Závěrečná práce studentského projektu Problematika Náhorního Karabachu

Gymnázium Jana Nerudy Závěrečná práce studentského projektu Problematika Náhorního Karabachu Evropský sociální fond Praha a EU Investujeme do vaší budoucnosti Praha, 2014 Andrej Martirosjan, Tomáš Pažitný 1

Prohlašujeme, že naši seminární práci jsme vypracovali samostatně, pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Vedoucí práce: Mgr. Jaroslav Tomeš Andrej Martirosjan Tomáš Pažitný 2

OBSAH 1. Úvod str. 4 2. Obecný přehled o Náhorním Karabachu... str. 5 2.1 Přírodní podmínky.. str. 5 2.2 Historické hledisko. str. 5 2.3 Demografické hledisko... str. 6 2.4 Administrativní dělení... str. 7 2.5 Politické uspořádání NKR.. str. 8 2.6 Ekonomika NKR.str. 9 3. Válka o Náhorní Karabach... str. 10 3.1 Průběh války... str. 10 3.2 Křehký mír.. str. 14 4. Mezinárodní postoje k problematice NK. str. 16 4.1 Postoj Ruské federace. str. 16 4.2 Postoj USA.. str. 17 4.3 Postoj Evropské unie... str. 17 4.4 Postoj sousedních zemí...str. 18 5. Kaviárová diplomacie str. 20 5.1 Vztah České republiky k problematice NK str. 20 5.2 Otázky demokratických voleb v Ázerbajdžánu.. str. 22 6. Závěr str. 24 7. Poznámkový aparát str. 26 8. Přílohy. str. 29 9. Zdroje.. str. 31 3

1. Úvod Problematika Náhorního Karabachu patří mezi dodnes nedořešené etnické konflikty v postkomunistickém prostoru na Jižním Kavkazu, a my jsme si toto téma zvolili hned z několika důvodů. Za prvé, v několika posledních měsících se nám do rukou dostávaly četné články, pojednávající o problémech v této oblasti. Ať už šlo o otázku zachování demokratických principů, dodržování lidských práv nebo například, a to zcela nedávno, o jednání za účelem podpisu asociační dohody s Evropskou unií. Právě tato témata na území Jižního Kavkazu nás zaujala nejvíce a následným výzkumem přivedla až ke konfliktu o Náhorní Karabach. Dále se může zdát, že se jedná o nezvykle spornou a nevyřešitelnou záležitost a i přesto, že se o této problematice v českých médiích nijak často nemluví, velmi výrazně zasahuje i do naší politiky. Ta samotná neprůhlednost důsledků tohoto konfliktu na mezinárodním poli, stejně tak jako kontroverzní česká politická účast v problému, byla další příčinou toho, že jsme se rozhodli zpracovat toto citlivé téma. Ještě je pravděpodobně potřeba dodat, že jeden ze dvou autorů této práce je svým původem z Jižního Kavkazu, tudíž se nejedná pouze o přirozený zájem, ale i o určitou formu národního cítění. Dále také cítíme potřebu přesněji informovat českou veřejnost o této problematice ve formě co nejméně zkresleného obrazu. V první části naší práce se pokusíme co nejpřesněji definovat Náhorní Karabach z geografického, politického, národnostního i historického hlediska. Následně se budeme podrobněji věnovat válce o Náhorní Karabach jako takové, jejímu průběhu, válečným zločinům, zavádějícím informacím a nakonec i jejím důsledkům, čímž také přejdeme do další kapitoly, ve které půjde o popis mezinárodních vztahů mezi zeměmi Jižního Kavkazu a důležitými světovými geopolitickými hráči jako jsou například USA a Rusko. V poslední kapitole, kterou jsme nazvali Kaviárová diplomacie, se zaměříme na postoje České republiky k problematice Náhorního Karabachu. Cílem této práce je pokusit se uvést informace na pravou míru, rozlišit opravdová očitá svědectví a důkazy od obyčejné propagandy, uvědomit o tomto důležitém konfliktu českou společnost a upozornit na pochybné mezinárodní dohody v české politice i ve světě. 4

2. Obecný přehled o Náhorním Karabachu Předtím, než se vůbec dostaneme k samotné problematice této oblasti, je třeba se podívat na území Náhorního Karabachu z několika určujících hledisek. V této části naší práce bychom chtěli tuto oblast analyzovat z pohledu přírodních podmínek, historického, administrativního, politického a v neposlední řadě hospodářského hlediska. Název Karabach, je persko-turkického původu a je užíván na poli mezinárodní diplomacie, samotní Arméni preferují historický název Artsakh. 2.1 Přírodní podmínky Náhorní Karabach je území o rozloze zhruba 4400 km 2, nacházející se ve vnitrozemí Ázerbajdžánu, od Arménie je oddělen Lačinským koridorem. Oblast se nachází v jihozápadní části horské soustavy Malý Kavkaz, na severu vystupuje hřbet Murovdag až do výšky 3724 m, v centrální časti a na jihu je to pak Karabašský hřbet, který je zhruba o 1000 m nižší. Horskou částí Karabachu se táhnou dlouhá údolí, která plní důležitou infrastrukturní funkci v jinak nepřístupné krajině. Východ země je oproti zbytku převážně rovinatý. Klima Náhorního Karabachu je mírné. Průměrná roční teplota se pochybuje okolo +10 stupňů, nejteplejšími měsíci jsou červenec a srpen, kdy teplota dosahuje +21 stupňů. Nejteplejším regionem je nízko položený Martakert. V zimě jsou teploty mírně pod bodem mrazu a k větším teplotním extrémům dochází pouze občasně jen v horských oblastech oblasti. Nad celým územím Karabachu převládají silné větry z horských údolí, které jsou často doprovázeny silným deštěm tropického charakteru a krupobitím. Celá karabašská oblast spadá do rozvodí řek Kura a Arks a je jimi ohraničena. V samotném vnitrozemí se ovšem žádné významnější řeky nenacházejí. Důležitější spíše je, že spousta menších řek, pramenících v horách, má velký spád, který se plně využívá v hydroenergetice. 2.2 Historické hledisko Karabašská a potažmo arménská historie je na jednom ze svých vrcholů již v 2. století před Kristem, kdy je oblast od Středozemního až po Kaspické moře ovládána arménskými králi. V této době je mnoho knížectví v oblasti Blízkého východu a v části dnešního Turecka pod kontrolou Království Velké Arménie. Zlatý věk arménského národa, který dosahuje největšího rozkvětu za panovníka Tigrána Velkého, je ukončen roku 387 našeho letopočtu, kdy je Arménské království rozděleno mezi Byzantskou říši a Persii. Mapa Velké Arménie v příloze [1] Provincie Karabach se pod názvem Artsakh stává součástí kavkazské Albánie, kde má arménský národ a jeho kultura velký vliv. Roku 821 se arménský princ Sahl Sambatien bouří, zakládá novou církev Kchachen (Khach=kříž) a z Artsakhu se stává knížectví, které zde pod nadvládou různých národů existuje až do 19. století. Roku 1805 podepisuje kníže Karabachu Ibrahim Khalil Khana s ruským carem Alexandrem smlouvu, která uznává Khana a jeho potomky jako dědičné vládce knížectví. O dvacet let později se 5

Artsakh stává přímo součástí Ruské říše. V důsledku toho dochází k velké migraci, kdy muslimové utíkají do Perské říše a naopak křesťané přicházejí do Karabachu, aby zde posílili vliv víry. Po ruské bolševické revoluci se území Karabachu rozděluje mezi Arménii, Ázerbajdžán a Gruzii. To Karabach neakceptuje a vyhlašuje se za samosprávné území s vlastní vládou a národní radou. V důsledku toho docházejí k ozbrojeným střetnutím převážně mezi Armény a Ázerbajdžánci (Azerové). Sovětský svaz se nakonec rozhodl přičlenit Karabach k Ázerbajdžánské SSR. Tento důvod byl čistě pragmatický. Sovětský svaz si proti sobě nechtěl poštvat Turecko, které bylo blízkým přítelem Ázerbajdžánu a velmi vítalo územní rozpad Arménie. Karabach se s tímto přičleněním nikdy nesmířil a 7. 7. 1923 vyhlašuje na svém území Náhorno-karabašskou autonomní oblast. V důsledku kolektivistické socialistické politiky Sovětského svazu dochází k potlačování národnostních problémů a konflikt se zdá být vyřešen. O to silněji ovšem přichází na konci osmdesátých let, kdy už je Sovětský svaz prakticky bezmocný vůči autonomistickým snahám svých republik. V arménském národě je stále cítit křivda, která jim byla způsobena ve dvacátých letech. K prvním střetům dochází v únoru 1988, kdy nejdříve Ázerbajdžánci pochodují na arménské město Askeran a pár dní poté dochází k protiarménskému pogromu ve městě Sumgait u Baku. 30. srpna 1991 vyhlašuje Ázerbajdžán nezávislost na již neživotaschopném Sovětském svazu, na to reaguje karabašské vedení, které má podporu v nejvyšších arménských vládních kruzích, vyhlášením samostatnosti. Odpověď Ázerbajdžánu je zrušení autonomie. V důsledku toho vypisují Arméni referendum, v němž je drtivá většina obyvatel Karabachu pro odtržení. Azerové referendum bojkotují a roku 1992 se naplno rozpoutává válka, která trvá až do roku 1994. (o tomto období podrobněji v další části práce). Na závěr je třeba říci, že karabašská historie je v mnoha aspektech nejasná a je mnoho historických zdrojů, které si vzájemně odporují. Zde jsme popsali jen stručnou historii zbavenou jakýchkoliv sporných momentů a hlavním kontroverzím se věnujeme v části, která je celá věnovaná válce o Náhorní Karabach. 2.3 Demografické hledisko První demografická fakta o Náhorním Karabachu pochází z počátku 18. století, kdy je ve zprávě poslané caru Petru Velikému zmíněno, že Gandzasárský klášter na severu Karabachu spravuje 900 vesnic. Další informace z toho století jsou většinou kusé a neověřitelné. Například gruzínský král Erekle II. píše roku 1769 ruskému generálovi: Sedm rodin ovládá region Khamse (Karabach), jejich obyvatelstvo je zcela arménské. Poslední významnou zmínkou z 18. století je zápis ruského historika S. M. Broněvského: oblast Karabachu, která se nachází ve Velké Arménii, je obydlena 30-40 000 bojeschopnými arménskými muţi. Během sovětské okupace Jižního Kavkazu docházelo ke změnám demografické rovnováhy regionu. Vrcholní představitelé tehdejší Ázerbajdžánské SSR systematicky měnili etnické rozložení obyvatel tím, že posílali Azery z různých částí Ázerbajdžánu do Náhorního Karabachu. V důsledku toho docházelo k vysídlování Arménů do jiných částí země. Touto demografickou politikou stoupnul počet Azerů v oblasti z 12 592 v roce 1926 na 40 668 v roce 1989. Těsně před válkou byl podíl obyvatel následující: 76,4% arménského původu, 22,4% ázerbájdžánského původu. Zbytek obyvatel tvořili Kurdové, Rusové, Řekové, Asyřané. Z těchto údajů můžeme vyčíst, že ázerbajdžánské osídlování Karabachu Azery bylo úspěšné, ale zapříčinilo mnoho problémů v oblasti, které později přerostou ve válku. Původní obyvatelé se na 6

