Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva Magisterská diplomová práce Státní soud a Státní prokuratura a jejich role v politických procesech Michal Škerle 2009/2010 Vedoucí práce: doc. JUDr. Ladislav Vojáček, CSc. Brno 2010
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Státní soud a Státní prokuratura a jejich role v politických procesech zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. datum: 31. 3. 2010 Michal Škerle 1
Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu své práce, doc. JUDr. Ladislavu Vojáčkovi, CSc. za skvělou spolupráci nejen na výběru pramenů, ale též na formě tohoto výsledného textu. 2
Obsah 1. Úvod... 4 2. Předpoklady pro přijetí Zákona č. 232/1948 Sb., o Státním soudu... 6 2.1. Cesta komunistů k nastolení totalitního režimu... 6 2.2. Československá justice a trestní právo v období třetí republiky... 9 2.3. Situace po únoru 1948... 11 2.4. Ústava 9. května 1948 a její vliv na soudnictví... 13 2.5. Právnická dvouletka... 15 3. Zákon č. 232/1948 Sb., o Státním soudu jeho smysl a s ním související předpisy... 16 3.1. Proč politické procesy... 16 3.2. Politické procesy v SSSR inspirace pro československé komunisty... 20 3.3. Přijetí zákona č. 232/1948 Sb., o Státním soudu... 24 3.4. Nové trestněprávní předpisy... 30 3.5. Likvidace vyšetřujících soudců... 38 4. Činnost Státního soudu a Státní prokuratury v politických procesech... 41 4.1. Průběh procesu před Státním soudem... 41 4.2. Ukončení činnosti Státního soudu a prokuratury... 47 4.3. Hodnocení procesů před Státním soudem... 48 5. Závěr... 52 6. Použitá literatura a prameny... 54 7. Resumé... 57 3
1. Úvod V zakladatelském období 1 komunistického režimu v Československu se vzedmula obrovská vlna nezákonností, z nichž největší byly tzv. politické procesy, tedy vykonstruovaná soudní divadla, která režim vedl proti svým odpůrcům a nakonec i proti svým vlastním lidem. Při těchto procesech padaly velmi vysoké tresty. 2 Hlavní roli vykonavatelů procesů hrály tři složky: politické orgány, Státní bezpečnost a justice. Politické orgány (a tedy hlavně politici v nich) měly hlavní a poslední slovo při výrobě procesů, proto možná nesou také největší díl viny na tomto bezpráví. Státní bezpečnost (StB) se pak stala hlavním iniciátorem a vykonavatelem procesů. Komunistické vedení později vstupovalo až do závěrečné fáze procesu a vždy se vyjadřovalo k výši trestů. Státní bezpečnost se pro komunisty stala zcela neovladatelnou a nekontrolovatelnou a právě ona tyto procesy tvořila. Je třeba také zmínit, že hlavní vliv na činnost Bezpečnosti měli tzv. sovětští poradci, kteří byli do Československa vysláni a ke kterým pracovníci StB chovali bezmeznou důvěru (a zřejmě i strach). V závěrečné fázi každého politického procesu se dostali na scénu i justiční orgány soudy, které nad obžalovanými vynášely tresty, prokuratura, která tresty navrhovala a obhájci, kteří měli obviněné v jejich prospěch zastupovat a bránit. Takto alespoň funguje mechanismus trestního řízení v normální demokratické a právní společnosti, za kterou se komunistické Československo vydávalo. Bohužel tomu tak v žádném z těchto případů nebylo. Všechny tři složky selhaly jak po právní, tak i morální stránce. Lze však konstatovat, že toto je běžné v každé totalitní společnosti. Režim si na tato místa dosazuje své oddané stoupence, kteří pak plní jeho vůli. O to více zarážející může být, že v této době působili v justici stále ještě prvorepublikoví právníci, mnozí z nich často s vysokým morálním kreditem a všichni s jasným povědomím o tom, jak má právní stát fungovat. Proč tito zapomněli na svou minulost a dali se do služeb zločinnému režimu je však otázka spíše pro sociologa či historika, nikoliv pro právníka. Ve své práci se chci zabývat fungováním Státního soudu a Státní prokuratury, tedy institucí, které komunisté vytvořili v roce 1948, aby právě ony měly na starost vypořádání se s tzv. třídním nepřítelem a zjistit jejich roli a odpovědnost na nezákonnostech, způsobených v letech 1948 1953 v Československu. U Státního soudu a prokuratury totiž měly probíhat 1 Toto období se obecně datuje do let 1948 1954. 2 Ve srovnání se ostatními státy sovětského bloku (vyjma SSSR) to by tresty suverénně největší. Nikde jinde režim nepopravil ženu (Milada Horáková), ani tak tvrdě nelikvidoval své vlastní stoupence (11 trestů smrti v procesu s Rudolfem Slánským). 4
všechny politické procesy a na nezákonnostech v nich nesou tyto instituce z justičních orgánů největší odpovědnost. Abychom lépe pochopili jejich fungování a to jak komunisté získávali v těchto složkách vliv, je třeba se podívat krátce i na předcházející období let 1945 1948. V této době komunisté vedli svůj boj o získání totalitní nadvlády v Československu a je proto dobré vědět, jakých metod používali a za co pak nakonec sami vinili své oponenty. V neposední řadě je také třeba zjistit změny ve fungování soudů a prokuratur po únoru 1948. Abychom pochopili rozsah bezpráví, pokusím se ve své práci analyzovat úlohu Státního soudu a prokuratury na charakteristice jejich právní úpravy i úpravy ostatních trestněprávních předpisů. Popisovat průběh jednotlivých procesů na základě z nich vzešlých usnesení je poměrně zavádějící, protože proces sloužil jako předem připravené divadlo. Mnohem objektivněji vypovídají o činnosti těchto institucí zápisy z porad orgánů KSČ, kde se komunisté a pracovníci justice svěřovali se svými skutečnými úmysly a záměry. Je třeba ukázat vztah a vazby soudu a prokuratury na politické špičky KSČ a Státní bezpečnost a jaký měly na jejich jednání vliv. Nejlepším pramenem jsou tedy slova samotných aktérů a jejich obětí, uveřejněné ve formách zápisů z jednání politických, justičních a výkonných orgánů nebo z jejich osobních vzpomínek. V dnešní době někdy v mediích slyšíme stížnosti na činnost justičních orgánů a pochybnosti nad tím, zda žijeme v právním státě. Je třeba se proto důsledně poučit z minulosti, aby se podobná doba již nikdy nemohla opakovat. K tomu by měla tato právněhistorická práce také sloužit. 5
