EKOLOGICKÁ SÍŤ NA ÚZEMÍ MĚSTA BRNA

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie EKOLOGICKÁ SÍŤ NA ÚZEMÍ MĚSTA BRNA Bakalářská práce Samostatné přílohy: Příloha VI: Mapa ekologické sítě města Brna Příloha VII: CD 2009/2010 Eva Holcnerová

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Ekologická síť na území města Brna zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autorka kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne 3. května 2010 Eva Holcnerová

Děkuji tímto vedoucímu práce doc. Ing. Antonínu Bučkovi CSc. za cenné rady a připomínky, zejména za jeho neutuchající důvěru ve zdárné dokončení terénního průzkumu a celé práce. Děkuji také všem svým blízkým za trpělivost a veškerou podporu, kterou mi poskytli během vytváření této práce. Zvláště děkuji Jirkovi, za pomoc při často nesnadné orientaci v terénu.

ABSTRAKT Autor: Eva Holcnerová Název: Ekologická síť na území města Brna Vytváření ekologických sítí je reakcí na dlouhodobé narušování krajiny spojené zejména s pěstováním polních a lesních monokultur na velkých blocích půdy. Města narušují ekologickou stabilitu krajiny rozlehlými plochami zastavěného území. Přesto je v Brně doposud zachováno relativně velké množství přírodě blízkých segmentů, které vytváří ekologickou síť. Tato práce chce poskytnout ucelený obraz o jejím stavu a vývoji a to na základě terénního výzkumu a srovnání stavu jednotlivých segmentů s jejich stavem v roce 1998. Klíčová slova: ekologická síť, územní systém ekologické stability, ÚSES, Brno, městská zeleň ABSTRACT Author: Eva Holcnerová Title: Ecological network in the city of Brno Formation of ecological network corresponds to longstanding disturbance of landscape which has connection with one species culture in farming and forestry. Ecological stability is also harmed by continual built up areas in the city. In Brno, there is till now conserved quite a great deal of natural segments, which compose ecological network. I want to present compact overview about actual state and development of ecological network in Brno. The basic resource of information is the field survey. Evaluation of ecological network s development is based on comparison with their state in 1998. Key words: ecological network, territorial system of ecological stability, EECONET, Brno, urban nature

OBSAH 1. ÚVOD... 7 2. EKOLOGICKÁ SÍŤ... 8 2.1. EKOLOGICKÁ STABILITA... 8 2.2. ÚZEMNÍ SYSTÉM EKOLOGICKÉ STABILITY (ÚSES)... 9 2.3. SKLADEBNÉ ČÁSTI ÚSES... 10 2.4. ČLENĚNÍ ÚSES... 10 2.5. EKOLOGICKÁ SÍŤ... 12 2.6. FUNKCE EKOLOGICKÉ SÍTĚ V URBANIZOVANÉM PROSTŘEDÍ... 12 2.7. FUNKCE MĚSTSKÉ ZELENĚ... 13 2.8. EKOLOGICKÉ SÍTĚ VE SVĚTĚ... 16 3. PŘÍRODA MĚSTA BRNA... 17 3.1. BIOGEOGRAFICKÁ POLOHA... 17 3.2. GEOLOGIE A RELIÉF... 17 3.3. KLIMATICKÉ POMĚRY... 18 3.4. HYDROLOGICKÉ A HYDROBIOLOGICKÉ POMĚRY... 18 3.5. BIOTA... 19 3.6. ÚSES... 21 4. METODIKA A CÍL PRÁCE... 22 4.1. CÍL PRÁCE... 22 4.2. METODIKA... 22 4.3. ZPRACOVÁNÍ MAP... 30 5. VÝSLEDKY VÝZKUMU... 31 5.1. EKOLOGICKÁ SÍŤ NA ÚZEMÍ MĚSTA BRNA... 32 6. DISKUZE... 38 6.1. HODNOCENÍ SOUČASNÉHO STAVU A VÝVOJE EKOLOGICKÉ SÍTĚ... 38 6.2. POZNÁMKY K METODICE... 45 7. ZÁVĚR... 47 SUMMARY... 49 LITERATURA... 50 SEZNAM PŘÍLOH... 53 PŘÍLOHY PŘÍLOHA I: PŘEHLED JEDNOTLIVÝCH SEGMENTŮ EKOLOGICKÉ SÍTĚ PŘÍLOHA II: HODNOCENÍ EKOLOGICKÉ SÍTĚ PŘÍLOHA III: FOTODOKUMENTACE PŘÍLOHA IV: PŘEHLEDOVÉ MAPY PŘÍLOHA V: ABECEDNÍ SEZNAM SEGMENTŮ EKOLOGICKÉ SÍTĚ PŘÍLOHA VI: MAPA EKOLOGICKÉ SÍTĚ MĚSTA BRNA PŘÍLOHA VII: CD

1. ÚVOD Problematika ekologických sítí je v současnosti poměrně aktuální. Snaha o zachování a obnovení harmonické krajiny, ve které jsou obsaženy jak složky kulturní, tak přírodní, je reakcí na dlouhodobý proces narušování krajiny, který v České republice probíhá již od poloviny dvacátého století: Ve druhé polovině dvacátého století převládl v krajině České republiky trend destabilizace a destrukce krajinných systémů, snaha přizpůsobit krajinu unifikovaným technologickým postupům zemědělské a lesní výroby a potřebám urbanizace. Tento trend se projevoval gigantománií co největších bloků orné půdy, co nejdelších úseků napřímených, vybetonovaných nebo dokonce zatrubněných koryt potoků a vytvářením rozsáhlých ekologicky labilních smrkových a borových monokultur v lesích (Buček, 2009:2). V současné krajině tak chybí pestrost a mozaika přírodě blízkých ekosystémů, což narušuje stabilitu krajiny jako celku. Různé koncepce ekologických sítí se proto snaží o vytvoření propojené struktury stabilních, přírodě blízkých částí krajiny. Ekologické sítě jsou většinou zmiňovány v souvislosti s nezastavěnou krajinou, kde jsou jako ekologicky nestabilní plochy chápány většinou intenzivně obhospodařovaná pole a lesy. Tato práce se zabývá ekologickou sítí na území města Brna, kde je většina území tvořena zastavěnou plochou, která je pro stabilitu krajiny ještě méně příznivá, než zmiňované lesní a polní monokultury. V Brně je doposud zachováno relativně velké množství přírodě blízkých segmentů. Kromě pro město obvyklých parků a městské zeleně zde nalezneme i lesy, sady, remízky, stepi, mokřady a další. Některé z nich jsou legislativně chráněny jako přírodní památky či rezervace. Cílem práce je především poskytnout ucelený obraz o stavu a vývoji přírodě blízkých segmentů krajiny na území města Brna. V první části práce je stručně představen koncept územních systémů ekologické stability (ekologické sítě) a přírodní podmínky města Brna. Druhá část vychází z terénního průzkumu ekologicky významných segmentů krajiny a představuje stav a vývoj ekologické sítě na území města Brna. Součástí práce je i mapa ekologicky významných segmentů krajiny na území města Brna a jejich fotodokumentace. 7

