STUDIE O LESNÍM HOSPODÁŘSTVÍ NA ÚZEMÍ ZLÍNSKÉHO KRAJE

STUDIE O LESNÍM HOSPODÁŘSTVÍ NA ÚZEMÍ ZLÍNSKÉHO KRAJE Zpracoval: Ústav lesnické a dřevařské ekonomiky a politiky Lesnická a dřevařská fakulta Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Brno 2002 1

Obsah 1 Úvod 1 2 Metodický přístup 3 3 Funkce lesa ve Zlínském kraji 5 4 Charakteristika lesního hospodářství ve Zlínském kraji 18 5 Analýza vybraných ukazatelů hospodaření LČR, s.p. na území Zlínského kraje 40 6 Podnikatelské prostředí ve Zlínském kraji 60 7 Modelové stanovení nákladů a výnosů lesnického hospodaření LČR, s.p. na území Zlínského kraje 74 8 Některé právní aspekty přechodu (převodu) lesů 80 9 Realizace hospodářské a státní lesnické politiky ve Zlínském kraji 95 10 Závěr 107 11 Přílohy 108 2

1 Úvod Lesnictví se svým charakterem výrazně odlišuje od ostatních odvětví národního hospodářství. Jeho hlavním úkolem není pouze produkce dřeva, ale především péče o lesy, jako základní složky životního prostředí. Na produkci dřevní suroviny pak navazuje odvětví průmyslu zpracování dřeva. V České republice je lesnatost 33,4 %, na jednoho obyvatele připadá 0,25 ha lesa, lesní půda zaujímá rozlohu 2 632 tis. ha. Z této rozlohy státní lesy mají výměru 66 %, soukromé lesy 20,9 %, obecní lesy 12,4 % a lesní družstva 0,7 %. Lesní majetek se v zásadě odlišuje od ostatních druhů majetku. Před vlastním posouzením, jak na lesní majetek vůbec pohlížet, je nezbytné uvést některé aspekty a specifika, které tento majetek odlišují od ostatních druhů majetku. Les je komplikovanou geobiocenózou, jejíž základní složky tvoří lesní půda s podložím a lesním porostem včetně vzduchu a vodních ploch, jejichž živé složky fytocenóza, s dominujícím postavením dřevin, a zoocenóza jsou ve stálé interakci rovněž s neživými složkami. Složitost lesa je dána skutečností, že je současně jak pracovním předmětem, pracovním prostředkem a výrobkem, tak i zároveň vlastní přírodní podmínkou lesní výroby. Je nejen výrobním, ale rovněž nevýrobním faktorem v národním hospodářství a v životě společnosti. Les je prací reprodukovatelným jměním a přírodním bohatstvím, je zároveň nepostradatelným environmentálním zdrojem ve společnosti, pro kterou má sociální a ekonomický význam. Z hlediska především mimoprodukčních funkcí je nejen soukromým, ale současně veřejným statkem. Vlastnictví lesa se vyznačuje především dvěma rysy, které do značné míry určují jeho povahu a na druhé straně určují a omezují způsoby nakládání s ním. Především je to mimořádně dlouhá produkční doba a potřeba vlastníka očekávat od tohoto majetku přibližně vyrovnaný a přitom trvalý výnos. Nutno dále zdůraznit, že návratnost kapitálu, vloženého do lesního majetku (na rozdíl od investic jiných typů majetku) dlouhodobě nepřesahuje 2 až 3 %. Základním legislativním rámcem usměrňujícím obhospodařování lesů je zákon č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon), který označuje ve svém vstupním paragrafu lesy za národní bohatství tvořící nenahraditelnou složku životního prostředí. V zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je les charakterizován jako významný krajinný prvek. Zachování tohoto bohatství pro budoucí lidská pokolení je etickým závazkem současné generace a základním cílem soudobé státní lesnické politiky, a to i při respektování skutečnosti, že lesní hospodářství je podnikatelskou činností, která je součástí otevřeného sektoru ekonomiky řízeného trhu. Koncepce lesního hospodářství České republiky vychází z mezinárodního rámce, který je dán tzv. pan-evropským procesem, započatým první ministerskou konferencí o ochraně lesů v Evropě, v roce 1990 ve Štrasburku a dalšími konferencemi stejného zaměření. Východiskem jsou rovněž Zásady státní lesnické politiky schválené vládou. Základní myšlenkou je trvale udržitelné hospodaření v lesích, což znamená obhospodařování a využívání lesů a lesní půdy takovým způsobem, s takovou intenzitou, že zachová jejich biologickou diverzitu, produktivitu, schopnost reprodukce, vitalitu a zachová 3

potenciál k plnění těchto funkcí pro budoucnost. Bezpodmínečnou podmínkou je zachování jejich funkce ekologické, tj. ochrana lokálního životního prostředí, protierozní ochrana půdy, ochrana vodních zdrojů, ochrana krajiny před živelnými katastrofami a ochrana přírody; funkce ekonomické, tzn.obnovitelný přírodní zdroj mnohostranně využitelné dřevní suroviny a dalších lesních produktů, zdroj zaměstnání a příjmů zejména ve venkovských oblastech; funkce sociální a kulturní, tj. uchování krajiny, kulturního dědictví a rekreační funkce. 4