2. Předpoklady pro přijetí Zákona č. 232/1948 Sb., o Státním soudu 2.1. Cesta komunistů k nastolení totalitního režimu Během 2. světové války se v Londýně ustavila koalice čtyř stran, které společně bojovaly proti fašismu Československá strana národně socialistická (ČSNS), Československá sociální demokracie (ČSSD), Československá strana lidová (ČSL) a Komunistická strana Československa (KSČ). Po vypuknutí Slovenského národního povstání se k této čtyřce přidala ještě nově vzniklá Demokratická strana (DS) a Komunistická strana Slovenska (KSS). 3 Tyto strany se dohodly, že po válce zakáží ostatní politické strany. V českých zemích to byla především strana agrární, živnostenská a několik menších stran, na Slovensku to potom byla především Hlinkova slovenská ľudová strana. Tak vznikla Národní fronta, jako uzavřený politický klub, kam nikdo další neměl přístup. Na základě zkušeností z Mnichova a z války se všechny politické strany, včetně prezidenta Beneše, shodovaly na vytvoření národního státu Čechů a Slováku, bez národnostních menšin a na potřebě zajistit se mezinárodně politickou orientací na spojenectví se Sovětským svazem. Toto byl jeden z hlavních faktorů, který zřejmě strany udržel v Národní frontě až do února 1948. Národní fronta se zabývala jak tvorbou státní politiky, tak konkrétními opatřeními denní politické praxe. Její rozhodnutí měla podobu dohod, ne odhlasovaných usnesení, ale byla pro všechny členy závazná a to ve vládě, parlamentu i národních výborech, prostě ve všech orgánech státní moci. Veškerý veřejný a společenský život v osvobozeném Československu byl zcela v rukou politických stran Národní fronty. Stranictví a politikaření hrálo ve společenském životě ještě větší roli než za první republiky. Podle politických klíčů se rozdělovala místa na úřadech, politika zasahovala do vedení zájmových sdružení, veřejných spolků i hospodářských korporací. Přestože byl počet poválečných politických stran zredukován na pouhé čtyři, těšili se tyto strany velké angažovanosti obyvatel. Politické stranictví dosahovalo velmi vysokých čísel, nejvyšších v dějinách Československa. Vliv komunistů na dění v Československu v tomto období byl již značný. Vyplynul také z toho, že se jim již v první poválečné vládě podařilo obsadit některá klíčová ministerstva, která odmítali vydat jiným stranám. V první řadě to bylo ministerstvo vnitra, 3 Komunisté takticky rozdělili svou stranou na českou a slovenskou mimo jiné proto, aby dosáhli v poválečné vládě (kde měla mít každá strana stejný počet ministrů) většího zastoupení. 6
které řídil Václav Nosek. Tak se jim mohlo dařit obsazovat veškerá důležitá místa v Bezpečnosti, až ji zcela ovládli a v únorových událostech ji měli na své straně. Další bylo ministerstvo zemědělství, které řídil Julius Ďuriš. Společně s dalšími centrálními úřady (opět s převahou komunistů) mělo toto ministerstvo na starost rozdělování a osidlování půdy zabavené Němcům a kolaborantům. Komunisté pak tuto půdu buď přidělovali svým lidem, ale si tím ještě více zavazovali své nové sympatizanty a získávali tak do svých řad nové členy. V neposlední řadě pak komunisté měli i ministerstvo informací (ministr Václav Kopecký), které mělo na starosti rozhlas, film, tiskovou kancelář a státní propagandu. 4 Komunisté se však obecně těšili velké oblibě mezi obyvateli a dokázali toho obratně využívat. Na klíčová místa ve státním aparátu dosazovali své lidi a tak již do února 1948 některé dávno ovládali (Bezpečnost). Počet členů KSČ rychle dosáhl hranice jednoho milionu, což bylo oproti ostatním stranám suverénně nejvíce. Jasnou snahou KSČ bylo získat do svých řad co nevíce členů. Pořádali mnoho náborových akcí, vedených zkušenými agitátory. Vedle tohoto se však snažili i získávat na svou stranu členy jiných politických stran. 5 V horším případě k nim nasazovali již svoje přesvědčené spolupracovníky. Tito důvěrnící měli za úkol nejprve získávat informace o vnitřním chodu stran. Od roku 1947 pak již vytvářeli opoziční frakce v těchto stranách, které se snažily každou stranu vnitřně rozbít. Komunisté měli za tímto účelem i evidenční odbor s několika zaměstnanci, který na vše dohlížel. Těchto důvěrníků v jiných stranách nebylo žádné vysoké číslo, přesto to stačilo k tomu, aby v únorovém střetnutí sehráli svou důležitou úlohu. Byly to bezesporu nedemokratické a nestandardní praktiky politického soupeření, bohužel však demokratické strany s tímto druhem boje nepočítaly. Svou pozici pak komunisté upevnili v prvních poválečných volbách. V Československu se od posledních voleb (1935) mnohé změnilo a značně se proměnila i voličská základna. Zhruba 15 procent lidí šlo k urnám poprvé. Mimo jiné i proto, že se věková hranice aktivního volebního práva snížila z 21 na 18 let a oproti období první republiky bylo volební právo rozšířeno na vojáky a příslušníky bezpečnostních orgánů. Ve volebním zákoně byla ustanovena povinnost volit a kdo nešel, tomu hrozila pokuta. 6 Zachovával se princip poměrného zastoupení a vázaných kandidátek, ale nebyla obnovena druhá komora parlamentu (senát). V praxi to znamenalo, že se volily politické strany, které 4 Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce, Praha 1993, s. 49. 5 Když např. přišel za do KSČ nějaký člen jiné strany, že by chtěl vstoupit raději do KSČ, byl přesvědčen, aby zůstal doposud ve své staré straně a pracoval tu pro komunisty. Bylo mu také slíbeno tzv. tajné členství v KSČ aby měl jistotu, že s ním KSČ po splnění jeho mise počítá. 6 Výjimky tvořili lidé starší 70 let, vážně nemocní a ti, kteří se z jiných zákonem daných důvodů nemohli zúčastnit. 7
nesly odpovědnost za své kandidáty. Pokud občan nechtěl volit ani jednu ze čtyř stran, měl možnost odevzdat tzv. bílý lístek. Zároveň si strany přislíbily, že i po volbách budou spolupracovat a znovu vytvoří vládu Národní fronty. Na radnicích bylo dohodnuto, že strana, která v daném místě dostane nejvíce hlasů, obsadí post předsedy národního výboru. První poválečné volby v Československu se uskutečnily 26. května 1946. Na celostátní úrovni vyhrála volby KSČ se ziskem 40,2% hlasů. Další strany již měly poměrně velkou ztrátu druhá ČSNS 23,7%, třetí ČSL 20,2% a poslední ČSSD 15,6% hlasů. Na Slovensku již však komunisté tak silní nebyli. Volby tu vyhrála Demokratická strana se ziskem 62 % hlasů a komunisté jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. V únoru 1948 pak vyvrcholila komunistická snaha o monopol moci a došlo k rozhodujícímu střetnutí s demokratickými silami. Vše však již bylo pouze vyvrcholením vývoje, kdy komunisté měli neustále větší vliv v Bezpečnosti a masových organizacích, zvláště odborech. Jednaní vlády probíhala v stálém konfrontačním duchu. Na schůzi vlády v pátek 13. února si nekomunističtí ministři vynutili diskuzi o policii. Nelíbilo se jim, že ministr vnitra Nosek odvolal posledních osm nekomunistických náčelníků SNB v Praze a nahradil je komunisty. Ministr Nosek byl tehdy nepřítomen a zastupoval jej ministr Kopecký. Tehdy všech 16 nekomunistických ministrů přehlasovalo 