Kolonády v západočeských lázních

Sborník muzea Karlovarského kraje 16 / 2008 159 Kolonády v západočeských lázních Lubomír Zeman Mezi stavby, náležející vedle lázeňských domů, kde se podávají lázeňské kúry, neodmyslitelně k lázeňskému prostředí, patří především kolonády. Jsou to důstojné a vznešené sloupové stavby krytých promenád, které v lázeňských městech vytvářejí pozoruhodnou jednotnou formu a styl. Prosazovaným ideálem v umění, tedy i v architektuře, se na počátku 19. století stala prostá čistota forem, zosobněná antikizujícími schématy řeckých chrámů s majestátním sloupořadím. Kryté promenády se uplatňují zejména v místech, kde se užívá pitný režim. Když karlovarský lékař David Becher odhalil v 60. letech 18. století v léčivých pramenech přítomnost oxidu uhličitého (Luft), který z vody rychle vyprchává, přišel s myšlenkou pití termální vody v co nejkratší době po jejím načerpání ze zřídla. Stále více lázeňských hostů pak vycházelo ze svých příbytků a proudilo k vývěrům pramenů, aby mohli načerpat svou denní dávku vody. Aby mohlo být využito léčebných pramenů k pití i v nepříznivém počasí, byly nad jejich vývěry zřizovány jednoduché přístřešky či drobné altánky a později nákladnější pavilónky. Stavby malých pavilónků u zřídel ale postupně nepostačovaly náporu lázeňských hostů a pacientů. Tím méně je mohly ochránit při nezbytném korzu před nepřízní počasí. A tak se začínají koncipovat větší stavby, které by mohly ochránit více lidí najednou a zároveň mohly sloužit pro korzo a promenádu. Tomuto účelu nejlépe vyhovovaly dlouhé kolonády. Kolonáda je do stran otevřená, krytá chodba se sloupy (lat. columna, it. colonnato, fr. colonne) nesoucími přímé kladí (architráv). Jako stavební typ navazuje na antickou, zejména řeckou sloupovou dvoranu stoiu. Pro léčení určená dvorana stoa, s prostorem zvaným abaton, stávala v léčebném okrsku hned vedle chrámu boha léčitele. Další zvláštní prostory se sloupy byly určeny pro dary bohům, kde byly shromažďovány votivní dary, jako poděkování za vyléčení. Podélná sloupová hala, odkud se vstupovalo na vnitřní dvůr, byla příznačná i pro římské vojenské nemocnice valetudinaria. Oblíbeným motivem se staly, zvláště od 16. století, kolonády Hadriánovy Vily Adriana v Tivoli. Uplatňovaly se v monumentálním římském baroku i v zámecké či zahradní architektuře. V lázeňských střediscích však nabývají nového významu. Vzhledem k tomu, že sloužily pro kryté procházky, korzo lázeňských hostů, nazývaly se v německy mluvících zemích Wandelhalle, Wandelgang nebo Promenadenhalle, Promenadensaal, ve Francii Promenoir či Galerie, v Itálii Porticatto nebo colonnato architravato. Karlovy Vary Georg Dobler. Vřídelní kolonáda Josefa Esche z doby kolem roku 1825.

160 Historické statě A ČLÁNKY lubomír Zeman KARLOVY VARY Karlovy Vary jsou největší a nejvýznamnější lázně České republiky s početnými prameny minerálních vod. Jejich léčebné vlastnosti se uvádějí od středověku, samy lázně nesou jméno císaře Karla IV. Lázeňské centrum města se rozkládá na obou březích říčky Teplé, na levém břehu řeky se pod hrádkem císaře Karla IV. rozprostírá náměstí Tržiště, kde stávala radnice s městskou lékárnou. Na pravém břehu řeky stojí nad zdejším nejdůležitějším pramenem zvaným Vřídlo, farní kostel sv. Maří Magdalény. V 16. století jsou v Karlových Varech zmiňovány první veřejné lázeňské domy. Vřídelní voda byla vedena přes řeku Teplou dřevěnými žlaby přímo do koupelí v lázeňských i soukromých domech. V polovině 16. století bylo ve městě na čtyřicet lázeňských domů a přibližně 200 koupelen v soukromých domech. 1 Od konce 17. století prožívaly Karlovy Vary, díky zvýšené lázeňské proslulosti místa, léta hospodářské prosperity. V roce 1759 vypukl v domě u tří mouřenínů na Tržišti velký požár, který zničil na 224 domů včetně městské věže a radnice. Obnovovaná zástavba se řídila již plně barokními principy s komfortností a vybaveností jak veřejných budov, tak i měšťanských a lázeňských domů. Město dostávalo více méně jednotnou architektonickou tvářnost. Koncem 18. a počátkem 19. století se v zástavbě uplatnil klasicismus a empír. 2 Podobu antikizujících kruhových chrámků, glorietů nad prameny vtiskli lázeňskému městu zvláště úředníci zemské stavební správy Georg Fischer a Josef Esch. Zcela dominantní se pro dnešní vnímání města stala doba historizujících slohů 2. poloviny 19. století, kdy nastal velkolepý rozmach karlovarských lázní. Přísný historismus přichází do Karlových Varů stavbou nové Mlýnské kolonády. Maloměstsky působící barokní, klasicistní, empírové a biedermeierovské domy byly v rámci impozantní přestavby města v letech 1890-1914 postupně přestavěny ve velkoměstském rázu, okázale hlásajícím význam města, jež se mezitím stalo nejslavnějším lázeňským místem Evropy. Prosperita lázní koncem minulého století byla tak výrazná, že se pro toto období vžilo označení Zlatý věk Karlových Varů. 3 Na stavební ráz lázeňského města měla v té době určující vliv architektura císařské Vídně, zosobněná slavnou vídeňskou architektonickou kanceláří Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Ti vyprojektovali pro Karlovy Vary na 20 významných staveb včetně kolonád. Mlýnská kolonáda První kolonádní stavbou v Karlových Varech byla kolonáda Nového pramene postavená v letech 1792-1793 poblíž Mlýnských lázní. Byla to dřevěná stavba ve formě dlouhého a otevřeného sloupového ochozu podél břehu řeky Teplé tak, aby zde mohl být jímán a lázeňským hostům zpřístupněn Nový pramen, vyvěrající původně v řečišti Teplé. Prostor za kolonádou byl upraven k promenádě. Svažitý terén byl rozdělen do tří teras se stromořadím a osovým akcentem drobného pavilónku nad Zahradním pramenem, kam mohli lázeňští hosté vystoupat po malém schodišti. Plocha ke korzu byla pokryta pískem. V roce 1798 byl nad Zahradním pramenem, přejmenovaným k poctě druhé manželky císaře Františka I. na Tereziin pramen, postaven nový pavilón, raně romantický templ. Starou nevyhovující kolonádu nahradila v roce 1811 nová kolonáda podle projektu saského dvorního stavitele Johanna Augusta Giessela. Opět byla situována přímo nad řeku, aby se její obraz romanticky zrcadlil na hladině. Rozvržena byla do dvou podélných lodí, 1 Jana Boříková Otakar Bořík, Hospice, špitály a nemocnice v Karlových Varech, Dobřichovice 2004, s. 6; Karlovy Vary na přelomu tisíciletí, Karlovy Vary 2001, s. 204. 2 Srov. Lubomír Zeman, Karlovy Vary, architektura baroka a klasicismu 1650-1850, Karlovy Vary 2006. 3 Srov. Stanislav Burachovič, Zlatý věk Karlových Varů, Karlovy Vary 1993.

