STřÍPKY Z HISTORIE. PřEROV. A FEDERFECHTÝřI. SESTAVIL Z RůZNÝCH MATERIÁLů JIřÍ ROSMUS

STřÍPKY Z HISTORIE PřEROVA PřEROV A FEDERFECHTÝřI SESTAVIL Z RůZNÝCH MATERIÁLů JIřÍ ROSMUS

O cechu Fedrfechtýřů Spolek 'Fedrfechtýřů' byl založen v Meklenburgu, jehož vévoda jim udělil jako symbol uznání černého gryfa a cechovní listinu 'Freyfechter von der Feder zum Greifenfels'. (barevné zobrazení znaku neodpovídá skutečnosti ) Obsah : Texty z novin 2008 Foto dokumenty a odborná rada od p. Červeného Časopis Fedrfechtýřů v Přerově 1291-23 archiv j Rosmus Různé texty uveřejněné na internetu Zpracoval Jiři Rosmus

Pivovar Přerov pohled restaurace Pivovar Přerov arch. J.Rosmus Restaurace Pivovar kolem 1920

Muž hledá další potomky rytířů Nové Přerovsko 23.05.2008 Přerov/ Po osudu přerovských rytířů korbele a jejich potomcích pátrá už delší dobu František Červený. Podnětem k jeho bádání se stal obraz správní rady přerovského pivovaru z roku 1924, který se nachází v jedné z místností restaurace Pivovar s proslulým, ale poněkud nelichotivým názvem V pr... Zde se v minulosti scházel karetní klub s plastikou dámského pozadí, na kterou si hráči sáhli, aby jim vyšla dobrá karta. Povodní v roce 1997 byl obraz částečně ve spodní třetině poničen a od té doby nebyl restaurován. Jsou na něm ale jasně rozpoznatelné tváře mužů ve středověkém oblečení, kteří byli členy správní rady akciového pivovaru v roce 1924. Kromě toho byli i členy společenství rytířů korbele,zvaných také felderfechtýři," řekl přerovský rodák a dlouholetý obyvatel města, který však už několik let bydlí v Kostelci u Holešova na Kroměřížsku, František Červený. Mezi třinácti významnými muži města je vyobrazen i jeho dědeček. Josef Červený, můj děda, byl dílovedoucím firmy Heinik a v řádu rytířů felderfechtýřů byl pasovaný na Svobodného pána ze Žernove," doplnil František Červený.. Ale raději o tom nikde nemluv, řekl mi otec. Hlásit se totiž k podnikatelům nebo dokonce k nějaké šlechtě se zrovna za komunistické totality nenosilo." František Červený, jeden z vnuků. Tuto krátkou informaci mu prý sdělil v sedmdesátých letech minulého století jeho otec s důvěrným ponaučením: ale raději o tom nikde nemluv". Protože hlásit se k podnikatelům nebo dokonce k nějaké šlechtě se zrovna za komunistické totality nenosilo," vysvětlil Červený. Situace se však v následujících letech změnila, nejen se změnou politických poměrů, ale také v osobním životě Františka Červeného. Před více než patnácti lety utrpěl vážný pracovní úraz, po kterém zůstal téměř rok upoutaný na posteli, později na vozíku, a pak chodil jen o berlích. Dlouhé dny a noci v rehabilitačním ústavu v Chuchelné, kdy nemohl téměř nic dělat, mu na druhé straně daly velký prostor k přemýšlení o životě i věcech nadpozemských, kterým někdo věří a jiný zase ne.

V každém případě však zdravotními problémy vynucená pracovní a společenská izolace spolu s relativní nečinností nashromáždila u Františka Červeného spoustu elánů pro další práci po uzdravení. Stal jsem se zakladatelem občanského sdružení Help me - help you," podotkl Červený. Sdružení poskytuje pomocnou ruku hendikepovaným i sociálně znevýhodněným osobám k jejich novému zapojení do společnosti. František Červený je ale také iniciátorem společenských aktivit. K nim by rád přiřadil i setkání potomků řádu rytířů korbele, nebo dokonce by chtěl existenci tohoto společenstva, jehož minulost sahá až do roku 1521, formou spolkové nebo jen klubové činnosti obnovit. Mohli bychom se společnými silami pokusit nechat zrestaurovat obraz našich předků umístěný v přerovské restauraci Pivovar," míní Červený. Proto také vyzývá všechny, kteří poznají své předky na obraze rytířů korbele v pivovarské restauraci, nebo i další občany města Přerova a okolí, kteří o tomto obraze i o erbech tamních rytířů korbele vědí něco víc; aby se obrátili na redakci Přerovského deníku. Současně vítá i další zájemce o tuto hezkou přerovskou problematiku s pozitivním vztahem k přerovskému pivu a pivovaru. (dar) ******************** Nové Přerovsko 13.03.2008 Znám rytíře z obrazu v Pivovaru Chtěl bych reagovat na článek Františka Červeného z Přerova Muž hledá další potomky rytířů", otištěného v Přerovském deníku v pátek 23. května. Po přečtení článku podávám následující informace o onom obraze v jedné z místností přerovské restaurace Pivovar, zvané nelichotivě pr... Prvně jsem místnost s obrazem rytířů navštívil v roce 1936 v době konání přerovské Středomoravské výstavy.

Číšníci mi na můj dotaz sdělili, že se jedná o vážené přerovské měšťany, kteří se zde scházívali v rytířském oblečení a nazývali se federfechtýři a zabývali se mimo jiné i jejich slavnostním pasováním. Obraz i ostatní výzdobu místnosti obstaral jeden známý přerovský malíř, bydlící na Horním náměstí. V roce 1937 jsem ukončil návštěvu obchodní školy s vyznamenáním, a za to dostal dvě umístěnky do zaměstnání. Jednu k firmě Baťa do Zlína a druhou k firmě Ant. Kratochvíl do Přerova. Já si z vážných rodinných důvodů vybral tu druhou, firmu Ant. Kratochvíla. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v osobě jak budoucího šéfa pana továrníka Rudolfa Kratochvíla, tak i jeho prokuristy pana Bedřicha Pospíšila poznal rytíře z obrazu přerovského pivovaru. Pan prokurista již dávno zemřel a pravděpodobně nezanechal žádné potomky. Žil s družkou paní Haasovou, jež měla dceru Evu, chodící semnou do obchodní školy. Jelikož byly židovského původu, nelze očekávat, že by obě přežily holocaust. Jinak tomu bylo u továrníka pana Rudolfa Kratochvíla, který sice ač ženat, neměl vlastní děti. Zato se dobře postaral o své příbuzné v době vzniku Protektorátu. Byli to tři synovci, které zaměstnal ve svém podniku, z toho dvěma poskytl i domov ve svém prostorném bytě. Nejstarší Antonín Kratochvíl pracoval v kanceláři strýčka již za mé přítomnosti, později odtud odešel za zaměstnáním v přerovské elektrárně. Později jsem získal informaci, že zemřel bezdětný. Druhý synovec, Václav Veselý, bydlel u strýčka i se svou mámou. Jelikož paní továrníková, Hermína, byla původem vídeňská Češka, mluvilo se v rodině hodné německým jazykem. Většina úředníků firmy také dobře ovládala němčinu. Tato znalost řeči později prospěla Václavovi, že získal v době svého totálního nasazení výhodné místo v kanceláři firmy Górtz ve Vídni. On mi také pomohl falešnými doklady dostat se v září 1943 z totálního nasazení v Berlíně na čas domů. Po válce jsme spolu udržovali styky, on vedl dost pestrý život, byl dvakrát ženat, ale nezanechal žádných potomků, když zemřel jako řidič autobusu ČSAD. Třetí synovec, Antonín Kratochvíl, student vysoké školy, přišel ke strýčkovi po zavření vysokých škol, u něhož bydlel až do konce války. Po válce si dokončil vysokoškolské vzdělání a získal titul inženýra. Byl zaměstnán jako technický náměstek ředitele v národním podniku Plastimat v Chropyni, což mi sdělil při našem náhodném setkání u příležitosti mých služebních cest do Prahy. On zůstává pravděpodobně jako jediný dosud žijící příslušník rodiny pana továrníka Rudolfa Kratochvíla, kdysi vůdčí osobnosti a postavy rytířů z obrazu v oné místnosti přerovské restaurace Pivovar. * O ostatních jedenácti mužích na obraze mi už není nic známo, jen si myslím že to nebyli žádní příslušníci šlechty dle mínění pana Červeného, ale jen významní přerovští měšťané, a už vůbec ne příslušníci společenstva, jehož minulost sahá až do roku 1521. Oldřich Kupčík - Domov seniorů Radkova Lhota