10 komunistických a nařídilo usnesením vlády ministrovi rozkaz zrušit. Na zasedání vlády 17. února požadovali nekomunističtí ministři projednání splnění usnesení. Klement Gottwald však argumentoval nepřítomností ministra Noska a schůzi vlády ukončil. Na 20. února pak svolal další mimořádnou schůzi. Komunisté také tvrdili, že usnesení vlády zasahuje do kompetencí ministra vnitra a ten se jím tedy nemusí řídit. Tehdy již začali ministři vyhrožovat svou demisí a komunisté naopak vyhrožovali mobilizací mas. Již dříve byl na 22. února svolán do Prahy sjezd delegátů závodních rad a odborových organizací. V pátek 20. února byla na desátou hodinu svolána mimořádná schůze vlády. Nekomunističtí ministři se jí však odmítli zúčastnit a poslali pouze Gottwaldovi dopis s dotazem, zda bylo splněno usnesení vlády z 13. února. Gottwald jim odpověděl, že je to na programu vlády a že ministr Nosek podá referát. Na to ministři oznámili, že to berou jako nesplnění usnesení a schůze se tedy nezúčastní. Poté informovali prezidenta Beneše o 8
rozhodnutí podat demisi. Demisi však nakonec podala pouze menšina ministrů 8 národních socialistů, 2 lidovci a 2 za demokratickou stranu. 2 sociální demokraté a 2 nestraníci (Ludvík Svoboda a Jan Masaryk) demisi nepodali. Komunisté začali tlačit na ČSSD, že novou vládu sestaví jen s nimi a Gottwald jim nabízel šest ministerských křesel. Stejně tak na ně však tlačily i nekomunistické strany, aby se přidali k demisi. Nekomunistická opozice počítala, že demisí ministrů vyvolá pád vlády a při tvorbě nové vlády buď donutí komunisty k ústupu nebo vyvolá předčasné volby a udrží Národní frontu i po volbách, v nichž posílí své pozice. Toto by se však podařilo jen při obvyklém řešení demokratickou parlamentní cestou. Komunisté však byli rozhodnuti přenést boj do ulic a rozhodli se tuto krizi převést v závěrečné střetnutí o monopol své moci. Ve středu 25. února v jedenáct hodin předložil Gottwald prezidentovi návrh na novou vládu. V tu chvíli se také na Václavském náměstí sešla manifestace čítající 250 000 účastníků. Na podporou prezidenta se však také na hrad vypravila demonstrace studentů, ti však byli příslušníky SNB a lidových milicí rozehnáni. V 16:30 prezident Gottwaldův návrh nové vlády podepsal. V novém kabinetě měli komunisté 13 křesel, 3 ministři byli nestraníci a ostatní byli příslušníky nekomunistických stran, zcela závislí na komunistech a bezvýhradně poslušní. Komunisté tak dosáhli svého cíle, na kterém pracovali od roku 1945 monopolu veškeré moci. 7 2.2. Československá justice a trestní právo v období třetí republiky Trestní právo v období třetí republiky 8 se řídilo především předpisy o obnovení právního pořádku a retribučními dekrety. Znamenalo to tedy, že velká část trestního práva byla založená na prvorepublikové podobě trestně právních norem. Především KSČ se však snažila, aby princip kontinuity byl doplněn novými předpisy a stávající byly podrobeny rozsáhlým změnám, které by více odrážely situaci poválečného období. Trestní právo v této době představovalo především retribuční soudnictví, kdy se Československo snažilo vypořádat s obdobím okupace. Bohužel však už toto bylo zneužíváno komunisty na cestě k absolutní moci. Stíháním a dopadáním kolaborantů se totiž zabývala také Státní bezpečnost. Tu postupně do svých rukou čím dál více dostávali komunisté. Přežít dlouhá léta nacistické okupace bylo těžké a složité. Mnoho lidí mělo na svém svědomí šrámy, ať již malé a 7 Podrobně o průběhu únorové krize viz Kaplan, K.: Pět kapitol o únoru, Brno: Doplněk, 1997, s. 267 519. 8 Politický systém v letech 1945 1948 kontinuálně navazoval na předválečné více méně demokratické režimy v Československu, proto jej lze takto označit. 9
zanedbatelné, či velké, hodné odsouzení. Přesně toho komunisté využili, aby mohli činit nátlak na své politické oponenty. V létě 1946 zřídili komunisté v bezpečnosti ilegální komisi F, která mapovala chování komunistů i dalších politiků v době okupace. Její poznatky měla k dispozici pouze KSČ. Šlo především o výslechy bývalých gestapáků, které však komunisté dokázali vyslýchat tak, aby slyšeli, co chtěli. Takto třeba tedy komunisté shromažďovali kompromitující materiály proti svým protivníkům. 9 Další důležitou oblastí trestního práva v tomto období bylo vydávání speciálních právních norem k ochraně znárodněných podniků. Ochrana státního majetku byla již v této době upřednostňována před ochranou majetku soukromého. Trestními předpisy byl v této době chráněn i dvouletý hospodářský plán a každý, kdo by plnění dvouletky jakkoliv ohrozil (a to i z nedbalosti), mohl být potrestán až pětiletým žalářem. 10 Pokusy o jednotnou kodifikaci trestního práva však v tomto období nebylo úspěšné. Organizace soudnictví a prokuratury pak navazovala na období první republiky a řídily se především dekrety prezidenta republiky, konkrétně dekretem č. 75/1945 Sb. Kvůli potrestání významných kolaborantů z doby okupace vznikl jako mimořádný orgán Národní soud. Jinak se nadále vycházelo z dosud platného trestního řádu č. 119/1873 ř.z., který byl pouze doplněn Zákonem č. 16/1946 Sb., jímž se mění a doplňují trestní řády. Po celou dobu působení státního zastupitelství bylo jeho hlavním úkolem zastupování obžaloby v řízení před trestním soudem. Státní zastupitelství nemělo v žádném stadiu řízení vůči obviněnému mocenské postavení. Nicméně zásada rovnosti účastníků řízení nebyla dovedena do důsledku. Také vůči soudu vystupoval státní zástupce jako strážce zákona. Toto jeho postavení se projevovalo v tom, že státní zástupce měl povinnost přihlédnout i k okolnostem svědčícím ve prospěch obviněného, měl právo podávat v jeho prospěch odvolání, a měl některá další práva, která obviněnému nepříslušela. Úřady veřejné žaloby byly spolu se soudy zahrnuty do soustavy justičních orgánů. Prokurátoři byli podřízeni zemským prokurátorům, kteří byli přímo podřízeni ministru spravedlnosti a podléhali jeho obecnému dozoru. Ministru spravedlnosti byl též podřízen generální prokurátor. 11 Lze také konstatovat, že justice v této době působila ještě nezávisle a také její personální složení odpovídalo vážnosti právní profese a jejím morálním požadavkům. Zásluhu na tom mělo jistě i to, že ministerstvo spravedlnosti měli v této době národní socialisté, konkrétně ministři Jaroslav Stránský a Prokop Drtina. Drtinova justice nepodléhala 9 Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce, Praha 1993, s. 128. 10 Kuklík, J. a kol.: Vývoj česko slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, s. 70. 11 Malý, K.: Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989. Praha: Karolinum, 2004, s. 387. 10