kolonády v západočeských lázních 161 Karlovy Vary Giesselova kolonáda Nového pramene, J. G. F. Poppel, 1850. NPÚ, ú. o. p. v Plzni. zastřešených zdvojenou sedlovou střechou krytou dřevěným šindelem. Promenádní halu, v interiéru zaklenutou nepatrně otevřenými klášterními klenbami, vytvářející tak samostatná aditivně řazená pole, nesly tři řady toskánských sloupů s hladkým kladím. Před vstup do kolonádní haly byla představěna předsíň, sloupová stoa, prolomená v trojúhelném štítu velkou archivoltou, u níž byl umístěn vývěr Nového pramene. Stavba byla provedena kompletně ze dřeva, dřevěné sloupy byly opatřeny rákosem a zaomítnuty, aby navozovaly dojem masivních kamenných sloupů, stejně tak i klenby byly nepochybně dřevěné. Vzhledem k nutnosti vystoupat nad terén bylo v interiéru sloupové haly vestavěno schodiště (dřevěné stupně byly roku 1825 nahrazeny kamennými), odkud bylo možné pokračovat zadním východem k promenádnímu prostoru u Tereziina pramene. Vysoká podezdívka jako u minulé kolonády tak zůstala zachována včetně záchodů na konci haly u skály sv. Bernarda. V lázeňském městě bylo vybudování takovýchto záchodů, s oblibou označovaných jako tajné komnaty, po požívání minerální vody přímo u pramene nepochybně životní nutností. Od té doby se také žádná z nových kolonád neobešla bez veřejných záchodů. 4 V roce 1827 se přistoupilo k radikální úpravě Mlýnského nábřeží. Staré Mlýnské lázně byly zbourány a na jejich místě byla postavena Mlýnská kolonáda. Podle návrhu Josefa Esche byla přikomponována ke staré Giesselově kolonádě Nového pramene, ovšem s odstupem pro vytvoření většího prostranství. 5 Přízemní stavba se sloupovím v dórském řádu, nesoucí prosté kladí a nízkou stupňovitou atiku, měla v interiéru uprostřed zadní strany apsidální výklenek pro lázeňský orchestr. 4 Lubomír Zeman, Lázeňské záchodky, in: Svorník 7/2008. Sborník příspěvků ze 7. konference stavebně historického průzkumu v Jáchymově 2008 (v tisku). 5 Alois Kubíček, Architekt českých Lázní, Umění 3, 1958/VI., s. 298-299.

162 Historické statě A ČLÁNKY lubomír Zeman Karlovy Vary Mlýnská kolonáda, nerealizovaný návrh z roku 1848 (neautorizováno). Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen SA MM K. Vary). Karlovy Vary Mlýnská kolonáda, nerealizovaný návrh litinové stavby z roku 1851 (neautorizováno). SA MM K. Vary.

kolonády v západočeských lázních 163 Karlovy Vary Mlýnská kolonáda nerealizovaná varianta J. Zítek (řez). V roce 1829 se Josef Esch do Karlových Varů opětovně vrací, aby na místě starého romantického pavilónu Tereziina pramene postavil nový pavilón ve formě neoklasicistního kruhového glorietu typu monopteros, s nízkou bání. Korintské hlavice žulových sloupů byly zhotoveny přímo v Praze. Nový pavilón byl dokončen v roce 1830 a v následujícím roce pak celý okrsek dotvořil zahradní úpravou Václav Skalník, proslavený svou realizací krajinářského parku v Mariánských Lázních. 6 Již od 40. let 19. století vyvstává znovu otázka úpravy hlavních kolonádních prostorů v Karlových Varech. Bylo vypsáno několik architektonických soutěží. Ve všech případech se ovšem autoři návrhů drželi staré pozice nad řekou a přes změnu architektonické formy a moderní využití litiny zůstali u půdorysného rozvrhu odvozeného od staré Giesselovy kolonády. Žádný z návrhů však nebyl vybrán k realizaci. Proto byl požádán městskou radou k vypracování plánů nové kolonády pražský architekt Josef Zítek, proslavený tehdy svou realizací Muzea ve Výmaru. V roce 1869 předložil první projekt, který navrhoval dvoupodlažní stavbu v novorenesančních formách, dělenou na střední nižší část sevřenou nárožními rizality zastřešenými palladiovskými kupolemi. Arkádový systém byl v přízemí otevřený, v patře prosklený. Přístup do patra byl řešen širokým schodištěm, které včetně půdorysného a hmotového řešení připomínalo situaci staré empírové kolonády. Nespornou zajímavostí tak je, že i prvotní úvahy architekta Zítka směřovaly k opakování vnitřního schodiště z předešlé dispozice Giesselovy kolonády. Přesvědčivým typem pro konečnou volbu sloupové haly se stala další ze sloupových kolonád v Karlových Varech, a to empírová Vřídelní kolonáda Josefa Esche. Během zahájení stavby v roce 1870 totiž musel Josef Zítek změnit celkovou koncepci a nový projekt v následujícím roce (1871) již řešil kolonádu jako přízemní sloupovou halu s architrávovým systémem v podobě antické stoiy. Trojtraktová dispozice s použitím korintského řádu nese kazetový strop a horní terasu s výraznou balustrovou atikou a ustupujícím horním pavilónem. Přibližně uprostřed je hala rozšířena apsidální nikou orchestřiště. Nárožní rizality s arkádovým systémem dostaly představěním sloupových portiků s tympanony podobu vydělených pavilónů. Na pilířcích atiky nárožních pavilónů bylo osazeno dvanáct alegorických soch, představujících jednotlivé měsíce roku. Na sochařské výzdobě tympanonů a festonů se podílel Bohuslav Schnirch a plastiky zhotovili sochaři Alfred Schreiber a Karl Wilfert. Stavba vlastní kolonády byla dokončena roku 1881. Přičleněním Skalního pramene pod Bernardovou skálou byl celý prostor dovybudován až v roce 1892. Jak bylo ale teprve nedávno prokázáno, i tato severní část kolonády se Skalním pramenem byla provedena podle původního Zítkova projektu. 7 6 August Leopold Stöhr, Verschiedene Ausküfte über Sachen, welche die königliche Gesundbrunnenstadt Kaiser Karlsbad, Karlsbad 1824, s. 54-55; Festschrift zur 74. Versammlung deutscher Naturforscher und Ärtze, Karlsbad 1902, s. 272. 7 Karel Ksandr, Architekt Josef Zítek katalog díla, Praha 1996, s. 85; K. Ksandr, Kolonáda Mlýnského pramene, archivní rešerše (rkp.).

