20 123 slov (a někdy i více) Byla mi položena otázka, co mi dal a vzal sport. Hned první, co mě napadlo, byli noví kamarádi. Vodáci měli vždy bezvadnou partu lidí, kteří přijali i mne. Během své kariéry jsem jich poznala hodně a většinu kamarádů mám dodnes. Kromě přátel mi sport posílil a rozvinul spoustu vlastností. Rychlostní kanoistika patří mezi fyzicky náročné sporty a tréninkové dávky jsou vysoké. Musela jsem se naučit tuto přípravu zvládat. Zlepšila se mi nejen fyzická zdatnost, ale i psychická odolnost, houževnatost, smysl pro povinnost. Na závodech jsem musela zvládat stres a dokázat přijímat úspěch i nezdar. Velice mi sport pomohl zvýšit sebevědomí, naučit se starat se o sebe, být na sebe tvrdý, nenechat se odradit, když se nedařilo, překonávat překážky. A co mi sport vlastně vzal? Ani nevím Mgr. Vladimíra Havelková, učitelka na ZŠ Jílovská a bývalá členka olympijského týmu KALENDÁRIUM... aneb významná výročí pro měsíc květen 1. 6. 1942 popraven VLADISLAV VANČURA, prozaik, dramatik a filmový režisér (nar. 23. 6. 1891) 4. 6. 1927 nar. HANA BOŘKOVCOVÁ, prozaička, autorka knih pro děti (zemř. 25. 2. 2009) 4. 6. 1937 nar. ROBERT FULGHUM, americký prozaik 6. 6. 1987 zemř. EDUARD PETIŠKA, básník, prozaik a překladatel (nar. 14. 5. 1924) 7. 6. 1882 nar. RUDOLF TĚSNOHLÍDEK, básník, prozaik, publicista, redaktor Lidových novin (zemř. 12. 1. 1928 v Brně) 16. 6. 1922 nar. MILENA LUKEŠOVÁ, autorka, teoretička a překladatelka literatury pro děti 19. 6. 1947 nar. SALMAN RUSHDIE, anglický prozaik indického původu 21. 6. 1942 nar. v Brně MARKÉTA ZINNEROVÁ, prozaička, autorka knih pro děti a mládež, filmová a rozhlasová scenáristka 28. 6. 1712 nar. JEAN-JACQUES ROUSSEAU, francouzský spisovatel, filozof, skladatel a hudební teoretik (zemř. 2.7.1778) 28. 6. 1912 zemř. JOSEF VÁCLAV SLÁDEK, básník, překladatel a publicista (nar. 27. 10. 1845) 28. 6. 1947 zemř. STANISLAV KOSTKA NEUMANN, básník, působil v Brně (nar. 5. 6. 1875) 29. 6. 1917 nar. JOSEF KAINAR, básník a dramatik, působil též v Brně (zemřel 16. 11. 1971) Slovo šéfredaktora Vážení příznivci našeho literárního občasníku, rok se s rokem sešel a já Vám opět nabízím k nahlédnutí některé žákovské práce. A opět je mi smutno, protože tu nemůžu otisknout všechny krásné texty, které v končícím školním roce vznikly. Předložené texty proto berte jako vzorek našeho společného celoročního češtinářského úsilí. K naší práci se připojila i část žáků 9.B, kteří si na textech natrénovali umění počítačové grafiky. A tak formou vypravování, líčení nebo cestopisné reportáže vstaneme z kouzelné postele, oblékneme si červenou ponožku, vezmeme to na lyžích šupem dolů po schodech přes Zvoli, Zlatou uličku až na nákupy do Paříže a odtud barevným aeroplánkem na snový korálový ostrov, kde si sedneme na lavičku a konečně vydechneme. Vydává Markéta Bílková ZŠ Jílovská Jílovská 1100 142 00 Praha 4-Braník marketa.bilkova@zsjilovska.cz www.zsjilovska.cz Redakční rada Mgr. Markéta Bílková Mgr. Petr Neuvirt Ing. Petr Bílek Šéfredaktor Mgr. Markéta Bílková Fotografie na titulní straně Vojtěch Janeček, 9.B Překlady a korektury Mgr. Markéta Bílková Tisk a DTP BÍLEK SAMET s.r.o. Mánesova 866/23 120 00 Praha 2 http://www.vltava2000.cz/samet
19 Fotografie: Vojtěch Janeček 9.B 2
