Studijní podklady Zkoumání veřejného mínění Jiří Vinopal Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.
Tento studijní materiál byl připraven v rámci projektu Laboratoř sociálně vědních výzkumů inovace studijních oborů Sociologie, Politologie a Evropská studia v souladu s potřebami trhu práce. Hlavní řešitel: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra sociologie a andragogiky. Projekt je spolufinancovaný Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky, registrační číslo: CZ.1.07/2.2.00/07.0126. Studijní materiál vyšel též na CD ROM jako součást souhrnné elektronické publikace s názvem Zkoumání veřejného mínění, zdroje dat a kvalita dat z výběrových šetření vydané Sociologickým ústavem AV ČR, v.v.i., v Praze 2011. Text neprošel jazykovou úpravou. Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha 2011.
Obsah 1. Zkoumání veřejného mínění...3 2. Veřejné mínění jako sociální jev...4 2.1. Veřejnost a její formování...4 2.2. Povaha a funkce veřejného mínění...6 3. Veřejné mínění jako konkrétní postoje obyvatel...10 3.1. Předmět měření: postoj...10 3.2. Způsob měření: dotazování...11 3.3. Nástroj měření: Otázka...12 4. Volební a další politické průzkumy...15 4.1. Předvolební průzkumy...15 4.2. Exit poll...17 4.3. Povolební výzkumy...18 4.4. Výzkumy a demokracie...18
Zkoumání veřejného mínění Úvodní informace Tento studijní materiál vznikl v návaznosti na stejnojmenný workshop realizovaný za účelem podpory výuky předmětu Metody kvantitativního výzkumu v oborech Sociologie, Politologie a Evropská studia. Materiál je určen studentům sociálněvědních oborů, kteří se seznamují se základy zkoumání veřejného mínění. Jeho cílem je představit hlavní témata, která se zkoumáním veřejného mínění souvisí a která se promítají do realizace průzkumů. Jednotlivé body jsou představeny z takového úhlu pohledu, který odráží některé klíčové aspekty praktické realizace průzkumů veřejného mínění v současnosti, stejně jako i dalších aktivit, které s tím souvisí. Informace uváděné v textu jsou čerpány ze základních přehledových a monografických prací autorů, kteří se jednotlivými aspekty zabývali, zejm. [Habemas 2000; Krejčí 2004a; Šubrt 1998] a další (viz seznam doporučené literatury a odkazy v textu). Veřejné mínění je velmi širokou oblastí a pojmů jako je veřejnost nebo veřejné mínění se používá v mnoha různých významech, souvislostech, pro označení velmi rozdílných objektů, a také pro různá jejich hodnocení. Tento materiál je rozdělen na dvě základní oblasti, totiž veřejné mínění jako společenský jev a veřejné mínění jako konkrétní názory obyvatel. Ačkoli první z nich tradičně spadá spíše do oblasti akademického výzkumu a druhá do oblasti praktické realizace výzkumu aplikovaného, v diskusích o rolích, funkcích a povaze veřejného mínění v současných společnostech mají své místo obě oblasti. Materiál proto zmiňuje jak některé historické aspekty, které se v současných pojetích odrážejí, tak aktuální podmínky a souvislosti, které doprovázejí praktické provádění výzkumů v současnosti. Speciální pozornost je přitom věnována problematice politických, zejména předvolebních průzkumů, které jsou zde nejrozsáhlejší, nejviditelnější a zřejmě také nekontroverznější oblastí. Ostatně jak bude patrné, sféra politiky, zejm. ve smyslu občanské participace, vlivu veřejnosti na rozhodování atp. je tradičně nejsilnějším kontextem při úvahách o veřejném mínění i v rovině teoretické. 1
Doporučená literatura ke studiu Základní literatura Šubrt, Jiří. 1998. "Kapitoly ze sociologie veřejného mínění. Teorie a výzkum." Praha: Karolinum. Habemas, Jurgen. 2000. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Krejčí, Jindřich. 2004a. "Kvalita výzkumů volebních preferencí." Praha: Sociologický ústav AV ČR. Donsbach, Wolfgang and Michael W. Traugott. 2007. The SAGE Handbook of Public Opinion Research. London: Sage. Další vhodná literatura Le Bon, Gustave. 1994. Psychologie davu. Praha: Kra. Converse, Philip E. 1964. "The Nature of Belief Systems in Mass Publics." Pp. 206 261 in Ideology Discontent, edited by D. Apter. New York: New York: Free Press. Feldman, Stanley. 1989. "Measuring Issue Preferences: The Problem of Response Instability." Political Analysis (1):25 60. Genovese, Michael A. and Matthew J. Streb. 2004. Polls and Politics. The Dilemmas of Democracy. New York: State University of New York Press. Herzmann, Jan, Novák, Ilja, Pecáková, Iva 1995. Výzkumy veřejného mínění. Praha: VŠE. Hippler, Hans J., Norbert Schwarz, and Seymour Sudman. 1987. "Social Information Processing and Survey Metodology." New York: Springer Verlag. Moore, David W. 1995. The Superpollsters: How They Measure and Manipulate Public Opinion in America. New York: Four Walls Eight Windows. Rendlová, Eliška and Tomáš Lebeda. 2002. Výzkumy veřejného mínění teoretické souvislosti a praktická aplikace. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Saris, Willem E. and Irmtraud N. Gallhofer. 2007. Design, Evaluation, and Analysis of Questionnaires for Survey Research. New York: John Wiley & Sons, Inc. Sartori, Giovanni 1993. Teória demokracie, Bratislava: Archa, kap. 5. Škodová, Markéta. 2008. Agenda setting: teoretické přístupy. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. Tourangeau, Roger, Lance J. Rips, and Kenneth Rasinski. 2000. The Psychology of Survey Response. Cambridge: Cambridge University Press. Vinopal, Jiří. 2010. "Veřejné mínění: chválu nebo opovržení?" Pp. 35 47 in Jaká je naše společnost?, edited by H. Maříková, T. Kostelecký, T. Lebeda, and M. Škodová. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 2
