Eutanázie správná volba? Bakalářská práce

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA OBČANSKÉ VÝHOVY Eutanázie správná volba? Bakalářská práce Brno 2008 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Milan Valach, Ph.D. Vypracovala: Jana Náhlíková

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.... podpis 2

Děkuji panu PhDr.Milanu Valachovi, Ph. D. za cenné rady a vedení bakalářské práce. Poděkování patří také lékařům znojemské nemocnice a studentům boskovického gymnázia, kteří byli ochotni vyplnit dotazník. 3

1. ÚVOD 6 2. VYMEZENÍ POJMU EUTANÁZIE 7-8 3. POHLED DO HISTORIE 9-13 3. 1 EUTANÁZIE A ANTIČTÍ MYSLITELÉ 9 3. 2 EUTANÁZIE A KŘESŤANSTVÍ 10 3. 3 DALŠÍ MYSLITELÉ 10 3. 4 19. A 20. STOLETÍ A NÁZOR NA EUTANÁZII- ANEB NĚMECKO A OZDRAVNÝ PROGRAM 10-12 3. 5 SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ 13 3. 6 VELKÁ BRITÁNIE 13 4. TOLERANTNÍ PŘÍSTUP K EUTANÁZII- HOLANDSKO 14-17 4. 1 ROTTERDAMSKÁ KRITÉRIA 14-15 4. 2 REMMENLINKOVA KOMISE 15-16 4. 3 POJEM EUTANÁZIE 16 4. 4 HOLANDSKÝ KLUZKÝ SVAH 16-17 5. PALIATIVNÍ PÉČE 18-25 5. 1 ZÁSADY PALIATIVNÍ PÉČE 19-20 5. 2 HOSPICE 20-25 5. 2. 1 HISTORIE HOSPICOVÉHO HNUTÍ VE SVĚTĚ 20-21 5. 2. 2 HISTORIE HOSPICOVÉHO HNUTÍ V ČESKÉ REPUBLICE 21-22 5. 2. 3 HOSPICOVÁ PÉČE 22-25 5. 2. 3. 1 HOSPIC 22-24 5. 2. 3. 2 STACIONÁŘ 24 5. 2. 3. 3 DOMÁCÍ PÉČE 24-25 6. PŘÍSTUP K EUTANÁZIE V ČESKÉ REPUBLICE- ANEB LEGALIZOVAT ČI NE? 26-31 6.1 ARGUMENTY PRO A PROTI UZÁKONĚNÍ EUTANÁZIE 26-29 6. 2 EUTANÁZIE Z POHLEDU NÁBOŽENSTVÍ 29-30 6.3 POSTOJ OSTATNÍCH STÁTŮ K RPOBLEMATICE EUTANÁZIE 30 6. 4 STRACH ZE ZNEUŽITÍ 30-31 4

7. EUTANÁZIE Z ETICKÉHO HLEDISKA 32-33 8. PRAKTICKÁ ČÁST 34-43 9. ZÁVĚR 44 POZNÁMKY 45-46 LITERATURA 47 5

1. Úvod Téma mé bakalářské práce zní Eutanázie- správná volba?. Vybrala jsme si právě zmíněné téma, protože je v poslední době v mediích neustále zmiňováno. Laická veřejnost i lékaři se vyjadřují k případné legalizaci eutanázie v České republice. Názory jsou rozporuplné. Stejně jak jsou rozporuplné názory, je rozporuplná i samotná eutanázie. Kontroverznost tématu je snad i hlavním důvodem, proč je legalizace eutanázie tak diskutovaným problémem. V médiích je možné zaznamenat případy, kdy lidé žádají o eutanázii- např. ve Francii, v České republice se objevil případ muže, který žádal o eutanázii z důvodu špatných životních podmínek. Nelze jednoznačně určit, zda eutanázii legalizovat, či ne. Ve své práci se chci zabývat nejprve historií samotné eutanázie, jelikož historie je u všech témat důležitým faktem. Dále bude práce směřovat k praxi v Holandsku, kde je eutanázie legalizována. Do práce bude zakomponována i část, jejímž stěžejním tématem bude paliativní péče, hospicová péče. Samozřejmě nebudou opomenuty argumenty pro a proti legalizaci. Proč eutanázii legalizovat, nebo proč ji nelegalizovat? Existují dva tábory, které oba tvrdí, že právě jejich argumenty jsou správné. Zajímavý bude i pohled věřících, kteří mohou mít k zmíněné problematice dosti vyhraněný postoj, jež vychází s přijetím Boha jako takovým. Zamyslím se nad tím, zda eutanázie může být v souladu s etikou, či je neetická. Práce se bude v závěrečné části zaměřena i na to, jak vnímají problematiku studenti a samotní lékaři. Výsledkům mínění poslouží dotazník, který bude vyplňován studenty na gymnáziu a lékaři a zdravotními sestrami v nemocnici. Bude mínění lékařů a studentů podobné, či odlišné? 6

2. Vymezení pojmu eutanázie Na úplný začátek je důležité vymezit si pojem eutanázie a charakterizovat typy eutanázie. Jak je známo každý pojem, každé slovo může mít více významů. Významy mohou být odlišné, avšak mohou si být i velmi blízké. Abychom se v problematice pojmu dokázali lépe zorientovat, je vhodné si pojem vyjasnit. Termín eutanázie je používán ve dvou případech. V prvním případě je chápána jako dobrá smrt- jak vyplývá z původu řeckého slovo eu- dobrý, thanatos- smrt. Dobrá smrt by měla znamenat bezbolestnou smrt, která by zpravidla měla přijít po mnoha kvalitně prožitých letech. V pozdějších letech se pojem eutanázie významově posunul a v dnešní společnosti je chápán jako milosrdná smrt, smrt z milosti. Milosrdná smrt je často spojována s aktivní eutanázií. Aktivní eutanazii lze charakterizovat jako výkon, který provádí lékař u nevyléčitelně nemocného pacienta s obrovskými bolestmi, kdy pacient po pečlivém uvážení a svobodném rozhodnutí o eutanázii podá žádost. V zmíněném případě je lékař hlavním aktérem, proto je někdy aktivní eutanázie známa pod termínem strategie přeplněné stříkačky. Aktivní eutanázie má dvě varianty. První variantou je eutanázie nevyžádaná, v tomto případě pacient není schopen stanoveným způsobem zažádat o provedení eutanázie. Avšak lze vycházet z předpokladu, že kdyby pacient mohl, s eutanázii by souhlasil. 1) (srov.) Opakem je eutanázie nedobrovolná, která je jednak nevyžádaná, jednak nechtěná. Strategie odkloněné stříkačky je označení pro pasivní eutanázii, tedy jedná se o přerušení léčby. K takovému řešení se obrací lékař, kdy již byly vyčerpány všechny možnosti pomoci. Může se jednat o odpojení přístrojů, avšak existují přísná pravidla odpojení od přístrojů, které je třeba brát v zřetel. S pasivní eutanázií úzce souvisí program DNR- do not resuscitace, který je na české půdě znám jako NR-neresuscitovat. Objevují se názory z řad odborníků, že právě DNR či NR je mnohem šetrnější označení než eutanázie. Dalším termínem úzce související s daným tématem je asistovaná sebevražda, kdy pacient žádá lékaře o radu, jak ukončit život. Pacient ukončuje život sám za asistence lékaře. 7

