Text: Dalibor Dostál Divocí koně byli po tisíce let součástí evropské přírody. Poté, co je člověk spolu s dalšími velkými kopytníky vyhubil, zůstala péče o otevřený charakter krajiny závislá především na lidské činnosti. Návrat divokých koní do České republiky nyní obnovuje v přírodě přirozené vazby, které pomohou zachránit řadu ohrožených druhů rostlin i živočichů. Divocí koně se v Milovicích cítí bezpečně. O tom svědčí také to, že si na pastvině lehnou. Foto Gita Matlášková Naprosto jedinečný charakter má příroda bývalého Vojenského výcvikového prostoru Milovice-Mladá, který se nachází na severovýchodě Středočeského kraje. Již před založením armádního cvičiště v roce 1904 byla v těchto místech řada pozemků využívána spíše k pastvě, což dalo základ lokálnímu bohatství druhů vázaných na otevřená stanoviště. Vojenské aktivity na cvičištích a střelnicích pomohly po další desítky let otevřený charakter místní krajiny udržet a přispěly k vytvoření nebývale pestré mozaiky. Ta se stala domovem pro zhruba 280 chráněných a ohrožených druhů, včetně těch, které jinde již vymizely. Krajina lesostepního, parkovitého charakteru v současnosti zahrnuje světlé doubravy, smíšené lesy a různorodá křovinatá a travinná společenstva. Právě ohromné plochy širokolistých suchých trávníků představují hlavní cíl zájmu přírodovědců v této oblasti. Mezi vlajkové druhy místních stepí patří motýl modrásek hořcový Rebelův. Jeho životní cyklus je spojen s nekorunovaným králem mezi místními rostlinami hořcem křížatým. Právě vztah obou ohrožených druhů ukazuje křehkost a zranitelnost místního ekosystému. Larvy modráska se sice nejdříve živí hořcem, poté ale spadnou na zem a čekají, až je odnesou do mraveniště 78
mravenci. Uvnitř mravenišť housenky modrásků jeden až dva roky na mravencích parazitují. Voní totiž podobně jako mravenčí larvy, a tak je mravenci považují za vlastní a krmí je. Někdy dokonce housenky požírají vajíčka a larvy svých hostitelů. Ani tento promyšlený systém reprodukce však nezaručuje housenkám motýlů klidný a bezpečný vývoj, proměnu v motýla jich dokončí jen deset až dvacet procent. Stejně jako v dalších bývalých vojenských újezdech, kde armáda ukončila svoji činnost, je také v Milovicích unikátní příroda ohrožená postupnou přeměnou vegetace směrem ke křovinám a lesu. Jako první přitom mizí nejcennější části, mezi které patří plochy bez vegetace a nízké a řídké trávníky. Skladba porostů se totiž mění, začíná v nich dominovat několik druhů agresivních trav, které postupně převládnou a vytlačí velkou část citlivějších a zranitelnějších druhů. V Milovicích dominuje především třtina křovištní. Ta nejenom vytlačuje množství ostatních rostlinných druhů, ale navíc se starým porostům těchto travin při pastvě vyhýbají v podstatě všechny druhy domácích zvířat a nepřitahuje ani většinu volně žijících druhů. Obnova oblastí zarostlých třtinou byla proto až dosud bez zásahu člověka prakticky vyloučena. Podobný problém představuje v Milovicích také zarůstání volných ploch křovinami a náletovými dřevinami, včetně nepůvodních, invazivních druhů, jako je javor jasanolistý a trnovník akát. Zastavit zarůstání otevřené krajiny i zachránit populace ohrožených druhů rostlin a živočichů je hlavním cílem projektu, u jehož zrodu stála ochranářská společnost Česká krajina a odborníci z Biologického centra Akademie věd České republiky, Jihočeské univerzity, Univerzity Karlovy, Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky a dalších odborných