164 Historické statě A ČLÁNKY lubomír Zeman Karlovy Vary Kolonáda Mlýnského pramene, 80. léta 19. století. Krajské muzeum Karlovarského kraje, Muzeum Karlovy Vary. Vřídelní kolonáda Nad Vřídlem vždy stávaly lehké přístřešky a pavilónky, které mohly být po překvapivých průvalech termy snadno obnovitelné. Po velkém výbuchu Vřídla 2. září 1809 bylo nutné upravit a nově řešit celý zdejší prostor. Poblíž Vřídla se tehdy objevil i nový vývěr pramene, nazvaný podle řecké bohyně zdraví Hygieiy. Nad tímto novým vývěrem měl podle pátera Stöhra realizovat v roce 1817 Georg Fischer zastřešení ve formě trojlodního chrámku s plně otevřeným sloupořadím v toskánském řádu. 4 x 5 sloupů neslo kladí s výrazným zubořezem. Stavba tak získala charakter kolonády. Krajní lodě chrámku byly kryty valbovými střechami se šindelem a uprostřed byl ponechán otevřený vnitřní dvůr. Samotný vývěr pramene byl situován do apsidy v závěru pavilónku, nad nímž vyrůstala vertikála válcového tělesa završená bání, která měla otevřený vrchlík k unikání páry od pramene. Přesná podoba chrámku je zaznamenaná ve Stöhrových Pamětech i s autorizací stavby Georga Fischera. 8 Systémovým řešením se stavba přibližuje pavilónu Křížového pramene v Mariánských Lázních z roku 1818 (viz dále). Drobná velikost chrámku v Karlových Varech byla určena stísněností poměrů, které zde na rozdíl od Mariánských Lázní neumožňovaly rozvinout monumentálnější měřítko. Je tu již na první pohled patrná inspirace francouzskou revoluční architekturou s řešením ústředního problému, jímž bylo prolínání kvádrové hmoty s uzavřeným či otevřeným válcem. Rozvádění těchto motivů mělo v lázeňském prostředí nepochybně pragmatický účel v nutnosti zvýšeného prostoru nad zřídlem s připojením krytého prostoru pro korzo pacientů. Kolonáda byla ale malá a nemohla tak příliš plnit svoji základní funkci promenádního prostoru pro větší počet 8 August Leopold Stöhr, Denkwürdigkeiten I, s. 4-5 ; Festschrift, s. 267-268; Anton Gnirs, Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirk Karlsbad. rkp. 1933, München 1996, s. 62; A. Kubíček, Architekt českých lázní, s. 297.

kolonády v západočeských lázních 165 Karlovy Vary Pavilón nad pramenem Hygieia, řez, s navrhovanou úpravou otevření báně krajským inženýrem W. Stöhrem. SA MM K. Vary. lázeňských hostů. Navíc ani otevřený prostor sloupového ochozu a ani otvor ve střeše báně nestačily k dostatečnému odvádění velkého množství páry stoupající z pramene a nikdo se zde tak nemohl zdržovat po delší dobu. Na problém s odváděním par z pramene reagoval krajský inženýr Wenzl Stöhr úpravou tamburu, který navrhl plně otevřít. Báň s ponechaným volným vrchlíkem měly vynášet subtilní toskánské sloupky. Tak by bylo možno lépe odvádět množství nahromaděné páry. K navrhované úpravě ovšem tehdy nedošlo. 9 V roce 1820 vyzval krajský hejtman Josef Erben k definitivnímu řešení tohoto prostoru architekta Michala Pollaka z Pešti. Jeho návrh nebyl ale z finančních důvodů dále sledován. Začala tak složitá peripetie, při které si české gubernium vyžádalo plány od dvou dalších architektů, Františka Pávička a Martina Hausknechta. Architekt Páviček navrhoval radikální úpravu prostoru spočívající ve vytvoření uceleného lázeňského bloku s odstraněním starého Vřídelního sálu, solivárny, školy i dvou domů za školou. Proti tomu se postavili lázeňští lékaři a gubernium vyzvalo Josefa Esche, tehdy ještě jako krajského inženýra v Jičíně, k nalezení uspokojivého řešení. Současně si také vyžádalo úřední cestou v Badenu u Vídně plány vypracované architektem Josefem Kornhäuselem na jeho tamější lázeňský dům Sauerhof. 10 Další výbuch Vřídla v roce 1824 přinutil magistrát města i gubernium k novému jednání a posléze zadání vypracování plánů Josefu Eschovi. Ten prvně navrhoval obloukovitou kolonádu, ale posléze změnil názor s tím, že:... řešení kolonády obloukovité místo přímé, bylo by všude 9 Státní okresní archiv Karlovy Vary (dále SOkA K. Vary) Archiv města K. Vary, sign. 8, kart. 74; Stavební archiv Magistrátu města Karlovy Vary (dále SA MM K. Vary), Plán okolí Vřídla a Vřídelního sálu, nedat. a nezařazen. 10 Srov. A. Kubíček, Architekt českých lázní, s. 298.

166 Historické statě A ČLÁNKY lubomír Zeman Karlovy Vary Vřídelní kolonáda a Vřídelní lázně. jinde přípustné, jen ne u karlovarských lázní. 11 Navrhl tedy na nábřeží opět přímou kolonádu dle situace na Mlýnském nábřeží. Nejprve byly nad pramenem Hygieia postaveny v letech 1825-1826 podle plánů Josefa Esche nové Parní lázně. Vývěr Vřídla spolu se solivárnou byl k budově lázní přičleněn formou dřevěného otevřeného přístřešku, jehož valbová střecha byla nesena iónskými sloupy. K patřičnému odvětrání páry z Vřídla byla nad střechou vyzdvižena dvojice otevřených střešních pavilónků. Po lázeňské sezóně v zimě roku 1826 byla podle projektu Josefa Esche přistavěna na nábřeží kolonáda. Z jedné strany navazovala na pavilón s vývěrem Vřídla a z druhé strany byla ukončena u boční štítové zdi školní budovy. 12 Původně zcela otevřenou sloupovou halu vynášely masivní dřevěné sloupy v toskánském řádu, nesoucí prosté kladí a sedlovou střechu tak, jak již to bylo provedeno v předchozí realizaci pavilónku u Vřídla. Sochařské práce pro Vřídelní kolonádu prováděl Johann Wild s kameníkem F. Mathesem. Později se ukázalo, že od řeky na korzující lázeňské hosty příliš táhne a intercolumnia byla směrem k řece zasklena. V roce 1831 inženýr Josef Esch Vřídelní kolonádu prodloužil podél řeky až na místo zbourané školy. Současně s prodloužením Vřídelní kolonády navrhuje na místě Vřídelního sálu nové Vřídelní lázně v souladu s nedalekými Parními lázněmi. Krajní části dlouhé budovy byly v patře ponechány otevřené, se sloupovím v toskánském řádu, na způsob velké lodžie či portiku. Vytvářely tak vznosnou formu jakéhosi pseudoperipterosu. Vřídelní lázně s Vřídelní kolonádou propojila na obou stranách ještě sloupová chodba, stoa, která tak plochu mezi lázněmi a kolonádou vyčlenila jako vnitřní volné atrium odkazující na řecké palestry. V podstatě se jednalo o monumentálnější rozvinutí konceptu kolonádního chrámku s otevřeným atriem navrhovaným Georgem Fischerem. Navozený dojem antiky byl zcela mimořádný a ve svém měřítku musel být tehdy přímo ohromující. 11 Tamtéž, s. 298. 12 Tamtéž.

