Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra ústavního práva a politologie Diplomová práce Média veřejné služby a jejich regulace v České republice Petr Mejsnar 2007 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Média veřejné služby a jejich regulace v České republice zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny...
Poděkování: Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu mé diplomové práce, panu doc. JUDr. Jiřímu Kroupovi, CSc., za odbornou pomoc při zpracování tématu a svým rodičům a prarodičům za podporu a trpělivost během studia. 2
Obsah 1. Úvod 2. Obecná charakteristika médií 2.1 Teorie mediální komunikace 2.1.1 Média 08 2.1.2 Proč studovat média 10 2.1.3 Teorie masové komunikace jako samostatná vědní disciplína 11 2.1.4 Význam masových médií 12 2.1.5 Sdělení 13 2.1.6 Média jako veřejné instituce 14 2.2 Zákonné vymezení veřejnoprávních médií 2.2.1 Provozovatelé ze zákona 16 2.2.2 Česká tisková kancelář 17 3. Vývoj médií veřejné služby v České republice 3.1 Význam historického kontextu 19 3.2 Historie Českého rozhlasu 19 3.3 Historie České a Československé televize 22 4. Analýza právní regulace a autoregulace médií veřejné služby 4.1 Přehled předpisů regulujících veřejnoprávní média 29 4.2 Postavení Českých médií veřejné služby 37 4.3 Statutární a kontrolní orgány médií veřejné služby 4.3.1 Rada Kontrola veřejností 38 4.3.2 Dozorčí komise Kontrola hospodaření 41 4.3.3 Generální ředitel 42 4.4 RRTV 43 4.5 Zásady naplňování veřejné služby, etika v médiích veřejné služby 4.5.1 Služba veřejnosti 45 4.5.2 Kodexy nezávislosti, plurality a mravnosti 49 4.5.3 Občan na prvním místě 51 4.5.4 Péče o děti 52 4.5.5 Tvůrčí činnost 53 4.5.6 Zpravodajství a publicistika 55 4.5.7 Diskuse ve veřejnoprávních médiích 56 4.5.8 Svoboda vyznání, ochrana menšin, otázky etiky 57 4.5.9 Ochrana soukromí 58 3
4.5.10 Zobrazování násilí, sexuálně explicitního chování 59 4.5.11 Neobvyklé situace, střet zájmů 61 4.5.12 Charita a dobročinnost 62 5. Reklama ve veřejnoprávních médiích 63 6. Financování veřejnoprávních médií 67 7. Plní média veřejné služby České republiky svoji funkci? 70 8. Závěr 72 9. Resumé v ruském jazyce 73 10. Seznam použitých zdrojů 10.1 Monografie a autorské články 76 10.2 Právní předpisy a související dokumenty 76 10.3 Internetové zdroje 78 10.4 Webové stránky se související tématikou pro hlubší studium mediální scény 80 11. Seznam použitých zkratek 81 4
1. Úvod Žijeme v době, kdy se nejvyšší hodnotou stávají informace. Jelikož nejsme schopni vše zachytit svými smysly, musí existovat prostředky, které nám zprostředkovávají informace a poznání. Tyto prostředky k nám přinášejí mediovaná sdělení. Zde se dostáváme k pojmu médium. Média jsou těmito zprostředkovateli. S rozvojem techniky se média mění a zásobují nás čím dál tím větším množstvím informací. Média, která pokrývají široký okruh příjemců mediálního obsahu, se nazývají masovými. Patří mezi ně tisk, rozhlas nebo televize. Na evropském kontinentě vznikla tradice tzv. veřejnoprávních médií. Jsou jimi specifické organizace, které mají sloužit veřejným zájmům, demokratickému státnímu zřízení a nabízet pestrý výběr kvalitních a ověřených informací. Aby plnila dobře svoji veřejnou službu, musí být oproštěna od veškerých závislostí na státní moci i jiných subjektech. Záměrem této práce je veřejnoprávní média poznat, vymezit a analyzovat jejich činnost a povinnosti, konfrontovat stanovené s reálným fungováním těchto institucí. Celý text je rozdělen do šesti základních kapitol, úvodu a závěru. Kapitola Obecná charakteristika médií si klade za úkol vysvětlit úlohu médií ve společnosti pomocí teorie mediální komunikace. Snaží se nastínit základní teorie vzniku médií, jejich významu a vlivu na soudobou společnost, potřebu jejich studia a výchovu mediálně gramotného publika. Na konci kapitoly se dostaneme k teoretickému vymezení veřejnoprávních médií a jejich zakotvení v zákonech České republiky. Kapitola Obecná charakteristika médií je podstatná pro pochopení dalšího textu, pro pochopení zákonodárců při vytváření mediálních zákonů, pro pochopení samoregulačních předpisů veřejnoprávních médií, jejich chování, tlaku na ně ze strany odborné veřejnosti i uživatelů a vymezení jejich místa ve společnosti. Třetí kapitola se zabývá historickým vývojem veřejnoprávních médií České televize a Českého rozhlasu. Vysvětluje význam historického kontextu pro pochopení chování obou médií i jejich vnímání společností. Zachycuje nejvýznamnější dění v České republice za posledních několik desetiletí a jeho vliv na média veřejné služby i opačně. Český rozhlas, na rozdíl od České televize, vznikal v demokratickém zřízení První republiky. Jeho prosazení ve společnosti nebylo snadné, avšak s rychle rostoucím počtem posluchačů došlo k zásadní změně v přenosu sdělení, které tak mohlo být aktuální a bezprostřední. Nebylo lehké přesvědčit lidi, aby nakoupili nový přístroj, ani aby se význačnější osobnosti ucházely o vystupování v rozhlasovém vysílání. Počáteční nedůvěra 5
k novému médiu však opadla a rozhlas se stal téměř módou, především však uznávaným médiem, vlivnou a rozsáhlou institucí. Český rozhlas byl první stanicí na evropském kontinentě, která zahájila pravidelné vysílání. Dějiny ČRo v mé práci končí spolu s druhou světovou válkou, kdy poměrně krátce po ní otěže přebírá nové médium, přenášející vedle zvuku i obraz televize. Na rozdíl od rozhlasu byl vzestup televize velmi rychlý a lidmi ihned vítaný. Nevznikla však za demokracie, což se projevilo na jejím fungování. Během nejvýznamnějších událostí se stala klíčovou institucí poskytující informace, stála v čele dění a její zaměstnanci se stali hrdiny. Ani novodobá historie po pádu socialistického režimu není ušetřena šrámů názorové střety mezi řediteli, zaměstnanci a Radou vyústily ve stávku, která zapojila do diskuse celý národ. Kapitola čtvrtá se pokusí analyzovat právní regulaci a autoregulaci veřejnoprávních médií a konfrontovat zákonná ustanovení s jejich faktickým působením v dnešní společnosti. Poskytne přehled napříč českým a evropským právem i interními předpisy, které média vytvářejí sama. Ve své první části se kapitola zaměří na předpisy v celostním pojetí a analyzuje některé jejich ucelené prvky a instituty. Následující části se zaměřují na podrobnější rozbor zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, zákonů o České televizi a Českém rozhlase, Kodexu ČT, Kodexu ČRo, statutů těchto médií a