Prenatální eutanázie se týká interrupce ze sociálních důvodu. A však označení eutanázie je podle odborníků rozporuplné, nenarozené dítě netrpí nemocí a samo o eutanázii nežádá ani žádat nemůže. 8

3. Pohled do historie Dnešní společnost vnímá ve skrze eutanázii jako uspíšení smrti někoho nevyléčitelně nemocného, jedná se tedy o akt, který by mohl být nazýván vraždou. Ne vždy však byla eutanázie chápána jako uspíšení smrti. Eutanázie se spíše týkala vztahu ke smrti, zda je člověk vyrovnaný a se smrtí smířený. Především ve starověku byla eutanázie vnímána pozitivně, jednalo se o především o vyrovnanost duševního stavu. Smrt je součástí našeho života, a tedy vždy jí bylo věnováno více či méně prostoru. Eutanázie je lidstvu známa od nepaměti, což potvrzují i nejstarší archeologické nálezy. Zmínky o eutanázii můžeme nalézt ve starém římském Zákonu XII tabulí nebo v Platonově spisu O ideálním státě. Poprvé je výraz eutanázie užit v Suetoniových životopisech dvanácti císařů, a to při líčení smrti císaře Augusta. 3. 1 Eutanázie a antičtí myslitelé Pythagorovci (572 497 př. Kr.) s eutanázii nesouhlasili především z náboženských důvodů. Naopak zdůrazňovali respekt k lidskému životu, který vycházel z představy, že bohové hodnotí duše. Lidská existence je na zemi spojená s bolestmi, utrpením, ba i těžkou smrtí. Utrpení je trestem za předchozí hříchy, proto není dovoleno předčasně ukončit svůj život. 2) (srov.) Sokrates (470 399 př. Kr.) ačkoli je známo, že nepsal žádné spisy, o eutanázie se prý podle Platona vyjadřoval v pozitivním smyslu. Nechtěl, aby lidé nesmyslně trpěli, tudíž v eutanázii viděl cestu, jak se utrpení zbavit. Platon (427 347 př. Kr.) oproti Pythagorovcům měl umírněnější názory. K sebevraždě zaujímal sice spíše negativní postoj, avšak při nesnesitelných bolestech ve výjimečných případech Platon eutanázii schvaloval. Aristoteles (384 322 př. Kr.) ačkoli patřil mezi Platonova žáka, měl odlišný názor než jeho učitel. Aristoteles byl propagátorem teorie vše pro stát, tzn. co nejdéle a i přes překonání překážek má člověk sloužit státu. Eutanázie tedy odebírá státu jeho sílu. Aristoteles také tvrdil, že eutanázie je projevem strachu a zbabělosti. 9

3. 2 Eutanázie a křesťanství S křesťanstvím přišel názor, že sebevražda je odsouzeníhodná a není pro ní žádné utěšující vysvětlení. Život jsme si nedali, tudíž nemáme právo, abychom si život sami vzali. Život, stejně jako smrt je v rukou Božích, jedině Bůh má moc či právo o našem životě rozhodovat. V katolické církvi dokonce lidé, kteří spáchali sebevraždu nesměli být pohřbeni na hřbitově, místo pro jejich ostatky bylo až za hřbitovní zdí. 3.3 Další myslitelé Podobně jako dnes bylo i v minulosti populární vyjadřovat se k aktuálním tématům. Eutanázie patří mezi témata, která svou aktuálnost neztrácejí. Thomas Moore (1478 1535), který ve svém díle Utopie tvrdí, že nevyléčitelně nemocný by měl mít právo zbavit se svého utrpení. Michel de Montaigne (1533-1592) patří mezi zastánce názoru, který říká, že máme svolení od Boha pro odebrání života, pokud máme vizi, že smrt bude lepší než život. Francis Bacon (1561 1626) anglický myslitel, jemuž je připisován pojem eutanazie v novém smyslu. David Hume (1711-1776) nepatřil mezi příznivce, kteří by schvalovali umělé prodlužování života. Immanuel Kant (1724 1804) považoval samovolné ukončení života za nemorální jednání. 3. 4 19. a 20. století a názor na eutanázii- aneb Německo a ozdravný program V 19. století spatřila světlo Boží evoluční teorie Angličana Charlese Darwina. Teorie, kterou aplikovali ideologové německého národa na společnost. Teorie, která jim ve 20. století poskytla ospravedlnění očisty národa, jež byla realizována formou eutanázie (nechtěné!). Nesmí být opomenuta kniha Právo zemřít, jejímž autorem je Adolf Jorst a která vyšla v roce 1885. Kniha zmíněného autora je textem, který se zabývá možnostmi, jak provádět eutanázii- tedy milosrdnou smrt. Tento spis se nestal 10

teorie. 4) Do německých dějiny se nevalně zapsaly dva programy, které souvisí s akcí tak populárním jako spis, který vyšel opět v Německu avšak o pár desetiletí později, konkrétně v roce 1920. Text s názvem Poskytnutí souhlasu ke zničení života, který žití není hoden je společným dílem Karla Bindinga, právníka, a Alfreda Hocheho, lékaře. Právě toto dílo se stalo velmi populárním a posloužilo ideologům fašistického Německa k teoretickému zdůvodnění cílených vyhlazovacích akcí určitých skupin obyvatelstva. 3) Podle spisu dokázali ideologové určit podloženými vědeckými argumenty, který život není hoden žití a právě člověka nehodného žití usmrtit a očistit tím kvalitu národa. Existovalo několik skupin, které byly pokládány za lidi znečisťující německý národ. V první řadě byli mezi tyto skupiny řazeny lidé s nevyléčitelnou duševní nemocí. Němečtí ideologové šli však ještě dále a začali eutanázii aplikovat na lidech s homosexuální orientací. Homosexualita patřila v tehdejší době mezi nevyléčitelnou duševní nemoc. Další nemalou skupinou, na niž byla eutanázii aplikována, byli Židé, kteří byli řazeni mezi neplnohodnotné obyvatelstvo. Argumentace pro takovou segregaci s následkem smrti byla ovšem nesmírně elegantní a opírala se o celou řadu etických důvodů. Duševně nemocní byli vesměs pokládáni za nevyléčitelně nemocné, nesmírně trpící lidi. Soucit s jejich utrpením, které nemá konce, vyžaduje obrovskou námahu ostatních a značné finanční prostředky. Duševně nemocným lidem, později všem, jejichž život byl označen za zbytečný, nemůžeme pomoci a soucitnou péčí pouze prodlužujeme jejich utrpení. Bude tedy rozumné alokovat lidské, materiální i finanční zdroje tam, kde lze očekávat přínos. K uvedené strategii byly účelově použity také v té době nesmírně populární eugenické eutanázie. 1) dětský program eutanázie- program, který v roce 1939 v Německu zahájil Adolf Hitler. Předzvěstí tohoto programu se stala v roce 1938 žádost otce o usmrcení jeho dítěte. Jeho dítě se narodilo slepé, nemělo dolní končetinu a horní končetina byla zdeformována. Žádost byla adresována Hitlerovi, po této události zahájil Hitler dětský program eutanázie. 11