nově příchozí dívali jako na dobyvatele a uzurpátory země, která jim nepatří. S rozpadem Sovětského impéria neměli již Azerové v Karabachu tak velkou podporu jako dřív a dlouho potlačované národní uvědomění Arménů mělo každou chvíli propuknout. Je jasné, že ázerbajdžánské vedení nepočítalo, s rozpadem SSSR a s osídlováním Karabachu mělo další plány, a proto nemohlo na nově vzniklou situaci účinně reagovat. V důsledku války z let 1992-1994 dochází k obrovským přesunům obyvatel na obou stranách. Do nově obsazených míst odkud odešla většina Azerů, se zpátky stěhuje arménské obyvatelstvo vyhnané v sovětské éře. Podle statistik odtud odešlo něco kolem půl milionu Ázerbajdžánců. I přes to, že karabašská vláda podporuje osidlování válkou nejvíce zničených regionů, je v některých částech alarmující počet obyvatel. Například v celém okresu Šahumjan žije 3 000 obyvatel na necelých 2 000 km 2, nebo okresní město Karvačar, které má pouhých 500 obyvatel. Není náhoda, že tyto dva příklady se nacházejí v dosud nevyjasněném území, ležícím mimo autonomní oblast, ale je obsazené karabašskou armádou. To z těchto míst dělá nejméně atraktivní oblasti k osídlení z důvodu nejistoty budoucího směřování regionu. Za připomenutí také stojí smutný osud kdysi čtyřicetitisícového města Aghdam, které po válce zůstalo v ruinách bez jakéhokoliv stálého obyvatelstva. V roce 2001 úřady Náhorního Karabachu hlásí, že populace je již z více než 95% arménská, mezi zbývajícími národy dominují Rusové, Asyřané, Řekové a Kurdové. V roce 2007 jsou podány podrobnější informace a to, že populace Náhorního Karabachu dosáhla hranice 138 000 obyvatel a úhrnná plodnost vzrostla oproti roku 1999 z 1,5 na 2,3 obyvatel za rok. Populace Náhorního Karabachu do roku 2000 v postatě vymírala, ale v současnosti se poměr narozených a zemřelých pohybuje v kladných číslech. V první polovině roku 2007 bylo zaznamenáno 1 010 narození a 659 úmrtí. 2.4 Administrativní dělení Na úvod této části je třeba zmínit rozdíl mezi autonomní oblastí Náhorní Karabach a Náhorně- Karabašskou republikou (dále jen NKR), která byla založena 2. září 1991, ale formálně je dosud nikým neuznaná. (Tím se myslí neuznaná státem, který byl uznaný OSN. Například Adžárie nebo Jižní Osetie NKR uznávají). Republika má oproti autonomní oblasti větší rozlohu a to díky území obsazeném po válce na úkor Ázerbajdžánu. Mapa administrativního dělení v příloze[2] Původní autonomní oblast je rozdělena na šest regionů Martakert Askeran Martuni Hadrut Šuši (2) 20 000 obyvatel (3) 17 000 obyvatel (4) 23 000 obyvatel (5) 12 000 obyvatel (6) 4 324 obyvatel Poslední region, který není na mapě zaznamenán, je samotné hlavní město Stepanakert, které má něco okolo 53 000 obyvatel. Obsazené území, které je administrativně rozděleno, jsou regiony Šahumjan (1) a Kashatagh (7). 7

Zbylé části republiky jsou nejasně definované nebo jsou částečně pod kontrolou ázerbajdžánské armády, jako území, které je na mapce níže vybarveno zeleně. Jedná se hlavně o severní část regionu Šahumjan. Mapa NKR v příloze číslo [3] 2.5 Politické uspořádání NKR V této části se zabýváme fungováním samotné NKR jako legitimního reprezentanta obyvatel Náhorního Karabachu, ačkoliv, jak už jsme se zmínili výše, je republika nikým neuznaná. Podle nové ústavy z roku 2006 je NKR prezidentská demokratická republika s paritní soutěží politických stran. Ústava také potvrzuje stávající vlajku a státní znak. Vlajka je shodná s tou arménskou, jen v její pravé části přetíná bílý klín, který má symbolizovat oddělenost Karabachu od zbytku arménského území. Ve znaku je vyobrazen pro Armény typický orel a atributy Karabachu jako hora Kirs a sousoší Papik a Tatik. 2.5.1. Výkonná moc Výkonná moc v NKR je převážně v rukou prezidenta, který je volen v přímých volbách na pětileté funkční období. Připadá mu například právo odvolávat a jmenovat premiéra. Dále má možnost vydávat dekrety a nařízení a jeho zásahy velmi ovlivňují soudní moc v zemi. Současným již čtvrtým prezidentem země je Bako Sahakjan, veterán Karabšské války, který suverénně vyhrál volby v roce 2007 a dále v roce 2012. Předchozími prezidenty byli: Robert Kočarjan (1994-1997), tehdy jen úřadujicí Leonard Petrosjan (1997) a Arkadij Ghukasjan (1997-2007). Premiérem je Araik Harutunjan. 2.5.2. Zákonodárná moc Zákonodárná moc země je zastoupena Národním shromážděním NKR, které je jednokomorové. Komora má 33 členů, kteří jsou voleni na pětileté funkční období. Sedmnáct z nich je voleno proporčně podle stranického klíče (jedenáct před rokem 2010) a zbytek v jednomandátových volebních obvodech většinovým systémem. Národní shromáždění je podle ústavy velmi ovlivňováno prezidentem, což jde proti duchu prezidentského systému, přesto mu přísluší největší legislativní pravomoc. 2.5.3 Politické strany Jak už bylo řečeno výše, politické prostředí v NKR je pluralistické. Vzhledem k tomu, že ani jedna ze stran nemá významně větší podporu, ustavují se koalice na multipartajním půdorysu. Zvláštností politické situace je, že opozice země není dosud chápána jako rovnocenný oponent koalice, ale spíše jako antisystémová strana. To je dáno nejspíše tím, že v zemi dosud platí výjimečný stav a politická kultura v zemi není plně rozvinutá. Proto opozice v zemi prakticky není a vládu nekontroluje nejspíše z obavy tříštění stability republiky a tím pádem jejímu vystavení bezpečnostním rizikům. Mezi hlavní politické strany v zemi, které zasahují do složení kabinetů, patří zejména pravicová Svobodná vlast (momentálně nejsilnější strana), Demokratická strana Artsakh, Arménská revoluční federace a Komunistická strana Artsakh. 8

2.6 Ekonomika Náhorně-Karabašské republiky Karabašská ekonomika je v současné době plně závislá na arménské. To můžeme pozorovat například na oficiální karabašské měně, kterou je arménský dram namísto ázerbájdžánského manatu. Většina importu a exportu probíhá právě s Arménií, obchod s Ázerbajdžánem přes neprostupné hranice je nemyslitelný. NKR se snaží plně využít své přírodní podmínky. V současné době je v provozu velká hydroelektrárna na řece Terter, postavená ještě za sovětské nadvlády. Plány do budoucna počítají s postavením menšího počtu dalších elektráren, které by plně využily velkého spádu karabašských řek. NKR chce zlepšit své energetickou soběstačnost, protože v současné době je okolo 60% spotřebované energie dodáno z Arménie. Náhorní Karabach také částečně využívá svého poměrně rozsáhlého nerostného bohatství. V oblasti se nachází cenné kovy, nejvíce zlato a měď. Tyto suroviny jsou těženy ve vesnici Drmbon, v dole, který je největším plátcem daní v zemi a zároveň největším zaměstnavatelem. Poskytuje práci přibližně 1200 lidem, z nichž 65% jsou místní obyvatelé. Je také potřeba podotknout, že NKR produkuje a vyváží řadu alkoholických nápojů značky Artsakh, což jsou tradiční ovocné pálenky, koňaky a vína. Mezi ostatní zajímavá odvětví karabašské ekonomiky patří například dřevozpracující průmysl (parkety, sudy, apod.) a v současné době už i rozvoj bankovního systému Artsakh bank. Dále je třeba zmínit arménskou diasporu, která je velkým poskytovatelem finanční pomoci Karabachu. Mezi nejvýznamnější sponzorské skupiny patří fond Hayastan a Investiční fond Artsakh. 9