dalších předpisů. Seznamuje čtenáře s kontrolními mechanismy služby veřejnosti, statutárními orgány médií, základními úkoly, pravidly fungování. Pod drobnohled se dostanou témata péče o děti, etika, náboženství, ochrana menšin, ochrana soukromí, zobrazování násilí a sexuálně explicitního chování a další. Specifickou kapitolou bude Reklama ve veřejnoprávních médiích. Jde o velmi společensky diskutované téma. Zákonodárci reklamu ve veřejnoprávních médiích velmi omezili, je v plánu ji úplně vypustit. Je toto správné řešení? Jaký může mít vliv vypuštění reklamy z veřejnoprávního média na trh? Budou řešeny otázky potencionálního vlivu inzerenta na médium, uvedeny příklady, kdy nezájem inzerentů měl až devastující účinek na samotnou existenci komerčního média, kdy došlo k vypuštění pořadů, nebo některých ožehavých témat, dokonce i snahy o neuvedení reportáže v České televizi. V předposlední kapitole se zaměřím na ožehavý problém financování médií veřejné služby. Pro plnění svých úkolů musí média disponovat nemalými finančními prostředky. Základním příjmem rozpočtu obou médií veřejné služby jsou tzv. koncesionářské poplatky. Jejich výši však určují zákonodárci, což ohrožuje nezávislost médií. S tímto problémem se média potýkají již od prvopočátků role veřejné služby od devadesátých let minulého století. Ačkoliv na toto téma proběhla řada diskusí, problém zůstává stále neřešen. Druhým 6
finančním zdrojem jsou peníze z reklamy, ovšem v poukaze na předchozí kapitolu tento brzy zanikne. Jaký to bude mít na média vliv? Je třeba reformovat systém financování? Odborníci se shodnou, že ano, zákonodární činitelé ovšem řešení nepřináší. Posledním je krátké zamyšlení, zda plní veřejnoprávní média ČR svou funkci, po něm následuje závěr. Rozsah diplomové práce není dostačujícím na ovládnutí celého odvětví. Může být jen jakousi rešerší a uvedením do problematiky. Uvedeny budou základní otázky a varianty jejich řešení. Práce může však být dobrým podnětem pro diskusi na toto téma, nikoliv vyčerpávajícím zdrojem vědění z této oblasti. 7
2. Obecná charakteristika médií 2.1 Teorie mediální komunikace 2.1.1 Média Pojem média jednoznačně patří mezi nejpoužívanější pojmy současnosti. S tímto slovem se můžeme setkat v nejrůznějších souvislostech a významech v oborech sociologie, psychologie, v žurnalistice či politice. Pojmem média je především míněn tisk, televize, popř. média založená na digitálním zpracování a přenosu dat, která se dnes poměrně nejasně označují pojmem nová. Slovo médium jako takové pochází z latiny a znamená prostředek, prostředníka, zprostředkující činitel tedy to, co něco zprostředkovává, zajišťuje. Obory, které se věnují různým projevům mezilidské, sociální komunikace, označují tímto pojmem to, co zprostředkovává někomu nějaké sdělení, tedy médium komunikační. 1 Podstatou jednání média je tedy, jako v jakémkoli jiném typu mezilidské komunikace, zprostředkování, resp. mediace. Komunikačními prostředky nejsou však pouze rozhlas, tisk a televize. Zprostředkování komunikace náleží do působnosti daleko více nejrozličnějších médií. Bez média, které by ji zajišťovalo, by byla komunikace prakticky nemožná. Za médium mohou být považovány i kódy, které jsou při komunikaci používány, tedy i přirozený jazyk, např. čeština. Kódy jsou jakési soustavy znaků a pravidel pro jejich používání a je možné je považovat za primární komunikační média, za zprostředkovatele sdělení mezi účastníky komunikace. Užití kódu však není dostačující. Během vývoje lidské civilizace stále více rostla potřeba přenášet sdělení na větší a větší vzdálenosti a to pokud možno v co nejkratším čase, co největšímu počtu lidí a zároveň je zaznamenat, aby vydržela co nejdelší dobu. Proto je možné v průběhu dějin mezilidské komunikace sledovat i vývoj sekundárních médií, jimiž se lidé snažili překonat časovou a prostorovou omezenost vysílaných sdělení. Komunikačními médii můžeme označit prostředky, snažící se o záznam a přenos sdělení. Jsou to obrázky, písmo, tisk a nejrůznější prostředky mechanického, analogového či digitálního vysílání, stejně jako prostředky snažící se dostat sdělení ke vzdáleným adresátům prostřednictvím poslů, 2 později instituce pošty, 1 Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost - Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003, s. 15-16. 2 Pozoruhodný způsob přepravy sdělení je vzhledem ke své době důmyslný systém přestupních stanic v Mongolsku za Čingischána, kdy jezdec na koni za den mohl ujet až 200 mil. 8
nejrůznějších typů signalizace 3 a nakonec i přenosové a vysílací techniky 4 a počítačové komunikační sítě. Nesporným zlomem v úsilí o hledání vhodné technologie dovolující multiplikaci sdělení byl vynález knihtisku, 5 tedy postupu, s jehož využitím je možné z jedné předlohy vyrobit větší množství v podstatě stejných kopií knihy. 6 Technický rozvoj však není zdaleka tím nejdůležitějším rysem sekundárních médií. Nechat se oslnit světem technických novinek je ošidné a může zastřít skutečnost, že povaha médií, která lidé používají, má vliv na to, jak se k sobě navzájem chovají. Proto je užitečné rozlišovat média také podle toho, jaký typ společenských vztahů mají nebo mohou vytvářet či podporovat, tedy jakou roli plní média jako společenská instituce. Zde se dostáváme k rozlišení na dva typy médií interpersonální a masová. První zmíněná skupina médií slouží podpoře interpersonální komunikace, podporuje existenci či utváření sociálních vztahů mezi jednotlivci. Těmito médii mohou být dopisy, poselství, emailové zprávy, telegraf, telefon apod. Podstatným rozlišovacím znakem je nejen to, že se uživatelé navzájem vnímají jako jedinečné osobnosti, ale i skutečnost, že tato média zpravidla umožňují vysílání a přijímání vzkazů na obou stranách. Celospolečenské komunikaci, tedy komunikaci mezi jedním výchozím bodem a blíže neurčeným, leč vysokým počtem bodů cílových, slouží média masová. Komunikace prostřednictvím takového média směřuje od jednoho zdroje k publiku, jež se skládá z velkého množství lidí. Podstatným rysem těchto médií a odlišujícím kritériem od médií interpersonálních je skutečnost, že nepodporují vysílání a příjímání sdělení na obou stranách. Existuje zde jeden účastník vysílatel (podavatel), druhý je příjemcem. Příjemcem je pak početná skupina lidí, kteří mají navzájem slabé nebo žádné sociální vazby, většinou se vzájemně neznají, tvoří tedy masu. Masová média vytvářejí nové sociální vazby ve společnosti, utvrzují skupinovou identitu a pomáhají jedinci najít jeho (ať už skutečné, či domnělé) místo mezi ostatními lidmi. Do této kategorie médií patří noviny, časopisy, knihy, televizní a rozhlasové vysílání, film, ale i kompaktní disky, disky DVD, stejně jako ekvivalenty těchto tradičních médií v kyberprostoru počítačových sítí, zvláště internetu. Zvláště z posledních jmenovaných typů médií je možné ještě vyčlenit tzv. síťová média, která je možné používat jako interpersonální i masová média. 7 3 Kouřové signály, vlajkové abecedy. 4 Telefon, telemost. 5 Johanes Gensefleisch zur Laden, zvaný Gutenberg (1397 1468) vynalezl kolem roku 1450 pomocí pohyblivých písmen tisk. 6 Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost - Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003, s. 17-18. 7 Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost - Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003, s. 21-22. 9
