Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy HOLOCAUST A JEHO INTERPRETACE V SOUČASNOSTI Bakalářská práce Brno 2007 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Marta Goňcová, CSc. Vypracovala: Petra Miková

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne.. Podpis

Mé poděkování patří především vedoucí bakalářské práce PhDr. Martě Goňcové, CSc. za odborné vedení a připomínky k danému tématu. Zvláštní poděkování patří mým rodičům a přátelům, kteří mi při vypracování této bakalářské práce pomohli.

Obsah 1. Úvod 4 2. Vývoj antisemitismu od prvopočátku až po nacistické Německo. 6 2.1. Původ antisemitismu. 6 2.2. Nacistická ideologie. 9 2.2.1. Můj boj. 10 2.3. Německo a Židé před a po nástupu Hitlera k moci.. 13 3. Koncentrační tábory... 17 4. Holocaust. 26 4.1. Popírání holocaustu.. 28 4.2. Nebezpečí popírání holocaustu a boj proti němu. 34 4.3. Průmysl holocaustu... 36 5. Závěr. 39 6. Literatura.. 41 7. Resumé... 43 Přílohy

1. Úvod Tento rok, konkrétně 27. ledna, si lidé z celého světa připomněli významný den památky obětí holocaustu. Den, kdy byl v roce 1945 osvobozen vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. Valné shromáždění OSN se tedy rozhodlo zapsat 27. leden na listinu významných dní. Každého z nás jistě napadne otázka, zda naší budoucí generaci bude tento den připomínat pouhou historickou epizodu, která se stala v první polovině 20. století, nebo se holocaust stane věčnou památkou a výstrahou, jak doufali ti, co ho přežili. Pamětníci, jenž zažili hrůzné období holocaustu, pomalu vymírají. Spisovatelé, filmaři a dokumentaristé se sice snaží zachytit jejich vzpomínky. Ale opravdu to stačí? Zajistí to, aby se podobné hrůzy již neopakovaly? Je jen na nás, jak budoucím generacím předáme svědectví našich předků. Musíme se snažit, aby naše výpovědi nebyly překrucovány a popírány. Nemalá úloha také bude viset i na bedrech učitelů, důležitých prostředníků mezi světem dětí a dospělých. Je to také jeden z důvodů, proč jsem si téma holocaustu vybrala. Podle nového Rámcového vzdělávacího programu je holocaust zařazen do různých okruhových témat. Učitelé by tedy měli být dostatečně připraveni na interpretaci holocaustu žákům. Ke své práci jsem také chtěla připojit didaktiku holocaustu, ale z časových důvodů jsem tuto část odložila. Ráda bych se jí věnovala v navazující diplomové práci. Práci jsem rozdělila do tří tématických částí. V první části se zabývám stručným historickým výkladem původu antisemitismu a jeho přechodem v nacistickou ideologii. Druhou část pak zaměřuji na koncentrační tábory, jenž se staly vyústěním nacistické ideologie. A poslední část se týká samotného pojmu holocaust a jeho různých interpretaci v současnosti. 4

Při své práci jsem především čerpala z literatury a dokumentů, které se zabývají druhou světovou válkou, koncentračními tábory (např. Laurence Rees), popíráním holocaustu ( především práce Deborah Lipstadtové), vývojem postojů americké komunity k holocaustu (Norman G. Filkenstein). 5

2. Vývoj antisemitismu od prvopočátku až po nacistické Německo 2.1. Původ antisemitismu Antisemitismus = zločinná ideologie hlásající nenávist k Židům. Má většinou iracionální charakter nenávisti průměrných a deklasovaných vůči komunitě, která se odlišuje od ostatních společností a na niž se (často pragmaticky) svaluje zodpovědnost za problémy, jimiž společnost trpí. 1 Pokud chceme pochopit původ antisemitismu, musíme se ponořit hluboko do minulosti, kdy se nenávist k Židům začala formovat. Poprvé tento výraz použil v roce 1879 německý protižidovský aktivista Wilhelm Marr, ale tradice antisemitismu je mnohem starší. Předpona anti přímo označuje ideu odporu. A přívlastek Semita, který v minulosti představoval hanlivé označení pro Židy, se vztahuje nejen k Židům, ale i k ostatním národům, např. Arabům. Prvopočátky antisemitismu můžeme najít dokonce už ve starověkém Řecku a Římě. K nejrozšířenějším pomluvám patřilo tvrzení, že jsou Židé nakaženi leprou, a proto je lépe se jim vyhýbat. Všechny pomluvy plynuly z neporozumění židovským zvykům a nepochopení víry v jednoho boha (monoteismus). Židé nebyli jediným národem ve starověku, který byl pomlouvám, ale svou pevnou vírou a odmítáním splynout s okolím si sami připravili útrpnou cestu nenávisti ostatních společenství. Na antisemitské nálady navázalo ve středověku křesťanství, které ještě více rozvinulo základní postoje proti Židům. Církev považovala Židy za zosobnění zla, protože stále odmítali křest, lpěli na svém výkladu Božího slova a dodržovali své tradice. Křesťané chtěli odpůrce ponížit, začali je 1 Všeobecná encyklopedie Diderot díl 1., Praha 1999, str. 172. 6

tedy nazývat vrahy Krista a zosobňovaly je se služebníky satana. 2 (viz příloha 2) Protižidovské nálady se vystupňovaly v 11. století, kdy papež Urban II. vyzval křesťany ke křižáckým výpravám. V této době bylo zmasakrováno tisíce lidí, obzvláště v Německu. Církev zformulovala vlastní normy upravující poměr křesťanů a Židů v Evropě. Stalo se tak na IV. lateránském koncilu v roce 1215, kdy bylo stanoveno, že Židé musí nosit vnější znamení, které je bude odlišovat od ostatního obyvatelstva, také musí žít odděleně v tzv. ghettech 3, mohou vykonávat jen určitá řemesla, jsou zbaveni pozemků, mají zákaz obchodní činnosti atd. Systém ghett se v Evropě zachoval až do 19. století. Na území dnešní České republiky bylo významné ghetto především v Praze, dochované zbytky ghetta lze dodnes spatřit například v Polné a především v Boskovicích a Třebíči na Moravě. 4 Útoky proti židovskému obyvatelstvu se postupem času jen zvýrazňovaly. Například byli obviňováni ze znesvěcování hostií, které údajně pálili a bodali. Druhou nejrozšířenější pomluvou bylo obvinění z rituálních vražd. Židé měli prý potřebu vraždit děti a panny a jejich čistou, křesťanskou krev pak využívat k léčení svých nemocí. V letech 1348-1350 podlehla morové epidemii, která zachvátila západní Evropu, asi čtvrtina obyvatel. Kdo jiný, než Židé byli obviňováni z otravy studní a následné epidemie. Zemřelo tehdy tisíce nevinných a další tisíce ještě měli umřít. 2 Od 10. století se satan zpodobňoval jako kozel se židovskými rysy. A sami Židé byli připodobňováni k vepřům, protože oběma prý byla společná jejich nečistota. V pozdějších dobách byli zase srovnáváni s hmyzem, který obtěžuje, parazituje a přenáší infekce. Nejednalo se o pouhé nadávky, toto připodobňování Židy vykreslovalo bez jejich lidské přirozenosti, a proto bylo přirozené s nimi zacházet jako s obtěžujícím hmyzem. 3 Označení ghetto je italského původu z počátku 16. století. Původně Židé v Benátkách mohli obývat pouze tu část, která se nazývala geto nuovo (nová slévárna). Tato část byla oddělena od města zdmi a branami. Byla tedy poprvé naplněna myšlenka židovské izolace. 4 Šišková, Tatjana: Výchova k toleranci a proti rasismu, Praha 1998, str. 110. 7

Osmnáctému století vévodilo osvícenství a s ní související Velká francouzská revoluce. Tato doba měla velký význam pro Židy, poněvadž bylo postupně rušeno protižidovské zákonodárství. Židé začali vynikat v oblastech, které jim byli doposud skryty, zvláště v politice, umění a vědě. Období klidu netrvalo moc dlouho, začal se totiž tvořit nový moderní antisemitismus navazující na dřívější předsudky. Židé sehrávali významnou roli ve financích, politice, industrializaci, ekonomice a také v kulturním životě. Není divu, že závist a s ní spojená nenávist, se začaly stupňovat. Příkladnou postavou byl Voltaire, který ve svém Filosofickém slovníku uvedl, že Židé nijak nepřispěli k rozvoji vědy a kultury, a považoval je za neschopné vytvořit vlastní stát, neboť byli třikrát vyhnáni z historické vlasti. 5 Ke konci 19. století začaly vznikat křesťansko socialistické strany a jejich hlavní linií se stal antisemitismus. Jak jsme již uvedli, v této době byl poprvé užit výraz antisemitismus. Označení budilo dojem vědeckého termínu a zastíralo jeho vlastní obsah. Antisemité se začali sdružovat do různých organizací a v roce 1882 se dokonce konal 1. mezinárodní antisemitský kongres, další kongresy se konaly v Německu. Židé na to reagovali angažováním se v nově vznikajících sociálně demokratických stranách. Co se týče Německa, tak tam čím dál více vystupoval do popředí nacionalismus pangermánský 6, kdežto v Rakousku Uhersku to byl nacionální antisemitismus národnostních menšin. Židé byli podezíráni z neloajálnosti, nespolehlivosti a ze zrady národních zájmů. V 19. století se tak začala rodit idea tzv. židovského spiknutí. Židé byli obviněni z celosvětového negativního vývoje, revolucí, rozvíjejícího se kapitalismu a bídy. Na tuto ideu navazoval antisemitismus rasový, který ve dvacátém století vyvrcholil ve smrt několika miliónů Židů. Rasismus poskytl nenávisti nový myšlenkový základ a to v době, kdy byly oslabeny 5 Tamtéž, str. 114. 6 Pangermanismus = hnutí usilující o sjednocení všech Němců ve světě 8

