Úvod... 6 I. Vznik manželství... 8

Obsah Úvod... 6 I. Vznik manželství... 8 1. Pojem manželství... 8 2. Fáze předcházející vzniku manželství... 11 2. 1 Zasnoubení... 11 2. 2 Předoddavkové řízení... 12 2. 3 Formy uzavření manželství... 13 2. 4 Vznik manželství... 15 II. Vznik a rozsah společného jmění manželů... 17 1. Vznik společného jmění manželů... 17 1. 1 Pojem a právní úprava SJM... 17 1. 2 Způsoby nabývání do SJM... 18 2. Obsah společného jmění manželů... 20 2. 1 Aktiva... 20 2. 2 Pasiva... 22 3. Rozsah společného jmění manželů... 22 III. Zánik manželství... 26 1. Způsoby zániku... 26 2. Zrušení manželství rozsudkem soudu... 27 2. 1 Sporný rozvod... 31 2. 2 Návrh možných legislativních úprav sporného rozvodu... 34 2. 2. 1 Rozvod manželství za stávající právní úpravy... 34 2. 2. 2 Rozvod manželství podle navržených legislativních úprav... 39 2. 3 Nesporný neboli smluvený rozvod... 48 2. 4 Místo a způsob podání žádosti o rozvod... 48 2. 5 Rozvod manželství s nezletilými dětmi... 49 IV. Vypořádání společného jmění manželů... 51 1. Zánik společného jmění manželů... 51 2. Společné jmění manželů po svém zániku... 52 3. Vypořádání společného jmění manželů... 54 4. Vypořádání společného jmění manželů ex lege... 57 4. 1 Pojem vypořádání ex lege... 57 4. 2 Návrh možných legislativních úprav vypořádání SJM ex lege... 58 4. 2. 1 Vypořádání SJM ex lege za stávající právní úpravy... 58 4. 2. 2 Vypořádání SJM ex lege podle navržených legislativních úprav... 61 4

Závěr... Seznam literatury... Seznam zkratek... Přílohy... Zadání bakalářské práce... 5

ÚVOD Při volbě tématu mé bakalářské práce jsem se snažila zvolit téma takové, se kterým se budu s velkou pravděpodobností setkávat i ve své budoucí právní praxi. Toto je hlavní důvod, proč jsem se rozhodla svou práci zaměřit na rozvod manželství a s ním související vypořádání majetkových vztahů. Rozvod manželství není institutem posledních několika století. Již staří Římané ho uznávali jako jedno z možných ukončení manželství. Téma rozvodu je však stále aktuální a s ohledem na vývoj vztahů v dnešní společnosti bude aktuálním i v budoucnosti. Práci jsem rozdělila do čtyř hlavních kapitol, z nichž každá má své podkapitoly. V první kapitole pohovořím o pojmu manželství a blíže nastíním fáze, které předcházejí samotnému uzavření manželství. V poslední podkapitole uvedu samotný proces vzniku manželství. Smyslem této kapitoly je ve zkratce představit institut manželství a uvést jeho základní výhody a nevýhody oproti partnerskému soužití. Název druhé kapitoly napovídá, že jejím hlavním smyslem je pohovořit o vzniku a obsahu společného jmění manželů jako institutu, který mezi manželi vzniká ze zákona. Z kapitoly se dozvíme, co je obsahem společného jmění a že je možné jeho zákonný rozsah upravovat dle vůle manželů třemi možnými způsoby. Ve třetí kapitole se dostáváme k jádru celé práce, tedy k rozvodu manželství. Tuto kapitolu je třeba považovat za hlavní, proto se svým rozsahem výrazně liší od předchozích dvou kapitol. Nejprve pohovořím o zániku manželství, přičemž rozvod je jedním ze tří možných způsobů. Prvním dvěma možnostem se budu věnovat pouze okrajově. Hlavní pozornost jsem zaměřila na zánik manželství rozvodem, především na rozvod sporný, u kterého na modelovém příkladu budu demonstrovat, jaký průběh a následky má sporný rozvod za současné právní úpravy a jaké by měl nebo mohl mít za použití mnou navržených právních úprav. Na sporný rozvod se zaměřím především proto, že ho považuji za institut velice komplikovaný a nedokonalý. Čtvrtá část je věnována vypořádání majetkových vztahů, které následuje vždy po zániku manželství. Na začátku kapitoly pohovořím o všech třech možných způsobech vypořádání 6

společného jmění manželů. Svou pozornost však zaměřím na vypořádání ex lege, tedy ze zákona. V tomto třetím způsobu vypořádání majetkových vztahů totiž spatřuji veliké nedostatky. Vypořádání za současné právní úpravy přiblížím na modelovém příkladu a následně budu demonstrovat, jak by takové vypořádání probíhalo po přijetí mnou navržených legislativních úprav. Cílem této práce je poskytnout komplexní pohled na institut rozvodu manželství a vypořádání majetkových vztahů. V případě rozvodu chci hlavně upozornit na problémy, kterým se manželé vystavují v případě sporného rozvodu a jak je možné jim předejít. U vypořádání společného jmění manželů chci poskytnout lidem, kteří o rozvodu uvažují nebo již rozvedení jsou a majetkové vztahy nemají dosud vypořádané, ucelené informace o tomto institutu a upozornit je na komplikace, kterým se vystavují v případě vypořádání ex lege. 7

I. Vznik manželství 1. Pojem manželství Manželství je chápáno jako životní společenství muže a ženy osobního a majetkového charakteru, které může vzniknout pouze zákonem stanoveným způsobem, má za následek vznik osobních i majetkových práv a povinností a může zaniknout pouze zákonem stanoveným způsobem. 1 Přesnou definici pojmu manželství můžeme nalézt v zákoně o rodině v ustanovení 1 odst. 1 jako trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Podle 1 odst. 2 zák. o rodině je hlavním účelem a smyslem manželství založení rodiny a řádná výchova dětí. Výklad tohoto ustanovení však vůbec neodpovídá realitě, protože podle něj rodina existuje a zákon ji tak bere v potaz pouze v případě, že muž a žena uzavřou manželství. Dikce zákona nebere ohled na vývoj společnosti za poslední desetiletí, na její názory a způsob života. Je statisticky dokázáno, že počet uzavíraných manželství rok od roku klesá. Jistě však nelze říci, že na základě snižujícího se počtu sňatků klesá i počet rodin v České republice. Rodinu bychom měli v dnešní době spíše chápat jako soužití muže a ženy, kteří se dobrovolně rozhodli spolu žít, nést veškeré dobré i zlé rovným dílem a plodit a společně vychovávat potomka či potomky. Neuzavření manželství tedy v žádném případě není v rozporu s hlavním účelem manželství dle zákonné definice. Je pouze vždy na zvážení muže a ženy, zda chtějí sňatek uzavřít nebo zda budou žít tzv. na hromádce. Každý institut má své kladné ale i záporné stránky. Vývoj uzavíraných prvních sňatků naleznete v příloze č. 1. Pojem manželství si lze vykládat i jako určitý typ ochrany rodiny a rodinného života. Mezi manžely totiž vzniká společenství osobních a majetkových práv a povinností, které je upraveno převážně v občanském zákoníku. Tím jsou jasně daná pravidla pro manželský život ať už ve vztahu mezi manžely samotnými nebo ve vztahu mezi manžely a třetí stranou. K nejdůležitějším hmotně právním vztahům mezi manžely patří úprava vlastnického práva ( 123 až 135c obč.zák.), jeho nabývání či zcizování, úprava majetkových vztahů mezi manžely ( 136 až 151 obč.zák.), které mohou být právě na základě některých ustanovení 1 Autorský kolektiv, Meritum, Aspi Publishing, Praha, 2005, s. 775 8

