Mapování, legislativní a praktická ochrana obojživelníků

Mapování, legislativní a praktická ochrana obojživelníků Doplněk k metodice č. 1 Českého svazu ochránců přírody a k otevřenému programu OCHRANA BIODIVERZITY podprogram Sledování a ochrana obojživelníků Jiří Vojar 1, Roman Rozínek 2 1 Katedra ekologie a životního prostředí, Fakulta lesnická a environmentální, Česká zemědělská univerzita v Praze, Kamýcká 129, Praha 6 Suchdol, 165 21; tel.: 224 383 782, e-mail: vojar@fle.czu.cz 2 NaturaServis, s.r.o., Durychova 1383, Hradec Králové, 500 12; tel.: 495 266 649, e-mail: roman.rozinek@naturaservis.net OBSAH 1. ÚVOD (J. Vojar) 2 2. LEGISLATIVNÍ OCHRANA OBOJŽIVELNÍKŮ (J. Vojar) 2 2.1 Územní ochrana obojživelníků 3 2.1.1 Možnosti územní ochrany obojživelníků 3 2.1.2 Problematika výjimek u zvláště chráněných území 4 2.2 Druhová ochrana obojživelníků 5 2.2.1 Výjimky pro manipulaci se zvláště chráněnými druhy 5 3. MAPOVÁNÍ OBOJŽIVELNÍKŮ (J. Vojar) 6 3.1 Náležitosti mapování 6 3.2 Výstupy mapování a zpracování dat 7 4. METODIKA MAPOVÁNÍ OBOJŽIVELNÍKŮ (J. Vojar) 7 4.1 Přehled metod mapování 8 4.1.1 Metody nevyžadující manipulaci se zvířaty 9 4.1.2 Metody založené na odchytu jedinců 11 4.2 Navazující metody studia obojživelníků 12 4.2.1 Stanovení velikosti populací 12 4.2.2 Značení jedinců 13 5. PRAKTICKÁ OCHRANA OBOJŽIVELNÍKŮ V DOBĚ TAHU (R. Rozínek, J. Vojar) 14 5.1 Přehled metod 15 5.2 Bariéry jako ochrana obojživelníků v době tahu 15 5.2.1 Bariéry přenosné naváděcí 15 5.2.2 Bariéry přenosné odchytové 17

5.2.3 Bariéry trvalé naváděcí 18 5.3 Hlavní chyby při konstrukci bariér 19 6. LITERATURA 20 2

1. Úvod V otevřeném programu ČSOP OCHRANA BIODIVERZITY financovaném Ministerstvem životního prostředí České republiky a jeho (pod)programu Sledování a ochrana obojživelníků výrazně převládají projekty zaměřené na mapování obojživelníků (faunistické průzkumy) a ochranu obojživelníků v době jarního tahu. Aby bylo možné výsledky mapování centrálně zpracovávat, porovnávat a využívat pro praktickou ochranu, musí splňovat alespoň základní náležitosti mapování živočichů. Na základě předchozích zkušeností je zřejmé, že ochota základních organizací ČSOP, jiných občanských sdružení i široké veřejnosti spolupracovat a podílet se na mapování založeném na standardizovaných postupech existuje. Kromě informací o mapování obojživelníků tato metodika obsahuje přehled metod vhodných ke sledování jednotlivých druhů. Pro všechny, kteří se studiem obojživelníků chtějí zabývat hlouběji, je včleněna kapitola zabývající se náročnějšími metodami, které na vlastní mapování mohou navazovat. Co se týče ochrany obojživelníků v době tahu, poměrně komplexní a přehledně zpracované informace jsou dostupné v publikacích Mikátové a Vlašína (2002, 2004). Z tohoto důvodu budou v této metodice zmíněny pouze některé doplňující praktické poznatky či naopak širší souvislosti s touto problematikou. Se vstupem České republiky do Evropské unie došlo také k celé řadě změn v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (např. způsob udělování výjimek ze zákazů u zvláště chráněných druhů i území, změny kompetencí orgánů státní správy). Legislativní ochrany obojživelníků se ovšem dotýkají i některé další právní předpisy, např. zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Orientace v této problematice není snadná. Zároveň může administrativní a procesní náročnost při udělování různých výjimek potřebných pro ochranářské aktivity poněkud zmírnit entuziasmus všech, kteří by chtěli těmto ohroženým druhům pomoci nebo dokonce přinést problémy při nedodržení všech ze zákona vyplývajících procedur. Řada jinak kvalitních a přínosných projektů je tak v rámci podprogramu zamítnuta pouze z formálních důvodů chybí potřebné výjimky, vyjádření či souhlasy. Tato metodika si klade za cíl poskytnout doplňující informace všem, kteří jsou ochotni pomoci při mapování obojživelníků či jejich ochraně v době tahu. Zároveň by měla usnadnit orientaci v legislativě ochrany obojživelníků a pomoci v procesním řízení při udělování potřebných výjimek a povolení. V žádném případě nenahrazuje výše zmíněné metodické pokyny a je spíše doplněním nepočetných bílých míst. Obojživelníkům nejvíce pomůže taková ochrana, která bude založena na znalosti jejich potřeb i způsobu života a bude zároveň respektovat praktické i legislativní ochranářské zásady. Věřím, že tato metodika, společně s dílem Mikátové a Vlašína, tomu alespoň trochu přispěje. 2. Legislativní ochrana obojživelníků Právní ochrana obojživelníků je v podstatě prováděna dvojím způsobem. V rámci základního legislativního předpisu, zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v úplném znění (dále jen zákon) a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb. (dále jen vyhláška), jsou obojživelníci chráněni druhovou i územní ochranou, přičemž druhová ochrana se ještě dále dělí na tzv. obecnou (chráněny jsou všechny druhy organismů) a zvláštní (chráněny jsou druhy uvedené v Přílohách č. II a III vyhlášky). Je zřejmé, že základem ochrany obojživelníků je ochrana jejich vhodných biotopů, většinou vodních ploch, které slouží jako rozmnožovací nádrže, ale také hodnotných terestrických stanovišť (např. přilehlé lužní porosty okolo slepých ramen a tůní). Neméně důležitá je ochrana jedinců, zvláště jedná-li se o zvláště chráněné druhy (a)nebo v případech ohrožení značného počtu 3

jedinců. Konkrétně transferů obojživelníků se zcela jistě dotýká druhová ochrana (manipulace s jedinci zvláště chráněných druhů), ale v řadě případů i ochrana územní (transfery prováděné ve zvláště chráněných územích, přenos zvířat do náhradních míst rozmnožování apod.). Veškerý text vychází ze stavu právních norem k datu 30.11. 2005. 2.1 Územní ochrana obojživelníků Územní ochranu lze, obdobně jako ochranu druhů, rozdělit na obecnou a zvláštní. Zvláštní ochrana se vztahuje ke zvláště chráněným územím, kterými jsou v České republice národní parky, chráněné krajinné oblasti, (národní) přírodní rezervace a památky. Obecná územní ochrana je pak zjednodušeně uplatňována na zbylém území našeho státu. Územní ochrana se nás může dotýkat ve dvou souvislostech: buď pomocí ní chráníme nebo chceme chránit nějaké území a organismy v něm žijící nebo chceme provádět činnosti (např. transfery, úpravy biotopů), které jsou vázané na souhlas orgánu státní správy kompetentnímu ke správě daného území. 2.1.1 Možnosti územní ochrany obojživelníků V rámci zvláštní územní ochrany lze pro ochranu obojživelníků vyhlásit, či k vyhlášení iniciovat, zvláště chráněná území (ZCHÚ). Podle charakteru a cíle jednotlivých chráněných území, jak vyplývají ze zákona, připadá v úvahu nejspíše kategorie přírodní památky. Ta je podle tohoto zákona definována jako přírodní útvar menší rozlohy a mimo jiné i naleziště ohrožených druhů. Ohroženými či lépe zvláště chráněnými druhy jsou v současné době zástupci většiny našich obojživelníků, přičemž v budoucnu by mezi zvláště chráněné měly náležet všechny naše druhy obojživelníků. Určitou výhodou je, že jako přírodní památku lze vyhlásit území, která svou činností formoval také člověk. Jedná se tedy např. o rybníky a jiné člověkem vytvořené vodní plochy. Druhý typ maloplošného chráněného území, přičemž velkoplošná nepřichází v úvahu, je přírodní rezervace. Zde je určitým omezením kvalita a velikost konkrétního území, se zastoupením ekosystémů typických a významných pro danou oblast (zejména přírodní a přírodě blízká stanoviště). Návrh na vyhlášení ZCHÚ může iniciovat orgán státní správy kompetentní k vyhlášení, ale i vlastník, nájemce pozemku či kterákoliv jiná osoba (občanské sdružení). Kompetentními orgány státní správy jsou v případě přírodních rezervací a památek místně příslušné krajské úřady či správy chráněných krajinných oblastí a národních parků. Postup při vyhlašování těchto území je uveden v 41 a 42 zákona a v 11 vyhlášky. S vyhlášením ZCHÚ musí být seznámeni všichni vlastníci a nájemci dotčených pozemků, přičemž vlastníci mohou v zákonem stanovené lhůtě (60 dní) uplatnit své případné námitky. Velmi důležité je, že v průběhu celého procesu vyhlašování, tj. od doby oznámení záměru na vyhlášení ZCHÚ až po jeho vyhlášení, se musí každý zdržet zásahů, které by poškozovaly toto území (nejdéle však po dobu jednoho roku od zveřejnění návrhu). Vhodné biotopy obojživelníků lze také účinně chránit v rámci obecné územní ochrany. Jednou z možností jsou tzv. významné krajinné prvky (VKP), v zákoně definované jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny. Ty jsou chráněny před jejich ničením a poškozováním formou souhlasu (závazného stanoviska), který musí pro každý potenciálně nebezpečný zásah do těchto území udělit příslušný orgán státní správy, v tomto případě obecní úřady obcí s rozšířenou působností (tzv. malé okresy ). 4