Erb - pamětní deska z pasovacího aktu Fedrfechtýřů na posledního rytíře "hejtmana přerovského hradu Šlagnburk" na Mumraji Fedrfechýřů dne 14. 2. 1923 v prostorách Akciového pivovaru v Přerově. Datum na něm 1521 je datum založení řádu Fedrfechtýřů na Přerově, který byl následně potvrzen císařskou milostí* Rudolfa II na Starém Městě pražském 7. 3. 1607. /*Wýsada pořádku swobodných rytířů od péra* uložena v archivu Magistrátu města Prahy./ Je na ní hodnověrný reliéf nejstarší části přerovského hradu se spodní branou k vlnám Bečvy, jak mohl vypadat před rokem 1438, kdy byl jako sídlo polipanských husitů definitivně zničen a srovnán se zemí křižáckými vojsky markraběte Albrechta II a biskupa Olomouckého, za pomoci Znojemských... - prameny čerpány z knihy Přerov a Hejtmanství od J. Bayera z roku 1893 ************************ Nové Přerovsko 06.06.2008 Jak vzniklo označení restaurační místnosti v Pr... v Přerově? Karel Zejda Vyobrazení Federfechtýřu" v jedné z místností přerovské restaurace Pivovar maloval Bořek Bárta, malíř a dekoratér, jehož specialitou byly divadelní kulisy. Bárta bydlel v Palackého ulici č. 1, kde byla tehdy vinárna Praha", dílnu měl ve dvoře téměř protějšího domu. Měl dvě dcery, dosud žijící, Dárku, provdanou Vaňkovou, věrnou přítelkyni mé zesnulé manželky, bytem Přerov, Sumínova ulice č. 15 a Radmilu, provdanou Čechákovou,

bytem tamtéž. Označení rytířů" podle mého názoru neodpovídá označení Federfechtýř" a mělo by být Šermíř fleretem". K označení místnosti názvem lidského pozadí" pr..." došlo proto, že hádky s manželkami vesměs končily jejich slovy běž třeba do pr...", takže federfechtýři vymysleli tento název uvedené místnosti a tím poslouchali své manželky tak říkajíc na slovo. Pokud si vzpomínám, tak se vyprávělo, že k vážné krizi federfechtýřu došlo, když se jeden z nich natolik opil, že byl tak říkajíc mrtvý" a méně opilí kolegové přišli na nápad, že mu vystrojí pohřeb. Jednalo se snad o knihkupce, pana Petra Nárožného, který měl knihkupectví v rohovém domě Palackého ulice s tehdejší Riegrovou, dnes ulicí Dr. Skaláka. Vylovili mu z kapsy klíče a v některém pohřebním ústavu objednali rakev, katafalk a funebraky a vše v tichosti zorganizovali v průjezde jeho domu včetně čestné stráže smrtelné vážně se tvářících federfechtýřu. Sranda přestala poté, co vystřízlivělý pan Nárožný dostal k placení účet pohřebního ústavu. No ale časem se vše urovnalo a zbyla jen vzpomínka na tuto epizodu. Karel Zejda, spolumajitel Kazeta

Salonek Restaurace Pivovar Přerov tzv v Prdeli v roce 2008 Salonek Restaurace Pivovar Přerov tzv v Prdeli v roce 2008 Časopis přerovských Fedrfechtýřů 1921-1923

Císařský majestát pro pražské šermíře - Leonid Křížek Rubrika: Bojové umění Publikováno s laskavým svolením nakladatelství Militaria http://www.militaria.cz Autorská práva má Militaria - Elka Press a autor Následující text otiskl v roce 1838 pan rada Šmid na základě svých dějepisných bádání. Jedná se o první císařskou listinu, jíž Rudolf II. kodifikoval výsady a povinnosti pražského cechu Fedrfechtýřů. Toto šermířské bratrstvo, dlouho konkurující a soupeřící s podobnými bratrstvy v Německu (těm by měl být věnován některý z příštích článků), představuje významnou kapitolu v dějinách českého šermu. Jak uvádí p. rada Šmid v závěru svého pojednání, privilegia byla Fedrfechtýřům obnovována až do třicátých let 18. století, kdy je odmítl obnovit císař Karel VI. 'pro zawraždění jistého studiosi juris'. Uváděná zpráva je zajímavá nejen jako pramen pro dějiny pražských šermířských cechů, ale také pro svůj význam pro tzv. historický šerm. Inspirovali se jí scénáristé prvního programu Sedm rytířských zbraní, který od roku 1962 předváděla na nádvoří Schwarzenberského paláce (vojenského muzea) první česká skupina historického šermu Mušketýři Bandité. Císařský majestát pro pražské šermíře Jakkoliv toto představení, uváděné s přestávkami snad třicet let, působilo po tak dlouhé době v podání 'starých pánů' poněkud anachronicky, představuje dodnes příklad vysoce profesionálního přístupu k inscenaci historického šermu a nastavilo la'ku pro řadu i současných skupin naprosto nepřekonatelnou. Věřím, že následující text by mohl být i dnes inspirací pro nějakou moderně pojatou inscenaci dobových šermířských praktik. Na památku toho, že přede dwěma sty a jeden a třidceti lety od Jeho Milosti někdy římského císaře a krále Rudolfa Druhého, dne 7. Března 1607. w Praze udělena byla wýsada pořádku šermířů, kterýžto býwal w Starém městě Pražském pod jménem towaryšstwa swobodných šermířů od péra, podáwám zpráwy swé dotčeného pořádku šermířského, ježto jsem shledal z několika listin w archivu weleslawné c. k. české zemské wlády a slawného Pražského magistrátu nalezených, z té příčiny u weřejnost, aby krajané moji k potěšení swému zwěděli, že w naší starožitné Praze z počátku 17. století prwní w říši německé wýsadní škola umění šermířského s kordem, tehdáž píro nazwaným, byla zřízena, kteréžto wýsady později nadto ještě počestněji rozmnoženy byly. Tyto zpráwy, wážené z listin, wedau mocně k tomu domnění - aniž třeba obáwati se wýčitky marné chlauby, že Pražská škola swobodných šermířů pro obšírnější způsob swého wyučowání i zkaušení stala se matkau pozdějších ústawů šermířských w říši německé a že swau wážností i obšírností předčila podobný wýsadní mnohem starší pořádek we Frankfurtě na Mohanu, kdežto se s dlauhým mečem potýkati učilo, a o kterémž hned níže obšírněji se promluwí. Wí se, že od pradáwných časů wždy bojowník k potýkání i k bránění sebe užíwal dlauhého meče za hlawní zbraň dotud, pokud jezdil bojowník do boje i na sedání obrněný; když ale po wynalezení prachu a hned potom i střelní zbraně potýkání se muže s mužem zapadlo na wýminku, a železné brnění, nemohauc ochrániti před kulkau ze střelní zbraně, s bojowníka i s koně se odložilo a užíwání lehké ruční zbraně nastalo: tu přišla w obyčej dýka, působíc bodnutím hlubokau a mnohem nebezpečnější ránu, nežli meč.

