Koncept církve v Pentateuchu

Studijní příloha časopisu Advent 5/2007 Koncept církve v Pentateuchu Hovořit o církvi v Pentateuchu se může jevit jako rozpor, protože když biblisté a teologové rozebírají učení o církvi, pak se obyčejně zabývají jen novozákonní církví, jako kdyby církev starozákonní ani neexistovala. Mnozí argumentují, že slovo církev se v moderních překladech Starého zákona nevyskytuje. I když je to pravda, neznamená to, že koncept církve ve Starém zákoně není přítomen. Jsem přesvědčen, že diskuze o povaze církve musí začít s evangeliem podle Mojžíše, kde lze vysledovat základy učení o církvi. Ekleziologie je velmi důležité téma a Pentateuch je základním kamenem všeho biblického učení, včetně doktríny o církvi. Kde je Boží lid, tam je církev. Učení o církvi je ožehavé téma. Nové interpretace biblického učení, které se vztahují k této oblasti, se mohou stát rozbuškou. Abychom uvedli příklad, stačí zmínit skutečnost, že takzvaná první reformace (Jan Viklef a Jan Hus) se odehrála právě kvůli tomuto učení. Pokud vím, Jan Hus byl prvním, kdo napsal publikaci o církvi. Svůj traktát O církvi dokončil v roce 1413. Hus publikoval svou knihu v latině, aby mohla být čtena širším publikem. Vyhlásil tam svou neposlušnost vůči papeži a za hlavu církve přijal pouze Ježíše Krista. V knize chtěl sdělit své důvody. Za své názory byl nakonec upálen 6. července 1415 v Kostnici. Základní ekleziologické otázky lze formulovat vcelku jednoduše: Co je církev? Jaká je její podstata podle Pentateuchu? Vztahuje se definice církve k instituci nebo k lidem? Je církev shromáždění věřících nebo je to organizace, která sdružuje lidi? Jaké principy řídily životy Božího lidu během starozákonního období? Na tyto otázky se neodpovídá snadno, protože jdou k jádru problému. V tomto článku bych rád doložil, že hlavní principy, podle kterých se řídil Boží lid v novozákonní církvi, mají své kořeny v Pentateuchu, tzn. že určovaly život Božího lidu už před Kristem. Domnívám se, že v Novém zákoně není nic nového ve vztahu k učení o církvi, co by nebylo v jádru, typologii nebo očekávání přítomno ve zkušenosti starozákonní církve (Božího lidu v období před Kristem). V tomto smyslu v podstatě existuje návaznost mezi starozákonní a novozákonní církví, mezi lidem staré a nové smlouvy (Ř 2,28 29; 9,6 8; 10,12; Ga 3,7.26 29; Ef 3,6.10; 1 Pt 2,9; srov. s Ex 19,5). Vždy existoval pouze jeden způsob spasení; ve všech dobách lidé byli a jsou zachráněni milostí Boží skrze víru v Mesiáše, Ježíše (Gn 15,6; Ab 2,4; Ž 32,1-2; Sk 4,12; Ř 1,16 17; Ga 2,16; 3,10 14; Ef 2,8-10; Tt 3,4 7; Žd 13,8). Existuje jeden Bůh, jeden Spasitel, jeden Přímluvce, jedna víra, jeden křest, jedna naděje, jedna milost, jedno spasení a jedna církev (viz např. Ř 3,21 31; 12,5; 1 K 12,13; Ef 3,6; 4,4 6; Ko 3,15; 1 Tm 2,5). Základní termíny, texty a výskyt I když ve Starém zákoně slovo církev není použito tak, jak se používá v českých nebo anglických překladech, podstatné jméno ekklésia (převládající slovo pro křesťanskou církev v Novém zákoně, vyskytuje se tam 114krát) je použito přibližně 100krát v LXX (Septuagintě 1