kolonády v západočeských lázních 167 Karlovy Vary Vřídelní kolonáda, návrh stavby železné konstrukce s litinovými prvky ateliéru F. Fellner a H. Helmer z Vídně 1878. SA MM K. Vary. Nicméně během času kolonáda nepostačovala přílivu lázeňských hostů a rovněž ani použitý materiál se již nezdál být dostatečně reprezentativní pro světové lázeňské město. Proto se městská rada rozhodla pro výstavbu nové reprezentativnější kolonády. Po zkušenostech s neustálým protahováním výstavby Mlýnské kolonády byl 27. dubna 1878 přijat návrh vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera na stavbu nové kolonády z litiny. 13 Materiál dodaly salmovské železárny z Blanska. Stavba nové Vřídelní kolonády byla dokončená v neuvěřitelně krátké době sedmi měsíců a již 1. května 1879 se konalo slavnostní otevření kolonády. Opět se jednalo o obdélnou bazilikální loď dlouhou 107 m, která měla boční stěny směrem k řece prosklené, pouze čelní stěny s portály byly vyzděné. Zastřešena byla formou sedlové střechy s dvěma dominantními kupolemi nad Vřídlem a pramenem Hygieiy. V podstatě se opět opakovalo, i když ve větším měřítku, dřívější schéma s tambury kupolí. Konstrukce v novorenesančním stylu byla montovaná z prefabrikátů a vyzdobena desítkami plastik a reliéfních postav z bronzu. Nosná konstrukce střechy byla ocelová. Mezi vřídelní halou a halou Hygieiy byl ponechán volný průchod z mostku, který umožňoval, tak jako dříve, malebný průhled na kostel sv. Maří Magdalény. Kolonáda sloužila svému účelu až do roku 1939, kdy byla rozebrána a zlikvidována. Ještě na jaře 1940 proběhla architektonická soutěž na projekt nové Vřídelní kolonády a vzhledem k pokračující válce se ale již plány nerealizovaly. Po zboření litinové kolonády byla postavena provizorní dřevěná prosklená konstrukce navržená vrchním stavebním radou Schnabelem, přičemž Vřídlo tryskalo v otevřeném oktogonálním pavilónu. V roce 1946 byla provizorní tesařská kolonáda upravena podle návrhu architekta Ladislava Kozáka. Hala Vřídla byla doplněna o gotizující ramenáty vzdušné kupole symbolizující výtrysk termy. Soutěž na novou kolonádu byla vypsána v roce 1960, v níž zvítězil návrh Ing. arch. Jaroslava Otruby. Nová kolonáda z betonu, železa a skla vychází programově z kontradikce hladkých lapidárních linií hmoty kolonády s historizující architekturou svého okolí. Přemostěním řeky Teplé vpadá neorganicky až do středu Karlových Varů, na Tržiště. Nad vývěrem Vřídla, tryskajícího do výšky 12 metrů, se zvedá prolamovaný skleněný polygon, jako symbol tepajícího srdce lázeňského města. Nikdy však s městem nesrostla a je stále vnímána jako cizí nesourodý prvek. 13 Srov. Zdeněk Roubínek Dana Roubínková, Historismus v architektuře Karlových Varů, Karlovy Vary 1996, s. 39-54; Anna Zídková, Fellner a Helmer v Karlových Varech, Karlovy Vary 1997, s. 63-65.

168 Historické statě A ČLÁNKY lubomír Zeman Karlovy Vary Vřídelní kolonáda Fellner-Helmer, interiér bazilikální haly. Krajské muzeum Karlovarského kraje, Muzeum Karlovy Vary. Kolonáda Sadového pramene Na svém zasedání 16. října 1880 rozhodla městská rada v Karlových Varech o výstavbě koncertního sálu a restaurace v tehdejší Winterově zahradě, nově upravované jako Městské sady (dnešní Dvořákovy sady). Projekt byl svěřen architektům Ferdinandu Fellnerovi a Hermannu Helmerovi, kteří objekt navrhli realizovat opět z litinových dílů. Stejně jako v případě Vřídelní kolonády se dodavatelem litinových prvků stala Mariánská huť hraběte Salma z Blanska. Podle dodavatele byl také koncertní sál zván Blanenským pavilónem. Stavbu provedl do dubna 1881 karlovarský stavitel Josef Waldert. Obdélný objekt zastřešený bazilikálně sedlovou střechou byl doplněn na všech čtyřech stranách kupolovitými věžemi a sloupovými verandami. Teprve v průběhu stavby byl celý komplex koncertního sálu doplněn o krytou promenádní část s nárožními šestibokými pavilónky, která propojila koncertní sál s vývěrem Sadového pramene, nazývaná dnes Sadovou kolonádou. 14 Kolonádu tvoří 50 m dlouhá veranda, krytá ozdobnou litinovou konstrukcí v neorenesančním stylu na štíhlých korintských sloupech. Koncertní pavilon s restaurací byl v roce 1966 zbořen, dodnes se tak zachovala pouze promenádní část Sadové kolonády. Tržní kolonáda Na místě zbourané staré karlovarské radnice na Tržišti měla být vybudována nová velká kolonáda. Vyhlášená architektonická soutěž však nebyla úspěšná a tak se městská rada rozhodla vybudovat prozatím pouze provizorní přístřešek pro korzující lázeňské hosty. Projekt byl zadán již osvědčené dvojici architektů, F. Fellnerovi a H. Helmerovi. Vzhledem k tomu, že se mělo jednat pouze o provizorní řešení, byla zvolena dřevěná konstrukce. První část kolonády 14 Z. Roubínek D. Roubínková, c. d., s. 41-43.

kolonády v západočeských lázních 169 Karlovy Vary kolonáda Zámeckého pramene, J. Schäfler, před rokem 1846. Soukromá sbírka. ve švýcarském stylu s ozdobnou dřevořezbou, kterou provedl tesařský mistr Oesterreicher z Vídně, byla vybudována v roce 1883. V levé části vyvěral pramen Karla IV. V roce 1904 byla kolonáda prodloužena o pravou část s velkou apsidální nikou s vývěrem Tržního pramene. V roce 1906 vyhlásila městská rada v Karlových Varech novou architektonickou soutěž na dostavbu kolonády, která by propojila Mlýnský, Tržní a Zámecký pramen do jednoho celku. První cenu tehdy získal návrh F. J. Weisse z Posenu, druhou cenu K. a J. Meyreder z Vídně a třetí cenu obdržel Otto Wagner, čelný představitel vídeňské secese. Všechny prameny měly spojit terasy s galeriemi, doplněné v dominantních polohách pavilony a věžicemi. K postavení nové kolonády však již nedošlo. 15 Dřevěné krajkoví i celkový způsob řešení Tržní kolonády měly za následek skutečnost, že původně provizorní stavba zdomácněla natolik, že se stala symbolem lázní a v letech 1991-1993 byla v rámci rekonstrukce provedena ve věrné kopii. Kolonáda Zámeckého pramene Součástí velkého komplexu kolonád měla být i nová kolonáda Zámeckého pramene. Nad Zámeckým pramenem stál pavilón přestavěný v roce 1830 podle návrhu Josefa Esche. Polokruhový chrámek s toskánskými sloupy nesoucími prosté kladí byl zastřešen poměrně nízkou kuželovou stříškou. Vstupovalo se do něj po několika schůdcích z velkého schodiště vedoucího od radnice na Zámecký vrch. Z boku na temeni Zámeckého vrchu byla k pavilónku připojena kolonáda provedená rovněž v toskánském řádu s hladkým kladím a nízkou sedlovou stříškou. V intercolumniu pavilónu i vlastní kolonády bylo osazeno, jako u kolonády Hygieiy a Vřídelní kolonády, jednoduché kované zábradlí. Ve své tehdejší podobě zůstal pavilón 15 A. Zídková, Fellner a Helmer, s. 99.