2. EKOLOGICKÁ SÍŤ 2.1. Ekologická stabilita V souvislosti s vytvářením ekologických sítí je vhodné se zmínit o významu ekologické stability pro funkčnost krajiny. Buček a Lacina rozlišují vnitřní a vnější ekologickou stabilitu. Vnitřní ekologická stabilita je schopnost ekologického systému existovat při normálním působení faktorů prostředí, včetně těch extrémů, na něž jsou ekosystémy dlouhodobě adaptovány. Je dána pevností a množstvím vnitřních vazeb v ekosystému. Vysokou vnitřní stabilitu mají především sukcesně zralé ekosystémy s klimaxovým charakterem. Jsou to takové ekosystémy, které se spontánně vyvinuly v bezprostřední závislosti na trvalých ekologických podmínkách prostředí. Vyznačují se obvykle vysokou biodiverzitou, uzavřeností geobiochemických cyklů a složitými energetickými, trofickými a informačními vazbami mezi producenty, konzumenty a dekompozitory. V naší kulturní krajině jsou to jednak ekosystémy s přírodním vývojem (především přírodní a přirozené lesy, skalní společenstva, společenstva rašelinišť apod.), jednak člověkem podmíněné ekosystémy s přirozeným vývojem bioty (např. postagrární lada, louky a pastviny s přirozeně rostoucími druhy, některé rybníky a mokřady). Přírodní i přirozené ekosystémy stabilizují povrch půdy a udržují půdní profil v příznivém stavu. Svou životní aktivitou nepůsobí ani nepodporují negativní změny prostředí a vůči faktorům působícím zvenčí jsou maximálně vnitřně odolné. Tyto ekosystémy se proto vyznačují relativně vysokou dynamickou rovnováhou biomasy, druhového složení i prostorové struktury. Vnější ekologická stabilita je schopnost ekosystému odolávat působení mimořádných vnějších faktorů, na něž není ekosystém přírodním vývojem adaptován. Tyto vnější faktory jsou z hlediska spontánního vývoje ekosystémů cizí a proto nepředvídatelné, takže důsledky jejich působení mohou dosahovat katastrofických rozměrů. Jedná se například o náhlé extrémní výkyvy teplot, rozsáhlé požáry, zemětřesení, výbuchy sopek apod. V kulturní krajině podobné faktory působí především díky lidské činnosti (např. fytotoxické imise, přehnojování, znečištění vod apod.). Hlavním projevem ekologické stability je ekologická rovnováha. Ekologická rovnováha je dynamický stav ekologického systému, který se trvale udržuje jen s malým kolísáním nebo do něhož se systém po případné změně opět spontánně vrací. Ekologická stabilita (schopnost) i ekologická rovnováha (stav) se udržují přírodními 8

procesy pomocí autoregulačních mechanizmů, jejichž základ je ve vzájemných vazbách rostlin, živočichů a mikroorganizmů, tvořících ekosystém. Celková ekologická stabilita krajiny je závislá na zajištění vhodného průběhu geobiochemických cyklů a zachování složitých energetických a informačních vazeb mezi producenty, konzumenty a dekompozitory v ekosystémech (Buček, Lacina 2005:7). 2.2. Územní systém ekologické stability (ÚSES) Jak již bylo řečeno výše, v kulturní krajině převažují a zřejmě i v budoucnu budou převažovat z ekologického hlediska méně stabilní a nestabilní ekosystémy, záměrně udržované pro vysokou produkci požadované biomasy. Jedná se především o polní kultury a hospodářské lesy vyznačující se sice vysokou čistou primární produkcí, ale sníženou biodiverzitou. Ještě méně stabilní ekosystémy převládají v urbanizovaných územích s vysokým podílem zastavěné ploch. Relativně ekologicky stabilnější území se zachovala především tam, kde přírodní podmínky omezovaly rozvoj nejintenzivnějších forem hospodaření. V naší kulturní krajině tak zůstaly ostrovy biologické rozmanitosti v moři současné agroindustriální krajiny (Buček, Lacina, 2005:6). Jako reakce na tuto situaci vznikla myšlenka vytvoření propojené sítě přírodě blízkých území, tedy ekologické sítě. Její vymezení je legislativně ukotveno v zákoně 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, kde je územní systém ekologické stability (dále ÚSES) definován jako vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu (zákon 114/1992 Sb., 3). Podle Bučka je cílem plánování a tvorby ÚSES zastavit dosavadní nepříznivý trend vývoje ekologické stability a trvale zajistit zachování biologické rozmanitosti krajiny (Buček, 2002). Hlavním principem, který odlišuje myšlenku ÚSES od dalších možností ochrany přírody, je propojení jednotlivých ekologicky významných segmentů krajiny a vymezení jejich minimálních prostorových parametrů. Teoretický základ pro návrh vhodného prostorového rozmístění a velikosti ekologicky stabilních části krajiny poskytuje biogeografická teorie ostrovů 1, přičemž v našich podmínkách jsou jako ostrovy chápány zbytky přírodě blízkých ekosystémů v intenzivně využívané krajině. 1 Biogeografická teorie ostrovů vychází z těchto tezí: a) Velké ostrovy mají obvykle větší druhové bohatství než malé ostrovy. Existuje určitá minimální velikost, při které se na ostrově může vyvinout druhově vyrovnané společenstvo. Je-li ostrov menší, společenstvo není schopné zde trvale existovat. Minimální velikost ostrova, na kterém společenstvo může existovat je pro jednotlivá společenstva různá a lze ji odhadnout. b) Druhové bohatství obvykle klesá s rostoucí vzdáleností nejbližšího ostrova (Míchal, 1992:93). 9

2.3. Skladebné části ÚSES Základní význam pro zajištění ekologické stability mají ekologicky významné segmenty krajiny. Jsou to ty části krajiny, které jsou tvořeny ekosystémy s relativně vyšší vnitřní ekologickou stabilitou v porovnání se svým okolím. Vyznačují se trvalostí biocenóz a ekologickými podmínkami umožňujícími existenci druhů přirozeného genofondu krajiny. Soubor ekologicky významných segmentů krajiny v současné době v krajině existujících tvoří kostru ekologické stability. Vybraná soustava stávajících ekologicky významných segmentů krajiny doplněná o další skladebné části, které jsou účelně rozmístěny podle funkčních kritérií a prostorových parametrů, tvoří ÚSES (Buček, Lacina, 2005:7). 2.4. Členění ÚSES FUNKČNÍ ČLENĚNÍ Biocentrum je taková část krajiny, která umožňuje trvalou existenci přírodě blízkého ekosystému. Příkladem může být les, louka, pastvina, mokřad, nebo vodní plocha s doprovodnými porosty. Velikost biocentra se liší dle jeho významu a cílového společenstva. Vždy se však stanovuje jeho minimální plošná výměra, nutná k zachování jeho funkcí. Biokoridor je liniově protáhlá část krajiny, která propojuje biocentra a umožňuje tak migraci organismů mezi nimi. Na rozdíl od biocenter nemusí biokoridory umožňovat trvalou existenci všech druhů zastoupených společenstev. Jako biokoridory bývají vymezovány zejména společenstva, která tvoří v krajině přirozené linie a jsou tedy vhodné jako spojnice biocenter. Jsou to zejména vodní toky, dále například sady, aleje, větrolamy a další. U biokoridorů se stanovuje maximální délka a minimální šířka nutná pro jejich funkčnost. Kritériem pro stanovení těchto hodnot je cílové společenstvo a biogeografický význam biokoridoru v ÚSES. Interakční prvky jsou ekologicky významné krajinné prvky a liniová společenstva, která zprostředkovávají příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní krajinu. Jsou to například skupiny stromů, meze, remízky atd. Pro interakční prvky nejsou stanoveny minimální návrhové parametry (Buček, Lacina 1995:19-22). 10