řeckém překladu Starého zákona, který používali ranní křesťané) a téměř vždy je jeho hebrejským ekvivalentem výraz kahal (kořen kahal je vždy použit ve všech hebrejských ekvivalentech řeckého výrazu ekklésia). Jiné řecké slovo použité v LXX nebo v Novém zákoně pro shromáždění je synagógé. Stojí za povšimnutí, že slovo synagógé je v LXX synonymním termínem se stejným významem jako ekklésia. Slovo synagógé, které se dá přeložit jako shromáždění, sbor, kongregace, celé shromáždění, jednotlivý sbor, se vyskytuje více než 200krát v LXX, většinou pro édah (zhruba 130krát) a kahal (zhruba 35krát), a pouze 20krát jsou to jiná hebrejská slova kromě kahal a édah (použito 16 jiných hebrejských slov) přeložena jako synagógé. Důležité je, že se slovo synagógé nikdy nepoužívá v LXX ve smyslu budovy, ve které by se lidé shromažďovali; ani jednou synagoga neznamená budovu! To znamená, že slovo,synagoga bylo původně používáno k označení shromáždění lidí, kteří se sešli se zvláštním záměrem. Na druhé straně, v Novém zákoně výraz synagógé znamená zejména budovu, modlitebnu, tj. židovskou synagogu (například Mk 1,21; L 4,16; 21,12; Sk 13,14), ale někdy také Židovské shromáždění (Sk 13,43). Nicméně u Jakuba 2,2 slovo synagógé popisuje křesťanské shromáždění nebo sbor. Je velmi pozoruhodné, že v Dt 23,2 se zmiňuje fráze khal jhvh nebo ekklésia kyriu. Tato zmínka umožňuje proniknout v diskuzi o povaze starozákonní církve hlouběji, poněvadž hlavním významem církve je zde shromáždění nebo společenství věřících ve vztahu k Bohu a jeho zjevenému slovu. Ekklésia je tedy společenstvím víry v Hospodina. Hospodin a jeho slovo dává zvláštní příchuť shromáždění Božího lidu. Vyjádření khal jhvh (Nu 16,3; 20,4; Dt 23,2) je synonymem fráze ádat jhvh (Nu 27,17; 31,16; srov. s Joz 22,16). Je zajímavé, že shromáždění lidu na poušti je označeno výrazem ekklésia, i když v Exodu, Leviticu a Numeri není v LXX použito slovo ekklésia ale synagógé. Synagógé je shromáždění lidu na poušti. To znamená, že vyjádření synagógé kyriu (Nu 16,3; 20,4; 27,17; 31,16) je identické s ekklésia kyriu (Dt 23,2). Nástin Pentateuchálního výkladu církve Starého zákona Po jazykovém rozboru se dostáváme ke tvrzení, že učení o církvi má své kořeny v Pentateuchu, obzvlášť ve výčtech o stvoření (Gn 1 2). Církev v zahradě Eden Bůh stvořil Adama a Evu podle svého obrazu. Chtěl, aby na něm byli lidé závislí, aby s ním měli osobní vztah. Být učiněn k obrazu Božímu znamená (kromě jiného), že lidé jsou schopni mít vztah s Bohem, těšit se z jeho přítomnosti a komunikovat s ním. Je velmi důležité uvědomit si, že Bůh nedal nejdříve lidem práci, ale nejprve s nimi vstoupil do vztahu. Vztah nebyl odměnou, ale spíše předpokladem pro všechny jejich aktivity v životě. Byli stvořeni, aby s Bohem měli úzký vztah. Ve skutečnosti první sobota byl první celý den, který strávili s Bohem a se sebou navzájem. Bůh jim nejdříve dal sebe jako dar, pozval je, aby s ním rozvíjeli vztah, zakusili odpočinek v něm a pak pracovali během týdne (Gn 2,1 3). V zahradě Eden jim Bůh také dal pokyny k životu: dal jim první dvě přikázání, aby lidé mohli být šťastni a mohli rozvinout naplno svůj potenciál (Gn 2,16 17). Bůh formuloval první dvě přikázání specifickým způsobem: první pozitivně a druhé negativně (deset přikázání obsahuje podobně pozitivní a negativní rysy). To poselství parafrázovaně znělo: Můžete svobodně jíst 2