původní náboženské předsudky. Na rozdíl od náboženského antijudaismu, jenž usiloval o pokřtění Židů, i na rozdíl od osvícenců, kteří dávali přednost židovskému ateismu, však protižidovský rasismus jakoukoliv existenci Židů vylučoval. 7 Rasový antisemitismus se opíral o dílo Francouze A. de Gobineaua: Esej o nerovnosti lidských ras (1853). Dále byla rozvinuta v dílech Němce Paula de Lagarda. Ten dokonce prohlašoval, že by měli být Židé deportováni na Madagaskar. Na tyto a mnohé jiné navázal Adolf Hitler, autor nacistického díla Mein Kamf (1924). Rasový antisemitismus se tedy stal základem nacistické ideologie. 2.2. Nacistická ideologie Národní socialismus, zkráceně nacismus, bylo hnutí, které se rozvíjelo v nacistickém Německu v letech 1933-1945. Podle svého původního politického programu Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) obsahoval jak výrazně socialistické, tak i nacionalistické a antisemitské požadavky. Do čela hnutí se ve dvacátých letech 20. století postavil rakouský rodák Adolf Hitler. Nacistická ideologie byla založena na představě o rasové nadřazenosti árijské rasy 8 nad ostatními národy. V této době v Německu vzkvétaly teorie o čistotě rasy, kdy německá rasa byla oprávněna vládnout ostatním národům. Židé byli považováni za podřadný národ, který není schopný vlastní tvůrčí aktivity a parazituje na ostatních národech. Zatímco Němci byli tvůrčí, odvážní a s dobrým charakterem. Nacisté využili myšlenky Charlese Darwina, který tvrdil, že v přírodě přežijí jen ty organismy, které se nejlépe přizpůsobí. Tuto teorii pak nacisté 7 Šišková, Tatjana: Výchova k toleranci a proti rasismu, Praha 1998, str. 118. 8 Árijci = etnická skupina, původem z Ruska a střední Asie, která před 2000 lety př. n. l. zahájila širokou expanzi. Pronikli až do Evropy, kde si podmanili řadu národů. Vyznačovali se světlou barvou kůže, vlasů a očí. 9

převedli na národy. Mezi národy probíhá neustály boj a v tomto bojí německá rasa musí zvítězit. Hospodářská situace v Německu po prohrané válce byla velmi špatná. Lidé neměli zaměstnání, potraviny se zdražovaly a vlna nespokojenosti se zvyšovala. Tato situace vedla k tomu, že se mnoho lidí upnulo na nacistickou ideologii. Její vůdce Adolf Hitler byl velmi dobrý řečník, který dokázal strhnout svým projevem celý dav. Snažil se získat střední městský stav antisemitismem, rolníky agitací proti vysokým daním, podnikatele útoky proti marxistům, dělníky řečněním proti kapitálu, nezaměstnané slibováním práce, důstojníky hanobením výmarské republiky a všechny dohromady nacionalistickou demagogií a agitací proti reparacím. 9 2.2.1. Můj boj Adolf Hitler se v roce 1923 pokusil o politický převrat v Bavorsku, kde mu měly být nápomocny místní vojenské jednotky. Je odsouzen k devíti měsícům ve vězení v Landensberku na Lechu. Právě tam píše stěžejní dílo nacistické ideologie Mein Kampf (Můj boj). V tomto díle se Hitler zabývá především nacistickou filosofií, kde vyjadřuje svůj silný antisemitismus a rasismus. V době, kdy Hitler psal svůj spis, ještě neuvažoval o fyzické likvidaci Židů, ale pouze se snažil o jejich vyřazení z veřejného života. Německý národ jakožto čistou rasu vyzdvihuje nad ostatní národy a vybízí je k boji proti všem, kteří brání růstu německého národa. Můžeme se zde také dočíst o plánech, které měl s Německem a Evropou. 9 Vaculík, Jaroslav: Přehled světových dějin v letech 1919-1945, Brno 2002, str. 88. 10

Národ a rasa Zajímavá je především 11. kapitola první části, ve které se Hitler věnuje národu a rase. Hitler přichází s myšlenkou, která se obrací na přírodu a její zákony. Tvrdí, že příroda nedovoluje křížení jiných druhů, ale pouze stejných. Dojde-li tedy ke zkřížení rasy, následuje úpadek úrovně vyšší rasy a poté dochází k celkovému oslabení. Pokud člověk hřeší tímto způsobem proti přírodě, musí to nutně vést k jeho zániku. Nejvíce se však Hitler zabývá studií původní jediné rasy, jenž dala základ vědě, kultuře, technice a umění. Považuje za zbytečné přít se o to, která lidská rasa je původním nositelem kultury. V současnosti je výsledkem veškeré kultury árijská rasa. Rozdělíme-li lidstvo do tří skupin, a to na zakladatele kultury, její nositele a její ničitele, pak první místo zaujímají Árijci. Za nositele kultury považuje tedy ty národy, jenž od cizích národů přijali kulturu a dále ji rozvíjí. Do této kategorie připadají národy, kterých si alespoň trochu cení. Poslední rasa tzv. pomocná síla je považována za velmi důležitou, protože díky ní se árijské rase podařilo učinit první kroky k vytvoření své svébytné kultury. Jedinec, zřekne-li se svých osobních zájmů ve prospěch lidstva, je pro Hitlera ten pravý člověk, který si zaslouží uznání. Jen u podřadných lidí je tato vlastnost přítomna ve velmi malém rozsahu. Árijec není největší díky svým duchovním vlastnostem, nýbrž díky obrovské ochotě a připravenosti postavit všechny své schopnosti do služeb společnosti. Pud sebezáchovy u něho dosáhl té nejčistší formy. 10 Opakem vznešeného Árijce je Žid, u kterého je pud sebezáchovy silnější než u jakéhokoliv jiného národa. Jejich pocit sounáležitosti je pouze primitivní vrozený pud stáda. Židé jsou za jedno pouze pokud je k tomu nutí společné nebezpečí, nebo je k tomu vede vidina společné kořisti. 11 10 Hitler, Adolf: Mein Kampf (Můj boj), Praha 2000, str. 215. 11 Tamtéž, str. 219. 11

Poté co důvody zmizí, převáží čistý egoismus a z vyvoleného národa se stává krvavě se potírající horda krys. Kultura, kterou Židé vlastní není jejich původní, ale jak nás upozorňuje Hitler, jedná se o převzaté kultury jiných národů. Židé by nikdy nebyli schopni vytvořit si svou vlastní, neboť jim chybí idealismus, který zaručuje vyšší vývoj lidstva. Ve státech jiných národů se snaží vytvořit svůj vlastní stát, parazitují a ohrožují existenci klamaného národa. Zprvu byli Židé malí obchodníci, ale postupem času se finančnictví a obchod staly jejich monopolem. Když už si vydobyli prestiž ve finančnictví, tak se snažili dostat do politiky, aby tak mohli vykořisťovat své oběti. Snaží se všemi prostředky zničit čistotu národa. Pomocí vynuceného křížení zničit jimi nenáviděnou bílou rasu, svrhnout ji z její kulturní a politické výše a stát se jejich samotným pánem. 12 Jedinou obranou proti Židům je rasově čistý národ, který si je vědom své čistoty a nenechá se nikdy podmanit. Pouze křížencům mohou Židé vládnout. Nacisté byli myšlenkou čisté rasy tak posedlí, že po nástupu Adolfa Hitlera k moci byly založeny tzv. Lebensborny. Jednalo se o šlechtitelské programy které se snažily zachovat nejkvalitnější geny nejlepších árijců. Pod ochranou rasového úřadu SS byl provázen styk mezi muži a ženami, který byl ověnčen starogermánským rituálem. Samotná kniha Mein Kampf vyvolává v lidech různé pocity. Umožňuje zčásti pochopit myšlení samotného Adolfa Hitlera, který jakožto malíř pokojů dokázal vyvolat v lidech nadšení pro svůj národ a jeho obranu. V prvním díle se Hitler zabývá svým životem a na základě svých zkušeností komentuje vnitropolitické i mezinárodní dění kolem sebe. Ve druhém díle popisuje vznik národně socialistického hnutí a jeho program. 12 Tamtéž, str. 236. 12

Mein Kampf byl u nás poprvé vydán v roce 1936. podruhé v roce 1993, ale v obou případech se jedná o zkrácené verze. Plnou verzi se pokusil vydat v roce 2000 až Michal Zítko, ale na základě soudního příkazu byla kniha stažena z prodeje. Vydání neobsahovalo poznámky, které by mohly vyvrátit Hitlerovy lži a k tomu ještě Zítek vybral velmi přitažlivý vzhled obálky. Je jisté, že se chtěl rychle obohatit, protože Mein Kampf se stal během chvíle bestsellerem. Každý z nás si může odpovědět na otázku, zda-li bylo dobré vydávat tuhle knihu. Musíme si však uvědomit, že Mein Kampf je důležitý historický dokument, který můžeme použít v případné argumentaci. Pokud bude kniha zatracena, tak se kolem ní budou vytvářet tajemné mýty. 2.3. Německo a Židé před a po nástupu Hitlera k moci Po první světové válce, která skončila v roce 1918, se Německo jakožto poražený stát muselo podřídit podmínkám vítězných mocností. Byli nuceni uznat tzv. Versaillskou smlouvu. Německo tím ztratilo třetinu území, zčásti bylo okupováno, mělo omezenou armádu, loďstvo a také museli platit velké válečné reparace. Co se týče obyčejného obyvatelstva, tak to se jen ztěžka smiřovalo s porážkou a pro ně nespravedlivou Versaillskou smlouvou, která si vytyčila za cíl zlomit navždy sílu Německa. Do popředí se dostává teorie, že Německo nebylo poraženo spojenci, nýbrž ji zradily marxistické a židovské živly. A toho posléze využívá ve své propagandě Rakušan Adolf Hitler. Ve dvacátých letech se Německo hospodářsky naprosto zhroutilo. V důsledku této krize se německá marka stala bezcennou, prohloubila se nezaměstnanost a potravin byl nedostatek. Hitlerovo hnutí rostlo, protože lidé si říkali: Takhle už to dál nejde! A odtud byl už jen krůček k jistotě, že země potřebuje silného muže 13 13 Hughes, Mathew; Mann, Chris: Hitlerovo Německo, Praha 2002, str. 29. 13