Významnými krajinnými prvky ze zákona jsou všechny lesy, údolní nivy, rašeliniště, rybníky, jezera a vodní toky, tedy velmi často biotopy (ekosystémy) životně důležité pro existenci obojživelníků. Další části krajiny, jako např. tůně, nově vybudované vodní plochy či mokřady, lze za VKP vyhlásit. Vyhlášení se provádí formou registrace u místně příslušného pověřeného úřadu na základě podaného návrhu. Takto registrovaný VKP požívá stejné ochrany, jako ze zákona stanovený. Téměř nezbytný je při vyhlašování ZCHÚ i VKP souhlas a následná podpora vlastníka, příp. nájemce pozemku. Území s dočasným nebo nepředvídaným výskytem významných druhů lze podle 13 zákona vyhlásit jako přechodně chráněnou plochu (PCHP). Jedná se o případy překvapivého či opakovaného výskytu zejména zvláště chráněných druhů. Toto je typické právě pro obojživelníky, kteří se v daném prostředí vyskytují pouze po určitou část roku ve vodních plochách a tocích především během rozmnožování, vývoje vajec i larev, některé druhy ve vodě také zimují. Často nás obojživelníci svým výskytem překvapí také na méně obvyklých místech (periodické tůně, terénní propady, pískovny, území postižená těžbou nerostných surovin apod.). Kompetentním orgánem k vyhlášení PCHP jsou obce s rozšířenou působností, které v rozhodnutí o vyhlášení PCHP omezí takové využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení vývoje předmětu ochrany. Danou lokalitu lze chránit na předem stanovenou dobu nebo vždy opakovaně v rámci roku (např. každé jaro a léto v průběhu rozmnožování a vývinu vajec i larev obojživelníků). Samostatnou kapitolou územní ochrany je ochrana přírodních stanovišť a druhů v zájmu Evropských společenství na základě celistvé evropské soustavy chráněných území (Natura 2000). V přílohách směrnice Rady 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, jsou uvedeny lokality a druhy v zájmu ochrany Evropského společenství. 2.1.2 Problematika výjimek u zvláště chráněných území Pro mapování obojživelníků jsou někdy používány metody spojené s odchytem jedinců (dospělců, larev). V případě transferů je tato činnost nevyhnutelná. Je zcela samozřejmé, že každý bude zacházet s odchyceným jedincem tak, aby mu nezpůsobil nějaké zranění či poškození. Pokud se jedná o zástupce zvláště chráněných druhů, je pro manipulaci s nimi nezbytná výjimka. Tato problematika je podrobně popsána v kapitole 2.2.1. Pokud je transfer či mapování spojeno s odchytem a manipulací s jedinci a zároveň situováno na území národního parku (NP), národní přírodní rezervace (NPR) a přírodní rezervace (PR), je navíc nutná výjimka ze zákazů ve ZCHÚ. V těchto kategoriích ZCHÚ je totiž dle zákona zakázán odchyt všech živočichů, tedy i těch, kteří nejsou zvláště chráněni a uvedeni v Příloze III vyhlášky (jako např. skokan hnědý, který není v současnosti zvláště chráněným druhem). Poměrně zásadním problémem je, že od novely zákona (květen 2004) je k udělování těchto výjimek ve všech případech kompetentní vláda ČR. Není třeba zdůrazňovat komplikace s tímto opatřením spojené (zejména časová náročnost). Bohužel nezbývá jinak, než si potřebnou výjimku s dostatečným předstihem opatřit. U zbývajících kategorií ZCHÚ (chráněné krajinné oblasti - CHKO, národní přírodní památky - NPP a přírodní památky - PP) je nutné si ověřit na příslušném orgánu státní správy, zda-li není manipulace a odchyt s organismy vázána na předchozí souhlas správy CHKO (u CHKO, NPP, PP), Ministerstva životního prostředí (u NPP mimo CHKO) či krajského úřadu (u PP mimo CHKO) a tento souhlas si opatřit. Je nutno ještě jednou zdůraznit, že tento souhlas, ani udělení výše uvedené výjimky, neopravňují k manipulaci se zvláště chráněnými druhy, ale pouze k určité činnosti ve ZCHÚ. 5

2.2 Druhová ochrana obojživelníků Téměř všechny naše druhy obojživelníků náleží mezi zvláště chráněné druhy (ZCHD). Jejich výčet je uveden v Příloze III vyhlášky č. 395/1992 Sb. V Tab. 1 je uveden přehled všech našich obojživelníků se statutem jejich ochrany podle vyhlášky a kompetencemi k udělení výjimky pro manipulaci (odchyt) s těmito živočichy. Zvláště chráněné živočichy je podle zákona ( 50) zakázáno chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. V praxi to tedy znamená, že pokud chceme ZCHD odchytávat za účelem transferu nebo mapování, je výjimka nezbytná. Tab. 1: Statut ochrany a kompetence orgánů státní správy k udělení výjimky pro manipulaci se zvláště chráněnými druhy. O druh ohrožený, SO silně ohrožený, KO kriticky ohrožený (dle vyhlášky č. 395/1992 Sb.), NP národní park, CHKO chráněná krajinná oblast, KÚ krajský úřad, správy správy NP a CHKO, ostatní území území mimo NP a CHKO. Český název Mlok skvrnitý Latinský název Salamandra salamandra Statut ochrany NP a CHKO Kompetence Ostatní území SO správy správy Čolek obecný Triturus vulgaris SO správy správy Čolek horský Triturus alpestris SO správy správy Čolek karpatský Triturus montandoni KO správy správy Čolek hranatý Triturus helveticus KO správy správy Čolek velký Triturus cristatus KO správy správy Čolek dunajský Čolek dravý Triturus dobrogicus Triturus carnifex Kuňka ohnivá Bombina bombina O správy KÚ Kuňka žlutobřichá Bombina variegata O správy KÚ Blatnice skvrnitá Pelobates fuscus KO správy správy Rosnička zelená Hyla arborea SO správy správy Ropucha obecná Bufo bufo O správy KÚ Ropucha zelená Bufo viridis O správy KÚ Ropucha krátkonohá Bufo calamita KO správy správy Skokan skřehotavý Rana ridibunda KO správy správy Skokan menší Rana lessonae KO správy správy Skokan zelený Rana kl. esculenta SO správy správy Skokan hnědý Rana temporaria Skokan štíhlý Rana dalmatina SO správy správy Skokan ostronosý Rana arvalis SO správy správy 2.2.1 Výjimky pro manipulaci ze zvláště chráněnými druhy Existence příslušných výjimek je nezbytnou součástí každého podávaného projektu v rámci programu OCHRANA BIODIVERZITY. Kompetentními orgány pro udělení výjimky jsou místně příslušné krajské úřady a správy národních parků či chráněných krajinných oblastí (dále jen správy). Pokud se jedná o zvláště chráněné druhy z kategorie ohrožených, a zároveň mimo území NP či CHKO, pak je příslušným orgánem k udělení 6