We středním wěku rytířstwí a pěstního práwa učili na hradech zbrojnoši, zwláště k tomu zřízení, pod dohledem purkrabí a spráwců šlechtickau i nešlechtickau mládež zacházeti s mečem, lukem, sudlicí a kopím; w rozkwétajících městech ale, kdež wíce duch společenský panowal, powstaly pořádky k wyučowání w užíwání zbraně; mezi kterýmiž towaryšstwo mistrů šermířských, zřízené we swobodném městě říšském Frankfurtě na Mohanu, ježto se nazýwalo bratrstwo swatého Marka z Löwenberku, bylo nejstarší a nejrozšířenější, kteréžto pro wýsady swé, od římských císařů již w 15. století jemu udělené, nejwětší powěsti dosáhlo a we swé škole učitele umění šermířského pro jiná města říšská wzděláwalo. ************************************* Dochované materiály a prameny pro studium dobového šermu od 12. do 17. století O tom, jak vypadal šerm v dobách minulých, na jakých principech byl provozován, jak učen a správně praktikován, nás informují četné dochované spisy. Mnohé je rovněž naznačeno slovem i ilustrací v kronikách, městských či soudních knihách. Praktici šermu kordem a šavlí v 18. a 19. století nacházeli jen málo porozumění pro "barbarskou" dobu středověku a vše ušlechtilé pro ně pocházelo až z renesance. Tak i opravdový šerm měl počátek až v 16. století, přesněji v marozzově díle "Opera nova". Dnes už touto předpojatostí netrpíme a vnímáme vývoj šermu jako kontinuální proces, v němž renesanční mistři navazovali na mistry středověké, a ti zase stavěli na základech ještě starších. Dostali jsme se zato do pozice přesně opačné: nám známé prameny zdaleka nesměřují k onomu "počátku". Nejstarší známý rukopis vykazuje natolik pokročilou a "moderní" techniku, že počátek promyšleného a náležitě učeného evropského stylu boje musíme předpokládat velmi, velmi hluboko v minulosti. V tom nás navíc utvrzují četné zprávy zmiňující šermířské školy přinejmenším již ve 12. století. Jak tedy vypadá naše pomyslná knihovna dochovaných dobových zpráv a prací o boji, šermu a příbuzných disciplínách? Mimo velkého množství zpráv z kronik se dochovalo něco přes 250 titulů, nepočítaje v to překlady do jiných jazyků a pozdější opisy či reprinty. Zde uvádím 206 - přesněji 3 známá díla napsaná do konce 14. století, 40 z 15. století, 69 ze 16. století a 94 ze 17. století. Ne všechny z nich jsou zaměřeny na praktický šerm. Některé jsou teoreticky pojaté, jiné se věnují vojenství obecně a o šermu zbraněmi se zmiňují jen v několika kapitolách. Přesto jsou pro nás cenným pramenem při rekonstrukci dobového šermu. Do tohoto výčtu jsem rovněž zahrnul i publikace pojednávající o výcviku a střelbě z luku a ručních palných zbraní a rovněž knihy pojednávající o pravidlech a organizaci turnajů. Naopak knihy zabývající se dělostřelectvem, fortifikacemi a vojenskou teorií uvedeny nejsou, neboť již představují jinou kapitolu dobového vojenství. Některé z těchto pro nás vzácných děl byly zničeny v průběhu 2. světové války. Šlo zejména o svazky chované v polských a německých muzeích. Na druhou stranu, španělské depozity a archivy stále ještě nevydaly všechna svá tajemství. V tomto ohledu čeká španělské historiky ještě kus práce a jistě i nejedno příjemné překvapení. Pozn. Jména autorů žijících v předmětném období našeho sborníku jsou vždy zvýrazněna zeleně. Za názvem obvykle následuje místo prvního vydání a jméno vydavatele, případně vydavatelského domu, tiskařské firmy nebo tiskaře. Není-li uvedeno jinak, následuje za zkratkou "Cp." namátková adresace dostupných fotokopií příslušného díla. *******************

Úvod Vznik šermířské literatury byl podmíněn mnoha faktory: vývojem vojenství, rozvojem výuky bojových dovedností, pokroky v typografických technologiích, změnami ekonomickými, sociálními apod. Náš exkurs proto vyžaduje alespoň v hrubých rysech načrtnout vývoj v těchto oblastech. Mužská polovina rodu Homo sapiens vždy tíhla k využívání bojových dovedností, k jejich zdokonalování a rozvoji. Stály na nich životně důležité činnosti jako lov, obrana či agrese. O výuce bojových dovedností v raném evropském středověku víme jen velice málo. Tacitus a Svetonius se zmiňují o válečných hrách Germánů, útržkovité zprávy máme o utkáních ve skandinávském zápasu glimě. Oblíbený způsob boje seveřanů v tzv. skjaldborgu (zdi ze štítů) jistě vyžadoval precizní secvičení. Od 8. století se rozvíjející jízdní válečnictví se také neobešlo bez dlouholetého tréninku a o střelbě, jako universální lovecké i válečné dovednosti, se není potřeba šířeji rozepisovat. Výuka a cvičení se v tomto období prováděly zřejmě živelně, bezkoncepčně a vycházely čistě z praktické zkušenosti. Bojové hry pro trénink i pro zábavu byly jistě hojně rozšířeny. Ostatně i běžné dětské či mládenecké hry mívaly často dosti surový charakter. Házení, tlučení, povalování, praní, běhání a další tělesné aktivity tohoto typu byly přirozenou součástí těchto her. U dospělých se zvláštní pozornosti vždy a ve všech etnikách těšil zápas. Rovněž lukostřelba a silové disciplíny byly oblíbené. Jezdecké dovednosti a boj v sedle začaly být pěstovány a váženy od 9. století, kdy franští králové učinili z jízdy hlavní složku svých vojsk. Od druhé poloviny 10. století pak předpokládáme vznik jízdních turnajů. První datovaná zpráva o nich pochází z roku 1066. V kronice opatství St.Martin v Tours stojí, že tohoto roku byl v turnaji zabit Godfrey de Preuilly, který rovněž pro tento turnaj stanovil pravidla. -------------------------------------------------------------------------------- 12. století Ve 12. století dochází na evropské půdě k významnému přelomu. V dosud převážně vesnicky urbanizovaných zemích vznikají četná mocenská centra trojího typu - šlechtická sídla, kláštery a města. A tato sídla v sobě koncentrovala moc politickou i vojenskou. Představovala samostatné vojenské útvary schopné okamžité reakce bez nutnosti svolávat muže z okolních vesnic. To ovšem vyžadovalo vznik profesionálních vojáků z řad nešlechticů a vyšší angažovanost obyvatel těchto sídel ve vojenském výcviku. Nově vznikající rodová šlechta zabezpečovala svá sídla profesionálními vojáky sloužícími za půdu nebo mzdu. Tito vojáci měli dostatek času k výcviku, který ale nebýval nikterak intenzivní. Zato mládí šlechtice bylo vlastně celkovou přípravou na vojenskou dráhu bez ohledu na to zda se nekonec nestal duchovním. Výcvik se děl individuálně v rodině či na dvoře, kde páže či panoš sloužil. Z Francie se šíří rytířský způsob boje, vzniká svébytná kultura a dochází k růstu počtu turnajů jakožto formy simulace bitvy. První turnaj na německé půdě se odehrál patrně ve Würzburgu v roce 1127, první turnaj v Anglii se odehrál za vlády krále Štěpána (1135-1154). Bojovalo se běžnými zbraněmi ve skupinách. Necvičila se technika, ale spíše psychická odolnost a praktické používání toho, co se rytíř naučil během tréninku. Církev od počátku turnaje odmítala a jen v tomto století byly vydány čtyři známé papežské zákazy - 1131, 1139, 1179 a 1193. Kláštery kladly svou bezpečnost do rukou zvlášť vybraných poddaných či najatých profesionálů. Navíc se mezi členy konventu vždy nacházelo množství mladých šlechticů či vysloužilých rytířů. Některé řády měly dokonce vysloveně vojenský charakter a jejich konventy představovaly v podstatě dokonale organizované vojsko.