Lidé ochotně naslouchali extremistickým stranám a Hitlerovy útoky na zkorumpované Židy nacházely čím dál více posluchačů. Nacistická strana nabízela lidem pocit národní hrdosti a příslušnosti k velkému a silnému celku. V roce 1933 se Adolf Hitler stává říšským kancléřem a snaží se lidem dokázat, že on je tím spasitelem, který je vyvede z hospodářské krize. Pozvedává německou ekonomiku, zvyšuje produkci a začíná se silně orientovat na zbrojní průmysl, protože v něm vidí budoucnost Německa. Pro většinu obyčejných lidí představují třicátá léta období klidu, pořádku, zaměstnanosti a prosperity. Určitě si je nespojují s terorem, vraždami, či dokonce s potlačováním práv. Jakmile se Hitler dostal k moci, začal provádět čistky nejdříve ve vlastních řadách, pak se zaměřil na komunisty a nakonec na samotné Židy. Co se týče Židů, tak ti prozatím nebyli hromadně vražděni, ale stávali se většinou obětmi nekoordinovaných rasových útoků a ponižování. V roce 1935 získal nacistický antisemitismus právní uzákonění v podobě tzv. norimberských zákonů. (viz příloha 1) Jedná se především o dva zákony: 1) Zákon o říšském občanství stanovuje, že občanem Říše může být jen Němec nebo člověk s příbuznou krví. Tímto zákonem byli Židé definitivně zbaveni svých politických práv. Aby se zamezilo nedorozumění, kdo je považován za Žida a kdo ne, bylo vydáno zvláštní nařízení. 14 2) Zákon na ochranu německé krve a německé cti zakazoval uzavírání manželství mezi Židy a Němci. Také byl zakázán mimomanželský styk s osobou německé krve. 14 Za Žida byl považován každý, kdo pocházel alespoň ze tří židovských prarodičů. Míšenci se dělili na míšence prvního stupně čili položidy a míšence druhého stupně. Za položidy byli považováni ti, kdo měli dva židovské prarodiče a k datu vydání norimberských zákonů nebyli členy židovské náboženské obce. Míšenci druhého stupně měli jednoho židovského prarodiče. Tzv. míšenci měli daleko více práv než čistí Židé. 14

Perzekuce ale nebyla jejich jedinou zbraní proti Židům. Němci začali uplatňovat řízenou politiku vystěhovalectví. Pokoušeli se, co nejvíce Židů vystěhovat do zahraničí, dokonce spolupracovali i s organizacemi usilující o vytvoření samostatného židovského státu. Politika vystěhovalectví však nepřinesla očekávaný úspěch. Německo opustila pouhá třetina Židů a ti ostatní doufali, že pro ně se situace změní. Nestalo se tak. Nacisté k protižidovské propagandě využívali jak samotné kultury, tak i sdělovací prostředky. Židé byli uráženi ze všech koutů, rádia, televize, novin i z plakátů vyvěšovaných na ulicích. Objevovali se nápisy veřejně urážející židovské obyvatelstvo: Židé jsou naší zkázou, Židy neobsluhujeme apod. Nacistická propaganda se snažila Židy ponížit, ukázat jim, že jsou těmi nejnižšími z nejnižších. V roce 1938 vyvrcholila nacistická perzekuce tzv. křišťálovou nocí. Byly rabovány židovské obchody a synagogy. (viz příloha 3) Židé byli chladnokrevně zabíjeni, ponižováni, zbavováni svého majetku a odsunováni na okraje měst - do ghett. Řadoví Němci proti těmto zvěrstvům páchaných na Židech nijak obzvláště neprotestovali. Dokládá to i vzpomínka jednoho občana na události křišťálové noci: Když masy provolávaly Heil, co proti nim jednotlivec zmohl? Přidal se. My všichni jsme se přidali. Tak to tehdy bylo. Stali se z nás stoupenci. 15 Také byla vydávána různá protižidovská nařízení, která zakazovala Židům podnikat, provozovat řemesla a vlastnit obchody. Poté byli Židé vyloučeni ze škol a univerzit, ve večerních hodinách se nesměli pohybovat na ulicích, nesměli navštěvovat kina, divadla a jiná kulturní zařízení. V tomto roce se Adolf Hitler začal připravovat na válečný konflikt a jeho největším problémem stále zůstávali Židé. Nacistický režim dělal velký propagandistický nátlak na německé občany, aby definitivně vyřadili Židy ze společnosti. Židé se měli stát žebráckou kastou na okraji společnosti. Tímto si ale nacisté sami vytvářeli problém, který museli řešit. Tím řešením byla deportace Židů do ghett a koncentračních táborů. 15 Tamtéž, str. 101. 15

Válka byla započata 1. září 1939, kdy německá armáda na základě nepravdivé záminky vtrhla do Polska. Tato válka měla vybudovat nový životní prostor pro německou říši a to samozřejmě bez židovského obyvatelstva. Nacisté plánovali přestavbu celé Evropy, ve které nebude prostor pro rasově méněcenné rasy. 16

3. Koncentrační tábory Typy koncentračních táborů Musíme být naprosto nemilosrdní! A pokud jde o naši tvrdost a nesmiřitelnost, není možné si připouštět žádné výčitky svědomí. Jedině tak očistíme náš lid od nánosů sentimentálního šosáctví, změkčilosti a zdegenerované záliby v pití piva. Na žádný sentiment teď není čas. Nechci přeměnit koncentrační tábory jen v další věznice. Nejefektivnějším nástrojem je teror a já se o něj nepřipravím jenom proto, že se pár idiotských buržoazních změkčilců bude cítit dotčeno. 16 S touto myšlenkou začal Hitler ve třicátých letech budovat síť koncentračních táborů na okupovaném i vlastním území. Původním cílem nacistických koncentračních táborů byla náprava politických odpůrců a přeměna asociálních členů společnosti, ale to se brzy mělo změnit. Mezi první koncentrační tábory, které byly postaveny v Říši, patří Dachau v jižním Německu, Buchenwald ve středním Německu a Sachsenhausen blízko Berlína. Do koncentračních táborů byli nejdříve posíláni Židé, poté komunisté, socialisté, demokraté, katolíci, protestanti, představitelé duchovenstva, ale i samotní nacističtí odpadlíci. Nepřátel Říše stále přibývalo a bylo zapotřebí začít s dalším budováním těchto zařízení. Tak vznikly koncentrační tábory Ravensbrück, Belsen, Gross Rossen a Sachsenhausen. Po obsazení Rakouska a Československa vznikly tábor Mauthausen a Terezín. Až napadení Polska odstartovalo výstavbu likvidačních táborů. Zde mělo dojít k realizaci tzv. konečného řešení. 16 Tamtéž, str. 103. 17

Je nutné, abychom viděli rozdíl mezi koncentračním a vyhlazovacím táborem. Nachází se tu několik rozdílů, které můžeme popsat pomocí jednoduchého schématu. Vývoj koncentračních táborů lze rozdělit do několika skupin: 1. skupina obsahuje tábory nejstaršího typu, které se staly vzorem pro ty ostatní. Za první koncentrační tábory můžeme považovat zařízení, ve kterém Britové soustřeďovaly rodinné příslušníky Búrů za búrských válek v letech 1899 1902. Britové tehdy neměli v plánu je zlikvidovat či využívat jejich pracovní sílu, ale chtěli pouze zamezit přístup rodin k búrským bojovníkům. Díky špatné výživě a hygieně zemřela v těchto zařízeních více jak polovina Búrů. Je jisté, že se Adolf Hitler nechal inspirovat búrskými tábory, ale se svými koncentračními tábory měl jiné plány. 2. skupina se vymezila ve třicátých letech 20. století po nástupu nacistů k moci. Tehdy byl založen koncentrační tábor v Dachau, jehož účelem nebyla pouze koncentrace lidí, ale mělo zde docházet k převýchově asociálních živlů, kteří byli pro Říši nepohodlní. Prostřednictvím práce měli být po převýchově navráceni zpět do společnosti. Odtud také pochází název ze vstupních bran koncentračních táborů: Arbeit macht frei (Prací ke svobodě). 3. skupina táborů bývá často označována jako likvidační a zpočátku vznikala v rámci zajateckých nebo pracovních tábor. V lednu 1942 byl schválen plán tzv. konečného řešení židovské otázky na konferenci ve Wannsee. Tento plán spočíval ve vyhlazení veškerého evropského židovstva. Všichni Židé měli být přemístěni do místních zadržovacích koncentračních táborů a odtud měli být ve vlacích převezeni do koncentračních táborů na východě. Poté se schopní Židé 18

využili např. na budovaní silnic a ti ostatní byli zplynováni v plynových komorách. Tento plán vyžadoval spolupráci jak ozbrojených složek, tak i civilních obyvatel, kteří ale po skončení války tvrdily, že o systematickém vyhlazováni nic nevěděli. V této době také vznikají nejznámější továrny na smrt jako jsou Osvětim, Chelmno... Rozdělení nejznámějších táborů dle kategorií: Ghetta Koncentrační tábory Vyhlazovací tábory Krakow Westerborg Osvětim Terezín Dachau Chelmno Lodž Flossenbürk Belzec Warszawa Buchenwald Treblinka Rejowiec Sachsenhausen Sobibor Lublin-Majdanek Mauthausen Maly Trostinec Blalystok Dora-Mittelbau Lublin-Majdanek Kaunas Bergen-Belsen Vilnius Neuengamme Minsk Rawensbrück Riga Gross-Rosen Stutthof Lublin-Majdanek Osvětim Kaunas Riga *přehledná mapka rozmístění táborů (viz příloha 4) 19