ČLENĚNÍ DLE BIOGEOGRAFICKÉHO VÝZNAMU Menší biocentra, biokoridory a interakční prvky s plochou 5 až 10 ha jsou nazývány místní či lokální. Jejich síť reprezentuje rozmanitost potenciální vegetace v krajině 2 v rámci určitého přírodního celku 3 (biochory). Patří sem např. remízky či opuštěné lomy. Pro ekologickou stabilizaci krajiny mají největší význam právě místní územní systémy, protože tvoří v krajině nejhustší síť a zahrnují i skladebné prvky vyšších hierarchických úrovní. Regionální prvky ÚSES jsou rozsáhlejší segmenty krajiny s plochou 10 až 50 ha, které reprezentují rozmanitost přírodních celků, v rámci určitého typu krajiny 4 (biografického regionu). Řadíme sem např. zbytky lesů s přirozenou dřevinnou skladbou a segmenty stepních lad. Nadregionální význam mají rozsáhlé krajinné oblasti s plochou min. 1 000 ha, které jsou schopny zajistit podmínky existence charakteristických společenstev s úplnou druhovou rozmanitostí bioty v rámci určitého typu krajiny (Buček, Lacina, 1995:24). Provinciální a biosférický význam mají rozlehlé, ekologicky významné krajinné oblasti, které reprezentují bohatství naší bioty v rámci celé planety. Jádrová území s přírodním vývojem by u těchto segmentů měla mít plochu větší než 10 000 ha. Provinciální význam lze přisoudit pouze několika územím v pohraničních částech ČR, např. údolí Dyje v Národním parku Podyjí a rezervace Prameny Úpy v Krkonošském národním parku (Buček, Lacina, 2005:23). ČLENĚNÍ NA ZÁKLADĚ PROSTOROVĚ STRUKTURNÍCH KRITERIÍ Dle těchto kriterií vymezujeme ekologicky významné krajinné prvky (1ar až 10 ha), což jsou území, která zahrnují jen jeden typ společenstva, např. mokřadní louka, prameniště, izolovaná skála. Ekologicky významné krajinné celky (10 až 1000 ha) obsahují více typů společenstev. Do této skupiny patří např. zaříznutá údolí toků řek s lesními, skalními a mokřadními společenstvy. Rozmanitostí přírodě blízkých 2 Typy potenciální vegetace, které mohou vzniknout na území České republiky za daných přírodních podmínek, se nazývají skupiny typů geobiocénů. Členění vychází ze Zlatníkovy teorie typu geobiocénu z roku 1975. Základními diferenciačními znaky jednotlivých skupin typu geobiocénu jsou nadmořská výška, pedologické a geologické vlastnosti podloží (kyselé půdy, půdy obohacené dusíkem, vápnité půdy ) a vlhkost. Skupiny typů geobiocénů jsou označovány názvy hlavních dřevin původních lesních geobiocenóz (Buček, Lacina, 1999). 3 Přírodní celek, neboli biochora je vyšší typologická jednotka členění krajiny. Vyznačuje se svébytným zastoupením a uspořádáním skupin typů geobiocénu (Buček, Lacina, 2003:277). 4 Specifické typy krajiny bývají nazývány biogeografické regiony (bioregiony). Bioregion je individuální jednotkou biogeografického členění krajiny na regionální úrovni. Česká republika je rozčleněna na 91 bioregionů, členění prováděl v roce 1996 Culek a kol. Regiony se mezi sebou liší reliéfem, podnebím, pedologickými a geologickými podmínkami a z toho vyplívající faunou a florou (Buček, Lacina, 2003:24). 11

společenstev se vyznačují ekologicky významné krajinné oblasti (více než 1000 ha). Svým tvarem se odlišují ekologicky významná liniová společenstva, pro která je charakteristická převaha ekotonů 5. Nejhustší síť liniových společenstev u nás tvoří břehové porosty, dále sem patří např. aleje a stromořadí (Buček, Lacina, 1995:18). 2.5. Ekologická síť Pojmy ekologická síť a ÚSES bývají často zaměňovány a používány jako synonymum. Přestože jsou si tyto pojmy velmi blízké, jejich význam je mírně odlišný. Buček uvádí: Ekologická síť je tvořena všemi existujícími a navrhovanými segmenty, které přispívají nebo budou přispívat k zachování biologické rozmanitosti krajiny (Buček, 2002:6). Na rozdíl od ÚSES, které zahrnují jen vybrané části ekologicky významných segmentů a rozdělují je na biocentra, biokoridory a interakční prvky, ekologická síť je tvořena všemi existujícími i navrhovanými ekologicky stabilními segmenty. A to bez ohledu na jejich funkční či další rozčlenění. Tato práce se věnuje existujícím segmentům ekologické sítě. 2.6. Funkce ekologické sítě v urbanizovaném prostředí Koncepce ÚSES je v současné době zaměřena zejména na vymezení a tvorbu tohoto systému ve volné krajině. Autorů, kteří by se věnovali ÚSES v urbanizovaném prostředí, není mnoho. Z toho plyne, že nejsou přesně stanoveny funkce, které by měl ÚSES ve městech plnit. Přestože hlavní funkcí zůstává i zde zachování ekologické stability krajiny, je jasné že ve městě je potřeba zohlednit i další funkce. Z hlediska ekologické stability je nutné zprostředkovat propojení ekologicky významných segmentů krajiny v sousedství města, které je neprostupnou bariérou pro mnohé organismy. Podle Kováře je to důležité zejména u vodních toků: Řada měst vznikla při významných říčních tocích, kde dlouhodobě narušuje jejich údolní fenomény a přirozené migrační linie, které se významně podílejí na biodiverzitě okolních venkovských krajin. Vhodně vkomponovaná ekologická síť může negativní důsledky těchto aspektů významně snížit (Kovář, 2007:58). Další funkce, které by měl ÚSES v urbanizovaném území plnit, nejsou přesně definovány. Stručně se o nich zmiňují Pauditšová a Reháčková, které popisují 5 Ekoton, neboli lemové společenstvo, vzniká na hranici dvou či více společenstev, která se liší druhovou skladbou, např. les a louka. Vyznačuje se zvýšením diverzity oproti sousedním společenstvům, protože je zde vhodné prostředí jak pro druhy z obou společenstev, tak i pro druhy, které se v sousedních společenstvech nevyskytují. 12