z jakéhokoli stromu kromě jednoho. Bůh lidem dal svobodu a vytvořil jim tak velký prostor pro radosti, ale dal jim i limity. Bůh dal doprostřed zahrady Eden dva stromy strom života a strom poznání dobrého a zlého. Byly to skutečné stromy, ale zároveň symbolizovaly realitu, která je přesahovala, podobně jako chléb a víno při Večeři Páně. Tyto dva stromy byly důležitým podobenstvím. Strom života dával život (Gn 3,22b). Byl tak na jedné straně symbolem samotného Boha, který je jediným zdrojem života, a na druhé straně poukazoval na naprostou závislost lidí na Bohu. Strom poznání dobrého a zlého ztělesňoval lidské limity. Byl stálou připomínkou, že jako stvořené bytosti potřebujeme přijmout omezení a hranice, neboť jen když respektujeme tyto hranice, můžeme plně růst, rozvíjet svůj potenciál, být opravdu šťastni a žít smysluplně. Michael Fishbane publikoval v roce 1979 studii, ve které poukázal na to, že jazyk použitý k popisu zahrady Eden je jazyk svatyně. K rozpoznání zahrady Eden jako svatyně se připojilo mnoho biblických badatelů. Richard Davidson uvádí 17 důvodů, proč jazyk Genesis 1 2 dokazuje, že zahrada Eden je pozemská svatyně a protějšek nebeské svatyně. To vede k velmi hlubokému závěru zahrada Eden je místem bohoslužby. Pro založení starozákonní církve nelze najít lepší umístění. Adam a Eva dostali v zahradě Eden zvláštní úkol (viz Gn 2,15): 1. obdělávat zahradu 2. starat se o ni, udržovat ji. Tato druhá aktivita znamená chránit nebo také udržovat jako posvátné místo, protože hebrejské slovo shamar znamená také střežit nebo chránit. V Božím příkazu chránit zahradu Eden je náznak toho, že Bůh informoval první pár o existenci zla a umožnil jim rozumět tématu velkého sporu. Adam a Eva dostali informace o svém nepříteli a také o tom, že potřebují dávat pozor, aby ochránili zahradu Eden, aby ji nezničilo zlo, tj., aby udržovali ráj v původní podobě. Když se dají všechny informace z Genesis 1 2 dohromady, člověk se nemůže ubránit dojmu, že první církev byla založena v zahradě Eden, kde docházelo ke společnému setkání Boha s lidmi, aby spolu rozvíjeli vztah. Adam a Eva obdrželi instrukce (zákon) a byli povzbuzeni ke službě, aby naplnili Bohem dané poslání. Církev je odpověď Tomu, který je naším Stvořitelem. V tomto ohledu je církev Božím vynálezem, ne lidským počinem. Je to jeho dar lidstvu. Hřích (Genesis 3) Hřích narušil vztah s Bohem a v důsledku toho zkomplikoval všechny ostatní vztahy. Narušil lidskou přirozenost a vklínil překážku mezi první pár. Protože hřích vzdálil lidi od Boha, bylo potřeba znovu vybudovat smysluplný vztah. Hospodin, jako jejich Stvořitel, vzal iniciativu na sebe. Udělal první krok. Zlo je nutné porazit, není to však v lidských možnostech. To může udělat jen Bůh svým činem. On slíbil, že přijde símě a zničí původce našeho pádu (Gn 3,15). Jen se zřetelem k tomuto vykoupení a vítězství mohou lidé uctívat Boha. A proto má Bůh právo říci, jak k němu můžeme při bohoslužbě přistupovat, jak můžeme být zachráněni. Oběť (Ježíše Krista) bude v centru starozákonní naděje, která je vyjádřena ve službě ve svatostánku. Tři synové Adama (Kain, Ábel a Set) a hledání ryzí bohoslužby (Genesis 4) Bohoslužba je odpovědí na Boží dobrotu. Důležitou otázkou zůstává, jak má vypadat pravá bohoslužba. Bůh učí lidi, jak ho uctívat prostřednictvím biblického příběhu o Kainovi a Ábelovi. Abychom znali odpověď na tuto otázku, potřebujeme položit další otázku: Proč přijal Bůh oběť 3

Ábela a odmítl Kainovu bohoslužbu? V Gn 4,3 9 je alespoň pět náznaků, které pomáhají pochopit hlouběji charakteristiku pravé bohoslužby: 1. Druh oběti. Ábelova oběť byla krvavou obětí, ale Kain nabídl pouze vegetaci. Čtenáři knihy Genesis to může připomenout situaci po do pádu hříchu (Gn 3,7.21), kdy si Adam a Eva zhotovili oděv z fíkového listí (vegetace), ale Bůh jim místo něho poskytl oděv z kůže (které předcházela oběť zvířete). První pár nemohl přikrýt svou nahotu (tj. vinu) svými vlastními činy; potřebovali Boží řešení svého odcizení od Boha a svého hříchu. Lidská samospravedlnost je dána do kontrastu s Boží spravedlností, která může být přijata pouze jako dar a potřebuje být oblečena! Tak musí být pravá bohoslužba vždy bohocentrická, s pohledem na přicházejícího Mesiáše, Spasitele (symbolika krve v oběti zvířete hraje klíčovou roli). 