vlivu komunistů a proto bylo potřeba s ní po únoru 1948 rychle zatočit. Situaci v tehdejší justici ukazuje konstatování ministerstva spravedlnosti po únoru 1948, tehdy již v čele s Alexejem Čepičkou 12, že v justičním aparátu výrazně převažují bývalí příslušníci národně socialistické strany a staří odborníci. Za prvořadý úkol považovalo ministerstvo tento stav změnit. 13 2.3. Situace po únoru 1948 Komunisté si během vládní krize v únoru 1948 počínali velmi obratně a jen dotáhli do konce proces převzetí moci, na kterém již od roku 1945 pracovali. Způsob a rychlost, s jakými komunisté během krize vše řešili, vedoucí funkcionáře ostatních stran zaskočily a nezmohli se na žádný vážnější odpor. Mocenský tlak a neobyčejně silné represe, vykonávané komunisty vůči nekomunistickým stranám během státního převratu a bezprostředně po něm, byly namířeny především proti národním socialistům a Demokratické straně, v různých formách však i proti ostatním stranám. Od převratu již byla účast vlády na tvorbě státní politiky malá, fakticky téměř žádná. Také její legislativní činnost a iniciativa byla omezená. Předsednictvo ÚV KSČ ustavilo svou právní komisi, která vypracovala plán legislativních prací vlády a schvalovala osnovy zákonů a vládních nařízení. Z pravomoci vlády byla vyřazena bezpečnost a armáda. Záležitostmi Bezpečnosti se zabývala bezpečnostní komise ÚV KSČ a podobné útvary v krajích a okresech. Komise o svých rozhodnutích informovala pouze čelní komunistické politiky. Rudolf Slánský dokonce od jara 1949 převzal řízení některých složek SNB, zejména Státní bezpečnosti, čímž byl zbaven pravomocí i rezortní ministr. 14 Československá společnost se bezprostředně po únoru 1948 velmi změnila. To na jaké kdo stál během krize straně předurčilo jeho politické začlenění, které komunisté ihned začali uplatňovat. Komunisté všechny své politické protivníky prohlásili za nepřítele a začali si 12 18. 8. 1910 Kroměříž 30. 9. 1990 Dobříš. Byl advokátním koncipientem v Ostravě. Od roku 1929 byl členem KSČ, v letech 1942 1945 byl vězněn v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Po válce se oženil s jedinou dcerou Klementa Gottwalda a tím odstartoval svou kariéru. V letech 1947 1956 zastával vysoké stranické i státní funkce: (1947 1948 ministr vnitřního obchodu, 1948 1950 ministr spravedlnosti, 1949 1950 předseda Státního úřadu pro věci církevní, 1950 1956 ministr národní obrany, 1951 1956 člen předsednictva a politického sekretariátu Ústředního Výboru KSČ). Měl značnou odpovědnost za nezákonnosti a zločiny páchané státní správou v letech 1948 1955. Spolu s Klementem Gottwaldem a Rudolfem Slánským byl hlavním architektem plánů KSČ na likvidaci římskokatolické církve, osobně řídil politické procesy s odpůrci komunistů. Blíže viz Pernes, J.: Alexej Čepička: šedá eminence rudého režimu. Praha: Brána, 2008. 13 Kaplan, K. Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principál, 2008, s. 195. 14 Kaplan, K.: Aparát ÚV KSČ v letech 1948-1968. Praha: ÚSD 1993, s. 43. 11
s nimi vyřizovat účty. Někdy to bylo na popud Moskvy, často ale pouze z vlastní iniciativy. Tisíce lidí bylo vystaveno různým formám perzekuce politické, sociální, soudní. Únor 1948 nadlouho rozdělil společnost na vítěze a poražené. K vítězům nepatřili jen komunisté, ale cítili se jimi i ti dělníci a příslušníci středních vrstev, stranicky neorganizovaní nebo členové nekomunistických stran, kteří stáli na straně komunistů a očekávali od nové moci splnění jejích slibů a svých požadavků. Pocity vítězů plně ovládly většinu komunistických funkcionářů na všech stupních a ti prožívali velké opojení z moci. Suverénně, často svévolně rozhodovali, dokonce i v rozporu s pokyny nadřízených orgánů, které si vysvětlovali velmi svérázně. Komunistické ústředí i jiné centrální instituce o nezákonném a nelidském počínání funkcionářů věděly, reagovaly však způsobem, kterým mu nemohli zabránit. I když vedení KSČ vyzývalo k umírněnosti, tak na druhé straně vyhlásilo ostrý kurz proti reakci a později i stalinskou tezi o zostřování třídního boje a hledání nepřítele ve vlastních řadách. V únoru 1948 komunisté podnítili pohyb sil, které je přivedly k vítězství, ale které nebyli schopni udržet pod kontrolou. Komunistické vedení proti nim nemohlo vystoupit, protože tvořily hlavní a aktivní oporu jeho moci. 15 Byly to především složky bezpečnostního aparátu a o tom jak se vymkly kontrole se brzy proti jejich vůli přesvědčili i přední komunisté. 16 Vlna politických procesů, kterou komunisté spustili, výrazně vystupovala z běžné masové nezákonnosti a nižších forem represe. Procesy představovaly její vyústění, jakýsi vrcholek nezákonnosti, kterou postihly celou společnost. Masová nezákonnost vytvářela nejen nezbytné předpoklady a příznivé podmínky procesů, ale byla i jejich živnou půdou, protože neustále vytvářela další podezřelé a oběti. Mezi příčinami porušování zákonů byl také rozdílný výklad právních norem, který komunisté uplatňovali, nepatřila mu však zřejmě rozhodující role. Po nastolení komunistické totality se totiž nezákonnost stala v podstatě politickým programem a šířila se závratnou rychlostí, pronikla do všech částí života společnosti a postupně se přeměnila v normálnost každodenního života. Nadřazenost komunistů se realizovala tak, že se obsah a výklad zákonů přizpůsobovali politickým rozhodnutím a tak, že mocenské orgány, společenské instituce a jejich funkcionáři se politickými směrnicemi řídili bez ohledu na zákony. Tomuto účelu sloužilo i uspořádání mocenského mechanismu, v němž všechny instituce moci a řízení, jakož i instituce občanské 15 Kaplan, K.: Československo v letech 1948-1953. 2. část. Zakladatelské období komunistického režimu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991, s. 11. 16 Mezi oběti politických procesů nakonec patřil i Rudolf Slánský, bývalý generální tajemník KSČ a ve své době jeden z nejmocnějších můžu v zemi, ale i řada dalších předních komunistů, kteří se mnohdy na přípravě předchozích procesů sami podíleli. 12
