Thomas Enger FANTOMOVÁ BOLEST. Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz

Thomas Enger FANTOMOVÁ BOLEST Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz Gyldendal Norsk Forlag AS 2011 (All rights reserved) Obálka Emil Křižka 2013 Translation Alice Týnská 2013 Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013 ISBN 978-80-243-5872-7

Fantomová bolest je bolest, která vychází z fantomové končetiny, části těla, ve které nervy nefungují správně nebo o kterou člověk fyzicky přišel amputací či při nehodě. Bolest však nemá původ v samotné části těla, jedná se o pomyslnou bolest způsobenou chybnou zprávou v nervovém systému.

Prolog Jockeho Harley-Davidson už tam stojí. Tore Pulli zaparkuje a sundá si motorkářskou helmu. Když se dotkne nohou země, zakřupe to. Okna bývalé tovární budovy slepě zírají do tmy. Ticho je husté a nepříjemné. Pulli pověsí helmu na řídítka a jde ke dveřím. Když do nich zatlačí, zavržou panty. Pulli vejde opatrně dovnitř. Jocke? Hlas se odrazí od stěn. Motorkářské boty duní o beton. Oči si pomalu zvykají na tmu, vidí však jenom holou zem a stěny, trámy a sloupy opředené pavučinami. Říjnový vítr skučí skrz rozbité okenní tabule. Od pusy mu stoupá pára. Skoro jako za starých časů, pomyslí si Pulli a popojde o několik kroků. To napětí před konfrontací. Cítí, jak mu adrenalin pumpuje v žilách, má to rád. Jeho pohled upoutá něco, co leží o kus dál na zemi ve stínu. Opatrně se přibližuje. Narazí na pronikavý zápach moči a kovu. Šlápne do něčeho kluzkého, musí udělat krok stranou, aby nespadl. Pulli vytáhne mobil, posvítí si jím na podlahu. Vidí, do čeho šlápl. Před ním leží člověk. Zakrvácená kožená bunda je na zádech posetá tržnými ranami. Z límce u bundy prosvítá přes potetovanou a vyholenou pokožku hlavy bílá lebka. To tetování poznává. Jenom Joachim Brolenius má na zátylku vytetováno Go to hell. Mobil zhasne. Pulli se rychle rozhlédne, zaposlouchá se, slyší jen hluboké ticho. Místnost působí prázdně, až na Jockeho, muže, kterého Pulli hluboce a zaníceně nenáviděl, ale kterého ani za nic na světě nechtěl vidět mrtvého. Alespoň ne teď. Sehne se, chytne koženou bundu a přetočí těžké tělo na záda. Obličej je zkřivený a zakrvácený, ústa otevřená. Pulli stlačí dvěma prsty Jockeho krční tepnu, ihned však ruku odtáhne. Krk je teplý, ovšem měkký a vláčný jako nějaká vlhká potrhaná mycí houba. Pak to uvidí, na zemi. Boxer. Jeho vlastní boxer. Jak se sem ksakru dostal? Napadne ho strašlivá myšlenka. Kdekdo o setkání věděl a dost lidí ho vidělo odjíždět. Až příliš mnoho jich vědělo, že boxer visí u něj doma na zdi v pracovně. A teď má ruce, oblečení i boty od krve. Někdo to na něho nastražil. Někdo to na něho kurva ušil. Pulli se chystá sebrat boxer a zmizet, ale zarazí se. Uvědomí si, že se dotkl mrtvoly. Na Jockeho kožené bundě jsou tvoje otisky prstů. Nezhoršuj si to ještě víc, než už to je. Znovu vytáhne mobil. Krvavými prsty vyťuká číslo tísňové linky. Ty víš, jaká je pravda, řekne si sám pro sebe. Pověz jim pravdu, bude to v pohodě. Nemáš se čeho bát.