občanského zákoníku měněny a upravovány podle zvážení manželů a neméně důležitou částí, která je zákonem upravena, je dědické právo ( 460 až 487 obč.zák.) či přesná pravidla postupu při rozvodovém řízení. Procesně právní úpravu výše uvedených institutů nalezneme v zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, jehož prostřednictvím se realizuje hmotné právo v praxi. Myslím si, že naprostá většina lidí, kteří se rozhodli žít společně bez uzavření sňatku, si neuvědomuje rizika, která jsou s institutem žití na hromádce spojená. Lidí se uchylují ke společnému životu bez řádného manželství nejspíše na základě neustále se zvyšující statistiky rozvodovosti, která ukazuje na to, že téměř každé druhé uzavřené manželství končí rozvodem. A tento strašák je pro ně zřejmě takovým nepřekonatelným faktem, že nevidí, jaké problémy je v budoucnu mohou potkat v případě, když se dva nesezdaní lidé rozejdou. Pokud spolu žili delší dobu, určitě nashromáždili nějaký majetek, který si budou muset po rozchodu vypořádat. Celá situace je celkem jednoduchá, pokud se jedná o dva rozumné jedince, kteří se domluví na vyřešení celé situace rychle, spravedlivě a bez hádek. Problém však nastává u páru, který není racionálního řešení schopen ať už z důvodu potíží na straně jedné, druhé či na obou. Za roky společného soužití mohl pár nabývat majetek formou tzv. podílového spoluvlastnictví toto nastane v případě, kdy muž a žena nabudou vlastnického práva ke stejné věci nebo věcem, ideálně každý ve výši ½, výše podílu však nemá vliv na existenci podílového spoluvlastnictví. K dohodě o vypořádání může dojít na základě domluvy spoluvlastníků. V krajních případech se celá věc podstoupí soudu, aby rozhodl o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Soud je pak vázán zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, který mu ukládá úřední postup při řešení takto vzniklé situace. Podílové spoluvlastnictví však není výsadou nesezdaných párů. Tento druh vlastnictví může vzniknout i mezi manžely, přičemž zákon nebere v potaz, zda se jedná o vztah mezi druhem a družkou či mezi manžely navzájem. U nesezdaných párů však v případě rozchodu vidím hlavní problém u situace, kdy vlastnické právo nabude pouze jeden z nich. Většinou to bývá muž, který má vyšší příjem ze zaměstnání či podnikání. Nemovitost je tedy ve vlastnictví muže, za veškeré platby je odpovědný on ať už mluvíme o splátkách na hypoteční úvěr, splátkách na překlenovací úvěr ze stavebního spoření či za ostatní platby spojené s vlastnictvím věci (daně apod.). V reálném světě to ovšem chodí tak, že náklady na nemovitost platí muž a žena společně, každý rovným dílem. A v případě rozchodu tohoto typu páru bývá právě největší problém s vypořádáním a vůbec s 9

vyřešením celého případu v klidu. Jak jsem již zmiňovala vše se odvíjí od toho, v jakém duchu proběhne rozchod. Pokud jsou dva lidé rozumní, jistě zohlední veškeré vynaložené prostředky jedince, jemuž nenáleží vlastnické právo k věcem, ale který na ně přispíval stejným dílem jako vlastník. Pokud jsou dva lidé nerozumní, nastává zde poměrně vyhrocená situace a řešení jakéhokoli vypořádání není pak možné formou domluvy a na řadě je domáhání se svých práv soudní cestou. Při podání žaloby k soudu však musí mít žalobce dostatek důkazů, které prokazují, že právo je na jeho straně a že skutečně vkládal své vlastní prostředky do věcí žalovaného, že nešlo například o peněžitý dar apod.. A to je myslím kámen úrazu většiny takovýchto případů nemají dostatek průkazných důkazů, které by potvrzovaly, že žalobce je v právu. Dalším důvodem, proč většina těchto případů nekončí u soudu, je i nejspíš špatná pověst a rychlost našich soudů. Podle mého názoru však ze všeho zde uvedeného nejsložitější situace nastává v případě smrti jednoho z manželů či partnerů. A to ať mluvíme o citové nebo právní stránce celé věci. Pokud zemře muž či žena, kteří uzavřeli manželství, je zákonem upravený a jasně daný postup v této nepříjemné záležitosti. Pramenem hmotně právních norem, které dědění upravují nalezneme v zák. č. 40/1964 Sb, občanský zákoník, úřední postup při řešení dědictví stanovuje pak zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Pokud tedy zemře jeden z manželů, čeká ho jistě velice nepříjemné období spojené s vyřizováním pozůstalosti, nicméně zákon jasně definuje práva a povinnosti účastníků dědického řízení a tím svým způsobem ochraňuje jednotlivé pozůstalé, nejčastěji druhého z manželů a společné děti, kteří jsou zákonnými dědici definovaní v 1. dědické skupině z celkem 4 možných. Poněkud horší situace nastává v případě smrti jednoho z partnerů, kteří neuzavřeli řádné manželství. Zákon sice myslí v dědickém řízení i na osoby, které žily se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly na zůstavitele odkázány výživou 2,ale uvádí je až ve druhé dědické skupině. Zákonnou podmínkou, aby mohly dědit osoby uvedené ve druhé dědické skupině, je fakt, že v první dědické skupině nedědí žádný potomek zůstavitele svůj zákonný podíl nebo akrescenční uprázdněný podíl. A právě na základě této zákonné podmínky může vzniknout partnerovi celkem zásadní problém. Pokud totiž jeden z partnerů má z předchozích vztahů potomka či potomky, pak právě oni z titulu zařazení v první dědické skupině jsou zákonnými a jedinými dědici celého majetku zůstavitele. Samozřejmě záleží na mezilidských vztazích, zda po vypořádání dědictví dojde i k nějakému vypořádání mezi 2 http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcanzak/cast7.aspx 10