výjimky krajský úřad. Na území velkoplošných ZCHÚ jsou pro všechny kategorie ohrožení (druhy ohrožené, silně ohrožené a kriticky ohrožené) kompetentní příslušné správy CHKO a NP. Ty navíc udělují výjimky i pro lokality mimo ZCHÚ u druhů z kategorie silně a kriticky ohrožených. Žádost o udělení výjimky může být v tomto případě podána u kterékoliv správy. Ta je povinna podstoupit tuto žádost správě místně příslušné. Přehled kompetentních orgánů státní správy k udělování výjimek je pro jednotlivé druhy uveden v Tab. 1. 3. Mapování obojživelníků Znalost o výskytu a početnostech jednotlivých druhů (populací) je základem jejich praktické ochrany. Souhrnné údaje v celorepublikovém měřítku podává Atlas rozšíření obojživelníků ČR (Moravec a kol. 1994). V této práci je zaznamenán vždy jeden výskyt daného druhu v každém mapovacím čtverci, který je identifikován čtyřmístným číslem, přičemž první dvojčíslí označuje řadu čtverců ve směru rovnoběžky, druhé dvojčíslí označuje sloupec v poledníkovém směru. Tyto kvadráty (velikost 11,2 x 12 km) se používají při standardním mapování živočichů, zejména jedná-li se o plošně rozsáhlejší území. Čísla kvadrátů je možno zjistit z mapy síťového mapování dostupné na Agentuře ochrany přírody a krajiny (AOPK) ČR nebo podle publikace Prunera a Míky (1996). Blíže k této problematice Mikátová a Vlašín (2002). Dále existuje řada podrobněji zaměřených prací věnujících se mapování obojživelníků na lokální až regionální úrovni, ať už publikovaných či nikoliv. Často jsou tyto práce vydávané a dostupné na pracovištích regionálních muzeí. Velký význam mají zejména při porovnání se současnými údaji. Veškerá faunistická data dále shromažďují a zpracovávají pracoviště AOPK ČR do Informačního systému ochrany přírody. Ať už je mapování prováděno s myšlenkou na publikaci či nikoliv, je nutné, aby bylo prováděno pokud možno standardním způsobem a jeho výstupy obsahovaly alespoň nezbytné údaje využitelné pro následnou praktickou ochranu či možnost opakování mapování srovnatelnou metodou. Samozřejmostí je užití šetrných metod bez negativních vlivů na sledované jedince a populace. 3.1 Náležitosti mapování Vzhledem k následné využitelnosti získaných dat pro praktickou ochranu a možnosti jejich srovnání, je nezbytná určitá standardizace výstupů mapování a vytvoření jednotné centrální databáze údajů o výskytech obojživelníků. Z tohoto důvodu by měla všechna pozorování obsahovat následující základní povinné údaje: datum nálezu, determinaci druhu (příp. rodu), stádium (dospělec, mládě - juvenil, larvy - pulci, snůšky vajec), počet jedinců (rozlišit na odhadnuté či spočtené), metodu (pozorování, poslech, odchyt), popis lokality, katastrální území či alespoň název nejbližší obce, okres (kraj), autora nálezu. Dále mohou být velmi užitečné některé z doplňujících údajů, jako např.: faunistický čtverec, zákres lokality na mapě, identifikace lokality zeměpisnými souřadnicemi (z mapy či pomocí přístroje GPS), pohlaví dospělců, základní charakteristika biotopu (nádrže) velikost, hloubka, přítomnost litorální a ponořené vegetace, převažující charakter okolí biotopu (les, louka, pole aj.), příp. ohrožení biotopu, současný statut ochrany lokality, vzdálenost k další nejbližší vodní ploše aj. Předloha vhodné faunistické karty použitelné v terénu je k dispozici na internetových stránkách ČSOP (www.csop.ecn.cz). 7

3. 2 Výstupy mapování a zpracování dat Získané údaje je vhodné zpracovat v programu MS Excel, vzor jednoduché databáze (tabulky) je opět dostupný na internetových stránkách ČSOP. Do tabulek je vhodné používat zkratky, nejlépe sjednocených tvarů a významů. Návrh užívaných zkratek je v Tab. 2. Nálezy je možné zpracovávat pro každý druh zvlášť (na samostatné listy excelovského souboru) nebo pro všechny druhy dohromady. Tab. 2: Přehled navrhovaných zkratek používaných pro vyplňování nálezových tabulek při mapování obojživelníků. Zkratka Význam Poznámka M samec pouze, pokud jsme schopni určit pohlaví jedince F samice pouze, pokud jsme schopni určit pohlaví jedince sn. snůšky u žab, zejména skokanů, blatnice, rosničky larvy myšleni pulci žab i larvy ocasatých obojživelníků juv. juvenil zpravidla toho roku metamorfovaný jedinec adult dospělec pokud nejsme schopni určit pohlaví zvířete pozorování vizuální metody sledování hlas odposlech zaznamenat příp. provokaci hlasem z přehrávače odchyt při odchytu zvířat pomocí podběráku (do ruky) odh. odhad počet odhadnutých jedinců sp. spočteno přímo spočtení jedinci jedn. jednotlivý výskyt do 10 ti jedinců des. desítky ks od cca 10 do 100 ks stov. stovky ks 100 ks a více Rtem skokan hnědý příklad označení druhu, které se skládá z prvního písmena latinského rodového jména a tří prvních písmen jména druhového O ohrožený druh stupeň ochrany druhu dle Přílohy III vyhlášky 395/1992 Sb. SO silně ohrožený druh dtto KO kriticky ohrožený druh dtto NP národní park zvláště chráněné území CHKO chráněná krajinná oblast dtto (N)PR (národní) přírodní rezervace dtto (N)PP (národní) přírodní památka dtto PCHP přechodně chráněná plocha obecně chráněné území VKP významný krajinný prvek dtto NL lokalita soustavy NATURA 2000 území chráněné v zájmu Evropského společenství S, V, J, Z světové strany m, km metry, kilometry min. minimálně F. Novák zápis jména pozorovatele anonym. neznámý pozorovatel? sporný údaj např. při determinaci druhu kú katastrální území např. z katastrálních map čtv. faunistický čtverec dle mapy dostupné na AOPK či publikace Prunera a Míky (1996) okr., kraj okres, kraj lok. lokalita místo nálezu, biotop 4. Metodika mapování obojživelníků Použití vhodné metodiky a načasování terénních pozorování zásadním způsobem rozhoduje o výsledcích mapování. Jednotlivé druhy se mezi sebou liší způsobem života i nároky na prostředí (svou ekologií) a tak volba konkrétní metody bude záviset především na následujících faktorech: (i) cíl studia ( prosté mapování, zjišťování početností, prostorové distribuce jedinců apod.), (ii) druh obojživelníka, (iii) roční období, (iv) vybavení pozorovatele (znalostmi i technickými pomůckami) a (v) vlastnictví výjimky umožňující manipulaci se zvláště chráněnými druhy (blíže v kapitole o legislativní ochraně obojživelníků). 8