První část

KAPITOLA 1 O 22 měsíců později Pokaždé je to tentýž křik. Henning Juul zamrká, tápe po vypínači. Prostěradlo pod ním je propocené, vzduch se chvěje horkem. Vlhkými prsty přejíždí po jizvách na krku a ve tváři. V hlavě mu duní basový rytmus, který se nese z otevřeného okna ve Steenstrupově ulici. O kus dál zaburácí motorka, pak nastane ticho. Jako crescendo před náhlou smrtí. Henning se zhluboka nadechne, snaží se utnout sen, který v něm neustále přežívá jako barevný film a nedá se vymazat. Sen začal harmonicky. Měli jít ven sáňkovat, Jonas a on. Tehdy během noci pokryla kopec silná vrstva sněhu. Na křižovatce u parku Birkelunden sotva rozpoznávali stříbrné tramvajové koleje, rovné jako podle pravítka. Husté sněhové vločky, které bez ustání tancovaly ve vzduchu, se rozpustily ještě předtím, než stačily Henninga zaštípat do tváře. Táhl Jonase na saních Tofteho ulicí dolů do parku Sofienberg, kde se do malého kopce, svažujícího se od kostela, vpíjely děti jako černé šmouhy. Jonas se čile nakláněl ze strany na stranu. Než dorazili nahoru, Henning se zadýchal. Když se chystal posadit dozadu na sáňky, Jonas ho zastavil. Ty ne, tati! Jenom já! Dobře. Ale pak si vytáhneš sáňky nahoru sám. Jasně! Slibuješ? Joooo! Henning věděl, že mokré sněhové vločky mají delší životnost než slib, který mu Jonas právě dal. Ale to nevadilo. Roztlač mě, abych jel hóóódně rychle! Tak jo. Pořádně se drž. Počítej do tří. Potom počítali společně: JEDNA! DVĚ! Aaaa TŘI!!! A Henning Jonase důkladně roztlačil, slyšel, jak chlapec výská radostí, když sjíždí dolů, a všiml si, že i ostatní děti se zájmem pozorují chlapečka se světlemodrou čepicí, který se řítí ke skokánku, který někdo postavil uprostřed kopce. Jonas na něj najel, nabral trochu výšku, rychle přistál a zase radostně vykřikl, a přitom otočil volantem, aby nenajel na dívku, která šla opačným směrem. Otočila se a dívala se za Jonasem, jak se stáčí stále víc doleva. Proti stromu. I Henning viděl, kam se chlapec řítí, jeho malé ručičky pevně svíraly volant. Henning se rozběhl z kopce, ale neudržel se na svahu, uklouzl a spadl, několikrát se převalil, než se zase zvedl. Sněhové vločky, hlasy a hluk ustoupily do pozadí, Henning našpulil rty do výkřiku, nevydal však ani hlásku. Pohlédl zoufale na ostatní rodiče, kteří stáli jako přikovaní a jenom přihlíželi. Nakonec zavřel oči. Nechtěl se dívat na to, co se stane. Nechtěl vidět svého syna umírat. Už ne. Pak Jonas zmizel. Stejně tak kopec a sníh, stromy i lidé. Kolem něho se setmělo. Do nosu ho štípal nezaměnitelný zápach kouře. A přestože Jonase neviděl, zřetelně slyšel jeho křik. Henning zuřivě

máchal rukama, aby udělal díru do tmy, která před ním narůstala, ale nepomáhalo to. Intenzivní teplo ho bodalo do tváře. Špatně se mu dýchalo, rozkašlal se. Přes kouř byl vidět záblesk světla. Henning zamrkal a zaměřil se na otvor, který se neustále zvětšoval, v dáli zahlédl dveře, které se plameny chystaly zachvátit. Znovu zakašlal. Pak se otvor začal zase zmenšovat a brzy ho kouř zcela vyplnil. Horko pálilo a všude bylo černo. A vtom Jonas zakřičel. Opět. Henning si oddechne při pohledu na bliknutí červeného světla. Očima hledá v místnosti druhý hlásič kouře. Čeká na pravidelně se opakující zabliknutí, které ho uklidňuje. Uběhne několik vteřin. Uběhnou další. A další. Na prsou ucítí tlak, který ho svírá až k ramenům, ke krku. Pak se hlásič konečně rozsvítí. Rychlé červené bliknutí. Klesne na polštář a dýchá, zůstane ležet a čeká, až se bestie v jeho hrudi uklidní. Brzy se zase poklidně prochází. Znovu se dotkne jizev v obličeji. Stále to pálí. Ne jenom na povrchu. A ví, že to bude pálit pořád, dokud nezjistí, kdo založil požár v jeho bytě. Kdo se postaral o to, aby ten nejhezčí chlapeček na světě už nežil. Henning se otočí k nočnímu stolku. Ještě není ani půl jedenácté. V hlavě mu pořád pulzuje bolest, s kterou ulehl před hodinou a půl. Masíruje si spánky a přitom se šourá do kuchyně. Z ledničky vytáhne poslední plechovku coly. V obývacím pokoji uklidí z pohovky oblečení a noviny, posadí se a otevře si plechovku. Šumění stoupajících bublin ho uspává. Pak zavře oči a touží po snu bez sněhových vloček.

