DivoŠ. Vážení čtenáři, vážené čtenářky!

Vážení čtenáři, vážené čtenářky! VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: sumava@npsumava.cz REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Eva Zelenková Michal Valenta Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Marek Drha - Nový život FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Michal Valenta - na Medvědí hoře GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier Pro dlouhé podzimní večery jsme pro vás připravili zvláštní číslo časopisu Šumava. Celé číslo je sestaveno jako populárně naučný až mírně poetický magazín. Jako podklady pro něj posloužily odborné a populárně-naučné publikace, které Správa letos vydala. Snažíme se zde obecně reagovat na obavy obyčejných lidí či politiků o osud šumavských lesů v Národním parku Šumava. Předkládáme vám řadu odborně doložených informací, a podaří-li se vám četbu našeho časopisu kombinovat i s návštěvou popisovaných míst, udělejte si sami názor na to, jestli musíme mít obavy o budoucnost lesů národního parku. Lesy jsou převažujícím přirozeným typem středoevropské vegetace. Proto se lesní společenstva samovolně vrací na většinu zemědělci opuštěných luk a polí. To platí i o Šumavě. Lesnatost Šumavy je za posledních 200 let největší. Kdybychom za pomoci šumavských zemědělců nezajišťovali péči o šumavské louky, zmizely by. Postupně by zarostly novým lesem. Proto nemusíme mít obavy o to, že by někde na Šumavě přirozenou obnovou nevznikl les. Ovšem i velká část šumavských horských luk je osídlena kriticky ohroženými druhy rostlin a živočichů. Proto je nutné o přesně vymezenou část těchto luk trvale pečovat, chránit je před nástupem nového lesa. Nyní prožíváme období diskusí nad dalším směřováním ochrany přírody v Národním parku Šumava. Je nutné najít konsenzus nad proporcionálně dobře uspořádanou strategií ochrany přírody a regionálního rozvoje. Je důležité najít přijatelný poměr mezi velikostí ploch lesů, které i nadále zůstanou bez přímého vlivu člověka, a lesů, kterým je nutné postupně vrátit jejich původní tvář smíšeného horského lesa. Stejně tak je nutné stanovit způsob péče pro ty horské louky, které chceme zachovat. A to vše promyšleně sladit s kvalitním životem místních lidí a profesionální péčí o hosty národního parku. TISK: DragonPress Klatovy DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. František Krejčí ředitel Správy NP a CHKO Šumava PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: 15. 10. 2010 Datum vydání: 30. 10. 2010 Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí. DivoŠ vás provede divou přírodou Šumavy, ponechané přírodě samé. Foto P. Hubený

Zvláštní číslo / Obsah 03 I 2010 04 05 Úvodní slovo 06 07 Šumava / jedinečná 08 11 Šumava / pěstěná i divoká 12 15 Šumava / drsná i něžná 16 17 Šumava / kůrovcová 18 19 Šumava / stresovaná i stabilní 20 23 Šumava / znovu se rodící 24 27 Šumava / zásahová či bezzásahová 28 29 Desatero šumavských smrčin 30 31 Pohled odjinud / Šumava živá 32 33 Pohled odjinud / Šumava inspirující 34 Co vyprávějí šumavské smrčiny

Úvodní slovo Foto P. Čížková V posledních měsících se nejrůznější problémy Šumavy spíše vyostřily než uklidnily. Nepochybně k tomu přispělo dosti nervózní politické ovzduší před sněmovními volbami a po nich, po krátké prázdninové přestávce následovalo období před volbami do obecních zastupitelstev a do části Senátu. Často vypjatá politická stanoviska rozhodně nepřispěla k pochopení a k věcnému pojmenování důležitých šumavských problémů, tím méně k jejich řešení. Doufejme, že v následujícím období se situace zklidní a že konečně bude čas podívat se na nejrůznější témata věcně, bez emocí a politických podtextů Toto číslo časopisu Šumava, které dostáváte do rukou, se snaží k věcné diskusi přispět. Předkládá zasvěcené pohledy na šumavské lesy, které se vyvíjely v posledních osmi tisíci letech. Teprve posledních 300 let v nich hospodaří lesníci a vlastně jenom desetiletí uplynula od doby, kdy zde byly jako poslední v Čechách vyhubeny všechny velké šelmy. S výjimkou relativně omezených oblastí horských smrčin jsou šumavské lesy většinou umělými monokulturami smrku. V posledních desetiletích jsou lesní porosty u nás oslabeny změnou klimatu a znečištěním ovzduší, které se sice zlepšuje, avšak stav lesů patří stále mezi nejhorší v Evropě. Poslední léta pak ovládla diskusi o Šumavě především problematika kůrovce. To všechno otevírá důležité otázky, na něž hledají následující texty odpovědi. Na Šumavě ovšem nejsou jenom lesy. Jsou zde obce, ve kterých žijí lidé, jsou zde různá území bez lesů louky, pastviny, zemědělská pole, ale i jezera či rašeliniště. Celá Šumava má výrazný a specifický krajinný ráz. Lidé na Šumavě po staletí hospodařili a hospodaří i v současné době. Jejich hospodaření má různý charakter, v některých případech mluvíme spíše o managementu. Všechna tato témata, a jistě i mnohá další, jsou důležitá a v nejbližší budoucnosti bude nutno mnoho problémů řešit. Předložené texty se jimi nezabývají, ale přispívají k celkovému obrazu fundovaným pohledem na šumavský les. Věřím, že tento příspěvek významně pomůže k další konstruktivní diskusi, bez níž se určitě žádné vážné problémy řešit nedají. Bedřich Moldan 05

Šumava / jedinečná Znamená-li pro nás respekt a tolerance více než nekritická láska a citová manipulace, pak máme naději, že dokážeme přijmout Šumavu takovou, jaká je, a snad i zůstane, aby okouzlila příští generace. Foto V. Hošek

