Poezii vždy milovala. Básnířka Suád Chším pochází z beduínského kmene, kde je básnické umění vysoce ceněno. Přenášelo se kdysi ústně z generace na generaci... Jednatřicetiletá tuniská básnířka Suád Chším žije v malé oáze Tozér. Jak sama s úsměvem říká: Narodila jsem se tu a nikdy odsud nevytáhla paty. A proč taky, mám tu vše, předky, rodinu i svoji poesii. S tou cestuji po celém světě, i vesmírem." Básnířka Suád dělá průvodkyni a kurátorku v místním muzeu tradičního beduínského umění. Stará se o sbírky, doplňuje je a ve volném čase se věnuje poezii. V roce 2002 vydala malým nákladem francouzko-arabskou sbírku básní pod názvem L amour. Kdy jsi začala psát? Není to tak dávno, před pár lety. Byla jsem už na to trochu stará. Ale odmalička jsem poesii milovala, učila jsem se spousty básní nazpaměť a recitovala je. Pocházím totiž z beduínského kmene, kde je básnické umění vysoce ceněno. A pro mě je naše poezie snad nejkrásnější na světě - plná lásky, něhy, vášně i nenávisti. Ale nikdy předtím jsem neměla odvahu psát, natož publikovat. A proč jsi tedy začala? 1 / 9
Procházela jsem před pár lety těžkým obdobím, poezie mně vlastně zachránila život. Chtěla jsem se zabít a dokonce jsem se o to pokusila. Ale přežila jsem a dneska jsem ráda. Starám se o tohle krásné muzeum, plné naší tradice a historie. Milovala jsem jednoho muže, znali jsme se od dětství a oba jsme se chtěli, až vyrosteme, vzít. Ale pak jsem se dozvěděla, že jeho rodina mu domluvila sňatek s jinou dívkou a on nebyl schopen ani ochoten se tomu vzepřít. Vzali se. Má rodina mi domluvila také sňatek s někým jiným, ale když viděli, jak se trápím, zrušili ho. Nevěděla jsem, co mám dělat, chtěla jsem zabít je i sebe. Nakonec jsem se pokusila o sebevraždu, ale otec mě našel a pomohli mi. Dlouhé měsíce jsem pak nebyla schopná nic dělat, jen jsem se trápila a užírala bolestí. Našli mi práci v muzeu, protože doufali, že mě to nějak rozveselí. Tady jsem potkala Hanse, holandského nakladatele, který mi hodně pomohl. Přečetla jsem mu pár svých básní a on z nich byl nadšený. Říkal, že musím psát. A tak jsem psala a pomáhalo mi to. A co tvá první sbírka, bylo to těžké, ji vydat? Právě díky Hansovi se mi ji podařilo vydat. On ji financoval, a zařídil korektury arabštiny. Sbírka nevyšla ve velkém nákladu, ale i tak je to pro mě velký úspěch. Jsem mu za to moc vděčná. Je to zvláštní pocit dívat se na své vlastní verše, takhle v knize. Beduíni byli zvyklí svoji poesii přenášet ústně z generace na generaci a já si najednou přijdu jako narušitel... ale stejně nemám zatím nikoho, komu bych tradici předávala. Co tvá rodina, jak se dívá na tvé úspěchy jako nadějné básnířky? 2 / 9
Tady není zvykem, aby žena pracovala, leda tak doma. Proto i moje práce v muzeu ne všem přijde normální, považují mě trochu podivínku. Mé kamarádky už mají třetí dítě a já nemám ani manžela. Ale má rodina mě pořád a pořád pomáhá a podporuje. Sice by byli asi radši, kdybych měla pořádného muže, který by se o mě staral a k tomu tři děti, ale já nemám. Asi to tak zatím má být. Nikdo už se mě na nic neptá a do ničeho mě nenutí. Občas si myslím, že si to kladou za vinu, co se tenkrát stalo, tak mě nechávají, ať se rozhodnu sama. Otec je milovníkem staré beduínské poezie, takže se na některou z mých básní občas zaměří a dlouze se mnou o ní diskutuje a rozebírá ji. Myslím, že je rád, že píšu. Co pro tebe znamená poezie a kde čerpáš inspiraci? Poesie je pro mě volnost. Připadám si jako bych zase byla malá, vyběhla bosa z baráku, utíkala k oáze, za kterou už je jenom nekonečná písečná poušť. A já byla jedním zrnkem z toho nekonečného množství, kterým vítr pohazuje sem a tam. Jako bych tancovala u ohňů se svými předky, recitovala jejich krásnou poesii a na velbloudech putovala napříč pouští. To všechno je pro mě poesie krásná beduínská tradice a volnost. Možná, že mám víc volnosti než kterákoliv jiná žena tady ve městě, i když být volná není vždy lehké... 3 / 9
Láska Začínáš mě milovat a stromy se ukrývají do svých listů, jitro vzývá ranní rosu, Slunce se halí do jasného světla a měsíc září. Začínáš mě milovat a ptáci si staví svá hnízda, motýli mají své květy, paláce své vládce a dny svůj smysl. Začínáš mě milovat a mé srdce je rozechvělé, mé rty planou a srdce se zmocnila něha, tvá něha, která mě probouzí k životu a mění v antilopu pasoucí se na poušti. 4 / 9
Nekonečno- - květina, která nikdy neuvadne. Bohatství Láska ovládla mé srdce a zapálila ho bolestí, na kterou je jen jeden lék- pohled milého. Viděla jsem ho ve dnech, kdy byl v mé blízkosti, lásko, bojím se o něho, jako o dítě ve svém lůně. 5 / 9
Důvěrnost života, která se ztrácela pod mýma rukama, stala jsem se ubožákem bloudícím mezi přítomností a prázdnotou. Zraněná, přesto krev nechtěla vytékat z rány, sklíčená a odhodlaná k jeho vraždě. Veselost Veselost mě opustila, proč, 6 / 9
proč tohle trápení? Jsem smutná, strach mě pronásleduje na každém rohu, zmocňuje se mě smrtelná temnota. Když zvednu hlavu k nebi, spatřím mezi souhvězdími hvězdu hvězd, vidím ji blízko, jak září osamoceně, volá na mě a já jdu za ní, dotknu se jí a ona se začne vzdalovat, však já jdu stále za ní. Už ji nevidím, ztratila se mi, je jak neposeda mezi mýma rukama. 7 / 9
Včera se vrátil usměv do mého srdce Včera se vrátil úsměv do mého srdce, včera se rozezněla hudba života, jen pro mě hráli melodie o štěstí s tím, koho miluji. Včera se ptáci vrátili do svých hnízd a přivolali jaro, květ jara naší lásky, ó můj živote, mé srdce se údery rozkmitalo a roky ubíhají jako vteřiny, 8 / 9
nechci již nikdy probudit zítřek. V mém srdci přesto zůstal záchvěv strachu, strachu z toho, že mé štěstí je pouhým přeludem a bojím se, bojím, že všechno tohle byl pouhý krásný sen. Z arabštiny přeložila Magdaléna Bánská. 9 / 9