Marta Kubišová: životopis, diskografie Jitka Zelenková: životopis, diskografie František Kmoch: životopis, portrét Zpracovali: Pavla Šulcová, Petra Červinková

Snad tomu osud chtěl, aby Marta Kubišová, dcera z českobudějovické lékařské rodiny, nešla studovat medicínu, jak zamýšlela. Když se její rodiče přestěhovali do Poděbrad, našla si zaměstnání v místní sklárně, kde pracovala dva roky. Naskytla se jí tam příležitost ověřit si své pěvecké schopnosti při účinkování s poděbradským lázeňským orchestrem, a pak se zúčastnila soutěže Hledáme nové talenty. I když v hodnocení asi nedopadla slavně, přece si někdo jejího osobitého výrazu všiml, protože dostala nabídku ze Stop-divadla v Pardubicích. Pravděpodobně byl tím někým pianista a vedoucí orchestru tohoto divadla Bohuslav Ondráček, který tehdy složil písničku na text Pavla Kohouta Sama řekla, že ho nemá ráda, nahranou Karlem Gottem. Pak přešel ve stejné funkci do divadla Alfa v Plzni a Marta Kubišová s ním. Tam už byla pěveckou hvězdou, stejně jako nová Ondráčkova akvizice Václav Neckář. Oba účinkovali v Ondráčkových hudebních číslech inscenací Černej sen, Edudant a Francimor a Ukradený měsíc podle Ludvíka Aškenazyho. Kubišová v té poslední hře také interpretovala píseň Bohuslava Ondráčka a jeho nejčastějšího spolupracovníka Jana Schneidera Je půl vosmý a na 2. jazzovém dostaveníčku také song Musím zpívat jazz. Přechod do pražského divadla Rokoko roku 1965, kde se ke Kubišové a Neckářovi přidala Helena Vondráčková, byl jen logickým pokračováním její kariéry. Účinkovala takřka ve všech představeních divadla jako Čekání na slávu, Listy důvěrné nebo Filosofská historie, později také s Waldemarem Matuškou. To už ale měla svůj prvý hit Loudá se půlměsíc a po něm řadu dalších, například Já dovedu lhát, Víc nechtěl by snad ani D Artagnan, Depeše a z hostování v pásmu divadla Apollo Nepiš dál. V roce 1966 zahájil svým prvním ročníkem mezinárodní festival populárních písní Bratislavská lyra, a to už byla Marta Kubišová slavná a spolu s Helenou Vondráčkovou vybojovaly Stříbrnou lyru s písní tvůrčí dvojice Ondráček Schneider Oh, baby, baby. A napřesrok zde zvítězila s protiválečným songem Cesta, o níž jistě tvůrci ani ona, ani kdokoliv jiný netušili, že dá podnět ke štvanici na českou populární píseň, kterou zahájil východoněmecký deník Neues Deutschland. V roce 1968 ještě stihla odejít z Rokoka, založit spolu s Ondráčkem, Neckářem a Vondráčkovou soubor Golden Kids a účinkovat v revue Micro Magic Circus i v zájezdových programech. Kubišová ale nebyla typem revuální hvězdy a dělat při zpěvu taneční pohyby se jí zdálo nevhodné, ne-li směšné. O to víc dala vyniknout pohybovému perfekcionismu a hlasové zvonivosti Vondráčkové i Neckářově hravosti. Sama z toho kontrastu přesvědčivostí svého altu těžila také. Když se natáčel seriál Píseň pro Rudolfa III., pro jehož jeden díl byl skladatelem Jindřich Brabec, připadl Martě Kubišové úkol interpretovat píseň Modlitba na text Petra Rady, které se později neřeklo jinak než Modlitba pro Martu. Bylo paradoxní, že ačkoliv textem byl v podstatě mírový apel, který ani v pozdější situaci po okupaci vojsky Varšavské smlouvy neztratil svůj původní význam, přece jen byl chápán jako protest proti této invazi. Marta Kubišová tuto skladbu ještě v jiném aranžmá, jen s varhanami, stačila roku 1969 nahrát na své jediné gramofonové sólové album Songy a balady spolu s jinými nádhernými písněmi: beatlovskou Hey, Jude (ve které jí, ale i v řadě jiných dělali sbory Helena Vondráčková a Václav Neckář), Evrettsovými Proudy, Auteovou a Schneiderovou Magdalenou, Ondráčkovou Ring-o-ding, Bonovou a Krečmarovou Mamou a dalšími. Pro hlavního textaře desky Zdeňka Rytíře představoval tento projekt jeden z jeho vrcholů. Anglická exportní verze byla sice rovněž nahrána, ale vyjít už nesměla. Za dva roky nato přišel definitivní verdikt, podle něhož této naší skvělé zpěvačce, vítězce ankety Zlatý slavík let 1966 a 1968 (a mnoha dalších, které byly kvůli ní buď zrušeny, nebo se její jméno nesmělo objevit), bylo zakázáno v budoucnu jakkoliv veřejně vystoupit. Tak zůstalo pro kariéru Kubišové v

jejích nejlepších letech vyhrazeno pouhých deset let, zatímco dalších osmnáct byla její činnost před publikem skryta. Na tom všem bylo nejparadoxnější, že Marta byla v těch letech spíš pasivním typem, a ne nějakou uvědomělou bojovnicí tak se začala projevovat až po vzniku Charty v roce 1977. Ale ze svého přesvědčení přes ztrátu možnosti pokračovat v kariéře neuhnula a stala se tak symbolem. Jako takovému se pro její zpěv po listopadu 1989 opět otevřely uši většiny obyvatel naší země.