3. Válka o Náhorní Karabach 3.1 Průběh války 3.1.1 Kořeny konfliktu a obecných nepokojů Konflikt o Náhorní Karabach, o němž mluvíme, není zdaleka jediným rozbrojem mezi Armény a Ázerbajdžánci o toto území. Původní kořeny těchto etnických neshod sahají až na začátek dvacátého století. V průběhu sovětské nadvlády se o tomto sporu nemluví, ale i přesto někdy dochází k etnickým potyčkám mezi karabašskými Armény a Ázerbajdžánci. My se ovšem budeme věnovat tomu nejmodernějšímu a nejničivějšímu konfliktu pro obě zúčastněné země, jehož začátek se oficiálně datuje na 20. února 1988, kdy oblastní sovět ve Stěpanakertu, nynějším hlavním městě Náhorně-Karabašské republiky, absolutní většinou odhlasoval požadavek o znovupřipojení Náhorního Karabachu k Arménii. Podívejme se ovšem ještě o rok dříve. Srpen roku 1987 je totiž měsícem, kdy karabašští Arméni odesílají petici se sedmdesáti tisíci podpisy do Moskvy, ve které žádají o znovupřipojení svého území k tehdejší Arménské socialistické republice. Generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu je mezitím, již od března roku 1985, Michail Gorbačov, který se k tomuto požadavku nestaví nijak kladně. V únoru 1988 propukají demonstrace v Karabachu, 20. února je odhlasován již zmíněný požadavek o znovusjednocení a o den později propukají masové demonstrace v Jerevanu, probíhající ovšem bez sebemenších projevů násilí. Dne 25. února počet demonstrantů dosahuje skoro milionu. Moskevské vedení strany i přes všechny demonstrace nehodlá status Náhorního Karabachu měnit. 3.1.2 Pogrom v Sumgaitu Po těchto událostech následuje 27. až 29. února první masivní a kruté mezietnické násilí tohoto konfliktu v ázerbajdžánském městě Sumgaitu, kde probíhá pogrom na arménské obyvatelstvo, které v té době tvoří početnou menšinu jak v Sumgaitu, tak i v hlavním městě Ázerbajdžánu - Baku. Tento pogrom byl později popsán těmito slovy: Hrůzy, jaké vytrpěli Arméni obývající ony ulice, byly pečlivě zdokumentovány. V Arménii byla později sestavena kniha vyprávění čtyřiceti čtyř přeţivších svědků, která zajistila mimořádně působivou a podrobnou anatomii pogromu. Potulující se bandy se dopustily strašlivě barbarských činů. Několik obětí bylo tak strašně zohaveno sekerami, ţe se jejich těla nedala identifikovat. Ţeny byly svlékány donaha a házeny do ohně. Některé byly opakovaně znásilněny. 1 Policie do těchto násilností absolutně nijak nezasahuje, což také svědčí o jakémsi předchozím naplánování celé akce ze strany vedení Ázerbajdžánu, které mělo za cíl zastrašit demonstrující arménské obyvatelstvo v Náhorním Karabachu, Arménii a centrální moskevské stranické vedení. Brutalita byla smutným kontrastem k mírumilovnějším demonstracím v Arménii a obyčejní Ázerbajdţánci byli zděšeni a zmateni. 2 10

3.1.3 Masové stěhování civilního obyvatelstva a následná eskalace konfliktu Na arménské straně tento pogrom samozřejmě vyvolal obrovskou vlnu nevole. Už jenom proto, že se opět, jako na začátku dvacátého století, krutě útočilo na nevinné arménské civilisty. Arménský pocit, ţe byli v roce 1915 zničeni, měl silný ohlas v roce 1988, kdy začal spor o Náhorní Karabach. Kaţdý Armén v sobě má strach, ţe bude zničen, a to nikoli zničen jako osoba, nikoli individuálně, ale jako národ, strach z genocidy, řekla známá arménská socioloţka Ludmila Harutjunjanová. Je nemoţné ho odstranit. Harutjunjanová poukázala na to, ţe v hovorové řeči většina Arménů mluví o Turcích i o Ázerbajdţáncích jako o Turcích a nečiní mezi nimi rozdíl. 3 Bylo jasné, že mezietnický konflikt po takovém cíleném pogromu prostě musí propuknout. Ještě v roce 1988 se začínají, ve strachu z arménské odpovědi na ázerbajdžánské zločiny, masově stěhovat Ázerbajdžánci z Arménie a v roce 1989 už v Arménii skoro žádní nezůstávají. Jsou ovšem známá i určitá svědectví, že po projevu brutálního násilí ze strany Ázerbajdžánců v Sumgaitu, byli někteří Ázerbajdžánci z arménského území vysídleni. Jenže zatímco v Ázerbajdžánu jsou pořádány pogromy, Arméni zavádějí jakýsi systém výměny, takţe mnozí do té doby usídlení Ázerbajdţánci mohli prodávat své domy těm Arménům, kteří utíkali z Ázerbajdţánu. 4 Vše nasvědčuje eskalaci mezietnické nenávisti a nepokoje v Náhorním Karabachu jsou stále častější. Ázerbajdžánské vedení začíná pro upevnění své nadvlády v Karabachu zásobovat ázerbajdžánské obyvatele tohoto území zbraněmi, penězi, technikou a stavebními materiály. Odpor k Arménům sílí i v Baku. V listopadu roku 1989 tam začínají masové demonstrace a pokračují protiarménské pogromy. Koncem léta 1989 začala nová vlna protestů, kterou znovu inspirovala záleţitost Karabachu a kterou podporovaly statisíce Ázerbajdţánců. Byla organizována masová shromáţdění, která strhávala lidi k podpoře dosud nejničivější taktiky: k celkové ţelezniční blokádě Arménie. Osmdesát pět procent arménského ţelezničního provozu přijíţdělo z Ázerbajdţánu a embargo vyvolalo v Arménii nedostatek benzínu a potravin. 5 Na konci roku 1989 vyhlašuje nejvyšší sovět Arménské SSR a Národní rada Náhorního Karabachu znovusjednocení Arménské SSR a Náhorního Karabachu. 3.1.4 Druhý protiarménský pogrom V lednu roku 1990 přichází velmi nešťastné období tohoto konfliktu, které silně podnítilo následnou eskalaci mezietnického konfliktu do regulérní války. Baku. 13. ledna začíná, s novou silou, další a organizovanější protiarménský pogrom, tentokrát v Stejně jako v Sumgaitu bylo barbarství otřesné a centrum města kolem arménské čtvrti se proměnilo v jatka. Lidé byli shazováni z balkónů vysokých budov. Dav napadal a ubíjel Armény. Při pogromu v Baku zahynulo kolem devadesáti Arménů. Ověřit počet obětí je těţké, poněvadţ během několika dnů upadlo Baku do ještě většího chaosu a nebylo zahájeno ţádné oficiální vyšetřování. 6 11

Nejpozoruhodnější věcí na tomto incidentu bylo to, že byl celý řízen ázerbajdžánskou vládou. V Ázerbajdžánu bylo důslednou manipulací dosaženo dalšího cíleného vyvražďování Arménů. Moskva odpověděla vysláním sovětských jednotek do Baku pod záminkou ochrany arménského obyvatelstva. Nazýváme to záminkou z toho důvodu, že tato vojska do průběhu pogromu vůbec nezasáhla a ve skutečnosti tam byla Moskvou vyslána jenom proto, aby obnovila sovětskou komunistickou moc, která v Ázerbajdžánu, pod vedením nacionalistického hnutí Lidové fronty, začínala upadat. Moskva poslala do Baku tisíce vojáků jednotek sovětského ministerstva vnitra, kteří nijak nezasáhli. Obhájkyně lidských práv Arzu Abdulajevová vzpomíná, jak prosila policistu, aby šel na pomoc zoufalému Arménovi, napadenému davem, a policista jí řekl: Máme rozkaz nezasahovat. Podle jedné historky telefonoval spisovatel Jusif Samedoglu do budovy Ústředního výboru a prosil, aby zasáhli. Dostal odpověď: Ať je povraţdí. 7 Ve skutečnosti, krátce před plánovaným začátkem pogromu byly příslušníkům ázerbajdžánské policie zabaveny jejich zbraně, aby ani nemohli zabránit zfanatizovanému davu v konání násilí. 3.1.5 Vznik nezávislých republik a Operace Kruh Přišel rok 1991 - poslední rok Sovětského svazu. Arménie odmítla s Gorbačovem spolupracovat a prohlásila, že v září provede vlastní referendum o nezávislosti, zatímco Ázerbajdžán souhlasil se setrváním v Sovětském svazu. To bylo také hlavním důvodem Gorbačovovy podpory Ázerbajdžánu. Bezprostředně po těchto událostech začíná 30. dubna takzvaná operace Kruh, která spočívá ve spolupráci ázerbajdžánských vojsk a jejich zvláštních sil OMON se sovětskými vojáky. Princip tohoto vojenského plánu je v tom, že sovětští vojáci utvoří kruh kolem arménské vesnice, aby nikdo nemohl dovnitř ani ven. Následně tam pustí ázerbajdžánské ozbrojené složky, které zabíjejí, plení a vyhání Armény z jejich domovů. Vesnice tak zůstávají prázdné a jsou tam nastěhování Ázerbajdžánci. Takovým způsobem je vypleněna například vesnice Getašen. Ázerbajdžánské útočné operace proti karabašským Arménům pokračují v severním úseku arménsko-ázerbajdžánských hranic. Probíhá deportace Arménů z náhorně-karabašských okresů Hadrut, Šuša a Šaumjan. Obhájci lidských práv odhadují, ţe v první fázi operace bylo asi pět tisíc Arménů deportováno a dvacet aţ třicet zabito. 8 Mezitím se ale hroutí Sovětský svaz a už 12. června je Boris Jelcin zvolen prezidentem Ruské federace. Ten vytváří pevné spojenectví s Arménií, jelikož právě ta odmítla předchozí spolupráce s Michailem Gorbačovem. Po srpnovém moskevském pokusu o puč dostal Sovětský svaz smrtící ránu, ze které se už nikdy nevzpamatoval. Po takovém vývoji událostí náhle Ázerbajdžán vyhlašuje 30. srpna nezávislost na Sovětském svazu. Hned na začátku září potom Arméni znovu obsazují většinu šaumjanských vesnic. 2. září potom Náhorní Karabach oznamuje odtržení od nezávislého Ázerbajdžánu a 23. září konečně vyhlašuje nezávislost i Arménie. 12

