Rodina a lidská práva Lidé jsou od nepaměti zvyklí sdružovat se ve větších nebo menších skupinách, které běžně nazýváme rodiny. Podoba rodiny může být různá, v zemích severní polokoule je za rodinu považována většinou tzv. nukleární rodina, která se skládá z rodičů a dětí, případně širší biologická rodina, do které patří dědečkové a babičky, tety, strýcové, bratranci a sestřenice. V jiných částech světa tvoří rodinu například jenom ženská linie rodu, nebo naopak linie mužská. V každé společnosti je však žádoucí, aby rodinné svazky byly udržovány, ať již z důvodu zachování rodinného majetku, jména nebo tradic. Rodina zároveň poskytuje člověku pocit bezpečí a má blahodárný vliv na výchovu dětí a jejich přípravu na život ve společnosti. Proto i řada mezinárodních úmluv chrání rodinu před neodůvodněnými zásahy ze strany státu, nebo druhých osob. Právo na rodinu je mj. chráněno článkem 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v rámci Rady Evropy je chráněno článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v rámci Organizace spojených národů článkem 23 Mezinárodního paktu pro občanská a politická práva. Pod právo na rodinný život kromě ochrany už vzniklé (existující) rodiny, patří i právo na sexuální identitu, právo rodinu založit (uzavřít manželství) a právo reprodukce. Jakou rodinu vlastně chrání mezinárodní úmluvy? Rodina může mít mnoho podob. Může jít o rodinu vytvořenou uzavřením manželství, registrovaného partnerství, narozením nebo osvojením dítěte. Kromě vztahů právních (tedy těch, kterým zákon přiznává určitá specifická práva) spadá podle Štrasburského soudu pod ochranu Evropské úmluvy o lidských právech také vztahy faktické, typicky partnerské vztahy, které sice nebyly zpečetěny sňatkem, ale například z důvodu dlouhodobého spolužití představují pro jejich aktéry rodinný život. Soud se také vyjádřil k tomu, jaké vztahy toto ustanovení nechrání: je to například vztah člověka a jeho domácího mazlíčka, nebo vztah člověka s příbuzným, který je po smrti. Právo na sexuální a gender identitu Člověk se ve většině případů rodí buď jako muž, nebo žena, tedy s mužským, nebo ženským biologickým pohlavím. Tato dualita je z pohledu přírody žádoucí a přirozená, jelikož bez zásahu moderní vědy nejsou partneři stejného pohlaví schopni reprodukce, tedy plození dětí. Kromě biologických odlišností mezi pohlavími existují ve společnosti i jisté odlišnosti kulturní. Identitu, která vychází z kulturních odlišností mezi pohlavími, nazýváme gender. Ve většině případů se pohlavní a gender identita překrývají, což znamená, že ve společnosti vykazují muži stejné kulturní znaky, vlastnosti a zvyky, a stejně tak i ženy. Po dlouhá léta proto byly tyto vlastnosti považované za přirozené a biologicky dané. Lidé věřili, že biologické rozdíly určovaly role, které jednotlivci mají zastávat ve společnosti. V západní společnosti byla ženám přisuzována zejména role matky a pečovatelky o domácnost, kdežto muž zastupoval rodinu navenek a přinášel do ní zdroje. Vědci, kteří vycházeli z biologických odlišností, připisovali ženám větší emocionalitu a živelnost, kdežto muži byli považovaní za racionální, i když často citově nepřístupné bytosti.