Je nutné si uvědomit, že i prosté mapování má svá pravidla a nároky na zpracování dat (viz předchozí kapitola), přičemž navazující metody studia, jako např. odhady početností obojživelníků na základě zpětných odchytů, jsou po metodické stránce ještě mnohem náročnější. Mají-li mít získaná data nějaký význam (např. pro možnost jejich porovnání mezi lokalitami, vývoj v časové řadě apod.), pak musí být bezpodmínečně dodrženy podmínky užití těchto metod. Všeobecně platí, že pokud získáváme jakékoliv informace o daném druhu (populaci, biotopu), musíme vždy uvést způsob, jakým jsme k našim výsledkům dospěli. Přehled navazujících metod studia obojživelníků je uveden na závěr této kapitoly. Vážnější zájemci o tuto problematiku mohou využít citovaných literárních pramenů. V rámci této kapitoly jsou uvedeny víceméně vhodné metody pro jednotlivé druhy obojživelníků či skupiny druhů podobných si svou ekologií. Toto rozdělení má svou logiku, např. každý v terénu trochu zběhlý pozorovatel ví, že skokana štíhlého (Rana dalmatina) nejsnáze detekujeme na základě jeho snůšek v jarním období. Termín sledování je tedy neméně důležitý a zpravidla jím bývá období března až června. V rámci terénních prací jsme také omezeni svými znalostmi (např. schopností determinace druhu, znalostí prostředí) i technickým vybavením. Pokud máme např. pro studium čolka obecného (Triturus vulgaris) k dispozici podběrák, se sítí o vhodné velikosti ok, zřejmě zjistíme jiné údaje o jeho početnosti než na základě jeho prostého pozorování ze břehu (samozřejmě záleží na denní/noční době, velikosti a hloubce nádrže, počasí, přítomnosti vegetace aj.). Volba metody tedy nemusí být vždy jednoznačná a záleží na mnoha dalších okolnostech. Stejně jako při náročnějších terénních pokusech, je zaznamenání použité metody nezbytným údajem i při mapování a musí být součástí výstupních dat (nálezové tabulky). 4. 1 Přehled metod mapování Na tomto místě je uveden přehled používaných metod s případným komentářem a doporučením. Jednotlivé druhy se liší svou ekologií, obdobně se různí i metody užívané pro jejich mapování. Obojživelníci náleží k obratlovcům, kteří obvykle žijí skrytým způsobem života a po většinu roku se s nimi setkáváme jednotlivě. Pouze v době rozmnožování, v našich podmínkách březen až červen, se na vhodných biotopech shromažďují ve větších počtech. Toto období je také zpravidla nejvhodnějším pro jejich studium. Přehled metod vhodných pro mapování jednotlivých druhů našich obojživelníků je uveden v Tab. 3. Při mapování obojživelníků používáme metody, při kterých k manipulaci se zvířaty nedochází (pozorování, odposlech) nebo metody vyžadující odchyt jedinců (odchyt do ruky, podběráků, náleží sem i padací pasti užívané při transferech). Pokud manipulujeme se zástupci zvláště chráněných druhů, je třeba k této činnosti výjimky. Vždy by mělo platit, že bychom měli upřednostňovat neinvazivní alternativy metod, a to i za cenu menší přesnosti údajů. K rušení obojživelníků a k manipulaci s nimi by mělo docházet pouze výjimečně a v odůvodněných případech (např. transfery). Pokud chceme výsledky mapování srovnávat, ať už v rámci území nebo během časové řady, měli bychom vždy používat identické mapovací metody a úsilí při nich dosahované, např. srovnatelnou délku a umístění zábran, počet prolovení podběrákem, dobu strávenou poslechem či pozorováním, délky sledovaných transektů, břehové linie apod. Je zřejmé, že některé faktory ovlivníme pouze částečně, např. lidský faktor (změna osoby mapovatele, únava...), náhlé změny počasí atd. V úvahu musíme brát i přirozené změny početností 9

obojživelníků, které nesouvisí přímo s činností člověka a mohou být ovlivněny počasím, potravou, predací či vnitřními faktory, jako např. fyziologickým a sociálním stresem (projevuje se spíše u savců) nebo také tím, že se každou sezónu účastní reprodukce jiná skladba jedinců, s odlišným reprodukčním potenciálem (vyjádřený jako počet vajec či úspěšnost jejich oplození). Tyto pro obojživelníky typické a přirozené fluktuace počtu jedinců se velmi těžko odlišují od antropogenních vlivů (Pechmann a kol. 1991, Pechmann 2003 in Semlitsch). 4.1.1 Metody nevyžadující manipulaci se zvířaty Vizuální sledování Metoda vizuálního sledování je vhodná téměř pro všechny vývojová stádia obojživelníků. Její užití ovšem ovlivňuje řada faktorů (průběh počasí, denní/noční doba, charakter biotopu atd.). Počítání snůšek lze zařadit mezi nepřímé metody zjišťování početností populací. Používá se především u těch druhů, které vytváří zřetelně identifikovatelné a celistvé snůšky tedy zejména shluky vajec, jako je tomu u skokanů a rosniček. Lze jej použít taktéž u blatnic, u ropuch je zjištění počtu snůšek, zejména při vysoké hustotě populace, značný problém (vytváří dlouhé řetězce vajíček). Podobně může být obtížné odlišit jednotlivé snůšky u hromadně kladoucích druhů hnědých skokanů, zejména skokana hnědého, v některých případech i skokana ostronosého (Rana arvalis). V případě hromadných shluků schopnost identifikace klesá úměrně se stářím snůšek a jejich velikostí. Lze ovšem zaznamenávat velikost hromadného shluku, jeho plochu, příp. výšku sloupce nakladených vajec. Pro následnou interpretaci výsledků je nutné si uvědomit, že jeden shluk znamená jednu vykladenou, tedy pohlavně zralou, samici. Počet samců může být různý a je zpravidla vyšší než počet samic, které účastní reprodukce. Někteří samci se mohou rozmnožovat i vícekrát, řada jedinců obou pohlaví se z různých důvodů reprodukce nezúčastní vůbec (mladí, staří, slabí či jinak hendikepovaní jedinci). Velmi vhodná je tato metoda pro mapování skokana štíhlého, který tvoří jednotlivé a od sebe jasně oddělené snůšky, zpravidla přichycené na vodní rostliny (např. stébla orobinců a rákosu). Lokalita by měla být navštívena nejméně dvakrát během jarní sezóny. První návštěva by, v závislosti na průběhu počasí a nadmořské výšce, měla být provedena v druhé polovině března až počátkem dubna. Od výsledku této první návštěvy se odvíjí načasování druhé, příp. dalších kontrol. Jako výsledek bereme údaj s vyšším počtem nalezených snůšek. Během mapování procházíme břehovou linii nebo pobřežní pásmo s litorální či plovoucí vegetací, kam jsou vajíčka přednostně kladena. Další výhodou snůšek skokana štíhlého je, že po rozplavání zárodků zůstávají vaječné obaly, narozdíl od ostatních druhů, ještě 2 až 3 týdny patrné na hladině. Jejich identifikace je ovšem čím dál obtížnější z důvodu zárůstu řasami a postupného rozpadávání rosolovitých obalů vajec. U blatnic lze tuto metodu využít pouze v přehledném a vegetací nezarostlém terénu mělkých nádrží. Nezbytným vybavením jsou vysoké holínky, pro měření hromadných shluků hnědých skokanů skládací metr. Larvy ocasatých obojživelníků lze vizuálně pozorovat zpravidla velmi obtížně. Výjimkou jsou drobné a mělké vegetace prosté vodní plochy, které vyhledává např. čolek horský (Triturus alpestris) nebo drobné tůňky s výskytem larev mloka skvrnitého (Salamandra salamandra). Pulci žab jsou zpravidla nápadnější a během svého vývoje se soustřeďují velmi často do mělkých a prohřátých okrajových partií vodních ploch. Pokud pozorování opět nebrání zárůst vegetace, lze tímto způsobem velmi hrubě odhadnout počet pulců (larev) na 10

škále: jednotlivé kusy desítky stovky tisíce. Přesnost odhadu stoupá úměrně s přehledností lokality a v nepřímé úměře s její velikostí, resp. s velikostí pulci obývaného prostoru. Dospělce lze dle míry užité systematičnosti při mapování sledovat dvojím způsobem: namátkově (náhodným procházení biotopu) nebo systematicky (použití linií transektů včetně břehové linie nebo zkusných ploch). Skupinu zelených skokanů lze s výhodou mapovat procházením po břehové linii vodní plochy za příhodného počasí. Tím se rozumí teplé dny od května do srpna, nejlépe květen až červen. Podél břehu procházíme pomalou chůzí a zaznamenáváme odskoky jedinců. Nádrž můžeme obejít celou nebo pouze část břehové linie. Pro následné porovnání je nutné dodržet jednak délku a umístění linie, obdobný průběh počasí během pozorování a dobu strávenou mapováním. Pokud si nejsme jisti determinací do druhu, lze identifikovat jedince jako příslušníky komplexu zelených skokanů, kam náleží skokan menší (Rana lessonae), skokan zelený (Rana kl. esculenta) a skokan skřehotavý (Rana ridibunda). Na souši lze metodu aplikovat u dospělců mloka skvrnitého procházením vhodných biotopů (stinné bučiny za vlhkého počasí). V době terestrické fáze některých druhů obojživelníků (např. hnědých skokanů), lze s úspěchem procházet břehové partie drobných vodních toků a mokřinky situované v lesnatém prostředí. Sčítání jedinců může být prováděno ze břehu nebo procházením vodoteče, v podmáčeném prostředí namátkově či po liniích a transektech. V drobných vodních plochách jsou také snadno identifikovatelné oba naše druhy kuněk, příp. čolci. Pro všechna vizuální pozorování platí, že by měla být provedena nejméně dvakrát v průběhu sezóny. Umělé úkryty Pokud chceme zjišťovat druhovou pestrost obojživelníků na dané lokalitě, je možné využít předem připravených vhodných úkrytů, pod kterými se zvířata hromadí. Tyto úkryty by měly být na lokalitě umístěny nejméně 24 hodin předem a lze je využít jak na souši, tak ve vodním prostředí. Pro obojživelníky je ve vodní fázi s úspěchem vyzkoušel R. Rozínek (písemné sdělení), kdy umístil na vodní hladinu starý prasklý gumový člun, pod kterým následně odlovil 96 exemplářů čolka velkého (Triturus cristatus). Jako úkrytů lze použít i dřevěných desek, tmavých igelitů či gumových matrací. Na souši úkryty spolehlivě využívají všechny naše druhy ropuch. Schovají se pod ně i někteří zástupci plazů. Podmínkou je nutný úklid těchto materiálů a jejich přesná evidence (abychom na některý nezapomněli). Odposlech hlasových projevů Tato metoda spočívá v identifikaci samců těch druhů žab, kteří se výrazněji hlasově projevují (např. kuněk, blatnice, rosničky, ropuch, zelených skokanů, příp. skokana hnědého a ostronosého). Výsledkem sčítání (odhadu) je počet vokalizujících samců. Lze použít nahrávky hlasů žab k jejich provokaci. Počítání hlasů, resp. odhad početnosti samců, by měl být prováděn nejméně dvakrát v průběhu reprodukční sezóny daného druhu ve vhodném období a za příznivého počasí (teplo, vlhko). Směrodatný je opět výsledek s vyšším počtem zaznamenaných jedinců. Počítání může být prováděno ve dne, u většiny druhů s větším úspěchem večer a v první polovině noci. Silný vítr během poslechu může výsledky ovlivnit po větru slyšíme hlasy z větší dálky a hrozí jejich několikanásobné započítání. Zpravidla obcházíme nádrž podél břehu a provádíme cca 5 min zastávky na jednotlivých kontrolních místech. Vzdálenost mezi nimi by měla být volena tak, aby z několika 11