Prezidentem nezávislého Ázerbajdžánu je zvolen, jako jediný kandidát na hlasovacím lístku, Ayaz Mutalibov, bývalý komunistický vůdce, a prezidentem nezávislé Arménie je demokraticky zvolen Levon Ter-Petrosjan. 31. prosince roku 1991 přichází definitivní konec Sovětského svazu. Válka o Náhorní Karabach nabírá ještě rychlejší spád. Ázerbajdžán je pevně rozhodnut vrátit Náhorní Karabach vojenskou cestou pod svoji správu. Už se nejedná o konflikt dvou svazových republik, ale o konflikt dvou nezávislých zemí, Náhorně-Karabašské republiky a Ázerbajdžánu. 3.1.6 Boje pokračují (1992-1994) V lednu roku 1992 zahajují karabašští Arméni protiofenzívu. Postupují vpřed a postupně dobývají vesnici Karintak, a poté Khojaly, kde se nacházelo strategicky důležité letiště. Ázerbajdžánci dopravují dvě odpalovací zařízení raketového systému na vrchol útesu, rozléhajícím se nad městem Šuši, odkud ostřelují Stepanakert. Oběti tohoto bombardování šly patrně do stovek. Výsledkem byl Stepanakert v troskách. Karabašští Arméni ovšem Šuši, zdánlivě nedobytnou pevnost, 9. května dobyli. O devět dní později arménská vojska obsazují Lačin, čímž je také Karabach spojen s Arménií. V červnu však začíná nečekaná ázerbajdžánská ofenziva, jejíž součástí je znovudobytí šahumjanského okresu. Postupují dále a 4. července dobývají Martakert, který přejmenovávají na Agdere. Po dobytí několika dalších malých vesnic tak dobývají skoro 40 % území Náhorního Karabachu. Ázerbajdžán byl tou dobou v mnohonásobné přesile, co se týče vojáků i vojenské techniky. Toto je rozhovor s Levonem Ter-Petrosjanem, který tento problém dále rozvíjí: Dopadlo to tak, ţe v Ázerbajdţánu bylo třikrát více zbraní neţ v Arménii. A kdyţ jsme mluvili s ruskou stranou, dospěli jsme k závěru - podařilo se mi je přimět, aby s tím souhlasili-, ţe bychom za to měli být odškodněni. A Jelcin s tím souhlasil a souhlasil i s tím, ţe bude zachována rovnováha. Nic víc neţ rovnováha. V následujících letech - 1992, 1993, 1994 - byl náš odstup za Ázerbajdţánem téměř úplně kompenzován. A v roce 1994 jsme byli na stejné úrovni. To znamená výzbroj, tanky, dělostřelectvo, malé zbraně, ruční zbraně. 9 Ázerbajdžánská strana často tvrdí, že právě tato ruská pomoc hrála tu největší roli v arménském obratu celého dosavadního průběhu války. Jenže, jak ani ázerbajdžánské zdroje nepopírají, Rusové poskytovali určitou pomoc i Ázerbajdžánu. 3.1.7 Konec války S potřebnou výzbrojí nyní Arméni mohli začít se svým finálním protiútokem, který se stal pro ázerbajdžánskou stranu naprosto osudným. Na přelomu března a dubna 1993 náhorně-karabašská vojska obsazují okres Kelbadžar, o dva měsíce později Arméni dobývají zpět Martakert. Dalšími dobytými městy jsou Aghdam, Fizuli, Džebrail a Kubatly. V říjnu roku 1993 je zvolen nový ázerbajdžánský prezident - Hejdar Alijev a na konci téhož roku se Ázerbajdžánci pokoušejí o novou ofenzivu, ale po dvou měsících bojů jsou drtivě odraženi. V 13

dubnu roku 1994 karabašská vojska pokračují v protiútoku proti Terteru a Ázerbajdžán nabízí Náhorně-Karabašské republice jakési dočasné příměří, které 12. května vstupuje v platnost. 3.2 Křehký mír Tímto dočasným příměřím skončily boje, ale základní otázky konfliktu zůstávaly stále nedořešeny. Po uzavření separátního míru začal nově zvolený ázerbajdžánský prezident Hejdar Alijev upevňovat své postavení na mezinárodní scéně. Příkladem tohoto konání je například takzvaný kontrakt století, spočívající v mezinárodních smlouvách o těžbě ázerbajdžánské ropy se západními petrochemickými společnostmi, hlavně s BP (British Petroleum). Následným krokem byla výstavba ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, o kterém se podrobněji zmíníme později. Tento krok Arménii a Ázerbajdžán ještě více polarizoval, a jelikož tyto mezinárodní smlouvy byly pro západní mocnosti velmi výhodné, Arménie se musela více přimknout spíše k Rusku a Íránu, zatímco Ázerbajdžán k Západu. Hranice Náhorního Karabachu a Ázerbajdžánu jsou dnes v podstatě neproniknutelné a ostře hlídané. Každoročně tam zahyne v krátkých přestřelkách několik pohraničních vojáků. I přesto, že byl podepsán zdánlivý mír, Ázerbajdžán stále vysílá směrem k Náhornímu Karabachu a Arménii neustálé provokace. Když od arménské strany padlo, že by se v Náhorním Karabachu mělo postavit oficiální civilní letiště, Ázerbajdžán reagoval tím, že tyto letadla bude sestřelovat. Tyto provokace jdou ve skutečnosti ještě daleko hlouběji. V roce 2012 byl do Ázerbajdžánu navrácen a zproštěn viny vrah Ramil Safarov, který na jazykovém výcviku NATO v Maďarsku chladnokrevně zavraždil sekerou spícího arménského důstojníka. Při výslechu svůj čin komentoval takto: Lituji, ţe jsem doteď nezabil ani jednoho Arména... Vedení armády mě poslalo na tyto kurzy a tam jsem zjistil, ţe s námi navštěvují tyto kurzy dva Arméni. Tam se ve mně k Arménům zrodila nenávist. Ze začátku mě zdravili, nebo spíše mě zdravili slovem haj, ale já jsem jim neodpovídal a zajímavé bylo, ţe kdyţ kolem mě prošli, něco si mezi sebou mumlali v arménštině a usmívali se na mě. V tuto chvíli jsem se rozhodl je zabít, nebo spíše uříznout jim hlavu. Přesně takovým způsobem totiţ Arméni zabíjeli Ázerbajdţánce. 10 Pro vysvětlení, slovo haj znamená v arménštině Armén, ale v tomto případě, kde se jednalo o jazykový kurz, je jasné, že šlo o přátelský pozdrav v anglickém jazyce. Současný ázerbajdžánský prezident, Ilham Alijev, syn Hejdara Alijeva, který vystřídal svého otci po jeho smrti v roce 2003, celou tuto provokaci rozdmýchal tím, že s maďarskou vládou vyjednal jeho vydání do Ázerbajdžánu, kde ho úplně zprostil jakékoliv viny. Aby toho nebylo málo, osobně ho přivítal, povýšil ho do hodnosti majora, zaplatil mu obrovskou peněžní částku a jmenoval ho národním hrdinou. 14

Serzh Sagsyan, arménský prezident od roku 2008, okamžitě rozvázal diplomatické styky s Maďarskem, které vydání Ramila Safarova ospravedlnilo tím, že se Ilham Alijev zavázal držet ho ve vězení i na území Ázerbajdžánu. Ale i potom, co je tímto způsobem obelhal, maďarská vláda nejevila žádné snahy o další rozřešení této záležitosti. V médiích dokonce kolovala informace o tom, že maďarská vláda od Ilhama Alijeva obdržela za předání Safarova 4 miliardy dolarů. slovy: Thorbjorn Jagland, generální tajemník rady Evropy, chování maďarské vlády odsoudil se Odmítám vyhlídku na svět, jehoţ morální zásady se začínají drolit a kde se popírá respekt pro lidskou důstojnost. Toto není Evropa, jakou bychom měli přát pro příští generaci. Odsuzuji oslavování zločinu a naléhám, abychom všichni pracovali pro respekt pro ţivot a naše hodnoty, jak je hájí rada Evropy. 11 Pohoršení nad touto událostí vyjádřil mimo jiné i americký prezident Barack Obama. Jak je nyní očividné, arménská strana se kvůli politice Západu ocitla téměř v mezinárodní izolaci, a tudíž musí být v současné době úzce vázaná na Rusko, protože jí z naprosto pochopitelných důvodů nic jiného nezbývá. Z toho všeho vyplývá, že obě země, i přes dávno uzavřený mír, stojí neustále na pokraji války. 15

