Zrcadlo Zrcadlo; jedině ono nás dokáže probudit a navrátit ke své podstatě, ke svému vyššímu Já. Zrcadlení je všude kolem nás v našich přátelích, rodině, v partnerovi, ale i v cizích lidech, které potkáváme v autobuse. Vnímat ho a umět v něm číst je důvod, proč jsme tady. Jedině díky zrcadlu nalezneme smysl našeho života. Prozradí nám, jací opravdu jsme, a tak nám usnadní žití. Pokud si totiž uvědomíme, že vše špatné i dobré, co se děje kolem nás, se děje právě PRO NÁS, přinese nám to jasnější a smysluplnější pohled na život. 1
Úvod Dnešní hektický svět se projevuje prožíváním života ve stresu. Lidé se neustále za něčím ženou a žijí v obavách. Nikdo z nás si ani neuvědomuje, že z pohledu vesmíru jsou naše životy trvající šedesát a více let pouhými záblesky. Vesmír tedy vnímá miliardy záblesků. A my si zatím života neumíme doopravdy vážit. Normální člověk, který má smysl pro zodpovědnost, se nechá lehko semlít tzv. termínováním svého života. Neustále se něčím limituje, lidé ho limitují a on v tom nevidí neštěstí. Ba naopak v tom všem shledává smysl žití a také chuť se něčím neustále zabývat. Nadřízený řekne: Projekt musí být dokončen v to a to datum. Proč to musí být dokončeno právě v to a to datum? Proč to prostě nemůže být hotové, teprve potom, až to kompletně s uvážením dopracujeme? Ne, vedoucí si vždycky najde nějaký rozumný argument a my mu ho věříme. Musíme mu jej věřit, jinak přijdeme o práci. Takto žijeme v uspěchaných zaměstnáních, takto vzniká stres a také tlaky na rozhodování. Možná proto je častá fluktuace zaměstnanců na vysokých pozicích. Manažer zadá termín projektu a nováček jej nezvládne. Ne proto, že by byl snad neschopným, ale je těžké udělat ve spěchu důležité rozhodnutí nebo odevzdat vypracovaný návrh projektu. 2
Nebýt součástí tohoto uspěchaného světa není vůbec jednoduché. Téměř každý si tvoří nějaké úkoly a žádá něco po druhých, všude tak vznikají omezení a neklidný způsob života. Je třeba si říci: Nechci být součástí tohoto šílenství. Ano, udělám to tak, jak nejlépe dovedu a umím, ale nebudu přeci žít po zbytek života ve stresu. Ano, pane nadřízený, jdu se tomu věnovat teď hned a pokusím se zjistit, zda to dělám dobře. Nedívejme se na budoucí ovoce, které může naše nynější práce přinést. Věnujme se práci dostatečně právě teď, v současnosti. A věřte, že ovoce uzraje a položí se přímo do našeho klína. Základem je omezit zbytečné aktivity, ale nejpodstatnější je omezit aktivity naší mysli. Odtud totiž pochází celý náš hektický život. Naše myšlení je poté automaticky projektováno do našeho vnějšího života. Hyperaktivní mysl produkuje hyperaktivní život. Klidná mysl produkuje klidný život. 3
Každá myšlenka, kterou si naše mysl vytvoří, většinou vytvoří i tu činnost, o které jsme přemýšleli. Všechno, co vyprodukuje naše mysl, chce produkovat i naše tělo. Je to automatický proces, který má většina lidí. Problém hektického a nespokojeného žití není tedy v našem okolí a tlacích kolem naší osoby, nýbrž v našem vnitřním světě, v našem způsobu myšlení, tedy v nás. Je důležité umět rozpoznat, které věci jsou zbytečné. Dokonce i lidé ve vysokých pozicích dělají zbytečné věci. Myslí se tím věci přebytečné a nepotřebné. Hyperaktivní lidé potřebují neustále něco dělat. Ráno vstanou, pospíchají