1. Zkoumání veřejného mínění Veřejné mínění může být chápáno a zkoumáno ve dvou modalitách: 1. veřejné mínění jako sociální jev a 2. veřejné mínění jako konkrétní postoje obyvatel. Veřejné mínění jako sociální jev Výzkum veřejného mínění jakožto sociálního jevu řeší zejména otázky typu: Co je veřejné mínění? Z čeho se skládá? Jak vzniká, vytváří se? Jak se vyvíjí? Kdo na něj má vliv? Jakou roli hraje ve společnosti? Jaké naplňuje funkce? Atd. Tzn., že předmětem zájmu zde je historie, vlastnosti, funkce, hodnocení, procesy vytváření, vývoje veřejného mínění atp. Odborně se mu věnuje zejména odvětví vědecké sociologie sociologie veřejného mínění, minimálně některých aspektů se však dotýkají také další společenskovědní obory (psychologie, politologie, historie atd.) Veřejné mínění jako konkrétní postoje obyvatel Průzkum veřejného mínění se zaměřuje především na otázky typu: Co je obsahem veřejného mínění? Jaké jsou postoje/názory obyvatel na?, Mění se názory na v průběhu času? Jak souvisí názor na se vzděláním, věkem, socioekonomickým postavením? Atd. Tzn., že předmětem zájmu zde je to, co si lidé myslí. Tuto oblast pokrývá víceméně samostatné disciplína, označovaná jako průzkum veřejného mínění (v angl. poll), která nejčastěji využívá metodu dotazníkového průzkumu. Obě oblasti spolu souvisejí: 1. Fenomén veřejného mínění je sám často studován prostřednictvím průzkumů, změny v postojích veřejnosti ukazují na povahu a vlastnosti veřejného mínění jako takového (př.: agenda setting [Škodová 2008]). 2. Porozumět výsledkům průzkumu lze dobře pouze při základní orientaci v tom, jaká je vlastně povaha veřejného mínění jako sociálního jevu. 3
2. Veřejné mínění jako sociální jev 2.1. Veřejnost a její formování Použitá literatura: [Habemas 2000; Šubrt 1998] Doporučená literatura: [Donsbach and Traugott 2007; Habemas 2000; Šubrt 1998; Vinopal 2010] V době helénské existuje sféra polis, která je společná svobodným občanům (náměstí, rozhovory, společné činnosti); existuje tudíž zřetelný rozdíl mezi veřejným (publicus) a soukromým (privatus). Ve středověku se objevuje tzv. reprezentativní veřejnost. Veřejná reprezentace panství panovníkem, resp. šlechtou, je atributem jejich statusu, nikoli specifickou sférou života. Ukázka: Konec reprezentativní veřejnosti, ilustrovaný na příkladu Viléma Maistera [Habemas 2000:69] Předpoklady vzniku občanské veřejnosti souvisí se vznikem nového společenského uspořádání při vzniku raněkapitalistického výrobního způsobu od 13. stol. (severní Itálie). Hlavní roli hrají města, v nichž dochází k rozvoji směny zboží. Za ní následuje nutnost rozvoje směny informací, obchodní centra se tak stávají také centry směny informací. Od 14. stol. vznikají první systémy korespondence, současně s nimi začínají fungovat obchodníci s informacemi. Postupná centralizace státu a rozvoj veřejné moci v období merkantilismu začíná vyžadovat kontinuální správu, ta pak také kontinuální směnu zboží a informací. Zvyšuje se tak důležitost tisku, který začal být využíván k účelům obchodu a státní správy. V návaznosti na to vzniká publikum, tzn. skupina čtenářů tisku (vzdělanější vrstvy, měšťané, tzv. literární veřejnost). Veřejná a soukromá sféra se začínají oddělovat v moderním smyslu: veřejné = státní moc a aparát; soukromé = bez účasti na veřejné moci, publikum. Literární veřejnost se nazývá první, nepolitizovaná, forma občanské veřejnosti (salóny, stolní společnosti, později kavárny atp.). Vychází z oblasti soukromého, ze sféry nukleární rodiny a je založena na diskusi soukromých osob, racionální komunikaci, autoritě argumentu, atd. Nejprve se zaměřuje na kritiku uměleckých děl, ale postupně se zejm. v důsledku postupující byrokratizace a omezení soukromé sféry obchodu veřejnou mocí (kontinuální správou státu) do diskusí dostává stále více politických témat. Následně se diskuse přenášejí na stránky tisku a vznikají noviny v moderním slova smyslu komentování, kritika. 4
Občanská společnost se v 19. stol. vytváří jako protějšek neosobní státní moci. Je to sféra soukromých osob, publikum chápající samo sebe jako opozici veřejné moci, která se vede prostředky veřejného rozvažování. Veřejnost postupně nutí veřejnou moc k legitimizaci sebe samé a této kritice se dostává označení veřejné mínění (2. pol. 18. stol.). To se stává důležitou zbraní v rukou politických uskupení. Ukázka: Citát Foxe [Habemas 2000:135 136] Podobně vznik veřejnosti popisuje G. Tarde v knize Mínění a dav [Tarde 1901]. Podle něj rozvoj veřejného mínění souvisí s: 1. vznikem veřejností nejprve v užší literární, filozofické, podobě; 2. přeměnou soukromých rozmluv v salonech v rozmluvy veřejné na stránkách novin. Expanze byla umožněna díky rozvoji komunikačních prostředků (tisk, železnice, telegraf), přičemž nejdůležitějším orgánem veřejného mínění byly noviny. Ty podle Tarda veřejné mínění vytvářejí a formují a na druhé straně jsou jeho produktem. Principem moderní veřejnosti 20. stol. je neuzavřenost, tzn., že