Základní škola KUNRATICE Předškolní 420, 148 00 Praha 4 Kunratice http://www.zskunratice.cz MČ Praha Kunratice LISTOPAD 2008 ALMANACH KUNRATICKÝ ČTENÁŘ TVŮRČÍ PSANÍ - LITERÁRNÍ SOUTĚŽ Ilustrace na titulní straně: II.A Marti Šnobr 1
6. prosinec 2008 Prezentace oceněných prací 2
KUNRATICKÝ ČTENÁŘ TVŮRČÍ PSANÍ - LITERÁRNÍ SOUTĚŽ V úterý 25.listopadu proběhla na naší škole literární soutěž, které se zúčastnili všichni žáci. Žáci byli rozděleni do několika kategorií podle věku. Soutěž probíhala na dvou úrovních tvůrčí psaní a ilustrace, které jsou součástí projektu rozvoje čtenářských dovedností. Seznamte se s vítěznými pracemi a jejich autory: Vyhlášení a předání odměn vítězům z jednotlivých kategorií proběhlo v sobotu 6. prosince 2008 v knihkupectví NEOLUXOR na Václavském náměstí od 12,00 hodin do 13,00 hodin. Součástí slavnostního vyhlášení bylo i autorské čtení nejlepších prací. Děkujeme Pláci knih NEOLUXOR a zejména panu Michalovi Suchánkovi za podporu při realizaci projektu. Vítězové jednotlivých skupin: Pět Co kdo bude tvořit? Kdo byl ve své kategorii nejúspěšnější? skupin Stránku doplňujeme o texty nejlepších prací a o ilustrace k nim. Již brzy doplníme :-). Leporelo obrázkový a písemný příběh se zvířátky a lidmi. I.A - Anežka Křivánková, Vendula Macháčková, Veronika Chramostová, Nikola 1. ročník Appolonio, Matěj Roztočil, Petra Klembarová I.B - Míša Chytilová, Lucie Pokorná, Barbora Michlová, Jan Potůček, Eliška Zieglerová I.C - Daniel Jun I.A I.B I.C Příběh ve kterém autoři použijí předem určená klíčová slova. II.A - Matyáš Koc II.B - Sofie Círová 2. - 3. III.B - Daniela Nguyen ročník Do užšího výběru se dále dostali žáci: II.A - Martin Šnobr, Terezie Kubínová, Michaela Chlebová, Klára Jičínská II.B - Veronika Krejčová, David Chrudimský, Petra Hýblerová III.A - Tomáš Závodný, Barbora Nocarová, Jakub Macík III.B - Adéla Jindrová, Kristýna Novotná, Matěj Vaněk 3 II.A II.B III.A III.B
Pět Co kdo bude tvořit? Kdo byl ve své kategorii nejúspěšnější? skupin Stránku doplňujeme o texty nejlepších prací a o ilustrace k nim. Již brzy doplníme :-). Příběh s dětským hrdinou navazující na předem zadaný úvodní text. IV.B - Jáchym Hobza V.A - Kristýna Hořejší 4. - 5. V.B - Jakub Horák ročník Do užšího výběru se dále dostali žáci: IV.A - Johana Kopecká, Tereza Kytková, Sára Davisová, Petr Vaníček IV.B - Nicole Langrová, Filip Svěcený V.A - Kristýna Hořejší, David Novák, Pavlína Volková V.B - Kristýna Starcová, Denisa Springerová IV.A IV.B V.A V.B Klasická pohádka na téma Strašidlo z Hrádku nebo Kunratický vodník. VI.A - Markéta Malá 6. - 7. VI.B - Gabriela Hýžová ročník VII.A - Jan Plaček VI.A VI.B VII.A Do užšího výběru se dále dostali žáci: VI.A - Martina Jiroušková, Martin Mikulec, Marek Dobeš VI.B - Barbora Běhounková VII.A - Martina Kratochvílová, Marek Žoha, Jitka Brandejsová Pověst Naše škola navazující na předem zadaný úvodní text. IX.A - Natálie Samková IX.B - Ly Nguyen 8. - 9. IX.B - Milan Janošík ročník Do užšího výběru se dále dostali žáci: VIII.A - Dominika Sovová, Milan Kravar, David Kalina, Rudolf Novák IX.A - Veronika Dundychová, Tereza Menclová, Lukáš Koutný, Lucie Šimečková IX.B - Michaela Křížová, Lenka Tranová Všem jmenovaným žákům blahopřejeme. 4 VIII.A IX.A IX.
Jak probíhala literární soutěž? Důležitá je příprava na tvůrčí psaní, vysvětlení žánru, tématu... Ta bude probíhat v hodinách českého jazyka. V pátek 21.11. 2008 třídní učitelé na třídnických hodinách předají žákům zadání TVŮRČÍHO PSANÍ LITERÁRNÍ SOUTĚŽE. Žáci si mohou promyslet o čem budou psát, doma si mohou vytvořit přípravu osnovu /nikoliv vlastní text!!!/. Všichni píšeme v úterý 25.11. 2008 první a druhou vyučovací hodinu /nezvoníme/. Čas na psaní jsou dvě vyučovací hodiny. Kdo ze žáků II. stupně dopíše dříve přejde do auly. Podle řádného rozvrhu učíme od třetí vyučovací hodiny. Žáci na I. stupni budou psát tento den také. Třídní učitelé v týdenním plánu upřesní čas. Píšeme na papíry, které jsou označeny razítkem školy, podpisem žáka, názvem práce, třídou. Na lavici má žák pouze psací potřeby, papíry s razítkem, písemnou přípravu - například osnovu. Rozsah textu: - I. stupeň dle uvážení učitele; - II. stupeň minimálně 1. strana. Píšeme čitelně, držíme se tématu a žánru. Vyhodnocení: Z každé třídy budou vybrána tři nejlepší práce. Pro výstavu a almanach, ve kterém budou uveřejněny nejlepší práce z každé kategorie budou v hodinách výtvarné výchovy výtvarně ztvárněny tři vybrané texty a to nejpozději do 5.prosince - formát a technika na vlastním uvážení autorů. Nejlepší práce budou přečteny a všichni ve škole se mohou účastnit ilustrátorské části projektu. Nejlepší práce budou vystaveny a otištěny společně s textem v almanachu. Almanach Vám nyní nabízíme. Almanach vychází s podporou grantových prostředků rozvojového programu MŠMT Kunratický čtenář. Za organizační výbor Ing. Bc. Vít Beran, MgA. Olga Králová, Mgr. Renata Čermáková, Mgr. Eva Jenšíková, PhDr. Dana Haladová, Mgr. Michal Střítezský 5
Výstupy z Kategorie I. Najdete na zadní obálce. KATEGORIE II. Kamarádi Klára Jičínská 2.A Byla jedna tichá vesnice a v ní žila kočička a ještě její kamarádi. Ta kočička si ráda hrála s klubíčkem. Ti kamarádi byli vrabec a sněhová vločka. Ta sněhová vločka byla smutná protože nemohla jít za svými kamarády. Ale najednou začalo sněžit. Na komín začalo sněžit tak moc, že to zasněžilo i domy i dokonce hrad. Šel pošťák a ten se nemohl dohrabat ani na poštu. Ale dohrabal se na poštu pozítří. takže pošta došla úplně bez chyby.ale zvířátka poslala taky dopis, protože chtěli zkusit novou věc. Když napsali ten dopis, tak nevěděli co s ním. Tak nastalo jaro.tak se šli projít a potkali slepici. a slepice se zeptal, co hledají a oni řekli, že nevědí. Co s tím dopisem? Slepice jim to všechno řekla. Tak to taky udělali. Ten dopis došel tetě., tak jak chtěli. Tak se naučili další věc. Tak měli radost, že se naučili, tak bezva věc a radovali se z toho celý večer. Kočička Martin Šnobr 2.A Jednou byla jedna kočička. Bydlela v malém domečku. Bylo to tam tak hezké, protože tam pískali vrabci. Jednou si kočička vyšla do města. Koupila si u pana prodavače kabelku. Pan prodavač říká: Tak to bude stát devadesát dva korun. Kočka šla do restaurace. Přišla do té restaurace a dala si tam smažený sýr. Uvědomila si, že by mohla mít svoji vlastní restauraci. Zabalila si svoje věci, vzala si smažený sýr a šla si vyrobit svoji vlastní restauraci. Přišla domů a začala si stavět svoji vlastní restauraci. Vzala ptákům zrní, aby měli co jíst. Zmuchlala si papírky, zavěsila na provázek, aby to vypadalo jako sněhové vločky. Nešly jí udělat v restauraci. Kdo šel kolem, tak slyšel bum, bum, řřř, bum. A najednou před kočičkou stála velká restaurace. Kočička řekla: Ale co když sem nikdo nepůjde, tak co? O vrabci Matyáš Koc 2.B Vrabec přistál na komíně. V krmítku nazobal zrní. Kočka se na ně mlsně kouká. V tom jí přistála vločka na nose, brr to studí. Ohnala se a vločka je pryč. Vrabec, frr a je pryč. Kam letěl? Napít se do louže. Louže je plná vody, pije a pije. Přiběhne Lenka s klecí, jéé a je v kleci. Pípá a pípá, tak ho pustí. Ale kde je? V 6
