5. Principát (27 př. Kr. - L. P. 284) a) Augustus 1. Východiska principátu Po bitvě u Aktia r. 30 př. Kr. se Octavianus stal v pořadí čtvrtým jedinovládcem v Římské říši (po Sullovi, Pompeiovi a Caesarovi). Trvalo mu další čtyři roky, než své postavení legalizoval. Zpoždění však bylo vyváženo dokonalým promyšlením tohoto kroku. Velký územní rozsah Římské říše vyžadoval jednoznačnou, ucelenou koncepci vládnutí. Hluboká a vleklá krize, v níž římská republika zanikla, ukázala několik nových skutečností: a) vládnoucí vrstva římské společnosti si nepřeje demokratizaci říše z obavy o své mocenské pozice i o sílu obřího státu; b) většina římské společnosti je sérií nepokojů a tří občanských válek natolik vyčerpána a natolik zbavena iluzí o kvalitě demokratické politické reprezentace, že je ochotna přijmout autoritativní vládu pevné ruky, pokud tím bude zajištěn mír, prosperita a sociální citlivost; c) mezi politiky i částí veřejnosti však přetrvává zřetelný odpor k rušení demokratických institucí, které ve vzdálenější minulosti zaručovaly občanům relativní svobodu i vliv na věci veřejné. Sulla, Pompeius ani Caesar nebyli se svými samovládnými plány dlouhodobě úspěšní, protože se s nimi nikterak netajili. Augustus se rozhodl, že bude důmyslnější než oni, a my dnes s odstupem času musíme říci, že se mu to podařilo. 2. Legalizace Octavianovy samovlády Vše důkladně připravila zákulisní jednání. 13. ledna 27 př. Kr. se šestatřicetiletý Octavianus na zasedání senátu vzdal všech svých pravomocí a ohlásil odchod do ústraní. Senát ho vzápětí požádal, aby vládl i nadále, tentokrát ovšem s trvalým souhlasem senátu. Octavianus obratem změnil názor a byl senátory potvrzen v čele státu jako princeps (první občan ve státě, tedy první mezi rovnými). Smyslem tohoto postupu bylo vyvarovat se hlavní chyby Caesarovy, který uvažoval o obnově monarchie s teokratickými prvky, a tím budil u mnohých politiků odpor. Octavianus směřoval k vlastní neomezené vládě při formálním zachování demokratických institucí. 3. Mechanismus moci 16. ledna 27 Octavianus přijal od senátu nové přízvisko a osobní jméno Augustus (doslova Rozmnožitel, ovšem do češtiny se tradičně překládá jako Vznešený). Úřední podoba jeho jména pak zněla: Imperator Caesar, divi filius, Augustus (Vladař Caesar, syn božského rozumělo se velikého Caesara, Rozmnožitel). Způsob vlády nastolený Augustem nazýváme obecně císařstvím, podle slova Caesar ve jméně Augustově i mnoha jeho nástupců (toto slovo proniklo v přizpůsobené podobě do mnoha evropských jazyků: Kaiser, císař, car...). Principát pak byl prvním ze dvou konkrétních projevů císařství (druhou, pozdější formou byl dominát). Všechny tyto veskrze formální akty měly Augustovi zajistit to nejdůležitější: podporu římského lidu. Princeps byl nejvyšším velitelem armády, přičemž si ponechal pod svou přímou správou i velením provincie ohrožené útoky ze zahraničí nebo vnitřními nepokoji. Senátu zůstala správa provincií bezpečných a pacifikovaných, které se ovšem musely obejít bez armády (jedinou výjimkou byla senátní provincie Africa proconsularis, chráněná vojenskou posádkou). Tento razantní a vůči státu obětavě zodpovědný postup umožnil Octavianu Augustovi, že se postupně stal doživotním consulem, tribunem lidu i nejvyšším veleknězem.