2. Charakter oběti. Kain přinesl pouze něco z plodů země ( některé plody země, verš 3), ale Ábel nabídl to nejlepší z nejlepšího ( tučné porce z některých prvorozených zvířat, verš 4). Pravá bohoslužba musí být naší nejlepší odpovědí na Boží lásku. Jde o podřízení celého našeho života jemu, nejen některé jeho části. Vděčnost za jeho milost a dobrotu nás vede k tomu, abychom mu dali to nejlepší sami sebe. 3. Ryzí motivace. Verše 4 a 5 podtrhují skutečnost, že se Bůh díval nejprve na osoby (Kaina a Ábela) a pak na jejich oběti. Bůh se zajímá především o lidi, nejen o to, co dělají! Bůh se během bohoslužby dívá nejdříve do našeho srdce. Pravá bohoslužba musí být sloužena z nesobeckého srdce, z čistých motivů. Přijatelná bohoslužba musí být vždy věrohodná, opravdová a poctivá. 4. Ochota poslouchat. Kain si s Bohem hrál, chtěl Bohem manipulovat skrze svou oběť. To lze vyčíst z Božího vyjádření Kainovi: Jestliže děláš, co je správné, nebudeš přijat? (Gn 4,7). Pohanský princip bohoslužby lze shrnout do latinského přísloví do ut des (dám, abys dal). Kain chtěl dělat věci po svém, bez poslušnosti. Chtěl Bohem manipulovat, uchlácholit a uplatit jej. Naproti tomu Ábel byl ochoten naslouchat a následovat Boží pokyny. Pravá bohoslužba musí být spojena s ochotou poslouchat. 5. Pokorný postoj. Celý příběh nás učí, že můžeme přijít k Bohu takoví, jací jsme. Ne však jakýmkoli způsobem pouze s kajícím duchem a pokorným srdcem. Klíčovým faktorem bohoslužby je pravý postoj k Bohu a následně k lidem. Kain chtěl smést ze stolu důvod své obtíže bez pokání, aniž by změnil svůj postoj k životu. Podle Kaina Bůh Ábela zvýhodnil. Kain si uvědomil, že se potřebuje Ábela zbavit, aby získal Boží přízeň a požehnání, a tak svého bratra zabil. Chtěl Boha donutit, aby ho přijal. Je zajímavé si povšimnout, že první vražda byla vykonána v souvislosti s bohoslužbou. Bohoslužba je záležitost života a smrti. V dramatickém příběhu Kaina a Ábela je představen pravý a falešný systém bohoslužby, ale rovněž je prezentován rozdíl mezi pravými a falešnými bohoslužebníky. Existují dva rozdílné postoje k Bohu. Starozákonní církev potřebovala kultivovat spojení s Bohem. Nestačilo totiž pouze provést náboženský skutek, bylo důležité se domáhat Boží přítomnosti. Na konci 4. kapitoly je ukázána pravá bohoslužba v příběhu Seta, třetího syna Adama a Evy, když Set měl svého syna Enóše. Evangelium podle Genesis zmiňuje, že tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo (Gn 4, 26). Mezi teology je shoda v tom, že tento text naráží na bohoslužbu. Avšak biblický text je nejasný, může být přeložen dvěma různými způsoby. Hebrejská fráze áz huchal likro všém jhvh může být doslova přeložena: 4