břichu micky. Micka je kočka. Mňam a jde na ni pes. Pes haf, haf a uteče na komín. Psa se bojí. Psa má Lenka. Pes se snaží a nedovede to. Proč? Protože není kočka. Pes neumí skákat jako kočka, je pes. Kamarádi Michaela Chlebová 2.A Byla jedna kočička a ta se jmenovala Lízinka. Neměla žádné kamarády. Hrála si s klubíčkem a to se zatoulalo. Tak ho šla hledat a místo klubíčka našla vrabce. Kočička Lízinka říká: Jak se jmenuješ? Vrabec říká: Já se jmenuji Ferda a půjdu si hrát. Tak si šli hrát na honěnou a na schovávanou. Z ničeho nic byl večer. Tak se ještě domluvili. Ráno se vzbudili a nasnídali se, Lízinka měla mlíčko. Vrabec měl zrní. Tak dny rychle utíkaly. Když se zase uviděli, hráli si na babu a na honěnou. Kočička Lízinka říká: Co to na nás padá? Vrabec říká: To padají z nebe peříčka? Ale ne to je sníh, řekla sněhová vločka, můžu si s vámi hrát? Lízinka a Ferda řekli: Tak jo. Hráli si, hráli až je vyrušil velký zlý pes. Kočička říká: Půjdeme se schovat za komín. Hráli si na honěnou, na babu, na slepou bábu, na hloupou kuchařku a na schovávanou. Blížil se večer a vločka musela jít domů a všichni se rozloučili. A to byl konec. O sněhové vločce Terezie Kubínová 2.A Sněhová vločka padá z nebe a říká: Juchů, juchů, to je sláva. Vrabec jí zrní a z komínu se kouří. Ryba vyskákala na břeh a mrskla ocasem. Další ryby byly ve vodě, jenom zlatá ryba vyskočila, hej rup. Teď už na ní skákala vločka. Ryba jí říká: To studí. Běž pryč. Vločka se jen hloupě smála a ryba ještě zařvala, ale nepomohlo to. Anička a vrabci Veronika Krejčová 2.B Jednou dopoledne kolem chaloupky poletovali hladoví vrabci. Počkejte, já vás nakrmím, křičela na ně Anička z okna. Nedávej jim zrní za okno, zamňoukala žárlivě kočka. Ale já jim zrní dám, odsekla Anička a nasypala jim zrní za okno. Děkujeme ti Aničko za to, že jsi nám nasypala zrní a dáme ti radu. Támhle padají sněhové vločky, chyť si je! poradili Aničce vrabci. Mami, jdu ven, křikla na maminku Anička. Za chvilku dostala hlad, když ucítila kouř z komína. Aničko, pojď na oběd, volala na Aničku maminka. A tak Aničce a mamince u oběda zpívali vrabci. 7
Kočka Sofie Círová 2.B Naši sousedi měli kočku a ta kočka se jmenovala Sněhová vločka. Ale měla problém. Protože byla bílá, tak si ji každý všiml. Jednou přiletěl na zahradu vrabec zobat zrní. Sněhová vločka si ho všimla, ale jak byla bílá, všiml si jí i vrabec a vyletěl na komín. Sněhová vločka skočila na komín za ním. Vrabec uletěl a Sněhová vločka spadla do komína. Ale jedno štěstí měla a to bylo, že už nebyla bílá, ale černá. Přátelství na farmě David Chrudimský 2.B Na jedné farmě u lesa žije spousta zvířátek kůň, kráva, prase, slepice a černá kočka. Jednou se ta kočka vyhřívala u komína a rozhlížela se kolem. Najednou si všimla, že paní domácí jde nasypat slepicím zrní. Přiletěl se tam najíst i vrabec. Kočka skočila dolů, že ho sní. Vyplašila slepice i vrabce. Vrabec vyletěl na střechu a kočka za ním. Začaly padat sněhové vločky. Střecha trochu klouzala a kočka sklouzla ze střechy a zranila si packu. Vrabec sletěl dolů a začal pípat. Paní domácí vyšla ven a kočku vyléčila. Od té doby jsou kočka s vrabcem kamarádi Zima Petra Hýblerová 2.B Jana jako každý rok, jezdí k dědovi na prázdniny. Vždycky se tam těší, protože si pro ni dědeček přijede do Prahy a jedou spolu vlakem. Když jeli tentokrát, tak se Jana skamarádila s holčičkou Klárkou. Zjistilo se, že bydlí o vesnici dál a tak k sobě chodily na návštěvu. Janě se u dědečka líbí. Dědeček sype každé ráno do krmítka ptáčkům zrní. Když se Jana dívala z okna, vyskočila k ní kočka. Viděly, jak jednomu vrabci spadla na zobák sněhová vločka. Jana se rozesmála. Jana si stěžovala dědečkovi, že je jí zima. Dědeček jí odpověděl, že bude určitě větší zima ptáčkům nežli jí. Janu napadlo, že by se ptáčkové mohli ohřát u komína. Najednou zazvonil telefon. Byla to babička Klárky a zvala Janu s dědečkem na návštěvu. Jana vyprávěla Klárce, co všechno prožila u dědečka. Kočka a vrabec Jakub Macík 3.A /ilustrace: Adéle Přívětivá/ Byla jedna kočka na komíně a ta měla schovanou vystřiženou sněhovou vločku. Měla kamaráda vrabce. Ten měl také vystřiženou sněhovou vločku. 8
Vždy, když šla kočka navštívit vrabce, přinesla mu trochu zrní. Vrabec jí za to dal vždy trochu mléka. Mají se rádi, chodí se navštěvovat skoro každý den. Také chodili spolu ven na dlouhé procházky. Hráli si na honěnou i na schovávanou. Jednoho dne viděla kočka kominíka, jak leze do komína. Chtěla se na něj podívat, koukla se tam a omylem tam spadla. Naštěstí se zachytila cihly. Vrabec k ní náhodou letěl na návštěvu a zrovna jí viděl, jak tam padá. Rychle vletěl do komína, vzal kočku za hřbet a vyletěl s ní za komín. Kočka byla tak vyděšená, že rychle usnula. Když se probudila, šli spolu zase ven. Vrabec Lojza Barbora Nocarová 3.A /ilustrace: Denisa Sklenářová/ Byla jedna kočka a ta se posadila za komín. Přiletěl k ní vrabec, který se jmenoval Lojza. Lojza byl celý černý a měl rád zrní z ječmene. Jednou si šel na pole zobat zrní. Farmáře to naštvalo, tak tam postavil strašáka. Ráno, když se farmář vzbudil, začaly padat sněhové vločky. Farmář měl radost, že ten otravný vrabec Lojza nebude na zrní létat, a po snídani chtěl zrní sklidit. Kočce bylo vrabce líto a tak, než se farmář nasnídal, šla na pole a nasbírala mu pár zrníček, aby neměl v zimě hlad. V noci šla za komín a nasypala zrní na střechu, aby měl vrabec Lojza co jíst. Vrabec si na jaře našel vrabčici a měli spolu čtyři mláďátka a byli šťastní až do smrti a jestli nezemřeli, jsou šťastní ještě teď. Z nebe padají kameny Tomáš Závodný 3.A Byl začátek zimy. Najednou kočce Micce, která právě seděla na komíně, spadla na nos sněhová vločka. Kočka se lekla a řekla: Takové neštěstí, z nebe padají kameny! A rychle to šla říct vrabcovi, který právě zobal zrní. Vrabec řekl: Taková hrůza, balvany padají z nebe? A rychle to letěl říct myšce Rýše. Myška řekla: Ach ne, opravdu? A vrabec řekl: Ano, opravdu. Myš to šla říct starému vlkovi, který si právě dělal doupě. To zničí les!!! řekl starý vlk a rychle to šel říct lišce Gábině, která právě číhala na kořist. Hned jak to uslyšela, řekla: Balvany? A z nebe? To je neštěstí! A šla to říct starému psovi, který právě spal. Haf, haf, to je neštěstí, řekl pes a rychle to šel říct sýkorce. Ta řekla: Ach ne! a šla to říct moudrému výrovi. Ten na to řekl: Nemějte strach, to jen sněží. Na jaře sníh zase roztaje. Do té doby si tady můžete hrát, koulovat se, bobovat, sáňkovat a stavět sněhuláka. A všechna zvířátka byla ráda, že se nezboří svět. Kočka na starém komíně Adéla Jindrová 3.B Byl jeden komín a za ním žila kočka Micka. Nedaleko žil starý vrabec, který strašně kradl. Kočka měla dvě kamarádky Kláru a Manku a partnera Jacka. Bylo ráno, přišel kominík a Micka ještě spala. Ten kominík shodil omylem štětkou Micku dolů do komína. Micka vyběhla ven z kamen pořádně vylekaná. Schovala se do komůrky, kde bydlel Jack. 9