pozůstalými a partnerem, který se zůstavitelem žil. Zákon dědicům žádnou takovou povinnost totiž nestanovuje a vše je tedy plně v kompetenci zúčastněných osob. Nesezdané páry by jistě měly být s těmito fakty seznámeny a přijmout proto taková opatření, která by v případě smrti jednoho z nich ochránila a zabezpečila rodinu. Určité zajištění rodiny u nesezdaných párů vidím v závěti, jejíž sepsání naše zákony umožňují a její platnost a správnost podmiňují mnoha podmínkami. Ty jsou uvedeny v zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, část sedmá, hlava třetí. I přes možnost upravit majetkové vztahy po své smrti, je testament velice málo využívaným nástrojem, jak zabezpečit své blízké v případě nenadálé události a v naší společnosti je toto téma širší veřejnosti poměrně neznámé. Za zmínku jistě stojí i to, že díky uzavření manželství, má každý z manželů právo na informace o tom druhém. Za nejpodstatnější považuji právo na informace o zdravotním stavu. V případě jakékoli nehody musí potom zdravotnické zařízení poskytnout kompletní informace o stavu ošetřované manželovi, o výsledcích vyšetření, operacích a celkové léčbě druhému z manželů na základě prokázání se platným průkazem totožnosti. O tuto možnost se připravují druh a družka. Informace o zdravotním stavu druhého z nich může pak zdravotnické zařízení poskytnout pouze v případě písemného souhlasu ošetřovaného, což bezprostředně po vážnější nehodě není dost dobře možné a druhému z partnerů tak nezbývá nic jiného než získat informace od těch, kteří na ně mají zákonné právo. 2. Fáze předcházející vzniku manželství 2. 1 Zasnoubení Zasnoubení (sponsalia pro futura) jako vzájemný slib uzavřít v budoucnosti manželství česká právní úprava od roku 1950 nezná. Zasnoubení můžeme definovat jako souhlasné prohlášení muže a ženy, kteří se rozhodli spolu vstoupit do manželství buď v době přesně určené, nebo přiměřené podle zvyklostí, tedy v souladu s pravidly společenského soužití. 3 Podstatou zasnoubení je, že se muž a žena domluví na budoucím uzavření manželství, toto si navzájem oznámí a vezmou souhlasně na vědomí. V naší současné právní úpravě zasnoubení právně neexistuje a proto nenajdeme žádnou 3 http://pravo-cz.blogspot.com/2008/04/zasnouben.html 11

právní normu, která by tento institut jakýmkoli způsobem regulovala a řešila jeho právní následky. Od roku 1998 používá zákon o rodině pojem snoubenci, pod nímž se rozumí legislativní zkratka pro muže a ženu, kteří spolu hodlají vstoupit do manželství. Díky tomu, že občanský zákoník obsahuje převážně dispozitivní právní normy, mohou si muž a žena většinu práv a povinností upravit dle svého uvážení a domluvy. 2.2 Předoddavkové řízení Předoddavkové řízení provádí matriční úřad, v jehož správním obvodu bude manželství uzavřeno, a to jak občanskou (civilní), tak i církevní formou. 4 Podle ust. 6 zákona o rodině bychom toto řízení mohli charakterizovat jako povinnost snoubenců předložit stanovené doklady. Při výčtu potřebných dokladů se zákon o rodině omezuje pouze na odkaz na ustanovení 33 až 37 zák. č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o matrikách). Zákonem stanovenými doklady jsou občanský průkaz a rodní list, v případě, že se uzavírá druhé a další manželství, tak zákon vyžaduje předložení dokladu, který prokazuje, že předchozí manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné. Pokud je jeden ze snoubenců nezletilý, je nutné předložit i pravomocný rozsudek soudu, kterým mu bylo povoleno manželství uzavřít. V případě, že manželství bude uzavírat osoba trpící duševní poruchou, je podmínkou předložení rozsudek soudu, který povoluje této osobě sňatek uzavřít. Zákon rovněž myslel na osoby stejného pohlaví, které v minulosti uzavřely registrované partnerství nebo obdobný svazek v rámci České republiky nebo v zahraničí. V tomto případě zákon stanovuje povinnost předložit doklad o tom, že partnerství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné. V jaké formě má doklad být zákon neuvádí. Snoubenci musí vždy však vyplnit dotazník k uzavření manželství, ve kterém jsou obsažena mimo jiné prohlášení, která činí při uzavření manželství. Vzor dotazníku se všemi prohlášeními naleznete v příloze č. 2. 4 Autorský kolektiv, Meritum, Aspi Publishing, Praha, 2005, s. 778 12

2.3 Formy uzavření manželství Občanský sňatek K platně vzniklému manželství formou občanského sňatku vyžaduje Newyorská úmluva o souhlasu k uzavření manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství, publikovaná jako příloha k vyhlášce č. 124/1968 Sb., vyžaduje, v čl. I odst. 1,...aby souhlas snoubenců ke vstupu do manželství byl dán v přítomnosti orgánu, příslušného k provedení svatebního obřadu a za účasti svědků. Podle znění 4 odst. 1 zák. o rodině učiní snoubenci prohlášení o uzavření manželství před starostou, místostarostou nebo pověřeným členem zastupitelstva obce, městské části hlavního města Prahy, městských obvodů nebo městských částí územně členěných statutárních měst, které jsou matričním úřadem. Ne každé manželství je však uzavíráno přímo před matričním úřadem. V případě, že je manželství uzavíráno před obecním úřadem pověřeným vést matriky, není v zákoně o rodině stanovena tradiční místní příslušnost vázaná na bydliště jednoho ze snoubenců. V tomto případě si totiž mohou snoubenci zvolit jakýkoli matriční úřad a nepotřebují k uzavření manželství tzv. delegaci neboli přenesení místní příslušnosti. Po splnění zákonem stanovených podmínek mají snoubenci na uzavření manželství právní nárok. Uzavření manželství není zpoplatněno. Výjimku tvoří manželství, kdy ani jeden ze snoubenců nemá na území České republiky trvalý pobyt. Pak je uzavření manželství podmíněno zaplacením poplatku ve výši 3 000 Kč, pokud alespoň jeden ze snoubenců má na území České republiky trvalý pobyt, poplatek činí 2 000 Kč. 5 Průběh občanského sňatku není zákonem žádným způsobem upraven. Při tradičním obřadu oddávající na začátku představí snoubence, následuje jeho krátký projev a poté každému z budoucích manželů pokládá otázku, zda dobrovolně vstupuje do manželství s druhým ze snoubenců a po jejich souhlasné odpovědi prohlašuje manželství za právoplatně uzavřené. Po vzájemné domluvě snoubenců a oddávajícího může být průběh obřadu zcela odlišný, vždy však musí být zcela zřejmé, že snoubenci shodně vyjádřili svoji vůli vstoupit do manželství a že oddávající takovéto jejich prohlášení přijal. Zásadní změnu do průběhu obřadu by mohla vnést avizovaná novelizace občanského 5 Položka 12 písm. a) a b) sazebníku správních poplatků, příloha zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích 13