společnosti, fungovaly jako nástroj k prosazení záměrů komunistického vedení na všech stupních. 17 Komunistická strana tedy byla pro její příznivce více než zákon. Ihned po únoru 1948 potřebovali komunisté změnit stav v justici, která bylá stále nezávislá. Docházelo k tomu tak, že do vyšších funkcí přesouvali předúnorové komunisty a ty, o kterých se vědělo, že budou dobře sloužit novému režimu. Kromě toho se orientovali na výchovu právníků z dělnických řad. K tomu sloužila právnická škola pracujících, jejíž absolventi obsadili už v roce 1952 více než tři čtvrtiny vedoucích funkcí v justičním aparátu. U státního soudu a státní prokuratury byli nejdříve pouze právníci, kteří působili v justici před válkou a noví mladí právníci sem teprve postupně pronikali. 18 2.4. Ústava 9. května 1948 a její vliv na soudnictví Přijmout novou československou ústavu bylo jedním z hlavních úkolů Ústavodárného národního shromáždění, zvoleného na dvouleté období v květnu 1946. Vláda v čele s Klementem Gottwaldem, ve svém programovém prohlášení z 8. července 1946 vyhlásila za svou povinnost předložit parlamentu její návrh. Brzy po schválení vládního programu však vystoupili sociálně demokratičtí politikové s doporučením, aby návrh nové ústavy vypracoval parlamentní výbor. Vláda nakonec požadavku vyhověla a 17. října 1946 přijala Zákon o ústavním výboru Ústavodárného národního shromáždění a ponechala si právo zabývat se jen těmi body návrhu, které zůstanou v ústavním výboru sporné. Do této doby stále platila Ústava z roku 1920, jejíž úprava byla významně proměněná pomnichovským vývojem, dekrety prezidenta republiky, normotvornou činností Slovenské národní rady i legislativní činností poválečných parlamentů. Změny se měly dotknout podoby vlády, parlamentu, volebního práva, státního občanství, postavení menšin a občanských práv. Zásadní změnou měl projít systém veřejné správy, jehož základem se stala soustava národních výborů a změněna měla být i soudní soustava. 19 Jak ukazují právě zápisy z Národní fronty, tak mezi politickými stranami zpočátku existovaly velmi rozdílné názory a představy o příští ústavě. K nejdůležitějším patřil spor o výchozí pozici či koncepci. Zejména národní socialisté a lidovci prosazovali, aby návrh nové ústavy vycházel z ústavy z roku 1920, a aby byla pouze doplněna či rozšířena. Komunisté naopak trvali na vypracování zcela nového návrhu, který by zakotvil poválečné změny 17 Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce, Praha 1993, s. 181. 18 Kaplan, K. Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principál, 2008, s. 196. 19 Kuklík, J. a kol.: Vývoj česko slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, s. 118. 13
v Československu. Základem jednání ústavního výboru ÚSN se stal návrh parlamentního zpravodaje, prof. JUDr. Vladimíra Procházky, tedy návrh KSČ. Všechny politické strany měly vlastní návrh ústavy nebo vypracovaly její základní zásady. V ústavním výboru probíhaly rozsáhlé diskuse a téměř každý článek návrhu, každá formulace se staly předmětem sporu. Na počátku roku 1948 zůstalo nevyřešeno několik nevyjasněných bodů, na jejichž formulaci se nemohl ústavní výbor dohodnout. Tyto rozpory se snažily politici odstranit prostřednictvím Národní fronty, jak ukazují další zápisy, avšak výsledky jejího úsilí se dostavovaly pomalu. Příprava ústavy a spory o její jednotlivá ustanovení dostávaly novou podobu s blížícím se termínem parlamentních voleb, které byly naplánovány na květen roku 1948. Komunisté trvali na tom, aby volby proběhly až po přijetí ústavy, většina nekomunistických stran prosazovala předčasné volby s tím, že by ústavu přijal až nový parlament, protože počítaly se svým volebním vítězstvím a s oslabením komunistů. 20 Po státním převratu v únoru 1948 komunisté prosadili svůj návrh ústavy. Nevrátili se však ke svému původnímu návrhu, který předložil zpravodaj prof. JUDr. Vladimír Procházka 19. ledna 1947. V něm totiž ještě komunisté brali ohledy na své koaliční partnery a přizpůsobovali jim některé formulace. Po únoru 1948 však už komunisté nebrali v úvahu ani výhrady prezidenta Beneše. Usilovali zejména o ústavní zakotvení výsledků revolučních změn, uskutečněných po únoru 1948. Změny měly nastat i v oblasti trestního práva. Po formální stránce se ústava dělila na prohlášení, 12 článků, v nichž byly vyjádřeny základní ústavní zásady, a na podrobná ustanovení ústavy, tvořena 10 kapitolami se 178 paragrafy. Co se týká soudní moci, kterou upravoval Článek XI, tak sice měla být formálně nezávislá, ale ústava již předpokládala institut soudců z lidu, kteří si měli být při rozhodování se soudci z povolání rovni. Toto by ještě neznamenalo velký zásah do svobody soudů, jenže v odstavci 3) čl. XI., se také pravilo, že soudci jsou vázáni právním řádem lidové demokracie. Nikoliv pouze zákony (jak je tomu dnes), ale i nařízeními vlády, ministerstev a dalších úřadů. Vůči nim tedy soudy přestaly být nezávislými. Obcházení ústavy pak komunistům umožňovala i neexistence ústavního soudu. Prezident Beneš nakonec Ústavu odmítl podepsat a na protest proti ní ohlásil svou demisi. Ústavu tedy podepsal až nový prezident Klement Gottwald a ta proto vstoupila v platnost až 14. června 1948. Lze říci, že komunistům se do Ústavy 9. května podařilo promítnou dosažené politické, společenské i hospodářské výsledky z února 1948, a také v ní zakotvit plán dalších revolučních přeměn společnosti. 20 K jednáním o nové Ústavě viz Kaplan, K.: Příprava Ústavy ČSR v letech 1946-1948: Diskuse v Národní frontě a názory expertů: Soubor dokumentů. Praha: ÚSD, 1993. 14
2.5. Právnická dvouletka Záhy po Únoru 1948 se komunisté rozhodli realizovat radikální proměnu československého práva, tak aby odpovídalo poměrům nového lidově demokratického státu a totalitnímu zřízení. Východiskem již byla Ústava 9. května, tak i další legislativní změny, realizované v prvních poválečných letech. Nyní se však mělo jednat o zcela zásadní změnu právního řádu formou kodifikace. Toto předjímalo již programové prohlášení vlády Antonína Zápotockého, tak i diskuse na zasedání ÚV KSČ. Usneseními vlády ze dne 7. a 14.července 1948 bylo uloženo ministerstvu spravedlnosti, aby pokud možno do 1. září 1950 vypracovalo a předložilo ke schválení osnovy těch zákoníků, které spadají do působnosti ministerstva. Mělo se jednat o změny hmotně právní, procesní a o změnu v podobě organizace soudnictví. Připravované zákoníky, by pak měly platit po celém území. Pro tuto právní změnu se pak vžilo označení tzv. právnická dvouletka. 21 Již v září 1948 vytvořilo ministerstvo tzv. politickou komisi ministerstva spravedlnosti a ta sestavila několik odborných komisí pro různé právní odvětví. Tyto ve spolupráci s Právní komisí ÚV KSČ oslovila vybrané profesory, soudy, státní zastupitelství, notářskou komoru, ale i zcela neodborné skupiny, jako továrny, Ústřední radu odborů a další podobné skupiny a společenské organizace Národní fronty. Tito byli žádaní o vlastní názor a právě názorem neodborných skupin měl být zajištěn i tzv. lidový prvek. Tak se stalo, že členy kodifikačních komisí byli i dělníci, odboráři či osvědčení mládežničtí funkcionáři. Na kodifikaci se podílelo i ministerstvo vnitra a to zejména v oblasti trestního práva. Významným prvkem kodifikačních prací se staly sovětské zkušenosti a vliv sovětského práva. 21 Kuklík, J. a kol.: Vývoj česko slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, s. 123. 15