Zcela zvláštní řešení měla města. Pro potřeby běžné strážní služby a udržování pořádku bývalo najato několik profesionálů. Dále městská nařízení ukládala povinnost samostatným svobodným měšťanům i vznikajícím cechům vojenskou povinnost při obraně města. Obranou se nemyslela pouze obrana hradeb, ale v širším smyslu i vojenské tažení na obranu městských zájmů. To ovšem předpokládalo centrálně organizovaný výcvik. A tak vznikly ve městech první "školy" boje zaměřující se zejména na boj kopím, štítem a údernou zbraní a střelbu. Ta byla pro měšťany zvlášť důležitá. Jednak si město mohlo dovolit opatřit drahé kuše či luky v hojném počtu, jednak střelbu bylo snadné se naučit a stále procvičovat. A zdá se, že bojový výcvik záhy nabyl ve městech podoby oblíbeného "sportu" a stal se důležitým elementem městské identity. Měšťan ve městě byl svobodným individuem do značné míry rozhodujícím samostatně o svých činech. Produktem této svobody byla i touha po individuální obranyschopnosti. Podnětem ke vzniku škol boje ve městech tedy nebyla jen vojenská potřeba, ale i poptávka z řad jednotlivců a rovněž rozmáhající se institut soudních soubojů. Od poloviny století máme hojnost zpráv potvrzujících existenci profesionálních učitelů i ustálených forem boje. V roce 1156 zmiňuje anglický soudní spis jméno Wilemus Pugilus a uvádí, že byl učitelem boje a nechával se i najímat jako náhradník k soudním duelům. V roce 1176 je ve stejné souvislosti zmiňován Laurencius Pugil - bratr či syn. Snad šlo o rodinný podnik, i když latinské slovo "pugilus" znamená bojovník a mohlo být jen běžnou přezdívkou. S rostoucí vzdělaností v umění boje rostla i nebezpečnost takto vyškolených mužů. Ruku v ruce s tím rostla rovněž poptávka po kvalitnějších a tedy nebezpečnějších zbraních - zejména mečů vhodných pro bod. A tak v roce 1180 vydává Jindřich II. pro Londýn nařízení, že: "Nikdo nesmí ve městě držet školu meče a puklíře pod hrozbou vězení." Rovněž bylo zapovězeno měšťanům nosit ve městě meč a puklíř. Dovolena byla pouze dýka, nůž nebo hůl. Zde je již zřejmé, že styl boje se ubíral dvěma směry - vojenským a civilním. Profesionální voják bojoval na koni a k ochraně před kopími užíval velký štít. Navíc nosil zbroj a míval chráněn obličej a hlavu. Došlo-li na meče, bylo zapotřebí zejména mocných seků k zdolání soupeřovy zbroje nebo roztětí přilby. Civilista chodíval jen v látkových šatech, nosil lehčí meč nebo tesák a jeho nejpravděpodobnějším bojištěm mohla být cesta, ulice nebo místnost. Tento styl boje kladl velké nároky na krytí či úhyby a přikládal větší důraz bodným akcím, krátkým sekům na ruce apod. Zde již lze mluvit o "šermu". Historik Saxo Grammaticus píše: "... cvičil dychtivě cokoliv zostřovalo neb zesilovalo tělesnou sílu. Učen šermíři, cvičil se horlivě v krytí a rozdávání ran.... (král) nařídil, že by se měli vytrvale cvičit od mistrů krýt a dávat rány. Někteří z nich jsou zkušení v pozoruhodném způsobu boje a užívají sek na soupeřovo obočí s neselhávajícím stylem. 13. století "V roce 1222 pořádali měšťané bojové hry a zápasy poblíže špitálu St.Giles, kde pozvali a měli mistry z mužů z každé čtvrti a dalších z okolí.... Mladí z města rovněž užívali volné dny... ku cvičení se zbraněmi a puklíři." Jak vidno, ve městech bujel bojový sport a města tím začala disponovat vlastním kvalitním vojenským potenciálem. Na mnoha místech byli měšťané i další obyvatelé povinni cvičit se v ovládání kopí a samostřílů. Vycvičit si kvalitní střelce hleděl i nejeden šlechtic. Druhá polovina století je právem považována za klasickou éru turnajů - ustálila se pravidla a hlavní disciplínou stalo jízdní klání dvojic zatímco hromadný boj se stává méně významným závěrečným bodem programu. Celkově se však turnaj posouvá od bojového výcviku k společenské události, byť tréninkový aspekt zůstává

zachován. "Turnaj zvyšuje cenu muže a proto jeho cena bude odměněna dámami. Turnaj jest rytířský." Henri de Laon si však přesto stěžuje, že turnaje se stávají příliš změkčilými, čímž ztrácejí svou cenu jako cvičení pro skutečný boj. Z poslední čtvrtiny 13. století patrně pochází anonymní jihoněmecký rukopis I.33 (jedna-třicet tři, znám je též pod názvy "Walpurgis" nebo "Tower Fechtbuch"). Alfonse Lhotsky z Vídeňské univerzity jej datuje do roku 1295, jiní kladou jeho vznik až na začátek 14. století. Rukopis sám datován není a první písemná zmínka o něm pochází až z roku 1579. Lhotsky rovněž uvádí jako autora sekretáře biskupa z Würzburgu, kteréžto tvrzení podporuje několik faktů: Jednou z šermujících postav je mnich (dokonce i s tonzurou), doprovodný text je psán latinsky s odbornými termíny v němčině, a konečně, rukopis byl objeven v klášteře ve Frankonii. Dnes je uložen pod označením Ms. membr. I 115 v londýnském Tower Museum. V rukopise mnich učí svého žáka bojovat mečem a puklířem. Kniha ukazuje již poměrně promyšlený způsob vedení boje kladoucí důraz na současné protiútoky a hojné užívání hrotu - tedy na techniky obecně považované za základní objevy renesančního šermu. A přitom je I.33 nejstarší nám známou knihou o šermu! Do roku 1295 bývá datován dnes již neexistující italský spis Del Serpente dvou boloňských bratří vyučujících šerm v Miláně. Šlo zajisté o již zavedenou firmu, neboť publikační činností se nezabývají začátečníci. Rovněž fakt, že přišli z Boloně, napovídá cosi o kvalitě či o sílící konkurenci v tomto městě. Na konci století vyšla v Londýně opět vyhláška: "Jelikož tak mnoho bláznů, které baví lumpárny, se učí šermovat s puklířem, čímž stávají se odvážnějšími páchat svá bláznovství, jest stanoveno a nařízeno, že nikdo nebude držet školu neb vyučovati ve městě šermu s puklířem, v noci či ve dne, a pokud tak kdos učiní, bude jat na čtyřicet dní." 14. století První polovina století přinesla revoluční změny do tehdejšího vojenství. Objevily se první palné zbraně. Dobře vedená flanderská pěchota poráží rytířskou jízdu u Courtrai (1302). Skotové vynalézají pěchotní formace - tzv. chiltroms - vyzbrojené dlouhými píkami, jimiž úspěšně porážejí anglickou jízdu i pěchotu u Bannockburnu (1314) a jízdní pěchotu - tzv. hobilars - kteří podnikají rychlé přesuny a slaví úspěch například u Bylandu (1322). Švýcaři zavádějí do výzbroje halapartny a jejich pěchota organizovaná v bojových sestavách poráží rakouské rytíře u Morgartenu (1315) a Laupenu (1339). Angličané si osvojují dlouhý waleský luk, cvičí lučištníky a v roce 1346 rozstřílejí u Crécy elitu francouzského vojska. V polovině 14. století přibrzdil evropský vývoj mor, ale lidem na touze se dále vraždit příliš neubral. Dále se rozvíjel zejména pěší boj, vznikaly nové zbraně, zvyšovala se škála a kvalita zbrojí, palné zbraně (zpočátku pouze děla) byly zaváděny do běžné výzbroje. Rytířský způsob boje dosáhl svého zenitu a turnaje nabývaly charakteru barvité zábavy. O výcviku boje, o školách šermu či mistrech toho mnoho konkrétního nevíme. Každý muž se od mládí bezpochyby uměl ohánět nožem či holí. V Anglii zakázal Edward I. tenis, kuželky, házení koulí a další zábavy a jako jedinou zábavu povolil střelbu lukem. Každý, jehož roční příjem přesahoval 40 šilinků, musel vlastnit luk a naučit sebe a své syny s ním zacházet. Skotský způsob boje ve formacích s dlouhými píkami jistě vyžadoval kvalitní výcvik a po bitvě u Bannockburnu píše kronikář: "... toho roku nebylo vycvičenějšího vojska.". Italské milice podstupovaly hromadný výcvik se štíty, cvičnými dřevěnými tlouky a tyčemi. Německé prameny zmiňují jména tří mistrů: Lamprecht von Prag, Virgil von Cracow a Andreas Liegnitzer (Andres von Liegnitz),