4. Mezinárodní postoje k problematice Náhorního Karabachu 4.1 Postoj Ruské federace Již od 18. století je oblast jižního Kavkazu přirozeným cílem expanze Ruského impéria. Za hranicemi horského hřbetu Kavkazu vyrůstaly další dva mocné státní útvary: Osmanská říše a Persie. Místem střetu těchto kultur a mocenských zájmů každého aktéra byla právě oblast jižně od Kavkazu. Koncem 80. let, kdy se naplno rozhořel konflikt mezi Ázerbajdžánem a Náhorním Karabachem, podporovala Gorbačovova administrativa ázerbajdžánskou stranu. S rozpadem Sovětského svazu a výměnou nejvyššího vedení země se zahraniční politika vůči jižnímu Kavkazu dostala do pozadí. Na začátku 90. let se dokonce objevuje jakási trojkolejnost ruské politiky. Kdy něco jiného říká prezident, ministerstvo zahraničí a parlament. Zpočátku byla oblast jiţního Kavkazu Ruskem v zahraničněpolitickém smyslu téměř zanedbávána, Jako by Moskva zdánlivě neregistrovala, ţe se jiţ nejedná o integrální součást společného státu, ale o nové nezávislé subjekty mezinárodního práva. 1 Proměna vztahu Ruska k Náhornímu Karabachu nastala až v roce 1992, společně s upevněním pozic Borise Jelcina a s podpisem Paktu vzájemné bezpečnosti. Ruský prezident chtěl vyrovnat v konfliktu síly a podpořil Náhorní Karabach v boji proti Ázerbajdžánu. Po válce se každá z těchto zemí zaměřila mezinárodně na jiné partnery. V Arménii je od roku 1993 ruská vojenská posádka o síle 5000 mužů. 2 Přítomnost Ruska je životně důležitá pro Arménii a potažmo také pro Náhorní Karabach. Vzhledem k tomu, že většina arménských hranic je s nepřátelským územím, zaručuje ruská posádka nedotknutelnost a celistvost arménského území. V roce 2000 byla dokonce celá arménská bojová technika nově vyzbrojena, právě za ruské peníze. Část těchto zbraní putuje přímo do Náhorního Karabachu. Z postoje Ruska jde vyčíst tato nepřímá podpora NKR, která se ovšem snaží jen o udržení status quo. Velký zvrat v ruské politice vůči Arménii nastal v roce 2005, když byl zprovozněn ropovod BTC. Ruská geopolitika utrpěla velkou porážku, když dovolila připustit tak velké přeskupení sil a vstup cizích aktérů do jihokavkazského regionu. Ázerbajdžán si našel velké a vlivné spojence i v nadnárodních korporacích a Arménie se stala ještě více závislou na Ruské federaci. Tomáš Šmíd dokonce popisuje Arménii jako de facto ekonomický protektorát Ruské federace 3 Stačí, když se podíváme na příjmovou stranu státního rozpočtu Arménie. Většina peněz pochází z ruských úvěrů. A právě Arménie ze svého rozpočtu financuje ten karabašský. Lze tedy pozorovat ekonomickou provázanost těchto aktérů. To samé platí i pro energetiku, kdy většina arménských energetických společností je vlastněna ruskými nadnárodními korporacemi. V neposlední řadě je tu také obrovská závislost Arménie a Karabachu na zemním plynu z Ruska. Arménie také se znepokojením sleduje postupné sbližování Ruska a Ázerbajdžánu, hlavně v hospodářských otázkách. Ázerbajdžán je jistě perspektivnějším obchodním partnerem se svým obrovským nerostným bohatstvím. Také panuje obava z prodeje ruských zbraní Ázerbajdžánu. V současnosti drží ruský prezident všechny trumfy. Přeje si zachování status quo a také se řídí oblíbeným pravidlem ruských vládců: rozděl a panuj, ale na druhou stranu bohatství Baku je velmi lákavé. Z toho vyplývá, že Arménie je nyní držena v šachu a nemůže si dovolit jakýkoliv větší odpor vůči Rusku. Například, když se arménský prezident Serž Sargsjan pokusil o sblížení s EU, Rusko 16

zvýšilo cenu zemního plynu dodaného do Arménie a dopravilo zbraně do Baku v hodnotě jednoho milionu dolarů. 4 Proto není překvapivý odklon od EU a možná budoucí účast v Euroasijském spolku. 4.2 Postoj USA Spojené státy americké sledují oblast jižního Kavkazu ze dvou důvodů. Za prvé je to zájem o kaspickou ropu a za druhé je to pro ně důležitá oblast jako nárazníkové pásmo vůči Íránu. Po vypuknutí války v Náhorním Karabachu přijala USA jasné stanovisko prostřednictvím Freedom Support Act. Tento dokument definoval budoucí ekonomickou politiku vůči jihokavkazskému regionu. Pro Náhorní Karabach je důležitý zvláště díky odstavci 907. Ten jasně definuje Ázerbajdžán jako agresora a zakazuje Kongresu poskytnout mu jakoukoliv hospodářskou pomoc. Spojené státy neposkytnou ţádnou pomoc Ázerbajdţánu, dokud tato vláda nepřijme kroky, které by vedly ke smíření s Arménií a které by odstranily blokádu Náhorního Karabachu. 5 Na přijetí odstavce 907 má velkou zásluhu arménská diaspora ve Washingtonu. Ta je hned po židovské a řecké nejpočetnější a v USA má velmi dobře zakotvenou lobby, která se díky svým zkušenostem zasloužila o formování americké politiky vůči Karabachu. Obrat v americké politice nastal po stvrzení tzv. kontraktu století s Ázerbajdžánem v roce 1994. Tento dokument, podepsaný nejvýznamnějšími ropnými společnostmi a vládou Ázerbajdžánu, zaručoval poskytnutí investic k rozvoji těžby ropy. USA tímto sledovaly oslabení vlivu Ruska a Íránu v regionu. Dalším mezníkem v energetické politice byla podpora ropovodu BTC, který ještě více omezil vliv Ruska v oblasti. Významnou politickou aktivitou bylo předsedání Minské skupiny Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Prostřednictvím této instituce se snažili o vyřešení sporu o Náhorní Karabach, bohužel tyto snahy nepřinesly významnější posun v konfliktu. S nástupem George Bushe v roce 2001 a s doktrínou války proti teroru se americká politika přiklonila významně na stranu Ázerbajdžánu. Díky tomu, že se Ázerbajdžán podílel na operacích v Afghánistánu, bylo rozhodnuto o zrušení odstavce 907. Administrativa Baracka Obamy přinesla do jihokavkazské politiky dva nové prvky. Snaha o sblížení s Ruskem a důraz na zlepšení vztahů mezi Arménií a Tureckem. Celkově se nyní politika USA kromě energetické a mocenské ambice v regionu zajímá také o vyřešení lidskoprávních problémů v Náhorním Karabachu a okolí. 4.3 Postoj Evropské unie Politika Evropské unie vůči jihokavkazským zemím je uplatňována pomocí dvou nástrojů. Tím prvním je Evropská politika sousedství, která byla zahájena po roce 2004. Druhým nástrojem je zřízení zvláštního zmocněnce EU pro jižní Kavkaz. V roce 2006 odstartovala EU Akční plán, který měl zajistit mírové řešení konfliktů v oblasti, zvláště mezi Karabachem a Ázerbajdžánem. Přes všechny rezoluce odsuzující válečné zločiny za karabašské války, Evropské unie nepřispěla ke zlepšení vztahů mezi zeměmi. Odvolává se na to, že kompetence pro řešení konfliktů má Minská skupina OBSE. 6 17

