BEZPEČNOST NA LEDU A SNĚHU

BEZPEČNOST NA LEDU A SNĚHU VLADIMÍR PROCHÁZKA 1/5

1 UPOZORNĚNÍ: JDE O ŽIVOT! Článeček berte jako první kusou informaci, upozorňující jen na některá nebezpečí. Žádné studium u krbu, natož tento stručný článek, však nemůže nahradit praktickou zkušenost. Vysokohorská turistika a horolezectví jsou nebezpečné, každý sám nese rizika spojená s jejich provozováním. Autor ani vydavatel nenesou odpovědnost za případné nehody a újmu na zdraví, které by mohly potkat čtenáře tohoto článku. 2 BEZPEČNĚ NA VYSOKOHORSKOU TURISTIKU Při pohybu v horách na nás číhají různá nebezpečí, zvláště pak v říši věčného sněhu a ledu. Necháme-li teď stranou laviny (což je kapitola sama pro sebe), vysokohorského turistu většinou může potkat smeknutí na kluzkém svahu a pád do ledovcové trhliny. Rizika lze snížit použitím cepínu, maček, a vzájemným jištěním členů skupiny, navázaných na lano. 2.1 POTŘEBNÁ VÝBAVA - Cepín - pro turistické účely vyhovují veškeré cepíny s certifikátem UIAA/CE a označením kategorie B v kroužku (značí Basic). Neberte typy s dřevěnou násadou. Ideální jsou cepíny celoduralové, lehoučké jak pírko (okolo 250 g). Držíte-li cepín za hlavici ve volně svěšené ruce a při vzpřímeném postoji na rovině, jeho bodec se má právě dotýkat země; pokud přitom máte ruku pokrčenou, cepín je zbytečně dlouhý, pokud se nedotýká je krátký (lze tolerovat asi o 5 cm, max. o 10 cm, kratší jsou nevhodné). Podle tohoto pravidla délka cepínu většinou vychází mezi 70 až 80 cm - Mačky - berte jednoduché, turistické modely, s výhodou lehoučké celoduralové (cca 500 g), ale jen kvalitní značkové výrobky s certifikátem CE/UIAA. Do mírně skloněných strání vyhoví mačky s 8 až 10 svislými hroty, pohyb ve strmém terénu čelem ke svahu vyžaduje mačky dvanáctihroté s vystrčeným párem předních hrotů. Systém upínání maček musí odpovídat obuvi, stejně tak jejich velikost (ne všechny modely se hodí na každou botu)! - Horolezecký úvaz - nejlépe kombinace sedacího a prsního úvazu, příp. úvaz celotělový, nikdy jen prsní či samotný sedací úvaz, nebezpečné! Zásadně berte jen výrobek s visačkou CE/UIAA. - Horolezecké karabiny - duralové s atestem CE/UIAA. Každý by měl mít 2 ks s pojistkou, z toho 1 ks typu HMS k jištění, plus 2 další karabiny (ty stačí bez pojistky). - Smyčky na prusíky - pomocné horolezecké šňůry průměru 5-6 mm, (příp. popruhy šíře 15-18 mm). Prusík s výhodou nahradí miniaturní mechanické šplhadlo Ropeman (anglické firmy Wild Country) nebo Tibloc (německé firmy Petzl), smyčky k němu potřebujeme tak jako tak. Minišplhadlo Ropeman - Bezpečný popruhový prusík - Lano - výhradně horolezecké dynamické s visačkou CE/UIAA, s označením kategorie 1/2 v kroužku (lano kategorie 1 v kroužku je pro daný účel předimenzované, těžší, ale pochopitelně jej lze použít), s úpravou VLADIMÍR PROCHÁZKA 2/5