Senát měl 600 členů; Augustus z nich vypudil ty, kteří mu byli nepohodlní. Senát sloužil jako zákonodárný sbor, ovšem ve své početnosti byl pro volnou diskusi těžkopádný a Augustus výrazně ovlivňoval jeho rozhodování (aby zabránil pnutím mezi senátorskými reprezentanty různých sociálních skupin, prosadil, že členy senátu mohou být pouze superboháči). Formálně to vypadalo, že Augustus si moc se senátem rozdělil; ve skutečnosti autorita senátu klesala. Pokud jde o lidová shromáždění, zůstala jim jediná pravomoc, a sice volba méně významných úředníků: Augustus nepřímým, ale neodolatelným tlakem dosahoval toho, že shromáždění hlasovala pro ty kandidáty, které sám doporučoval. 4. Rozšíření římského občanství Augustus uděloval ve větším měřítku římské občanství provinciálům, avšak uplatňoval přitom politická hlediska (občanství pouze spolehlivým). Pro ilustraci se můžeme podívat na vývoj počtu římských občanů v delší časové perspektivě: Odhad počtu osob s římským občanstvím v Římské říši: rok 204 př. Kr. 214 000 125 395 000 86 463 000 70 910 000 14 po Kr. 4 937 000 Prudký nárůst počtu římských občanů za Augustovy vlády vedl k tomu, že početní stav římské armády (římských legií) se zvýšil na asi 150 000 mužů. Kromě toho existovaly ještě pomocné vojenské oddíly z mužů bez občanství. Samotná Itálie jako země politicky klidná se ocitla pod správou senátu, ale Augustus zřídil přímo v Římě a jeho okolí ozbrojené jednotky praetoriánů (v počtu asi 4 500 mužů), kteří měli za úkol chránit císaře (jádrem pretoriánů byla císařova osobní stráž); bylo to od vzniku republiky poprvé, co v Římě v mírových dobách sídlila stálá vojenská posádka. Shrnutí: Po skončení občanských válek v Římě, během nichž zaniklo vlivem hluboké sociální i politické krize římské republikánské zřízení, nastala v římských dějinách epocha císařství. Jeho první fáze se nazývá principát: zakladatelem byl Octavianus (novým jménem Augustus), který vojensky, finančně, administrativně a kulturně úspěšnými reformami přesvědčil otřesenou římskou společnost, že samovláda jednotlivce zodpovědného vůči zájmům říše může obyvatelstvu prospět víc než demokracie založená na svobodné diskusi i soutěži. Otázky a úlohy: 1. Zopakuje si, jak se vyvíjely početní stav a pravomoci Senátu od vzniku republiky až do Augustových časů. 2. Jak a v čem mohl Augustus při budování principátu navazovat na své předchozí zkušenosti? 3. Pokuste se v nedávné minulosti, nebo dokonce v dnešní politické realitě najít osobnosti vládnoucí způsobem, který se v něčem podobá augustovskému postupu. Jaké bývají v takových případech postoje i nálady veřejnosti? Výběr z odborné literatury: Werner Eck: Augustus: Augustus a jeho doba. Praha 2004. Allan Massie: Augustus. Praha 1996.
