ŘASY ŠUMAVY Filip Lederer, Jaromír Lukavský

ŘASY ŠUMAVY Filip Lederer, Jaromír Lukavský Sinice a řasy jsou většinou mikroskopické, jedno nebo vícebuněčné autotrofní organismy, které osídlují nejrůznější typy biotopů. Ve vodě (prameny, potoky, nádrže, řeky, kaluže, rašeliniště, strouhy, periodické tůně atd.) plní významnou úlohu primárních producentů a také výrazně ovlivňují samočistící schopnosti a tím i kvalitu vod. Obrovsky rozmanitou a dosud stále málo známou skupinou jsou půdní sinice a řasy, které mají zásadní význam například pro osídlování nových biotopů, sukcesi. Řasy osídlují i kůru stromů či kameny -- tzv. aerophyty, které často nacházíme v symbióze s houbami jako lišejníky. Další zajímavou skupinu tvoří tzv. subaerophyty, které rostou na mírně smáčených skalních stěnách, rašelinách a periodických vodopádech, na kterých vytvářejí výrazné různě barevné pásy. Bylo by chybou nezmínit v tomto stručném výčtu i skupinu sinic a řas vegetujících v extrémně chladných podmínkách -- kryoseston, které můžeme nalézt na sněhových polích, kde způsobují barevný sníh. Celkově skupina sinic a řas představuje obrovské množství druhů (asi 7000 druhů na našem území, tj. dvojnásobek druhů cévnatých rostlin) a ještě větší množství jedinců v přírodě, kde jsou nedílnou součástí potravních řetězců, váží vzdušný dusík, produkují kyslík atd. V současné době probíhá na Šumavě intenzivní výzkum řasové flóry ve spolupráci s NP a CHKO Šumava, BÚ AV ČR v Třeboni, Biologické fakulty JU v Českých Budějovicích, katedry biologie PdF ZčU v Plzni a dalších institucí. Latinské názvy sinic a řas a použitý systém jsou podle Hindáka et al. (1978) a Kaliny (1994). Řasy potoků a řek Drobné toky jsou obvykle přehlíženy; Šumava je spojována především s Vltavou, Vydrou či Otavou. Většinu proudících vod však zde tvoří drobné toky, říčky, potoky a potůčky. Jejich výzkum na Šumavě teprve začíná. Lépe prozkoumány jsou toky Bavorského lesa, řadu zde nalezených druhů řas předpokládáme i na naší straně hranice, a uvádíme je proto v tabulkách. Šumavské toky jsou obvykle čisté a roste v nich řada velmi zajímavých druhů charakteristických pro nejčistší (katarobní) vody (obr. 1). Potoky jsou osídleny hlavně nárosty řas na kamenech, tj. rozsivkami a sinicemi. Pouhým okem jsou pozorovatelné vláknité řasy ze skupiny zelených řas (Chlorophyta) rody Ulothrix (tab. 1: 1--6), Klebsormidium, Microspora (obr. 2), Stigeoclonium (obr. 3--5) a Draparnaldia (obr. 6). Indikátorem nejčistších vod je nelibě páchnoucí zlativka Hydrurus foetidus (Chrysophyceae) (tab. 2: 7--8) a ruduchy Batrachospermum moniliforme (obr. 7), Audouinella (Chantransia) (obr. 8) a Lemanea fluviatilis. Toky, jejichž dno je tvořeno pouze pískem, jsou bez nárostů. Řasy potřebují určitý čas k osídlení kamene, proto jsou porostlé spíše starší kameny, na nichž se projeví jako slizký hnědožlutý povlak (obr. 9). Zajímavé jsou rozdíly mezi osídlením kamenů z různého materiálu. Hlavně stavební činností se do toku dostávají mezi zde obvyklou žulu např. vápenec, který je hojně osídlen velmi nápadně modrozelenou sinicí Leptolyngbya foveolarum (obr. 10). Faktory, které brzdí rozvoj porostů kamenů dna, jsou: nízká teplota vody, která i v létě obvykle nepřesahuje 10 C, kyselost vody obvykle kolem ph 5--6, zastínění potoků stromy. Příznivě však působí proudění vody, které přináší neustále nové, byť i velmi zředěné živiny. Na podzim jsou obvykle nárosty nejvyvinutější. V tabulkách 1--3 jsou vyobrazeny nejběžnější nárostové sinice a řasy z toků Šumavy a Bavorského lesa. V závěrečné souhrnné tabulce pro zajímavost uvádíme počty druhů sinic a řas nalezených v různých stanovištích Šumavy a bavorského lesa. Nejhojnější řasovou skupinou v tocích jsou rozsivky Bacillariophyceae (Tabellaria flocculosa -- obr. 11, Pinnularia -- obr. 12, Diatoma hyemalis -- obr. 13) a celá řada dalších druhů. Na druhém místě v počtu druhů jsou Chlorophyceae, zastoupené téměř rovnoměrně kokálními a vláknitými typy. Na