jenž sepsal dnes zmizelé pojednání o boji kopím a snad i dalšími pěchotními zbraněmi. Praha, Legnica a Krakov. Jako by jinde učitelé šermu ani neexistovali... Na tyto mistry navázal Johannes Liechtenauer, který se okolo roku 1350 usadil ve Švábsku. Shrnul vše, co se naučil u jiných mistrů, a položil jasný základ šermu dnes označovanému jako "německá škola". Vytvořil kolem sebe jakousi sektu zasvěcenců, kteří skládali slib mlčení, neboť umění bylo tajné. Pouze vybraní žáci byli Liechtenauerem uznáni za mistry a mohli pokračovat v šíření tajného umění šermu. Ne že by tato škola byla ve své době nějak výjimečná a odlišná - spíše šlo o dobrý marketingový tah a pokus o institucionalizaci byznysu. Podstatné pro nás je na jeho škole jednotné názvosloví, definované techniky, principy a filozofie. Dílo se nezachovalo, ale známe jej z děl jeho žáků. Ve druhé a třetí generaci už myšlenka uzavřeného tajného umění odumřela a mnozí využili příležitost a zařídili se sami. Prvním z těchto "provinilců" byl Hanko Doebringer, který vydal své dílo pojednávající o liechtenauerově škole v roce 1389, patrně již po mistrově smrti. Rukopis se dnes nachází pod katalogovým označením Cod.ms. 3227a v norimberském Germanisches Nationalmuseum. Za pozornost jistě stojí i fakt, že po založení university v Heidelbergu v roce 1386 se v dochovaných universitních spisech každoročně objevuje vyhláška zákazující studentům navštěvovat šermířskou školu. 15. století V 15. století zažívají šermířské školy pravou konjunkturu a učebnice se objevují jedna za druhou. Vznikají šermířské spolky, gildy a bratrstva. Jako první bylo založeno ve Frankfurtu nad Mohanem "Bratrstvo Svatého Marka" - plným názvem "Společné bratrstvo naší milované paní neposkvrněné panny Marie a svatého a mocného nebeského knížete svatého Marka". Datace vzniku je nejistá, ale dochovala se protokolární kniha z roku 1474. Členy spolku byli zejména měšťané, dále studenti a několik drobných šlechticů. Hlavní shromáždění se scházelo u příležitosti podzimního trhu ve Frankfurtu a tajnou volbou volilo vedení tvořené čtyřmi mistry a nejvyšším hejtmanem. Během roku se probíhal výcvik v šermu a při různých příležitostech se konaly zkoušky, veřejné ukázky, soutěže a utkání se členy konkurenčních spolků. Bratrstvo sv.marka posléze zvítězilo v ostré konkurenci a v roce 1487 (bývá uváděn i letopočet 1480) získalo v Norimberku od císaře Fridricha III. monopol na výuku šermu: "My, z boží vůle císař římský pro všechny časy vládce Maďarska, Dalmácie, Chorvatska, král rakouský, štýrský, kerntský, hrabě tyrolský veřejně oznamujeme tímto listem a činíme všeobecně známým, že jsme učinili a dopřáli a dovolili touto zvláštní milostí mistry meče. Z moci římského císaře rovněž dopřáváme jim a dovolujeme vědomě v platnosti listu, že rovněž nyní platí všude ve Svaté říši, že žádný jiný mistr meče by neměl držeti tak zvanou školu, ni za peníze vyučovati, není-li napřed od mistrů meče ve svém umění vyzkoušen a dovolen." Z později vzniklých spolků uveďme např. "Bratrstvo Sv.Lukáše" z Augsburgu, magdeburgské "Bratrstvo Sv.Petra a Pavla", pražské "Bratrstvo Sv.Víta" či norimberské "Mistry meče". Německá šlechta v Bavorsku, Frankonii a v Rýnské falci zase zakládá převážně z ekonomických důvodů "grossen Turniergesellschaften" - velká turnajová bratrstva. Ve vojenství vládnou zcela nové trendy. Feudální jízda jde od porážky k porážce - Švýcaři, husitská pěchota, francouzské dělostřelectvo si s ní dovedou bez větších obtíží poradit. Hledají se však nové účinné formy boje pěchoty s pěchotou. I zde vládnou dřevcové zbraně - halapartny, sudlice a kladiva. Meče a tesáky jsou odsunuty do pozic