1. Tehdy (pak) to začalo (tj. lidé začali) hlásat jméno Hospodinovo (vzývat jméno Hospodinovo). 2. Tehdy (pak) on začal (tj. Set začal) hlásat jméno Hospodinovo (vzývat jméno Hospodinovo). První klíčové slovo v této frázi je huchal, což je gramaticky hofal imperfect třetí osoba jednotného čísla od kořene chalal. Kořen hofalu je v pasivní (příčinné) formě. Hebrejské slovo huchal v hofalu znamená on (byl) započat nebo to (bylo) započato. Druhé důležité slovo je likro (kal konstruktivní infinitiv od kořene kara) a může se přeložit jako volat, hlásat, číst, přednést, prosit nebo volněji kázat. V prvním překladu je dosazen nevyjádřený podmět, tj. lidé, a výsledkem je, že tehdy lidé (lidstvo) začali hlásat jméno Hospodinovo nebo začali vzývat jméno Hospodinovo. V druhé možnosti se za podmět dosadí Set, který je podmětem fráze v předchozí větě (Gn 4,26). Text potom zní takto: Pak Set začal hlásat jméno Hospodinovo nebo tehdy Set začal vzývat jméno Hospodinovo. Překlad Bible Nového Jeruzaléma (NJB) vyjadřuje tuto větu vhodně: Tento muž (Set) byl prvním, kdo vzýval jméno Hospodina. Dávám přednost tomuto druhému čtení, protože to lépe zapadá do kontextu, když Set hlásal jméno Hospodina. Co to znamená prakticky? Jednoduše můžeme říci, že vzývat jméno Hospodinovo neznamená pouze používat nebo vyslovovat jeho jméno v modlitbě, ale uctívat Boha, vyznávat svou závislost na něm. Set hlásal jméno Hospodina a začal to dělat poté, co se narodil jeho syn Enóš (Gn 4, 26). Byl to jeho nový životní styl. Začal hlásat jméno Hospodina během rodinné bohoslužby učil svého syna, jak chodit s Bohem. Následně se tak stal svědkem Božím na veřejnosti s nadsázkou můžeme říci, že to byl první evangelista učil ostatní, jak navázat vztah s Hospodinem. Set mluvil ve jménu Hospodina a hlásal Boží jméno, kázal o Bohu. Proto může Young překládat: Tehdy se začalo kázat jméno Hospodina. Je zajímavé, že Luter tento verš přeložil také ve smyslu kázání: Zu der Zeit fing man an, zu predigen von des Herrn Namen. Bohoslužba se stala nástrojem vydávání svědectví především v rodině a pak také jako veřejné svědectví těm, kdo neznali pravého Boha (viz později praxe Abrahama a Izáka, kteří budují oltáře a vzývají jméno Hospodinovo Gn 12,7.8; 13,4.18; 26,25). Noe (Genesis 6 9) Úvod do příběhu o biblické potopě naznačuje, že dokonce praví bohoslužebníci ze Setovské linie (zde nazváni syny Božími ) odpadli (Gn 6,1 5). Ale Bůh dal ve své milosti světu ještě dalších 120 let milosti k pokání (Gn 6,3) a poslal k nim kazatele spravedlnosti Noeho, nového Adama (1 Pt 3,20). V příběhu o potopě je poprvé použito slovo smlouva (Gn 6,18). Bůh zve svůj lid do smluvního vztahu. Smlouva je právní forma potvrzení vztahu mezi dvěma stranami. Smluvní jazyk je dalším spojením Boha a církve. Starozákonní i novozákonní církev je vždy ve smluvním vztahu se svým Bohem. V novozákonní době není jiná smlouva než byla ve starozákonní době, naopak, obě navazují na jednu věčnou smlouvu s Bohem smlouvu milosti. Petr prohlašuje, že voda potopy je symbolem (typem) křtu (1 Pt 3,21), důležitého obřadu novozákonní církve. Noemovu archu lze vidět jako symbol (typ) církve. Ti, kdo byli uvnitř, se zachránili. Venku bylo pouze odsouzení, záhuba a smrt jako výsledek Božího soudu. V biblickém příběhu o potopě je také poprvé zmíněn koncept ostatku. Jen osm lidí bylo 5

zachráněno. Oni byli jediní, kdo zbyli z předpotopního světa, který byl zničen (viz klíčové slovo být zanechán nebo zůstat, které je použito v 7,23). Stojí za to si povšimnout, že reformátoři dělali rozdíl mezi viditelnou a neviditelnou církví, ale tato terminologie připomíná spíše platonické kategorie ideálu a reálu. Nicméně v Pentateuchu Boha následuje vždy viditelné společenství. Církev jako shromáždění věřících v Boha nemůže být skryta. Pentateuch ovšem dělal jasný rozdíl mezi pravými následovníky Boha (ostatkem) a ostatními, kteří jej vyznávali jen podle jména (ne opravdově) anebo vůbec ne. Později proroci ještě více zvýraznili koncept ostatků, protože, jak říká Pavel, ne