KAPITOLA 2 Kdy skončíte? Chci domů. Gunhild Dokkenová se nakloní přes pult a přehlédne místnost. Z reproduktorů vyřvává nějaká skladba od Jokke & Valentinerne. Na lavici opodál leží Geir Grønningen, vzpírá 135 kilo a při tom sténá. Za ním, v bezprostřední blízkosti zrcadla, stojí muž malého vzrůstu a sleduje pohyby činky aniž by mu pomohl. Už nám zbývá jenom pár kol, poznamená Petter Holte a nespouští svůj soustředěný pohled z činky. Dokkenová se otočí a podívá se na hodiny na zdi. Je skoro 22:45. Je pátek, hoši. Navíc ještě pátek večer, za chvíli bude jedenáct. Nemáte nic lepšího na práci? Nikdo z nich neodpoví. Opři se do toho, povzbudí ho Per Ola Heggelund, muž stojící se zkříženýma rukama na konci lavice. Grønningen se chystá zvednout činku nad hlavu. Holte opatrně odlehčí tyč a uleví Grønningenovým chvějícím se pažím. Ještě jeden, řekne. Zvládneš to ještě jednou. Grønningen se zhluboka nadechne, přitáhne činku k hrudníku a ze všech sil zatlačí. Svaly se chvějí, Holte ho nechá usilovat o každý milimetr, dokud Grønningen nezdvihne kila až nahoru a nepoloží s řevem tyč na místo do stojanu. Zašklebí se a zatne prsní svaly, poškrábe se v neupraveném plnovousu a z obličeje si odhrne několik dlouhých řídkých pramenů vlasů. Dobrá práce, zhodnotí to Heggelund a uznale přikývne. Grønningen se na něho zamračí. Dobrá? To bylo hovno. Obvykle zvládnu mnohem víc než tohle. Heggelund se nervózně podívá na Holteho, ale dostane se mu jen kyselého pohledu. Holte odepne břišní pás a prohlíží se v zrcadle. Vyholená hlava je stejně jako zbytek těla opálená ze solária. Lehce si poupraví černé rukavice a prohlíží si svaly pod upnutým bílým nátělníkem, spokojeně přikývne, když je napne a v nadloktí vystoupnou bicepsy. Trochu si povytáhne tepláky značky Better Bodies a přistoupí k pultu, kde stojí Gunhild Dokkenová a listuje si s nezájmem v časopisu. Ofina jí spadá do očí. Máš něco v plánu? zeptá se Holte a zastaví se před ní. Jeho hlas je jemný a plný očekávání. Půjdu domů, odpoví a ani nezvedne hlavu. Holte pomalu přikývne a přitom si ji zkoumavě prohlíží. Chceš společnost? Ne, odpoví mu rázně. Holteho nosní dírky se rozšíří. Snad nebudeš mít na návštěvě někoho jiného? Do toho ti nic není, odsekne Dokkenová. Po krátké odmlce se Holte otočí ke Grønningenovi, který na něho povzbudivě kývne. Jsme tady jenom my, řekne Holte. Můžu za tebe klidně zamknout, jestli chceš. Dokkenová zavře časopis rychlým pohybem ruky. Nemohl jsi to říct o trochu dřív? Dokud jsem ještě z večera mohla něco mít? Ano, ale já Po tváři mu přeběhne stín, jakmile skloní hlavu. Tak jo, povzdychne si mrzutě. Víš, kde jsou klíče.