V srpnu roku 1939 nabylo práva říšské nařízení, ve kterém bylo určeno, kteří novorozenci mají být evidováni. Jednalo se o následující postižení (šlo i o pouhé podezření na výskyt příslušného postižení): a) idiocie a mongolismus b) mikrocephalie c) hydrocephalus d) deformity všech druhů e) obrny Děti s těmito postiženími byly shromažďovány na příslušná místa, kde zemřely buď na následky hladu, nebo v důsledku aplikace smrtící injekce. Objevovaly se případy, kdy rodiče postižených dětí nesouhlasili s převozem svých dětí. Ovšem při vzepření rodičů na ně byl vyvíjen značný nátlak. Akce eutanázie si v průběhu druhé světové války vybrala přibližně 5000 dětských životů. 2) program eutanázie dospělých- program T44- název programu souvisel s ulicí a číslem popisným, kde se vykonávala u lidí nehodných žití eutanázie- Tiergartenstrasse 44. Oběťmi tohoto programu se do konce srpna roku 1941 stalo přibližně 70000, převážně lidé s mentálním postižením. V roce 1941 byl program na protesty z řad církevních hodnostářů Hitlerem zastaven. Bylo by naivní si myslet, že zabíjení po zákazu programu skončilo. Dalších 70000 nevhodných životů bylo skončeno za použití plynu, hladovění či léků. Jakmile skončila druhá světová válka, padla morální vina na německý národ, vina se týkala i akcí spjatých s eutanázii. Dnes ve 21. století se řada německých autorů, která se zabývá eutanázii, nevyjadřuje k minulosti tzv. vyhlazovacích akcí. Je ale velmi nutné zmínit fakt, že eutanázie za 2. světové války nebyla eutanázií v pravém slova smyslu (tzn. dobrým umíráním), byla jako řada dalších aktů a názorů zneužita. Vůbec k nacismu a jeho výtvorům je dosti těžké vyjádřit se i nyní, tedy po více než šedesáti letech. Řadů autorů se v důsledku diskutabilnosti praktik provozovaných za nacismu, právě takovým diskusím vyhýbá. 12

3. 5 Spojené státy americké V roce 1938 byla v USA založena Národní společnost pro legalizaci eutanázie. Podobně jako v Německu bylo v USA navrhnuta nevyžádaná eutanázie pro těžce postižené novorozence. Avšak našla se silná opozice, která s takovým jednáním nesouhlasila. Hovořilo se tedy poté jen o vyžádané eutanázii. Ve Společnosti se také řešila otázka, která měla spojitost s nevyžádanou eutanázii. Nevyžádaná eutanázie se v tomto případě týkala lidí, jimž již lékařská věda nemohla pomoci a jednalo se o umělé udržování života. Cíle, za něž Společnost bojovala, se dále setkávaly se značnou opozicí. V roce 1967 se její členové chopili významného nástroje, aby posílili svůj cíl, a to zvláštního fondu k prosazení tzv. životní vůle (living will, tj. písemného prohlášení osoby, v němž stanoví, za jakých okolností má být ukončeno umělé udržování jejího života). 5) Právě tato životní vůle je jakýmsi postupem směrem k eutanázii. 3. 6 Velká Británie V roce 1930 vzniká ve Velké Británii organizace, jež nese název Společnost pro vyžádanou eutanázii. Dnešní název je Exit. Jak název organizace napovídá, je jejím hlavním cílem legalizování eutanázie, konkrétně vyžádané eutanázie. Postupně od roku 1936 bylo předloženo několik návrhů legalizace eutanázie, avšak žádný z návrhů nebyl schválen. 13

4. Tolerantní přístup k eutanázii Holandsko Holandsko jak známo patří k velmi tolerantním zemím. Existují zde tzv. coffee shopy, kde beztrestně seženete marihuanu. Není tedy divu, že je v Holandsku povolena eutanázie. Holandsko je prvním státem, kde byla pasivní, resp. aktivní, eutanázie legalizována - ve skutečnosti se nejedná o zlegalizování v pravém slova smyslu, aktivní eutanázie je v Holandsku za určitých okolností beztrestná - viz níže. O eutanázii se začalo hovořit v roce 1973. Avšak již o pár let dříve, a to v roce 1969, byl publikován text Lékařská moc a lékařská etika, jehož autorem je holandský lékař Jan Henrik van den Berg. Ve své knize upozorňuje na vyspělou techniku v lékařských vědách a radí, že lékaři nemusí život svých trpících pacientů jen udržovat a měli by jej i skončit, pokud již život není životem fungují jen vegetativní funkce. Rok 1973 se stal významný ze dvou hledisek. Prvním význačným faktem byla zasedání komise, která byla ustanovena za účelem, aby se vyjádřila k problému hraničních stavů mezi životem a smrtí. 6) Komise vyhotovila zprávu, ve které byla aktivní eutanázie stále zakázána. Druhým významným momentem bylo soudní přelíčení s lékařkou, která usmrtila svou nevyléčitelně nemocnou matku. Rozsudek zněl jednotýdenní podmínka. Jedna z výpovědí na lékařčinu obhajobu zněla, že vykonala pouze to, co vykonávají další lékaři. Na základě tohoto případu soud vyhotovil několik podmínek, které mohou oprávnit aktivní usmrcení pacienta. 7) (srov.) 4. 1 Rotterdamská kritéria Stanovila se určitá kritéria, která zaručovala při jejich dodržování lékařům praktikujícím eutanázii nemožnost trestního postihu. Mezi tato kritéria patří tzv. kritéria rotterdamská, jež nesou název dle usnesení soudu v Rotterdamu v roce 1984. Rotterdamská kritéria jsou následující: a. Pacient musí být kompetentní a žádost dobrovolná a úmyslná. b. Pacientova žádost musí být dobře uvážená, jasná a opakovaná. c. Pacient musí nesnesitelně trpět (ne nutně fyzicky) a eutanázie musí být poslední možností. Jiné možnosti ulehčit situaci nemocného již byly vyzkoušeny a shledány neúčinnými. 14

d. Eutanázii může provádět jedině lékař. e. Lékař musí vše konzultovat s jiným nezávislým lékařem, který již má zkušenost v této oblasti. 8) 4. 2 Remmenlinkova komise Na žádost holandské vlády byly vypracovány studie, které hodnotily kolika lidem byla provedena eutanázie nebo jiný způsob milosrdné smrti (vysazení léčby, vyšší množství léčiv). Důvodem pro vypracování studií byl případný zákonodárný proces, který by eutanázii legalizoval. Výsledky studií byly následující 1,8 % aktivní eutanázie, 0,3 % asistovaná sebevražda, 17,5 % smrt v důsledku podání většího množství léčiv a u 17,5 % mrtvých smrt způsobena vysazením nebo nezahájením léčby. Ze studií vyplynul výsledek, že 38 % ze všech smrtí bylo způsobeno lékařským rozhodnutím. Psal se rok 1990, kdy byla zřízena komise Vládní komise pro eutanázii, která měla zjistit právě tento současný stav týkající se provádění eutanázie v Holandsku. Do šetření se měla zapojit následující ministerstva ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo sociální péče, ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo pro otázky kultury. Do čela vyšetřovací komise byl postaven generální prokurátor Remmenlink. Právě pod názvem Remmnenlinkova se komise zapsala do novodobé historie holandského procesu legalizování eutanázie.. Dalším význačným jménem, jež má souvislost s šetřením Remmennlinkovy komise je dr. Van der Maase. Stejný rok tedy 1990 je připisován i aktu, kdy se rada Královské lékařské asociace dohodla na postupu povinného hlášení: 1. Lékař provádějící eutanázii a asistované suicidium nepodá hlášení o přirozené smrti, nýbrž informuje místního lékařského revizora pomocí vyplněného rozsáhlého dotazníku. 2. Místní revizor podá hlášení okresnímu právnímu zástupci. 3. Tento pak rozhodne, zda případ předá k trestnímu stíhání či nikoliv. 9) Lékař má tedy v případech vykonání aktivní eutanázie či asistované sebevraždy oznamovací povinnost. Parlament v dubnu 1992 přijal tento postup hlášení a zařadil jej do zákonu o pohřebnictví. 15

