70. výročí založení 1. stíhacího leteckého pluku - zvolenského letiště Planá u Českých Budějovic Reportáž Václava Vaška ( také jsme navštívili Muzeum studené války v Míšově) Prakticky už na konci roku 2013 se v naší odbočce začínalo náznakově hovořit o nadcházejícím 70. výročí založení 1. stíhacího leteckého pluku - zvolenského, který vedle časově krátkých epizod na letištích ať už v rámci bojů na sklonku 2. světové války, nebo následně ve Kbelích a Mladé, převážnou část svojí existence strávil na letišti Planá u Českých Budějovic. Byli jsme vedením budějovické odbočky SL ČR, jmenovitě Vendou Vebrem, pozváni na reciproční návštěvu této oslavy, když oni byli u nás v září 2011 při oslavě 60. výročí založení jedenáctky. Na jaře tohoto roku už přípravy na jihočeskou misi nabraly patřičné obrátky a asi dva měsíce předem bylo jasné, kdo se jí chce zúčastnit. Finální záležitosti byly upřesněny na naší pravidelné schůzi dva dny před konáním dne 29. 5. 2014 a kde jinde, než v hospodě U Tulipánu. Jednalo se hlavně o rozdání pozvánek, upřesnění doby odjezdu, nalezen í náhradníků za ty přihlášené, kteří na poslední chvíli účast odřekli, ale také kdo se stane autorem reportáže do kroniky. Fotodokumentaci si vzali na starost Rychťa s Pištou. Když Chachar požádal přítomné o pořízení písemné formy, vystřelil ke stropu les rukou a strhla se děsivá bitva. S nasazením života jsem tuto čest urval pro sebe. Proto tyto řádky. Chachar si oddechl.( pozn. red: tak tady byl Wendy značně ironický). Jedeme dvěma vozidly, mikrobusem Ládi Mixtaje a osobákem Jirky Slováčka Ráno v sobotu 31. května 2014 se vydalo 17 dvoudeňáků a tři jednodeňáci na cestu. Všichni byli na místech srazu včas a proto cesta proběhla v klidu. Před vjezd na letiště jsme dorazili s půlhodinovou zálohou. A to, co začalo potom, až do konce nepřestalo potkávání se se starými kamarády a kamarádkami neotřelé otázky jak se máš a co děláš a odpovědi mám se blbě ale snáším to dobře nebraly konce. Kousíček za hlavní bránou kasáren se shromažďujeme u MiG-23 a pořizujeme společnou fotku Shromažďujeme se v místě, kde budou proneseny slavnostní proslovy
Oficiální zahájení v 10.00 hodin bylo realizováno trojitým průletem dvojice Gripenů z čáslavské základny a následně několika proslovy organizátorů akce třeba o tom, že pluk byl založen 1. 6. 1944 a představitelů města a kraje třeba o tom, že všichni milují vojáky a jinak tomu ani nikdy nebylo a nebude. Poté, kdo chtěl, jel přistaveným autobusem obhlédnout to, co z tak slavného letiště zůstalo. S vědomím, co zůstalo z kdysi také slavné Koree, jsme zamáčkli slzu v oku. I ta snaha o zprovoznění do polohy mezinárodního, veřejného letiště, jakkoli je naivní, je zároveň k závidění ale i k přání, aby jim to vyšlo. Slavnost zahájili naši kolegové z Čáslavi třemi průlet na Gripenech Následuje řada slavnostních projevů různých potentátů, zahajuje mluvčí mateřského podniku letiště U rozvinuté bojové zástavy pluku pózují organizátoři oslavy a bývalí velitelé pluku Nasloucháme pochvalným proslovům Po ubytování dvoudeňáků na studentské koleji poblíž výstaviště místě to konání oslavného rautu, kam jsme dorazili po 10 minutách chůze lázeňským tempem, jsme opět vyslechli několik dobře míněných slov organizátorů a sponzorů. Následujících pět hodin bylo každým z nás stráveno potkáváním dalších a dalších známých, či jen povědomých tváří. V mnoha případech se to odehrálo formou nazdár, jak se máš (sakra, kdo to vlastně je?). Co si budeme nalhávat, paměť na ksichty i na jména je poplatná rodnému číslu. Občerstvení bylo bohaté. Atmosféra byla zpříjemněna tím, že zde byla inaugurována kniha Miroslava Irry Příběh Jižní eskadrony, která pojednává o 1.slp od vzniku až do zániku s podrobným výčtem všeho, co se kolem pluku šustlo.
vle Franta Hlavnička, Olda Pelčák a Sláva Martenek Pepík Kolek, Venca Vašek a Karel Zajíc Usadili jsme se v pavilonu výstaviště. Jirka Zábranský s chotí, Vencové Ohem a Vašek Jarda Rychtařík s kolegy z učiliště + Karel Zajíc Odpočíváme, vzadu prodává Míra Irra svoji knihu Vlevo Pepík Miller, vpravo Bača Skladányi, mezi pan neznámý Zleva Jirka Šimek, Jarda Rychtařík, Pepík Šarina, Venca Bakalář a Pepík Toksa Venca Vašek a Palo Matej s Klárou z věže. Hadač a Johny Bača Skladányi Kamarádky Mária Rychtaříková a Ivana Gombíková Pepík Šarina rozmlouvá s Pištou Gombíkem Mnozí z nás se krom ostatní zábavy vydali na lov podpisů přítomných pamětníků. Okolo 18. hodiny byla už valná část návštěvníků pryč a zůstali jen skalní. Naši jednodeňáci už také odjeli a tak jsme vyrazili po jihočeské metropoli shánět nějakou útulnou hospůdku.
