprávu reagoval. Z jeho soukromých poznámek vyplývá (i když se o tom přímo nikde nezmiňuje), že počet zemřelých odhaduje na minimálně dva miliony lidí. Během velmi krátké doby se v New York Times objevil článek Frederica Berchella, v němž se hovořilo o čtyřech milionech obětí. Existují domněnky, že hodnotu dodatečně zvýšil sám Duranty, ale poněvadž se obával ztráty přízně sovětských úřadů, nechal nepříjemné oznámení na svém kolegovi, přičemž osobně později samotný fakt hladu zcela popíral. 23 V důsledku nepříznivých zpráv, jež pronikly za hranice Sovětského svazu, byl západním žurnalistům přístup do regionů zasažených hladem zakázán. Moskevský korespondent Manchester Guardian William Chamberlain, který včas stihl navštívit postižené oblasti, své informace uveřejnil v knize Russia s Iron Age (1934), v níž otevřeně hovořil o utrpení šedesátimilionové populace, přičemž udával počet tři až čtyři miliony mrtvých následkem hladomoru. 24 Někteří autoři zveřejňovali informace údajně obdržené přímo od sovětských funkcionářů. V knize Freda Billa, která se objevila v Londýně roku 1938, se tak například setkáme s následujícím tvrzením: Zahraniční dělník v charkovském závodě se od místního odpovědného pracovníka dozvěděl, že předseda VCVK (Vseukrajinskyj centralnyj vykonavčyj komitet) Hryhorij Petrovskyj připustil ztráty následkem hladomoru na Ukrajině v počtu přibližně pěti milionů lidí. 25 Novinářka Lucy Leng v knize vydané v New Yorku roku 1948 zase tvrdila, že nejmenovaný vysoký úředník na Ukrajině připustil šest milionů obětí. Zmíněné odhady počtu obětí hladu však měly jeden velký nedostatek, který spočíval v jejich relativnosti, neboť nebyly podloženy patřičnými dokumenty. Hlavní význam reportáží zahraničních žurnalistů tedy tkvěl zejména v informování širší veřejnosti na Západě o tom, co se v SSSR skutečně odehrává. 23 Kulčyckyj, V. Stanislav: Versiji sučasnykiv holodu. In: Holod 1932-33 rokiv v Ukrajini, s. 481. 24 Ibid., s. 482. 25 Kulčyckyj, V. Stanislav: Skilky nas zahynulo pid holodomoru 1933 roku? In: Dzerkalo tyžňa, 2002, č. 45, online text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/420/36833/), staženo dne 25. 10. 2005. 14

V samotném Sovětském svazu byla v té době demografická statistika přísně utajena. Na XVII. sjezdu strany v lednu 1934 vystoupil Stalin s prohlášením, že populace země vzrostla na 168 milionů. Jednalo se o oficiální odhad Ústřední správy národně hospodářské evidence SSSR (Centralne upravlinňa narodnohospodarskoho obliku), jenž byl k lednu 1933 stanoven na 165,7 mil. obyvatel a k němuž byl dodán přirozený přírůstek, který měl za rok údajně činit 2,5 milionu obyvatel. 26 Stalin nemusel příliš lhát, když tvrdil, že se v zemi podstatně zvýšily ukazatele přirozeného přírůstku. Jednalo se o krátkodobý jev způsobený náhlým snížením úmrtnosti v souvislosti s odezníváním hladu. Údajně vysoký přirozený přírůstek však ještě prohloubil rozdíl mezi výsledkem budoucího sčítání obyvatelstva a běžně falsifikovanými počty populace. V prosinci roku 1935 generální tajemník prohlásil: Obyvatelstvo se počalo rozmnožovat nebývalou rychlostí a porodnost tak převýšila úmrtnost. Nyní u nás každý rok čistý přírůstek obyvatelstva činí téměř tři miliony lidí. To znamená, že náš každoroční přírůstek představuje téměř celou populaci Finska. 