bodů nemohli být započítání ti samí jedinci (záleží na větru, počtu jedinců i druhu obojživelníka). Výsledkem jsou zpravidla hrubé odhady na stupnici: jednotlivý výskyt desítky stovky jedinců. Pokud chceme výsledky srovnávat, musíme používat vždy stejné schéma sledování (denní/noční dobu, délku sledování, vzdálenost mezi zastávkami, délku sledované linie, použití nahrávek apod.) a tyto údaje zaznamenávat. 4.1.2 Metody založené na odchytu jedinců Obojživelníky je možné odchytávat několika způsoby. Jejich výběr se řídí zejména podle zaměření práce (požadovaných výsledků), druhu sledovaného živočicha a charakteru biotopu. Zábrany a zemní padací pasti Principem této metody je dokonalé ohrazení sledovaného biotopu nebo vytvoření požadované linie zábranami po jejichž stranách umístíme do země nádoby, které slouží jako zemní padací pasti. U většiny druhů je možné tímto způsobem zachytit všechny migrující jedince. Pouze u skupiny tzv. zelených skokanů, kteří zimují převážně v nádrži a po většinu roku se pohybují v její těsné blízkosti, je vhodné pro přesnější stanovení velikosti populace tuto metodu kombinovat s vizuálním pozorováním či poslechem vokalizujících samců. Obdobně u jiných druhů zimuje část nebo celá populace ve vodním prostředí (skokan hnědý, skokan štíhlý, čolek velký). Výsledkem odchytu je absolutní početnost jedinců sledovaného druhu v ks na jednotku plochy či objemu nádrže. Dále je možno použít plastikové zábrany postavené do linií standardní délky, opět s padacími pastmi umístěnými ve stejných vzdálenostech od okrajů zábran. Bariéry se umísťují do předpokládaných migračních tras obojživelníků. Podobně se tyto zábrany používají pro odchyt obojživelníků, kteří v jarním období migrují přes rizikové úseky silnic na svá místa rozmnožování. V zahraničí se pro tyto účely používají speciální, ale konstrukčně náročnější pasti (Hartung a Glandt 1988). Výsledkem odchytu je relativní abundance zvířat (např. počet ks v přepočtu na 1 metr délky zábran). Výhodou použití padacích pastí v kombinaci se zábranami je bezpečné zachycení i těch druhů, které jinak unikají naší pozornosti z důvodu skrytého způsobu života nebo malé početnosti na lokalitě. Nevýhodou je zachycení a případné usmrcení i ostatních živočichů (hmyz, drobní savci), dále pak časová náročnost při stavbě a následné pravidelné kontrole zařízení a také rušení a manipulace s jedinci. Volný sběr do ruky Použití především v období suchozemské fáze života obojživelníků. Obojživelníky je možno sbírat náhodně nebo na předem vytyčených trasách či plochách. Tato metoda je využitelná zejména pro méně pohyblivé druhy obojživelníků, jako např. mloka skvrnitého a často bývá spojována s vizuálním pozorováním. Pomocí sítí či podběráků Podle velikosti a hloubky vodní plochy nádrž prochytáváme z lodě, ze břehu či nádrží procházíme. Při odhadu velikosti populace na základě matematických předpokladů se právě tato metoda používá nejčastěji. Velikost ok podběráku by měla odpovídat velikosti chytaných zvířat. Pro malé druhy čolků, jejich larvy nebo pulce a 12

juvenily žab použijeme síť s oky max. 2 3 mm velkými. Pro dospělce našich druhů žab postačí síť o velikost ok 0,5 1 cm. Vhodné je používat podběrák s pevnou rukojetí i obručí, nejlépe z kovu a pevně přichycenou k násadě. Většina podběráků používaných sportovními rybáři tyto požadavky nesplňuje. Mají často nevhodný trojúhelníkovitý tvar a malou pevnost. Je třeba si uvědomit, že pokud nádrží procházíme, víříme sedimenty, kde mohou být fixovány různé kontaminanty. Rovněž přímá manipulace, zejména s larvami čolků, může chytané jedince poškodit. Zranitelnost larev při manipulaci klesá s jejich stářím. Obecně se jeví použití této metody na lokalitách s výskytem čolků jako nevhodné zejména v době vývoje jejich larev. Rovněž období rozmnožování, kdy dochází k rušení svatebních tanců čolků a následného vývoje vajec přilepovaných na vodní vegetaci, není vhodné pro použití této metody. Pokud chceme výsledky odchytu srovnávat, je třeba dodržet stejnou intenzitu prolovů vyjádřenou dobou prolovování či počtem prolovení podběrákem. Tab. 3: Přehled metod vhodných pro mapování jednotlivých druhů obojživelníků. Pořadí zaznamenaných metod určuje jejich vhodnost pro daný druh. Použité zkratky jsou uvedeny v Tab. 2. Období sledování je pouze orientační, záleží na průběhu počasí, nadmořské výšce a mikroklimatu lokality. Druh Stádium Období Metoda Poznámky Mlok skvrnitý (Ssal) larvy adult IV.-VI.(IX.) IV.-X., odchyt drobné čisté potoční tůně, studánky za tepla, lépe v noci, ve dne při (po) dešti Čolci malí (Tvul, Talp, Tmon, Thel) larvy adult (IV.)V.-VII. (III.)IV.-VI.(VII.) odchyt, odchyt, larvy jsou citlivé na manipulaci dospělci zůstávají různou dobu ve vodě Čolci velcí (Tcri, Tdob, Tcar) larvy adult (IV.)V.-VIII. (III.)IV.-VI. odchyt, odchyt, larvy jsou citlivé na manipulaci lze pozorovat při nadechování u hladiny Kuňky (Bbom, Bvar) adult (III.)IV.-IX.(X.) hlas,, odchyt denní i soumračná aktivita Blatnice skvrnitá (Pfus) snůšky larvy adult IV.-V. V.-VII.(IX.) IV.-V. hlas provazce 1,2-1,5 cm široké, max. 1m dl. velcí pulci, někteří přezimují spíše noční aktivita, mimo páření striktně Rosnička zelená snůšky IV.-VI.(VII.) drobné shluky o průměru 2-4 cm (Harb) Ropuchy (Bbuf, Bvir, Bcal) Zelení skokani (Rrid, Resc, Rles) Skokan hnědý (Rtem) Skokan štíhlý (Rdal) Skokan ostronosý (Rarv) adult larvy adult snůšky larvy adult snůšky larvy adult snůšky larvy adult snůšky larvy adult (III.)IV.-VI. (IV.)V.-VII. III.-IV.(VI.) V.-VI.(VII.) V.-IX. III.-IX.(X.) III.-IV.(V.) IV.-VI.(VII.) III.- IV.(IX.) III.-IV. IV.-VI. III.-IV.(IX.) III.-IV. IV.-VI. III.-IV.(IX.) hlas hlas,, odchyt hlas,, odchyt, odchyt, odchyt soumračná a noční aktivita pulci se shromažďují u břehů, v mělčinách odchyt do padacích pastí při transferech Bvir aktivuje později hůře detekovatelné než u hnědých skokanů převážně u vody, zejména dospělci vokalizují nejsilněji za soumraku často vytváří hromadné snůšky odchyt do padacích pastí při transferech snůšky jednotlivě, na (ve) vodní vegetaci nejlépe v době rozmnožování snůšky jednotlivě až hromadně kladené nejlépe v době rozmnožování 4.2 Navazující metody studia obojživelníků 4.2.1 Stanovení velikosti populací Rozlišujeme absolutní početnost zjištěnou na základě přímého spočtení, kde výsledkem je počet jedinců na jednotku plochy či objemu nádrže. Tyto výsledky získáme pouze při použití metody dokonalého ohrazení 13

