Přesně před 71 lety 10. června 1942 srovnali nacisté se zemí obec Lidice 10.6.2013 ČRo Plus, 17:10 Pondělí - pátek podle Libor DVOŘÁK, moderátor Přesně před 71 lety 10. června 1942 srovnali nacisté se zemí středočeskou obec Lidice. Během této bezvýhradně kruté msty za atentát na Reinharda Heydricha všechny muže postříleli, děti buď otrávili v plynových autech nebo je poslali do Německa na převychování, ženy pak poslali do koncentráků. Velký materiál k tomuto smutnému výročí připravil kolega Ladislav Dvořák. Emanuel MORAVEC, člen protektorátní vlády /archiv/ Zločin z 27. května přivodil smrt jednomu z nejzasloužilejších mužů německé národně socialistické revoluce. Reagoval člen protektorátní vlády Emanuel Moravec. Emanuel MORAVEC, člen protektorátní vlády /archiv/ Těšili jsme se, že bude na český národ rád vzpomínat, osud však mínil jinak, když umožnil londýnským zločincům zavraždit zde u nás nejvýznamnějšího příslušníka Říše. Ještě v den atentátu vyhlásil K. H. Frank další stanné právo. Denně končili nevinní lidé na popravišti. Razie, které zasáhly celý protektorát, se 4. června nevyhnuly ani Lidicím, jak potvrzuje jedna z oslovených pamětnic paní Milada Cábová, rozená Říhová.
Přišli dva vojáci, vzali to od sklepa až na půdu. Když odjeli, jsme se dozvěděli, že sebrali všechny rodiny Horákovic a paní Stříbrnou a Františka Stříbrnýho. A proč se Němci zaměřili především na zmíněné rodiny Horákových a Stříbrných? Vysvětlení má historik Vojtěch Kyncl. Dva místní občané z rodiny Horákovy a Stříbrných byli členy RAF, Královského letectva ve Velké Británii. A tato informace, tedy především to, že oba muži jsou postrádáni už od roku 1939, se dostala k německým orgánům. To znamená Lidice, o nich víme, že byly alespoň jednou zmíněny ve zprávách gestapa už na konci roku 1941. To je tedy jedna z indicií pro pochopení toho, proč se nakonec Lidice staly obětí represe, přestože nacisté nenašli jedinou spojitost s parašutisty. Další roli pak sehrál dopis, který napsal jistý Václav Říha Anně Maruščákové. Oba žili v nedalekých vesnicích. Byl mezi nimi milostný vztah, ovšem Václav Říha byl ženatý a snažil se tímto dopisem, který zněl velmi tajemně, protože se zde mluví "spal jsem někde na čabárně a už se nikdy více neuvidíme", tímto dopisem zamést stopy za sebou a vlastně tento vztah ukončit. Bohužel však tento dopis byl napsán tak nešťastně a dostal se do nepovolaných rukou 3. a 4. června 1942, kdy byl odhalen ve fabrice Palaba, kam právě Václav Říha tento dopis odeslal Anně. A byl přečten samotným majitelem fabrikantem Pálou. A byl předán gestapu. Gestapo nemělo žádné informace o atentátnících, nevědělo, kde se nachází, nevědělo vůbec, jakým směrem se vydat. Byť už tady indicie mělo. A kdyby mělo trochu štěstí, tak mohlo odhalit ty atentátníky již kolem 2., 3. června. Ovšem tady bylo nesmírně důležité hrdinství odbojářů, kteří byť už byli vyšetřováni, tak ale zachovali klid a nikoho neprozradili.
Večer 9. června odeslal K. H. Frank z Berlína depeši, že akce může začít. Krátce na to už pořádková policie za pomoci ozdravné jednotky Wehrmachtu ze Slaného obkličuje Lidice. Až přímo na místě, a to někteří popisují velmi emotivně, právě z těchto vojáků, kdy vyskákali z vozů, byli sezváni velitelem a ten jim v naprosté tmě za naprostého ticha oznámil, že tato vesnice z rozkazu vůdce má být srovnána se zemí. A obyvatelé mají být potrestáni. Buď zastřelením, anebo odvezením deportací. To všechny překvapilo, nicméně začali plnit své rozkazy. Vytvořili obkličovací kruhy a kolem jedné, druhé hodiny ráno začali vyvádět obyvatele z jednotlivých domků. Muži byli ve sklepě a ve stodolách Horákova statku, ženy byly odvedeny ke škole, kde byly shromážděny, to bylo přímo na návsi kousek od kostela. No, a samozřejmě s dětmi. Co se dělo dál popisuje Milada Cábová. V té době jí bylo 18 let. Mezi dveřma do tý školy byly dva pytle, kam se měly dávat do jednoho doklady a peníze, do druhýho ty cenný věci. No, tam jsme čekaly v tom zmatku, v tom pláči těch dětí, protože tam byly malinký děti, že jo, vytržený ze spánku. Ráno nám nakázali, abysme vyšly ven. Tam byly připravený auta nákladní s plachtama. Nic nám neřekli, že kam jedeme, tak jsme si tam nasedly a jely jsme přes Lidice. Asi si umí každý představit v duchu, jak silný prožitek to musel být pro všechny obyvatele, když jsou vyháněni ze svých obydlí. A my jsme dokonce nalezli jeden zajímavý okamžik ve vyšetřovacích protokolech ze 60. a 70. let, kdy jeden z policistů popisuje, jak si s ostatními sedli do kuchyně, nikdo je nekontroloval, takže si začali připravovat nějaké pohoštění z těch nakradených zásob. A v ten okamžik tam přišla žena a jenom řekla, já si tady vezmu jenom něco pro malého nebo pro malou a hned zase půjdu pryč. Ten policista popisoval, že se zdržela necelých 5 minut, vzala asi věci, které potřebovala pro transport a spěšně odešla. Tento záznam máme z roku 1965. A jedna z žen ho v roce 1995 zopakovala i na zvukový záznam. To znamená jedná se o mimořádné propojení vzpomínek pachatele a oběti na stejný okamžiku uprostřed vypalované obce.