počty jedinců a biomasu jsou zřejmě nejvýznamnější rozsivky a drobné sinice (např. rodu Chamaesiphon -- tab. 1: 2--5). Ty mnohdy pokrývají většinu kamenů dna a jsou jistě nejdůležitější složkou potravy vodních larev a živočichů. Vláknité spájivky Zygnematophyceae jsou další hojnou skupinou, jejich výskyt je spojován s acidifikací. Ochrana toků Šumavy závisí především na míře znečištění ovzduší. Emise (pokud se rychle nerozloží) jsou dříve nebo později deštěm vymyty do půdy a do povrchových vod. Velkým problémem Šumavy byla emisní zátěž oxidem siřičitým jako důsledek spalování hnědého uhlí s vysokým obsahem síry. Tato zátěž v současnosti podstatně klesla a nadále klesá. Povrchové vody Šumavy však byly a jsou okyselovány i přírodními zdroji, huminovými látkami z rašelinišť a kyselými horninami podloží. Dalším nebezpečím je znečištění povrchových vod živinami -- eutrofizace. Jejím důsledkem je vymizení oligotrofních druhů a nástup druhů eutrofních. Masivní výstavba čistíren pro města a obce a ústup od intenzivního hospodaření na zemědělských půdách dává předpoklad pro revitalizaci krajiny Šumavy. Statut národního parku dává perspektivu uchovat v této oblasti čisté vody, oživené oligotrofními řasami a živočichy. Řasy rašelinišť Šumavská rašeliště představují obrovsky pestrou a rozmanitou mozaiku drobných mikrobiotopů (vodních a subaerophytních; obr. 14), které jsou osídlovány specifickou rašeliništní řasovou flórou. Obecně pro tyto organismy platí, že musí být adaptovány na nízké ph (na Šumavě 3,8--5) a na nedostatek dostupných živin v půdě či ve vodě (rašeliniště jsou velice chudá především na fosfor a dusík). Snad každého návštěvníka některého z dostupných šumavských rašelinišť (např. Chalupské slati -- obr. 15) upoutají rašelinná jezírka s jejich téměř hnědou vodou (huminové a fulvo kyseliny), která skrývá celou řadu planktonních druhů (fytoplankton) -- tj. druhů, které se pasivně vznášejí ve vodním sloupci. Fytoplankton rašelinných tůní je poměrně chudý a během roku se jeho druhové složení mění (sezonní dynamika). Asi nejčastějšími zástupci jsou zlativky (Chrysophyceae) Bitrichia ollula (tab. 5: 9--12), Synura sphagnicola (tab. 2: 5) a Dinobryon pediforme (obr. 16, 17), rody Gymnodinium a Peridinium z obrněnek, hojné jsou také skrytěnky Cryptomonas (Cryptophyta). Ze zelených řas Ankistrodesmopsis gabretae-silvae (tab. 4: 1--8) a Oocystis solitaria (obr. 18). Ze sinic jsou nejvýznamnější Anabaena augstumnalis a Merismopedia angularis (obr. 19). Mnohem bohatší a zajímavější jsou společenstva žijící mezi ponořeným mechem rašeliníkem (Sphagnum), tzv. metafyton, nebo narostlá na ponořených větvích a rostlinách, tzv. epifyton. Tato společenstva jsou tvořena pestrou paletou druhů, z nichž dominují Hapalosiphon fontinalis (obr. 20), Chroococcus turgidus (obr. 21) ze sinic, Binuclearia tectorum (tab. 7: 6), druhy rodů Microspora (obr. 22) a Oedogonium (obr. 23) ze zelených řas. Nápadné a krásné a pro rašeliniště typické (ne však dominantní) jsou krásivky a spájivky (Zygnematophyceae) rodů Arthrodesmus, Cosmarium, Bambusina (obr. 24), Cylindrocystis (obr. 25), Mougeotia (obr. 26), Euastrum, Staurastrum, Spondylosium, Hyalotheca, Desmidium a mnoho dalších. Rozsivky (Bacillariophyceae) jsou zde zastoupeny především druhy rodů Eunotia a Pinnularia. Na některých slatích můžeme nalézt v litorálu také vzácnou ruduchu (Rhodophyta) Batrachospermum vagum (obr. 27), jinde chomáče spájivek šroubatky (Spirogyra sp.) a jařmatky (Zygnema sp.). V mělkých šlencích a na obnažené rašelině je dominantní Zygogonium ericetorum (obr. 28), jednoduché krásivky rodů Netrium (obr. 29, 30), Penium (obr. 31), Actinotaenium (obr. 32) a Cylindrocystis, ze sinic Chroococcus turgidus a ze zelených řas typicky rašelinné krásnoočko -- Euglena mutabilis (obr. 33) a dále často lichenizované druhy rodu Coccomyxa. Celkově se ze šumavských rašelinišť uvádí okolo dvou set druhů sinic a řas. V souhrnné tabulce jsou druhová zastoupení jednotlivých skupin sinic a řas z Mlynářské a Chalupské slati. Ochrana rašelinišť Šumavy je v současnosti dostatečná. Těžby byly zastaveny, rašeliniště jsou nepříznivě ovlivněna pouze emisemi, které nyní podstatně klesají. Některá rašeliniště byla v