zákoníku, která chce zrušit slavnostní formu obřadu. Ze vstupu do manželství by se pak stal prostý úřední úkon. Církevní sňatek Uzavřít manželství formou církevního sňatku je poměrně novým institutem. Zákonem byl totiž tento způsob umožněn až vtělením novely zák. č. 238/1992 Sb., s účinností od 1. 7. 1992. V době účinnosti zákona o právu rodinném (zák. č. 265/1949 Sb.), tj. od 1. 1. 1950 až do 1. 7. 1992 bylo možné uzavřít manželství jen obligatorním občanským sňatkem (civilní forma), protože ustanovení 10 výslovně uvádělo, že církevní obřady jsou povoleny až po řádném uzavření manželství civilní formou. V případě církevního sňatku může být manželství uzavřeno pouze před oprávněnou církví nebo náboženskou společností. 6 Oddávat může pouze osoba církví nebo náboženskou společností pověřená. Instituce, které mohou provádět církevní sňatky jsou uvedeny v příloze zák. č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech). Pouze registrovaným církvím a náboženským společnostem zákon přiznává oprávnění vykonávat obřady, při nichž dochází k uzavření církevních sňatků. V současné době je v České republice registrováno 21 církví a náboženských společností, které disponují s právem oddávat. Uzavření církevního sňatku je podmíněno předložením tzv. osvědčení, které vydává matriční úřad snoubencům, kteří splnili všechny podmínky pro uzavření platného manželství ( 4b odst. 2 zák. o rodině). Osvědčení nesmí být v době uzavírání manželství starší tří měsíců. Zákon ukládá orgánu církve, který manželství uzavírá, aby nejdéle do tří pracovních dní doručil protokol o uzavření manželství příslušnému matričnímu úřadu. Místně příslušným matričním úřadem je úřad, v jehož obvodu bude manželství uzavřeno. I při církevním sňatku musí být dodrženy všechny zákonem stanovené podmínky, aby mohlo vzniknout platné manželství. Skutečnost, zda manželství splňuje i podmínky stanovené vnitřními předpisy církve, není z hlediska zákona o rodině pro vznik platného manželství relevantní. Připravovaná novela občanského zákoníku by mohla do církevní formy uzavírání manželství 6 4a odst. 1 zák. o rodině 14

vnést dvě poměrně zásadní novinky. Zákonodárce pracuje se dvěma variantami. První preferuje úplně zrušení církevních sňatků s tím, že by je zcela nahradily sňatky civilní uzavírané před úřadem, u kterých by již nebyla vyžadována slavnostní forma. Druhou variantou je zrušení současné podmínky, že k oddávání jsou oprávněny pouze registrované církve a náboženské společnosti. V praxi by to znamenalo, že oddávat by mohla jakákoli společnost, která vykonává náboženskou činnost. Mohli bychom se tedy setkat se sňatky uzavíranými před představiteli sekt či satanistů. Ani jedna varianta není nejspíše vhodným řešením. Zákaz církevních sňatků je z pohledu dnešních občanů spojen s bývalým komunistickým režimem, který se na zrušení této formy uzavírání manželství zasloužil a celých čtyřicet dva let nedovoloval uzavřít manželství jinak než formou civilního obřadu. V dnešní době není obvyklé, aby stát odebíral již nabyté svobody a zasahoval tak do rodinného práva v době, kdy to není absolutně nutné. Stát má dostatek důkazů o tom, že církevních sňatků není zneužíváno. Proto by byla jakákoli změna neopodstatněná. 2.4 Vznik manželství Manželství vzniká na základě svobodného a úplného souhlasného prohlášení muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství, které je učinění před příslušným orgánem. 7 Zákonem požadované podmínky pro vznik manželství jsou systematicky upraveny v části první, hlavě první a druhé zákona o rodině, konkrétně v 1 až 17a. Není to však jediný předpis, který stanovuje konkrétní podmínky pro vznik platného manželství. Pramenem je totiž i Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství, která výslovně vyžaduje pro vznik manželství úplný a svobodný souhlas obou snoubenců. Při nesplnění těchto podmínek kumulativně, stanoví zákon i právní následky a to sice, že... nebude právně uzavřen žádný sňatek bez úplného a svobodného souhlasu obou stran, vyjádřeného osobně po patřičném zveřejnění, v přítomnosti orgánu, příslušného k provedení svatebního obřadu a svědků, předepsaných zákonem. 8 O nezbytnosti svobody vůle při uzavírání manželství není v dnešní době pochyb. Ani v minulosti tomu však nebylo jinak. Oddávající se o dobrovolnosti vstupu do manželství 7 3 odst. 1 zák. o rodině 8 Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství (vyhl.č.124/1968 Sb.) 15

přesvědčoval již v dobách, kdy rodinné právo bylo v plné jurisdikci práva kanonického. S požadavkem na svobodnou vůli pracoval i Rakouský všeobecný občanský zákoník z roku 1811. 16

II. Vznik a rozsah společného jmění manželů 1. Vznik společného jmění manželů 1.1 Pojem a právní úprava SJM Společné jmění manželů je výrazem jednoty manželství a rovného postavení obou manželů v rámci tohoto manželství po stránce hospodářské. Význam společného jmění manželů je poměrně zásadní představuje totiž základní právní úpravu majetkových vztahů mezi manžely. Jde o legální subsidární systém, který nevylučuje, aby si manželé svá vzájemná práva a povinnosti mezi nimi vznikající upravili odchylně. Podobnou možnost úpravy majetkových vztahů mají i snoubenci. Ti na rozdíl od manželů mohou upravit pouze vzájemná práva a povinnosti, které jim vzniknou až po řádném uzavření manželství. Úprava majetkových vztahů mezi manžely byla regulována zák. č. 254/1949 Sb., o právu rodinném s účinností od 1. 1. 1950. Z historického hlediska chápeme uvedený zákon jako definitivní tečku za vlivem církevního práva na vztahy mezi manželi. Zákon o právu rodinném tehdy označoval majetkové vztahy vznikající mezi manžely jako tzv. zákonné majetkové společenství. Většina právních norem, která tento institut regulovala, měla dispozitivní charakter a manželé tak mohli upravovat vše, co se týkalo veškerého společného majetku, tj. nejen věcí (byla povolena i úprava režimu věcí, které byly výlučným majetkem jednoho z manželů), ale i pohledávek a dluhů. V průběhu několika následujících let se ukázalo, že úprava majetkoprávních vztahů mezi manžely zakotvená v zákoně o právu rodinném, byla nešťastným řešením a to hlavně z důvodu peněžního charakteru majetkových práv. Dalším argumentem, který přispěl k následné změně, byla významnost vlastnických vztahů, které patří k nejvýznamnějším vztahům vůbec a podle odborné veřejnosti by si zasloužily samostatnou úpravu. Na nespokojenost s tehdejší právní úpravou reagoval zákonodárce zavedením nového institutu, který vzniká a reguluje majetkové vztahy mezi manžely a to tzv. bezpodílové spoluvlastnictví manželů, jehož úpravu zakotvil v zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Bezpodílovost přitom vyjadřovala právní jednotu a nedělitelnost majetkového společenství manželů, kteří společné věci, tak jako každý vlastník, užívali pro potřeby své a své rodiny, přičemž toto právo patřilo oběma manželům společně a nerozdílně. 9 Pro bezpodílové spoluvlastnictví manželů byla (na rozdíl od zákonného majetkového společenství) typická 9 Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha: ASPI Publishing s. r. o., 2004, s. 56 17