institucí. K udržení otevřeného charakteru krajiny se odborníci rozhodli využít velkých kopytníků, kteří v evropské přírodě po tisíce let bránili zarůstání mnohých lokalit dřevinami a udržovali jejich otevřený, parkovitý charakter. Zubři, pratuři a divocí koně patřili ve vývoji evropské i české přírody ke klíčovým druhům, jejichž působení mělo významný vliv na formování krajiny. Jejich návrat má tedy pomoci vrátit krajině přirozenou rovnováhu a obnovit přirozené vazby, které v přírodě po tisíciletí fungovaly. Jako Hřebec jménem Northcroft Firestarter přijel za klisnami se zpožděním zhruba sedmi týdnů, pochází z oblasti na rozhraní severovýchodní Anglie a Skotska. Foto Tereza Huclová 79
Milovická step je pro divoké koně učiněný ráj. Foto Michal Köpping první se do české krajiny vrátili divocí koně. Jejich příjezdu předcházelo několik let pečlivého výzkumu. Vědci kladli důraz na to, aby koně, které budou v rámci projektu používat, byli autentičtí a svým vzhledem, velikostí i dopadem na ekosystém přesně odpovídali původním divokým koním Evropy. Zatímco na kontinentu byli divocí koně zela vyhubeni člověkem, divoce žijící koně přežili v drsném horském prostředí Exmooru ve Velké Británii, na náhorní planině s mnoha mokřinami a vřesovišti. První písemná zmínka o nich spadá do roku 1086 a patří tak k nejstarším plemenům koní v Evropě. Po staletí je místní lidé nazývali jednoduše divocí koně a v královské honitbě byli tradičně vedeni na seznamech divoké zvěře. Až relativně nedávno, v 19. století, se pro ně začal užívat také název exmoorský pony, někdy také keltský pony. Genetické a archeologické analýzy z posledních let naznačují, že právě koně z Exmooru nejlépe odpovídají svým vzhledem, velikostí a zbarvením původním divokým koním střední a západní Evropy. Žádné jiné plemeno nežilo posledních tisíc let ve volné přírodě v podstatě bez vlivu člověka a bez křížení s jinými plemeny. Tito koně také nikdy nebyli používáni k tahu ani k jízdě, jejich jediným úkolem bylo spásáním hrubé vegetace udržovat místní pastviny. Experti vybrali vhodné koně po několika letech pečlivých analýz. Během nich postupně vyloučili nevhodná plemena, která přes časté proklamace nemají s divokými koňmi nic společného, jako je takzvaný polský konik nebo německý Heckův kůň. Kromě exmoorských pony zpočátku zvažovali také použití huculů, kteří bývají v literatuře rovněž často uváděni jako blízcí příbuzní divokých koní. Hlubší analýza však ukázala, že huculové jsou ve skutečnosti směsí několika různých plemen, včetně arabských koní, noriků, fjordů a dalších. Navíc jde o plemeno relativně mladé, které vzniklo záměrným křížením pro potřeby rakousko-uherské armády. To mělo mimo jiné vliv i na formování stavby jejich těla. Ta je robustnější než u divokých koní. Kvůli maskování před nepřítelem byla u huculů rovněž vyřazena z chovu zvířata se světlým zbarvením kolem nozder a tlamy, případně břicha, což je typické jak pro koně Převalského, tak pro divoké koně v Evropě. Klíčovou součástí analýz bylo také původní zbarvení divokých koní. Moderní genetické analýzy tisíce let starých kostí koní před a po zdomácnění totiž ukázaly, že původním zbarvením divokých koní v celé Evropě i Asii 80