170 Historické statě A ČLÁNKY lubomír Zeman Karlovy Vary Zámecká kolonáda, pohled z doby výstavby haly podle projektu F. Ohmanna. Zámeckého pramene až do roku 1846, kdy byla kolonáda rozšířena a její dřevěné sloupy nahrazeny kamennými pilíři. 16 V roce 1909 byl k novému řešení kolonády Zámeckého pramene přizván proslulý vídeňský architekt profesor Friedrich Ohmann. Po zbourání staré kolonády zde byl vybudován dřevěný patrový přístřešek, v jehož spodním podlaží byl ponechán volný přístup k vývěru pramene. Nový objekt kolonády, postavený v letech 1910-1912, navrhl architekt Ohmann jako atypický monolitický skelet. Rozčlenil ji na tři samostatné celky ve spodní části to byla velká výstavní a promenádní hala, na kterou navazoval otevřený kruhový Sluneční dvůr obklopený arkádami a dále prostor pitné haly s vývěrem Zámeckého pramene, doplněný později monumentálním kamenným reliéfem Ducha pramenů od vídeňského sochaře W. Hejdy. Stavba byla provedena karlovarským stavitelem Friedrichem Seitzem. Architektonický výraz ve stylu nové klasiky je nejvíce zřetelný zejména použitím typického glorietu jako symbolu lázeňství, do kterého byl přiveden další vývěr Zámeckého pramene, nazývaný od té doby Horní Zámecký pramen. V roce 1911 byl připojen podle projektu F. Ohmanna z druhé strany Zámecké věže výtah na Zámecký vrch. Po létech devastace byl objekt kolonády Zámeckého pramene přebudován v letech 2000-2001 na Zámecké lázně s novým použitím antikizujících motivů. 16 Festschrift, s. 273-278.

kolonády v západočeských lázních 171 Mariánské Lázně kolonádní chrámek Křížového pramene, návrh z roku 1818. MARIÁNSKÉ LÁZNĚ Mariánské Lázně začaly vznikat po prozkoumání zdejších pramenů ordinářem tepelského kláštera dr. Janem Josefem Nehrem v roce 1779 doslova uprostřed lesů a bažin. Dr. Nehr také v roce 1805 postavil na místě původní dřevěné chýše u Křížového pramene první zděný dům pro lázeňské hosty, nazvaný Zlatá koule. Příliv lázeňských hostů znamenal brzy rychlý stavební rozvoj. Na pozemcích tepelského kláštera vyrostla osada, které se dosud říkalo Na kyselce ( Auf d Saling ). Roku 1808 místo dostalo oficiální jméno Mariánské Lázně podle obrázku Panny Marie, zavěšeného u Křížového pramene. Dekretem nejvyššího purkrabího Františka Antonína Kolowrata Libštejnského byla osada v roce 1818 prohlášená veřejnými lázněmi. Obrovský rozmach znamenal pro lázně především počátek 20. let 19. století. Za finanční podpory tepelského opata Karla Gaspara Reitenbergera vytvořili zahradník Václav Skalník, architekt Georg Fischer a stavitel Anton Turner během neuvěřitelných šesti let (1817-1823) z nehostinného bažinatého údolí půvabné parkové město v duchu dobových představ o kvalitách pobytu v přírodě. Geniální prostorové členění města, vytvořené Václavem Skalníkem obestavěné tři umělé terasy přírodně krajinářského parku pak ve 20.-30. letech 19. století dotvořil Josef Esch do formy mnohonásobně hierarchizovaného urbanistického okrsku lázeňského centra, ne nepodobného antické akropoli. 17 Kolonáda Křížového pramene Na místě dřevěného přístřešku a jednoduchého stavení z roku 1789 u Křížového pramene byla v letech 1818-1826 postavena majestátní sloupová hala, kolonáda Křížového pramene. Vzhledem ke stoupajícímu terénu je přístupná po monumentálním schodišti. Přímo nad pramenem byl vztyčen na osmi iónských sloupech gloriet, templ s tamburem prolomeným sdruženými, půlkruhem ukončenými okénky a završený bání se zlatým patriarchálním křížem. Navazující dvojici sloupových hal, spojených vpředu příčnou kolonádou, neslo 8 x 9 iónských sloupů. Jednotlivé kolonádní haly vymezovaly uprostřed volné prostranství, atrium, kde byla 17 Pavel Zatloukal, Mariánské Lázně, in: Architektura 19. století, Praha 2001, s. 164.

172 Historické statě A ČLÁNKY lubomír Zeman Mariánské Lázně Křížový pramen volné vnitřní atrium před přestavbou v letech 1912-1913. na podzim roku 1857 umístěna busta dr. J. J. Nehra od pražského sochaře Emanuela Maxe. Vznikl tak otevřený peristylový chrámek parafrázující první křesťanské svatyně, včetně jejich magické symboliky čísla osm. 18 Stavba byla provedena z dřeva a cihel, sloupy byly dřevěné, opatřené nátěrem v barvě šedého kamene. V roce 1838 již měl být interiér chráněn před větrem a nepřízní počasí vysokými skleněnými okny a skleněnými dveřmi. 19 Chrámek měl postavit podle starší literatury tepelský klášterní architekt Anton Thurner z Přimdy. O tom, kdo byl autorem projektu se však vedly spory. Doc. Marie Benešová vždy zdůrazňovala, že mimořádnost typu stavby a charakter ukazuje na dílo významnějšího umělce, který byl schopen samostatného tvůrčího konceptu. A přišla s myšlenkou, že autorem stavby je navrhovatel urbanistického plánu Georg Fischer. 20 Anton Thurner pak byl stavitelem dozírajícím na stavbu. Dochované plány nejsou bohužel podepsané, proto nebylo možné vyslovenou domněnku prokázat. Poté, co ale bylo prokázáno autorství Georga Fischera v případě karlovarského chrámku nad pramenem Hygieia, můžeme v daleko větší míře přijmout jeho autorství i v případě chrámku nad Křížovým pramenem. Obě stavby jsou si tak nápadně podobné, že se nepochybně jedná o rozvinutí stejného kompozičního schématu. Kolonáda Křížového pramene v Mariánských Lázních, realizovaná o rok později než chrámek Hygieiy v Karlových Varech, je však větší a monumentálnější. Byl zde také daleko větší prostor, než v Karlových Varech, který stavbě umožnil majestátní měřítko. Vyznění objektu muselo být ve své době naprosto mimořádné, zvláště pokud si uvědomíme, že v tuto dobu stálo kolem pramene jen pár dřevěných chalup. Před kolonádou Křížového pramene byla ve 20. letech 19. století upravena dlouhá promenáda, korzo lemované topolovou alejí tak, aby vysoké stromořadí vrhalo na korzující lázeňské hosty příjemný stín. Na promenádě, před samotnou kolonádou, stál od roku 1875 ještě obdélný hudební pavilón vybudovaný z litinových dílců s dominantní bání nad středovou částí. Báň byla provedena jako menší replika slavné báně nad Michaelskou bránou v Hofburgu ve Vídni. Kompozice obou staveb však zcela záměrně vytvářela jakýsi chrámový okrsek, ne nepodobný kompozičnímu spojení Řetězového dómu se Skalním dómem na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Postupem doby se kolonáda Křížového pramene stala natolik symbolem Mariánských Lázní, že i při novém jímání Křížového pramene byla v letech 1912-1913 znovu postavena replika původní stavby. Práce provedla stavební firma Löschner-Helmer podle architekta Baumgartnera z Vídně. Místo dřeva ale již bylo použito betonu a tambur včetně kupole byl o něco 18 Anton Gnirs, Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad, Augsburg 1932, s. 180-181; P. Zatloukal, Mariánské Lázně, s. 166. 19 Srov. Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen, VI. Pilsner Kreis, Prag 1838. 20 Marie Benešová, Stavební vývoj Mariánských Lázní, in: Sborník Mariánské Lázně, Mariánské Lázně 1970, s. 43.