(1848-1912) Patří k našim nejznámějším kapelníkům a skladatelům, jejichž skladby se těší i po autorově odchodu stálé oblibě nejen doma, ale i v zahraničí. Narodil se v Zásmukách a celý svůj život prožil v Kolíně. Vztah k dechové hudbě zdědil po otci, lidovém muzikantovi. Po absolutoriu učitelského ústavu v Praze působil jako učitel na Kolínsku a současně hrával jako houslista v místních kapelách. Roku 1871 založil vlastní osmičlenný orchestr, který se později rozšířil a stal se kapelou kolínského Sokola. Pro účast na českých vlasteneckých akcích byl roku 1873 zbaven učitelského místa a dále se živil jako kapelník a učitel hudby. Svůj tehdy 25-40 členný orchestr koncipoval tak, aby mohl hrát v různých sestavách, i jako smyčcový orchestr. Začal být zván na koncerty do Prahy, Brna, Krakova, Vídně a Budapešti. To už platila Kmochova kapela za reprezentativní soubor české dechové hudby, který sbíral jeden úspěch za druhým, šířil slávu českého muzikanství po celém světě a podporoval tak v lidech vlastenectví a národní hrdost. Kmoch složil přes 230 skladeb, převážně pochodových a tanečních. K nejznámějším z jeho dílny patří Kolíne, Kolíne, Muziky, muziky, Pode mlejnem, Česká muzika, Jarabáček, Můj koníček, Hoj Mařenko... Když se blížilo padesáté výročí Kmochova úmrtí, přišlo několik obdivovatelů tohoto velkého Čecha s nápadem pořádat v Kolíně každoročně festival, jako trvalou vzpomínku na člověka, který se tolik zasloužil o českou hudbu i o věhlas samotného města Kolína. Nápad se podařilo zrealizovat v roce 1962.

Od malička vnímala hudbu už díky svým rodičům. Otec Jitky Zelenkové byl dirigent Středočeského symfonického orchestru se sídlem v Poděbradech, maminka operní pěvkyně Vyhrála pražskou hudební soutěž Talent 67 a druhé místo v celostátní soutěží festivalu Mladá píseň ve stejném roce. Neuběhl ani rok po soutěži v Jihlavě a získává angažmá do divadla Rokoko. Tam společně s Milanem Klipcem a Valérií Čižmárovou vytvořili nové trio. Tam se potkala ještě s Waldemarem Matuškou a roku 1971 zde účinkovala s Hanou a Petrem Ulrychovými v pořadu Nechoď do kláštera. Po odchodu z divadla roku 1972 chvíli hledala pomocí výletů do různých žánrů ( také jazzu s Karlem Velebným) svou osobitou tvář a za rok nato přijala nabídku Karla Gotta, aby se stala spolu s Janou Kociánovou členkou jeho doprovodného dua. V Gottových programech vystupovala také sólově i po změně doprovodného dua v trio Gerlová-Kahovcová- Zelenková. Za zaznamenání stojí také výsledky Zelenkové na festivalech. Už roku 1970 získala bronzovou Bratislavskou lýru s písní S létem zpívám, která byla jejím prvým velkým úspěchem, roku 1984 byla opět třetí, tentokrát v mezinárodní soutěži. Na Děčínské kotvě dvakrát zvítězila s písněmi Můžeš mi po vodě psát (1978) a To se vám jen zdá (1980), kromě toho tady získala ještě druhé a třetí místo. Mimořádně významný byl pro Jitku Zelenkovou rok 1977, kdy započala spolupráci s Borisem Janíčkem (vlastním jménem Eduard Pergner). Otextoval s širokou invencí a citovostí řadu jejich písní jako Kdybys byl sám, Zázemí, Ty mě smíš i lhát. Recitál v pražské Redutě s Felixem Slováčkem se stal událostí sezóny a také základem jednak velmi úspěšného prvého zpěvaččina alba Zázemí, jež vyšlo i v anglické verzi, jednak televizního recitálu, který režíroval, stejně jako koncert, Ján Roháč. Následují další úspěšné LP desky (celkem 6 LP od roku 1979 do roku 1987), další televizní recitály a vystoupení a řada samostatných koncertů po Čechách a Slovensku. V roce 1993 Jitka zaznamenává úspěch s CD swingových evergreenů "Jen pár večerů". Titul získal i příznivý ohlas v koncertní podobě s Orchestrem Felixe Slováčka.

V roce 1994 Jitka zúročila svoji dlouhodobou spolupráci s vynikajícím klavíristou Rudolfem Roklem na albu Perly. Koncertní podoba tohoto projektu byla velice vlídně přijímána posluchači a přerušilo ji až úmrtí Rudolfa Rokla. Nové tisíciletí Jitku zastihlo v nahrávacím studiu při realizaci nových písniček. V roce 2000 vyšlo v hudební režii Pavla Větrovce album s jednoduchým názvem "Jitka" na značce Warner Music. Album přineslo hned několik hitů, které se přiřadily do "zlatého fondu" zpěvačky. Písničky Víra, Ve stínu na pláži, Není jak by bejt mělo byly vybrány i do aktuálního alba Supraphonu Sametový hlas. Úspěchem pro Jitku Zelenkovou byl i hlasový casting (velice přísně realizovaný Studiem Disney) na jednu ze stěžejních písní ( autor: Elton John) úchvatného animovaného filmu Lví král. V roce 2004 Jitka Zelenková získala licenci na českou verzi jedné ze zásadních písní muzikálu Eltona Johna "AIDA". Pavel Vrba ji opatřil nádherným textem, který sama zpěvačka označila za aktuální výpověď svého vnímání reality složitého světa.