mikroklimatickou, izolační, rekreační, estetickou, refugiální a trofickou funkci (Puditšová, Reháčková, 2002:37,38). Zajímavým tématem je využívání existujících prvků ÚSES ve městě k rekreaci, kterému se věnuje Kantková v bakalářské práci Preference a požadavky obyvatel města na vzhled městské zeleně. Z výzkumu provedeného v roce 2009 v Brně vyplývá, že místní obyvatelé upřednostňují zeleň ve formě ÚSES před typickými městskými parky. Kantková uvádí, že obyvatelé města preferují k rekreaci oblasti biocenter ÚSES, které mají poměrně přírodní a původní charakter. Dále píše: Myslím, že to dokazuje svým způsobem zalíbení městských obyvatel v krajině, kterou můžeme popisovat jako městskou divočinu. Tato místa předčila okrasný park Pisárky (Kantková, 2009:56,57). 2.7. Funkce městské zeleně Funkce stávajících ekologicky významných segmentů krajiny se dají definovat snadněji. Plní ve městě funkce, které jsou různými autory popisovány jako funkce městské zeleně. Její význam se podle Supuky posuzuje jednak ve vazbě na zlepšování podmínek prostředí, jednak ve vztahu k člověku, jeho organizmu a celé lidské společnosti (Supuka, 2000:183). Pro účel této práce jsou funkce vegetace rozděleny na ekologické a sociální. EKOLOGICKÉ FUNKCE Ekologická funkce bývá někdy označována také jako přírodní či ekostabilizační. Je sem zahrnuto takové působení zeleně, které pozitivně ovlivňuje životního prostředí. REFUGIÁLNÍ A TROFICKÁ FUNKCE Tyto funkce jsou vztaženy ke schopnosti vegetace poskytovat útočiště (refugium) různým druhům organizmů, které jsou z intenzivně využívané krajiny vytlačovány (Pauditšová, Reháčková, 2002:37). Trofická funkce je vázána na druhy, které poskytují potravní zdroje různým druhům organismů, čímž se vytváří potravní (trofická) síť. Pro ptáky jsou zajímavé například plody stromů a keřů s tvrdšími semeny, s bobulemi či malvicemi. Součástí městské vegetace jsou i porosty trav, které jsou také zdrojem potravy. Pro bezobratlé živočichy jsou atraktivní dřeviny s bobulemi, nektar, kůra dřevin a vytékající míza. Důležitá je pro ně i vrstva opadaného listí. Zeleň ve městě tak poskytuje útočiště a potravu různým organizmům, které by jinak z urbanizovaného prostředí vymizely. 13

HYGIENICKÁ A IZOLAČNÍ FUNKCE Hygienická funkce označuje podíl vegetace na zlepšování hygienických podmínek ovzduší, čímž výrazně ovlivňuje kvalitu životního prostředí. Děje se tak zejména produkcí kyslíku a pohlcováním oxidu uhličitého. Například jeden stoletý buk s průměrnou listovou plochou 1600 m 2 vyprodukuje za rok 880 kg kyslíku. Jeden hektar městských parků pohltí takové množství oxidu uhličitého, které za stejnou dobu vydýchá 200 lidí. Z toho lze vypočítat, že na 1 obyvatele města, je potřeba alespoň 50 m 2 funkční vegetace (Supuka, 2000:186). Izolační funkce označuje schopnost vegetace chránit před škodlivými látkami, hlukem a větrem. Například osmdesátiletý smíšený porost zachytí ročně 1187 kg prašných částic na ploše jednoho hektaru (Supuka, 2000:186). Z tohoto důvodu jsou stromy často vysazovány podél rušných komunikací, kde zároveň vytváří protihlukovou bariéru (Kopáčik, Opatová, Sátora, 2003:25). MIKROKLIMATICKÁ FUNKCE Pod mikroklimatickou funkci spadá schopnost vegetace měnit své mikroklima. Má vliv zejména na teplotu, vlhkost a proudění vzduchu ve svém blízkém okolí. Zeleň, zejména její dřevinná složka, ovlivňuje svou transpirační činností (dýcháním) vlhkost půdy a ovzduší. Vlivem transpirace se spotřebovává část pohlcené sluneční energie na výpar. Pod vegetačním pokryvem je proto vzduch vlhčí a chladnější. Například maximální teplotní rozdíly mezi parkovými plochami a plochami bez vegetace dosahují 6 9 C. V důsledku rozdílů mezi teplotou pod porosty a okolní teplotou dochází také k místní cirkulaci vzduchu (Supuka, 2000:185, Rožnovský, 2003:17-18). SOCIÁLNÍ FUNKCE V této kategorii je popsán vliv zeleně na člověka a společnost. Pomocí vegetace je možné vytvářet prostředí, které má kulturní, výchovnou a estetickou hodnotu (Supuka, 2000:186). PSYCHOLOGICKÁ FUNKCE Stromy a vegetace vyvolávají u člověka vrozené pozitivní reakce, protože lidský druh většinu své existence žil obklopen přírodním prostředím. Chybějící vegetace tak byla většinou spojena s přírodními pohromami či neúrodou a hladem. Tyto vrozené a automaticky probíhající reakce mohou proto výrazně ovlivňovat náš subjektivní pocit spokojenosti a psychickou výkonnost (Franěk, 2002:58). 14

Působení přírody na psychiku člověka využívá dnes mimo jiné přírodní terapie neboli ekoterapie. Ekoterapie využívá psychoterapeutických principů a zároveň léčebného potenciálu přírody. Používá takové techniky, které mají klientovi pomoci lépe se propojit s přírodou v okolním světě a v konečném důsledku i s přírodou uvnitř sebe sama. Péčí o přírodu se vlastně klient učí pečovat sám o sebe (Kulhavý, 2009). Výzkumy týkající se působení zeleně na lidskou psychiku ukazují na mnoho pozitivních vlivů zeleně ve městě. Zeleň má vliv na sociální kontakty. Dospělí a děti z domů obklopených zelení tráví v průměru více času venku, než lidé z domů, kde žádná zeleň není. Lidé bydlící v zelených domech se tak stýkají se svými sousedy častěji, mají silnější pocit společenství a cítí se bezpečněji, než lidé z budov beze stromů (Franěk, 2002:55). Výzkumy také ukazují pozitivní vliv vegetace na pracovní výkonnost a na pocit životního uspokojení. Ke zlepšení stačí i náš výhled z okna. Většina výzkumů ukazuje, že existuje podstatný rozdíl v tom, zda se z okna díváme na přírodu, nebo jen do zdi či dvora bez jakékoliv zeleně. Zajímavé je i zjištění, že vězni, kteří měli z okna výhled na přírodní prvky, byli méně agresivní, než ti, jejichž okna směřovala do dvora. Také se zjistilo, že výhled do zeleně urychluje zotavení pacientů po operaci a snižuje negativní vliv pracovního stresu (Franěk, 2003:21). REKREAČNÍ FUNKCE Rekreace neboli zotavení, představuje soubor dobrovolných aktivit a činností člověka, které jsou spojené s odpočinkem, osvěžením, regenerací fyzických a duševních sil, s poznáváním složek a hodnot přírody a objektů kulturního dědictví společnosti. Rekreace probíhá především v přírodním prostředí na čistém vzduchu (Supuka, 2000:77). Využívání možnosti rekreace se stalo součástí životního stylu většiny obyvatel. Její význam narůstá s podílem volného času. Plochy věnované menší či větší mírou rekreaci prostupují celou strukturou města a příměstské krajiny. Je důležité, aby příslušný typ rekreační plochy byl vždy přiměřeně dostupný. Parky a sportovní plochy pro krátkodobou denní rekreaci musí být bezprostředně u lidských obydlí a v návaznosti na pracovní příležitosti. Víkendová rekreační území jsou na okrajích měst a městských částí. Rekreace formou dovolené je pak vázána spíše na specifické přírodní podmínky, často mimo území měst (Kopáčik, Opatová, Sátora, 2003:27). 15