teoreticky do ní mají přístup všichni lidé. Klíčovým institucionálním aspektem vzniku veřejnosti byl proto přechod na občanské právo od 2. pol. 18. stol. do 2. pol. 19. stol. (soupis práv viz [Habemas 2000:157 ]) Nicméně současně s jejím rozmachem se začíná v 19. století objevovat i kritika veřejnosti a jejích principů a idejí. K. Marx např. tvrdí, že fikce o otevřenosti občanské veřejnosti je fikcí stejně jako je fikcí rovnost šancí v systému volné ruky trhu. Stejně jako nejsou stejné šance uplatnění na trhu, nejsou stejné ani šance stát se členem veřejnosti (protože členství je založeno právě na majetku a vzdělání). Veřejnost podle něj odporuje svému vlastnímu principu všeobecné přístupnosti a občanská společnost nemůže být totožná s celkem společnosti. Veřejné mínění je proto falešným vědomím, které samo před sebou tají svou pravou povahu jakožto masky buržoazního třídního zájmu; je to jen ideologie, nikoli realita. Řešení Marx spatřuje v otevřenosti veřejnosti, která je prostředkem, jímž se sama buržoazie podkopává. V důsledku toho, že se do veřejnosti dostává stále více příslušníků nižších vrstev, budou za čas většinu veřejnosti tvořit nemajetní a společnost založena na soukromém vlastnictví se bude muset od základu změnit: po zespolečenštění výrobních prostředků si lidé budou vládnout skutečně sami; politická moc se změní v moc veřejnou. Podobná kritika veřejnosti jako u Marxe, nicméně z liberálních pozic se objevuje i u J. S. Milla, A. de Tocquevilla. Také oni kritizují realitu občanské veřejnosti za to, že většině lidí je do ní ve skutečnosti přístup zamezen, nalézají ovšem jiné řešení: přístup k politickým právům nemá být zprostředkován majetkem, nýbrž bude zaručen přímo, reformami volebního práva v 19. stol. a souvisejícím rozšířením publika/veřejnosti. Problémem však je, že tím se do veřejného mínění vnáší nejednotnost, kolísavost a rozpornost; už není společný nepřítel a není možné dosáhnout shody. Neprosazuje se zde rozum, ale nálady mas a vůle většiny (de 5
Tocqueville hovoří o tyranii veřejného mínění ). Veřejné mínění se proto nakonec stává nástrojem konformity, nikoli kritiky, a proto už by nemělo být nástrojem moci. Má sloužit jako omezení moci, nemá však být mocí samo o sobě. Ke kritice se přidává také W. Lipmann [Lippmann 1922], který poukazuje na rozpad politické veřejnosti jako sféry kontinuální účasti na rozumovém posuzování veřejné moci. Veřejné mínění je podle něj prodchnuto stereotypy, není schopno uvažovat racionálně, a proto není kompetentní k rozhodování o veřejných otázkách. Veřejné mínění popisuje jako totalitu stereotypů, zjednodušených, standardizovaných obrazů, které pocházejí z kultury vštěpované masovými prostředky. Kriticky na adresu ideje veřejnosti hovoří také C. W. Mills [Mills 1956], když v reáliích moderní společnosti popisuje její přeměnu na masu. Na rozdíl od opozice veřejnost státní moc podle něj vzniká dichotomie: masa mocenská elita, přičemž vztah mezi nimi je založen na manipulaci masy mocenskými elitami. Otázka: promyslete možné paralely a souvislosti těchto kritických koncepcí moderní veřejnosti s ideálem participativní demokracie. 2.2. Povaha a funkce veřejného mínění Použitá a doporučená literatura: [Šubrt 1998; Vinopal 2010] V historii se objevovaly různé významy, pojetí a s nimi spojená hodnocení veřejného mínění. Významy Public odkazují nejčastěji k: 1. populaci, souboru osob, které mají přístup k veřejným záležitostem nebo 2. kategorii obecného, společného zájmu; blahu, které reprezentuje všechny lidi. Termín Opinion byl chápán buď jako: 1. doxa, neboli nejistý, ne zcela prokázaný soud, anebo 2. reputation (reputace), tj. co si lidé myslí o někom, jak jej soudí, jaká je jeho pověst V Anglii se původně kategorie opinion vůbec nedává do souvislosti s veřejností, šlo o soukromé individuální kategorie každého člověka. Podle T. Hobbese je však již mínění vše od víry až po pravdu, J. Locke pak zákon mínění vedle božského a státního zákona považuje dokonce za stejně důležitý (Law of Opinion and Reputation). Veřejnou pověstí se poměřují ctnosti a neřesti, toto mínění však není veřejné; nevzniká ve veřejné diskusi, není vázáno na majetek a vzdělání. Odvozuje se z intimní sféry sekularizované morálky a prosazuje spíše souhlasem, nežli diskusí. Samo osobě proto není politicky činné. Až E. Burke (2. pol. 18. stol.) 6
tvrdí, že veřejné mínění pramení ze soukromého uvažování o veřejných záležitostech a jejich veřejného diskutování, a že obecné mínění je proto nositelem veškeré legislativní moci. Ve Francii chápání mínění jako něčeho nejistého, bezúčelného dlouho zůstává (Bayle 1695, encyklopedisté) a je dáváno do protikladu ke critique, neboli rozumovému, racionálnímu zvažování pro a proti. Poprvé používá pojem veřejné mínění (opinion publique) J. J. Rousseau. Veřejné mínění je pro něj mínění lidu, které je v souladu s tradicí a zdravým rozumem; je to přirozené vyjádření mravů a citů, které jsou objektem společenské smlouvy. Veřejné mínění má legislativní funkci a jím se má společnost řídit, nicméně veřejnost mínění nespočívá ve veřejném rozvažování publika, nýbrž ve veřejném projevu souhlasu shromážděných občanů. Rozdílně pak v této věci smýšlejí fyziokraté (Quesnay, Turgot), kteří veřejné mínění připisují vzdělanému publiku. Je to