Jack se lekl, Micka ho utišila a vyprávěla mu, co se přihodilo. Když odcházela domů, začaly padat sněhové vločky. Protože její kamarádky bydlely kousek, zašla za nimi a řekla: Mohly bychom postavit sněhuláka, co vy na to? Když šla domů, našla pod stříškou hromádku zrní a vzala si jí domů. Navečer se starý vrabec prolítával nad lesem a uviděl, jak šla Micka se zrním domů. Když už spala, chtěl jí zrní ukrást. Micka se naštěstí probudila a na vrabce skočila. Nechtěla mu ublížit. Do rána byl vrabec v pořádku. Na jaře měli Jack s Mickou svatbu a měli tři děti. Když chodili do školy, dělaly mámě samou radost. Vše nakonec dobře dopadlo O lakomém králi Daniela Nguyen 3.B Jednou v jednom království vládl lakomý král. Má velmi mnoho zvířátek, ale bojí se, že když nakrmí zvířata dost, nebude mít jídlo. Přemýšlel a řekl pánovi, který zvířata krmil, ať jim dá málo jídla a zrní. A tak to běželo pořád a dlouho. Začala zima a vrabec už to nevydržel a říká kočce: kočko, já už to nevydržím, ten král je opravdu hrozně lakomý, musíme ho potrestat! Zvířata běžela ven. A jej, to je zima, musíme někoho najít. Viděli zasněžený komín a šli mezi zmrzlé sněhové vločky, až došli do vesnice. Zaklepali na dveře, otevřel jim pán a řekl: pojďte, chudinky.. Zvířátka vešla do domku a vyprávěla o lakomém králi. Když to pán slyšel, nakrmil zvířátka a zavolal celou vesnici. Když to všichni lidé slyšeli, tak šla celá vesnice do zámku. Všichni lidé pak křičeli: Lakomý král, lakomý král. Král to slyšel, bál se a sliboval, že už nebude lakomý. O sněhové vločce, která mluvila Kristýna Novotná 3.B 10
Jednoho dne přišli lidé na zahrádku, do krmítka nasypali zrní a odešli. Najednou přilétl vrabec, sedl si na krmítko. Kočka, která šla kolem si vrabce všimla, honem se schovala a pozorovala, jak vrabec zobe zrní. Píchla se o keř s trny a mňoukla bolestí. Vrabec to uslyšel, vylekal se, vzlítnul a letěl ke komínu. Kočka vylezla na střechu a skočila na komín. Postavila se na zadní a snažila se ho chytit. Ale marně. Najednou pták promluvil: Prosím tě, nehoň mě. Kočka se podivila, ty umíš mluvit, já jsem nevěděla, že vrabci mluví? Jak to, že na mě nemluví i ostatní vrabci? Vrabec na to, asi proto, že se tě bojí, já se nebojím, já jsem statečný! Kočka se vrabce zeptala: budeme spolu kamarádit? Tak jo, řekl vrabec. Oba se rozloučili a šli domů. Ráno se vrabec probudil a padaly sněhové vločky. Tak se radoval, že hned běžel ven pro kočku. Vzbudil ji a šli si spolu hrát. Hráli si a chytali sněhové vločky. Chytili takovou krásnou vločku, dívali se na ni a najednou ta vločka promluvila: Co na mě tak koukáte? Ty umíš mluvit taky? Vločka řekla: No, ano. My jsme na tebe koukali, protože jsi taková krásná a moc jsme se na tebe a tvoje kamarádky těšili. Pes a kočka Matěj Vaněk 3.B Jednoho rána si kočka vyšla na lov. Chtěla si ulovit vrabce, ale před stromem, kde visela budka s vrabcem, seděl pes. Kočka se lekla a vylezla na střechu. Pes ucítil kočku, přiběhl k domečku a začal štěkat, vrčet a skákat. Kočička začala mňoukat strachy a pes se za chvíli vrátil zase ke stromu. Čekal, až vrabec vyleze, aby po něm mohl skočit a sníst ho. Kočka se schovala za komín a ulevila si od strachu. Vrabec ale ven z budky jít nechtěl, měl v budce pohodlí a mohl si zobat zrní. Den rychle uběhl a zase byl večer. Pejsek se měl dobře, v misce měl maso, zatímco kočka se třásla zimou. O tři měsíce později už byla zima a padaly sněhové vločky. Pejsek se štěstím válel ve sněhu. Vrabec byl na větvi, která byla nejvýše, aby byl v bezpečí, ale před kočkou nebyl v bezpečí nikde. Jen ve své shnilé ptačí budce. Letěl se schovat, ale kočka už po něm stejně nešla. Teď šla po myšce, která škodí jejich bramborám. Kočka už tu zimu nemohla vydržet. Začala mňoukat a škrábat na dveře domu. Pán pejska otevřel dveře a sklonil se: Co tu chceš? Kočička zamňoukala a ten pán okamžitě pochopil, co kočka chce. Vzal jí do malé místnosti a dal jí mléko. Od té doby žili pes, kočka a pán spolu. 11
KATEGORIE III. Honzík navštěvuje babičku Sára Davisová 4.A Toho dne Honzík nastoupil do autobusu číslo 114 a najednou usnul. On totiž jel k babičce, a jak spal přejel zastávku a pan řidič ho vzbudil až na konečné. Honzík smutně poděkoval a vystoupil. Čekal celou hodinu na další autobus. Když nastoupil do autobusu, tak se modlil, aby zase neusnul. Jel dvacet minut, a pak vystoupil a musel jít jeden kilometr, aby se dostal k babičce. Na štěstí měl jen jednu lehkou tašku. Když vstoupil na zahradu, uslyšel štěkot. V duchu si řekl : Vždyť babička přece nemá pejska. Ale najednou slyšel volat babičku : Ahoj, Honzíku, mám nového pejsánka. Proč jsi mi to neřekla? povídá Honzík. Chtěla jsem, aby to bylo překvapení. Je to švýcarský ovčák a jmenuje se Megie, odpovídá babička. To je hezké jméno, radostně souhlasil Honzík. Druhý den musel odjet. Rozloučil se s babičkou a také s Megii a vypravil se zase na cestu. Setkání s kamarádem Petr Vaníček 4.A Toho dne Honzík nastoupil do autobusu číslo 114 a najednou proti němu nastupoval jeho dobrý kamarád z loňského letního tábora. Jmenoval se Filip. Honzík Filipa přemluvil, ať jede kousek s ním. Filip souhlasil a jel s Honzou.Cestou v autobuse si povídali o loňském táboře. Nejvíce se zasmáli historce, jak jeden mladší kamarád při večerní bojovce vystrašil svého vedoucího. Ten se tak lekl, že zakopl o kořen a ukopl si palec. Když dojížděli na konečnou zastávku Kačerov, tak tam čekala na Honzíka jeho starší sestra. Měli jít společně do kina. Honzík se zeptal Filipa, jestli nechce jít s nim a jeho sestrou také do kina. Filip souhlasil a šel. Po kině už šli všichni domů. Cesta domů se změnila v báječnou cestu, když zjistili, že Filip bydlí jen o šest stanic autobusem dál než Honza. Napsali si svoje telefonní čísla a už se těšili, až si zavolají a půjdou spolu na bowling, jak si domluvili. O Honzovi, jak šel na houby Johana Kopecká 4.A Toho dne Honzík nastoupil do autobusu číslo 114 a najednou si vzpomněl, že doma zapomněl košík na houby. Jel na ně do Kunratického lesa. Pro košík se už nechtěl vracet, a tak jel dál. 12