3. Zákon č. 232/1948 Sb., o Státním soudu jeho smysl a s ním související předpisy 3.1. Proč politické procesy Komunistické vedení, z jehož podnětu se vlna nezákonností zrodila již v únoru 1948, ji zdůvodňovalo potřebou zajistit vítězství revoluce, nově nastolenou moc a likvidaci jejich odpůrců. Avšak ve chvíli, kdy už toto poslání bylo splněno, vyhlásilo vedení KSČ nové politické zásady a směrnice a tak se nezákonnost udržovala jako trvalý faktor komunistické moci. Po prvním otřesu si společnost na nezákonnost začala zvykat a přizpůsobila se její trvalé přítomnosti. Vznikl stav, kdy nositelé a vykonavatelé moci s nezákonností dokonce kalkulovali jako s nástrojem uplatnění své nadvlády nad společností a občané ji začali přijímat jako přirozený jev života. K nejzávažnějším nezákonnostem patřily ty, jež byly příčinou změny společenské role a postavení občana, skupin a všech vrstev obyvatel. 22 Politické procesy v podstatě představovaly vrcholný bod masové nezákonnosti a byly přirozenou součástí komunistického režimu, jako tomu bylo i v jiných totalitních režimech. Byla to tehdy realizovaná forma existence totálního monopolu moci. Pro období do poloviny 50. let, tedy doby působení Státního soudu, se procesy vyznačovaly velkým rozsahem a tvrdostí. Působily jako jeden z určujících faktorů politického dědí a do značné míry spoluvytvářely podobu přítomného i budoucího života společnosti. Politické procesy rozhodně nebyly něčím nepřirozeným pro komunistický režim ani žádným omylem v řízení země. Byly záměrným cílem, součástí, produktem a prostředkem oficiální politiky. Nezákonné politické procesy jako prostředek politiky a s nimi spojená zvůle, násilí, politické a justiční zločiny a vraždy byly zcela novým a nezvyklým jevem československého politického života a zcela odporovaly jeho demokratické minulosti. V letech 1948-1953 se politické procesy staly zcela běžným prostředkem oficiální politiky. Politické procesy měly několik funkcí: 1. sloužily k prosazení mocenského monopolu, k zajištění režimu a v zakladatelském období komunistické totality působily i jako stabilizační faktor režimu. 2. napomáhaly k prosazení záměru moci a též sovětských velmocenských plánů. 3. fungovaly jako způsob řešení trvalého napětí mezi společností, občany a mocenským monopolem, jako způsob likvidace skutečných i vymyšlených odpůrců režimu, kritiků oficiální politiky a také jako řešení sporů a konfliktů mezi komunistickými 22 Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce, Praha 1993, s. 181. 16
vykonavateli moci. 4. měli ideologické poslání, poskytovali důkazy o správnosti oficiální politiky, zahlazovali skutečné příčiny neúspěchů, protiklady mezi vyhlašovanými proklamacemi, sliby a skutečností, a vydávaly je za dílo nepřátel socialismu, nikoliv za dílo oficiální politiky. 5. působily jako nejúčinnější zdroj psychózy strachu a vytvářely tíživou atmosféru podezřívání, politické hysterie a tzv. agentománie. 23 Politické procesy neměly předem promyšlený cíl či záměr, které by si jejich iniciátoři a výrobci předem vytyčili a k jehož dosažení by procesy zaměřovaly, např. ke zničení občanské společnosti, k likvidaci středních vrstev nebo inteligence apod. Podněty jejich zrodu byly vlastně jednodušší a zároveň mnohem širší. Komunističtí funkcionáři učinili z procesů prostředek oficiální politiky, jeden ze způsobů její realizace. Každý významnější čin, změnu či kampaň v politice, v hospodářství a kultuře byly doprovázeny politickými procesy, jako tomu bylo například během kolektivizace, prosazování církevní politiky, ochrana mocenského monopolu, přestavba státního aparátu nebo výstavba nové armády. 24 Velký rozsah a tvrdost politických procesů v době působení státního soudu měly několik příčin. 1. byl to sám obsah a charakter tzv. zakladatelského období režimu. Totální přestavba všech společenských oblastí byla takového tempa, že nutila ke změně způsobu života téměř všechny skupiny obyvatel. U mnohých obyvatel tlak moci vyvolal odpor proti režimu, někdy živelný, jindy vědomý. Politické procesy nejen ničily všechny formy odporu, ale měly i zastrašit všechny potenciální odpůrce. 2. působil tu odraz vyhroceného mezinárodně politického napětí. Studená válka, velmocenské plány SSSR a s nimi spojená výstavba velké armády a militarizace československé společnosti urychlovaly realizaci záměrů (např.kolektivizaci), které byly zdrojem politických procesů. Navíc rozšiřovaly okruh možných nepřátel a podezřelých. Těmi byli například ti, kdo měli styky s osobami na Západě a po vypuknutí tzv. sovětsko-jugoslávské roztržky i proti všem, kdo měli jakoukoliv spojitost s jugoslávským režimem. Politické procesy je měly všechny preventivně zneškodnit. 3. příčinou velkého rozsahu politických procesů byla také obava komunistů ze ztráty moci. 25 Stav neustálého ohrožení režimu, který politikové a Bezpečnost propagovali vytvářel živnou půdu pro další a další procesy. Z tohoto hlediska se jevili jako hlavní nebezpečí představitelé nekomunistických stran a zakázaných spolků. 23 Kaplan, K.: StB o sobě. Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002, s. 20. 24 Pernes, J.: Krize komunistického režimu v Československu v 50 letech 20. století. Brno: CDK, 2008, s. 73. 25 Kaplan, K.: Československo v letech 1948-1953. 2. část. Zakladatelské období komunistického režimu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991, s. 86. 17