všichni z etnického Izraele náleží k pravému Izraeli (Ř 9,6; srov. s Ř 2,28 29; 1 K 10,32; Ga 3,26 29; 6,16). Abraham (Genesis 12, 15, 17) Po Božím soudu nad pyšnými staviteli babylónské věže (Gn 11,1 9) začal Bůh už potřetí formovat své společenství věrných od začátku tentokrát s Abrahamem. Bůh povolal Abrahama z jeho kmene a vedl ho do cizí země. Jeho poslání bylo celosvětové. Bůh mu dal sedminásobné požehnání, aby mohl být skutečným požehnáním pro ostatní (Gn 12,1 3). Skrze něj dojdou požehnání veškeré čeledi země. Poslání křesťanské církve je stejné být požehnáním celému světu (Mt 5,16; J 15,5.16; Ef 2,10; 1 Pt 2,9). Abraham zápasil o svou víru, Bůh mu pomohl růst a budovat vztah důvěry s ním. Abraham měl být jeho ryzím svědkem. Na mnoha místech, kam Abraham cestoval a kde žil, vybudoval oltáře a vzýval jméno Hospodina (Gn 12,7.8; 13,4.18; 22,9 13). Tímto způsobem svědčil o svém živém a jedinečném Bohu a hlásal Boží existenci a lásku. Bůh s Abrahamem uzavřel smlouvu trojím způsobem (viz Genesis, kapitoly 12, 15 a 17). Znamením této smlouvy byla obřízka, vnější vyjádření naprosté oddanosti Bohu. Abraham dal svůj desátek Malkísedekovi (Gn 14,18 24), který byl knězem a králem v jedné osobě. To je první biblický záznam o praxi desátků. Hospodin je uznáván jako Stvořitel, kterému vše náleží. Abraham byl také učitelem svých dětí. Vedl je k pravému Bohu, učil je zachovávat jeho zákon, aby mohly znát a zachovávat Boží vůli. (Gn 18,19) Starozákonní církev je soustředěna okolo rodinného kruhu, Boží pokyny jsou důležité pro všechny. V životě Abrahama můžeme nalézt důležité náznaky, které se týkají církve. Abraham byl povolán Bohem, ve víře mu odpověděl, jeho poslání se týkalo celého světa, uctíval Boha, vstoupil s ním do smluvního vztahu, učil o něm ostatní a hlásal jeho jméno. Jákob Izrael (Genesis 28; 32,22 32; 35,10) Jákob se po svých četných selháních několikrát setkal s Bohem. Bůh k němu promluvil ve snu (Gn 28,12 15) a Jákob slíbil, že Bohu dá desetinu ze všeho (Gn 28,22). Později Jákob zápasil s Bohem (Gn 32,30) a vyhrál. Jeho víra rostla a jako zvláštní požehnání přijal nové jméno Izrael (což znamená zápasí s Bohem ). Izrael je vždy tam, kde lidé bojují za svou víru. Jméno Izrael s sebou nese dynamiku nedokončeného procesu růstu v Hospodinu. Biblický text poskytuje teologický výklad nového jména: Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls. (Gn 32,28) Izrael je vítěz, protože mu Bůh toto vítězství dává. Víra vždy uznává Boha jako zdroj života, požehnání a vítězství. V příběhu Jákoba je zdůrazněna důležitost vytrvalosti, pokory a vyznání hříchů. Církev Boží je 6

zápasící a bojující církví, ale je pod zvláštní Boží ochranou, péčí a vedením přes všechny chyby, které dělá. Mojžíš a Izrael (Exodus 3 Deuteronomium 34) V příběhu Mojžíše je mnoho prvků, které souvisejí s myšlenkou církve. Hlavní body spojené s konceptem církve lze shrnout v následujících bodech: Bůh povolal Mojžíše ve velmi dramatické situaci, aby byl vůdcem jeho lidu (Ex 3). Izrael byl potvrzen jako zvláštní lid po velkolepých událostech exodu, kdy Bůh vysvobodil Izrael z otroctví, aby mu mohl svobodně sloužit. Na tomto národu Bůh dokázal svou slávu a přivedl je z Egypta do zaslíbené země (Ex 19,4). Bůh měl se svým lidem vztah, proto s ním udělal smlouvu na Sínaj (Ex 19,5 8 a 24,3 8; srov. s 1 Pt 2,9). Tím byl ustanoven začátek lidu Izraelského jako společenství smlouvy. Deset ran nebylo namířeno proti egypťanům, ale proti egyptským bohům (Ex 12,12). Byl to