Samotná eutanázie a asistované suicidium bylo uzákoněno roku 1993. Postup schválení byl následující - únor 1993 návrh zákona č. 22572 byl schválen druhou komorou holandského parlamentu, první komora návrh zákona schválila 30. listopadu 1993. Zákon vstoupil v platnost v roce 1994. Zákon, který byl schválen, je však velmi rozporuplný. Aktivity spjaté s odnětím života jsou nadále trestné, avšak za určitých podmínek je toto jednání beztrestné. Právě nejasné znění zákona může být v některých případech zneužito. 4. 3 Pojem eutanázie Jak již bylo řečeno hned na úvodu samotné práce, pojem eutanázie jako takový může nést určité prvky nejasnosti, což může mít za následek různé vyložení si významu pojmu. Holandsko právě kvůli nejasnému vykládání pojmu eutanázie zužilo použití pojmu následovně: Jedná se o úmyslné ukončení života osoby na její explicitní žádost někým jiným než osobou samotnou. Součástí této definice jsou tři body: 1. Eutanázie je čin (skutek, udělání něčeho, obvykle podání léku ) a nezahrnuje tedy ustoupení od aktivity (např. ukončení léčby). 2. Eutanázie je záležitostí chtěnou ze strany nemocného a nelze tedy pod tento pojem zahrnovat takové aktivity, jako je ukončování života novorozenců nebo pacientů v komatu. 3. Eutanázie je záměrné ukončení života, ukončení je v úmyslu jednajícího (pojem se tady nevztahuje na nezamyšlené ukončení života, např. při tlumení bolesti opiáty, kdy se z mravního hlediska - uplatňuje princip dvojího efektu). 10) 4. 4 Holandský kluzký svah Holandský kluzký svah neboli možné zneužití eutanázie, kterému nahrává nedostatečně upravený zákon. Lékaři, kteří vykonají eutanáziii, sice mají oznamovací povinnost. Ale jakmile lékař oznámí, že provedl eutanázii, začne vyšetřování, které je velmi zdlouhavé a náročné. V průběhu vyšetřování je možné dospět k názoru, že vše proběhlo dle zákonných podmínek. Holandský složitý sytém, ve kterém se kříží trestnost a beztrestnost, by měl teoreticky zabránit veškerému zneužití. Ovšem 16

obrovská složitost sytému spíše nahrává tomu, že lékaři raději nehlásí, že uskutečnili eutanázii. Nasvědčuje tomu především skutečnost, že počet provedených eutanázií v Holandsku je velmi kolísavý. Lidé, kteří se zabývají eutanázii, patrně počet provedených eutanázii odhadují, tudíž započítávají do počtu zřejmě i eutanázii, které nebyly ohlášeny. Pokud lékař neohlásí, že provedl eutanázii, a eutanázii provede utajeně, vyhýbá se tím jakémukoli postihu. Právě takový postup nabízí živnou půdu pro zneužití eutanázie. Objevují se případy, kdy se v liberálním Holandsku vedle vyžádaných eutanázii praktikují eutanázie nevyžádané. Ovšem vedle nevyžádaných se vyskytují i případy nechtěných, tedy nedobrovolných eutanázií. Původní obdiv k průkopnickému postoji Holandska postupně vyprchává a v posledních letech se zcela otevřeně hovoří o kluzkém svahu (slippery slope), na kterém s nachází jak odborná, tak laická společnost. Sílí dokonce hlasy odsuzující současnou praxi a množí s výzvy k opatrnější praxi nebo dokonce k jejímu zákazu. 11) 17

5. Paliativní péče Paliativní medicína někdy nazývaná též útěšná medicína umožňuje vhodnými prostředky pomáhat umírajícím a samozřejmě i rodinám umírajících. Paliativní péče se uskutečňuje v zařízeních k ní zřízeným, které se nazývají hospice. Paliativní medicína je dalším pojmem, který nemá jasný obsah, resp. různí lidé si jej různě vykládají. Světová zdravotnická organizace pojem vymezuje takto: Paliativní medicína je léčba a péče o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na kurativní léčbu. Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, stejně jako řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Cílem paliativní medicíny je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin. 12) Světová zdravotnická organizace je podporovatelem paliativní medicíny a tvrdí, že paliativní péče: 1. Podporuje život a považuje umírání za normální proces. 2. Ani neurychluje, ani neoddaluje smrt. 3. Poskytuje úlevu od bolesti a jiných svízelných symptomů. 4. Začleňuje do péče o pacienta psychické a duchovní aspekty. 5. Vytváří podpůrný systém, který pomáhá pacientům žít co nejaktivnější život až do smrti. 6. Vytváří podpůrný systém, který pomáhá rodině vyrovnat se s pacientovou nemocí a zármutkem po jeho smrti. 13) Z výše uvedených bodů vyplývá, že paliativní péče se snaží o důstojný život nemocného, byť je jasné, že smrt přijde brzy. Zároveň se snaží podpořit rodinu umírajícího. Nejdůležitějším aspektem je vhodně zvolený přístup k pacientovi a k jeho rodině. Nutné je upozornění na rozdíl mezi paliativní a terminální péčí. Terminální péče je chápaná jako poslední odborná služba umírajícímu. Paliativní péče jako taková se sice také věnuje především umírajícím a je upřednostňována psychická pomoc, může se však změnit na kurativní léčbu, a to v případě výrazného zlepšení pacientova zdravotního stavu. Existuje Evropská společnost paliativní medicíny, která pod sebe zastřešuje 18