2 Metodický přístup Při zpracování studie se vycházelo ze Zakládací listiny, Organizačního řádu a Služebního řádu státního podniku Lesy České republiky. Potřebné údaje byly čerpány z Lesních hospodářských plánů zpracovaných pro jednotlivé LHC a datového skladu LČR. Ke zjištění značného množství dalších údajů byly použity Zprávy o stavu lesa a lesního hospodářství ČR, podklady zpracované Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, Statistické ročenky životního prostředí ČR, podkladové materiály z Českého statistického úřadu, Registru ekonomických subjektů ARES a Obchodního rejstříku. S ohledem na nejednotnost metody zpracování těchto materiálů nemohly být zpracovány všechny údaje v časové řadě pěti let, tj. za období let 1997-2001. Analýza vybraných ukazatelů hospodaření LČR, s.p. na území Zlínského kraje byla zpracována za období let 1999-2001. Další období nemohlo být zpracováno, neboť podnik Lesy České republiky má vytvořen a veden datový sklad až od roku 1999. Za účelem rozšíření časové řady vybraných ukazatelů hospodaření navrhujeme zpracovat a doplnit údaje za rok 2002. Toto zpracování jsou schopni zajistit v měsíci dubnu 2003. Nákladové a výnosové charakteristiky hospodaření podniku Lesy České republiky byly vybrány s ohledem na váhu a význam pro lesnické činnosti. Vycházelo se ze struktury nákladových a výnosových druhů vybraných výkonů - hlavní účetní knihy analytických účtů v plném rozsahu, v členění dle správ. Bylo provedeno vyčlenění dle zájmových lesních správ a byla provedena selekce vybraných výkonů. Vlastní analytická část byla zaměřena na kvantifikaci nákladů podle vybraných výkonů a výnosů, podle rozhodujících tržbonosných činností a dosaženého hospodářského výsledku. Veškeré nákladové položky pěstební činnosti byly konstruovány jako dodavatelské ceny fakturované stávajícími dodavatelskými organizacemi. V kalkulaci byly použity jako podklad normy spotřeby času na měrnou jednotku, mzdové tarify, obvyklé u těchto organizací na 1 hodinu práce pro jednotlivé profese. Náklady těžební činnosti nebyly kalkulovány. Rozsah měrných jednotek pěstební činnosti je odvozen od plošného rozsahu obnovních těžeb. V kalkulaci nejsou uvedeny režijní náklady. Výnosy byly kalkulovány jako násobek jednotkové ceny dříví na pni v členění podle skupin dřevin, kvalitativních znaků a hmotnatostních stupňů. 5

3 Funkce lesa ve Zlínském kraji Les je velmi složitý heterotypický systém, který lze chápat jako lesní ekosystém či lesní geobiocenózu nebo biocenózu či fytocenózu. Pro všechny uvedené systémy je společné to, že v jejich rostlinné složce tvoří základní determinační a edifikátorovou složku dřeviny stromového vzrůstu. Svažitost a členitost terénu v kraji výrazně omezuje zemědělské využití, proto zhruba 50 % území připadá na nezemědělskou půdu, v té tvoří hlavní podíl lesy. Zastoupení lesa ve Zlínském kraji je ovšem nerovnoměrné. Hlavní centrum se nachází na severovýchodě v okrese Vsetín, kde dosahuje 50 %, na druhou stranu menší zastoupení lesů je v jihozápadní části, kde rozsáhlejší komplex vytváří pouze Chřiby. Zlínský kraj má také velkou rozlohu chráněného krajinného území, přičemž dvě velkoplošná území (CHKO Bílé Karpaty a Beskydy) zahrnují zhruba 30 % kraje. Na základě zmíněných skutečností lze všeobecně říci, že produkční i mimoprodukční potenciál lesa je pro kraj velmi důležitý, zároveň je třeba obě skupiny funkcí lesa postavit na stejnou úroveň. Mimoprodukční funkce přírodních (environmentálních) zdrojů - a tedy i lesa - jsou pro člověka životně důležité, bez nich nemůže člověk žít, jsou životadárné. Na druhé straně můžeme s naprostou jistotou říci, že rovněž tak bez produkčních funkcí lesa nemůže člověk existovat. Trvale udržitelné poskytování produkční funkce lesa je veřejným zájmem nejvyššího stupně, tím spíše, jedná-li se o zdroje ekologické (jejichž suroviny zatěžují životní prostředí při produkci, zpracování, spotřebě a likvidaci podstatně méně než jiné) a navíc o zdroje trvale obnovitelné. Často se totiž zapomíná na to, že funkce produkční - tržní - má rovněž nesmírně důležité významy mimoprodukční - sociální. Funkce lesů jsou účinky a úloha lesů jako souboru ekosystémů, hospodářských procesů a objektů na lesních pozemcích. Mezi nejvýznamnější funkce, které plní lesy ve Zlínském kraji patří tyto: I. funkce lesů produkční zejména produkce dřevní hmoty jako tradiční ekonomická funkce lesů, výkon práva myslivosti. Z tohoto hlediska jsou ve Zlínském kraji velmi dobré podmínky. V zastoupení hospodářských souborů převažují živná stanoviště středních a vyšších poloh, což umožňuje pěstování ekonomicky žádaných dřevin (smrk, buk), které jsou součástí přírodě blízké skladby lesa v daných podmínkách. Přírodě blízká skladba ovlivňuje produkci také nepřímo, např. vyšší odolností vůči abiotickým faktorům, nebo možností efektivně využít přirozené obnovy. 6

Právo myslivosti, jako souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit a užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků je třeba chápat jako jednu z produkčních funkcí lesa. Ve Zlínském kraji, především v severovýchodní části, jsou vhodné podmínky pro chov vysoké zvěře. Po celém území kraje je typický výskyt spárkaté a také zvěře černé. Se stavem drobné zvěře je to horší, ale vyskytují se zajíc polní, koroptev polní a také bažant obecný. II. funkce lesů mimoprodukční 1. funkce lesů hydrická ovlivňování vodního režimu v tocích zadržováním (retencí) a zpomalováním (retardací) odtoku srážkových vod v lesních ekosystémech a tím vliv lesů v povodí na rozložení odtoku v čase, ovlivňování jakosti vody při jejím postupu lesním prostředím. 2. funkce lesů půdoochranná funkční efekty lesů, které působí na ochranu půdy, především před různými druhy eroze (vodní, větrné, sněhové) a před svahovými pohyby (sesuvy). 3. funkce lesů rekreační funkci rekreační mají téměř všechny veřejně přístupné lesy, jedná se o soubor funkčních efektů lesů působící na osvěžení a zotavení člověka, návštěvníka lesa. 4. funkce lesů ekologická účinky lesů pozitivně ovlivňující prostředí živých organismů. 5. funkce lesů krajinná ochrana krajinného (přírodního a životního) prostředí, ekologické stability. 6. další mimoprodukční funkce lesa klimatická, kulturní, léčebná, estetická. Mimoprodukční funkce jsou v podstatě realizovány samotným výskytem lesa na daném území, dosáhne-li určité rozlohy a věku, bez ohledu na dřevinnou skladbu. Zdůraznit je třeba funkci půdoochrannou a hydrickou. Tyto funkce jsou v kraji velmi důležité a úzce spolu souvisí. Velkou část kraje pokrývá flyšové pásmo, které je vzhledem ke svažitosti území ohroženo sesuvy. Lesní porosty představují formu hospodaření, která zajišťuje stabilitu takových ploch. Půda je zpevňována kořenovým systémem a zároveň je nadzemní biomasou chráněna proti dopadové energii srážek, tedy možnému odnosu půdy. Celkově les ve Zlínském kraji, stejně 7