2.1.2 Proč studovat média Média (zvláště ta masová) a mediální komunikace jsou neodmyslitelnou součástí života společnosti. Každé společenství lidí se snaží zajistit uvnitř sebe sama výměnu informací a symbolických obsahů. Při uskutečňování těchto snah v moderní společnosti hrají média stále větší roli. Stále více využíváme k získávání poznatků o společnosti a prožitků, právě poznatky a prožitky předložené médii. Obávat se nekontrolované moci znamená více se obávat moci médií. 8 Jelikož média nabízejí sdělení v tak velkém množství a tak snadno dostupná, vzbuzují v nás dojem, že vidíme svět v celé jeho pestrosti, a čím více jsme působení médií vystaveni, tím víc v nás sílí pocit, že jsme se ocitli v nadřazeném postavení, v němž jsme schopni pochopit, jak svět funguje. 9 Masová média podle specifických pravidel podávají jistá svědectví o světě, s nímž jejich konzumenti nemají či nemusí mít vlastní zkušenost. Média se nás dále snaží přesvědčovat o výhodnosti či správnosti určitého chování, a to nejen v reklamě, ale nepřímo i ve zpravodajství, dramatu či zábavě, a o platnosti hodnot a norem a jako vyjednavači umožňují vyjasnění názorů a stanovisek. 10 I z důvodu zachování si vlastního názoru, z důvodu nenechat se médii tlačit z jedné strany názorového spektra na druhou od reportáže k reportáži je důležité média poznat a naučit se číst sdělení, která nám předkládají. Na tomto místě je dobré zmínit tzv. mediální gramotnost. Studium médií zvyšuje základní výbavu pro úspěšnou a plnohodnotnou účast v mediální komunikaci. Mediální gramotností je míněna kvalita pohledu, s nímž je jedinec schopen k médiím přistupovat. 11 Dvacáté století přineslo spolu s nebývalým rozvojem masové výroby a masové spotřeby i nápadný rozvoj masových médií a masové kultury. Stále naléhavěji se mluví právě o mediální gramotnosti a z ní vyplývající potřebě mediální výchovy. 12 Dramatický rozvoj dělby práce a nárůst informací zprostředkovaných médii posunuje média a veřejné (stále ještě masové) komunikování do role rozhodujícího možná dokonce jediného tmelícího elementu společnosti. 13 V moderní společnosti jsou masová média jedinečným a nezastupitelným faktorem zajišťujícím sociální soudržnost, podporujícím rozdělení moci a společenskou komunikaci. 8 Burton, G., Jirák, J. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal, 2001, s. 22. 9 Potter, W.J. Media Literacy. London: Sage, 1998, s. 38 překlad: Jirák, J. 10 Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost - Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003, s. 43. 11 Burton, G., Jirák, J. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal, 2001, s. 23. 12 Mc Quail, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999, s. 15 předmluva J. Jiráka 13 Tamtéž. 1
Podle toho, co masová média přinášejí jednotlivci, je možné jejich roli hodnotit z jednoho pohledu jako žádoucí, avšak druhý pohled skýtá odvrácenou stranu mince. Kladně vyznívá působení týchž médií jako zajištění stability demokratické společnosti např. tím, že potencionálně umožňují prezentaci všech názorů a jsou tak garantem svobody projevu. Ovšem tím, že média fakticky některé názory, typy informací, postoje či vzorce chování upřednostňují a jiné přehlížejí, de facto podporují stávající rozdělení moci. 14 2.1.3 Teorie masové komunikace jako samostatná vědní disciplína Zkoumání jednotlivých typů médií a komunikace se v průběhu 20. století začalo výrazně diferencovat. Zvláště studium celospolečenské roviny komunikace, tedy masových médií a masové komunikace, se dostalo do středu zájmu několika disciplín a postupem času začalo konstituovat disciplínu vlastní teorii masové komunikace vycházející z tradice sociologického studia médií a mediální studia, jakožto multidisciplinární obor, inspirovaný více kulturálními studiemi a vědami o komunikaci. Bylo to vyvoláno tím, jak velký vliv na společnost i jednotlivce se právě masovým médiím přisuzuje. 15 Teorie masové komunikace je souborem, který se soustřeďuje na studium procesů veřejného a zvláště masového komunikování, institucí zajišťující tyto procesy, obsahů, které jsou těmito institucemi produkovány a šířeny, a konečně skupin příjemců, které se kolem těchto obsahů ustavují, a jejich chování. 16 Jako sociálněvědní disciplína se začala ustavovat ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Za jejího zakladatele je považován sociolog Paul Felix Lazarsfeld. 2.1.4 Význam masových médií Masová média (zvláště pak noviny, rozhlas a televize) mají v soudobých společnostech zásadní a neustále vzrůstající význam. Média mohou být zdrojem moci potencionálním prostředkem vlivu, ovládání a prosazování inovací, pramenem životně důležitých informací pro fungování společenských institucí a zároveň základním nástrojem jejich přenosu. Jsou jakousi arénou střetu řady událostí z oblasti veřejného života v měřítku národním i mezinárodním. Masmédia jsou významným zdrojem výkladů sociální reality a 14 Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost - Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003, s. 26. 15 Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost - Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003, s. 23. 16 Mc Quail, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999, s. 15 předmluva J. Jiráka 1