Dnes již víme, že postavení mužů a žen ve společnosti i to, jak se oni sami vnímají, je z velké části ovlivněno výchovou a působením společnosti. Od narození na člověka působí množství vlivů a společnost mu nařizuje, jak by se měl správně chovat jako kluk nebo holka. I ve velice nízkém věku je člověk vystaven dualitě pohlaví holčičkám se běžně kupuje růžové oblečení a panenky, kdežto kluci jsou oblékáni do barvy modré a jsou vedeni spíše k aktivním hrám. Takový vliv postupně způsobí, že většina lidí si své postavení ve společnosti zvnitřní a začne jednat předepsaným způsobem. Jsou však lidé, kteří se nedokáží nebo nechtějí smířit s kulturně nařízenou genderovou identitou, protože se v předepsané roli necítí dobře, nebo se snaží upozorňovat na rozdílné zacházení s pohlavími. Pokud se člověk, který se narodil jako žena, vnitřně cítí jako muž, nebo naopak, nazýváme ho transsexuálem nebo transgenderem (pozor, neplést si s pojmem transvestita, který se převléká do kostýmu jiného pohlaví pro zábavu). Podobně jako je to s genderem, i sexualita neboli sexuální přitažlivost je komplikovanou otázkou. I když homosexualita (tedy přitažlivost ke stejnému pohlaví) nebo bisexualita (přitažlivost k oběma pohlavím) se vyskytuje v mnohých lidských společnostech, a dokonce i u některých druhů zvířat, společnost se k otázce změněné sexuality stavěla v historii různě. Například ve starověkém Řecku, ve kterém existoval kult krásného muže, tedy muže, který oplýval fyzickou zdatností i intelektuálními schopnostmi, byl homosexuální styk považován za běžnou i žádoucí formu soužití. To se změnilo s příchodem některých náboženství, například křesťanství nebo islámu, která homosexuální styk nepovolují. Po dlouhá staletí byly pak odchylky od běžné sexuální identity společností zapovězeny, dokonce i trestány. Až ve dvacátém století s příchodem idejí o rovnosti všech lidí se tzv. sexuálním menšinám podařilo dosáhnout některých práv, která jim do té doby byla odepírána. V mnohých západních zemích včetně České republiky jsou i dnes některá práva homosexuálů omezena, například právo adoptovat děti nebo právo uzavřít manželství. V mnohých afrických zemích je homosexualita dokonce zákonem trestána. Navíc po celém světě dodnes existuje v myslích lidí množství stereotypů a předsudků, na které lidé s gay orientací narážejí. Patrné to je i z odporu určité skupiny obyvatel, která každoročně protestuje proti pochodu Gay Pride v Praze. Lze však předpokládat, že za pár generací se některé předsudky vytratí a stejně tak i lidé ze sexuálních menšin budou moci užívat všechna práva, která náleží ostatním. 2. část Právo na reprodukci Součástí práva na rodinu je také právo založit si vlastní rodinu. Jelikož přirozená reprodukce je společensky žádoucí, toto právo ve většině společností není ničím omezeno. Výjimkou jsou země s velkým počtem obyvatel, jako je např. Čína nebo Indie, které z obavy před přečerpáním svých zdrojů zavedly kvóty pro počty dětí, které můžou páry zplodit. V případě, že v těchto zemích chce mít rodina dětí víc, musí za každé další nově narozené dítě platit vysokou pokutu. Z pohledu lidských práv je takový zásah do práva na reprodukci nepřípustný, v praxi vede častokrát k tomu, že narozené děti nejsou státu přiznávány a žijí bez identity, tedy bez jakékoliv registrace u státních orgánů. Tyto děti pak nemají například ani zdravotní pojištění, nechodí do školy a nemůžou uplatňovat svá ostatní práva.