Již Karel Klostermann psal, že na Šumavě jsou místa, kde byl les sedmkrát vykácen a sedmkrát se vrátil zpět. Pro starověké Římany byl Hercynský les, a tedy i Šumava, koncem světa, rozhraním mezi kulturním světem a divočinou. To je však pouze jeden úhel pohledu, po dlouhé věky Šumava pomezím nebyla. Podobnosti archeologických nálezů na obou stranách Šumavy naznačují, že od pravěku do středověku Šumava lidi spíše spojovala, než rozdělovala. I později v dějinách, bez ohledu na aktuální politické dění a státní politiku, byla Šumava krajinou srdce nejenom pro Čechy, ale také pro jejich německé sousedy. I na německé a rakouské straně žilo mnoho obdivovatelů Šumavy, vzpomeňme například Alfreda Kubina. Jemu blízký Josef Váchal i mnozí další vnímali Šumavu jako jeden celek a někteří čeští spisovatelé, například Adalbert Stifter (zčásti také Karel Klostermann), psali o Šumavě německy. Byli to právě Šumavané z bavorské strany hranice, kteří jako první pochopili novodobý strategický význam Šumavy a v roce 1970 vyhlásili Národní park Bavorský les. V srpnu roku 1983 vyvrátila letní bouřka, trvající pouze několik minut, 175 hektarů lesa v oblasti pod Roklanem. Rozhodnutí tento polom nevyklidit a ponechat les bez přímé lidské intervence bylo průlomovým okamžikem. Díky prozíravosti a odvaze prvního ředitele NP Bavorský les Hanse Bibelriethera a bavorského státního ministra Hanse Eisenmanna se zrodil nový koncept ochrany přírody v Evropě, který byl postaven na myšlence umožnit vznik pralesa pro naše děti a vnuky. Foto J. Kadoch 07 Foto P. Čížková

Šumava / pěstěná i divoká Když procházíme vrcholovými partiemi Šumavy, vidíme v některých částech lesy učesané téměř na pěšinku. Stromy rostou disciplinovaně v řadách jeden jako druhý a vše je, z našeho lidského pohledu, pěkně uklizené. Foto M. Rudlová 08

Foto M. Černý Jinde vidíme lesy rozcuchané a zdánlivě neupravené. Rostou tam stromy různého stáří, na zemi se povalují tlející kmeny a některé jsou dokonce porostlé mladými stromky jedním slovem chaos a nepořádek. Foto P. Čížková Ty neupravené, chaotické lesy jsou člověkem méně ovlivněné a mají blízko k přirozeným ekosystémům. Vládne tam příroda. Jejich vzhled a funkci ovlivňují podmínky prostředí, přítomné organismy a jejich vzájemné vztahy. Naopak ty učesané, z pohledu některých krásné lesy jsou obhospodařované ekosystémy. Hospodaří tam člověk a lesy jsou na jeho činnosti do jisté míry závislé. Jsou pěstovány především proto, aby poskytly co nejlepší výnos dřeva. Žije v nich ale méně druhů různých organismů. Foto P. Hubený Pokud se člověk o hospodářský les přestane starat, postupně se přemění na les, který se bude blížit ekosystému přirozenému. Když se přestane hospodařit ve smrkovém lese v oblasti, kde normálně rostly smrčiny, můžeme čekat, že se přemění v onu neučesanou smrčinu. 09

Šumava / pěstěná i divoká Foto Z. Křenová 10

Původní horské lesy se vyznačují Neprostupností, která je způsobena přítomností velkého množství vyvrácených a polámaných stromů, které se rozkládají (tlejí) na povrchu půdy. Zastoupením stromů 200 300 let starých. Takto staří mohykáni dosahují úctyhodné velikosti s průměrem v prsní výšce přes 1 m. Po odumření zůstávají jejich suché stojící nebo ležící kmeny důležitou součástí ekosystému. Jsou na ně vázány různé druhy organismů nebo na nich vyrůstá nová generace lesa. Tím, že hlavní hybnou silou jejich vývoje jsou přírodní síly vichřice nebo lýkožrout smrkový. Vítr a lýkožrout spolu s různými druhy hub a dřevokazného hmyzu způsobují odumírání stromů. Na uvolněné místo pak nastupuje nová generace stromů. Tím, že jsou v závislosti na intenzitě a frekvenci působení přírodních sil mozaikou lesa zeleného a lesa suchého. Zrno mozaiky závisí na tom, na jak velké ploše stromy odumřely. V případě horských smrčin může les odumřít na rozsáhlých plochách. V nižších polohách, kde jsou smíšené lesy, je naopak zrno mozaiky menší. Původní horský les se nedá jednoduše popsat slovy. Je nutno ho vidět a zažít. A to umožňují národní parky. V hospodářských lesích Chybí staré stromy, stromy odumírající a stromy suché a popadané, tlející dřevo. Jsou často na první pohled výrazně zjednodušeny a změněny obvykle ve prospěch jediné cílové dřeviny, v častém případě smrku. Proto se jim říká monokultury. Cílová dřevina nemusí být na daném stanovišti původní. Pěstují se v homogenních blocích. Stromy v každém bloku mají relativně stejný věk a těží se ve stejnou dobu. Každý rok se těží určitý počet stromů v určitém bloku. Díky unifikaci podmínek prostředí a absenci mrtvého dřeva zde nachází domov omezené množství druhů živočichů a rostlin. Přírodní vlivy jako vichřice, lýkožrout a další narušují zavedený systém hospodaření, především ve smrkových monokulturách. Proto se tyto vlivy maximálně eliminují. Porosty jsou pouze výjimečně starší než 120 let. Foto M. Černý Na první pohled se přirozené smrčiny zdánlivě podobají smrkové monokultuře hospodářských lesů, ale veškerá podobnost končí u faktu, že smrk je dominantou obou ekosystémů. Rozdíly v druhové rozmanitosti, struktuře a fungování obou typů ekosystémů jsou naprosto zásadní. 11

Šumava / drsná i něžná Foto P. Čížová Foto J. Kadoch Foto J. Kadoch Semenáčky smrku mají schopnost masově vyklíčit na všech příhodných podkladech v podrostu (holé půdě, tlejícím dřevu, starém pařezu či polštářích mechu). V neposlední řadě tlející dřevo a kůra postupně uvolňují potřebné živiny. Tlející dřevo je také významným zdrojem vláhy a poskytuje semenáčkům, v porovnání s povrchem půdy, kde je často hustá vegetace znemožňující odrůstání malých stromků, výhodu. 12