kolonády v západočeských lázních 173 Mariánské Lázně Litinová kolonáda 1893. navýšen, aby se více uplatňoval i z blízkých pohledů. Konvexní půdorysné vyklenutí glorietu v atriu bylo přeřešeno na přímé a na místo sdružených půlkruhových okének byl tambur prolomen osmi kruhovými otvory. K nové rekonstrukci haly došlo v 70. letech 20. století, která trvala ovšem celých deset let. Lázeňská kolonáda V místech dnešní litinové kolonády nechal opat Reitenberger postavit již v letech 1823-1826 promenádní sál (Promenaden-saal), který byl v roce 1827 spojen s kolonádou Křížového pramene. 21 Byla to přízemní stavba ve střídmém biedermeieru, jejíž stěny členil sled pilastrů v římsko-dórském řádu. Tento prvotní mariánskolázeňský Kursál připomínal v menším měřítku Promenadenhaus v Baden-Badenu z let 1766 a 1821-1823. Promenádní sál v Mariánských Lázních sloužil ke krytým promenádám při pití Křížového pramene za nepříznivého počasí, byl poměrně prostorný, dlouhý 76 metrů. V říjnu 1828 byly u promenádní haly zřízeny drobné obchůdky, butiky, obdobně jako v Karlových Varech nebo Františkových Lázních. Celkem jich bylo dvacet čtyři a vytvářely souvislé podloubí. 22 Druhou fázi vývoje kolonádního prostoru představovala tzv. Stará kolonáda, novoklasicistní architektura z poloviny 19. století s umělecky ztvárněnými železnými prvky. 23 Třetí fází byla výstavba Nové kolonády na místě strženého Promenádního sálu. Vystavěna byla v letech 1888-1889 podle projektu proslavených vídeňských architektů Hanse Miksche a Juliana Niedzielského ve vznosných novobarokních formách kynžvartským stavitelem Johannem Königem. Nosná konstrukce z oceli byla vyrobená mostárnou I. G. Griedel z Vídně a litinovou dekoraci dodaly Salmovské železárny v Blansku. Toto řešení umožnilo zbudovat kolonádní stavbu v poměrně krátkém termínu zejména díky prefabrikovaným stavebnicovým dílům z litiny (sloupy, mříže, římsy, plastiky, ozdoby a jiné). Ty byly na dodanou ocelovou konstrukci zavěšeny nýtováním či šrouby a dokonale ji zakryly. 24 Blanenské železárny tak zhotovily deset let po Vřídelní kolonádě v Karlových Varech ještě vznosnější a velkolepější kolonádní stavbu. Bazilikální řešení haly bylo ukončeno v krajních pozicích mohutnými věžicemi s masivními helmicemi, podélné stěny byly prolomeny velkými, půlkruhem ukončenými okny vytvářejícími sled zasklených arkád, s volnými průchody. Při přestavbě koloná- 21 A. Gnirs, s. 184. 22 Heinrich Kisch, Marienbad, Franzensbad, Teplitz-Schönau, Johannisbad, Liebwerda, Bilin, Giesshübl-Sauerbrunn, Krondorf, Neudorf, Wien-Prag 1902, s. 14. 23 M. Benešová, Stavební vývoj Mariánských Lázní, s. 47. 24 Jan Pilnáček, 250 let blanenských železáren, Blansko 1948, s. 98-99.

174 Historické statě A ČLÁNKY lubomír Zeman Mariánské Lázně kolonáda Ferdinandova pramene. dy Křížového pramene (1912-1913) byla sejmuta severní helmice, aby více vynikla kupole Křížového pramene. Vzhledem k tomu, že mariánskolázeňská kolonáda sledovala půdorysnou stopu dlouhého Promenádního sálu i butiků, stala se tak nejdelší kolonádou v lázeňských městech s mírně obloukovitým půdorysem měřila původně 180 metrů (Vřídelní kolonáda v Karlových Varech celkem 169 m) a dosahovala až téměř ke Karolininu pramenu. Při celkové rekonstrukci kolonády v letech 1974-1979 však byla Stará kolonáda zbourána (1973) a Lázeňská kolonáda zkrácena na 135 metrů. Na místo zašlých nástěnných maleb byl dřevěný kazetový strop kolonády opatřen novými nástropními freskami akad. malíře J. Vyleťala. Kolonáda s pavilónem Karolinina pramene Původně zde stál nad pramenem, který se nazýval Novým, přejmenovaným v roce 1819 na počest císařovny Karoliny Augusty, manželky císaře Františka I., na Karolinin pramen, kruhový pavilón z roku 1811. Byl postaven jako monopteros s osmi korintskými sloupy a kupolí. V roce 1823 byl pavilón nahrazen novým, opět kruhovým antikizujícím pavilónem v korintském řádu. Báň byla měkce modulovaná s výrazným zubořezem (kapkami guttae) pod římsou. Jako autor projektu je někdy uváděn Josef Esch. Kupoli opatřil malíř Maurus Fuchs freskou s portréty opata Reitenbergera, doktora Johanna Josefa Nehra, hraběte Kolowrata a císařovny Karoliny. 25 Chrámek obklopoval půvabný hájek, který byl spojen s Křížovým pramenem dlouhou promenádou s topolovou alejí. 26 V létě 1870 sem byla přivedena k pití voda Ferdinandova pramene z Úšovic a při novém jímání Karolinina pramene byl pavilón v roce 1872 přestavěn a rozšířen o dvě nižší postranní křídla. Autor přestavby, mariánskolázeňský stavitel Friedrich Zickler, opět použil korintský řád a postranní kolonády ukončil nárožními rizality zastřešenými pronikem sedlových střech 25 A. Gnirs, s. 182; H. Kisch, Marienbad, s. 12. 26 Srov. Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen, VI. Pilsner Kreis, Prag 1838.

kolonády v západočeských lázních 175 Mariánské Lázně Karolinin pramen kolem 1890. s trojúhelnými frontony. Bylo to obdobné řešení jaké použil Josef Esch v případě kolonády Ferdinandova pramene v Úšovicích či u empírové Vřídelní kolonády v Karlových Varech. Nová stavba se stala oblíbeným bodem a druhým centrem promenády vedle dominantního Křížového pramene. Od počátku byl pojímám jako stylový (z hlediska gradace sloupových řádů) i symbolický (z hlediska číselné symboliky) protějšek pavilónu Křížového pramene, jako propyleje ústřední lázeňské promenády. 27 Když sem byl v roce 1912 přiveden ještě Rudolfův pramen, proměnila se kolonáda v klasickou pitnou halu s nabídkou vývěrů více pramenů na jednom místě. Forma Pitné haly, označované jako Trinkhalle, byla oblíbená zejména v německy mluvících zemích (Baden-Baden, Wiesbaden, Bad Ischl). Při rekonstrukci promenády v roce 1989 byla postavena kopie původního pavilonu o 20 m blíže k Lázeňské kolonádě a původní kolonáda Karolinina pramene byla zbourána. Kolonáda Ferdinandova pramene Nad vývěrem nejstaršího zachyceného minerálního pramene, pojmenovaném po králi Ferdinandovi I., který jej dal roku 1528 prozkoumat s cílem získat kuchyňskou sůl, a k poctě korunního prince a pozdějšího císaře Ferdinanda, nechal opat K. G. Reitenberger postavit pavilón s kolonádou. Plán stavby vyhotovil tepelský stavitel Anton Thurner, ale zemské gubernium požádalo Josefa Esche, aby tento plán posoudil. Josef Esch ve svém posudku ze dne 1. března 1827 konstatoval, že musí vypracovat nový projekt, aby budova, která je první stavbou poutající příchozího do lázeňského údolí, byla řešena nejen účelně, ale i podle všech pravidel stavitelství. Podle něj je nutné řešit kolonádu jak z pohledu příchozích, tak i z města a vzhledem ke krajinnému charakteru navrhoval užití dórského řádu. Dne 27. března 1827 byl nový Eschův projekt guberniem schválen. 28 Již 30. dubna 1827 byly položeny základy, 31. května 27 P. Zatloukal, Mariánské Lázně, s. 167. 28 A. Kubíček, Architekt českých lázní, s. 299.