27 Za vzorné provedení sčítání obyvatelstva, které se uskutečnilo v lednu roku 1937, byl vedoucí představitel Ústřední správy národně hospodářské evidence SSSR Ivan Kraval vyznamenán řádem Lenina. Nedlouho po té čerstvý držitel prestižního ocenění poslal Stalinovi a Molotovovi první zprávy o výsledcích sčítání, v nichž se uvádělo, že počet obyvatel Sovětského svazu k 6. lednu 1937 činí 162 milionů lidí. Tato cifra však za předpokladu, že budeme brát v potaz hodnoty uvedené samotným Stalinem (nehledě na přirozený přírůstek) představovala oproti roku 1934 úbytek obyvatel o šest milionů. 28 Ivana Kravala uvěznili a později zastřelili. V jeho stopách kráčeli téměř všichni tehdejší statistici, kteří se na sčítání podíleli. Byl též zlikvidován Demografický institut AV USSR. Sčítání lidu z roku 1937 bylo následně stornováno, přičemž jeho revizi s uspokojivým výsledkem provedly patřičné úřady již v roce 1939. Stalin kalkuloval s předpokladem, že se ani po represivních akcích populace nepřestane dostatečně rozmnožovat. Aby tento proces probíhal uspokojivým tempem, zakázal v červnu 1936 provádět potraty, což platilo až do roku 1955. 29 26 Kulčyckyj, V. Stanislav: Skilky nas zahynulo pid holodomoru 1933 roku? In: Dzerkalo tyžňa, 2002, č. 45, online text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/420/36833/), staženo dne 25. 10. 2005. 27 Ibid. 28 Kulčyckyj, V. Stanislav: Stalinskyj teror holodom i joho demohrafični naslidky. In: Holodomor 1932-1933 rokiv jak velyčezna trahedija ukrajinskoho narodu. Materialy Vseukrajinskoji naukovoji konferenciji, s. 24. 29 Kulčyckyj, V. Stanislav: Trahična statystyka holodu. In: Holod 1932-1933 rokiv na Ukrajini: očyma istorikiv, movoju dokumentiv, s. 71-72. 15

Po druhé světové válce se problematikou demografických ztrát následkem hladomoru zabývalo několik vědců, přičemž po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 bylo toto téma velmi diskutované také v širší veřejnosti a často zneužívané v politických kruzích. Demografické následky hladomoru 1932 1933 lze přitom po odtajnění příslušných archivních zdrojů přibližně určit, na rozdíl od hladomorů, které postihly (nejen) teritorium Ukrajiny na počátku dvacátých let 20. století a krátce po druhé světové válce. V obou posledně zmíněných případech je totiž velmi obtížné sestavit přibližný odhad a zcela nemožné stanovit striktní počet obětí, neboť nelze přesně určit příčinu úmrtí postižených (do výpočtu by mohly být omylem započítány například padlí z obou světových válek). Přední vědec na dané téma, profesor Stanislav Kulčyckyj, na základě svých několikaletých propočtů stanovil ztráty obyvatel v důsledku hladomoru na Ukrajině v rozmezí 3 až 3,5 milionu lidí. Tento údaj však odpovídá pouze roku 1933, ve němž dosáhla tragédie svých největších rozměrů. Společně s oběťmi z roku předešlého se konečná cifra přibližuje ke čtyřem milionům. 30 Vědec, jenž se danou problematikou také zabýval, Serhij Maksudov, došel k závěru, že demografický deficit způsobený hladem a represemi za období 1927 38 představuje 4,5 milionu lidí. Výsledky výpočtů zveřejnil v roce 1983 v ukrajinském žurnálu Sučasnisť, který tehdy vycházel v Mnichově. Problém však činí široké rozpětí zkoumaného období, přímé ztráty hladu tedy nelze z těchto závěrů spolehlivě určit. Maksudov a Kulčyckyj pak na počátku devadesátých let spolupracovali na výzkumu, jehož prostřednictvím chtěli veřejnost seznámit s co možná nejobjektivnějšími výsledky, které by objasnily skutečný počet obětí hladomoru na Ukrajině. 31 O určení konkrétních následků hladomoru 1932 33 se pokusili také vědci Volodymyr Kubijovyč, jenž uvádí 2,5 milionů obětí a Vasyl Hryško, uvádějící 4,8 mil. mrtvých. Rozdíl ve výpočtech obou zmíněných vědců zřejmě zapříčinil nedostatečný přístup k archivním materiálům. 