Chladné a vlhké podnebí spolu s extrémními půdními podmínkami (mělké nebo podmáčené půdy) jsou hlavní faktory, které podmiňují výskyt smrčin ve střední Evropě. Tyto podmínky nejsou ale pro smrk a jeho růst nijak výhodné. Je to spíš opačně. Podmínky prostředí jsou totiž pro ostatní dřeviny natolik nepříznivé, že nedovolují jejich růst. Smrk je tak jediný původní druh, který je ještě schopný obsadit prázdný prostor stromového patra přesně v duchu českého pořekadla jednooký mezi slepými králem. Zejména v nejvyšších polohách Šumavy rozhodně nepanují podmínky, v nichž by se smrky vyvíjely optimálně jejich vývoj je mnohem pomalejší než v nižších polohách. Mnoho smrků (např. v takzvaném Židovském lese, v nejvyšších polohách Trojmezné aj.) je i o víc než sto let starších, než by odpovídalo jejich vzrůstu v porovnání se smrky v nižších polohách. Foto M. Černý Foto O. Vojtěch Velká většina semenáčků v několika málo následujících letech přirozeně odumírá, takže starších semenáčků v porostu zůstává pouze několik tisíc na hektar. Malé smrčky mohou přežívat v zástinu dospělého lesa mnoho let až desetiletí, a to téměř bez přírůstů. Tím vytváří tzv. skrytou rezervu. Teprve po rozvolnění stromového patra, kdy do lesa pronikne světlo, pokračují v růstu. Smrk může obnovit svůj růst ještě po desítkách let. Semenáčky smrku klíčí a nejúspěšněji přežívají na tlejících padlých kmenech a kolem pat odumřelých stromů, kde nejrychleji odtává sněhová pokrývka. 13

Šumava / drsná i něžná Foto O. Vojtěch Tlející dřevo je, ať již ve formě ležících kmenů, nebo ve formě suchých stromů, také důležitým domovem pro různé druhy ptáků, hmyzu nebo dřevokazných hub. Podle různých studií je přibližně 30 % všech organismů žijících v evropských lesích nějakým způsobem vázáno právě na přítomnost ležících kmenů nebo stojících souší. Tlející dřevo může sloužit jako zdroj potravy, jako dočasný úkryt nebo jako místo pro výstavbu hnízda. Foto J. Kadoch Některé kmeny jsou zastíněné, některé naopak osluněné. To způsobuje, že se rozkládají různou rychlostí, a mají tak různé vlastnosti. Tato různorodost přispívá, k druhové rozmanitosti těch, kteří mrtvé kmeny osídlují. V předjaří se dřevo rychleji prohřívá, lépe drží vlhkost a stromky zde nepodléhají konkurenci trav, které by je dokázaly zcela udusit. 14

Odstraňování kmenů obecně způsobuje ochuzování lesa o živiny, zejména o vápník a hořčík, bez kterých rostliny nemohou žít. Je to úplně stejný princip jako na poli. S úrodou se odvezou živiny a pokud by se nedoplňovaly, po několika sklizních se půda vyčerpá a úroda klesne. V případě lesa je tento proces jen pomalejší. Foto J. Konvička Foto P. Čížková Foto O. Vojtěch Hospodářský les, kde stojí jen zelené stromy budící zdání zdravého ekosystému, dávno přestal být domovem pro mnohé původní druhy. 15

Šumava / kůrovcová Foto P. Hubený Foto O. Vojtěch Žádný les, tedy ani prales, který vzdoruje vichřicím lépe než hospodářský les, není schopný odolat, přesáhne-li rychlost větru určitou hranici a na stromech například leží těžký sníh nebo je silně podmáčená půda. S předpokládanou změnou klimatu se četnost výskytu vichřic pravděpodobně ještě zvýší. Vichřice a kůrovec jsou faktory, které po tisíce let formovaly přirozený vývoj smrčin střední Evropy. Téměř každé století se nad naším územím přehnaly vichřice, po kterých zůstaly rozsáhlé polomy. Foto O. Vojtěch Foto M. Černý V hospodářských lesích, které jsou určeny k produkci dřeva a mají svým vlastníkům vydělávat, je přirozené narušení nežádoucí, protože způsobuje škody na ekonomické funkci lesa. Přirozená narušení jsou nahrazena řízenou těžbou stromového patra a nová generace lesa vzniká umělým vysazováním žádoucích dřevin nebo řízenou obnovou přirozenou. Hospodářský les je třeba pěstovat a před narušeními chránit, stejně jako doma chráníme své zahrádky a ovocné stromy. To se ovšem netýká vrcholových partií národního parku, kde je jedním z hlavních cílů právě ochrana přírody a druhové rozmanitosti. Chceme-li chránit přírodu, omezíme své zásahy a budeme pozorně a pokorně sledovat vývoj lesa v měnících se podmínkách prostředí. Předat žezlo přírodě můžeme v podstatě kdekoliv, i tam, kde dříve býval hospodářský les. A zániku lesa se nemusíme obávat. 16

Dostáváme se k otázce, o kterou se dodneška lesníci a ekologové přou: Je narušení stromového patra vichřicí nebo kůrovcem kalamitou, anebo je to přirozená etapa vývoje horského lesa? Tradiční lesnická teorie tvrdí, že v podmínkách střední Evropy je to kalamita. Tedy něco nesprávného, neočekávaného, vlastně katastrofa. Toto nové poznatky vyvracejí. Působení vichřice a kůrovců jsou přirozenou součástí dynamiky smrkových lesů. Silnou vichřici, která v lese vyvrátí nebo poláme dospělé stromy, považujeme za jeden typ přírodního narušení, v jehož důsledku se náhle změní stav lesa. Dospělé stromy odumřou a jejich místo zaujmou mladé stromky, které čekaly v podrostu. Vichřicí zlámané stojící stromy, souše, vývraty nebo ležící kmeny vytvoří různorodé prostředí vhodné pro nový rozvoj dalších druhů. Prolámání porostu umožní zvýšený přísun světla, které ovlivní život všech, co vichřici přežili, i nově příchozích. Důsledky narušení lesa bývají často vnímány jako cosi negativního a pro ekosystém nebezpečného. Přirozeně se vyvíjející lesní ekosystémy jsou formovány a udržovány přírodními narušeními, která ovlivňují druhovou skladbu a stáří stromů, množství tlejícího dřeva i druhovou rozmanitost organismů. Co vypadá jako zkáza z pohledu jednotlivých stromů či stromového porostu, jeví se z pohledu celého ekosystému jinak. Obdobně přírodní narušení způsobená vichřicí nebo kůrovcem pomáhají udržet biologickou rozmanitost. Různé druhy rostlin a živočichů obývají konkrétní ekosystém právě proto, že jsou na přirozeném narušování závislé. Ekosystémy jsou přírodnímu narušení přizpůsobené a je nedílnou součástí jejich vývoje. Foto M. Černý A jak krajina s přirozeně se vyvíjejícími lesy vypadá? Je mozaikou lesa se stromovým patrem narušeným a nenarušeným vichřicí a kůrovcem. To je v naprostém rozporu s tím, jak dnes široká veřejnost lesy vnímá. Ideálem pro běžného člověka je zelený les, zatímco suchý les je něco nepřirozeného a odpudivého. V zažité představě světa je to obraz zmaru, který musí být odstraněn a zapomenut. Rozpadlý les je však přirozeným stadiem ekosystémů smrčin. Dospělé stromy musí odumřít, aby uvolnily místo stromům novým. 17