176 Historické statě A ČLÁNKY lubomír Zeman vyzdvižena střecha a 5. září 1827 byla budova zcela dostavěna. 29 Kompozice sestává ze tří částí, z nichž ve středové pozici vystupuje kruhový gloriet s nízkou bání, propojený východně i západně nižšími křídly kolonády, s postranními obdélnými pavilóny s portiky ukončenými archivoltou. Kupole zvedající se nad pramenem byla vynesena osmi sloupy v dórském řádu a navazující kryté galerie, otevřené na jih, spočívají na šestnácti sloupech. Z obou křídelních budov byl v západní budově velký sál pro lázeňské hosty, v druhém obydlí hlídače pramenů s lokálem k rozesílání džbánků naplněných vodou z pramene. 30 Kolonáda se dosud dochovala v intaktním stavu a po postupných přestavbách ostatních pavilónů a kolonád se tak jedná o nejstarší dochovanou klasicistní stavbu nad prameny v Mariánských Lázních. Kolonáda s pavilónem Lesního pramene Na místě původního dřevěného pavilónu z roku 1827 byl v roce 1840 postaven kruhový pavilon se sloupy nesoucí kupoli s lucernou. V roce 1840 nechal opat Melchior Mahr hroutící se pavilonek zbourat a postavit půvabný kruhový templ se šestnácti sloupy, po osmi ve dvou kruzích. Dnešní klasicizující kolonáda byla postavena v roce 1869 podle plánu Friedricha Zicklera. Ten se nechal plně inspirovat klasicistními pavilónky a tak navrhl nový pavilón na protáhlém obdélném půdorysu v arkádovém řešení prostupů, s dominantním středním rizalitem opatřeným portikem se sdruženými korintskými sloupy, nesoucími trojúhelný tympanon. Z nízké sedlové střechy pak vyrůstá nad střední částí tambur s bání. Jde tak o rozvinutí základního typového schématu mariánskolázeňských promenádních koridorových prostorů. Je to zároveň poslední stavba v klasicizujícím slohu s kupolí a sloupovým řádem. Původně byl pavilón plně otevřen, při přestavbě v letech 1955-1957 byla ale celá kolonáda zasklena a uzavřena. FRANTIŠKOVY LÁZNĚ Místní prameny byly známé již ve středověku, kdy patřily městu Chebu. Roku 1714 byla u vývěru oblíbené kyselky postavena kaple a dřevěný hostinec s kabinkami pro koupele. O založení lázní se zasloužil chebský lékař dr. Bernhardt Adler, který dal v roce 1791 vyčistit vývěr pramene a postavit nad ním pavilón. Na základě císařského povolení byla v roce 1792 zahájena výstavba lázeňské osady, na počest císaře Františka II. nazvané Kaiser Franzensdorf. První lázeňští hosté přijeli v následujícím roce a tehdy byly lázně oficiálně založeny. 31 V roce 1805 byly definitivně přejmenovány na Franzensbad Františkovy Lázně. Od počátku bylo lázeňské město budováno cíleně a architektonicky jednotně. V roce 1791 připravil stavební ředitel českých kamerálních statků abbé Tobias Gruber první regulační plán, jehož charakter určil především osvícenský důraz na zdraví ve spojení s pobytem v přírodě. T. Gruber se ve svém projektu inspiroval půdorysem antického stadia, který doplnil na obou koncích pohledově uzavřenou uliční osou a formálně založenou zelení. 32 Osou lázeňské zástavby se stala Císařská ulice (dnes Národní třída), která směřovala k hlavnímu prameni, pojmenovanému na počest císaře Františkovým pramenem. V počátcích výstavby navrhoval T. Gruber první veřejné objekty i soukromé stavby, které dále rozpracovával Johann Rothhesel, 29 Felbingerova kronika, rok 1827; Richard Švandrlík, Felbingerova kronika Mariánských Lázní, Hamelika 2008. 30 Srov. J. G. Sommer, c. d. 31 H. Kisch, Marienbad, Franzensbad, s. 192-193; Dějiny Karlovarského kraje, Karlovy Vary 2004, s. 111. 32 Pavel Zatloukal, Františkovy Lázně, in: Architektura 19. století. Praha 2001, s. 110.

kolonády v západočeských lázních 177 a ve specifickém duchu barokizujícího klasicismu je pak realizovali chebští stavitelé. 33 Střed města vytvářela pravidelná uliční síť se čtyřmi šachovnicově propojenými ulicemi, přičemž hlavní osy byly pohledově ukončené výraznými dominantami či prostory. Jižní point de vue představoval osmiboký pavilón nad Františkovým pramenem, severní průhled ukončovala pyramida. U hlavní Císařské ulice vybudovali T. Gruber s J. Rothheselem v roce 1793 klasicistní Kursaal, dnešní Společenský dům. Po návštěvě císaře Františka I. v roce 1812 byla povolena stavba nového lázeňského kostela, jehož projekt připravila dvorní stavební rada ve Vídni. Místo stavby chrámu bylo voleno tak, aby pohledově uzavřelo druhou z urbanistických os lázní. Celý komplex ideálního města obklopovaly rozlehlé parky v přírodně krajinářském anglickém stylu, navržené Riedlem v roce 1828 a realizované vídeňským zahradníkem Soukupem. Nad všemi prameny byly postupně postaveny ušlechtilé pavilóny. Jedním z nejkrásnějších je pavilón Luisiina pramene, postavený v letech 1826-1827 podle návrhu krajského inženýra Wenzela Stöhra. Centrální stavba na oválném půdorysu je otevřena arkádami se středovým tamburem, završeným nízkou bání. Forma pavilónu upomíná na raně křesťanské centrály a může sloužit za příklad sakralizace profánní stavby ve jménu kultu zdraví. 34 V roce 1865 byly Františkovy Lázně povýšeny na město. Dosud si, nejlépe ze všech tří měst Západočeského lázeňského trojúhelníku, zachovaly svou původní klasicistní podobu. Stará kolonáda Nad hlavním pramenem zdejších lázní nechal vystavět první dřevěný pavilón hrabě Kolowrat již roku 1789. V roce 1793 byl postaven nový pavilón ve tvaru oktogonu s měděnou kupolí. Vedle něj byla postavena dřevěná trojkřídlá kolonáda, která se podobala spíše zahradnímu loubí s ozdobně skládanými latěmi. Jižní křídlo situované kolmo k pavilónu Františkova pramene bylo průchozí arkádovými vstupy do navazujícího anglického parku, kolmé západní a krátké severní křídlo bylo otevřené směrem ke Společenskému domu, vzadu bylo uzavřené řadou butiků. Podlaha kolonády byla vysypána pískem, při nepříznivém počasí se na návětrné straně rozvěšovaly závěsy. Celá konstrukce byla natřena olejovou barvou ve světlých pastelových barvách. Podél půlkruhového ukončení parku za kolonádou a Františkovým pramenem stála dlouhá řada lázeňských záchodků, které byly často a s oblibou zobrazovány na vedutách. 35 V roce 1817 byla stará dřevěná kolonáda nahrazena novou, opět dřevěnou se sloupovou galerií a butiky podle plánu T. Grubera a J. Rothheselem. Majestátní sloupořadí v římskodórském řádu, bez kanelur ale s triglyfy v kladí, zastřešené nízkou valbovou střechou, bylo uprostřed západního křídla zvýrazněno tříosým rizalitem se čtveřicí sloupů a trojúhelným štítem. V roce 1832 je na místě starého pavilónu Františkova pramene vybudován podle plánu inženýra Josefa Esche z října 1831 nový klasicistní pavilón. Kruhová centrála v monumentálním dórském řádu, původně zcela otevřená a ukončená nízkou bání, vynikala svou válcovou hmotou vedle přísné horizontály kolonády jako výrazná vertikála. Opět se zde uplatnila modifikace oblíbeného schématu převýšeného glorietu doplněného nižšími kolonádami. Přitom měl ale Esch záměr původně opačný. Ve svém plánu navrhoval docílit izolovanosti pavilónu Františkova pramene odbouráním části Gruberovy kolonády. Kolonádu chtěl slohově přizpůsobit ke svému novému pavilónu, zvýšit její strop a dřevěné sloupy osadit kamennými pat- 33 Srov. Stanislav Macek, Architektura Františkových Lázní v 19. století, Františkovy Lázně 1989, s. 155. 34 P. Zatloukal, Františkovy Lázně, s. 113. 35 S. Macek, Architektura Františkových Lázní, s. 20.