5. Státní finance Rozsáhlé Augustovy reformy byly podtrženy tím nejpodstatnějším, a sice penězi. Augustus zřídil vedle dosavadní státní pokladny (nazývané aerarium) ještě úřední císařskou pokladnu (fiscus). Naplňoval ji daněmi především z císařských provincií, a protože výběrčí se tam mohli opřít o autoritu princepse i jeho vojska, význam fiscu výrazně převýšil význam aeraria. Augustus také zavedl, že daně vybírali pouze úředníci, a zrušil tak předchozí praxi, kdy si výběr daní pronajímali soukromníci, kteří ovšem pak státní pokladnu šidili. 6. Válečnictví K úspěšnému vládnutí ve starověku neodmyslitelně patřily válečné výboje a územní expanze. Augustus neměl žádný vynikající válečnický talent, ale do čela svých vojsk takové vojevůdce postavil. Za jeho dlouhé, pětačtyřicetileté vlády se Římská říše zřetelně rozrostla: na jihu byl připojen Egypt, na severu byla římské hranice posunuta na řeku Dunaj (čímž navázala na Caesarovu severozápadní hranici na Rýně), byl anektován zbytek Pyrenejského poloostrova a rozšířeno římské panství v Malé Asii. Řím se tak ocitl v situaci, kdy neměl žádné nebezpečné nepřátele (řadu sousedů zpacifikoval klientskými mírovými smlouvami). Dnes takovou situaci označujeme jako Pax Romana (římský mír; mezinárodní mír s dominancí Římské říše): trvala do konce 2 století po Kr. 7. Společnost a kultura Vše bylo pochopitelně neseno silnou vlasteneckou notou každý musel vidět, že říše je pevnější než kdykoli předtím. Augustus také velmi dbal na morálku, jejíž upadající stav chtěl pozvednout přísnými kritérii. Zavedl zákony proti manželské nevěře, neženaté muže zbavil práva dědit a na neprovdané ženy uvalil zvláštní daň. Podporoval kulturní rozkvět. Za jeho vlády Řím zvelebili stavitelé: císařským palácem, novým náměstím, chrámem Pantheonem, novým divadlem atd. Tvořili skvělí básníci Publius Vergilius Maro (umělý epos Aeneis, který shrnul mytologické počátky římských dějin; básnické sbírky Zpěvy pastýřské, Zpěvy rolnické), Quintus Horatius Flaccus (lyrické básnické sbírky Ódy, Listy aj.) a Publius Ovidius Naso (sbírka zveršovaných antických bájí Proměny, ironická sbírka o intimním životě Římanů Umění milovat). Vergiliova Aeneida byla poprávu chápána jako oslava římského vzestupu až do Augustovy doby; naproti tomu Ovidius se s Augustem nepohodl a závěr života strávil ve vyhnanství na černomořském okraji říše. Augustovi na vrcholu jeho moci byl udělen (stejně jako kdysi Caesarovi) čestný titul Otec vlasti. 8. Založení dynastie Četné starosti dělala Augustovi otázka nástupnictví. Protože neměl žádného syna, vyhlédl si za svého pokračovatele Tiberia Claudia Nerona, jenž byl synem z předchozího manželství Augustovy třetí ženy Livie Drusilly. Tiberius, který vynikl jako vojevůdce, žil šťastně s manželkou Vipsanií. Augustus jej přinutil k rozvodu a k následné svatbě s Augustovou ovdovělou dcerou Iulií (která však byla všechno jiné než praporečnice Augustova tažení za pevnou morálkou). Tak byla založena dynastie iuliovsko-claudiovská a nástupnictví prvních císařů se (do r. 96 po Kr.) řídilo dynastickým principem. Prakticky všemocné postavení císařovo vedlo k tomu, že Augustovi začaly být prokazovány božské pocty. Augustus tím nebyl nadšen a snažil se svůj kult přiřadit k tradičnímu uctívání domácích bůžků Larů. V západní polovině říše s tím vcelku uspěl, ale část východní chápala jeho vládu jako teokracii se vším všudy. Augustus zemřel v r. 14 po Kr. a zanechal za sebou velkou a prosperující říši. Zaujímala rozlohu více než 3 600 000 km2. Lze také říci, že každý pátý obyvatel tehdejšího světa žil pod Augustovým panováním. Na Zemi bylo tenkrát něco přes 250 milionů lidí (o něco méně než dnes ve
Spojených státech), z toho asi 50 milionů v římském impériu, což by tento stát dnes řadilo těsně za Francii či Itálii. b) Tiberius Tiberius byl vynikající voják, upevnil státní administrativu a výborně spravoval státní finance. Tak si vytvořil řadu nepřátel, proti nimž zakročil především dvěma činy. Přestal svolávat lidová shromáždění a od té doby byli římští úředníci dosazováni přímo císařem. A již existující zákon o urážce římského národa a jeho představitelů začal uplatňovat jako zákon stíhající urážku císařského majestátu (císařské důstojnosti) - tato urážka ovšem mohla být různě vykládána. Římská říše v r. 14 po Kr. (šedě vyznačeny zisky z Augustovy doby)