Zatímco ženy a děti byly převezeny do kladenské reálky, muži starší 15 let postříleni pořádkovou policií. Vesměs se jednalo o muže, kteří měli doma své rodiny, měli zajištěné své zázemí a neměli důvod se účastnit takových masakrů a takových akcí. Když v půl sedmé ráno začala střelba, řada mužů v uzavíracím kruhu, ať už Wehrmachtu, anebo pořádkové policie znejistěla a šla se podívat ve směru střelby. A přímo na popravišti můžeme dohledat asi 50 nebo dokonce 70 svědectví mužů, kteří přímo sledovali vyvádění mužů ze statku a jejich střílení. Lidické ženy a matky odtrženy od svých dětí skončily v koncentračním táboře Ravensbrück. Vypráví Milada Cábová. Vyjeli jsme, to byl pátek a v neděli ráno jsme přijeli do lesa se může říct, jo, tam byla zastávka, to byla právě vlečka zřízená pro ten koncentrační tábor, to jsme ovšem nic nevěděli, prostě vlak zastavil, byli jsme v lese. Na nás se řvalo, abysme vystoupili. Z lidí se stávala jen čísla bez šance na budoucnost. A tam teprve opravdu jsme si uvědomili, že jedeme někam do strašný věci. Ale jen jsme vystoupili, jo, už padaly první rány. Seřazovali nás do pětistupů. My vyjevený prostě, v noci, co se děje, jo, kde to jsme?
Drtivou většinu dětí čekala smrt. Jen malá hrstka z nich dostala šanci přežít. Byla mezi nimi i Marie Šupíková, rozená Doležalová. Tehdy jí bylo 10 let. Marie ŠUPÍKOVÁ, pamětnice Dostali jsme se do Polska. V Lodži tam z jedné továrny byl zřízený sběrný tábor. Nás asi 89 dětí tam přišlo. Vši jsme dostali do hlavy, vzpomínali na domov, no, a teď jsme tam byli prostě sami, no, a nevěděli jsme prostě, co dělat. No, až jednoho dne tam přišli vojáci a měli takový ty vysoký kožený holínky. Nablejskaný. No, a ten jeden držel v ruce takovou hůlku. No, a nechal si nás tam posadit do tý místnosti jedný, tak jsme si sedli a on mezi náma chodil a vždycky sem tam někomu jako tou hůlkou ukázal na rameno, tak musel vstát a prostě se postavit stranou. No, a tenkrát tímhle způsobem prostě tam bylo vybráno 6 děvčat. A mezi těmi 6 děvčaty byly sestry Hamfovy. A ten bratříček, ten osmiletý zůstal v tý velký skupině. No, a děvčata plakala, prosila, prostě že mamince slíbily, že se o toho Vašíka postarají. No, a kupodivu teda toho Vaška potom jako sedmé dítě vybrali. Zbylé lidické děti byly poslány do vyhlazovacího tábora Chelmno. A zabity ve speciálně upravených plynových vozech. Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd v této souvislosti upozorňuje na zrůdnost nacistického systému. V Chelmnu a v Treblince byly tyto plynové vozy používány jako vlastně nová metoda bezkontaktního zabíjení lidských bytostí. To bylo nesmírně důležité z psychologického hlediska, protože nacisté od samého začátku řešili psychickou rovnováhu vojáků a policistů, kteří byli do konečného řešení zapojeni. V tom spočívá hrůza nacistického režimu. Zachoval se dopis, a bylo jich několik následně, mezi chelmským táborem a /nesrozumitelné/ v Berlíně, kdy velitel tábora v Chelmnu přímo napsal, že od, tuším, září, října 1941 až do jara, během 5 měsíců bylo zlikvidováno 97 tisíc lidí. A to za pomoci tří plynových vozů. A objednávka na další nové vozy, které už měly být zase technologicky zdokonaleny, byla na 30 kusů těchto vozů.
Jenže vzhledem k tomu, že německý výrobce autobusů firma Gaubschat nebyla schopna takové množství rychle vyrobit, uvažovalo se, že by se tyto vraždící vozy mohly vyrábět v Karosérii Sodomka ve Vysokém Mýtě. Tento plán se ale naštěstí nakonec neuskutečnil. Ve jménu Lidic bojovali naši vojáci na západní i východní frontě. Barbarský čin odsoudil z Londýna exilový prezident Edvard Beneš. Edvard BENEŠ, exilový prezident /archiv/ Tož takto představují světu berlínští vládci německý národ a stát. Za všecko to budou se zodpovídat a pykat. Nacistická msta byla o to zrůdnější, že nejen, že obec byla vypálena, srovnána se zemí, dokonce byl exhumován hřbitov. Prostě nesmělo zůstat nic, co by připomínalo, že tam kdy stála vesnice. Už dřív zadržení obyvatelé Lidic nebo muži, kteří v době vraždění byli mimo obec, včetně dvou chlapců, kteří překročili věkovou hranici 15 let, byli popraveni v Kobylisích. Libor DVOŘÁK, moderátor Tolik reportáž kolegy Ladislava Dvořáka. A ještě vás, milí posluchači, upozorním, že tématu vyhlazení Lidic a tomu, jak se na českých školách učí novodobé české dějiny, se bude věnovat také dnešní Radiofórum. Začíná na této stanici v 19:10.