Když vystoupil, tak se rozběhl do lesa a našel první houbu křemenáče. Neměl ale košík, tak si sundal mikinu a dal si do ní první houbu. Šel dál a našel spoustu hub hřib, klouzka, kozáka a bedlu. Už měl mikinu plnou, tak nemohl sbírat houby, ale nechtělo se mu ještě domů, a tak si udělal procházku po lese. Potkal různá zvířata, například veverku, srnku, daňka a muflony. Jak tak koukal po zvířatech, nekoukal na cestu a spadl do díry a zvrtnul si nohu. Náhodou šel okolo jeho kamarád a pomohl ho odvést do Krčské nemocnice. Jak tam vstoupili, hned mu lékaři nohu vyšetřili a zjistili, že ji má zlomenou. Musel zůstat v nemocnici dva dny. Houby, které měl u sebe dal kamarádovi, aby je odnesl mamince domů. Jen tu nejhezčí dal holce, která s ním byla na pokoji. Za dva dny šel Honza z nemocnice domů. Doma byla na stole báječná polévka s houbami. Velký černý pes Tereza Kytková 4.A Toho dne Honzík nastoupil do autobusu č, 114 a najednou, těsně před tím než pan řidič zavřel dveře tak tam nastoupil černý velký pes. Byl úplně sám. Nikdo nevěděl kde se tam vzal. Osamělý černý pes byl roztomilý, ale strašně veliký. Honzíkovi to bylo líto ho tam nechat samotného, tak si ho chtěl vzít domů a poradit se s maminkou co s ním. A pak autobus zastavil na jedné zastávce a pejsek vyskočil z autobusu a utíkal jako o závod. Honzík se za ním rozběhl. Pejsek vyčuchal svůj dům a tak Honzík zazvonil a doprovodil ho domů. Paní byla moc překvapená kde se tam jejich pejsek vzal. Honzík jí všechno vysvětlil, jak pejsek sám cestoval autobusem a sám si našel cestu domů. Paní byla moc šťastná a moc Honzíkovi děkovala, že jejího pejska doprovodil. Mezitím už se vracel domů i nešťastný páníček, kterému se pejsek ztratil. Pejsek už na něj ale vesele štěkal ze zahrádky. Pán se lekl, kde se tam pejsek bere. Byl štěstím bez sebe a Honzíkovi moc poděkoval. Honzík za to dostal čokoládu ve tvaru boty a auta. Cesta do budoucnosti Filip Svěcený 4.B Toho dne nastupoval Honzík do autobusu číslo 114 a najednou omdlel zdál se mu sen jak kde po cestě do budoucnosti. Cesta vedla k obrovské raketě a jeden kosmonaut ho vyzval na let na Mars. Tak letěli. Když doletěli na Mars uviděli město zelených mimozemšťanů. Jmenovalo se želeno. Zelení mimozemšťani Honzíkovi řekli že potřebují pomoct. Prý je chtějí červený mimozemšťani vyhnat ze zelena a chtějí ho osadit a přejmenovat na Červeno. Ale to Honzík nedovolil. Vzal takzvaný šutromet ( to byla nejúčinnější zbraň kosmonautů ) a běžel proti červeným mimozemšťanům. Jakmile byl u města začal střílet balvany proti červeným mimozemšťanům ale těmi jenom prolítli jako by byly duchové a šli na Honzíka. Ten se tak bál že běžel rychlostí 10 km /hod. Cestou potkal kouzelného mimozemšťana ten mu řek že jediná zbraň co na červené platí na červené mimozemšťany je nebát se. Tak se Honzík vrátil do města červených mimozemšťanů a začal po nich střílet šutry ovšem teď jak mile se šutr nějakého z nich dotkl spadnul na zem a už se ani nepohnul. Tak Kouzelnému mimozemšťanovi moc poděkoval. Ovšem do města Zelených se už nemohl vrátit, protože se probral v nemocnici a zjistil že to byl jenom sen.l 13
Jak Honzík získal psíka Jáchym Hobza 4.B Toho dne Honzík nastoupil do autobusu číslo 114 a najednou autobus prudce zastavil a Honzík se praštil o tyč a omdlel. Zatím se mu zdál sen. Objevil se na neznámém kopci. Kolem kopce byly lesy, louky, ale ani jedno zvíře. Když se Honzík rozhlédl, náhle se z křoví vyřítil jezevčík. Honzík se polekal a dal se na útěk. Jezevčík běžel za ním a křičel: Stůj! Počkej! Honzík si pomyslel: mluvící pes a stejně by mě dohnal. Honzík se zastavil a čekal. Jezevčík byl u něj hned. Pravil: Můžeš mi říkat César, ale teď dobře poslouchej. Jediná cesta, která odtud vede, je přes pastýře. Jak mi může pomoci pastýř? Má kouzelnou hůl. Tak abychom vyrazili. Ale kudy vede cesta? No přes sad, Dračí skálu až k pastýři. Tak se Honzík s Césarem vydali na cestu. Šli z kopce, údolím do kopce až došli k sadu. Před sadem se zastavili a César pravil: Až půjdeme sadem, budou tě motýli lákat aby sis vzal alespoň jedno jablko nebo hrušku. Ty si jich však nevšímej a projdi sadem jako po cestě. Kdybys jedno jablko snědl, objevil by ses zas na tom kopci, kde jsi byl ráno. Vešli do sadu a hned je motýli lákali: Vem si alespoň jedno jablko, anebo hruštičku? No tak vem si, vem si. Honzíku, nevšímej si jich! opakoval neustále César. Když tu přiletěl velký motýl a začal křičet: Dělejte, vezměte si! Povídám vezmi si to jablko! Honzík se začal ptát: Kdy už ten sad skončí? Asi jedna míle. Mám strašný hlad, stěžoval si Honzík. Za sadem je švestka, z ní se můžeš najíst. Honzík se rozběhl k nejbližší jabloni. César křičel: Honzíku nejez! Jestli to jablko sníš, půjdeš tu cestu znova! Honzík běžel po cestičce. Césarovi došlo, že vidí švestku. Tak Honzík doběhl ke švestce a najedl se. Potom šli dál, až Honzíka zastavil César. Tak tady je Dračí skála. Je dlouhá asi pět mil. Nesmíš ani jednou promluvit, jinak probudíš draka, který spí pod skálou. Šli tedy nemluvně. Už byli na konci a Honzík vykřikl: Konečně konec! Vtom se ozvalo funění draka. César řekl: Ty ses prořekl. César zaběhl do křoví a vytáhl meč. Drak byl tady. Honzík začal bojovat a César kousal draka jen co to šlo. Až Honzík zapíchl meč do draka. César vykřikl: Utíkejme! K pastýři je to asi půl míle. Honzík se zeptal: Co je nám to platné? U pastýře jsme v bezpečí. Běželi, co jim nohy stačili. Hned jak je pastýř uviděl, řekl jim: Pospěšte si! Honzíku, řekni rychle jedno přání. Až budu v autobuse, ať je tam se mnou i César. Najednou se probral a vedle něho seděl César, sice už nemluvil, ale kamarád byl dobrej. 14