kogentnost právních norem, které tento institut regulovaly, užší rozsah apod. Tyto charakteristiky se projevovaly značnou rigidností právních vztahů. Od 1. 4. 1964 je tedy základním pramenem majetkoprávních vztahů mezi manžely zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Na základě novely občanského zákoníku č. 91/98 Sb., byl výraz bezpodílové společenství manželů definitivně odstraněn a s účinností od 1. 8. 1998 byl zaveden nový výraz pro majetkoprávní vztahy mezi manžely a to sice společné jmění manželů. Konkrétní úprava společného jmění manželů je obsažena v ustanovení 143 až 151 občanského zákoníku. Nadále zůstává samostatně upraven společný nájem bytu manžely a to sice v ustanovení 703 až 709 občanského zákoníku. Z nově zavedeného pojmu, se kterým se setkáváme beze změny i v dnešní době, je patrné, že institut společného jmění manželů může vzniknout pouze a jedině mezi manželi. Podstatná je okolnost, že předmětem společné jmění manželů jsou čtyři základní kategorie předmětů v právním smyslu a to sice věci (movité a nemovité), byty a nebytové prostory, které nejsou v právním slova smyslu nemovitostmi a jejich režim se řídí ustanovení 125 odst. 1 občanského zákoníku a zejména pak zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Třetí složkou jsou jiná majetková práva, zejména pohledávky, tj. práva na plnění ze závazkového právního vztahu, v němž jsou oba manželé nebo jen jeden z nich věřitelé. Tyto tři předměty hromadně označujeme jako aktiva. Čtvrtým předmětem jsou závazky (dluhy) označované jako pasiva. 1.2 Způsoby nabývání do SJM Pokud došlo k uzavření manželství, stává se společným jměním manželů vše, co manželé společně nebo individuálně za jeho trvání nabyli. Pro některé případy zákon stanovuje výjimky, kdy nabytý majetek nepodléhá režimu společného jmění manželů. Podle 143 obč.zák. je předmětem společného jmění vše, co může být objektivně majetkem a závazkem. Denně tak může docházet k situaci, kdy do společného jmění něco přibývá nebo z něj něco vystupuje. K nabytí společného jmění musí dojít samozřejmě oprávněným způsobem, přičemž právní důvod nabytí není relevantní, vyjma těchto výjimek: a) majetek nabytý jedním z manželů děděním bez ohledu na osobu zůstavitele b) majetek nabytý jedním z manželů darem od kohokoliv, může jít i o darování od druhého 18

manžela z jeho výlučného majetku v tomto případě by mezi manžely vzniklo podílové spoluvlastnictví podle ust. 137 až 142 obč. zák. c) majetek nabytý jedním z manželů přeměnou za majetek, který náležel do jeho výlučného majetku ( kvůli tomuto bodu bylo vedeno mnoho soudních sporů, protože právní teorie do 31. 7. 1998 uváděla, že takto získaný majetek není vyloučen z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, soudní praxe však zastávala zcela opačný názor, což se projevovalo ve výsledcích soudních sporů, od 1. 8. 1998 došlo ke sjednocení právní teorie a soudních výkladů d) věci sloužící podle své povahy osobní potřebě jen jednomu z manželů (pokud došlo k nabytí věci ryze osobní povahy ze společných prostředků, je nutné při zániku společného jmění manželů vypořádání) e) věci vrácené podle restitučních předpisů vráceny jednomu z manželů, pokud je měl ve vlastnictví již před uzavřením manželství nebo je sám právním nástupcem vlastníka původního f) závazky týkající se výlučného majetku jednoho z manželů nebo majetku, ke kterému nabyl vlastnické právo před uzavřením manželství g) závazky, jejichž výše přesahuje přiměřené majetkové poměry manželů, a které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého Podrobnějším popisem výše uvedených výjimek se budu zabývat v článku 2 této kapitoly Obsah společného jmění manželů. Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. 10 V případě společného jmění manželů lze vzhledem ke znění ustanovení 143 obč.zák. vyloučit nabytí vlastnictví darovací smlouvou. Darovat manželům do společného jmění manželů není možné ani přesto, že by taková byla vůle dárce. Tímto právním titulem může být věc darována pouze jednomu z manželů do jeho výlučného majetku nebo do podílového spoluvlastnictví oběma manželům, přičemž velikost podílu každého z nich na darované věci 10 http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcanzak/cast2.aspx 19

není relevantní. Nejčastějším právním důvodem vzniku vlastnického práva manželům v rámci společného jmění manželů a vůbec v rámci celé společnosti je kupní smlouva. Z výše uvedeného vyplývá zajímavá poučka a to sice ta, že při úplatném převodu mohou manželé nabývat do společného jmění manželů, tak i každý do svého výlučného majetku. Kdežto v případě bezúplatného nabývání může být majetek pouze v podílovém spoluvlastnictví manželů, případně ve výlučném vlastnictví jednoho z nich. 2. Obsah společného jmění manželů 2.1 Aktiva Do společného jmění manželů patří celá řada jednotlivých položek, které dohromady tvoří aktiva. Pod tímto pojmem rozumíme kladnou hodnotu těchto položek, kterou tvoří jejich soubor. Velmi stručnou definicí bychom mohli aktiva charakterizovat jako vše, co jeden nebo oba manželé nabudou ode dne sňatku až do zániku manželství s ohledem na výjimky stanovené zákonem. Pro zahrnutí majetku do společného jmění manželů není právně relevantní, zda manželé žijí společně či nikoliv. Hlavními složkami aktiv společného jmění manželů jsou zejména příjmy. Není důležitý právní důvod vzniku nároku na příjem, tj. do SJM zahrnujeme příjmy plynoucí ať již z pracovního poměru (nejčastěji mzda na základě pracovní smlouvy) či z podnikání. Součástí společného jmění manželů se stává okamžikem vyplacení některému z manželů nejen mzda, ale i jakékoliv jiné peněžité plnění, které kdokoliv z manželů obdrží za trvání manželství. 11 V případě, že jeden z manželů není v pracovním či obdobném poměru a vznikl mu nárok na výplatu důchodu, dávky či jiného druhu příjmu ze sociálního zabezpečení, pak i tento příjem vstupuje do společného jmění manželů bez ohledu na faktický vznik nároku na konkrétní druh příjmu. Pro někoho bude jistě překvapením, že do společného jmění patří i výnosy, užitky a přírůstky 11 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 30 Cdo 2051/2001 20