do práce, mají neustále pocit, že vstávají pozdě. Tyto typy lidí, i kdyby vstali ve 3 ráno, nestíhají. V práci se chovají zrovna tak. Potom přijdou domů, kde si myslí, že si odpočinou. Místo toho vezmou do ruky mobil, na kterém hrají hry, něco čtou a hledají. Někteří zase zapnou televizi anebo si zahrají počítačovou hru. Odůvodňují to tím, že tímto způsobem vlastně relaxují, ale to je jen způsob, jak opět svoji mysl zaměstnat. A když zaměstnáme mysl, nemáme čas na sebe, nevnímáme se a žijeme automatizovaně. Toto celé však, milí pragmatici, samozřejmě neznamená na vše se vykašlat a přestat si zařizovat věci nutné pro život a rodinu. Avšak jedná se pouze o to uznat své bytí. Být opravdu sami sebou, vnímat ticho a pozorovat. Ne 4
pozorovat ve smyslu strachem ovládanou interakci typu: Co je ti? Kdy se vrátíš? Ale je tím myšlena činnost, kdy se prostě jen díváme a je nám dobře. Lidé žijící takto konzumním životem brzy zjistí, že jim je padesát, jejich děti jsou už dospělé a chystají se z domu. Najednou hledají smysl toho všeho. Tak a teď jsme samy. Co bude s naším domem? Kam s těmi penězi, za kterými jsme se hnali a šetřili je na horší časy? Vyvstává spousta dalších obávaných otázek. Ruku na srdce, je toto život člověka, který je vděčný za život? Je toto život člověka, který by si mohl říci: Žil jsem spokojeně? Pokud souhlasíte, že není pojďme pracovat na sobě právě teď, nikdy není pozdě. Zůstat věčným dítětem je dar a většina lidí jej bohužel ztrácí při nástupu do základní školy, tedy při prvním omezování a nátlaku, jak ze strany učitelů, tak ze strany rodičů. Vytvořte si prostor. Vnímejte a oddávejte se svému bytí, bytí teď. Protože teď jsme a jen náš připravený osud nám řekne, kdy naše tělo odejde. 5
Neovládejme naše žití uměle, vše se nám vrátí, podle toho, s jakým záměrem věci děláme. O tom všem je tato kniha. K tomuto úvodníku může pasovat citát Tändzina Gjamcchoa, současného Dalajlámy, který na otázku, co ho na lidstvu nejvíce překvapuje, odpověděl: Lidé. Protože obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví a pak se tak znepokojují budoucností, že si neužívají přítomnost a tak nežijí ani v přítomnosti ani v budoucnosti. A žijí tak, jako by nikdy neměli zemřít, a potom zemřou bez toho, aby předtím žili." Ano, normální člověk (myšleno inteligentní, zodpovědný, stále ještě žijící beze smyslu života) má v myšlenkách dva světy jeden ten hmotný, konzumní, hráčský a někdy i dost neférový a potom ten duchovní. Cítíte ten rozdíl, když čtete tyto dva světy? Taky jste slova svět hmotný, konzumní a hráčský přečetli s jistou zrychlenou rozpačitostí a ten svět duchovní naopak s klidem a odpočinutím? Pokud ano, určitě jste na správné cestě. Na cestě, která nám důkladně prozradí smysl života a prolije nám naši duši radostí a láskou. 6