Michal Duong 7.C Po vyhledání všech věcí ze seznamu se s úlevou postavím do řady u pokladny. Zde v klidu počkám, až na mě přijde řada. Přitom si se zájmem prohlížím ostatní zákazníky a jejich nákupy a snažím se odhadnout, proč si koupili vybrané potraviny. Po zaplacení nákupu jsem rád, že jsem vše zvládl a pomohl tím mamince, která si zatím vyřídila nákupy v ostatních odděleních obchodního střediska. První, co ucítím při vstupu do budovy, je závan teplého vzduchu, jenž mě celého příjemně zahřeje, a vůně kávy z blízké kavárny. Odolám pokušení koupit si čerstvý ovocný nápoj, který prodávají hned vpravo u vchodu, a vydám se po jezdícím pásu do přízemí, ve kterém se nachází hypermarket Albert. Vložím patřičnou minci do nákupního vozíku a vyjedu s ním do potravinové zóny. Hemžení desítek lidí kolem regálů a v úzkých uličkách mi připomíná hemžení mravenců v mraveništi a pokaždé mě naplňuje úžasem. Rychle vybírám zboží dle připraveného seznamu a pokládám ho do vozíku. Při hledání jednotlivých druhů potravin se cítím jako hledač pokladů. S napětím postupuji od jedné položky ke druhé a jsem rád, když všechno najdu. Současně se snažím pohybovat po prodejně s vozíkem tak, abych zbytečně nevrážel do ostatních nakupujících, neboť to sám nemám rád a je mi to nepříjemné. Do obchodu vcházíme točícími se skleněnými dveřmi, které nemám vůbec rád. Zdá se mi, že se točí velmi pomalu. A také by se mohly kdykoliv zaseknout. Představa, že bych zůstal uvězněn uvnitř třeba hodinu, mě nutí tento prostor rychle opustit. Každou sobotu chodím s maminkou nakupovat do obchodního centra na Chodově. U parkovacího automatu si vyzvedneme parkovací lístek a vjedeme na velké parkoviště plné rozličných aut. Někdy parkujeme venku před nákupním střediskem, jindy využijeme rozsáhlé podzemní parkoviště, které vypadá jako bludiště. Cítím se zde ztracen a dávám velký pozor, abych si zapamatoval místo, kde stojíme, neboť se bojím, že ho při návratu nenajdu. Nakupování v nákupním středisku 18 3
17 Kouzelné dveře Byla kdysi jedna chata, ve které bydlel malý skřítek. Jmenoval se Vítek. Jeho chatička nebyla jen tak obyčejná, její dveře měly kouzelnou moc. Fungovaly asi takto: Vždy když se chtěl Vítek dostat třeba na nádraží, vyslovil přání, otevřel dveře a ocitl se tam. Nepotřeboval proto auto nebo jiné dopravní prostředky. Jednou šel kolem jeho chatičky hladový pocestný. Zaklepal na dvířka a pak vešel dovnitř. Nic si nepřál, proto dvířka nefungovala. Vítek ho rád pohostil. Pocestný Vítka v poslední době hodně špehoval a zjistil, že jsou dvířka kouzelná. Chtěl je mít sám pro sebe, a tak Vítka vybídl, jestli by mu neskočil do cukrárny pro malé sladké lízátko. Skřítek s radostí přikývl, otevřel dveře a natotata stál v cukrárně. Lstivý pocestný chtěl dveře vypáčit, aby si je mohl vzít, jenže než se nadál, ze dveří vyskočil Vítek s lízátkem a zakřičel: Chtěl jsi lízátko, tak tady ho máš! Moje dveře mi nikdo krást nebude! Pocestný se lekl, omluvil se, sebral lízátko a pádil pryč. Vítek se alespoň naučil, že cizím lidem, a hlavně pocestným nikdy kouzla před jejich očima ukazovat nemá. Klára Kačerová 6.C 4
