Konec druhé světové války v Satalicích
Druhá světová válka si vyžádala oběti i mezi občany Satalic. V koncentračních táborech přišlo o život 8 občanů naší obce. O květnové neděli 25. 3. 1945 od 12 do13 hodin byl proveden na severovýchod Prahy letecký nálet. Cílem amerických letců startujících z Itálie byly továrny a letiště v této oblasti. Na území Satalic byly použity tříštivé bomby svržené na háj, kde měli Němci ukryto větší množství částí nových letadel, a na letadla rozmístěná z letiště, okolo obce. Mnoho satalických občanů, nedůvěřovalo krytům. Hledalo útočiště ve volném poli a to se jim stalo osudným. Bylo 62 mrtvých, 60 těžce raněných a asi 40 lehce raněných. Mrtví byli přiváženi do kaple a ranění do budovy nynější školy. Všechny domy v obci byly poškozeny. Většina oken byla vytlučena, byly zničeny a poškozeny střechy, bylo zničeno elektrické vedení. Hořela továrna na barvy a laky a chlévy v Novákově statku. Po tomto náletu následovali skoro denně nálety tzv. hloubkařů, kteří ostřelovali rozmístěná letadla a lokomotivy.
Továrny v Satalicích zachvátily požáry Většina střech domů v Satalicích byla poškozena
Továrna Barvy laky Vaníček a Malec po náletu
Památník obětem druhé světové války Každoročně vzpomínají občané Satalic oběti obou světových válek
V květnových dnech 1945 byl ustaven Revoluční národní výbor. Byly předávány zprávy o pohybu německých vojsk. Zajišťovány potraviny a dodávány do pražských nemocnic. Za účast a osobní obětavost v revolučních dnech byli vyznamenáni tito občané: Antonín Kavan, Miloslav Kittler, Josef Vrabec Josef Krucký, Ervín Kotala, Josef Kundrát a Karel Frolík. Po osvobození byl z revolučního výboru ustaven národní výbor. Stalo se tak 30. 5. 1945 na veřejné schůzi občanů v sokolovně. Bylo zvoleno 15 členů a 15 náhradníků podle kandidátní listiny předložené čtyřmi politickými stranami.
Po dobití Berlína se vydala Rybalkova armáda osvobodit Prahu. Součástí Rudé armády, která dorazila 9 května do Prahy byla i 55. gardová tanková brigáda generál plukovníka D. A. Dragunského. Brigáda se následně přesunula do prostoru Satalic.
General-plukovnik David A. Dragunskij dvojnásobný hrdina Sovětského svazu
Narodil se 15. února 1910 ve vsi Svjatsk v Brjanské oblasti v početné rodině židovského obchodníka. Po ukončení střední školy v Novozybkově odešel pracovat na stavbu komsomolské mládeže do Moskvy. Stal se aktivistou Komsomolu a v roce 1929 byl zvolen poslancem Krasnopresněnského okresního sovětu. O dva roky později byl stranou vyslán do vesnice Achmatovo v Kalininské oblasti jako "kolektivizátor" zemědělství. V roce 1933 vstoupil do Rudé armády a stal se žákem Saratovské tankové školy. Po jejím úspěšném absolvování v roce 1936 byl převelen na Dálný východ, kde velel zprvu tankové četě a po roce tankové rotě. Dragunskij se stal zkušebním řidičem nového typu tanku T-26, se kterým dokázal překonat pod vodou řeku Sejfun a navrhnout některá vylepšení. Za projevenou iniciativu při testování nového tanku byl oceněn velitelem divize. Roku 1938 se zúčastnil bojů u jezera Chasan a získal Řád Rudého praporu. O rok později se stal posluchačem Vojenské akademie M. V. Frunze. Začátek Velké vlastenecké války zastihnul st. lejtenanta Dragunského v pevnosti na západních hranicích země, kde v sestavě 2. běloruské divize jako posluchač akademie vykonával stáž. Po návratu do Moskvy byl ustanoven velitelem tankového praporu a přidělen k Západnímu frontu. S ním se zúčastnil bojů u Smolenska, bitvy o Moskvu a u Kurska. 21. října 1943 byl v hodnosti podplukovníka postaven do čela 55. gardové tankové brigády, která se pod jeho velením vyznamenala při osvobozování Kyjeva a západní Ukrajiny. Za osvobození města Vasilkov dostala jeho brigáda v listopadu od J. V. Stalina čestné pojmenování Vasilkovská. 9. prosince 1943 byl v bojích o město Malín v žitomirské oblasti zasažen velitelský tank a sám Dragunskij byl těžce raněn.
V nemocnici se pak dozvěděl o smrti svých rodičů a dvou sester, které popravili nacisté v Brjansku. Rovněž jeho dva bratři padli jako vojáci na frontě. 25. července 1944 se gv. polkovnik Dragunskij vrátil ke své brigádě, aby se mohl podílet na lvovsko-sandoměřské operaci 1. ukrajinského frontu. Koncem července byla jeho brigáda mezi prvními jednotkami, které dosáhly břehu Visly. Řeka však na rozdíl od ostatních sovětských vojsk brigádu gv. polkovnika Dragunského nezastavila. Nařídil postavit improvizované dřevěné pontony a po nich pak tanky Vislu překonaly a zaujaly předmostí na druhém břehu. Tento bezpříkladný čin odvahy a umění improvizace byl 23. září 1944 oceněn udělením Zlaté hvězdy Hrdiny SSSR. V té době se mu obnovily staré rány z těžkého zranění a velitel 3. gardové tankové armády P. S. Rybalko ho poslal do týlu na doléčení. D. A. Dragunskij však proti vůli lékařů opustil léčebné zařízení a již v dubnu 1945 se v čele 55. tankové brigády zúčastnil bojů o Berlín a svou bojovou cestu zakončil v Praze. 31. května 1945 mu byla udělena druhá Zlatá hvězda Hrdiny SSSR a umožněna účast na přehlídce vítězství v Moskvě 24. června 1945. Po válce byl vyslán na Vojenskou akademii generálního štábu, kterou ukončil v roce 1949 v hodnosti general-major tankových vojsk. V následujím roce na něho dopadly stalinské protižidovské represe a musel z armády odejít. Po rehabilitaci v roce 1957 se do služby vrátil a stal se velitelem divize a poté armády. V letech 1965 69 byl ve funkci 1. zástupce velitele vojsk Zakavkazského vojenského okruhu. V letech 1969 85 byl v hodnosti ( od r. 1970) generalpolkovnik náčelníkem Vyšších důstojnických kurzů Vystrel. Zároveň byl jmenován členem Ústřední revizní komise KSSS a pro svůj židovský původ byl nucen předsedat tzv. antisionistickému výboru. Poslední dva roky činné služby v letech 1985 87 byl členem Skupiny generálních inspektorů Ministerstva obrany SSSR. Zemřel 12. října 1992 v Moskvě. http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/33509
O cestě Velkou vlasteneckou válkou píše D. A. Dragunskij ve své knize. Zmiňuje se v ní i o pobytu v Satalicích.
Významnou událostí bylo 11. 5. 1945 sportovní utkání v kopané mezi sovětskými vojáky a jedenáctkou Satalic. Byl to první zápas po revoluci a po skončení války v Praze.
Ohlasy v tisku, a v knize Československá kopaná