Šumava / stresovaná i stabilní Foto V. Hošek 18

Rozsáhlé plochy suchých stromů v mnohých vyvolávají obavy z odnosu půdy, vyplavování dusičnanů, vysychání ploch v důsledku kolísání teplot, zvýšeného odtoku srážkových vod a následných povodní. Je pravda, že po odumření stromového patra nejsou srážky zadržovány korunami stromů. Kapky deště dopadají přímo na odkrytý povrch půdy a zvýší se tak riziko jejího odnosu (eroze). Pokud však nedojde k narušení půdního povrchu, mechů, borůvčí a dalších rostlin, které tam rostou a půdu chrání a svými kořeny zpevňují, devastující eroze nehrozí. Po odumření stromového patra dochází k přechodnému navýšení dusičnanů ve vodách. Nicméně, vzhledem k tomu, že průměrné koncentrace dusičnanů ve vodách Národního parku Šumava jsou dnes jen okolo 1 mg/l (kvalitní kojenecká voda je do obsahu dusičnanů 15 mg/l), neznamená dočasné navýšení na 5-10 mg žádné významné zhoršení kvality vod. Foto V. Hošek Zpracováním družicových dat a následným matematickým modelováním se zjistilo, že holiny se přehřívají daleko více než rozpadlé smrkové porosty, kde se denní průběh teplot trochu překvapivě nijak významně nelišil od zdravých porostů smrčin. Pokud ani v povodí Modravského potoka, kde se vyskytuje jedna z největších ploch odumřelých dospělých stromů na Šumavě, nebyl žádný vliv na odtok pozorován, je pravděpodobné, že ponechání části lesů Národního parku Šumava přirozenému vývoji k ohrožení hydrologické stability a povodním nepovede. K podobnému závěru vedou i hydrologické studie z povodí Plešného jezera. V letech 2004 až 2009 zde postupně odumřela většina porostů, tedy ještě podstatně vyšší podíl původní lesní vegetace než v povodí Modravského potoka. Přitom jsme nepozorovali významnější změny odtoku v porovnání s předchozím obdobím 2000 2004. Foto T. Jiřička 19

Šumava / znovu se rodící Foto J. Konvička Na mnoha místech Šumavy je možné vidět smrčiny obnovující se po narušení. Někde se obnovuje smrčina po vichřici a následném napadení kůrovcem, jinde byla smrčina napadena pouze kůrovcem. Při prvním zběžném pohledu si všimneme rozdílu v obnově. Po vichřici zůstala spousta vyvrácených a popadaných stromů. Ve vývratech je obnažena půda, nad kterou ční kořeny, které s sebou vzaly povrchové vrstvy půdy i s porostem. Část vegetace v podrostu byla zničena. Na obnažené půdě se otevírá volný prostor pro organismy, které neumějí dostatečně konkurovat druhům vzrostlého lesa. Otvírá se prostor pro dřeviny, jako je bříza, jejíž lehká a větrem snadno přenosná semena cestují na dlouhé vzdálenosti a dobře klíčí na minerální půdě. Na obnažené minerální půdě se daří i semenům smrku. Po kůrovci takovou spoušť nenajdeme. Panují zde vhodné podmínky pro vývoj přirozené obnovy smrku a jeřábu, případně dalších dřevin. Prosvětlení porostu je postupné. V prvním roce opadává pouze jehličí a stromy ještě poskytují částečný stín, v následujících letech se postupně ulamují tenké větvičky, pak silné větve, vrcholky stromů a kůra. Půda ani vegetace v podrostu se mechanicky neporuší. Naopak podmínky pro zmlazení se vlivem většího přísunu světla, vláhy a živin z opadu zlepšují. Semenáčky smrku, které se v porostu uchytily před narušením stromového patra, začínají odrůstat. Foto P. Čížková 20

Foto P. Čížková Odumřela jen jedna část lesního ekosystému dospělé stromy. Foto V. Silovský Foto P. Čížková Při podrobnějším pohledu si můžeme všimnout podobnosti obou míst. Přírodní narušení sice různým způsobem poškodilo živé stromy, ale celá řada organismů v lese zůstala a nyní se rozvíjí na troskách původního lesa. Je zde bohatý opad, mnoho stojících souší, polámaných nebo vyvrácených stromů, které se postupně začínají rozkládat. Takové prostředí je rájem pro dřevokazné houby, hmyz, půdní faunu a mikroorganismy včetně mykorhizních hub. Kromě toho je semennou bankou bylin, trav a dřevin. Souhrnně to nazýváme biologické dědictví. Část tohoto biologického dědictví jsme téměř ztratili, protože v naší krajině v posledních dvou stoletích chybí přirozeně se rozpadající a obnovující se lesy. Mladé stromky a semenáčky zajišťují rozvoj nového stromového patra a podrost se téměř nezměnil. Smrkový ekosystém zůstal funkční a stále plný života, který je mnohem rozmanitější než ve stejnověkém hospodářském živém lese. Je zřejmé, že obnova lesa nebude trvat stovky let. Vždyť stromové patro narušených porostů odumřelo před nějakými 15 lety. 21