sekce paliativní péče v jednotlivých státech. V České republice je zastřešující organizací Sekce paliativní medicíny, která vznikla pod záštitou Společnosti pro výzkum a léčbu bolesti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Každoročně se Brno stává dějištěm Dne paliativní medicíny. V České republice se paliativní péče dostala do většího centra zájmu až po roce 1989. Ovšem po roce 1989 je paliativní péči věnován velký zájem a pozornost se soustřeďuje jak na studenty lékařských fakult, tak na studenty středních zdravotnických škol. Pracovníci v oblasti paliativní péče a další zájemci se mohou o dění a případných nových poznatcích v této oblasti dozvědět prostřednictvím časopisů k tomu určených: European Journal of Palliative Care, Paliative Medicine, Journal of Pain and Symptom Managment, International Journal of Paliative Nursing a Hospic Bulletin. V českém jazyce doposud žádný podobný časopis nevychází. Avšak částečná pozornost je paliativní medicíně věnována v odborných periodikách. 5. 1 Zásady paliativní léčby Obecně platné pravidlo tvrdí, že paliativní péče by měla být zahájena v případě, kdy jsou negativní důsledky léčby kurativy větší, než byl očekávaný přínos léčby. Neznamená to ovšem, že při paliativní léčbě jsou vysazena veškerá léčiva, naopak některá léčiva jsou přímo nutná. Dalším faktem, který již byl výše zmíněn, je kurativní léčba, která se nastoluje při náhlém zvratu zdravotního stavu k lepšímu a nadějnějšímu. Jak jsou odlišní lidé, podobně jsou odlišné i potřeby umírajících. Z toho vyplývá, že paliativní přístup k umírajícím může být odlišný, tady záleží především na druhu nemoci a celkovém duševním stavu člověka. Léčba kurativy často chybí, proto je paliativní péče soustředěna do hospiců či do domácího prostředí. Všechny činnosti by měl však zajišťovat lékař. Důležitým faktem je vzájemná nepostradatelnost jednotlivých složek- sociální, duchovní a psychologická. Neopomenutelnou činností hospicového hnutí je péče o rodinu umírajícího. Právě rodina je hnacím motorem a dodávkou sil pro umírajícího, avšak viděno z odlišného pohledu i samotná rodina potřebuje pomoc, především v dodání energie a duševní síly při setkávání s umírajícím blízkým. Paliativní péče tedy přednostně pomáhá umírajícím a snaží se o uspokojení jejich 19

potřeb. Činnost pracovníků v odvětví paliativní medicíny se dá shrnout do několik bodů: - symptomatická léčba - tišení bolesti - efektivní terapie v oblasti tělesné i duševní bolesti - emotivní podpora - duchovní pomoc - sociální zázemí - aktivní nebo aktivizační individuální program pro umírající - nabídka odborné pomoci rodinám a blízkým umírajících. 5. 2 Hospice 5. 2. 1 Historie hospicového hnutí ve světě Hospic, slovo anglického původu, překládáno jako útulek nebo útočiště. Hospic byl v období středověku frekventovaným slovem, které označovalo tzv. domy odpočinku. Hospic vykonal odlišnou funkci než v současné době, když jistou spojitost lze také nalézt. Útočiště v hospicích nacházeli především lidé putující do Palestiny. Hospic jim na několik dní poskytl střechu nad hlavou a oni mohli nabrat další síly na zbytek putování. Zřizovatelem hospice musel být člověk, který byl zběhlý na jedné straně ve vedení ubytování, na druhé straně v ošetřování zranění. Středověký hospic poskytoval v elementární úrovni vše, co můžeme moderní terminologií nazvat biopsycho-sociálním a spirituálním komfortem. 14) Hospice byly zapomenuty a návrat k nim se datuje až v polovině 18. století, kdy Mary Aikenheadová přispěla v Dublinu k založení zvláštního zařízení pro umírající. Pro zařízení byl zvolen název s patřičným významem Hospic. Tento čin neměl velký ohlas a k většímu rozvoji zařízení určených pro umírající došlo až ve 20. století. Z tohoto období je známá iniciativa členek Charity irských sester, které poskytovaly pomoc umírajícím v St. Joseph s Hospice v Hackney na území Londýna. Největší nárůst podobných zařízení je spjat s obdobím konce 2. světové války. Významnou osobností v oblasti hospicového hnutí byla Angličanka Cecilia Saundersová, která se stala lékařkou a svůj život zasvětila potřebám 20

umírajících. Našla si k nim specifickou cestu a snažila se dodávat jim sílu až do posledního vydechnutí. Rok 1969 a jméno Cecilia Saundersová souvisí s otevřením prvního hospice moderního typu. Hospic se nachází v Londýně a nese název St. Christopher s Hospice. Cecilia je nazývána matkou hospiců a St. Christopher s Hospice se pyšní přístavkem mateřský domov hospiců. V Anglii bychom dnes našli přibližně 150 hospiců, celkový stav hospiců ve světě čítá více než 2000. 5. 2. 2 Historie hospicového hnutí v České republice Jak již bylo výše zmíněno pozornost paliativní medicíně je v České republice ve větším měřítku věnována až od osudového roku 1989. Rok 1993 se stal zakládajícím rokem pro občanské sdružení, které podporuje domácí péči a hospicové hnutí. Iniciátorkou sdružení je lékařka Marie Svatošová a sdružení dostalo název Ecce homo. Nezaměnitelná podobnost trpících pacientů s trpícím Ježíšem, nad kterým vyřkl Pilát Pontský právě ono slavné Ejhle člověk!? je zřejmá. Umírající je často tak v ubohém stavu, že v něm ostatní zcela neprávem přestávají vidět člověka. Ecce homo chce prosazovat práva pacientů a úctu k lidskému životu od jeho početí až do přirozené smrti a chce podporovat rozvoj hospicového hnutí a domácí péče v celé České republice. 15) Vůbec první oddělení paliativní medicíny České republice bylo otevřeno 2. 11. 1992 pod záštitou nemocnice v Babicích nad Svitavou. Hospic Anežky České v Červeném Kostelci byl otevřen 8. 12. 1995 a vznikl za podpory občanského sdružení Ecce homo a Diecézní charity v Hradci Králové. Hospic Štrasburk- provoz byl zahájen v lednu 1998, nalezneme jej v Praze Bohnicích. Vznikl zásluhou Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského. Hospic sv. Lazara v Plzni- začátek provozu zřízení je datován do dubna 1998, iniciativu na vznik opět vyvinul Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského. Hospic sv. Alžběty v Brně dnem jeho otevření se stalo datum 1. 6. 1998, zřizovatelem je Masarykův onkologický ústav. Je situován do objektu konventu sester Alžbětinek. Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě u Brna iniciátorem zařízení je Diecézní charita v Brně, zařízení funguje od roku 1999. 21

Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích- záštitu nad zařízením tvoří Sdružení pro založení a podporu hospice v Litoměřicích. Úplný výčet všech hospiců (otevřených i těch ve výstavbě) a organizací zabývajících se paliativní péčí v České republice se nachází na internetových stránkách www.hospice.cz. Na internetových stránkách jsou k vyhledání i všechny potřebné informace týkající se jednotlivých hospiců. Od června roku 1998 existuje v České republice Sdružení poskytovatelů hospicové péče, v jehož čele stojí Marie Šamánková. 5.2.3 Hospicová péče Jistě bychom našli mezi českými hospici určité rozdíly, avšak schéma a cíl hospiců jsou veskrze stejné. Hospicová péče se rozděluje do tří základních forem: 1. lůžkové zařízení- hospic. 2. stacionář, který je součástí hospice. 3. domácí prostředí umírajícího, kde se jednak o umírajícího pacienta stará rodina, jednak při péči pomáhají a radí vyškolení odborníci. 5. 2. 3. 1 Hospic Součástí hospicového zařízení je lůžková část, která nezahrnuje zpravidla více než 30 lůžek. Např. v Hospici Anežky České se nachází 14 jednolůžkových, 2 dvoulůžkové a 2 čtyřlůžkové pokoje. Nespornou výhodou jednolůžkových pokojů je možnost přistýlky, která může sloužit členu rodiny klienta. Tzn. že člen rodiny může být s umírajícím prakticky ve dne v noci. Právě možnost strávit poslední chvíle s blízkým člověkem považuji za velmi výrazné pozitivum. I když na druhou stranu dívat se, jak váš blízký umírá, jistě není zrovna nejpříjemnějším pocitem. Důležité je dle mého názoru zmínit atmosféru hospice, klient by se tu měl cítit především jako doma, ne jako v nemocnici. Z hospiců na nás dýchá přátelská atmosféra, není tu stanoven přesný řád - klient si může prakticky dělat, co chce - tzn. není zaveden budíček, večerka, přesná hodina stravování apod. péče o každého klienta je velmi individuální, každý z nich má 22