biotopu zábranami, či vychytáním všech zvířat v nádrži pomocí podběráků. Oproti tomu je relativní početnost dána počtem zvířat v přepočtu na jednotku délky liniových zábran, počet prolovení podběrákem, délku pozorované břehové linie, dobu sledování apod. Přímé metody, kterými můžeme stanovit velikost sledovaných populací, je možné rozdělit do dvou skupin. Jednou z nich je vychytání všech jedinců na sledované lokalitě. Vzhledem ke způsobu života a charakteru většiny biotopů obojživelníků, není velmi často možné, ani účelné, tyto metody aplikovat. V těchto případech můžeme velikost populace odhadnout na základě metod značkování a zpětného odchytu, tzv. Mark-and- Recapture Techniques (blíže např. Krebs 1998). Další z nepřímých metod stanovení velikosti populace je počítání jednotlivých snůšek, výskyt samců některých druhů je možné zaznamenávat na základě jejich hlasových projevů. Odhad početnosti populace (populační hustoty) se provádí na základě matematických předpokladů. Pro odchyt jedinců se volí nejčastěji podběrák. Vychází se z následující úvahy: část populace vylovíme, označíme a zpět vypustíme. Po určité době (zpravidla den až několik dní) provedeme odchyt znovu a zjistíme poměr mezi počtem označených a neoznačených jedinců. Předpokládá se, že poměr značených jedinců k neznačeným v určitém odchytu je shodný s poměrem jedinců značených k neznačeným v celé populaci. Existuje několik různých metod, které se odlišují potřebným počtem prolovů (návštěv lokality) a některými speciálními předpoklady. Některé podmínky pro užití těchto metod jsou ovšem společné: (i) značení jedinci musí být identifikovatelní po celou dobu odchytu, (ii) značení jedinců nesmí ohrozit jejich přežívání ani pravděpodobnost odchytu, (iii) odchyt musí probíhat rovnoměrně po celé ploše a (iv) značení jedinci musí být zpět do biotopu vypouštěni taktéž rovnoměrně (ne hromadně na jedno místo). Rozeznáváme metodu Petersena, kdy k odhadu početnosti stačí pouze dvě návštěvy lokality a metodu Schnabelové, kdy nádrž prolovujeme v časových odstupech vícekrát. Společnou podmínkou užití těchto metod je existence uzavřené populace. Znamená to, že velikost populace by neměla být během odchytu ovlivňována migrací (příchodem a odchodem jedinců), mortalitou ani natalitou zvířat. Tyto předpoklady nejsou ve většině případů splněny a tak aplikace těchto metod dává zkreslené výsledky, ovlivněné převážně migrací jedinců během sledování. Určitým východiskem je volba metody Joly-Sebera, která je vhodná pro otevřené populace. Metoda je ovšem mnohem náročnější na značení jedinců (potřeba značit každý odchytový den jinak) i zpracováním výsledků. Blíže v již zmiňované publikaci Krebse (1998). 4.2.2 Značení jedinců Z textu věnovaného odhadům početnosti vyplývá podmínka značení jedinců pro jejich následnou identifikaci (zpravidla proto, aby nebyli započítáni vícekrát). Značení jedince je ovšem zásahem, který je dle zákona č. 246/1992 Sb., o ochraně zvířat proti týrání zakázán, resp. považován za týrání zvířat (zejména bolestivé metody, jako např. amputace prstů, vymrazování značek apod.). K těmto zákrokům jsou oprávněni pouze lékaři, veterinární lékaři a osoby s jiným vysokoškolským vzděláním biologického směru, kterým bylo uděleno osvědčení příslušným orgánem ochrany zvířat (ústřední veterinární komisí). Navíc lze takto manipulovat se zvířaty pouze podle tzv. schváleného plánu pokusů. Aby mohl příslušný orgán ochrany přírody udělit výjimku pro manipulaci se zvláště chráněnými druhy podle zákona na ochranu přírody, je nezbytné splnit i podmínky zákona na ochranu zvířat proti týrání. Z výše uvedeného vyplývá, že značení jedinců se za této situace nestane 14

nijak rozšířenou součástí metod mapování a studia obojživelníků. Existuje poměrně mnoho druhů značení obojživelníků, z nichž téměř žádné nesplňuje zcela uspokojivě všechny kladené požadavky na tuto činnost. Je nutné si uvědomit, že i zdánlivě neškodné označení zvířete bavlnkou omotanou kolem končetiny může způsobit jeho zachycení o vegetaci či poškození končetiny vedoucí ke vzniku nekróz a zvýšené pravděpodobnosti predace. Bližší informace o značení obojživelníků lze nalézt např. v publikacích Jolyho a Miauda (1990), Heyera a kol. (1994) či Vojara (2001). 5. Praktická ochrana obojživelníků v době tahu Ke střetům obojživelníků s automobily dochází na místech křížení tahové (migrační) cesty s frekventovanou komunikací. Úhyny obojživelníků při masovém jarním tahu mohou být tak značné, že roční reprodukce nestačí pokrývat tyto ztráty. Uvádí se, že jakmile ztráty způsobené automobilovou dopravou překročí každoročně 25% z celkového počtu jedinců v populaci, pak je tato populace ohrožena (Mikátová a Vlašín 2002). Takto může dojít k naprosté devastaci celé populace v průběhu několika málo let. Jednou z možností ochrany je upozornění na tyto rizikové úseky. Kontaktními místy jsou např. pracoviště AOPK ČR nebo správy CHKO či NP. Dále je možné, a v rámci podpory projektů zaměřených na mapování obojživelníků v programu č. 9 i nezbytné, zasílat hlášenky o tahových cestách obojživelníků na ÚVR ČSOP (Obr. 1). Přehled v současnosti známých úseků, kde dochází k významným střetům obojživelníků s dopravou, podává publikace Mikátové a Vlašína (2004). Obr. 1: Hlášenka o tahu obojživelníků. Hlášenka se vyplňuje společně pro všechny druhy za jednu sezónu, odděleně pak pro každou lokalitu a jednotlivé roky. HLÁŠENÍ O TAHU OBOJŽIVELNÍKŮ druhy/počet okres obec vymezení a popis úseku lokalizace začátek dne jméno adresa telefon (fax) ohlašovatel e-mail konec dne datum zapsal další údaje zapiš na druhou stranu lístku 5.1 Přehled metod vhodných k ochraně obojživelníků v době tahu 15