Dokkenová zamíří k věšáku a obleče si tenkou černou bundu. Schová mobil do kabelky a dá si ji přes rameno. Moc se neztrhejte. Budeme cvičit zas až v neděli. Wow, odtuší ironicky. Den volna. Holte se usměje a vyprovází ji pohledem až ke dveřím. Nad hlavou jí zacinká zvonek a dveře se za ní rázně zabouchnou. Potom zmizí do noci. Holte zakroutí téměř nepozorovaně hlavou a zajde za pult, vypne muziku a ve stojanu vyhledá cédéčko Metallicy And Justice For All. Navolí osmou skladbu To Live Is To Die osolí zvuk a přetočí skladbu doprostřed. Ani teď jsi neuspěl? směje se Heggelund, když se Holte vrátí. Holte se na něho zlostně podívá, ale neodpoví. Místo toho se zeptá, kdo je na řadě. Heggis, odpoví Grønningen a koukne se na Heggelunda. Jo, já, zareaguje zvesela. Jde k čince a na obou stranách odebere 15 kilo. Potom se posadí a několikrát se zhluboka nadechne, položí se a najde na čince místo, kam vždy pokládá prostřední prst, fakáč. Znovu nabere vzduch do plic. Za něho se opětovně postaví Holte a James Hetfield mezitím proklamuje when a man lies, he murders some part of the world. Heggelund zvedne tyč ze stojanu, závaží o sebe zazvoní, potom činku stáhne a znovu ji vytlačí nahoru. První zdvih jde hladce, snaží se najít poklidný rytmus, a druhý jde také dobře. Při dalších dvou zdvizích chroptí agresivněji. Holte napřímí záda, rovnoměrně vyváží nohy a vloží ruce pod tyč, připravený pomoct. Podívá se na Grønningena, který pokývne a současně se o pár kroků přiblíží. Z přehrávače řeže Metallica svůj úderný riff, který je otvírákem skladby Dyers Eve. Heggelund zavře oči a sbírá veškerou sílu na další opakování, ale činka se ani nehne. Otevře oči. Holte přesunul ruce ze spodní strany na vrchní stranu tyče. Grønningen stojí u lavice. Potom se rozkročmo posadí Heggelundovi na břicho. Ten zhluboka zasténá. Holte stáhne činku dolů a zastaví ji několik centimetrů Heggelundovi nad ohryzkem. V Heggelundových očích se odráží panika. Co co Jak dlouho sem chodíš? zeptá se Grønningen. Dva měsíce? Možná dva a půl? Heggelund se pokouší něco říct, ale všechny síly soustředí na to, aby udržel činku od krku. Máš nás za debily, nebo co? vyštěkne Holte a prohlíží si ho. Myslíš si, že připustíme, aby s námi chodil posilovat kdekdo, a přitom si ani neprocvakneme, co je zač? Heggelund ze sebe nedostane nic než jen chroptění. Tys nám lhal, procedí Holte skrz zuby. Pokusil ses nás podvést. Myslíš si, že nevíme, že na podzim začínáš na policejní akademii? Heggelund vykulí oči. O co ti vlastně jde? zeptá se Grønningen. Čuměls moc na televizi? Myslel sis, že tvoje kariéra nabere rychlý start? Jako tajný agent? Nepovedlo se ti to, pokračuje Holte. Nikomu se to nepodaří! Prosím, žadoní Heggelund a chvějí se mu při tom ruce. Holte přitlačí tyč dolů, až se dotýká Heggelundovy kůže. V očích mu jiskří. Měl jsi v úmyslu se sem vrátit? zeptá se Grønningen. Heggelund sevře oči, snaží se zakroutit hlavou. Ve tváři se mu mísí slzy s krůpějemi potu. Chtěl jsi tady o tomhle někomu říct? prská Holte. Heggelund se znovu pokouší pohnout hlavou. Grønningen se na něho několik vteřin dívá, potom z něho sleze a pokyne Holtemu. Heggelund sotva popadá dech, ale Holte tyčí ani nehne.

To stačí, napomene ho Grønningen. Holte neodpoví. Pettere! Holte neochotně zvedá činku za přispění zbytku sil, které Heggelundovi ještě zůstaly. Za chvíli tyč zapadne do stojanu. Holte se otočí, popadne ručník a pohrdavě odfrkne. Grønningen si ho vezme stranou. Kurva, vždyť jsi ho mohl zabít! zašeptá. Holte neodpoví, jenom se dívá na Heggelunda, který lapá po dechu. Tváře má vlhké od slz, oční víčka těžká. Čeho je moc, toho je příliš, pronese Grønningen. Zapomněl jsi všechno, co jsme se od Toreho naučili? Holte neodpoví, poodejde stranou. Heggelund se pomalu zvedne do sedu, z přehrávače burácí hlas Jamese Hetfielda. Grønningen se otočí, přijde k Heggelundovi, který se stále křečovitě drží za krk. Grønningen počká, až navážou oční kontakt, potom pokyne hlavou směrem ke dveřím. Heggelund se potácí. Vrávoravě kráčí ke dveřím, kde proti němu krvavě rudými písmeny svítí název posilovny: Síla & Respekt.

