Manýrismus a pozdní renesance 1520 1580, prvním manýristou byl Rafael, manýristickým směrem pokračovali také další architekti v Bramanteho okolí. Manýrismus si liboval v překvapování a vytváření nových forem umění. Dalšími architekty kostela sv. Petra byli Baldassare Peruzzi, který v podstatě dodržoval plány Bramanta, a poté Antonio da Sangallo. Jeho projekt byl kompromisem mezi centrálou Bramanta a bazilikou Rafaella. Mělo jít o velkou, ale nepříliš monumentální stavbu, veškeré plochy měly být členěny a rozdrobeny do menších forem. Villa Farnesina 1509-11 Baldassare Peruzii, manýrismus sokl nepůsobí jako těžký a oddělujícícp rvek, nýbrž jako prvek stejné vizuální tíhy. Přízemí je odlehčeno slepými arkádami, v přízemí je u čestného polodvora použita otevřená arkáda. Palazzo Massimo alle Colonne dvojice městských paláců propojená jednotnou fasádou. Přízemí je otevřeno otevřeným sloupořadím s průjezdem do nádvoří, fasáda budí dojem drcení lehkého přízemí těžkým vrškem. Fasáda je členěna jen rustikou a okna se směrem nahoru zmenšují. Jde o zcela manýristický postup, snaha o zastírání a převracení klasické tektoniky. Žákem rafaela byl architekt a malíř Giulio Romano (1459 1546). Po smrti Rafaela dokončoval v Římě množství zakázek svého učitele, ať již se jednalo o rozpracovanou lodžii papežského paláce, nebo Villu Madama. Od rok u1524 pracoval pro vévodu Federiga Gonzagu v Mantově Vévodský palác v Mantově, nádvoří Cortille della Mostra, 1524 (nádvoří výstav), pilířové arkády v přízemí jsou drcena mohutnou rustikou v patře, rozčleněnou kroucenými, směrem nahoru ubývajícími sloupy. Dalšm prvekm manýrisu je používání klasických prvků jen z důvodu dekorativnosti. Palazzo del Té městská vila s uzavřeným čtvercovým nádvořím a velkým přiléhajícícm dvorem. Fasáda má pevnostní charakter, jsou použity prvky obnažující strukturu pravá rustika ve formě odhalených stavebních kamenů, rytmus dodávají ploché dekorativní pilastry. Průjezd od nádvoří ve formě triumfálního oblouku tvořeného rustikou, na nádvoří jsou otvory nahrazeny nikami a pilíře polosloupy, fasáda se snaží být maximálně plastická, Gulio si hraje s klasickým tvaroslovím třetí triglyfy jakoby vypadávají z kladí dolů. Fasáda do zahrady využívá atektoničnosti. Triumfální oblouk je nesený rohovými volnými sloupy, zaklenutí arkády je těžké a velké, ektonikaj e tedy naprosto převrácená. Přes zahradu je průhled přes vodní hladinu do krajiny. Casa di Gulio Romano absolutní použítí manýrismu tektonika, dekorativnost nad portály a nikami, do kterých jsou vložena okna, je vějířovitá rustika, okna jsou završena lomenou trojúhelníkovitou římsou. Zdůraznění atektoniky je tak zcela vyhrocené, kdyby se tak postupovalo dále, už by se tvarosloví zcela rozpadlo do jednotlivých kamenů V severní Itálii působili M. Sanmicheli aj. Sansovino školení ještě Bramantem. Architekturu používali osobitě a manýristicky, ale nic nevyhrocovali, stavby členili tektonicky na těžký sokl a lehké patro Palazzo Bevilaqua nekonečná řada propojení triumfálních oblouků v prvním patře Sanmicheli Palazzo Canossa patro inspirováno bramantovským oknem, stejný rytmus, jen dekorativní využití s pouze jedním okenním otvorem, zbytek zkráceně vytvořen jen výklenky. Městské brány ve veroně Sanmicheli, pojetí je tradičnější než u Romana a jen výjimečně, např. u Porta Pallio se uchyluje k radikálnějším manýristickým postupům. Jacopo Sansovino (1486-1570), od 1529 se stal dvorním architektem dóžete Grittiho v Benátkách Stará knihovna (Bibliothéka Marciana) umírněný manýrismus, podobně členená obě patra sloupy jsou hlavním nosným prvkem, za nimi je pilířová arkáda, v horním patře je užit dekor bramantovského okna samotná okna mají vlastní nosné sloupky oddělené od hlavních sloupů patra tzv. volné sloupky, dále užívané po celé severní Itálii.