Téměř vyčerpávající přehled těchto metod je uveden na str. 81 119 publikace Mikátové a Vlašína (2002). Volba prostředků, které mají zajistit ochranu obojživelníků v době jejich tahu přes komunikace závisí především na druhovém složení a počtu ohrožených jedinců, frekvenci dopravy, charakteru komunikace, odborných, technických a finančních možnostech realizátora či investora. Na tomto místě je prezentován pouze stručný přehled používaných metod s případnými poznámkami. evidence tahových cest (viz. hlášenky Obr. 1, blíže publikace Mikátové a Vlašína, 2004) dopravní značení s příp. omezením rychlosti (účinné na místech s malým počtem táhnoucích obojživelníků a nízkou frekvencí dopravy; v současné době neexistuje oficiální značka upozorňující na tah obojživelníků) uzávěry silnic a objížďky (v našich podmínkách obtížně prosaditelné) odchyt zvířat na silnici (bez použití bariér; pracné a nebezpečné pro obsluhu) pořízení náhradního místa rozmnožování (problémy s věrností některých druhů k rozmnožovacím nádržím) naváděcí zařízení (usměrní pohyb obojživelníků na místa bezpečného podchodu/přechodu komunikace) odchytové zařízení složené z bariér a padacích pastí 5.2 Bariéry jako ochrana obojživelníků v době tahu Bariéry (zábrany) jsou jednou z nejčastěji používaných metod ochrany obojživelníků v době jejich tahu přes komunikace. Existuje několik typů bariér, které se od sebe liší funkcí (zábrany naváděcí a odchytové) a konstrukcí (zábrany dočasné a trvalé). V praxi jsou nejčastěji používány dočasné odchytové zábrany. Přitom užití jiných typů zábran může být v některých případech účinnější a z dlouhodobého hlediska i ekonomicky výhodnější. Bariéry se budují nejčastěji podél komunikací. Před zahájením vlastních prací je nutné zajištění výjimky potřebné k manipulaci se zvláště chráněnými druhy obojživelníků, dále souhlas vlastníka dotčeného pozemku a Správy a údržby silnic. V případě kombinace zábran s dopravním značením, je třeba kontaktovat příslušný dopravní inspektorát policie ČR. Pokud umísťujeme bariéry ve zvláště chráněných územích, je vyžadována výjimka pro odchyt živočichů u NP, NPR a PR. U ostatních typů ZCHÚ může být tato činnost vázána na předchozí souhlas orgánu ochrany přírody (správy CHKO, ministerstvo ŽP či krajské úřady). 5.2.1 Bariéry přenosné naváděcí Jejich úkolem je pouze nasměrování nebo odklonění obojživelníků, případně i dalších drobných živočichů, z jejich původní tahové cesty do určitého místa. Často je tímto místem např. podchod pod komunikací. Tento druh bariéry je finančně nejméně náročný, jelikož může být bez nepřetržité obsluhy, pouze s občasnou kontrolou jejího poškození nebo odcizení. Nedostatečná kontrola by mohla vést ke zprůchodnění bariéry a vstupu obojživelníků do vozovky. Částečné poškození bariéry může zapříčinit zvěř, poměrně často také drobní hlodavci, kteří se pod bariérou podhrabávají. Stačí i malá skulinka a pro drobné obojživelníky je průchod otevřen. Spodní okraj bariéry je třeba zahnout proti směru tahu živočichů a přihrnout jej zeminou. Zejména 16

ropucha, narazí-li na překážku, snaží se ji často podhrabat. V tomto případě ji zastaví zahnutý okraj folie a zvíře dále putuje podél bariéry. Je třeba si uvědomit, že je nutné ochránit i zpětný tah obojživelníků z místa rozmnožování. Ten není tak hromadný, ale probíhá pozvolna, trvá delší dobu a snáze uniká naší pozornosti. Zejména tah mladých jedinců může trvat až do podzimu. Je tedy dobré postavit bariéru na obou stranách silnice. Z nedostatku finančních prostředků se tak děje jen velmi vzácně. Je-li bariéra instalována jen na jedné straně, tedy k zachycení jarní migrace, je nutné ji ihned po skončení tohoto tahu odstranit. Jinak se vracející obojživelníci budou nuceni zdržovat v úzkém pruhu mezi vozovkou a bariérou a riziko jejich přejetí se tím značně zvyšuje. Je třeba správně rozlišit vlastní tah a ojedinělé kusy na komunikaci. Přejetí jednotlivých kusů nemůže zdravou a dobře prosperující populaci ohrozit. Použití zejména na místech, kde je nějakým vhodným způsobem zajištěn dostupný podchod nebo přechod pro nasměrované obojživelníky. Zde je její použití velice jednoduché a potřebné finanční náklady závisí na délce bariéry. V případě trvalého problému je dobré zvážit použití trvalých bariér, které jsou z dlouhodobého hlediska levnějším řešením. Materiál: Volba vhodného materiálu je nesmírně důležitá, přičemž ovlivňuje nejen výši potřebných finančních prostředků. Nevhodný materiál může činit problémy při instalaci nebo nemusí dostatečně zadržet migrující obojživelníky. Vhodná je elektrikářská folie, která se používá ke krytí kabelů v zemi. Vyrábí se v několika druzích a odstínech. Dnes se ale již těžko shání, dodávají se spíše děrované druhy, které jsou levnější, ale naprosto nevhodné. Děrovaní vytváří příležitost k překonání této bariéry (zejména pro čolky, rosničky). Proto je nutné, aby byla použita hladká a plná fólie. Tyto druhy jsou v balení po cca 250 metrech a velmi dobře se s nimi pracuje. Jeden druh je z jedné strany hladký, z druhé má slabé vroubkování. Při jejím použití je nutné dát hladkou stranu ze směru tahu obojživelníků. Folie je 30 cm vysoká a je balena v rolích po 80 m, tedy ani její doprava nečiní potíže. V SRN a Rakousku se používají zelené jutové děrované pásy, které mají na jednom okraji lem, který by měl bránit přelezení. Při kontrole materiálu přímo v terénu v Rakousku bylo zjištěno, že materiál se po čase únavou prověsí a lem slehne a hrozí překonání bariéry. V případě výskytu skokana štíhlého, který dobře a vysoko skáče, je nutné použít vyšší materiál, nejméně 60 cm. Jako opora pro fólii poslouží obyčejné dřevěné kolíky, umístěné z opačné strany než probíhá tah. Kovové tyčky nebo silné dráty jsou často odcizeny. Fólie je přichycena hřebíčky, napínáky nebo nastřelována sponkami s tím, že horní okraj je volný a ohne se proti směru tahu a vytvoří tak těžko překonatelný oblouk. Jako nevhodný materiál se jeví i desky z různých materiálů, například eternitové, dřevěné nebo skleněné. Velmi snadno dojde k jejich poškození nebo zcizení. Také není možné jakékoliv zahnutí okrajů. Výběr vhodného místa je zásadní pro účelnost celé akce. Příliš krátkou bariéru obojživelníci snadno obejdou, dlouhá je zbytečně nákladná. Ještě důležitější než délka, je její umístění. Ideální je, když před její instalací známe místo nejsilnějšího tahu a celý v rámci tahu využívaný prostor. Při instalaci, kde neznáme tyto potřebné informace, je dobré se obrátit na místní odborníky. 5.2.2 Bariéry přenosné odchytové 17

Odchytové bariéry se od naváděcích liší zejména v účelu použití. Tohoto typu používáme na místech, kde chceme zabránit vstupu obojživelníků, ale nemáme možnost jedince nasměrovat do nějakého podchodu. Konstrukce vlastní bariéry je totožná s předcházejícím typem, doplněná pouze o odchytové nádoby. Při použití odchytové bariéry se často dělá mnoho chyb, které sníží její účinnost na minimum, přestože pracnost a finanční náklady zůstávají stejné. Jednou z nejčastějších je špatné umístění odchytových nádob. Základem je, aby zábrana vedla přímo přes odchytovou nádobu, nikoli aby byla umístěna těsně vedle ní. Zejména čolci lezoucí podél bariéry po okraji nádoby snadno přelezou a nespadnou do připravené pasti. Spodní okraj fólie musí být dole zahnut proti směru tahu a řádně přihrnut zeminou nebo zapuštěn v dostatečné hloubce (min. 10 cm) do rýčem předem vytvořené rýhy v terénu (vhodné např. v jílovitých půdách). Horní okraj zábran je dobré pokud možno opět zahnout proti tahu obojživelníků. Zejména čolci jsou v deštivém počasí schopni přilepit se bříškem na fólii a snadno vylezou i po kolmé stěně, přičemž zahnutý okraj překonávají velmi obtížně. Vzdálenost mezi odchytovými nádobami by měla být 10 až 20 m, v místech nejsilnějšího tahu pak 5 až 10 m. Účinnost tohoto typu bariéry je v případě řádné instalace a dostatečného počtu vhodných odchytových nádob téměř 100 %. Každoroční náklady jsou ovšem relativně vysoké, zejména z důvodu nutnosti nepřetržité obsluhy. V době jarního tahu může na některých místech při optimálním počasí během jediné noci táhnout až několik set jedinců obojživelníků. V těchto případech je třeba zhodnotit, zda by nebyla výhodnější trvalá bariéra. Ideální podmínky pro silný tah dospělců jsou večer mezi 20-23 hodinou, zejména za teplého počasí a deště. Při extrémních počtech jedinců je vhodné u odchytové bariéry strávit téměř celou noc, protože tah slábne až v brzkých ranních hodinách. Určitou variantou je kontrola pastí dvakrát za den (kolem půlnoci a brzy ráno). Minimem je každodenní kontrola v brzkých ranních hodinách. Je nutné, aby obsluhu nádob prováděla osoba zodpovědná a znalá manipulace se zvířaty a všichni případní pomocníci byli řádně poučeni. V případech, kdy jsou živočichové odnášeni na vzdálenější místo, je nesmírně důležité zvolit vhodnou transportní nádobu. Naprosto nevhodné jsou velké třílitrové sklenice a igelitové sáčky. Vhodné jsou plastikové přepravky různých velikostí, které mají děrovaná víka. Do nich umístíme vždy trochu vhodného vlhkého materiálu (mech, listí, tráva). Dbáme aby transportní nádoba nikdy nestála na slunci. Je nutné oddělovat ocasaté obojživelníky a žáby, nejlépe pak každý druh samostatně. Použití: Nejčastěji se tato bariéra používá na místech, kde je nutné zabránit vstupu obojživelníků do vozovky a nemůžeme-li použít naváděcí bariéry. Další využití bariéry může být v případě potřebné asanace či úprav určité lokality, kdy chceme obojživelníkům zabránit ve vstupu do prostorů, kde by mohli být ohroženi. Materiál: Na konstrukci zábran je opět vhodná elektrikářská fólie. Velmi důležitá je volba odchytových nádob. Vhodné jsou kbelíky s víkem, do kterého je vyříznut otvor. Okraje víka zabrání živočichům vylézt z nádoby, přičemž ani čolci nedokáží tento okraj překonat. Důležitá je i velikost těchto nádob. Z příliš velkých (spíše širokých) nádob bez víka mohou skokani vyskočit. Z malých, kde je napadáno mnoho zvířat, je toto riziko ještě větší. Je důležité, aby byly ve dně nádoby udělány otvory. Jinak se nádoba za deště zaplní vodou a obojživelníci se v ní snadno utopí. Tyto otvory musejí být přiměřeně velké, aby jimi malí čolci neprolezli. Nádoby musejí být celé zakopané na úroveň okolního terénu. Je nutné dát pozor na vysokou spodní vodu, která může nádobu zalít vodou otvory ve dně. V takovém případě použijeme odchytovou nádobu bez děr a na dno nádoby umístíme těžký předmět, např. kámen. Můžeme též zatížit okraje nádob. Je-li to možné, nádobu 18