mínění, které se prostřednictvím kritické diskuse ve veřejnosti tříbí v pravé mínění a které má kritickou, nikoli však legislativní moc; tzn. nevládne, ale osvícený panovník se jím musí řídit. V Německu se na adresu veřejného mínění ještě před Marxem vyjadřuje Hegel, podle kterého si veřejné mínění zaslouží jak úctu, neboť je vyjádřením podstaty bytí, morálky, potřeb, atd., tak i opovržení, protože je to stále jen nahodilé mínění, nejisté vědění, subjektivní názory. Vláda proto podle něj nemá být založena na veřejném mínění ani v občanské společnosti, oproti tomu Hegel zdůrazňuje roli vládce. "Je jenom jeden druh mínění, které je ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější než vlastní mínění; a to je veřejné mínění " Karel Čapek Otázka: co si asi Karel Čapek představoval pod pojmem veřejné mínění, jak si představoval veřejnost, možnosti jejího vyjádření, jak vnímal společnost? 7
Povaha veřejného mínění se často znázorňuje pomocí dichotomií, které řeší některé principiální otázky. Typicky je možné se ptát, zda veřejné mínění existuje vždy a všude, anebo zda je vázáno na určitý typ společnosti. (primordialismus X modernismus [Rendlová and Lebeda 2002]. Primordialistický přístup pak nachází veřejné mínění v různých podobách i v předmoderních společnostech, poukazuje jen na to, že zde hraje jinou roli. Oproti tomu modernistický přístup tvrdí, že existence veřejného mínění je podmíněna demokratickým charakterem společnosti. Další klíčovou otázkou po povaze veřejného mínění jako sociálního jevu je, zda je veřejné mínění nadindividuální entitou, anebo pouze souhrnem mínění jednotlivců. Pozice, označovaná jako realismus, veřejné mínění chápe jako nadindividuální sílu vyšší kvality, která existuje nezávisle na jedinci a vykonává na něj nátlak. Ta byla typická zejména pro sociálněpsychologické orientace do 20. let 20. stol. a lze ji nalézt v pojmech jako je skupinová mysl [McDougall 1973], kolektivní duše [LeBon 1994] nebo kolektivní vědomí [Durkheim 2004]. Oproti tomu nominalistické stanovisko chápe veřejné mínění jako souhrn mínění jednotlivých lidí; statistický jev, který je zachytitelný výzkumem. Je vlastní empirické sociologii a rozvíjí se zejména v USA od 30. let 20. století. Třetí klasická dichotomie se vyslovuje k otázce, zda je pouze jedno veřejné mínění, anebo zda je veřejných mínění více. Univerzalistické pojetí v tomto smyslu vnímá veřejné mínění jako projev obecné vůle, společných potřeb atp., jako převažující názor atp. Podle tohoto principu se pak veřejné mínění jeví univerzálně vždy jen jako jedno. Toto pojetí bylo dominantní hlavně v 19. stol., ale lze se s ním, zejména v obecném povědomí, setkat i nyní. Na druhé straně pluralistický přístup zdůrazňuje skutečnost, že ve společnosti existuje pluralita názorů, existuje tedy také pluralita veřejností, a proto jsou i různá veřejná mínění. Toto chápání veřejného mínění začíná dominovat přibližně od 30. let 20. stol. Zejména pro pochopení rozdílů v hodnoceních, kterých se veřejnému mínění od různých osob dostává, je však nejdůležitější dichotomií ta, která se vztahuje k otázce: Je veřejné mínění vyjádřením individuálních zájmů obyvatel, nebo výsledkem jejich manipulace mocenskými strukturami? Je možné poukázat na nejrůznější koncepce a promluvy, které nějakým způsobem hodnotí veřejné mínění, a téměř vždy v nich přitom vysledovat pozici autora v této věci. Chápání veřejného mínění jakožto atributu občanské společnosti předpokládá jeho aktivní, kritickou, racionální povahu, oproti tomu pojetí připisující veřejné mínění společnosti masové zdůrazňuje jeho pasivitu, receptivitu a manipulovanost. Ve společnosti přitom existují různé kombinace jednotlivých představ o povaze veřejného mínění, přičemž každá z nich odpovídá často o diametrálně odlišné realitě společenské situace. Společné mají často pouze to, že se v souvislosti s nimi mluví o veřejném mínění. [Vinopal 2010] 8
Příklad: ve všech následujících příkladech je možné mluvit o veřejném mínění : občanská společnost masová společnost universalismus pluralismus angažovaní občané se semknou za prosazení svých občanských práv a svobod (sametová revoluce) jednotlivé občanské aktivity a sdružení prosazují své zájmy (iniciativy pro a proti jaderné energetice) atomizovaný shluk občanů země je ovládán vládnoucí elitou (propaganda totalitního státu) různé společenské skupiny jsou ovládány různými zájmovými skupinami elit (vliv výrobců na jednotlivé skupiny konzumentů) "Je jenom jeden druh mínění, které je ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější než vlastní mínění; a to je veřejné mínění " Karel Čapek Otázka: zkuste znovu v kontextu uvedených příkladů promyslet, co si autor výroku při jeho formulaci představoval pod pojmem veřejné mínění, jak si představoval veřejnost, možnosti jejího vyjádření, jak vnímal společnost? 9