k dispozici svou vlastní ošetřovatelku. Významný prvek tvoří i pohyb klientů v přírodě, pokud tedy zdravotní stav dovolí. Právě k této aktivitě je u hospiců vybudována zahrada a terasy. Klienta mohou neomezeně navštěvovat jeho příbuzní, v předcházejících řádcích byla zmíněna možnost jednoho z příbuzných trávit čas s umírajícím po celou dobu. Rodina může využít možnosti podílet se na péči o svého příbuzného. Jisté je, že pouhá blízkost někoho z rodiny je nenahraditelnou podporou pro klienta. Hospice jsou zařízeními pro těžce nemocné klienty, u kterých již není možná domácí péče. Právě práce s takto těžce nemocnými klienty vyžaduje i řadu technických vymožeností, mezi které patří např. elektricky ovládaná lůžka či pojízdné vany. V hospicích nalezneme barvité složení pracovníků- lékař, zdravotní sestry, rehabilitační sestry, ošetřovatelky, sociální pracovnice, psycholog a odborník vzdělán v teologickém směru. V mnoha lidech může vzbudit rozporuplný pocit účast teologa. U zrodu založení hospiců stály církve nebo řády, proto je duchovní opoře věnován značný zájem. Je třeba ale uvést fakt, že příslušnost k vyznání není podmínkou přijetí klienta do hospice. Klienti tu rozhodně nejsou diskriminováni pro své odlišné vyznání či pro ateismus. V hospicích má své místo modlitebna, ovšem není nutné, aby se klienti účastnili bohoslužeb. Klient má právo odmítnout péči duchovního. Právě přítomnost duchovního v hospicích dává vzniknout jednomu z mýtů, které o hospicích kolují. Myslím tím, mýtus, že hospic je zařízením jen pro věřící. Avšak zmíněný mýtus je vyvrácen předchozími řádky. Podmínky pro přijetí do hospice - stav, při kterém již nestačí klientovi 3 návštěvy nebo 2 hodiny práce sestry v domácí péči - plný písemný informovaný souhlas nemocného, - neblahá prognóza a potřeba paliativní péče, - v českém prostředí neuplatňovaná podmínka, ale za zmínku jistě stojí- jedná se o časový limit, kdy je předpokládáno úmrtí do 6 měsíců. Čeští odborníci kritérium považují za kruté, tudíž není v českém hospicové péči uplatňováno. Návrh na přijetí do hospicových zařízení podává většinou ošetřující lékař. Iniciativa však může být viděna od příbuzných nebo od pacienta. O tom, zda bude pacient přijat do hospice, rozhoduje vedoucí lékař hospice. 23

Plný informovaný souhlas Je nezbytnou podmínkou pro přijetí pacienta do hospice. Pacient musí informovaný souhlas podepsat, avšak podpisu by měl předcházet rozhovor pacienta a ošetřujícího lékaře, kdy by lékař měl být schopen odpovědět na pacientovy otázky. Informovanost se týká i pacientova zdravotního stavu, kdy lékař musí pacientovi šetrně sdělit, jak závažný je jeho zdravotní stav. Pacientův podpis na formuláři dokládá, že pacient se pro tuto volbu rozhodl svobodně a přijal dostatečné informace. 5. 2. 3. 2 Stacionář Stacionáře, jež jsou součástí hospiců, plní trochu odlišnou formu paliativní péče než samotné hospice. Umístění do hospice již nepředpokládá návrat domů, kdy překážku návratu činí velmi závažný zdravotní stav. Zatímco stacionáře fungují jako denní forma paliativní péče, tzn. pacient je přivezen ráno a odpoledne si jej vyzvedává rodina. Ovšem zařazení do stacionární péče vyžaduje ne tak závažný zdravotní stav. Stacionáře se staly velmi oblíbenou formou péče. 5. 2. 3. 3 Domácí péče Je více než jisté, že domácí péče je nejlepší formou péče o nemocného. Sám nemocný se v domácím prostředí cítí nesrovnatelně lépe než v jakémkoli, byť i sebelepším zařízení pro nemocné. Na druhou stranu pro rodinu se péče o nemocného může proměnit v období naplněné stresem a nejistotou. Z tohoto důvodu je rodinám poskytována pomoc z řad odborníků. Odborníci jsou s to naučit rodiny některé zdravotnické úkony, přesto některé musí provádět pouze kvalifikovaný odborník. Domácí péči lze rozdělit: a) home help jež je prováděna neodborníky b) home care- o zajištění péče se starají odborníci. V České republice působí Asociace domácí péče ČR, pod níž se řadí Agentury domácí péče, které zajišťují pomoc pacientům. V našem státě je nyní aktuální komplexní domácí péče, kdy se do péče zapojuje rodina, lékař a sociální pracovník. Můžou však nastat situace, kdy již domácí péče není únosná a je třeba přejít na jiný druh péče o nemocného. Marie Svatošová kvalifikovala takové případy následovně: 24

1. rodina se dlouhou službou unaví a vyčerpá. 2. v rodině se vyskytne další závažný problém. 3. ošetřování je příliš odborně náročné a rodina je nezvládá nebo nemůže zvládat. 4. prostorově malý nebo nevyhovující byt určuje délku domácí péče. Rodiny jsou schopny sebeobětování, což však může ohrozit vztahy v rodině. 16) 25