Od roku 2009 jsou všechny tři země zahrnuty do plánu Východního partnerství. Všem zemím včetně Arménie byla nabídnuta Asociační dohoda s EU, která by Arménii značně usnadnila možnosti obchodu a pootevřela by jí evropské trhy. Většina obyvatelstva byla pro vstup do EU a odklon od Ruska. Vrcholní arménští představitelé si ovšem byli vědomi potenciální hrozby, která by od Ruska přišla, a Asociační dohodu odmítli podepsat. Důvody tohoto kroku jsou jasné. Arménie je stále obklopena nepřáteli z obou stran a má nevyřešený konflikt v Náhorním Karabachu. Z těchto důvodů se upíná k Rusku jako k poslednímu ochránci její suverenity a významnému ekonomickému partneru. Také je důležité si uvědomit, že Evropská unie sice přivede do Arménie spousty obchodních nabídek, ale nemůže poskytnout zemi takovou ochranu jako Ruská federace. Ruští analytici povaţují krok Jerevanu za absolutní vítězství Kremlu v jedné z bitev o vliv v postsovětském prostoru. Vzhledem k závislosti Arménie na ruské ekonomice, plynu a vojenské síle při podpoře v Náhorním Karabachu se ale prý takový výsledek dal očekávat. Ekonomický přínos vstupu do ruského spolku zůstává otázkou. Putin uvedl, ţe ruské firmy začnou investovat do modernizace svých aktiv v Arménii. První vlaštovkou má být 15 miliard rublů, kterou do infrastruktury v Arménii vloţí státní kolos Ruské ţeleznice. 7 4.4 Postoj sousedních zemí 4.3.1. Turecko a Náhorní Karabach Turecko, tehdy ještě jako Osmanská říše, hrála velmi důležitou roli ve vývoji špatných mezietnických vztahů na Jižním Kavkazu. Nejpříhodnějším příkladem tohoto faktoru je nepochybně arménská genocida, která měla za cíl naprostou destrukci nebo případnou islamizaci arménského národa. Důsledným popíráním prokázaného faktu, že se jednalo o genocidu, dosáhlo Turecko toho, že se o tomto masakru nějakou dobu opravdu nemluvilo. To odjakživa vzbuzovalo v Arménech, neustále usilujících o historickou satisfakci, pocity křivdy, z čehož vyplýval velký problém při pokusech o vybudování funkčních diplomatických vztahů po odtržení Arménie od rozpadajícího se Sovětského svazu a vytvoření Arménské republiky roku 1991. Neuznání arménské genocidy se jeví jedním z hlavních důvodů, proč má Turecko už řadu let problém se vstupem do Evropské unie. Jakékoliv snahy o vybudování společných diplomatických vztahů byly zruinovány válkou o Náhorní Karabach a to z toho důvodu, že s Ázerbajdžánem mělo Turecko vztahy naopak velmi vřelé. Tyto dva národy mají velmi podobné jazyky, považují se za bratrské a samotní Ázerbajdžánci o sobě prohlašují, že jsou turkického původu, zatímco Arméni, jak píše spisovatelka Redgateová ve své knize, mají původ v Evropě. 8 Po vypuknutí náhorně-karabašské války, Turecko zaujalo jasný postoj, podporující bratrský Ázerbajdžán, demonstrativním vyhlášením ekonomické blokády Arménie a uzavřením arménskotureckých hranic. Tato ekonomická blokáda trvá dodnes. Podpora Ázerbajdžánu z turecké strany ovšem nespočívala jenom v uvalení blokády na Arménii, která podporovala náhorně-karabašský odboj, ale i ve výcviku ázerbajdžánských vojáků v průběhu války. 18

Jakousi uměle vytvořenou ekonomickou izolovanost Arménie dokazuje i obrovský projekt na výstavbu ropovodu BTC (Baku - Tbilisi - Ceyhan), který vede z ázerbajdžánského hlavního města obloukem kolem Arménie, Gruzií až do jihotureckého přístavu Ceyhan. Kdyby tento ropovod procházel územím Arménie, vyšla by jeho výstavba daleko levněji, jelikož by mohl být kratší, z čehož je patrná cílená ekonomická izolace Arménie v důsledku náhorně-karabašského konfliktu. Mapa ropovodu BTC [4] Díky tomuto ropovodu tak Turecko i Ázerbajdžán slouží západu, pro své nerostné bohatství, jako jakási protiváha k Rusku a Íránu. 9 4.3.2. Írán a Náhorní Karabach Írán má v náboženském smyslu velmi blízko k Ázerbajdžánu. Oba dva národy jsou ve své valné většině muslimští šiíti. V Íránu také žije velmi početná ázerbajdžánská menšina. Zajímavostí je, že právě z Íránu pocházející Ázerbajdžánci se i dnes, po všech uskutečněných masových vysídlováních, pohybují v Jerevanu poměrně běžně....nakupují ovoce a zeleninu a prodávají na trzích levné spotřební zboţí nebo prášek na praní. Jak to? Jsou to vlastně íránští Ázerbajdţánci, pro které Arménie představuje výhodný trh. Jejich křiklavě pomalovaná auta se zářivě oranţovou tuponosou kabinou a zelenými a modrými plachtami se plazí po arménských ulicích k zákazníkům, fakticky uvězněným v uzavřené republice. 10 V průběhu karabašské války se Írán pokusil dva znepřátelené národy dostat na diplomatická mírová vyjednávání a pozval je roku 1992 na schůzku do Teheránu. Tato jednání žádné výsledky nepřinesla. Írán se nečekaně přiklonil na arménskou stranu, čímž se ale síly v podpoře mocných sousedů stejně nevyvážily, protože žádné takové opatření, jako je uzavírání hranic nebo ekonomická blokáda Ázerbajdžánu, nepodnikl. Pro Armény je ovšem už samotný fakt, že dokonce i šiítský Írán podporuje křesťanskou Arménii proti šiítskému Ázerbajdžánu, jedním z důležitých ukazatelů toho, na čí straně je pravda. Existují ovšem i další logická vysvětlení íránské podpory křesťanské Arménie. Pravděpodobně může Írán v Ázerbajdžánu vidět jakéhosi ropného konkurenta, jelikož po výstavbě ropovodu BTC přešla velká část Evropy právě na ropu z Ázerbajdžánu. Jakési právo diktování si podmínek ze strany Íránu vůči západnímu světu se tímto zčásti zredukovalo. 19

5. Kaviárová diplomacie 5.1. Vztah České republiky k problematice Náhorního Karabachu V České republice posledních několik let převažuje poměrně jasný proázerbajdžánský pohled na tuto problematiku. Příkladem může být například to, že předseda poslanecké skupiny ČR- Ázerbajdžán, Jan Hamáček, je zároveň v současné době předsedou poslanecké sněmovny. Horlivými zástupci vytvoření této skupiny byli, v době jejího vzniku, členové KSČM, obzvláště pak Vojtěch Filip a Kateřina Konečná. Důvodem je nejpravděpodobněji to, že Ázerbajdžán má u nás v poslední době velice silnou lobby. Problém většiny českých politiků a novinářů, kteří se snaží tvářit se nezaujatě, tvoří fakt, že o karabašském konfliktu nemají dostatečné informace. Například česká novinářka Petruška Šustrová, která kdysi v rozhlasovém pořadu pronesla: No, já jsem mručela proto, ţe arménsko - ázerbájdţánský konflikt nezačal v Sumgaitu. To přišlo aţ daleko později. Arménsko - ázerbájdţánský konflikt začal tím, ţe bylo vyhnáno doslova, vyvezeno, naloţeno do vlaku a vyvezeno, často v pyţamu, 200 tisíc Ázerbájdţánců z Jerevanu. 1 Jenže tato informace se zdá být ideálním příkladem, ať už záměrně či z obyčejné neznalosti, ázerbajdžánské propagandy, která se právě tímto snaží zbavit svého označení agresora karabašského konfliktu. To, co paní Šustrová do rádia v tomto smyslu řekla, se ani trochu neshoduje ani s očitými svědectvími, ani například s tím, jak situaci v Jerevanu popsal ve své knize Thomas de Waal: Mnozí z Ázerbajdţánců odešli poklidně a v Jerevanu bylo málo mezietnického násilí, nebo dokonce ţádné, ale v Jerevanu ţilo jen velmi málo Ázerbajdţánců a pro bezpečnostní síly nebylo těţké tam udrţet pořádek. 2 A hlavně, největší nesmyslnost tohoto tvrzení paní Šustrové dokazuje historický fakt, že protiarménský pogrom v Sumgaitu se udál na konci února roku 1988. Zatímco Ázerbajdžánci se začali stěhovat z Arménie na podzim téhož roku. Dalším příkladem smutné neinformovanosti českých politických představitelů bylo usnesení zahraničního výboru české sněmovny z roku 2013, která odsoudila takzvaný masakr ázerbajdžánských civilistů a připsala krveprolití arménským jednotkám. Problémem je, že celé tvrzení o masakru civilistů v Chodžali, který mají údajně na svědomí Arméni, je, dle mezinárodního nezaujatého zdroje www.xocali.net, zabývajícího se falzifikacemi ohledně tohoto incidentu, nepravdivé, zveličené a překroucené propagandou ze strany Ázerbajdžánu. Čeští poslanci tedy, aniž by si ověřili informace, schválili nepravdivou rezoluci. Pikantní je, ţe pro sněmovní usnesení hlasovali v zahraničním výboru i všichni čtyři členové TOP 09. Jejich stranický předseda Karel Schwarzenberg se pak musel z titulu šéfa české diplomacie od dokumentu distancovat. 3 Karel Schwarzenberg dokonce po tomto incidentu veřejně vystoupil s kritikou ázerbajdžánské vlády a obvinil Ilhama Alijeva z porušování lidských práv. 20