La Zecca (mincovna) ryze manýristické principy, 1537 v přízemí i patrech je těžká rustika, která zakrývá tektoniku tvořenou sloupy (výsledkem jsou tak tlusté rustikované polosloupy). V prvním patře jsou dvě kladí, jedno nesou sloupy, druhé je po kouscích zavěšeno jako markýzy nad okny. Loggetta na Piazza di S. Marco v Benátkách nefunkční odpočinková lodžie k dekoraci centra města, inspirace Svatou chýší, přímo propojena architektura se sochařským dílem. Motiv propojených triumfálních oblouků s dekorativními panely nad nimi. V Itálii bylo vždy dost mramoru, architekt tak měly na výběr množství dekorativních materiálů. Ponte Rialto v Benátkách. V roce 1551 a 1554 se konala soutěž na kamenný most přes Canal Grande, nikdo soutěže nevyhrál. Nakonec se stavělo od roku 1587 dle plánů místního architekta Antonia Da Ponte (Tonda od mostu). Aby mohly pod mostem projíždět lodě, je převýšen nad okolní terén. Na mostě je schodiště překryté arkádovou lodžií, uprostřed je pavilon zaklenutý valenou klenbou. Michelangelo Buonarroti (1457 1564) florentský, od 1503 římský malíř, sochař a architekt, vstoupil do služeb papeže Julia II. ihned po jeho nástupu na papežský stolec. Zpočátku byl jeho sochař a malíř, první architektonické práce byly spojeny s Mediceji ve Florencii, architektura mu však zpočátku sloužila jen jako inertní pozadí pro sochy. Návrh fasády kostela S. Lorenzo ve Florencii 1515, model z roku 1517, holé a nenápadité průčelí, to halvní měly být sochy v nikách a medailonech, na atice a poprsích. Capella Medici (pohrobní kaple, jinak také nová sakristie při kostele S. Lorenzo) od 1520, mělo jít o protějšek sakristie od Bruneleschiho. Kombinace šedého vápence a bílého štuku po vzoru rané renesance, užita manýristická vertikální prostorová rozpínavost a propojení se sochařskou výzdobou. V přízemí je spousta architektonických článků vytvářející napětí mezi základní strukturou a náhrobky, mezi články vsazeny velké sochy, napětí vertikálně odeznívá další etáž je stejně rytmizovaná, ale ubývá zde článků. V pandantivech pod kupolí jsou medailony, ty měly být ale volné a štukovány měly být pandantivy, což by prostor těžce uzavíralo shora. Kupole je malou kopií kupole Panteonu, lucerna je půdorysně malá a výrazně převýšená. Poprvé užito tzv. Michelangelovské okno, které má zdůrazňovat vertikální vývin směrem nahoru se zužuje a podporuje tak sbíhavost směrem nahoru. Biblioteca Laurenziana ve Florencii, předsíň a čítárna. Předsíň obsahuje složité prapodivné schodiště navozující dojem pohybu směrem dolů jako kdyby šlo o kamenný vodopád. Schodnice jsou částmi oválu, hlavní rameno se v polovině rozrůstá o dvě postraní. Stěny předsíně jsou atektonické, těžké sloupy v nikách stojí na malých konzolách, nic z toho ale ve skutečnosti nic nenese, tektonické články jsou tak nezávislé na stěnách. Čítárna je pojata v monotónním rytmu pilastrů a dvou panelů nad sebou, rytmus je doplněn shodným rytmem trámů stopu a čtecích pultů. Prostor je tedy vytvořen podobně jako v gotice. Pizza di Campidoglio v Římě, nové náměstí na Capitolu, radnice a dva paláce muzeum a palác senátorů. Hlavní je na osově souměrném náměstí radnice se středovou věží a schodištěm, které osu zdůrazňují, uprostřed je velký dlážděný ovál se zvýrazněnými úseky navozujícími dojem pohybu. V centru všeho dění je monumentální jezdecká socha Marca Aurelia. Nádvoří pokračuje ke středu Říma širokým a dlouhým schodištěm. Fasády bočních paláců se směrem od radnice k sobě přibližují. Vše tedy stojí na principu středové (k soše) a osové (věž, schodiště, socha, schodiště) souměrnosti. Celá stavba byla dokončena až po smrti Michelangela. Sochy na balustrádách byly vytvořeny větší, než zamýšlel. Kostel sv. Petra v Římě Michelangelo zpřehlednil Bramanteho návrh a zdůraznil jeho principy řecký kříž (odstranil některé postraní prostory) a postraní kupole (ty poněkud odstrčil stranou a více oddělil od zbytku prostoru). Jinak navrhl středovou kupoli. Měla být velká a dominantní, na plném tamburu. Dovedl tak původní myšlenky do monumentální a přehledné formy se zdůrazněním vertikál