Nejvýznamnější koncentrační tábory Dachau Koncentrační tábor Dachau patřil mezi jedny z nejstarších táborů, ale určitě nebyl prvním táborem, který byl v nacistickém Německu vybudován. Nacházel se asi 15 km od Mnichova. Dachau se lišil od ostatních táborů tím, že nebyl považován za dočasné provizorium, ale za trvalé. Byl zřízen v březnu 1933 a jeho kapacita měla být 5000 vězňů. Zpočátku byli v Dachau vězněni političtí odpůrci jako byli komunisté a sociální demokraté, ale brzy se tábor naplnil církevními představiteli různých náboženství, Židy, Rómy apod. Správa tábora byla svěřena do rukou SS. Byl zde nastolen pevný řád, který byl spojen se systematickou a důslednou hrůzovládou. Vězňové byli mučeni, týráni hladem a bezdůvodně zabíjeni, ale nejhorší ze všeho bylo psychické mučení. Nikde nebylo spácháno tolik vražd jako v Dachau. 17 Obecně se vězňové v koncentračních táborech dělili do čtyř skupin: političtí odpůrci, rasově méněcenní, kriminálníci a asociální živly. Na oděvu a na pravé noze museli nosit barevné nášivky, podle kterých byli jednodušeji rozeznáváni. V některých táborech byli i tetováni pořadovým číslem. Co se týče barevného rozdělení, tak političtí vězni nosili červené označení, kriminálníci zelené, nepřizpůsobivý černé, homosexuálové růžové, Rómové hnědé a Židé žluté v podobě šesticípé Davidovy hvězdy. (viz příloha 5) Když se v červnu velitelem tábora stal Theodor Eicke, zavedl v něm ještě krutější podmínky, než jaké tam vládly doposud. Eicke uvedl v platnost disciplinární a trestní řád, kde se mimo jiné můžeme dočíst: Tolerance znamená slabost. Na základě tohoto poznání bude bezohledně zakročeno všude, kde se to v zájmu vlasti jeví nutné Politizujícím štváčům a intelektuálním podvratníkům bez ohledu na zaměření však budiž 17 Zámečník, Stanislav: To bylo Dachau, Praha-Litomyšl 2003, str. 28. 20

řečeno: střeste se, abyste nebyli dopadeni, jinak vás popadneme za hrdlo a podle vlastního receptu umlčíme. 18 Během války se do Dachau dostali vězni z mnoha okupovaných zemí. 19 Tábor se stával místem, kde se lidé vraždili po tisících. Vězňové byli často využíváni k lékařským pokusům, které zpravidla končily smrtí. (viz příloha 6) V roce 1942 byli všichni židovští vězňové deportováni z Dachau do koncentračního tábora Osvětim v Polsku. Životní podmínky v táboře se neustále zhoršovaly. Ke konci války mělo Dachau přeplněnou kapacitu z důvodu postupu spojeneckých armád. Tehdy na epidemii tyfu zemřelo tisíce vězňů. Dachau byl jediným táborem, kde plynová komora nebyla nikdy použita, přestože se tam nacházela. Dne 29. dubna 1945 byl tábor osvobozen. Celkový počet obětí nelze přesně určit. Předpokládá se, že zde bylo asi 33 tisíc obětí. Sachsenhausen Koncentrační tábor Sachsenhausen byl vystavěn v blízkosti Berlína v roce 1936. Zpočátku zde byli umísťováni političtí vězni, ale postupem času se skladba začala měnit. Do tábora byli přiváženi rasově méněcenní lidé. Vězni byli většinou využíváni pro otrockou práci v továrních halách. 20 Jelikož se Sachsenhausen nacházel v bezprostřední blízkosti Berlína, byl tak předurčen k tomu, aby se stal centrem pro celý aparát zabývající se koncentračními tábory v nacistickém Německu. Také se zde nacházelo sídlo Inspektora koncentračních táborů. V roce 1943 byla k táboru přistavěna plynová komora, která se využívala až do konce války. Přesný počet usmrcených osob není bohužel znám, protože komora nepodléhala registraci. Když se spojenecká armáda začala v roce 1945 přibližovat Sachsenhausenu, byl vydán rozkaz k evakuaci zbývajících 33 tisíc vězňů. Tisíce vězňů na tomto pochodu smrti zahynulo. 18 Tamtéž, str. 31. 19 První větší transport z protektorátu Čech a Moravy přišel do Dachau z Kladenska v červnu roku 1939. Jednalo se o zhruba stovku lidí, kteří byli uvězněni za zastřelení německého policisty českým studentem. Jejich cesta do Dachau byla transportem hrůzy, mnoho lidí během něho zahynulo. 20 V blízkosti tábora měly své velké továrny společnosti jako AEG, Siemens & Halske, Heinkel Flugzeugwerke, IG Farben či Daimler Benz Werke. 21

Chelmno, Belzec, Treblinka a Sobibor Když se v roce 1941 lodžské ghetto nečekaně přeplnilo vězni, bylo zapotřebí tento problém nějakým způsobem vyřešit. Řešení spočívalo ve využití uzavřených plynovacích vozů, do kterých byl z lahví vháněn kysličník uhelnatý. Tento způsob značně zrychlil likvidaci neproduktivních vězňů, ale utajit se na dlouho nedal. Proto muselo být v nedalekém Chelmnu zřízeno speciální komando. Tak se stalo Chelmno, nikoliv Osvětim, prvním místem masového vraždění Židů. Chelmno však nebylo jediným vyhlazovacím táborem, který se koncem roku 1941 začal budovat. V témže roce se započalo s výstavbou tábora v Belzecu, jenž měl sloužit také k likvidaci neproduktivních Židů z okolních oblastí. V táboře byly podle plánu vybudovány tři pevné plynové komory. Dveře od komor byly opatřeny gumovým těsněním, aby plyn, který vyráběl motor o 250 koňských silách, neunikal ven. Do této doby o nějakém systematickém vyhlazování zatím nemůžeme mluvit. Jedinými malými vyhlazovacími místy byly prozatím Chelmno a Belzec. To vše se ale změnilo díky událostem, které se odehrály na druhé straně zeměkoule. Pro Židy měly tyto události katastrofální následky. Poté co byl v prosinci 1941 Japonci bombardován Pearl Harbor, tak Němci vyhlásili Spojeným státům válku. Pro Hitlera to bylo důkazem, že mezinárodní Židovstvo vyvolalo konflikt. Pokud se Židům podaří vyvolat světovou válku, jejím výsledkem bude likvidace evropských Židů. 21 Následující den po útoku šli lidé z prvních transportů, které dorazily do Chelmna, rovnou do plynu. V roce 1942 začaly být budovány v polských lesích tábory Belzec, Sobibor a Treblinka. Belzecu, jako jedinému, sahá existence před rok 1942. Podle záměru se měl stát stejně jako předchozí tábory lokálním řešením neproduktivních vězňů. Velitelem tábora byl zvolen Christian Wirth, jenž měl zkušenosti se zabíjením mentálně nemocných pomocí kysličníku 21 Rees, Laurence: Osvětim. Nacisté a konečné řešení, Praha 2005, str. 90. 22

uhelnatého. Wirth, známý jako surový sadista, se rozhodl zdokonalit techniku zabíjení pomocí plynu. Vybudoval tedy cihlový dům, do něhož byly zabudovány tři malé plynové komory, upravené tak, aby vypadaly jako sprchy, kysličník uhelnatý se tam pak přiváděl napodobeninami sprchové hlavice. 22 Wirth si byl vědom toho, že nyní už není potřeba velkých budov jako měl Osvětim či Dachau. Vše se mohlo odehrávat na malém prostoru, proto se Belzec rozkládal pouze na čtverci o straně necelých tři sta metrů. Velikost může být také jeden z důvodů, proč je Osvětim mnohem známější než ostatní vyhlazovací tábory. Lidský rozum jaksi spojuje širší tragédie s šíří prostoru 23 V březnu 1942 se nacisté dali do budování dalšího tábora Sobiboru, který se nacházel v blízkosti táborů Chelmna a Belzecu. Svou funkcí se velmi podobal předchozím dvěma vyhlazovacím táborům. Přijíždějící vězni do tábora byli stále drženi v domněnce, že z vlaku vystupují pouze z důvodu desinfekce, aby se zabránilo šíření nemocí. Skutečnost však byla jiná. V květnu 1942 se započalo se stavbou Treblinky, jednoho z posledních táborů smrti. Tento tábor měl výhodu, že mohl čerpat ze zkušeností předchozích táborů. Treblinka ležela v blízkosti Varšavy a jejím hlavním cílem bylo zlikvidovat Židy z varšavského ghetta, které se vyznačovalo jejich největší koncentrací. Je jisté, že všechny tábory měly zpočátku problémy s hladkým průběhem masového vraždění v plynových komorách. Kdyby vlaky nepřivezly lidi podle jízdního řádu, kdyby plynové komory nemohly pojmout všechny, kteří právě přijeli, kdyby v tomto systému kdekoli nastal jakýkoli zádrhel, mohl vzniknout naprostý chaos. 24 Treblinka dobře plnila plán, který ji určili nacisté. Každý den přijelo a bylo zavražděno asi 6000 lidí. Tento počet se postupem času ale začal zdvojnásobovat. Počet obětí v Treblince se odhaduje kolem 870 tisíc, co 22 Tamtéž, str. 158. 23 Tamtéž, str. 159. 24 Tamtéž, str. 161. 23

do počtu zavražděných se velmi přibližuje Osvětimi. Treblinka se tedy stala v roce 1942 největším táborem smrti ve Třetí říši. Osvětim Největší a nejhrůznější tábor smrti v období druhé světové války. Dnes se jedná o malé městečko v jižním Polsku, ale v minulosti se stalo svědkem bezpříkladných zvěrstev, kdy bylo zplynováno denně na 10 tisíc vězňů. Ale proč právě Osvětim? Volba padla na Osvětim z důvodu výhodného železničního spojení. Stala se ústředním bodem nacistického vyhlazování. Právě sem směřovaly transporty ze všech koutů země okupovaných nacisty. Tábor byl založen na Himmlerův rozkaz v dubnu 1940. Většinu vězňů tvořili političtí odpůrci, kteří byli využíváni k otrocké práci. Hlavním velitelem tábora byl jmenován Rudolf Höss. V roce 1941 došlo v táboře k mnoha změnám. Vedle hlavního tábora byl ještě na Himmlerův rozkaz vybudován rozsáhlejší komplex Osvětim II v Březince. (viz. příloha 7) Také se počítalo s vybudováním velké továrny na výrobu umělé pryže pro německou firmu I. G. Farben. Továrna se nacházela nedaleko Monowic, někdy bývá tato část nazývána Osvětim III. Pro práci se měli využívat vězni z tábora. V témže roce dostal Rudolf Höss takný příkaz vybudovat z Osvětimi centrum nacistického vraždění Židů. Nacisté přišli s novým nápadem, jak urychlit vyhlazování. Počátkem září se začal k usmrcování využívat cyklon B, známý též jako hubič hmyzu. Tehdy zástupce Hösse Fritsch poznamenal: Jestliže se cyklon B mohl užívat k hubení vší, proč by se nemohl použít k hubení lidských škůdců? 25 Později byly v Březince vybudovány čtyři plynové komory. Osvětim se začala vyvíjet v ojedinělou instituci. Na jedné straně byli do tábora ještě posíláni vězni, jimž přidělovali čísla a zařazovali je do práce, 25 Tamtéž, str. 71. 24