věcí bez ohledu na to, zda tyto věci jsou ve společném majetku obou manželů nebo ve výlučném majetku jen jednoho z nich. Bude se tedy jednat např. o situaci, kdy jeden z manželů uložil finanční prostředky, které získal ještě před uzavřením manželství, na termínovaný vklad či je investoval do akcií, dluhopisů apod., a kdy mu z těchto transakcí plynou výnosy (úroky, dividendy atd.). Podobná situace nastane i v případě, že jeden z manželů pronajímá nemovitost nebo byt, který spadá do jeho výlučného vlastnictví. Nájem plynoucí z pronájmu třetí osobě je totiž také součástí společného jmění manželů. Součástí SJM jsou i nemovitosti, které byly zakoupeny ze společných zdrojů manželů. V případě nákupu nemovitosti v době po uzavření manželství však může tato věc v právním slova smyslu být pouze výlučným vlastnictvím jednoho z manželů a to pouze a jedině za předpokladu, že ve smlouvě bude uvedeno, že nemovitost kupuje jeden z manželů ze svých výlučných finančních prostředků. Zvláštní režim přináší situace, kdy nákup věci je zaplacen z části ze společných zdrojů a z části z výlučných prostředků jednoho z manželů. Potom se věc zahrnuje do společného jmění manželů, přičemž velikost podílu jednotlivých finančních zdrojů je irelevantní. U bytů nastává situace totožná se situaci při nabývání vlastnických práv k nemovitostem. Jedinou výjimku tvoří byty družstevní, kdy členských práv v družstvu nabyl jeden z manžel před sňatkem. V tomto případě vzniká po uzavření manželství společný nájem bytu manžely, který se řídí ustanovení 703 až 705 obč. zák.. Pokud dojde k převodu do osobního vlastnictví a členem družstva je pouze jeden z manželů, pak bytová jednotka se stává jeho výlučným majetkem bez ohledu na to, zda k převodu došlo již po uzavření manželství. V globále lze říci, že věci zakoupené ze společných zdrojů, spadají do společného jmění manželů a věci zakoupené z výlučných prostředků jednoho z manželů, jsou jen jeho majetkem. Ovšem zde je možná i modifikace pokud při uzavírání smlouvy projeví manželé vůli nabýt věc společně, byť z výlučných prostředků jednoho z nich, a oba uzavřou příslušnou smlouvu (ať již písemnou či ústní formou), nabývá se věc do jejich společného jmění. Přičemž právě vůle je rozhodující z hlediska určení, zda věc patří, či nepatří do společného jmění manželů. 12 Pokud však jeden z manželů koupí věc ze 70 % ze svých výlučných prostředků a zbytek, tj. 30 % přidá ze SJM, bude věc patřit do společného jmění, ovšem s tím rozdílem, že manžel má v případě vypořádání SJM nárok na tzv. zápočet, který umožňuje, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. 12 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1659/2000 21

1.2 Pasiva Do 31. 7. 1998 zastával zákonodárce názor, že závazky vzniklé v době po uzavření manželství pouze jednomu z manželů, se netýkají bezpodílového společenství manželů (dnes SJM), ale jsou závazkem pouze toho manžela, který je způsobil. Stejný názor zaujaly i soudy a v judikatuře je možné nalézt mnoho rozsudků, které s tímto přístupem pracují. Úvěrovou smlouvu může manžel platně uzavřít i bez souhlasu druhého manžela. 13 K závaznosti podpisu směnky jedním z manželů se nevyžaduje souhlas druhého z manželů s tímto podpisem. 14 Od 1. 8. 1998 zákonodárce transformací bezpodílového společenství manžel na společné jmění manželů značně zjednodušil, protože v rámci SJM jsou veškeré závazky přijaté i bez souhlasu druhého z manželů závazky obou manželů. Práva a povinnosti z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu nepatří do společného jmění manželů. 15 Toto rozhodnutí soudu vnáší mezi manžele celkem velkou právní jistotu pro případy, kdy by jeden z manželů porušil jakýmkoli způsobem své povinnosti plynoucí z pracovněprávního poměru a hrozil by mu za to finanční postih. Pokud by totiž zaměstnavatel vymáhal své nároky vůči manželce svého zaměstnance, manželka není povinna plnit pouze z titulu společného jmění manželů. Postih SJM by nastal pouze v případě, že by zaměstnavatel strhával finanční plnění plynoucí např. ze způsobené škody ze mzdy svého zaměstnance tím pádem by měsíční příjem do společného jmění manželů byl nižší. Pokud by k takovéto situaci došlo, mohl by ten z manželů, který byl takto poškozen, požadovat v rámci vypořádání SJM doplnění finančních prostředků, které byly použity na úhradu závazků plynoucích z pracovněprávního poměru druhého manžela. 3. Rozsah společného jmění manželů Zákon má i v případě změny rozsahu SJM dispozitivní povahu, konkrétně jde u ustanovení 143 obč. zák., které pojednává o předmětu společného jmění manželů. Podle ustanovení 143a odst. 1 si mohou manželé libovolně modifikovat rozsah svého společného jmění. Platnost takového úpravy zákon podmiňuje dodržením formy a rozsahu. Z hlediska formy je 13 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10.1995 sp. zn. 5 Cmo 604/94 14 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1996 sp. zn. 5 Cmo 735/95 15 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2045/2006 22

vyžadovaná dohoda v podobě notářského zápisu, jiná forma např. dohoda sepsaná samotnými manželi by nevyvolávala žádné právní účinky ex tunc. Pokud jde o rozsah, umožňuje zákon manželům modifikaci jejich společného jmění. Způsoby úpravy SJM znázorňuje Graf č. 1 Graf č. 1: Způsoby úpravy společného jmění manželů a) Zúžení SJM Tento pojem bychom mohli charakterizovat jako možnost manželů vyloučit některé věci, práva, jiné majetkové hodnoty či závazky z obsahu jejich společného jmění. Zákon má v tomto směru dispozitivní povahu. Manželé se tedy mohou rozhodnout zcela svobodně, co bude či nebude vstupovat do jejich společného majetku Dohoda manželů musí být vždy jasná, určitá a srozumitelná. Pro platnost takového smlouvy zákon vyžaduje určitou formu a to sice notářský zápis. V jiné formě nepůsobí smlouva žádné právní účinky. Manželé, kteří se rozhodnout takovouto dohodu uzavřít, musí mít na zřeteli, že zákon umožňuje maximálně zúžit společné jmění o vše kromě věcí tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti. Společné jmění manželů tedy nelze nyní úplně zrušit. Věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti jsou vždy ve společném jmění manželů. Do 31. 7. 1998 byla situace odlišná od té současné. Dříve bylo možné tehdy tzv. bezpodílové spoluvlastnictví manželů zrušit soudně. Manželské páry, které tehdy o zrušení bezpodílového 23