Everdry / Superdry, délka 50-55 m vyhoví pro až čtyřčlenné družstvo (pozor, neznamená to, že by dvojici stačilo lano kratší!) - Přilba - výhradně horolezecká CE/UIAA, výhodou je ultralehká (okolo 250 g). 2.2 PŮJČENÁ VÝBAVA? Mnohé horrory vznikají z půjčování neověřené a nepřizpůsobené výbavy, "nejlépe" večer před odjezdem s tím, že první zkouškou je až vlastní akce. Nikdy nepodceňujte pečlivou inspekci, seřízení a vyzkoušení spolehlivosti upnutí atd. K čemu jsou mačky, které na botu vůbec nedostanete, nebo které padají při každém třetím kroku, k čemu jsou zteřelé a roztřepené smyčky... Nikdy bych nejel na horský zájezd s cestovní kanceláří, jejíž vůdce si výbavu svých svěřenců ani neprohlédne, natož aby zkontroloval její kvalitu, rozměrové přizpůsobení, a ještě před odjezdem s nimi vše řádně nacvičil, poradil. Ve vlastním zájmu toto od svých vůdců včas vyžadujte - v terénu už je pozdě! 3 FIRNOVÉ SVAHY Pokud nejsou strmé, svádějí k pocitu bezpečí a pohody. Dojem je to falešný a mnoho lidí už na něj doplatilo. Proč? Představme si, že v letních Tatrách po vrstevnici přecházíme firnový splaz, který přetíná naši šotolinovou cestu. V suti končící 100 m dlouhý firnový splaz má šířku pět-deset metrů, přehupkat ho je přece švanda, vždyť má sklon jen 20 a kdybych uklouzl, tak se aspoň svezu... Švanda to rozhodně není! V našem příkladu převýšení mezi místem přechodu a sutí na konci splazu je zhruba 35 m. A měřením je vědecky dokázáno, že na tvrdém firnu sklonu 20 uklouznuvší dosáhne rychlosti až 95 % volného pádu, na měkkém firnu ještě plných 67 %! V prvním případě vletí do suti rychlostí skoro 90 km/h, ve druhém přes 60 km/h. Chtěli byste se jen tak "ze špásu" nechat vyhodit do hromady kamení z auta rozjetého na uvedené rychlosti? Nebo po hlavě skočit do šutrů z devátého či "jen" šestého patra paneláku? Se vzrůstajícím sklonem se zmenšuje rozdíl mezi "jízdou" na tvrdém a měkkém firnu. Při 30 sklonu se dosáhne 97% a 80% rychlosti volného pádu (na 100 m splazu 109 a 90 km/h), při 40 je to již 98% a 86% (125 a 109 km/h). A když bude splaz delší než v našem příkladu a ještě strmější? Takže, příkaz dne zní "Neuklouznout!". Když už se stane, musíme BLESKOVĚ ZAREAGOVAT a začít brzdit cepínem. HNED, dřív než se "to" rozjede - pak už má šanci (byť malou) jen hodně silný jedinec. Technika brždění se různí podle tvrdosti firnu a podle toho, zda na botách máme mačky či nikoli. Technika brždění na ledovém povrchu s mačkami na nohou - Technika brždění na měkčím povrchu bez maček Mačky máme, abychom neuklouzli; když uklouzneme, pak jsou paradoxně ke škodě - pokud se nám totiž HNED nepodaří ohnout nohy, mačky se spolehlivě postarají o let v nekontrolovaných saltech a kotrmelcích, při nichž se ještě můžeme probodnout cepínem. Reflexy nutné k okamžité reakci a správnou techniku brždění je nutné nacvičit na bezpečné stráni pod vedením zkušeného cvičitele, stejně tak i chůzi na mačkách a použití cepínu. Pokud nás sníh překvapí nepřipravené, bez výbavy, musíme improvizovat. Do rukou vezmeme např. dlouhé, ostré kameny a preventivně je zasekáváme co nejhlouběji. Na krátkých traverzech lepší než nic, k dlouhému postupu se nehodí. I při největší opatrnosti je riziko uklouznutí značné. Proto horští vůdci své klienty jistí pomocí lana, které při jejich postupu dobírají z bezpečného stanoviště ("štandu") u pevného skalního hrotu, cepínu apod. Na štandu nespoléháme na jediný pevný bod, měly by být alespoň dva. VLADIMÍR PROCHÁZKA 3/5