Našli jsme ji na druhý pokus, byla volná a my zajásali, protože pršelo. Když jsme ji před půlnocí opouštěli, už jsme dobře věděli, proč byla volná.ale základní účel splnila, najedli jsme se a pivko popili a také ještě pokecali s budějovickými skalňáky, kteří s námi dozajista také rádi pobyli. Usazujeme se v hospůdce Bergamo a dáváme si gablík a pitivo Vzadu sedí manželé Grofovi, před nimi Zajíc a Kosina, zády Standa Čermák Tato skupinka si má o čem vyprávět. Zatímco se Wendy cpe nějakou zeleninou, Pepík Hlava vypráví o službě v Emirátech a na vedlejším snímku dokonce jásá. Jirka Zábranský jen přihlíží. V neděli ráno snídaně včetně PPP (pivo první pomoci) díky blízkosti Tesca a po deváté hodině jsme vyjeli směrem Plzeň. Už na jaře, v průběhu přípravy výletu jsme dospěli k rozhodnutí, že na zpáteční cestě navštívíme Muzeum studené války v Míšově na Rokycansku. Naše předchozí mlhavé představy o tom, co to vlastně znamená, byly vrchovatou měrou překonány tím, co jsme se dozvěděli a co jsme viděli, i když to byl zase asi jenom zlomek skutečnosti. Podle informací, které nám poskytli dva fundovaní entuziasté, kteří ve volném čase posbírali značné penzum informací a také exponátů, charakterizujících onu dobu s konkrétním obsahem činnosti, se jednalo o podzemní sklad jaderných hlavic pro mobilní odpalovací sila. Pokud si ještě dokážeme vybavit vesík v rozptylovém prostoru letky, zvětšeme si ho tak 10 20x co do velikosti. Co do významu asi tak 100x. Když si člověk uvědomil, že jen na našem území byla těchto objektů řada, v rámci Varšavské smlouvy potom stovky, zrovna tak v rámci bývalého NATO, pak Evropa donedávna seděla na sudu s prachem. Nicméně je sympatické, že tito dva chlapíci se snaží podat opravdu závažné skutečnosti s nadhledem, bez zbytečného politického kontextu, přestože se u nich na návštěvách střídají představitelé protichůdných ideologií.
Nebo možná právě proto. Ať tak či tak, nejen že v současné době naši vrcholní představitelé nevědí, která v jejich resortu bije, ale ani Milouš Jakeš nevěděl, že na našem území nějaké jaderné zbraně byly. Ostatně zrovna v jeho případě se vlastně ani nedivím, že mu to raději nikdo neřekl. Přísně prověřená obsluha těchto zařízení nebyla podřízena nikomu z velení naší armády, dokonce ani nikomu z velení tzv. střední skupiny vojsk SSSR na našem území. Podléhali přímo operační skupině v Moskvě. Pepík Hlava snídá na schodišti koleje. A tady už jsme v Míšově. Vystupujeme z mikrobusu a hrneme se k občerstvení. Jsou tady dobře připraveni na příliv návštěvníků. Zaháníme žízeň. Pod přístřeškem je příjemně Vcházíme do podzemních prostorů atom. muzea Varování: Pozor, vstupujete do atomového muzea Hlavní hala, po obou stranách vybavena panely Jeden z panelů si pozorně prohlíží Jirka Mach Francis Gary Powers a jeho incident Prohlížíme si další a další panely, znázorňující různé etapy období studené války. Nás ale hlavně zajímá, co se před mnoha lety dělo v těchto prostorách a jaká nebezpečí nám hrozila.
Expozice je velmi rozsáhlá a my procházíme těmito mrazivými prostory 2 a 1/2 hodiny Rychle si prohlížíme poslední panely a spěcháme k východu. Jarda Rychtařík na kost promrzlý odchází poslední Když jsme po dvou a půl hodinách opouštěli 50 let starý bunkr, byli jsme nejen bohatší o řadu nových poznatků, ale téměř všichni pořádně zkřehlí, neboť dole byla notná zima, asi 6 C. Jenom přítomné ženy se cítily dobře díky tomu, že si prozíravě obuly teplou obuv typu Šlupky a Balerínky. Proto jsme popojeli asi 500m do pohostinné osvěžovny a doplnili energii pořádnou klobásou a něčím tekutým na zahřátí. Zpáteční cesta pak opět proběhla bez jakýchkoli zádrhelů a po páté hodině odpolední jsme se v Žatci rozloučili. Ještě jednu okolnost se sluší podotknout. Jednalo se o povedený výlet, ať už kdo z nás měl s sebou svoji zákonitou, či nikoli. Dlužno konstatovat, že ony dámy byly empatické a tolerantní k našim potřebám, ale dokonce i k potřebám svých mužů. Dokonce v zájmu solidarity navštívily pánské WC. U Dáši to ovšem považujeme za samozřejmost, páč se venkoncem jedná o členku odbočky.