na straně druhé tu existovala kategorie lidí, kteří měli být zavražděni během několika hodin, ba někdy i minut, po svém příchodu. 26 Po příjezdu do tábora se prováděla tzv. selekce, která byla obdobná jako v jiných vyhlazovacích táborech. Do táborů byli Židé, ale i ostatní vězni dopravováni ve vozech, které sloužily pro přepravu dobytka. Lidé byli ve vagónech namačkáni jeden na druhém a často jich spousta při přepravě zahynula. Po příjezdu byli všichni vyhnáni ven, muži byli odděleni od žen a všichni museli odevzdat své cennosti a svléknout se. Staří a slabí byli okamžitě zastřeleni a vhozeni do připraveného hromadného hrobu. Do plynových komor byli nejdříve posíláni muži, protože ženy bylo nutné nejprve ostříhat. Po zplynování bylo nutné vynést těla, která byla mokrá potem, močí a potřísněná výkaly. Poté se na ně vrhly zubaři hledající v jejich ústech zlato. Plynová komora byla připravena pro další. Ti, co měli štěstí a prošli první selekcí, tak na ně většinou čekala smrt hladem nebo úmornou prací. Člověk mohl na vlastní oči sledovat, jak se lidské bytosti proměňují ve zvířata. Lidé ztráceli i poslední zbytky lidské důstojnosti 27 Koncem roku 1944 byly ničeny krematoria, plynové komory a dokumenty z důvodu postupující sovětské armády. Osvětim byla osvobozena v lednu 1945. V táboře se nacházelo pouze 7650 vězňů. Základní údaje o vyhlazovacích táborech: Vyhlazovací tábor Datum vzniku Datum zániku Odhad počtu obětí (cca) Osvětim 29.4. 1940 osvobozen 27.1. 1945 1, 2 1, 6 mil. Treblinka 22.7. 1942 zrušen 1943 870 tis. Belzec 1.11. 1941 osvobozen 1944 600 tis. Chelmno prosinec 1941 opuštěn 17.1. 1945 320 tis. Sobibor březen 1942 osvobozen v létě 1944 250 tis. Majdanek konec roku 1941 červenec 1944 230 tis. Maly Trostinec 1. pol. 1942-206 tis. 26 Tamtéž, str. 99. 27 Hughes, Mathew; Mann, Chris: Hitlerovo Německo, Praha 2002, str. 201. 25

4. Holocaust Samotné slovo holocaust se k nám nedostalo, jak si mnozí lidé myslí z hebrejštiny, ale přišlo k nám z anglosaských zemí. Dlouho se hledal název, který by vystihl situaci z období tzv. Třetí říše, kdy se nacisté pokusili vyhladit všechny Židy ze zemského povrchu. Krycí název konečné řešení byl příliš poklidný. Termín holocaust, který představuje naprosté zničení se v Německu ujal díky televiznímu seriálu stejného jména. Holocaust původně znamenal zápalnou oběť celopal, která se využívala ve Starém zákoně při obětní bohoslužbě. Nutno říci, že tento pojem dokonale vystihuje to, co s Židy nacisté dělali. Když vězni ve vyhlazovacích táborech byli zplynováni, následovalo jejich spálení. A byly tu ty plameny, jasné plameny stoupající z komínů. Nebylo možné si jich nevšímat. Hořely ve dne v noci. 28 V našich dějinách se stalo mnoho událostí, při kterých zahynuly milióny lidí, ale podle mnoha vědců je holocaust jedinečnou událostí. A to ze dvou důvodů: 1) Nacisté usilovali o zavraždění každého Žida, ať žil kdekoliv, bez ohledu na jeho věk a pohlaví. 2) Byli přesvědčeni, že zbaví-li svět Židů, bude to pro něj vysvobození. 29 Ale objevují se zde i jiné názory. Například P. Novick tvrdí, že holocaust je chápán jako nejvyšší stupeň zvěrstva, a proto má sklon trivializovat zločiny menších rozměrů. Za hlavní výzvu dneška považuje N. G. Filkenstein navrácení holocaustu do racionální oblasti zkoumání. Kolem holocaustu vyrostl průmysl, který je masově zneužíván obzvláště židovskými organizacemi. Ty neustále žádají po určitých státech peněžité odškodnění. Filkenstein požaduje, aby se zachovala památka padlých, abychom se poučili z jejich utrpení a konečně je nechali odpočívat v pokoji. 28 Hughes, Mathew; Mann, Chris: Hitlerovo Německo, Praha 2002, str. 201-202. 29 http://www.jewishmuseum.cz/cz/czfaq.htm 26

Tyto i mnohé jiné názory jistě můžou vyvolat diskusi, ale je na každém z nás, na kterou stranu se přikloní. Co znamená holocaust pro Židy a Němce? Celkový počet Židů, kteří se stali obětí holocaustu, není přesně znám. Odhaduje se však, že se mohlo jednat o šest miliónů Židů. Jedná se tedy o dvě třetiny evropského židovstva. Židé sice byli pronásledováni po celou historii, ale až ve 20. století se ocitli na hraně své vlastní existence. Ti, co přežili hrůzy holocaustu, si kladli otázku, zda můžou žít mezi národy, které je málem vyhubily. Tehdy se začala formovat myšlenka vytvoření samostatného židovského státu, ve kterém by Židé již nebyli menšinou. Stát Izrael oficiálně vznikl rozhodnutím OSN 14. května 1948. Během války jsme mohli vypozorovat tři typy Němců. První skupina souhlasila s činy, jenž nacisté dělali. Druhá část obyvatel Německa věděla o zvěrstvech páchaných na Židech, ale dělala, že nevidí a neslyší. Třetí skupinu tvořili jednotlivci pomáhající s nasazením vlastního života židovskému obyvatelstvu. Německo se s holocaustem ještě úplně nesmířilo: Tuto úlohu mají Němci ještě před sebou, břímě minulosti nemají nést jen ti, kteří čas holocaustu sami prožili, nýbrž i dorůstající generace. 30 Otázkou však zůstává, jak dosáhnout toho, aby se něco podobného již neopakovalo? Jak vychovat budoucí generaci, aby včas dokázala zabránit projevům nesnášenlivosti? Poté, co se veřejnost ve vítězných zemích dověděla o zvěrstvech páchaných na vězních v koncentračních táborech, sjednotila se v názorech, že musí proběhnout procesy s válečnými zločinci. Díky druhé světové válce se zvětšil zájem o lidská práva. V listopadu 1945 byl zahájen tzv. Norimberský proces, ve kterém se soudili němečtí váleční zločinci. Obvinění měli být vyslyšeni ve třech kategoriích zločinů: zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. 31 30 Co by měl každý vědět o židovství, Praha 2000, str. 134. 31 Souzeno bylo 22 hlavních představitelů nacistického Německa. Dvanáct z nich bylo odsouzeno k trestu smrti. 27

Přehled počtu obětí druhé světové války: Země Počet zabitých a nezvěstných vojáků Počet zabitých a nezvěstných civilistů Počet zabitých Židů (z počtu civilistů) Belgie 10 000 90 000 24 000 Československo 7 000 310 000 277 000 Čína 1,5 mil. 20 mil. - Francie 245 000 173 000 83 000 Itálie 380 000 180 000 8 000 Japonsko 2,6 mil. 953 000 - Jugoslávie 305 000 1,4 mil. 67 000 Maďarsko 147 000 280 000 200 000 Německo + 3,5 mil. 2 mil. 225 000 Rakousko Nizozemsko 14 000 242 000 106 000 Polsko 600 000 6 mil. 3 mil. Rumunsko 73 000 465 000 469 000 Řecko 17 000 391 000 71 000 SSSR 13,6 mil. 7,7 mil. 1 mil. USA 292 000 nelze zjistit - Velká Británie 420 000 70 000 - * tabulka je sestavena podle Velké obrazové všeobecné encyklopedie a www.wikipedie.cz Na této válce nejvíce šokuje fakt, že oběti i jejich kati jsou jednotlivé lidské bytosti a že tyto jednotlivé lidské bytosti jsou nuceny na základě svých obludných politických zvyklostí zabíjet nebo být zabíjeny ve sporech, které se jich netýkají. 32 ( Aldous Huxley, Olivový strom ) 4.1. Popírání holocaustu Během druhé světové války bylo ve vyhlazovacích táborech zabito několik miliónů lidí, které nacisté považovali za méněcenné. Ti, co přežili nám zanechali svá svědectví. Přesto se ale najdou lidé, kteří chtějí zpochybnit jejich tvrzení. S postupujícím časem a vyspělejší technikou se těmto lidem daří přesvědčovat čím dál více lidí o tom, že nacisté nechtěli 32 Velká obrazová všeobecná encyklopedie, Praha 1999, str. 364. 28

vyhladit Židy. Budoucí generace ten příběh neuslyší od lidí, kteří mohou říci: To se stalo mně. To je můj příběh. Bude pro ně patřit do vzdálené minulosti, a proto ho bude snazší upravovat i popírat. 33 Je jenom na nás, jak se k tomuto problému postavíme. Máme dvě možnosti: buď budeme bojovat nebo se budeme tvářit jako demokratické státy, které nechtějí porušovat zásadu svobody slova. Počátky popírání holocaustu Popírání holocaustu má v západní a střední Evropě pevné kořeny a v posledních letech se začíná projevovat po celém světě. Tato myšlenka nejen získává řadu přívrženců, ale stává se i mezinárodním hnutím s organizovanými skupinami, výzkumnými středisky a publikacemi, které prosazují tenhle pohled na nedávnou historii. V prvních poválečných letech nebylo ještě přímo popíráno samotné vraždění Židů, ale byl pouze snižován jeho rozsah. Později však začala být zpochybňována samotná existence plynových komor. Zhruba od poloviny sedmdesátých let narůstá šíře a intenzita popírání. Jejich úspěch může být dán intelektuálním klimatem, který tehdy poznamenal akademický svět. V této době je většina historie libovolně interpretovatelná a toho samozřejmě popírači využívají. Aby si uchovali fasádu skupiny, jejímž jediným cílem je sledování pravdy, plní své publikace články, které neobsahují jen texty o druhé světové válce, ale i o první světové. Popírání holocaustu se původně omezovalo na malou skupinu politických extremistů a jejich argumenty vycházely v nekvalitních publikacích. V posledních letech jejich produktivita vzrostla, změnili styl, a v důsledku toho se zvýšil jejich vliv. Zastírají svůj politický a ideologický program. Jejich lstivost umocňuje nebezpečí, jež představují. 34 33 Lipstadtová, E. B.: Popírání holocaustu, Sílící útok na pravdu a paměť, Praha Litomyšl 2001, str. 11. 34 Tamtéž, str. 49. 29

