1 ŘÍMSKÝ VÍCEÚČELOVÝ KAPESNÍ NOŽÍK. Flavio RUSSO.
2 Na sklonku osmdesátých let devatenáctého století jistý Karl Elsener1 - přesvědčený nacionalista a inteligentní řemeslník, který od roku 1884 vlastnil, společně s matkou Victorií, malou dílnu na nože a chirurgické nástroje v Ibachu, městské části Schwyzu ve stejnojmenném švýcarském kantonu - poté, co si s nelibostí povšimnul, že malé nože ve výzbroji armády Konfederace byly jen německé výroby a nevyhovovaly potřebám vojáků2, vyrobil zcela nový, švýcarský typ. Do jediné rukojeti se střenkami z tvrdého dubového dřeva zasadil několik samostatných čepelí, z nichž byla každá určena konkrétní funkci a byla blokována vlastní pružinou. Kapesní nůž byl pojmenován Vojenský nůž vzor 1890 a obsahoval šídlo, otvírák na konzervy, šroubovák, a přirozeně čepel. Jeho užitečnost byla okamžitě rozeznána a švýcarské vojsko ho zařadilo do své výstroje. V následujících létech stále rostla potávka a potvrzovala tak jeho užitečnost, ale skutečný zvrat nastal po Druhé světové válce, kdy musela firma zvládnout dodávky pro americkou armádu. Tak se z prvotní dílny stala velká továrna s tisíci dělníků, která byla nazvána Victorynox Swiss Army. Pro Američany švýcarský mnohoúčelový nožík představoval geniální a stejně tak originální vynález: geniální nepochybně, ale originální mnohem méně, protože již roku 1917 italský archeolog Pietro Barocelli (1887-1981) objevil při výzkumu hrobu č. 142 v římském Albintimilium (Ventimiglia) jeho archetyp ze 2. stol. po Kr. Také v tomto případě mnohoúčelový nožík s masivními stříbrnými střenkami obsahoval zavírací šídlo, malou špachtli, pěchovátko, ale zvláště lžíci a vidličku se třemi zuby. Stříbrné střenky a rafinované pojetí vedly k tomu, že byl nález interpretován jako cestovní příbor bohatých patricijů, následně přisouzený spíše vojákům nejvyšších hodností. K potvrzení této hypotézy přispěl další exemplář, nalezený na sklonku minulého století v 1 Pozn. překl.: Karl Elsener (9. října 1860 Schwyz - 26. prosince 1918 Schwyz) byl švýcarský nožíř a podnikatel. Karl Elsener absolvoval učiliště pro nožíře v Zugu. V roce 1884 otevřel v Ibachu svou první provozovnu pro výrobu nožů a chirurgických nástrojů. V této továrně také byl vyroben první Elsenerův nůž. V červnu 1897 si nechal patentovat tzv. švýcarský důstojnický a sportovní nůž. Následně roku 1921 přejmenoval svou firmu na Victorinox. K významnému rozvoji Victorinoxu došlo po druhé světové válce v souvislosti se zvýšenou poptávkou americké armády. Od roku 1912 až do roku 1918 byl Elsener členem kantonálního parlamentu v kantonu Schwyz. Byl třikrát ženatý. Po jeho smrti dále vedli Victorinox jeho potomci. Jeho syn Carl Elsener (1886-1950) a vnuk Carl Elsener senior (1922-2013). Dnes řídí Victorinox jeho pravnuk Carl Elsener junior (* 1958). 