To se mezi kamarády nedělá. Nicole Langrová 4.B Toho dne nastoupil Honzík do autobusu č. 114 a najednou si vzpomněl, že dluží kamarádovi Tomášovi zmrzlinu, kterou klukům koupila minulý týden Tomova maminka. Chlapci měli spolu sraz, že vyvenčí Tomášovo psa. Proto Honzík vystoupil na nejbližší zastávce a šel do obchodu koupit zmrzlinu za peníze, které měl z domova. Když se kluci setkali, Honzík nabídl Tomášovi zmrzlinu. Ten si jí s radostí vzal a Honzík řekl, že jsou si kvit. Ale Tomáš to viděl jinak a řekl: Nejsme, ta moje byla dražší. Honza byl smutný, že neudělal kamarádovi radost a zároveň byl také naštvaný. To se přeci mezi kamarády nedělá. Doma Honzík všechno vyprávěl mamince a ta se rozhodla upozornit Tomovu maminku. Tomášova mamka byla překvapená a řekla, že se Tom musí omluvit. Tomáš se styděl a přede všemi se Honzíkovi omluvil. Ten omluvu přijal. Teď si byli opravdu kvit. /Ilustrace: Michal Anh/ Honzík a kouzelný prsten Pavlína Volkeová 5.A Toho nastoupil Honzík do autobusu číslo 114 a najednou uviděl na sedadle krásný prsten. Byl celý ze zlata a jako ozdobu měl jednu nádhernou velkou perlu. Honzík se zaradoval a zdvihl prsten. Chvilinku přemýšlel, že by ho předal řidiči, ale nakonec ho rychle strčil do kapsy. Na konečné zastávce ho předá mamince. Když dojel na konečnou, vystoupil, ale maminka nikde! Ani auta tam nejezdila, jenom samé vozy, které táhly koně nebo voli. Honzík se otočil, aby nastoupil zpátky do autobusu, ale už tam nebyl. Najednou si pomyslel, co bude dělat, kde přespí a kdy uvidí maminku. Už měl slzy na krajíčku, když uslyšel, jak na něho volá z křoví tenký dívčí hlásek. Honzíku, Honzíku, přece se nerozpláčeš! Honzík celý zmatený jde blíže ke křoví, odkud ten hlas mluví. Z křoví najednou vyskočila víla Květinka. Honzík se celý se zaradoval, věděl totiž, že Květinka je hodná víla, která pomáhá všem dětem. Květinka pravila : Sundej si prsten z ruky, nalíčil ho na tebe zlý skřet Doby. Každý, kdo prsten navlékne, octne se v říši kouzel. Jakmile Honzík prsten sundal, byl opět na konečné autobusu a uviděl maminku, jak vystupuje z auta a běží k němu. Nakonec vše dobře dopadlo a Květinka Dobyho prohnala přes celou říši kouzel, aby takové věci už dětem nedělal. 15
Nehoda David Novák 5.A Toho dne Honzík nastoupil do autobusu číslo 114 a najednou bum! Pan řidič vyběhl a uviděl, že píchl. Byla to pohroma. Honzík měl být za 15 minut ve škole. Řidič odhadl, že výměna kola potrvá nejméně 20 minut. Honzík se polekal, že přijde pozdě do školy, a že dostane poznámku. V tu chvíli ho však zároveň napadlo, že když panu řidiči pomůže, možná to tím urychlí. A tak za ním zašel a zeptal se: Dobrý den, mohl bych vám pomoci? A pan řidič odpověděl: Ále jo, tam u dveří jsou taková malá dvířka a tam mám nářadí, to mi prosím přines. Honzík šel ke dvířkům a otevřel je. Bylo tam toho hodně, ale nakonec nářadí našel. Odnesl je panu řidiči, který táhl obrovské kolo. Honzík vzal hever a nadzvedl autobus. Všichni v té chvíli museli ven. Potom pomohl panu řidiči odšroubovat šrouby. Vzali společně kolo a řekli: Héj rup!... a povedlo se jim nasadit to obrovské kolo. Nakonec dotáhli opět šrouby a uklidili nářadí. Honzík byl celý špinavý, ale šťastný. Podařilo se jim autobus opravit a lidé mohli opět nasednout a jelo se. Z autobusu Honzík vyběhl a vletěl do školy. Za minulu byl ve třídě. Přišel včas. Sice byl úplně špinavý, ale měl radost, že pomohl dobré věci. /Ilustrace: Anička Tran Chi/ Pohádkový sen Kristýna Hořejší 5.A Toho dne nastoupil Honzík do autobusu číslo 114 a najednou se stalo něco neobvyklého,ocitl se v pohádkovém světě.první co chtěl udělat, bylo si štípnout jízdenku, ale žádný přístroj tam nebyl, nýbrž na zábradlí byl obtočený veliký obtloustlý had, který se k Honzíkovi natáhl, prokousl mu jízdenku a označil jí slizkým jedem.když se Honzík podíval na řidiče, nebyl to člověk, ale dvouhlavá žirafa.řidič musel mít vyříznutou střechu autobusu, aby mohl vystrčit svou velmi dlouhou hlavu a viděl na cestu.měl veliké uši, kterýmí poslouchal, co se kde děje.řidič pohlédl na Honzíka a barevnýma očima na něho zamrkal, zadním kopytem zařadil rychlost, předním kopytem šlápnul na plyn.autobus se začal pomalu rozjíždět.honzík se začal rozhlížet a uviděl zebru s osmi nohama a třema ušima dále chameleona s pětimetrovým jazykem,který si musel na něj nosit igelitovou tašku,protože by se mu do tlamičky nevešel.a ještě k tomu měl na zádech malý batůžek.celý autobus byl plný zajímavých zvířátek.zvláštní bylo,že všichni měly stejné batohy,ze kterých jim vykukovaly ostré hrany bruslí. Když autobus zastavil na konečné zastávce u Šeberáku, tak všichni vystoupili a nandali si brusle.honzík si povšimnul, že venku se na vyhlazeném led koná veliká slavnost, které se zúčastnilo mnoho lidí z Kunratic.Honzíkovi se to tak zalíbilo,že si půjčil brusle a pořádně si zajezdil.když se stmívalo,tak se ozývaly velké rány a spustil se pestrý rozzářený ohňostroj.honzík otevřel oči a viděl, jak mu jeho malý rošťácký bráška bliká světýlkem před očima.všechno to byl jen sen.a vždy,když Honzík jede okolo Šeberáku, tak si na ten sen vzpomene. 16
Hledání pokladu Kristýna Starcová 5.B /Ilustrace: Slavomil Vydra/ Tento den nastoupil Honzík do autobusu 114 a najednou vidí na oknech přilepené plakáty. Honzík jde k jednomu a přečte si co je na něm napsáno:,,tuto sobotu 10. července od 14:00-16:00 hodin se v Pardubicích koná soutěž v hledání pokladu. Kdo najde poklad zvítězí!,, Ta soutěž je v Pardubicích kde bydlí moje babička s dědou a za nimi právě teď jedu, řekl si Honzík. Když dojel do Pardubic k babičce a dědovi řekl jim o tom, co se dozvěděl v autobuse cestou k nim a zeptal se jestli se může té soutěže zúčastnit. Řekli mu že ano. A tak v sobotu se šel na tu soutěž přihlásit. Když se přihlásil dostal mapu celého města, protože trasa soutěže vedla městem. Honzík musel hledat červené proužky papíru, které ho dovedou k pokladu. Ale bylo to těžké, protože ty proužky červeného papíru nebyli vyznačené na mapě,kterou dostal. Když prošel půl města objevil v parku na stromě proužek červeného papíru. Jde dál vidí další a támhle další. Když našel 20 proužků, uviděl na náměstí poslední, který byl přivázaný na stromě uprostřed náměstí. Honzík ji vzal, šel za pánem, který byl vedoucí této akce. Honzík mu poklad odevzdal. Ten pán ukončil soutěž a všem oznámil, že vyhrál Honzík. A pak šel Honzík domů. Když byl doma otevřel truhlu a viděl, že ten poklad je nový penál s pastelkami a diplom. Honzík byl velmi rád, že zvítězil, měl se čím před kamarády chlubit. Soví příběh Jakub Horák 5.B Tento den nastoupil Honzík do autobusu 114 a najednou zahlédl v příkopě něco se třepetat. Vystoupil na nejbližší zastávce a šel se na to podívat. Uviděl malou sovičku. Měla pocuchané pravé křídlo, ale jinak vypadala, že je v pořádku. Honzík si sundal mikinu a sovu do ni položil. Potom šel se zraněným ptákem k zvěrolékaři. Ten Honzíkovi řekl, že ta sova měla veliké štěstí, že ji našel, jinak by ji nějaký dravec nebo kočka ulovili. Pan doktor sovičce obvázal poraněné křídlo a zeptal se Honzíka, jestli se chce o sovu starat. Honzík kývl, že ano. A tak každý den, když přišel ze školy, dal Houkalce (tak se sova jmenovala) zrní a myš. Houkalka rostla, až se nevešla do své klece, tak jí Honzík koupil za svoje našetřené peníze novou a větší klec. Každý den na noc pustil Honzík Houkalku ven, aby se proletěla. 17