32 Zřejmě nejznámějším badatelem, zabývajícím se důsledky politiky kolektivizace v SSSR a hladomorem na Ukrajině, je americký historik Robert Conquest, který danou 30 Kulčyckyj, V. Stanislav: Trahična statystyka holodu. In: Holod 1932-1933 rokiv na Ukrajini: očyma istorikiv, movoju dokumentiv, s. 77. 31 Maksudov, Serhij: Demohrafični vtraty naseleňa Ukrajiny v 1930-1938 rr. In: Ukrajinskyj istoričnyj žurnal, 1991, č. 1, s. 121-122. 32 Kulčyckyj, V. Stanislav; Maksudov, Serhij: Vtraty naseleňa Ukrajiny vid holodu 1933 r. In: Ukrajinskyj istoryčnyj žurnal, 1991, č. 2, s. 5. 16

problematiku prezentoval v publikaci Harvest of Sorrow. Zmíněná kniha se snaží čtivou formou podat pravý obraz tragických událostí na Ukrajině počátkem třicátých let. Její určitou slabinou však mohou být propočty a výsledná čísla obětí hladomoru, což je způsobeno především nedostupností adekvátních archivních pramenů. Kniha totiž vyšla v 80. letech, tedy v době, kdy ještě například nebyly odtajněny údaje ze stornovaného sčítání lidu v roce 1937. Robert Conquest se po sledu porovnání nejrůznějších údajů dostává k celkovému počtu sedmi milionů obětí hladu v SSSR v letech 1932 33, z nichž pět milionů připadá na Ukrajinu, jeden milion na severní Kavkaz a na zbylá místa SSSR taktéž jeden milion. Conquest však sám upozorňuje na fakt, že jeho propočty mohou vykazovat odchylky, i když jsou pokusem stvořit z jednotlivých detailů celkový obraz událostí. 33 Počet obětí hladu je zcela jistě nejvíce diskutovanou a zároveň také nejvíce kontroverzní problematikou týkající se ukrajinské tragédie. Již rozdíly ve výsledcích, k nimž v rámci svých výzkumů dospěli jednotliví badatelé, vzbuzují pochybnosti, zdali se lze dobrat k objektivním a hlavně pravdivým závěrům. Počet mrtvých bývá uváděn různými zdroji v rozmezí tří až deseti milionů 34, což představuje značný rozdíl. Faktem zůstává, že se většina odborníků přiklání spíše k nižším hodnotám (3 až 5 milionů obětí), zatímco populisté (často z řad zejména politiků) mnohdy využívají emocí, kterým se nelze v této souvislosti vyhnout a ztráty uměle nadsazují, aniž by ke svým tvrzením měli reálné důkazy. 33 Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine, s. 299-307. 34 Tři nebo deset milionů obětí hladomoru, Lidové noviny, 9. 7. 2008, s. 7. 17

4. Ohlas tragédie v zahraničí 35 Zprávy o hladomoru v sovětské Ukrajině se v západním tisku objevily například v Manchester Guardian a Daily Telegraph vydávaných ve Velké Británii, Le Matin a Le Figaro ve Francii, Neue Zeuericher Zeitung v Německu, La Stampa v Itálii, Reichpost v Rakousku atd. Ve Spojených státech se noviny, které informovaly o dění na Ukrajině, jako třeba Christian Science Monitor, New York Herald Tribune nebo židovské noviny Forwaerts, opíraly o svědectví ukrajinských emigrantů. 36 Jedním ze západních žurnalistů, kteří v inkriminovaný čas navštívili postižené oblasti hladem na Ukrajině, byl bývalý tajemník Lloyd George a badatel ruských dějin Garreth Jones. Stejně jako novinář Malcolm Muggeridge, jenž taktéž ve svých článcích přinesl západnímu světu svědectví o hrůzných událostech v Sovětském svazu, psal pro Manchester Guardian a na Ukrajinu přicestoval z Moskvy, aniž by měl povolení. Pěšky prošel vesnicemi Charkovské oblasti a na vlastní oči viděl děsivé životní podmínky zbědovaných lidí. 30. března 1933 vyšel jeho článek, v němž popisoval nezapomenutelné zážitky plné zubožených dětí s napuchlými břichy. 