3. Veřejné mínění jako konkrétní postoje obyvatel Použitá literatura: viz odkazy v textu Doporučená literatura: [Saris and Gallhofer 2007; Sudman, Bradburn and Schwarz 1996; Tourangeau, Rips and Rasinski 2000] 3.1. Předmět měření: postoj Průzkum veřejného mínění zkoumá postoje, což je materiál velmi odlišné povahy od fakt. Odlišná je proto také povaha informací, které jsou od lidí/respondentů požadovány a získávány. To má pak mnoho implikací například i pro pojetí kvality měření a výzkumné chyby. Postoj je obvykle definován jako dispozice k: 1. jednání (realizovaný postoj), 2. mínění (verbalizovaný postoj), přičemž kromě problému jejich konzistence vzniká také otázka, zda mají postoje stabilní nebo proměnlivou povahu.[sudman, Bradburn and Schwarz 1996] Model zásuvky (file drawer) chápe postoj jako pevné spojení mezi objektem a jeho hodnocením a je formulován v nejrůznějších koncepcích tzv. skutečného postoje [Achen 1975; Converse 1964; Feldman 1989]. Podle nich postoje existují v paměti v podobě stálých hodnocení objektu a člověk je pouze v případě nutnosti vytáhne ze šuplíku. Interpretační model (construal) [Wilson and Hodges 1992] oproti tomu tvrdí, že postoj je vždy aktuálně konstruován ve chvíli vyjadřování na základě impulsů z velké myšlenkové databáze člověka, je proto chronicky nedefinitivní. Model výběru názorů (The Belief Sampling Model) [Tourangeau, Rips and Rasinski 2000] obě stanoviska určitým způsobem propojuje. Postoj je podle něj paměťová databáze, která obsahuje soubor všech úvah o daném objektu (zkušenosti, znalosti, názory, dojmy, obecné hodnoty, které se jej týkají, dřívější hodnocení atp.) Tento potenciál může být v konkrétní situaci využit v různé míře a různé podobě, neboť při vyjadřování postoje člověk nemá k dispozici všechna data relevantní k danému objektu; pravděpodobnost využití jednotlivých složek odpovídá jejich momentální dostupnosti v paměti. Na tentýž dotaz proto může být v různých situacích, časových okamžicích a kontextech vyvolán různý vzorek dat a sestavena různá podoba odpovědi. 10
Model výběru názorů takto kombinuje zdánlivě protikladné vlastností postojů: stabilitu v podobě databáze všech potenciálních úvah a proměnlivost v závislosti na okolnostech, v nichž je z databáze vybírán vzorek. Vlivy na proměnlivost vyjadřování postojů se označují jako efekty kontextu a patří mezi ně například: podoba dotazníku, formát a znění otázky, formát a znění možností odpovědí, charakteristiky tazatele, charakteristiky respondenta, místo rozhovoru, modalita sběru dat, atd. Při průzkumu veřejného mínění je proto u postojových otázek spíše než o chybě měření vhodnější uvažovat o efektech kontextu; chyba zde není, tak jako v případě faktografických otázek, odchylkou od skutečnosti. Skutečný postoj neexistuje jeho vyjádřená podoba je vždy závislá na kontextu, v němž je vyjadřován. 3.2. Způsob měření: dotazování Klasické pojetí situace dotazování se opírá o představu striktní standardizace, ta je ovšem v praxi nerealizovatelná. Vedle ujednocení znění otázky, pořadí otázek, místa sběru, modu sběru dat atp. existuje mnoho dalších vlivů, které do procesu získávání informací zasahují. Podle duální koncepce situace dotazování [Sudman, Bradburn and Schwarz 1996:55] [Schaeffer and Maynard 1996:66 68] má každý výzkumný rozhovor dvě složky: sociální a individuální. 1. Sociální složka se projevuje ve skutečnosti, že i výzkumný rozhovor musí respektovat základní, obecně platná a sdílená pravidla sociální interakce a komunikace dvou či více osob. Ta jsou přitom podle P. Grice [Grice 1975] založena především na principu spolupráce a dají se shrnout do čtyř maxim, které jsou na účastníky komunikace kladeny: 1. pravdivost řečník nemá sdělovat cokoli, co považuje za nepravdivé či neprokázané; 2. relevance (souvislost) příspěvek má souviset se záměrem konverzace; 3. informativnost má být poskytnuto právě takové množství informace, jaké se od řečníka požaduje; 4. jasnost příspěvek má být jasný, nikoli dvojznačný, rozvláčný či nesrozumitelný. Respektování těchto maxim ve standardizovaném výzkumném rozhovoru je často velmi obtížné a obě strany se proto za účelem jejich elementárního naplnění odchylují od předepsaných standardizovaných rolí. 11
2. Individuální složka rozhovoru spočívá v průběhu kognitivních procesů během zpracování informace respondentem. Proces odpovídání na otázku představuje sérii mentálních úkolů, které probíhají v kontextu množství individuálních, vnějších i vnitřních nestandardizovaných okolností. Úkolem respondenta je: 1. porozumět jazykové stránce sdělení; 2. porozumět smyslu otázky, tzn. rozumět všem slovům i výroku jako celku; 3. najít potřebné informace; 4. udělat souhrnný závěr; 5. převést závěr na možnosti odpovědí. Příklad: čtyřstupňový model procesu odpovídání, vycházející z obecných modelů zpracování informace vyvinutých v kognitivní psychologii [Lachman, Lachman and Butterfield 1979] [Hippler, Schwarz and Sudman 1987] INTERPRETACE OTÁZKY VYVOLÁNÍ INFORMACÍ Z PAMĚTI ROZHODOVÁNÍ O ODPOVĚDI FORMÁTOVÁNÍ ODPOVĚDI Podrobněji: [Schaeffer and Maynard 1996:65; Sudman, Bradburn and Schwarz 1996:15, 18; Tourangeau 1984] Jak interakční, tak individuální stránka rozhovoru přitom ponechává obrovské množství příležitostí (nestandardizované aspekty neboli efekty kontextu) pro individuální variabilitu každého výzkumného rozhovoru. 3.3. Nástroj měření: Otázka Jedna ze základních typologizací výzkumných otázek rozlišuje mezi jednoduchými otázkami a tzv. bateriemi. Cílem položení jednoduchých otázek v průzkumu veřejného mínění může být jednak zjištění momentálního názorového klimatu ve sledované oblasti, jednak sledování vývoje tohoto klimatu v určitém časovém období, po které je otázka kladena opakovaně ( časové řady ). 12