údaje. 27 V krátké době po únoru 1948 byl i dobudován mechanismus na výrobu politických Komunistické vedení při tvorbě politických procesů však předalo příliš velkou moc Bezpečnosti. Ta získávala převahu ve výrobě procesů a počínala si tak samostatně a suverénně, že i vedoucí komunističtí funkcionáři se nakonec obávali její aktivity. V souladu se Stalinovou tezí o zostřování třídního boje a hledání třídního nepřítele ve vlastních řadách, obrátily se procesy nakonec i proti samotným komunistickým funkcionářům. Předcházely tomu vykonstruované politické procesy proti členům nejvyššího stranického vedení v Albánii, Bulharsku, Maďarsku a dalších státech sovětského bloku. Strach československých komunistických funkcionářů, aby i na ně nepadlo podezření, je zbavoval odvahy k odporu nebo k pokusu o nápravu. Jejich mlčení a tím faktický souhlas umožňovaly velký rozsah procesů a vysoký počet jejich obětí. Komunisté, zejména ti v Bezpečnosti připravovali politické procesy jako součást boje strany o mocenský monopol již před únorem 1948. 26 Uskutečnili je však až v polovině roku 1948, kdy se prudce vzedmula jejich velká vlna. Statistiky obětí z období politických procesů jsou opravdu děsivé. 280 000 lidí skončilo ve vězeních, dalších 80 000 prošlo tábory nucených prací bez jakéhokoliv rozsudku a 60 000 muselo odsloužit vojenskou službu v Pomocných technických praporech (PTP). Téměř 4300 lidí bylo ubito při výslechu, zastřeleno na útěku, zavražděno v táborech dolech, 264 lidí bylo zastřeleno nebo zahynulo v drátech vedení vysokého napětí při pokusu o přechod hranice, 323 bylo odsouzeno k trestu smrti, přičemž 178 rozsudků smrti bylo skutečně vykonáno. Tato čísla lze však považovat pouze za rámcová, protože stále není k dispozici dostatek materiálů a pramenů pro přesnější procesů. Skládal se ze tří článků. Tím prvním byly politické orgány, kam patřily především předsednictvo ÚV KSČ, KSS, Komise stranické kontroly, bezpečnostní a evidenční oddělení ÚV a v krajích potom bezpečnostní komise a tzv. bezpečnostní pětky. Role politických orgánů v mechanismu procesů byla různá: dávali politické impulsy k procesům, vytvářeli pro ně podmínky a u významnějších případů politickou koncepci. U těch největších procesů určovali i výši trestů. Hlavní postavení v mechanismu měl Klement Gottwald se svými nejbližšími spolupracovníky, kterými byli Antonín Zápotocký, Rudolf Slánský, Viliam Široký, Jaromír Dolanský a do tohoto okruhu patřil později i ministr národní bezpečnosti. 26 Tyto akce směřovaly hlavně proti představitelům slovenské Demokratické strany a proti hlavnímu oponentu v českých zemích národním socialistům. 27 Statistické údaje o procesech viz Gebauer, F. a kol.: Soudní perzekuce politické povahy v Československu 1948-1989. Statistický přehled. Sešity Ústavu pro soudobě dějiny AV ČR. Svazek 12. Praha: Ústav pro soudobě dějiny AV ČR, 1993. 18
Nesli hlavní odpovědnost za politické procesy, protože nevyužili své autority a moci k jejich zastavení, ani k záchraně jejích obětí. Gottwald sám pak patřil k jejich předním iniciátorům, zpočátku z přesvědčení o správnosti boje proti třídnímu nepříteli a později hlavně ze strachu před Stalinem a Moskvou a z obavy, aby se sám nestal jejich obětí. Z bezpečnostních orgánů patřily do mechanismu tvorby procesů především útvary Státní bezpečnosti a obranného zpravodajství 28. Příslušela jim klíčová role ve výrobě politických procesů, které byly hlavní formou jejich činnosti. Zcela určovaly nebo spoluurčovaly okruh postižených, organizovaly provokace, prováděly výslechy, při kterých používaly fyzického násilí a psychologického nátlaku, sestavovaly a upravovaly výslechové protokoly, vymýšlely trestné činy a konstruovaly obvinění, uměle vytvářely protistátní skupiny, sepisovaly obžalovací spisy, připravovaly obviněné pro soudní líčení. Útvary Bezpečnosti měly zcela pod kontrolou celou přípravu a průběh procesu, od počátečního sledování vybrané oběti, až po vynesení rozsudku. Důležité kroky si nechávaly schvalovat stranickými orgány. Mimořádně významnou funkci a klíčovou pozici ve všech významnějších procesech měli sovětští poradci v Bezpečnosti. Tvořili v ní samostatný útvar, řízený z Moskvy, zaváděli sovětskou praxi výroby procesů a z pozadí řídili celý bezpečnostní článek mechanismu. Všichni, včetně politických orgánů a ministrů, jejich návrhy, pokyny, doporučení a záměry plně respektovali, řídili se jimi a přejímali jejich způsob myšlení. Mechanismus na výrobu politických procesů vystupoval jako ucelený útvar, ve kterém měl každý článek svou roli. Přesto funkce bezpečnosti byla výjimečná v tom smyslu, že výroba procesů tvořila hlavní náplň její činnosti a podmínku její existence. I z toho důvodu bezpečnost produkovala stále nové procesy, aby prokázala nezbytnost své existence a udržela své mocenské postavení. Jednotlivé články mechanismu přizpůsobovaly vlastní strukturu svému poslání ustavovaly oddělení a odbory, například církevní, pro nekomunistické strany, protitroctistický a nakonec i pro hledání nepřátel uvnitř KSČ. Tento mechanismus měl nadřazené postavení ve státním aparátu. 29 Politické procesy z let 1948-1954 lze členit podle několika kritérií. Procesy mohly být tzv. zákonné a nezákonné, vyprovokované, malé procesy a monstrprocesy apod. V historiografii je nejčastější členění podle toho, proti komu byly procesy zaměřeny. Mohlo jít o procesy proti představitelům církve, proti svobodným rolníkům (tzv. kulakům), proti představitelům armády, proti bývalým funkcionářům nekomunistických stran, proti 28 Obranné zpravodajství (OBZ) vojenská zpravodajská služba působící v rámci československé armády. 29 Kaplan, K.: Nebezpečná bezpečnost. Státní bezpečnost 1948-1956. Brno: Doplněk, 1999, s. 46. 19
komunistickým funkcionářům a proti dalším skupinám. Mimořádnou důležitost přisuzovali organizátoři tzv. monstrprocesům. Šlo o zvlášť významné procesy, připravované jako velké politické divadlo, s organizovanou účastí veřejnosti a s rozsáhlou propagandou. Jejich posláním bylo zcela dehonestovat obviněné, vylíčit je jako zrádce, špiony a někdy i vrahy, svalit na ně veškerou vinu za neúspěchy komunistů v ekonomice a hospodářství, ukázat je jako agenty západních kapitalistických mocností, které touží rozvrátit lidově demokratické zřízení v Československu. V roce 1952 pak do procesů vstoupil i antisemitismus. Přípravě monstrprocesů věnovaly všechny články mechanismu velké úsilí, vypracovaly tzv. politickou koncepci procesu a podle ní sestavili skupinu obviněných, následně vypracovaly scénář a tzv. režijní knihu procesu, na závěr pak nutili obžalované i svědky vypovídat u soudu podle naučených otázek a odpovědí. Po monstrprocesu pak následovaly tzv. procesy následné v nichž byly souzeny různé skupiny, které měly návaznost na centrum. 30 Politickou koncepcí prvních procesů bylo dovršení února 1948. Tady se dokončovaly procesy, které komunisté připravovali již před únorem (např. proti Demokratické straně) a pak tu byly procesy, které měly potvrdit správnost komunistického postupu během února. Další procesy byly proti potenciálním odpůrcům komunistického režimu (např. církev či nekomunistické strany), některé v sobě skrývaly i snahu ovládnout některou státní instituci (armáda). A nakonec došlo i na procesy s tzv. nepřáteli ve vlastní straně, které byly konstruovány na popud Moskvy, která si tak chtěla zajistit bezpodmínečnou poslušnost všech svých satelitů. 