37 Dalším žurnalistou, který se snažil podávat objektivní zprávy, byl korespondent Associated Press Stanley Richardson, jenž citoval údaje poskytnuté bývalým prvním tajemníkem Komunistické strany Běloruska Alexandrem Asatkinem. Ten mu dokonce dodal i přibližný počet obětí hladomoru na Ukrajině, materiály však skončily v rukou censora. I přesto ale na Západ pronikaly informace, týkající se nezvykle vysoké úmrtnosti a podvýživy v USSR. Vyskytly se v několika denících, jmenovitě v New York American, Toronto Star a Toronto Evening Telegram nebo Chicago American (viz přílohy). 38 Zahraniční tisk musel čelit mnoha útokům. Sovětský deník Pravda například 20. července 1933 obvinil rakouské noviny Reichpost z údajně lživého tvrzení, že miliony sovětských občanů v oblasti Volhy, Ukrajiny a severního Kavkazu zemřely následkem hladu. Podle Pravdy tuto sprostou pomluvu a nehorázný výmysl stvořili redaktoři Reichpostu, aby odvrátili pozornost svých pracujících od vlastních problémů a těžké životní situace. 39 35 Tento text se zabývá pouze ohlasem tragédie v západním světě, o reflexi hladomoru v ČSR pojednává druhá a třetí část této práce. 36 Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine, s. 309. 37 Kulčyckyj, V. Stanislav: Versiji sučasnykiv holodu. In: Holod 1932-33 rokiv v Ukrajini, s. 480. 38 Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine, s. 309-310. 39 Ibid., s. 310. 18

V roce 1933 sovětské úřady zakázaly novinářům ze Západu vstup na Ukrajinu a severní Kavkaz. Stalin tak chtěl zabránit možnosti úniku nepříjemných informací za hranice Sovětského svazu. Našli se ovšem žurnalisté, které nařízení nerespektovali a o svých zkušenostech podali svědectví, jako například W. H. Chamberlain. Dokonce i západní autoři, považovaní za příznivce stalinského režimu, upozorňovali na nepravosti napáchané bolševiky. Například Maurice Hindus, jenž psal o kolektivizaci a zpočátku ji podporoval, vyprávěl o tragédii kulackých deportací, o krutosti stranických pracovníků nebo o nekompetentnosti vedení kolchozů atd. 40 Podobně jako v roce 1921, i když v mnohem menším měřítku, došlo k pokusům o zorganizování humanitární pomoci postiženým oblastem. V čele této iniciativy figuroval vídeňský arcibiskup a kardinál Innitzer. Problém však spočíval v tom, že se bez souhlasu postižené země nemohl Červený kříž v podobné akci přímo angažovat. Sovětské úřady, na rozdíl od počátku dvacátých let 20. století, kdy o pomoc přímo požádaly, pokračovaly v popírání hladomoru a dokonce útočily na tyto návrhy zfalšovanými dopisy údajně spokojených rolníků. 41 V západní části dnešní Ukrajiny, která tehdy patřila k území Polska, se o hladu dobře vědělo. V červenci 1933 zřídili obyvatelé Lvova Ukrajinský centrální humanitární výbor, jenž se pokoušel zajišťovat potřebnou pomoc formou nelegálních potravinových zásilek trpícím. Ukrajinské emigrantské organizace na Západě se ze všech sil snažily upozornit na fakt hladomoru ve své vlasti. Nedostatek zájmu o dané téma však výzvy a prosby ukrajinských emigrantů odsoudil k nezdaru. Mnoho vědců, novinářů i církevních hodnostářů pochybovalo jak o věrohodnosti svědectví ruských emigrantů, uprchnuvších před hladovou smrtí, tak také o článcích nebo publikacích zahraničních reportérů, kteří odhadovali skutečný stav tragických poměrů v SSSR. 42 V kamuflování hladové katastrofy v jižních částech Ruska pomohla Stalinovi jedna významná osobnost, jež na přelomu srpna a září 1933 navštívila Sovětský svaz. 43 Byl jí E. Herriot, přední francouzský politik, státní činitel a několikanásobný ministerský předseda meziválečné Francie. Na Ukrajině se francouzský politik zdržel pět dní, z nichž polovina připadla na oficiální audience a druhá polovina na důkladně organizované a připravené exkurze. Po návratu do vlasti nešetřil Herriot superlativy na adresu Stalinova 40 Kulčyckyj, V. Stanislav: Versiji sučasnykiv holodu. In: Holod 1932 33 rokiv v Ukrajini, s. 481. 