Příklad jednoduché otázky Zamyslíte li se nad celkovou současnou politickou situací v České republice, řekl byste, že jste s ní: velmi spokojen, spíše spokojen, ani spokojen, ani nespokojen, spíše nespokojen, velmi nespokojen? NEVÍ Jednoduché postojové otázky mají omezenou spolehlivost, neboť jsou velmi citlivé ke kontextu, v němž jsou položeny; tzn. namátkou na téma a znění předchozí otázky, momentální náladě respondenta, společenském klimatu (mediální prezentaci tématu), formát sběru dat (který ovlivňuje míru pocitu anonymity, angažovanosti, motivace), osobě tazatele (pohlaví, věk, image,...) atd. V případě jednoduché otázky je jen na respondentech, které údaje z postojové databáze v daném kontextu položení otázky vyvolají a které použijí k interpretaci klíčových pojmů dotazu (např. co je to politická situace). Soubor vyvolaných indicií se velmi pravděpodobně bude lišit u různých lidí, může se ale situaci od situace lišit i u téhož člověka. Při použití klasického jazyka teorie měření lze tento stav označit tak, že jednoduché otázky jsou velmi náchylné k oběma typům chyb: rozptylu měření (variance) a odchylky měření (bias). Složitější formáty otázek jako jsou baterie mají (vedle svých vlastních problematických míst) oproti jednoduchým přinejmenším dvě výhody: odstraňují (standardizují) některé zdroje výše uvedených vlivů a současně poskytují více množství informací k analýze. Zkoumaný jev je přesně definován složením z více konkrétních proměnných (konstrukt), přičemž tato definice je v rukou výzkumníka, nikoli jednotlivých respondentů. Motivy vyvolané z postojové databáze jsou do značné míry ujednoceny položkami baterie a v porovnání s jednoduchou otázkou proto rozdíly mezi respondenty vznikají větším dílem v důsledku odlišného hodnocení jednotlivých podnětů, tzn. odlišné úrovně latentní proměnné, a menším dílem v důsledku odlišných interpretací klíčového konceptu. [Saris and Gallhofer 2007] 13
Příklad.: Analýza zařazení respondenta na levo pravém politickém spektru 1. Jednoduchá otázka, v níž je interpretace významu pojmů levice a pravice zcela v rukou respondenta a na něj individuálně působících kontextuálních vlivů: V politice lidé někdy hovoří o pravici a levici. Kam byste se sám zařadil na této stupnici? LEVICE PRAVICE 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 2. Baterie, kdy je význam levice a pravice definován výzkumníkem: Přečtu Vám několik výroků a Vy mi prosím řekněte, zda s nimi souhlasíte nebo nesouhlasíte. a) Stát má lidem zabezpečit jen nutné životní minimum, jinak se každý musí postarat sám o sebe. b) Stát by měl usměrňovat rozvoj hospodářství. c) Stát nemá jednotlivce omezovat, má jen vytvářet podmínky při uplatnění jeho práv a svobod. d) Stát má pro rozvoj ekonomiky stanovit jasná pravidla a dbát na jejich dodržování. e) Stát má zaručit, aby každý, kdo chce pracovat, dostal práci. f) Velikost soukromého vlastnictví nesmí být nijak omezována. g) Co nejvíce státního vlastnictví by mělo přejít do soukromých rukou. h) To, co společnost vyprodukuje, musí být rozděleno tak, aby nebyly příliš velké rozdíly mezi bohatými a chudými. i) Stát má hospodářským podnikům umožnit co největší samostatnost. j) Hlavním úkolem vlády je řešit otázky nezaměstnanosti a sociálních jistot občanů. k) Tržní hospodářství je cestou k vyšší životní úrovni. Povaha průzkumu veřejného mínění proto obsahuje tři klíčové skutečnosti: 1. Postoj, který je předmětem měření, je vysoce citlivý na kontextuální vlivy. 2. Dotazování je situace s mnoha nestandardizovanými kontextuálními vlivy. 3. Standardizovaná postojová otázka je nástroj velmi náchylný k odrážení kontextuality. Proto je při uvažování o průzkumech veřejného mínění a při využívání dat důležité znát jejich možnosti a omezení, správně v návaznosti na to volit adekvátní výzkumný design a adekvátně interpretovat výsledky. 14
4. Volební a další politické průzkumy Použitá literatura: [Krejčí 2004a; Šubrt 1998] + další viz odkazy v textu Doporučená literatura: [Genovese and Streb 2004; Krejčí 2004a; Moore 1995; Petersen 2009] Volební průzkumy se dají rozdělit do tří skupin: předvolební průzkumy, exit poll a povolební výzkumy. 4.1. Předvolební průzkumy Předvolební výzkumy probíhají v období mezi volbami a zejména pak před blížícími se volbami. Jejich cílem je analýza momentální podpory politických subjektů, před volbami pak stále více směřují k předpovědi výsledků. S předvolebními průzkumy se pojí mnoho rozporů a kontroverzí: na jedné straně jsou oblíbené, jejich poznatky jsou využívány politiky, médii, občany, jsou proto také vyžadovány, sledovány a komentovány. Na druhé straně jsou kritizovány za nepřesnosti vhledem k výsledkům voleb, osočovány z manipulace a negativních dopadů na politickou soutěž, a vytváří se proto kolem nich atmosféra nedůvěry. Diskuse: Mohou průzkumy ovlivňovat veřejné mínění? Jak? Do jaké míry? S předvolebními průzkumy se také pojí častý omyl, že měří, jak se budou lidé chovat u voleb. Ve skutečnosti však průzkumy měří aktuální podporu jednotlivých politických subjektů v době konání výzkumu. Na základě toho jsou případně výsledky voleb odhadovány, to je ovšem velmi složité, někdy dokonce nemožné. Důvody jsou: rozdíl v čase (rozhodování na poslední chvíli, události před volbami, ); odlišnost volební situace (jít nejít, nevím, složitější kalkul, tajné volby, ); nepřesnost měření (výběrová chyba problém hl. u vyrovnaných výsledků, nevýběrová chyba); specifika volebního systému (počet a velikost volebních obvodů, způsob přepočtu,...); konsolidovanost polit. systému a stabilita elektorátů politických subjektů. V principu je předvolební průzkum obvykle tvořen jedinou otázkou (jakou stranu by respondent volil, pokud by např. příští týden byly volby), která se v praxi obvykle rozděluje na dvě, kdy první již předem odfiltruje respondenty, kteří by k volbám nešli (viz příklad.) Produktů v podobě číselných nebo grafických výstupů je však možné z této jediné otázky získat mnoho, což často způsobuje zmatení u příjemců těchto informací. 15