KAPITOLA 3 Ostré světlo přinutí Henninga zamrkat. Oči ho řežou, jako kdyby v nich měl písek. Přemůže spánek, ucítí bolest v kříži. Pomalu se posadí. Cola na stole zteplala, i přesto se však napije, nechá ji napěnit v puse, než polkne a pochutná si na černém cukru. Venku na obloze se do sebe vpíjejí různé odstíny modři. Henning vpustí oknem do obývacího pokoje teplý letní vánek. Nějaká vlaštovka zašvitoří, žádná však neodpoví. Za činžovním domem na protější straně shlíží na vrcholky stromů žlutý jeřáb. Henning se přesune do ložnice, z lékovky na nočním stolku vytáhne dvě tabletky a polkne je bez vody, potom pokračuje do kuchyně a očima přelétne chaotickou hromadu novin a papírů na jídelním stole. Usedne k počítači a zavadí o nohu stolu tak, až káva šplouchne o stěny šálku. Pomalu odklopí obrazovku. Přivítá ho stará verze domovské stránky 123nyheter.no, než se automaticky aktualizuje. Henning si přečte hlavní článek, sjede dolů a hned zjistí, že během noci se nic zvláštního nestalo. Vlny veder v Evropě. Rusko se domnívá, že Írán brzy vyvine atomovou bombu. Dva těžce zranění při dopravní nehodě v kraji Hedmark. Nějaká dívka, kterou již někdy viděl, ale jejíž jméno si nepamatuje, má už po krk svých silikonových prsou. Henning si také zkontroluje konkurenci, ačkoliv neví, proč se vůbec obtěžuje. Všude jsou ty samé zprávy. Nicméně takto vždy začíná svůj den. Takhle také zahajoval dny, než Jonas zemřel. Budou to skoro dva roky, zavzpomíná Henning. Pro většinu lidí jsou dva roky věčností okamžiků a vzpomínek jdoucích po sobě. Pro něho to není nic. Nepodařilo se mu najít jediný záchytný bod. Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby si dokázal vzpomenout na něco ze dnů a týdnů, které předcházely požáru. Z hromady papírů na něho zírá Mikael Vollan, muž, který rozeslal 153 miliónů podvodných elektronických dopisů firmám a soukromým osobám prostřednictvím účtu, který si otevřel pod falešnou identitou. Vollan propagoval pyramidové hry a další falešné sny a lidé tak platili za něco, co neexistovalo. Henning byl natolik otrávený spamem, že se rozhodl zjistit, kdo za tím stojí a kolik si tím vydělává. Společně s 6tiermes7, Henningovým anonymním zdrojem u policie, a hackerem Atle Abelsenem, dobrým přítelem, se mu postupně podařilo rozplést Vollanovu síť. Když Henning poskládal nejdůležitější dílky dohromady, přenechal vyšetřování Loterijnímu dozoru, Hospodářské komoře a nakonec i kriminálce výměnou za to, že ho s předstihem vyrozumí, než dlouhá ruka zákona zasáhne. Vollan byl později odsouzen k sedmi letům vězení a navíc musel zaplatit odškodné. Henning si ještě jednou prohlédne vytištěné články, než je s povzdechem odloží stranou. Vollan v soudní síni vyjádřil lítost i úlevu, nakonec byl rád, že ho někdo zastavil. Byla to posedlost, jak sám uvedl. Vollanovi nezbyly žádné peníze, aby si mohl najmout někoho, kdo by Henninga nebo Jonase odstranil. Henning si sklíčeně přejede rukou po obličeji. Něco se objeví, řekne si. Musí.

KAPITOLA 4 Tore Pulli se rád prohlížel v zrcadle. Extrémně krátké vlasy. Světlé, blankytně modré oči. Silný nos. Hustý pěstěný vous. Špičatá brada, do které se nikdy nikomu nepodařilo uštědřit ránu, aniž by pak sám nedostal do zubů. Řetězy kolem krku. Upnuté oblečení. Líbilo se mu, jak mu naskakují svaly, jak mu pod potetovanou opálenou kůží nabíhají žíly. Nikdo nepochyboval, že Tore Pulli je přesně ten typ chlápka, s kterým by ses nechtěl dostat do křížku. Tohle však už dávno neplatí. Upnuté oblečení mu tolik nesedí. Z toho, co kdysi překypovalo výbušností, bylo obávané a ctěné zároveň, zůstala jen vzdálená vzpomínka. Pulli otočí kohoutkem, nechá vodu trochu odtéct, dokud neteče studená, potom se nakloní a obličej vnoří do studených mokrých dlaní. Promne si oči, prsty přejede po tvářích, čele, koutech a pleši a osuší se do bílého ručníku. Jsi připravený? zeptá se tváře v zrcadle. Opravdu to uděláš? Veronika se na něho dívá z fotky na korkové nástěnce. Jako vždy se dívá přímo na něho se svým nádherným mladistvým úsměvem. A jako vždy přemýšlí, jak to asi snáší. Pulli se posadí na úzkou borovicovou postel, lokty si opře o kolena a ruce dá pod bradu. Očima zabloudí na koš na šedém linoleu, který přetéká odpadky. Na taburetu před ním leží popelník, zapalovač a dálkové ovládání. Jeho nejlepší přátelé. A kolem něho jeho čtyři nejhorší nepřátelé. Odhodlaně se zvedne a vyjde do chodby, která je téměř stejně dlouhá jako nějaká hrací plocha na házenou, jen je užší, se stoly a sedací soupravou, lavicemi a židlemi umístěnými po obou stranách před tlustými žlutými čárami. Kývne na bachaře v nerozbitné prosklené kukani, ukáže na telefon, ten přikývne a pomalými kroky dojde ke stolu na opačné straně. Šedý telefon stojí na tmavě červeném plastovém ubrusu. Vedle leží srovnané hromádky papírů, obálek a formulářů. Pulli se koukne na hodiny na zdi. Dvacet minut, maximálně. Zvedne sluchátko, ale okamžitě ho zase položí. Udělal jsi úplně všechno? zamyslí se. Opravdu už není nikdo jiný, kdo by ti mohl pomoct? Ne. Jiná možnost není.