Šumava / znovu se rodící Foto Z. Křenová 22

Foto J. Kadoch Součástí biologického dědictví jsou přežívající mladé stromky i dospělé stromy. Mladým smrčkům, které po léta přežívaly v zástinu mateřského porostu, odumření stromového patra zajistilo příliv světla a živin a ony nastartovaly svůj růst. Dospělé stromy neztratily plodnost, a i když jich přežilo jenom pár, jsou zdrojem semen pro rozvoj nových semenáčků. Směs nově narostlých semenáčků a starších stromků, které přežily v podrostu, zaručuje rozvoj nové smrčiny s věkovým rozrůzněním 30 až 150 let v závislosti na struktuře porostu před narušením kůrovcem nebo vichřicí. Neporušená bylinná vegetace a půda, rostliny přežívající ve formě semen a podzemních částí a živočichové jsou další složkou biologického dědictví. Všechny tyto složky jsou nesmírně důležitým základem pro následující obnovu dospělého lesa. Všude se narušené porosty tak dobře neobnovují, protože především listnaté stromky trpí okusem jelení a srnčí zvěří. V dobách, kdy na Šumavě byl vyšší podíl listnatých dřevin a šelmy (vlk, rys, medvěd) regulovaly stavy zvěře, nepředstavoval okus zásadní problém. Dnes na Šumavě převažuje smrk a stavy spárkaté zvěře jsou mnohem vyšší. Hladová zvěř je schopna najít mnohý mladý buk nebo jeřáb a výrazně je poškodit. Ochrana mladých buků, jeřábů a jedlí je finančně velmi náročná. Náročná je také umělá výsadba těchto dřevin do lesa. Člověk porušil rovnováhu přírody tím, že vyhubil dravce, a teď draze platí za obnovu lesa. Foto P. Hubený Pokusme se propojit moudrost a zkušenosti svých předků s novými poznatky. 23

Šumava / zásahová či bezzásahová Po vichřici Foto O. Vojtěch Odumřely pouze dospělé stromy a zbytek smrkového ekosystému je stále funkční a plný života. Foto K. Malík Plochy ponechané samovolnému vývoji se od asanovaných příliš neliší v množství dřeva ponechaného k zetlení, ale v jeho kvalitě. 24

Foto P. Čížková Pokusme se na základě dlouhodobých sledování lesních ekosystémů pochopit, jak šumavská příroda doopravdy funguje, a tím rozsoudit vleklý spor, zda zasahovat, nebo nezasahovat. Zatímco údajů o pěstování hospodářských lesů je mnoho, o přirozené obnově smrčin jich je poskrovnu. Je to tím, že i přirozených horských smrčin je ve střední Evropě velmi málo a ještě méně je smrčin, které byly ponechány samovolnému vývoji a bylo možné se z nich poučit. Je to i proto, že člověk po staletí věnoval více peněz a úsilí hospodářskému pohledu na les než tomu ekologickému. Odkorněné kmeny se rozkládají pomaleji, protože více prosychají a na jejich hladkém povrchu se špatně uchytávají mechy. Dalším, ještě zásadnějším zaznamenaným rozdílem je rozsah narušení půdy. Na asanovaných plochách je půda rozježděna, a tím jsou narušeny její povrchové vrstvy, které jsou nejdůležitějším místem rozkladných procesů. Jsou také místem, kde se nejvíce rozvíjejí mykorhizy a žijí půdní živočichové. Kromě poškození půdy mechanizací způsobila asanace i další škody. Mnoho semenáčků a dalších rostlin v podrostu bylo rozježděno, poškozeno při manipulaci se dřevem nebo zasypáno štěpkou. Foto V. Silovský Počet mladých smrčků byl na bezzásahových plochách řádově vyšší než na plochách asanovaných. Většina smrčků čekala na svou příležitost v porostu už před polomem. Vyvrácené stromy i po odumření poskytují semenáčkům i mladým smrčkům v polomu částečný zástin a zabraňují nadměrnému vysychání stanovišť. Foto J. Kadoch 25

Šumava / zásahová či bezzásahová Po kůrovci Foto M. Drha V posledních dvou desetiletích zažíváme přemnožení kůrovce obdobná těm, jakých byli naši předkové svědky v minulosti. I když z dálky či z letadla vypadají rozsáhlé šedivé porosty uschlého lesa jistě nepřívětivě až hrozivě, přirozená obnova těchto ploch probíhá nečekaně dobře. Působení kůrovce může ve smrčinách nastartovat jejich přirozenou obnovu. 26

Foto M. Drha Foto P. Čížková Opakovaně slýcháme tvrzení, že se na Šumavě s lesy provádí nezodpovědný experiment. Snad vás předchozí text přesvědčil, že když se šumavské lesy nechají na pospas přírodě, nejde o žádný experiment. Již víme, že les a smrčiny jsou na Šumavě nejméně 8000 let a zastoupení smrku vždy kolísalo. Lesníci zde začali hospodařit teprve před necelými 300 lety. Z této perspektivy je ponechání lesů samovolnému vývoji spíše návratem k osvědčené strategii, která fungovala tisíce let, než experimentem. 27