Křesťanství a nový vztah lidí k Bohu Nejrozšířenější náboženství současnosti, křesťanství, vzniklo před dvěma tisíci let ve východním Středomoří na základě tisícileté tradice judaistické a staleté tradice hellénistické, využívajíc přitom i jiných vlivů (perských apod.). Zrodilo se v době, kdy vyspělá společnost antického světa opouštěla své staré, kmenové členění a nově zdůrazňovala vztahy rodinné a občanské; tato skutečnost se v podobě křesťanské věrouky výrazně projevila. Zakladatelskou osobností křesťanství byl Ježíš Nazaretský (asi 7 př. Kr. asi 30 po Kr.), který náležel k židovskému národu, sídlícímu v Palestině (jež byla tehdy provincií Římské říše), a pocházel z obyčejného, řemeslnického prostředí. Vystoupil na veřejnosti s novým pojetím vztahu k jedinému, všemohoucímu Bohu. Bůh je Otcem všech lidí a jeho základním vztahem k nim je odpouštějící láska. Aby však člověk tuto Boží lásku zakusil, musí se stát Božím dítětem, což znamená, že k ostatním klidem (ke svým bližním) se chová s láskou sourozeneckou (odtud základní požadavek Miluj svého bližního jako sám sebe). Podle Ježíše je tedy možné navázat vztah s Bohem jen prostřednictvím vztahu k lidem; jednalo se o zásadně nový prvek ve světovém náboženském vývoji; Ježíš jej označil jako Novou smlouvu Nový zákon. Ježíš sám i jeho stoupenci byli přesvědčeni o jeho obzvlášť blízkém vztahu k Bohu proto Ježíš také byl a je nazýván Synem Božím. A společenství lidí žijících podle zásad Božího synovství označil Ježíš jako Boží království. Navíc někteří současníci považovali Ježíše za nového židovského krále (mesiáše) a slibovali si od něj bezprostřední účinné vystoupení vůči římské okupační správě. Proto se proti Ježíšovi spojili jak horliví zastánci judaismu (kteří v Ježíšových názorech viděli neuctivé odvracení se od přímého kontaktu s Hospodinem), tak i vysocí římští úředníci (kteří viděli v Ježíšových činech zpochybňování autority římského císaře). Římané Ježíše odsoudili k smrti a popravili jej v Jeruzalémě trýznivým ukřižováním. Ježíšovi učedníci společně cítili, že Ježíš jim i po své smrti stále dodává sílu k pokračování v jeho díle. Tento výrazný zážitek je dovedl k přesvědčení, že Ježíš (nazývaný též řec. christos / počeštěně Kristus = Mesiáš) vstal po ukřižování z mrtvých, byť nikoli do smyslově postižitelného světa, ale do blízkosti Boha Otce, s nímž působí jako duchovní vládce i dnešního světa. Tím se ukázalo, že vzkříšení z mrtvých čeká také Boží lid. Toto vzkříšení se odehraje na konci dějin před Posledním soudem. Při Soudu se lidé ocitnou v bezprostřední Boží blízkosti a lidé sami budou soudit své skutky podle Božích měřítek a nároků: Božího odpuštění se na Kristovu přímluvu dostane každému, kdo svých špatných skutků již za života litoval a snažil se je odčinit: tím získá Boží záchranu (spásu) a život ve věčné blaženosti. Člověk se stává křesťanem prostřednictvím obřadu nazývaného křest: jedná se o rituální polévání vodou: symbolická vnější očista je viditelným výrazem vnitřní přeměny celé osobnosti. Své stoupence původně křtil Ježíšův příbuzný a vrstevník Jan Křtitel, který žil poustevnicky asketickým (odříkavým) způsobem života, ale získal si příznivce hlásáním nutnosti obrátit život k Bohu: pokřtil i Ježíše. O nejzazších počátcích křesťanství vyprávějí spisy, které byly shrnuty do celku nazvaného Nový zákon. Ten navazuje na judaisticko-křesťanský Starý zákon (viz II.B. Mýtus a jeho nejstarší literární podoby) a tvoří druhý, závěrečný (a rozsahem zřetelně kratší) oddíl Bible. Nový zákon vznikl především v Palestině, ale také v některých dalších místech východního Středomoří a je psán řecky. Novozákonní spisy jsou nejzávažnějšími a nejvěrohodnějšími z mnohem většího množství raně křesťanských textů o Ježíšovi a jeho učení. Novozákonní spisy vznikaly v 1. století po Kr. a složení jejich souboru (o 27 knihách) se ustálilo ve 2. století, odkud také pocházejí nejstarší dochované opisy některých jeho částí. Nejstarším novozákonním spisem je První list Tesalonickým: byl napsán asi v r. 51 (v Řecku), tedy zhruba 20 let po Ježíšově smrti. Jiné novozákonní knihy existovaly nepochybně v podobě ústní slovesnosti. Platí to zejména pro 4 evangelia, která jsou pro křesťany nejvýznamnějšími biblickými texty vůbec (veřejné předčítání evangelijních úryvků při bohoslužbě má obzvlášť slavnostní ráz).