41 Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine, s. 311. 42 Ibid., s. 311-312. 43 Návštěvy sovětského Ruska a Ukrajiny českými občany jsou pospány ve třetí části práce. 19

režimu, přičemž kategoricky odmítal zprávy tisku, referujícího o hladu v Sovětském svazu. Závěry známé a vážené osobnosti měly značný vliv na veřejné mínění obyvatel v západní Evropě. Stalin si tento fakt dobře uvědomoval a snažil se ho proto využít ve svůj prospěch. 44 Fikci vytvořené bolševiky podobně naletěla většina tehdejší levicové inteligence, v níž figurovaly i tak známé osobnosti jako byl např. L. Feuchtwanger, H. Harbuss, R. Rolland nebo G. B. Shaw. Zmíněná taktika mohla jistým způsobem ovlivnit také vyjednávání mezi sověty a představiteli Spojených států o navázání standardních diplomatických styků mezi oběma zeměmi, čehož bylo nakonec úspěšně dosaženo v listopadu 1933, kdy USA oficiálně uznaly SSSR. Zřejmě nejznámějším mystifikátorem, jenž zcela popíral a vyvracel zprávy o hladové katastrofě na Ukrajině a severním Kavkazu v letech 1932 33, byl moskevský dopisovatel listu New York Times Walter Duranty. Zmíněný reportér spolupracoval se sovětskými úřady ze všech západních žurnalistů nejtěsněji a těšil se různým privilegiím, mezi něž bezpochyby patřilo poskytování rozhovorů samotným Stalinem. Zároveň byl respektován také v západním demokratickém světě. 45 Ještě v listopadu 1932 Walter Duranty prohlašoval, že vyšší úmrtnost v důsledku hladovění populace je nesmysl. Teprve když se zprávy o hladomoru v SSSR na Západě rozšířily, začal tento problém zlehčovat. Například v srpnu 1933 napsal, že zprávy o tragických důsledcích hladu v Rusku jsou pouhým přeháněním, nadsázkou či zlostnou propagandou. Připustil však, že nedostatek potravin, který v roce 1933 sužoval většinu obyvatel Sovětského svazu, zejména pak na Ukrajině, severním Kavkazu a Povolží, mohl mít za následek větší úbytek populace. 46 Paradoxně Walter Duranty v roce 1932 dokonce obdržel prestižní Pulitzerovu cenu za nestranné a objektivní reportáže ze Sovětského svazu. Byl tak zcela neprávem vyznamenán člověk, který do světa posílal naprosto lživé informace. Zarážející je však skutečnost, že i když pravda později vyšla najevo, nebylo Durantymu zmíněné ocenění odebráno. Právě naopak, noviny New York Times se k tomuto reportérovi i nadále hlásily a jeho zpravodajství obhajovaly. I díky jeho činnosti nebylo mnoho lidí v západním světě ochotno přijmout očividná fakta. 44 Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine, s. 314. 45 Svoboda, David: Zapomenutý ukrajinský holocaust. In: Reflex 2002, č. 46, s. 42. 46 Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine, s. 319. 20