ARCHITEKTONICKO ESTETICKÁ FUNKCE Do této kategorie je zahrnuto využití vegetace pro dotváření estetického a kulturního prostředí města (Supuka, 2000:186). Oko pociťuje při pohledu na zelenou barvu odpočinek a nejméně se při něm namáhá. Stejně tak působí na naši nervovou soustavu přírodní prostředí například parku nebo i v ulicích s dostatkem zeleně. Psychologické působení barev a přírodních scenerií vyvolává pocit harmonie a duševní pohody. Nelze opomenout ani spolupůsobení dalších efektů jako šumění listí, zpěv ptáků nebo oživující přítomnost vodního prvku (Kopáčik, Opatová, Sátora, 2003:25). EKONOMICKÁ FUNKCE Jako ekonomická hodnota přírodních prvků je chápáno převedení jejich produkčních a mimoprodukčních funkcí na finanční hodnotu. Sedlák uvádí, že parky mohou výrazně zvýšit tržní hodnotu pozemků ve městě. Například v New Yorku jsou ceny nemovitostí kolem Bryant Parku, Central Parku, Prospekt Parku a Riverside Parku nejvyšší v celém městě (Sedlák, 2003:10). V České republice slouží k oceňování majetku zákon 151/1997 Sb. a prováděcí vyhláška 3/2008 Sb. Oceňování je možno provádět i podle několika dalších metodik, například pomocí metodiky Hodnocení a oceňování biotopů České republiky, kterou vypracovali Seják a Dejmal v roce 2003. K oceňování dřevin slouží například Metodika Českého ústavu ochrany přírody. Při oceňování dřevin rozlišuje Kolařík mezi reálnou hodnotou stromu, která je spojena s jeho výsadbou a s péčí o něj, a ekologickou hodnotou stromu, která hodnotí jeho kulturní a estetický význam v rámci městského ekosystému. Například javor mléč s obvodem kmene 100 cm je tak nejprve ohodnocen na 96 139 Kč. Musíme ale zohlednit jeho kulturní a estetický význam, tedy jeho růst ve středu města. Proto je jeho konečná finanční hodnota vyčíslena na 288 417 Kč (Kolařík, 2003:11-12). 2.8. Ekologické sítě ve světě Koncepce podobné ÚSES se posledních letech uplatňují i v zahraničí. V Německu je vytvářena v krajině síť biotopů tzv. Biotopvernetzung, v Nizozemí vzniká národní ekologická síť tzv. Ecologische hoofdstructur, v některých státech USA vytvářejí síť biokoridorů pod názvem zelené cesty (Greenways). V zemích Evropské unie a v dalších přidružených státech v rámci programu EECONET (European Ecological Network) postupně vzniká celoevropská ekologická síť (Buček, 2009:3). 16

3. PŘÍRODA MĚSTA BRNA Většinu rozlohy města Brna tvoří zastavěné území. Přesto zde zůstalo zachováno relativně velké množství přírodě blízkých částí krajiny a přírodních prvků. Do severovýchodní části města zasahuje chráněná krajinná oblast Moravský kras, v západní části území města se rozkládá přírodní park Podkomorské lesy a do severovýchodní části zasahuje dvěma výběžky přírodní park Baba. Brno je tak obklopeno prstencem přírodě blízkých lesů, které chybí pouze v jižní části. Na území města Brna je vymezeno dvacet devět maloplošných zvláště chráněných území: dvě národní přírodní památky, dvacet přírodních památek a sedm přírodních rezervací. Nalezneme zde sedmdesát dva významných krajinných prvků a třicet šest památných stromů (viz příloha IV, mapa 1). Prostorové rozmístění těchto lokalit není zcela rovnoměrné. Většinou jsou situovány v západní až severozápadní části města, nejméně jich nalezneme v zemědělsky využívané jižní části. 3.1. Biogeografická poloha Biogeografická poloha města Brna je zcela výjimečná. Brno leží na styku všech tří našich nejvyšších jednotek biogeografického členění provincie panonské a dvou podprovincií provincie středoevropského listnatého lesa (hercynská a karpatská podprovincie). Již touto polohou je podmíněna vysoká druhová rozmanitost rostlinstva i živočišstva. Jižní část území města Brna náleží do biogeografické provincie středoevropských listnatých lesů. Karpatská podprovincie zasahuje pouze na východní okraj města. Přesto některé druhy s těžištěm rozšíření v Karpatech tvoří často významnou složku biocenóz i v hercynské podprovincii, do níž náleží převážná část městského území (Buček, Kundrata, Lacina, 1988:14-15). 3.2. Geologie a reliéf Pestrost krajiny města Brna má základ v geologické stavbě, členitém reliéfu a poloze města na styku dvou hlavních geologických soustav České republiky, Českého masivu a Západních Karpat. Hranice mezi nimi zde není ostrá. Z okrajové části Karpat prstovitě pronikají hluboko do Českého masivu úzké sníženiny připomínající mořské zálivy. Vytváří četné, různě velké prolomy, úvaly a kotliny a jsou odděleny osamocenými pahorky, nebo většími hřbety (Hudec a kol., 1995:11). 17