Desatero šumavských smrčin 1. Smrk se na Šumavě vyskytuje už více než 8000 let, ale jeho současné rozšíření bylo značně podpořeno umělou výsadbou. Nemůžeme rozhodně tvrdit, že by bez pomoci člověka nerostl a neobnovoval se. K rozmnožování a dobrému růstu potřebuje zdroj semen, dostatek vody a vhodné půdy. Upřednostňuje vlhké a chladné klima. Bude na Šumavě růst do té doby, dokud mu to dovolí klimatické a půdní podmínky. Stromky, které se samy uchytily z náletu, úspěšně rostou. Foto M. Drha Foto J. Kadoch 2. Vichřice na Šumavě nejsou nic ojedinělého. Za posledních 500 let se každé století objevila vichřice, která s největší pravděpodobností narušila velké plochy lesa. Silný vítr, který dosahuje síly vichřice, byl na Šumavě za posledních 30 let zaznamenán dvacetkrát a nejméně šestkrát byl provázen rozsáhlými polomy. Po orkánu Kyrill došlo k největšímu narušení lesa tam, kde byly v minulosti prováděny asanační těžby, které porosty rozvolnily a uvolnily cestu větru. 3. Kůrovec na Šumavě je od té doby, co se tam objevil smrk. Velká kůrovcová přemnožení se vrací zhruba po 200 letech. V dobách, kdy dospějí dostatečně velké plochy lesů, se pravděpodobnost velkoplošných polomů, způsobených silnou vichřicí, zvyšuje. Polomy přichystají kůrovci nadbytek potravy, čímž umožní jeho plošné rozšíření. Současné problémy s kůrovcem jsou umocněny labilitou dospělých smrkových monokultur, které byly vysázeny i v nižších oblastech Šumavy. 4. Kůrovce nemůžeme vymýtit, protože je přirozenou součástí smrkových lesů. Na jeho působení je vázán výskyt mnoha druhů organismů, které ve smrčinách žijí. V nižších polohách Šumavy můžeme problémům s kůrovcem předcházet tím, že budeme podporovat rozvoj smíšených porostů a současně zde používat přírodě blízké způsoby ochrany. Foto Z. Křenová 28

5. Ve střední Evropě i na Šumavě se nyní projevují změny klimatu. Oteplování oslabuje smrky a zároveň podporuje rozvoj kůrovce. Současně se zvyšuje četnost výskytu vichřic. 6. Narušené smrčiny se po působení kůrovce nebo vichřice samovolně obnovují. Počty mladých smrčků a ostatních dřevin v obnovujících se lesích přesahují 1000 ks na hektar a jsou dostatečné pro zajištění nové generace lesa. Nová generace lesa vznikající po odumření stromového patra je v porovnání s lesem, který vzniká na asanovaných holinách, strukturně a druhově bohatší. 7. Velký význam má tlející dřevo. Na rozpadajících se kmenech klíčí a rostou semenáčky, které by jinak neodolaly dravé konkurenci trav. Dřevo a větve ponechané v porostu, ale i uschlé stojící kmeny stíní a chrání rozvíjející se vegetaci. Mrtvé dřevo je také zásobárnou živin pro rostliny a umožňuje život mnoha druhům organismů. Tlející dřevo spolu s rostlinným opadem jsou hlavním zdrojem organické hmoty v půdě. 8. V lesích ponechaných samovolnému vývoji se výrazně nezvyšuje půdní eroze, která hrozí na plochách, kde se při asanační těžbě použije těžká mechanizace. Holiny navíc trpí vysušováním půdního povrchu, přehříváním a velkým kolísáním teploty. Při obnově musíme postupovat tak, abychom maximálně chránili půdu, především povrchovou vrstvu. Ta je tou nejvýkonnější továrnou na živiny, kterou umělými hnojivy nelze nahradit. 9. Půdy šumavských smrčin jsou silně okyselené. Je v nich nedostatek některých živin, především vápníku a hořčíku, naopak mají vysoký obsah rozpuštěného toxického hliníku. Foto O. Pexa 10. Zhoršené půdní podmínky oslabují smrky již od šedesátých let 20. století. K tomu se v posledním desetiletí přidal vliv oteplování a stále častější výskyt sucha na jaře a v létě. Je pravděpodobné, že v budoucnosti se rozloha přirozených smrčin na Šumavě zmenší a na jejich místě se bude lépe dařit smíšeným lesům. 29

Pohled odjinud / Šumava živá Mezi svými kolegy, přáteli, známými a nemnoha náhodnými turisty jsem uspořádal jakousi soukromou minianketu, co si představují pod pojmem divočina na Šumavě. Značná část dotázaných mou otázku pochopila jako recesi a jejich odpovědi podle toho i vypadaly. Ostatní, seriózní odpovědi mne však poněkud překvapily. Společným jmenovatelem většiny odpovědí byla existence suchého, mrtvého a pro návštěvníky neprostupného lesa. Když opominu skutečnost, že suché stromy zdaleka ještě neznamenají mrtvý les, zarážející je především to, proč zrovna tento fenomén by měl být symbolem šumavské divočiny. Proč většina dotázaných považuje za divočinu les mrtvý a nikoliv les živý, který je na mnoha místech Šumavy také stále ještě obtížně přístupný? Proč většina odpovědí zcela ignorovala význam ostatní flóry a fauny? Nicméně jedno vím jistě, ztotožňovat divočinu pouze se stavem (resp. neprostupností) a přirozeným vývojem lesa, je přinejmenším zjednodušující a k ostatním složkám ekosystému značně nespravedlivé. Chtěl bych spíše vyjádřit pocity zoologa, který na Šumavě prožil nemalou část svého života, který je se Šumavou svázán mnoha generacemi svých předků a který se cítí být šumavským patriotem. Jaké místo má v šumavské přírodě fauna? Asi nejznámějším příkladem jsou velké šelmy, které zde byly člověkem vyhubeny nejpozději v celých Čechách a které se sem opět vrátily. Jedná se především o rysa ostrovida. Ten sice Šumavu začal sám ojediněle osidlovat již po roce 1950, jeho současnému běžnému výskytu však výrazně pomohl člověk reintrodukcí v Bavorském lese i na naší části Šumavy V posledních deseti letech jsou ze Šumavy častější i pozorování jednotlivých vlků. Přitom možná nechybělo mnoho a vlk již Šumavu mohl opětovně trvale obývat. V zimě 19775/1976 unikla větší smečka vlků ze zařízení v bavorském národním parku a záhy se několik jedinců dostalo i na naše území. V následných několika letech však byli vlci pochytáni a postříleni. Pro mne osobně divočina nepředstavuje pouze stav lesa či krajiny, ale zahrnuje veškeré aspekty úžasné šumavské přírody, kulturní tradice, způsob života mých předků. Jedinečnost Šumavy v kontextu celé střední Evropy pak spatřuji zejména v její značné rozloze a velké rozmanitosti prostředí. Vždyť kde jinde na jednom geografickém území najdeme vedle sebe různé typy lesních porostů včetně drobných zbytků původních pralesů, různé typy rašelinišť, divoké i poklidné vodní toky, ledovcová jezera, skalnatá území, kamenná moře, horské i kulturní louky, pastviny, opuštěná bezlesí, zaniklá i prosperující lidská sídla apod. 30