2 Pozn. překl.: Ve skutečnosti si Elsener všiml jednoho inzerátu. Bylo to ještě v těch neuvěřitelných dobách, kdy bylo Švýcarsko chudou zemí. Nožíři Elsenerovi se moc nedařilo. Ale měl nápad. Ten přišel, když v novinách zahlédl výzvu, že by chtěla švýcarská armáda objednat nový nůž pro své vojáky. Podmínka číslo jedna: musí mít otvírák na konzervy, protože v té době se začaly šířit. Číslo dva: musí mít šroubovák, protože švýcarské pušky se při čištění musely rozšroubovat. Ale jestli teď čekáte, že přišel raketový úspěch, čekáte marně. Přišel totiž málem bankrot. Elsener sice dal dohromady své kolegy nožíře, dodávku sice odevzdali, ale pak zasáhli Němci. Továrna ze Solingenu byla mnohem levnější. Elsenera zachránily před krachem jen peníze od příbuzných. To bylo v roce 1891. Jenže Elsener byl urputnější než švýcarská zima. Pořád vymýšlel svůj nůž, až ho měl. Zavedl systém per, s nímž mohl mít čepele na obou stranách střenky. To byla tehdy novinka, která mu umožnila vyrábět nůž s dvojnásobným počtem čepelí, než měli ostatní. V červnu 1897 si ho nechal patentovat jako "švýcarský důstojnický a sportovní nůž". Důstojnický byl proto, že měl i vývrtku (oficíři zřejmě pijí víno) a nůžky, srov. http://xman.idnes.cz/svycarsky-nuz-0pg-/xman-styl.aspx? c=a120628_121537_xman-styl_fro.
3 jedné římské pevnosti na Hadriánově valu, podobný tomu předchozímu co do materiálu, tvaru a rozměrů, s výjimkou vidličky, umístěné na opačném konci nožky lžíce. Složité a vzájemně podobné provedení obou římských nožíků dokazuje jejich sériovou výrobu: muselo jít o cenný polní příbor, přičemž stříbro nesloužilo k vystavování nějakého luxusu na odiv, ale proto, že netrpí rzí. Tento příbor se pravděpodobně neužíval pro každodenní stravu, ale pro náročnější chody. Objev těchto polních příborů krom toho vyvrací představu, že Římané obvykle jedli rukama nebo nanejvýš úžívali lžíci, a že se vidlička s několika zuby objevila až ve středověku. (Flavio RUSSO, Lo svizzero tuttofare, v: Archeo. Attualità del Passato, roč. 32, č. 372, únor 2016, s. 104-105, přel. fjh; předkládané texty jsou nekomerčním studijním materiálem Centro di Storia della Chiesa Carlo-Simone e Versilia Dublanc při Římskokatolické farnosti v Nové Bystřici, Vídeňská 8, 378 33 Nová Bystřice, zaměřeným k rozšíření obzorů účastníků jeho přednáškových programů, křesťanských pedagogů, studentů a zájemců o církevní dějiny. Autorská práva náleží autorům samým či svrchu uvedeným institucím, nakladatelstvím a redakcím). Karl Elsener
4 stříbrný římský vícečelový nožík, 8x15 cm, Cambridge Fitzwilliam Museum, které ho zakoupilo roku 1990 na aukci Hesperia Arts Auction Ltd v New Yorku (pochází ze soukromé britské sbírky), je datován mezi léta 200-300 po Kr., soudí se, že šídlo sloužilo k vytahování uvařených hlemýžďů z ulity
5
6
7 stříbrný římský víceúčelový nožík, objevený archeologem Pietrem Barocellim roku 1917 in situ v hrobě č. 145, datovaném do přelomu 1.-2. stol. po Kr., na nekropoli Nervia římského municipia Albintimilium (dnes Ventimiglia na italském ligurském pobřeží), Ventimiglia, Museo Archeologico
8
9 spolu s tímto nálezem (vlevo) se objevuje i další bulharský exemplář (vpravo), který se nám nepodařilo ověřit
10 z Metropolitan Museum of Artv New Yorku známe tuto římskou kombinaci stříbrné lžíce a vidličky římské kapesní zavírací nože, jako tento krásný exemplář ze 3.-4. stol. po Kr. z Ruxoxu v britském hrabství Bedford, s motivem dvou za sebou běžících psů, byly široce rozšířené