představ o ní. 17 Jsou primárním klíčem ke slávě a k postavení známé osobnosti, stejně jako k účinnému vystupování na veřejnosti; zdrojem uspořádaných a veřejně sdílených významových soustav, které empiricky i hodnotově vymezují, co je normální, odchylky jsou pak signalizovány a poměřovány tím, co je považováno za veřejně akceptovanou podobu normality. Nesmíme ovšem zapomínat na to, že média jsou také prostředkem zábavy a nejběžnějším způsobem trávení volného času a zároveň jeho organizátorem. Výsledkem je fakt, že představují stále více rozšířené průmyslové odvětví nabízející mnoho pracovních příležitostí a bohatou škálu potencionálních ekonomických zisků. Není těžké pochopit, proč masová média již od svého vzniku přitahují tak velkou pozornost, proč jsou vystavena veřejnému hodnocení a usměrňování, proč jsou důkladně teoretizována a dala vzniknout vědním disciplínám. Je jen málo společenských témat, o nichž by se vedla diskuse, aniž by přitom byla brána v úvahu role masmédií ať už to věci prospívá či ne. Stále více a více závisí na masových médiích rovněž prosazování demokratické politiky. Bohužel historický kontext předkládá také jednoznačné důkazy o mediálním prosazení nedemokratických režimů, především v první polovině 20. století. Všechny nejzákladnější otázky společnosti, týkající se rozložení a výkonu moci, zvládání problémů a procesů integrace a změny závisí na komunikaci, zvláště na sděleních přenášených prostředky veřejné komunikace, ať už jde o sdělení informativní, o názory, příběhy či o zábavu. 18 Odnepaměti si lidé předávali zkušenosti a zážitky, vypravěč, zpěvák či potulný kejklíř byl vítaným společníkem u rodového ohně, stejně jako u královského dvora. Vždy platilo, že vedle bezprostředního, situovaného kulturního kontextu, který je pochopitelně omezen fyzickými možnostmi člověka a nedovoluje mu získat zkušenosti s událostmi, jež jsou za naším bezprostředním obzorem, existuje ještě kulturní prostředí zkušeností zprostředkovaných, tedy mediovaných. Od zpráv po zábavu dodávají zvláštní společenští činitelé, jakási speciální společenská instituce stará jako lidstvo samo, nejrůznější zprostředkovaná sdělení. 19 Média jsou mocné a autonomní instituce, které procesu mediace skutečně dávají podobu. Proto je právě poznání zákonitostí jejich jednání, tedy charakteristických rysů 17 Proto jsou média také místem, kde jsou konstruovány, ukládány a nejviditelněji vyjadřovány změny v kultuře a hodnotách společností a skupin. 18 Mc Quail, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999, s. 21-22. 19 Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost - Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003, s. 28. 1
procesu mediace, rozhodující pro pochopení toho, jakou podobu mají produkty, které média nabízejí mediovaná sdělení. 20 2.1.5 Sdělení Charakteristickým znakem masových médií je jednosměrnost. Mediovaná kultura je svým způsobem jednosměrná, protože publikum, na které je zaměřena, je jen velmi obecně charakterizované a není individualizované, či je pouze blíže určenou cílovou skupinou. Média konkrétně nevědí, s kým komunikují. Lidé média řídící a v médiích pracující se zaměřují na jakési myšlené, zobecňující konstrukce či stereotypy, jako je veřejnost, občan, člověk z ulice, podnikatel, divák. Tyto konstrukce umožňují výrobcům mediovaných sdělení vybírat a upravovat nabízené produkty tak, aby jim zajišťovaly věrohodnou a přitažlivou komunikaci s lidmi, na něž nedohlédnou a s nimiž nemohou sdílet společný situační kontext. Na rozdíl od interpersonální komunikace nemá ta masová pomíjivou podobu. Tuto vlastnost nabízejí médii využívané technologie. Sdělení nabízená médii jsou dostupná či zaznamenatelná v knize, filmu, na videonahrávce, kompaktním disku či v počítačovém souboru. To zásadním způsobem mění povahu sdělení, neboť se tím stává trvalým a opakovatelným, což v každodenní přímé mezilidské komunikaci není možné. Možnost zaznamenávat a reprodukovat sdělení dává mediální komunikaci rozměr záznamu, tedy trvání v čase. Tím se mediální komunikace stává zprostředkovanou historií. Abychom lépe pochopili snahu o konstituci média veřejnoprávního, je nutné pochopit, co je charakteristické pro všechna komerční média. Masově mediované produkty jsou nabízeny jako komodita, jako zboží a prodávají se podle toho, jak dokáží zajistit potřeby trhu, na němž se uplatňují. Rozhodujícím faktorem, který určuje výslednou podobu sdělení předkládanou komerčními médii je zisk. Moderní média se stala specializovaným průmyslem, který nás má kultivovat, tedy uspokojovat a zároveň formovat, ve výběru nejrůznějších informací, zábavných obsahů a dalších komodit. 21 Ve sféře masmédií a mediální komunikace mluvíme o procesu, v jehož rámci se nabízejí obsahy (tedy sdělení) určené prvotně ke krátkodobému užití (zpravodajství, zábava), které mají aktuální charakter a jsou produkovány formálními organizacemi 20 Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost - Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003, s. 43. 21 Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost - Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003, s. 36-38. 1
médií. 25 Obsahy nabízené médii nejsou ani tak výsledkem individuální činnosti, byť se to s vnitřní hierarchií, pravomocí a odpovědností, užívajícími vyspělé technologie sloužící k multiplikaci vyrobeného sdělení a jeho distribuci s pomocí rozmanitých zprostředkujících technik k masovému, disperznímu a anonymnímu publiku, a to veřejně, tedy bez omezení přístupu, jednosměrně, tedy bez možnosti výměny role podavatele a příjemce, a nepřímo, tedy s odloženou a institucionalizovanou zpětnou vazbou, a to vše s určitou periodicitou produkce, která je nabízena průběžně. 22 2.1.6 Média jako veřejné instituce Pro zkoumání chování médií jako zdroje sdělení je důležité pochopit ekonomický, politický a kulturní kontext, v němž operují. Podstatnými faktory, které chování médií podmiňují, jsou totiž vlastnictví, legislativní rámec, očekávání a způsob financování vč. orientace na ekonomické přežití a tvorbu zisku. 23 Abychom mohli pochopit, jak fungují média, musíme se soustředit rovněž na to, kdo všechno se podílí na konečné výrobě produktu, tedy kdo vyrábí mediální obsahy, kdo má na výrobní proces vliv a jak samotná výroba probíhá. 24 Média jsou v nejobecnější rovině považována za ustavené společenské instituce. Mají svébytnou množinu pravidel a postupů, která je ale v celém rozsahu svých činností určována a omezována společností, v níž působí. Masová média jsou v podstatě závislá na společnosti, zvláště pak na institucích představujících a vykonávajících politickou a ekonomickou moc. Je ovšem zjevné, že média mohou mít na tyto instituce vliv a že se těší jistému stupni autonomie, vyplývající z neustále vzrůstajícího objemu a rozsahu činností tak může na první pohled publiku jevit, ale především výsledkem fungování organizace jako celku a jejího postavení ve společnosti. Proto je pro pochopení mediální komunikace důležité poznání: způsobu jejich financování 22 Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost - Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003, s. 39. 23 Burton, G., Jirák, J. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal, 2001, s. 64. 24 Viz. též Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost - Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003, s. 53. 25 Mc Quail, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999, s. 22. 1