Kapitola první Umět si položit správné otázky, aneb tzv. otázky inteligentních Každé malé dítě, které se chystá se svým rodičem jít na procházku, je schopno položit během této krátké cesty svému rodiči desítky i stovky otázek. Dospělému člověku to někdy může připadat až otravné, ale jelikož je moudrý a má zájem na tom, aby z jeho dítěte něco bylo, odpovídá. Kolik otázek průměrně za den položí dospělý člověk? Na tuto otázku odpověď neznám, ale jistě mi dáte za pravdu, že jich bude o dost méně. Jakmile začínáme nabývat dojmu, že toho víme dost, přestaneme se ptát. Může to být z několika důvodů, jedním z nich je samozřejmě jakýsi pocit toho, že když se zeptáme, budeme vypadat hloupě. Takto však uvažují jen ti omezení. A ti nejomezenější z omezených dokonce mívají dojem, že se ptát nepotřebují, neboť ví všechno. To jsou ti, kteří nikdy nemohou docílit seberealizace a uspokojení ze života. Dítě se vyvíjí rychle právě proto, že je čisté, nebojí se zeptat a nedává do toho své ego, neboť skoro žádné ještě nemá. To až my, jakožto jeho rodiče, učitelé či sourozenci, mu začneme podsouvat názory a poznatky. Dítě v tomto začne fungovat jako opička a ihned si naše odpovědi zaznamená, zopakuje a vezme za vlastní. Proto je výchova tolik podstatná. Avšak správná výchova neznamená podsouvat neustále naše názory malému dítěti, nýbrž ho nechat dělat vše jak cítí a jen v případech nového učení nebo ohrožení teprve zasáhnout. Dítě tak není svazováno, samo se realizuje a navíc paradoxně o to víc nás pak bude milovat. To, jakou energii do něj vložíme, se nám desetkrát více vrátí i z jeho strany. Ustaraní upjatí rodičové, které svému dítěti přesně vymezují jeho cestu, nikdy nemohou být z něj ve stáří šťastní. Neboť dítě buď zcela zvlčí a jejich přítomnost ve svém životě už tedy nebude vyžadovat, nebo se stane na svých rodičích zcela závislým. Jak si tedy představuji ideálního rodiče? Laskavý, radostný, přísný kamarád. Zpět k otázkám. Člověk je tedy vlastně takové rozumné zvíře, které má klást otázky. Čím více otázek pokládá, tím dělá větší pokroky v poznání okolí, ale i sebe samotného. Základní rozdíl mezi člověkem a zvířetem je ale v něčem jiném. Odpověď na otázku: Proč nemá například šimpanz spiritualitu? by byla REFLEXE. Člověk má totiž a to jako jediný na této planetě schopnost sebereflexe = sebereflektující paměť. 7
Kdežto zvíře reflektuje pouze své okolí. A to je důležité vzít v potaz, jelikož nám to něco říká. Měli bychom si této vlastnosti vážit, a to, proč jsme se nenarodili jako například šimpanz, denně oslavovat. Méně inteligentní lidé otázky nekladou, ale ti inteligentní se dotazují poměrně často. Nejvíce inteligentní umí klást otázky na velmi vysoké úrovni. Co znamená velmi vysoká úroveň? To je úroveň, která není probádaná, avšak velmi podstatná. Jednou takovou důležitou otázkou by mohlo například být: Co s námi bude po smrti? Klást si tuto otázku vyžaduje jistou odvahu. Ačkoliv to mnohdy bývá časté téma v hospodách, které se zvrhne ve fantasmagorické historky. Něco přece opravdu jen musí být. Když si nás jako člověka rozebereme, zjistíme, že se skládáme z našeho hmotného těla a duše. Bereme v potaz, že duše opravdu existuje a je uložena za hrudním košem. Jedna studie, která se zabývala podobným výzkumem, byla prováděna v roce 1907 lékařem Duncanem MacDougallovem z Haverhillu v Massachusetts. MacDougall pracoval se šesti pacienty, kteří byli v kritickém stavu. Vážil jejich tělo v době těsně před smrtí, a pak ihned po jejich smrti. Zjištěné výsledky, publikované také v současných lékařských časopisech, uváděly, že pacienti přesně v okamžiku smrti ztratili na váze v průměru 21 gramů. Dr. MacDougall dospěl k závěru, že tento rozdíl je hmotností lidské duše, která při smrti opustila