Hlavním periodikem popíračů je Journal of Historical Review, které se snaží napodobovat vědecké práce. Jejich publikace skutečně mají formální náležitosti odborných studií, např. poznámkový aparát, seznamy literatury atd. To samozřejmě mate lidi, kteří nerozpoznají jejich záměry. Svým pracím dávají akademickou úpravu. Popírači se nejvíce chtějí prosadit na vysokých školách, protože zde můžou podnítit diskusi o existenci holocaustu. Internet se stal nejvýznamnějším médiem pro šíření jejich myšlenek. Vesměs všichni hlavní popírači mají své vlastní stránky, kde uveřejňují své texty a knihy. První ultrapravicová stránka vznikla v roce 1991. Popírači se považují za dědice skupiny amerických historiků, které nejvíce trápila účast USA v první světové válce. Tito uznávaní vědci, kteří si říkali revizionisté, by byli zděšeni, kdyby věděli, k jakým účelům se jejich argumentů zneužívá. 35 Tihle revizionisté se zabývali seriózním zkoumáním a opírali se o tradiční historiografickou metodologii, na rozdíl od popíračů, kteří vychází z pseudovědy. USA Historii popíráni v USA zahájil v roce 1920 Sidney B. Fay, když v American Historical Review publikoval sérii článků o důvodech rozpoutání první světové války. Tvrdil, že Němci se chtěli válce vyhnout a byli mezi posledními, kdo zmobilizoval armádu. K němu se ještě připojili H. E. Barnes a Charles A. Beard, který odmítal teorii, že: Rusko, Francii a Anglii, tři hodné a nevinné chlapce, napadli dva zloduši Německo a Rakousko -, kteří se tajně chystali spáchat pod rouškou tmy kruté skutky. 36 Tito revizionisté, nejen že zprošťovali viny Německo, ale také kritizovali Dohodu a s ní spojenou Versaillskou smlouvu, která byla uzavřena po válce. Těsně po druhé světové válce se začínají objevovat lidé jako Charles C. Tansill, kteří svými argumenty dali základ popírání holocaustu. Tansill 35 Tamtéž, str. 56. 36 Tamtéž, str. 57. 30

například tvrdil, že Hitler plánoval společnou vládu s Polskem a nechtěl rozpoutat válku. Popírači se obecně shodli na tom, že se USA nemělo nechat vtáhnout do války a jejich prvořadým cílem bylo pomoci Německu získat morální status ve světě. Věřili v Německo, které se mělo stát klíčem k budoucnosti západní Evropy. Uvědomovali si, že s tímto argumentem u amerických obyvatel neuspějí. Proto se jejich prvořadým cílem stala nutnost zmírnit, ne-li zcela popřít chování Německa za války. Dělali to několika způsoby: zobrazováním nacistického Německa v pozitivním světle, snižováním krutosti jeho nepřátelských akcí a stíráním morálních rozdílů tj. uváděním jednání spojenců, které bylo podle nich stejně špatné. 37 Austin J. App a jeho osm axiomů Austin J. App, jakožto učitel na LaSalle College, magistr společenských věd a doktor filosofie, se stal těsně po válce jednou z nejdůležitějších postav v popírání holocaustu ve Spojených státech. I když většinu z toho, co napsal, je možno zařadit k tradičnímu antisemitismu, jeho hlavní přispění spočívá ve formulaci osmi axiomů, které se staly základními principy popírání holocaustu. Od té doby, co je Austin App v roce 1973 vyslovil, tak na nich svou argumentaci stavějí v podstatě všichni popírači. Jedná se o těchto osm tvrzení: 1. Plánem Říše nebyl nikdy pokus o vyhlazení německého židovského obyvatelstva, ale jejich řešením bylo vystěhování. Kdyby to vše byla pravda, nemohlo by půl miliónu vězňů z koncentračních táborů přežít a dostat se do Izraele. 2. V žádném koncentračním táboře, ba ani v Osvětimi nebyli zplynováni žádní Židé. Plynová zařízení byla ve skutečnosti krematoria ke spalování mrtvých, kteří zemřeli z různých příčin. 37 Tamtéž, str. 67-68. 31

3. Pohřešovaní Židé zmizeli na sovětském území, nikoli německém. 4. Ve skutečnosti byli Židé špióni, partyzáni, sabotéři, zločinci, a proto byli zabiti. 5. Pokud bylo opravdu zabito více jak šest miliónů Židů, tak by byly otevřeny všechny archivy v Izraeli, ale doposud se tak nestalo. Místo toho jsou pronásledováni ti, co chtějí zveřejnit podvod nesmyslného čísla šesti miliónů. 6. Nikdo ještě nenabídl doklady, které by potvrzovaly toto číslo. Židé se snaží překroutit výpovědi některých nacistů, aby mohli podložit svá tvrzení o vyhlazování. 7. Důkaz o vyhlazení šesti miliónů Židů nikdo nepředložil, přesto Němci platí miliardy, aniž by před sebou měli nějaký doklad. 8. Samotní židovští vědci mají ve svých odhadech počtu obětí rozpory a to je dokladem toho, že pro toto obvinění neexistuje žádný vědecký důkaz. 38 Všechna tahle tvrzení může v podstatě kdokoli s trochou snahy bez problému vyvrátit. Problém je ale vtom, že řada lidí nemá přístup ke všem informacím, a proto se vlastně kdokoliv může nechat zlákat touto falešnou lží. Francie V poválečném období se popírání neobjevuje pouze ve Spojených státech, ale i v samotné Evropě. V roce 1947 zahájil útok na spojeneckou propagandu přední francouzský fašista Maurice Bardeche, který energeticky obhajoval nacisty. Jako první začal tvrdit, že část dokladů tykajících se koncentračních táborů je podvrh a úmrtí, k nimž tam došlo, byla důsledkem válečného strádání. Byl také první, kdo přišel s představou, že plynové komory se užívaly k dezinfekci, nikoli k zabíjení. Mezi další představitele popíračství ve Francii patří Paul Rassinier, tehdejší komunista a socialista, který byl internován v koncentračních 38 Tamtéž, str. 135-136. 32

táborech Buchenwald a Dora. Šlo mu o to dokázat, že výroky bývalých vězňů o krutém chování nacistů nemusí být věrohodné. Pro tyto ranější popírače je typické, že se snažili nacistická zvěrstva obhajovat a ne ještě jako pozdější popírači vyvracet. Jednou z metod, jimiž chce Rassinier přesvědčit své čtenáře, že holocaust je podvod, je hra s čísly. Jako jeden z prvních, kdo tuto hru začali provozovat, ustavil vzorec, jehož se drží všichni popírači, kteří se snaží dokázat, že počet obětí na životech není reálný. 39 Dnešním nejvýznamnějším popíračem, a žákem těchto dvou představitelů, je Robert Faurisson, profesor na Lyonské univerzitě. V dnešní Francii nachází popírání holocaustu velmi příznivé prostředí, které můžeme názorně demonstrovat na politickém poli Národní fronty v čele s představitelem J.M. Le Penem. Nejznámější popírač v současnosti - David Irving Britský historik David Irving se narodil ke konci třicátých letech v Anglii. Již během studií na londýnské univerzitě měl velmi blízko k podpoře fašismu. V šedesátých letech se přestěhoval do Německa a začal se zabývat německou historií. Brzy na to vychází jeho první kniha Zkáza Drážďan, ve které označuje bombardováni Drážďan za nejhorší masakr v evropských dějinách. Kniha vzbudila velký ohlas a Irving se stává velkým historikem. V další své knize Hitlerova válka se snaží dokázat, že Hitler o holocaustu nevěděl a později také vyškrtává vše o vyhlazovacím táboře Osvětimi. (viz příloha 8) Tehdy se David Irving stává modelem popíračů holocaustu a neonacistů. Postupně je Irvingu zakázáno vstupovat na půdu Německa, Kanady, Itálie, Austrálie a Nového Zélandu. Po této zkušenosti si chtěl napravit reputaci a vydává knihu o Josefu Goebbelsovi, kde se snaží házet vinu holocaustu právě na něho. V USA se 39 Tamtéž, str. 87. 33

zdvihla vlna odporu proti této knize. Irving označil Deborah Lipstadtovou za hlavní postavu spiknutí. Po jejím vydání knihy Popírání holocaustu, ji Irving zažaluje, ale soud prohrává. Konečný verdikt, který padl v dubnu roku 2000, označil Irvinga jako rasistu, antisemitu, popírače holocaustu a úmyslného falzifikátora dějin. 40. Naposledy byl souzen v únoru 2006 za své popíračské přednášky z roku 1989. David Irving si ve vězení odsedí tři roky. 4.2. Nebezpečí popírání holocaustu a boj proti němu Zvláštní příkladem, kterým se zabývá Deborah Lipstadtová 41, může být téma popírání holocaustu a svobody slova v souvislosti s kampaní Bradleyho Smitha. Ten zadával řadě amerických vysokoškolských novin inzerát, který zpochybňuje vyhlazení šesti miliónů Židů. Přesto řada těchto novin inzerát vydala, i když vždy připojila odsouzení obsahu. To ale nemění fakt, že vlastně popíračům dala to, po čem tak toužili mediální pozornost. Editoři se odvolávali na První dodatek americké ústavy o svobodě slova. Lipstadtová tohle odsuzuje a říká, že první dodatek nesmí sloužit jako meč, kterým by si mohli popírači prosekat cestu na stránku novin. Tihle popírači se vlastně ničím neliší od neofašistických skupin. Nenávidí tytéž věci Židy, rasové menšiny a demokracii a mají tytéž cíle: zničení pravdy a paměti. 42 Oni však přijali způsoby racionalistů a těžko je obyčejný člověk dokáže rozlišit. Právě v tomto spočívá nebezpečí popíračů holocaustu. V budoucnu zredukují všechny kontakty s radikálními pravicovými skupinami a do jejich čela budou vybíráni lidé bez zjevné rasistické a extremistické minulosti. 40 http://aktualne.centrum.cz/clanek.phtml?id=86421 41 Přednáší na nejrůznějších univerzitách v USA a v současnosti i na katedře moderních židovských dějin a studií o holocaustu na Emoryho univerzitě v Atlantě. Je konzultantkou vlády SRN v otázkách prezentace holocaustu ve vyučování, zejména na školách v bývalé NDR. 42 Lipstadtová, E. B. : Popírání holocaustu, Sílící útok na pravdu a paměť, Praha Litomyšl 2001, str. 271. 34