velké pilastry vysokého řádu jak uvnitř, tak na fasádě, kde pokračují na převýšené atice, na tamburu, na žebrech kupole a na pilířích lucerny. Celá fasáda je nesmírně plastická a má velmi zvýrazněné členění. Mělo jít o zmodernizovanou kupoli Panteonu, tedy o čistou polokouli vybudovanou dvouplášťově. Nakonec byla ovšem postavena jako mírně převýšená. Interiéru dominuje horizontála nad vysokým řádem a valené klenby s kazetováním, které vychází z antických triumfálních oblouků. Dle návrhů pak měla kupole působit strukturálně se zvýrazněnými vertikálami. Tu dnes zastírá jemná štukatura a zlacení. Kupoli dokončoval Giacomo della Porta. Porta Pia Michelangelo, 1561, ryze manýristická kompozice obrovský portál tvořený vršením spolu nijak nesouvisejících architektonických motivů. Stejně tak jsou tvořena okna a vysoký nástavec nad portálem. Capella Sforza 1560 vytažením sloupů do prostoru vzniká napětí, klenba dopadá na pilíře, sloupy jsou tak uvolněné a navozují zcela nové vztahy mezi stěnou a jejími články. Sloupy v prostorovém i tektonickém smyslu přejímají dominanci a stěny tak nechávají inertní. Michelangelovo ovlivnění architektury a nastoupení cesty k Baroku: Náměstí jako dynamický a architektonicky jednotný prostor, který se dále propsal do Baroka. Zdůrazněná vertikalita vnějších fasád, dále užito jako větší sjednocení vnějšku staveb. Vytržení klasických článků (sloupů u stěn apod.) z architektury (z vlastní stěny) a použití ke zvýraznění a dekoru, cesta k dynamickému Baroku. Michelangelo tedy jednak využíval manýrismu, jednak ale i vytvářel vlastní nová řešení. Michelangelo měl mnoho napodobitelů: Galeria degli Uffizi mělo jít o admisnitrativní budovu pro úřady spravující Flroencii, Giorgio Vasari 1560-74, nádvoří má stejný princip jako v interiéru Bibliotecy Laurenziany, směrem k řece Arno končí nádvoří triumfálním obloukem v atektonickém stylu Gulia Romana. Jinak Giorgio navazoval na Michelangela hlavně v malířství, doplňoval po něm fresky ve florentském dómu. Nádvoří Palazzo Pitti - Bartolomeo Amanti 1558, klasické články (polosloupy) jsou překryty rustikou, jejíž jednotlivé prvky na sebe nenavazují a tím vytváří ještě větší dojem hmoty. Jinak navazoval na Michelangela halvně v sochařství. Ve zvláštní formě se objevuje manýrismus v tvorbě teoretika umění jménem Federico Zuccari. Ten užíval v architektuře organické a antropomorfní motivy Vlastní palác v Římě: portály a okna pojaté jako lidské tváře s otevřenými ústy. Nejpoužívanějším motivem tohoto principu byly krby v podobě lidské masky. Vlastní palác ve Florencii bizarnost, jednotlivé kusy rustiky jsou odděleny do pravoúhlých polí a stávají se součástí stěny, která tak působí jako náhodný přírodní útvar, oddělený od čistého horního patra. Důležitou pstavou manýrismu byl Sebastiano Serlio, žák Bramanta a Peruzziho. Působil v benátkách a Fontainebleau. Nedochovala se žádná jeho stavba, byl ale důležitým teoretikem. Kriticky studoval Vitruvia a doplnil ho ještě římskou císařskou architekturou. Sepsal knihu Mimořádná kniha o architektuře, ze které se stal prakticky vzorník portálů a podobně pro architekty střední a severní Evropy. Šlo o první případ něčeho takového. Giacomo Barozzi da Vignola vzdělaný humanista, vystudoval V Bologni, pracoval u Serlia ve Fontainebleau, později se stal architektem papeže Pavla III. a Julia III. Villa Giullia v Římě papežova soukromá vila, architekt vycházel z klasické architektury. Použil dva