Významným impulsem pro zapsání a další šíření evangelií se stala porážka Židů v Židovské válce v letech 66 70, kdy Římané potlačili židovské povstání za nezávislost, dobyli Jeruzalém a zbořili Hospodinův chrám (zůstala z něj jediná zeď, Zeď nářků, která zůstává jedním z nejposvátnějších míst judaismu). Mnoho Židů zahynulo a jiní uprchli do diaspory. Proto začali zapisovat a shromažďovat novozákonní texty, aby uchovali pevný zdroj své víry. 27 knih Nového zákona: A. 4 evangelia: Vyprávějí životní příběh Ježíše Nazaretského, ale jejich hlavním cílem je prostřednictvím příběhu uchovat a zprostředkovat Ježíšovo učení. Nejde tedy o životopisná díla, soustřeďují se na okolnosti Ježíšova narození a veřejného působení, které trvalo patrně jen tři roky. Evangelia jsou anonymní: v minulosti existovaly pokusy identifikovat jejich autory (ač dnes je zřejmé, že jde původně o ústní slovesnost) a nalezení předpokládaní tvůrci jsou dodnes tradičně označováni jmény Matouš, Marek, Lukáš a Jan. První 3 evangelia se souhrnně označují jako synoptická (souhledná): jsou si blízká obsahem i formou. Čtvrté, Janovo evangelium je nejmladší (z doby před r. 100) a od předchozích se mnohostranně liší: jeho autor byl nepochybně vzdělán v řecké filozofii (již neobvyklý úvod Na počátku bylo Slovo, / to Slovo bylo u Boha, / to Slovo bylo Bůh odkazuje k úvodu Starého zákona a navíc použitím řeckého slova logos, jež znamená nejen slovo, ale také třeba řád, vysvětluje moderním způsobem Boha jako univerzální princip světa). B. Skutky apoštolské: Jejich autorem je Lukáš, obsahují osudy Ježíšových Dvanácti učedníků (apoštolů) po Ježíšově smrti. C. 21 listů (epištol): Listy, které psali zakladatelé a duchovní vůdci prvních křesťanských obcí svým věřícím: objasňovali v nich prohloubené zásady vznikajícího křesťanství. Dva listy jsou připisovány nejvýznamnějšímu z Dvanácti, apoštolu Petrovi. Ale největší počet listů se přisuzuje Pavlovi z Tarsu, maloasijskému Židovi, který jako plnoprávný římský občan mohl snáze cestovat po Středomoří, nejprve patřil mezi odpůrce křesťanství, ale později tuto novou víru zaníceně šířil a rozvíjel. D. Zjevení Janovo (Apokalypsa): Jedná se o eschatologický spis (o posledních věcech dějin i člověka), který obrazným způsobem líčí očekávané dramatické události (boj Dobra se Zlem) bezprostředně předcházející Poslednímu soudu. Bible: Nový zákon (1. století po Kr.): Evangelium podle Matouše 1 Původ Ježíše Krista 1 Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. 2 Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry, Juda Farese a Záru z Támary, ( ) 15 Eliud Eleazara, Eleazar Mattana, Mattan Jákoba, 16 Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus. ( ) Narození Ježíše Krista 18 Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. ( ) 22 To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 23 Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo Bůh s námi. ( )
2 Klanění mudrců 1 Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: 2 Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit. ( ) 3 Jan Křtitel 1 Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: 2 Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. ( ) 4 Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. 5 Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, 6vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. ( ) Ježíšův křest 13 Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. 14 Ale on mu bránil a říkal: Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně? 15 Ježíš mu odpověděl: Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá. Tu mu Jan již nebránil. 16 Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. 17 A z nebe promluvil hlas: Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil. 4 ( ) Počátek Ježíšovy činnosti 12 Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. 