Jaroslav Červený, zoolog / text a foto Nepřehlédnutelným druhem savce, který se sám na Šumavu vrátil, je los. Tento náš současný největší živočich byl u nás vyhuben někdy mezi 12. a 15. stoletím, opětovně se objevil v Česku v roce 1957 a v roce 1977 bylo zaznamenáno narození prvního mláděte již i v oblasti Šumavy, jmenovitě v okolí Lipna. Dnes se však s jednotlivými potulujícími se kusy můžeme nepravidelně setkat téměř na celé Šumavě. Posledním velkým druhem savce, který se vrací a samovolně proniká na území Šumavy, je bobr evropský. Jeho první nález pochází z roku 1997 z vodní nádrže Žďárek poblíž Strážného. Dnes se zde již sice nevyskytuje, lze se s ním ale např. setkat na vodních tocích u Železné Rudy, ve Vltavském luhu či na několika dalších lokalitách v podhůří. Bohužel savci na rozdíl od ptáků žijí daleko skrytějším způsobem života, a tak se s nimi běžný návštěvník přírody setkává méně často. To platí zejména pro výše uvedené druhy, které žijí na Šumavě ve velmi nízkých početnostech. Z drobných druhů savců jsou na Šumavě nejzajímavější, nejtypičtější či nejvzácnější především zástupci hmyzožravců (např. rejsek horský), hlodavců (např. plch zahradní, myšivka horská) a letounů (např. vrápenec malý, netopýr velkouchý, netopýr stromový). K rozpoznání těchto druhů jsou však již potřeba hlubší znalosti. Z ptáků je Šumava nejdůležitější určitě pro tetřevovité. Vždyť téměř všichni tetřevi České republiky žijí právě zde, na Šumavě je i naše nepočetnější populace jeřábků a vyskytuje se zde i teřívek. Tetřev hlušec obývá především staré rozvolněné lesní porosty a určitě se dá označit za jednoho z nejtypičtějších představitelů šumavské divočiny. Jeho početnost v posledních letech sice pozvolna stoupá, nicméně jeho populace je stále velmi ohrožená a zranitelná. K nejdůležitějším faktorům ohrožení nepatří snad ani tak lokální usychání lesa jako spíše neustálé vyrušování lidskou činností v době toku či v době hnízdění a zejména pak postupující fragmentace lesa a případné holosečné hospodaření v lese. Jeřábek lesní na rozdíl od tetřeva naopak obývá mladá sukcesní stadia lesa s bohatým podrostem. Na Šumavě sice nepaří mezi přímo ohrožené druhy, vadí mu však některé způsoby lesního hospodaření, jako je např. odstraňování lísek, olší či bříz z lesních porostů. Tetřívek obecný je typickým obyvatelem bezlesí, na Šumavě se původně vyskytoval především na rašeliništích, později využil i člověkem extenzivně využívanou otevřenou krajinu. Na rozdíl od předchozích druhů jeho početnost nejen postupně klesá, ale z některých tradičních lokalit výskytu dokonce zcela mizí. Přesto Šumava stále ještě patří k našim několika málo oblastem, kde se tento druh vyskytuje. Pro Šumavu jsou velmi typické i lesní druhy sov, jako je např. kulíšek nejmenší či sýc rousný. Za pomoci člověka se na Šumavu vrátila i naše druhá největší sova puštík bělavý. Šumava představuje velmi důležité území i pro život dalšího velkého množství druhů ptáků. Z nich je třeba jmenovat zejména čápa černého, chřástala polního, orla mořského a křiklavého, sokola stěhovavého, datlíka tříprstého, strakapouda bělohřbetého, hýla rudého či kosa horského. Pokud tyto druhy ptáků návštěvník pozná, má, na rozdíl od savců, velkou šanci je v přírodě i uvidět. Patrně většina šumavských rodáků a starousedlíků cítí, že Šumava divočinou je, aniž by toto slovo někdy vyslovili. A zde se vracíme opět na začátek: divočina je skutečně spíše stavem mysli než reálným obrazem přírody. 31

Pohled odjinud / Šumava inspirující Pro mne je divočina slovo přímo magické. Ne vždy musí být divočina spojena nutně s přírodou, i když se toto spojení nabízí jako logické. Spíše je to vyjádření stavu, ať už je to cokoli, co nás obklopuje, ovlivňuje, ba dokonce jak my sami vnímáme svět. Divočina mne naplňuje klidem a pocitem spokojenosti. V přírodě je divočina tím nejpřirozenějším stavem, jaký může být. Osobně mám svou tvorbu spojenou s divokou přírodou velmi úzce. A to jak tvorbu výtvarníka, tak i tvorbu komerčního grafika v oblasti reklamy a propagačních tiskovin. Koneckonců pocházím z jižních Čech a to se prostě nezapře. Byl jsem hodně ovlivněn měsíci a roky strávenými na obou stranách Šumavy a Bavorského lesa. Byl jsem svědkem úžasných přeměn v podobě přeshraniční spolupráce obou národních parků po roce 1989, otevření hranic po vstupu do EU..., to vše bylo úžasné sledovat. A také bylo úžasné si uvědomit, jak matce přírodě je tohle úplně, ale úplně jedno, jak si stále dělá, co chce pokud jí to ovšem člověk nezatrhne svou činností. Příroda nezná hranic hlásá heslo používané v národním parku, a nevěřili byste, jaká je to pravda pravdoucí. Divoký ráz přírody, který je na bavorské straně pracně budován a prosazován, a na české straně zděděný v podobě bývalých nepřístupných hraničních pásem, by měl zažít každý. Až když jste na Šumavě nebo v Bavorech na místech, kde máte pocit, že se čas zastavil, pak můžete nechat na sebe dýchnout ten úžasný klid divočiny. Právě ten úžasný klid uvězněný ve zdánlivém chaosu divočiny. Mě to, jak se říká, dobíjí baterky. Čerpám z těchto míst a z těchto chvil inspiraci, klid a sílu. Je potřeba jen umět vnímat, všímat si barevností, křivek, kompozic. Příroda, a divoká obzvlášť, je bezednou studnicí motivů a obrazů, které mají vliv nejen na mou tvorbu, ale na celý můj postoj k životu, který je díky těmto vjemům z přírody vždy optimistický. Protože když vidíte spadlý odumřelý strom, porostlý mechem, obydlený všemi možnými broučky a jinými zvířaty, a na něm se pilně a hrdě probojovávají ke světlu stovky nových malých semenáčků, to je úžasná ukázka koloběhu života. Všechno špatné je k něčemu dobré, a v tomto případě odumřelý stromový velikán dal základ dalšímu životu. Možná to popisuji až moc melancholicky, přece jen se lépe vyjadřuji štětcem nežli slovem..., ale to prostě musíte vidět, zažít, pochopit... V dnešním komerčním světě se těžko může někdo úplně vyhnout a vymanit z trendů civilizace. I já jako výtvarník jsem ovlivněn reklamou v televizi, informacemi z rádia, názory z okolí, postoji přátel apod. Hodně lidí ale dnes neumí vůbec ocenit, co divoká příroda je a co nám může dát. Všichni někam spěcháme, něco zařizujeme, někam jedeme, maximálně máme čas si v sobotu zajít na hodinku na houby, někam ale na místo, kde je možné poblíž dobře zaparkovat autem nebo aby to nebylo daleko od vlaku, někdo vyjede na kole, někdo si dokonce najde čas se projít po turistických trasách k vytyčenému cíli. Umíte se ale při těchto všech činnostech 32