178 Historické statě A ČLÁNKY lubomír Zeman Františkovy Lázně Františkův pramen a Stará kolonáda. Městské muzeum Františkovy Lázně. kami. 36 Tento návrh však zůstal nerealizován. V noci z 31. září na 1. října 1914 stará kolonáda vyhořela. I když byla vypsána soutěž na projekt nové stavby, nikdy k ní již nedošlo a zůstalo zde otevřené prostranství s parkovou úpravou. Pavilón Františkova pramene se tak dnes uplatňuje jako výrazný solitér, paradoxně tak, jak si kdysi Josef Esch přál. Nová kolonáda Naproti staré kolonádě byl podle projektu Gustava Wiedermanna v roce 1912 vybudován nový krytý kolonádní prostor v duchu nové klasiky. Nová kolonáda byla dispozičně zrcadlovým obrazem staré kolonády. Toskánským sloupovím (ovšem již bez patek) zastřešeným sedlovými střechami s dominantním nárožním rizalitem na způsob antického chrámu in antis, se programově architekt i městská rada vraceli ke vznešenému slohu staré kolonády. 37 Za sloupovím kolonády byly do komplexu vloženy jednotlivé obchůdky, butiky. Nová kolonáda se stala druhým obchodním centrem lázní. Vstup ke kolonádě hlídají plastiky vznešených sfing. K jižnímu průčelí byl přistavěn centrální objekt nových Plynových lázní s pavilónovou nástavbou nad křížením podélné a příčné osy. Klasicistní tradice Františkových Lázní tak byla novoklasicistním výrazem staveb Plynových lázní a nové kolonády dokonale respektována i na počátku 20. století. Kolonáda Solného a Lučního pramene Na slatiništi jižně od Františkova pramene byl nad vývěrem Solného pramene postaven v letech 1821-1822 první dřevěný pavilón podle projektu zemského stavebního ředitelství. Jednalo se o klasický kruhový templ s nízkou bání. V roce 1826 sem byl vyslán z Karlových Varů Josef Esch, aby vypracoval návrh nové kolonády. Projekt však neodpovídal představám chebského magistrátu, který nakonec pověřil vypracováním projektu a realizací stavby mladého kresliče městského stavebního úřadu v Chebu Vincenze Pröckla. Ten vypracoval návrh klasicistní dřevěné kolonády nad Solným pramenem nesené 66 dórskými sloupy. Stavba mu- 36 A. Kubíček, Architekt českých lázní, s. 300. 37 Srov. Stanislav Macek, Františkovy Lázně. Historie města, Františkovy Lázně 1995, s. 56 a 69.

kolonády v západočeských lázních 179 Františkovy Lázně kolonáda Solného a Lučního pramene, 1844. Městské muzeum Františkovy Lázně. sela být vzhledem k podmáčení terénu posazena na žulové patky. V roce 1843 ji ale strhla vichřice. 38 Nad nedalekým Lučním pramenem byl dřevěný pavilón postaven v roce 1838 podle projektu krajského inženýra Wachtela. Byla to oktogonální stavba v raně romantickém duchu se stanovou střechou a pilíři ukončenými na způsob gotických fiál. V roce 1839 se ale začíná uskutečňovat myšlenka propojení obou pramenů zděnou kolonádou. Do zamokřené půdy muselo být nejprve zapuštěno 1 116 dřevěných pilotů. Prvotní projekt vypracoval chebský stavitel Herglotz. Zemské stavební ředitelství ale po sporech s chebským magistrátem ohledně nákladů stavby nakonec předložilo nový plán. Kdo byl jeho autorem se můžeme pouze dohadovat. Vzhledem k tomu, že Josef Esch působil již tou dobou v Brně, se jeho účast na projektu zdá nepravděpodobná. Projekt však mohl vycházet z jeho staršího nerealizovaného návrhu kolonády z roku 1826. V roce 1843 byl nový návrh schválen a mohlo se tak začít s vlastní stavbou. Zakázku na stavbu získal plzeňský stavitel František Filous, který ji dokončil ještě v listopadu téhož roku. 39 Kompozice sestává z pěti částí, z nichž ve středové pozici vystupuje převýšený tříosý rizalit s trojúhelným štítem zastřešený sedlovou střechou, na který se napojují nižší boční křídla ukončená krajními předstupujícími rizality. Zastřešení je velmi nízké, nad krajními rizality tak může dominovat přímá atika. Tektonika se uplatňuje v klasickém řádovém schématu stěny člení pravidelný sled sdružených toskánských pilastrů s pravoúhlými otvory, v krajních rizalitech doplněnými půlkruhem ukončenými nikami. Střední rizalit má v kladí uplatněny triglyfy (pilastry tak nabývají charakteru římsko-dórského řádu) a v podřímsí kruhové terče. V severním křídle je pavilón Solného pramene, na konci jižního křídla pavilón Lučního pramene. Půdorysným i hmotovým řešením je objekt inspirován jednak již zavedenými schématy střední převýšené hmoty s nižšími postranními křídly, tak jak jej známe z Mariánských Lázních (Eschova kolonáda Ferdinandova pramene), ale zvláště i klasicistními italskými lázeňskými stavbami (Montecatini, Bagni di Luca, San Pellegrino v tehdy ještě rakouském Toskánsku a Lombardii). 38 S. Macek, c. d, s. 37. 39 Tamtéž.