jako v celé ČR, představuje svojí existencí nejefektivnější způsob protierozní a protipovodňové ochrany na takto členitých územích. 3.1 Přírodní poměry Geologická charakteristika Podle regionálního geologického třídění území České republiky náleží Zlínsko k Západním Karpatům, které jsou součástí alpsko-karpatského pásma v Evropě - Alpid. Vznikly alpinským vrásněním v druhohorách a třetihorách. Na Moravu zasahuje část Západních Karpat, která se označuje jako Vnější (flyšové) Západní Karpaty a vněkarpatské postorogenní pánve (karpatská předhlubeň a vídeňská pánev). Zatímco flyšové horniny Vnějších Západních Karpat budují vrchoviny a hornatiny, postorogenní pánve tvoří nížiny (roviny) a nížinné pahorkatiny. Ve vztahu ke geologickým pochodům alpinské orogeneze je flyšové pásmo starší a postorogenní pánve mladší částí Západních Karpat na Moravě. Usazeniny flyšového pásma se vyznačují mnohonásobně opakovaným střídáním jílovců a pískovců, místy s polohami slepenců. Usazování probíhalo za horotvorného neklidu značnou rychlostí a významně se na něm podílely husté bahenní, tzv. turbiditní proudy. Flyšové usazeniny se proto vyznačují nedostatkem zkamenělin (mimo mikrofosilií). Na rozhraní mezi staršími a mladšími třetihorami byly během alpinského vrásnění intenzivně zvrásněné do vrásových příkrovů. Skupina vnějšího flyšového pásma je ve zlínském regionu zastoupena všemi třemi svými jednotkami, tj. ždánicko-podslezskou, slezskou i předmagurskou. Ždánicko-podslezskou jednotku tvoří povrch Chřibů a v Litenčické pahorkatině sahá až po jižní okraj Kroměříže. Většinu její plochy v popisovaném území zabírají podmelinitové a ždánicko-hustopečské souvrství. Ždánicko-hustopečské souvrství charakterizuje rytmické střídání světlešedých slabě zpevněných vápnitých pískovců a šedých vápnitých jílovců. Usazeniny ždánicko-podslezské jednotky mají svrchnokřídové až oligocenní stáří. V severní části území se před čelem magurského příkrovu nachází v úzkém pruhu slezská jednotka moravského flyše, a to v godulském vývoji. Sedimenty godulského a istebňanského souvrství budují jižní svahy Moravskoslezských Beskyd v okrese Vsetín. Nejmladším členem slezské jednotky je flyšové krosněnské souvrství. příkrovová stavba slezské jednotky se vytvářela ve dvou fázich v mladších třetihorách mezi karpatem a badenem a po spodním badenu (tzv. staro- a mladoštýrská fáze alpinského vrásnění). Předmagurská jednotka vystupuje v pruhu mezi slezskou a račanskou jednotkou východoseverovýchodně až východně od Holešova a dále před čelem magurského flyše v okrese Vsetín. Největší část popisovaného území východně a jihovýchodně od čáry Bohuslavice u Kyjova, Střílky, Tlumačov, Holešov, Chvalčov, Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm, Bílá zabírá magurská skupina flyšového pásma. Magurská skupina se člení na dílčí jednotky - račanskou, bystrickou a bělokarpatskou, které mají charakter samostatných příkrovů. Typická flyšová sedimentace začala v račanském bazénu ve spodní křídě a je ukončena ve svrchním eocénu, místy až ve spodním oligocénu. Nejvyšší část v račanské jednotce zaujímá zlínské souvrství. Je členěno na vrstvy újezdské, luhačovické, rusavské a vsetínské. Sedimenty bystrické jednotky pocházejí z paleocénu a eocénu. BVystupují v úzkém pruhu o šířce 5 až 10 km od Bojkovic až do okolí Valašských Klobouk a Bylnice. 8