pravidel a regulačních opatření, jimž je podřízeno počínání organizací vyrábějících mediální produkty, stejně tak všech zaměstnanců organizace, neboť jedině takové chování umožňuje efektivní chod této organizace míry svobody vůči okolnímu světu, jíž organizace disponuje, vnější vazby, ale také míra svobody, jež panuje uvnitř instituce samotné. Kritériem zásadně odlišujícím komerční média od médií veřejnoprávních, jejichž výkladu je věnována tato práce a zvláště pak následující kapitoly, je právě způsob financování těchto médií. Formy financování médií mohou být prodej tiskové plochy, resp. vysílacího času inzerentům reklamy, vybírání koncesionářských poplatků, vlastní hospodářská činnost, příjem ze státního rozpočtu či u tištěných médií prodej vlastního výrobku. Většina mediálních korporací v kapitalistických společnostech jsou komerční subjekty. odpovědné svým majitelům vytvářet zisk. V evropské tradici však jistou výjimku představují média, která jsou ustavená zákonem, aby výrobou a vysíláním rozhlasových a televizních pořadů poskytovala službu veřejnosti. Jde o tzv. veřejnoprávní média, nebo také média veřejné služby. Zatímco pro komerční média jsou základním zdrojem příjmů výnosy z reklamy, média veřejné služby žijí z financí v podobě televizního či rozhlasového koncesionářského poplatku. Tzv. koncesionářský poplatek je zpravidla zákonem stanovená částka, kterou poplatník platí za to, že se v jeho domácnosti vyskytují funkční přijímače rozhlasového či televizního signálu. Pro vysílací média veřejné služby České republiky byl zvolen model vícezdrojového financování, kdy vedle koncesionářského poplatku doplňuje financování příjem z reklamy. Dalším příjmem pro oba druhy médií je vlastní hospodářská činnost v podobě prodeje dalších produktů, např. audio a videonahrávek. Jedná se však o nízké výnosy a tím pádem o zpravidla okrajový, méně důležitý zdroj financování, s minimálním významem pro fungování médií. Financování ze státního rozpočtu může v liberálně demokratických společnostech představovat hrozbu oslabení nezávislosti příslušného média na státu. Přesto je tento zdroj financí nevyhnutelnou součástí podpory některých médií. Například těch, která nejsou schopna dosáhnout ekonomické soběstačnosti, ale jsou významnou součástí kulturního prostředí dané společnosti odborné časopisy, kulturní revue, vysílání pro menšiny atd. Mechanismy rozdělování finančních prostředků bývají 1
organizačně co nejvíce vzdalovány od státní správy, čímž má být posílena role tohoto subjektu jako nezávislého média. 26 2.2 Zákonné vymezení veřejnoprávních médií 2.2.1 Provozovatelé ze zákona Existenci veřejnoprávních médií, resp. médií veřejné služby předpokládá tzv. mediální zákon zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání 27, který v 3 v odstavci prvním, v části působnost zákona vymezuje a) provozovatele vysílání, kteří jej provozují na základě zvláštních právních předpisů, tedy provozovatele ze zákona, b) provozovatele vysílání s licencí c) a provozovatele tzv. převzatého vysílání na základě registrace. Provozovatele ze zákona, tedy média veřejnoprávní, zřizují zákon o České televizi 28 a zákon o Českém rozhlasu 29. Úkolem těchto médií je dle zmíněných zákonů poskytovat službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popř. dalšího mediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky, jež zákonodárce shrnul do legislativní zkratky veřejná služba v oblasti televizního, resp. rozhlasového vysílání. Zde se tedy dostáváme k podstatě těchto médií a můžeme je nazývat médii veřejné služby. Provozovatele s licencí blíže specifikuje zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání ve svých ustanoveních. Zde se jedná výhradně o komerční poskytovatele vysílání ve smyslu předchozího výkladu teorie mediální komunikace. V této práci budou sloužit provozovatelé vysílání s licencí pouze jako jakýsi oponent provozovatelům vysílání ze zákona. Bližší výklad těmto médiím nebude věnován, stejně tak provozovatelům převzatého vysílání. 26 Mc Quail, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999, s. 75. 27 Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 28 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů. 29 Zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů. 1
2.2.2 Česká tisková kancelář Za médium veřejné služby svého druhu lze považovat i Českou tiskovou kancelář, která stojí v pozadí velkého množství, často i většiny zpráv a informací šířených veřejnoprávními médii a stejně tak médii komerčními. Jelikož se jedná o médium specifického rázu a s nepřímým působením na občany, nebude mu věnována v mé práci taková pozornost, jako médiím bezprostředního kontaktu. Tento krok lze odůvodnit i faktem, že ČTK působí nejen v rovině rozhlasového a televizního vysílání, ale též jako informační zdroj tištěných médií, kde nenajdeme žádného poskytovatele veřejné služby. Zásadním rozdílem je také systém financování, kdy Kancelář není dotována státními prostředky, ani se na její činnost nevybírají koncesionářské poplatky. Historie předchůdců této instituce započala krátce po vypuknutí první světové války ve Washingtonu, kde vznikla Československá tisková kancelář, zároveň v roce 1916 v Londýně založil T. G. Masaryk Českou tiskovou kancelář. Tzv. Československé telegrafní agentstvo pak sbíralo zprávy pro legionářský tisk v Rusku. Vznik vlastní ČTK se datuje na 28. října 1918, kdy ji zřídilo předsednictvo Národního výboru československého. V prvním roce distribuovala tehdejší ČTK zprávy pomocí armádní vysílačky a poté vysílačem ve Strašnicích. Ve 20. letech distribuovala rovněž obrázky a začala využívat telefonického spojení. Od počátku poskytovala zpravodajství Radiojournalu. 