Proto je zapotřebí proti nim bojovat! Ale jak? Velký úkol bude mít akademická obec, jejíž části už v této zkoušce ostudně selhaly. Pedagogové, historici, sociologové a politologové mají v ruce jeden z klíčů k obraně pravdy. 43 Musí se v prvé řadě zpřístupnit řada informací široké veřejnosti. Také důležitou roli budou hrát samotná muzea holocaustu, televizní a rozhlasoví moderátoři si musí uvědomit, že nesou velký podíl na utváření veřejného mínění, a proto by měli podle toho zaujmout svou pozici. Spousta lidí tvrdí, že nejlepší taktikou je popírače ignorovat. Tento názor dlouho zastávala i Deborah Lipstadtová, ale brzy ho změnila. Doba, kdy se dalo doufat, že zmizí, je pryč. Sama Lipstadtová říká, že čím dál více studentů ji pokládá otázky typu: Jak víme, že skutečně byly plynové komory?, Je deník Anny Frankové podvrh?, Jsou nějaké dokumenty o plánu nacistů vyhladit Židy? Popírači se považují za historiky, ale ve skutečnosti to jsou lidé, kteří mezi veřejnost šíří své lži a snaží se svými bludy přesvědčit veřejnost o jejich věrohodnosti. Jejich knihy, především knihy D. Irvinga si můžete zakoupit i v našich knihkupectví. Dříve vyšel velmi zajímavý článek na téma paralely k popíraní plynových komor: Představme si, že za pár desítek let se začnou objevovat prohlášení, články a různé knihy, které budou mít za cíl přesvědčit čtenáře, že tzv. 11. září nebylo. Někdo se rozhodne prokázat, že únos čtyř letadel nebyl možný, že dvojčata se nejspíše vůbec nezřítila a skoro čtyři tisíce obětí většinou žijí a mají se dobře. To vše na několika desítkách či stovkách stran s hojnými odkazy na literaturu a dokumenty. Možná, že spousta lidí se této paralele zasměje, ale zamysleme se. Neděje se to samé dnes, pouze s jiným tématem, tématem holocaustu? Popírače bychom neměli brát na lehkou váhu. Musíme se snažit proti nim bojovat. Zajímavé je Lipstadtové přirovnání historiků ke kanárkům 43 Lipstadtová, E. B. : Popírání holocaustu, Sílící útok na pravdu a paměť, Praha Litomyšl 2001, str. 273. 35

v dole. Kanárek má v dole za úkol varovat horníky před výskytem jedovatých plynů. Varuje je tím, že zemře. Ale my bychom se měli nebezpečí bránit aktivněji. Musíme především stále dokazovat, že popíračům nejde o racionální diskusi, ale o pouhou nenávist a antisemitismus. 4.3. Průmysl holocaustu Norman G. Filkenstein, autor knihy Průmysl holocaustu, je považován za velmi kontroverzního člověka. Jeho kniha vzbudila po svém vydání v roce 2000 nebývalý ohlas. Ihned po jejím vydání v Německu se kniha stala bestsellerem. Vycházely nejrůznější recenze, ať již pozitivní či negativní. Jen v Německu se během několika týdnů prodalo více jak 130 tisíc výtisků. Filkenstein sice není považován za popírače či revizionistu, přesto se jeho knihy stávají symbolem pro neonacisty a antisemity. Filkenstein se narodil v roce 1953 ve Spojených státech a to židovským rodičům, kteří přežili koncentrační tábory Osvětim a Majdanek. Ostatní členové rodiny takové štěstí jako jeho rodiče neměli, všichni byli za války vyhlazeni. V roce 1988 Filkenstein získal doktorát za práci o teorii sionismu a v současné době přednáší politologii na univerzitě v Chicagu. Autor ve svém díle sice nezpochybňuje holocaust, ale poukazuje na jeho masivní zneužívání. Filkenstein si klade velmi zajímavou otázku. Proč se lidé začali intenzivně zajímat o holocaust až ve druhé polovině 60. let? Do té doby bylo napsáno velmi málo knih o této problematice, filmy se netočily a pamětníci jen ztěží vydávali své vzpomínky. Zlom přišel až v roce 1967 v souvislosti s šestidenní izraelsko-arabskou válkou. Téma vyhlazení evropských Židů se náhle vynořilo ze zapomnění a začalo plnit média, knihy, filmy, muzea, a nakonec zvedlo i vlnu žádostí o odškodnění. 44 Filkenstein vidí dva hlavní motivy znovuoživování historie 44 http://www.dokoran.cz/recenze/1145375617.rtf 36

holocaustu. Jedním motivem jsou peníze, které si židovské organizace nárokují a získávají od jiných států (např. Německo, Švýcarsko ). Bohužel získané peníze podle autora neputují k lidem, kteří přežili hrůzy vyhlazovacích táborů, ale putují do rukou mezinárodních židovských organizací. Druhým motivem je pak obhajoba Izraele, národ, který se stal obětí takové hrůzy, má právo volit na svou obranu jakékoli prostředky. 45 Stručně řečeno, Izraelci jakožto věčné oběti druhé světové války nemusí s Palestinci zacházet velmi přívětivě. A holocaust skutečně potvrdil, že je nepostradatelnou ideologickou zbraní. Jeho prostřednictvím se jedna z vojensky nejsilnějších zemí světa s otřesnou bilancí v oblasti lidských práv sama obsadila do role státu oběti, a stejně tak si status oběti přivlastnila nejúspěšnější etnická skupina ve Spojených státech. 46 V tomhle vidí Filkenstein základ průmyslu holocaustu, kde se peníze stávají hlavní tažnou silou. Všichni chtějí vydělávat na obětech, stavějí se muzea, památníky, točí se filmy, vydává se stovka knih ročně apod. Spojené státy americké nemají s vyhlazováním Židů nic společného, přesto zde holocaust hraje velmi významnou roli. Jak tvrdí Peter Novick, americký historik a Filkensteinův velký vzor : Předstírání, že holocaust je součástí americké historické paměti, je morální vytáčkou. Vede k tomu, že se Američané vyhýbají odpovědnosti, která náleží jim, když posuzují svoji minulost, přítomnost a budoucnost. 47 Američané rádi poukazují na zločiny jiných, ale je pro ně těžší podívat se na své vlastní. Filkenstein tvrdí, že Adolf Hitler se nechal inspirovat dobýváním amerického západu. Nacistické Norimberské zákony (1935) zbavovaly Židy občanských práv stejně jako americké zákony černošské obyvatelstvo. Spojené státy se často obracejí na holocaust. Zločiny spáchané nepřáteli jako zabíjení Rudých Kmérů v Kambodži nebo srbské etnické čistky, nám mají připomínat holocaust, ale zločiny, kde jsou spoluviníkem Spojené státy, holocaust nepřipomínají. 45 http://www.dokoran.cz/recenze/1145375617.rtf 46 Filkenstein, G. Norman: Průmysl holocaustu, Praha 2006, str. 113. 47 Tamtéž, str. 102. 37

Ve Státech je rozeseto sedm velkých muzeí holocaustu a hlavní muzeum se nachází ve Washingtonu (Americké muzeum uctění památky holocaustu). Filkenstein si klade otázku, proč vůbec máme v hlavním městě muzeum holocaustu, když nemáme žádné muzeum, které by připomínalo zločiny odehrané v průběhu amerických dějin. Můžeme si představit, jaké pohoršení by vyvolalo postavení muzea na památku amerického otroctví v Berlíně místo muzea na památku obětí holocaustu. Filkesteinova práce nás nutně vede k zamyšlení nad otázkou, zda-li není holocaust opravdu zneužíván. Víme, že dnešní svět se točí kolem peněz, ale musíme si také uvědomit, do jaké míry to necháme zajít. Výzvou dneška je vrátit nacistický holocaust do oblasti racionálního zkoumání, protože jen tak se z něj můžeme poučit. 48 Filkenstein nám svým kontroverzním vystupováním naznačuje svůj odpor k americké vládě a politice a především odpor k Izraeli. 48 Tamtéž, str. 105. 38