3.3. Klimatické poměry Okres Brno město představuje z hlediska klimatického specifický, velmi pestrý a složitý útvar, a to jak díky složitým přírodním poměrům, tak díky charakteru antropogenního využívání jednotlivých dílčích územních celků. Tyto faktory pak vedou především v centru města ke snížení teploty a relativní vlhkosti vzduchu, snížení, snížení počtu dní se sněhovou pokrývkou, změně rychlosti a směru přízemního proudění, zvýšení četnosti bouřkových lijáků, zvýšení znečištění přízemní vrstvy atmosféry aj. Rozdíly v aktuálních teplotách vzduchu mezi městem a jeho okolím mohou přesáhnout až 9,0 C (Mackovčin a kol., 2007). Dle Quitta leží převážná část území v nejteplejší mírné oblasti MT 11, okraje směrem k úvalům patří do teplé oblasti T 2, hřbety do mírně teplé oblasti MT 7. Podnebí je tedy teplé a mírně suché, což způsobuje poloha v mírném srážkovém stínu českomoravské vrchoviny (Culek, 1996). Průměrná roční teplota vzduchu je 8,7 C, přičemž v jednotlivých měsících se průměr pohybuje v rozmezí 2,5 C v lednu až po 18,5 C v červenci. Průměrný roční úhrn srážek je 490 mm. Nejvíce srážek spadne v červnu, nejméně srážek je naopak v únoru (www.chmi.cz, cit. 24.4.2010). 3.4. Hydrologické a hydrobiologické poměry Vodní toky zaznamenaly v průběhu výstavby města Brna mnoho změn, ať už budováním nádrží a regulací koryt, nebo zastavěním jejich břehů. Koryta dvou hlavních brněnských toků, Svratky a Svitavy, jsou po většinu své délky na území města napřímena ve zpevněných korytech. Říčka Ponávka zmizela z povrchu země pod královopolským nádražím téměř až k ústí do Svitavy (Buček, Kundrata, Lacina, 1988). Největší vodní plochou je Brněnská přehrada na řece Svratce, která slouží k ochraně před velkými vodami a pro rekreaci. Z menších nádrží jsou to například Holásecká jezera na Svratce, nádrže na horním toku Říčky nebo rybníky na horním toku Ponávky. 18

3.5. Biota Z devíti vegetačních stupňů, vymezených prof. Zlatníkem pro Českou a Slovenskou republiku, se ve správním obvodu Brna vyskytují první čtyři. První dubový vegetační stupeň je charakterizován dlouhou vegetační dobou (více než 170 dní), vysokou průměrnou teplotou (nad 9 C) a nízkým průměrným ročním úhrnem srážek (méně než 550 mm). Bez vlivu člověka by zde převažovaly listnaté lesy s převahou dubu zimního s příměsí habru obecného, javoru babyky a jeřábu břeku. Charakteristický podrost utváří teplomilné keře dřín obecný, ptačí zob obecný, kalina tušalaj, svída krvavá aj. Na prudkých svazích jižních expozic jsou lesní geobiocenózy rozvolněné s převahou dubu pýřitého. Pro dubový vegetační stupeň je typický výskyt výrazně teplomilných druhů organismů, z nichž mnohé nevystupují do vyšších vegetačních stupňů a některé u nás mají severní hranici svého rozšíření. Z rostlin jsou to například kavyly, kosatec nízký, hadinec červený, hadí mord rakouský a kozinec vičencovitý, z živočichů ještěrka zelená, kudlanka nábožná a lačník stepní. Krajina dubového vegetačního stupně je nejdéle a nejintenzivněji ovlivňována člověkem. Od dob působení neolitických zemědělců se zachovaly ostrůvky stepních lad. V Brně je nalezneme například na Stránské skále, na Obřanské stráni a na jižním svahu Hádů. Plošně nejrozšířenější skupiny tohoto vegetačního stupně, typické doubravy a doubravy s ptačím zobem, se na území města Brna nezachovaly. Byly přeměněny na zemědělské nebo zastavěné plochy. Značnou plochu v prvním vegetačním stupni zaujímají plochy širokých říčních niv kolem Svratky a Svitavy, kde v přírodních podmínkách vznikají společenstva lužních lesů s převahou dubu letního. Z těchto společenstev se však do současnosti dochovaly pouze zbytky, zejména kvůli regulaci řek. V Brně tak zůstal pouze malý zbytek lužního lesa v přírodní rezervaci Černovický hájek. Převážné území města Brna tvoří druhý buko dubový vegetační stupeň. Délka vegetační doby zde činí 165 dní, průměrná roční teplota je 5,8 C a roční úhrn srážek se pohybuje kolem 600 mm. Biota tohoto stupně odpovídá biogeografické provincii středoevropského listnatého lesa. V přírodních lesích převládal dub zimní a habr, buk lesní tvořil jen ojedinělou příměs. Na minerálně bohatých půdách byly v lesích hojné javory mléč a babyka, lípa malolistá a jilm ladní. V podrostu se sice ještě hojně vyskytují teplomilné druhy bylin a trav, převládají však typické lesní druhy, nesnášející 19

extrémní vysychání půdního profilu, jako například sasanka hajní, plicník lékařský, konvalinka vonná, dymnivky, kopytník evropský, lipnice hajní, bika hajní, jestřábníky, brambořík nachový a další. Typickou lesní faunu zastupuje roháč obecný, střevlík hajní, žluva hajní, lejsek bělokrký, sýkory a další. Zajímavé vegetační formace se zachovaly na místech bývalých pastvin. Zbytky pastvinných lad nalezneme na Kameném vrchu, na Netopýrkách a na Medláneckých kopcích. Typický je pro ně výskyt koniklece velkokvětého. Na přelomu 19. a 20. století byly poměrně rozsáhlé plochy pastvinných lad osázeny často nepůvodními druhy dřevin, trnovníkem akátem a borovicí černou. Třetí dubo bukový vegetační stupeň nalezneme v Brně především na svazích se severní expozicí ve vyšších částech reliéfu. Délka vegetační doby je kolem 155 dní, průměrná roční teplota je 7,5 C a roční úhrn srážek činí zhruba 650 mm. V dřevinné skladbě přirozených lesů převládal buk lesní nad dubem zimním. V souvislém komplexu přírodního parku Podkomorské lesy můžeme sledovat maloplošné střídání společenstev druhého a třetího vegetačního stupně. Na jižních svazích převládají doubravy, na severních svazích a na dnech roklin bučiny. V podrostu ještě doznívají teplomilné druhy, jako například zvonek broskvolistý, převládají však typické lesní druhy svízel vonný, samorostlík klasnatý, kyčelnice cibulkonosná, jaterník podléška a ostřice chlupatá. Na minerálně bohatých a vlhčích půdách bází svahů se výrazně uplatňují lípa malolistá a javory mléč a klen, v podrostu kyčelnice devítilistá. Druhově bohatá je i ptačí složka, nalezneme zde například strakapoudy, datla černého či holuba doupňáka. Dále se zde vyskytuje střevlík zlatolesklý, paví oko bukové a mlok obecný. Na rozdíl od nižších vegetačních stupňů jsou společenstva buko dubového vegetačního stupně na území města Brna podstatně méně ovlivněna lidskou činností. Převažují zde lesní porosty velmi často s přírodě blízkou až přirozenou dřevinnou skladbou. Tak je tomu v přírodním parku Podkomorské lesy, na Holedné, v Bosonožském hájku a kolem Myslivny nad Pisárkami. Poměrně často byla dřevinná skladba lesů změněna ve prospěch jehličnanů, především borovice a smrku. Čtvrtý bukový vegetační stupeň je v Brně omezen pouze na nepatrné plochy stinných žlebů a nejchladnějších severních svahů. Charakteristická je kratší vegetační doba okolo 150 dní a průměrná roční teplota 7 C. V těchto podmínkách je optimum buku, i v přírodě blízkých lesích se jen vzácně uplatňují další dřeviny. Druhově chudé je i bylinné patro, které se nemůže vyvinout v silném zástinu bukových korun (Buček, Kundrata, Lacina, 1988). 20