Část druhá Reakce ukrajinské emigrace na události v USSR 1. Ukrajinská emigrace v Československu Ukrajinští emigranti společně s ruskými vytvářeli na našem území v období tzv. první republiky početnou komunitu, která měla podstatný vliv na společenské i kulturní dění v meziválečném Československu. Jelikož však byla ukrajinská emigrace úzce spjata s ruskou, stávalo se, že s ní v povědomí české veřejnosti často splývala. Součástí našeho nově utvořeného státu se po první světové válce stala navíc také Podkarpatská Rus, náležející dnešní Ukrajině (jako Zakarpatská oblast), jejíž populace byla tvořena lidmi zejména ukrajinského a rusínského původu. Přibližně pět tisíc Ukrajinců se na československém území objevilo bezprostředně po roce 1918. Jednalo se převážně o vojáky Západoukrajinské národní republiky, kteří se na našem území ocitli při ústupu před Rudou armádou. Příchod ukrajinských a ruských běženců pochopitelně vyvolával otázku, jak zabezpečit jejich pobyt v Československu. Vznikala tedy řada pomocných akcí. 47 Oficiální kruhy začínaly o organizované pomocné akci uvažovat již v lednu 1921. V březnu téhož roku byl ustanoven Zemgor, 48 pečující o ruské emigranty. Ukrajinské běžence měl pak na starosti Ukrajinský komitét. Ministerstvo zahraničních věcí ČSR ve svém návrhu na program pomocné akce, schváleném vládou v listopadu 1921, rozdělilo emigranty do dvou skupin. První z nich představovali nemocní, invalidé a děti, jejichž péče byla svěřena Československému Červenému kříži. Ostatní patřili do skupiny druhé, která se o sebe měla postarat více méně sama, studentům však měla být poskytnuta podpora po celou dobu studia. 49 Ruská pomocná akce byla nejdříve zamýšlena jako součást pomocné akce pro hladovějící v Rusku. 50 Československá vláda již na počátku srpna 1921 vyzvala vlády, s nimiž měla diplomatické styky, k uspořádání mezinárodní porady o pomoci Rusku, jež 47 Veber, Václav a kol.: Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918-1945, s. 7-8. 48 Jednalo se o orgán eserské strany, jenž byl pověřen péčí o ruskou akci. 49 Veber, Václav a kol.: Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918-1945, s. 8-9. 50 V letech 1921-23 se na území Ruska a především Ukrajiny, která byla válečnými událostmi zasažena nejvíce, rozmohl hladomor. Československo bylo jednou z klíčových zemí, která se aktivně podílela na pomocné akci pro hladovějící. 21

se konala v polovině března 1922 v Ženevě. Do čela pomocné akce byl postaven známý polární badatel F. Nansen. Již v srpnu 1921 přitom naše vláda vyzvala ke sbírce pro trpící Rusko, která začala v září téhož roku a jejíž výsledky činily třicet sedm milionů korun, z toho deset milionů tvořila vládní subvence. Československo tak ve výši poskytnuté pomoci zaujalo mezi podporujícími zeměmi hned druhé místo za Německem. Od ledna do července 1922 pak od nás bylo do Ruska odesláno šest transportů, z nichž se část dostala i k českým kolonistům. 51 Zpráva o pražské akci ale vyvolala obrovský příliv emigrantů z Ruska i ostatních zemí, kteří do Československa přijížděli bez souhlasu ministerstva zahraničních věcí a bez řádných povolení a dokumentů. Nelegálně se emigranti z Ruska v ČSR usazovali na základě žádosti o tranzit nebo léčebný pobyt. Velká řada z nich také naše hranice přešla tajně mimo hraniční přechody. 52 Velmi složité proto bylo právní postavení emigrantů z Ruska a Ukrajiny, kteří většinou odmítli stát se občany Sovětského svazu. Pokud se tedy neasimilovali v novém prostředí, v němž žili, měli statut občanů emigrantů Společnosti národů. Částečně rozřešen byl tento problém až na konferenci Společnosti národů v roce 1928, kde došlo k uzavření několika dohod, jejichž nevýhoda ovšem tkvěla v pouhém doporučení, nikoli v závazku signatářských států. Nejdůležitější pak bylo rozhodnutí o vydávání zvláštních mezinárodních osobních dokumentů, tzv. nansenovských pasů, legalizujících postavení také emigrantů z Ruska a Ukrajiny v tehdejším svobodném světě. Československá vláda přijala toto doporučení jako závazné od roku 1930. 