Bělokarpatská jednotka je rozšířena především v moravském úseku Bílých Karpat západně od Strážnice až po hranici Moravy a Slovenské republiky. Jednotka Bělokarpatská se člení na hlucký a vlárský vývoj. Hlucký vývoj je tvořen usazeninami spodní křídy až spodního eocénu, hlavní rozšíření má v jihozápadní části Bílých Karpat. Spodní polohy souvrství charakterizují černošedé až černé jílovce, vápnité jílovce a slíny. Ve vyšších polohách ubývá jílovců. Častěji se objevují vložky bělavě a hnědavě šedých, jemně až velmi jemně zrnitých, místy gradačně zvrstvených vápenců. Vlárský vývoj bělokarpatské jednotky zahrnuje usazeniny svrchní křídy až spodního eocénu. Člení se na kaumberské, javorinské a svodnické souvrství. V okolí nezdenického zlomového systému jsou na území bystrické a bělokarpatské jednotky soustředěny výskyty neovulkanitů charakteru andezitů a čedičů. Jedná se o výhradně podpovrchový vulkanismus. Dále se zde nacházejí komínové brekcie z úlomků vulkanitů a sedimentů a termicky přeměněné kontaktní rohovce - porcelanity. Postorogenní pánve se na Moravě vytvořily v závěrečných fázích vývoje Vnějších Západních Karpat. V zájmové oblasti vznikly v mladších třetihorách dvě pánve - vídeňská a karpatská mladotřetihorní předhlubeň. Vídeňská pánev zasahuje do popisovaného území od jihu do okresů Uherské Hradiště a Zlín, až k Napajedlům. Třetihorní pánevní výplň je porušena řadou zlomů poklesového rázu. Osu tvoří tzv. hradišťský příkop s výplní usazenin sarmatského a panenského stáří. Sladkovodní usazeniny panonu obsahují četné uhelné sloje. Z karpatských mladotřetihorních pánví zasahují ze severu do okresů Kroměříž a Zlín sedimenty stupňů karpatu a badenu. V okolí Kroměříže byla sedimentace v prostoru Litenčické pahorkatiny zakončena v období karpatu hrubými klastiky kroměřížského souvrství. Jejich valounový materiál pochází z čela nasouvajících se karpatských příkrovů. Geomorfologická charakteristika Zlínský region se vyznačuje rozmanitým povrchem od rovin a nížinných pahorkatin až po hornatiny Bílých Karpat, Javorníků a Moravskoslezských Beskyd. Tato geomorfologicky mladá část České republiky náleží převážně do geomorfologické provincie Západní Karpaty a jen menší část mezi Uherským Hradištěm a Napajedly patří k provincii Západopanonská pánev. Západní Karpaty se na území Moravy dělí na Vněkarpatské sníženiny a Vnější Západní Karpaty. Z Vněkarpatských sníženin zasahuje do popisovaného území geomorfologický celek Hornomoravský úval v okolí Kroměříže, Hulína a Napajedel. Jeho osu tvoří široká rovina Středomoravské nivy podél toku řeky Moravy. Na východ k Holešovu vybíhá Holešovská plošina. Středomoravské Karpaty tvoří západní část popisovaného území. Jejich osu představují úzké a zalesněné hřbety Chřibů, probíhající od údolí Kyjovky na jihozápadě až ke Kroměříži a Napajedlům na severovýchodě. Jejich tvary jsou určeny polohami pískovců a slepenců. Vrchem Brdo u obce Roštín dosahují Chřiby největší výšky 586,7 m n. m. V pískovcích a slepencích vznikly skalní útvary, jež jsou nyní chráněny zákonem, např. PP Kazatelna, PP Komínky a PP Kozel. Členitá vrchovina je rozřezána hlubokými údolími. Na severozápadě lemuje úpatí Chřibů nižší georeliéf Litenčické pahorkatiny. Členitá pahorkatina je složená z třetihorních usazenin překrytých spraší. Jihovýchodní úpatí Chřibů lemuje ve zlínském regionu úzký pruh Kyjovské pahorkatiny. Okolí rozvodnic této členité pahorkatiny jsou plochá a vkládají se do nich úvalovitá a neckovitá údolí potoků stékajících z Chřibů. 9

Geomorfologická podsoustava Moravsko-slovenské Karpaty zabírá jihovýchodní část popisovaného území mezi řekou Moravou a hranicí mezi Českou a Slovenskou republikou. Skládá se z vyšších pohraničních hřbetů Bílých Karpat a z nižší Vizovické vrchoviny. Bílé Karpaty jsou protáhlé pohraniční pohoří protažené od jihozápadu k severovýchodu. Hranice probíhá zhruba po hřbetnici. Pohoří začíná za Strážnicí a končí u Lyského průsmyku. Dělí se na několik navzájem odlišných částí. V popisovaném území se nachází nejvyšší část pohoří zvaná Javořinská hornatina s nejvyšším bodem Bílých Karpat, horou Velká Javořina (970 m n. m.) u obce Strání. Moravská část hornatiny je rozčleněná do úzkých hřbetů a hluboce zařezaných údolí. Dále na severovýchod pokračují Bílé Karpaty Lopenickou hornatinou. Pro hornatinu jsou příznačné široké zaoblené hřbety a hluboce zaříznutá údolí. Za Vlárským průsmykem navazuje na Lopenickou hornatinu poslední část Bílých Karpat Chmeľovská hornatina. Plochá hornatina má rovněž široké hřbety oddělené hlubokými údolími. Pokračováním pohraničních pohoří za Lyským průsmykem jsou Javorníky. Moravská část se dělí na Ráztockou a Pulčínskou hornatinu. Ráztocká hornatina představuje severovýchodní úsek moravské části. Masivnější je jihozápadní část Javorníků, která se nazývá Pulčínská hornatina. Rozsáhlé podhůří Bílých Karpat a Javorníků na Moravě představuje Vizovická vrchovina. Sahá od úpatí pohraničních pohoří až k Dolnomoravskému a jižní části Hornomoravského úvalu. Celkově je to členitá vrchovina, ale vyskytují se v ní i pahorkatiny a hornatiny. Na jihu a východě obklopuje Fryštáckou brázdu vyšší terén Zlínské vrchoviny. Je to členitá vrchovina o střední výšce 354 m. Hřbety tvoří většinou pískovce. Svahy postihují četné sesuvy. Na geomorfologickou podsoustavu Moravsko-slovenských Karpat navazuje na severu podsoustava Západních Beskyd. Do popisovaného území zasahují celky Hostýnsko-vsetínská hornatina, Rožnovská brázda a jižní svahy západní části Moravskoslezských Beskyd. Hostýnsko-vsetínská hornatina probíhá od Holešova na západě až po státní hranici u sedla Bumbálka. Dělí se na dva podcelky, a to Hostýnské vrchy na západě a Vsetínské vrchy na východě. Hostýnské vrchy mají ráz ploché hornatiny se zaoblenými hřbety se střední nadmořskou výškou 506 m. Nejvyšším bodem je Kelčský Javorník (864,7 m n.m.) jihozápadně od obce Podhradní Lhota. Okraje hornatiny jsou rozřezané hlubokými údolími vodních toků. Na jižních svazích pramení v nadmořské výšce 510 m řeka Dřevnice, na severních svazích pak Bystřička, Juhyně a Loučka. Za údolím řeky Vsetínské Bečvy navazuje na Hostýnské vrchy východní část hornatiny, která se nazývá Vsetínské vrchy. V půdorysu mají tvar trojúhelníku a jsou na jihovýchodě, jihu a západě omezeny údolím Vsetínské Bečvy a na severu Rožnovskou brázdou. Vsetínské vrchy mají ráz členité vrchoviny až ploché hornatiny se střední nadmořskou výškou 593 m n.m. Mezi Vsetínskými vrchy na jihu a západní částí Moravskoslezských Beskyd na severu leží protáhlá sníženina Rožnovské brázdy. Její dno má střední nadmořskou výšku 486 m. Je v celé délce protékána Rožnovskou Bečvou. Severně od Rožnovské brázdy zasahují do popisovaného území jižní svahy Moravskoslezských Beskyd. Při severním úpatí Hostýnsko-vsetínské hornatiny se táhne úzký pruh nižšího terénu Západobeskydského podhůří, který se na Moravě nazývá Podbeskydská pahorkatina. Z geomorfologické provincie Panonská pánev zasahuje do popisované oblasti pouze severní výběžek Dolnomoravského úvalu. Osu Dolnomoravského úvalu tvoří široká niva řeky Moravy, lemovaná říčními terasami a nížinnými pahorkatinami s měkkým georeliéfem na mladotřetihorních a čtvrtohorních usazeninách. 10