pobočních zbraní. Tomu je přizpůsoben výcvik pěchoty. Naopak v civilním šermu se meče a tesáky stále těší velké pozornosti. Králem západoevropských bojišť zůstává i nadále dlouhý luk. 1410 Z tohoto roku pochází kniha Flos Duellatorium in Armis, jejimž autorem je Ital Fiore dei Liberi (Fiore de' Liberi da Premariacco). Fiore se narodil někdy před rokem 1350 v městečku Civitale del Friuli na řece Natisone a jako mladík se vydal za výukou šermu do Německa. Pozn. Zde bych rád upozornil na zajímavý detail. Dnes důsledně rozlišujeme pro období středověku tzv. "německou" a "italskou" školu šermu mečem, jejichž zastánci se vášnivě přou o to, která je lepší, dobovější, techničtější, a přitom nám jaksi uniká, že Italové zcela běžné chodívali na zkušenou do Německých zemí a naopak Němci mířili za mistry italskými. Tak Fiore dei Liberi bez uzardění prohlašuje, že studoval u "mistra Johannese, zvaného Swabian." Jak se zdá, pro období středověku nemá valného smyslu činit zásadní rozdíly mezi šermem mečem v obou zemích, jakožto i v zemích ostatních. Poněkud jiná situace pak nastává v 16. století, kdy do Itálie míří Němci, kdežto Italové do Němec již nikoli. Tak například Joachim Meyer byl žákem Achille Marozza. 1428 V Miláně vydal svůj spis Boris Ferres. Dílo se však nedochovalo. 1428-36 Portugalský král Dom Duarte je podepsán pod knihou o boji na koni a ve zbroji Livro da ensinanca de bem cavalgar. Vyšlo v Lisabonu. 1430 Anonymní Fechtbuch P 5013 - Kunsthistorisches Museum ve Vídni. 40.léta Sigmund Ringeck, mistr šermu na dvoře bavorského vévody Albrechta, publikuje vlastní verzi liechtenauerových textů německé školy. 220 stran bez obrázků. Dnes jako Mscr.Dresd.C487 v drážďanské Sächsische Landesbibliothek. 1440 René z Anjou sepsal pro svého bratra Karla obsáhlé pojednání o pořádání turnajů Traité de la forme et Devis d un Tournoy. 1441 Diego de Valera vydává svou první knihu rytířském mravu a chování s názvem Espejo de verdadera nobleza. 1443, 1459, 1467 Hans Talhoffer patří k nejznámějším německým mistrům. Byl služebníkem švábského šlechtice jménem Leutold Königsegg. Jeho knihy pojednávají o šermu dlouhým mečem, dvouručním kladivem, dýkou, kyjem a štítem, mečem a štítem, o boji na koni, o zápasu i o některých méně obvyklých disciplínách jako je boj hákovými štíty nebo zápas muže s ženou. Dále ukazuje všeliké válečné stroje a přístroje, techniky překonávání vodních toků a další věci. Vydání z roku 1443 se dochovalo v jediném exempláři - Ms.Ch.A558 v Forsuchung-Bibliothek Gotha. Z vydání z roku 1459 se zachovaly čtyři exempláře: Thott 290 2 - Königliche Bibliothek Kodaň, Hs.XIX 17.3 - Gräfliche Bibliothek Königseggwald, P 5342 B - Kunshistoriches Museum Vídeň, 78 A 15 Kupferstich - Kabinett Berlín. Jediný dochovaný exemplář vydání z roku 1467 je pod označením Cod.icon.394a uložen v Bayerische Staatsbibliothek v Mnichově. Dále jsou k dispozici dochované kopie z pozdějších století: Před rokem 1561 vznikl opis uložený dnes jako Cod.I.6.20.1 v Universitätsbibliothek v Augsburgu. Ze 16. století rovněž pochází Cod. Vindob. Ser. Nov. 2978 z vídeňské Österreichische

Nationalbibliothek. V roce 1820 pořídil Julius Hamberger kopii vydání z roku 1467, kterou pod označením Cod. icon. 394 uchovává Bayerische Staatsbibliothek Mnichov. Tato knihovna má i další kopii pořízenou v 19. století pod označením Cod. icon. 395. Niedersächsische Staats- und Universitätsbibliothek Göttingen má blíže nedatovanou kopii označenou Philos. 61 a Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel ještě jinou jako Cod. Guelf. 125.16 Extravagantes. 1449 Peter von Danzig - další z druhé generace liechtenauerových následovníků publikuje fechtbuch založený na mistrových textech. Diego de Valera vydává další knihu o šlechtické etiketě s názvem Ceremonial de principles. 1452 Peter von Danzig vydává druhou, přepracovanou verzi svého fechtbuchu. Dnes uložen jako Cod. 44 A 8 v Biblioteka Jagellonska v Krakově. 1450-55 Jud Lew vydává další německý Fechtbuch. Dnes v majetku Universitäts-bibliothek v Augsburgu pod označením Cod.I.6.40.3., ale uloženo v BSB München. 1458-67 Paulus Kal vydal vlastní knihu podle tradiční německé školy - dnes Ms.1825 v knihovně university v Boloni. Kopii z konce 15. století chová ve svém depozitu pod označením P 5126 vídeňské Kunsthistorisches Museum a další kopii z roku 1542 má jako Ms.Chart.B1021 Forschungs-bibliothek v Gotha. 1462-65 Diego de Valera vydává poslední knihu Tratado de las armas, teoreticky pojednávající o zbraních vhodných pro šlechtice. 1466 John Tiptoft, hrabě z Worchesteru, sepisuje z pověření krále Edwarda IV. soubor pravidel pro organizaci a průběh turnajů v Anglii. 1467 K tomuto roku byl datován anonymní a neprozkoumaný rukopis o šermu mečem a dalšími zbraněmi. Býval uložen jako Ms.germ.quart.16 v berlínské Staatsbibliothek Preußischer Kulturbesitz, ale byl zničen při náletech za 2.sv.války. 1470 Do tohoto roku je datována anonymní sbírka německy psaných textů a vyobrazení známá jako Codex Wallerstein. Obsahuje pasáže o šermu dlouhým mečem, tesákem, dýkou a zápasu. Dnes se nachází v knihovně university v Augsburgu pod označením Cod.I.6.4.2. 1474 Z pera mistrů Jaime Pons de Perpignan a Pedro de Las Torres pocházejí první známé (byť nedochované) španělské spisy o šermu mečem. 1475 Originální burgundská příručka o šermu dvouruční sekerou Le Jeu de la Hache. 1478 Kněz Hans (Johannes) Leckuechner, další z řady liechtenauerových následovníků, vydal spis Der alten Fechten anfängliche Kunst, v níž se zabýval šermem dlouhým mečem, tesákem a puklířem a zápasem podle německé školy. V 16. století (1529) byla kniha vydána znovu pod názvem Der alten Fechten gründliche Kunst (jako autor je ovšem uváděn Hans Lebkommer von Nüren) a ještě později v přepracované verzi jako Die ritterliche mannliche Kunst.... Originál uložen jako Cod.Pal. Germ 430 v Universitäts-bibliothek Heidelbergu.