minulosti odvodněna. Paradoxně výsledkem ochrany rašelinišť však je nerušeně postupující sukcese, která je v budoucnu přemění na les (Lederer 1997). Aerophytní řasová flóra Neodmyslitelnou součástí šumavské krajiny jsou balvany a boží muka, jejichž povrch je zbarven zeleně, žlutě, oranžově, hnědě, stejně jako kůra některých stromů. Část tohoto zbarvení mají na svědomí lišejníky, což jsou organismy vzniklé symbiózou řas a hub. Ale i samotné řasy mohou tvořit velmi výrazné barevné povlaky -- příkladem je již školákům známá zelená řasa zrněnka (Desmococcus vulgaris) (obr. 34), která je na Šumavě všudypřítomná a způsobuje zelené zabarvení kamenů, stromů ap. Vzácnější jsou druhy rodu Trentepohlia, z nichž výrazné hnědočervené zabarvení borky stromů (např. v povodí Otavy) způsobuje druh Trentepohlia umbrina (obr. 35) a zlatožluté vatovité povlaky na skalách a větvích vytváří méně častá Trentepohlia aurea (obr. 36). U pat stromů a na starých vlhkých pařezech rostou ve slizu druhy rodu Coccomyxa a často desmidie Mesotaenium chlamydosporum. Řasy subaerophytních stanovišť Velmi zajímavou a neobvyklou flóru sinic a řas poskytují vlhké, nepravidelně smáčené skalní stěny (např. na jezerních stěnách), kde můžeme nalézt množství druhů vázaných pouze na tento typ stanovišť, např. Gloeocapsopsis magma a Gloeothece rupestris (obr. 37) ze sinic, dále druhy s širším výskytem, např. Stichococcus bacillaris, Klebsormidium faccidum (Chlorophyta) a Cyanothece aeruginosa (Cyanophyta). Na okrajích odvodňovacích kanálů z rašelinišť na vlhké a smáčené rašelině (Březník, Mlynářská slať) se vyskytuje vysokohorský druh Monoraphidium tatrae (tab. 2: 20) společně s mnoha dalšími rašelinnými druhy sinic a řas. Řasová flóra jezer Jezera Šumavská vždy působila na každého přítele naší vlasti ode dávna zvláštním kouzlem a tím více na přírodozpytce, který v jejich, dle starých pověstí nedosažitelných hlubinách pravé poklady z říše živočišné očekával. (Frič a Vávra, 1898) Pověsti o bezednosti šumavských jezer vyvrátila již prvá měření jejich hloubky jednoduchou olovnicí. Kapka vody z jezera se však i dnes pod mikroskopem promění v kouzelný svět fantastických tvarů a barev mikroskopických sinic, řas a prvoků. Černé jezero Černé jezero přitahovalo pozornost lidí od nepaměti. Je největším jezerem Šumavy i Bavorského lesa, říkalo se o něm, že je bezedné, a vázala se k němu řada pověstí. První výzkum zde provedl A. Frič a V. Hellich v roce 1871, podrobnější A. Frič a V. Vávra pomocí tzv. létací hydrobiologické stanice. Po Fričovi odebral vzorky z Černého jezera pro chemickou analýzu O. Jírovec a M. Jírovcová, řasy zde sbíral B. Fott v roce 1935--1937, Jezerní stěnu podrobně prosbíral a řasy určil K. Rosa v r. 1941. V poválečné době však výzkum Šumavy stagnoval, neboť většina zajímavých lokalit byla v uzavřeném pohraničním pásmu. Až J. Fott v roce 1990 se studenty Karlovy univerzity prostudoval zooplankton a chemismus vody Černého jezera, tedy po více než stu letech od pionýrské práce Fričovy. Podrobné údaje o výzkumu šumavských jezer shrnul J. Veselý (1994). Ten také shrnul měření kyselosti Černého jezera od roku 1936, kdy mělo ph 6,3, až do současné hodnoty 4,62. Koncentrace dusičnanů naopak stoupla desetkrát, z hodnoty cca 10 mmol/l v roce 1936 až na současných cca 100 mmol/l.