Ve firnu se nejčastěji používá až po hlavici zabodnutých cepínů. Velmi spolehlivá je tzv. T-kotva: cepín založený do předem vykopaného, asi 50 cm hlubokého zákopu, ovázaný uprostřed násady lanovou smyčkou, kterou vedeme kolmým žlábkem; ten musí být dostatečně hluboký, aby zatížením smyčky nedocházelo k vyhazování cepínu ze zákopu; cepín i smyčku nakonec zasypeme sněhem a upěchujeme. Lze rovněž kombinovat zapíchnutý a napříč uložený cepín. Kombinace zapíchnutého a napříč uloženého cepínu Dobrou kotvou může být i zakopaný batoh, lavinová lopata apod. Po dosažení stanoviště se zde klienti zajistí a čekají, než vůdce vyběhne další délku a postup se opakuje. Jinou zajišťovací metodou je použití fixního lana. Vůdce vybuduje štand a zavěsí do něj lano, na jehož dolním konci je navázán pomocník poslední člen skupiny. Ten udržuje lano lehce napnuté. Ostatní členové skupiny (až 3 současně) postupují podél lana, přičemž se jej přidržují a posouvají po něm svírací uzly "prusíky" (případně mechanická šplhadla), připevněné k úvazu. V případě uklouznutí se "prusík" automaticky zakousne a pád v mžiku zastaví. Sebejištění prusíkem na fixním laně při výstupu (vlevo) a při sestupu (vpravo) 4 ÚDOLNÍ LEDOVEC Sklon údolního ledovce je obvykle mírný. Chůze po něm by tedy mohla být bezpečná, nebýt hlubokých trhlin. Nejsou enormně nebezpečné, pokud je led holý a my je vidíme. Ledovec však často bývá pokryt sněhem a pak si nikdy nejsme jisti, kráčíme-li po pevném ledu nebo nad trhlinou. Mnozí vynikající horolezci jsou ochotni bez lana vylézt i nejobtížnější skalní stěny, na ledovci však bez zajištění neudělají ani krok. S ohledem na schopnost zachytit pád kamaráda do trhliny, poskytnout mu pomoc a z trhliny jej třeba i vytáhnout (není-li schopen s naší asistencí vylézt sám), na ledovcové tůry je lépe jít ve větších skupinách. Za absolutní minimum považujme tříčlenné družstvo, ve dvojici je hra s ledovcem "na doraz" a jen pro silné a zkušené! Čtyři-pět lidí totiž dokáže vyrvat ven z trhliny kohokoli rychle a snadno (aspoň většinou, pokud se nespiknou další nepříznivé okolnosti), když vezmou lano přímo "do teplejch". Naproti tomu pro dva zbylé z tříčlenného družstva vytažení kamaráda představuje vážnou akci, a pokud je na to člověk dokonce sám raději nemluvit... VLADIMÍR PROCHÁZKA 4/5

Přítomnost trhlin lze odhadnout podle konfigurace terénu, výskyt je největší na nerovnostech. Na hřbetu jsou nejčastěji trhliny podélné, na prahu ledovce a pod ním příčné. Trhliny ve vhloubení mají profil A (směrem dolů se rozšiřují), na vydutých místech profil V (směrem dolů se zužují). Trhliny A jsou zrádnější, neboť se lépe maskují sněhem. Trhliny V naproti tomu mohou být nebezpečnější, neboť se pádem do nich lze spíše zranit a nehybně v nich zaklínit. Velké a střední trhliny jsou zakresleny v kvalitních horolezeckých mapách, proto mezi faktory bezpečnosti na ledovci patří i dobrá znalost práce s mapou a buzolou. I když je ledovec jinak holý, zbytky starého sněhu vytvářejí nad trhlinami mosty, jichž využíváme k přechodu. Jsou relativně pevné za mrazu (ráno), po oteplení se stávají nejistými. Jejich pevnost sondujeme pícháním cepínem. Každý, kdo přechází sněhový most musí být jištěn svým druhem z bezpečného stanoviště. Na zasněženém ledovci je nebezpečí pádu do trhliny největší. Musíme být VŽDY navázáni na lano. Postupujeme současně, kolmo na předpokládaný směr trhlin, a vždy na napjatém laně. To proto, aby o statní okamžitě zachytili pád toho, který