3.2. Politické procesy v SSSR inspirace pro československé komunisty Jak bylo řečeno, tak právě sovětským právním řádem se inspirovali českoslovenští komunisté při tvorbě nového právního řádu v lidově demokratickém Československu. V SSSR již měli bohaté zkušenosti s třídním bojem uplatňovaným v praxi, především však s velkými soudními divadly s politickými odpůrci. Právě odtud čerpali tvůrci svou inspiraci pro vznik nové trestně právní legislativy a Zákona o Státním soudu. Pojďme se tedy krátce poohlédnout po největších procesech v stalinském Rusku. Po získání absolutní moci v zemi, se ruští bolševici rozhodli zbavit se své opozice. Strana byla v Rusku považována za vykupitelku a zachránkyni lidu a vše dobré v zemi se podle ní dělo pouze zásluhou bolševiků. To všechno dosáhlo svého vrcholu po nástupu J. V. 30 Kaplan, K.: StB o sobě. Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002, s. 22. 20
justici. 33 Největší intenzity dosáhl teror za tzv. Moskevských procesů. Jednalo se o 4 velké Stalina roku 1929 definitivně k moci. Stalin byl od přírody paranoidní a podezíravý. Rozhodl se vypořádat nejen s nekomunistickou opozicí, ale především s lidmi ve vlastní straně, od kterých mu hrozilo i jen potenciální ohrožení jeho postavení. Ve snaze udržet si vedoucí pozici mezi sovětskými funkcionáři neváhal diktátor a jeho nohsledové rozpoutat v letech 1935 1938 teror, který postihl všechny složky obyvatel. Tyto tzv. stalinské procesy, připravované sovětskou tajnou policií GPU, byly formálně založeny na absurdních přiznáních obžalovaných, vynucených brutálním mučením a psychickým nátlakem, nicméně o jejich výsledku se již předem rozhodlo na politické úrovni. Úkolem vyšetřovatelů bylo obviněné na daná přiznání, posléze veřejně přednesená u soudu, udělat. Odhaduje se, že v uvedeném období dosáhl počet postižených 4,5 5,5 milionu, přičemž za oběť padlo mimo jiné jak deset blízkých spolupracovníků Lenina, tak zhruba 60% důstojnictva Rudé armády. 31 Tento tvrdý přístup zvolil sovětský diktátor nejen pro jeho mrazivý bezprostřední účinek, ale též s cílem vytvořit atmosféru strachu a nedůvěry mezi obyvateli své země navzájem. Jediným, komu bylo třeba věřit, ctít a jejíž rozkazy plnit, byla strana, v případě sovětského impéria VKS(b). 32 Stejný model byl později znovu použit jak v poválečném SSSR, tak v tehdejších východoevropských lidových demokraciích, včetně Československa. Aby mohl Stalin svůj teror opřít i o právo, bylo vydáno nebo upraveno několik klíčových zákonů, které pak byly zneužity při likvidaci odpůrců. Velkou změnou prošla v roce 1933 prokuratura. Byla povýšena do kategorie nezávislé všesvazové agentury s pravomocí dozírat nad legalitou výnosů administrativních orgánů, včetně GPU. V čele prokuratury stál původně starý bolševik Ivan Akulov, který se pokusil o nápravu některých nespravedlivých rozsudků a trestů a chtěl dokonce propouštět některé uvězněné. Musel proto ze svého místa odejít a později byl popraven. Na jeho místo v roce 1935 usedl zcela Stalinův člověk Andrej Vyšinskij. Nekriticky prosazoval Stalinovu politiku, tvrdil například, že každý soudní případ musí končit usvědčením a tvrdě tyto názory prosazoval v celé sovětské procesy s představiteli státu, KSSS a Rudé armády, které zinscenovali ministři vnitra a šéfové tajné policie GPU Jagoda a Ježov, kteří byli posléze také pohlceni stalinskou mašinérií. 31 Veber, V.: Stalinovo imperium: Rusko 1924-1953. Praha : Triton, 2003, s. 71 82. 32 Všesvazová komunistická strana (bolševiků). 33 Tucker, R., C.: Stalin na vrcholu moci: revoluce shora 1928-41. Praha: BB art, 2000, s. 226. 21
Andrej Vyšinskij v těchto případech usedl jako soudce, který měl vynášet rozsudky smrti. Odsouzené během procesů často urážel a hanlivě se o nich vyjadřoval. 34 Předehrou byl již proces z 15.-16.1.1935 s tzv. Moskevským centrem, kde byli Grigorij Zinověv, Lev Kameněv a další obviněni z vytvoření kontrarevoluční organizace, přípravy teroristických akcí proti sovětské vládě a podílu na vraždě Sergeje Kirova. Obžalovaní byli odsouzeni k dlouholetým trestům vězení. 19.-22.8.1936 se pak konal první velký proces s tzv. Trockisticko-zinověvským centrem, kdy byli Zinověv a Kameněv a další obviněni z antisovětské činnosti, přípravy vraždy vedoucích představitelů SSSR a špionáže. Všichni obvinění byli nyní již odsouzeni k trestu smrti. Druhý proces s tzv. Paralelním antisovětským centrem trockistickým centrem se konal 23.-30.1.1937. Obžalovaným byl především Karel Radek, dřívější funkcionář Komunistické internacionály a další. Většina obžalovaných byla odsouzena k trestu smrti a zastřelena. Třetí proces se konal 11.6.1937 a byl tajný, neboť v něm souzeni hlavní činitelé Rudé armády. Dávalo se jim za vinu, že v dohodě s fašistickými mocnostmi připravovali svržení sovětského zřízení. Všichni obžalovaní, mezi nimi i náčelník generálního štábu Michail Tuchačevskij, byli o měsíc později popraveni. Ve čtvrtém procesu, který se konal 2.- 12.3.1938 a byl zaměřen proti tzv. pravici, byli souzeni mj. Nikolaj Bucharin a Alexej Rykot. Obviněni byli z toho, že během Říjnové revoluce byli protisovětskými spiklenci, chtěli vydat SSSR cizím mocnostem a dokonce se pokoušeli zavraždit Lenina a Stalina. Odsouzeni byli také k trestům smrti. Hlavním dozor nad touto nezákonností měly instituce, které by právě měly být zárukou zákonnosti. Sovětská justice si s ničím takovým hlavu nelámala a zcela sloužila svým pánům. Právě ona se stala vzorem i pro československé zákonodárce a ti se na ni ve svým důvodových zprávách mnohokrát odkazovali. Například v důvodové zprávě vlády k návrhu Ústavního zákona č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře se uvádí: Přitom je třeba vycházet ze slavné tradice sovětské prokuratury, která prošla velkou cestou v průběhu vítězného budování socialismu v Sovětském svazu. [ ]Takto vybudovaná organisace sovětské prokuratury umožnila, že sovětská justice se účinně vypořádala s vnějšími i vnitřními zločinnými vlivy, které usilovaly o zničení prvé socialistické země světa. Dovedla se vypořádat zejména se škůdci průmyslové výstavby Sovětského svazu a v předvečer Velké vlastenecké války po zásluze přísně potrestat zrádce a škůdce, kteří od samého vzniku sovětského státu ve spojení s mezinárodním kapitalismem a 34 Veber, V.: Stalinovo imperium: Rusko 1924-1953. Praha : Triton, 2003, s. 96. 22