53 Srovnání počtu emigrantů z Ruska a Ukrajiny v ČSR s ostatním světem poskytuje statistika Společnosti národů z roku 1928, vypracovaná v souvislosti s projednáváním ruské otázky (život emigrace). Ač zahrnuje jen členské státy této organizace (a ani ne všechny), vyplývá z ní, že ČSR byla přibližně na osmém místě z hlediska počtu těchto emigrantů v zemi (24 000) za Francií a Německem (oba po 400 000), Polskem (100 000), Čínou (88 000), Litvou (30 000), Jugoslávií (27 000) a Bulharskem (26 000). Podpora poskytovaná naší republikou emigrantům z Ruska a Ukrajiny byla ovšem větší, než v ostatních jmenovaných státech dohromady. 54 51 Veber, Václav a kol.: Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918-1945, s. 9. 52 Ibid., s. 10. 53 Ibid., s. 78. 54 Ibid., s. 58. 22

Přesný počet ukrajinských emigrantů v poválečném Československu je dodnes předmětem sporů a dohadů, jelikož neexistovala žádná oficiální statistika. Odhady počtu ukrajinských emigrantů v ČSR se pohybují od několika tisíc až po desetitisíce. Příčinou tak rozdílných údajů jsou zřejmě nejasnosti v nazírání na postavení Podkarpatské Rusi v Československu, jejíž obyvatelé byli do některých odhadů také začleněni. 55 Ukrajinští emigranti měli často potíže s vyčleněním se z jednotné skupiny zvané obecně ruští emigranti. To se jim po válce podařilo především v Československu, jejíž vláda toto vydělení respektovala na rozdíl od Bulharska či Jugoslávie. Československé úřady ale byly tolerantní a umožňovaly svobodnou existenci nejrůznějších ukrajinských organizací a spolků, včetně samostatného školství, které bylo v ČSR poměrně dobře zastoupené a kvalitní. Vrchol ukrajinského školství v meziválečném Československu reprezentovala Ukrajinská svobodná univerzita, která svou činnost původně zahájila ve Vídni, odkud se ale v roce 1921 přesídlila do Prahy. Univerzita měla filozofickou, právnickou a přírodovědnou fakultu, přičemž hostovala též na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Její zřízení schválilo ministerstvo školství a národní osvěty v souladu s usnesením Akademického senátu Univerzity Karlovy. Jako první ukrajinská vysoká škola v Praze se tato Univerzita stala centrem ukrajinského vědeckého života v Československu. 56 Dalšími dvěma významnými ukrajinskými školami byly Ukrajinská hospodářská akademie v Poděbradech, založená v roce 1921, a Ukrajinská vysoká pedagogická škola M. Drahomanova, která zahájila svou činnost v roce 1923 za finanční podpory vlády jako dvouletá škola pro přípravu učitelů základních škol a osvětových pracovníků. 57 Ukrajinská politická emigrace v Československu se dělila v podstatě na dvě základní křídla, a to monarchistické a republikánské. Toto rozdělení se rodilo již za světové války, kdy představitelé ústředních mocností hledali na Ukrajině spojence proti carovi. Monarchistické křídlo Skoropadského 58 s plánem vytvořeni tzv. Velké Ukrajiny (tj. sovětské i polské, případně i rumunské a československé) hledalo podporu v Berlíně. Petljurovo 59 republikánské křídlo plánovalo vznik samostatné demokratické Ukrajiny jen ze sovětské části a hledalo podporu ve Varšavě. Obě křídla měla svá hlavní stanoviště 55 Veber, Václav a kol.: Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918-1945, s. 71. 56 Ibid., s. 17. 57 Ibid., s. 17-18. 58 Pavlo Skoropadskyj (1873-1945) - heťman Ukrajinské republiky v roce 1918. 59 Symon Petljura (1879-1926) - vůdčí postava Direktoria Ukrajinské národní republiky v letech 1918-1919. 23