30 Za druhé světové války zprávy cenzurovali nacisté. Svobodná ČTK byla nadále řízena z Londýna, od roku 1940 rovněž z New Yorku. V padesátých letech vydání každé zprávy schvaloval politický sekretariát agentury, v roce 1953 měla pouze dva zahraniční zpravodaje a veškeré ostatní zahraniční zpravodajství přebírala od sovětské agentury TASS. V roce 1970 se stala ČTK členem Evropské aliance tiskových agentur. Stalo se tak v době, kdy se na chodu Kanceláře podepsala normalizace, což bylo vidět mj. na charakteru služeb, které ČTK poskytovala v oblasti zahraničního zpravodajství. V roce 1981 byl vydán organizační řád, který dělil zpravodajství do čtyř skupin běžné zpravodajství pro veřejnost, zvláštní zpravodajství určené pro šéfredaktory, neveřejné zpravodajství pro úzký okruh stranických a státních činitelů a tajné zpravodajství pouze pro špičky KSČ. Na konci roku 1989 agentura usiluje o nezávislost a nestrannost zpravodajství. Vedle veřejné služby svou činnost začala pojímat také jako službu platícímu zákazníkovi. V roce 1991 spustila agentura vysílání zpravodajské rozhlasové stanice RadioPlus, ale její činnost musela být 30 Viz. kapitola třetí Vývoj médií veřejné služby v České republice 1
s přijetím nového zákona o ČTK zastavena. Od roku 1996 vydává Kancelář internetový deník České noviny. Dnes již má ČTK zpravodaje v mnohých zemích po celém světě a navazuje tak na prvorepublikovou tradici. 31 Novodobá Česká tisková kancelář (povolená zkratka ČTK) vznikla na základě zákona o České tiskové kanceláři. 32 Podle zákona o ČTK je oddělena od státu a má formu veřejnoprávní instituce. Agentura nemá konkrétního vlastníka, podléhá kontrole Rady ČTK, jejíchž sedm členů volí Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Česká tisková kancelář je národní tisková a informační agentura, jejímž posláním je poskytovat objektivní a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů. Kancelář má sídlo v Praze, je právnickou osobou zapsanou do obchodního rejstříku, používá emblém - symbol zeměkoule, ve které je nápis ČTK. V čele stojí generální ředitel volený Radou ČTK na období šesti let a je jejím statutárním orgánem. Poradním orgánem ředitele je grémium. Službu veřejnosti v ČR i v zahraničí poskytuje ČTK šířením slovního a obrazového zpravodajství z České republiky a ze zahraničí. Slovní a obrazové zpravodajství ostatním hromadným sdělovacím prostředkům a jiným právnickým a fyzickým osobám poskytuje ČTK za úplatu. Zpravodajství ČTK nesmí působit ve prospěch žádné politické, náboženské, hospodářské nebo jiné zájmové skupiny ani proti nim. Základními požadavky jsou nestrannost a přesnost, svoboda a nezávislost při tvorbě zpravodajství. 31 Vacková, B. Média veřejné služby - Revue pro média [citováno 7. dubna 2007]. Dostupný z: http://fss.muni.cz/rpm/revue/heslar/. 32 Zákon č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři, ve znění pozdějších předpisů. 1
3. Vývoj médií veřejné služby v České republice 3.1 Význam historického kontextu Pro pochopení problematiky médií veřejné služby je dobré znát historický kontext, v jakém média vznikala, vývoj a zásadní milníky, které měly vliv na jejich formování. Historie média může mít velký význam na formování názorů lidí, kteří média veřejné služby mají možnost ovládat, od ředitelů rozhlasových či televizních studií, přes generálního ředitele a rady provozovatelů vysílání, až po poslance tvořící pravidla závazná pro jejich fungování a chování. Poznání historie veřejnoprávních médií je důležité rovněž pro pochopení chování diváka, jehož provázejí po celý život. Historie veřejnoprávních médií, jelikož je mnohem delší, než mohla zaznamenat v České republice média soukromá, jsou zároveň dějinami české kultury. Zvláště v totalitním režimu byla obě média velmi úzce spjata s uměleckým životem, vyhledávala a vychovávala tehdejší mediální hvězdy, herce, zpěváky a další umělce. V posledních desetiletích je možné setkat se s mnohými názorovými proudy a představami, ať již jde o dílčí problém vedení televize a roztržky mezi zaměstnanci, ředitelem či radou, nebo o snahy ovlivnění médií politikou. Setkáváme se také s obdobím, kdy národ k přijímačům a obrazovkám vzhlížel a redaktoři se stali hrdiny, bojujícími za demokratičtější zřízení a za reformy. 3.2 Historie Českého rozhlasu Historie Českého rozhlasu je mnohem delší, než historie České televize. Je zřejmé, že hlavním důvodem je rozvoj techniky. Vzestup televize byl mnohem rychlejší a veřejností vítán. Kdežto průkopníci v Českém rozhlase to měli o to těžší, že museli veřejnost seznámit s novým médiem a přimět ji rovněž přemýšlet o nákupu rozhlasového přijímače. K zahájení pravidelného rozhlasového vysílání došlo dne 18. května 1923. Oznámil to časopis Radioamatér, jeden z popularizátorů amatérského rozhlasového vysílání a radiotelefonie u nás. Začalo se vysílat ze stanice Kbely. Od počátku však vysílání provázely obtíže. Jednak rázu technického, jednak personálního, vzhledem k obtížné dopravní dostupnosti stanice a její vzdálenosti od centra hlavního města Prahy. Situace trvala až do roku 1925, kdy započalo vysílání ze stanice ve Strašnicích. Zde bylo však 1
velmi málo místa a mimo technických pracovníků se do dřevěného domku nikdo nevešel. Pro vznik rozhlasového vysílání v Československu a zároveň jako první studio posloužil na letní měsíce zapůjčený skautský stan s klavírem a kobercem. První živý program zajistili houslista a cellista orchestru bia Sanssouci a operní pěvkyně Růžena Topinková. Prvním moderátorem se stal technik rádia Vlach se slovy: Haló - haló - zde radiostanice O. K. P. Kbely u Prahy, prozatímní vysílací stanice Radiojournalu, která vysílá na vlně 1 025 m zprávy a program. První vysílání bylo technicky slabé a rušila jej spousta nežádoucích vlivů. V té době si nikdo, dokonce ani novináři, píšící o novém technickém vynálezu, nedokázal představit, jaký nabude radiové vysílání pro budoucnost význam. 