13 Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím Povolání učedníků 18 Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. 19 Řekl jim: Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí. 20 Oni hned zanechali sítě a šli za ním. ( ) Zástupy kolem Ježíše 23 Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu. 24 Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii; přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je. 25 A velké zástupy z Galileje, Desítiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání ho následovaly. 5 Blahoslavenství 1 Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. 2 Tu otevřel ústa a učil je: ( ) 6 Jak prokazovat dobrodiní ( ) 2Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. ( )
Modlitba Páně 9 Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. 10 Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. 11 Náš denní chléb dej nám dnes. 12 A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. 13 A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. 14 Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; 15 jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. ( ) 10 Vyvolení Dvanácti 1 Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. 2 Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, 3 Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, 4 Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil. ( ) 12 ( ) Ježíšova rodina 46 Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. 47 Někdo mu řekl: Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit. 48 On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: Kdo je má mtaka a kdo jsou moji bratři? 49 Ukázal na své učedníky a řekl: le, moje matka a moji bratři. 50 Neboť kdo činí vůli mého Otce a nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka. 19 ( ) Ježíš a děti 13 Tehdy k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se; ale učedníci jim to zakazovali. 14 Ježíš však řekl: Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské. 15 Požehnal jim a šel dál. 21 ( ) Očištění chrámu 10 Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: Kdo to je? 11 Zástupy odpovídaly: To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji. 12 Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; 13 řekl jim: Je psáno: Můj dům bude zván domem modlitby, ale vy z něho děláte doupě lupičů. ( ) 26 ( ) Ustanovení večeře Páně 26 Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: Vezměte, jezte, toto jest mé tělo. 27 Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: Pijte z něho všichni. 28 Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. ( ) ( )
27 ( ) Ježíš před Pilátem 11 A Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: Ty jsi král Židů? Ježíš odpověděl: Ty sám to říkáš. 12 Na žaloby velekněží a starších nic neodpovídal. ( ) 22 Pilát jim řekl: Co tedy mám učinit s Ježíšem zvaným Mesiáš? Všichni volali: Ukřižovat! 23 Namítl jim: Čeho se vlastně dopustil? Ale oni ještě víc křičeli: Ukřižovat! ( ) ( ) Ukřižování ( ) 35 Ukřižovali ho a losem si rozdělili jeho šaty; 36 pak se tam posadili a střežili ho. ( ) Ježíšova smrt 45 V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. 46 Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Eli, Eli, lema sabachthani?, to jest: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? ( ) 50 Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. ( ) 28 Prázdný hrob 1 Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. 2 A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. ( ) 5 Anděl řekl ženám: Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. 6 Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. ( ) 8 Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. 9 A hle, Ježíš je potkal a řekl: Buďte pozdraveny. Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. 10 Tu jim Ježíš řekl: Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí. ( ) Zjevení v Galileji ( ) 17 Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. 18Ježíš přistoupil a řekl jim: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20 a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Praha 1992, strany NZ 11 40.