Jezero leží 1008 m nad mořem, je obráceno k jihovýchodu, má vodní plochu 18,46 ha, maximální hloubku 35 m (a navíc ještě asi 10 m bahna), objem vody je téměř tři miliony m3. Téměř 300 m vysoká Jezerní stěna dokládá jeho ledovcový původ a vznik před asi 10000 lety. Stěnu tvoří velké kameny porostlé smrkovým porostem. Balvany pokrývají také dno jezera, a to až do vzdálenosti 25 m. Přítok tvoří jeden malý potok odvodňující téměř 1,3 km3 povodí tvořeného svorem bohatým na křemen spolu s pegmatitem. Hráz jezera má původ morénový, ale byla kdysi zvýšena a upravena. Výtok je regulován a napájí malou přečerpávací hydroelektrárnu, která je dodnes v provozu. Acidifikace je důsledkem spalování fosilních paliv, hlavně nekvalitního uhlí s vysokým obsahem síry. Zplodiny hoření, oxidy síry a dusíku, chlorovodík, těžké kovy atd., se transformují a jsou deštěm vymývány jako kyselina sírová, dusičná a chlorovodíková. Důsledkem acidifikace je postupné mizení některých druhů zooplanktonu a nakonec i vymizení rybí obsádky. Také druhové složení sinic a řas se acidifikací mění; důsledkem je mimo jiné nástup druhů jako Mougeotia, které indikují tyto změny. V současnosti i šumavská jezera se pomalu ozdravují a zřejmě se budou navracet k původnímu stavu. Čertovo jezero Čertovo jezero je menším bratrem jezera Černého. Leží na stejném geologickém podkladu, v nadmořské výšce 1028 m (obr. 39). Je také acidifikováno, ph je nyní 4,3--4,45, voda má vysoký obsah toxického hliníku. Také toto jezero zkoumal Frič v roce 1872. Oživení jezera je prakticky shodné s Černým jezerem. Z tohoto jezera byl v roce 1987 odebrán core, profil sedimentů dna do hloubky 91 cm, a analyzován. Pylová zrna, schránky rozsivek a šupiny řas zlativek byly určeny a spočteny (obr. 38). Dále byly provedeny chemické analýzy těžkých kovů a měření radionuklidů. Tato analýza umožnila rekonstruovat složení okolních lesních porostů i zemědělskou aktivitu v širším okolí. Jezera se tak stávají cenným archivem, který sahá 10 000 let dozadu. V profilu bylo identifikováno 144 druhů rozsivek. Některé druhy žijí jen v určitém prostředí, např. teplotě či kyselosti vody, a z jejich postupných změn lze rekonstruovat změny v chemismu vody. I když Čertovo jezero bylo vždy kyselé, mělo ph 5, v poslední době ph silně kleslo, a to na 4. Analýzy těžkých kovů a radiaktivity zpřesnily datování, ukázaly zvýšenou radioaktivitu v 50. letech 20. století, způsobenou zkouškami jaderných zbraní, i v 80. letech havárií v Černobylu (Veselý et al., 1993). Jezero laka Průtočné, mělké jezero s poměrně bohatou vegetací a plovoucími rašelinnými ostrovy. Toto jezero se svým ph vody 4,8--6,1 výrazně odlišuje od ostatních ledovcových jezer, což se projevuje i na flóře sinic a řas. Ze vzácných druhů je v litorálu a v odtoku jezera dominantní ruducha Batrachospermum vagum, v odtoku se vyskytuje sladkovodní ruducha Lemanea fluviatilis. Ponořená dřeva v jezeře porůstá zelená řasa Binuclearia tectorum. Všechny tyto druhy jsou uvedeny v Červené knize ohrožených druhů ČR. Z množství planktonních druhů nesmíme opomenout sinice Eucapsis alpina (obr. 40) a makroskopické kolonie tvořící Aphanocapsa hyalina, různé druhy obrněnek (Dinophyta) a zlativek (Chrysophyceae). V porostech rašeliníků při břehu jezera jsou hojné krásivky a sinice Cyanothece aeruginosa (obr. 41). V litorálu plovoucích ostrovů je dominantní vláknitá sinice Hapalosiphon fontinalis. Jezera Plešné a Prášilské jsou v současnosti také intenzivně studována, ale dosud nejsou k dispozici konečná data. Sněžné řasy -- kryoseston Mikroskopické řasy žijící na sněhu či ledu se nazývají kryofyta, celé společenstvo, zahrnující ještě houby a hmyz, pak kryoseston. Ten se rozvíjí až na starém sněhu, proto je běžný ve vysokých horách jako jsou Alpy či Vysoké Tatry, kde sníh přetrvává po celý rok. Obvykle se tvoří ve výškách