1480 Na dei Liberiho knihu navázal Filipo Vadi z italské Pisy. Jeho De arte Gladiatoria Dimicandi vydaná v Padově čerpá z Flos Duelatorum, ale látku pojímá koncepčněji a uceleněji. Probírá šerm dlouhým mečem, krátkým kopím, dýkou a zápas. Na rozdíl od německých mistrů Vadi nepovažuje šerm za umění, nýbrž za vědu. Odmítá rovněž vyučovat muže nízkého stavu a v jeho nazírání vyžaduje šerm vysoké morální a intelektuální kvality. Okolo tohoto roku vydal svou knihu i Hans Folz. Dnes Q566 ve výmarské Nationale Forschungs- und Gedenkstätten der klassischen Deutschen Literatur in Weimar - Zentralbibliothek der deutschen Klassik. 1482 Druhé vydání Der alten Fecter an fengliche Kunst od Hanse Leckuechnera. Dnes Cgm 582 v Bayerische Staatsbibliothek (BSB) München. 1490 Peter Falkner vydal vlastní knihu o šermu dlouhým mečem, mečem a puklířem, tesákem, bojovým kladivem, dýkou a o zápasu. Dnes se nachází jako P 5012 v Kunsthistorisches Museum ve Vídni. 1491 Hans von Speyer vydal Fechtbuch dle německé školy. Dnes M.I.29 v Universitätsbibliothek v Salzburgu. 1497 Lo Cavaller in Tractas de Cavalleria - španělská kniha o jízdním boji a klání s kopími od Ponce de Menaguerra. K dalším, avšak přesněji nedatovatelným knihám z tohoto období patří anglické Harlein manuscript (rukopis 3542) a Rukopis 39564 o šermu dvouručními meči. Dále Rukopis 5878 (Gladiatorie) z poloviny století o soudních soubojích ve zbroji s meči a dýkami. Z konce století pochází Rukopis 5879 (Goliath) pojednávající o šermu dlouhým mečem podle německé školy. Poslední dva jmenované dnes přechovává Biblioteka Jagellonska v Krakowě. Další snad bavorský, snad rakouský 46-ti stránkový rukopis z poloviny století bývá označován jako Codex Vindob II093. Je uložen v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. Vychází opět z liechtenauerovy německé školy a tradičně pojednává o šermu dlouhým mečem, dvouručním kladivem, jízdním boji a zápasu. Anonymní rukopis o šermu mečem vlastní i Herzog August- Bibliothek ve Wolfenbüttelu - nese označení Cod. Guelf. 78.2 Aug. 20. Další anonymní díla z 15. století jsou: Cgm 558 z Bayerische Staatsbibliothek München, MS. germ. quart. 16 (1.pol.15.st.) - Biblioteka Jagellonska v Krakově a Cod.I.6.40.2 (2.pol.15.st.) - Universitäts-bibliothek Augsburg - uloženo v BSB München. Poslední známou prací je krátký spisek o šermu mečem, který publikoval italský mistr Mercurio Spetioli da Fermo. Současná lokace není známa. Mnohá cenná díla byla uložena v polských a německých muzeích nebo v soukromých sbírkách a byla zničena v průběhu 2.sv.války při bombardování. Patřily k nim i přesněji nedatované rukopisy Ms.membr.II, 109 a Ms.membr.I, 115. -------------------------------------------------------------------------------- 16. století Teprve s rozšířením knihtisku můžeme mluvit o skutečně bohaté a dostupné literatuře. Nyní již mohli knihy běžně získávat a používat nejen učitelé, šlechtici a movití měšťané, ale i běžní žáci z řad měšťanstva a nižší šlechty. Při královských dvorech vznikají šermířské spolky. Jednak proto, že u dvora se shromažďovalo nejvíce mistrů a

nejlepších šermířů, ale i proto, aby král měl nad oficiální linií šermu dohled a z něj plynoucí zisk. Ve Francii vznikla za vlády Karla IX. "Académie d armes du rois" která záhy získala monopol na výuku a vývoj šermu. V Anglii vznikla obdobná instituce za Jindřicha VIII. Zde však dlouho bujela rivalita mezi domácími mistry a jejich italskými konkurenty. V Německých zemích měli monopol posvěcený císařem "Makusové" (Bratrstvo Sv.Marka) a v Čechách tzv. "Fedrfechtýři" neboli "Gesellschaft der Freifechter von der Feder" čili "Společnost svobodných šermířů od péra". -------------------------------------------------------------------------------- Okolo r. 1500 Ludwig von Eyb zum Hartenstein - příručka o šermu mečem a puklířem. Jako B 26 je uložena v Universitäts-bibliothek v Erlangenu. Tzv. Solothurner Fechtbuch. Drží se tradiční německé školy boje dlouhým mečem, dýkou a zápasu. Jeho původ je nejasný - byl sepsán buď v Německu nebo ve Švýcarsku. V berlínské Staatsbibliothek Preußischer Kulturbesitz se nachází anonymní Fechtbuch nesoucí katalogové označení Lib.Pic.A.83. Probírá šerm dlouhým mečem ve zbroji i bez ní. Anonymní W* 150 - Historisches Archiv v Kolíně nad Rýnem, Cod 862 - Fürstl. Fürstenbergische Hofbibliothek Donaueschingen. Anonymní Cod. Guelf. 1074 Novi - Herzog August-Bibliothek ve Wolfenbüttelu. Rozpadlý HS `T, Buch- und Kunstantiquariat Dr. Helmuta Tennera. 1509 Exercitiorum atque artis militaris collectanea od španěla Pietra Monte se zabývá převážně zápasem. Vyšla v Miláně, kde signor Monte vyučoval. Druhá jeho kniha De Singulari Certamine Sive Dissensione pojednává o duelovém šermu. V jeho díle je zřetelně dešifrovatelná tzv.boloňská škola. 1510-20 Anonymní Fechtbuch MS. germ. quart. 2020 z Biblioteka Jagellonska v Krakově. 1511 Kompletně dochovaná skórovací listina zvaná The Westminster Tournament Roll. 1512 Vychází v Německu Fechtbuch o šermu dlouhým i jednoručním mečem a o zápasu s bravurními rytinami Albrechta Dürera. Dnes HS. 26-232 ve vídeňské Albertině. 1515 Vyšel dnes ztracený tisk J. Schwerera. 1516 Andre Pauernfeindt přepracoval staré liechtenauerovy texty o šermu dlouhým mečem. Původní texty proložil svými vlastními a vydal ve Vídni pod názvem Ergrundung Ritterlicher kunst der Fechterey. 1521 Paris de Puteo - teoretická příručka Duello. 1522-23 Jörg Wilhalm dokončil obsáhlý kolorovaný rukopis o šermu dlouhým mečem ve zbroji i bez ní, šermu tesákem a jízdním boji. Dochovaly se tři exempláře. První přechovává pod katalogovým označením Cod. I.6.20.2 Universitäts-bibliothek v Augsburgu. Cod. I.6.20.2 a I.6.40.5 (kopie z roku 1556) ji také náleží, ale aktuálně jsou uloženy v BSB München jako Cgm 3711 a Cgm 3712. 1528 Spis o chování, včetně pasáží o šermu Courtiex. Autor Baldessare Castiglione.

1531 V tomto roce vznikla nejstarší známá tištěná italská kniha o šermu. Nese název Opera nova a zabývá se šermem mečem, ale neobsahuje žádné ilustrace. Název "Opera nova" znamená "nové dílo" a objevuje se v Itálii poměrně často. Autoři, jako zde Antonio Manciolino, se jím snažili vytvořit punc převratné novinky. Tato kniha je zajimavá i tím, že z ní vycházel ve svém objevném díle Achille Marozzo. 1532 Španěl Francisco Roman vydává dnes již ztracenou knihu o šermu mečem Tratado de lla esgrima noc figuras. Učitel Achille Marozza Guido Antonio di Luca vydal svůj vlastní spis, jenž se však do současnosti nedochoval. 1533 Další z řady německých Fechtbuchů o šermu dlouhým mečem, tesákem, kopím a dýkou - tentokrát od Gregora Erharta von Augsburg. Původně Cod.I.6.40.4 ve Fürstlich Oettingen-Wallersteinsche Bibliothek und Kunstsammlung, dnes uváděn jako ztracený. Ve stejném roce vyšel ve Francii spis La Noble Science. Je to neautorizovaný přepis z německých knih a pojednává proto o tradičním dlouhém meči, tesáku, holi, meči a puklíři. 1536 Často se uvádí, že Achille Marozzo di San Giovanni Persiceti je zakladatelem moderního šermu rapírem. To však není pravda. Marozzo byl sice velmi uznávanou autoritou, ale byl především učitelem šermu mečem a sám stavěl na tradičních základech. Mnohé z jeho techniky se kupříkladu vyskytuje již v rukopise I.33. V tomto roce publikoval v Modeně svou vlastní knihu Opera nova de Achille Marozzo... maestro generale, de l'arte de l'armi.. Ilustracemi ji opatřil Girolamo Fontana. Znovu vyšlo v Modeně zřejmě v r. 1540 a roku 1550 v Benátkách. Cp. Newberry Library : Wing ZP 5351.4 (1540); University of Illinois : RBC, 796.86 M340 1550 (1550). 1538 Hans Czynner vydal knihu o šermu dlouhým mečem a dýkou ve zbroji. Obsahuje 40 stran textu a přes 70 vyobrazení. Uloženo jako MS. 963 v Universitäts-bibliothek v Grazu. Ve Francii vyšel překlad knihy Andre Pauernfeindta z roku 1516. 1539 Fabian von Auerswald spis o zápase Die Ringer-Kunst des Fabian von Auerswald. Na díle Sigmunda Ringecka o šermu dlouhým mečem vystavěl své dílo i Sigmund Schinning. Kniha je v majetku Universitäts-bibliothek v Augsburgu a uložena jako Cod.I.6.20.5 v BSB München. 1542 Paulus Hector Mair nebyl mistr šermu, nýbrž radním v Augsburgu. Jeho vášní ale bylo sbírání knih a učebnic šermu a v roce 1542 (nebo o něco později) vydal vlastní kompilaci děl starších mistrů - zastoupeny jsou zejména texty podle Hanse von Speyer a Joerga Wilhalma. Ilustroval Jörg Breus. Jeden exemplář je pod označením Mscr.Dresd. C 93/94 (nebo Cod.icon. 393) uložen v drážďanské Sachsische Landesbibliothek a druhý jako Cod. Vindob.10825/26 ve vídeňské Österreichische Nationalbibliothek. 1545 Učenec Roger Asham vydal v Anglii pojednání o střelbě dlouhým lukem nesoucí řecký název Toxophilus. Z téhož roku pravděpodobně pochází i nepodepsaný Fechtbuch Cod.I.6.20.4 - Universitäts-bibliothek Augsburg - uložen v BSB München.