Milovice byl hnědák. Tedy zvíře s hnědou srstí a černými žíněmi hřívy a ocasu. Tmavé byly rovněž spodní partie nohou. Toto zbarvení se jako jediné vyskytovalo od Iberského poloostrova, přes střední a východní Evropu až po Dálný Východ. Moderní genetické výzkumy tak jednoznačně vyloučily, že by divocí koně v Evropě byli původně šediví. Právě břidlicově šedé zbarvení se přitom v posledních desetiletích uvádělo v odborné i populární literatuře jako barva typická pro divoké koně. Genetické výzkumy však ukázaly, že šedivě zbarvená zvířata nemají s původními divokými koňmi v Evropě nic společného. Objev vědců z posledních let přitom není žádnou revolucí, ale spíše návratem ke kořenům. Koně s hnědou srstí a černými žíněmi totiž zobrazují nástěnné malby pravěkých lovců staré mnoho tisíc let. Nejmodernější výzkumy tak ukázaly, že pravěcí umělci znali a dokázali zachytit divoké koně s mnohem větší přesností, než byli mnozí vědci až donedávna ochotni připustit. Archeologické nálezy dokládají přítomnost divokých koní ve střední Evropě, včetně území České republiky, do pozdního neolitu, tedy zhruba 4700 až 3700 před naším letopočtem. Později je již nejsme schopni odlišit od domácích koní. Literatura datuje vyhynutí divokých koní v západní Evropě do 13. století, v Litvě jsou uváděni v 16. století a pravděpodobně v Litvě JAK MŮŽETE POMOCI DIVOKÝM KONÍM? Bezprostředně po příjezdu hřebce se stádo semklo a po klidnějších týdnech získalo novou dynamiku, koně byli na pastvině neustále v pohybu. Foto Tereza Huclová Stačí poslat dárcovskou zprávu ve tvaru DMS KRAJINA na číslo 87 777. Cena je 30 korun, na péči o koně jde 28,50 korun. Službu provozuje Fórum dárců. 81
Divocí koně si hravě poradili s agresivní travinou třtinou křovištní. Přitom i někteří botanici pochybovali, zda tuto chudou rostlinu budou spásat. Foto Michal Köpping a v Polsku se udrželi do druhé poloviny 18. století. Na Ukrajině se uvádí ulovení posledního divokého koně koncem 19. století. U pozdějších letopočtů je však značné riziko, že nešlo o původní divoké koně, ale zdivočelé koně domácí, případně křížence. Stádo prvních čtrnácti divokých koní přijelo do Milovic 28. ledna. Ve skupině byly výhradně klisny, které měly několik týdnů na vytvoření vazeb uvnitř stáda bez přítomnosti hřebce. Absolvovaly náročnou cestu z Velké Británie, která trvala více než dvacet hodin a vedla přes Francii a Německo. Již první dny v novém prostředí, více než 1200 kilometrů od svého původního domova v anglickém Exmooru, ukázaly, že si koně na středoevropské podmínky dobře zvykli. Spásli zde v podstatě veškerou třtinu křovištní. Ta je přitom natolik chudá a nekvalitní, že i mnozí botanici pochybovali o tom, že by ji koně mohli spásat. Do velkého výběhu byly klisny vypuštěny 21. března, hřebec se k nim připojil na velikonoční pondělí 6. dubna. Již velmi brzy si získal náklonnost prvních klisen, takže příští rok na jaře by se měla v Milovicích narodit první hříbata divokých koní v tuzemské přírodě po mnoha staletích. Projekt je unikátní nejenom svým zaměřením, ale také ohlasem. Referovala o něm nejenom všechna významná média v České republice, včetně všech celostátních televizních stanic, ale velké popularitě se těší také v zahraničí. Zprávy o divokých koních v Milovicích přinesly sdělovací prostředky na pěti kontinentech. Referovali o něm například americké listy The Washington Post a The New York Times, stanice CBS News, ABC, ale také britská BBC, Daily Mail, australský zpravodajský server The Australian, asijské noviny The Japan Times, Kuwait Times, africký list Libération a řada dalších novin ve Francii, Německu, Švýcarsku, Belgii a dalších zemích. Z pohledu zájmu zahraničních médií se tak návrat divokých koní stal nejúspěšnějším projektem v historii tuzemské ochrany přírody. 82