pacientovo tělo. Tento kuriózní fakt dal vzniknout filmu z roku 2003 s názvem 21 gramů". V současné době se této studii věnuje jen málo pozornosti. Ve vědeckých kruzích byla odmítnuta jako pouhá anekdota. Odpůrci totiž tvrdí, že naměřené výsledky by mohly být způsobeny chybami, které při měření mohly teoreticky nastat. Přesto však zatím nikdo znovu experiment nezopakoval, aby MacDougallův objev buď potvrdil, nebo vyvrátil. Koncept doposud předpokládal, ale nikdy vědecky nedokázal, že vědomí a paměť jsou lokalizované v mozku," píše i profesor Van Lommel v knize O kontinuitě našeho vědomí". Inu, když si toto uvědomíme, může nás to velice snadno osvobozovat. Vyžaduje to, ale jistou dávku inteligence. Například narodí se dítě, které roste a stane se z něho chlapec, z chlapce se postupně stane mladík - jeho tělo prochází zásadními změnami a nakonec je z mladíka dospělý muž. Z tohoto 8
dospělého muže se stane později stařec. Tělo se tedy rapidně změnilo, ale jeho duše, která v něm přebývá, je stále stejná. Proto často slýcháváme od našich prarodičů, že se cítí jako zamlada, jen ty klouby Z toho tedy můžeme logicky vyvodit, že když toto tělo zemře, duše neumírá, protože se ani nemění. Věda o vědomí Kršny, buddhismus, hinduismus a další podobná náboženství tomu říkají převtělování. Když tedy člověk zemře, je to jen jeho hmotné tělo, jeho schránka, co odchází, nikoliv duše. Toto je podrobně vysvětleno ve védských 1 písmech, kde se píše: Duše se nikdy nerodí a neumírá, existuje neustále a nikdy nezanikne. Je nezrozená, věčná, trvalá, nesmrtelná a původní. Nezahyne, když je zabito tělo. To je prý zákon přírody. Védy také říkají, že je to podobné, jako když se nakazíme nějakou nemocí. Doba než se projeví například neštovice, se nazývá inkubační. To může trvat i 7 dní a nemůžeme se tomu vyhnout. Když se totiž nakazíme, zákony přírody zařídí, aby se nemoc i projevila. A přesně podle takových přírodních zákonů funguje putování duše. Na světě existuje 8 400 000 různých druhů těl a zákony přírody přidělují vhodné tělo podle přání Boha. Bůh stanoví, kdo by se ještě měl učit přírodním zákonům. Duše toho, kdo je pochopí, jde po smrti k Bohu. Lidé si z nevědomosti myslí, že jsou svobodní, ale ve skutečnosti jsou zcela závislí. Svobodu, tu si jenom představují, doopravdy je však zcela ovládají zákony přírody. O našem životě a tam, kam poputuje naše duše, rozhodují naše činy. To, jestli tomu budete věřit, nebo nebudete, na tom zhola nezáleží. Nezáleží ani na druhu víry. Je to prostě zákon. Stejně tak, jako když budeme porušovat nějaký zákon, potrestá nás vláda. Nevěříte-li v Boha, ve vesmír nebo v energie, potrestají vás přírodní zákony. Kdo jsme? Zeptejte se někoho, kdo je a on Vám odpoví: Jsem Čech. nebo Jsem Američan. A když mu řekneme: Ano, to vidím, máš české nebo americké tělo, ale kdo jsi doopravdy? nedokáže odpovědět. 1 Védy jsou rozsáhlým komplexem textů, jejichž původ sahá do starověké Indie. Tvoří nejstarší součást sanskrtské literatury a zároveň nejstarší část hinduistických textů. Samotné slovo véda je odvozené ze sanskrtského kořenu vid a znamená vědění, poznání pravdy, posvátná tradice nebo obětní uctívání. 9