spoluvlastnictví požádaly a bylo jim soudem vyhověno, tak i za současné platné právní úpravy nemají žádný společný majetek. Pokud bylo za trvání manželství soudem zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů jako institut manželského majetkové práva, nemohlo dojít k jeho transformaci ve společné jmění manželů jako nového institutu manželského majetkového práva. 16 V případě, že manželé uzavřou formou notářského zápisu dohodu o zúžení jejich společného jmění, je vždy nutné provést majetkové vypořádání, které může být upraveno v té samé dohodě sepsané u notáře. Druhou možností, kterou zákon připouští je uzavřít dohodu o vypořádání, nejpozději však do tří let od zúžení společného jmění. Pokud by v této lhůtě k uzavření dohody o vypořádání nedošlo, nastupuje nevyvratitelná právní domněnka a to sice, že věci, o něž bylo společné jmění zúženo, náleží do podílového spoluvlastnictví obou manželů, přičemž se předpokládá, že jejich podíly na věci jsou stejné. Z povahy ustanovení 143a vyplývá, že je možné uzavřít dohodu o vypořádání i ohledně věcí již nabytých do bezpodílového spoluvlastnictví, resp. do společného jmění manželů. Manželé pak v tomto případě v dohodě uvedou, jak se vypořádali ohledně věcí do společného jmění již nabytých. b) Rozšíření SJM Pokud manželé uznají za vhodné, mohou si na základě vzájemné dohody rozšířit obsah společného jmění manželů o věci či jiné majetkové hodnoty, které jinak na základě zákonné úpravy nevstupují do společného jmění, i když jich jeden z manželů nabyl za trvání manželství. Lze si tedy představit takovou dohodu manželů, kde rozšíří své společné jmění o dary, které nabude jeden z nich za dobu manželství. Mohou se také domluvit, že v případě dědění po právním předchůdci jednoho z manželů, bude zděděná věc či majetková hodnota podléhat režimu jejich společného jmění a ne spadat do výlučného vlastnictví pouze jednoho z manželů jak stanovuje zákon. Je také možné, že jeden z manželů rozšíří společné jmění o nemovitost, která je jeho 16 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1803/2000 24

výlučným majetkem. Většinou se tak děje proto, že druhý z manželů přispěl podstatnou finanční částkou např. na rekonstrukci či údržbu této nemovitosti a bylo by tedy nespravedlivé, aby zhodnocoval majetek, který mu nepatří. Nutno podotknout, že v praxi je tato modifikace společného jmění manželů velmi výjimečná a prakticky se nepoužívá. c) Výhrada vzniku SJM ke dni zániku manželství Zákon umožňuje i tuto třetí úpravu společného jmění manželů. Pokud se snoubenci či manželé rozhodnou, že vyhradí zcela nebo zčásti vznik společného jmění manželů až ke dni zániku manželství, znamená to, že po dobu trvání jejich manželství nebudou vůbec nabývat do společného jmění manželů. Režimu SJM budou podléhat pouze věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Na základě této modifikace dojde ke vzniku společného jmění manželů až v den zániku manželství (rozvodem, smrtí, prohlášením za mrtvého) a bude se týkat všech nebo určitých věcí, které budou v den zániku manželství ve vlastnictví manželů. Lze si představit, že této modifikace společného jmění manželů využijí snoubenci či manželé, kteří si nepřejí po dobu manželství spravovat majetek společně a každý chce hospodařit po právní stránce sám. Vzniku SJM se ovšem nevyhnou, na to je třeba upozornit. Proto myslím, že tato varianta není zrovna nejšťastnějším řešením. Nejspíše i proto je v praxi prakticky nevyužívaná a jsou upřednostňovány dvě předchozí možnosti zúženi či rozšíření SJM. 25

III. Zánik manželství Samotný zánik manželství je jistě pro osobu nebo osoby, jichž se týká, velmi nepříjemnou životní situací. Vždy je totiž spojen se ztrátou blízké osoby a to ať přirozeným způsobem jako je smrt, resp. prohlášení za mrtvého nebo rozvodem manželství. Smrt jednoho z manželé nebo jeho prohlášení za mrtvého, resp. období, které tomuto prohlášení předchází, bývá zpravidla událostí nečekanou, kterou nelze předpokládat. 1. Způsoby zániku manželství Manželství je právním vztahem a jako takové proto může vzniknout a zaniknout jen zákonem stanoveným způsobem. Českou právní úpravu zániku manželství nalezneme v zákoně o rodině. Rozlišuje tři způsoby zániku, které znázorňuje graf č. 2. Graf č. 2: Způsoby zániku manželství O způsobu zániku manželství uvedeném v bodě a) a b) se zmíním pouze okrajově. Mým hlavním cílem vzhledem k názvu bakalářské práce - je zaměřit pozornost na zrušení manželství rozsudkem soudu o rozvodu.. Tomuto institutu tedy bude věnována naprostá většina kapitoly III., část 2. 26

a) Zánik manželství smrtí jednoho z manželů Smrt patří k nejpřirozenějšímu způsobu zániku manželství a zákon klade podmínku, že musí být prokázána předepsaným způsobem. V ustanovení 7 odst. 2 obč. zák. Je jasně uvedeno, že k prokázání smrti je nutné mít vydaný úmrtní list. Manželství v tomto případě zaniká dnem, který je uveden v úmrtním listu jako den úmrtí druhého z manželů. V důsledku zániku manželství dochází i k zániku společného jmění manželů, které je nutné vypořádat. O vypořádání společného jmění manželů blíže pohovořím v kapitole IV. b) Zánik manželství prohlášením jednoho z manželů za mrtvého Prohlášení za mrtvého je kladeno na stejnou úroveň jako smrt. U tohoto druhu zániku manželství není možné prokázat předepsaným způsobem, že jeden z manželů již nežije. Proto soud prohlásí fyzickou osobu za mrtvou, pokud její smrt zjistí jiným způsobem nebo pokud vzhledem ke všem okolnostem lze soudit, že již nežije. V tomto případě manželství zaniká dnem, kdy nabude právní moci rozsudek soudu o prohlášení jednoho z manželů za mrtvého. Tento den je zároveň i dnem zániku společného jmění manželů, kterému bude věnovaná celá kapitola číslo IV. c, Zrušení manželství rozsudkem soudu o rozvodu manželství Podrobnosti o tomto nejčastějším způsobu zániku manželství naleznete níže v části 2. této kapitoly. 2. Zrušení manželství rozsudkem soudu Stejně jako o vstupu do manželství, tak i o rozvodu rozhodují pouze muž a žena, kterých se tato situace týká. Mohou se tedy rozhodovat plně podle své vůle, zda chtějí dále v manželství setrvat či nikoli. Situace je komplikovanější u párů, které mají společného potomka. Ti se totiž musí ohlížet na potřeby a zájmy svých nezletilých dětí. V případě rozvodů s nezletilými dětmi soud bere ohled v první řadě právě na ně. Proto může dojít i k situaci, kdy rodiče spolu žít nechtějí, ale soud rozhodne, že pro správný vývoj a výchovu potomků je rozvod nepřípustný a žádost o rozvod v takovémto případě zamítne. Nutno přiznat, že rozvodové řízení a zejména okolnosti, které mu předcházejí a provázejí ho, 27