se probořil sněhovou vrstvou do trhliny (průvěs lana by znamenal delší volný pád a větší dynamický ráz na kamarády na povrchu). Musíme počítat s tím, že budeme sraženi a pád kamaráda zachytíme až vleže. Riziko stržení ostatních do trhliny automaticky snižuje zaříznutí lana do její hrany. Zaseknutí výrazně zlepší vůdcovské uzly, které v odstupech asi 1,5 m (nebo o něco méně, ale ne více) vytvoříme na laně mezi členy skupiny. U tříčlenného družstva musí být na každém úseku lana alespoň 3 uzly, u dvoučlenného 5 uzlů (ne méně, ne více). Abychom v trhlině visícímu kamarádovi mohli pomoci, musíme mít rezervní lano. Pokud je družstvo tříčlenné, jeden z těch co zůstali na povrchu se odváže (předtím se však musí zajistit smyčkou na cepínu apod.!) a hodí svůj konec lana visícímu. Aby bylo i dvoučlenné družstvo s jediným lanem v podobném případě akceschopné, musí se navazovat pouze na střední část lana o něco kratší, než dva zbývající stejně dlouhé volné konce. Ty se v dobře srovnaných smyčkách uschovají pod víka batohů. Spadne-li jeden do trhliny, druhý nejprve upevní zatížené lano na cepín, vyjme svůj volný díl lana z batohu, na jeho konci uváže stoupací třmen a hodí jej visícímu. Ten může vylézt nahoru za fyzicky nenáročné pomoci kamarádů shora. Na botu si navlékne onen hozený třmen, zachránce pak od něj vedoucí lano dobere tak, až má visící pokrčenou nohu, a lano zafixuje prusíkem. Zachraňovaný se do třmenu postaví, čímž uvolní lano v němž doposud visel, zachránce jej pevně dobere a ihned zafixuje, zachraňovaný si do něj odsedne. Odlehčí nohu, zachránce opět dobere toto lano a napjaté je zafixuje, zachraňovaný se postaví... Střídáním těchto fází vystoupí nahoru celkem snadno, neboť sám nemusí obsluhovat prusíky. Fyzicky se nezničí ani zachránci, za nic brutálně netahají. Zdatný jedinec se dokáže z trhliny dostat i zcela bez pomoci shora. Vyšplhá pomocí prusíků (šplhadel) přímo po laně, na kterém zůstal viset. Uvedené způsoby jsou nepoužitelné, pokud je visící zraněn a bezvládný. Pak nezbývá, než jej z trhliny vytáhnout. Je-li dost pomocníků (alespoň 4-5), vezmou lano prostě do rukou a táhnou, přičemž jeden dobírané lano neustále fixuje. Pokud je zachránců méně, musí použít metodu volné kladky. Po zafixování lana, na němž visí kamarád, zachránce zajistí sám sebe dalším prusíkem na volném prameni lana tak, aby mohl bezpečně sestoupit až na hranu trhliny. Potom hodí visícímu prověšené lano s karabinou, ten si ji zapne do úvazu (na karabině by měla být plastová rolna - kladka, jinak je tření veliké a vytahování obtížné). Pokud je zraněn tak vážně, že toho není schopen, zachránce k němu musí sestoupit a udělat to sám, nahoru pak vyšplhá po laně. Zdůrazňuji, že stanoviště musí být naprosto bezpečné! VŽDY je bezpodmínečně nutné štand zajistit alespoň dvěmi pevnými body (druhým cepínem apod.)! Zachránce vytahuje zraněného tahem za volný konec lana, vždy po určité délce napjaté lano fixuje posunutím dalšího prusíku (kvůli bezpečnosti a odpočinku). Tyto operace výrazně usnadní nahrazení prusíku šplhadlem. Nejvážnějším, často kritickým problémem je vytažení zraněného přes hranu trhliny. Vladimír Procházka ml. Obrázky na základě podkladů autora nakreslili Jiří Červinka a Petr Ďoubalík VLADIMÍR PROCHÁZKA 5/5