V červenci 1997 byla značná část Zlínska zasažena intenzivními srážkami. Zejména do severní části regionu zasahovalo tzv. beskydské srážkové centrum. Vysokých hodnot dosáhly srážkové úhrny v Radhošťské hornatině a Vsetínských vrších v okrese Vsetín (např. za první čtyři kritické dny bylo naměřeno ve Valašském Meziříčí 355 mm a v Rožnově pod Radhoštěm 388,5 mm srážek). Srážky aktivizovaly staré sesuvy a daly vzniknout novým. Na řadě míst velmi destruktivně působily sesuvy, méně stékání, ojediněle skalní řícení. Nejvíce byl poškozen okres Vsetín. Sesuvy poškodily a místy výrazně narušily infrastrukturu krajiny. Byly poškozeny obytné i rekreační budovy, silniční i místní komunikace, železnice, přehradní nádrž Bystřička, zdroje pitné vody, telefonní kabely, elektrické vedení, vysokotlaký plynovod, lesní porosty, zahrady, sady a pastviny. Na základě inventarizace svahových pohybů v postižených oblastech, prováděné v druhé polovině roku 1997 bylo registrováno nejvíce sesuvů v okrese Vsetín (250), v okrese Zlín (136), Uherské Hradišťě (51) a Kroměříž (18). Nejrozsáhlejším aktivizovaným sesuvným územím nejen ve zlínském regionu, ale i na Moravě je lokalita Vaculov - Sedlo v údolí potoka Bystřička (k.ú. Malá Bystřice, okres Vsetín). Délka sesuvného území je 4 km, šířka až 1,2 km. Vyskytuje se zde nejen sesouvaní, ale i další typy svahových deformací, které postihují deluviální sedimenty i skalní podloží. Mohutná akumulační čela sesuvů se střídají se zamokřenými depresemi (drobné jezírko). Na průzkum a sanaci sesuvů byly již vynaloženy značné finanční částky, ve většině případů se podařilo stabilizovat sesuvná území a odstranit způsobené škody. Přesto je však zapotřebí si uvědomit, že vznik a vývoj sesuvů je typický pro vrchovinnou a hornatinnou krajinu na flyšových horninách, která převládá ve zlínském regionu, a proto je s nimi zapotřebí počítat i do budoucna. Klimatická charakteristika Základní rysy podnebí zlínského regionu určuje jeho poloha v mírně vlhkém podnebním pásu, v oblasti na přechodu mezi přímořským a pevninským podnebím s převládajícím západním prouděním vzduchu v teplém pololetí a východním proudění v chladném pololetí. Klimatické charakteristiky jsou ovlivněny především specifickými přírodními podmínkami regionu. Vliv zeměpisné šířky jako diferenciačního činitele klimatu je možno vzhledem k malé rozloze území pominout. Z přírodních složek jsou ve zlínském regionu výraznými klimatickými činiteli: nadmořská výška území, která ovlivňuje velmi výrazně většinu klimatických charakteristik, velká relativní členitost georeliéfu spolu se značnou rozdílností jeho nadmořských výšek (výškový rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším bodem reliéfu terénu je větší než 700 m), 11