6. Přístup k eutanázii v České republice- aneb legalizovat či ne? 6.1 Argumenty pro a proti uzákonění eutanázie Mezi nejčastější argumenty, které prosazují zakotvení eutanázie v právním řádě, patří právo na důstojnou smrt. Především je tímto právem míněno, že člověk by měl poslední dny svého života strávit v snesitelných podmínkách. Samozřejmě přítomnost obrovské bolesti přivede člověka dříve či později k polemice, zda by nebylo lepší trápení ukončit. Dnešní medicína je již tak na vyspělé úrovni, že dokáže kurativy mírnit téměř veškerou bolest. Avšak mnoho pacientů trpí tím, že je jejich život uměle udržován. Řada lékařů má pocit, že nejlepším řešením je využít všemožné metody pro zachování života. 17) (srov.) Z jakého důvodu se lékaři snaží o zachování života? Motivů může být hned několik. Mezi hlavní motivy patří především případné obvinění, které by tvrdilo, že lékaři mohou za pacientovu smrt. Další význačnou pohnutkou je vztah lékaře ke smrti pacienta, lékaři často chápou smrt pacienta jako své selhání. Mezi eutanázii a lékařstvím existuje velmi úzká vazba. Lékař je tím, kdo jediný by mohl provést eutanázii, provedení eutanázie nelékařem se i ve státech, kde je eutanázie povolena, chápe jako trestný čin. S právem na důstojnou smrt souvisí nadřazený pojem právo na smrt. Zastánci eutanázie tvrdí, že stejně jako existuje právo na život, má existovat právo na smrt. Právo dobrovolně se rozhodnout, když už člověk nechce žít. Hovořím tu o autonomii rozhodování. Jenže právě autonomii je rozporuplným tématem. Aby se autonomii stala argumentem, je třeba tento pojem charakterizovat. Znamená autonomie to, že si mohu dělat, co chci? Německý filosof Immanuel Kant, který je pokládán za teoretika nového pojetí autonomie, se snažil objasnit, že autonomie se nesmí stát základem pro argumentaci sebevraždy, ale naopak z autonomie vyplývá mravní nepřijatelnost sebevraždy. 18) (srov.) Eutanázie jako taková není sebevražda, i když forma asistovaného suicidiua má k sebevraždě velmi blízký vztah. Eutanázii musí vykonat vždy někdo jiný, konkrétně lékař, z autonomie jednoho člověka by se tedy mohlo stát právo, které zavazuje druhé, aby mu pomohli. Autonomií jednoho 26

by však byla narušena autonomie druhého. Argument autonomie se stal v diskuzích o eutanázii nadužívaným termínem. Je třeba brát v potaz, že autonomie nikdy nesmí omezovat jiné hodnoty a autonomii druhých. Zastánci eutanázie argumentují tím, že člověk by měl mít život ve svých rukách, právě tady je možné vysledovat paradoxžadatel má sice život ve svých rukách, ale všechna odpovědnost je přenesena na lékaře. Lékař je tím, kdo musí rozhodnout o závažnosti stavu, čili odpovědnost je zase jen na lékařích. Lékaři ve své většině si lidského života váží natolik, že haní možnosti podání prostředku na ukončení života. Problém pro lékaře zůstává prodlužování života za každou cenu, protože není snadné najít ten pravý okamžik ve vývoji klinického obrazu onemocnění, který by umožňoval ukončit aktivní léčbu. 19) Etický kodex České lékařské komory z roku 1996 má jasně vymezen postoj k eutanázii. 2 (7) Lékař u nevyléčitelně nemocných a trpících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Eutanazie a asistované suicidium není přípustné. 2 (5) Lékař nemůže být donucen k takovému lékařskému výkonu nebo spoluúčasti na něm, který odporuje jeho svědomí. 20) Oba dva body spolu souvisí, v bodě 7 je jasný zákaz eutanázie, současně je tu zmíněn problém udržování života, bod 5 může být eventuelně chápán také jako argument proti eutanázii, lékařovo svědomí nemusí být v souladu s eutanázii, tudíž nikdo nemá právo ho k provedení eutanázie nutit. Za bolestí, která je důvodem k eutanázii, se často skrývá strach. Člověk se bojí, že bude na obtíž druhým, že se o sebe nebude moci sám postarat, tzn. bude přítěží pro ostatní. V neposlední řádě, jak již bylo ostatně zmíněno, figuruje v jedné z hlavních rolí strach, že člověk ztratí svou důstojnost. Člověk jako tvor smrtelný se bojí smrti jako takové, bojí se své konečnosti. Odpůrci eutanázie zastávají názor, zda eutanázie není jen zkratkovitým řešením. Lidé jsou ochotni přijmout legalizaci eutanázie, jelikož si neví rady se svou smrtelností. 27

Člověk touží po tom, aby se vyhnul umírání. Všichni lidé se bojí setkání se smrtí, nikdo vám nemůže říct, jaké to je dívat do tváře smrti. Věda sice vykazuje obrovský pokrok, avšak ač bychom chtěli sebevíc, umírání a smrt nikdy neodstraníme. Člověk, který žádá o eutanázii, je především tím, kdo volá o pomoc. Touží po tom, aby mu někdo v jedné z nejobtížnějších situací, v umírání, pomohl. Jak zareagovat na takové volání? Jasné je, že našemu blízkému nemůžeme pomoci v otázce eutanázie, v České republice je eutanázie trestná. Především bychom měli zjistit, co si umírající opravdu přeje. Je nutné jej ujistit o jeho důležitosti pro nás, o jeho poslání tady. Kdyby se ovšem vzala v potaz pomyslná legalizace eutanázie, nesmí se opomenout fakt, že člověk, který by o eutanázii požádal, vystavuje i své okolí velkému psychickému nátlaku. Každý člověk se pohybuje ve společnosti, tzn. že udržuje s ostatními lidmi vztahy, s některými bližší vztahy. Tedy rodina a přátele člověka žádajícího o eutanázii jsou také ve hře. Je jistě obtížné smířit se s tím, že osoba z našeho okolí uvažuje o eutanazii. Na druhou stranu by měla rodina pochopit důvody, které vedou k rozhodnutí se pro eutanázii. Je těžké však určit, zda člověk žádá o eutanázii kvůli nesnesitelným bolestem, nebo zda je hlavní příčinou strach z toho, že bude na obtíž. Z výše uvedeného vyplývá, že eutanázie není pouze soukromou záležitostí. V roce 1996 uspořádal E. Pellergin 10 důvodu proti uzákonění legalizace eutanázie. Do češtiny tyto důvody převedla lékařka Marta Munzarová. Pro ukázku vybírám alespoň 1 důvod. - Eutanazie není smrtí důstojnou. Nemoc a utrpení nezbavuje člověka jeho důstojnosti. Lidé mají svou důstojnost jednoduše proto, že jsou lidé. Nemohou o ni přijít tím, že sami nemohou ovlivnit vše, co se s nimi přihodí, tím, že jsou slabí, znetvoření nebo tím, že trpí. V každém trpícím lze nalézt mnohem více důstojnosti než v těch, kteří jen mluví o důstojnosti jiných. Pokud k nějaké změně v pocitech nemocného dochází, pak je to jen díky těm, kteří nemocného obklopují a kteří reagují ve své roli nepatřičně. Litují jej, opouštějí jej anebo špatně ukrývají svoji nechuť k němu. Lítost však není soucitem (není soutrpěním), lítost znamená vzdálenost, soucit pak spojení, které naopak může nemocnému pomoci v podpoře jeho vlastního vnímání pravé důstojnosti. 21) 28