Lavička v parku V blízké budoucnosti, kde není nic, na co jsem zvyklí z našeho světa. V opuštěném parku s nápisem Nevstupovat stála již v hrozném stavu lavička. Byla jediná v celém parku. Kolem se tyčily jen břízy a silný vítr jimi houpal ze strany na stranu. Sem a tam, tam a sem. Jen zřídka se stalo, že se o lavičku otřela zatoulaná kočka. Lavička stála uprostřed vybudovaného města a už dlouhá léta se do parku nikdo neodvážil vstoupit. Povídalo se, že v parku kromě lavičky jsou jen krysy a potulní psi. Občas zde spávali i lidé bez domova, těm však bylo zcela jedno, kde složí hlavu. Vše se však změnilo během jednoho dne, kdy se otevřela zarezlá vrátka. Skřípot a vrzání se rozlehlo po celém parku a na zřetelnou chvíli i vítr přestal vát. Když už se vrátka zcela otevřela, padl na vstupující skupinku mrazivý chlad, který se postupně šířil až k hlavám dotyčných. Cestu si museli prosekat, hustý porost trávy a lučního kvítí si totiž za ta léta rostl, kam se mu zachtělo. Před nečekanými návštěvníky se rozprostřela mýtina a uprostřed stála lavička. Skupinka s sebou přinesla přístroje pro demolici. Jeden z nich se k lavičce přiblížil, ale zakopl o tlustý kořen a přepadl přes ni. Druhý na to šel lépe, překročil kořen, ale spadl do jámy pod kořenem. Až třetí se dostal k lavičce a vytáhl dlouhé kladivo, napřáhl se, párkrát udělal cvičný úder a nakonec kladivem narazil do betonového sloupku lavičky. Najednou ho někdo, nebo spíše něco uchopilo a strhlo do jámy. Muž se však díky kladivu, které držel stále v ruce, podařilo dostat zpět nahoru k lavičce. Znovu se napřáhl a udeřil do sloupku, znovu, znovu a znovu. Nakonec z lavičky zbyly jen rozštípané kusy, které se použily jako otop pro chudší rodiny. Místo mýtiny a lavičky zde časem vznikl úplně nový park a zbylý kousek dřeva, který tu po tehdejší demolici zůstal ležet, se použil jako deska pro nápis názvu parku, který se pojmenoval Mýtina. Na místo lavičky byl zasazen pomerančovník. Kolem se ale stále tyčily břízy a vítr, už ne tak silný, jimi stále pohupoval sem a tam a tam a sem Dominika Jošková 8.B 16 5
Mikoláš Nikodem 6.C V jednom malém městě žila jedna malá holčička, jmenovala se Ema. Bylo jí dvanáct a měla velké hnědé oči. Bydlela s maminkou, tatínkem, dědečkem a devíti sourozenci, ale jediná Ema neměla postel a spala na zemi. Jednoho chladného dne, když šla do školy, uviděla pod mostem schouleného staříka. Na první pohled bylo vidět, že mu je zima. Ema k němu přišla a nabídla mu svoji svačinu a rukavice. Stařík se usmál, zakousl se do chleba s máslem a Emy se zeptal, co by si přála. Ema se zamyslela a řekla, že by si ze všeho nejvíc přála svou vlastní postel. Stařík ji chytil za ruku a zašeptal: Až přijdeš domů, postel bude ve tvém pokoji. Ema se zasmála, ale když přišla domů, uviděla nádhernou postel s nebesy. Hned do ní skočila a už z ní nechtěla vylézt. Když šla druhý den do školy, stařík už tam nebyl. Ema trochu posmutněla, protože chtěla staříkovi poděkovat. Tenhle den byl její nejlepší. Večer pomalu usínala a zdálo se jí, že jede poprvé ve svém životě k moři. Nazítří, když ji maminka poslala nakoupit do samoobsluhy, zazněla při placení fanfára a prodavačka jí sdělila, že je miliontá návštěvnice a vyhrála zájezd k moři pro celou rodinu. Ema přiběhla domů a sdělila to rodině. Od té doby cokoliv se jí pěkného zdálo, to se jí splnilo, protože postel byla kouzelná. 6 15 Ilustrace: Adam Fábik 9.B
14 7
8 13
12 9
10 11