triumfální oblouky nad sebou dolní rustikovaný, horní antikizující. Da Vignola tak byl současně manýristou i klasikem. Vliv antiky je vidět na často se opakujícím motivu triumfálního oblouku, ať už v oblé nebo hranaté formě. Vše je ale pospojováno novodobým nacistickým způsobem. Primárním vzorem byla Villa Madama, především v půlkruhovém otevření do zahrady. Zdej e ale vytvořen kombinací arkádové a sloupové lodžie. V duchu architektonické totality je zahrada spolu se zahradním pavilonem se schodištěm propojena do jednotného opakujícího se celku. Villa Farnese v Caprarole pětiúhelný půdorys dán půdorysem původní bastionou pevnosti, na první patro na pětiúhelném půdoryse da Vignola postavil další patra, dovnitř umístil kruhové náměstí tvořené motivem propojených triumfálních oblouků. Do zahrady se villa otevírá rustikovaým portálem a monumentálním dvoukřídlým schodištěm. V zahradě je vytvořena podélná osa inspirovaná antickými divadly. Manýristickým způsobem je propojena otevřená arkáda v přízemí a umírněnou klasickou panelovou fasádou nad ním. Odvážně pojaté je vnitřní spirálové schodiště. V duchu Bramanteho je centrální nádvoří paprsčitě dlážděno. Ústřední jezuitský kostel Del Gesú v Římě vytvořený podle direktiv kardinálů a jezuitů a pod inspirací Albertiho. Půdorysně jde o jednolodí s postraními kaplemi a kupolí nad křížením. Šlo o misijní kostel určený k šíření katolictví ve velkém (hlavní velká loď) a pro osobní zbožnost (postraní kaple). Jsou zde užity symbolické motivy (dva světy zde v Římě propojují kupole). Fasáda byla da Vignolou jen navžena, po jeho smrti ji postavil jen podobně..někdoněkdo. Tento kostel ovlivnil evropskou architekturu v pojetí prostoru i ve zpodobnění fasády (dokonce dvojitě návrh a skutečnost) Kostel Santa Maria dell Orto, Řím barevný kostel (režné zdivo a bílý mramor), malý kostelík se stejnými principy jako Del Gesú). S. Andrea in Via Flaminia (1554), S. Anna del Palafreinieri (1572) první kostely na oválném půdorysu vůbec. Flaminia je obdélná, oválný je jen tambur a kupole, průčelí je silně antikizujícíc. San Anna je pravoúhlá zvnějšku, ale oválná zevnitř. Dnes má navíc barokní věže. Andrea Palladio (1508-1580) z Padovy, humanista z okruhu Gian Giorgia Trissina, sídlil ve Vincenze, kterou pokládal za svou vlast. Na doporučení Trissina studoval v Římě antické památky, které důkladně proměřoval a studoval asi nejdůkladněji a nejsoustavněji. Basilica ve Vincenze 1549 rekonstrukce antické baziliky pod vlivem mynýrismu. Zvenčí jsou dvě etáže pravých arkád. nosné pilíře jsou ale kryty polosloupy, samotné arkády ale stojí na vlastních sloupcích poměrně daleko od nosných pilířů. Střecha je báňovitá. Palazzo Chiericati 1550, nové pojetí paláců vliv antiky, manýrismu i Bramanteho, stavby stojí na minulosti, na klasických prvcích a klasickém tvarosloví, užívá ale třeba i volných sloupů. Jeho paláce mají vždy dvě etáže (tady je spodní opatřena podloubím kontinuálním sloupovou lodžií) a mají jasnou osovou souměrnost. Všechny vertikální články jsou ukončeny sokly a sochami na nich. To vše vytváří členěnou plastickou fasádu. V pozdějším období používá Palladio vysoký řád, v tomto ohledu je nutné ho chápat jako renesančního klasicistu. Palazzo Valmarana ve Vincenze, 1566 vysoký řád pilastrů, mezi nimi manýristické pilastry, na nárožích jsou pilastry poloviční výšky a nad nimi sochy. Loggia de Capitaniano 1571, vysoký řád, panely mezi polosloupy bohatě manýristicky vyplněny. Na průčelí kostelů používal antická průčelí ve dvou plánech první převýšené ryze klasické, druhé ustoupené, také klasické, jen plné, s pilastry, a nižší, tedy s jinými proporcemi. Průčelí kostela S. Francesco della Vigna v Benátkách, 1560 Kostel a benediktýnský klášter San Giorgio Maggiore v Benátkách celý kostel i klášter, kostel je bazilikou s malým převýšení, plochou valenu klenbou, do níž vnikají jemné a mělké lunety tzv.