Ukázka: otázka na zjišťování stranických preferencí Představte si, že by příští týden byly volby do Poslanecké sněmovny. Šel byste volit? Rozhodně ano, spíše ano, spíše ne, rozhodně ne, nebo nevíte? NEMÁ VOLEBNÍ PRÁVO FILTR: NÁSLEDUJÍCÍ OTÁZKY POLOŽTE JEN TĚM, KTEŘÍ MAJÍ VOLEBNÍ PRÁVO. Pokud byste k volbám šel, kterou stranu byste volil? Jediná otázka může poskytovat informace rozdílné povahy zejména v závislosti na tom, kteří respondenti jsou zahrnuti do analýzy, tzn. jaký soubor tvoří celek 100 %, která se rozpočítávají na podíly podpory jednotlivých politických subjektů (definice viz v [Lebeda, Krejčí and Leontiyeva 2004]). Dohodou výzkumných agentur klasifikované základní typy údajů představují: 1. stranické preference jakou mají politické strany podporu v celé společnosti; 2. voličské preference jakou mají politické strany podporu mezi lidmi, kteří plánují jít k volbám; 3. stranické sympatie jaké jsou sympatie k jednotlivým politických subjektům mezi lidmi, kteří plánují jít k volbám; 4. volební model jak by volby dopadly v termínu konání výzkumu; 5. volební prognóza jak dopadnou volby. 16
Příklad: výpočet stranických preferencí a volebního modelu Stranické preference Volební model ODS 29% ČSSD 19% Počet Podíl Počet Podíl ODS 292 29 292 41 ČSSD 184 19 184 26 KSČM 80 8 80 11 SZ 79 8 79 11 Nepůjde volit 19% Žádná 2% Neví 7% Ostatní strany 3% KDU-ČSL 5% SZ 8% KSČM 8% KDU ČSL 51 5 51 7 Ostatní strany 31 3 31 4 Neví 70 7 x x Ostatní strany 4% ODS 41% Žádná 17 2 x x Nepůjde volit 186 19 x x CELKEM 990 100 717 100 KDU-ČSL 7% SZ 11% KSČM 11% ČSSD 26% Pouze volební prognóza si skutečně klade za cíl předpovědět výsledky voleb, k tomu ale obvykle v rámci matematického modelu využívá mnoha dalších informací. Z nich nejdůležitější obvykle jsou odhad volební účasti, informace o charakteru souboru lidí, kteří k volbám skutečně přijdou (jak se liší od souboru lidí, kteří to deklarovali ve výzkumu), jak se rozhodnou nerozhodní, podoba volebního systému, stabilita politické situace atd. 4.2. Exit poll Speciálním typem výzkumu je exit poll, při němž jsou dotazováni voliči vycházející z volebních místností. Jejich cílem je předpovědět výsledky před oficiálním vyhlášením. Poskytují nejrychlejší odhady volebních výsledků, které jsou průběžně upravovány podle oficiálních předběžných výsledků a z dlouhodobého hlediska také cenný datový soubor pro hlubší analýzy volebního chování (např. v roce 2006 soubor 24 000 respondentů, vybraných náhodným výběrem 370 volebních okrscích). Ani exit poll se ale nevyhne všem problémům spojeným s kvalitou měření v rámci dotazníkových šetření (viz http://www.scac.cz/vyzkumy/archiv/96 volby 2006). 17
4.3. Povolební výzkumy Povolební výzkumy (post election studies) jsou speciální vědecká šetření realizovaná po volbách, která zkoumají pozadí volebního chování s cílem porozumět důvodům pro účast i neúčast ve volbách, volebnímu chování a mechanismům rozhodování (např. odlišnosti prvovoličů), důvodům pro daný výsledek voleb, odhalit volební přesuny atd. 4.4. Výzkumy a demokracie Průzkumy přinášejí důležité informace o postojích uvnitř elektorátů, síle jednotlivých politických subjektů, úspěšnosti strategií v politické soutěži atd. Některé by bylo jinak možné získat jedině u voleb (preference), některé vůbec (názory nevoličů, sodiodemografické charakteristiky elektorátů, změny volebního chování, souvislost s dalšími postoji atp.) Protože fungují kontinuálně, zprostředkovávají stálou zpětnou vazbu mezi politiky a voliči i v mezivolebním období a představují tak nový impuls a regulativ pro politickou soutěž. Jsou dokonce často chápány jako pojistka demokracie, neboť ztěžují manipulaci výsledků voleb, pokud jsou nezávislé. Na druhé straně mohou být průzkumy pro demokracii i ohrožením, pokud je manipulováno jimi samotnými. Toto riziko je menší v konsolidovaných demokraciích (znalost rizik, více nezávislých agentur, různí zadavatelé, konkurence a volný trh, pluralita médií atp.) větší v nedemokratických politických režimech. Proto ani dopady předvolebních průzkumů nejsou vnímány jednoznačně pozitivně. Na jedné straně veřejné mínění zkoumají, na druhé se však také podílejí na jeho utváření. V případě předvolebních průzkumů se často poukazuje na to, že může docházet k mobilizaci voličů při nepříznivé předpovědi výsledku voleb, absenci voličů při příznivé předpovědi pro jejich politický subjekt, nárůst podpory silnějších stran (bandwagon effect), nárůst podpory slabších stran (underdog effect), nebo že se mohou objevovat tzv. nátlakové