důkaz Boží vlády. Egypťané i Boží lid se potřebovali osvobodit ve svých myslích od moci egyptských bohů. Velikonoční oslava (Ex 12) byla od té doby nedílnou součástí náboženského cyklu, svátků, které slavil Boží lid. Při tomto svátku hraje velmi důležitou roli symbolika krve. Teologicky řečeno, krev beránka byla znamením ochrany, spasení a života (Ex 12,13). Exodus byl ukázkou Boží zasahující milosti ve prospěch jeho lidu. Poslušnost izraelského lidu by měla vycházet z vděčnosti za to, co pro ně Bůh udělal. Přechod přes Rudé moře byl symbolem (typem) křtu (1 K 10,1 2), který je velmi důležitým ustanovením v novozákonní církvi (Mk 16,16; Mt 28,18 20). Mojžíš a Miriam zpívají o Božím mocném osvobození (Ex 15). Pravidelně bylo pronášeno nad Božím lidem požehnání (Nu 6,22 26). Bůh poučoval svůj lid prostřednictvím Desatera a dalších zákonů, které se týkaly etických a morálních principů, a tedy každodenního života Izraelců. Zákon neměl být chápán jako způsob, jak se dostat do nebe nebo obdržet spasení, ale měl být odpovědí poslušnosti na Boží milující působení. Hlavní role Desatera není být plotem nebo zrcadlem, které bude limitovat a ukazovat lidskou přirozenost, avšak je především Božím slibem, co udělá pro svůj lid a v něm, jestliže zůstanou v úzkém vztahu s ním a umožní Bohu změnit je a vést. Tak se Boží zákon stává Božím blahoslavenstvím. Starozákonní církev je charismatickým společenstvím, protože Bůh dává rozdílné dary a dovednosti různým lidem, aby mohli vykonat Boží dílo (viz např. Ex 19,19 26; 35,30 36,2). Starozákonní církev bylo dobře organizované společenství. Na jedné straně bylo podporováno kněžství všech věřících; na druhé straně byla církev organizována hierarchicky (velekněží, kněží, levité, starší, vedoucí, lidé). Starozákonní církev byla společenstvím, které dávalo desátky a dary (Ex 35,5 29; Nu 18,8 29; Dt 14,22 27). Kniha Deuteronomium obsahuje tři kázání Mojžíše, která jsou představena ve formě 7

Závěr smlouvy (preambule, historický prolog, články smlouvy, požehnání a prokletí, svědci, zvláštní opatření) a která jsou vynikajícím příkladem učebních metod. Při reformaci se kázání stalo ústředním bodem bohoslužby jako pravé hlásání Božího slova. Tato praxe se samozřejmě zachovala a zdůrazňuje se v protestantských sborech dodnes. Starozákonní církev byla společenstvím, které vydávalo svědectví a sloužilo (Ex 18,9 11; Joz 2,8 11). V izraelském lidu fungovala kázeň. Je třeba reflektovat to, že v době Mojžíše byla disciplína uplatňována na základě teokratického systému. Z tohoto důvodu ji dnes nemůžeme praktikovat stejně tzn. v měřítku jedna ku jedné ale pouze v principech. Žijeme v rozdílném světě a potřebujeme v něm uváženě a s modlitbou aplikovat principy, které byly zjeveny Mojžíšovi. Starozákonní církev byla eschatologickou společností očekávala na Mesiáše a jeho království. Duchovní život starozákonní církve se soustředil okolo svatyně, Božího zákona a různých svátků (slavností) během roku (náboženský rok), kdy se připomínaly nejdůležitější události příběhu vykoupení. Svatostánek byl podobenstvím plánu spasení. Boží postoj k hříchu byl zjeven ve službě ve svatyni. Tato služba rovněž odkrývala Boží záměr, jak mohou být lidé zachráněni. Církev i dnes potřebuje bohoslužbu a kalendář slavností a svátků. Víru je nutné nejen vyznávat, ale i hmatatelně prožívat a zakoušet. Starozákonní církev začala jako rodina prvním párem (Adamem s Evou) a dále pokračovala v linii rodin, které chtěly budovat vztah s Bohem a sloužit ostatním (Set, Enoch, Noe, Abraham, Izák a Jákob). Církev je společenstvím věřících v jednoho Boha, Stvořitele nebe i země. Základem je pak vztah mezi členy církve a Bohem. Rodina byla a je základním seskupením církve. Jedna rodina svědčila druhé rodině o mocných Božích činech (Ž 145,4). Lidé potřebují uctívat Boha, aby zůstali lidmi a rodinou! Po vyjití z Egypta se Izrael stal národem a církví zároveň. Toto společenství víry uctívalo Boha, který s nimi učinil smlouvu (Ex 19,4 6). Scházelo se o sobotách ke společnému shromáždění (Lv 23,3) a přicházelo do svatostánku, aby poznalo lépe Boha, jeho vůli, plán spasení. Reymond k tomu poznamenává: Boží církev ve starozákonní době vycházela původně a prorocky z protoevangelia (Gn 3,15) a smluvně z patriarchů (Ř 11,28), rozvíjela se hlavně v rámci izraelského národa. Základní definici starozákonní církve lze jednoduše vyjádřit takto: církev představuje lid, který je povolán Bohem, aby vytvořil společenství věřících v Hospodina a jeho slíbeného Mesiáše. Boží lid svědčí o Bohu, představuje Boha okolním národům. Bohoslužba je nedílnou součástí církve, ale není cílem sama o sobě. Pravá bohoslužba je odpovědí na Boží lásku, je postavena na Boží přítomnosti a na opravdové úctě k jeho slovu. Novozákonní církev je výchozím pokračováním starozákonní církve (není tedy odštěpením od ní ani její náhradou, není jejím zrušením). Novozákonní církev je ostatkem starozákonní církve, je jejím rozšířením. Udržuje a vykonává Boží původní záměr shromažďuje následovníky Boha ze všech národů, kmenů a jazyků (Gn 12,2 3; 26,4; 28,14; Iz 42,6 7; Ef 3,6 12). 8

Církev zatím není vítězná, ale zápasící. V Bibli není nazývána jako Boží království. Boží následovníci zde na zemi nebudují Boží království, ale očekávají na Boží království, které přichází shůry. Starozákonní církev je Božím lidem, který žije v laskavém, poddaném a zodpovědném smluvním vztahu se svým Stvořitelem. Starozákonní proroci měli za úkol vrátit lid k původnímu záměru smlouvy, k obnově správného postoje k Bohu a k naplnění jejího poslání (Jr 31,31 33; Ez 36,22 32). Protestantská reformace přišla s velmi důležitou definicí a znamením pravé církve. Podle reformátorů je křesťanská církev hlavně shromážděním všech věřících, kterým se evangelium káže v jeho čistotě, a svátosti se dle evangelií vysluhují (Augsburské vyznání, O církvi). K těmto dvěma znamením přidali pozdější reformátoři třetí důležitou charakteristiku užití kázně (disciplíny). A tak jsou tři znamení, která odlišují pravou církev od falešné zejména úplné hlásání Božího slova, správné vysluhování svátostí a nakonec věrné vykonávání církevní kázně (disciplíny). Následující tři prvky se nacházejí i v jádru starozákonní církve: 1. kázání Božího slova (v různých formách: slovem, vyučováním, psaným zákonem, slavením slavností a službou ve svatyni); 2. vysluhováním svátostí křtem (v typologickém smyslu jsou to vody potopy a vody Rudého moře, a možná také obřad obřízky jako znamení zasvěcení dítěte Hospodinu) a Večeře Páně společně s kalichem (vztah k oslavám Veliké noci); 3. vykonávání kázně (soubor různých aplikací zákona). Starozákonní církev se řídila podle stejných principů jaké jsou v Novém zákoně. Vztah lásky byl vždy nejzákladnějším prvkem pravého náboženství, protože náš Bůh je Bůh lásky a Bůh vztahů. A tak je jednota mezi Starým a Novým zákonem uchována. Starozákonní společenství víry bylo společenstvím smlouvy, bohoslužby, svědectví a služby. Jiří Moskala Vyučuje Starý zákon na Andrews University. 9