5. Závěr Pro naši budoucí generaci je velmi důležité zachování vzpomínek na holocaust. Již nikdy více by se nemělo takové systematické vyvražďování dít. Je jen otázkou, jakým způsobem budeme interpretovat minulost. Na jedné straně vychází spousta knih o holocaustu, točí se filmy, stavějí se muzea a učitelé se mohou zúčastňovat nejrůznějších kurzů. Na druhé straně se však rozmáhají pochybnosti, lži a rasistické útoky. Základním předpokladem dobrého učitele je znalost faktů a dokumentů o daném tématu. Učitelé mohou získávat informace z nejrůznějších zdrojů. Bohaté jsou zdroje jak internetové, tak i knižní. Například nejnověji vydaná česká kniha od Františka Emmerta: Holocaust - Muzeum v knize se může stát velmi dobrou pracovní pomůckou, protože obsahuje napodobené dobové dokumenty. Dětem se tedy dostanou do rukou věci, které si musely dříve jen představovat. Velký kus práce byl odveden i co se týče seminářů na téma holocaust. Učitelé zde mohou získat další metodické příručky, které jim pomáhají v interpretaci holocaustu žákům. Jeden z takových seminářů se každoročně koná v Černovicích. 49 Problémem stále zůstává generace popíračů, která nejenže využívá dokumenty, ale vybírá si z nich jen to, co jim může sloužit jako podklad pro popírání. Na nás tedy je, abychom žáky seznámili i s jejich argumenty. Popírače nesmíme odsouvat na druhou kolej. Musíme se pokusit, aby žáci spolu s učiteli došli svým kritickým myšlením k vlastnímu stanovisku problematiky holocaustu. Problematika holocaustu je brána správně. Obracíme se na fakta, dokumenty, svědectví, ale především je důležité pěstovat v dětech kritické myšlení, které rozvíjí jejich schopnost samostatného uvažování. 49 (www. holocaust.cz/pdfs/cernovice2007.pdf) 39

Proč se ale rozmáhá popírání holocaustu? Jedním z důvodů je možná přílišná medializace holocaustu, která vrhá stín pochybností. Prozatím však jiné řešení zachování památky na holocaust neznáme. Lidé by se měli především uvědomit, že rasismus a xenofobie se znovu stávají aktuální otázkou většiny zemí světa. Extremistické skupiny objevující se téměř ve všech evropských státech se považují za okrajové skupiny, které lze snadno srovnat policejním či justičním zásahem. Pokud se problematika rasismu a xenofobie nebude řešit, nikdo nám pak nemůže zaručit, že se dějiny nebudou opakovat znovu. Je důležité, aby především učitelé a rodiče vychovávali své děti k toleranci a samostatnému myšlení. 40

6. Literatura [1] BAKALÁŘ, PETR: Tabu v sociálních vědách, Praha: Votobia 2003, 343 s. ISBN: 80-7220-135-2 [2] BAUMANN, ARNULF H.: Co by měl každý vědět o židovství, 1.vyd. Praha: Kalich 2000, 201 s. ISBN: 80-7017-205-3 [3] CAMPBELL, JOHN: Druhá světová válka, 1. vyd. Praha: Mladá fronta 1995, 256 s. ISBN: 80-204-0474-0 [4] DEMJANČUK, NIKOLAJ; DROTÁROVÁ, LUCIA: Vzdělání a extremismus, 1. vyd. Plzeň: Epocha 2005, 136 s. ISBN: 80-86328-83-X [5] EMMERT, FRANTIŠEK: Holocaust, 1. vyd. Brno: Computer Press 2006. ISBN: 80-251-1204-7 [6] HITLER, ADOLF: Mein Kampf (Můj boj), 1.vyd. Praha: Otakar II. 2000. [7] HUGHES, JAMES: Velká obrazová všeobecná encyklopedie, Čes. 1.vyd. Praha: Svojtka & Co. 1999, 792 s. ISBN: 80-7237-256-4. [8] HUGHES, MATHEW; MANN, CHRIS: Hitlerovo Německo, Praha: Columbus 2002, 224 s. ISBN: 80-7249-123-7 [9] FILKENSTEIN, G. NORMAN: Průmysl holocaustu, Praha: Dokořán 2006, 151 s. ISBN: 80-7363-068-0 [10] KEEGAN, JOHN: Druhá světová válka, Praha: Beta-Dobrovský & Ševčík 1996, 607 s. ISBN: 80-86029-08-5 [11] LIPSTADTOVÁ, E. B.: Popírání holocaustu, Sílící útok na pravdu a paměť, 1.vyd. Praha: Paseka-Litomyšl 2001, 349 s. ISBN: 80-7185-402-6 41

[12] MACHALOVÁ, TATIANA A KOL.: Lidská práva proti rasismu, 1. vyd. Brno: Doplněk 2001, 264 s. ISBN: 80-7239-099-6 [13] Rámcový vzdělávací program pro základní školy, Výzkumný ústav pedagogický v Praze, Praha: Tauris 2005. ISBN 80-87000-02-1 [14] REES, LAURENCE: Osvětim: Nacisté a konečné řešení, Praha: Euromedia Group - Knižní klub 2005, 320 s. ISBN: 80-242-1401-6 [15] ŠIŠKOVÁ, TATJANA: Výchova k toleranci a proti rasismu. 1.vyd. Praha: Portál 1998, 208 s. ISBN 80-7178-285-8 [16] VACULÍK, JAROSLAV: Přehled světových dějin v letech 1919-1945. 1.vyd. Brno: Masarykova Univerzita 2002, 177 s. ISBN 80-210-2772-X [17] Všeobecná encyklopedie Diderot 1. A-B. 1 vyd. Praha: Diderot 1999, 518 s. ISBN 80-902555-3-1 [18] ZÁMEČNÍK, STANISLAV: To bylo Dachau, 1. vyd. Praha : Paseka 2003, 402 s. ISBN: 80-7185-536-7 INTERNET: www.abc.history.cz www.aktualne.centrum.cz www.dokoran.cz www.holocaust.cz www.jewishmuseum.cz www.wikipedie.cz 42

7. Resumé Tato práce se zabývá stručným historickým výkladem původu antisemitismu a jeho přechodem v nacistickou ideologii. Dále se zaměřuje na koncentrační tábory, jenž se staly vyústěním nacistické ideologie. Část práce je věnována samotnému pojmu holocaust a jeho různým interpretacím v současnosti. This thesis is concerned in a brief historical interpretation of an antisemitism origin and its conversion into the Nazi ideology. Then it is focused on the concentrate camps which were the outcome of the Nazi ideology. Part of my thesis is dedicated to the conception of holocaust itself and its various interpretations in the present times. 43

Přílohy Příloha č. 1: Norimberské zákony Zákon o říšském občanství (1) Státním příslušníkem je ten, kdo náleží do ochranného svazku Německé říše a je jí za to zvláště zavázán. (2) Státní příslušnost se získá podle ustanovení zákona o říšské a státní příslušnosti. (1) Říšským občanem jest pouze státní příslušník německé nebo příbuzné krve, který dokazuje svým chováním, že je ochoten a schopen věrně sloužit německému národu a říši. (2) Říšského občanství se nabývá propůjčením listiny o říšském občanství. (3) Říšský občan je jediným nositelem v zákonech stanovených plných politických práv. 1 2 Zákon o ochraně německé krve a německé cti Proniknut poznáním, že čistota německé krve je předpokladem další existence německého lidu, a prodchnut neochvějnou vůlí, zabezpečit německý národ pro všechnu budoucnost, usnesl se říšský sněm jednohlasně na následujícím zákoně, který se tímto vyhlašuje: (1) Sňatky mezi židy a státními příslušníky Německé nebo druhově příbuzné krve jsou zakázány. Manželství uzavřená proti tomuto zákonu jsou neplatná, i když byla k obcházení zákona uzavřena v cizině. (2) Žalobu na prohlášení manželství za neplatné může podat pouze státní návladní. 2 Mimomanželský styk mezi židy a státními příslušníky Německé nebo druhově příbuzné krve je zakázán. 1

3 Židé nesmějí ve své domácnosti zaměstnávat státní příslušníky Německé nebo druhově příbuzné krve mladší 45 let. (1) Židům se zakazuje vztyčovat říšské a národní vlajky a užívání říšských barev. (2) Užívati židovských barev je jim naproti tomu dovoleno. Výkon těchto oprávnění je pod státní ochranou. (1) Kdo jedná proti zákazu 1, bude potrestán káznicí. (2) Muž, který jedná proti zákazu 2, bude potrestán vězením nebo káznicí. (3) Kdo jedná proti ustanovení 3 nebo 4, bude potrestán vězením až do jednoho roku a peněžitou pokutou, nebo jedním z těchto trestů. 4 5 Nařízení k zákonu o říšském občanstvím 2 (2) Židovským míšencem je ten, kdo pochází od jednoho nebo dvou prarodičů, podle rasy plně židovských, není-li podle 5, odst. 2, židem. Za plně židovského se bez dalšího pokládá prarodič, když příslušel k židovskému náboženskému společenství. 5 (1) Židem je ten, kdo pochází při nejmenším od tří prarodičů, dle rasy plně židovských. Platí (tu) 2, odst. 2, věta 2. (2) Za žida se také pokládá státní příslušník, je-li židovským míšencem, pocházejícím od dvou plně židovských prarodičů, a) když v době vydání zákona příslušel k židovskému náboženskému společenství nebo potom do něho byl přijat, b) když v době vydání zákona byl v manželství se židem nebo potom do něho vstoupil, c) když pochází z manželství se židem ve smyslu odstavce 1,jestliže bylo toto manželství uzavřeno za účinnosti zákona o ochraně německé krve a německé cti ze dne 15. září 1935, d) když pochází z mimomanželského styku se židem ve smyslu odst.1 a narodil se nemanželsky po dni 31. července 1936. Zdroj: http://www.dejepis.com/index.php?page=200&pod=10

Příloha č. 2: Antisemitská karikatura Zdroj: BAUMANN, ARNULF H.: Co by měl každý vědět o židovství, Praha: Kalich 2000.

Příloha č. 3: Lidé procházející kolem rozbité výlohy židovského obchodu Zdroj: www.holocaust.cz

Příloha č. 4: Mapa nejznámějších koncentračních táborů Zdroj: www.holocaust.cz

Příloha č. 5: Označení vězňů v koncentračních táborech Zdroj: www.abc.history.cz

Příloha č. 6: Lékařské pokusy v konc. táboře Dachau Zdroj: ZÁMEČNÍK, STANISLAV: To bylo Dachau, Praha : Paseka 2003.

Příloha č. 7: Mapa části koncentračního tábora Osvětim Zdroj: CAMPBELL, JOHN: Druhá světová válka, Praha: Mladá fronta 1995.

Příloha č. 8: Knihy Davida Irvinga v našich knihkupectví Zdroj: www.aktualne.centrum.cz

Příloha č. 9: Zdroj: ZÁMEČNÍK, STANISLAV: To bylo Dachau, Praha : Paseka 2003.