Celá moderní civilizace se zakládá na chybném přijímání těla za vlastní já. To, co vidíte, to jsem já, to je moje tělo a tedy i já. Tolik lidí má péči hlavně o to, aby co nejlépe vypadali, kupují si drahé oblečení, chodí do práce dlouho do večera, aby si mohli vydělat spoustu peněz, které obvykle utratí za své tělo. Za tělo, které stejně stárne. To je přírodní zákon, který nelze potlačit. Proč raději nepečují o svou duši. O duši, která nestárne a která nikdy nezemře. O duši, která když je hezká, je i hezká její schránka, v níž je uložena. Řekněme, že máme super automobil, představte si Vaše snové auto. Přirozeně se o něj staráte a o sebe taky. Ale sám sebe považujete za to auto. Neříkáte: jsem auto. To je nesmysl. Přesně to však lidé ve své mysli dělají. Přehnaně se starají o tělesné auto, které považují za sebe sama. Zapomínají, že se od něho liší a že mají jiné zájmy. To, co vidíme kolem sebe a na sobě, je pouze virtuální. Svět je iluze, důležité jsou emoce, naše cítění a to, jak vnímáme radost. Jsme to, co si myslíme. Vše z toho, co jsme, vzniká s našimi myšlenkami. Myšlenkami tvoříme svět. Buddha Co je smyslem života? Smyslem života je užívat si, radovat se a být vděčný, že jsem dostal šanci SE prožívat. Spousta lidí však buduje na velmi špatných základech. Proto se stává, že místo zažívání radosti, trpí. Všude vidíme boj o přežití. Všichni navzájem bojují pouze o dobrý pocit a pro požitek. Jsme jeden velký naprogramovaný proces, který nás ovládá a říká, jak moc jsme dobří. Přesvědčuje nás o tom naše okolí a my sami sebe začneme také přesvědčovat o našich kladných vlastnostech a dělá nám to dobře. Tyto programy se spouští na počátku života, při početí. Zde se formuje již jistý vzorec cesty k hodnotě. Snažím se dostat to, co chci a vzniká tak program našeho strachu a sobectví. Každý z nás jistě v životě zažil okamžik, kdy si pomyslel, že nejsme dost dobří pro danou činnost nebo společnost. A právě tento okamžik spouští program EGA. Je to stejné jako například u počítače. Když chci pracovat s nějakým programem, musím ho nejdříve spustit. Lidská mysl se nastavuje jako program zapomínání. A proč chceme zapomínat? Protože potřebujeme mít neustále dobrý pocit a ten budeme mít, jen když vytěsníme právě nějaké negativní situace z naší 10
mysli. Tím, ale zároveň dochází právě k tomu naprogramovanému jednání a vytváření si různých bloků a masek, které určitě nevedou ke smysluplnému životu. Plodit a nevlastnit, tvořit a nepodržovat, vést a neovládat, tomu se říká hluboký život. Lao-c' Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti. Tomáš Garrigue Masaryk 11
Kapitola druhá EGO Všichni jsme se narodili jako čistí, neposkvrnění a dokonalí. Proč tomu tak je? Jelikož jsme se nechali vést a vše záviselo na přírodě. To až postupně, když jsme byli obklopeni kulturou a začali poznávat svět, jsme se pomalu vydali na cestu ambice a tato prvotní dokonalost začala odcházet a byla vystrnaděna naším egem. Co je vlastně EGO? Ego má tři pilíře a první z nich nám říká: Ty jsi to, co vlastníš! To znamená, že v dětství to mohou být například hračky, sladkosti a oblečení. Později se z těchto maličkostí stávají bankovní účty, auta, domy a podobně. Začneme tomu naplno věřit a podléhat, s tím, že už neřešíme, jak moc cenný jsme člověk, nýbrž jak moc cenné věci máme. Však se není čemu divit. Všude kolem sebe slýcháme, že musíme