výzkumy (push polls), jejichž cílem není výzkum, ale přímé ovlivnění respondentů (volební, nebo spotřební). Častou obranou proti těmto rizikům pak je restrikce publikování výsledků předvolebních průzkumů, která je zavedena v polovině Evropských zemí, v ČR v délce sedmi dnů (podrobně viz [Krejčí 2004b:21]. Restrikce jsou přitom konkrétně zdůvodňovány zejména tím, že odhady ovlivňují procesy formování názorů a tedy konečné volební jednání, a obavami, že voliči mohou být klamáni chybnými předpověďmi. Praktická evidence vlivu průzkumů na formování názorů je ovšem jen velmi slabá a pokud už existuje, není jednoznačné, jakým směrem vlastně informace v dané chvíli působí. Naopak je možné poukázat na to, že ve svobodné společnosti voliči musí mít informace o průběhu vývoje veřejného mínění z nezávislého zdroje. Ve většině případů průzkumy dobře zachycují reálný stav v dané chvíli a i když se liší od výsledků voleb, jsou přesnější, než jiné nevědecké předpovědi. Zákaz tak ve skutečnosti omezuje jediný 18
seriózní zdroj a nechává volné pole pro jakékoli spekulace a snahy o vědomé manipulace. [Petersen 2009] Literatura Achen, Christopher. 1975. "Mass Political Attitudes and the Survey Response." American Political Science Review (69):1218 1231. Converse, Philip E. 1964. "The Nature of Belief Systems in Mass Publics." Pp. 206 261 in Ideology Discontent, edited by D. Apter. New York: New York: Free Press. Donsbach, Wolfgang and Michael W. Traugott. 2007. The SAGE Handbook of Public Opinion Research. London: Sage. Durkheim, Émile. 2004. Společenská dělba práce. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury. (1. vyd. 1893). Feldman, Stanley. 1989. "Measuring Issue Preferences: The Problem of Response Instability." Political Analysis (1):25 60. Genovese, Michael A. and Matthew J. Streb. 2004. Polls and Politics. The Dilemmas of Democracy. New York: State University of New York Press. Grice, Paul H. 1975. "Logic and Conversation." Pp. 41 58 in Syntax and Semantic: 3. Speech Acts, edited by P. Cole and J. Morgan. New York: Academic Press. Habemas, Jurgen. 2000. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Hippler, Hans J., Norbert Schwarz, and Seymour Sudman. 1987. "Social Information Processing and Survey Metodology." New York: Springer Verlag. Krejčí, Jindřich. 2004a. "Kvalita výzkumů volebních preferencí." Praha: Sociologický ústav AV ČR. Krejčí, Jindřich. 2004b. "Volební průzkumy a společnost." Pp. 13 35 in Kvalita výzkumů volebních preferencí, edited by J. Krejčí. Paha: Sociologický ústav AV ČR. Lachman, Janet L., Roy Lachman, and Earl C. Butterfield. 1979. Cognitive Psychology and Information Processing: An Introduction. Hillsdale NJ: Erlbaum. Lebeda, Tomáš, Jindřich Krejčí, and Yana Leontiyeva. 2004. "Výzkumy volebních preferencí realizované v ČR." Pp. 51 66 in Kvalita výzkumů volebních preferencí, edited by J. Krejčí. Paha: Sociologický ústav AV ČR. LeBon, Gustave. 1994. Psychologie davu. Praha: Kra. Lippmann, Walter. 1922. Public Opinion. New York: Macmillan. McDougall, William. 1973. The Group Mind. Manchester: Ayer Co Pub. Mills, Charles W. 1956. The Power Elite. Oxford: Oxford Press. Moore, David W. 1995. The Superpollsters: How They Measure and Manipulate Public Opinion in America. New York: Four Walls Eight Windows. Petersen, Thomas. 2009. "Letter from the President." WAPOR Newsletter (2). Rendlová, Eliška and Tomáš Lebeda. 2002. Výzkumy veřejného mínění teoretické souvislosti a praktická aplikace. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Saris, Willem E. and Irmtraud N. Gallhofer. 2007. Design, Evaluation, and Analysis of Questionnaires for Survey Research. New York: John Wiley & Sons, Inc. Schaeffer, Nora C. and Douglas W. Maynard. 1996. "From Paradigm to Prototype and Back Again." Pp. 65 88 in Answering questions. Methodology for Determining Cognitive and 19
Communicative Procsses in Survey Research, edited by N. Schwarz and S. Sudman;. San Francisco: Jossey Bass Publisher. Sudman, Seymour, Norman M. Bradburn, and Norbert Schwarz. 1996. "Thinking About Answers. The Application of Cognitive Processes to Survey Metodology." San Francisco: Jossey Bass Publisher. Škodová, Markéta. 2008. Agenda setting: teoretické přístupy. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. Šubrt, Jiří. 1998. "Kapitoly ze sociologie veřejného mínění. Teorie a výzkum." Praha: Karolinum. Tarde, Gabriel. 1901. L`Opinion et la Foule: Félic Alcean. Éditeur. Tourangeau, Roger. 1984. "Cognitive Science and Survey Methods." Pp. 73 100 in Cognitive Aspects of Survey Metodology: Builging a Bridge Between Disciplines, edited by T. B. Jabine, M. L. Straf, J. M. Tanur, and R. Tourangeau. Washington, DC: National Academy Press. Tourangeau, Roger, Lance J. Rips, and Kenneth Rasinski. 2000. The Psychology of Survey Response. Cambridge: Cambridge University Press. Vinopal, Jiří. 2010. "Veřejné mínění: chválu nebo opovržení?" Pp. 35 47 in Jaká je naše společnost?, edited by H. Maříková, T. Kostelecký, T. Lebeda, and M. Škodová. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Wilson, Timothy D. and Sara D. Hodges. 1992. "Attitudes as Temporary Constructions." Pp. 37 66 in The Construction of Social Judgements, edited by L. L. Martin and A. L. Tesser. New York: Springer Verlag. 20