Přítomnost a soucit druhých lidí hraje velkou roli. Dle chování blízkých také lidé uvažují o možnosti eutanazie. 6. 2 Eutanazie z pohledu náboženství Pohled náboženství, ať již jakéhokoli- především katolictví, je k většině problémům dosti vyhraněný. Svůj postoj zakládá na argumentech, které vycházejí z Bible. I neznalí jistě ví, že existuje Desatero Božích přikázání, které předal Bůh prostřednictvím Mojžíše lidem. Jedno z přikázání zní: Nezabiješ! Eutanázie může být chápána jako zabití, tzn. je v rozporu s přikázáním. Vedle eutanázie by nesouhlasili ani s interrupcí. Z deklarace o eutanazii, kterou sestavili pracovníci Cyrilometodějské fakulty Palackého univerzity v Olomouci jasně vyplývá negativní přístup k eutanázii. Nic a nikdo nemůže žádným způsobem dopustit zabití nevinné lidské bytosti, ať je to plod nebo zárodek, dítě nebo dospělý, člověk starý nebo nevyléčitelně nemocný či umírající. Kromě toho není nikomu dovoleno žádat o tento akt zabití pro sebe nebo pro jiného člověka, který je svěřen do jeho péče, ba dokonce nikdo s takovým činem nesmí souhlasit, ať již explicitně, nebo implicitně. Žádná autorita nemůže takový čin legitimně nařídit ani dovolit. Jde totiž o porušení božského zákona, urážku důstojnosti lidské osoby, zločin proti životu a proti lidstvu.( ) Prosby těžce nemocných lidí, kteří se dovolávají smrti, nelze chápat jako projev skutečné žádosti o eutanázii; jde totiž téměř vždy o dožadování se pomoci a lásky. To, co nemocný člověk kromě lékařské péče potřebuje, je láska a lidská i nadpřirozená vroucnost ducha, jíž může a má být obklopen ze strany všech, kteří jsou mu blízcí, ať už rodičů, dětí, či lékařů a ošetřovatelů. 22) Opět se tu objevuje názor, že ten, který žádá eutanázii, ve skutečnosti touží po lásce svých blízkých. Dalším argumentem náboženství je, že my jsme si život nedali, tudíž nemáme právo si jej vzít. Peck se k problému ve své knize vyjadřuje následovně: Ptám se, zda ti, kdo si volí eutanázii a trvají tak na spořádané smrti v čase, který si sami zvolí, a smrti zcela pod svou vlastní kontrolou, stále ještě na jakési úrovni smrt nepopírají tím, že popírají přirozené procesy umírání. 23) 29

Je však rozdíl mezi tím, co prosazuje kterákoli církev, a tím, jak to cítí obyčejní věřící. I když se předpokládá, že žijí v souladu s tezí, která tvrdí, že vše je rukou Božích, nemusí to znamenat, že zavrhují eutanázii jako takovou. Pozitivní či negativní přístup k legalizaci nezáleží až tolik na víře příslušného člověka, ale především na něm jako na osobnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že víra a náboženství může částečně ovlivnit naše názory, avšak jako samostatně myslící osoby jsme schopni se rozhodovat v otázkách týkajících se zmíněných problémových témat dle svého vlastního vědomí a svědomí. 6. 3 Postoj ostatních států k problematice eutanazie Eutanázie jako taková je legalizována v Holandsku, o němž byla zmínka již dříve, a v Belgii. Asistovaná sebevražda je schválena v americkém státě Oregon. Švýcarsko je zemí, kde je asistovaná sebevražda tolerována, avšak hrozí tu možný postih. Ostatní státy světa vykazují stoupající nárůst tolerance k eutanázii. Objevily se i státy, kde se snaží o legalizaci eutanázie, avšak zatím stále neúspěšně. Je evidentní, že eutanázie často není žádaná z důvodů původně předpokládaných (nesnesitelné utrpení, bolest apod.). V Oregonu je např. nejčastějším důvodem žádosti o asistovanou sebevraždu ztráta smyslu života, obava z osamělosti, ze ztráty samostatnosti, případně únava životem. 24) 6. 4 Strach ze zneužití Jedním z nejsilnějších argumentů proti legalizaci eutanázie je hrozba z jejího možného zneužití. Rozhodnutí o tom, zda je léčba již beznadějná, spadá do pravomocí lékaře. Odpůrci eutanázie tvrdí, že lékař by tímto získal obrovskou moc. Zneužití bylo zaznamenáno již v první polovině minulého století v nacistickém Německu (viz dříve), avšak argumentovat Německem je dosti na pováženou. Tehdy panovaly odlišné společenské poměry a tolerance k odlišnostem byla podstatně nižší. Ostatně jak tvrdí profesor Pafko zneužít se dá všeho, co vymyslí člověk, počínaje kuchyňským nožem, konče atomovou energií. V případě důsledného zakotvení v právním řádě by ke zneužití docházet nemělo. 30

Snaha některých zastánců eutanázie vrcholí na tolik, že se snaží v Parlamentu České republiky odhlasovat zákon schvalující eutanázii. Avšak většina poslanců je radikálně proti. Názory lékařů se různí, ovšem shodují se v tom, že o eutanázii je potřeba diskutovat. Eutanázii je třeba chápat jako mnohavrstevný problém. Názor veřejnosti je k legalizaci eutanázie vstřícný, téměř 60% obyvatelstva s eutanazií souhlasí, důležité je zmínit, že souhlas vyslovují především mladí a zdraví lidé. 31

7. Eutanázie z etického hlediska Může být eutanázie vnímána jako etická? Nebo je v rozporu s etikou? S těmito otázkami úzce souvisí argumenty, které buď eutanázii prosazují, nebo ji zatracují. Proč ji tedy považovat za neetickou? Ať chceme, či nechceme, je eutanázie ve své podstatě zabitím. I když zabitím, které v sobě nese vyšší cíle-konec utrpení fyzického a především psychického. Ovšem největší problémem, který může být chápan jako ten, který není v souladu s etikou, je provedení eutanázie jako takové. Vykonavatelem se stane lékař. Je etické přenést svou odpovědnost na druhého? Člověk má právo žít svobodně, svobodně o sobě rozhodovat. Avšak tam kde začíná svoboda druhého, končí svoboda má. Ono stanovisko je třeba brát v potaz. Když zažádám o eutanázii, zasahují tím do svobody rozhodnutí lékaře. Jednak lékař nemusí s eutanázii souhlasit díky svému přesvědčení, jednak je určitě velkým tlakem na psychiku si představit, že usmrtíte člověka, byť i na jeho žádost. Výše bylo uvedeno, že lékař neprovede zákrok, který by byl v rozporu s jeho svědomím. Právě svalování zodpovědnosti na jiné je dle mého názoru neetické. Samozřejmě lékař k eutanázii nemůže být donucen a může pacienta odmítnout. Avšak na druhou stranu nesmí být opomenut fakt, že nemorální je i velké utrpení pacienta. Objevují se názory, že tišení bolesti již je na dost vysoké úrovni. Ale existují lidé, kteří nechtějí dále žít, protože nevěří, že by se mohl jejich stav zlepšit. A v tišení bolesti vidí jen umělé prodlužování života. Ano, existuje paliativní péče, která je prováděna jak v nemocnicích, tak především v hospicích (viz výše). Ale je etické nutit někoho, aby paliativní léčbu přijal, aby umíral v hospici? Vůbec poslední přání umírajících nejsou v našich nemocnicích až tak zcela plněna. Nelze se ovšem divit, personál se vždy snaží jednat v takovém duchu, aby mu později nehrozil postih z nesprávného postupu při léčbě. A kdo má vůbec být tím, kdo rozhodne, že život už není životem v pravém slova smyslu? Pacient, lékař, či příbuzní? Naskýtají se různé otázky a samozřejmě i různé odpovědi, které jsou více či méně podloženy argumenty. Etický lékařský kodex, o kterém byla řeč již výše, je v rozporu s eutanázií. Avšak přístup mladých lékařů a mediků k eutanázii je stále více benevolentní. 32