převažující orientace hlavních horských hřbetů ve směru severovýchod - jihozápad, tedy napříč převládajícímu větrnému proudění (významné projevy návětrných a závětrných efektů, popř. i slabších föhnových efektů), charakter aktivních ploch (významné plošné zastoupení lesních, zemědělských a vodních ploch s rozdílnými klimatotvornými účinky). Podle E. Quitta (1971, 1984) jsou ve zlínském regionu zastoupeny všechny tři klimatické oblasti: teplá, mírně teplá i chladná. Tab. 3.1 Klimatické oblasti Klimatické charakteristiky Zlínského kraje prům. červencová teplota vzduchu ( C) Klimatické charakteristiky prům. lednová teplota vzduchu ( C) počet dnů letních počet dnů mrazových srážkový úhrn (mm) T 18-20 -2 až -3 50-70 110 500-700 MT 16-18 -2 až -5 20-50 110-140 550-800 CH 12-16 -3 až -7 0-30 140-180 850-1200 Hydrologická charakteristika Zlínský region náleží převážně ke střední části povodí řeky Moravy, která se svými přítoky odvádí vody do Dunaje a dále do Černého moře. Malé území při západním okraji (asi 80 km2) je odvodňováno Kyjovkou a jejími přítoky, takže patří do povodí Dyje, což je největší pravostranný přítok řeky Moravy. Další okrajová část regionu (323 km2) u hranic se Slovenskou republikou přísluší do povodí Váhu a tudíž a tudíž také k úmoří Černého moře. Hlavní vodní tok zlínského regionu je řeka Morava. Přitéká na jeho území jihovýchodně od Kojetína a opouští v Milokošti s hydrologickými hodnotami (plocha povodí P = 8896,1 km2, délka toku L 188,6 km, průměrný průtok Qa 59,36 m3.s-1). Severovýchodní oblast zlínského regionu tvoří povodí Bečvy, která vzniká soutokem Vsetínské a Rožnovské Bečvy a je největším levostranným přítokem Moravy. Koryta všech větších řek na území regionu byla v minulosti napřimována, ohrázována a zahlubována. Na vodních tocích zlínského regionu byly v minulosti také vybudovány rybníky a přehradní nádrže, které pozměnily původní odtokové poměry a znamenaly i proměny biologických procesů ve vodních tocích. V současné době je na území zlínského regionu asi 50 rybníků různé velikosti a slouží k různým účelům (např. jako místní zdroje vody, využívají se k chovu ryb a velmi důležité je jejich využití pro rekreaci). Větší hydrologický a vodohospodářský význam než rybníky mají přehradní nádrže. Významně ovlivňují režim toků a jsou důležitými zdroji vody. Ve zlínském regionu je devět přehradních nádrží a všechny jsou víceúčelové. Čistota vody v tocích na území zlínského regionu není vyhovující vinou trvajícího vypouštění značného množství odpadních vod ze sídel průmyslových i zemědělských objektů. Hydrogeologické podmínky zlínského regionu jsou závislé zejména na geologické stavbě a složení hornin, které budují jeho území. Převážnou část území regionu tvoří nepropustné paleogenní horniny magurské skupiny flyšového pásma, hydrogeologické poměry jsou proto méně příznivé pro větší akumulace podzemních vod než v některých jiných oblastech ČR. Největší zdroje podzemní vody jsou ve fluviálních sedimentech řeky Moravy a jejích přítoků, které byly vyhlášeny v roce 1982 chráněnou oblastí přirozené akumulace vod 12

s názvem Kvartér řeky Moravy. Ve zlínském regionu jsou i zdroje minerálních vod, jejichž výskyt je podmíněn pestrostí geologické stavby a tektonikou. Nejčastější jsou zřídla studených uhličitých kyselek a sirovodíkových vod. Pedologická charakteristika Ve zlínském regionu je skladba půdních typů velmi rozmanitá v důsledku různorodosti půdotvorného substrátu, proměnlivých klimatických a geomorfologických podmínek. Zastoupena je skupina půd melanických (rankery, pararendziny), ve střední a západní části okresu Uherské Hradiště se vyskytují půdy molické (černozemě). Skupinu hnědých půd reprezentují kambizemě, lokálně v oblasti významných vodních toků se vyskytuje také skupina půd hydromorfních (gleje, pseudogleje) a nivních (fluvizemě). Z vývojově nejmladších půd (inciálních) se zde nachází litozem typická, v podmínkách humidního klimatu, na kyselých a minerálně chudých horninách s kyselým nadložním humusem se vyskytují půdy v jejichž vývoji se výrazně uplatňuje proces podzolizace. Půdy na Zlínsku jsou ohrožovány jak vodní, tak větrnou erozí. Větrná eroze je rozšířena především při úpatí Bílých Karpat v Hlucké pahorkatině, kde vznikají při jihovýchodním proudění padavé větry. Vlivem deflace dochází až ke vniku tzv. černých bouří. Botanická charakteristika Pestrost flóry a vegetace zlínského regionu je dána jeho geografickou polohou na pomezí dvou fytogeografických jednotek. Od jihu sem proniká severozápadní cíp Panonie, na nějž je vázána teplomilná flóra a vegetace. Tuto část lze přiřadit k termofytiku. Pro tuto jednotku jsou zejména charakteristické teplomilné doubravy a dubohabřiny (buk se zde vyskytuje nanejvýš jako příměs) a různé typy teplomilné polopřirozené náhradní vegetace. Vyšší pahorkatiny a vrchoviny regionu, které geologicky náležejí k vnějšímu flyšovému pásmu Karpat, zabírá Karpatské mezofytikum. Setkáváme se tu s karpatským typem ostřicových dubohabřin, výše je nahrazují bučiny. Po jejich odlesnění vznikla druhově pestrá vegetace karpatských luk a pastvin s typickými lučními mokřady a prameništi, zejména na sesuvech. Do nevelké části na východě regionu zasahuje Karpatské oreofytikum. Typickou vegetací jsou horské květnaté bučiny, které na chudších substrátech doplňují acidofilní bučiny, v nejvyšších polohách se objevují i smrkové bučiny. Zoologická charakteristika Suchozemská fauna Zlínska náleží naprostou většinou biogeografické podprovincii karpatské, pouze úzká Dyjsko-moravská niva náleží k podprovincii panonské. Stepní a teplomilná fauna, charakteristická pro centrum panonské podprovincie v ČR na jižní Moravě, je však v tomto úseku již výrazně ochuzená, protože niva řeky Moravy je silně zkultivovaná. K teplomilné fauně panonské podprovincie patří například ještěrka zelená (Lacerta viridis), z hmyzu kudlanka nábožná (Mantis religiosa) nebo martináč hrušňový (Saturnia pyri), z ptáků ještě donedávna ťuhýk menší (Lanius minor) a mandelík hajní (Coracias garrulus). Většina fauny karpatské podprovincie regionu patří běžným středoevropským formám pahorkatinné, podhorské až horské fauny. Z horských druhů se tu vyskytují mnohé druhy vyšších poloh, jako je ze savců například rejsek horský (Sorex alpinus), z ptáků datlík tříprstý 13