33 Název společnosti, jež provozovala rozhlas, Československé zpravodajství radiotelefonické, vypovídala o záměru vedení informovat společnost pomocí zpráv...rozšiřování zpráv hospodářských, meteorologických, bursovních, sportovních a zpráv rázu všeobecného.... Toto vymezení jejich společenské smlouvy se dá dnes interpretovat, že rozhlas byl tenkrát chápán i svými zakladateli především jako zprostředkovatel obsahů, nikoliv jako jeho tvůrce. Je to však pochopitelné, vzhledem ke skutečnosti, že se průkopníci potýkali jednak s problémy technickými, jednak s finančními. Měli nedostatek zkušeností a ani zájem posluchačů i účinkujících v rozhlase nebyl valný. Programová skladba se velmi vyvíjela. Přes počáteční plány převládala hudba, která se zároveň těšila největšímu zájmu zatím jen nepočetného publika. V roce 1924 se skladba programu rozšířila o tématické večery, např. s hudbou starých českých mistrů či věnované významným osobnostem a celým hudebním žánrům. Předčítaly se pohádky, básně, fungovalo krátké zpravodajství. To sestávalo z krátkých zpráv o povětrnostním stavu, ze sportovních událostí a z burzovních zpráv. První, doslova aktuální zprávou, byl překlad zachyceného francouzského vysílání se slovy prezidenta Milleranda československému lidu. Zde se ukázala jedna z největších předností nového média rychlost, pohotovost a aktuálnost. Paradoxem pak bylo odnětí koncese Radiojournalu za porušení koncesních podmínek.. V dubnu roku 1924 došlo k dohodě Radiojournalu s Československou tiskovou kanceláří o spolupráci zpravodajských relací. 34 Rok 1924 byl pro Český rozhlas přelomovým. Jednak došlo k velkému posunu v programové skladbě, začal se dostávat více do povědomí veřejnosti a zdomácněl i nový 33 Maršík, J. Průkopníci rozhlasového vysílání 1923-1925 [citováno 4. ledna 2007]. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/80/serial_zacatky/_zprava/66724. 34 Maršík, J. Vývoj programové skladby Radiojournalu [citováno 4. ledna 2007]. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/80/serial_zacatky/_zprava/66991. 2
název pro mladé medium rozhlas na základě rozboru původního anglického označení "broadcasting". Diváci i odborná veřejnost mohli zaznamenat první přímý sportovní přenos, který bývá často označován jako vůbec první evropský pokus o sportovní reportáž. Šlo o významný mezinárodní boxerský zápas, který redaktoři zprostředkovávali přes telefon do studia. V druhé polovině roku pak rozhlas již vysílal po celý den. V roce 1925 se Radiojournal stal členem Mezinárodní rozhlasové unie se sídlem v Ženevě a získal i křeslo v jejím předsednictvu a v technické komisi. Během několika let své existence si tak vydobyl pevné postavení, respekt a mezinárodní uznání. 35 Léta 1926 1929 znamenala pro rozhlas skutečný zlatý věk. Byly překonány finanční problémy, koncepčně se vyprofiloval program celodenního vysílání, stabilizoval se po stránce technické i personální. Stal se tak za poměrně krátkou dobu svého fungování uznávanou společenskou autoritou. Zapojoval se do kulturního, sportovního či společenského dění. Oproti běžnému tisku měl výhodu v rychlosti a aktuálnosti. Koncem roku 1926 počet platících koncesionářů přesáhl již 150 tisíc. 36 Mezi nejvýznamnější události počátků rozhlasového vysílání patří mj. reportáž ze VII. Všesokolského sletu či první sportovní reportáž svého druhu v Evropě fotbalové utkání mužstev pražské Slavie a maďarské Hungarie se skvělým komentářem Josefa Laufera. 37 Léta 1930-1938 jsou významná postupnou profesionalizací žurnálu. Končí éra reproduktivní činnosti a rozhlas produkuje čím dál více vlastní tvorby. V roce 1936 získal rozhlas milióntého koncesionáře. Tehdy se tzv. rozhlasový poplatek poplatek za vlastnictví přijímače, dělil mezi rozhlasovou společnost a Poštovní a telegrafní správu. I rozvoj techniky zaznamenával obrovský pokrok. 38 Na začátku nacistické okupace se rozhlas a především František Kocourek se svojí reportáží ze Dne wehrmachtu v březnu 1939 postavili směle k odporu proti okupantům. Pak již následovaly tvrdé represe a cenzura. Podpory českých lidí se však chopili jejich krajané v zahraničí a mnohé evropské metropole k nám vysílali v češtině a slovenštině. V roce 1940 bylo zavedeno tzv. vládní vysílání českých politiků ze zahraničí, které 35 Maršík, J. Nový název radia - "rozhlas" [citováno 4. ledna 2007]. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/80/serial_zacatky/_zprava/67617. 36 Maršík, J. Stabilizace vysílání 1926-1929 [citováno 4. ledna 2007]. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/80/serial_stabilizace/_zprava/68088. 37 Otevřená encyklopedie Wikipedie: Rozhlas [citováno 5. ledna 2007]. Dostupná z: http://cs.wikipedia.org/wiki/rozhlas. Maršík, J. Vznik a vývoj sportovní reportáže [citováno 4. ledna 2007]. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/80/serial_stabilizace/_zprava/68370. 38 Hraše, J. Profesionalizace vysílání 1930-1938 [citováno 4. ledna 2007]. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/80/serial_30/_zprava/70547. 2
pokračovalo až do května 1945. V době českého povstání se Němci všemožně snažili umlčet snahy redaktorů informovat veřejnost o nastalých událostech, což vyvrcholilo několikadenním bojem o rozhlas. Pražské povstání skončilo 9. května. Československý rozhlas nejenže svou výzvou 5. května dal bezprostřední signál k jeho zahájení, ale po celou dobu neúnavně a téměř nepřetržitě informoval o dění. Posiloval vědomí bojovníků na pražských barikádách i po celé zemi. Praha byla jediným městem, které za revolučních bojů nepřestalo vysílat. Pražský revoluční vysílač pracoval až do večera, kdy ze sídla ČNR přišel příkaz ukončit vysílání v 18,55 hodin, protože na sedmou hodinu byl již připraven slavnostní pořad z budovy ústředního studia na Vinohradech. V 19,00 hod. zahájil obnovené vysílání prof. Dr. Otakar Matoušek, jmenovaný Národní radou českou prozatímním ředitelem Čs. rozhlasu. Pozdravným projevem Československý rozhlas zdraví svého prezidenta Dr. Edvarda Beneše, zdraví vládu Československé republiky, zdraví všechen náš lid doma i za hranicemi a zahajuje všemi stanicemi svůj první pořad. 39, 40 V době svého vzniku i dlouhá léta poté rozhlas sehrával důležitou roli ve společenském dění, stal se nezbytným účastníkem a často i aktérem kulturních, sportovních a dalších událostí velkého společenského významu. Stejně jako Česká televize se i on zapojoval do dění v revolučních letech 1969 a 1989. Při invazích vojsk v letech 1945 a 1968 se o něj vedly klíčové boje. Jeho vývoj v 90. letech pak byl o poznání klidnější, ve srovnání s ČT. 3.3 Historie České a Československé televize Televize v Československu začala dělat první krůčky již před 2. světovou válkou. Její vývoj však byl válkou přerušen a mohl pokračovat až po jejím konci. V roce 1948 na Mezinárodní výstavě rozhlasu bylo uskutečněno první pokusné televizní vysílání v Česku. Dne 1. května 1953 bylo zahájeno v Praze v Měšťanské besedě zkušební vysílání nového média. V únoru 1954 bylo prohlášeno za vysílání pravidelné. Prvním televizním vysílačem se stala rozhledna na Petříně. Zpočátku televize vysílala pouhé 2-3 dny v týdnu. Až koncem roku 1958 své pořady televize vysílala po celý týden. Jaký je to skok a jak 39 Hrdlička, F. Československý rozhlas v Květnovém povstání [citováno 4. ledna 2007]. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/80/serial_valka/_zprava/79186. 40 Hrdlička, F. Rozhlas v okupaci 1939-1945. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/80/serial_valka/_zprava/76352. Vysílání do Čech ze zahraničí. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/80/serial_valka/_zprava/79185. Československý rozhlas v Květnovém povstání. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/80/serial_valka/_zprava/79186. [citováno 4. ledna 2007]. 2