Houkalka si na Honzíka zvykla, že s ním byla všude, kde to šlo. Poraněné křídlo bylo už v pořádku. Honzík byl velice šťastný, že má tak věrného sovího kamaráda. Poučení: I když je někdo, či něco zraněné, neznamená to, že nemůže být dobrý a věrný kamarád. /Ilustrace: Olda Pluha/ Honzík a ztracený pes Denisa Springerová 5.B Tento den Honzík nastoupil do autobusu 114 a najednou na stanici U Tří svatých nastoupil do autobusu pejsek. Malý černohnědý yorkšírský teriér.honzík neviděl, že by za pejskem šel nějaký páníček nebo panička.pejsek si to mašíroval rovnou k Honzíkovi a sednul si k jeho nohám. Když Honzík vystupoval, pejsek vystupoval s ním. Honzík vzal pejska za obojek a přečetl si známku s jeho jménem. Jmenoval se Alík. Ale adresa ani číslo na známce nebylo. Honzík vzal pejska domů. Vykoupal ho, vyčesal, dal mu napít a najíst.honzík vyrobil Alíkovi pelíšek ze staré krabice ve které se pejskovi moc líbilo.další den hned napsal na počítači inzeráty s fotkou Alíka a svým telefonním číslem a adresou. Vytiskl je a rozvěsil v okolí zastávky, kde Alíka našel. Honzík čekal až se někdo ozve, ale nikdo se neozýval. Až za tři týdny se u Honzíka stavila mladá paní, která říkala, že má nemocnou, starou matku a že Alík je její pes. Aby jí Honzík uvěřil ukázala mu fotky s Alíkem a její maminkou. Honzík dal mladé paní Alíka. I když velmi nerad. Mladá paní doma své matce vyprávěla jak se Honzík o Alíka staral. Stará paní svolila, že si Honzík může Alíka vzít. Za pár dní se u Honzíka stavila mladá paní a řekla, že si tedy může Alíka vzít, ale že se musí každý týden za její maminkou stavit a Alíka jí ukázat. Honzík si Alíka moc rád vzal a byl s ním nejlepší kamarád. A každý týden Honzík chodil s Alíkem ke staré paní. Ta se vždy těšila na jejich návštěvu a vždy jim připravila něco dobrého jídlu a pomazlila se s Alíkem. KATEGORIE IV. Strašidlo z Hrádku Martina Jirounková 6.A Za devatero horami bylo jedno strašidlo. Bylo opravdu strašidelné, ale i přesto se jmenovalo Dráček. Dráček bydlel v Hrádku u Kunratic. Měl dlouhé nohy jako kormidla, na nohou i rukou měl blány, slizké, modré! Naštěstí mu do obličeje vidět nebylo! Dráček měl na Hrádku schovaný poklad. Už ho tam měl až moc dlouho, ale velmi dobře si ho hlídal. Jednou se však stalo, že šly děti ze školky na výlet a šly se zrovna podívat na Hrádek. A protože jsou děti moc chytré, tak Dráčkovi ten poklad našly a ukradly. Když na to Dráček přišel, byly už dávno ve školce. A protože Dráčkovi na tom pokladu záleželo, rozhodl se,že si pro něj půjde. Protože má dobrý čich, tak děti vystopoval! Děti byly ve školce a Dráček se proměnil v normálního člověka, aby se ho nebály. Počkal si,až půjdou na hřiště a pak se schoval za klouzačku, ukradl jednu 18
holčičku, která se jmenovala Anička, a začal jí říkat: Vrať mi můj poklad! Já vím, že jste mi ho ukradli. Ale já žádný poklad nemám! rozbrečí se Anička. Vtom případě si tě vezmu na Hrádek a už tě nikdy nepustím! Ale naštěstí tento rozhovor uslyší Pepíček a rychle doběhne do školky pro poklad a dá ho Dráčkovi, ten celý šťastný odchází na Hrádek. Žil dál svůj spokojený život když v tom se stalo něco, co opravdu nečekal. Jednoho dne se probudil, podíval se z okna a uviděl venku překrásnou dívku, která si fotografovala Hrádek a okamžitě se do ní zamiloval. Tak ji u sebe na Hrádku uvěznil a už ji nepustil. Choval se k ní hezky a mile, ale dívenka se ho bála a brečela. Po čase si uvědomila, že má Dráček srdce na pravém místě. A stali se z nich přátelé. Dívenka mu řekla, že se jmenuje Matylda. Dráček si uvědomil, že je jeho vězněm až moc dlouho, a tak ji pustí. Matylda mu naslibuje, že ho bude pravidelně navštěvovat. Dráček věděl, že ho stejně nechce. Ale ještě jí dal svůj poklad, Matylda ho zvědavě otevřela a vtom se něco stalo. Stal se zázrak, všude okolo byla podivná záře z pod světla se vynořil krásný muž, který se Matyldě moc líbil, byl to Dráček. Zlomila se kletba, která ho už dlouhou dobu tížila. Stalo se to tak, že byl zlý a lakomý. Jediný člověk, kdo tu kletbu mohl zrušit, byla dívka, která ho měla opravdu ráda. Měli se rádi, a tak se rozhodli, že se vezmou, a tak žili trochu strašidelný život!! Strašidlo z Hrádku Martin Mikulec 6.A Za devatero horami a lesy bydlelo strašidlo Hrozík. Jelikož bylo malé, tak bydlelo ještě u maminky. Rádo strašilo malé děti, ale i lesní zvěř. Jednoho dne se maminka rozhodla, že Hrozík půjde na zkušenou. Maminka přišla k Hrozíkovi a povídá:,,hrozíku, už jsi dost veliký, tak už můžeš jít do světa. Ale dávej pozor na různé nestvůry, jako např. ježibaby, hejkaly.... Také si nezapomeň najít hrad, na kterém budeš strašit." Hrozík mamince odpověděl:,, Ano, mami, neměj strach, já si poradím." Když vyšel, tak si prozpěvoval. Den uběhl rychle a Hrozík si řekl:,,najdu si nějaký úkryt." Jak řekl, tak udělal. Našel si dutinu ve stromu. Když se ráno probral, tak šel dál od domova. Najednou uviděl krásný dřevěný dům, který stál na dřevěných kůlech ve vzduchu. To nejlepší nakonec - střechu měl z perníku. Hrozíka napadlo:,,mám už hlad, tak se tam půjdu zeptat, jestli by tam pro mne nebylo něco k snědku." Zaklepal na dveře a zevnitř se ozvalo:,,kdo tam je a co chce?" Ježibaba vyšla ven a Hrozík ji pozdravil:,, Dobrý den, nemáte tu něco k snědku?" Ježibaba byla chytrá a Hrozíkovi odpověděla:,,ale jistě, kloučku, zrovna jsem dopekla bábovku." Hrozík byl rád, tak se rychle vrhnul k ježibabě do domu. Ježibaba dala Hrozíkovi bábovku a zázračný nápoj, po kterém se hned spí. 19