Jak je patrně vidět z těchto příkladů, žádné dostatečné informace mít ani nepotřebují. Stačí, že import ropy z Ázerbajdžánu, jak napsal na svém webu týdeník Respekt, pokrývá přes 25 procent české roční spotřeby. Nicméně zatímco lidé, kteří o tomto konfliktu znají spoustu neověřených informací, zaujímají spíše proázerbajdžánský pohled na věc, lidé jako nynější senátor Jaromír Štětina či novinářka Dana Mazalová, kteří tuto válku na vlastní kůži zažili a kteří působili v místě konfliktu jako váleční reportéři, tvrdí ovšem zcela něco jiného. Senátor Štětina v reakci na výše zmíněné události prohlásil toto: Usnesení se opírá o jednostranné a nepravdivé informace jedné ze stran konfliktu. 4 Zde přikládáme rozhovor senátora Jaromíra Štětiny, který poskytl 22. února 2013 Lidovým novinám na toto téma, a ve kterém, mimo jiné, vyvrací vinu arménských vojsk v chodžalinském incidentu: PRAHA Senátor Jaromír Štětina strávil ve válce o Náhorní Karabach coby reportér řadu měsíců. Usnesení zahraničního výboru povaţuje za chybu. Štětina odmítá nejrozšířenější verzi, ţe civilisty v Chodţali povraţdili Arméni. Tvrdí se, ţe za masakrem mohly být ázerbájdţánské jednotky a paramilitantní oddíly. LN: Váš pohled na události v Chodţali je diametrálně jiný neţ pohled poslanců i řady novinářů a expertů. Není chybou se přiklánět na jednu či druhou stranu, kdyţ obě páchaly zločiny na civilním obyvatelstvu? JŠ: Můj protest proti usnesení zahraničního výboru není proarménský. Protestuji proti neprofesionální práci poslanců. Aniţ by zkoumali relevanci výroku ázerbájdţánského velvyslance Tahira Taghizadeha, aniţ by se tázali druhé strany konfliktu, aniţ by poţádali o konzultaci ministerstvo zahraničí, přijali nepravdivé tvrzení. Výbor spolkl výrok jedné válčící strany jako návnadu. Výbor byl vlastně podveden. Na rozdíl od ázerbájdţánského velvyslance jsem před 21 lety podrobně poznal situaci v Chodţali, znal jsem osobně lidi, které ázerbájdţánské paramilitantní komando povraţdilo. LN: Jaké budou důsledky usnesení? Ovlivní to vztahy s Arménií? JŠ: Toto usnesení by měl zahraniční výbor revokovat. Neprospělo ani vztahům ČR s Arménií, ale ani s Ázerbájdţánem. Konflikt je bolestný pro obě strany a příliš nebezpečný pro budoucnost Jiţního Kavkazu, neţ aby ho jitřil neodborný zásah poslanců, kteří většinou ani neví, kde nešťastné Chodţali leţí. LN: Jak by se měla ČR chovat v případě porušování lidských práv u země, kde máme důleţité obchodní zájmy? JŠ: Ázerbájdţán má ropu, Arménie nikoliv. To ovšem není důvod, aby sbor ústavních činitelů ČR podporoval zjevnou lţivou manipulaci jedné z válčících stran. Kdyţ nevím, tak raději mlčím. LN: Nemůţe být usnesení výsledkem i diplomatické korupce? Cestovatelské výhody, večeře, luxusní dárky? JŠ: Nadstandardní vztahy některých českých poslanců s ázerbájdţánskou stranou hrají roli. Nemusí to být hned úplatek, ale i vyznamenání, obyčejný metál. Jeden z autorů rezoluce, poslanec Hamáček, dostal před časem vyznamenání ázerbájdţánského prezidenta Alijeva. 5 21

Závěrem je potřeba říci, že Česká republika Náhorně-Karabašskou republiku zatím stále neuznává jako nezávislý stát. 5.2. Otázka demokratických voleb v Ázerbajdžánu V roce 2011 se v Ázerbajdžánu konaly prezidentské volby, na kterých byli přítomni, jako pozorovatelé řádného průběhu voleb, čeští delegáti. Konkrétně například bývalý ministr kultury a člen KDU-ČSL, Cyril Svoboda, nebo bývalá poslankyně za ČSSD a současná kandidátka za SPOZ, Anna Čurdová. Problémem těchto voleb bylo to, že výsledky byly známé již předem. Došlo k tomu vytvořením jakési aplikace pro jednodušší sledování voleb. Vláda tehdy vydala oficiální androidovou aplikaci pro sledování volebních výsledků. Řadu dní před volbami však jiţ v aplikaci byl výsledek dopředu nastaven, a kdyţ si toho tamní novinář Emin Milli všiml, centrální volební komise aplikaci stáhla a celou věc popřela. Milli si však z aplikace udělal screenshot, kterého se chytla i světová média. 6 I přesto, že drtivá většina mezinárodních pozorovatelů, včetně například 300 členů OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), označila volby za zmanipulované a nedemokratické, čeští pozorovatelé se k těmto volbám vyjádřili výhradně kladně. Nezaregistrovala jsem nic, co by se výrazně lišilo od ostatních světových států, prohlašuje Čurdová a na dotaz o zatýkání novinářů a opozičních kandidátů, které bylo v zemi před volbami běţnou praxí, odpovídá, ţe média jsou kontrolována i u nás, podívejte se na pana Babiše. 7 Zde se možná konečně dostáváme k samotnému názvu této kapitoly, který zní kaviárová diplomacie. Ázerbajdžánská politická elita totiž pro podobné mezinárodní pozorovatele zajišťují co nejlepší možný servis ve formě všemožných darů, například kaviáru, a neplatí to zdaleka jenom pro zástupce českých zemí. Například po schůzi Rady Evropy ve Štrasburku, kam Ilham Alijev vedl svou delegaci, nezisková německá organizace ESI po svém výzkumu poznamenala:...členové parlamentního shromáţdění nějak často tráví dovolené v kaspických letoviscích, odkud si přiváţejí atraktivní dárky - velké konzervy kaviáru, hedvábné koberce, zlaté šperky... 8 Co je možná ještě zajímavější, tato organizace záhy ještě zveřejnila následující výpověď anonymního zdroje z ázerbajdžánské delegace ve Štrasburku: Jeden kilogram kaviáru stojí mezi 1300 a 1400 eury (32 500-35 tisíc Kč). Kaţdý z našich přátel v Parlamentním shromáţdění Rady Evropy obdrţí na kaţdém zasedání, čtyřikrát za rok, alespoň 0,4 aţ 0,6 kg. Našich klíčových přátel, kteří toto dostávají, je kolem deseti dvanácti lidí. Další tři aţ čtyři lidé jsou na sekretariátu." 9 Chování českých pozorovatelů odsoudila i nezisková organizace Člověk v tísni, která těmto delegátům dokonce napsala otevřený dopis, jehož úryvek přikládáme zde: Jak patrně víte, Ázerbájdţán je zemí, jejíţ stav demokracie a respekt k dodrţování lidských práv je velmi problematický. Respektované mezinárodní organizace jako Amnesty International, Civil Rights Defenders či Human Rights Watch současný ázerbájdţánský reţim kritizují za potlačování 22

základních svobod, věznění opozičních politiků, útoky na novináře a občanské aktivisty. Systematické represe proti tamní občanské společnosti zesílily zejména v posledním roce, kdy se reţim očividně snaţil umlčet kritické hlasy před říjnovými prezidentskými volbami; podle místních nevládních organizací se v ázerbájdţánských vězeních nachází více neţ 80 politických vězňů. Je zřejmé, ţe ázerbájdţánská diplomacie dělá vše pro to, aby západní politici, včetně těch českých, o tomto diktátorském reţimu buď mlčeli, nebo jej dokonce legitimizovali prostřednictvím pochvalných prohlášení. Pro tuto bohuţel účinnou taktiku se dokonce vţil pojem kaviárová diplomacie, kterou ve své zprávě Jak Ázerbájdţán umlčel Radu Evropy detailně popsal evropský think-tank European Stability Initiative. 10 Zástupci Člověka v tísni se dále vyjadřují ještě takto: Je smutné, kdyţ se politici demokratických států nechávají pouţívat propagandou diktátorských reţimů, říká Tomáš Urban z Člověka v tísni. 11 Současný ázerbájdţánský politický systém lze nazvat jako vysoce centralizovaný autoritářský stát, vybudovaný na odkazu bývalého generála KGB Hejdara Alijeva. Vzhledem k tomu, ţe jeho rodina vládne zemi uţ dvě dekády, dá se Ázerbájdţán charakterizovat také jako dynastická republika, píší v příručce Člověka v tísni Eliška Sladová a Michail Bakuev. 12 Jak je vidět, demokratické principy, za současné ázerbajdžánské vlády prezidenta Ilhama Alijeva, v podstatě neexistují. Co se týče morálních zásad, tak ani s těmi to není mezi tamějšími politickými elitami příliš slavné. Jako příklad nám může posloužit nedávný případ ázerbajdžánského spisovatele Akrama Ajlislího, který napsal vůči Arménům smířlivou novelu, provládní strana zareagovala tím, že vypsala odměnu ve výši třinácti tisíc dolarů za uříznutí spisovatelova ucha. Abychom se ovšem ještě vrátili k samotné problematice Náhorního Karabachu, tak zatímco je Ázerbajdžán za svůj autoritářský systém ostře kritizován drtivou většinou mezinárodních organizací, Náhorně-Karabašská republika je na tom mnohem lépe. Nevládní organizace Freedom House, zabývající se stavem politických a občanských svobod občanů, publikovalo každoroční seznam zemí, ve kterém byla Náhorně-Karabašská republika označena jako částečně svobodná. Ázerbajdžán byl mezitím zařazen do kategorie nesvobodných států, což je zajímavé srovnání, které vhodně dokresluje vývoj demokracie na jižním Kavkazu. 23

