Římskokatolická farnost Mirovice Pod Kostelem 1, 398 06 Mirovice, IČO: 48221431, 382 274 117 www.bcb.cz/dieceze/farnosti/farnost/mirovice E-mail: farnost.mirovice@centrum.cz --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Svátosti Bratři a sestry, rád bych vám v tomto příspěvku podal základní informace o svátostech. Nejprve uvedu obecné poznatky o svátostech, a pak se budu zabývat jednotlivými svátostmi konkrétně. Obecné poznatky o svátostech: Pojem svátosti: Výraz sacramentum znamená etymologicky posvěcující nebo svatá věc (res sacrans, res sacra). V římské profánní literatuře se tak nazývá přísaha na prapor nebo přísaha vůbec. V latinském překladu Bible (tzv. Vulgáta) je sacramentum reprodukcí řeckého výrazu (mystérion). To znamená něco skrytého, tajuplného, v oblasti náboženské pak božská tajemství, zvláště tajemství vykoupení Ježíšem Kristem. Další významy jsou: znamení, symbol, typ posvátného tajemství. Pojem svátosti Nového zákona: Svátost Nového zákona je Ježíšem Kristem ustanovené viditelné účinné znamení neviditelné Boží milosti. V podstatě se jedná o smyslovou věc, která na základě božského ustanovení má moc označit a také působit svatost a spravedlnost (posvěcující milost). Podle toho náleží k pojmu svátosti Nového zákona tyto 3 podstatné znaky: a) vnější tj. smysly vnímatelné znamení posvěcující milosti b) působení posvěcující milosti c) ustanovení Bohem, totiž Bohočlověkem Ježíšem Kristem. Svátost je tedy druhem znamení. K podstatě znamení náleží, že vede k poznání jiné věci. Nejsou to pouze spekulativní nebo teoretická znamení, nýbrž účinná neboli praktická znamení, protože nenaznačují pouze vnitřní posvěcení, nýbrž je také působí. Ukazují do minulosti, přítomnosti a budoucnosti tím, že připomínají minulé Kristovo utrpení, označují přítomnou milost a naznačují budoucí slávu (signa rememorativa passionis Christi, signa demonstrativa praesentis gratiae, signa prognostica futurae gloriae srov. S.Th. III, q. 60, a. 3). Vnější znamení svátosti se skládá ze dvou podstatných částí materie a formy. 1) Materie: Materií neboli věcí je buď nějaká hmotná podstata (voda, olej, víno, chléb) nebo nějaký úkon (úkon pokání, manželství). Materie se rozděluje na: a) Materia remota hmotná podstata jako taková, např. voda, olej, víno, chléb. b) Materia proxima užití této hmotné podstaty, např. polévání, ponoření, mazání. 2) Forma: Formou svátosti je slovo, zpravidla mluvené. Často se používá výraz formule (např. křestní formule). Součásti svátostného znamení: Scholastická teologie rozlišuje tyto součásti svátostného znamení: a) Sacramentum (nebo sacramentum tantum ): jedná se o vnější znamení svátosti (significat et non significatur). Příklady: chléb, víno, voda, olej. b) Res sacramenti: jedná se o vnitřní působení posvěcující milosti (significatur et non significat).