Hrozík na to ale přišel, že ho ježibaba chce oklamat. Vylil zázračný nápoj na zem a dělal, že spí. Když ježibaba odešla, tak Hrozík utekl. Při útěku narazil na menší hrad, který se jmenoval Hrádek. Strašidlo Hrozík tam bydlí až dodnes. Má se velmi dobře. Pokud tam půjdete, dávejte pozor na Hrozíka,který vás může vystrašit. /Ilustrace: Karolína Wernischová/ Strašidlo z Hrádku Markéta Malá 6. A Na kraji jedné malé vesnice strašilo lidi hrozivé Strašidlo, bylo to Strašidlo z Hrádku.Místní lidé říkali o Strašidlu pověst : Když se Strašidlu podíváš do očí, zmizíš ze světa.už dlouho se nikdo neztratil. Jednoho dne se tři vesnické děti vsadily o to, kdo půjde prozkoumat děsivý hrad.daly do čepice lístky od jedné do tří.první losoval Zdeněk, vytáhl si číslo dvě.jako druhá vybírala Alena, na tu padlo číslo jedna.tomáš, třetí člen party, nabídl Alče, že když je holka, půjde místo ní první. Ne, los padl na mě, půjdu první já, nejsem žádný strašpytel! řekla Alena. Odvážná holčička šla sama temným lesem, rozhlížela se doprava, pak doleva, nikde nebylo ani živáčka.alča s hrůzou ve tváři a slyšící tlukot svého srdce vstupuje do hrozivého hradu.cestou jí spadne něco do oka, vyndá zrcátko z kapsy a snaží se smítko vyndat.vtom zahlédne v zrcátku Strašidlo.Najednou slyší babiččin hlas, jako kdyby tam byla s ní : Nedívej se Strašidlu do očí, nebo zmizíš ze světa! slyší Alča.Přestože se velmi bojí začíná si se Strašidlem povídat.v průběhu rozhovoru začne mít Alča chuť, vytáhne z kapsy poslední žvýkačku, chce si ji dát do úst, ale dá půlku Strašidlu.Za malý okamžik, co mu tu žvýkačku dala, událo se něco neuvěřitelného, Strašidlo se proměnilo v malého kluka Pepíka. Alena vede Pepu zpět ke kamarádům.kluci vyjeveně koukají.pepa jim začne vyprávět o lakomém chlapci, který se stal Strašidlem. Od té doby se nikdo neztrácel a všichni si vyprávěli pohádku o Strašidlu z Hrádku. /Ilustrace: Markéta Malá/ Strašidlo z hrádku Marek Dobeš 6.A V jedné malé vesničce, před dávnými časy, za devatero horami, byly zbytky rozbořeného hrádku. Kolem rostly jen stromy. Lidé sem chodili na dříví, na maliny a na houby. Jednou šly do lesa na šišky děti. Chodily po lese, zpívaly si a dováděly, až došly k rozbořenému hrádku. 20
Najednou uslyšely tenoučké sténání. Nejdříve si myslely, že je to nějaké zvíře a chtěly ho dostat ven. Když se ale přiblížily k jámě, uviděly prapodivné stvoření. Mělo velikou hlavu, malé ruce a místo nosu smrkovou šišku. Děti se lekly a utíkaly domů. Tam vše podrobně vyprávěly. Rodiče jim zakázali do lesa chodit. Děti ale neposlechly a druhý den šly do lesa znovu. Když tam ale přišly, nic už tam nebylo. Najednou se setmělo a z hrádku vyběhlo to prapodivné stvoření strašidlo. Začalo šíleně hučet a nadávat. Děti hrůzou oněměly. Když strašidlo vidělo, že se děti bojí, přestalo na chvíli pouštět strach a povídá:,, Utíkejte domů a už se tu neukazujte! Děti utíkaly, co jim nohy stačily. Jakmile přiběhly domů, vše vyprávěly a stařík, co ležel za pecí a vypadal, že spí, vyskočil a povídá:,, To bude strašidlo, které hlídá na hrádku poklad. Povídá se, že ho dostane jen ten, kdo strašidlo přemůže. Ta zpráva způsobila ve vesnici veliký rozruch. Lidé brali krumpáče, lopaty a motyky a rozkopávali půdu kolem hrádku. Přes den nikdo strašidlo neviděl. Když se ale setmělo, strašidlo vylezlo a vše, co lidé přes den vykopali, zasypalo. Po čase ten marný boj lidé z vesnice vzdali a na strašidlo a poklad skoro zapomněli. Až jednou šel tudy toulavý žebrák. Žil jen z toho, co mu lidé dali. Cesta ho zavedla k hrádku. Už se stmívalo a žebrák si řekl, že se tu utáboří. Sbíral větvičky na oheň. Jen co jej zapálil, objevila se kousek od ohně podivně skrčená postava. Žebrák na ni zavolal:,, Pojď sem, brachu, ve dvou nám bude čas lépe ubíhat! Vyndal skývu chleba, rozpůlil ji a jeden kus podal postavě. Ta se jen o kousek přiblížila, ale až k ohni se neodvážila. Žebrák najednou usnul. Když se probudil, šel se podívat na místo, kde stála postava. V zemi byla jáma a v ní truhlice s pokladem. Od té doby byl ze žebráka boháč a strašidlo už nikdo neviděl. Kunratický Vodník Barbora Běhounková 6.B /Ilustrace: Denisa Vondrušková/ Bylo jednou jedno městečko, které se jmenovalo Kunratice. Jméno dostalo podle starosty, který se jmenoval Kunrať. Jednoho dne se Kunrať procházel okolo Kunratického rybníka a naneštěstí zakopl o kámen a do rybníka spadl. Proměnil se ve vodníka a od té doby se mu říkalo Kunratický Vodník.Většina lidí se ho bála, protože se povídalo, kdo okolo toho rybníka projde, toho tam vodník stáhne!!! Kunra t se v novém bydlišti zabydlel rychle. Udělal si tam malinkou kuchyňku a ze dřeva, které posbíral okolo rybníka si vyrobil postýlku a z mrtvých ryb si ušil peřinu a polštář. Jednou šla okolo Kunratická Víla. Sedla si k rybníku a pletla si nový věneček. Nohy měla namočené ve vodě a najednou jí vodník stáhnul k sobě. Ona se proměnila ve vodnici s věnečkem na hlavě. Lidé si povídali, jak je to divné, že nejdříve zmizel starosta a teď víla. Pak je napadlo, že je mohl vodník stáhnout do vody. Lidé se domluvili, že se sejdou u Kunratického rybníka. Tak se také stalo. Sešlo se jich tam na čtyři stovky. Část lidí se 21
potopila do hloubky a hned jak spatřili vodnici z věnečkem na hlavě, poznaly, že je to Kunratická Víla. Hned ji všichni chytli a vytáhli na břeh. Zavolali ostatní víly, ať jim půjčí kouzelný prášek, kterým posypali vodnici a ta se proměnila zpátky ve vílu. Jenomže za tu dobu co byla v rybníce, se s vodníkem do sebe zamilovali. Prosila všechny, ať ji pustí zpátky za svým vyvoleným. A ostatní si mysleli, že se asi zbláznila. Víly dnem i nocí hlídaly Kunratickou Vílu, aby jim neutekla. Ale jednoho rána, když se probudily, postel byla prázdná. Víla byla zase vodnicí s věnečkem na hlavě a spokojeně spala vedle svého vodníka. Všichni lidé pochopili, že to myslí vážně,a že chce žít s vodníkem v rybníce. A tak tam tedy vodník a vodnice zůstali a narodili se jim dva maličcí vodníčci, kteří tam možná žijí ještě dodnes. Strašidlo z Hrádku Gabriela Hýžová 6.B /Ilustrace: Boris Němec a Patrik Rejhons/ Jednou časně ráno, bylo to asi v pátek, se dívalo strašidýlko smutně z vyvýšenin na lidská obydlí. Tuze by se tam chtělo podívat a skamarádit se s lidmi. Řeklo si tedy, že vymyslí plán, jak se dostat mezi lidská obydlí, aniž by se to dozvěděla jeho tetička Bílá paní. Jakoby slyšel její slova:,,nesmíš nikdy zamířit mezi lidi, nepochopí tě. Tak pamatuj, tímto jsou pro tebe, milé strašidlo, lidská obydlí zakázána. Ale přesto se strašidýlko rozhodlo, že se mezi lidi vydá. Netrvalo dlouho a malé strašidýlko doplulo vzduchem až do vesnic a lidských příbytků. Myslelo si, že bude ohromná legrace, když jen tak propadne podlahu, nebo zřítí lustr. Avšak bylo mu divné, že lidé neustále křičeli:,,pomoc, au, nebo něco podobného. Nevědělo totiž, že lidé jsou zranitelní, že je to bolí. A tak radši od toho všeho uteklo na svůj rodný hrádek k Bílé paní. Ta už ale všechno věděla a nevypadala šťastně. Když strašidýlko dorazilo až k ní, otřásal už celým hrádkem její hlas:,,strašidýlko, mám tě moc ráda, ale myslím, že jsem ti jasně vysvětlila, že mezi lidi nesmíš, oni nás nechápou! Jenže strašidýlko bylo jiného názoru. Myslelo si, že Bílá paní nemá pravdu. Protože bylo moc smutné, raději prchlo do lesů. Mezitím se z vesnice vydala malá Evička do lesa a ztratila se. Moc se bála, že potká zlé krvelačné strašidlo. Tak lidé totiž mluvili o malém hodném strašidýlku. Oba bloudili lesem sem a tam, až na sebe narazili. Vtom Evička vzala nohy na ramena a utíkala, až se za ní prášilo. Strašidýlko ji ale zastavilo a řeklo:,,počkej, jsem hodné strašidlo.,,a jak ti mám věřit? zeptala se Evička. Strašidýlko odpovědělo:,,třeba mi věř proto, že jsem tě právě nesnědlo. Evička začala malému strašidlu důvěřovat. A tak se stalo, že se skamarádili. A protože strašidlo nemělo 22
