Dnešním setkáním nad Janovým evangeliem se dostáváme k určitému předělu v jeho textu. Poprvé otevíráme jeho 11. kapitolu. V prvních deseti kapitolách Janovy knihy se s Pánem Ježíšem Kristem seznamuje široký okruh lidí. Všechno to prakticky začalo na svatbě v galilejské Káně, kde byli mezi mnohými hosty i jeho učedníci. Jan zaznamenal, že při této události v něho jeho učedníci uvěřili. Pán Ježíš pak procházel galilejskou i judskou zemí a působil jako učitel. Při mnoha příležitostech, jako například při slavnosti stánků, se setkával s celým národem. Všem představoval a přibližoval své poslání. Byl však odmítnut. Jeho činy (např. J 5,16) i jeho slova (např. J 8,58-59) narazily na nevěru a odpor. I on sám byl odmítnut (J 10,30-31). Přesto ve svém působení dlouho nepolevil. Šlo mu o to, aby se ním setkalo co nejvíc lidí. Záleželo mu na tom, aby mnozí slyšeli jeho slova o přicházejícím Božím království. Pak přichází 11. kapitola a přináší změnu. Jakoby se Pán Ježíš odvrátil od snahy oslovit všechny a začíná se intenzivně věnovat několika jednotlivcům. Pozorné čtení Janova evangelia se podobá horské túře. Každá další kapitola nás přivádí o kousek výš, než ta předcházející. každou další kapitolou se dostáváme blíže k jádru Kristova poslání. Co je tím jádrem? Jan o tom píše ve 30. a 31. verši 20. kapitoly svého evangelia, kde říká: Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. (J 20,30-31.) V evangeliu jde v prvé řadě o poznání, že Ježíš z Nazareta je Boží Mesiáš. Jde tu o víru ve Spasitele světa. Jde tu o poznání jeho moci a pravomoci. Snad nejdůležitější otázka, která vede k poznání božské síly, je otázka po omezení hranicemi života a smrti. Tato otázka stála i nad působením Pána Ježíše Krista. Podléhá tento zvláštní muž smrti? Má nad ní moc? Může vzkřísit mrtvé? Odpověď na tuto otázku má pro člověka klíčový význam. Náš učitel vzpomíná na pohřeb jednoho ze svých milých spolubratří, věřícího muže. Za rakví šla jeho manželka i jeho matka. Co by mohlo být pro tyto dvě ženy důležitější, než naděje na budoucí vzkříšení? Liberální teologie se ve své snaze přiblížit evangelium modernímu člověku odvrátila od tématu posmrtného života. Zdůraznila to, čemu člověk může snadno rozumět, co si umí představit. Podtrhla, že Pán Bůh nám dává mnoho už v tomto pozemském životě. Má v tom pravdu, Pán Bůh nám skutečně dává už pro tento život velmi mnoho. Kdyby to ale bylo všechno, kdyby všechno končilo smrtí, znamenalo by toto mnoho ve skutečnosti příliš málo. Boží dary do tohoto života jsou velmi cenné, ale nad ně zůstává pravdou to, co kdysi napsal apoštol Pavel: Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! (1K 15,19w.) Největším obdarováním člověka je dar věčného života v Pánu Ježíši. Teprve tento Boží dar láme okovy, kterými je všechno stvoření spoutáno. Teprve tímto darem končí marnost pozemského snažení a věci dostávají skutečný smysl. V evangeliích jsou popsány tři události, při kterých Pán Ježíš vzkřísil mrtvé. Šlo o dvanáctileté děvčátko, které právě zemřelo, o
mladého muže, jehož tělo už bylo odnášeno na hřbitov a o Lazara. To byl dospělý, snad už i starší muž, který byl v době Kristova zásahu už 4 dny pohřben. Říkám vzkřísil mrtvé, ale ono vlastně nešlo o plnohodnotné vzkříšení. Pán Ježíš tyto lidi jen povolal zpět do pozemského života. Opravdové, plné vzkříšení popisuje Bible takto: Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní... (1K 15,42-44) Ti tři, o kterých mluví evangelium, sice vstali z mrtvých, ale nikdo z nich nedostal nepomíjitelné tělo. Vrátili se do života, který dál pokračoval ve své pouti ke smrti. Jako první a zatím jako jediný prožil skutečné vzkříšení Pán Ježíš Kristus. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. (1K 15,23.) Zatím co při uzdravování používal Pán Ježíš různých metod, při kříšení k životu postupoval vždy stejně. Ne mrtvé lidi promluvil, zavolal na ně, jakoby ho mohli slyšet. A oni ho uslyšeli, zaslechli jeho hlas a vstali. Vernon McGee říká, že až se Pán Ježíš vrátí na tuto zemi a zavolá, každý z nás ho uslyší. Bude, jako dobrý pastýř, volat naše jména, jména každého z nás, a my ta jména uslyšíme. Našimi jmény nás vyvolá ze smrti do života. Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. (J 11,1-2.) Betanie byla místem, kam Pán Ježíš přicházel často a rád. Žili tam sourozenci Marie, Marta a Lazar, věrní Ježíšovi přátelé. O Marii se v té době asi dost mluvilo, proto i evangelista připomíná, čím upoutala pozornost ostatních. Projevila svou lásku k Pánu Ježíši mimořádným darem, marnotratnou obětí vzácné masti. Pán Ježíš hned tehdy řekl, že se o jejím činu bude mluvit všude, kde se bude mluvit o něm samotném. Ocenil tak Mariin čin. Náš učitel připomíná, že pro Pána Boha jsou skryté projevy lásky ke Kristu důležitější, než mnohé pompézní akce pro oči tisícových davů. Martu nám evangelium představuje jako pečlivou a starostlivou hospodyni. Pán Ježíš její pečlivost také ocenil, i když ji musel upozornit na hodnotu tichého naslouchání jeho slovu. Bez tohoto čerpání z Kristových zdrojů mu není možné dobře sloužit. O posledním ze tří sourozenců, o Lazarovi, jsme až dosud v evangeliu nečetli ani zmínku. Až teď, z 11. kapitoly, se dovídáme o jeho existenci, i o jeho nemoci: Sestry mu vzkázaly: "Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen." (J 11,3.) Lazarovy sestry vyjadřují svou důvěru v Pána Ježíše Krista, i svou naději v jeho pomoc. Neříkají nic víc, než prostou zprávu o bratrově nemoci. Kolik bývá dnes vysloveno modliteb, ve kterých je vyjádřen kategorický požadavek uzdravení, jakoby Pán Ježíš musel uzdravit každého nemocného. Nejednou jakoby modlitebník chtěl Pánu Ježíši radit, jak a kdy to má udělat. Lazarovy sestry jsou jiné, ony znají Ježíše z Nazareta jako Pána. Pokorně mu bratrovu nemoc svěřují do rukou a nechávají na něm, co udělá. Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.
Ten, kterého máš rád... Pán Ježíš Lazara miloval, stejně jako měl rád i jeho sestry. Pán Ježíš miluje lidi. Apoštol Pavel vyznává: Život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,20b.) Pán Ježíš Kristus si zamiloval i mne, i každého z vás, milí posluchači. To není reklamní šot, psychologický tah, jak upoutat vaši pozornost. Je to základní svědectví Bible: Pán Bůh miluje lidi, miluje tento svět. Marie a Marta vzkázaly Pánu Ježíši, že jejich bratr onemocněl. Když to Ježíš uslyšel, řekl: "Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven." Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. (J 11,4-6.) Někteří lidé říkají, že křesťan by nikdy neměl být nemocný. Přál bych jim, aby se setkali s Lazarem a mohli si s ním o tom popovídat. Myslíte, že Lazar onemocněl, protože ho Pán Ježíš přestal milovat? Vůbec ne. Možná to bylo právě naopak. Je bláhové dělat závěry z vnějšího zdání. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí... (1K 4,5.), radí apoštol Pavel. Nemoc není ani trestem za hřích, ani znamením skončené Boží lásky. Pán Ježíš Kristus Lazara miloval stále stejně, i když ho dokonce nechal i zemřít. Boží láska nepřestává. Člověk se občas ptá sám sebe, proč na něj dolehla ta či ona těžkost. Odpověď většinou nenajde, ale co je jisté, Boží láska zůstává bez ohledu na všechny životní obtíže stále stejná. Týká se všech lidí, nejen křesťanů. Všem lidem také otevírá možnost přijít k Pánu Bohu a oslovit ho. Můžeme k němu přijít s důvěrou, s otevřeným srdcem, bez obav z posměchu či odmítnutí. Boží láska čekána každého z nás. Těžkosti naši víru prověřují a vedou nás na kolena. Tam pak víra roste. Když Mojžíšovi přerůstaly přes hlavu obtíže při cestě pouští, neustále volal k Hospodinu. Když izraelský král Chizkijáš dostal výhružný dopis od asyrského krále, šel s ním do chrámu a rozložil jej před Hospodinem. Po smrti Jana Křtitele přišli jeho učedníci s těžkým srdcem za Pánem Ježíšem, aby se mu svěřili. Milí posluchači, i v nesnadných chvílích života, i cestou údolím se potřebujeme učit mu důvěřovat, i kdyby to byla rokle šeré smrti. Pán Bůh nás těžkostmi učí trpělivosti. Je dobře, když se nám podaří prohlédnout dál, za slzy, za zármutek a životní zkoušky. Když se nám podaří zahlédnout a poznat, že Pán Bůh chce a dovede využít všechno, co nás v životě potká, k našemu dobru. Nejsme centrem vesmíru, ba dokonce ani našeho města, našeho domu ani našeho křesťanského společenství. Centrem vesmíru je Hospodin. Hlavní stan všeho je v Boží přítomnosti. o Boží slávu jde ve všem dění světa. Přitom je úžasné, že Pán Bůh si svou slávu nenárokuje pro sebe. Nabízí ji, zve i nás k účasti na ní. A tak i naše utrpení může sloužit Boží, a následně i naší slávě (myšleno v biblickém slova smyslu, kde je sláva vnímána spíše jako hodnota). ke slávě směřovala i Lazarova nemoc. Pán Ježíš v našem textu říká: Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží... Na slovech šestého verše nás může zarazit, jak Pán Ježíš jedná. Dozví se o Lazarově nemoci, ale nic neudělá. Zůstává stále tam, kde je. Nebylo to vůči Lazarovi a vůči jeho sestrám příliš tvrdé? Nebylo. Pán Ježíš se neřídil svými city, ale sledoval ve svém rozhodování a