(Picoides tridactulus) nebo strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos). Specifikou polohy regionu je zatoulávání velkých šelem v návaznosti na jejich karpatské refugium na Slovensku medvěda hnědého (Ursus arctos), rysa ostrovida (Lynx lynx) a kočky divoké (Felis silvestris). Všeobecně se dá říci, že v různých částech regionu se nacházejí vhodné biotopy pro další významné druhy bezobratlých a také obratlovců. Specifické karpatské prvky fauny jsou přirozeně nejvíce zastoupeny na hlavním hřbetu Bílých Karpat a jejich nižších výběžcích. Můžeme zde nalézt zástupce ve všech živočišných skupinách: plž vlahovka karpatská (Monachoides vicina), z motýlů vřetenuška smldníková (Zygaena cynarae) nebo perleťovec dvouřadý (Brenthis hecate) aj. 3.2 Ochrana přírody Ve zlínském regionu se ochrana přírody jako systematická činnost objevuje na začátku 20. století. V té době zde Jan Liechtenstein zřídil přírodní rezervaci Javořinu (v roce 1909) na ochranu lesních porostů a zvěře. Stagnace ve vyhlašování chráněných území nastala za okupace (1939-1945). Po válce, zejména po vydání prvního zákona o ochraně přírody z roku 1956, dochází k podstatnému nárůstu počtu chráněných území. Do konce roku 1956 bylo jen v nynějším zlínském regionu vyhlášeno 27 přírodních rezervací. Dalších 79 lokalit bylo vyhlášeno do vydání nového zákona č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Do celkového počtu jsou zahrnuty i dvě chráněné krajinné oblasti, které částečně přesahují do sousedních dvou regionů: Beskydy do ostravského a Bílé Karpaty do brněnského regionu. V devadesátých letech se rozšířil počet zvláště chráněných území o dalších 37 lokalit. Výsledná soustava zvláště chráněných území ve zlínském regionu zahrnuje celkem 143 území: Dvě chráněné krajinné oblasti, šest národních přírodních rezervací, tři národní přírodní památky, 34 přírodních rezervací a 100 přírodních památek. Mezi nejvýznamnější chráněná území ve zlínském regionu z pohledu této studie patří např.: CHKO Bílé Karpaty zaujímá pohoří podél hranic mezi Českou a Slovenskou republikou, výměra 715 km 2, okresy Hodonín, Uherské Hradiště a Zlín. Přírodní rezervace: Čerňava ukázka typického karpatského lesa pralesovitého charakteru, výměra 18,13 ha, okres Kroměříž, Kelečský Javorník původní pralesovitý porost horských bučin a javořin, výměra 41,61 ha, okres Kroměříž, Obřany přirozená společenstva suťového lesa, výměra 19,37 ha, okres Kroměříž, Holý kopec lesní komplex přirozených doubrav a bučin, výměra 92,09 ha, okres Uherské Hradiště, Kolébky lužní les, výměra 95,86 ha, okres Uherské Hradiště, Prakšická vrchovina teplomilné doubravy, výměra 44,825 km2, okres Uherské Hradiště. 14

Přírodní parky Hostýnské vrchy lesy bukového a jedlobukového vegetačního stupně, výměra 204 km2, okresy Zlín a Kroměříž, Chřiby dubobukové a bukové porosty, výměra 63 km2, okres Kroměříž. 15

4 Charakteristika lesního hospodářství ve Zlínském kraji 4.1 Rámcová charakteristika lesů na území Zlínského kraje Plocha Zlínského kraje k 31. 12. 2001 činí 396 401 ha, což představuje 5,03 % celkové rozlohy České republiky. Pouze porostní půda (tj. pozemky trvale určené k pěstování lesa) na území Zlínského kraje zaujímá ke stejnému datu plochu 154 331 ha, což je 5,97 % celkové porostní půdy v České republice. Lesnatost (tj. podíl porostní půdy z celkové plochy) dosahuje na Zlínském kraji 38,93 %, přitom lesnatost celé České republiky je pouze 32,80 %. Vývoj těchto ukazatelů za posledních pět let je uveden v následující tabulce 4.1. Tab. 4.1 Plošné výměry, počet parcel a lesnatost Stav k Kraj Plochy Porostní půda Počet parcel Lesnatost ha % 31.12.1997 396 490 153 305 60 956 38,67 31.12.1998 396 404 153 346 60 956 38,68 31.12.1999 396 405 153 716 67 128 38,78 31.12.2000 396 404 154 320 71 416 38,93 31.12.2001 396 401 154 331 72 603 38,93 Lesy v České republice se dle svého funkčního zaměření, které vyjadřuje jejich poslání, tedy společenský požadavek na přednostní plnění specifikovaných funkcí, člení na tři kategorie: Kategorie 1 lesy hospodářské: jsou lesy s hlavním posláním v produkci dřeva. Kategorie 2 lesy ochranné: představuje lesy na exponovaných stanovištích, kde produkce není účelná, nebo možná pro nepříznivé přírodní podmínky. Kategorie 3 lesy zvláštního určení: jsou lesy s posláním v mimoprodukční funkčnosti. Vývoj ploch jednotlivých kategorií lesa za posledních pět let na území Zlínského kraje je uveden v následující tabulce 4.2. Tab. 4.2 Stav k Plochy kategorií lesa Plochy kategorií lesa 16