3.6. ÚSES Na území města Brna je ÚSES závazně vymezen v územním plánu. Skládá se z 344 segmentů (viz příloha IV, mapa 2), které zaujímají na území města celkovou plochu 2506 ha, což je necelých 11 % výměry města (Územní plán města Brna v elektronické podobě, 2009 a Havlíček et al., 2008:13). V územním plánu však není uvedeno, které segmenty v krajině reálně existují a které jsou nově navrhované a existují pouze v plánech. Podle studie Návrh zajištění správy ÚSES na území města Brna lze téměř polovinu vymezených ploch ÚSES ve městě Brně hodnotit jako plochy funkční, zhruba 34 % jako plochy částečně funkční a necelých 18 % jako plochy nefunkční (Havlíček et al., 2008:86). Na nefunkčních plochách by měly být realizovány nové prvky ÚSES, což se však v Brně téměř neděje. Do současnosti vzniklo pouze lokální biocentrum Na loukách, lokální biokoridor v Medlánkách a lokální biokoridor a dosadba biocentra v Tuřanech. Tato situace, kdy nové prvky ÚSES prakticky nevznikají, je způsobena zejména tím, že zákon nestanoví povinnost nové prvky ÚSES realizovat, ale pouze povinnost vymezovat je v územně plánovací dokumentaci. Vznik nových prvků ÚSES také komplikuje nedostatek peněz na výkup pozemků a na samotnou realizaci a špatná informovanost a nezájem některých úředníků a občanů. Tyto problémy by mohla pomoci vyřešit existence jednotné správy ÚSES (což navrhuje i zmiňovaná studie Návrh zajištění správy ÚSES na území města Brna), která v současné době vzniká v rámci magistrátu města Brna (Holcnerová, 2009). 21

4. METODIKA A CÍL PRÁCE 4.1. Cíl práce Cílem práce je: o popis a zhodnocení současného stavu ekologické sítě na území města Brna na základě terénního průzkumu jednotlivých ekologicky významných segmentů krajiny o popis a zhodnocení vývoje ekologické sítě na území města Brna na základě srovnání současného stavu jednotlivých ekologicky významných segmentů krajiny s jejich stavem v roce 1998 o fotodokumentace jednotlivých ekologicky významných segmentů krajiny o zpracování mapy ekologicky významných segmentů krajiny 4.2. Metodika Praktická část práce vychází ze dvou hlavních zdrojů informací: z diplomové práce Natálie Chrastilové Vývoj, stav a perspektivy ekologické sítě na území města Brna z roku 1999 a z vlastního terénního průzkumu, který probíhal od jara 2009 do jara 2010. Chrastilová ve své práci vymezila na území města Brna 217 ekologicky významných segmentů krajiny, sepsala jejich stručnou charakteristiku a zhodnotila jejich aktuální stav. Toto hodnocení vychází z terénního průzkumu, který Chrastilová provedla během jara a podzimu 1998. Ve své práci v podstatě opakuji hodnocení provedené Chrastilovou a na základě srovnání stavu území v roce 1998 a v letech 2009/10 hodnotím vývoj ekologické sítě na území města Brna. V rámci vlastního terénního průzkumu jsem kromě území vymezených Chrastilovou hodnotila i nově registrované lokality. V Brně od roku 1998 přibyla přírodní památka Kavky, přírodní rezervace Hornek a bylo registrováno 48 významných krajinných prvků. Přírodní památku Kavky, přírodní rezervaci Hornek a 16 z nově registrovaných významných krajinných prvků Chrastilová hodnotila v rámci ostatních ekologicky významných segmentů krajiny. V této práci je tak nově přidáno 32 RVKP. Celkem tak bylo v rámci ekologické sítě zkoumáno 249 ekologicky významných segmentů krajiny na území města Brna. Informace o jednotlivých segmentech jsem čerpala zejména ze zmiňované práce Vývoj stav a perspektivy ekologické sítě na území města Brna (Chrastilová, 1999). 22

Registrované významné krajinné prvky jsou stručně popsány v publikaci Významné krajinné prvky města Brna (Matuška, Tichý, 2007). Aktuální seznam registrovaných významných krajinných prvků a zvláště chráněných území je dostupný na webových stránkách města Brna (http://www.brno.cz, cit. 24.4.2010). Informace o zvláště chráněných územích jsem čerpala publikace Chráněná území ČR Brněnsko (Mackovčin, Grupách a kol., 2007) a z diplomové práce Zhodnocení současného stavu a péče o chráněná území města Brna (Řiháček, 2006). Výsledné hodnocení všech území je zpracováno do tabulky v příloze I: přehled jednotlivých segmentů ekologické sítě. Pro každé území je uvedeno pořadové číslo, název, plocha, typ společenstva, kategorie ochrany, stupeň přirozenosti, současný stav, vývoj, negativní vlivy a zda je přiložena fotografie. Jednotlivá kriteria jsou popsána na následujících stranách. POŘADOVÉ ČÍSLO Pořadové číslo je přiděleno každému území podle abecedního pořadí. Lokality, které hodnotila již Chrastilová, jsou označeny čísly 1 až 217 a je zachováno jejich abecední pořadí bez nově přidaných území. Nově hodnocené lokality mají čísla 301 až 332 a jsou mezi sebou také abecedně seřazeny. NÁZEV Názvy lokalit jsou převzaty z práce Chrastilové. V některých případech byl název území hodnoceného Chrastilovou změněn při vyhlášení na chráněné území. V takovém případě jsou uvedeny oba názvy, první v pořadí je název podle Chrastilové, druhý je současný název. U nově hodnocených území se názvy shodují s pojmenováním daného registrovaného významného krajinného prvku. PLOCHA U lokalit hodnocených Chrastilovou vychází velikost plochy z údajů uvedených v její práci. V případech, kdy se při registraci významného krajinného prvku velikost změnila, je uvedena stávající plocha. Tyto údaje jsem čerpala z již zmiňované publikace Významné krajinné prvky města Brna (Matuška, Tichý, 2007). 23

TYP SPOLEČENSTVA Pro účely této práce jsou vymezeny následující typy společenstev. Členění víceméně odpovídá rozdělení Chrastilové, přidaná je kategorie reliéf. LADA LESY o lesostepní: porosty zakrslých teplomilných druhů dřevin s bohatým travinobylinným podrostem o meze: zarostlé meze a remízky o sadová lada: většinou extenzivně využívané či zcela opuštěné sady o stepní: travinobylinná společenstva s občasným výskytem keřů o ostatní teplomilná společenstva: většinou svahy a meze porostlé teplomilnou vegetací o bučiny: lesy s jednoznačnou převahou buku o doubravy: lesy s jednoznačnou převahou dubu o dubové bučiny a bukové doubravy: lesy na kontaktu druhého a třetího vegetačního stupně s různým zastoupením dubu a buku o habrové doubravy: lesy s přibližně vyváženým zastoupením dubu a habru o lesy na skále: zakrnělé porosty na strmých svazích o lužní lesy: podmáčené lesy o smíšené lesy: lesy se stanovištně původními druhy dřevin, bez výrazného zastoupení jednoho či dvou druhů o ostatní lesy: lesy s výrazným zastoupením stanovištně nepůvodních druhů (např. borovice, akáty, smrky) MOKŘADNÍ SPOLEČENSTVA o potoční nivy: údolí potoků, potoční nivy, prameniště o říční nivy: říční nivy Svratky a Svitavy o stojaté vody: rybníky, jezírka, tůně, mokřady RELIÉF o geologické vrstvy: odkryté geologicky hodnotné profily a vrstvy o lomy: opuštěné lomy s odkrytými geologickými profily o ostatní: lokality se specifickým, zajímavě utvářeným reliéfem 24