jednání Boží vůli. Lidský cit ho jistě nutil jít bez odkladu do Betanie a něco udělat. Připomíná mi to pocity člověka, kterému zemře někdo blízký. Jak rádi bychom v takové situaci něco udělali, vrátili běh času zpět. Ono to nejde. Když Pán Bůh něco udělá, o něčem rozhodne, má to tak být. Hospodin není jako rodiče, které své děti rozmazlují. Jeho láska je dokonalou láskou a jeho výchova je dobrou výchovou. Teprve potom řekl svým učedníkům: "Pojďme opět do Judska!" Učedníci mu řekli: "Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé kamenovat, a zase tam chceš jít?" (J 11,7-8.) Všimněme si slovíčka opět. Pán Ježíš už v Judsku býval, setkal se tam nejen s odmítáním, ale i s otevřeným násilím. Teď je tam třeba jít znovu. Nepůjde do nebezpečné oblasti sám, bere s sebou i své učedníky. Ježíš odpověděl: "Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla." (J 11,9-10.) Čas je nutno využít. Nebeský Otec svěřil svému Synu určitý úkol, a Syn jej splní. Nenechá se ničím zadržet. Setkáváme se tu s důležitým principem. Pán Bůh vymezil každému člověku určitý čas, který není možné natahovat, stejně jako nemůžeme zpomalit běh slunce na obloze. Pokud tímto časem procházíme ve světle Boží přítomnosti, pokud sledujeme Boží vedení, můžeme se pustit i do nebezpečných oblastí. Pán Bůh je s námi, dává nám své světlo. Bez Pána Boha nastává tma, ve které je nebezpečno všude. To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl přímo: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!" (J 11,11-15.) Pán Ježíš mluví o spánku, mluví obraznou řečí, ale jeho učedníkům to nedochází. Nerozumí jeho slovům. To není nic zvláštního, ani dnes mnozí lidé nerozumí. Představy o povaze smrti nebývají příliš biblické, proto mnozí mluví například o spánku duše. Ale spánek se týká těla, ne duše! To platí jak v průběhu života, tak i ve smrti. Sama smrt znamená rozdělení. Tělo zůstává v hrobě. Duch ovšem není hrobem svázán. Biblické textu naznačují, že duch člověka, který patří Kristu, odchází k němu. Proto apoštol Pavel vyznává: Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána - žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. (2K 5,6-8) Smrt může být nazvána spánkem pro lidské tělo. Spánku není proč se bát, je odpočinkem po práci. Je to odpočinek před novým dnem, který přichází. V tomto smyslu je slovo spánek pro smrt velmi příhodné. Z tohoto spánku nás probudí sám Pán Ježíš, on jediný má budíček. On je tím, který křísí z mrtvých. Jaké to bude probuzení? Teď už nemohu mluvit příliš obecně. Je poctivé přiznat, že probuzení nebude pro všechny příjemné. Pán Ježíš o tom říkal: Přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. (J 5,28.) Co to znamená, vstát k životu? To je probuzení do Boží přítomnosti, do života bez omezení. Probuzený duch dostává nové tělo a
pokračuje v žití ke slávě svého Stvořitele. Co to znamená vstát k odsouzení? Tady nám Bible poskytuje jen náznaky, když mluví o pekle, o věčném vzdálení od Boha, zdroje života. Odsouzení - to je konec. Konec naděje, konec života. Přemýšlejme raději o životě, o daru Boží milosti. Kdo přijal ve svém životě Pána Ježíše Krista, kdo už teď touží být s ním, ten s ním bude moci být na věky. Pak není třeba se smrti bát. Ona vždycky zůstane smutnou zkušeností, nepřítelem, koncem lidských možností, ale tam, kde člověk končí, tam Bůh začíná. Většina lidí se domnívá, že smrt znamená absolutní konec. To není projev rezignace, spíše tu jde o přání. Lidé se bojí odpovědnosti. Je lákavé, mít naději, že jednou budu zbaven odpovědnosti za všechno, co jsem kdy udělal. Zadarmo, bez trestu a bez námahy. Tato naděje je ale marná. Důsledky našich činů nezanikají v prázdnotě. Bible ukazuje jiné řešení, poctivější a nadějnější. Mluví o zástupném trestu a o daru svobody, o daru života. To je nabídka života, kterou přináší Pán Ježíš Kristus.