6. Závěr Nutno říci, že po podrobném zpracování tohoto tématu jsme si uvědomili řadu historických souvislostí jako například to, jak moc významnou roli karabašský konflikt hrál při rozpadu Sovětského svazu. Někteří historici se kupříkladu shodují, že to byly právě masové jerevanské demonstrace, které odstartovaly celkový odpor vůči politice Sovětského svazu. Po celou dobu práce jsme se také snažili poukazovat na jeden fakt, který je velmi často opomíjen. Ázerbajdžánská strana dodnes tvrdí, že tehdy vedla válku s Arménií, že Náhorně- Karabašskou republiku neuznává a veškerá diplomatická jednání hodlá řešit výhradně přes Arménskou republiku. Problémem ovšem je, že mírová smlouva z května toku 1994 byla uzavřena mezi Arménií, Ázerbajdžánem a Náhorně-Karabašskou republikou. Z toho, že ázerbajdžánská strana takovou smlouvu podepsala, by se dalo snadno předpokládat, že Náhodně-Karabašskou republiku uznala za nezávislý stát, protože jinak by s tamějšími zástupci zkrátka nemohla podobnou mírovou smlouvu uzavřít. Došli jsme do situace, kdy jsme srovnávali psychologii obou národů a jejich vlád a snažili jsme se věci uvést na pravou míru. Arméni jsou jedním z velice mála národů na světě, kteří si zachovávají svoji národní identitu již po několik tisíciletí. Za tuto dlouhou dobu tento národ zažil nespočetně mnoho klíčových událostí, z nichž nejtragičtější byla bezpochyby arménská genocida na počátku dvacátého století. Zatímco Ázerbajdžánci tak bohatou historii nemají a jejich vláda dnes utváří propagandu, jako například tolikrát skloňovaný masakr v Chodžali, a snaží se srovnávat tento nepodložený incident s arménskou genocidou, při které zemřelo minimálně 1,5 milionů Arménů. Jak také z našeho výzkumu vyplývá, agresora tohoto konfliktu definujeme jednoznačně a to na základě historických faktů, že zatímco v Karabachu a Arménii začaly mírové demonstrace a zákonným referendem odhlasovaná nezávislost na Ázerbajdžánu, ázerbajdžánská strana odpověděla protiarménským pogromem. Nejdůležitějším sdělením naší práce je ale pravděpodobně potřeba trvalého udržení míru na jižním Kavkazu, čehož by se dalo docílit mezinárodním uznáním Náhorně-Karabašské republiky. V dokumentu České televizi s názvem Bolavá místa jižní Kavkazu předseda parlamentu Náhorního Karabachu Ašot Guljan tvrdí, že nikomu by přece nevadilo, kdyby se tehdejší ázerbajdžánští obyvatelé Náhorního Karabachu vrátili zpátky a jediné, ale měli by uznat to, že nežijí v Ázerbajdžánu, ale na území Náhorně-Karabašské republiky. Jako kontrast těmto otevřenějším myšlenkám je na druhé straně ázerbajdžánské pěstování nenávisti vůči Arménům, které má za výsledek například jednání Ramila Safarova. Je třeba k tomu všemu dodat, že svět je dnes již tak propojen, že nová válka mezi Ázerbajdžánem a Náhorním Karabachem by mohla vést pomalu i ke světové válce, a tomu je potřeba za každou cenu zabránit. Důležitou věcí je i to, že jsme poukázali na to, jaké věci se mohou dít na úrovni mezinárodní diplomacie a co všechno stačí k tomu, přimět jiné lidi, vážené diplomaty, mluvit dle vašich představ. Možná bychom se mohli i my sami dožadovat od svých politických zástupců jednání s respektem vůči lidským právům. Takového jednání, při kterém demokratické principy nebudou stát v pomyslné pyramidě hluboko pod zájmy o vlastní prospěch. 24

Na závěr je potřeba shrnout, že jsme touto prací zmapovali hlavní historické události, zpřesnili a uvedli na pravou míru některé nejasnosti, objasnili jsme politickou situaci Náhorního Karabachu na mezinárodním poli a jeho vztahy s hlavními geopolitickými aktéry a nakonec jsme kriticky zhodnotili českou i zahraniční politiku vůči Náhornímu Karabachu. Toto všechno s využitím citací svědků a účastníků a za pomoci různých (i cizojazyčných) zdrojů. 25

7. Poznámkový aparát 7.1. Válka o Náhorní Karabach 1 DE WAAL, Thomas. Černá zahrada:arménie a Ázerbajdţán v míru a za války. 1. Vydání. Praha: Academie, 2012. 53 s. ISBN 978-80-200-2072-7 2 DE WAAL, Thomas. Černá zahrada:arménie a Ázerbajdţán v míru a za války. 1. Vydání. Praha: Academie, 2012. 58 s. ISBN 978-80-200-2072-7 3 DE WAAL, Thomas. Černá zahrada:arménie a Ázerbajdţán v míru a za války. 1. Vydání. Praha: Academie, 2012. 95 s. ISBN 978-80-200-2072-7 4 DE WAAL, Thomas. Černá zahrada:arménie a Ázerbajdţán v míru a za války. 1. Vydání. Praha: Academie, 2012. 80 s. ISBN 978-80-200-2072-7 5 DE WAAL, Thomas. Černá zahrada:arménie a Ázerbajdţán v míru a za války. 1. Vydání. Praha: Academie, 2012. 103 s. ISBN 978-80-200-2072-7 6 DE WAAL, Thomas. Černá zahrada:arménie a Ázerbajdţán v míru a za války. 1. Vydání. Praha: Academie, 2012. 103 s. ISBN 978-80-200-2072-7 7 Tamtéž. 8 DE WAAL, Thomas. Černá zahrada:arménie a Ázerbajdţán v míru a za války. 1. Vydání. Praha: Academie, 2012. 133 s. ISBN 978-80-200-2072-7 9 DE WAAL, Thomas. Černá zahrada:arménie a Ázerbajdţán v míru a za války. 1. Vydání. Praha: Academie, 2012. 210 s. ISBN 978-80-200-2072-7 10 Ramil Safarov's first interrogation, Budapest case; 19 February 2004; přeloţil Andrej Martirosjan 11 Na Kavkaze se znovu mluví o válce, on-line verze (http://www.blisty.cz/art/64812.html) 7.2. Mezinárodní postoje k problematice Náhorního Karabachu 1 KUCHYŇKOVÁ, P., ŠMÍD, T. Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru. 1. vydání. Brno:Mezinárodní politologický ústav, 2006. 122 s. ISBN 80-210-4171-4 2 The Nagorno-Karabakh Conflict, on-line verze (http://www.silkroadstudies.org/new/inside/publications/1999_nk_book.pdf) 3 KUCHYŇKOVÁ, P., ŠMÍD, T. Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru. 1. vydání. Brno:Mezinárodní politologický ústav, 2006. 126 s. ISBN 80-210-4171-4 26

4 A festering sore, on-line verze (http://www.economist.com/blogs/easternapproaches/2013/10/nagorno-karabakh-conflict) 5 The Nagorno-Karabakh Conflict, on-line verze (http://www.silkroadstudies.org/new/inside/publications/1999_nk_book.pdf) 6 EU s current and possible role in the Nagorno-Karabakh conflict resolution process, on-line verze (http://www.academia.edu/1157957/eus_current_and_possible_role_in_the_nagorno- Karabakh_Conflict_Resolution_Process) 7 Arménie si místo EU vybrala Rusko. Brusel je v šoku z Putinovy taktiky, on-line verze (http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2424065/armenie-si-misto-eu-vybrala-rusko-brusel-je-v-soku-zputinovy-taktiky.html) 8 REDGATEOVÁ, Anna Elizabeth. Arméni. 1. Vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 22 s. ISBN 80-7106-350-9 9 Konflikt o Náhorní Karabach v regionálních souvislostech, on-line verze (http://www.valka.cz/clanek_14786.html) 10 DE WAAL, Thomas. Černá zahrada:arménie a Ázerbajdţán v míru a za války. 1. Vydání. Praha: Academie, 2012. 98 s. ISBN 978-80-200-2072-7 7.3. Kaviárová diplomacie 1 Po čtvrtstoletí konfliktu stále neklidný Karabach, on-line verze (http://www.rozhlas.cz/cro6/stop/_zprava/po-ctvrtstoleti-konfliktu-o-stale-neklidny-nahorni-karabach- -1180428) 2 DE WAAL, Thomas. Černá zahrada:arménie a Ázerbajdţán v míru a za války. 1. Vydání. Praha: Academie, 2012. 79 s. ISBN 978-80-200-2072-7 3 Chtějí snad čeští politici rozdmýchat konflikt na Kavkaze, on-line verze (http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/chteji-snad-cesti-poslanci-rozdmychat-konflikt-nakavkaze?page=0,1) 4 Chtějí snad čeští politici rozdmýchat konflikt na Kavkaze, on-line verze (http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/chteji-snad-cesti-poslanci-rozdmychat-konflikt-nakavkaze?page=0,1) 5 on-line verze (http://www.jaromirstetina.cz/media/unor-2013/stetina-poslanci-melimlcet.htm) 6 Ázerbajdţán: kaviárová diplomacie českých volebních pozorovatelů, on-line verze (http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/azerbajdzan-kaviarova-diplomacie-ceskych-volebnichpozorovatelu?page=0,1) 7 Tamtéž. 27

8 Dovolená, Eurovize a kaviár na kila. Baku lobbuje v Evropě, on-line verze (http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/asie-a-oceanie/dovolene-eurovize-a-kaviar-na-kila-bakulobbuje-v-evrope_235690.html#.uugu8xbnziv) 9 Tamtéž. 10 Člověk v tísni, otevřený dopis, on-line verze (http://www.cabrnoch.cz/media/blogs/czech/otevreny-dopis_volby-v- Azerbajdzanu.pdf?mtime=1381824299) 11 Čeští politici zaštítili nedemokratické volby v Ázerbajdţánu, on-line verze (http://www.clovekvtisni.cz/cs/clanky/cesti-politici-zastitili-nedemokraticke-volby-v-azerbajdzanu) 12 Ázerbajdţán: kaviárová diplomacie českých volebních pozorovatelů, on-line verze (http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/azerbajdzan-kaviarova-diplomacie-ceskych-volebnichpozorovatelu?page=0,1) 28

8. Přílohy [1] mapa Velké Arménie, on-line verze (en.wikipedia.org) [2] administrativní dělení, on-line verze (en.wikipedia.org) 29

[3] mapa NKR, on-line verze (en.wikipedia.org) [4] mapa ropovodu BTC, on-line verze (http://ro.wikipedia.org/wiki/oleoductul_baku-tbilisi- Ceyhan) 30