OSTATNÍ ZELEŇ o aleje: stromořadí a aleje podél silnic a cest o hřbitovy: velké hřbitovy ve městě Brně s množstvím zeleně o lesoparky: městské parky komponované spíš jako les o parky: městské parky s různou strukturou i druhovou skladbou o zahrady: velké zahrady patřící soukromým vlastníkům o ostatní: území se zastoupením různých typů společenstev (např. Komínský vršek, Lepiny Líšeň) a ojediněle se vyskytující společenstva, která nemají svou vlastní kategorii (např. PP Junácká louka, RVKP Syslí rezervace) KATEGORIE OCHRANY Pro účely této práce jsou vymezeny následující kategorie ochrany: o národní přírodní památka (NPP): menší území mimořádných přírodních hodnot, kde jsou na přirozený reliéf s typickou geologickou stavbou vázány ekosystémy významné a jedinečné v národním či mezinárodním měřítku (zákon 114/1992 Sb., 28). Do této kategorie jsou zařazeny všechny NPP na území města Brna. o přírodní památka (PP): přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště vzácných nerostů nebo ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů, s regionálním ekologickým, vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk (zákon 114/1992 Sb., 36). Do této kategorie jsou zařazeny všechny PP na území města Brna. o přírodní rezervace (PR): menší území soustředěných přírodních hodnot se zastoupením ekosystémů typických a významných pro příslušnou geografickou oblast (zákon 114/1992 Sb., 33). Do této kategorie jsou zařazeny všechny PR na území města Brna. o přírodní park Podkomorské lesy: přírodní parky může zřídit orgán ochrany přírody k ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami (zákon 114/1992 Sb., 12). Do této kategorie spadají segmenty vymezené na území přírodního parku Podkomorské lesy. o registrovaný významný krajinný prvek (RVKP): část krajiny, která je zaregistrována podle 6 orgánem ochrany přírody jako významný krajinný prvek, zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, 25

naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy (zákon 114/1992 Sb., 3). Do této kategorie jsou zařazeny všechny RVKP na území města Brna. o městská zeleň: do této kategorie spadají společenstva charakterizovaná výše jako ostatní zeleň (aleje, hřbitovy, lesoparky, parky, zahrady a ostatní) kromě těch segmentů, které jsou zařazeny do kategorií NPP, PP, PR a RVKP o ostatní ekologicky významné segmenty krajiny (ostatní EVSK): ostatní přírodě blízké segmenty krajiny, které nejsou zařazeny do žádné z výše uvedených kategorií STUPEŇ PŘIROZENOSTI Zařazení vychází z typizace vegetace podle přirozenosti, kterou uvádí Míchal v Ekologické stabilitě (Míchal, 1992). Slovní označení přirozenosti ekosystému Spontánní druhová kombinace Strukturní znaky I přírodní (nedotčený) přírodní přírodní druhová skladba i struktura II přirozený převážně přírodní III přírodě blízký sekundární polopřírodní přírodní druhová skladba, pozměněná struktura sekundární struktury luk a lesů, polopřírodní druhové kombinace IV přírodě vzdálený sekundární plně vyvinutá umělé struktury s charakteristickou druhovou kombinací odlišnou od stupně III V přírodě cizí sekundární na části plochy nebo celoplošně umělé struktury s různou dynamikou spontánních druhů (ustupují nebo se šíří) VI umělý žádná monokultury bez spontánních druhů (plochy druhotně zbavené vegetace Chrastilová ve své práci vymezila ještě mezistupně, které jsou kombinací těchto kategorií. Jsou tak vymezeny stupně přirozený až přírodě blízký (II III) a přírodě blízký až přírodě vzdálený (III IV). Kategorie přírodě vzdálený, přírodě cizí a umělý 26

(IV VI) jsou naopak sloučeny do jedné skupiny. Zařazení jednotlivých segmentů dle stupně přirozenosti jsem ponechala podle rozdělení Chrastilové a zařadila jsem nově zkoumané segmenty. V případě některých segmentů, které jsou významné pro svůj reliéf a vegetace se na nich nevyskytuje, nebo je pro jejich význam nepodstatná, jsem se rozhodla stupeň přirozenosti nehodnotit. HODNOCENÍ SOUČASNÉHO STAVU Pro hodnocení současného stavu jednotlivých ekologicky významných segmentů krajiny je použito jednoduchého rozdělení do tří kategorií, které ve své práci provedla i Chrastilová. Je tak umožněno srovnání stavu v roce 1998 a 2009/2010. 1 OPTIMÁLNÍ STAV Současný stav území je srovnatelný se stavem optimálním. Lokality jsou bez zjevného narušení, případně je narušení zanedbatelné vzhledem k velikosti či funkci území (např. malé množství odpadků v zachovalém rozlehlém lesním komplexu). Není výrazně pozměněna druhová skladba či struktura společenstva. Příkladem optimálního stavu různých typů společenstev jsou následující lokality: o lesy: Srnková (příloha III, obr. 1), Šatská (příloha III, obr. 2) o lada: PP Kavky (příloha III, obr. 7), PP Medlánecké kopce (příloha III, obr. 8), PR Kamenný vrch (příloha III, obr. 9) o mokřadní společenstva: RVKP Údolí Ponávky (příloha III, obr. 13) o reliéf: RVKP Růženin lom II (příloha III, obr. 17) o zeleň: Botanická zahrada MU (příloha III, obr. 21), RVKP U kříže 2 VYHOVUJÍCÍ STAV Lokality jsou negativně narušeny v nezanedbatelné míře a současný stav je oproti optimálnímu stavu zhoršený. Přesto si společenstvo zachovává svoje základní charakteristiky. Narušení území je ve většině případů způsobeno skládkami odpadů, nepůvodními druhy, ruderalizací či vysokou návštěvností. Příkladem vyhovujícího stavu různých typů společenstev jsou následující lokality: o lesy: PP Černovický hájek (příloha III, obr. 3, 4) místy zarůstá netýkavkou malokvětou a je znečišťován ze sousedního pole a silnice, v EVSK Letiště (příloha III, obr 5) působí negativně okus zvěří o lada: RVKP Pod lesem zarůstají akátem (příloha III, obr. 10) o mokřadní společenstva: PP Holásecká jezera (příloha III, obr. 14) jsou narušována zejména vysokou návštěvností a rybařením, pozměněná struktura 27