mít více, více, více, více a nikdy si nesmíme říct to stačí. Do hlavy je nám vtloukáno, že mohou přeci přijít horší časy a nedej bože - soused může přijet s lepším fárem. Pak to více musíme chránit a máme nutkání to rozmnožovat. Pokud se s tímto myšlením začneme ztotožňovat a přijde nám to jako přirozený smysl života, roste nám ego. V této fázi se často stává, že jakmile však nějaká z těchto věcí zmizí, zmizí tak i to, čím jsme se vytvořili a začneme propadat panice. Ego je potvůrka, která nás může vést k cílevědomosti a sebevědomí, ale na druhou stranu nám také říká, že nejsme jen to, co vlastníme, ale také tím, co děláme. Tedy druhým pilířem ega je náš úspěch. Naprosto nás lapí myšlenka toho, že naše úspěchy a hodnoty, které uznáváme, se zakládají pouze na tom, co dokážeme. To znamená, že se nám v hlavě začnou objevovat malí čertíci, kteří nám šeptají: Soupeř! Nech se povýšit! Rozmnožuj majetek! Nikoho si nevšímej a nikomu nevěř! 12
To znamená, že se nám do naší mysli vloudí jen jediná myšlenka a tou je být za každou cenu vždy lepší než ten druhý, být tedy jedničkou ve všem, na co sáhnu, neznám prohru a chci vždy za každé situace vítězit. Třetí aspekt ega je to, že jsme tím, co si o nás myslí ostatní. Tento pilíř se paradoxně buduje jako první. Začíná už u mladých lidí, kteří se oblékají podle nějakých trendů, protože ví, že tím zaujmou své vrstevníky. Nechají se tak snadno pohltit naprosto jiným vzorem. Tím začínají ztrácet samy sebe. Takhle snadno se stávají kořistí trendu, která neposlouchá svůj vnitřní hlas. Je důležité vědět, kdo jsem. Je důležité se mít rád, je důležité neztratit svoji podstatu a naslouchat svému vnitřnímu hlasu a svým emocím. S tímto mají problém hlavně ženy, které chtějí být dokonalé ve více směrech. Žena to má těžké v životě v tom, že pro ni bývá na prvním místě rodina. Tím si bere na svá bedra těžké břímě, neboť je pro ni velmi důležité umět zastávat všechny rodinné role na výbornou. Žena v roli vzorné manželky, která je výtečnou kuchařkou, hospodyňkou i milenkou. Žena v roli vzorné matky, která má své děti vždy perfektně oblečené a připravené do školy. Žena v roli kamarádky, která svou přítelkyní vždy vyslyší a povzbudí. Žena v roli dcery, která se o své staré rodiče musí postarat a později žena v obtížné roli tchyně a babičky. Pro ženu je každá role naprosto odlišná a spadá do těchto fází života bez připravenosti. Tuší, co se od ní asi tak zhruba čeká a tím naprosto přestane poslouchat své vnitřní hlasy a opět se ztrácí. Co na tom, že dřív to bývala dívka, kterou bavilo hrát na klavír a malovat? Na to prostě už nemá čas a ani si nepřipouští, že by si nějaký ten čas měla uvolnit. K tomu se hodí citát, který říká: Když nemáš čas pro sebe samotného, to je ten správný čas, najít si čas pro sebe samotného. Jakmile si postavíme své uvažování na těchto třech pilířích, nastává další fáze, kdy nám začne ego hezky bujet. Řekla bych, že se jedná o tu nejhorší a vůbec nejohavnější fázi našeho vnímání. A to je tehdy, když začneme sami věřit v to, že je nutné se oddělit od ostatních. Že ostatní jsou horší a akorát nás brzdí. Tato fáze odloučení věří, že to, co nám v životě schází a to, co bychom rádi měli, získáme jen tehdy, když budeme pohrdat a dávat ostatním najevo, kam patří. 13