Specifickým případem regulace počtu novorozených dětí je i nucená sterilizace žen, tedy operativní odebrání reprodukčních orgánů. Za druhé světové války takovou nucenou sterilizaci prováděli například nacisté na židovských ženách. I po potlačení totalitních režimů však na území Evropy docházelo k masovým sterilizacím žen se zdravotním postižením nebo romských žen, často bez jejich souhlasu, nebo dokonce bez jejich vědomí. Existence mentálního postižení nebo duševní porucha byly v minulosti zákonem uznané za zdravotnickou indikaci pro provedení sterilizace. Navíc, pokud žena byla umístěna v ústavu a byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, nebyl její souhlas ke sterilizaci potřebný. Rozruch vyvolaly nedávné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, na který se obrátilo několik desítek romských žen zejména ze Slovenska a České republiky, které tvrdily, že byly v minulosti podrobeny sterilizaci bez svého souhlasu. Soud ve většině případů uznal, že k masivní sterilizaci romských žen na našem území opravdu docházelo lékaři ženám dávali podepisovat blanketní souhlasy, nebo využili situace, kdy byly ženy ve zranitelném postavení čerstvě po porodu, aby souhlas od nich dostali. Štrasburský soud tyto praktiky odsoudil s tím, že souhlas poskytnutý za takových okolností nenaplňuje podmínky svobodného a informovaného souhlasu. Dnes již není přípustné, aby stát nebo lékař zasáhl do reprodukčních schopností člověka bez jeho souhlasu. Opačný problém pak představuje diskuze ohledně legitimity povolení přerušit těhotenství. Zastánci potratů argumentují zejména právem ženy rozhodovat o vlastním těle, naopak odpůrci považují život dítěte za nadřazený právu matky na tělesnou integritu. V tradičně katolických zemích, jakými jsou Irsko nebo Polsko, je ukončení těhotenství možné pouze v případě, že je ohroženo zdraví matky, nebo když hrozí, že narozené dítě bude závažně postižené. V jiných zemích, jako je například i Česká republika, je možné požádat o potrat na začátku těhotenství i bez udání důvodu. Kromě reprodukce biologické, tedy přirozeného početí a narození dítěte, je dnes možná i reprodukce umělá, která spočívá v osvojení, nebo adopci dítěte, pěstounské péči, nebo v jiných způsobech utvoření rodiny bez biologického vztahu. Tyto možnosti jsou zejména využívány páry, které z nějakého důvodu nejsou schopny zplodit vlastní dítě. Jednotlivec nebo manželé si můžou osvojit opuštěné dítě a poskytnout mu tak náhradní domov. Osvojením vzniká stejný právní vztah, jaký má dítě se svými biologickými rodiči osvojitelům náleží rodičovská odpovědnost, tedy právo o dítě pečovat a vychovávat ho i povinnosti s tím spojené, a stávají se zákonnými zástupci dítěte. Jiným druhem náhradního rodičovství je pěstounství, u kterého pěstoun nebo pěstouni získávají rodičovská práva a povinnosti jenom částečně, například zastupují dítě při běžných úkonech. V některých zemích se také stává běžným tzv. surogační mateřství, při kterém dítě pro pár donosí náhradní matka. V České republice podrobnější právní úprava surogačního mateřství zatím chybí, proto česká legislativa neposkytuje této formě rodiny (před ukončením řízení o osvojení) stejnou ochranu jako ostatním.
V současné době řeší Velký senát Evropského soudu pro lidská práva případ rakouského lesbického páru ve společném soužití, ve kterém nebylo umožněno jedné z žen adoptovat syna ženy druhé. Je možné, že soud v tomto případě odsoudí Rakousko za porušení práva na rodinný život. Bylo by to poprvé, co by soud uznal rovné právo homosexuálního páru adoptovat dítě. I pro Českou republiku by to znamenalo, že musí změnit legislativu tak, aby umožňovala adopci registrovaným partnerům. 3. část Vztahy mezi rodiči a dětmi a právo na zachování rodiny Právo na rodinný život v sobě také zahrnuje právo existující rodiny nebýt rozdělena. Zvláštní pozornost je věnována vztahu mezi rodiči a dětmi. Stát nesmí zasahovat do tohoto vztahu leda, že je to nezbytné a je to v nejlepším zájmu dítěte. Co je zájmem dítěte, není specifikováno v žádné mezinárodní úmluvě, ale za jeden z nejdůležitějších principů je považováno zachování rodinného života, tedy udržení rodiny pohromadě. Nedostatek financí nebo nevhodné životní podmínky nemůžou samy o sobě odůvodňovat odebrání dítěte a jeho umístění do ústavu, nebo pěstounské rodiny. Zpřetrhání kontaktu