termálních (jako v římských lázních) oken a s maximálním zvýrazněním mohutných pilířů v arkádách a pod kupolí nad křížením. Ramena transeptu mají půlkruhové ukončení (tedy náznak trojlistého závěru). Arkády jsou formovány až sochařsky, pečlivě a detailně. Stejně tak jsou provedeny i polosloupy s předsazeným kladím. Hmoty stavby tak žijí až nezávisle na klasickém tvarosloví, čímž se také otevírá cesta k Baroku. Kostel Il Redentore, Benátky 1576,, votivní kostel představující dík za konec moru, konaly se sem procesí po benátsku, tedy na lodích. Pěvecký sbor je v italských kostelech obvykle někde schován, tady je to za sloupy kolem presbytáře. Hlavní loď obklopují svébytné centrální kaple, oddělení tvoří divoce pročleněné pilíře polosloupy kolem nik. Zastřešení je provedeno hladkou valenou klenbou, opět zjemněnou luentami termálních oken. Průčelí opět řešeno ve více plánech, zadní motiv je ale fragmentizován a chybí mu střední část. Motiv trojúhelníkového štítu se ale opakuje v druhé etáže v návaznosti na střechu. Kostel je vrcholem Palladiova snažení v této oblasti architektury a tvoří předstupeň cesty ke klasicizujícímu Baroku. Teotro Olympico ve Vincenze, návrh 1580, do roku 1585 ho dokončoval jiný architekt, v Baroku pak bylo obohaceno o iluzivní ulice za scénou. Podoba klasického římského divadla, jen je zastřešeno štukovou nápodobou nebes a až manýristicky architektonicky a sochařsky zdobeno. Palladio používal klasické prvky v novém zasazení. Villy v Benátsku Villa Barbaro v Maser u Trevisa, kol. 1560 zpracování typu antické předměstské vily (je tedy ryze obytná, na rozdíl od vily rusticy, která má i hospodářský význam). Centrální část zabírá velký sál, na ten navazují obytná křídla. Stavby vil umožnil až mír po roce 1550, stavěly se neopevněné ve volné krajině Benátska, tedy pevninské oblasti kolem Benátek. Villa Badoer, Fratta Polesine, Rovigo, 1556-7, podoba vily rusticy, hospodářské budivy spojeny s obytnou centrální částí sloupovými lodžiemi na půdorysech dvou čtvrtkruhů. K obytné části se zvedá monumentální schodiště, jak to bylo u vil obvyklé, aby se zdůraznil dojem prestiže stavby. Průčelí je v antikizující podobě průčelí antických chrámů. Villa Foscari, zvaná Malcontenta (nespokojená, dle původní majitelky), u řeky Brenta (ta přetíná zahradau), kol. 1560. Velmi zvýrazněné jsou krbové komíny, které v podobě vysokých věží s kupolkami obohacují antikizující průčelí. Vily sloužily jako letní sídla, měly ale i vybavení k občasným zimním pobytům. U zahradního průčelí chybí monumentální portikus, zpodobněno je s velkým termálním oknem pod trojúhelníkovým štítem. Vily jsou bohatě malířsky zdobené, pracovali na nich nejlepší benátští umělci. Villa Emo, Fanzolo di Vedelalgo u Trevisa, kol. 1565, obrovitá stavba s velkými hospodářskými budovami. Villa Almerico Capro, zvaná La Rotonda, návrší u Vincenzy, kol. 1567. Civilní centrála, půdorysně čtverec s kupolí uprostřed a stejnými sloupovými portiky na všech čtyřech stranách. Centrální sál je kompletně celý zdobený freskami. Architektonická forma tak zcela přebíjí funkci užitnou.