nad 1000 m nad mořem. Barevné sněhy jsou ve Vysokých Tatrách poprvé zmíněny již roku 1772. Dříve byly považovány za místa východu rudných žil na povrch země, často také za boží varování hříšníkům, již tenkrát marné. Sníh je zbarven nejčastěji zeleně či červeně, méně často modře či žlutě. Záleží na druhovém složení kryosestonu, kterého je dosud známo 70 druhů -- sinic, řas a hub. Žlutohnědý povlak na povrchu sněhu může být i pyl smrku či borovice. Většina kryofilních řas je soustředěna pod povrchem sněhu, zřejmě kvůli ochraně před přezářením. Podmínky pro růst kryosestonu nejsou zdaleka tak špatné, jak by se zdálo. Teplota v tajícím sněhu je 0-- +10 C, při poklesu teploty pod nulu kryofilní řasy snadno tvoří anabiozní (klidová) stadia. Při testování v laboratoři kryosestonní řasy nejlépe rostly při teplotách 5--10 C, některé při 1 C; jsou tedy dobře adaptovány na nízké teploty. Starý sníh je obvykle špinavý prachem, živin tedy mají dostatek. Poškození ultrafialovým zářením se tyto řasy brání tvorbou červených či žlutých ochranných barviv a přítomností sporopoleninu v buněčné stěně. V Krkonoších se první nález kryosestonu datuje rokem 1976 a opět v roce 1986. Na Šumavě byl barevný sníh nalezen až v roce 1992, přestože zde jsou lokality splňující nezbytné podmínky: nadmořskou výšku nad 1000 m a přetrvání sněhu do pozdního jara. Mezi 19. a 21. květnem 1992 byl kryoseston poprvé pozorován nad Černým, Prášilským a Plešným jezerem. Tající sníh tvořil větší či menší plochy silně znečištěné detritem a popraškem pylu, kterého bylo mimořádně mnoho. Pouze na dvou polích těsně u Plešného jezera se na sněhu vytvořily zelené skvrny, a to na místě zastíněném stromy. Ostatní sněhy nebyly nikterak zbarveny, přesto se po rozehřátí vzorku a jeho zahuštění centrifugací vždy objevily druhy charakteristické pro kryoseston, ale velmi řídce. Lze se tedy domnívat, že kryoseston je skrytě mnohem rozšířenější, ale zřetelně a viditelně se projevuje jen málokdy (Lukavský 1993). U Černého jezera bylo sněhové pole zastíněno stromy a mělo charakteristický lasturovitý povrch (obr. 42). Sníh nebyl barevný a kryoseston byl tvořen hlavně řasou Cryocystis brevispina s červeně zbarvenými vakuolami a světle zelenou řasou Cryodactylon glaciale (viz tab. 10). U Prášilského jezera bylo sněhové pole ve stěně až pod vrcholem, exponováno slunci prakticky bez zastínění. Povrch byl silně znečistěn a nebarevný. Kryoseston byl tvořen zelenými buňkami pravděpodobně rodu Chlamydomonas, žlutozelenými kulovitými buňkami ze skupiny různobrvek (Xanthophyceae) a houbami Chionaster nivalis a Selenotila nivalis. Plešné jezero mělo několik sněhových polí (obr. 43), od břehu až na plató stěny. Dole ve dvou zastíněných polích byly zelené skvrny. Hustota buněk bičíkovce Chloromonas brevispina dosáhla v zelené skvrně téměř půl milionu buněk/ml. Hodnoty ph naměřené ve vzorcích sněhu sebraných v různých výškách nad Plešným jezerem, tj. ve stěně až na plató, byly 5,1--5,6. Sníh nad Černým jezerem měl ph 5,5 a sníh v příkopu u cesty mezi Modravou a Kvildou 5,4. Hodnota ph deště se v ČR pohybuje kolem hodnoty 5--4(3). Starý sníh má tedy ph mnohem vyšší a podmínky pro růst řas jsou tam dobré. Mechanismus odkyselení není znám. Lze se tedy domnívat, že kryoseston je i v českých horách mnohem rozšířenější, než se dosud uvádělo, ale zřetelné barevné skvrny se projevují jen někdy. Nicméně těžko lze předpokládat, že by barevný sníh dříve jen unikal pozornosti v tak exponovaných pohořích jako Krkonoše či Šumava. Spíše se barevné sněhy rozšířily v posledních letech jako výsledek zvýšeného hnojení sněhu z emisí a spadů. Proto lze předpokládat, že barevné sněhy budou se zlepšující se kvalitou ovzduší spíše mizet. Literatura FRIČ A., VÁVRA V. 1898: Výzkumy zvířeny ve vodách českých. III. Výzkum dvou šumavských jezer, Černého a Čertova jezera. Archiv přírodovědného výzkumu Čech 10/3: 1--68. HINDÁK F. A KOL. 1978: Sladkovodné riasy. Bratislava. KALINA T. 1994: Systém a vývoj sinic a řas. Praha.