nepochopitelné se to dnes zdá, když všechny velké televize vysílají 24 hodin denně a divák si nedokáže představit jakýkoliv útlum ve vysílání.. Vznikla další vysílací studia v Ostravě, Bratislavě, v Brně a Košicích. Již od počátků pravidelného vysílání televize se platily koncesionářské poplatky. Televize zažívala neuvěřitelný rozvoj a v roce 1962 si ji platil celý milión obyvatel Československa. Dne 10. května 1970 přibyl druhý program televize, který doprovází hlavní vysílací relaci až do dnešní doby. Zajímavostí je, že právě na druhém programu bylo spuštěno dříve barevné vysílání a to v roce 1973 (první program 1975). 41 Důležitým faktem je, že na rozdíl od ostatních sdělovacích prostředků, televize u nás neměla žádnou demokratickou tradici. Vznikla pět let po uchopení moci Komunistickou stranou Československa a začala sloužit k upevňování moci strany. Přelomovým se stal rok 1968. Situace v politice značila jistou změnu kursu a uvolňování režimu. Československá televize se tehdy zařadila k prvním sdělovacím prostředkům, které začaly nový trend podporovat. Aktivní roli sehrála v demokratizačním hnutí, zvaném Pražské jaro. Na několik měsíců se ČST stala partnerem občanů jako médium i jako instituce (tehdy pod vedením ředitele Jiřího Pelikána). Samozřejmě k velké nelibosti sovětského vedení a jeho československým sympatizantům. Československá televize se v srpnu 1968 postavila jednoznačně proti okupaci. Televizní studia obsadili sice sovětští vojáci, ale i tak se hlas i obraz lidu nevzdával a vysílal dál z improvizovaných pracovišť. Stejně jako Československý rozhlas veřejnost informovala a podněcovala boj proti okupaci, avšak zároveň se snažila zklidňovat napjatou atmosféru. I přes umravňování české politiky, přes zásahy do svobody slova a stále větší kontrolu stála televize za reformisty a svěžím názorem hnutí. Ještě v roce 1969 zprostředkovávala smutek národa za smrt Jana Palacha, nadšení z porážky sovětského hokejového mužstva, poté následovaly již zákazy, příkazy a doporučení normalizace.. 42 Rok 1968 byl pro Československou televizi zásadním milníkem jejího vývoje, stejně jako pro celou českou společnost. Tento rok byl ve znamení uvolnění a bohužel rychlého rozčarování z nastalých událostí. Lednová schůze požadovala uvolnění tzv. trezorových pořadů a obnovení diskusního cyklu Věc veřejná moderátora Jiřího Kantůrka. ČST se měla stát programově a ekonomicky samostatným subjektem, který by byl podřízen pouze předsedovi vlády nebo Národnímu shromáždění, nikoliv ústřednímu 41 Historie České televize Prehistorie [citováno 25. prosince 2006]. Dostupný z: http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/index.php. 42 Růžička, D. Československá televize v letech 1968 1969 [citováno 25. prosince 2006]. Dostupný z: http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/1968-1969.php?leta1968_1969kapitola=0 kapitola 1968-1969. 2
výboru KSČ. Došlo k zastavení cenzury, Jiří Kantůrek uvedl svůj pořad Sondy. Byl zpochybněn dosavadní výklad smrti Jana Masaryka. České televizi byl propůjčen řád práce. Nařízením vlády č. 69/1968 Sb. byl zrušen statut Ústřední publikační správy z roku 1966. Zákonem č. 84/1968 Sb. byla oficiálně zrušena cenzura. Podporu reformnímu vedení komunistické strany před zraky diváků v červenci vyjádřil spisovatel Pavel Kohout a cestovatel Jiří Hanzelka v podobě Poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ. Dne 21.8.1968 Československá televize brzy ráno vysílala ze studia v Měšťanské besedě mimořádné zpravodajství o okupaci země. Již v 8.30 ale obsadili studio sovětští vojáci. Do 12.00 byla obsazena zbylá hlavní vysílací místa studio Skaut a vysílač Cukrák. Vysílání pak s přestávkami pokračovalo z improvizovaných pracovišť až do 26. srpna. Téhož dne byl podepsán Moskevský protokol, který mj. obsahoval ustanovení zavazující KSČ k ovládnutí sdělovacích prostředků novými zákony a personálními změnami. Byl zřízen Úřad pro tisk a informace, který měl za úkol usměrňovat a kontrolovat činnost tisku, rozhlasu, televize a ČTK a pracovat zároveň jako informační a konzultační středisko předsednictva vlády pro styk s redakcemi. 43 I přes tyto události v září udělil Československý výbor obránců míru ČST Československou cenu míru za statečnost a obětavost. 44 Období druhé poloviny roku 1968 (srpen prosinec) se neslo v duchu represivních opatření a Moskevského protokolu. Byl to konec nejvýznamnější kapitoly v historii ČT, znamenal represe a mocenské zásahy vůči ní a jejím pracovníkům. Moskevský protokol jasně dokazuje sílící význam médií a snahu politiků média ovlivňovat. Sovětští pohlaváři si dobře uvědomovali klíčový význam České televize a dalších sdělovacích prostředků pro národ a proto bylo jednou z priorit dokumentu ovládnutí médií, aby opět plně sloužily věci socialismu; zastavení antisocialistických, antisovětských opatření v tisku, rozhlasu a televizi. 45 Vládní výbor pro tisk a informace, který byl ustanoven 12. září 1968 sledoval působení médií. Národní shromáždění přijalo zákon č. 127/1968 Sb. o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, což znamenalo znovuzavedení cenzury. Následovalo propouštění, pořadové změny, byla 43 Usnesení vlády č. 292, které zakotvilo zřízení Úřadu pro tisk a informace v Čechách a na Moravě (ÚTI) a Slovenského úřadu pro tisk a informace (SÚTI) úřady měly zajišťovat, aby média nezveřejňovala informace, které jsou v rozporu se zájmy vnitřní nebo zahraniční politiky státu. 44 Historie Československé televize Kalendárium 1969 [citováno 26. prosince 2006]. Dostupný z: http://www.ceskatelevize.cz/ct/historie/1968-1969.php?leta1968_1969kapitola=6. 45 Výňatek z moskevského protokolu. 2