jsou většinou značně traumatizující a nepříjemné. Jednak pro oba partnery, jednak pro jejich děti. Koneckonců rozvod můžeme chápat jako životní neúspěch alespoň jednoho z partnerů. Před třiceti lety byl rozvod pro tehdejší společnost něco nepředstavitelného, společensky nepřijatelného, něco, o čem se nemluví, ale přesto se to stává. K řadě rozvodů tak nedošlo právě kvůli společenským předsudkům, protože lidé nechtěli být terčem nepříjemného zájmu svého okolí. Tato vlastnost je typická především pro ženy, které zbytečně nechtějí poutat pozornost. S postupem času se naštěstí tyto názory vytlačovaly a rozvod byl pomalu chápán jako nepříjemná součást všedního života, která se může udát prakticky komukoliv. Se stále rostoucí rozvodovostí se i tabu rozvodů pomalu ale jistě vytrácí a být dnes rozvedený nebo rozvedená není sprostou nadávkou. Příčiny rozvodu nelze jistě paušalizovat a u všech rozvodů očekávat stejné důvody. Obecně lze ale příčiny rozvratu spatřovat v porušení některých z manželských povinností citovaných v ustanovení 18 zák.o rodině, které je definuje jako povinnost manželů žit spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí při zachování stejných práv a povinnosti pro oba manžele. Rozvod není v dnešní době u nás ani jinde ve světě ojedinělým jevem. Právě naopak. Rozvodovost nabývá rok od roku rekordních čísel a představuje jeden z nejčastějších způsobů zániku manželství ze tří možných. Druhým a třetím způsobem zániku je smrt jednoho z manželů a prohlášení za mrtvého. Jak česká právní úprava institutu rozvodu manželství, tak i většina zahraničních, je založena hlavně na skutečnosti, že vztahy mezi manželi nejsou takové, jaké byly na počátku manželství, případně před uzavřením manželství a krize mezi manželi je natolik vážná a nepřekonatelná, že spolu již nadále nemohou žít. Tuto situaci označujeme jako rozvrat manželství. Právě rozvrat je klíčovým důvodem pro rozvod manželství ať již z pohledu právního, tak psychologického. V řadě zemí se rozvrat musí přímo dokazovat nebo se jeho existence předpokládá a v takovém případě není prokazování nutné. Tato dvě pravidla jsou zakotvena i v současné české právní úpravě. 28

V současně době je u nás rozvod manželství a celá související problematika upravena v Hlavě páté zákona o rodině č. 94/1963 Sb., konkrétně v ustanoveních 24 až 29. Zabývá se samotným rozvodem manželství a jeho důvody, dále pak řeší vztahy rozvedených rodičů k dětem a jejich práva a povinnosti. Zákon v této původní podobě obsahoval pouze možnost tzv. sporného rozvodu, tj. rozvod, u kterého je nutné, aby strany prokázaly rozvrat manželství a jeho příčiny. Zásadní úpravu rozvodového práva přinesla až novela zákona č. 91/1998 Sb., která nově zakotvila možnost tzv. nesporného rozvodu, u kterého není již prokazování rozvratu nutné, zde se rozvrat presumuje. Dále novela umožnila použití tzv. tvrdostní klauzule, což je dle výkladu zákonodárce nástroj na ochranu slabší strany, která se nechce rozvádět a rozvodem manželství by jí hrozila újma majetkové i nemajetkové povahy. Předkladatelé novely zákona o rodině v době jejího přijímání uvedli, že zákon o rodině není podle nich normou zastaralou, ale že je nutné reagovat na určité změny ekonomické a na změny poměrů ve společnosti a uznali, že původní zákon o rodině postrádal účinnou ochranu nezletilých dětí. Proto přijetím novely zákona o rodině č. 91/1998 Sb., došlo k posílení právních ochrany dětí, jejichž rodiče se rozvádějí. Je nutné si uvědomit, že se zánikem manželství zaniká i většina vzájemných práv a povinností, které až doposud jako manželé měli. Jsou ovšem i práva a povinnosti, která přetrvávají i po pravomocném rozvodu manželství. Především jde o práva a povinností spojené s výchovu společných potomků a z povinností je asi nejzásadnějším institutem vzájemné vypořádání společného jmění. Rozvod však není jen kategorií právní. Větší problém spatřuji v jeho psychologické zátěži na všechny zúčastněné, což nejsou jen rozvádějící se manželé, ale hlavně jejich děti, pro které je rozvod manželství rodičů většinou něco nepředstavitelného, značně stresujícího a v některých případech traumatem, které si v sobě ponesou celý život. Malé děti těžko pochopí, proč se maminka a tatínek rozchází. Pro děti je manželství jejich rodičů tak samozřejmou věcí, že si nedovedou představit, že by se mohlo cokoli stát. Proto je jistě pochopitelné, že rozvod dětmi velmi hluboce otřese. Zvláště stresující je, že rozvod otřese něčím, co děti považují za samozřejmé a co je zdrojem jejich pohody, totiž že rodiče tu 29

budou stále někde nablízku. 17 Lidmi, kterých se rozvod určitě dotkne, jsou i rodina a přátelé rozvádějících se manželů. U dospělých jedinců z okolí manželů se předpokládá, že situaci pochopí a vyrovnají se s ní podstatně lépe než malé nebo dospívající potomci. Právě rodina a přátelé budou jistě v době rozvodu manželství neocenitelnou a velmi důležitou oporou pro každého z manželů. Vyvarovat se rozvodu manželství není vůbec snadné a myslím, že neexistuje ani žádný návod, který by zaručil šťastné manželství až do smrti. Osud manželství je tedy pouze a jedině v rukou partnerů, kteří by si měli být hned na začátku vědomi všech pozitivních i negativních stránek uzavření manželství a být smířeni s možnými problémy v případě jejich rozvodu. Někdy problémy vedoucí k rozvodu manželství mají kořeny již v samotném počátku manželského soužití. Statisticky je prokázáno, že velké procento sňatků zaniká proto, že partneři se vzali poměrně rychle, aniž by důkladně poznali své vzájemné povahové vlastnosti, znali své názory na zásadní otázky života jako je bydlení, děti, trávení volného času apod.. Velmi často vznikají rozpory mezi partnery kvůli nedostatku finančních prostředků. Pokud manželé zjistí, že mezi nimi vznikl nebo vzniká určitý problém nebo konflikt, neměli by celou situaci rozhodně podceňovat a v nejbližší možné době vyhledat pomoc odborníka psychologa v manželské poradně a celý problém s ním řešit. V České republice se bohužel návštěva psychologa považuje za věc naprosto nedůležitou, někdy bohužel okolí považuje lidi, kteří vyhledají pomoc odborníka, za blázny, což je veliká chyba. Bohužel proti těmto předsudkům se nedá bojovat a i přes posměch či podiv okolí by partneři neměli váhat a pomoc vyhledat, pokud chtějí manželství zachránit ať již kvůli sobě navzájem nebo kvůli společným dětem. Právě děti by měli být vždy mezi manželi pojítkem, které je přinutí chovat se a jednat v zájmu dětí. Pokud partneři zjistí, že spolu již nadále nemohou a nechtějí žít a rozvod pro ně je jediným řešením, tak i přes možné vzájemné neshody by měli brát ohled na společné potomky a nepříjemnou situaci jakou rozvod bezesporu je, řešit v klidu, bez zbytečných hádek, průtahů, tak, aby děti trpěly co možná nejméně. Bohužel i v dnešní době se tak neděje a velmi často to právě bývají děti, přes které si rodiče vyřizují účty. 17 Warshak, R. A. Revoluce v porozvodové péči o děti. Přeložil Eduard Bakalář. Praha: Portál 1996, s. 56 30