1550 Publikuje florentský mistr Francesco Altoni. Teoretická práce Il Duello z pera Girolama Mutia. Nezabývá se šermem po technické stránce, nýbrž jako společenským fenoménem. 1551 Angelo Viggianni del Monte začal v tomto roce psát svou knihu Lo Schermo, která však na jeho přání vyšla až po jeho smrti v roce 1575. 1552 Martin von Heemskerk vydal knihu s prostým názvem Fechten und Ringen. V textu a na dřevořezech probírá šerm dlouhým mečem a zápas podle německé školy. 1553 V tomto roce vydává v Římě Camillo Agrippa první doloženou knihu o šermu rapírem - Trattato di Scientia d Arme. Jelikož byl signor Agrippa především matematikem a architektem, je jeho systém matematicky přesně definován a postaven na vědecky propracovaném základu. Zavedl rovněž jednotné a přehledné numerické označení poloh zbraně. V jeho práci lze spatřovat skutečný počátek moderního šermu. Knihu doplňují skvostné mědiryty, z nichž dvě jsou připisovány Michelangelovi a Stradanovi. Paulus Hector Mair publikuje druhé vydání své knihy, s níž mu tentokráte pomáhal Antonius Rast spolu s písařem a kreslířem Heinrichem Vogtherrem. Uloženo ve Státním archivu v Augsburgu pod označením Schätze 82 Reichsstadt. 1558 Další německá kompilace dřívějších prací o šermu dlouhým mečem, dýkou, mečem a puklířem. Nese název Die Ritterliche mannliche Kunst... Vydal ji Christian Egenolph, autor znám není. 1560 V Miláně vydal Sebastiani Fuasto knihu s prostým názvem Duello. Velmi podobná práci Girolama Mutia. 1564 Girolamo Mutio publikuje přepracované vydání své knihy pod názvem Il Duello del Mutio Lustinapolituno noc le Riposte Cavalleresche. 1568 Francouz J.Desors publikuje vlastní knihu o šermu. U A.Pinargentiho vychází rovněž tiskem starší rukopis Achille Marozza, tentokrát teoretický text o boji Arte dell'armi, di Achille Marozzo... Ricorretto, et ornato di nuove figure in rame. Cp. Newberry Library : Wing ZP 535.P 63. 1569 De la filosofia de las armas - jedna ze dvou známých španělských renesančních knih o šermu rapírem, jejímž autorem je Jeronimo Sanchez de Carranza. 1570 Kniha Gründtliche Beschreibung der freyen Ritterlichen unnd Udelichen kunst des Fechtens... od Joachima Meyera pojednává na 475 stranách o šermu dlouhým mečem, rapírem, tesákem, dýkou, dřevcovými zbraněmi a taky o zápase. Knihu bohatě zdobí 72 skvostných rytin. Vydáno ve Strassburgu. V Benátkách vydal téhož roku velice podobnou knihu Hans Senger. Giacomo Grassi di Modena publikuje vlastní originální práci Ragione di adoprar sicuramente l arme..., v níž rozvíjí marozzův systém. Jeho přínosem je zejména jeho zjednodušení a propracování funkcí těla, částí zbraně a rozbor účinných akcí. 1572 Givanni Dell Agocchio probírá v dialogu mistra a žáka Dell arte de scrimia šerm a klání.

1573 Henry de Saint Didier vydal v Paříži své Tracicte contenan les ecrets du premier livre de l espee seule. 1579 Henrici Gunterrodt vydal práci s názvem De veris principiis artis dimicatoriae... 1580 Giovanni Antonio Lovino napsal knihu s prostým názvem Traite d Escrime, v níž probírá jak šerm rapírem, tak i mečem a dalšími tradičními zbraněmi. Další svůj spisek Ragionamento nikdy nepublikoval. Okolo tohoto roku spatřila světlo světa i kniha o šermu dlouhým mečem, dýkou a jednoručním mečem, včetně užívání pláště a dalších technik. Jejím autorem je Ital Girolamo Cavalcabo. Působil jako učitel na dvoře francouzského krále a kniha se proto záhy dočkala překladu do francouzštiny a později i do angličtiny. 1582 Podruhé vychází kniha Jeronima Sancheze de Carranza. 1584 Nuovo et Brieve Modo de Schermire je další z knih o šermu rapírem. Autorem je Alfonso Fallopia. 1587 Frederico Ghisliero nebyl mistrem, nýbrž vojákem, ale publikoval v italštině velice zajímavou knihu o španělské škole šermu - Regole do molti cavagliereschi esserciti. 1590 V Anglii vycházejí dvě teoretické práce o výcviku šermu, zejména rapírem. První sepsal Sir R.William a nese název A Brief Discourse of Warre. Druhou pak napsal Sir John Smythe. 1591 Hugenot Bertrand de Loque publikoval v Anglii pojednání Discourses of Warre and Single Combat, v jejíž první část sepsal jako ospravedlnění náboženských válek a ve druhé píše o nové formě osobních soubojů. Z tohoto roku pochází rovněž anonymní kniha chovaná jako Cod. Guelf. 83.4 Aug. 4 v Herzog August- Bibliothek v Wolfenbüttelu. 1594 V Anglii se dočkávají překladu práce Giacoma di Grassi do své mateřštiny. 1595 O rozšíření šermu rapírem podle italské školy se v Anglii zasloužil Vincentio Saviolo svou knihou Practice in two bookes.... 1597 Ve Francii vychází překlad díla Girolama Cavalcaba. 1599 Druhou dochovanou knihu o španělském stylu šermu rapírem vydal Luis Pacheco de Narvaez pod názvem Libro de las Grandezas de la Espada... Uvádí, že vynálezcem španělské školy šermu je jeho učitel Geronimo de Carranza, ale ozřejmuje její základy daleko jasněji. V Anglii napsal George Silver jedinou dochovanou původní anglickou knihu o anglickém renesančním šermu. Jmenuje se Paradoxes of Defence a pojednává o šermu mečem, puklířem, holí a dýkou. Konec století Na konci století vyšel přesněji nedatovaný spis Camilla Paladiniho - Discorso sopra l arte della scherma. Probírán je v něm šerm jednoručním mečem samostatně nebo s