žádné jméno, začala mu říkat Maxmilián. Evička mu vyprávěla, jak se ztratila. Strašidýlko jí také svěřilo, co se mu stalo. A na závěr dodalo:,, A tak jsme se s tetičkou pohádali a teď jsem tady...,,měl by ses vrátit, Maxi, tvoje tetička má o tebe jistě strach. Jenomže strašidýlko bylo tvrdohlavé a tetičku neposlechlo. Žilo tedy ve skalním útesu poblíž Hrádku a Evička ho tam chodila navštěvovat. Pokaždé mu říkala, ať se vrátí na Hrádek, ale když si strašidlo něco usmyslí, nepustí a nepovolí. Strašidýlko začalo přemýšlet o tom, že se zase podívá mezi lidi. Vyplulo na oblohu a hledalo různá obydlí. Strefilo se zrovna do vesnice, kterou si vybralo minule. Lidé si mysleli, co jim zase strašného provede, a tak se pojistili. Chytili ho, hodili do místnosti bez oken, a protože strašidýlko nebylo tak učené, aby umělo procházet zdí, bylo v pasti. Druhý den hodily Maxíka před fontánu a chtěli ho namočit do medu. Každý totiž ví, že když se strašidlo namočí do medu, musí odejít do své rodné vlasti a již nikdy se nesmí vrátit. Takový je osud strašidel namočených do medu! O tomto namáčení se dověděla i Evička a rychle přiběhla k fontáně. Viděla strašidýlko, jak už je skoro v medu, a křikla: Ne! Všichni, včetně strašidýlka, se na ni otočili. A Evička začala mluvit:,,nemůžete ho tam namáčet. Víte proč? Protože je to moc hodné strašidlo a nemyslelo to vážně, dokonce má jméno, Maxmiliánek! Je to kamarád a nevěděl, že vám ubližuje, nechte ho tedy prosím být. Ručím za něj! Několik lidí se i rozbrečelo, a strašidýlko bylo rádo, že má lidskou kamarádku. Lidé ale chtěli prohlášení i od Maxe. Jen se tak rozhlížel, a potom řekl:,,má pravdu. A nic jiného k tomu nedodal. Lidem to ale stačilo, začali ho mít rádi a strašidýlko se vrátilo k tetičce. Však už ji dávno opustil vztek a přijala i jeho jméno. Dokonce si rozumí i s jeho kamarádkou Evičkou. Když Evička trochu povyrostla, nezapomněla na strašidlo a pořád se kamarádili. Maxovi se občas podařilo postrašit nějakého kolemjdoucího na houbách. Všechno dobře klapalo. Jestli se vydáte na Hrádek, možná vám Bílá paní řekne, kde je strašidlo. A nebojte se, sami jste jistě po tomto příběhu poznali, že Maxík je hodné strašidlo. Třeba ho tam potkáte. A jestli neumřeli, jako že ne, žijí tam všichni dodnes. Strašidlo z Hrádku Martina Kratochvílová 7.A Byla jednou jedna zřícenina Hrádku a povídalo se, že tam straší a že je tam duch, který se jmenuje Ron Zacapa. Je to velký duch, který straší v noci lidi, kteří se tem utáboří. Ale ještě ho nikdo neviděl, jenom ho slýchali po večerech. Jednou k Hrádku přijel tábor a utábořil se.řekli si, že tu zůstanou na týden,ale přišla k nim stará a nebohá babička a řekla jim, že by měli odjet, protože na Hrádku straší. Ale oni ji nebrali na vědomí a kempovali dál. Když už se setmělo, všichni usnuli. Začaly se dít divné věci, hlídka byla tak unavená, že usnula dřív, než něco viděla. Druhý den se sešla babička podívat, jestli jsou všichni v pořádku. Divila se, že jim duch nic neudělal a vedoucích se vyptávala, jestli něco neslyšeli. Ale nestalo se nic, a tak odešla. Opakovalo se to 4 dny po sobě. Poslední noc se však děly věci! Večer dali vedoucí dětem bojovku - vyjít na hrádek a přespat tam. Všichni byli nápadem nadšeni. Sbalili si věci a šli. Když tam došli, tak si lehli a usnuli. Ale o půlnoci všechny něco vzbudilo - takové jakoby vytí. Pak zaslechli hlasy. Duch se zeptal: Co tady pohledáváte, vy škůdci? My tady musíme přespat. Jestli neodejdete, něco zlého se vám stane. Neodejdeme! Všichni se schoulili do rohu a usnuli. Ale Zacapa myslel svou hrozbu vážně, snesl všechny děti do hladomorny. Dvě děti ale nestihl odnést. Ty když viděly, že jejich kamarádi nikde nejsou, šly je hledat. 23
Našly je v hladomorně. Vysvobodily je, utekly za vedoucími a přemluvily je, aby všichni odjeli. Než stačili odjet, objevila se babička a řekla: Já vám to říkala. Vtom zmizela. Táborníci odjeli a na toto místo už se nikdy nevrátí. Strašidlo z Hrádku Jitka Brandejsová 7.A Byl jednou jeden hrad.jmenoval se Hrádek, ale nebyl to Hrádek, který známe dnes. Stál ještě úplně celý. Bydlel v něm král, královna a princezna. Jenomže se říkalo, teda to byla pravda, že ve sklepě Hrádku straší Ve vesnici bydlel Kuba s rodiči. Kuba byl hodný, ale lín. Jediné co uměl bylo hrát kostky, karty a vymýšlet hádanky. Kubo vylez z té postele, říká mu jeho tatínek. Ale Kubovi se moc z postele nechtělo. Po vesnici jdou zvěsti o tom, že na Hrádku je strašidlo, lidé z vesnice mu říkají strašidlo z Hrádku. Kubu ani tohle z postele nedostalo. Za chvíli přiběhla maminka celá udýchaná. Když se zklidnila, řekla: Král nechal vyhlásit, že kdo z hrádku vyžene strašidlo, dostane půl království a princeznu k tomu. Jak to Kuba slyšel, vyskočil z postele a běžel na Hrádek. Král mu řekl, že když strašidlo vyžene, tak mu dá, co slíbil. První noc a den ve sklepě čekal Kuba na strašidlo.až o desáté hodině strašidlo přišlo. A říkalo: Zahrajme si kostky, když vyhraješ nechám tě odejít a ne s prázdnou. Dostaneš mlýnek, který ti splní tři přání,ale když vyhraji já, budeš tady se mnou strašit sto let a den. Začali hrát. Nejdříve Kuba prohrával, ale při posledním hodu mu přálo štěstí. Dorovnal to na nerozhodně. Tak duch řekl: Teď si tě tu nechám a budeš tady se mnou strašit. Kuba byl sice líný, avšak nebyl hloupý. Dohodli se na kompromisu. Duch si nechal mlýnek a Kubu musel pustit. To bylo o fous, málem Kuba musel zůstat! Přesto se Kuba vrátil i druhý den. Duch opět v deset hodin přišel a řekl: Dnes si zahrajeme karty, když vyhraješ, pustím tě a ne s prázdnou,dám ti mlýnek,který ti splní tři přání, ale pokud vyhraji já, budeš se mnou strašit tisíc let a den. Hráli a hráli, ale stále to bylo nerozhodně. Proto duch Kubu opět pustil. Třetí den šel Kuba znova hrát s duchem. Když uhodila desátá hodina, duch se zjevil a říkal: Dnes budeme hádat hádanky, když vyhraješ, odejdu nadobro, ale když to bude nerozhodně, nebo když prohraješ, budeš tu se mnou strašit napořád. Začali hádat a Kuba tentokrát vyhrál. Strašidlo se samou hanbou propadlo do země a už o něm nikdo nikdy neslyšel. Kuba byl dobrý král, i když trochu líný. Lidé ho měli rádi a s princeznou měl tři syny a sedm dcer. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Strašidýlko z Hrádku Marek Žoha, 7.A 24