KAPITOLA 5 Když Henning zastaví na rohu před Café Con Bar, má zpocená záda. Přes silnici mezi hotelem Oslo Plaza a rušnou hlavní tepnou na Grønland se rozprostírá Vaterlandsparken jako nějaký ostrůvek. Opodál po nerovných dlažebních kostkách proudí lidé. Auta hřmotně burácí. Henning si sundá téměř obnošenou džínovou bundu a najde si volný stůl. Nikdy by si nevybral místo, kolem kterého pospíchají lidé, kdyby Erling Ophus netrval na tom, že přijede do města, a nechtěl se sejít pokud možno v blízkosti svého starého pracoviště. S Ophusem sice dělal několik rozhovorů, ovšem nikdy se s ním nesetkal osobně. Kdykoliv se Ophus objevil na místě činu, plameny už zpravidla pohasínaly a novináři se ubírali domů psát. Henninga překvapila Ophusova ochota jít si s ním popovídat, navíc v sobotu, místo toho, aby si užíval klidný život v Leirsundu. Zanedlouho Henning zpozoruje Ophuse na protější straně silnice. Penzionovaný vyšetřovatel požárů rozvážně čeká na zelenou, načež pokračuje v cestě. Henning se zvedne, kráčí Ophusovi vstříc a podá mu ruku. Ten vysoký muž v bílé košili s krátkým rukávem a tmavě modrých kalhotách se usměje a Henningovi pevně stiskne ruku. Dobrý den, pozdraví Henning. Děkuji, že jste přišel. Naopak, to já musím poděkovat vám. Moje žena si na dnešek naplánovala, že polezeme po čtyřech v květinovém záhonu, a díky vám jsem měl dobrou výmluvu, abych mohl vyrazit do města a třeba si pak ještě popovídal s bývalými kolegy. Pokud ovšem budou v práci. Ophus se usměje a pustí Henningovu ruku. Pokyne rukou směrem k židli na opačné straně stolu. Posadí se. Ophus budí dojem, jako by se právě vrátil z nějaké horské túry a byl mnohem lépe naladěný, než když vyrazil. Kůže jeho obličeje je svěží a hladce oholená, nese známky teplého léta. Vrásky na čele jsou vlnité a hluboké. Na pravé tváři má nápadnou bradavici, ale obličej by bez ní byl o něco chudší. Přijde k nim číšník s ulíznutým účesem a hlubokými pytli pod očima. Dáte si něco k pití? zeptá se Henning svého hosta. No, šálek kávy bych si dal. Dvakrát kávu, požádá Henning číšníka, který se okamžitě mlčky otočí. Henning vytáhne svůj nový mobilní telefon. Nebude vám vadit, když si naši konverzaci nahraji? Ne, ne. V pořádku. Henning stiskne červené tlačítko uprostřed aktivního displeje a vidí, že nahrávání se spustilo. Jak jsem vám řekl do telefonu, odkašle si, zabývám se jedním případem. Ano, to jsem pochopil. Henning se mu chystá položit první otázku a vtom mu zazvoní telefon. Promiňte, musím Nic se neděje, odpoví Ophus a rozhodí rukama. Henning koukne na číslo. Neznámé. Určitě nic důležitého, pomyslí si a odmítne hovor. Tak znovu, usměje se. Máte za sebou dlouhou kariéru jako vyšetřovatel požárů. Přesně tak, řekne Ophus hrdě. Myslím, že jsem v Norsku vyšetřoval většinu případů. Po odchodu do důchodu se mě snažily získat pojišťovny, ale když už jsem se jednou rozhodl, chtěl jsem skončit úplně. Ačkoliv teď toho trochu lituji. Zřejmě musíte hodně plít zahradu, co?