Kategorie 1 - lesy hospodářské Kategorie 2 - lesy ochranné ha Kategorie 3 - lesy zvláštního určení 31.12.1997 123 645 345 29 316 31.12.1998 133 441 345 19 558 31.12.1999 136 867 316 16 531 31.12.2000 136 231 316 17 774 31.12.2001 136 241 316 17 774 Plocha dřevin se zjišťuje z plochy porostní půdy výpočtem dle podílů zastoupení jednotlivých druhů dřevin rostoucích na porostní půdě. Střední věk je vážený aritmetický průměr skutečných věků jednotlivých lesních porostů se zohledněním jejich plošného zastoupení. Zakmenění je ukazatel stupně využití růstového prostředí porostu. Počítá se jako poměr skutečné výčetní základny porostu a výčetní základny tabulkové nebo také jako poměr skutečné a tabulkové porostní zásoby. Vývoj těchto ukazatelů za posledních pět let je uveden v následující tabulce 4.3. Tab. 4.3 Plochy dřevin, střední věk a zakmenění Stav k Plocha dřevin Jehličnaté Podíl Listnaté Podíl ha % ha % Střední věk Zakmenění 31.12.1997 90 521 59,05 61 202 39,92 62 * 31.12.1998 90 178 58,81 61 874 40,35 62 0,91 31.12.1999 90 394 58,81 62 059 40,37 62 0,90 31.12.2000 90 027 58,34 62 861 40,73 62 0,90 31.12.2001 90 029 58,34 62 870 40,74 62 0,90 * Tato informace není k 31. 12. 1997 k dispozici. Zásoba dřevní hmoty je tvořena celkovým objemem stromů jednotlivých dřevin porostu. Tato hodnota je dána zejména dřevinou, věkem a vlastnostmi stanoviště. Vývoj těchto ukazatelů za posledních pět let je uveden v tabulce 4.4. Tab. 4.4 Zásoby dřevní hmoty Zásoby dřevní hmoty Stav k Jehličnaté Listnaté Celkem Jehličnaté Listnaté Celkem tis. m 3 b.k. m 3 b.k./ha 31.12.1997 28 706,10 14 128,90 42 835,00 317,12 230,86 282,32 31.12.1998 29 002,60 14 525,60 43 528,20 321,62 234,76 286,27 31.12.1999 29 787,30 14 800,70 44 588,00 329,53 238,49 292,47 31.12.2000 29 799,00 15 036,00 44 835,00 331,00 239,19 293,25 31.12.2001 29 799,90 15 037,80 44 837,70 331,00 239,19 293,25 17

Mezi nejdůležitější produkční ukazatele a ukazatele výše těžby se v lesnictví používají tyto tři přírůsty: Průměrný mýtní přírůst - PMP: je zvláštní případ věkového (ročního) průměrného přírůstu vztažený k obmýtní době. Vypočítá se jako podíl zásoby porostu v době obmýtní a obmýtní doby. Nezávisí tedy na věku porostu, pouze na stanovené době obmýtí. Jeho velikost se rovná tzv. normálnímu etátu. (Obmýtní doba je rámcová produkční doba jednotky lesa hospodářského souboru). Celkový průměrný přírůst - CPP: představuje průměrný přírůst vztažený k hlavnímu i probírkovému porostu. Vypočítá se jako součet průměrného přírůstu hlavního porostu a průměrné probírky (podíl součtu všech probírek a příslušného věku). Celkový běžný přírůst CBP: objemový běžný přírůst (rozdíl dvou hodnot objemové veličiny za určitý časový interval) vztahující se k hlavnímu i probírkovému porostu. Vypočítá se jako běžný přírůst pro daný časový interval (zde 10 let) zvětšený o součet objemu probírek do daného věku. Vývoj těchto ukazatelů za posledních pět let je uveden v následující tabulce 4.5. 18

Tab. 4.5 Přehled přírůstů Přírůsty Stav k PMP CPP CBP tis. m 3 za 10 let 31.12.1997 * ** *** 31.12.1998 6 678 11 568 13 467 31.12.1999 6 743 11 708 13 607 31.12.2000 8 252 12 134 14 832 31.12.2001 8 150 11 986 14 833 *, **, *** Tyto informace nejsou k 31. 12. 1997 k dispozici. V lesnictví probíhá tzv. uznávání lesních porostů. Jedná se o úřední schvalování porostů ke sběru osiva. Navazuje to na tzv. fenotypovou kategorizaci, jež je výsledek fenotypové selekce lesních porostů za účelem jejich uznávání ke sklizni osiva. Porosty starší 60 let, u douglasky tisolisté, jedle obrovské a vejmutovky starší 40 let, u olše, osiky, břízy a smrku v imisemi zatížených oblastech starší 30 let se podle fenotypových znaků s přihlédnutím k autochtonnosti, objemové produkci, zdravotnímu stavu, morfologickým znakům a jakosti dřeva třídí do čtyř kategorií: A B hospodářsky vysoce hodnotné porosty: - je zde možné sklízet osivo i využít přirozenou obnovu. ostatní porosty nadprůměrné hospodářské hodnoty: - je zde možné sklízet osivo i využít přirozenou obnovu. C porosty průměrné hodnoty: - zde není dovoleno sklízet osivo, přirozená obnova je možná. D porosty hospodářsky nevhodné: - zde není dovoleno sklízet osivo, ani použít přirozenou obnovu. Plochy fenotypových kategorií A a B v členění podle jednotlivých dřevin jsou uvedeny v následující tabulce 4.6. 19

Tab. 4.6 Evidence uznaných lesních porostů Evidence uznaných lesních porostů Plocha uznaných porostů Dřevina Kategorie A Kategorie B ha Smrk ztepilý 431,73 4 336,99 Borovice lesní 3,05 88,68 Modřín opadavý 22,40 201,21 Jedle bělokorá 40,59 166,63 Douglaska tisolistá 3,67 10,42 Jehličnaté celkem 501,44 4 803,93 Dub letní 17,19 344,71 Dub zimní 17,51 49,80 Buk lesní 865,49 2 702,67 Jasan ztepilý 0,00 100,76 Jasany ostatní 4,80 28,57 Jilm habrolistý 0,00 0,14 Jilm drsný 0,22 1,01 Javor klen 3,50 39,98 Lípa malolistá 1,45 1,97 Bříza bělokorá 0,00 21,16 Habr obecný 0,00 14,33 Listnaté celkem 910,16 3 305,10 Celkem 1 411,60 8 109,03 Tab. 4.7 Evidence výběrových stromů Evidence výběrových stromů Dřevina Počet stromů Borovice lesní 103 Modřín opadavý 125 Jedle bělokorá 4 Douglaska tisolistá 26 Jehličnaté celkem 258 Dub letní slavonský 40 Buk lesní 37 Jilm drsný 89 Třešeň ptačí 184 Listnaté celkem 350 Celkem 608 V lesnictví se pojmem výběrový strom označuje fenotypově vynikající jedinec, produkcí, jakostí a odolností převyšující stromy téhož druhu a věku na daném stanovištním 20