KOTLABA F. A KOL. 1995: Červená kniha ohrozených a vzácnych druhov rastlín a živočíchov SR a ČR. Díl 4: Sinice a riasy, Huby, Lišajníky, Machorasty. Príroda, Bratislava, 220 pp. LEDERER F. 1997: Řasová flóra šumavských rašelinišť. Erica, Plzeň, 6: 3--14. LUKAVSKÝ J. 1993: Prvý nález sněžných řas na Šumavě. Živa 41: 4--5. VÁŇA J. 1996: Historie a současný stav výzkumu bezcévných rostlin Šumavy. Silva Gabreta 1: 37-49. VESELÝ J. 1994: Investigation of the nature of the Šumava lakes: A review. Časopis Národního musea., sect. natur. 163 (1--4): 103--120. VESELÝ J. ET AL. (1993): The history and impact of air pollution at Čertovo Lake southwestern Czech Republic. J. Paleolimnology 8: 211--231.

/Tab. 1/Sinice a řasy potoků Šumavy a Bavorského lesa: 1. Chroococcopsis sp.; 2. Chamaesiphon incrustans; 3.-- 5. Ch. cf. britannicus; 6. Phormidium retzii; 7.--9. P. cf. amoenum; 10. P. subfuscum; 11., 12. P. amoenum; 13.-- 17 P. sp.; 18. P. cf. rimosum; 19. Planktothrix agardii; 20. vláknitá bakterie; 21.--23 Phormidium sp. div.; 24.-- 25. Lynbya sp.; 26.--29 Heteroleibleinia kutzingii.