umístíme jinam, kde toto nebezpečí nehrozí. Jako opora pro fólii poslouží opět obyčejné dřevěné kolíky, umístěné z opačné strany než probíhá tah. Výběr vhodného místa: Důležitost a význam tohoto bodu byl již popsán u předešlého typu bariéry. Musíme však brát na zřetel, že zde jsou navíc instalovány odchytové nádoby. V podmáčeném terénu se zalijí vodou a ohrozí tak polapené živočichy. 5.2.3 Bariéry trvalé naváděcí Slouží stejnému účelu jako přenosné naváděcí zábrany. Výhodná je aplikace na místech, kde je potřeba řešit problém migrací obojživelníků každým rokem. Instalaci trvalých zábran by ovšem měla předcházet instalace dočasných bariér, které umožní lokalizovat nejvýznamnější místa tahů obojživelníků a počty migrujících zvířat. Výběr vhodného místa by měl být proveden na základě detailní znalosti migračních cest obojživelníků. Konstrukcí trvalých bariér se v současné době zabývají specializované firmy (např. NaturaServis, s.r.o, http://www.naturaservis.net/, jejichž technické parametry zábran jsou dále popsány). Výhodou těchto bariér je snadná instalace dvěma pracovníky bez použití jakékoliv techniky. Zábrany se skládají z plechových dílců se speciálním profilem pro obojživelníky nepřekonatelným. Okraj v zemi je rovněž ohnut proti tahu živočichů, aby zvířata bariéru nepodhrabala. Systém umožňuje překonávat i několikametrové terénní vlny. Instalace této bariéry je obtížnější než u předcházejících přenosných typů. Zejména v členitém terénu vzniká potřeba úprav jednotlivých dílců přímo v terénu. Nevýhodou této bariéry je jednorázově vyšší cena. Je ale stále výrazně levnější než klasické betonové zábrany, které zadrží většinu žab, ale čolci je snadno překonají. Proti krádeži je tato bariéra chráněna zahrnutím zeminy z opačné strany, než probíhá tah živočichů. Tedy ze strany, kde jsou dílce přichyceny k sloupkům šrouby. V případě, že by někdo chtěl dílec odcizit, musel by nejdříve odházet 30 cm vysokou vrstvu zeminy v délce 2 m a šířce 50 cm. Toto zahrnutí zeminou z jedné strany má další výhody. V případě, že se na komunikaci dostane nějaký živočich, snadno se po navrstvené zemině dostane za bariéru, ale zpět už nikoliv. Další výhoda spočívá v ukrytí celé bariéry. Ta je povrchově upravena a ze strany od komunikace skryta zeminou. Součástí dodávky bývají i náhradní díly, takže v případě poškození je možné libovolný dílec vyměnit za nový. Životnost této bariéry je menší než betonové, nejméně však 30 let. Použití: Aplikace tohoto typu je vhodná na místech, kde chceme trvale nebo po dobu několika let odklonit tahovou cestu obojživelníků. Tento trvalý systém by měl být instalován až po důkladném seznámením se s tahovými cestami. Její relativně snadná instalace umožňuje instalaci v jakémkoliv terénu, nevyjímaje i značně podmáčený nebo svažitý terén. Přílišná členitost terénu její instalaci znesnadňuje, ale nevylučuje. Materiál: Na tento typ bariéry je vhodný pozinkovaný plech tloušťky 1 mm. Jednotlivé díly zábran jsou dlouhé 2 m a vysoké (široké) 50 cm. Na lokalitách s výskytem skokana štíhlého je nutné použít výšku minimálně 60 cm. Materiál je speciálně profilován proti překonání pohyblivějšími druhy čolků. Celé dílce jsou povrchově upraveny a přichyceny na kotvící kovové sloupky hliníkovými šrouby, podložkami a matkami nebo jsou přinýtované. Vlastní sloupek může být jen 60 cm dlouhý. Pro použití v podmáčeném, a tedy měkkém terénu, jsou výhodnější sloupky dlouhé 90 cm, pro zajištění jejich větší stability. Z opačné strany než probíhá tah obojživelníků přihrneme celou bariéru zeminou. Té musíme navršit větší množství, protože si po prvním dešti, nebo později pod tíhou sněhu, tato vrstva sedne. 19

Závěrem lze konstatovat, že existuje reálná možnost ochrany obojživelníků na místech jejich střetů s komunikacemi. Výše popsané bariéry lze využít i pro ostatní skupiny živočichů. Výběr konkrétní metody závisí především na velikosti ohrožované populace, frekvenci dopravy a finančním možnostech. Nezbytné je správné umístění bariér na místech alespoň nejsilnějších tahů. 5.3 Hlavní chyby při konstrukci bariér Většina v praxi nejčastěji se vyskytujících chyb byla již zmíněna v předcházejícím textu. Zde je uveden pouze jejich heslovitý přehled: nevhodné umístění zábran (mimo migrační cestu obojživelníků) bez provedení předběžného průzkumu volba špatného materiálu zábran (nejlépe elektroinstalační fólie, síťované materiály jsou nevhodné) nedostatečná kontrola celistvosti bariéry jakákoliv mezera mezi nádobou a bariérou nepřihrnutá zemina a neohnutí bariéry proti směru tahu či alespoň nezapuštění spodku bariéry v dostatečné hloubce do země (min. 10 cm) příliš mělké nebo široké odchytové nádoby odchytová nádoba nemá víko s otvorem (možnost úniku čolků, skokanů) nevhodně upravený vnitřek nádoby (absence úkrytů, odvodňovací otvory) nedostatečná frekvence kontrol pastí (nejlépe 2x za noc, min. však 1x denně v brzkých ranních hodinách) špatné zacházení se zvířaty (dlouhá doba do jejich vypuštění na místo rozmnožování, nevhodné nádoby na převoz, velké počty jedinců pohromadě, nešetrné zacházení při manipulaci s nimi, setření ochranného slizu na povrchu těla, kontakt s chlorovanou vodou...) nedostatečně prováděný zápis kontrol pastí (nejlépe zaznamenávat druhové složení a počty zvířat pro jednotlivé očíslované nádoby odděleně, fotodokumentace) opomenutí lokalizace zábran (na mapě, pomocí přístroje GPS nebo v terénu) v jednotlivých letech neodstranění dočasných bariér ihned po ukončení tahu obojživelníků 20