Ophus přikývne, usměje se a od ospalého číšníka přijme řinčící porcelán. Co je nejběžnější příčinou toho, že u někoho doma začne hořet? Nedostatečná lidská pozornost, odpoví Ophus a lačně usrkne. Zhruba jeden ze čtyř požárů způsobí otevřený oheň, cigareta nebo svíčka. Lidé podceňují popel a nedochází jim, že od něj může něco začít znovu doutnat nebo hořet. A pak taky samozřejmě hraní si se zapalovačem a ohňostroje. Takovéhle věci. Ophus horlivě šermuje rukama. Značná část požárů je rovněž zapříčiněna tím, že člověk vyvaří na sucho konvici, přehřeje sporák nebo přikryje elektrická kamna. V dnešní době máme přece tolik vymožeností, které jsou pod proudem, a ne vždy se jedná o produkty špičkové kvality. Přibližně dvacet procent požárů má na svědomí technická závada na elektrickém zařízení. Henning se nahne přes stůl. A co žhářství? Okolo deseti procent požárů je založeno úmyslně. Zhruba dvojnásobek není nikdy objasněn. V neposlední řadě jsou některé požáry způsobeny úderem blesku nebo lidmi, kterým se oheň vymkne z rukou. Henning si to stručně poznamená do bloku, který má před sebou. Je vyšetřování požárů obtížné? Velmi. Většinou veškeré stopy shoří. Kromě toho ani ten nejzkušenější vyšetřovatel nemá patent na rozum. A policie musí prošetřit každý požár, že? Ano, musí. Henningovi nanovo zazvoní telefon. Vidí, že je to další neznámé číslo, ale nezvedne to. Jaký je postup? Prosím? Jak policie prošetřuje požár? Slyšel jste o takzvaném pravidlu S? Ne, co je to? Ophus se usměje a začne: Slídit, sbírat, sledovat stopy, současně studovat souvislosti spojené se skutkem, sehnat svědky a sebrat syčáka. Henning se rozesměje. Jak dlouho vám trvalo se tuhle větu našprtat? Týdny. Ne. Měsíce! Ophus se znovu usměje. U stolu zavládne ticho, Ophus popíjí kávu, Henning nahlíží do svých poznámek. Takže v deseti procentech případů se jedná o žhářství? Přibližně deset procent, ano. Henning v tichosti přikývne, cítí, jak ho pálí jizvy v obličeji, jako by je olizovaly plameny. Pomalu zvedne oči k Ophusovi. V mém bytě před pár lety hořelo, začne Henning a sklopí zrak. Ztratil jsem syna. No to je příšerné. Tenkrát jsem přišel tady k tomuhle. Ukáže na jizvy. Musel jsem proskočit skrz plameny, abych se k synovi dostal, ale Nedokáže dokončit větu. Nikdy to nedokáže.

Domnívám se, že požár někdo založil. Proč si to myslíte? zeptá se Ophus a nerušeně usrkne kávu. Henning se okamžitě zastydí, je si plně vědom nedostatečné váhy vlastní argumentace. Ani nevím. Prostě mám takový pocit, instinkt či jak to nazvat. A kromě toho Henning se zarazí, pomyslí si, že někomu, jako je Ophus, nemá smysl vyprávět o svých snech, o tom, co v nich vidí. Nepatrně zakroutí hlavou. Jen si to myslím. Ophus mlčky přikývne a zvedne šálek k ústům. Kdy se to stalo? 11. září 2007. To už jsem byl bohužel v důchodu. Henning se na něho nešťastně podívá a sklopí oči. A co na to policie? Jistě případ vyšetřovala? Ophus na něho přes šálek zamžourá. No ano, připustí Henning. Jenže dospěla k závěru, že příčina požáru je neznámá. A vy si myslíte, že ho někdo úmyslně založil? Henning se snaží napřímit, ale vzápětí sklesne a zkříží ruce na prsou. Nevím, jak se to seběhlo, odpoví. Ophus se konečně napije kávy a s cinknutím šálek odloží. Co uváděl policejní protokol? Osobně jsem ho nikdy neviděl, ale doslechl jsem se, že požár s největší pravděpodobností vypukl v předsíni. Začalo hořet, když jste byl doma? Ano. Nasvědčovalo něco vloupání? Pokud vím, tak ne. Měl jste zamčeno? To si nepamatuji. Nevzpomínám si na nic z toho, co se dělo dny a týdny předtím, myslím si však, že ano. Vždycky jsem zamykal, i přes den, nedokážu si ale vybavit, jestli jsem to udělal i ten večer. Neměl jste hlásiče kouře? Rytmus otázek a odpovědí se rozhodí. Dlažební kostky na něho vyčítavě zírají. Měl jsem jeden, jenže baterie se vybila a já Henning se snaží zvednout oči a přitom ztěžka polkne. Policie nenašla žádný otisk nohy nebo prstů, žádný důkaz, DNA Zakroutí hlavou. Přesto jste přesvědčený, že se někdo postaral o to, aby u vás doma začalo hořet? Ano. Ophus se opře do židle. Henningovi znovu zazvoní telefon. Naštvaně se podívá na displej. Neznámé číslo. Omlouvám se, já Klidně to zvedněte. Mám dost času. Nevadí to? Jste si jistý, že Jasně. Žádný problém. Děkuji, já Henning máchne rukou, aniž by vlastně věděl proč. Ophus chápavě přikývne. Henning to zvedne.