mezi rodiči a dítětem, i na krátkou dobu, může mít neodvratné a závažné následky pro další vývoj dítěte. Naopak je povinností státu podpořit rodinu prostřednictvím finanční nebo metodické podpory tak, aby mohla zůstat spolu. K tomu, aby se stát dopustil porušení práva na rodinný život, pak nemusí zasahovat do vztahu přímo, stačí, aby nezajistil dostatečné služby k podpoře rodiny. Typickým případem takového porušení je státní politika, která způsobuje, že rodiče, kterým se narodí dítě se zdravotním postižením, o něj nemohou pečovat a jsou nuceni ho dát do ústavu. V mnohých případech musí jeden z rodičů (nebo dokonce oba) věnovat většinu času péči o dítě, nemůže pracovat a je tak závislý na pomoci od státu. Stát má proto za úkol zajistit, aby měla rodina dostatek financí na pokrytí základních potřeb pro dítě, jakými jsou jídlo, hygiena a bydlení, ale také specifickou zdravotní a sociální péči, kterou dítě potřebuje. Kromě toho by měl stát poskytnout rodině také podporu ve formě informací o dostupných sociálních a zdravotních službách, sociálním a zdravotním poradenství ohledně postižení dítěte, možnosti vzdělávání a podobně. Nezbytnou formou podpory je také tzv. respitní neboli odlehčující péče, která umožní rodině na nějakou dobu svěřit dítě do péče profesionálů, a tak si na chvíli oddechnout. V roce 2011 řešil Ústavní soud stížnost matky, která brojila proti rozhodnutí soudu, na základě kterého jí byla odebrána její šestiměsíční dcera a byla umístěna do kojeneckého ústavu. Rozhodnutí soudu bylo postaveno na zprávě sociálního pracovníka, který v ní uvedl, že dcera je ohrožena na životě z důvodu nedostatečných sociálních podmínek. Matka na druhou stranu namítala, že má kde bydlet, že měla zájem o dceru pečovat a že ji pravidelně navštěvuje v ústavu. Ústavní soud se připojil ke stížnosti matky, v tomto případě zdůraznil, že odebrání dítěte je nejzávažnějším zásahem do rodinného života a zájem dítěte na zajištění kvalitní materiální péče nemůže převážit nad jeho zájmem, aby bylo vychováváno v rodině. Jinými slovy, odebrání dítěte z rodiny nemůže být v žádném případě odůvodněno jen jeho životní úrovní.
I přes jasný postoj mezinárodních orgánů i českého Ústavního soudu k odebírání dětí z rodin kvůli sociálním důvodům, praxe sociálních odborů a soudů v ČR nadále preferuje oddělení rodiny nad snahou o zajištění její podpory. Několik tisíc dětí žije v dětských domovech nebo jiných ústavech, ve kterých sice mají zajištěné dobré sociální podmínky, ale strádají po emocionální stránce, což ovlivňuje jejich další vývoj. Specialitou České republiky je také existence kojeneckých ústavů, do kterých jsou umísťované děti mladší tří let. V kojeneckých ústavech jsou často děti s postižením, které vyžadují speciální péči, kterou jim rodiče nemůžou zajistit z důvodu nedostatku financí nebo jiné podpory. Děti v prvních letech svého života vyžadují neustálou láskyplnou péči a pozornost, které se jim v ústavech nedostává. I přes snahy mnohých ochránců dětských práv a kritiku mezinárodních orgánů zůstávají kojenecké ústavy realitou České republiky. Na druhou stranu vláda ČR připravuje transformaci systému péče o ohrožené děti, která by měla být vedena v duchu prevence a podpory přirozené rodiny (případně rodin pěstounských) a měla by vést ke snižování počtu dětí v ústavech. Právo na zachování rodiny Právo na rodinný život v sobě zahrnuje také právo existující rodiny nebýt rozdělena. Stát se musí zdržet všech zásahů, které by mohly vést k rozdělení manželů nebo rodičů a dětí. Jedinou výjimkou jsou případy, kdy je bez takového rozdělení ohroženo zdraví jednoho z manželů nebo dítěte nebo kdy je ohrožen jeho vývoj. Stát přitom nemusí zasahovat do vztahu přímo. K tomu, aby se dopustil porušení tohoto práva, stačí, aby nezajistil dostatečné podmínky (služby) k podpoře rodiny. Typickým případem je například státní politika, která způsobuje, že rodiče, kterým se narodí dítě se zdravotním postižením, o svoje dítě nemůžou pečovat a jsou nuceni dát ho do ústavu. Protože nejvyšším zájmem z pohledu práva na rodinu je, aby dítě vyrůstalo v rodinném prostředí, pokud stát nezajistí dostatečnou finanční nebo personální podporu pro rodinu, může být odpovědný za porušení práva na rodinný život. Autor textu: Zuzana Durajová, Liga lidských práv. Text vznikl pro potřeby výukového materiálu Respekt nebolí.