Václav Hraba, akademický malíř a grafik zastavit? Vnímat to okolí? Tu atmosféru! Ty detaily! Ty barvy! V tomhle mám asi velikou výhodu právě díky tomu, že jsem výtvarník. Učili nás to už ve škole: Zklidni myšlení, pohlédni a nejdříve vnímej, nasaj atmosféru, a pak teprve kresli... Tak tohle dělám v životě často, a nemusím mít u sebe tužku a papír. Je to fenomenální relaxace, přímo to miluji! A moje obrovská výhoda je, že mohu toto vše spojit i s prací. I když se musím přiznat, ne vždy to jde. Znovu musím opakovat: divočina je pro mne klid a harmonie. A výtvarník se vždy snaží vložit do svého díla i své pocity, nálady a dojmy. Proto se nám například tak líbí dětské kresby mají totiž v sobě nezkaženou upřímnost. V dospělosti tuto schopnost vyjádřit se přímo a bez okolků už ztrácíme, jsme příliš ovlivněni zkušenostmi a pravidly společnosti. A já se stále učím znovu toho dosáhnout a vložit do své práce ten divoký klid, který čerpám především z přírody. Snažím se vložit to jak do své umělecké tvorby, tj. do obrazů a grafiky, tak i do komerční tvorby, která mne živí. Divočina. Harmonie divočiny. Její klid a souznění. Divoká zákoutí přírody, kde každý detail má své místo. To je to, co mne fascinuje a co miluji! Přeji vám všem, abyste to zažili také. Nejen viděli, ale zažili! 33

Co vyprávějí šumavské smrčiny Mimořádné číslo časopisu Šumava, které jste dostali do rukou, chce přispět svými předloženými informacemi k orientaci čtenářů v relativně složité a pro běžného návštěvníka Národního parku Šumava trochu možná nepřehledné situaci a v problematice bezzásahového režimu ve vymezených částech Národního parku Šumava. Informace jsou rozdílné podle toho, z jaké strany pocházejí. Pro naše číslo jsme si dovolili využít část textů z nové knihy autorů Prof. Ing. Hany Šantrůčkové, CSc., a Doc. RNDr. Jaroslava Vrby, CSc., a kolektivu Co vyprávějí šumavské smrčiny, která vás provede lesními ekosystémy Šumavy. Knihu vydala Správa NP a CHKO Šumava, Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity a Česká společnost pro ekologii. Zájemcům, kteří chtějí proniknout do uvedené problematiky hlouběji, doporučujeme seznámení s uvedenou publikací. Ta vznikla za spolupráce mnoha vědců, kteří provádějí výzkum na Šumavě již po několik desetiletí. Své znalosti zde shrnují s ohledem na dnešní poznatky, ale současně připouští, že to nejsou žádná dogmata. Rozhodující slovo má vždy příroda. Člověk může její vývoj ovlivnit, ale ne řídit. Celá kniha je členěna do dvou úrovní, kde základní text je samonosný a popisuje pro všechny pochopitelnou formou celou problematiku. Pro toho, kdo by chtěl podrobnější informace, jsou texty doplněny odbornými rámečky se spoustou zajímavých informací z výsledků výzkumu. Kniha je také doplněna řadou fotografií, schémat, grafů, map a kreseb, které i odborné informace zpřístupní široké veřejnosti. Součástí knihy je i odborný slovníček nejdůležitějších pojmů, pro snazší orientaci čtenáře i v odbornější části. Knihu Co vyprávějí šumavské smrčiny si můžete zakoupit v informačních střediscích Správy NP a CHKO Šumava. Distribuci zajišťuje KOSMAS http://www.kosmas.cz/knihy/153827 34

Velký zákon Slyš Velký zákon! Ten at' krok tvůj řídí. Buď bratrem květů, stromů, zvířat, lidí a netkni se jich nešetrnou dlaní, jež z neznalosti někdy krutě raní! Buď synem Slunce! Cti je myslí čistou a v jeho světle ber se stezkou jistou, neb Měsíc klam je - právem noci spánek a den chce čin; slyš, volá jitřní vánek! Měj bystré oko, neviděn vše zhlédni a tiše kráčej, zvěř jak o poledni! Je hluk tvým zrádcem - hlupák jenom hlučí; buď strážcem ticha, který za klid ručí! Svůj tábor ukryj, oheň střez jak poklad, však odcházíš-li, zahlad' každý doklad, že byl tu člověk! Koho stopa zradí, ten ztrátou práva nedbalost svou hradí. Měj v úctě vodu! Čím je bez ní Země? Jen moudrým pramen hudbou zvoní jemně. Kdo chceš ji slyšet, poznat sil svých míru, změř činem, službou, obětí svou víru! Vše uč se chápat - celičký svět vůkol! Je chránit život posvátný tvůj úkol! Buď bratrem květu, stromu, zvířat, lidí a miluj ty, kdo Zákonem se řídí! Ralf (Ernest Thompson Seton) Foto M. Drha