Mluvím s Henningem Juulem? Ano. S tím novinářem Henningem Juulem? Ano, to jsem já. Kdo volá? Tady Tore Pulli. Henning vstane. Pamatujete si mě? Vím, kdo jste. Proč? Pulli neodpoví. V pauze, která nastane, si Henning jazykem navlhčí rty. Proč voláte? zeptá se. Mám pro vás jeden případ, sdělí mu Pulli. Ano? A o co se jedná? To vám po telefonu nemůžu říct. Jistě. Poslyšte, rád si s vámi popovídám, ale zrovna teď jsem poněkud zaneprázdněný. Můžete mi zavolat o něco později? Nejlépe v pracovní době? To ne Fajn, přeruší ho Henning. Díky. Zavěsí a usměje se na Ophuse, který se zájmem sleduje houstnoucí dopravní ruch. Henning ztěžka vydechne. Promiňte, omluví se a dostane se mu chápavého úsměvu. Ale zpátky k tomu, o čem jsme se bavili, řekne Ophus a zírá na Henninga. Musím k vám být upřímný. Pokud vyšetřování během dvou let nikam nepostoupilo, tak se s tím nic moc neudělá. Získat čerstvé důkazy je nereálné. Předpokládám, že váš byt musel být vybourán nebo už je i zrenovován? Ano. Bydlí tam teď někdo jiný. V tom případě jsou veškeré stopy nadobro pryč. Existuje mnoho způsobů, jak zapálit byt, aniž by se na to nutně muselo přijít. Bohužel. Henning mlčky přikývne. Dívají se na sebe, dokud Henning neuhne pohledem. Ví, že bude muset najít toho nebo ty, co zapálili jeho byt, a donutit je k přiznání. To bude totiž to jediné zadostiučinění. Očima zabloudí na křižovatku. Takže vy si myslíte, že vás někdo chtěl zlikvidovat? Zabít vás? Ano. Proč? No, to je právě jeden velký otazník. Nevím. Netuším. A tohle se stalo před dvěma lety? Asi tak. Ophus se na Henninga dlouze zadívá. Nemyslíte, že by se o to někdo pokusil znovu, když se to napoprvé nezdařilo? Jak to myslíte? Nepokusil se vás někdo později zabít? Ne, ničeho jsem si nevšiml. Ophus neodpoví, Henning však i přesto tuší, co si myslí. Určitě si někde v hloubi duše přeješ, aby se našel nějaký žhář, že? To abys mohl obviňovat někoho jiného než sebe? Poslouchají dopravní ruch. Domnívám se, že vám nemohu příliš pomoct, pronese Ophus nakonec. Toho jsem se bál, odpoví Henning tiše. Zmiňoval jste se o něčem v tom smyslu, že jste protokol o vyšetřování požáru osobně neviděl.

Možná by se v něm dalo najít něco, co byste mohl využít. Mohu vám ho případně obstarat, pokud chcete. Nevím, jestli to k něčemu bude, ale proč ne? Policie mi ještě dluží nějakou tu protislužbu. Uvidím, co se dá dělat. Mockrát děkuju, velmi si toho vážím. Ophus se lehce napřímí, Henning registruje, že z něho nespouští oči. Nedokáže se mu do nich podívat. Proto řekne, aniž by zvedl pohled: Nebudu vás připravovat o váš čas déle, než je nutné, Ophusi. Děkuji, že jste se se mnou sešel. Nemáte zač. Pokud vás bude cokoliv dalšího zajímat, klidně se mi zase ozvěte. Henning se nepatrně usměje a přikývne. Podají si ruce, pak se Ophus zvedne a zamíří ke křižovatce. Projde kolem nějakého muže opírajícího se o křídově bílou zeď, který si vychutnává tenký zkroucený špaček. Žhavé uhlíky sotva doutnají.