/Tab. 2/ Sinice a řasy potoků Šumavy a Bavorského lesa: 1. Homeothrix cf. gracilis; 2. Pseudanabaena sp.; 3.-- 4. Archosiphon sp.; 5. Synura sphagnicola; 6. Epipyxis glabra; 7.-- 8. Hydrurus foetidus; 9. Monas rorax; 10. Chrysocapsa maxima; 11. Chrysosphaera sp.; 12. Chromulina sp.; 13. Batrachospermum moniliforme; 14. Anisonema pusillum; 15. Carteria sp.; 16. Scenedesmus quadricauda; 17.-- 18. Sphaerocystis schroeteri; 19. Palmella miniata; 20. Monoraphidium tatrae.

/Tab. 3/ Sinice, řasy a plísně potoků Šumavy a Bavorského lesa: 1.--5. Ulothrix aequalis; 6. U. variabilis; 7., 8. Microspora amoena; 9. M. pachyderma; 10. M. sp.; 11. M. floccosa; 12. Zygorhizidium willei, parazit na Mougeotia sp.; 13. Olpidium endogenum, parazit na Cylindrocystis sp.; 14. Mougeotia sp.; 15. kvasinka; 16. Torulopsidosira filamentosa; 17. Myzocytium proliferum, parazit na Closterium sp.; 18. Casaresia sphagnorum.

/Tab. 4/ Sinice a řasy rašelinišť Šumavy: 1.--8. Ankistrodesmopsis gabretae-silvae -- planktonní zelená řasa popsaná ze šumavských rašelinišť (n = nukleus, jádro, py = pyrenoid).

/Tab. 5/ Sinice a řasy Černého jezera v období 1988--1992: 1. Pseudanabaena minuta; 2. Spirulina laxa; 3. Oscillatoria insignis; 4. Hapalosiphon intricatus; 5.--8. Scytonema cincinatum; 9.-12. Bitrichia ollula; 13. cysty Dinobryon pediforme; 14. stomatocyst č. 35 = Mallomonas doignonii; 5.--17. Gymnodinium bohemicum; 18. Amphidinium larvae; 19.--23. Gymnodinium uberrimum.

/Tab. 6/ Sinice a řasy Černého jezera v období 1988--1992: 1.--11. Peridinium incospicuum; 12. Chlamydomonas costata; 13. Chlorogonium fusiforme; 14. Chlamydomonas angustissima; 15., 16. Chlamydomonas praecox; 17.--23. Koliella corcontica; 24.--27. Coenochloris helvetica; 28. cf. Trochiscia sp.

/Tab. 7/ Sinice a řasy Černého jezera v období 1988--1992: 1.--3. Chloromonas cryophila (syn. Scotiella cryophila); 4., 5, cf. Coenochloris helvetica; 6. Binuclearia tectorum; 7. Chlorosarcina superba; 8. Scenedesmus helveticus; 9. cf. Coccomyxa sp.; 10. Gloeochrysis turfosa; 11. Audouinella sp.; 12.--14. Microthamnion strictissimum; 15. cf. Pseudococcomyxa sp.; 16.--18. Ulothrix tenerrima; 19.--22. Mougeotia sp. steril.

/Tab. 8/ Sinice, řasy a chytridie Černého jezera v období 1988--1992: 1. cf. Cocomyxa sp.; 2.--4. Dicranochaete britannica; 5.--7. Phlyctidium sp. na Peridinium sp.; 8.--10. P. sp. na Gymnodinium sp.; 11.--14. Chytridiomycet na pylovém zrnu borovice (Pinus sp.); 15., 16. spory Deuteromycet, 17. bakterie; 18. cf. Rhizophydium sp. na Binuclearia tectorum; 19. Chionaster nivalis.

/Tab. 9/ Rozsivky Černého jezera, jak je nakreslil Steinich in Frič et Vávra (1898).

/Tab. 10/ Kryoseston Šumavy. Sněhové pole u Černého jezera: 1.--2. Cryocystis brevispina; 3. spóra houby skupiny Deuteromycetes; 4 Cryodactylon glaciale. Sněhové pole u Prášilského jezera: 5.--6. Chlamydomonas sp.; 7. Cf. Xanthophyceae; 8.--11. Chionaster nivalis; 12.-- 13. Selenotila nivalis; Sněhové pole u Plešného jezera: 14. Selenotila nivalis; 15. Cf. Chroococcus scherffelianus; 16. Scotiella nivalis; 17.--20. Chloromonas brevospina; 21. Cf. Xanthopyceae; 22.-25. Scotiella nivalis; 26.--27., 29.--32. Chloromonas cryophila; 28., 33.--36. Scotiella cf. muscicola.