c) Res et sacramentum: jedná se o jakýsi střed mezi oběma výše uvedenými pojmy (significatur et significat). U svátosti křtu, biřmování a svěcení se jedná o svátostnou pečeť (tzv. charakter); u svátosti Eucharistie se jedná o pravé Tělo a pravou Krev Kristovu; u svátosti pokání se jedná o vnitřní kajícníkovo pokání; u pomazání nemocných se jedná o povzbuzení duše; u svátosti manželství se jedná o nezrušitelný svazek. Účinnost svátosti: Každá svátost působí ex opere operato, to znamená, že působí mocí vykonaného svátostného obřadu. Pod pojmem opus operatum se rozumí platný výkon svátostného děje, tedy objektivní účinnost svátosti; pod pojmem opus operantis se rozumí subjektivní dispozice příjemce svátosti. Formule ex opere operato v negativním smyslu vypovídá o tom, že svátostná milost se neuděluje na základě subjektivní činnosti udělovatele či příjemce svátosti. V pozitivním smyslu tato formule vypovídá o tom, že svátostná milost je způsobena platně ustanoveným svátostným znamením. Je třeba zdůraznit, že katolická nauka o účinnosti svátostí ex opere operato nesmí být v žádném případě chápána ve smyslu nějaké mechanické či dokonce magické účinnosti. Tím se nevylučuje opus operantis, nýbrž se výslovně u dospělého příjemce žádá. Subjektivní dispozice příjemcova však není příčinou milosti, nýbrž pouze nezbytnou podmínkou sdělení milosti (je to tedy causa dispositiva, nikoliv causa efficiens). Od stupně subjektivní dispozice závisí dokonce míra milosti působené ex opere operato. 1) Křest Křtem se stáváme členy Kristovy církve na začátku našeho života. Sdílejí ho všichni křesťané. Křest vytváří osobní vztah s Ježíšem Kristem. Uskutečňuje odpuštění našich hříchů a značí začátek nového života jako bratří nebo sester Ježíše Krista a jako dětí Božích. Křest má věčnou platnost. Křest dospělých - lidé, přijímající křest jako dospělí (od 14 let výše), prodělávají přípravu žadatelů o křest, aby se poučili o víře. Křest dětí (do 14 let) - uděluje se ve vlastní farnosti vzhledem k tomu, že dítě se křtem stává členem farní rodiny. Ta je dána místem trvalého bydliště či prokazatelnou pravidelnou účastí na bohoslužbách. Ke křtu v jiné farnosti je třeba mít písemný souhlas vlastního duchovního správce. 2) Biřmování Svátost křesťanské dospělosti se přijímá nejdříve po dovršení 14 let. K přípravě je nutno se přihlásit. Je nutno počítat s tím, že příprava trvá téměř rok. V naší farnosti Mirovice plánuji přijetí této svátosti v roce 2011. 3) Eucharistie Je zpřítomněním Kristovy velikonoční oběti, tedy smrti a zmrtvýchvstání, zároveň je to srdce a vrchol života církve. V ní se všechno začíná, i k ní směřuje vše, co se týká křesťanského života. Ježíš Kristus, který se obětoval za nás na kříži před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě, ON, Boží Syn, druhá Božská osoba, zpřítomňuje svou oběť během každé mše na oltáři, když slyšíme slova: toto je moje Tělo, které se za vás vydává, toto je má Krev, která se za vás prolévá. Ten, který nepodléhá zákonu času, přináší v čase svou oběť, aby se mohla dotknout
každého z nás. Mše svatá, to není jen krásný liturgický obřad, to není jen čtení z Bible nebo promluva kněze, to také není jen modlitba se svatým přijímáním, ale je to především účast na oběti Ježíše Krista. Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu, skutečně a podstatně, jeho Tělo a jeho Krev, s jeho duší a s jeho božstvím. Během mše sv. jsme ve stejné situaci jako apoštolové nebo Panna Maria, která stála pod křížem. Máme možnost připojit se k Jeho oběti, nebo utéci. Ježíš Kristus se v rukou kněze rodí během každé mše, umírá, zmrtvýchvstává a nám se odevzdává. Všechno se to děje pod způsobou chleba a vína a slov, která slyšíme během proměňování. Tím způsobem nás Ježíš vykupuje z otroctví našich hříchů i dnes. Toto je největší tajemství naší víry. Součástí slavení eucharistie je vždy: hlásání Božího slova, díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna, proměňování chleba a vína a účast na liturgické hostině prostřednictvím přijímání Těla a Krve Páně. Tyto prvky tvoří jediný a týž bohoslužebný úkon. Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření. Protože v oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu. 4) Manželství Ať už jste pevně rozhodnutí vstoupit do manželství, nebo o tom zatím jen uvažujete, rozhodně byste si neměli nechat ujít příležitost společně se nad tímto krokem zamyslet. Svátost manželství je spojení muže a ženy v Bohu, protože Bůh je Láska; je to odevzdání svého života druhé osobě z lásky k ní a přijetí plné odpovědnosti za její život; je to ponoření manželského a rodinného života v Bohu, aby On byl ve všem. Bůh ustanovil svátost manželství jako projev své lásky k člověku. Posvěcuje vztah muže a ženy do takové plnosti, takže už nejsou dva, ale jedno tělo a jedna duše. Působením svátostné milosti dochází mezi oběma k nerozlučitelnému spojení. To je obrazem neodvolatelné věrnosti a lásky Boha k člověku. V svátosti manželství se dostává novomanželům tolik Boží pomoci, kolik jí budou potřebovat, aby spolu zůstali věrně v radosti i bolesti po celý život a aby oba byli schopni společně nést povinnosti v manželství a rodině. Na Městském úřadě v Mirovicích je nutné si vyzvednout Osvědčení k uzavření manželství a tiskopis pro státní matriku. Příprava je povinná pro oba snoubence. K církevnímu manželství je zapotřebí: - aby alespoň jeden ze snoubenců byl pokřtěný katolík - aby žádný ze snoubenců nebyl rozvedený po předchozím platném manželství (dva nekatolíci uzavírají církevně nerozlučitelné manželství i občanským obřadem!) - aby v případě různosti víry oba snoubenci učinili písemné prohlášení o katolickém křtu a výchově dětí a vzájemné toleranci ve víře. K tomu je nutné doložit potvrzení o křtu svatém.
5) Kněžství Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Tato účast se nazývá všeobecné kněžství věřících. Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Kristu uprostřed společenství. Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí, konají bohoslužbu a vedou duchovní správu. V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého těla, pastýř svého stáda, velekněz výkupné oběti, učitel pravdy. To vyjadřuje církev, když říká, že silou svátosti kněžství kněz jedná v osobě Krista-Hlavy. Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům vykonávána ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu církve nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o církvi. Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena. Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra. Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem svého biskupa tvoří kněžstvo, které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad. Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky; tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa. Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou si svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení. Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě. V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem. Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům. Každý, kdo by chtěl vstoupit do kněžského semináře za účelem přijetí svátosti kněžství, nechť se zkontaktuje s duchovním v rámci své farnosti, případně se přihlásí na biskupství. 6) Svátost smíření je svěření do Božích rukou celého našeho života s prosbou o odpuštění našich chyb a vyplnění slabých oblastí našeho duchovního života Boží láskou; je to posila v boji proti zlu, které nás ničí. Je to proces obrácení člověka, rozhodnutí vrátit se zpět k Bohu a Boží odpuštění našich hříchů. Tato svátost má 5 částí:
a) zpytování svědomí Na chvíli se zastav a zamysli se nad svým životem od poslední zpovědi. Zhodnoť svůj život nejlépe podle Desatera (jednotlivá přikázání najdeš podrobně rozebraná v tzv. zpovědním zrcadle v kancionálu). Přitom si máme uvědomit, čím jsme Boha zarmoutili. Začni krátkou modlitbou a nejlépe také přečtením a krátkou meditací nějakého úryvku z Bible např. o marnotratném synu a milosrdném otci. b) lítost Je to vlastně postoj vůle: to, čím jsem hřešil, mě mrzí, chtěl bych to napravit a už nehřešit (je-li to možné). Z lítosti má vycházet předsevzetí vyhnout se dalším hříchům, udržovat a prohlubovat společenství s Bohem. c) předsevzetí Poté si promysli, jakým způsobem se budeš hříšnému chování bránit, jaké máš možnosti vykonat více dobra kolem sebe to je opravdové předsevzetí. d) vyznání Vyznám své hříchy především Bohu. Kněz je zde pouze prostředníkem. Je tím, který zpřítomňuje Boží milosrdenství a ve jménu Boha uděluje rozhřešení. V tomto bodě je nejdůležitější vyznání hříchů spojené s lítostí a rozhřešení, které kněz uděluje na závěr zpovědi. Kromě toho nás většinou kněz také povzbudí duchovním slovem a uděluje nám rady, jak pokračovat dál duchovním životem. Poučení může být spojené s duchovním vedením (v tom případě se poučení mění v delší rozhovor), ale to není podstatou ani cílem svátosti smíření. Když poklekneš ve zpovědnici, nejdříve pozdrav kněze, pokud to on neučiní jako první. Můžeš říci např. Pochválen buď Ježíš Kristus, nebo Pozdrav vás Pán Bůh!. Pak se oba přežehnáte křížem. Pokud kněz nezačne nějakou krátkou modlitbou nebo čtením z Bible, můžeš začít mluvit. Nejdříve se krátce představ. Neříkej své jméno ani příjmení. Jen řekni kolik je Ti roků, jsi-li svobodný/á, ženatý/vdaná, nebo duchovní, máš-li děti apod. Pak řekneš důležitou informaci, kdy jsi byl/a u sv. smíření naposledy (pokud to nevíš přesně, stačí přibližný údaj jsou-li to týdny, měsíce či roky. Dále řekni, zda jsi splnil/a pokání, které ti bylo uloženo. Pak už se můžeš pustit do svého vyznání. Začni třeba takto: Vyznávám se před Pánem Bohem, že jsem se od minulé zpovědi dopustil/a těchto hříchů a vyznáváš své hříchy. Pokud si s něčím nevíš rady, nevíš, zda se mohlo jednat o hřích, či nikoli, zeptej se kněze rád Ti odpoví. Po vyznání hříchů řekni: Toto jsou mé hříchy. Upřímně jich lituji a s pomocí Boží se chci polepšit. Poslouchej, co ti kněz řekne a jaké ti uloží pokání. Na jeho otázky upřímně odpověz. Kdybys něčemu nerozuměl/a, neváhej a zeptej se. Na závěr ti kněz dává rozhřešení slovy: Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Když je uslyšíš, požehnej se znamením kříže a odpověz: Amen. Bůh ti právě dal další novou šanci změnit svůj život k lepšímu. Tím odpuštěním ti vlastně říká, že tě neodsoudil, i když On jako jediný to udělat mohl. Říká ti, že s Tebou počítá! Je to velká věc a my bychom se z toho měli radovat a také to náležitě oslavit. Nezapomeň ale nejdříve vykonat uložené pokání.
e) pokání Po obohacení milosrdenstvím, které pramení ze svátosti smíření máme poslední úkol je to zadostiučinění neboli pokání. Nemůžeme zapomenout na povinnost nahradit (podle možnosti) zlo, které jsme spáchali, dobrými skutky a modlitbou. Nejde v tom případě jen o modlitbu, kterou kněz připomíná v závěru zpovědi, ale jde o celkový křesťanský postoj, projevující se touhou po naplňování svého prostředí dobrem. 7) Svátost nemocných Je posilující setkání s Kristem pro každého nemocného bez ohledu na to, zdali je nebo není v nebezpečí smrti. Je třeba dohodnout se osobně v kostele nebo na faře. Informace o přijetí svátosti nemocných (event. dalších svátostí) v nemocnici Vám poskytnou v každé nemocnici. Je však lépe svátosti přijmout (je-li to možné) ještě před odchodem do nemocnice prostředí nemocnice většinou neumožňuje potřebné soukromí a soustředění. Návštěvy nemocných Duchovní péče o nemocné není jen zaopatřování nemocného před smrtí, ale jde o nabídku duchovního doprovodu. Rád nemocné navštěvuji, abych jim nejen duchovně posloužil, ale také lidsky povzbudil. Proto prosím, abyste mi nahlásili nemocné, kteří mají o návštěvu duchovního zájem. Váš služebník a duchovní otec P. Jan Špaček